Ke hře jsem se dostal spíš náhodou, dostal jsem ji dárkem zde na DH. Moc jsem od ní nejdřív nečekal, neboť co si budeme povídat, k názvu hry možná mohl mít připomínky nějaký marketingový tým. Takhle to skoro vypadá, že proklouznul neoficiální pracovní název. Na druhou stranu z trailerů a gameplay videí hra nevypadá vůbec špatně.

Jako RTS hrami zcela nepolíbený hráč jsem se celkem zapotil a většinu misí kampaně jsem prostě musel hrát na lehkou obtížnost a ani tak to úplně lehké nebylo. Design tří různých frakcí, kde každá stojí na jiném principu hry, mě celkem zaujal. Zato design jednotek mi moc nesedl a v rámci jedné frakce mi všechny přišly stejné, dost jsem se v nich ztrácel. Navíc jsem nikdy neměl moc čas promýšlet složení armády, což je ostatně to, co mi na RTS dost vadí.

Příběh mi přišel docela zajímavý, ne úplně černobílý, ale useknutý tak nějak bez pořádného vyvrcholení. Skoro jako by bylo naznačeno pokračování. Po technické stránce je však hra velmi podařená. Graficky je to paráda, příběh je doplněn hezkými cutscénami s dobrým dabingem, hudba mi sedla. Pokud máte rádi RTS, věřím, že vás tahle hra chytne.

Pokračování XCOMu se opravdu povedlo. Hru jsem dohrál na decentní normální obtížnost. Místy to bylo fakt těžké, ale měl jsem z toho celou dobu pocit, že je to solidní férová výzva. Nějaký ten voják mi sem tam umřel, tomu se prakticky nedalo vyhnout. Zvlášť poslední mise stála život několik elitních mariňáků. Ale tak to podle mě má být ve hře s ideálně nastavenou obtížností.

Těžko se mi hra srovnává s prvním dílem, hrál jsem to s příliš velkým rozestupem. Hlavní zábavné prvky však podle mě zůstaly zachovány a samozřejmě jsou zde nějaké věci navíc. Jednotlivé typy vojáků mě sedly všechny, protože každý měl nakonec nějakou velmi silnou a užitečnou abilitku, kterou jsem chtěl mít v týmu. Ze začátku to však všechno radši řešili hošíci s brokovnicemi a katanou (odteď moje oblíbená kombinace!). Velmi oceňuji upgrady zbraní a destrukci, kterou potom způsobují. Rozsekat celou nepřátelskou základnu plasmovým rotačákem a několika granáty dodává ten správný pocit zadostiučinění.

Variabilita misí mi přišla docela solidní. Mrzí mě, že jsem zažil jen jednou jedinkrát misi kde bráníte sestřelený Avenger. Omezení na počet tahů mě z počátku velmi stresovalo, ale nakonec jsem si zvykl, že prostě některé mise dohrávám s pouhou jednokolovou rezervou. Stejně tak stres okolo projektu Avatar a nutnosti dělat prakticky každou misi, která vám vyskočí, mě nejdřív od hry odradil. Při druhém průchodu jsem dokonce byl pouhých několik hodin od prohry, ale tak tak jsem to uhasil. Prostě další příklad solidní obtížnosti.

Z DLC jsem si užil jenom XCOM 2: Shen's Last Gift, což nebylo kdovíco. Robot Spark mě nijak zvlášť nezaujal, hlavně nemožnost ho léčit během mise ho dost diskvalifikovala. Druhé DLC jsem radši vynechal na varování prakticky kohokoliv, kdo ho zkusil :D

Mezi nedostatky bych zařadil těžce neintuitivní produkci zbraní a nových vynálezů. Proč musím řešit, kolik mám celkem lékárniček, ale upgrade automatických pušek mi jich dá nekonečný počet? Dále vývoj "experimentálních" zbraní byl takový zvláštní a zbytečně náhodný. No a samozřejmě mě ke konci trochu vadila nutnost dělat "obyčejné" mise, když zrovna vrcholí příběh. Celkově však řadím druhý XCOM mezi to lepší, co jsem za poslední roky hrál. Věřím, že třetí díl bude ještě o stupeň větší pecka.

