Frogwares byli vždycky mistři na tvorbu adventur s propracovaným příběhem, důkladným vyšetřováním a spoustou nápaditých puzzlů. Ve svých posledních dílech však začali do hry více přidávat otevřený svět a hlavně akci. Doposud nejakčnější hrou z jejich strany byla The Sinking City, kde byla právě akční stránka obecně nejvíc kritizována.

Přichází její pokračování s názvem The Sinking City 2. Zde se na adventurní stránku rozhodli abdikovat úplně, a to dokonce takovým způsobem, že to všude prezentují jako survival hororovou akci s příběhem. A bohužel je nutné uznat, že to popsali přesně. Výrazně opustili open world, ve hře se tentokrát pohybujete vesměs v koridorech s jen velmi malou možností volby či odklonu jinam. Vždy se dostanete do určité části, kterou musíte prozkoumat prakticky v jasně daném pořadí, přičemž na spoustě míst tato koridorová omezení vypadají až příliš uměle.

Příběh je zasazený do Arkhamu a přesně zapadá do Lovercraftovské tématiky. Hlavní postava společně se svou přítelkyní podniknou okultní snový rituál, ze kterého se vrátí živý pouze Calvin, zatímco jeho přítelkyně Faye je v kómatu. Do města navíc přijde děsivá povodeň, která jej téměř celé zničí a ty, kteří nestihli utéct, tak pozabíjí. Primární snahou Calvina je vrátit Faye zpět do světa živých. Příběh je pojatý napínavě i prostřednictvím animovaných sekvencí a spoustou různých dokumentů a knížek a jen potvrzuje, že Frogwares umí příběhy vyprávět.

Jenže přichází jedno velké ale, a to alespoň pro mě. A to je herní náplň. Ta je bohužel postavená výhradně na tom, že procházíte jednotlivé lokality, sbíráte předměty, ze kterých si vyrábíte náboje či léčivé prostředky. A to vše používáte k přežití prostřednictvím střílení po všemožných potvorách. Osobně nejsem příznivcem akčních a střílecích pasáží, na nich je ale Sinking City 2 výrazně postavené. Veškeré další aktivity jsou upozaděny na vedlejší kolej. Máte možnost zvyšovat si vlastní schopnosti, vylepšovat zbraně, důkladně pročítat spoustu dokumentů a knih. Příběh je skutečně propracován do všemožných detailů, obávám se ale, že spousta těchto textů zůstane fanoušky akce nepřečtena. Ve hře najdeme také několik jednodušších puzzlů, ty jsou však v drtivé většině spíše dobrovolné a po jejich splnění získáte tak maximálně jen nějaké předměty navíc. Samozřejmě čest vyjímkám. K dispozici je i z dřívějších her známý paměťový palác, ten je ale v tomto případě naprosto zbytečný - lze v něm sice skládat jednotlivé poznatky do skupin, ale rozhodně v tom nehledejte žádnou výzvu - všechny poznatky jedné skupiny mají stejnou ikonu, takže pro vytvoření spojení není potřeba žádné uvažování. A po úspěšném splnění jsou jedinou odměnou body, za které můžete zvyšovat své schopnosti.

Hru jsem dohrál až do konce, ale jen proto, že jsem pomáhal s češtinou. Nebýt toho, hru bych smazal už v průběhu první kapitoly, protože mě herní náplň vůbec nebavila. Hra obsahuje několik zajímavých pasáží, příběhových videí či jednoduchých puzzlů, ale v globálu to pro mě bylo spíše utrpení. A nemít možnost použít IDDQD pro nesmrtelnost a nekonečné náboje, nedohrál bych to ani tak...

Každopádně, žádné číselné hodnocení tentokrát výjimečně dávat nebudu. Tahle hra je totiž od začátku proklamována jako survival hororová akce, tedy nic pro mě. Už to naznačuje, že tahle hra nebude pro mě. A to se také potvrdilo, možná to dopadlo ještě hůř, než jsem doufal. Zatímco The Sinking City bylo z velké části adventurou, zde je to postaveno výhradně na té akci a craftování. Je tedy cílena na úplně jiné publikum, než jejich předchozí hry. A tak bych hře nerad snižoval její průměrné hodnocení, protože evidentně je cílena na jiné hráče, než jsem já. Pro fanouška adventur je hra příliš akční, pro akčně založené hráče zase zbytečná spousta textu a relativně primitivní logické úkoly, které ale pro ty, co u hry nechtějí přemýšlet, mohou být nad jejich síly.

Sami tvůrci z francouzského týmu Ezhaac Studio označují hru The Fan jako interaktivní „foto fikci“ v reálných lokacích a s živými herci. Ve své podstatě něco takového hráči i nabízí, finální výsledek však není žádným zázrakem.

V posledních měsících se v Paříži stalo několik děsivých vražd, při kterých byly brutálně zavražděny mladé dívky. A protože každá z nich měla v posledních týdnech před smrtí pocit, že jí někdo sleduje, místní bulvární tisk začal nazývat vraha přezdívkou „Fanoušek“, odtud tedy pochází i název celé hry. Překvapivě se však jako hráč nevtělíte do postavy detektiva, ale do role samotného vraha. Jak dopadne další pokus o vraždu? Podaří se vám zavraždit zdravotní sestřičku Nathalii Rio, kterou máte ve svém sklepě již čtvrtý den?

Hra začíná interaktivním filmečkem, který svým pojetím navodí temnou atmosféru a ukazuje děsivé prostředí sklepení, kde je mladá dívka přivázána k židli. Posléze se přesouváte do druhé místnosti, kde jako vrah máte nástěnku s detailním popisem celého případu – záběry ze sledování dotyčné osoby v posledních týdnech, různé nákresy, nasbírané předměty apod. Evidentně skutečně mravenčí práce a začátek nadějného příběhu.

Jenže pak přichází hlavní zádrhel a tím je celkové pojetí hry. Ta je tvořena sérií reálných fotografií, na kterých je možné klikat na různé předměty případně přecházet do jiné místnosti. Na tom by nebylo nic špatného, horší je to ale s náplní celé hry. Nejde totiž o žádné složité úkoly či puzzly, ale jen o prohledávání místností a hledání konkrétních předmětů. Skoro bych se to nebál přirovnat k hidden object hrám. Průběh celého příběhu je velmi prostý – prohlédnete své doupě ve sklepení, sesbíráte tři předměty zobrazené v batohu (nápověda, co máte udělat). Přejdete do bytu unesené, zde opět vyhledáte čtyři předměty podle batohu, vrátíte se zpět do sklepení, po velmi krátkém intermezzu jdete sesbírat další čtyři předměty do bytu přítele a po návratu zpět do sklepení přichází krátké finále. A to je vše přátelé. Když se opravdu díváte na každý obrázek a zkoumáte, co na něm je, tak hra zabere maximálně půlhodinku. Pokud víte kam jít a jen klikáte, hru máte dohranou za pár minut.

Největším záporem je tak jednoznačně samotná hratelnost a její náplň. V každé z místností jen hledáte, na co by se dalo kliknout (v menu lze nastavit, zda budou aktivní předměty viditelné či ne) a zda po kliknutí najdete jeden z hledaných předmětů. Je to celkem ubíjející a nudné. Příběh jako takový se skoro nikam neposouvá. Ve dvou případech musíte nalézt klíče a ty pak (automaticky) použít, ve třech případech jste pak postaveni před „zásadní“ rozhodnutí, které ovlivní konec hry. Ve své podstatě ale ovlivní jen obsah zveřejněného novinového článku.

Na tvůrcích jde vidět nadšení pro fotorealistické zpracování i celkový koncept. Bohužel jde také vidět, že nadšení nestačí. K dispozici jsou pouze tři zmíněné lokality (sklep a dva byty), které žádnou krásou rozhodně neoplývají, i když se autoři snažili pohrát si s dekoracemi v místnostech a tak máte možnost najít model DeLoreanu z Návratu do budoucnosti či boxy s PC hrami. Celkově ale prostředí vůbec nezaujme. Místo bytů měli zvolit rozmanitější prostory a třeba i něco v exteriérech, čímž by se vyhnuli nudnosti a fádnosti.

Audiovizuální zpracování jasně definuje už základní princip, kdy je vše nasnímáno pomocí fotografií. Jejich provedení není vůbec špatné, stejně tak podařený je i atmosférický úvodní filmeček, který je pohříchu jediný v celé hře. Alespoň na outro si tvůrci mohli troufnout. Díky tomu nemůžeme nic říct ani o hereckých výkonech všech tří postav ve hře, protože z fotografií toho moc poznat nejde. I když dívčina hrající vrahovu oběť alespoň na tom minimálním prostoru, který dostala, nepůsobí vůbec špatně.

The Fan je pokus o adventuru z pohledu vraha ve fotorealistickém zpracování, která je však hodně krátká a chybí u ní jakékoliv důvody, proč by měla stát za zahrání.

Vydáním Atlantis: The Lost Tales se tvůrci z Cryo Interactive trefili do černého. Vytvořili unikátní umělecké dílo s dobrodružným příběhem o bájné ztracené Atlantidě plném zajímavých puzzlů a to vše v úchvatném audiovizuálním zpracování. Proto nepřekvapilo, že se záhy pustili do pokračování, které pojmenovali příznačně Atlantis 2. Protože se vinou nepříliš zdařilého marketingu nestal v Americe první díl příliš známý, toto pokračování na severoamerickém kontinentě vyšlo pod názvem Beyond Atlantis.

Bylo samozřejmě otázkou, jakým způsobem tvůrci pojmou navázání na v prvním díle uzavřený příběh. Nakonec na něj navázali tak trochu oklikou. Hrajete za mladého muže jménem Ten, který v úvodním intru stoupá do hor v Tibetu, kde objeví zaparkovaný létající koráb známý z prvního dílu. Uvnitř nalezne jakéhosi Mongola, který mu prozradí, že je potomkem hlavního hrdiny z jedničky – Setha. A jakožto jeho vzdálený potomek je zároveň nositelem světla a musí obnovit rovnováhu světa tím, že se spojí s temnotou. Jenže nositel temnoty sídlí v Shambale, kam musí Ten teprve najít cestu. Jak se brzy ukáže, jedná se o spirituální cestu, při které musí nalézt šestici kamenů a nabít krystal, který jej přenese do Shambaly.

Jenže kde tyto kameny najít? Tři jsou k nalezení přímo na zasněžené náhorní plošině v Tibetu, další tři je možné nalézt ve třech různých prostředích, kam se dá těmito kameny dostat. Za pomocí mongolského šamana se převtělíme do tří různých postav zasazených do různých prostředí, přičemž je můžete absolvovat v různém pořadí podle toho, jaké kameny na obřadní oltář umístíte. Na malebném zeleném ostrůvku v Irsku se převtělíme do mnicha Felima, který se snaží vyřešit okolnosti pradávných mýtů a napravit jednu starodávnou zapeklitou kletbu. V Mexiku se stáváme mladým špehem Tepecem, který se pohybuje v okolí pyramid v Yucatánu a musí se vydat do říše mrtvých, aby probudil Opeřeného hada a získal od něj kouzelnou manu, čímž by zabránil sebeobětování vlastního vládce, který chce zachránit vlastní národ před hladomorem z neúrody a krvavým obětem jaguářímu bohu Tezcatlipocovi. Třetí příběh nás pak přivádí do malebného čínského kláštera, kde v roli státního úředníka jménem Wei Yulan musíme najít starého mistra, který by pomohl zahnat temný stín.

Jak tedy můžete vidět, po příběhové stránce je hra hodně roztříštěná. Pryč je původní napínavý příběh, kde v roli jediné osoby jdete za záchranou vlastního světa. Tady jste pokaždé někým jiným a kromě nutnosti splnit všechny úkoly a získat finanční kámen nemají mnoho společného To je za mě velká škoda a hře to ubírá na kvalitě. Zatímco jednička byla kromě audiovizuálu postavena hodně právě na příběhu, rozhovorech, puzzlech a akčních pasážích, zde nastala razantní změna. Akční pasáže, tak kritizované v prvním díle, byly naštěstí vypuštěny úplně. Bohužel je upozaděn i ten celkový příběh, také rozhovorů s ostatními postavami příliš mnoho není. V drtivé většině vám řeknou jen pár vět, ale nikde se nikam neposouvají, nevyvíjí a záhy už o nich ani neuslyšíte. Úplně se vytratila původní atmosféra, kdy jste si šli za jasným cílem a přitom nevěděli, komu můžete věřit a komu ne. Na to se tu vůbec nehraje.

Naopak se tu ale klade velký důraz na puzzly a hádanky. Těch je hra doslova napěchovaná a zdá se, že si tvůrci vzali za vzor Riven od konkurenčního Cyanu a chtěli se mu hádankami a jejich obtížností přiblížit. Což o to, najdeme zde hodně nápadité puzzly variující svou obtížností od těch nejjednodušších až po ty extrémně těžké. Troufám si tvrdit, že hlavně směrem ke konci už to tvůrci s obtížností přehnali a nápovědy k některým puzzlům jsou tak vágní, že najít jejich řešení, není vůbec jednoduché. Některé náročnější hádanky jsou ale i tak zábavné – zde bych jmenoval hlavně geniální stavění duhového mostu, snaha obalamutit pavouka či systém aztéckého počítání. Na opačném spektru se pak nachází zvukový puzzle u ptačího muže (u kterého jsem se kdysi při prvním hraní hodně dlouho trápil a i teď při opětovném hraní to dopadlo stejně, i když jsem věděl, co mám dělat), hledání po zemi rozházených hvězd v nepřehledné džungli nebo záludný hlavolam s návštěvou dříve navštívených míst v samotném závěru. Co je ale největší škoda, tak je záludnost některých takovýchto hádanek, ke kterým nejsou dostatečně jasné nápovědy. Třeba takový puzzle z razítkama by byl geniální, kdyby k získání té správné potřebné nápovědy nevedla jinak neodhadnutelná volba o pár obrazovek dříve. K této volbě se samozřejmě můžete vrátit a napravit ji, ale nic vám nenapovídá, že zrovna tohle je to místo, které je špatně.

A tak je to bohužel s celou hrou. Už na začátku v Tibetu se objevíte na náhorní plošině, ale pořádně nevíte, kdo jste ani proč tam jste. Již dříve zmíněný mongolský mnich se vám to snaží osvětlit, ale moc se mu to nedaří. Víte jen to, že jste nositel světla a potřebujete se dostat do Shambaly, abyste se potkali s nositelem temnoty. Navíc dostanete vzácnou kříšťálovou kouli, kterou se v každé z lokací musíte na správném místě přesunout do vesmíru, abyste objevili cestu ke staré zničené hvězdě. Identifikovat ale toto jediné konkrétní místo, kde máte kouli použít, je občas nadlidský úkol. Obecně se hodně často stává, že v dané lokaci prostě nevíte, co máte udělat jako následující krok. A tak chodíte po okolí (většinou naštěstí ne moc rozsáhlém) a hledáte, jak se posunout dál.

Ale nechejme už puzzlů a podívejme se na audiovizuální zpracování. Autoři opět použili svůj osvědčený engine Omni 3D, v rámci kterého se přesunujete prostřednictvím animovaných sekvencí mezi jednotlivými bublinami, ve kterých se rozhlížíte dokola, jako kdybyste se otáčeli hlavou. Samozřejmě na enginu tvůrci hodně zapracovali a hlavně přidali velké množství ingame animací, a to včetně právě během otáčení se dokola. Prostě, na tehdejší dobu to byla po grafické stránce bomba a ani teď se, i přes nižší rozlišení, rozhodně nemá zač stydět. Každé prostředí je skutečně unikátní. Zelenou trávou porostlý irský ostrůvek s malým klášterem, úchvatná procházka mezi mexickými pyramidami zasazenými do horského údolí či projížďka po pralesní řece jsou skutečně úchvatné. Když už jsem zmínil pralesní řeku, ta se nachází v Xibalbě, což je název pro mayské podsvětí, respektive podzemní říši temnot. Zde je to pojato úplně odlišně – kromě již zmíněné řeky a jednoho palouku tu najdeme i spletitý labyrint v džungli, ve kterém se zorientovat dá hodně úsilí.

Ruku v ruce s nádhernou grafikou i animací jde zvuková stránka. Opět zde máme k dispozici spoustu zvukových efektů, které nádherně dotváří atmosféru celého prostředí. Tím opravdovým vrcholem je ale opět hudební doprovod, o který se postaral tentokrát už osamoceně Pierre Esteve. Dokázal zkomponovat skladby, které ideálně zapadají do každého z prostředí, dokáží navodit tu správnou atmosféru a svou dramatickou linkou v těch správných okamžicích zážitek ještě navýšit.

Samostatnou kapitolu jsem si nechal pro dabing. Společnost Bohemia Interactive se totiž postarala o kompletní překlad do češtiny. A když hovořím kompletní, tak tím myslím včetně dabingu. A pokud mě má paměť neklame, tak Atlantis 2 byl jednou z prvních kompletně namluvených zahraničních adventur u nás. Překladatelem se stal Tomáš Smolík známý ze svého působení v časopisech Excalibur a Level. Nahrávalo se v jednom z herně nejprofláklejších nahrávacích studií pro počítačové hry – Studiu Hrádek. A o namluvení jednotlivých postav se postarali herci skutečně známých dabingových jmen – Pavel Soukup, Jan Šťastný, Jana Mařasová, Miloslav Mejzlík, Karel Richter a další. Takže po této stránce není hře co vytknout.

Osobně mám velice rád oba dva první díly Atlantisu, i když každý z nich k tomu přistupuje jinou cestou, pokud samozřejmě nepočítám audiovizuál. Zatímco ten první je postavený na komplexním dobrodružném příběhu o záchraně Atlantidy se spoustou adventuření a dialogů, dvojka je postavená spíše na tuhých a místy hodně záludných puzzlech. V současnosti by si nikdo takto těžkou hru netroufl vydat, protože zvoleným způsobem tuhé překážky by současnou rozmazlenou herní základnu, která častokrát po pěti minutách vzdává pátrání a dívá se do návodu nebo letsplaye, rozhodně neuspokojila. Což je i není škoda. Každopádně, pokořit původní Atlantis 2 bylo skutečnou výzvou, která řadě současných her chybí. A ještě jedna věc mě mrzí – zatímco v jedničce se hra skutečně točí kolem bájné Atlantidy, ve dvojce naopak skoro vůbec. Dostaneme se do ní jen na krátkou chvíli, je ale kompletně pod vodou, takže je tvořena vesměs hnusným prostředím plným modrých shluků pixelů, ve kterém se nedá pořádně orientovat a graficky to rozhodně neuchvátí. Což je velká škoda, právě podmořská Atlantida, která by mohla být pomyslným vrcholem hry, je po grafické stránce tím nejhorším, co se úplně vymyká ze zbývajícího grafického zpracování hry.

I když se mi kvůli ucelenému příběhu více líbí první Atlantis, ani na ten druhý nedám dopustit. Je zaměřený více na hardcore puzzly, i tak nám přináší úchvatné audiovizuální orgie, které musí potěšit srdce, oči i uši každého fanouška puzzle adventur.

Tvorba francouzského studia Cryo Interactive si vždycky zakládala na zajímavých příbězích a hlavně na úchvatném audiovizuálním zpracování. Jedno z nejlepších děl celé jejich historie spatřilo světlo světa v roce 1997 a neslo název Atlantis: The Lost Tales. Dnes se podíváme na tento titul, který ve své době zaznamenal obrovský úspěch a odstartoval sérii her stejného jména. Paradoxně jsme se však na samotnou Atlantidu pořádně podívali pouze v tomto prvním díle.

Ve hře se ocitáme v roli mladíka jménem Seth, který přilétá na bájný ostrov Atlantida přidat se ke královské gardě, osobním strážcům královny Atlantidy. Ihned po příjezdu se však dozvídá, že byla královna Rhea unesena. A protože její rádce princ Creon se k vyšetřování moc nemá, je na hráči, aby se pustil do vyšetřování na vlastní pěst. A neuběhne ani moc času aby vyšlo najevo, že za zmizením královny stojí právě proradný Creon. Ten má ovšem mnohem větší a děsivější plány, než to na první pohled vypadá. Po okolí se navíc potuluje spousta různých zrádců či přisluhovačů Creona, takže bude hodně těžké poznat, komu se dá důvěřovat a komu ne.

