Dlouho, předlouho jsem čekal, až se objeví nějaký duchovní nástupce legendárního Freelancera. A nyní, po mnoha letech, se zdá, že jsem se konečně dočkal. Hned z kraje je třeba říci, že Everspace 2 není žádný překombinovaný, nudný simulátor vesmíru - díky bohu za to! Je to především čistokrevná arkádová střílečka, kde létáte úkol od úkolu se svojí vesmírnou lodičkou, sbíráte hromadu vesmírného odpadu, objevujete různorodý svět, obchodujete, vylepšujete a samozřejmě u toho ničíte spoustu nepřátelských lodí zlotřilých pirátů. Opět tu máme hvězdné systémy, skokové brány, spoustu nápaditých oblastí (vývojáři rozhodně nedostatkem fantazie netrpí), nespočet lodí různých tříd i nepřátel, a to všechno v překrásné grafice, která vám často bude brát dech. A dojde i na mimozemské artefakty, jak jinak. Co více si přát...

První díl Everspace mě popravdě moc nechytl, hlavně proto, že prostředí bylo nahodile generováno a vaše smrt znamenala jít zase vše od začátku. Ve dvojce už ale naštěstí nic takového není, prostředí je víceméně pevně dané, velmi pestré a různorodé, díky čemuž je každá oblast něčím zajímavá a unikátní. Celkově hra klade mnohem větší důraz na průzkum, obchodování, vylepšování a plnění rozličných úkolů. Přitom se ale hra neomezuje jen na vesmír, podíváte se totiž i na povrch planet a dokonce i pod něj! A komu je to málo, jsou tu stále ony generované části vesmíru, které vám hra nenásilně podsouvá při přeletech mezi oblastmi a které vám v případě, že máte již všechny hlavní systémy prozkoumány, dávají stále prostor k opakovanému hraní. A to se mi líbí. Na jednu stránku ve hře vidíte snahu jít ve stopách zmíněného Freelancera a jiných podobných her, ale na druhou stranu se vývojáři nebojí tento herní koncept nadále rozvíjet, přidávat do něj nové prvky či vlastní nápady.

Samozřejmě by se dala najít spousta věcí, které by mohly být udělány lépe. Třeba příběhové animace by mohly být podobně jako ve Freelancerovi ve 3D, ale i zvolené komiksové vyprávění není špatné. Stejně tak by nebylo na škodu mít více propracovaný systém obchodování, zadávání vedlejších úkolů a podobně. Vlastně i samotné oblasti, v nichž podnikáte své průzkumy či bojujete s nepřáteli, by mohly být o trošku větší. Ale to nic nemění na tom, že je to stále výborná hra, u které hravě zapomenete na dění kolem. Pokud jste měli rádi Freelancera, neváhal bych vám Everspace 2 doporučit, protože v mnoha aspektech si jsou tyto dvě hry velmi podobné. A že jde o kvalitní, až návykový zážitek, o tom ostatně vypovídá i doba, kterou jsem už u hry strávil (včetně předběžného přístupu aktuálně 343 hodin) :-)

Za mě 9 z 10.

Jistě mi dáte za pravdu, že lovecké simulátory jsou velmi specifický žánr a rozhodně nesednou každému. Já se k nim dostal úplnou náhodou, a to před mnoha lety ze zvědavosti díky Cauldronu. Toto slovenské studio má totiž na svědomí moji nejoblíbenější hru Chaser, a tak jsem přirozeně sledoval jejich další tvorbu. Neminul mě tedy ani Big Game Hunter z roku 2014. Popravdě, nemyslel jsem si, že by mě lovecká hra mohla někdy bavit. Zvířata mám rád, a pokud by to nebylo vyloženě nutné pro mé přežití, asi bych žádného bezbranného tvora jen tak zastřelit nedokázal. Jenže tohle byla jen hra. A světe div se, ona mě bavit začala. Tudíž se není čemu divit, že i teď, když po mnoha letech od de facto stejných vývojářů vychází zcela nová hra tohoto žánru, nemohl jsem ji nechat bez povšimnutí.

Way of the Hunter je hra, která se bezesporu snaží jít cestou co možná nejvěrnější realitě. Nejsem sice žádný lovec a o myslivosti vím prakticky kulové. Přesto mi něco říká, že tento počin tentokrát nemá od reálného lovu zas tak daleko. Najít zde zvíře, zdárně se k němu přiblížit a jedním výstřelem jej skolit není totiž vůbec nic jednoduchého. Je tu sice smysl lovce, který vás po aktivaci upozorní na stopy, zvuky a celkově vám lov usnadní, ale ani tak nemáte záruku, že zvířata nevyplašíte nebo že je správně trefíte. Ano, pokud neodhadnete vzdálenost, sílu větru a balistickou křivku střely, minete správný orgán a dostopovat pak postřelené zvíře podle zanechané krve je i se smyslem lovce docela peklo. O to větší radost proto máte, když se vám vše povede na výbornou a zvíře padne na místě. Taková chvíle dokáže být vskutku zaslouženou odměnou.

I když lze považovat hry tohoto žánru spíše za okrajovou záležitost, musím uznat, že i tento virtuální lov má něco do sebe. Možná, že čím jsem starší, tím víc dokážu docenit hry, kde je kladen důraz na pomalejší tempo, taktizování či jen prosté rozjímání nad krásou přírody a její postupné objevování. Není zde důležité, jak často střílíte - a že si střelbu díky věrně zpracovaným zbraním zamilujete - podstatou zážitku je samotná cesta k onomu finálnímu okamžiku, který je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu. Je to zvláštní, ale právě díky tomu je pro mě střelba v těchto hrách daleko víc uspokojující, než v nějaké zběsilé střílečce. Proto, pokud si snad někdo myslí, že stačí naběhnout s flintou do lesa a střílet jelena za jelenem, na rovinu říkám, nechte si zajít chuť. O tom tahle hra vůbec není.

Naopak, většinu času strávíte opatrným stopováním, kde zbrklost nemá místo. Zvěř není hloupá, a tak často stačí chvíle nepozornosti a rázem se dá na úprk. Také po lese jen tak nebloumá z místa na místo, ale má určité návyky, které je potřeba zohlednit. Tím, jak postupně prozkoumáváte mapu a její zákoutí, odhalujete i místa, kam zvířata nejrůznějších druhů chodí pít, jíst či odpočívat. Na základě toho si posléze začnete dělat ucelenou představu o jejich chování. Pochopit, jak zdejší svět funguje, vám pak ještě pomáhá vaše nepostradatelná encyklopedie. V té postupně nalézáte další důležité informace nejen o jednotlivých zvířatech, ale i o zbraních, munici a ostatních herních mechanikách či zásadách lovu. Teprve až poté, co si všechny tyto získané a nalezené informace dokážete poskládat dohromady, se z vás může stát úspěšný lovec.

Zdá se vám to složité? Tak ještě přitvrdíme. Hra totiž disponuje řadou dalších mechanik, které přímo či nepřímo ovlivňují zvířecí populaci a její celkovou kondici. Například, pokud chodíte střílet příliš často do jedné oblasti, může to zapříčinit, že se zvířata přemístí jinam. Další zajímavá mechanika je systém kondice zvířat a trofejí. Budete-li lovit jen slabé kusy, posílíte tak kvalitní geny v populaci, což povede k výskytu silných jedinců s nejkvalitnějšími trofejemi. Naopak, pokud budete lovit bezmyšlenkovitě, co vás napadne, včetně samic, projeví se to úbytkem zvěře v oblasti, jelikož se bude rodit méně mláďat. Hra se vás tím snaží navést k tomu, abyste nad lovem přemýšleli, vybírali si správné cíle a celkově se tak k místnímu ekosystému chovali šetrně.

Možná se budete divit, ale Way of the Hunter překvapivě není jen o lovu, což je jedna z dalších věcí, která se mi na něm líbí. Je tu totiž příběh! Ten samozřejmě můžete zcela ignorovat a kdykoliv se svobodně vydat na lov. Hra vás v tom nijak neomezuje, tudíž můžete vydělávat za prodej masa, kupovat lepší vybavení či si zdobit vaši loveckou chatu nejlepšími trofejemi. Nicméně příběh se vám bude snažit ukázat nejen prospěšnou stránku lovu, ale zároveň poukázat i na problematické věci s ním spojené, které zrovna nejsou etické a bohužel se často dějí i u nás. Právě tento přesah bych od podobné hry, cílící primárně na sportovní lovce, nečekal, a to je za mě jedno obrovské plus.

Samozřejmě nečekejte žádné srdcervoucí drama plné zvratů, ale i tak dokáže příběh celkem dobře zaujmout a nenásilnou formou vám ukázat, jak by se každý správný lovec měl chovat a respektovat tak přírodu i samotná zvířata v ní žijící, což je opravdu chvályhodný nápad. Osobně jsem žádné jiné lovecké simulátory krom Big Game Huntera nehrál. Chvíli jsem sice zkoušel Call of the Wild, se kterým tuto hru budete asi nejvíce srovnávat, ale ten mě tedy příliš nenadchl. A popravdě ani netuším, zda tam něco takového, jako příběh, navíc zaměřený na etiku lovu a ochranu přírody, je. O to víc si cením práce lidí z Nine Rocks Games, že si ve svém Way of the Hunter dali práci nejen se samotným zpracováním co nejrealističtějšího lovu, ale právě i s příběhovým pozadím, které tomu lovení dává nějaký smysluplný důvod.

Když už jsem zmínil Call of the Wild, lidé hned po vydání Way of the Hunter hře vytýkali, že je plná chyb a že nenabízí tolik obsahu jako zmíněný konkurenční titul. Na základě toho hra také dostala zcela neprávem mnoho záporných hodnocení. Byl bych rád, kdyby si tito lidé uvědomili, že od hry, která právě vyšla a je teprve na samém začátku, opravdu nemohou očekávat tolik věcí, jež nabízí jiný titul, který má za sebou už víc jak pět let vývoje. Ostatně, ani COTW v době svého vydání nemělo mnoho obsahu. A chyby? Která hra je dnes nemá, konkurenci nevyjímaje. Myslím si, že vývojáři položili celkem solidní základy, na nichž teď mohou stavět a dále hru rozvíjet. Chce to jen čas a dočkáme se jistě nejen oprav, ale i řady zajímavého obsahu. Protože zpracování hry k tomu přímo vybízí a dává jí obrovský potenciál do budoucna.

Co se týče grafické a zvukové stránky, hře asi není moc co vytknout. Mám v době psaní této recenze odehráno něco málo přes 35 hodin a zatím jsem prozkoumal zhruba třetinu první mapy zasazené do americké divočiny. Naopak do Transylvánie jsem se zatím ještě nevypravil a v blízké době se tam ani nechystám, dokud mě tam události příběhu samy nepošlou. Pokud mám ale hodnotit na základě toho, co jsem měl možnost si dosud osahat, hra - jedním slovem - vypadá prostě úžasně! Unreal Engine opět dokazuje, že umí vykouzlit neuvěřitelně realistické prostředí. Stejně tak dobře, jak to celé vypadá, to i dobře zní. Není se pak čemu divit, když se přistihnu, jak se jen kochám tou nádhernou přírodou. Jistě, našlo by se zde pár drobností, které by to chtělo doladit. Ale jako celek to zkrátka funguje na výbornou, až mám někdy pocit, že mě než samotný lov víc baví chodit po lesích a objevovat jejich neprozkoumaná zákoutí.

Když to tedy shrnu, máme tu velmi kvalitní počin, který nabízí solidní výzvu v podobě realisticky zpracovaného lovu na dvou skutečně obrovských, detailně zpracovaných mapách. Díky bohu za auto, protože projít je pěšky by se asi nedalo! K tomu si přičtěte věrně zpracované, licencované zbraně a vybavení, několik desítek druhů zvířat a na lovecký simulátor překvapivě zajímavý příběh, a máme tu vlastně hodně dobrou hru. Pamatujte však na to, že jejím základem je pořád lov a ten samozřejmě nesedne každému, protože stejně jako v realitě se jedná o činnost pomalou, zdlouhavou a často bez záruky úspěchu. Stát se úspěšným lovcem zkrátka vyžaduje přemíru vytrvalosti a trpělivosti.

Tak lovu zdar!

Vyplatí se hrát Armored Warfare?

Jestli se vyplatí hrát nějakou hru, jakoukoliv, je samozřejmě subjektivní záležitost. Každému zkrátka vyhovuje něco jiného. Takže určitě vám zde nemohu říkat, co je lepší či co se vyplatí. Mohu vám však nastínit alespoň můj osobní pohled a třeba vám to pomůže rozhodnout se, zda stojí za to si tuto hru stáhnout a vyzkoušet.

World of Tanks hraji víc jak čtyři roky a mám v něm odehráno přes 18K bitev. Neříkám, že bych v něm nějak vynikal, ale hra mě vždy bavila a měl jsem ji rád. Pravdou však je, že v poslední době se ten zápal pro hru nějak vytratil, a i když bych strašně chtěl, v souvislosti s některými nedávnými kauzami a problémy hraji WoT už jen minimálně. Čím dál víc mi začínají vadit věci, které jsou sice ve hře od začátku, ale je stále těžší a těžší je akceptovat.

Myslím, že se asi všichni shodneme, že největší problémy WoT jsou:

- Matchmaking
- Artyny
- Prémiová munice

Armored Warfare jsem začal hrát v uzavřené betě někdy před třemi lety a hra už tehdy měla rozhodně velký potenciál. Proto jsem po Armored Warfare pokukoval i přesto, že hra na evropském serveru postupem času skomírala a někteří ji prohlásili za mrtvou. Přiznám se, že s úbytkem hráčů jsem AW přestal hrát i já. Když byl ale před nedávnem konečně zaveden Globální server a problém s hráči se vyřešil, nalákalo mě to zpět - a musím říci, že mě hra znovu chytila. Ano, je trochu jiná než WoT a navíc jsou to moderní tanky, ale pokud jí přijdete na chuť, může vám nabídnout mnohem víc zábavy, protože v porovnání s WoT je bohatší a plná zajímavých nápadů.