K megalomanským strategiím od Paradoxu jsem nikdy moc pořádně nepřičichl, snad s výjimkou krátkého zděšení z Crusader Kings II. V období druhé světové se však orientuji podstatně lépe, tak jsem tomu dal druhou šanci u HoI. No a musím říct, že v něčem mě ta hra strašně baví, v něčem je to však zase totální utrpení.

Micromanagement není moje silná disciplína, to však hře tak úplně nevyčítám. Přesto se dají některé stránky hry zvládat i vcelku s přehledem. Třeba veškeré ovládání námořních flotil se zásadně zjednodušilo na velmi snesitelnou úroveň (ač teda současná podoba toho UI přišla až skoro 3 roky po vydání hry). Na druhou stranu veškerá manipulace s letectvem je pro mě utrpení. Proč třeba proboha, když chci vytvořit novou leteckou jednotku, musím scrollovat seznamem VŠECH letadel, která vlastním (včetně historických kousků z 1. světové)? A takových míst, kde prostě není uživatelské rozhraní nějak uzpůsobeno hraní je tam bohužel víc.

Propracovanost všech prvků hry tak nějak způsobila, že ani po 70 hodinách si nemyslím, že bych vše chápal. Hlavně zásobování jednotek je něco, co bych rád pochopil dřív, než jsem vyslal pár set tisíc Američanů umřít na Sibiř :). V tomhle je hra opravdu jen pro velmi trpělivé povahy.

Co mě však velmi bavilo, je překroucení dějin největšího konfliktu v historii. V jediné hře, kterou jsem dobojoval až do konce, jsem si prožil bizarní čtyřstrannou válku Spojenci v. Osa v. Sovětský svaz v. Japonsko. Po úspěšném vytvoření Spojených států, nad kterými slunce nezapadá, jsem ještě jen tak z nudy vyhladil Jižní Ameriku. 10/10, ničeho nelituji.

Celkově vzato je to velmi zábavná hra. Bohužel vám však občas zábavné vymýšlení velkých bojových plánů, leteckých výsadků a námořních invazí překazí nutnost micromanagementu nějaké prkotiny a celé se to tak nějak táhne víc, než je zdrávo. Jelikož jsem vždy po spuštění nějak záhadně přišel o 4 dny života, tak už si dám raději pokoj :)

Okouzlení Autochess žánrem u mě pominulo stejně rychle, jako zpočátku přišlo. Musím říct, že jsem od toho čekal trochu víc. Vytváření jednotlivých "aliancí" je vcelku zábavný prvek, bohužel je to však hodně ovlivněno prvkem náhody podle toho, co vám zrovna nabízí v obchůdku. No a abych byl schopen tak nějak dynamicky měnit strategii podle toho, co mi zrovna přišlo do ruky, bych musel přece jen znát trochu hlouběji jednotlivé potvůrky a jejich schopnosti.

A v tom je asi hlavní kámen úrazu pro mě. V jednotlivých fantasy stvořeních, jejich schopnostech, odolnostech a typech útoků se totálně ztrácím a nikdy jsem nepřišel na chuť do toho nějak hlouběji proniknout. Ostatně proto mě ani nikdy nenadchly Moba hry. Navíc celý ten svět Doty je mi esteticky docela nepříjemný (jako teď už tak nějak většina oldschoolových fantasy). Hru jsem dokázal vyhrát asi třikrát, vždy se strategií Warriors + Hunters a do ničeho dalšího jsem se pouštět nechtěl.

Po technické stránce mi však přijde hra celkem vymazlená, a to je teprve v betě. Věřím, že si tady Valve nenechá ujet vlak, ostatně nové updaty přicházejí jeden za druhým. Takže si myslím, že tato hra má budoucnost, jen se toho nebudu účastnit. Zřejmě nejsem ta správná cílovka, ač jsem si to myslel.

Ori and the Blind Forest jsem zařadil do svého užšího seznamu her se 100% hodnocením. U tohoto kousku to však není z nějakých nostalgických důvodů, ostatně je to jen pár let, co jsem hru dohrál poprvé. Ori pro mě především představuje naprosto perfektní hru téměř ve všech ohledech, která dosahuje na pomyslný vrchol ve svém žánru a tématickém settingu.