Základním srdcem celé hry je poprvé v jen o chvíli dříve vydaném Versailles použitý speciální engine nazvaný Omni 3D. Ten totiž přinesl ve své době doslova revoluční prvek. Zatímco do té doby bylo zvykem šmejdit po obrazovce kurzorem a hledat aktivní místa či předměty, zde tomu bylo úplně naopak. Na každou scénu jste se dívali pohledem vlastních očí, přičemž kurzor byl zafixován ve středu obrazovky a vy jste se myší rozhlíželi kolem dokola o 360°a hledali nějaký aktivní předmět či šipku, kde se dá něco použít či kudy se dá odejít. V podstatě se jednalo o dokonalou simulaci pohybu hlavy. Z každé takového scény jste se pomocí přechodové animované sekvence přesunuli do další bubliny, kde se dalo opět rozhlížet stejným způsobem.

Tato technologie umožnila připravit na tehdejší dobu doslova úchvatnou grafickou podívanou, kdy bylo veškeré prostředí kompletně vyrenderované a vypadalo nádherně i při otáčení se kolem dokola. Samozřejmě je to vztažené k roku výroby, ale na tehdejší poměry vypadala grafika doslova dechberoucně. Ruku v ruce s tím šly i renderované animace, kterých bylo opravdu velké množství a dodávaly celému titulu výpravnou epičnost. Nesmíme opomenout ani technologii Omni Sync, která synchronizovala pohyb rtů jednotlivých postav s mluveným dabingem.

V samotném úvodu se procházíte po rozsáhlém paláci Atlantidy ležícím na úpatí sopky, navštívíte malou přilehlou vesničku a můžete se vydat i procházkou za krásami ostrova až k rybářově chatrči. Při procházení se můžete bavit s různými osobami a posléze také řešit logické úkoly. Ano, tohle jsou základní prvky celé hry – kochat se nádhernou krajinou při procházení se, povídat si s různými postavami a řešit různé hádanky a minihry. Puzzly nejsou nijak extrémně obtížné, jsou nápadité, variabilní a zajímavě koncipované, takže se na nich málokdy zaseknete na nějakou delší dobu. A vzhledem k tomu, že máte vždy jen omezený prostor, ve kterém se můžete pohybovat, není moc míst, kde by se dalo opravdu zatuhnout.

Ještě je tu jeden důležitý prvek hratelnosti. Záhy po začátku hry se totiž stanete vyvrhelem, po kterém jdou všichni strážní z Atlantidy a vy se tak před nimi musíte ukrývat a hledat cesty, jak se ze šlamastyky dostat dál. Jsou tedy určité sekvence ve hře, kdy se musíte rychle rozhodnout, stealthově se schovávat před strážemi či udělat několik rychlých akcí po sobě. Kdykoliv se vám to nepodaří, okamžitě umíráte. Ve hře neexistuje klasický systém manuálního ukládání, všechno se provádí automaticky. Jakmile zemřete, ukáže se vám jedna z četných ‚obrazovek smrti‘ či animace ukazující váš konec, přičemž se hned vrátíte zpět před danou situaci a tak ji můžete celkem rychle zopakovat, snad už s větším úspěchem. Případné rozhovory či animace pak jdou v tomto případě velice rychle přeskočit.

Právě tyto zmíněné sekvence jsou asi největším záporem hry. Jsou sice do určité míry oživením hratelnosti, ale přijde mi, že místy jich bylo použito až moc a ne vždy je v krátkém časovém limitu jasné, co vůbec máte udělat. Rozhodně to ale nesnižuje kvalitu hry jako takové, naopak vás to žene dál při pátrání po všech záhadách.

A těch záhad je skutečně hodně, ostatně prastará civilizace Atlantiďanů byla hodně vyspělá a uměla ovládat i magické síly. Někteří obyvatelé bájné Atlantidy pak mají ještě jednu speciální věc – tajemné energetické krystaly, které jim umožňují plavit se vzduchem na speciálních majestátních létajících korábech. Díky tomu se podíváme i mimo samotnou Atlantidu, kdy budeme moci navštívit Stonehange, sněhem pokryté zamrzlé Špicberky či barvami hýřící všeobecně známý velikonoční ostrov Rapa Nui.

Prostě nádhera střídá nádheru a ve druhé polovině devadesátých let byla tato hra skutečným zjevením. Pro české fanoušky měla ještě jedno unikum – patřila v té době k těm několika málo hrám, které měly české titulky. Postarala se o ně společnost ABM Morava a umožnila tak hráčům porozumět i ty nejmenší detaily z celého příběhu.

Na závěr jsem si schválně nechal veškerou zvukovou stránku hry. Při procházení se různými kouty Atlantidy i okolního světa slýcháte dokonalé ambientní zvuky, které společně s krásným vizuálem jen dotváří celkovou strhující atmosféru a krásu míst, kterými se procházíte. O kvalitní dabing se postarala více než třicítka profesionálních herců, takže ani v tomto ohledu se není třeba ničeho obávat. Tím absolutním vrcholem je však hudební doprovod. O ten se postarali francouzští géniové Stéphane Picq a Pierre Esteve a stvořili jeden z nejlepších soundtracků herní historie. Podařilo se jim stvořit neskutečné dílo, které umocňuje atmosféru jednotlivých lokací a dokáže i reagovat na důležitost akcí konaných v rámci děje. Jejich velkolepé chorály jsou skutečně dechberoucí.

Atlantis patřil ve své době k nejlepším audiovizuálním herním zážitkům. Napínavý příběh pátrající po ztracené královně, prapůvodu Atlantidy a snaha o zvrácení zkázy světa plný různorodých puzzlů zaobalený v nádherné grafice doplněný o úchvatný hudební doprovod. Jen to mohlo být ještě krapet delší.

S adventurou The Dark Eye, kterou vydala společnost Inscape již v roce 1995, jsem měl dlouhou dobu nevyřízené účty. Nevím jakým způsobem, ale tehdy se mi do ruky dostalo originální CD (včetně krabice), ze kterého byla možnost si tuto hru zahrát. Bohužel se však vyskytla chyba (už nevím, jestli byla chyba na CD nebo někde v souboru), ale na stejném místě při přehrávání jednoho z filmečků hra vždycky spadla. Do daného místa jsem se dokázal dostat při několika na sobě nezávislých rozehrání, ale dál už ne a hra tak pro mě zůstala nechtěně dlouhodobě nepokořena. Tuto historickou kaňku se mi podařilo napravit až nyní a s přispěním internetových zdrojů jsem hru konečně dohrál.

Tvůrci z Inscape pod vedením budoucího šéfa Universal Music Group Michaela L. Nashe a hlavního autora hry Jamese Russella Leese vytvořili hodně podivné, svým způsobem ale také hodně unikátní dílo, které určitě nesedne každému. Je inspirované tvorbou geniálního básníka a prozaika Edgara Allana Poea, hlavně jeho hororovějšími díly. Tomu všemu odpovídá také temná až děsivá atmosféra, která prostupuje celým dílem. Hlavní příběhová linka kupodivu není napsána Poem, ale jejím autorem je již zmíněný Leese a sám ji nazval Malevolence, tedy škodolibost, zlomyslnost či nenávist. Pro její tvorbu však přeci jen využil Poea, inspirací mu byla hororová povídka Zánik domu Usherů.

Ocitáte se na začátku devatenáctého století, kdy přijíždíte do sídla svého strýce Edwina. Tento podivín se celé dny zabývá malbou depresivních obrazů. Kromě toho v nevelkém a ponuře působícím sídle najdete také svého bratra Henryho a Edwinovu nemocnou dceru Elisu. Tento hlavní příběh je také depresivně temný a do pochmurné atmosféry celé hry zapadá opravdu vhodným způsobem. Je ale vlastně jen takovou propojkou ke skutečným Poeovým příběhům. Během děje se totiž v určitých částech hry přepnete do halucinogenního stavu, kdy se celé prostředí promění do alternativního světa, ve kterém se všechny obrazovky zjeví v temně depresivním odstínu. V určitých místech domu pak můžete nalézt interaktivní místa, které vás zavedou přímo do originálních Poeových děl. V nich se proměníte v originální protagonisty, kteří ve svém ději převyprávějí originální povídky slavného autora. Nejedná se ale jen o suché převyprávění Poeových příběhů, ale jde se i do jejich hloubky. Konkrétně jsou takto zpracované tři proslulé hororové povídky – Sud vína amontilladského, Zrádné srdce a Berenice. Přičemž každý z těchto příběhů je zpracován svým způsobem dvakrát – musíte si ho totiž zahrát jak z pozice vraha, tak i oběti.

Základní šablona celé hry je relativně jednoduchá – hrajete určitou část základního příběhu, dokud se nedostanete do halucinogenního stavu. Jakmile se ocitnete v tomto alternativním prostředí, můžete si najít aktivní místo pro přechod do jedné z povídek. Jakmile tuto povídku vyřešíte, vrátíte se zpět k hlavní dějové linii, kde se odehraje další část příběhu, po které se přesunete opět do halucinogenního stavu a můžete navštívit další povídku. Pořadí navštívených povídek není jasně určené, můžete si vybírat podle libosti. Když se v některé z nich zaseknete, můžete se vrátit zpět do halucinogenního stavu a vydat se do jiné povídky, ta původní zůstane uložena v místech, kam jste se dosud dostali. Návdavkem můžete občas přeskočit i mezi vrahem a obětí přímo v povídce, v určitých situacích se totiž protivníkově postavě zablesknou na chvíli oči, což je znamení, že nastal ten správný čas pro možný přesun duše.

Že to zní celé až příliš komplikovaně a zmateně? Ano, takové to skutečně je. Jak před těmi více než dvaceti lety, tak i teď jsem měl velké problémy si na to celé zvyknout. Hlavně vás hra na nic nepřipraví, nic vám nevysvětli a vrhne vás rovnou do děje. A dělejte si co chcete. Než zjistíte, jak celý svět funguje a jaké jsou herní mechaniky, tak to nějaký čas potrvá. Zpočátku je potřeba zvyknout si také na ovládání. Celou obrazovku sledujete z pohledu vlastních očí, přičemž nejsou žádné přechodné animace, ale jen se po kliknutí daným směrem přesunete na další obrázek. Ano, je to něco podobného, co tehdy přinesl Myst. Pro přesouvání mezi lokacemi i akce na obrazovce slouží mystická ruka ne nepodobná té z Addams Family nebo spíše ze 7th Guest, když už zůstaneme u her. Největší problém této technologie je zorientovat se v prostoru, protože otáčení na místě není striktně o 90 stupňů, ale někdy rovnou o 180, někdy zase jen o 45. I v tomto případě je to hodně o zvyku. Ale třeba podzemní bludiště ve sklepení je pro mě utrpení i při několikerém opakování.

Co se týká hratelnosti, nelze očekávat žádné velké adventuření ani žádné zapeklité puzzly. Celá hra je postavena na tom, že se nacházíte v omezeném počtu obrazovek daného příběhu a snažíte se najít místa na obrazovce, se kterými jde provést interakce. Ať už otevřít dveře, prohlédnout si knížku, zavzpomínat na dávnou událost či prodebatovat nějakou postavu. Jsou i případy, kdy můžete vzít do ruky nějaký předmět – může to být dopis, louč, miska s polévkou či třeba svítilna. Tyto předměty pak vidíte přímo před sebou a můžete je na určitých místech používat. Samostatnou kapitolou je také mapa jednotlivých příběhů, která je zpracována ve formě frenologické mapy lebky. Pokud vám to nic neříká, pak vězte, že frenologie zkoumá souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi člověka. Prostřednictvím této mapy se můžete přepínat mezi jednotlivými příběhy. Ve hře je také jediný soubor jako autosave, který se uloží vždy, když odejdete z nějakého příběhu do obrazovky s touto lebkou, tedy vlastně mapou.

Je potřeba zmínit také technické zpracování, které je také hodně specifické. Jednotlivé obrazovky i předměty v nich jsou klasicky vyrenderované ve 3D studiu, jak bývalo v těchto dobách u podobných titulů zvykem. V té době také frčely FMV filmečky a i zde se jich dočkáme, celá hra byla vytvořena pomocí Macromedia Director a je z velké části postavena na technologii QuickTime videí. Ale zatímco zvyklostí té doby bylo ve hrách používat živé herce, tvůrci The Dark Eye na to šli výrazně odlišným způsobem. Doug Beswick totiž ručně stvořil skutečné děsivé loutky, které mi na první pohled připomněly temný styl Tima Burtona. Tyto loutky pak rozanimoval pomocí stop motion. Skutečně, na téhle hře není nic normální. Vše to umocňuje také zvukový doprovod, který obsahuje řadu ambientních ruchů, které jsou navíc prostorové a mohou napovědět, že se za vámi něco děje, i když zrovna hovoříte s jinou postavou. To vše je doprovázeno temnými hudebními motivy, jejichž autorem je anglický hudebník Thomas Dolby, jenž asi nejvíce proslul skladbou She Blinded Me with Science, jenž měla být původně úvodní písní seriálu Teorie velkého třesku. Nesmíme opomenout ani dabing, který je hodně kvalitní a pomáhá dotvořit hutnou atmosféru. Většinou je mu také dobře rozumět, což je u této hry důležité, protože vůbec neobsahuje titulky. Nejméně rozumět je postavě strýce Edwina, jeho hlas zní trochu huhlavě, ale dostatečně depresivně. Tuto postavu totiž namluvil jeden z čelních představitelů beatníků William S. Burroughs. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vězte, že tento americký umělec patří mezi zakladatele kyberpunku a je jeden z prvních, jenž použil v souvislosti s hudbou spojení heavy metal. Myslím, že do role despotického staříka s negativním viděním světa nemohli vybrat líp. Jeho recitace povídky Maska červené smrti je skutečně geniální. Tím se dostávám ještě k jedné poznámce – kromě tří hlavních povídek ve hře jako takové nalezneme i některé další, jen provedené jinou formou. Kromě již zmíněné Masky červené smrti, jenž je recitována Burrouhgsem s psychedelickými obrazy na pozadí najdeme ve hře podobným způsobem odvyprávěnou i báseň Annabel Lee. Pokud budete skutečně prohlížet všechna zákoutí, můžete narazit i na povídku Předčasný pohřeb či báseň Sloky Heleně. Také samotná hlavní linka obsahuje několik skrytých narážek na životní události Edgara Allana Poea.

Marně přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl. The Dark Eye je adventura, která vzdává hold dílu Edgara Allana Poea tím nejlepším možným způsobem. Je hodně netradiční, plná temné a tíživé atmosféry v příbězích, jejichž skladbu a rozmístění musíte pochopit a přistoupit na autorský záměr. Hra to rozhodně není pro každého, ale pokud jste milovníky obskurních titulů nebo světa tohoto slavného literáta, i přes svůj věk a nyní již archaické zpracování za zahrání určitě stojí. A dokonce ji lze spusit i na moderních strojích a to jak před DosBox, tak i přes ScummVM.

Pohádkově laděnou adventuru s názvem Anna’s Quest připravoval její australský tvůrce Dane Krams původně jako epizodickou hru na pokračování. V roce 2012 stihl vydat pouze relativně krátký první díl s podtitulem Winfriede’s Tower, který měl jako hlavní úkol nalákat hráče a pomoci mu ve tvorbě dalších pokračování příběhu. Nakonec se mu však podařilo něco mnohem lepšího – titulu si totiž všiml jeden z tehdejších největších vydavatelů adventur, německá společnost Daedalic Entertainment. Jejich zástupce hra zaujala natolik, že se spojili s Kramsem a začali se bavit o možné spolupráci. Slovo nakonec dalo slovo a obě strany se dohodly na vytvoření jedné velké samostatné hry, která bude vydána jako celek a ne postupně po kapitolách. Dane se se svými lidmi pustil naplno do práce, už tak kvalitní úvod ještě poladil a přidal zbývající plánovaný obsah. Tak tedy vzhůru na to!

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, žila malá holčička jménem Anna, která bydlela se svým dědečkem na farmě. Protože ale byla ještě dítě, tak se jí snažil chránit před veškerým nebezpečím a zakazoval jí opouštět pozemek farmy, který obklopují až děsivě temné hvozdy. Jednoho dne však dědeček znenadání onemocní a přestože je dědečkem od tohoto kroku opětovně zrazována, vydává se Anna do města vyhledat lék či jakoukoliv pomoc. Jak už to tak bývá, strašidelné kouty hustého lesa skrývají strašlivé nebezpečí. Zmocní se jí totiž zlá čarodějnice a uvězní ji v domě připomínajícím věž. Právě zde se během úvodního tutorialu naše milá holčička dozvídá také jednu zajímavost, která ji byla dosud skryta – umí používat telekinezi, tedy dokáže vlastní myslí hýbat předměty či je různým způsobem ohýbat. To by mohla být ta správná cesta, jakým způsobem zlou čarodějnici přemoci, z děsivého domu utéct pryč a najít lék, který by pomohl vyléčit jejího dědečka.

Anna’s Quest je kreslenou point and click adventurou toho nejklasičtějšího ražení. Pohybujete se po obrazovkách, zkoumáte předměty, sbíráte je do inventáře, občas nějaký z těch předmětů použijete, občas si popovídáte s nějakou jinou postavou, jindy si zase vyzkoušíte minihru či puzzle. Tou největší odchylkou je pak právě používání nadpřirozených schopností telekineze. Zvládnout ovládat takovéto schopnosti ale není jednoduché a tak se v nich Anna musí postupně po malých krůčcích zdokonalovat. To se jí postupně daří a navíc se v tajemném domě seznámí s mluvícím medvídkem Benem, kterého s sebou vezme na velkou dobrodružnou výpravu.

Jak jste z popisu příběhu pochopili, neocitáme se v obyčejném světě, ale pohádkovém. Kde jinde by se také vyskytovala čarodějnice nebo mluvící medvídek, že? Hra je skutečně zasazena do pohádkového světa říznutého fantasy a středověkem, který si sice žije svým vlastním životem, ale setkáme se tu se spoustou narážek či postav známých z jiných pohádkových světů. Budeme tak mít možnost potkat mluvící zrcadlo ze Sněhurky, Jeníčka, kterého chce sníst zlá čarodějnice, ztracený střevíček z Popelky, lišku Ryšku, hrad s králem a královnou či létajícího draka, kteří se vyskytují ve spoustě pohádek. Nutno přiznat, že řada postav či narážek na ně vychází z germánské mytologie a pohádek bratří Grimmů, které u nás nejsou příliš známé. Ale i bez znalostí Lociky, Brémských muzikantů či německých verzí rusalek a sudiček je možné si celý příběh užít naplno.

I když to zpočátku vypadá na pohádkovou dětskou adventuru, s postupujícím časem poznáte, že celkový příběh a jeho pozadí jsou vlastně spíše dospěláckého ražení a mají specifický přesah, ze kterého mnohdy až zamrazí. Samozřejmě je hlavním úkolem získat lék pro svého nemocného dědečka, přemoci zlou čarodějnici a zároveň s tím vyřešit některé další úkoly, které se vám postaví do cesty. Ale při té příležitosti se na světlo světa derou jemné narážky, které nutí hráče nad celým příběhem i jeho pozadím důkladně přemýšlet. Hodně se tu hraje na city, na empatii i třeba jen malé naťuknutí, že všechno nemusí být jednoduše bílé nebo černé. Hranice mezi dobrem a zlem nemusí být tak jasná. Každá osoba má své kladné i stinné stránky, každou za konkrétními činy vedou různé důvody. A nikdy nevíme, jestli náš osud naplánovaly nějaké sudičky nebo do jaké míry si jej můžeme sami ovlivnit. Tento zajímavý přesah vás po dohrání donutí nad celým příběhem zapřemýšlet a udělat si ucelenější názor na jednotlivé postavy, který ve finále může být úplně jiný, než se na začátku zdálo. A nebo ne?

Ale zanechme už filozofování, Anna’s Quest je hlavně o adventuření a plnění úkolů. Je rozdělena do šesti samostatných kapitol, které si ale zahrajete zaráz v jediném balení, přičemž každá z těchto kapitol se odehrává ve vlastním prostředí, které se tak příliš neokouká. Do dříve navštívených lokací se budeme vracet jen v ojedinělých případech.