Pojďme si teď shrnout pár věcí, které vám může Armored Warfare oproti WoT nabídnout.

- Tanky jsou dobře hratelné už od 1. tieru. Hra totiž de facto začíná obdobím, kde končí WoT, a tak tu máte na nízkých úrovních tanky jako Leopard 1, T-62 či IS-7.
- Rozdíl jednotlivých tierů, čili úrovní, není příliš velký, takže ani s šestkou proti osmičce není problém si zabojovat a vyhrát. Nejste tak nutně potravou pro vyšší tiery, jako ve WoT, kde jsou ty rozdíly až nesmyslně propastné.
- Matchmaking upřednostňuje jednoúrovňové či dvouúrovňové bitvy. Bitvy s tanky o dvě úrovně vyššími se skládají až ve chvíli, kdy zkrátka není dostatek jiných vhodných strojů ve frontě na bitvu.
- Artyny, tedy mnohými nenáviděné dělostřelectvo, zde nesmí do PvP bitev. Přesto si s ním můžete zahrát v jiných režimech, kde tím nebudete otravovat ostatní hráče.
- Není zde žádná prémiová munice, tudíž pancíř tanků opravdu něco znamená. Základem úspěchu v bitvách je tedy skutečná znalost tanků a jejich slabých míst, s čímž vám pomůže v garáži implementovaný prohlížeč pancíře.
- Mapy jsou poměrně velké a přizpůsobené rychlým, moderním vozidlům. Nabízejí dostatek prostoru k vymýšlení nejrůznějších strategií. Na některých se s další bitvou mění i denní doba a výjimkou nejsou ani noční bitvy.
- Ekonomika je v Armored Warfare mnohem vstřícnější a hráči tím pádem nejsou tolik tlačeni do nákupu prémiového účtu či prémiových vozidel. Není proto problém uživit tanky na vyšších tierech i bez prémia.
- Hra dále nabízí krom klasického PvP režimu, kde bojuje 15 hráčů proti 15, také režim PvE a GLOBS. PvE je příjemná oddechová záležitost, kde si proti botům zahraje úplně každý bez ohledu na to, jestli hrát umíte nebo ne.
- Faktor náhody, tedy RNG, je zde podstatně menší než ve WoT. Proto se tu nedějí tak nepředvídatelné situace, jako u konkurenčního titulu.
- Tanky rychle doměřují a jsou přesnější. Díky tomu nemusíte čekat dlouhé sekundy na doměření a většinu střel trefíte přesně tam, kam potřebujete.
- Během hraní a plnění misí můžete získávat řadu odměn. Součástí systému jsou navíc různé typy bedniček s kořistí. Hra má také plno achivementů, za jejichž splnění (například mít v garáži 50 tanků) dostáváte další odměny navíc. Takže jste stále motivováni k hraní.
- Prémiový účet se ukládá do inventáře. Když tedy získáte nějaké ty prémiové dny z akcí či kódů, neaktivují se až do té doby, než to uděláte vy sami. Můžete si ho tak šetřit až na chvíli, kdy ho plně využijete.
- Pokud si bez některého z vozidel v technologickém stromu neumíte představit život, můžete si z něj za poplatek ve zlaťácích udělat na půl prémiové vozidlo.
- Za denní přihlašování do hry dostáváte spoustu dalších odměn, včetně jednoho prémiového dne a sta zlaťáků za každý týden.
- Součástí hry jsou i kolová vozidla, jejichž hratelnost se od těch pásových trochu liší. Jsou rychlá a přidávají hře na pestrosti.
- Napříč všemi vozidly hra nabízí mnoho druhů munice, a to včetně řízených raket. Jejich správné použití vám může přinést v bitvě důležitou výhodu. S tím souvisí i nejrůznější typy ochrany, jako je reaktivní pancíř, ERA, APS atd.
- Nejsou zde povolené módy, takže žádné XVM a podobné kraviny, které u konkurence vedou k demotivaci teamů nebo naopak soustředění palby do těch lepších hráčů.
- Nakonec, velikost garáže není nijak omezena. Naopak čím víc tanků v ní máte, tím víc zkušeností a kreditů získáváte v každé bitvě jako bonus navíc.

Samozřejmě nelze jen chválit, takže zde je pár věcí, které se mi stále nelíbí:

- Grafická stránka, i když není tak špatná, v porovnání se současným WoT už poněkud zaostává. Týká se to pak hlavně modelů tanků, protože některé vypadají příliš lacině.
- I po třech letech má hra mnoho drobných vad na kráse. Ty sice hratelnost jako takovou ovlivňují jen minimálně, ale může kazit jinak pozitivní dojem ze hry.
- Absence klanových bitev, byť klany ve hře jsou. Podle vyjádření vývojářů by se ale tohle mělo změnit v následujících aktualizacích.
- Fyzika by mohla být o něco lepší. Hlavně ve vysokých rychlostech při té nerovnosti terénu, po jaké na mapách často jezdíte, se vozidla chovají trochu prapodivně.
- Některé stroje mi přijdou až moc silné. Například Obj.279 nebo nedávno přidané izraelské tanky, jejichž pancíř je čelně opravdu velmi těžké probít.
- Mapy se až příliš často opakují, přestože jich je ve hře celkem dost. Není žádnou výjimkou, že stejnou mapu chytnete hned několikrát za sebou.
- Na některých počítačových sestavách může mít hra problémy s optimalizací. V takovém případě je nutné si pohrát s nastavením a optimální chod si doladit.
- A v neposlední řadě, absence české lokalizace. Někomu to možná vadit nebude, ale jiným by mohlo. Naštěstí se průběžně vyvíjí fanouškovská čeština, kterou lze do hry přidat jako mód. Alespoň tedy do doby, než se dočkáme té oficiální.

I přes všechny nedostatky a mé výhrady musím uznat, že jako celek je hra dobrá a v porovnání s tím, co nabízí konkurenční World of Tanks, dokonce i lepší. Alespoň z mého pohledu mi Armored Warfare prostě přijde tak nějak pestřejší a zábavnější. Je to takový neobroušený diamant mezi tankovými hrami a s velkým potenciálem. Pokud dokážete zkousnout některé drobné vady na kráse a věnujete hře čas, abyste ji lépe poznali, může se i pro vás stát silně návykovou záležitostí. A to dokonce tak, že už si pak na nějaké WoT pro děti ani nevzpomenete.

Na základě těchto informací jsem vám, doufám, pomohl udělat si hrubou představu o tom, co hra Armored Warfare nabízí a jestli se vám ji vyplatí vyzkoušet nebo ne. Já věřím, že smysl to má. Takže jestli jste si někdy v minulosti chtěli tuto hru zkusit, myslím si, že teď je právě ta nejvhodnější doba. S příchodem Globálního serveru hra opět ožila, a pokud jí to vydrží, mohla by se z ní stát zajímavá alternativa k World of Tanks.

Přeji vám hodně úspěchu na bojištích moderní války! Třeba se tam potkáme.

Jestli někdo z vás někdy toužil po hře ze staré školy, Overload by jistě neměl ujít vaší pozornosti. A pokud jste navíc měli rádi sérii Descent, kde se lze pohybovat doslova všemi směry a kde nahoře nebo dole postrádá jakýkoliv význam, není dál co řešit. Tuto hru prostě budete milovat. Jinak to ani dopadnout nemůže, protože za vývojem tohoto doslova staromilského titulu stojí ti samí tvůrci, kteří stáli i u zrodu všech dílů legendárního Descenta. Jestliže bylo jejich cílem splnit si sen a vrátit se zpátky do 90. let, aby spolu opět vytvořili hru v duchu starých dobrých časů, povedlo se jim to na výbornou. Overload je totiž tím pravým duchovním nástupcem série Descent, a to se vší parádou. Je to zkrátka hra, která si na nic nehraje a svou čistou akční hratelností skládá poctu všem svým předchůdcům.

Možná se vám moje slova mohou zdát příliš ukvapená, ale série Descent na vás doslova dýchá z každého rohu. Jako pilot se ujímáte malé raketky, s jejíž pomocí bloudíte spletitými základnami v horizontálním i vertikálním směru. Cestou likvidujete hromady nejrůznějších robotů, kteří se vymkli kontrole a kteří se vám snaží váš úkol za každou cenu zkomplikovat. K jejich eliminaci máte celou řadu nejrůznějších zbraní, ať už energetických, střelných, tak i různé typy raket. Hledáte klíče, sem tam zachráníte pár přeživších v cryomodulech nebo si vyslechnete útržky záznamů a svou výpravu pak povětšinou zakončíte zničením reaktoru a následným úprkem před mohutnou explozí. Co víc si přát, to je prostě Descent ve všech směrech.

S každým dalším levelem potkáváte lepší, odolnější a nebezpečnější nepřátele. Po celou hru se nejen tímto způsobem zvyšuje celková obtížnost jednotlivých misí. Naštěstí vývojáři nezůstali jen u nostalgie a do hry zakomponovali i pár užitečných vylepšení. A to doslova. Svoji loď totiž můžete postupně upravovat a vylepšovat. K tomu slouží po všech levelech roztroušené a často i velmi dobře schované upgrade pointy. Za ně lze pak vylepšovat nejen zbraně, ale také schopnosti lodi jako takové. A že se bez těchto vylepšení v pozdějších částech hry opravdu neobejdete.

Jednotlivé levely jsou po vzoru starých her vskutku rozlehlé a spletité. Pokud máte obavy z bloudění, jsou na místě. Tohle není žádná plochá střílečka, tady se díky nulové gravitaci pohybujete i šachtami vzhůru nebo dolů a často tak můžete ztratit přehled o tom, kde je nahoře a kde dole. Naštěstí průlet lokacemi zaznamenává váš palubní počítač a ukládá je do trojrozměrné mapy, takže kdykoliv můžete nahlédnout a zorientovat se dle vaší aktuální polohy. A pokud by to snad bylo někomu málo, máte k dispozici holografického pomocníka, kterému můžete příkazem zadat, kam vás má zavést, a on tak učiní.

Ohledně příběhu toho bohužel nemohu moc prozradit. Vzhledem k tomu, že hra je zatím jen v angličtině, tak jsem si ho tolik neužil a řada souvislostí mi dozajista unikla. Navíc tu nechci vyzrazovat jisté okolnosti, které vás hrou provází. Z toho, co jsem ale pochopil, se zdá být příběh dostatečně poutavý k tomu, aby navodil tu správnou atmosféru a zafungoval jako hnací motor v pozadí celé hry. Není žádným tajemstvím, že jeho autorem je stejný člověk, který zpracoval i příběhovou složku u hry FreeSpace 2. Ne že by příběh v podobných hrách, jako je tato, byl nějak zvlášť důležitý. Ale už jen tento samotný fakt je jistou zárukou kvality.

Co se technické stránky hry týče, není k tomu asi moc co vytknout. Graficky to vypadá velmi pěkně a i na plné detaily není hra moc náročná. Zvuk je samozřejmě zvládnutý stejně dobře a vše zní tak, jak by se očekávalo. Zvláštní pozornost si zaslouží hudba, neboť všechny doprovodné skladby jsou vskutku hodně retro a připomínají staré dobré časy. Však za nimi stojí hned několik skladatelů, kteří pracovali na hudbě pro všechny tři předchozí díly Descenta. Zvláštní plus pak u mě vývojáři mají i za to, že ke hře vydali poměrně komplexní editor na tvorbu nových levelů. To je věc dnes už skoro nevídaná, a přitom hře může nezanedbatelným způsobem prodloužit životnost.

Je vidět, že vývojáři tuto hru zkrátka dělali se vší láskou k jejímu předobrazu. Že chtěli v dnešní době plné generických her tvořených zejména pro co největší masové publikum přijít s něčím, co bylo kdysi běžné a dnes je téměř zapomenuté - s hrou pro opravdové hráče. S určitou mírou nadsázky se dá říci, že Overload je hra z 90. let v novém grafickém kabátku. A já studiu Revival Productions za tento návrat do starých časů velice děkuji. I dnes by se řada současných her mohla od takovýchto titulů ledasčemu přiučit. Zde jde totiž hlavně o zábavu, samotnou podstatu hraní, a zbytek těch líbivých věcí je tu hlavně jen pro dokreslení atmosféry. Ne naopak, jak to dnes bývá pravidlem.

Abych to tedy nějak shrnul, od začátku až do konce mě hra velmi bavila. Ostatně, celou jsem ji odehrál na šesti streamech, takže si to můžete pustit ze záznamu na mém YouTube kanále. Jediné, co bych asi tak trochu vytkl, je přílišná uzavřenost lokací. Trochu jsem postrádal větší rozmanitost prostředí. To se spíše podobá prvním dvěma dílům Descenta, takže pokud očekáváte otevřenější a nápaditější lokace nebo létání pod širým nebem, tak jako to bylo ve trojce, máte smůlu. To však na zábavnosti hry jako takové nic neubírá. Vlastně naopak. Bloudění v rozlehlých podzemních základnách roztroušených na okolních měsících Saturnu má pořád něco do sebe a hlavně – hra je svou podmanivou hratelností velmi návyková.

Jak už jsem tedy uvedl, mé hodnocení bude vysoké. Ať už za návrat Descenta se vším všudy, za čistokrevnou hratelnost ze staré školy nebo za samotnou odvahu vývojářů vyjít v dnešní době na trh s takovýmto titulem, který ocení hlavně starší hráči jako já. Cesta to jistě nebyla jednoduchá, ale já plně doufám, že se vyplatila a že se snad časem dočkáme nějakého přídavku v podobě datadisku nebo třeba i plnohodnotného pokračování. A kdyby k tomu snad z nějakých nepochopitelných důvodů nedošlo oficiální cestou, věřím, že díky přístupnému editoru a fanouškovské komunitě se toho dočkáme alespoň cestou neoficiální. Vývojáři bezesporu položili základy a teď už je jen na nás, jak ta hra bude žít dál. Za mě tedy 95%.