Nebudu se dlouze rozepisovat o všech aspektech hry, které považuji za skvělé. Proto zmíním jen okrajově, že grafická stránka hry, hudební doprovod i skromný, ale výborně odvyprávěný příběh jsou naprostá pecka. Hlavní je však pro mě osobně technická stránka hry. Žánr plošinovek není nijak zvlášť často v mém hledáčku, a je to často především kvůli frustraci, kterou může vyvolat snaha trefovat se na malinké plošinky nějakou nemotornou postavou. V případě Oriho jsem však neměl problém a celá pohybová stránka hry mě bavila, a to velmi. Postupné odemykání dalších schopností pak činí hru zajímavou až do konce, jelikož je pořád co se učit. Za vrchol pak považuji nutnost zužitkovat získané schopnosti v celé řadě velmi originálních akčních pasáží. Obtížnost hry se pak řadí do mé oblíbené kolonky "náročné, ale ne zákeřné".

Rozlehlý svět je krásný a plný různorodých lokací s něčím, co bych prostě nazval inteligentním level designem. Málokdy mám nutkání projít si hru na 100 %, ale zde jsem tak učinil (dokonce i podruhé při průchodu Definitive Edition). Pár drobných záseků v otevřeném světě nepovažuji za zásadní. Celkově bych možná vymyslel nějaké výtky, ale v zásadě se jedná o nepodstatné detaily, které lze snadno opomenout při popisu tohoto mistrovského kousku. Oriho řadím mezi nejlepší herní zážitky a fakt už se nemůžu dočkat druhého dílu.

Epistory byla za dlouhou dobu jedna z nejoriginálnějších her, co jsem měl tu čest zkusit. Nečekal jsem původně, že by mi to mohlo po technické stránce sednout, ale bylo tomu tak. Na psaní jsem si celkem rychle zvykl a obstojně to zvládal až do konce. Některé souboje daly zabrat, ale o to lepší byl pocit z výhry. Vizuálně je to nádhera, hudba je taky krásná.

Příběh je vyprávěn trochu mysteriózně a úplně se vlastně vysvětlí až s finálními titulky, ale jako nápad mi to sedlo. Líbilo se mi odkrývání vzpomínek sbíráním fragmentů, kde každý fragment doplňoval vzpomínku o další prvek, čímž úplně měnil její vyznění. Konečné vysvětlení mě potěšilo.

Jediné, co bych asi vytknul, byl stereotyp, který se dostavil při nutném psaní náhodně rozesetých slov. Naštěstí po nasbírání maximálního počtu zkušeností už nebylo potřeba tato slova vnímat a průchod hrou se pak o dost zrychlil. Celkově to byla velmi příjemná záležitost na cca 6 hodin hraní.

Hra s celkem jednoduchým konceptem, který na začátku vypadal, že by mi mohl dost vyhovovat. Bohužel jsem většinu levelů prošel stylem "udělej pár tahů náhodně a pak už je to jasný". Za 2 hodinky nebylo co dělat. Navíc hra dost trpí nepříjemným ovládáním a především absencí nějakého tutoriálu, nebo alespoň vysvětlivek, co je vlastně cílem a co dělají jednotlivé pomůcky. Zvláštní je nápověda, která vám má ukázat správné řešení. Dělá to však tak, že se to řešení snaží najít jakýmsi algoritmem přímo před vámi. V levelu 44 z toho pak byla komická situace, kdy se tento algoritmus zacyklil a nebyl schopen mi to správné řešení ukázat.

Nijak zvlášť bych to nikomu nedoporučoval, pokud to neseženete zdarma, nebo za pár centů, a tenhle styl her patří k vašim oblíbeným. A nebo pokud vás láká snadný zisk 100 % achievementů.

Apex Legends si bere to nejlepší z Battle Royale žánru, zatímco se poučuje ze zásadních nedostatků svých předchůdců. Z toho, co je zde zásadním upgradem (např. oproti PUBG), bych vyjmenoval následující. Hned při výběru místa dopadu si můžete zvolit některou z "high tier loot" zón a jít si tak rovnou pro nejlepší gear, pokud se nebojíte. Řízení dopadu navíc můžete nechat jen na kapitánovi a nemusíte nic řešit. Sebrané zbraně už jsou rovnou nabité, upgrady a scopy se rovnou umisťují na zbraně, takže práce s inventářem se značně zjednodušuje. Akce je dost svižná, málokdy jsem zažil opravdu hluché momenty. Navíc když nedejbože ztratíte parťáka už hned na začátku, máte pořád šanci ho oživit. Pokud tedy hrajete s kamarády, odpadá ta nepříjemná situace, kdy někdo musí jenom čekat do konce.