Mezi jednotlivými kapitolami se příběh posouvá prostřednictvím podařených animovaných sekvencí. Ostatně grafická stránka včetně do detailu propracovaných animací byla silnou stránkou už původního prvního dílu a po spolupráci se šikovnými umělci z Daedalicu se podařilo všechno ještě dál vyšperkovat. Hra je svou pastelově barevnou ručně kreslenou grafikou pojata jako pohádková knížka, což je tak trochu v kontrastu s temnějším příběhem. Každopádně jde poznat, že byl celý svět navržen s láskou a důrazem na sebemenší detail. Stejným způsobem stojí za to pochválit i anglický dabing, když hlavní postavu namluvila Sophie Le Neveu, která malé Anně dodává tu správnou dětskou nevinnost, naivitu a někdy i jízlivost. Obdobně dobře dopadly i další postavy.

Po audiovizuální stránce si není nač stěžovat a to samé lze říci i o herní náplni. Jednotlivé úkoly k vyřešení jsou ve většině případů logické, někdy sice trochu ztřeštěné, ale na rozumném stupni obtížnosti, takže i jen trochu zkušenější hráči adventur se na mnoha místech nezaseknou. Celý emocemi nabitý epický příběh je ve finále hodně ponurý. Bere si sice na paškál pohádkové motivy, ale jeho náplň je spíše vážnější. Co se zdá zpočátku hezké a roztomilé přechází postupem času do temnějších nálad. Scénář je ale kvalitně napsaný a důkladně propracovaný do nejmenšího detailu, jde do hloubky a předává svou myšlenku. Jednotlivé postavy, které ve hře potkáme, jsou skutečně unikátní a zajímavé včetně vlastního charakteru, motivací i chytře napsaných dialogů. V podstatě se jedná o setkání dětského světa s realitou toho dospělého. Anna je nevinné malé dítě, nezkažená duše plná laskavosti a pochopení se snahou každému pomáhat. A teprve mimo hranice vlastní farmy se tato dívenka setkává s realitou podvodníků, byrokracie a zločinců. A právě setkání naivního dětství s realitou dospělých je tím správným kontrastem, častokrát také doplněným o místy až groteskní humor a nadsázku, což však do světa hry i celého prostředí ideálně zapadá.

Jak naznačuje scéna po závěrečných titulcích, tvůrci si pohrávali s myšlenkou na vytvoření pokračování, kde bychom se dozvěděli více o osudech některých postav. Nyní již víme, že se tak nestalo a tak některé z otázek předložených během hry zůstávají nezodpovězeny, respektive jejich možné varianty vývoje jsou čistě na hráčově fantazii.

Anna’s Quest je velice zajímavá adventura, která je zasazená do pohádkového světa a na první pohled vypadá jako příjemné rozptýlení pro děti. Když se však v průběhu klasického adventuření dostanete pod povrch celého příběhu, objevíte zajímavý obraz vývoje jednotlivých postav i jejich chování. To vás přiměje popřemýšlet nad jejich motivací ke konkrétním činům a z toho vyplývajících následků a morálních dilemat. Ale i pokud si necháte tento filozofický přesah ujít, zbude vám alespoň poctivá pěkně zpracovaná adventura z pohádkového prostředí.

Adventura Syberia belgického tvůrce Benoîta Sokala vyšla již v roce 2002 a prakticky okamžitě se zařadila do síně slávy adventurního žánru. Romantický příběh o americké právničce, jenž přijela do malé francouzské vesničky dokončit prodej místní továrny na mechanické automaty, jenž se ale zkomplikoval úmrtím současné majitelky, což vyústilo v dobrodružnou cestu za dalším z dědiců, uchvátil fanoušky nejen svým poetickým pojetím, ale také na svou dobu velmi podařeným audiovizuálním zpracováním.

V poslední době je možné vidět populární trend ve tvorbě různých remaků či remasterů starších her. Obzvláště u těch z první poloviny devadesátých let to celkem i dává smysl - přeci jen v té době bylo hlavně grafické zpracování skutečně archaické a mnoho titulů ani nejde na moderních strojích pořádně spustit. Zato u novějších titulů jsou tyto předělávky nadbytečné, až mnohdy úplně zbytečné. Mezi které z nich se zařadí Syberia Remastered?

Osobně moc velkým příznivcem remaků nejsem. Raději bych vidět tvůrce vytvářet úplně nové tituly než se jen babrat v těch starých. Do vlny remasterů se vrhlo i studio Microïds. Jejich prvním vážnějším počinem se v tomto ohledu stala Amerzone: The Explorer’s Legacy, jejíž nová verze skutečně prokoukla, je vytvořena s úctou k původnímu dílu a dokázala zachovat i originální atmosféru. Velkým plusem je také to, že tvůrci zůstali u původního stylu pohybu po skocích mezi obrazovkami.

Druhým takovýmto pokusem je předělávka legendární Syberie. Titulu s názvem Syberia Remastered se ujalo francouzské studio Virtuallyz Gaming, které se dosud soustředilo hlavně na VR hry. Už při oznámení remasteru jsem vyjadřoval pochyby, zda je toto dílo skutečně potřeba. A i po zahrání hry si myslím, že to byl zbytečný krok a tvůrci se měli radši pustit do něčeho nového.

Tato recenze bude hodně vedena v konfrontačním duchu, respektive budou popsány zásadní rozdíly oproti originálu. Proto doporučuju přečíst si mou recenzi k tomuto originálu, mimo jiné je tam důkladně popsaný příběh i celkové prostředí, ve kterém se hra odehrává. Tento příběh ve své základní linii zůstal prakticky beze změn, ale musím říct, že tentokrát na mě na řadě míst nepůsobil tak emotivně, jako předtím.

Tou nejzásadnější změnou je jednoznačně grafické zpracování, respektive zpracování celého světa. Zmizely předrenderované obrazovky, do kterých byly vloženy postavičky. Namísto toho je všechno ve 3D, včetně vymodelovaného prostředí a postav ve hře se vyskytujících. Tvůrci si dali skutečně záležet a jednotlivá prostředí se snažili vymodelovat do nejmenšího detailu. A musím uznat, že to prostředí vypadá graficky opravdu nádherně. Ale bohužel musím dodat, že to pro mě úplně ztratilo tu původní atmosféru. Pamatuju si, že obzvlášť úvodní pasáž ve Valadilene na mě v originále působila hodně melancholicky a romanticky, to vše zahaleno do mlhavého oparu. Tady mi přijde všechno až příliš sterilní, až moc temné, až moc ostré.

Hodně moc tomu škodí právě zvolené 3D prostředí. Zatímco v originále v každé z obrazovek vidíme přesně to, co autoři chtěli a mohli si vše vypiplat do nejmenších detailů tak, aby to odpovídalo jejich představám, zde je tomu jinak. Hlavním důvodem pro tuto změnu je podle mě změna způsobu ovládání. Snaha přiblížit se konzolím a debilnímu ovládání přes gamepady vede k tomu, že postavička může chodit různě po celém prostředí, přičemž kamera se v různou dobu přepíná do různých pohledů. Tím se nejen zvyšuje nepřehlednost, ale výrazně to ubírá i na dojmu z grafického zpracování. Kamera totiž častokrát zabírá prostředí z různých úhlů, mnohokrát bych řekl, že až náhodně vybraných. Takže se často stává, že postava nevidí, kam jde, protože se pohybuje přímo proti kameře a hra se momentálně rozhodla, že se pohled nebude přepínat do jiného úhlu.

S tím souvisí další otravná věc - chození. Už originál byl hodně o chození z jedné lokace do druhé, ale vždycky to bylo o pár obrazovkách, kde stačilo dvojklikem klepnout na druhou stranu obrazovky a postava tam doběhla. V současném 3D prostředí je ale zdlouhavé chození vytaženo až do absurdna. Krásným příkladem je právě Valadilene a její hlavní třída. Ta je komplet vymodelovaná ve 3D a když postava přechází z jednoho konce ulice na druhý, tak kamera sleduje postavu, jak jde kolem baráků a efektně se přesouvá společně s ní. Jenže i když běžíte pomocí gamepadu nebo použijete běh pomocí dvojkliku myší, všechno trvá extrémně dlouho, než se postava vůbec někam dostane. A i v tomto případě se kamera občas přepíná do divných směrů, takže bývá problém s orientací. A najít vstup na dvůr továrny v tomto zpracování je hodně o dílu náhody, abyste se dostali k bráně tak, aby se obrazovka přepnula do správného směru a vy mohli vstoupit.

A pak tu máme jednotlivé věci, které může hlavní postava konat. Opět jsme se přiblížili konzolovému zpracování, takže se objevuje velká kulička v situacích, kdy se přiblížíte k místům, kde jde něco dělat (odejít jinam, pohovořit s někým, něco provést). To už je úděl současné doby, ale tak nějak mi přijde, že v této předělávce je díky tomuto kroku až moc vidět, jak málo aktivních oblastí v některých obrazovkách je. Zatímco v originále bylo na obrazovce možné vidět jen to, co autoři chtěli, ve 3D zpracování je vidět mnoho detailů, které by vás určitě zaujaly k prozkoumání. Ale smůla, i když daný předmět vypadá lákavě a možná i smysluplně k příběhu, je tam jen na okrasu.

Pojďme se podrobněji podívat na obsah a puzzly. Drtivá většina původních puzzlů zůstala zachována, některé však byly nově přidané. V prvních kapitolách si uvědomuju po jednom nově přidaném puzzlu, v závěrečné pasáži asi o dvou. Většina z nich mi ale přijde přidaná úplně zbytečně, některé dokonce na sílu. Třeba u v Barrockstadtu přidaného puzzlu s hudebním pavilonkem úplně postrádají logiku lokace výskytu předmětů, které je potřeba sesbírat pro jeho splnění. Nebo v Aralbadu je přidaný nový puzzle, který teprve zaktivuje tlačítko pro recepčního, které otevírá dveře do zadního traktu hotelu. Už vidím recepčního, jak jde řešit puzzle, aby si zaktivoval tlačítko, zatímco host netrpělivě postává přede dveřma a čeká, jestli ho někdo pustí dovnitř...

Zbývající prvky audiovizuálního zpracování zůstaly bez zásadnějších změn. Dabing je stále stejně kvalitní, stejně tak hudební doprovod od původních autorů Dimitri Bodianského a Nicholase Varleyho. Nechybí ani zpívaná operní árie. Také animované sekvence zůstaly úplně stejné, jenom proběhla jejich lehká modernizace a upscaling. Sám jsem měl na svém počítači problém s jednotlivými mezianimacemi, kdy zvuk jel správnou rychlostí, ale video strašně pomalu a trhaně. Takže zvuk vždy animaci předběhl a skončil mnohem dřív. Nemám sice nejvýkonnější počítač, ale zbytek hry byl celkem v pohodě a tohle bylo hodně nevychytané. Také mě zklamalo zrušení ukládání pozic, nyní existuje pouze autosave, takže není možnost se později vrátit do některé z předchozích kapitol, leda začít znova.

Takže shrnuto a podtrženo, dostáváme prakticky stejný příběh, jenom v trochu jiném zpracování. 3D prostředí tomu sice přidává řadu nových detailů, svým zpracováním ale ochuzuje o atmosféru a romantický nádech celého prostředí. Řekl bych, že je v některých místech volena až příliš temná paleta barev a nasvícení. To vše samozřejmě umocňuje nepříliš podařená práce s přepínáním kamer a příliš mnoho času věnovaného otravnému a zdlouhavému chození (většinou spíš běhání) z jednoho místa na druhé. Samozřejmě nesmím opomenout zmínit také oficiální český překlad, který vychází z původního kvalitního originálu, ale byl kompletně zrevidován (a samozřejmě doplněn o nové texty a popisky).

Za sebe se musím přiznat, že se mi tento remaster hodnotí strašně obtížně. Být to úplně nová originální hra, tak si chrochtám blahem, jak skvělou adventuru se podařilo vytvořit a doporučil bych ji každému, ať si ji zahraje. V tomto případě ale jde o předělávku původní legendární hry a podle mého názoru se tvůrcům nepodařilo zachovat původní genius loci ani atmosféru. Jsem rád, že jsem si mohl Syberii Remastered zahrát. Ale pokud v budoucnu dostanu chuť se do světa Kate Walkerové, Oskara a Hanse Voralberga vrátit, učiním tak v původním originálním balení.

Psal se rok 1993, kdy světlo světa spatřila jedna ze stěžejních her nejen adventurního žánru. Společnost Cyan Worlds utvořená kolem bratrů Millerových totiž stvořila Myst, přelomovou hru, která pomohla nastartovat prodeje tehdy začínajících CD-ROM mechanik a zároveň přesvědčila vydavatele, že má smysl investovat do tvorby her na PC.

Jednoznačně nejvýraznějším prvkem, který v té době uchvátil celou širokou veřejnost, bylo grafické zpracování. Do té doby se hry distribuovaly vesměs na disketách (či cartridgích v případě konzolí), které tvůrce výrazně omezovaly v možném rozmachu. To CD-ROM technologie nabízela v tu dobu neuvěřitelných 650 MB prostoru, takže pokud se to dobře uchopilo, ten rozdíl prostě musel být znát. Tvůrci se rozhodli pro tvorbu plně renderovaného prostředí z pohledu z vlastních očí. Vytvořili tak úžasné snové světy, které své hráče doslova pohltily.

A právě rozsáhlost celého projektu byla důvodem, proč se hra neobjevila na konzolích, ale mířila výhradně na CD-ROM. Premiéru si odbyla na v Americe hodně populárních počítačích Macintosh, následně přišla konverze na PC a stala se doslova ternem. I přes téměř nekonečnou kapacitu CD to však tvůrci neměli zase tak jednoduché. Limitovaly je další technická omezení té doby - jak pomalejší počítače, tak také pouze jednorychlostní mechaniky, takže najít vhodnou kombinaci mezi pěknou grafikou a aby všechno plynule fungovalo nebylo vůbec jednoduché. I proto byly vyrenderované obrázky lehce poupravovány tak, aby zabíraly menší velikost a rychleji se nahrávaly. Velké problémy byly se zobrazováním všech animací, defacto hru zachránil v průběhu vývoje vydaný software QuickTime od Applu, jenž umožňoval plynulé zobrazování videí s rozumnou kompresí a rychlostí. Dá se ale říct, že to byla vzájemná výhra - zatímco QuickTime zachránilo vývoj hry, Myst zase pomohl QuickTimu ukázat své možnosti a dostat se do povědomí široké veřejnosti.

Bratři Millerové vždycky tvrdili, že nejsou tvůrci her, ale stavitelé světů. Tím hlavním světem je v tomto případě ostrov Myst, na který se jako hráč dostanete nechtěnou náhodou. Jako čtenář si pročítáte stejnojmennou knihu, když se náhle po položení ruky na poslední stránku přenesete na tento ostrov. Objevujete se na něm a nevíte vůbec nic - ani kdo jste, ani co se po vás chce. Jediné, co brzy nalézáte, je dopis od jistého Atruse pro Catherine. A tak se začnete po ostrově procházet a zjišťovat, jakým způsobem vše funguje. Dozvíte se, že jeho stvořitelem je v dopise zmíněný Atrus, který společně se svou manželkou Catherine psával speciální knihy, pomocí kterých jste se mohli přesouvat do různých světů, zde nazývaných jako věk. Měl také dva nepovedené syny Sirruse a Achenara, kteří se snažili světy zničit a tak je oba za trest uvěznil do tajemné knihy - jednoho do červené, druhého do modré. Ještě předtím však oba bratři uvěznili otce do podzemní komnaty. Vaším úkolem tak bude procházet jednotlivé světy a hledat červené či modré stránky do knih uvězněných bratrů a posléze je do nich vkládat. A bude pak jen na vás, koho z nich se rozhodnete osvobodit.

Upřímně, příběh pro mě byl u Mystu vždycky až podružnou věcí. O jednotlivých světech i příběhu se můžete dozvědět v denících v knihovně či prostřednictvím FMV videí, ve kterých si oba bratry i otce zahráli sami hlavní tvůrci Rand a Robyn Millerovi. To, na čem Myst vždycky hlavně stál, byly důkladně propracované puzzly. Všechny světy ve hře jsou totiž prošpikované různými hejblátky, páčkami či tajemnými mechanismy. A jen jejich splněním se posunete dál. Hlavní ostrov Myst působí jako takový rozcestník do jiných dimenzí. Jeho stěžejní budovou je knihovna, ve které jsou knihy obou bratrů i tajemný průchod k výtahu, kterým se můžete dostat do horní kupole, která vám při správném natočení celé věže pomůže získat indície k dalším úkolům. Po jejich správném vyřešení se posléze přesunete do jednoho ze čtyř věků, přičemž každý z nich je hodně specifický a unikátní. Vaším úkolem v každém z nich je pak nalézt jak stránku do každé ze dvou knih, tak také transportní knihu, která vás vrátí zpět na hlavní ostrov.

Jednotlivé puzzly jsou skutečně do detailu propracované a hlavně hodně variabilní. Ke každému z nich najdete dostatečné množství nápověd tak, aby jejich vyřešení nebylo frustrující. Samozřejmě jsou zde puzzly jednodušší a také složitější, které provětrají vaše mozkové závity. Jedním z nejprofláklejších puzzlů je nutnost v raketě nastavit hudební sekvenci stejnou, jakou si můžete zahrát dle předem daného pořadí kláves na vedlejším klavíru. Pro lidi nemající hudební sluch a nerozeznající hudební tóny od sebe to bylo skutečné utrpení, obzvlášť, když pozic jednotlivých páček bylo hodně a tóny si byly hodně podobné. I zde se ale ukazuje genialita tvůrců - puzzle se totiž dá vyřešit i bez jakékoliv schopnosti rozpoznávání jednotlivých tónů, stačí si jen spočítat pořadí kláves a o tolik pozic pak posunout jednotlivé páčky.

Variabilita jednotlivých úkolů je ale hodně široká. Jednou musíte zadat v observatoři určitá data, jenž vám na hvězdné obloze zobrazí zvěrokruhy, prostřednictvím kterých určíte obrázky zvířat či věcí, které musíte zaktivovat. Jinde zase musíte zapálit a natlakovat kotel tak, aby se zprovoznil výtah. Na jiném místě se zase pohybujete v miniponorce v bludišti či se procházíte mezi domky postavenými ve větvích stromů a rozvádíte do okolních trubek vodu, která spouští další mechanismy. Jednoduše řečeno, rozhodně se nudit nebudete.

Úchvatná grafika a do detailů propracované puzzly bylo to, co pomohlo udělat z Mystu legendu. A vytvořilo svým způsobem vlastní odnož adventur, obdobně laděným hrám se od té doby začalo říkat mystovky. Vznikla celá řada různých klonů, vznikla také celá řada pokračování. Ostatně, i Myst sám o sobě má několik verzí. Originál už se skoro nedá sehnat, nejblíže němu je Masterpiece Edition, která pomohla upscalovat originální verzi a rozjet na moderních počítačích, základní genius loci však zachovává původní. To verze realMyst provedla zásadní změnu, kdy byl původní skokový systém mezi obrazovkami nahrazen "plynulým" 3D s chozením i otáčením do všech stran. To plynulým je v úvozovkách záměrně, první vydaná verze v roce 2000 totiž právě s plynulostí měla velké problémy. Navíc s umožněním plynulého chození po ostrově hra z větší části ztratila to své původní kouzlo. V roce 2021 pak vyšla zatím poslední verze převedená do moderního enginu a hi-resové grafiky. Přesto zůstává původní originál nepřekonán.

Samozřejmě, pohledem dnešního hráče už nemá tato hra příliš co nabídnout, obzvláště ta původní originální verze. Ve své době to ale bylo terno, které společně se hrou 7th Guest pomohla s rozšířením média CD-ROM u počítačových her a až do příchodu The Sims byla jednoznačně nejprodávanější počítačovou hrou na světě. Pomohla přesvědčit vydavatele, že má smysl investovat prostředky do her, které nejsou postavené na akci, střílení či nutných rychlých reakcí hráčů. Že má smysl vydávat tituly, ve kterých si hráči si žijí poklidným tempem a vaším úkolem je výhradně zkoumat prostředí, poznávat příběh a zapojovat své mozkové buňky při řešení logických úkolů.