Mám rád hry založené na objevování, odhalování záhad či sbírání předmětů. A o tom přesně The Solus Project je. Poprvé jsem se o této hře dozvěděl díky hodinovému vidcastu se spolutvůrci hry na Hrej.cz, protože vývoj částečně probíhal i v Čechách. Hra mě tehdy zaujala natolik, že jsem začal sledovat její vývoj. A když pak nečekaně vyšla finální verze, navíc s českou lokalizací, neváhal jsem ani minutu a pustil jsem se s chutí do ní. Ostatně, celý let’s play na tuto hru v mém podání je vám v k dispozici mezi videi. Hned na začátek říkám, že jsem z tohoto herního počinu od neznámého a nezávislého studia rozhodně nebyl zklamaný. Vlastně přesně naopak. The Solus Project považuji za jednu z nejlepších her roku 2016. Minimálně tedy z těch, které jsem já osobně hrál.

Sci-fi je můj oblíbený žánr už od mala, stejně jako žánr dobrodružný. Proto bylo jasné, že mě příběh o astronautovi, který při plnění důležité mise za záhadných okolností ztroskotá na neznámé, opuštěné planetě, chytne hned napoprvé. Hra je v podstatě adventurou z pohledu první osoby, v níž se snažíte po ztroskotání hlavně přežít a vypořádat se s nehostinnou, až občas nepřátelskou planetou, jež se vám neplánovaně stala domovem. Jenže jak brzy zjistíte, na první pohled opuštěná planeta není zas tak opuštěná. Čím více poznáváte okolní prostředí a objevujete neznámý svět, nalézáte i pozůstatky staré, zaniklé civilizace. Netrvá tak dlouho a z boje o přežití se stává dychtivé pátrání po tom, co se stalo s původními obyvateli. Ostatně, k téhle planetě jste neletěli náhodou – byla totiž jedním z cílů zoufalé mise, která měla za úkol najít nový domov pro skomírající lidstvo. A tomu kvapně ubývá čas…

Musím říci, že příběh mě naprosto pohltil a hru jsem hrál jedním dechem. Děj se odehrává ve dvou rovinách. V jedné se snažíte spojit s flotilou a zachránit sebe i lidstvo před smrtí, ale současně pátráte i po tom, co se stalo na planetě. Jsem rád, že autoři stránku přežívaní zjednodušili natolik, aby sice byla přítomna, avšak nebyla nijak rušivá jako v jiných hrách. Stačí si udržovat tělesnou teplotu a občas jíst či pít. Díky tomu se více můžete soustředit na samotné objevování světa kolem vás, sbírání užitečných předmětů a pátrání po zaniklé civilizaci, která by mohla přinést klíč k záchraně lidstva. K dispozici máte několik ostrovů navzájem propojených jeskyněmi, které jsou plné nebezpečných nástrah. Při jejich postupném objevování a prolézání také odkrýváte znepokojivé tajemství, které mělo za následek tragické události kdesi v minulosti. A čím více jdete pod povrch, doslova, tím víc ve vás převládá pocit, že s tímto místem není něco v pořádku. Celou dobu vám totiž jakoby někdo pomáhá a kamsi vaše kroky směřuje.

Odkrývání historie planety a událostí, které vedly ke zmizení původních obyvatel, jsem si opravdu nesmírně užíval a vychutnával. Pokud máte rádi sci-fi smíchané s mimozemskou mytologií, plné opuštěných ruin a rozpadlých chrámů, budete stejně jako já v sedmém nebi. Inspirace filmy jako Prometheus, Hvězdná brána a podobně je zjevná, což hře dává neodolatelné kouzlo a uspokojí každého vesmírného badatele. Vůbec to všechno dává hře neskutečně hutnou atmosféru – na jedné straně plnou zoufalé samoty a strachu z neznáma, a na straně druhé zase nadšení a očekávaní z dalších objevů. A to jsem ještě nezmínil počasí panující na povrchu, které se kdykoliv může změnit třeba ve vražedná tornáda, elektrickou bouři či smršť meteorů. Hra není hororová, ale bát se v ní stejně budete. Hlavně kvůli nejistotě, která vás doslova pronásleduje na každém kroku.

Co se týče vizuální a zvukové stránky, není moc co vytknout. Vše běží tak, jak má. Prostředí je mimozemsky zajímavé, stejně jako nepozemská architektura. Vypadá to a zní to hezky. Vše rovněž dobře dokresluje dynamická hudba. Myslím, že snaha vývojářů vytvořit vyváženou hru o přežití kombinovanou s objevitelskou adventurou se v případě této hry povedla na výbornou. Ocenit musím i řadu nepovinných secretů, v nichž můžete nalézat řadu artefaktů, relikvií či jiných předmětů, které vylepšují některé z vašich schopností. K přežití sice nejsou nutné, ale dávají vám motivaci k hlubšímu průzkumu prostředí, ať už jste na povrchu nebo pod povrchem. Stejně tak chválím nápad s přenosným teleportem, díky kterému lze řešit pár prostorových puzzlů a dostat se na jinak nepřístupná místa. Ale to hlavní je v této hře příběh, a ten je prostě úžasný. Už dlouho jsem se do žádné hry tak nezažral.

Shrnuto podtrženo, za mě je to fakt skvělá hra, která by neměla ujít pozornosti nikomu, kdo má rád sci-fi, objevování a rozkrývání záhadných tajemství. Na tom totiž celá hra stojí a je to její velkou předností. Ať už budete objevovat prapodivný povrch planety nebo prolézat stísněné jeskyně, všude na vás dýchá jedinečná atmosféra plná tajemna, strachu a očekávání. Navíc, připravte se na to, že hra to není zrovna jedna z nejkratších. S průzkumem všech možných zákoutí jsem u toho nakonec strávil bezmála 30 hodin. Takže maximální spokojenost. Pokud vás to tedy neodrazuje, nezbývá mi nic jiného, než vám The Solus Project vřele doporučit ;-)

Na tuto hru jsem narazil, když mně zcela náhodou padla do oka na Steamu. Zrovna dostala novou aktualizaci s českou lokalizací, tak se mi snažila vnutit v aktuální nabídce. A jelikož jsem v té době právě hledal něco klidnějšího a hlubokomyslnějšího k zahrání, ihned mě tato už od pohledu zajímavá hra zaujala. Ona nejen že na obrázcích hezky vypadá, ale rovněž se i dobře hraje, má vskutku pohlcující příběh a hlavně – češtinu, která je pro mě velké plus. Rozehrát tento titul tak byla jednoznačně nejlepší volba, jakou jsem v tu chvíli mohl udělat. Ještě teď po dohrání zpracovávám všechny ty úchvatné věci, kterými mě po čas hraní hra obdařila. Fakt paráda a musím tu před vývojáři smeknout. Toto je dokonalý příklad nezávislé hry, která na plné čáře drtí tří-áčkové braky od velkých korporátních studií. Jen tak dál!

V jádru je to klasická adventura, avšak z pohledu vlastních očí a se svobodou pohybu. Jako hlavní hrdina příběhu se ocitáte na záhadném ostrově, který se vám postupně zpřístupňuje a kde se také celý děj odehrává. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na tak relativně malém prostoru se dá vybudovat tak propracovaná hratelnost. Hra je totiž od začátku až do konce prošpikovaná nejrůznějšími důmyslnými hádankami a plná všelijakých puzzlů. A když říkám plná, myslím to doslova, protože vyřešením jedné hádanky se vám otevřou další dvě. A že jich tam vážně je! V podstatě celou dobu řešíte, co udělat, abyste si zpřístupnili cestu k dalšímu zapeklitému puzzlu, který vám brání v cestě dál. Přitom vás hra současně během odhalování záhad ostrova nenásilně proplétá vskutku zajímavým příběhem, jenž rozhodně chytne za srdce nejednoho fanouška sci-fi. Tady se mi opět hra trefila do noty, takže další plus.

Asi nebudu jediný, když řeknu, že toto do teď pro mě neznámé a hlavně nezávislé maďarské studio Zadbox tímto počinem vážně zabodovalo a získalo si mé sympatie. Jejich pojetí příběhu, zpracování prostředí, promyšlenost hádanek a jejich vzájemné provázání – to je vážně něco, co jsem už ve hrách dlouho neviděl. Toto je skutečná adventura, která si na nic nehraje a je prostě tím, co by každý adventurista měl od adventury očekávat. Nejrůznější hádanky a mechanické puzzly provázané skvělým příběhem. Příběhem o jednom jedinečném světě, ambiciózním vynálezci a důsledcích našich činů. V tomto případě navíc zakončeným možností volby. Zkrátka hra nejen k přemýšlení, ale i k zamyšlení. Další velké plus!

Po dlouhé době jsem byl zase jednou na rozpacích, kolik tomu tedy dát. Ale když to tak všechno zpětně shrnu a uvážím, jak moc mě bavilo řešit všechny ty rébusy a postupně tak odhalovat tajemství ostrova, tak vlastně ani není moc o čem přemýšlet. Těch 100% je pro mě, jakožto milovníka propracovaných her se smysluplným příběhem, kde si skutečně hrajete, jasná volba. A všem, kdo mají rádi podobné adventurní výzvy, hru samozřejmě vřele doporučuji. Je to vskutku skvostný počin, který si zaslouží vaši pozornost – už jen kvůli té výzvě, propracovanosti hádanek, vizuálnímu i zvukovému zpracování, dobrodružné atmosféře a v neposlední řadě geniálnímu příběhu. Přál bych si víc takových her, kde slovo „hra“ není jen bezduchým pojmem ;-)

K této hře jen krátce, protože si delší komentář nezaslouží. Atmosféru to má, to ne že ne. Navíc podpořenou sice tuctovým, ale jinak zajímavým příběhem, při němž pátráte na opuštěné stanici kdesi na Saturnově měsíci Titanu po ztracené osádce. Vizuální i zvuková stránka hry je rozhodně velký klad a nutno podotknout, že stylizace do alternativních 90. let má prostě své neodolatelné kouzlo. Jediné, co hru táhne ke dnu, je její triviální krátkost a nepříliš kvalitní optimalizace. Celou hru jsem prošel, a to i s několika opakováními, čtením různých dokumentů a blouděním při hledání potřebných věcí, za cca 4 hodiny, což je vzhledem k ne zrovna zanedbatelné ceně sakra málo. Ono ani toho obsahu vlastně moc není, ale to se dá vcelku pochopit, protože děj je zasazen do malé výzkumné stanice a tudíž tu nejsou žádné rozlehlé komplexy. Trochu bych to přirovnal ke známému titulu Dear Esther, jen s tím rozdílem, že zde máte plně interaktivní svět a s ním související úkoly, které musíte v duchu správných adventur udělat, abyste se pohnuli dál. Na mnohem zdařilejší a obsahově výživnější Somu, která vyšla před pár měsíci, to ale i tak ani zdaleka nemá. Přesto nakonec dávám hodnocení takové, jaké jsem dal, a to za snahu autorů přinést zajímavý, místy až hororový zážitek beroucí si inspiraci z nesmrtelných klasik žánru sci-fi, například 2001 Vesmírná odysea a podobné legendy. Beru to víceméně jako takovou malou jednohubku pro fanoušky sci-fi, víc od toho ale nečekejte.

Už hodně dlouho jsem nehrál žádnou hru z druhé světové války. Bohužel dříve velmi oblíbené tituly, které tento žánr značně zpopularizovaly, jej časem také úplně zničily. Což byl jeden z důvodů, proč jsem na hry tohoto typu zanevřel. A možná právě proto mě na rozdíl od většiny ostatních hráčů Enemy Front mile potěšilo. Po dlouhé době jde totiž zase o celkem solidní válečnou střílečku, která mě i přes své nedostatky bavila od začátku až do konce. Znovu se tak ukazuje, že to u našich polských sousedů s vývojem her myslí vážně. I když ne vše se jim daří podle plánu. Nicméně vezměme to hezky od začátku.

V prvé řadě musím přiznat, že zprostředkovat herní zážitek nikoliv prostřednictvím vojenské vřavy, ale skromnějším odbojem, vítám jako skvělý nápad. Hru si tak povětšinou užijete jako osamělý bojovník, což jsem měl vždy raději než někde pobíhat s mnoha dalšími anonymními spolubojovníky. Dává to tak více vyniknout pěkné atmosféře a zoufalému vzdoru přežívajícího odboje, který zde plní hlavní úlohu. A když už přece dojde na nějakou tu společnou akci, hra vás přítomností vašich parťáků zbytečně neobtěžuje. Co na tom, že během své cesty pobijete víc nacistů než celý odboj za několik let. Tahle hra je přece v prvé řadě střílečka a z toho se musí vycházet.

Jako neohrožený válečný reportér se tak pouštíte do nejrůznějších nebezpečných misí, jejichž náplní je nejčastěji něco ubránit, dobýt, zachránit či zničit. Prostředí je přitom různorodé a střídá se ve dvou rovinách. Jak mi nelogické skákání v ději v jiných obdobných hrách vadilo, zde to naštěstí není tak extrémní a vlastně to bylo vcelku příjemné zpestření. Chvíli bojujete ve zničeném městě, kde se odehrává hlavní dějová linie, a následně se ve vzpomínkách vracíte ke svým dřívějším partyzánským misím. Poněkud fádní úvod do hry tak vzápětí střídají daleko zajímavější úkoly odehrávající se ve vcelku nápaditém a neokoukaném prostředí v různých koutech Evropy.

Většinu misí můžete dle očekávání projít dvojím způsobem, stealth nebo se samopalem v ruce. Hra vás naštěstí ani do jednoho vyloženě nenutí, takže si na své přijdou zastánci obojího. Já se přiznám, že mám raději hlučnější postup, takže případné nedostatky v plížení si netroufnu hodnotit. Párkrát jsem si to nicméně také zkusil a šlo to bez větších potíží. Jednotlivé lokace jsou sice vesměs koridorové, ale nabízejí vcelku dost prostoru a alternativních cestiček. Navíc kromě hlavního úkolu můžete čas od času plnit i pár úkolů vedlejších. I když v tomto směru žádné zázraky opravdu nečekejte.