Další plusy jsou určitě pohyb a mechanika zbraní, tam opravdu není moc co vytknout. Sprint, slide, šplhání po stěnách, jízda na lanech, do toho nějaké teleporty a launch-pady... No je to jízda :) Zbraně mají fakt dobrý "feeling", ať už se jedná o brokovnice, útočné pušky, či sniperky.

Samozřejmě hra není perfektní a kde co by se dalo zlepšit (a zřejmě se i zlepšuje, ale nemám moc čas sledovat updaty). Jednotlivé zbraně bylo ze začátku fakt těžký rozeznat, navíc třeba energetické zbraně se navíc chovají dost zvláštně, což se člověk zpravidla dozví až při první tragicky neúspěšné přestřelce. Jednotlivé postavy a jejich ultimátky mě kdovíjak nezaujaly, osobně bych si vystačil s pasivními skilly, případně jenom těmi "tactical" utilitkami. Taky bych ocenil přítomnost nějakého solidního skill-based matchmakingu. Některé hry byly pocitově dost snadné, jinde jsme zase dostali výprask raz dva. No a nakonec zmíním i klasickou rakovinu dnešní doby, otravné loot boxy a dementní skiny. Já vím, nějak si to vydělat musí, ale je to prostě akorát otravný :)

Minimalistický příběh bez jakéhokoliv vyprávění mě tu vcelku zlobil, neboť jsem se domníval, že mám něco pochytit z náznaků, maleb na zdi a podobně. Naštěstí to nebylo kdovíjak dlouhé, zato konec celkem úderný. Edit: Po přečtení vysvětlení od hlavního tvůrce musím ocenit, že ty zapeklité metafory na pět fází vyrovnávání se se ztrátou dítěte dávají i smysl. Bohužel není podle mě moc šance to všechno pobrat při prvním hraní.

Audiovizuál je paráda, mechanicky se to také hraje dobře, logická místa nijak zapeklitá, ale místy jsou i nápaditá. Ocenil bych design levelů, kde každý je postaven na nějakém jiném klíčovém principu. Poslední "město duchů" už bylo trochu strohé, zato to mělo solidní atmosféru.

Někde uprostřed už mě trochu unavovala absence nějakého konkrétního cíle, stále jsem jen chodil a odemykal cestu dál. Nebylo to však dlouhé, za 4,5 hodiny hotovo. Neobtěžoval jsem se však sběrem hromady collectibles, které se tvůrci cítili povinni do hry nacpat. Za mě solidní počin, doporučil bych komukoliv, kdo ocení trochu oddechovější adventuru.

Úžasně oddechová záležitost. Už první Quell mě nadchnul svojí jednoduchostí, a přesto velmi inovativními levely se stupňující se obtížností. Dokončil jsem zatím všechny díly na 100% a těším se, pokud by někdy vyšel další. Zen přidává nové prvky, které dávají hře další hloubku a nutí vás přemýšlet jinak. Nejoblíbenější novinka byl pro mě portál na posuvném kamenu, to úplně měnilo dynamiku celého levelu. Tento díl je navíc doplněn kromě výborné hudby také solidním příběhem. Doporučil bych celou Quell sérii všem milovníkům puzzle her.

Často se o nějaké hře říká, že ji buď nenávidíte, nebo ji milujete. Pro mě je CS:GO takovým tím zvláštním příkladem, u kterého platí obojí. Hra ztělesňuje neskutečně mnoho věcí, které miluji a také spoustu, které opravdu ze srdce nenávidím. Ke koupi hry mě kdysi dávno v roce 2013 překecal kamarád, že "spolu dáme DMko", a já nakonec při vánočních slevách podlehl (Ano jsem tedy z té "nové" generace, co tu nebude básnit o zlaté éře CS 1.6 :) ). Od té doby jsem nahrál dle Steamu nějakých 1500 hodin (nejvíc co jsem kdy jakoukoliv hrou strávil). A nutno říci že mnoho z nich se řadí mezi mé nejlepší a také nejhorší zážitky z hraní her vůbec.