Fanoušci adventurní série Gabriel Knight zbystřili své zraky již v létě roku 2021, kdy rakouský herec Michael Kozmann vydal v rámci své společnosti Flimmersoft krátkou FMV adventuru Markus Ritter – The Lost Family. Ta byla poctou hlavně druhého dílu zmíněné sierrácké série, jenž vyšel s podtitulem The Beast Within. Kozmannovo dílo vyšlo úplně zdarma a v návaznosti na řadu pozitivních reakcí se tvůrci rozhodli spustit kickstarterovou kampaň, na základě které by vytvořili plnohodnotné pokračování. Od začátku bylo jasné, že se jedná o indie projekt, proto i kickstarterová kampaň měla hodně nízkou cílovou částku, kterou se podařilo vybrat. Díky tomu vznikl kompletní díl nesoucí název Markus Ritter – Ghosts of the Past, který již vyšel komerčně.

Jedná se o pokračování původního prequelu, pokud si tedy chcete tento titul zahrát, jednoznačně doporučujeme jít postupnými kroky a The Lost Family zahrát jako první. V něm se objevujete jako bezvýznamný fotograf pracující pro nakladatelství Flimmersoft. V poslední době však hlavní postava začala mívat děsivé halucinace a divoké sny, ve kterých se zjevovala tajemná dívka oděná v bílém. Jak postupuje děj příběhu, dostává se Markus k deníku svého otce, ze kterého se dozvídá, že je členem rodu Ritterů, vídeňské odnože bájných Shadowhunterů. Tímto zjištěním skončil původní prequel a my se v novém díle posouváme o kousek dál. Markus se za tu dobu výrazně změnil, ukončil milostnou aférku s Claudií, sekretářkou z vydavatelství a naopak začal žít s charismatickým designérem Ludwigem Wagnerem. Noční můry neustále přetrvávají, do toho se začínají kupit vraždy v samotném centru Vídně, při kterých bývají zavražděné mladé dívky. Ze získaných poznatků je jasné, že za vraždami stojí nějaké monstrum a je na Lovci stínů, aby se s tímto monstrem popáral. Jak se však zdá, Markus není jediným, kdo po tomto zločinci pátrá. Na většině míst, kde se stal zločin, se objevuje také tajemná Ro. Do toho přichází nakladatelství s vydáním nového knižního bestselleru, kterou napsala Claudia, ale v rámci šance na lepší prodejnost je zvolen Markus jako „falešný“ autor knihy. Ten tak kromě pátrání po tajemné bestii musí promovat „svou“ knížku…

Obdobně jako u The Lost Family, i v Ghosts of the Past se jedná o poctu devadesátkovým FMV adventurám i sérii Gabriel Knight. Ve hře je možné nalézt spoustu odkazů na známé adventury, o něčem ostatně hovoří i zvolená jména postav. Přestože si ale příběh bere do úst gabrielovského Lovce stínů, jedná se o samostatný příběh, jehož podoba s předlohou končí právě jen u těch narážek či podobností. Celý svět kolem Markuse Rittera je unikátní, zasazený do prostředí Vídně a nejbližšího okolí. Hrajete primárně za samotného Markuse, jenž žije ve vídeňském bytě svého přítele Ludwiga a snaží se nalézt nejvhodnější kompromis mezi svými milostnými i pracovními závazky a vyšetřováním. Do toho přichází ale také druhá hratelná postava, tajemná Ro, která momentálně žije na chatě na okraji Vídně a také je svým způsobem zapojena do hledání pravdy o děsivých vraždách.

Hratelnostně i zpracováním titul navazuje na svého předchůdce, ovládání je hodně intuitivní. Mezi rozmanitými lokacemi se pohybujete prostřednictvím mapy, na jednotlivých místech pak procházíte po statických či filmově se pohybujících obrázcích z pohledu vlastních očí. Pokud dojde na nějaké rozhovory či závažnější akce, přepneme se do klasického filmového zpracování, kde můžeme vidět jednotlivé postavy. Příběh příjemně plyne, vraždy se postupně kupí, vyšetřování postupným tempem pokračuje, hovoří se s postavami, prohledávají se staré deníky, občas je hra prošpikována nějakým tím puzzlem. Prostě klasická pohodová hratelnost, která potěší každého milovníka FMV adventur. Nikde se nedá moc zaseknout, zmíněné puzzly nejsou nijak náročné, ale ani primitivní. A i kdybyste si náhodou nevěděli rady, vždycky se dají přeskočit. Každopádně se jedná víc o klasickou point and click adventuru než jen o filmečky, kde by bylo potřeba rychle klikat, aby se něco událo. Takovéto místa samozřejmě ve hře také najdeme, ale je jich skutečné minimum.

Samozřejmě, vzhledem k použitému budgetu se nejedná o žádný velkovýpravný titul. Přesto jde vidět, že tvůrci nejsou žádní amatéři a všichni zúčastnění herci mají alespoň elementární zkušenosti z hraní – ať už z divadel, filmů i seriálů. I když se mnohdy snaží ve stylu devadesátkových FMV adventur přehrávat, pořád jsou jejich postavy uvěřitelné a mají svůj určitý vývoj – ať postupně už od prequelu, tak i v rámci tohoto dílu samotného. Jedná se o příjemný zážitek doplněný o zajímavou hudbu vhodně doplňující temnou atmosféru. Také prostředí je zvolené hodně variabilně, kromě bytu či různých kanceláří se podíváme i do restaurací, na již zmíněnou chatu na okraji lesa, celkem velká část se odehrává v rekreačním středisku na pobřeží jezera, navštívíme také slavný Schönbrunn a samozřejmě se podíváme i na místa trestných činů.

Markus Ritter – Ghosts of the Past je přijemná FMV adventura vzdávající hold sérii Gabriel Knight i devadesátkových filmovým adventurám, kterou určitě stojí za to si zahrát.

Holandská společnost Rusty Lake se od svého začátku profiluje hlavně jako tvůrce únikových puzzle adventur, převážně ze série Cube Escape, které byly tvořeny ve flashi a vydávány zdarma. Ve stejném duchu se nese i Rusty Lake Hotel, jenž je oproti předchozím dílům rozsáhlejší a navíc prodávaný komerčně. Původně byla hra vytvořena primárně na mobilní platformy, verze pro počítače jsme se dočkali však relativně brzy poté.

Příběh se odehrává v samém centru pro studio typického jezera Rusty Lake, konkrétně v luxusním hotelu ležícím přesně uprostřed. Jeho majitel pan Sova vás zaměstnal jako provozního a hned pro vás má důležitou práci. Na loďce do hotelu přijíždí pětice návštěvníků. Všechny tyto postavy jsou zvířata – kanec, jelen, bažant, králík a holub. Váš úkol je jednoduchý – splnit každému z hostů jejich přání a navíc ještě každý večer nasytit jejich krky bohatou večeří. Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Každý večer je potřeba uvařit jedno jídlo – a ke každému jídlu jsou potřeba tři ingredience. Jedno je povinné, maso. Další dvě ingredience jsou nepovinné a pomáhají jen k vyšší kvalitě jídla, za což je hráč odměňován hvězdičkami.

Hra je rozdělena na denní a noční část. V té denní komunikujete s postavami a sbíráte nalezené předměty v nedalekém okolí hotelové recepce. To hlavní se ale odehrává v noci – každou noc se vydáte do pokoje jednoho z návštěvníků, abyste splnili jejich přání. Někdo chce připravit sendvič, jiný třeba koupel. Vaším úkolem je nejen splnit jejich přání, ale sehnat zmíněné ingredience k přípravě jídla. Dá se říct, že každý z těchto pokojů je takovou minihrou z předchozí série – v rámci dané místnosti se můžete otáčet na všechny strany a řešit logické puzzly, které vedou k vyřešení všech problémů. A úkoly jsou to skutečně rozmanité. Některé jsou hodně primitivní, jinde zase musíte zapojit své mozkové buňky, častokrát je to zase o pozornosti. Každopádně se u nich rozhodně nebudete nudit, jsou hodně rozmanité a příliš se neopakují. A pak přichází na řadu další den, kdy jdete kuchařovi Žabákovi odevzdat ingredience potřebné k přípravě večeře. Přičemž hlavní ingredienci máte vždy (jinak vás autoři předchozí noc nenechají odejít z pokoje), jednu ingredienci můžete nalézt v každém pokoji a jednu ingredienci mimo pokoj. V tomto případě hraje roli i pořadí navštívených pokojů, protože některé z venkovních ingrediencí dostanete až poté, co je k nim příslušný pokoj vyřešen.

Jakmile vyřešíte všech pět pokojů, přicházíte na návštěvu k samotnému majiteli. Co váš čeká u pana Sovy? To zde samozřejmě nebudu prozrazovat. Každopádně vás čeká specificky stylizovaná jednoduchá 2D kreslená grafika tak typická pro studio Rusty Lake. Svým vizuálem rozhodně nezklame, občas se objeví i povedenější animace. Do toho se line občas strašidelná hudba a mnohdy hodně specifické zvuky. Mluveného slova je skutečně pomálu, textů jako takových také není mnoho. Vše je postaveno na řešení puzzlů, celá hra probíhá pohodovým tempem a tak se málokdy stane, že byste se někde zasekli či nevěděli, jak dál. Interakce s okolím probíhá prostřednictvím klikání na určité předměty či tlačítka, sbírání předmětů a jejich používání na vybavení pokoje. Největším problémem tak je celková délka, kdy se při poklidném a hloubavém hraní nedostanete přes dvě hodiny. A pokud už u řady puzzlů tušíte řešení či se opravdu snažíte jet rychle, dá se hra bez problémů dohrát do hodiny. Tomu ale samozřejmě odpovídá i cena, která je spíše symbolická. Sympatickým krokem je kompletní počeštění textů ve hře, vzhledem k jejímu charakteru a množství to ale nebylo příliš potřeba a je to jen taková třešinka na dortu.

Rusty Lake Hotel je sérií klasických únikových puzzle her zaobalených do jednoho nepříliš výrazného temného příběhu. Puzzly v jednotlivých místnostech jsou podařené, celkově se jedná o krátkou jednohubku pro rozptýlení na část jednoho večera.

Bylo tomu brzy zjara, kdy zlý čaroděj Ramon vtrhl do Nového Města nad Metují, usadil se na místním zámku, zabral okolní lesy, uvěznil několik duchů a nechal zkamenět všechny hodné lesní skřítky. Podaří se hráči za pomocí zachráněných skřítků přemoct zlého čaroděje a zachránit město?

Přesně takto zní základní příběh adventury z herního pravěku, konkrétně z roku 1995, kterou vydala tehdejší společnost Vochozka Trading a za jejímž vývojem stál pozdější spoluzakladatel Pterodonu s.r.o. Michal Janáček.

Jedná se o dobu, kdy začaly vycházet první české adventury pro PC jako Tajemství Oslího ostrova, 7 dní a 7 nocí či Dračí Historie. Po těchto více či méně zdařile nakreslených dílech přišlo Ramonovo Kouzlo s úplně jinou technologií – veškerá hra se odehrává prostřednictvím naskenovaných fotografií, jako by se postava dívala pohledem vlastních očí. V současnosti působí rozlišení 640×480 notně archaicky, ve své době to ale bylo zajímavé zpestření – hra komunikující česky, v českých reáliích a ještě k tomu s digitalizovanými fotkami.

Celá hra se odehrává v Novém Městě nad Metují, novoměstském zámku a okolních lesích. Kromě herní náplně působí i poučně jako kulturní průvodce městem i jeho okolím s důrazem na historii. Podíváme se tak nejen do zámku, ale i do jeho originální zámecké zahrady s dřevěnými stavbami podle plánů Dušana Jurkoviče nebo na zříceninu hradu Výrov.

Dějepisné poznatky nemají jen edukativní charakter, ale jsou i součástí některých úkolů. Jak je patrné ze základního děje, je potřeba vyhnat zlého čaroděje z města a zachránit zkamenělé skřítky. Ty lze zachránit tím, že na ně použijete některý předmět vztahující se k jejich povolání, samotného Ramona pak můžete zničit na úplném konci.

Pohybujete se tedy mezi statickými obrazovkami pomocí šipek na obrázku. Občas se nedaří tvůrcům správně držet směr a orientace mezi jednotlivými obrazovkami je složitější, naštěstí vše pomáhá vyřešit jednoduchá mapa, která se sama kreslí na základě hráčova postupu. Jednotlivé úkoly jsou celkem jednoduché – častokrát jde jen o to sebrat předmět a někomu ho přinést, případně zodpovědět některou otázku vyčtenou z kroniky či zjištěnou od jiných postav. S nimi je možné konverzovat, rozhovory jsou však extrémně stručné. Vzhledem k celkovému počtu obrazovek je obtížnost relativně jednoduchá a hra se dá dohrát za jediný večer. Jen je potřeba často ukládat, ve hře se dá několikrát zemřít a nebo dokonce dostat do slepé uličky, ze které není úniku.

V současnosti hra již nikoho neosloví, ve své době se ale jednalo o originální počin, který určitě stál za zmínku a zahrání. Nyní lze toto dílo doporučit dobrodruhům a také těm, kteří by si chtěli zahrát dílo z období prvního významnějšího rozvoje českých adventur, kde má Ramonovo kouzlo své nezastupitelné místo.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha patří jednoznačně k nejvýznamnějším událostem v českých zemích nejen z dob druhé světové války. Právě tomuto tématu, tedy atentátu i celé válce se věnuje edukativní hra nesoucí název Československo 38-89: Atentát, která později vyšla pod jednodušším a výstižnějším názvem Attentat 1942.

Od začátku je nutné upozornit, že se nejedná o klasickou hru, jak je známe. Jde spíš o historický dokument doplněný o adventurní prvky a více či méně zdařilé minihry. Za celým projektem stojí společné úsilí odborníků z Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Těm se podařilo vytvořit vskutku unikátní dílo kladně hodnocené po celém světě.

Hlavním herním úkolem je vypátrat osud vlastního dědy Jelínka, který byl krátce po atentátu na Heydricha odvlečen gestapem neznámo kam. Základní příběhová linie jde po této minimalistické civilní linii, kdy pátráte po důvodech dědova zatčení i místech jeho dalšího pobytu. To vše je ale zasazeno do kontrastu celé temné doby, kdy se dozvídáte podrobnosti o zvěrstvech, které se v té době děly. A přestože trochu zavádí zvolený název, dílo se nevěnuje jen samotnému atentátu a represím po něm, ale v širším měřítku prakticky všem událostem týkajících se druhé světové války počínaje nástupem Hitlera k moci a konče Norimberským procesem a událostmi po něm.

Veškeré zjišťování informací je provedeno prostřednictvím rozhovorů s pamětníky té doby – ať už přímo s jinými členy rodiny, rodinnými přáteli, sousedy či jen náhodnými svědky. Tyto rozhovory jsou natočeny prostřednictvím FMV videí, přičemž vy jako hráči volíte otázky, prostřednictvím kterých se dostanete do jednotlivých větví vyprávění. Konkrétní část těchto vyprávění z minulosti je pak vždy proložena podařenými komiksovými černobílými obrázky, které efektně dotváří atmosféru celého příběhu. Občas je mezi ně vložena i mezihra, při jejichž úspěšném splnění můžete získat mince. Tyto mezihry jsou hodně různorodé a variují od jednoduchých po složité, od méně povedených po hodně povedené. Jejich variabilita je skutečně široká – jednou musíte v bytě uschovat letáky tak, aby je nenašlo gestapo, jindy zase musíte sepsat článek do novin tak, aby vás nevyhodili, v další utíkáte před pronásledovateli či vedete slovní válku s nepříjemným a neústupným amantem prostřednictvím veršů. Při žádné z těchto meziher nemůžete zemřít, i v případě nesprávných voleb pokračujete v příběhu dál, jen nezískáte mince.

Jednotlivé mezihry je možné kdykoliv opakovat. Zmíněné mince totiž nejsou ve hře jen tak. Jak již bylo naznačeno, rozhovory jsou hodně košaté a při jednom projití, obzvlášť při volbě ne úplně vhodných otázek, můžete o část příběhu či indicií přijít. Každý z těchto rozhovorů je možné zopakovat a dobrat se tak k novým informacím, pro každé zopakování rozhovoru jsou potřeba právě zmíněné mince.

Prostřednictvím výše popsaných mechanik tak získáváte informace, co se stalo s vaším dědou, poznáváte nové osoby i místa spojená se druhou světovou válkou. Jakmile se dozvíte nějaké zajímavé téma, přibude vám toto heslo v obsáhlé encyklopedii, kde se k danému heslu můžete dozvědět spoustu zajímavých informací. Skoro by se dalo říci, že tato encyklopedická část je nejsilnějším prvkem celého díla, byla by ale škoda díky tomu upozadit veškerý okolní příběh. Obzvlášť, když jednotlivé party rozhovorů jsou natočeny s neherci, kteří ale odvedli přesně takový výkon, jaký byl potřeba, takže častokrát přemýšlíte, jestli to skutečně nemluví originální pamětníci té doby. To vše je zpracováno v jednoduchém, ale funkčním enginu a podbarvené hudbou v herní branži již profláklé skupiny DVA.

Celkově vzato se jedná o unikátní edukativní hru pojednávající o jednom z nejčernějších období naší země nejen minulého století. Přestože jde spíše o dokument s prvky hry, dovzdělání se o české historii touto zajímavou formou mohu jedině doporučit.

Je to již více než pětadvacet let, co vyšla herní prvotina belgického komiksového a později také videoherního autora Benoîta Sokala nesoucí název Amerzone: The Explorer’s Legacy. V rámci současného trendu všemožných remaků a remasterů se tvůrci z Microïds rozhodli převést do moderního kabátu i tento titul. Bylo pak otázkou, jakým způsobem tvůrci k odkazu přistoupí a zda provedou jen vizuální změny, protože technologie se za tu dobu samozřejmě posunula mílovými kroky kupředu a nebo zasáhnou výraznějším způsobem i do hratelnosti. Jak nakonec toto tříleté snažení Microids Studio Paris dopadlo se dozvíte v textu níže. Je samozřejmě jasné, že ve spoustě bodech budu srovnávat s původní verzí. Pokud si tedy chcete ještě před tím přečíst mou recenzi na originál, můžete tak učinit ZDE.

Začněme pro Sokala typickým fantaskním příběhem, který zůstal v základě stejný. Vžijete se do role mladého novináře, který se chystá napsat článek o bájné jihoamerické zemi Amerzone. Díky tomu se dostává na jeden opuštěný francouzský maják, ve kterém žije starý vědec a cestovatel Alexandre Valembois. Rozhovor se však záhy zvrtne, starý podivín totiž krátce po příjezdu novináře umírá. Stihne mu však odvyprávět příběh jeho první výpravy z roku 1932, kdy se vydal do Amerzone společně se spolužákem Alvarezem a katolickým duchovním Mackowskim. Při této výpravě zažili spoustu dobrodružství, poznali spoustu zvířat i místních obyvatel. Nejvíc je ale fascinovala pověst o velkých bílých ptácích, jenž se rodí u tajemného vulkánu a po celý svůj život jsou odsouzeni k letu. Jak se však záhy ukázalo, nebyla to jen taková smyšlená pověst. Byli totiž svědky rituálu, při kterém místní šaman očarovává velké vejce, ze kterého by se měli tito bájní ptáci rodit. Od této chvíle byl Valembois posedlý toto vejce získat a dovézt ho do Evropy. A byl pro to schopen udělat doslova všechno. Očekávaná sláva po návratu domů se však nekonala a byl označen za snílka a blázna. Po několika letech dokonce pařížské Národní přírodovědné muzeum rozhodlo, že o vejce již nemá zájem a vrátili jej zpět Valemboisovi. Ten si mezitím uvědomil, že udělal životní chybu, protože ukradené vejce může ovlivnit život nejen samotného druhu, ale i domorodců. Když po návratu vejce z muzea zjistil, že je zárodek v něm stále ještě živý, vytknul si nový cíl – napravit svou chybu a vrátit vejce zpět tam, kam patří. Na podobnou výpravu je však již příliš stár a tak na své smrtelné post… …židli požádá novináře, aby tuto cestu za něj podnikl. Novináře, tedy vás, hráče. A vy se do této napínavé cesty samozřejmě pustíte.