Během hry se vám samozřejmě do rukou dostane celá řada nejrůznějších dobových zbraní, s jejichž pomocí budete likvidovat nepřátelské vojáky. Zde bych rád vyzdvihl jejich zpracování, které je na poměrně slušné úrovni. Nechybí zde pistole, pušky, samopaly, kulomety, odstřelovačky, granáty, výbušniny a jiné podobné hračičky. Vše vypadá a zní dobře, i když mohlo by to být ještě o trošku lepší. Hlavně co se týče ozvučení. Přesto jsem si ale střelbu užíval. Občas lze navíc k likvidaci nepřátel využít i samotné okolní prostředí, což beru jako příjemné oživení.

Pokud hledáte akční hru, která vás nenechá ani chvíli vydechnout a kde jeden wow moment střídá druhý, pak narovinu říkám, že vás Enemy Front nejspíš zklame. O tom tato hra vážně není a já dodávám - zaplať pánbůh. Pomalé tempo a umírněnější akce střídající se s klidnými pasážemi mi sedly daleko víc než bůhví jak oslňující frenetická akce konkurenčních titulů, které z válečných her udělaly jen konzumní zboží. Některým zhýčkaným hráčům to sice může značně vadit, ale než začneme vynášet soudy, vzpomeňme si na začátky tohoto žánru před deseti a více lety. Myslím si, že Enemy Front má s nimi víc společného než všechny současné válečné hry dohromady.

Přesto jsem si vědom, že hra to není dokonalá. Má mnoho chyb, a to jak technických, tak bohužel i po stránce hratelnosti. Nicméně nezaznamenal jsem nic natolik závažného, že by se to nedalo hrát. Sice párkrát narazíte na trestuhodné nelogičnosti, ale vem to čert – vizuální provedení je díky CryEnginu okouzlující a má ten správný šmrnc. Dobře se na to dívá, pěkně to zní a slušně se to hraje, takže pokud nejste vyloženě perfekcionisti a nemáte přehnaná očekávání, sem tam nějaké to klopýtnutí hře rádi odpustíte. Přece jen je to hra od poměrně malého polského studia, které se však se svými cíli snaží vypořádat, jak nejlépe dokáže. A většinou obstojně.

Ještě bych rád zmínil vcelku nápaditě vyřešené načítací obrazovky, které vždy zobrazují nějakou vypjatou situaci na bojišti. Kamera poklidně proplouvá scénou, kde se zastavil čas, což vám dává možnost prohlédnout si všelijaké detaily zachycené v jednom okamžiku. Nikdy bych si nepomyslel, že mě jindy tak otravná věc, jako je načítání misí, v nějaké hře potěší. Ale zde je to opravdu udělané moc pěkně. Celkově hra působí příjemným dojmem a na první pohled vás okouzlí, ať chcete nebo ne. Není to však jen samotnou grafikou, ale i zdařilým nazvučením prostředí a samozřejmě hudbou. Ani ta tu přirozeně nechybí, přesto nijak neruší a výborně dokresluje atmosféru hry.

Když to tedy nějak shrnu, Enemy Front vlastně není vůbec špatná hra. Ba naopak, co se mě týče, byl jsem mile překvapen. Je však pravda, že vývoj této hry jsem nijak nesledoval, takže jsem nebyl zatížen žádným očekáváním. Chybám se sice nevyhnula, což je škoda. Ale daleko větší škoda by byla nechat si tuto hru ujít jen proto, že se ostatním nelíbí. Neříkám, že vás bude bavit, ale šanci byste jí dát měli. Já tak učinil a rozhodně nelituji. Strávil jsem u ní příjemných deset hodin, přičemž se mi podařilo zase na čas ukojit jinak dlouhotrvající touhu po vydatném válečném dobrodružství. Nemohu tedy jinak a dávám 75 ze sta. Z mé strany zcela zaslouženě. Takováto hra mi tu už zkrátka dlouho chyběla.

Lovectví a myslivost mi celkově nic neříkají. A jak tomu moc nefandím, tak musím přiznat, že ve hrách mi to až zas tolik nevadí a rád si to vyzkouším. Her o virtuálním lovu tu byla už celá řada. Naposledy slovenský Cauldron přinesl Dangerous Hunts 2013, který však než lovecký simulátor působil jako Call of Duty se zvířaty. Těžko říci, zda s tím přišel první Activision nebo samotný Cauldron, ale nejnovější hra z této v Americe jinak poměrně populární série se naštěstí zase vrací zpátky ke kořenům. A tentokrát ve velkém!

Co vás na této hře, která spadá spíše do okrajového a hráči neprávem opomíjeného žánru, nadchne jako první, je zcela určitě naprosto úchvatné vizuální zpracování. K dispozici máte celkem čtyři různorodé herní mapy, které jsou plné detailů a života. Možná je to jen věc vkusu, ale podle mě to je momentálně nejlépe zpracované lesní prostředí, které jsem dosud ve hrách viděl. Říkám lesní, ne tropické, takže se tímto rovnou zříkám jakéhokoliv srovnávání s Crysis. I když interní engine Cauldronu pojmenovaný CloakNT třetí generace dle mého názoru podává daleko hezčí výsledky než Cry Engine.

Mapy jsou dostatečně velké, pestré a odevšad na vás dýchá pohodová atmosféra procházky lesem. Přitom hra je sama o sobě nádherně optimalizovaná a běží plynule. Každá z map pak nabízí možnost volného lovu, kdy si jen vyberete místo a čas vaší výpravy a pak si svobodně chodíte a střílíte, co vás napadne. Důležitější jsou však úkoly, kdy musíte provést lov na určité zvíře za předem daných podmínek. Úkoly si jsou sice podobné, ale nejsou stejné, takže to není zase taková nuda, jak by si někdo mohl myslet. Avšak od lovu zvířat nelze čekat žádné převratné věci, to je samozřejmé.

Samotná hratelnost staví hlavně na simulaci lovu, který je zde velmi dobře zpracován. Nejen že musíte dle aktuální hodiny zvěř najít, neboť ta se tu pohybuje jako ve skutečném životě a má určitý denní cyklus, kdy chodí spát, jíst či pít k vodě. Ale musíte si také počínat velmi opatrně. Zvěř zde má totiž oči, uši i čich. Přiblížit se ke stádu tak nikdy není zcela jednoduchý úkol, neboť vás vaše kořist může spatřit, zaslechnout či ucítit. A vězte, že vítr se tu každou chvíli mění. Inteligenci i chování zvířat musím opravdu pochválit, protože si vás jako v reálném světě jen tak nepustí k tělu a vy musíte být náležitě opatrní, abyste vůbec uspěli. Mimochodem, zvířecích druhů je tu celkem dost.

Co by to ale bylo za lov beze zbraní a nějakého toho vybavení. Takže jako každý správný zálesák můžete vybírat ze skutečných zbraní, počínaje několika druhy pušek, brokovnic a dokonce i dvou elegantních a tichých luků. Ke každé zbrani je pak možné přikoupit lepší munici nebo šípy, případně puškohled s větším zvětšením. Aby byl lov snazší, využijete i šikovný dalekohled a pár zlepšováků jako vábničky, sprej pro zamaskování vašeho pachu a podobně. Jakou taktiku při lovu zvolíte je víceméně na vás.

Po mapách je roztroušena taktéž spousta posedů a úkrytů, takže není problém si někde sednout na čekanou a počkat si, až vám zvířata sama přijdou do rány. Druhá možnost je stopování, které vás spolehlivě dovede tam, kde se zvířata zrovna nachází. Střelba z jednotlivých zbraní je tu pak zpracována velmi pěkně a je lahodnou odměnou za to dlouhé čekání či náročné plížení. Velmi chválím zpomalené sledování dráhy projektilu a jeho účinků na zasažené zvíře. Tohle autoři nejspíše odkoukali z nějaké sniperské hry, ale tady bych to vážně nečekal. Je to však příjemné oživení.

Střelbou však nic nekončí. Vaši trofej si musíte vzít, a to někdy není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud zvíře zraníte nebo mu způsobíte jen méně vážná poranění, uteče a k zemi padne až někde v ústraní. Tady se ke slovu dostává opět stopování, kdy svou kořist musíte vypátrat podle krvavých stop na zemi. Ne vždy je to jednoduché. Teprve až po jejím nalezení získáte patřičné ohodnocení a odměnu, která se odvíjí podle toho, jak čistě jste zvíře zabili. Nashromážděné kredity pak lze investovat do nákupu vybavení a zbraní, jenž jsou potřeba k plnění jinak uzamčených úkolů.

Když to všechno tak nějak shrnu, Cabela’s Big Game Hunter Pro Hunts je velmi příjemnou, neobvyklou hrou pro nenáročné relaxování u počítače. Tento kousek, na který můžou být Slováci patřičně hrdí, je zatím nejlepším loveckým simulátorem, který jsem kdy vyzkoušel. A nejen vyzkoušel, ale v tuto chvíli, kdy píši tento komentář, ho i nadále aktivně hraji. Jak jsem říkal, skutečný lov není nic pro mě a asi bych si to hodně vyčítal, ale ten virtuální má prostě své kouzlo. Cauldron odvedl skvělou práci a rozhodně ještě nekončí. Doporučuji!

Vezmu to jen krátce. Odmala jsem velký fanoušek metra, a proto mi tahle série přirozeně nemohla ujít. A právě třetí díl z úžasné Londýnské podzemky se mi ze všech líbí nejvíce a hraji ho dle chuti prakticky dodnes. Pěkná grafika, zajímavé detailní prostředí, skvěle vymyšlené ovládání a pohyb v kabině vlaku (nebo mimo ni). Fajn je, že kabina je částečně interaktivní a vše se dá ovládat jen myší. Líbí se mi i možnost volného pohybu po stanicích či využívání ostatních vlaků na trati jako pasažér, kdy si můžete projet celé metro a každou stanici si v klidu projít po svých.

Samotné ovládání vlaku (k dispozici máte pro Londýn typickou soupravu C-Stock, která na Circle Line skutečně jezdí) je pohodové a nikterak složité. Zní to i vypadá to skvěle. Scénářů bohužel moc není, je jich jen pár, ale víceméně to stačí. Hlavní je stejně ježdění podle jízdního řádu. Trať sice není nijak extra dlouhá, ale má víc jak 30 stanic a přejetí z jednoho konce na druhý, respektive její objetí dokola (je to okružní linka) trvá více jak hodinu. A to už je vcelku slušné. Fajn je také to, že se nejezdí jen v tunelech, protože velká část trasy vede i po povrchu nebo v otevřených koridorech. Takže si užijete nejen sluníčka, ale rovněž ostatních rozmarů počasí, včetně deště a pěkně udělaného opocování oken.

Co se týče prostředí, jak jsem již uvedl, je detailní a dobře se na něj kouká, což u vlakových simulátorů zrovna nebývá zvykem. Hra navíc na rozdíl od svých předchůdců působí živě a ne tak sterilně, jak tomu bylo u podobných her dříve. Tudíž tolik nenudí. Na trati je fungující systém dopravy, kdy ve špičce není problém se courat za jiným vlakem, který vás brzdí a často musíte čekat před stanicí, než z ní odjede. Stejně tak potkáváte vlaky z jiných linek. Ve stanicích zase čekají cestující, kteří hned po otevření dveří nastupují či vystupují. A to nejen do vašeho vlaku, ale i do vlaků ostatních. Všude se zkrátka pořád něco děje a vy máte pocit, že to kolem vás žije, což nesmírně oceňuji.

Abych to tedy nějak shrnul, WoS3 je vcelku povedená hra. Sice rozhodně není dokonalá a popravdě má spoustu chybiček (kterých není zrovna málo). Přesto je to asi nejlépe vypadající a celkově nejvydařenější simulátor metra, který si můžete v současné době zahrát. I přes své nedostatky umí opravdové nadšence zabavit a navodit tu správnou atmosféru skutečné podzemky. Jsem zvědav na další díl, který bude opět z New Yorku a měl by vyjít už letos. I když u mě to zkrátka asi tenhle třetí díl z Londýna nepřekoná, protože přece jen mám raději evropské prostředí. A zrovna Londýnské metro má své osobité a nezaměnitelné kouzlo, které prostě jinde nenajdete.

Hned na začátku je třeba říci, že jsem velký fanoušek Star Treku, stejně jako fanoušek akčních her. Takže spojení obou těchto žánrů v podobě Elite Force a jeho následného pokračování pro mne znamenají vrchol blaha a jen těžko si lze představit, že by mě nějakým způsobem mohly zklamat.

Nemá smysl se tu nějak dopodrobna o hře rozepisovat. První Elite Force ukázalo, že kombinace střílečky zasazené do světa Star Treku může fungovat a že dokonce může být i velmi úspěšná. A ve stejném duchu se nese i tento druhý díl, který na ten první hned navazuje a nepřímo propojuje osudy dvou seriálových lodí, protože z Voyageru se tentokrát přesouváte rovnou na Enterprise.

Předností téhle hry jsou především její poutavé kulisy, které vám dovolí nahlédnout z pohledu první osoby do světa, který tak dobře mnozí znají ze seriálů a filmů. K tomu si ještě připočtěte zajímavý příběh, dobové vybavení i vcelku unikátní zbraňový arsenál a máte perfektní hru nejen pro fanoušky Star Treku, jak už ostatně ukázal první díl.

Druhý díl má nicméně oproti tomu prvnímu mnohem víc zajímavých nápadů a zpestření hratelnosti, takže se nejedná jen o pouhou střílečku. Ke slovu se velmi často dostane váš trikorder, s jehož pomocí musíte řešit různé puzzly v podobě miniher, případně s ním i hledat tajné skrýše či sběratelské předměty. Ostatně hra je až nebývale prošpikovaná nejrůznějšími secrety a easter eggy.