Začnu tím negativním, ať to máme z krku. Co asi velmi často uslyšíte o CSku, je něco o toxické komunitě. Připojíte se na server a čtyři ruští teenageři mají potřebu vám sdělit něco o vaší matce. Já ani zdaleka nesouhlasím, že by to byl problém jenom CSka, ale spíše online her, nebo ještě obecněji prostě online kontaktem mezi lidmi a k tomu příslušící anonymitě, která podobnému chování nahrává (tím spíš, když se jedná o teenagery). Ale to by bylo na jinou diskuzi. Faktem je, že jsem prostě za ty stovky hodin narazil na neuvěřitelnou sbírku všemožných idiotů, kteří mi v daný moment pokazili zážitek ze hry, ať už trollingem, arogancí, svalováním viny, nebo jen absencí jakékoliv racionality a schopností přemýšlet. Naprosto chápu ty davy lidí, co se přes toto nikdy nepřenesli, a hru vcelku rychle odložili. Já bych z toho ale vyzdvihl hlavně fakt, že kontakt s "toxicitou" mě asi také hodně naučil, co se týče chování k lidem. Prostě jsem pochopil, jaký být nechci.
Na druhou stranu, narazil jsem na desítky, nebo i spíš stovky lidí, kteří byli přátelští, spolupracovali, povzbuzovali tým, fandili, když jste poslední naživu. Našel jsem několik přátel, s dalšími přáteli odjinud jsem také nahrál desítky her. A řeknu vám, v žádné hře jsem neměl z dobře fungujícího týmu tak uspokojivý pocit, jako v CSku. Ostatně asi to hlavní, co mě baví na multiplayerových hrách, je nějaká možnost spolupracovat. A nikde jsem nenarazil na hru, kde by to bylo tak snadné, ale přitom komplexní, stresující, ale přitom neskutečně uspokojující. Jednou jsem dokonce s kamarády zkusil jeden lokální mini turnaj (mistrovství IT fakulty). Asi měsíc jsme se stresovali a "tryhardili" strategie, ale byl to nezapomenutelný zážitek.

To abych se dostal k tomu hlavnímu, co pro mě Counter Strike představuje. CS:GO je pro mě především bezkonkurenčně nejlepší esport. Sledovat profesionální hráče je zážitek na úplně jiné úrovni, než vám přinese klasický matchmaking. Je možné, že sledováním turnajů už jsem strávil víc času, než samotným hraním. Ostatně na majory (aktuálně jsou dva do roka) se snad těším víc jak na Vánoce.
Proč je však podle mě CS nejlepší mezi esporty? Je totiž jednoduché na pochopení i pro osobu zcela nepolíbenou PC hrami (tímto má blíže ke klasickým sportům), přitom však nabízí neskutečnou komplexitu. Ať už se jedná o ekonomiku, nebo strategie specifické pro jednotlivé mapy, všelijaké šílené hody granátem přes půl mapy, nečekáné sniper úhly, boosty a podobné lahůdky, které se i po letech stále vynalézají nové, i na takových léty ohraných mapách, jako je Dust2. Akce je zaručená na každé mapě, v každém kole, přitom se málokdy stane, že by se vše zvrhlo v nepřehledný chaos grafických efektů a hluku (kdo někdy sledoval profesionální League of Legends, nebo třeba Overwatch, tak chápe). Co by mi však udělalo radost by byl nějaký český/slovenský tým, co by se dostal na top úroveň. Zatím tam máme jediného zástupce, ale snad se to brzy změní. I tak si ale jde mezi současnou špičkou najít své favority.

Další věc je přístup vývojářů (Valve). U jiných titulů se dnes setkáváme s docela drsným autoritativním přístupem (ostatně vývojář si to může jako autor díla dovolit). Oproti tomu Valve si dlouhá léta drží ověřený "hands off aproach". Hráči, organizace, pořadatelé turnajů si drží jistou autonomii a svobodu. Avšak když je potřeba, Valve zakročí v nutných případech (cheaty, nekontrolovaný gambling, fixnuté zápasy apod.). To bývá také často kritizováno, jako "Valve už to nezajímá", ale opak je pravdou. Hráči Overwatch nebo LoL, tvrdě cenzurovaní ze strany Blizzardu, rasp. Riot Games, jen tiše závidí, když nemůžou ani napsat, že nedostali zaplaceno, jinak jim hrozí okamžitý konec kariéry. V tomto si u mě Valve drží obrázek opravdových profesionálů budujících kvalitní esportovou značku.