Jak již bylo naznačeno, po příběhové stránce se toho příliš nezměnilo. To grafické zpracování je úplně o něčem jiném. Původní Amerzone byl pojat v mystovském stylu, kdy se díváte na svět vlastníma očima, rozhlížíte se na místě a poté kliknete směrem, kterým je možné jít, čímž se přesunete do další obrazovky. Podobný způsob zůstal zachován i v novém remaku, jen s jedním zásadním rozdílem – mezi jednotlivými lokacemi nepřeskakujete rovnou, ale je vytvořena animace, jak se přesouváte z jednoho místa na druhé. Jsem velice rád, že se tvůrci rozhodli pro toto zpracování zachovávající ducha původní předlohy a nepřiklonili se k variantě možnosti volného pohybu, jak by se asi nabízelo. On totiž už originál byl pojatý jako takový walking simulátor, ale bez chození. Bylo to o zážitcích z prozkoumávání nejdřív majáku a jeho okolí, pak hlavně o postupném dostávání se skrze různé vesnice a džungle do hloubi bájné Amerzone. Hlavním úkolem tehdy bylo a i teď je se kochat okolním prostředím, nasávat atmosféru deštného pralesa, získávat informace o zemi i původní výpravě a pomalými krůčky postupovat k vytouženému cíli. Někomu bude toto pomalé tempo určitě vadit, já jsem ale rád, že právě tato část hry zůstala ve své podstatě zachována. I když je nutné poznamenat, že obraz sebou při různých akcích postavy hodně hýbe, což pro hráče postižené kinetózou není zrovna nejpříjemnější, ale je to v takové míře, že se to dá zvládnout.

Samozřejmě, největšího rozdílu doznala grafika jako taková. Svět moderních technologií se za to čtvrtstoletí posunul razantním krokem kupředu a na fotorealistickém výsledku je to samozřejmě znát. Ostatně nejlépe to vystihuje přiložené video, ve kterém sami autoři na vybraných lokalitách ukazují, jak razantní proměny jsme se dočkali. Posun je to opravdu obrovský, tvůrci se však rozhodli nedělat kopii jedna k jedné, ale některá místa si více či méně upravili. A musím se přiznat, že ne ve všech případech se tvůrci rozhodli jít tím nejlepším směrem. Nejvíc mě asi mrzela pasáž v deltě řeky, kdy se tvůrci rozhodli pro podvečerní dobu, takže je vše zabarveno do temně rudých odstínů od zapadajícího slunce. Přeci jen krásně prosluněný zelený les by vypadal mnohem líp. Stejně tak pasáž kolem odlákání jedněch potvor s využitím včel byla podle mě v původním originálu lépe provedená a osobně mě hodně mrzí, že právě oblast z této pasáže nevidíme v nové grafice tak, jak byla původně navržena. Také některé potemnělé či noční pasáže, kdy se díváme po okolí jen prostřednictvím světla ze zapalovače, nejsou úplně věrné originálu a sice pomáhají dotvářet atmosféru, ne vždy však jsou tyto změny ku prospěchu. Ale to už je spíš hnidopišství. Co naopak musím hodně pochválit je rozjasnění původně mlhou zahalené vesnice s vodním mechanickým komplexem, která nyní působí skutečně idylicky.

Tím ale není výčet změn kompletní. Tvůrci se rozhodli mnohem zásadněji rozšířit informace o příbězích jak původní výpravy, tak i té současné. Zatímco původně bylo vše postavené na pěkně nakresleném deníku původní výpravy, ze kterého se daly načerpat všemožné informace, nyní se všechno odvíjí od nalézání různých dopisů, plakátů, obrázků, zpráv v rádiu či dalších všemožných indicií. Hlavní hrdina si sám píše vlastní deník, do kterého zaznamenává všechny dosavadní kroky. Navíc je zde také sekce investigativní novinařiny, v rámci které sbíráte v dané oblasti všechny střípky, na základě kterých pak autor sepíše krátký článek. Během tohoto pátrání můžete přehledně vidět, co vám ještě v dané lokalitě chybí posbírat. Je to motivace pro hráče ještě více prozkoumávat okolí, víc se hrabat v historii příběhu a samozřejmě se za to také dostávají odměny, hlavně achievementy na steamu. Dalším důležitým prvkem je klávesa Alt, jenž znázorní všechny aktivní předměty či směry odchodu v okolí. Bez této pomůcky by bylo občas hodně jednoduché některý z předmětů či směrů odchodu minout. A když už jsme u toho zjednodušování, pokud se vám zdají přechodové animace mezi jednotlivými obrazovkami zdlouhavé, může je dvojklikem přeskočit a nebo v menu dokonce vypnout. Stejně tak přibyla ještě jedna novinka – v každé lokaci můžete nalézt mapu, která vám pomůže s rychlým přesunem na jiné místo v dané oblasti.

Co se týká hratelnosti jako takové, ta zůstala vesměs stejná a je postavená hlavně na prohledávání všech míst v okolí. Úkolem hráče je tak většinou nalézt všechny možné zkazky v dané lokalitě. Hra však obsahuje také řadu puzzlů. Většina z nich je tvořena tím, že přijdete k nějakému předmětu a aktivním pohybem myši musíte tu zatáhnout za páku, tu otočit klíčem, tu zase vytáhnout závlačku. Hlavně u akcí s otáčením je dobré si uvědomit, že nezáleží na rychlosti provedení akce, ale spíš na preciznosti. Pokud třeba otáčíte kolem od stavidla nebo klíčem v zámku, je nutné myší hýbat krouživým pohybem v pomalém tempu, jinak se akce nezdaří. Do toho jsou umístěné i další klasické logické puzzly, ve kterých je potřeba na konkrétní místo umístit určitý předmět, jinde zase nasbírat byliny a smíchat z nich lektvar či zaktivovat nějaký mechanismus. Tady musím poznamenat, že se hra nedrží úplně doslovně původní předlohy a některé puzzly byly přepracovány či do hry úplně nově dodány. A sám osobně jsem měl s jednou takto dodanou logickou patálií problém a i když jsem pochopil její smysl a postup, stejně jsem se nebyl schopen dobrat ke správné hodnotě jinak, než metodou pokus omyl. A i po vyřešení této úlohy a při vědomí správné odpovědi tam prostě tu poslední číslici nejsem schopen nikde najít. A to ani za pomoci propracované několikastupňové nápovědy, kterou hra nabízí. Za zmínku také stojí volba obtížnosti, kdy si můžete na začátku vybrat, zda chcete být cestovatel, jenž má k dispozici více informací i dokumentů a jednodušší puzzly a nebo dobrodruh, který má naopak informací méně, náznaky jsou méně jasné a logické úkoly náročnější.

Neměli bychom opomenout ještě jeden zásadní prvek, který je u této hry důležitý. Je jím zvláštní stroj s názvem hydrafloat, pomocí kterého se přesouváte mezi jednotlivými lokalitami. Jeho tvůrcem je sám Valembois a vy ovládáte vývojový model číslo 2, když ten první byl zničen při historické výpravě v roce 1932. Geniální vynálezce však využil zkušenosti z původního modelu a výrazně jej přepracoval. Stále však používá dieselový motor a k nahrání dat jsou potřeba archaické diskety. Jinak je to ale úžasný stroj, který je možné transformovat na různé verze – ať už jako letadlo, vrtulník, loď nebo ponorka. Každou z těchto proměn navíc musíte udělat manuálně na palubním počítači. Každopádně je pro vás tento stroj domovem v každé z lokalit, nově má navíc ve skříňkách uložené některé z předmětů, které jste dříve objevili a můžete je nyní použít. V některých svých verzích ze sebe umí udělat kabriolet, takže můžete proplouvat amazonskou, pardon amerzonskou krajinou a jen se kochat okolím. Každý z přesunů mezi lokalitami je skutečně detailně animovaný a dle palubního počítače může trvat i několik hodin. Můžete se tak kochat okolím a sledovat, jak ukazatel dojezdu do cíle postupně ubývá. A nebo se jednoduše položíte na palandu a zbytek cesty do cíle si urychlíte spánkem.

Jak naznačují i předchozí slova, je to všechno hlavně o kochání se prostředím. Prostě se ponoříte do plně živoucího 3D světa a kocháte se poetikou exotické krajiny. To vše umocňuje realistická atmosféra navozená ambientními zvuky, kdy si skutečně připadáte jako v džungli a jen posloucháte, kde uslyšíte nějaký zvuk ptáka či jiného zvířete. V důležitých okamžicích pak zazní také opulentní orchestrální hudba, o kterou se společnými silami postarali dvorní skladatel Microïds Inon Zur společně se svým synem Orim.

Hodnocení bude tentokrát velice jednoduché. Nový remake je tou správnou poctou původnímu originálu, který zachovává původní atmosféru i smysl hry a posouvá ji dál po grafické i příběhové stránce. Mladším hráčům asi nebude vyhovovat pomalé tempo a málo akce, pokud se ale chcete vydat na dobrodružnou výpravu ve stylu Julese Verna a užít si atmosféry jihoamerického pralesa, nic lepšího momentálně nenajdete.

Pixelartových point and click adventur v posledních letech vzniklo jako hub po dešti. Některé jsou více podařené, některé naopak méně. Dnes se podíváme na Nightmare Frames jednočlenného španělského studia Postmodern Adventures. Zařadí se spíše do té první nebo druhé skupiny?

Ocitáme se v Los Angeles v roce 1985 v kůži Alana Goldberga. Ten působí jako úspěšný scénárista béčkových hororových filmů. Sám má však mnohem vyšší ambice, chtěl by vytvořit něco pořádného a ne jen dokola opakovat ty samé bláboly. Sám hororovým žánrem pohrdá, stejně jako vším točícím se kolem hororů. Momentálně se trápí nad třetím aktem pokračování jeho slavného hororu Lunatic a vzhlíží ke světýlku na konci tunelu, když má přislíben projekt ne nepodobný dramatu Melodies From Heaven, za který byl dokonce nominován na Oskara. Leč toto světýlko je prakticky hned na začátku hry uhašeno, bohatý producent, který se na něm měl podílet, totiž spáchá sebevraždu. Egocentrický Alan tento krok nechápe – ten člověk měl všechno, po čem on sám sní – peníze, moc, kontakty. A přesto se rozhodne s tímto světem skoncovat. Alanovi tak nezbývá, než se vrátit do svého malého apartmánu s výhledem na Los Angeles a pokračovat v tvůrčím psaní. A nebo ne? Třeba se mu podaří projekt zachránit i přes úmrtí jeho producenta?

Nightmare Frames i celé prostředí je bráno hlavně jako pocta hororovým filmům i celému filmařskému průmyslu. Nejen v Alanově apartmánu, ale i v dalších místech v Los Angeles najdeme spoustu narážek i odkazů na slavné hororové filmy, takže fanoušci tohoto žánru zde budou jako na trní. Ti ostatní však budou krapet ztraceni v množství názvů jednotlivých filmů, postav i tvůrců. Občas se v nich orientovat není vůbec jednoduché, hlavně v úvodu, kdy na každém kroku potkáváme novou osobu či slyšíme zmínku o některé další. Hra se i díky tomu rozjíždí krapet pomaleji, zpočátku ani pořádně nemáte žádný jasný cíl. Tak nějak se snažíte zjistit důvod, proč producent Evans spáchal sebevraždu. A tak se prostřednictvím taxíku přesouváte po různých lokalitách v Los Angeles a snažíte se objevit motivaci jeho činu. Je to takové rozvláčné až roztahané, se spoustou kecání o ničem.

Zásadní změna nastává, když jste požádáni jednou bohatou a vlivnou osobou, abyste vypátrali jeden ztracený kultovní hororový film. Respektive vůbec zjistili, jestli existuje. Šílený režisér Edward Keller totiž vytvořil jediný film – kultovní horor Bloody Mind Games, který je považován za nejstrašnější horor, který byl kdy vytvořen. Prakticky hned po jeho vydání se ale po autorovi slehla zem. Hovoří se ale, že posléze vytvořil ještě jeden film, mnohem hrůzostrašnější, který by mohl úplně převrátit povědomí o hororových filmech. A na vás je zjistit, jestli tento film vůbec existoval a pokud ano, přivézt jej této bohaté osobě. A co za to? Nezměrný vliv v Hollywoodu a možnost natočit si libovolné filmy. Takto lákavé nabídce samozřejmě nemůžete uniknout. V tuto chvíli se teprve začíná rozjíždět na plné obrátky a z poklidné a ospalé konverzační adventury začíná konečně ta správná jízda. V první fázi samozřejmě pokračujete v Los Angeles a dostanete se do dalších zajímavých lokací. Ten správný švunk však nastává s odjezdem do zapadlého městečka Serena. Tohle městečko je prý prokleté, protkané řadou záhad, duchů, halucinací, ztracených osob či tajemných úmrtí. Prostě nejděsivější město v zemi, kam ani řidič autobusu nechce zajíždět a radši vás vysadí v lese před dědinou. A zde už se opravdu rozjíždí obrátky příběhu naplno a užijete si všeho možného, co byste u hororového titulu čekali. I zde potkáte řadu nových osob, přičemž některé se v příběhu jen mihnou, zato jiné do průběhu děje promluví dost výrazně. Každá z postav má svůj vlastní charakter a zajímavě napsané dialogy. A čím víc se noříte do hlubin děsivého města a událostí jej obklopující, tím větší hrůza a úzkost se vám dostavuje. Strach, to je to slovo, které má ve druhé půlce hry rozhodující roli. I zde se setkáme s narážkami na různé hororové filmy, setkáme se s typickým vesnickým jednáním, potkáme lidi z různých sekt i ztracených případů. Atmosféra neustále houstne, že by se dala krájet.

Ano, jak jste pochopili, příběh a jeho stavba jsou tím nejlepším, co může Nightmare Frames nabídnout. Tvůrcům se podařilo vytvořit skutečně zajímavý příběh, který je poctou hororovým filmům v tom nejlepším slova smyslu. Po počáteční nudnější pasáži nabere tu správnou rychlost, která vás dovede až k závěrečným titulkům. Dopomáhá tomu i dobře zvolená hratelnost a obtížnost, kdy ve hře obsažené puzzly a úkoly jsou spíše lehčího rázu a pomáhají tak v plynulém běhu postupně se vyvíjejícího příběhu. Všechno je vytvořené prostřednictvím pixel-artu, který dokáže evokovat atmosféru osmdesátých let a je doplněný spoustou zajímavých a místy až překvapivě detailních animací. Hlavně v Los Angeles jsou místní ulice skutečně živé, jezdí tam různé stroje, lidi chodí sem a tam. A občas je průběh hry proložen i prvky, které překračují úroveň pixelartu. Dialogy i veškerá další komunikace ve hře je pouze prostřednictvím titulků, dabing chybí. Hlavně zporáčku jsem měl problémy zvládat číst „rozpixelované písmo“, obzvlášť v místech, kde toho textu bylo až otravně příliš. Postupem času jsem si zvykl, obzvlášť když se čím dál častěji začala objevovat hudba a zvuky, takže nebylo jen úplně ticho. Ale věřím, že správně provedený dabing by hře dodal úplně jiný rozměr. Každopádně tvůrci si toho byli vědomi a tak se snaží atmosféru hypovat jiným způsobem. Ať už různými animacemi, hrou se světly a stíny či neočekávanými, mnohdy i lekacími událostmi. Velkým pomocníkem je také hudba, která se nese ve znamení osmdesátek prostřednictvím elektronického žánru synthwave. Tvůrcům se podařilo vytvořit velmi kvalitní soundtrack, který ještě doplnily skladby od jiných kapel, které v rámci hry hrají z rádia či televize. Mluveného či zpívaného slova se ve hře tedy dočkáme, leč v drtivé většině případů ne z úst hratelných či nehratelných postav.

Chtěl bych také pochválit překlad do angličtiny. Sám autor totiž hru vytvořil primárně ve španělštině. O překlad se postarali Emilio Almirón a kolegyně z konkurenčních Dead Idle Games Laura Hunt a odvedli skutečně kvalitní výkon, ze kterého nejde poznat, že nejde o primární jazyk tvůrce. Možná bych jen měl lehkou výtku k dialogům z technického hlediska – v menu totiž můžete nastavit, zda se jednotlivé věty budou zobrazovat normálně nebo pomalu, přičemž vždycky můžete ještě přeskočit na další větu kliknutím na myš. A v tom je trochu zádrhel, nikdy totiž nevíte, v jaké fázi „časovače přehození věty“ jste, takže se můžete stát, že kliknete právě ve chvíli, kdy už se automaticky přehazuje další věta, takže tím můžete část dialogu nechtěně přeskočit. Hodně by pomohlo, kdyby šlo mezi větami přeskakovat pouze manuálně.

Po pár hodinách se dostaneme úspěšně do závěrečného finiše. Sám jsem chvíli přemýšlel, jestli úplně závěrečná kapitola měla ve hře být a jestli by nebylo lepší hru ukončit dříve. S odstupem času ale musím říct, že i ten závěr měl něco do sebe a do hry dozajista patří. Autorům se podařilo vytvořit vysoce nadprůměrnou poctu hororovým filmům s propracovaným příběhem s tajemným až hororovým nádechem zasazeným do osmdesátkového prostředí Hollywoodu.

Benoît Sokal byl dlouhá léta slavný belgický autor komiksů. S rozmachem počítačů začal koketovat i s interaktivními médii a to byl jen krůček ke vstupu do videoherní branže. A tak se na základě jednoho z příběhů slavného komiksového Inspectora Carnada začala připravovat jeho prvotina jménem Amerzone. A hned napoprvé se mu podařilo vytvořit skutečně jedinečné dílo, které naprosto přesně zapadá do poetiky Sokalových příběhů i her, které později vytvořil. Ano, i v jeho nejslavnější sérii Syberia můžeme vidět odkazy z jeho prvotiny.

Příběhově se ocitáme na konci minulého století v kůži bezejmenného novináře, který jede udělat rozhovor se starým vysloužilým dobrodruhem a vědcem jménem Alexandre Valembois žijícím na opuštěném majáku v Bretani. Ten začíná vyprávět svůj životní příběh, kdy se z povídání svého spolužáka doslova zamiloval do bájné exotické země Amerzone. Po studiích tak dává dohromady výpravu a společně se zmíněným spolužákem Alvarezem a jezuitou Mackowskim se pomocí speciálního obojživelného stroje hydrafloat vydávají na cestu do Jižní Ameriky. Na to, že jsme na začátku třicátých let minulého století, tak se v tomto stroji snoubí technická dokonalost s tehdejšími omezenými možnostmi. Jedná se totiž o stroj, který dokáže létat jako letadlo či helikoptéra, plout jako plachetnice, motorový člun či ponorka a v případě nedostatku paliva se jen posouvat prostřednictvím natahovacího lana. Při své cestě zabloudí mimo jiné také do vesnice Puebla, kde se zamiluje do domorodé ošetřovatelky Yékoumani. Zde se však také dozvídá o bájných velkých bílých ptácích, jenž jsou odsouzeni od svého narození až do smrti jen létat ve vzduchu, aniž by sedli na zem. Ti jej začnou fascinovat takovým způsobem, že nehledí nalevo ani napravo a vydává se vyhledat jejich velké vejce, které je v tamním kraji posvátné. Samozřejmě jej žene také touha po prestiži, kterou očekává od odborné i laické veřejnosti po návratu. Toto vejce se mu podaří uzmout a přivézt do Národního přírodovědného muzea v Paříži, ovace se však nedostavují. Nikdo mu jeho příběhy nevěří a myslí si, že je to jen přerostlé pštrosí vejce. Zhrzený Valembois je vyhozen z muzea, usadí se na opuštěném majáku a začne stavět nový hydrafloat, aby se mohl vydat znovu do Amerzone vrátit ukradené vejce a alespoň částečně napravit velkou chybu, kterou před šedesáti lety udělal. Toto vejce je totiž pro místní indiány hodně důležité a bez něj jsou odsouzeni k záhubě. Na podobnou výpravu je však příliš stár a tak si vybral právě vás, abyste místo něj tuto cestu podnikli.