Vzhledem k faktu, že se celá hra odehrává v universu bohatém na nejrůznější světy, jsou jednotlivé lokace příjemně pestré. Krom různých vesmírných lodí či stanic navštívíte i několik planet, které mají své specifické prostředí. Fanoušky seriálů Nová generace a Voyager jistě potěší i to, že se potkají i s několika známými postavami.

Nicméně ani ostatní známé rasy nejsou pozadu. Zastoupeny jsou tu snad všechny ty nejznámější, s nimiž se postupem hrou střetnete. Nechybí tak například Borgové, Klingoni, Romulané a mnoho dalších. Navíc hra sama přidává i dvě zcela nové rasy, okolo nichž se vlastně točí celý příběh. Jestli tato hra něčím vyniká nad ostatní, tak je to právě její rozmanitost.

Nepřátel je všude tak akorát, aby to dávalo smysl. Jejich inteligence je poplatná době, z níž hra pochází. Ale neurazí ani dnes. Občas se střetnete i s nějakými těmi bossy, kteří však nejsou nijak přehnaně nároční, což je fajn. K likvidaci všeho nepřátelského dostanete do rukou celou řadu nejrůznějších futuristických zbraní. Nejde přitom jen o ty pozemské, ale samozřejmě i různé mimozemské kousky, přičemž každá zbraň má své specifické chování a všechny do jedné vypadají moc pěkně.

Ostatně, hra běží na Quake 3 enginu a já o ní vždy rád tvrdím, že je to také nejlépe vypadající hra využívající tuto technologii. Taky to byla prakticky jedna z posledních, kde se tento engin komerčně uplatnil. To ovšem vůbec nevadí, protože díky nádherné grafice a zajímavému designu prostředí vypadá Elite Force II dobře, a to i dnes.

Ale nejde jen o grafiku. Skvělou atmosféru dokreslují také stejně tak důležité zvuky a hudební doprovod. Obojí je opět zvládnuto na výbornou. Zvuky zní jako v seriálu, hudba je zase dynamická a v akčních pasážích se přizpůsobuje. Potěší také dabing, v němž některým ze známých postav propůjčili hlasy jejich skuteční protagonisté. Stejně tak tomu je i v případě dabingu postav z prvního dílu Elite Force, o jejichž hlasy se opět postarali stejní dabéři.

Co se mi na Elite Force II hodně líbí je to, že hra pravidelně střídá akční a klidové pasáže. Nejde tedy o jednu souvislou akci, kde jdete z boje do boje. Mezi misemi se totiž vždy můžete procházet po palubě Enterprise, rozmlouvat s její posádkou a nasávat tu pravou atmosféru vesmírného plavidla Federace. Dá se říci, že vás tak hra postupně provede celou lodí, což už bylo i v případě prvního dílu. Budete zde však plnit i některé menší úkoly, z nichž za zmínku stojí třeba výslech Ferengského obchodníka, ze kterého musíte dostat určité informace - a není to žádná legrace.

Co se pak týče jednotlivých misí, ty jsou různorodé a často se odvíjí od daného prostředí. Mimo průzkumné či záchranné mise se ale můžete těšit i na nenápadnou infiltraci, obranu lodi či dokonce procházku po trupu Enterprise. Občas vám hra umožní ovládat také lodní zbraně, například při souboji vesmírných plavidel ve vesmíru, případně na planetě, s jejichž pomocí můžete využít orbitálního bombardování.

Hra sama o sobě je jinak čistě lineární, s možností hledat tajná místa a bonusy. V několika zlomových okamžicích však dostanete na výběr ze dvou různých možností, které v závěru nepatrně ovlivní zakončení příběhu. No dobře, asi nic neprozradím tím, když řeknu, že jde o to, jakou dívku sbalíte. Ale i tak je to další z mnoha příjemných zpestření :-)

Nuže, pokud bych měl tuto hru někomu doporučit, tak jednoznačně všem těm, kdo mají rádi Star Trek nebo nějaké to pořádné sci-fi. Elite Force II je bezesporu jedna z nejlepších her z tohoto universa, která se navíc nebojí jít v trochu akčnějším stylu a ukázat tenhle svět z pohledu první osoby. A to je třeba v mém případě obrovské plus! Škoda jen, že třetího dílu jsme se již nedočkali.

Rok 2003 byl zkrátka úžasný a dodnes na něj rád vzpomínám. Chaser, Unreal 2, Elite Force II – to všechno pro mě byly nezapomenutelné hry, kterým nechyběla vlastní duše a specifická atmosféra. Škoda, že dnes už takové hry téměř nevycházejí. Chybí mi to...

Sérii Quake, respektive její druhý díl, mám velmi rád. Quake 2 byla totiž první hra, která mi ukázala, že střílečky nutně nemusejí být jen bezmyšlenkovité doomovky. Jistě, i Quake 2 je v jádru jen pouhá střílečka, ale navíc tu byl i vcelku poutavý příběh v ještě poutavějších kulisách. A to mě, fanouška žánru sci-fi, zkrátka nemohlo zklamat. Zápletka o válce lidí a rasy zvané Stroggové mě v té době natolik okouzlila, že se po dlouhá léta Quake 2 řadil na první místo mých oblíbených her. A i dnes se drží stále vysoko.

Není se tedy čemu divit, že jsem příchod Quake 4 očekával s velkým nadšením, protože sliboval návrat na Stroggos se vším, co k tomu patří. A nutno podotknout, že se mu to také daří. Hra má sice moderní grafiku enginu Dooma 3, ale stále si udržuje ten pravý punc druhého dílu, což je ještě důležitější. Ať už je to prostředím, nepřáteli, zvuky – zkrátka pořád je to ten skvělý Quake, který mě tehdy tolik nadchl svojí jedinečnou atmosférou.

Industriální prostředí a originální nepřátelé jsou zkrátka velké plus – vzbuzují pocit nostalgie, a to jsem přesně chtěl. Ač vážně nemusím válečné hry a hry, kde vám bok po boku pomáhá celá armáda, tady mi to vůbec nevadilo. Naopak, vzhledem k mírně hororovému nádechu je docela příjemné, že nechodíte pořád jen osamoceni. A s tím souvisí další velké plus této hry, protože u nás vyšla s českým dabingem. Vaši parťáci tak stále něco komentují a vy jim konečně plně rozumíte. Víc takových her, prosím!

Co se týče hratelnosti samotné, je to čistě lineární záležitost, což ovšem v tomto případě není vůbec na škodu. Hra přitom občas nabídne krom klasického chození i nějaké to ježdění ve vozidlech. Naopak ze zbraní máte na výběr z mnoha pěkných futuristických kousků. Nechybí pistole, útočná puška, brokovnice, raketomet a mnoho dalších klasických zbraní. Spousta z nich navíc vychází z původní předlohy druhého dílu, což je jen dobře.

Hra má ale v záloze i spoustu zajímavých nápadů. Jeden přijde například zhruba v polovině hry, kde vaše postava projde zásadní proměnou, která výrazně ovlivní další boje ve váš prospěch. Pak jsou tu opravdu nápaditá a neobvyklá prostředí nebo různorodí nepřátelé. A samozřejmě skvělá hratelnost, která jde ve šlépějích klasických oldschool stříleček jako byl právě Quake 2. Celkově to působí velmi konzistentně a rozhodně z toho mám příjemný pocit.

Velmi také chválím atmosféru a tuhou akčnost, která tuto hru provází prakticky od samého začátku až do konce. A nejde jen o bojové levely. Párkrát se například podíváte i na vaši vesmírnou loď. Všude se přitom pořád něco děje, a tak vám připadá, že to kolem vás skutečně žije. Hře se tak dobře daří budovat skutečně pohlcující atmosféru zuřivého střetu dvou civilizací. V tomto směru prostě není moc co vytknout.

Abych to tedy nějak shrnul, jako fanoušek Quake 2 musím ocenit snahu autorů, kteří dokázali navázat tam, kde druhý díl skončil, a pokračovat v tom dál, aniž by to vypadalo nějak blbě. Quake 4 je bezesporu důstojným nástupcem druhého dílu, respektující svého předchůdce a držící se obdobného stylu. Má sice své mouchy, ale nejde o nic, co by nějak výrazně sráželo celkový dojem. Quake 4 bych doporučil především těm z vás, kterým se kdysi zápletka se Stroggy líbila tak jako mně. Osobně se jak ke dvojce, tak i ke čtyřce rád vracím, a to i dnes.

Na tuto hru jsem se těšil už delší dobu, pravděpodobně celý letošní rok. Důvod je jednoduchý. Necrovision, což je jedna z předchozích her autorů polského The Farm 51, totiž patří k mým oblíbeným. A tak není divu, že jejich další projekt s názvem Deadfall Adventures mě od prvopočátku velmi zajímal. Navíc v poslední době se čím dál víc ukazuje, že i v Polsku mohou vznikat velmi zajímavé hry. A tak jestli jste zvědaví, zda se jim i tentokrát podařilo naplnit má očekávání, čtěte dál.

Na rozdíl od akčně zaměřeného Necrovision se Deadfall Adventures od samého začátku snaží presentovat jako dobrodružná hra. Inspiraci si přitom bere například z filmů Indiana Jones, Mumie nebo z her typu Tomb Raider. I to mě do jisté míry k této hře přitahovalo, protože tento žánr mám velmi rád. A faktem je, že se autorům tento odvážný tah vyplácí, neboť hra se skutečně snaží kombinovat prvky klasické střílečky s lovením pokladů, což už samo o sobě zní dost lákavě. Je jen škoda, že se tenhle potenciál nepodařilo využít naplno.

Ale pěkně od začátku. Ve hře se ujímáte role Jamese Lee Quatermaina, vnuka světoznámého dobrodruha Allana Quatermaina, abyste pomohli Jennifer Goodwinové v pátrání po tajemném artefaktu zvaném Srdce Atlantidy. Samozřejmě se vše velmi rychle zvrtne a vy se rázem ocitáte na cestě za zběsilým dobrodružstvím. Je to sice jedno velké klišé a navíc se hra nestydí vykrádat všechny možné filmy a hry s podobnou tématikou, ale vlastně proč ne. Příběh hry autoři zvládli vykreslit celkem obstojně a má spád, což je to hlavní.

Společnost vám přitom prakticky pořád dělá vaše půvabná parťačka Jennifer, která vám čas od času pomůže nejen v boji, ale i s řešením některých situací. Vzájemná spolupráce sice ne vždy funguje zrovna tak, jak by se očekávalo, ale aspoň se vám zase nikde neplete do rány. Navíc díky postupně se rozvíjejícímu vztahu mezi oběma hlavními protagonisty a decentnímu humoru v podobě nejrůznějších hlášek si hra udržuje mírnou nadsázku a nepůsobí tak přehnaně vážně, jak bývá u her poslední dobou zvykem. A to je jen dobře.

Samotná hratelnost je pak převážně složena z prozkoumávání starobylých chrámů, hledání skrytých artefaktů, řešení hádanek a samozřejmě i z boje s nepřáteli. Artefaktů tu ale není zase tolik, kolik bych možná od takovéto hry očekával. Navíc mi přišlo trochu hloupé, že hned na začátku každého levelu získáte mapu s jejich vyznačením, což tak trochu zabíjí atmosféru hledání. Naštěstí mapa ve vašem deníku není nikdy tak podrobná, abyste šli najisto. Je značně zjednodušená a nepřesná, a tak zakreslené polohy jednotlivých pokladů jsou spíše orientační. V oblasti je většinou potřeba ještě dodatečně hledat za pomoci stylového kompasu a případně i splnit nějakou menší hádanku.

Když už jsme u hádanek, tak ani ty tu samozřejmě nemohly chybět. Při hraní narazíte na spoustu nejrůznějších logických puzzlů, které budete muset pro další postup vyřešit. Jejich obtížnost však není nijak přehnaná a většinou si s nimi poradíte během chvilky. Navíc, pokud byste si snad nevěděli rady, vám kdykoliv může pomoct nápověda v zápisníku. Celkově zápisník, stejně jako zbytek vašeho vybavení v podobě zmíněného kompasu a baterky, plní ve hře docela důležitou roli a občas za něj budete opravdu rádi.

Bylo by také dobré zmínit, že sbírání artefaktů a hledání pokladů tu není jen pro vyplnění prázdného prostoru při přebíhání mezi přestřelkami. Za nalezené artefakty totiž můžete vylepšovat své schopnosti. Možností sice není mnoho, ale i tak potěší. Vesměs jde však o zcela základní věci, jako je zkrácení doby regenerace zdraví, rychlejší nabíjení zbraní a podobně. Ve hře by to vlastně ani vůbec nemuselo být, nicméně na druhou stranu dává hledání pokladů alespoň nějaký vedlejší smysl, který vás k prozkoumávání okolí do určité míry motivuje. Přesto mám tak trochu pocit, že v tomto směru hra svůj potenciál úplně nevyužívá a to je možná škoda.

Tak trochu jsem se obával, že vzhledem k předchozím titulům studia The Farm 51 bude hra nacpaná až příliš velkým množstvím nepřátel a že se bude víc klonit ke své akční části. To se ale naštěstí nenaplnilo. Po většinu hry totiž bojujete jen s přiměřeným počtem protivníků, které stačí vystřílet a dál se věnovat poklidnému hledání artefaktů či obdivování působivých chrámů. Bohužel samotné přestřelky nejsou úplně tak záživné, a to hlavně díky hloupé inteligenci nepřátel a nevýrazným zvukům zbraní, které jinak slušnou akční složku hry dost shazují.

Mimochodem nepřátel je tu hned několik typů. Vedle nacistů se utkáte také s ruskými vojáky a dokonce i s nadpřirozenými bytostmi, mumiemi a podobně. Na ty většinou nestačí jen vystřílet zásobník, ale je potřeba je nejprve osvítit baterkou, abyste je dostatečně oslabili, což je celkem neobvyklý prvek hratelnosti. Ve hře je také přítomno celkem dost pastí. Pokud vás některá z nich nezabije, lze je využívat ve svůj prospěch během bojů se všemi druhy nepřátel, případně poštvat na vojáky samotné mumie nebo masožravé brouky.