Krátce bych se vyjádřil i k technické stránce hry. Source engine považuju za zázrak herního průmyslu a prakticky vše se mi na něm hrálo neskutečně příjemně. Graficky je to už sice dědeček, ale především pohybem je CSko myslím oprávněně vyhlášené. Dále je tu mechanika střelby, často označovaná za zbytečně těžkou a nepříjemnou. Obtížnost je vskutku celkem vysoká, celkem dlouho mi trvalo, než jsem se trefoval alespoň do těl nepřátel. Ale ten pocit, když to překonáte a už jste "dobří aimeři" je tu k nezaplacení. Dávat soupeřům "headky" je lahůdka. Podobný pocit ze střelby jsem v žádné jiné FPS hře nezažil.
Ve hře je celá řada herních módů, ale je asi jasné, že pro mě je významný jen ten hlavní - Competitive. Časem se ve hře objevil i docela zábavný Wingman (2v2 competitive), což je dobrá rozehřívačka s kamarádem. A přidali tam i ranking, takže jsem aspoň někde byl jednou Global Elite :D.
Valve šli s dobou a časem přidali i Battle Royal, ale to nepovažuju za nic moc extra. Jsou zde nějaké originální nápady, ale zábavnost nic moc. Celé to končí velmi rychle, málokdy dostanete do ruky nějakou příjemnou zbraň a vyhrajete přinejhorším každou třetí hru. Omrzí to rychle, proto na BR bych vyhledal jiné tituly

Pokud jste dočetli až na konec, tak vám děkuji že jste věnovali čas čtením mých možná ne vždy obratně podaným dojmům z mé srdcovky. Obvykle nepíši dlouhé komentáře, ale zde jsem cítil potřebu.

"Dad? If you're an octopus, where did we come from?"
"Ha ha ha ha..."
"... No but really."
Roll credits

Octodad je velmi kratičká hra s jednoduchou zápletkou, kde celá pointa spočívá ve velmi ošemetném a nešikovném ovládání chobotnice předstírající, že je člověk. Mnozí určitě zavzpomínají třeba na Surgeon Simulator 2013, nebo třeba mechanikami trochu bližší Human: Fall Flat. Nešikovnost hlavního hrdiny je parádní sranda po celou dobu hraní (u mě cca 3 hodiny). Asi nejlepší moment nastal v místnosti, kde máte zapojit 4 zamotané kabely do zásuvek. Směšně jednoduchý puzzle vám sotva dá zabrat. Úsměv však rychle přejde, když se z té hromady kabelů nemůžete pomocí chapadel ani za nic vymotat a každý pohyb situaci akorát zhoršuje.

Herní doba je docela krátká, ovšem každý level se snaží přijít s něčím novým a tak jsou herní možnosti využity naplno (také díky hromadě miniher v Aquaparku). Možná trochu škoda někdy až příliš uměle snižované obtížnosti, kdy se některé věci stanou tak nějak samy (konektor se zásuvky "chytne" už z docela velké vzdálenosti). Příběh moc nestojí za řeč a upřímně ani se mi v tom moc nechce vrtat, o původu dětí asi lepší nespekulovat.

Parádní nápad, krásná ruční grafika a vtipné zvuky - krásný příklad originální indie hry. Nápovědy na hledání jednotlivých objektů jsou chytré a nápadité, a do toho jsou jednotlivé levely prosycené řadou chytáků, matoucích objektů a menších logických hříček. Co bych hře ale vyčetl je někdy až příliš silná nepřehlednost. V kombinaci s černobílou grafikou mě z toho občas docela bolely oči. I tak je to ale dobrá logická hříčka na několik večerů.

Rád bych napsal něco o tom, jak se v kordonu kamionů skrývá nějaká symbolika o dnešní uhnané době, nebo bezcílnosti našeho počínání. Nebo že fakt, že hra končí v samotném pekle má mít snad nějaký meta rozměr. Ale tak tomu v této hře není a byla by chyba za tím vším hledat něco víc.