A je to skutečně zajímavá dobrodružná cesta do exotických krajin. Než se do ní však ponoříme, je nasnadě zmínit její technické zpracování, které je v tomto případě hodně důležité. Sokal jakožto výtvarník měl přesnou představu, jak by chtěl prostředí vykreslit, aby v hráčích vzbudilo ty správné emoce. Dlouhou dobu přemýšlel, jaká bude nejlepší volba, zvažoval dokonce variantu klasického 2D nebo mix s 3D. Jednou si však zahrál legendární Myst a bylo rozhodnuto. Kompletní hra je tedy vytvořena ve 3D a na svět se díváme očima hlavního hrdiny. Celkový styl by se však dal spíš přiblížit hře Atlantis: The Lost Tales. Díváme se pohledem z vlastních očí, kde můžeme v rámci jakési bubliny otáčet pohledem na všechny strany. V některých místech se kurzor zafixovaný uprostřed obrazovky změní na jinou ikonu, která značí, že s daným objektem můžeme něco udělat – sebrat ho, zmáčknout ho, otočit s ním, promluvit s postavou a nebo se statickým skokem přesunout do další obrazovky. Je to jednoduché, v rámci tehdejších technologických možností ideální způsob na převedení do 3D světa s epesní grafikou.

Vraťme se však zpátky do majáku, kde zchátralému vědci splníme jeho přání, že dovezeme vejce zpět. V první fázi však musíme nejdřív nachystat zmíněný hydrafloat, naložit do něj pečlivě chráněné vejce a vydat se na cestu. Procházíme se po majáku a hledáme nápovědy či náznaky, jak vše na cestu připravit. Valembois je totiž šílený vědec všeuměl a tak má ve svém sídle vytvořené různé důmyslné mechanismy, aby se k hydrofloatu a hlavně vejci nedostal nikdo nepovolaný. Různé útržky nalezené po domě však hráči k získání cenných poznatků postačí, stejně tak jako jeho deník, ve kterém je převyprávěn celý příběh původní výpravy. Díky tomu se dozvíte, co vše je potřeba nachystat před odletem i jak dopravit vejce do obojživelného stroje. Samozřejmě se dozvíme i souřadnice, kudy letět dál. Když se vše podaří, stačí nasednout a dobrodružná výprava za bílými ptáky začíná.

Ještě jednou se vrátím k hydrofloatu. Jak jsem již popsal, jedná se o obojživelný stroj, jehož základ vznikl ve třicátých letech minulého století. I když je nový model modernější, i tak působí hodně archaicky. Pro jeho funkčnost totiž musíte mít nejen palivo (pohání jej dieselagregát), ale také pokyny, kudy se má stroj vydat dál. A není to jen o konkrétních souřadnicích, ale také musíte mít správnou disketu, která pomůže nahrát software pro další postup. Jak jste zajisté pochopili, toto jsou základní zádrhele, které vám budou v cestě bránit. Musíte tak postupovat stejným způsobem, jako původní historická výprava, protože vám dojde palivo zhruba na stejných místech. Objevíte se tak třeba na ostrově posetém vraky zničených lodí či letadel nebo v již zmíněném městečku Pueblo. V těchto místech budete samozřejmě nacházet zkazky z předchozí výpravy a také staré diskety, které zde Valembois zanechal.

Postupně tak budete procházet různými exotickými místy v nádherné krajině prošpikované zajímavými, leč vesměs spíše jednoduššími puzzly. Jak místa na cestě, tak také samotné prostředí Amerzone je proslulé exotickou přírodou, která svým vzezřením nezastírá inspiraci jihoamerickou Amazonií. Najdeme v ní také spoustu různorodé fauny i flóry, přičemž oba prvky budete potřebovat k postupu dál. Chvílemi si skutečně připadáte jako na dobrodružné výpravě, kde se procházíte po pláži, visutém lanovém mostě či uprostřed džungle a jen nasáváte tu správnou cestovatelskou atmosféru, čemuž dopomáhají na těch správných místech použité ambientní zvuky prostředí. Samozřejmě nesmíme opomenout ani opulentní filmový hudební doprovod, který se ozývá hlavně v předělových animovaných pasážích. Obdobně jako Atlantis, i zde máme k dispozici celou řadu animací – ať už přímo ve hře, kdy doplňují jinak vesměs statické obrazovky, tak i efektní animace mezi jednotlivými kapitolami. A párkrát neočekávaně narazíte i na animaci přímo v konkrétní situaci ve hře, kde byste to ani nečekali. A mnohdy ani nejsou podstatné, třeba efektní sežrání motýla jedním jinak roztomile vypadajícím tvorem či škodolibý smích jednoho z vodních ptakoještěrů, který zobákem vydloubal zpoza kamene původně zaháklou kotvu vašeho hydrofloatu. Ve hře potkáme také pár živých postav. Není jich mnoho a nakonec jsou uděláni plně ve 3D, přestože tvůrci původně zvažovali využití živých herců. FMV filmečky vložené do fantaskního renderovaného světa však nedokázaly kvalitativně naplnit umělcovu představu.

Postupně tak procházíte celým světem k jedinému cíli – zachránit vejce a dovézt ho zpět do míst, odkud bylo ukradeno a kde se z něj mohou narodit noví bílí ptáci. Celý pohodový průběh je pak proložen řešením vesměs jednoduchých logických úkolů. Největší zádrhel je tak občasný pixelhunting, respektive umístění věcí do míst, kde úplně nepředpokládáte, že by něco mohlo být. Když totiž přijdete na novou obrazovku, tak se kocháte okolním prostředím a častokrát se zapomenete podívat pod nohy, kde by se mohlo něco důležitého nacházet. I tak vám zabere dohrání hry zhruba tři hodiny. Je to celkem krátké, poklidné a přesto intenzivní dobrodružství po stopách výpravy melancholického dobrodruha. Takové dobrodružství, které byste chtěli zažít i v reálu.

Samozřejmě je nutné dodat, že technické zpracování odpovídá roku 1999, takže je využito nižšího rozlišení a horší komprese videa, i tak to zabralo čtyři CD-ROMy. Pokud přistoupíte na zub času, jenž toto dílo samozřejmě nahlodal, můžete si užít úžasnou výpravu do exotického světa Amerzone. A pokud nejste ochotni zastaralejší technologii překousnout, poté vyčkejte na připravovaný moderní remake, který by měl vyjít již brzy.

Byla jedna pohádková země. Alespoň nám jako pohádková připadá … jejím obyvatelům možná jenom trochu … anebo vůbec ne. Byla také jedna civilizovaná dračí rodina – otec Herbert, matka Berta a jejich syn Bert. Nebyli to takoví draci … jaké známě z hrůzostrašných vyprávění … tito draci vyznávali tradiční rodinné hodnoty. Dbali na hygienu, ba co víc … i na staré dračí poklady dávno zapomněli.

Těmito slovy začíná česká adventura Dračí historie a musím se přiznat, že mi tato slova natrvalo utkvěla v paměti. Ne že by to bylo nějaké velké moudro, ale byla to první česká slova v počítačové hře, která jsem skutečně slyšel na vlastní uši. Už ne jen české texty, ale konečně také český dabing! Namluvení postav se ujali herci malého amatérského brněnského Divadelního studia V při ZUŠ Veveří. Jednalo se vesměs o studenty a amatérské herce, přesto je výsledek na velmi slušné úrovni a v seznamu dabérů najdeme dvě jména, která se posléze prosadila i na profesionální herecké dráze – Iva Pazderková a Jan Budař. Samozřejmě, dabing existoval pouze u CD verze, souběžně vycházející disketová verze se musela obejít bez dabingu. Když si to tak vlastně uvědomuju, nejspíš se jednalo i o první českou hru, která vyšla na CD?

Po Tajemství Oslího ostrova a 7 dní a 7 nocí se jednalo o třetí českou komerčně prodávanou grafickou adventuru. Stojí za ní brněnské studio NoSense a hlavní tvůrce celého projektu Pavel Pospíšil se do její tvorby pustil hlavně s cílem ukázat, že dokáže naprogramovat lepší hru, než jeho spolužáci z Pterodon Software (tvůrci Oslího ostrova). Zatímco předchozí dvě hry od kolegů se inspirovaly západními hrami v podobě Monkey Islandu a Larryho, Dračí historie má vlastní námět, který je laděný hodně do pohádkovna. Možná by se jako vzdálená inspirace dal považovat Simon the Sorcerer. Jak bylo řečeno již v úvodních slovech, dostáváme se do pohádkového lesa, kde si žije poklidným životem rodinka draků. V lese také žila kouzelná hůlka Evelýna, která se jednoho dne z nudy rozhodla, že se stane zlou hůlkou a ovládne svět. K tomu si vybrala právě malého dráčka Berta za svého společníka. Jediné, na co se ale ten den zmohli, tak bylo zkamenění loutek místního komedianta. To bylo ale vše, protože již bylo pozdě večer a Bert musel domů. Tam zjistil, že se jeho otec Herbert vydal hledat staré dračí poklady. Na bedra malého Berta tak padá nelehký úkol svého otce nalézt a zároveň vypátrat a potrestat proradnou Evelýnu.

Celá hra je zasazena do pohádkového světa, který si žije svým vlastním životem. V lese najdeme levitující židle, mluvící pařezy, mluvící kroniku, obra, který jí trpaslíky, strašpytla rytíře a spoustu dalších více či méně ujetých postav. I když to tak zpočátku nevypadá, samotný les i jeho okolí je nakonec hodně rozsáhlé prostředí, autoři hovoří až o čtyřicítce obrazovek. I přes tehdy obvyklé, v současnosti však archaické rozlišení má grafické zpracování velmi podařenou pohádkovou atmosféru doplněnou o celou řadu drobných animací, které oživují celý svět. Není se také co divit, na grafickém ztvárnění se podílel pozdější úspěšný tvůrce Amanita Design Jakub Dvorský.

Velkým kladem hry je podařený interface a hlavně ovládání celkově. Již není potřeba vybírat jednotlivé příkazy pomocí slovních výrazů, ale všechno zvládá jeden univerzální kurzor, který při možnosti jakékoliv akce zčervená. Sice je nutnost zmáčknutí pravého tlačítka myši pro přechod do jiné obrazovky i použití předmětu krapet nezvyklé, přesto šlo o velký kvalitativní posun v ovládání. Také zobrazení inventáře je jednoduché – stačí najet myší k hornímu rohu obrazovky a objeví se vak, do kterého si Bert ukládá všechny nasbírané předměty. Tvůrci se také dokázali vyhnout časté bolesti adventur tehdejší doby – věčného procházení jednotlivých obrazovek sem a tam, aby se hráč někam dostal. Alternativně k chození je totiž k dispozici přehledná mapa, na kterou postupně přibývají jednotlivé dostupné lokace. Na celkovou mapu se dá dostat jednoduchým najetím myši do spodní části obrazovky.

Herní náplň je typická pro dobu, ve které byla hra vydána – důkladné procházení celým pohádkovým světem, debatování s postavami, občasný pixelhunting a hlavně řešení roztodivných úkolů. Ke správnému vyřešení některých z nich se dá dostat logickou cestou, některé jsou však hodně nelogické a tak se častokrát musí použít metoda všeho na všechno. Je to asi největší bolístka této jinak roztomilé hry, i když Bert častokrát svou průpovídkou lehce napovídá, na co by se předměty mohly dát použít. Příběh i dialogy jsou cíleny primárně na dětského (či řekněme mladšího) hráče, čemuž odpovídá i jejich stylizace a provedení včetně humoru. Také rozsáhlost celé hry je více než dostačující.

Sluší se také dodat, že hry se v novém tisíciletí ujal jeden z jejich programátorů Robert Špalek a upravil ji tak, že je možné ji spustit bez problémů přes ScummVM či Dosbox a dokonce ji poskytl zdarma ke stažení.

První česká adventura s dabingem zasazená do pohádkového prostředí byla ve své době nejlepší českou adventurou a přestože od jejího vydání uběhlo už drahně let, jako zajímavost české herní historie k zahrání určitě patří.

Je to již dlouhých sedm let, co byla ve vývoji adventura 3 Minutes to Midnight. V roce 2019 dokonce zvládla úspěšnou kickstarterovou kampaň. V následujících měsících a posléze i letech se po ní ale slehla zem a už to vypadalo, že nikdy nevyjde. Nakonec jsme se přeci jen vloni na podzim trochu překvapivě dočkali a tak si můžeme tento výtvor španělského studia Scarecrow zahrát.

Méně je někdy více. To jsem si říkal několikrát během hraní a už chápu, proč tvorba hry trvala tak dlouho. Tvůrci si totiž ukrojili hodně tlustý krajíc chleba a na to, že se jednalo o jejich prvotinu, si na svá bedra navalili až příliš těžký náklad. Ale k tomu se dostaneme postupně, začněme příběhem. Dostáváme se do bezvýznamného zapadlého amerického městečka na konci čtyřicátých let. Vžíváme se do postavy mladé neposedné rebelky Betty Anderson, kterou nad ránem vyruší ze sladkého spánku výbuch nedaleké přehrady. Po probuzení však zjišťuje, že si vůbec nic nepamatuje, ani svoje vlastní jméno. A když vyjde ven z domu, zjišťuje, že jsou na tom úplně stejně všichni obyvatelé městečka.

A právě zde začíná asi největší zádrhel hry a tím je až za vlasy přitažená užvaněnost. V první části tak procházíte město, potkáváte roztodivné bytosti a postupně je prokecáváte. Ale vzhledem k tomu, že dané osoby také mají amnézii, je takové prokecávání… …hodně bezduché. Prvních pár desítek minut jsem se u hry strašně trápil, i když jsem se snažil všechny rozhovory poctivě pročítat či poslouchat. Ale to byla právě ta chyba, z většiny rozhovorů se člověk nic kloudného nedozvěděl až z toho bolela hlava. Tvůrci se totiž snažili hru pojmout hodně vtipně. Občas byl ten humor až příliš na sílu a hlavně hodně často. Místy to vypadalo, že chtějí mít humor v každé větě, a podle toho to taky dopadalo. Někdy se to povedlo, častokrát se to však minulo účinkem. Navíc se do dialogů snažili vložit spoustu popkulturních odkazů, postavy pak až příliš často prolomily čtvrtou stěnu. Na můj vkus toho všeho bylo prostě moc. V tu chvíli jsem hodně přemýšlel, jak budu tuto hru hodnotit. Bylo mi tvůrců vlastně líto. Bylo totiž vidět, že do hry vložili spoustu lásky a dali si záležet na sebemenším detailu, všechno bylo do puntíku uhlazené a propracované. Ale prostě jim tam chyběl dramaturg, který by dokázal spoustu dialogů proškrtat. Tady nutno poznamenat, že sami tvůrci si těchto problémů byli vědomi a tak hned po vydání v následujících dnech a týdnech ještě samotnou hru výrazně upravovali. Jednou z přidaných funkcí je také možnost vyznačení, které části dialogů jsou podstatné, což zmíněný problém pomůže zjemnit.

Každopádně s postupující dobou hraní jsem se dokázal přizpůsobit stylu vyprávění, dokázal odhadnout, které z rozhovorů můžu přeskakovat a začal jsem si užívat hraní. A navíc jsem také začal detailněji rozpoznávat všechny roztodivné bytosti v městečku a jeho okolí. A nutno přiznat, že každá z postaviček má svůj vlastní unikátní charakter se svou do detailu propracovanou přítomností i minulostí, kterou se v postupujícím příběhu dozvídáme. Byla radost odhalovat jejich slabiny a tajemství a těchto nabytých zkušeností posléze využívat. Po prvním seznámení s obyvateli i prostředím městečka začnou přicházet i první úkoly, které se nesou ve specifickém duchu. On totiž celý svět této hry je v dobrém slova smyslu takový zvláštně ujetý a když člověk pochopí jeho zákonitosti i zákonitosti chování jeho postav a přistoupí na vypravěčskou notu, začne si hru skutečně užívat.

Příběh se začne rozvíjet až do těch nejvyšších obrátek a po mdlém začátku vás překvapí, kam až se ve finále dostaneme. Postupem času si začnete oblibovat jednotlivé postavy i s jejich úchylkami, které posléze můžete využít. Tvůrci se navíc rozhodli vytvořit příběh hodně nelineární. Není to ale jako ve hrách od Telltale, kde přijdete do nějakého bodu a tam se rozhodnete, jestli půjdete vlevo nebo vpravo. Zde totiž nemáte jasně dané, který úkon odkloní příběh do které svojí větve. Řada úkolů jde dělat rozličnými způsoby a je jen na vás, pro který se rozhodnete. A každá z těchto odboček pak může mít konsekvence do budoucna – a to nejen ve formě, že se s vámi daná postava nebude bavit, ale třeba i v tom, že už vůbec nebude naživu. Těchto různých odboček je skutečně velké množství, které vedou k šesti různým koncům, jež mohou být skutečně velmi rozdílné. A tvůrci si u těchto odboček připravili i některé záludnosti. Jako příklad uvedu postavu, kterou musíte přesvědčit o své loajalitě správným zodpovězením na pět otázek. Když neodpovíte správně, postava vás již nebude brát jako kamaráda. Když si však uložíte pozici před tímto rozhovorem, ten nesplníte a pokusíte se vrátit zpět k uložené pozici, postava si bude přesto pamatovat, že jste zklamali a nařkne vás z podvodu. Podobných různých vychytávek je ve hře skutečně velké množství a je zábava si je užívat. Osobně ale nejsem příznivcem nelinearity u adventur, tříští to totiž průběh vyprávění. Autoři totiž musí počítat s různými variantami předchozího rozhodnutí a tomu upravovat následující akce, které tak nemusí mít ten správný dopad. Navíc může přijít spousta udělané práce vniveč, protože se k některým pasážím hráči vůbec nemusí dostat, což je velká škoda. Ve hře existuje určitá posloupnost akcí, která vás může dovést do konce už za nějakých šest hodin, kdy ale přijdete o velkou část příběhu. A replayabilita v adventurách je pro mě osobně velký nesmysl, málokdo se po dohrání hry do ní pustí znovu, aby si vyzkoušel, kde mohl jednat jinak. A když si to zahraje znova po roce či dvou, stejně si z původního díla moc pamatovat nebude.

Musím se přiznat, že jsem se s postupujícím časem skutečně bavil a těšil jsem se, jaké další vykutálenosti si pro mě tvůrci připraví. V jednu chvíli se dokonce přepnete na jinou hratelnou postavu, se kterou odehrajete celkem slušnou část příběhu. Asi můžu prozradit, že touto hratelnou postavou je starostka města Eliza, matka hlavní hrdinky Betty. A je charakterově úplně jiná – zatímco Betty je hyperaktivní neřízená střela, která má pozitivní přístup k životu, ale nadělá spoustu lumpáren a problémů všude, kde se objeví, tak Eliza naopak působí hodně seriózně, odměřeně a distingovaně a stejným způsobem působí i na okolí. Blíží se totiž volby a chce být znovu zvolena. Díky tomuto kontrastu obou postav uvidíte některé situace zase z jiného úhlu pohledu, což vám pomůže pochopit některé z předchozích událostí.

To vše se odehrává ve vizuálně atraktivním a detailně propracovaném světě. Za grafickou stránku je totiž zodpovědný David Puerta, kterého můžeme znát z jeho předchozích prací na adventurách Runaway nebo Yesterday. A jeho zkušenosti jsou skutečně znát, grafická stránka je prostě parádní, nádherné propracované kreslené prostředí i postavy, všechno navíc detailně rozanimované. Skutečně radost pohledět, obzvlášť když je vše doplněno parádním sound designem a hudbou přesně dokreslující atmosféru dané lokace i aktuální situace. Neméně vydařený je také dabing, kdy má každá z asi padesáti postav svůj vlastní hlas přesně zapadající do charakteru postavy. A protože Betty umí mluvit i se zvířaty, dočkáme se lidskými hlasy nadabovaného chrochtání, kvákání či bučení.

Tvůrci odhadují dobu dohrání hry na 15-20 hodin. Jak jsem tak vypozoroval, řada hráčů tráví ve hře času mnohem víc. Já jsem k dohrání potřeboval 28 hodin, to se mi u adventury už hodně dlouho nestalo. Čím víc jsem se do atmosféry městečka i poznávání jeho obyvatel dostával, tím víc jsem si to užíval a těšil jsem se, jakým směrem se bude příběh odvíjet. A po dohrání musím říct, že jsem nadmíru spokojený a celou hru jsem si do sytosti užil, i když ten závěr mi přišel takový uťápnutý, vzhledem k rozmáchlosti hry bych čekal něco velkolepějšího. Nutno ještě dodat, že hned po mém dohrání vyšel nejnovější update, který opět upravuje celý příběh a měl by také dost výrazně osekat některé nesmyslně dlouhé dialogy. V jednom z rozhovorů se hlavní tvůrce hry Jan Serra nechal slyšet, že sice měli v rané fázi rozpracované další dvě point-and-click adventury, ale že se rozhodli je zrušit a jejich další projekt, pokud tedy nějaký vůbec bude, tak již bude z jiného žánru. Za mě je to velká škoda, 3 Minutes to Midnight se jim skutečně podařilo a se získanými zkušenostmi z vývoje věřím, že by jejich další titul byl ještě větší bomba.