Když už jsem nakousl zbraně, tak zbraní je tu rovněž celkem dostat a sám za sebe musím ocenit jejich prvotřídní zpracování, alespoň co se vzhledu a chování týče. Zastoupeny jsou různé dobové pistole (a to rovnou vždy v efektní dvojici), pušky, samopaly a brokovnice. Nechybí ani odstřelovací puška, protitanková puška či granáty. Na své si tedy přijde každý. Zbraní lze ale vždy nést jen několik, což pro mě bylo popravdě trochu zklamání. Je mi jasné, že se autoři snažili hru více přiblížit realitě. Nicméně stejně jako absence lékárniček výměnou za obnovující se zdraví mi to do hry tohoto typu zkrátka příliš nezapadá. Bohužel je to ale trend dnešní doby a netýká se jen této hry.

Co ovšem hře zcela určitě nelze vytýkat, tak je nádherné vizuální zpracování a s ním spojená bohatá rozmanitost prostředí. Mimo jiné se podíváte například do pískem zavátých pyramid, zasněžených chrámů i džunglí zarostlých měst dávno zaniklých civilizací. Nechybí dokonce ani typická jízda v důlním vozíku! Vše vypadá díky Unreal 3 enginu překrásně, a i když je design jednotlivých levelů vesměs lineární, s několika menšími odbočkami k ukrytým pokladům, je radost tato místa objevovat, procházet a kochat se jimi.

Vše navíc skvěle dokresluje povedená hudba, která jako kdyby byla vystřižena z nějakého dobrodružného filmu typu Indiana Jones nebo Mumie. Stejně tak vydařené jsou i ostatní zvuky, jenž výborně dotvářejí působivou atmosféru konkrétního prostředí, v němž se zrovna nacházíte. Po technické stránce tak není vlastně hře moc co vytknout, snad až na nepříliš zdařilé zvuky zbraní a slabou inteligenci protivníků, o čemž jsem mluvil před chvílí. Jako celek to ale působí stále obstojně a nudit byste se prostě neměli.

Sečteno a podtrženo, Deadfall Adventures si u mě nakonec získal převážně pozitivní hodnocení. Hlavně díky skvělému a neokoukanému prostředí a taky kvůli příběhu a námětu, který mě nejspíš nikdy neomrzí. Jistě, mohlo by to být v některých ohledech mnohem lepší, ale to nic nemění na tom, že se stále jedná o dobrou a poctivou hru. Jestli máte rádi dobrodružný žánr a hledáte v tomto směru nějakou příjemnou oddychovou zábavu na cca 13 až 14 hodin, pak by pro vás mohlo být Deadfall Adventures tou správnou volbou ;-)

Po polském znovuoživení legendárního Shadow Warrior, který se mi hodně líbil, tu máme další polskou střílečku, která se snaží prosadit na trhu. Ještě že ty Poláky máme - no není-liž pravda? Faktem je, že Alien Rage jsem hrál ještě před novým Lo Wangem, ale až teď jsem se dostal k napsání komentáře. Vezmu to tentokrát jen krátce, ať to zbytečně neprotahuji a nesepisuji tu další román jako minule…

Hned na začátku je nutné si říci, že tahle hra si prostě na nic nehraje. Ještě před vydáním autoři všude rozhlašovali, že půjde o čistě arkádovou, lineární střílečku, která je jen o střílení – nic víc. A nutno podotknout, že jak slibovali, tak tomu i doopravdy je. Ale právě proto je to mnohem sympatičtější a hře to spíše lichotí – na rozdíl od většiny současných her, které se na oko tváří jako bůhví co a ve výsledku je to ještě horší kravina.

Příběh hry se odehrává v daleké budoucnosti na jednom z bezejmenných asteroidů, kde lidstvo po mnoho let těžilo vzácný nerost, který je velmi žádaným zdrojem energie. Problém je však v tom, že tento nerost chtějí ze stejného důvodu i mimozemšťané, a tak než se nadějete, rozpoutá se mezi lidmi a mimozemšťany řádná bitka. A do toho vstupujete vy v parádní kovové zbroji a s ultra těžkými zbraněmi, jak se na správného drsňáka sluší a patří.

Hra nabízí celkem 14 poměrně rozlehlých levelů, kde je povětšinou vaším úkolem prostřílet se z jednoho konce na druhý. To vám samozřejmě komplikují vaši nepřátelé, kterých je tu hned několik různých typů. A bylo by namístě poznamenat, že se jim to i vcelku daří. Hra totiž dost cílí na hardcore hráče, co hledají výzvy, a tak je docela náročná. A i když to přiznávám nerad, i já musel zhruba na konci první třetiny změnit obtížnost ze střední na tu nejnižší, protože být každou minutu mrtvý pro mě zkrátka není ta pravá zábava.

Zabíjením nepřátel a způsobem, jakým toho docílíte, získáváte body, kterými vás hra za vaši snahu odměňuje. Ty následně odemykají nějaká ta vylepšení, z nichž si můžete vybírat. Není toho tady mnoho a navíc můžete mít současně aktivovaných jen několik z nich, ale aspoň něco. O to více potěší, že každé takové vylepšení je opravdu znát. A to se pak obzvláště hodí při soubojích s bossy, kterých je tu taky celkem dost a jsou i vcelku originální. Na každého platí trochu jiná taktika, což oceňuji.

Zbraně můžete vždy nést jen tři, takže se často nevyhnete tomu, že budete po vyčerpání nábojů muset vzít za vděk nějakou tou mimozemskou hračkou. Všechny zbraně ale svůj účel plní obstojně a vypadají správně futuristicky. To se týká taktéž celého okolního prostředí, které je prostě neuvěřitelně krásné a detailní. I když je design úrovní lineární, nic to neubírá na faktu, že vše okolo nádherně září a vyvolává tu správnou atmosféru vzdálené budoucnosti.

Rozmanitost prostředí je přirozeně omezena zasazením do důlního komplexu na asteroidu, takže nějaké razantní změny nečekejte. Přesto je svět kolem vás od začátku až do konce dostatečně pestrý na to, aby se tak rychle neokoukal. Občas přijde ke slovu i nějaká ta specialitka v podobě jízdy závěsným dopravníkem nebo přesun v bojovém mechovi. Jde sice jen o krátké pasáže a povětšinou budete muset stejně po svých, ale i tak je to příjemná změna.

Alien Rage rozhodně není špatná hra, i když na první pohled může koncept téhle polské střílečky působit jakkoliv lacině. Ano, žádný trhák to není – ale to ani být neměl. Je to velmi příjemná, oddychová záležitost, kterou by mohli ocenit zejména ti z vás, kdo hledají něco nezávazného ke zkrácení dlouhých večerů. Zabere vám to celé sice asi jen 8 hodin hraní, ale i tak si docela užijete řádnou porci zábavy. Já se slušně bavil, taky asi proto, že jsem od toho moc nečekal. Někdy je zkrátka méně více, a jelikož si to na nic jiného nehraje, nemohu jinak než snahu autorů ocenit – 80 ze sta.

Tvůrci ze studia Flying Wild Hog, kteří mají na svědomí poměrně vydařený Hard Reset, se rozhodli vzkřísit dnes již téměř zapomenutou legendu a vrátit ji do akce. A já bez nadsázky začínám mít pocit, že tahle hra má nakročeno stát se minimálně pro mě nejlepší hrou letošního roku. Je to totiž jako zjevení - připomínka starých dobrých časů. Lo Wang je zpět, a v plné formě. Vskutku důstojný nástupce původního Shadow Warrior od 3D Realms, který vyšel někdy v roce 1997. Čistá akčnost, svižná hratelnost, škodolibý humor a spousta odkazů na svého předchůdce, které musí potěšit snad úplně všechny fanoušky téhle legendární hry. Takový je nový stínový bojovník...

Je vidět, že tuhle hru dělali lidé, co mají k původnímu Shadow Warrior určitý vztah - že ji dělali s láskou pro fanoušky. Díky tomu je hra neskutečně zábavná a ze svého předchůdce si bere jen to nejlepší, co jsme na něm všichni tehdy měli tak rádi. Nouze tedy není o potoky krve, skvělé a zábavné zbraně (včetně kuše a velmi efektní katany) nebo spousty secretů. Konečně je tu zase hra, kde jsou dokonce i lékárničky, klíče či tak základní věc jako quicksave. A ano - nechybí tu ani pro Shadow Warrior tak typičtí králíčci, bez nichž by to prostě nebylo to pravé :D

Autoři navíc do hry vnesli i mnoho vlastních nápadů a nových prvků. Můžete například sbírat nalezené peníze nebo cenné věci, speciální předměty a krystaly, a za ně pak vylepšovat zbraně, vybavení nebo dovednosti. A že je opravdu z čeho vybírat! Od hry, jako je Shadow Warrior, bych zrovna něco tak nápaditého nečekal. Ale kupodivu se to sem hodí skvěle a pomáhá to ještě víc zdokonalit už tak povedenou hratelnost. Díky bohu za tahle polská studia, která se i přes současnou nepříznivou situaci v herním průmyslu nebojí dělat hry, jenž umí být zábavné i pouhou hratelností či vtipností.

Ostatně humoru je na každém kroku plno, tak jak by to v každé podobně ujeté parodii na akčního hrdinu mělo být. Všude je navíc spousta skrytých vtípků a narážek na nejrůznější známé věci, z kterých si hra utahuje. Už dlouho jsem se takhle nenasmál. Například když objevíte herní automat, z něhož na vás začnou promlouvat nezapomenutelné hlášky původního Lo Wanga z roku 1997, snad žádný z pamětníků se neubrání dojetí i úsměvu současně. A když obětujete pár mincí, dokonce vám i hezky zazpívá. Nebo když na vzdáleném horizontu čas od času zahlédnete procházející se Godzillu, hned vám je jasné, že tahle hra si prostě ze všeho dělá srandu a vůbec se nebere vážně. A tak by to mělo zkrátka být.

Příběh, i když není u her tohoto typu tak důležitý, zde plní svou roli dobře a rozhodně se nedá tvrdit, že by nebyl zajímavý. Vyprávěný je krátkými animacemi, ale také velmi originálními kreslenými předěly, které bych tu rád vyzdvihnul. Samotná zápletka je pak víceméně na klasické téma o zradě a pomstě. A do toho se připletete vy a rázem zachraňujete celý svět. Nutno ale poznamenat, že vše do sebe zapadá a inspirace v japonské mytologii má prostě svoje neodolatelné kouzlo. Přitom je hra pořád v tempu a dobře odsýpá, takže vyprávění příběhu nijak zvlášť nezdržuje a žene vás dál.

Zbraňový arzenál, který vám během hraní projde rukama, zcela splňuje standardy typické pro hry tohoto žánru. Navíc nejste omezováni žádným hloupým omezením jejich počtu, který v jednu chvíli můžete nést. Ne, tahle hra se řídí stejnými pravidly, jaké byly běžné před lety. Několik zbraní je přitom modernější obdobou těch z původní hry a nutno podotknout, že všechny vypadají opravdu parádně a je radost s nimi pracovat. Některé z nich lze dokonce použít i v páru a zvýšit tak palebnou sílu. Největší specialitou jsou nicméně zbraně typu kuše, házecí hvězdice a především elegantní katana, se kterou je možné nepřátele doslova porcovat na kusy - a to velmi efektně.

K likvidaci všeho živého je rovněž možné využívat okolní, částečně zničitelné prostředí. Takový výbuch zaparkovaného auta nebo vedle stojícího stánku s pyrotechnikou je nejen velmi efektní, ale především stejně účinný jako exploze výbušného sudu a podobných věcí, kterých je tu taky dost. A když se vše spojí v jednu velkou řetězovou reakci a kolem vás to začne hromadně vybuchovat jako na silvestra, není prostě nic krásnějšího na pohled a vy si připadáte jak neporazitelný terminátor. V takovou chvíli vaši protivníci nemají šanci, obzvláště pak když se ještě naučíte dobře využívat magii, která vám do značné míry může usnadnit přežití.

Inteligence nepřátel sice ničím neoslní, ale to ani nikdo od takovéto hry snad nečekal. Vlastně by se dalo říci, že cokoliv jiného by tu spíše bylo na škodu. Hra se ovšem může pochlubit vcelku velkým počtem nejrůznějších druhů nepřátel, včetně několika originálních bossů, jejichž síla postupně narůstá s vaším postupem hrou. Ve větším počtu vám navíc i ti nejslabší nepřátelé dokáží docela slušně zatopit, a tak si přijdou na své i tací, co hledají výzvy. I když pořád jde o rozumně vyvážený poměr sil, takže ani začínající hráči se toho nemusí tolik obávat. Osobně jsem hru hrál na normální obtížnost a byly situace, kdy jsem se vcelku zapotil. Nepřátel je všude dost, ale zase ne přehnaně moc. A na rozdíl od většiny současných her jich není neomezené množství, takže není problém vše ve svém okolí vystřílet a pak si v klidu odpočinout a věnovat se třeba průzkumu lokací.

Když už mluvím o lokacích, tak design jednotlivých úrovní je dle očekávání spíše lineárního charakteru. Není to však jen strohý tunel jako v mnoha jiných hrách. Naopak je zde spousta odboček a tajných zákoutí s bonusy, které se vyplatí hledat. Potěší i několik schovaných místností ve stylu původního Shadow Warriora nebo epické výjevy. I když je cesta vpřed většinou jasně zřetelná, velmi často bývá blokována zámkem nebo uzavíracím kouzlem a vy musíte jít jinudy a hledat klíč či zdroj magie. Což většinou zabere víc času, než by byla přímá cesta k cíli. Díky tomu není problém strávit ve většině kapitol, kterých je tu mimochodem 17, i víc jak hodinu. Jinak prostředí obecně je pestré a rozmanité, a jelikož se celkem často střídá, tak není vůbec stereotypní. Navíc kolem vás je toho vždy tolik, že je pořád na co se dívat.