Clustertruck je především úžasná adrenalinová jízda. Za rytmu chytlavých elektronických válů si to ženete po střechách kamioňáků na D1, vyhýbáte se četným nástrahám a snažíte se držet ten správný střešní rytmus :) Her z žánru First Person Platformer už jsem hrál několik (vyzdvihl bych skvělý Refunct), ale nikdy jsem si neužil takto zběsilou jízdu. Každý level nabídne nějaký nový nápad a udělá vám radost, když přijdete na to, jak to máte vyřešit, kudy se vydat. Po ruce máte celou řadu speciálních schopností, ale s těmi mě moc hrát ani nebavilo. Naopak se mi velmi líbilo hrát zcela bez nich kvůli achievementu. Skvělá výzva, zhltal jsem za tři večery. 100% achievementů, 7 hodin herního času.

Mohu doporučit všem nadšencům do rychlých pohybových her a speedrunningu.

Od Supergiant Games čekám vždy přinejmenším velmi kvalitní originální počin, a jejich nejnovější Pyre mě rozhodně nezklamal. Autoři zachovali to, co uměli vždy výborně - skvělou audiovizuální stránku hry, zvlášť hudební doprovod. A do toho přidejte solidní množství postav, které rádi poznáváte ve velkém množství dialogů. Pro mě je tohle dost neobvyklé, většinou si spíš užívám technickou stránku hry. Tady mě ale celý ten svět, náboženství okolo 8 svatých Scribů a rivalita mezi jednotlivými skupinami vyhnanců tak uchvátily, že jsem celou hru dohrál za pár večerů.

Souboje nesou opět prvky originality z dílny Supergiants, kdy můžete, ale nemusíte, šikovně kombinovat jednotlivé hrdiny, jejich dovednosti a speciální talismany. To celé zasazené do jakéhosi fantasy gladiátorského basketbalu :)

No a to celé je zabalené do toho hlavního prvku hry - volíte, kterému ze svých hrdinů dáte možnost získat svobodu (a tím o něj navždy přijdete). Navíc tím seberete šanci na svobodu svému protivníkovi. Tato rozhodnutí se pak s vámi táhnou po zbytek hry. Píseň během závěrečných titulků, ve které se zpívá o osudech jednotlivých postav (podle toho, jak skutečně dopadly v závislosti na vašich volbách) je pak skvělou a dojemnou třešničkou na dortu. Pyre můžu z celého srdce doporučit, stejně jako předchozí Transistor a Bastion.

S notnou dávkou nostalgie jsem celkem svižně profrčel celou kariéru. Tratě znám z druhého dílu skoro nazpaměť, ale přesto jsem tam objevoval nějaké nové cestičky, a proto mě to docela bavilo až do konce. Takhle po paměti už nejsem schopen rozeznat, nakolik se zlepšil fyzikální model oproti dvojce, ale u grafické stránky jsem to poznal. A to hlavně proto, že kvůli všelijakým dodatečným efektům jsem často v moři prachu, trosek aut a budov a přímé sluneční záři neviděl ani kulový, což dodává jízdě ve 200 kilometrové rychlosti ten správný adrenalin. Do toho přidejte 4 protivníky navíc, jejichž jediným účelem je ucpat první zatáčku, a máte o zábavu postaráno.

Co mě naopak dost zklamalo, byl naprosto otřesný soundtrack. Hudbu z prvních dvou dílů jsem si stahoval a poslouchal i po dohrání hry, tady mě ale hudba nehorázně štvala. Jakýsi nevýrazný americký rock, jehož jedinou vlastností je, že kytary znějí stejně jako řev motoru, mě fakt nenadchl.

Celkově se jedná o pěkný remake dvojky. Ale naprosto chápu kritice v době vydání, o plnohodnotnou novou hru se přece jen nejedná.

Hru jsem si střihnul po několika letech znovu, jednak kvůli Herní výzvě, dále pak kvůli novému filmu podle hry, který mě tak nějak dostal do správné nálady hned prvním trailerem. Film byl nakonec trochu sympatičtější svým realistickým vysvětlením všech zdánlivě fantasy prvků, to ale ve hře nenajdeme (jak je ale v Tomb Raider sérii normální). Po technické stránce hra už trochu zastarala, překvapivě ne tolik graficky, jako spíš některými mechanikami (quick time eventy :'( ).