3 Minutes to Midnight je klasická point-and-click adventura oplývající zajímavým příběhem plným dobrodružství, zajímavých puzzlů a roztodivných charakterů v jednom malém pozapomenutém městě v nádherné a detailně rozanimované grafice. Jejím největším problémem je absolutní ukecanost, které je potřeba se přizpůsobit a vyfiltrovat spoustu zbytečných frází. Každopádně všem fanouškům humorných i dobrodružných adventur mohu jen doporučit.

Může se tu hodnotit jen po pěti procentech, osobně bych to dal někde mezi 80 a 85.

Letos je to přesně třicet let, kdy francouzské studio Adeline Software vydalo isometrickou akční adventuru Little Big Adventure. Ve své době učarovala hráče i recenzenty svým odlišným zpracováním, kdy se na postavičku díváte v isometrickém pohledu podobném legendárnímu spectráckému Knights Lore, tentokrát samozřejmě v SVGA grafice, která kombinovala 3D polygonové objekty a 2D předrenderované prostředí. Osobně se musím přiznat, že mě tehdy tato hra zrovna moc neoslovila. Kombinace otřesného ovládání, akčního ničení soupeřů prostřednictvím házecího míčku, všemožné běhání odnikud nikam s nutností všude možně poskakovat, aby z předmětů vypadly mince či srdíčka na doplňování životů, to nebyla žádná extra zábava. Všechno to pak umocnila místy až příliš vysoká obtížnost. Hra mě tehdy vůbec nebavila a velice rád jsem ji po pár hodinách vzdal.

Léta ubíhala, původní tvůrci zanikli a kromě přímého pokračování Little Big Adventure 2 vyšly i všemožné remastery v podobě Enhanced Edition a Classic. No a v letošním roce u příležitosti zmíněného kulatého jubilea přichází další remake, za kterým stojí francouzské studio 2.21. To tvoří z větší části fanoušci původní hry, kteří si k nejnovějšímu remaku přizvali i některé z původních tvůrců v čele s Didierem Changrayem. V současné době se to různými remastery a remaky jenom hemží, až to skoro vypadá, že tvůrcům dochází nápady (a nebo chtějí sázet na jistotu už hotového a prověřeného). Má tento remake smysl, když upravené verze původního díla vyšly teprve nedávno?

Obdobně jako v původním originále, i zde se ocitáme na planetě Twinsun, kde žijí ve vzájemné harmonii čtyři různé rasy obyvatel. Panující idylku však nabourá šílený vědec Dr. FunFrock, který stvoří klonovací přístroje a také teleportaci. Pomocí těchto vynálezů, početné armády a tvrdé diktatury stvoří totalitní stát, ve kterém jsou všichni jeho obyvatelé poctivě hlídáni a jakékoliv prohřešky vůči nastaveným pravidlům jsou trestány odvedením do vězení či detenčních zařízení. Vy se v roli Twinsena nechcete smířit s tímto stavem. Obzvlášť, když vám byl zavřen příbuzný a tak se pokusíte zlého FunFrocka odstranit a zachránit tak svobodu i celý svět.

Toho docílíte tím, že se budete procházet po jednotlivých ostrovech a budete hledat cesty, jak se dostat FunFrockovi na kobylku. Celý svět je však pečlivě střežen, takže musíte vybírat ten správný balanc mezi utíkáním kolem stráží k místům, kam chcete dorazit a aktivním ničením nepřátel. Toho jde dosáhnout jednoduchým mlácením soupeřící postavičky. Záhy však získáte mnohem mocnější zbraň – magickou kouli, která se k vám po vystřelení vrací jako bumerang. LBA není rozhodně mírumilovná hra a tak máte ve hře také ukazatel života, jenž vám po každém kontaktu se soupeřem ubývá a vy jej musíte chtě nechtě průběžně doplňovat. To se děje prostřednictvím srdíček, které vypadávají z různých předmětů na ostrovech i v domácnostech. A tak všude možně chodíte a poskakujete doufajíce, že vám vypadne srdíčko. Může vám ještě vypadnout peníz, který také stojí za to sbírat. Za peníze si totiž kupujete některé věci, které mohou být v budoucnu potřeba. Kupujete za ně také lístky na trajekty mezi ostrovy a posléze také kanistry s palivem, abyste se mohli přepravovat dalšími motorizovanými stroji.

Náplň hry tak vesměs spočívá v procházení rozsáhlého světa, sbírání srdíček a mincí, jednoduchého prokecávání všech možných postav s vroucným doufáním, že naleznete tu správnou, která vám řekne něco důležitého. Nesmíme opomenout ani řadu puzzlů, které jsou většinou spíše jednoduššího charakteru. To mnohem složitější je častokrát jejich provedení, obzvlášť, když vás vede přes poskakování po plošinkách či cestou s blízkostí nějaké propasti či vody, což bývá při použitém způsobu ovládání doslova utrpení. Návdavkem je potřeba dodat, že se ve hře až příliš často vracíte na již jednou prozkoumaná místa a procházet půlku světa pro získání nějakého předmětu je hodně otravné.

Vše doposud řečené se vztahuje jak na původní originál, tak i na nový remake. A v čem můžeme nalézt odlišnosti? Samozřejmě je to na prvním místě audiovizuální zpracování. Za těch třicet let se technologie posunuly jinam. Grafika byla kompletně přepracována do mnohem vyššího rozlišení, tvůrcům se pak podařilo zachovat charakter celého pestrobarevného světa a původních postav. I když mi originální postavičky v tom menším rozlišení přišly přeci jen roztomilejší, v tehdejší době totiž menší počet polygonů způsobený malým výkonem počítačů hodně odpouštěl. Změny doznal také dabing, zvuky a hudba, vše je v modernějším a kvalitnějším zpracování, které však stále zachovává původní charakter.

Změnilo se také ovládání a chování postav. Zmizela původní volba chování postavy (normální, agresivní, sportovní a kradmý), nyní jsou všechny osobnosti v jednom. Ovládání postavičky se přeci jenom zjednodušilo, i tak je často hodně frustrující, když hráče neposlouchá tak, jak by chtěl. Je zde možnost volby mezi během a chůzí, je možné měnit úhel hodu koulí a samozřejmě zůstalo také skákání. Vzhledem k použitým technologiím jsou lokality přeci jen větší – zatímco dříve byl každý ostrov i dům rozkostičkovaný na velké množství jednotlivých sekcí (obrazovek), které se vždy v určitý čas zobrazovaly, nyní je vše ucelenější a rozsáhlejší, celý svět tak vypadá mnohem otevřenější. Je to celkem podstatná změna, protože až na pár pro příběh důležitých míst se totiž v dané oblasti všechny postavy po opuštění a opětovném návratu znovu objeví. Ruku v ruce s tím jde ulehčený způsob ukládání, kdy je nyní možné ukládat kdekoliv, přičemž po načtení pozice se objevíte vždy na začátku daného segmentu. K dispozici je také holomapa, která však není vždy úplně nejpřehlednější. Totéž je možné říct i o deníku hlavní postavy, který je zpracován kresbami v artovém stylu celého světa, takže mnohdy je velký problém vůbec zjistit, co čmáranice na té které stránce znamenají.

Změny nastaly také v příběhové části. Přibyl nový úvod, ještě před příchodem zlovolného Dr. FunFrocka. Lehce se upravil také hlavní cíl, kromě záchrany světa tentokrát nepátráte po své milé Zoé, ale naopak se snažíte zachránit ze spárů zloducha mladší sestru Lunu. Je to ale jen nepříliš podstatná drobnost, jak již bylo řečeno, tak základní cíl, tedy záchrana světa, stejně jako postup, kterým se toho dá dosáhnout, zůstává stejný. Stejně jako většina z rozmanitého prostředí, kdy se kromě sluncem zalitého ostrova podíváte i na poušť, zasněžené hory s lyžařským areálem či podzemní chrámy.

Nový remaster Little Big Adventure – Twinsen’s Quest se hodnotí strašně obtížně. Vzhledem k existenci enhanced editions je otázkou, jestli bylo potřeba vytvářet další remake, který původní dílo posouvá jen velmi lehce. Bylo by lepší, kdyby se tvůrci naplno pustili do Little Big Aventure 3 a přinesli úplně nové dobrodružství namísto omílání toho samého příběhu. Toho se však hned tak nedočkáme, tvůrci plánují předělat nejdřív druhý díl a teprve pak možná přijde na řadu dlouho slibované završení trilogie. Zatímco původní originál jsem nedohrál, tuto remasterovanou verzi se mi i kvůli jednodušší a přívětivější obtížnosti podařilo dotáhnout až do zdárného konce. A byla to obvyklá porce probíhání celým světem, častém kosení nepřátel a občasným nadáváním při přeskakování různých plošinek. S postupujícím dějem jsem se nakonec i začal bavit a přeci jen se těšil, jak to celé dopadne. Díky tomu u mě tato hra dostala milost a můžu říct, že jsem rád, že jsem ji dohrál až do konce, i když mezi favorizované kousky u mě nikdy patřit nebude. Pokud jste milovníky původních dílů nebo máte rádi isometrické adventury s častým skákáním či akcí, klidně si k výslednému hodnocení 15-20 procent přidejte.

Krátce po úspěchu jejich nedávno vydané prvotiny Tajemství Oslího ostrova se Petr Vlček s Jaroslavem Kolářem v rámci svého studia Pterodon rozhodli pro vytvoření další adventury. Tou se nakonec trochu neplánovaně stalo 7 dní a 7 nocí, jenž se původně připravovala ve verzi pro amigu, ale mecenáš Petr Vochozka se rozhodl zadat tvorbu PC verze právě Pterodonům. Ti tak přišli k již rozpracovanému scénáři a částečně i téměř kompletní grafice amiga verze, kterou ale ve finále vůbec nepoužili a úplně celou ji překreslili. I přes to všechno však dokázali hru vytvořit za pouhých šest měsíců!

Zatímco Oslí ostrov byl až očividnou parodií na Monkey Island, 7 dní a 7 nocí se nechal inspirovat v jiné legendární sérii – Leisure Suit Larry od Sierry. Hlavním hrdinou je tentokrát neotesaný sebevědomý vesnický soukromý detektiv Venca Záhyb žijící v malém městečku Lhota. Jednoho dne přijme nabídku místního milionáře Jonathana Smihta, aby po dobu týdenní nepřítomnosti pohlídal jeho sedm dcer a uchránil jejich počestnost od potenciálních nápadníků. Nebyl by to Venca, aby se ještě týž večer v hospodě nevsadil s Fandou Kořenem o přesný opak – že dokáže dostat všech sedm dcer do postele. A tím také začíná náročný týden s jasnou motivací na každý z večerů – vždy zlomit srdce jedné z dcer, aby se s ním vyspala.

I přesto, že od vydání jejich prvotiny uběhlo jen pár měsíců, je na hře vidět překvapivě celkem velký pokrok. Změnil se hlavně interface – ubyla políčka s příkazy, vše se dělá jediným kurzorem ovládaným myší, kdy jsou příkazy obstarávány levým a pravým tlačítkem. Ubyla také nutnost zvlášť otevírat inventář, všechny předměty se rovnou zobrazují v dolní liště a jde s nimi jednoduše operovat. A konečně do hry přibyly také zvuky a hudba, které už nejsou jen skřípáním PC speakeru, ale k dispozici je i podpora Sound Blasteru. Po grafické stránce se jedná také o posun k vyšší kvalitě, přestože je použité stejné archaické rozlišení 320×200. Grafika však působí více svěže a rozmanitěji, na druhou stranu však je však také ujetější a s pokřivenou perspektivou. Kvalit západních konkurentů však nedosahuje. I vzhledem k časovému limitu pak neobsahuje tolik animací, ty co jsou k vidění však odpovídají slušnému standardu. Velkou novinkou je pak akční mezihra, pomocí které je potřeba úspěšně splnit akt s dívkou prostřednictvím střídavého klikání levým a pravým tlačítkem myši tak, aby se na progress baru podařilo dosáhnout vyvrcholení. Když se to nepodaří, nebohý Venca se jde oběsit a hra končí.

Je to v podstatě jediný zásadní způsob, kde se dá zemřít. Ve hře ještě existuje jedno místo, kde může hlavní postava zahynout, ta na to ale před provedením daného úkonu upozorňuje, ať si dáváte pozor. Zmizely také dead endy, tedy místa, ve kterých byste se dostali do situace, kdy už nemůžete pokračovat dál, protože jste někde něco nesebrali či špatně použili, ale hra vám to nedá nijak vědět. Opět je hra prošpikována více či méně podařeným humorem, který již není tak infantilní, jako u Oslího ostrova. Ostatně, na námětu a scénáři se tentokrát podílel jako externista Karel Šolberk, respektive se za tímto pseudonymem ukrýval sám Petr Vochozka. Přibylo lokací, postaviček i celkového obsahu. Základní premisa příběhu je hodně jednoduchá a tak je vždy důležité najít způsob, jak se dané dívce vetřít do její přízně. K tomu je potřeba splnit řadu úkolů, které v rámci tehdejší tradice přináší spoustu záludností, podrazů a neviditelného pixelhuntingu. Pod kurzorem se totiž nezobrazují aktivní předměty, a tak je možné nalézt na obrazovce jako aktivní předmět něco, co vás na první pohled ani nenapadne, že by mohlo být nějak použitelné či sebratelné. Vlastně, na jednom místě je kurzor aktivní – na přehledné mapě Lhoty, odkud se hráč dostává do jednotlivých lokací. Na řadu přichází také některé absolutně nelogické činnosti, nejslavnější je asi použití psa na elektrickou zástrčku. S tímto puzzlem se na přetřes dostává ještě jeden nešvar použitý u některých puzzlů – danou činnost je potřeba několikrát opakovat, než se vám dostane předmětu, který potřebujete.

Pokud ale přistoupíte na všechna tato pravidla a záludnosti, budete se u hry určitě bavit. Nejedná se o žádné extradílo na poměry světových adventur té doby, v české kotlině ale jde vidět kvalitativní posun od Tajemství Oslího ostrova. Ve stručnosti jde o českou kreslenou adventuru s lehce erotickým podtextem, specifickým lechtivým humorem a místy hodně zvrácenými puzzly, který se nechal inspirovat Larry Lafferem. A inspirace je to zdařilá a hra určitě patří do historie zlatého fondu českých adventur.

Tajemství Oslího ostrova byla první komerčně prodávaná česká grafická adventura na PC u nás, která pomohla nastartovat celé tuzemské herně-vývojářské prostředí. Tohle je primát, který jí nikdo neodpáře. Vznikala přitom jen jako hříčka dvou studentů brněnského gymnázia Jaroslava Koláře a Petra Vlčka, kteří vytvořili kompletní hru od naprogramování přes scénář až ke grafice a animaci. Přesněji řečeno se jednalo o prototyp hry, kdy si chtěli vyzkoušet ve vlastnoručně napsaném enginu na tvorbu adventur A.G.E. (Adventure game editor), jestli dokážou vytvořit provozuschopné dílo. Původně hru chtěli rozšířit jen mezi fanoušky a tak tvorba hry probíhala poklidným tempem a na nějaký copyright se příliš nehledělo. Až jeden inzerát v Excaliburu a následná návštěva u Petra Vochozky změnila celý původní záměr, ze kterého se vyvinula již zmíněná první prodávaná česká grafická adventura na PC u nás, tehdy ještě jenom v igelitovém pytlíku a s logem Pterodon Software.

To se psal rok 1994 a hra přišla na trh v pro ni nejlepší možnou dobu. Pořád bylo krátce po sametové revoluci, takže drtivá většina českého národa neuměla anglicky. Prakticky všechny v té době vycházející hry byly výhradně v angličtině. U akčnějších titulů či plošinovek to tolik nevadilo, u příběhových naopak výrazně. A proto když se objevila hra, která komunikovala s hráčem v mateřském jazyce, tak to bylo něco nevídaného. Právě české titulky jsou asi hlavním důvodem, proč hra prorazila a stala se doslova kultovní.

Jak můžete vidět, máme za sebou dva odstavce a ještě jsme se nevěnovali samotné hře, ale spíš té omáčce kolem. Důvodem je nutnost zasazení celé hry do kontextu doby a vysvětlení, proč se z ní stal takový fenomén. Kvalitativně se totiž nejedná o žádný velký zázrak, ale prostě byla první, revoluční.

Jak napovídá nejen název, hlavní inspirací pro tvůrce byla legendární adventura od LucasArts s názvem Secret of Monkey Island. Právě tuto hru se rozhodli parodovat, což dokazuje už jméno hlavní postavy Gajbraše Trípvůda. Také v tomto případě se jedná o piráta, který se společně se svými kumpány vydal přepadnout loď plnou zlata, diamantů a dalších jiných cenností. Po úspěšné akci však loď při bouři ztroskotala a moře vyvrhlo nebohého Gajbraše na pláž. Jak se záhy ukáže, pláž se nalézá na tajuplném Oslím ostrově obydleném mluvícími osly. A nejen jimi, roztodivných mluvících tvorů zde najdeme více. Hlavním úkolem tak bude zachránit se a zároveň zničit proradného LeGeka.

Toho musí dosáhnout plněním roztodivných úkolů v různých koutek celého ostrova. Při tvorbě příběhu i jednotlivých úkolů tvůrci porušili snad všechna možná designérská pravidla. Jen posuďte – pod kurzorem se neznačí žádné aktivní body, takže mnohdy není ve změti pixelů poznat, co by mohlo být aktivní či ne ; při nalézání některých předmětů je potřeba kliknout na konkrétní část jinak stejně vypadající celistvé plochy (např. při hledání jetele na zelené trávě) ; některé akce je potřeba opakovat mnohokrát, než se podaří úspěšně je vykonat (jitrnice) ; v řadě případů je pak možné dostat se do slepé uličky, ze které není úniku, přičemž hra to hráči ani nedá na vědomí. Když se člověk oprostí od těchto chyb, dostane celkem jednoduchý a nepříliš rozsáhlý příběh, ve kterém je potřeba získat čtyři ingredience pro magického osla, s jehož pomocí se podaří dostat až k samotnému závěru. Je škoda, že si tvůrci neodpustili výše zmíněné prohřešky (hlavně dead endy a zákeřnosti), jinak nejsou hádanky, dialogy a úkoly zase tak špatné. a je u nich vidět inspirace další tehdejší hvězdnou adventurou Legend of Kyrandia.

Technologicky jde o klasickou point and click adventuru, při které se kurzor mění na pět různých variant činností podle toho, co chcete dělat. Toho lze dosáhnout kliknutím na ikonku dole v liště a nebo rotováním pomocí pravého tlačítka myši. Graficky se jedná o i na tehdejší dobu vesměs průměrnou ručně kreslenou grafiku v rozlišení 320×200, obdobně jsou na tom animace, kterých je ale na takto jednoduchý projekt až překvapivě dost – pokud pominu časté animace hlavního hrdiny, tak moře se vlní, ze sopky stoupá dým, sovám ve stromě mrkají oči, láva odtéká, vítr si pohrává s korunami stromů. Hudba či zvukové efekty (pokud to tak můžeme nazvat) jsou použity jen v intru a to pomocí kvíkanců PC speakeru. Dabing samozřejmě chybí :-)

TOO je legendární česká komerční grafická adventura, která přinesla tuzemským hráčům jako první možnost zahrát si na PC grafickou adventuru v mateřském jazyce. I přes své nesporné nekvality patří do zlatého fondu českých her a určitě se na ni nikdy nezapomene.

The Council je hodně specifickou adventurou, za kterou stojí francouzské studio Big Bad Wolf. Jeho jádro tvoří lidé, kteří se rozhodli opustit studio Cyanide a věnovat se vlastnímu projektu. Dříve se podíleli spíše na akčních hrách a RPG, tentokrát se však chtěli věnovat něčemu méně akčnějšímu a zaměřit se na to, co jim šlo nejlépe – příběh. Navíc ale neměli v plánu úplně žánr RPG opustit, ale spíše se pokusit převést bojové mechaniky do způsobu vyprávění. A jak se jim to podařilo? Musím uznat, výsledek je to vskutku zajímavý.