Po technické stránce hře nemám moc co vytknout. Zbraně prostě vypadají parádně a dobře se z nich střílí. Spousta výbuchů a jiných efektů vypadá také skvěle. Celkově vizuální zpracování hry, o které se stará engine vyvinutý samotnými tvůrci, působí příjemně a až na drobné chybky s vykreslováním některých věcí je vše téměř dokonalé. Vlastně celé to prostředí japonských vesniček, bambusových lesů, továren, zasněžených hor a podobně vypadá kouzelně a všude je cítit příjemná atmosféra. Čemuž samozřejmě dopomáhá i skvělý zvukový doprovod a vkusně vybraná hudba. Tady je opět vidět, že si s tím tvůrci dali dost práce, aby byl požitek ze hry maximální. A já bych řekl, že se jim to opravdu povedlo.

Podtrženo a sečteno, nový Shadow Warrior mě velmi mile překvapil. Ani ne tak originalitou, ale hlavně důstojným návratem ke klasice. Po zkušenostech s Hard Reset jsem se sice trochu obával, že bude hra příliš krátká, ovšem o to větší bylo překvapení, když se herní doba vytáhla na trojnásobek! To se dnes už jen tak nevidí. Proto bych tu ještě jednou opravdu rád poděkoval autorům za skvělou hru - za těch nádherných a v dnešní době téměř nevídaných 20 hodin herní zábavy. Zábavy podobné té, jakou jsem zažíval před mnoha lety u původní hry. I z toho důvodu by si toto nové zpracování měli zahrát všichni fanoušci Shadow Warriora povinně. Neznám totiž jinou hru, která by tak sympaticky pomrkávala na fanoušky svého předchůdce. A pokud patříte k těm mladším hráčům, co už originál nepamatují, ničemu to vůbec nevadí. Máte nyní skvělou příležitost ochutnat, jaké byly hry před lety.

Po rozporuplném návratu Duke Nukema je tu další návrat legendárního hrdiny. V tomto případě se ale historie naštěstí neopakuje a můžeme si tak s klidným svědomím říci, že to stálo za to. Chlapci z Flying Wild Hog znovu dokázali, že mají na to dělat kvalitní hry. A tentokrát se vážně překonali a stvořili dílo, které nejenže křísí téměř zapomenutou legendu zpět k životu, ale především do žánru FPS navrací staré a osvědčené herní mechanismy, jenž ještě před lety byly neodmyslitelnou součástí každé správné střílečky. Tato hra je darem všem fanouškům klasických retro akcí - milá připomínka starých časů, která se nebojí oslovit jak pamětníky, tak mladší hráče. A za takový kus skvěle odvedené práce si prostě autoři i samotný Lo Wang ode mě zaslouží minimálně 90 ze sta. Taková hra tu zkrátka dlouho chyběla :-)

(Poznatek autora - berte prosím tento komentář s rezervou. Hra mě bavila od začátku až do konce, takže jsem to psal s velkým nadšením. Neříkám, že je ta hra dokonalá, ale musel jsem se prostě vypovídat :D)

Celkem zajímavá FPS. Objevil jsem to náhodou, a přitom je to přesně ten typ her, co mám rád - klasický old-school, který si na nic nehraje a je prostě tím, čím je. V tomto případě na tu dobu i s poměrně hezkou, detailní grafikou. Chtělo by se říci - téměř Stalkerovskou grafikou. Jo, hoši z východních zemí, i když je ta hra naprostý béčko, umí dělat velmi hezké prostředí - a to se mi vždy na těhle hrách hrozně líbilo.

Nepřátelé jsou opravdu originální, i když úplně hloupí. Ale ono to tady má i svůj smysl. Zbraní je taky celkem dost a docela je zábava s nimi střílet. No a jak už jsem se zmínil o detailní grafice, tak prostředí, převážně industriálního charakteru, vypadá prostě skvěle. Díky tomu má hra na moha místech docela slušnou atmosféru plnou zmaru a správného chaosu. Ten začátek sice moc neoslní, ale věřte, že jakmile se dostanete do města, je to mnohem zajímavější pokoukání.

Samotný příběh má vcelku zajímavou myšlenku a rozhodně se nedá tvrdit, že by byl nějak hloupý. Jistě, žádný zázrak to není. Ale do hry tohoto typu, kde není příběh to nejdůležitější, mi to přesně zapadá. Nevydařený experiment, SSSR v troskách a všude plno mutantů - co víc si přát. Snad by to jen mohlo být o trošku delší a ty předělové filměčky by nemusely být tak silně stylizované.

Je jasné, že tahle hra není žádný AAA titul, ale já mám takovou zvláštní slabost pro tyto hry a hledat v nich jen to dobré. A You Are Empty je nepochybně jednou z nich. Pokud hledáte něco nenáročného na ukrácení dlouhé chvíle, možná by vás to mohlo bavit taky :-)

Dal jsem tomu nakonec 90%, a to hlavně za velmi zajímavý námět, skvělé vizuální zpracování, netradiční prostředí, hutnou atmosféru, hudbu, vyprávění příběhu a za strašidelnost. Přiznám se, že původní Amnesii jsem nehrál. Respektive hrál jen chvíli, abych pak zjistil, že středověké hrady mě vážně moc neberou. Ovšem v případě Machine for Pigs má pro mě ono období technické revoluce a století páry zkrátka neodolatelné kouzlo. Snad jen škoda, že to nebylo o trošku delší.

Možná tam pro někoho těch strašidelných scén a hrůzu nahánějících momentů není tolik, kolik by se od takové hry čekalo. Ale já jsem popravdě rád, že autoři šli vlastní cestou a připravili tak pro méně zkušené hráče klidnější průběh. Ono to i tak bohatě stačí. A protože nejsem nijak ovlivněn úspěchem prvního dílu, hodnotím tedy vyšší známkou. Vřele doporučuji všem, kdo chtějí zažít nevšední zážitek, který je hrou, hororem i interaktivní povídkou v jednom ;-)

Na nového herního Star Treka jsem se celkem těšil a hned, jak to bylo možné, jsme ho i rozehrál. Byla to zábava, nebo úplný propadák? Jestli vás zajímá, jaké jsou moje dojmy na tuto hru, čtěte dál. Právě jsem ji totiž dohrál a popravdě jsme měl během hraní poněkud rozporuplné pocity. Je vidět, že se autoři snažili udělat velkou hru se spoustou věcí a možností, ale tak nějak to všechno působí nedodělaně a je to bohužel znát skoro na každém kroku. I když musím uznat, že to nedopadlo úplně nejhůř – na to, že jde o filmovou hru, je tu celkem hodně obsahu :-)

Co mě velmi mile potěšilo, tak je spousta zajímavých nápadů, jak se autoři snažili oživit hratelnost. Například lezení po stěnách jako v Tomb Raidrovi jsem tu fakt nečekal. Naproti tomu využívání tricorderu se čekat dalo a taky tu je nutností. Dají se s ním odemykat či zamykat dveře a samozřejmě řešit i různé logické hádanky. Pomocí tricorderu můžete také hledat různé záznamy, nebo si na bojišti vytvářet úkryty vysunutím všelijakých zařízení ve zdi či v podlaze, případně zapnout jakýsi energetický štít, pokud je na blízku. Lze také hackovat nepřátelské miny a střílny ve váš prospěch. A rovněž bych neměl zapomenout na sbírání vzorků z nových nalezených zbraní, zařízení či nepřátel, což vám přináší XP body, které následně můžete investovat do vylepšování vašeho vybavení.

Miniher při hackování je hned několik druhů, což je fajn. Navíc se postupem času jejich obtížnost zvyšuje. Většina her se drží jednoho typu, ale tady je opět vidět snaha autorů o jakousi rozmanitost i v tomto směru. Během hry se ale objeví taky několik dalších miniher a dokonce dostanete příležitost střílet z lodních zbraní ve vesmírné bitvě. Potěšila taky absence autohealu, kdy se dobíjí pouze štít a zdraví se musí doplňovat u lékárních terminálů – konečně! Pokud se pak zraníte vážněji, zůstanete ležet a můžete se jen bránit, přičemž vám váš parťák přiběhne na pomoc a zase vás uzdraví. Stejně to funguje i naopak. Pokud se ale zraníte oba, máte smůlu.

Co se týče prostředí, tak to je dle očekávaní docela slušně rozmanité a rozhodně nemohu říci, že by se nějak opakovalo. Jednou jste na vesmírné stanici, pak na lodi, na planetě, v podmořské základně, jeskyních atd. Nápaditost autorům určitě nechyběla. Vizuálně se to v mezích možností použitého enginu snaží přiblížit filmové stylizaci, což se hře celkem daří a jistě je to velké plus. Nicméně třeba zpracování interiérů Enterprise mi ke Star Treku moc nesedí – vše působí příliš obrovským dojmem. Vnitřek lodi by měl být naopak spíše stísněný a ne vypadat jak nějaký obchoďák nebo tovární hala. Ale to už tak blbě načal filmový restart, bohužel, takže hře to nelze mít za zlé.

Příběh sám o sobě není úplně špatný, přestože je to spíše takové béčko. Nepostrádá ale dynamiku a děj celkem rychle odsýpá, což přesně sedí stylu hry. Pozorný hráč najde i pár skrytých odkazů na původní seriál nebo vtipných narážek na známé postavy. A pochválit musím také to, že postavy si jsou s filmovými herci opravdu podobné. Zmínit bych taky měl hudbu hrající v pozadí, která je zkrátka perfektní a přesně se hodí k aktuálnímu dění na obrazovce. To všechno svědčí o tom, že by ve výsledku mělo jít víceméně o kvalitní hru, kterou by si žádný pořádný fanda sic-fi neměl nechat ujít. Jenže...

Co mě naopak moc nepotěšilo, tak je fakt, že nic není dotažené do konce ani úplně doladěné. Je vidět, že hra má velký potenciál, ale ten se nepodařilo plně využít. Při procházení lodí či stanic mimo bitvu postavy roztroušené v lokaci jen tak postávají a nedělají nic. Nedá se s nimi mluvit a ani nelze odposlechnout žádný rozhovor. Co mi taky moc nesedlo je dabing postav, o který se sice postarali skuteční herci, ale působí příliš uměle – jako kdyby prostě do hry dali surové nahrávky ze studia a nijak je neupravili. Alespoň by mohla být v hlase naznačená nějaká ozvěna, když postavy stojí ve velké hale.

Inteligence vašich nepřátel moc inteligentní taky není a váš parťák toho rozumu rovněž moc nepobral. Dost často se mi stávalo, že se někde zasekl v rohu a já ho pak musel jít nazpět hledat. A pak jsou tu bugy technického charakteru. Přechody mezi animacemi postav při některých filmových scénách jsou často neuspořádané, jako kdyby to někdo spíchl narychlo horkou jehlou a pořádně to nedoladil. Při otevírání zaseknutých dveří je zase nutná kooperace obou postav a jak už jsem naznačil, stalo se mi, že se parťák někde zasekl a nepřišel mi pomoct, takže jsem zůstal zacyklený v nedokončené operaci a musel jsem restartovat poslední uloženou pozici…

I grafická stránka hry je bohužel už poněkud mimo dnešní standardy. Přesto mi to osobně nijak zvlášť nevadilo a vlastně některé lokace navzdory zastaralosti enginu vypadají celkem pěkně. Já však nikdy nebyl hráč, který by na grafice nějak lpěl. Dovedu si tedy představit, že spousta jiných hráčů bude nadávat a nikdy to hře neodpustí. Jenže to není všechno. Celkově totiž technické provedení jednotlivých aspektů hry i jejích mechanismů působí poněkud lacině a uspěchaně, což jí na kráse taky nepřidá a zbytečně to sráží celkový dojem ještě níž. Snad něco z toho opraví následující patchy. Nicméně přijde mi, že tomuhle všemu by se dalo bez problémů vyhnout, pokud by se na vydání tak nepospíchalo a vše se řádně doladilo. Holt u her se spěch nikdy nevyplácí.

Ale dost bylo kritizování – zpět k pozitivům. Zbraně ve hře jsou naopak docela vydařené, i když asi ničím extra neoslní. Nést sice můžete vždy jen dvě, plus pár granátů k tomu, ale můžete je libovolně měnit za jiné nalezené kousky. Pokud máte rádi futuristické paprskomety, určitě si přijdete na své. Přestřelky dovedou být celkem zábavné a někdy dojde i na jakousi taktiku, kdy musíte plánovat přesun do dalšího úkrytu. Ano, funguje tu systém krytí za překážkami, který je sice díky zmatenému ovládání trochu problematický, ale stačí chvilka cviku a dá se na to zvyknout.

Samotná náplň misí je pak klasika – dojdi z místa A do místa B, postřílej nepřátele, odraz útok, zaměř pozici nepřátel pro bombardování fotonovými torpédy, zachraň důležitou osobu nebo v časovém limitu najdi a zneškodni nálože. Ale co více by jste chtěli – tenhle Star Trek je stejně jako filmová předloha čistě akční záležitost. Nakonec se to přece jen trochu blíží k mnou oblíbenému Elite Force, což je jen dobře. Přesto se tu najde opravdu pár nápaditých misí, které bych nečekal. Tak například taková procházka s gravitačními botami po vnějším trupu vesmírné stanice a s transportní puškou v ruce vám dokáže řádně zamotat hlavu. A podobných příjemných zpestření se najde víc. Takže o nějakém stereotypu nemůže být ani řeč – a já jsem jen rád, že to autoři neodbyli pouze klasickou střílečkovou náplní.

Často navíc dojde i na možnost řešit váš postup více způsoby, například stealth projití určité lokace, případně místo přímého postupu a ničení obranných střílen je lze obejít ventilací a z druhé strany hacknout řídící počítač, čímž je obrátíte na svoji stranu. Hratelnost tak získává zcela jiný rozměr a postup díky tomu není jen čistě lineární. Můžete se také rozhodnout, zda budete své nepřátele zabíjet či jen omračovat. Hra vám to přitom nijak nenutí. Když chcete, můžete to projít se zbraní v ruce a všechny prostě postřílet. Ono ve výsledku je to vlastně stejně jedno, protože krom získání ocenění a bonusových XP bodů navíc to jinak na nic nemá vliv – nebo jsem to alespoň nezpozoroval. Ale opět je to jeden z příjemných aspektů, který bych od filmové hry nečekal.