Dále nemám rád takové ty Ubisofťácké "100 % exploration find it all" kraviny. Některé nalezené historické spisy či deníky byly zajímavé, ale Lara na ně stejně nijak nereaguje (ač je díky nim někdy dopředu objasněno něco z děje), jelikož se jedná jen o pitomé "collectibles" položky pro splnění 100 % achievementů. No a nakonec musím vytknout to co všichni: absurdní exploze úplně čehokoliv a naprosto šílené utrpení hlavní hrdinky, která by šokem, vykrvácením, nebo prostě naprostou únavou padla už někdy v 5 % hry.

Jinak se to ale hraje dosti dobře, jako i předchozí série s Larou v hlavní roli. Těším se, až si najdu čas na zbytek série.

Pokořeno v rámci herní výzvy 2018. Jinak bych se asi do hry na SNES nikdy nedonutil. Tohle ostatně byla až několikátá hra, kterou jsem pokořil celou. A pro mě to byl až nadlidský výkon. Je mi jasné, že je těžce nefér hodnotit hru z hlediska dnešní herní nabídky, ale pro mě je to prostě archaický kus umění, který si sice najde nostalgické příznivce, ale pro mě to fakt není. Na druhou stranu Kirby nabízí i nějaké originální prvky (přijímání schopností od nepřátel, vyvolávání spojenců, někteří bossové), které jsem ve skákačce viděl asi prvně, a tak to nebyla úplná nuda. Nicméně když se do hry trochu musíte nutit, přijde vám to celé přecejen příliš dlouhé. Pro mě asi poslední výlet do vzdálené herní historie.

Na hru mě kdysi nalákal celkem slušný trailer. Očekával jsem nějaký klasický walking simulator, a musím dodat, že to rozhodně není žánr, který bych neměl rád, jen se málo kdy povede. A to je také případ této hry. Minutový trailer vám bohužel stihne ukázat asi 90% hry. Autor tvrdí, že je příběh něčím inspirovaný, bohužel ale ve hře prakticky žádný příběh není. Projdete pár místností, vyslechnete si co máte dělat, jdete to udělat, něco se zvrtne a je konec. Zajmavá byla asi jen poslední kapitolka, která však vedla ke konci zcela vykradenému z Planety opic. Musím však také říct, že po technické stránce je hra vymazlená, vypadá i hraje se dobře, což je obdivuhodný výkon od jediného vývojáře.

Po geniálním filmu a celkem kladných ohlasech tady na databázi jsem si musel Šíleného Maxe zkusit. Rozhodně jsem nelitoval, hra nabízí přes některé nedostatky velmi kvalitní zážitek. Musím vyzdvihnout především souboje v autech (po tom, co se vám podaří trochu auto vytunit). To byla sranda, která neomrzela. Trhání pneumatik, střílení do palivových nádrží, případně rychlé přepnutí na ostřelovací pušku, to byly mechaniky, které mě po dlouhé době dost nadchly. Nejlepší pak bylo lovení ozbrojených konvojů, které mi velmi připomínaly nejlepší scény z filmu.

Mezi další klady bych vypíchnul překvapivě barvitá teritoria (na to, že se vše odehrává vlastně v pustině), velmi atmosférický nástup písečných bouří a docela solidní pěstní soubojový systém, ve velkém okopírovaný z Batmana, ale doplněn o nějaké ty prvky navíc (Thunderstick!). Příběh naopak spíš slabota, hlavní hrdina je otravně nerudný na všechny okolo. Ocenil bych spíš Hardyho výkon, s tím se dalo trochu sympatizovat. Z postav mě zaujal akorát Chumbucket, který má sice jako všichni dost šílenou motivaci pro svoje činy, ale aspoň jde vidět, že si na něm dali scénaristi mnohem víc záležet.

Dál bych se asi mohl rozepsat o některých technických neduzích (auto-aim, mor z konzolí je i tady), ale asi to tu rozebrali už jiní. Celkově bych hru doporučil, nabízí spoustu věcí známých z jiných her, ale v neokoukaném settingu jednoho z nejlepších akčních filmů posledních let.