Ocitáme se v roce 1793 v kůži lehce rozmazleného francouzského aristokrata jménem Luis de Richet. Ten je společně se svou matkou Sarah součástí tajemného uskupení Zlatý řád, přesněji řečeno je jeho matka hlavou francouzské odnože. Pohybujeme se v období, kdy to v Evropě vře, ve Francii právě probíhá Velká francouzská revoluce. Ale je za tím ještě něco víc? Jednoho dne dostáváme pozvání od britského lorda Williama Mortimera na jeho panství s informací, že se zde ztratila vaše matka, která tam byla na návštěvě a nedaří se ji najít. Vydáváme se tedy na soukromý ostrov nedaleko anglického pobřeží, kde je na skále postaveno lordovo impozantní sídlo. A už při příjezdu zjišťujeme, že tu nejsme sami. Naopak, sestava návštěvníků je skutečně exkluzivní. Schází se zde totiž ta nejvýznamnější smetánka celého světa včetně amerického prezidenta George Washingtona či vycházející francouzské vojenské hvězdičky Napoleona Bonaparte. Každý z nich sem přijíždí s vlastní motivací, cílem je však tajemné shromáždění, které pořádá právě lord Mortimer. A vy nejspíše máte na tomto shromáždění nahradit matku… Že by přeci jen bylo něco pravdy na těch konspiračních teoriích, že náš svět už po staletí řídí jen úzká skupina vyvolených?

Každopádně už krátce po příjezdu na tajemný ostrov je možné vidět, že The Council není ledajaká hra. A úvodní sekvence pomáhají pochopit její vlastní mechaniky, protože pochopit systém jednání, voleb a různých schopností není úplně jednoduchý. Už záhy po začátku si totiž musíte vybrat jednu ze tří základních specializací, kterou se vaše postava vydá – jestli budete diplomat, okultista nebo detektiv. Na základě této volby se vám otevřou základní schopností daného směru. Každá z rolí má svých pět vlastních schopností, přičemž každá z těchto schopností může být až na třech různých úrovňových stupních. Tyto stupně můžete povyšovat získáváním jednotlivých bodů v průběhu hraní, přičemž tyto získané body můžete přidělovat i schopnostem mimo váš původně zvolený obor, jen to bude náročnější a nákladnější. Všechny schopnosti svého oboru totiž můžete využívat okamžitě, u schopností jiných oborů je nejdříve musíte povýšit na první level.

A k čemu vlastně jsou tyto schopnosti? Pomáhají vám rozvíjet svoji vlastní osobnost. Můžete je využít při různých činnostech – etiketu, politiku či přesvědčování při rozhovorech s ostatními postavami, lingvistiku, vědu či okultismus zase při zkoumání různých knih či obrazců. Variabilita využitelnosti těchto schopností a dovedností je opravdu velká. Za každé jejich využití však musíte zaplatit formou bodů snahy. Těch máte průběžně jen omezené množství a tak je potřeba pořádně promýšlet, na co je spotřebujete. Schopnosti na vyšší úrovni pak stojí méně bodů snahy či jejich využití může být dokonce zdarma. V tu chvíli přichází na řadu i falešné stopy, kdy můžete tyto body zbytečně vypotřebovat na činnosti, které vám moc nepomohou. K dispozici jsou navíc čtyři lahvičky, které vám mohou v dalším průběhu hodně vypomoci – med doplní dva body snahy, ďáblův trn vám dokáže odhalit silná i slabá místa ostatních postav, zlatý elixír zbavuje vaše tělo negativních elementů (nevolnost, únava, úzkost apod.), karmelitánská voda pak umožňuje využití první následně použité schopnosti úplně zdarma, bez jakékoliv ztráty bodů snahy. Každou z těchto lahviček můžete v jednu chvíli nést maximálně v pěti kouscích. Kromě toho nesmíme zapomínat také na talenty, což je čtyřicítka různých speciálních talentů postavy, které lze naplňovat v průběhu hraní svými činy. Za odměnu pak získáváte body, které se přidělují daným schopnostem a pomáhají pak ke zvyšování jejich levelů.

Že to zní moc překomplikovaně? Uznávám, zní to překomplikovaně a v úvodu z toho hráč je častokrát také hodně zmatený. Hlavně už od úvodu si musí vybrat jednu z rolí a přidělovat body jednotlivým schopnostem, aniž by pořádně věděl, jak celá mechanika hry funguje. S postupujícím časem však do tohoto systému proniknete a zjistíte, že je navržený vskutku úžasně. Hra je rozdělena na pět epizod, které vycházely zhruba s dvouměsíčním rozdílem a každá z těchto epizod je rozdělena na tři kapitoly. Na konci každé kapitoly se zhodnotí vaše dosavadní úsilí, na základě úspěšných činností pak dostanete zkušenostní body, které pomáhají posunout vaši postavu na vyšší level. S každým novým levelem pak dostáváte k dispozici čtyři body, které můžete rozdělit mezi své schopnosti. Na konci každé kapitoly si také můžete přečíst jednu ze sesbíraných knih (později jich můžete číst i víc naráz), která vám také pomůže navýšit body u určitých konkrétních schopností. A návdavkem dostanete celkem efektní přehled toho, co se v dané kapitole událo, co se vám podařilo, co se vám nepodařilo a jaké možné varianty vývoje děje jste minuli.

A teď přicházíme k tomu nejlepšímu. Na rozdíl od her od Telltale či podobných jiných pokusů, zde vaše chování skutečně ovlivňuje celý příběh! Každý detail se tady počítá. Rozhovory s jednotlivými postavami můžete vést různým směrem, využíváním svých schopností z nich můžete získat různé informace. S některými postavami se skoro nemusíte potkat, můžete hrát na jejich ego či naopak se k nim chovat hulvátsky. V určitých místech pak dochází i ke konfrontaci s konkrétní osobou, kde musíte volením správných odpovědí dosáhnout toho, že vám prozradí, co sama nechce či se přidá na vaši stranu. Že se vám to nepodaří? Nevadí, hra jde dál, ale bude si to setsakramentsky dobře pamatovat. Vy naopak můžete získaných poznatků využit při důležitých rozhodnutích. Všechno má své konsekvence a vaše volby se mohou projevit až mnohem později. Ruku v ruce s tím jde skutečně bravurně napsaný mnohavrstevný poutavý příběh. Každá z přítomných postav je skutečně do detailu propracovaná, má svoji historii, vlastnosti či chování, které se s průběhem hry a chováním vás i ostatních postav vyvíjí. Jde vidět, že si tvůrci dali hodně záležet na detailech a historické věrohodnosti, kromě světově známých Washingtonovi či Bonapartovi se setkáme s dalšími méně známými postavami, které však mají reálné podklady nejen z dob konce osmnáctého století. Když už jsme u těch reálií, lord Mortimer je nejen výstřední boháč, ale také vášnivý sběratel umění, takže v jeho sídle nalezneme řadu historických dokumentů, předmětů a dokonce obrazů světoznámých autorů, jež jsou ve velké míře založené na reálných podkladech.

A jak se to celé hraje? Ze začátku se hlavně seznamujete s prostředím Mortimerova sídla, debatujete s jednotlivými postavami a získáváte o nich základní informace. Procházíte jednotlivé místnosti, sbíráte pomocné lahvičky a při hledání své matky se snažíte zjistit, o co zde skutečně jde. Tyto debaty s jednotlivými státníky, hra na kočku a na myš, politické intriky a stavy, kdy skutečně nevíte, komu se dá věřit a kdo na vás chce ušít nějakou habaďůru, to vše je mistrně dotaženo k dokonalosti. Poklidný a místy až rozvláčný úvod začíná nabírat na obrátkách, začínají se dít zajímavé věci, které několikrát obrátí vaše představy o tom, co by mohla celá tato seance představovat a s kým by bylo radno spolupracovat. Do toho přichází na řadu i některé puzzly, které variují od relativně jednoduchých až po ty skutečně náročné. V těchto případech vám pomůže znalost historie, starých řeckých bohů, biblických událostí či latiny. Spoustu informací samozřejmě můžete vyčíst z různých knih, obrazů či využít svých získaných schopností, které vám pomohou popostrčit ke zdárnému cíli. I zde ale platí, že ne každý z těchto puzzlů je nutné vyřešit správně…

Celou hrou se poté táhne skutečně napínavá atmosféra podnícená vydařenými zvukovými efekty a tajemnou hudbou. Když už jsem nakousl tuto část, zmíním se o technickém zpracování. Ve hře se pohybujete v third person pohledu zpoza zad hlavní postavy, kdy tradičně chodíte pomocí klávesnice a prostřednictvím myši otáčíte kamerou a klikáte na modré tečky, které značí, že s danou postavou či předmětem je možná interakce. Ta pak opět probíhá prostřednictvím myši. Graficky hra vypadá velice dobře, je specificky stylizovaná s realistickým důkladně propracovaným prostředím celého panství a místy trochu karikaturně zvýrazněnými postavami, které nemusí sednout každému. Osobně jsem se nesetkal se žádnými záseky či trháním animací, které bylo hře v době vydání vyčítáno. Stejně tak mi nepřišel nijak extra špatný dabing ani animace, i když se v tomto ohledu nejedná o žádné extra dílo a místy postavy opravdu vypadají trochu uměle, svůj účel to plní a pomáhá to dotvářet obskurní atmosféru.

Osobně si myslím, že velkou nevýhodou této hry může být její epizodický formát, tedy hraní epizod s většími časovými intervaly. Sám jsem odjel celou hru na jeden zátah a nedovedu si představit, že bych si měl dávat mezi jednotlivými epizodami dvouměsíční pauzu. Hra je postavena skutečně na sebemenších detailech a jednotlivých nuancích, kdy je dobré si pamatovat, co která postava kdy řekla a jaké události se staly. Když pečlivě posloucháte všechny rozhovory a důkladně pročítáte či prohlížíte dostupné materiály, dokážete si dát do souvislostí spoustu věcí a událostí, které by jinak mohly vypadat nelogicky. A některé vypadají nelogicky i tak, v některých částech hry jste se totiž rozhodli vydat cestou, která vás o určité spojitosti připravila. Vždycky jsem si nad ránem při usínání po dohrání určité části v hlavě sumíroval, co vše jsem se dozvěděl, jak vše probíhalo a přemýšlel, kterým směrem bych se měl při dalším hraní ubírat. Už dlouho se mi nějaká hra nedokázala takhle intenzivně propašovat do mé mysli.

Samozřejmě, ukočírovat takto rozvětvený příběh, aby dával smysl a udržel se v rámci možností po kupě, je skoro nadlidský úkol. Myslím si, že se to tvůrcům podařilo a drtivá většina hry je napsaná skutečně skvěle a drží pohromadě. Je pravdou, že závěr je místy možná trochu uspěchaný a někdy i může působit lehce zmateněji, při tom všem možném větvení to ale není takové překvapení a za sebe musím říct, že konečný výsledek je skutečně velmi podařený. Já jsem se po celou hru hodně bavil a těšil se, co bude dál. Je pravdou, že chvíli trvalo, než jsem pochopil fungování jednotlivých mechanik hry a dokázal je naplno ocenit a využít. Je také škoda, že se vše odehrávalo na relativně malém prostoru Mortimerova panství, i když tady chápu, že hlavním důvodem je variabilnost celého příběhu a nutnost vše udržet v rozumných mantinelech. Osobně nemám moc rád rozvětvování příběhů, nemám rád, když o něco z tvůrci zamýšleného a vytvořeného obsahu přijdu. Já rád pročítám a sleduju všechno, co jde, abych měl maximum informací. To u této hry nejde, nikdy nemůžete vědět vše. To mi hlavně v úvodu hodně vadilo, nakonec jsem ale kouzlu voleb podlehl a užíval si to naplno. Další vadou na kráse bylo z mého pohledu občas nutné hledání jednotlivých lahviček, které se v některých fázích ukázaly jako hodně nedostatkové zboží. Díky rozvětvenosti příběhu je na stole také otázka replayability. Každou kapitolu či epizodu si můžete po dohrání zkusit zahrát znovu, přičemž při tomto opětovném hraní dostanete možnost přeskakovat rozhovory, takže můžete již známá místa projít přeci jen rychleji. Při prvním hraní ale toto přeskakování není možné, což je ale výhodou, protože tak máte vlastně vnucený dostatek prostoru na vstřebání získaných informací.

Pokud bych to měl nějak sesumírovat, The Council je unikátní adventura s RPG prvky, kdy využíváte získané vlastnosti k objevování nových skutečností a hýbání s dějem, přičemž vaše činnosti a volby výrazným způsobem ovlivňují nejen samotný konec, ale i průběh jednotlivých kapitol. Rozhodne to není hra pro každého, ale kdo se rád piplá v detailech, chce se něco přiučit z historie a sám si určuje směr vývoje velmi umně napsaného příběhu, tomu můžu hru jednoznačně doporučit.

Jedná se o hodnocení za celou sérii. 

Jedná se o hodnocení celé série.

V roce 2004 se dala dohromady partička adventurních nadšenců a vytvořili Phoenix Online Studios. Jejich prvotinou byla epizodická hra ve stylu King’s Quest s názvem The Silver Lining, hned poté se vrhli do kickstarterové kampaně na thrillerovou adventuru Cognition: An Erica Reed Thriller. V ní se netajili inspirací tvorbou Jane Jensen, autorky série Gabriel Knight či adventury Gray Matter. Ve finále se pak tato inspirace prohloubila ještě více, než sami autoři čekali. Každopádně, s kickstarterem uspěli a získali tak možnost vytvořit své vysněné dílo.

Stáváte se Ericou Reed, agentkou FBI v americkém Bostonu, která před třemi lety ztratila svého bratra. Ten byl zabit sériovým vrahem, který nebyl nikdy dopaden, i když se o to Erica vytrvale snažila. K tomu všemu má ještě speciální parapsychologické schopnosti, kdy se jí vyjevuje minulost související s určitou událostí. Případ bratrovy smrti je k její velké nelibosti oficiálně uzavřen – nedá se tedy nic dělat, je potřeba se posunout dál a společně se s parťákem Johnem McCoyem vrhnout do nového pátrání. Bude i zde Erica nacházet spojitost s vraždou svého bratra?

Základní premisa příběhu zní hodně zajímavě. Podíleli se na něm Cesar Bittar, Katie Hallahan, Nick Bryan a jako konzultantka také již zmíněná Jane Jensen. A právě její styl je z celého vyprávění cítit na sto honů a jde vidět, že si všichni dokázali padnout na stejnou notu a vytvořit opravdu propracovaný zajímavý příběh s postupně pečlivě budovanými vztahy mezi jednotlivými postavami. Hra je rozdělena do čtyř epizod, které vycházely samostatně. Každá z epizod má ale svůj vlastní případ, takže předěly mezi jednotlivými díly nepůsobí tak useknutě, jako tomu bývá u jiných epizodických děl. Hlavně se ale pořád něco děje, každá epizoda se věnuje jinému případu, každé vyšetřování probíhá trochu jinak. Samozřejmě, je tu základní linka, která se více či méně viditelně vine všemi epizodami a není tak úplně předvídatelná. Tvůrci si na tom dali hodně záležet a tak na řadu přichází i několik neočekávaných zvratů, což vše vyústí v napínavé a temné finále.

Ruku v ruce se skvěle prezentovaným příběhem plným emocí přichází i herní prvky. A i zde se autoři inspirovali v těch pravověrných point and click adventurách. Hra je sice pojata hodně filmovým stylem, přesto nechybí detailně vedené rozhovory, prohledávání databází, čtení dokumentů, používání předmětů, propracované puzzly. Po dlouhé době jsem si dokonce psal na papír poznámky k vyšetřování. Ve hře se vyskytuje i pár QTE sekvencí, jenž jsou ale pojaté úplně jinak, než bývají klikací orgie od Telltale. Samostatnou kapitolou jsou pak paranormální psychické schopnosti, pomocí kterých se může Erica dívat do minulosti. V úvodu se tyto výjevy objevují jen sporadicky a vůbec je nedokáže kontrolovat, s postupujícím časem se je však naučí ovládat a rozvíjet. Postupně tak bude získávat další a další schopnosti. Díky tomu, že je každá kapitola ozvláštněna novými schopnostmi, tak se hra nedostává do stereotypu, jednoduše se pořád něco děje. A pořád je to něco nového. Je pravdou, že občas jsem se v těch schopnostech ztrácel, kdy jsem nevěděl, v jakém časovém období zrovna jsem (obzvlášť, když je později možné přepínat i mezi postavami), ale ve finále mi to vůbec nevadilo. Všechny úkoly jsou navíc celkem logické a zaseknutí hrozí jen při nedostatku důvtipu či přehlédnutí některé indicie. Pokud si navíc nebudete vědět rady, můžete napsat SMS svému otci o nápovědu.

O hlavní charakteristiku vizuálního zpracování se postaral známý holandský komiksový tvůrce Romano Molenaar a byla to jednoznačně vydařená volba. Ve svém zpracování tak hra mixuje animované sekvence v podobě uměleckých komiksových obrázků s klasickým 2,5D prostředím a do něj zasazených postav. Někomu se může zdát nahrazení obvyklých videosekvencí obrázky lacinou náhradou, ty si však dokáží držet svůj jedinečný charakter a dokáží udržet hráče v tom správném rozpoložení i napětí. Grafická stránka celkově dopadla velmi slušně, autoři se nemají zač stydět. Podobně je na tom i hudba, kterou stvořil Austin Haynes, jehož melodie správně zapadají do vytvořeného prostředí a dotváří ponurou atmosféru celého díla. Jednu ze skladeb stvořil i manžel Jane Jensen Robert Holmes, kterou nazpívala jeho dcera Raleigh společně s její kapelou Scarlet Furies. Raleigh se navíc zhostila i dabingu role hlavní postavy a i zde to dopadlo na výbornou, stejně jako dabing všech ostatních postav.

Cognition je napínavý thriller s umně napsaným tajemným příběhem o pátrání po sériovém vrahovi, paranormálních schopnostech, rodinných vztazích a sourozenecké lásce. To vše zaobalené v líbivém audiovizuálním zpracování a klasickou adventurní hratelností.

Jedná se o hodnocení celé série. 

Musím se přiznat, že nejsem příznivcem univerza Hry o trůny. Knížku jsem nečetl a seriál mě při pár náhodných shlédnutích taky nezaujal. Obdobně na tom bylo i Walking Dead, kde se však tvůrcům podařilo vytvořit skutečně zajímavý příběh, který hráče vtáhl dovnitř. A i když to tehdy nezměnilo můj názor v podobě nezájmu o sledování seriálu, hra byla skutečně vydařená. Podařilo se Telltale se Hrou o trůny to samé?

Když se hráč v současnosti pouští do kterékoliv série z dílen Telltale Games, již při pořízení má zevrubnou jistotu. co jej čeká. Interaktivní film okořeněný několika adventurními prvky a mnohdy vlezlými QTE. Jako vždy u epizodických her jsem si počkal, až budou všechny díly vydány a mohl si tak vychutnat kompletní příběh na jeden zátah.

A přesně to, co jsem čekal, jsem také dostal. Obzvláště v první epizodě je pro člověka neznalého prostředí a různých osob celkem obtížné se v ději zorientovat. S postupem času se to však daří a tvůrci rozehrávají dějové linky několika postav z rodu Forresterů. A postupují klasickými prvky platnými jak pro hry Telltale, tak nejspíše i pro seriál.

Děj všech postav je propracován velice zajímavě, leč v drtivé většině případů hodně negativisticky. Prakticky žádné postavě se život nedaří a spadají do většího či menšího průšvihu. Proto ani nepřekvapí, že hratelné i nehratelné postavy postupně odpadávají (umírají). Samotný konec je završením tohoto veškerého zmaru, opět však není kompletně dokončený a odkrývá přeživší osoby pro druhou sezónu.

Hra o trůny je vydařený interaktivní film z dílny Telltale se všemi klady i zápory. I tentokrát je vše zaměřeno hlavně na QTE eventy, rozhovory a více či méně důležité volby, samotného adventuření je málo. Zajímavý příběh stojí za zahrání, můj nezájem o seriál i celý svět Hry o trůny to však nezmění.