Abych to tedy nějak shrnul a uzavřel – ve výsledku u mne převažuje celkem pozitivní dojem. I když k dokonalosti to má pořád ještě hodně daleko. Hra dost staví na kooperaci obou postav a je tudíž možné, že ve dvou je to větší zábava. Já to bohužel hrál sám. Nicméně viděl bych to na takový lepší nadprůměr. Rozhodně nemohu souhlasit s hodnocením některých zahraničních recenzí, které se objevily krátce po vydání a hru sepsuly až na samotné dno. Ano, není to dokonalé a mohlo by to být mnohem lepší. A fakt, že ten potenciál k tomu tam je, jen zamrzí. Nicméně pořád se to dá obstojně hrát a my za to můžeme být jen rádi. Mohlo to totiž dopadnou podstatně hůř. I délka mě nakonec celkem mile překvapila. Dle Steamu mi to na střední obtížnost zabralo slušných 12 hodin. Takže jsem nakonec opravdu spokojený. Ale uznávám, že mohu být jakožto fanoušek Star Treku trochu neobjektivní.

Dlouho jsem váhal, jak tuto hru ohodnotit. Nakonec jsem se rozhodl přimhouřit oči a přidat pár bodů navíc. I když si to ta hra díky technickému provedení a bugům možná ani nezaslouží. Musel jsem ale zohlednit fakt, že jsem se během hraní docela dobře bavil. Takže za sebe dávám s klidným svědomím pěkných 80%. Zda je to adekvátní ohodnocení, to už si nicméně budete muset ověřit sami ;-)

Ne, nebojte. Tentokrát se tu nehodlám rozepisovat, jak jinak bývá mým zvykem. Ale vzhledem k tomu, že mě tahle hra docela slušně bavila, tak bych o ní rád řekl alespoň pár slov. Myslím, že tyhle nezávislé tituly by si zasloužily větší pozornost nás hráčů, neboť jak záhy zjistíte v mém komentáři, i takové hry mohou dost často nabídnout daleko více zábavy, než ta nejmodernější akční střílečka současnosti…

Hra Shadowgrounds se ke mně dostal celkem nedávno, když jsem hledal dřívější tituly studia Frozenbyte, které mimochodem stojí za velmi povedenou plošinovkou Trine. A co jsem nenašel – zajímavě vyhlížející sci-fi hru s pro mě poněkud neobvyklým zpracováním. Tím teď samozřejmě mám na mysli pohled, z něhož se hráč na hru dívá – z výšky. A jelikož to bylo zrovna v době, kdy už jsem měl tak trochu plné zuby všech těch áčkových stříleček, neváhal jsem a pustil se do hraní. Očekával jsem totiž něco nového a od klasických FPS odlišného, co nabídne příjemnou hratelnost a oddychovou zábavu.

A nemýlil jsem se. Hned na začátku mě hra svou jednoduchou, ale zároveň velmi návykovou hratelností neskutečně chytla. Ač se hra na první pohled leckomu může z obrázků zdát jako nezáživná arkáda, s chutí jsem se nechal překvapovat, jak i takový titul může disponovat docela slušným příběhem, zajímavým prostředím a propracovaným systémem zbraní a jejich vylepšováním. Takové možnosti dnes nemají ani některé AAA tituly, což mě docela pobavilo, protože tahle hra ve vší své jednoduchosti dokáže strčit do kapsy i ty nejpopulárnější žánry současnosti. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem tuhle hru objevil, jelikož jsem si ji díky tomu vážně skvěle užil.

I když to bude znít divně, tak nejvíce zábavné pro mě bylo samotné zpracování, které je na dnešní poměry vážně neobvyklé. Ovládat hlavní postavu z pohledu vysoko nad mapou samozřejmě není nic nového, ale pro mě to bylo velmi příjemné osvěžení. Člověku to tak doslova dává zcela jinou perspektivu a o to větší radost z likvidování hord nabíhajících monster. Přitom, ač se díky tomu může hra jevit jakkoliv lacině, to neznamená, že by neměla hlubší myšlenku. Příběh o invazi nepřátelských mimozemšťanů na jakési vzdálené planetě sem skvěle zapadá a je zde vyprávěn nejen kratičkými filmečky, ale i různými zprávami, které nacházíte roztroušené po celé hře. A to se mi ve hrách vždycky líbilo.

Samotná hratelnost je pak čistě arkádová. Chodíte chodbami, likvidujete nepřátele, sem tam stisknete nějaké to tlačítko. Občas ale dostanete za úkol také bránit nějakou důležitou pozici, nebo třeba připravit vesmírné plavidlo k odletu. Na několika málo místech se pak dokonce střetnete s i nějakým tím bossem, kde opravdu rozhoduje vaše hbitost a přesnost. Hra tedy nenabízí nic převratného, co se hratelnosti týče, ale co by jste také od takovéhoto titulu chtěli. Důležité je, že hra umí všechny tyto věci podávat tak, aby to bylo zábavné a hned tak se to někomu neomrzelo.

Do ruky vaše postava samozřejmě dostane i řadu nejrůznějších zbraní. Od klasické pistolky až po ten nejtěžší kalibr. Díky zvolenému pohledu kamery si pak doslova užíváte jednotlivé přestřelky tak, jak to v jiných hrách není možné, a přitom si vychutnáváte smrtící účinnost zbraní jako nikdy předtím. Všechny zbraně navíc lze různě vylepšovat za body, které získáváte zabíjením nepřátel. A některá vylepšení skutečně dokáží značně zvýšit vaši palebnou sílu, bez čehož se obzvláště v pozdějších částech hry ani neobejdete. Obtížnost totiž přiměřeně narůstá s vaším postupem hrou.

Na začátku budete potkávat jen slabá a snadno zničitelná monstra. Ovšem jak se prokousáváte hrou dál a dál, přibývají nová monstra, která jsou daleko odolnější a agresivnější. A aby toho nebylo málo, řada z nich disponuje i svými zbraněmi či možností zneviditelnit se. Pak, když se na vás tahle monstra řítí ze tmy tunelu v množství větším než velkém, začíná ta prává zábava. I když je jejich inteligence zcela mizivá, ve větších počtech vám dají řádně zabrat.

Vizuální zpracování hry je i přes fakt, že hru sledujete se značným odstupem od hlavní postavy a navíc z výšky, velmi zdařilé. Autoři si evidentně dali hodně záležet na tom, aby souhra světel a stínů navodila tu správnou hororovou atmosféru. A musím uznat, že někdy to funguje naprosto skvěle, za což může částečně i ten fakt, že v každém levelu máte jen čtyři životy. To má pak každý hned větší obavy vlézt tam do toho černého tunelu, aby ho tam náhodou něco nečekaného nezabilo. Naštěstí máte po celou dobu baterku, která vám v řadě případů pomůže zahnat strach z temnoty.

Suma sumárum, u téhle hry jsem se skvěle bavil a byl jsem s ní nadmíru spokojen. Snad by jen mohla být o trošku delší. Ale když k tomu přidáte i nepřímé pokračování s podtitulem Survivor, tak je hra dlouhá tak akorát. Chcete-li si tedy odpočinout od běžných her, které normálně hrajete, a zažít něco jiného a osvěžujícího, vřele vám Shadowgrounds doporučím. Lepší oddychovou zábavu, říznutou řádnou porcí akce s hororovým nádechem, asi jen tak nenajdete.

Po prvním díle jsem byl příjemně naladěn, a tak jsem se hned pustil i do hraní tohoto "pokračování" s podtitulem Survivor. Abych se ale zbytečně neopakoval, tak tentokrát už jen krátce. Jestli vás však zajímá můj názor na tuto minisérii, určitě si nejprve přečtete komentář k prvnímu dílu, který mě přece jen bavil trochu víc.

Svým způsobem ani tak nejde o pokračování, jako spíše jen o jakýsi přídavek, který umožňuje příběh původní hry prožít z pohledu jiných postav. Ano, říkám správně postav. Neboť tentokrát budete hrát rovnou za tři různé postavy, přičemž každá využívá jiné zbraně a jiné schopnosti. Jednotlivé osudy postav se během hraní vzájemně střídají, což je popravdě věc, kterou u her moc nemusím. Ale budiž. Chvíli hrajete za vojáka, pak zase chvíli za technika a nakonec i za jakousi agentku. A tak se to opakuje několikrát, dokud se všechny tři postavy nesetkají.

Oproti prvnímu dílu přešel příběh hry spíše do ústraní a na jeho místo nastoupila ryzí akce. Střílení si tak užijete daleko víc než při hraní jedničky, což bohužel do značné míry bourá hororovou atmosféru, kterou hra tak skvěle budovala. Některým hráčům to ale vadit nemusí a ani já nemohu říci, že by mě to kvůli tomu nějak přestalo bavit. Musím se ale přiznat, že nějaký ten hlubší podtext mi tam zkrátka chyběl.

Vlastní hratelnost je ale zábavná stále stejně, což se naštěstí nezměnilo. I když i zde došlo k několika změnám. Například munice je najednou všude spousta a ani energie z baterky se nijak nespotřebovává. Hráč se tak může jen plně věnovat zběsilé akci, která na vás čeká doslova na každém kroku. Už se z toho ale vytrácí ten pocit strachu, co vás čeká za rohem, což je možná trochu škoda.

Zbraně a monstra se nijak zvláště nezměnily, takže vás čekají de facto podobné přestřelky, které už znáte z předchozího dílu. Rozdíl je tu však v tom, že každá postava může nést jen čtyři zbraně, což si žádá různé styly hraní. Ovšem ani prostředí se příliš nezměnilo a až na pár změn ve fyzice a grafice tu moc velký rozdíl od prvního dílu nečekejte. Mile mě ale potěšil jeden zimní level, který je tu novinkou, stejně jako mise v obrněném mechovi.

Jestli vás bavila jednička a máte chuť si herní zážitek z této hry ještě trochu prodloužit, tak neváhejte a klidně jděte do toho. Připravte se ale na to, že se tentokrát autoři zaměřili především na akci. Hra to není špatná, ale právě díky řadě ústupkům kvůli akčnější hratelnosti už to není to, co bych očekával.

Původně jsem k této hře napsat nic nechtěl, ale jelikož tu zatím moc komentářů, natož těch pozitivních, není, tak mi to bylo trochu líto a zkrátka mi to nedalo. Mám totiž tak trochu pocit, že tahle hra celkem zapadla. A přitom zcela neprávem. Jestli vás zajímá, jaký názor mám na tuto hru po dohrání, čtěte dále. Věřím, že se tak k této zajímavé hře dostane více lidí a třeba vás zaujme stejně jako mě.

Hned na začátku se tu musím přiznat, že nemám moc rád third-person akce. Nikdy jsem totiž nebyl schopen si takovou hru pořádně užít, neboť děj nesledujete z pohledu očí hlavní postavy, ale v těsném závěsu za ní. A to mi vždycky vadilo. Nicméně vzhledem k tomu, že už mě delší dobu žádná z nových FPS nezaujala natolik, abych si ji zahrál, zkusil jsem si tentokrát pořídit něco trochu jiného – Inversion. A nejen proto, že nebylo aktuálně co hrát, ale také z toho důvodu, že se tato hra objevila v akci na Steamu a neznámo proč mi tak nějak padla do oka.

Abych se přiznal, moc jsem od této hry nečekal. Vlastně jsem spíše měl obavy, že mě to po chvíli hraní omrzí, protože přeci jen upřednostňuji pohled z první osoby. Hned po pár prvních odehraných minutách mi ale bylo jasné, že právě tahle hra je naopak něco, co jsem už delší dobu hledal. Něco zkrátka jiného a zábavného. Inversion se totiž ukázalo jako akcí nabitá, filmová střílečka, s pěknou grafikou a plná velmi zajímavých nápadů, která navíc vypráví příběh s dnes velmi populárním tématem o invazi "mimozemšťanů". A to samo o sobě už pro mě bylo příslibem, že mě hra chytne a jen tak nepustí. K čemuž ostatně nakonec také došlo.

Už dlouho se mi u žádné hry nestalo, že bych nad prožitými zážitky nebo všemi těmi neuvěřitelnými věcmi, které jsem měl možnost během hraní spatřit, přemýšlel i dlouho do noci v posteli před spaním. Inversion se to ovšem povedlo. Na začátku totiž vůbec netušíte, co se kolem děje, takže máte hlavu plnou nejrůznějších otázek. Například odkud se útočníci vzali? A teprve postupem času poodkrýváte neuvěřitelnou pravdu i jednotlivé souvislosti o vašem světě a mimozemské invazi. Neustále jsem spekuloval a utvářel si závěry, kdo jsou mí nepřátelé, co chtějí a proč vlastně přišli. Nebo jak se v podzemí města octlo tak obrovské zařízení, které tam rozhodně nepostavil nikdo z lidí. A věřte, že některé mé teorie byly opravdu nevídané. Samozřejmě všechny domněnky vzaly brzy za své, aby se vzápětí ukázalo, že je všechno úplně jinak. A když říkám jinak, tak věřte, že vás čeká pořádný šok. Musím přiznat, že až tak neuvěřitelný zvrat jsem já, jinak oddaný fanoušek sci-fi, vážně nečekal a ani v nejmenším by mě nic podobného nenapadlo. Jestli mě něco na hře bavilo nejvíc, tak to byl jednoznačně příběh, který je právě díky napjaté atmosféře, spoustě zvratů a nečekaných odhalení neskutečně poutavý.

I když je herní náplň veskrze klasická a většinou spočívá ve vystřílení všech nepřátel v daném místě, hbitém krytí za překážkami a občas v souboji s nějakým tím bossem (kterých je tu mimochodem na můj vkus možná až trochu moc), přestřelky rozhodně nenudí. Částečně za to mohou i hrátky z gravitací, na kterých hra doslova staví. Nejen že si občas zalítáte v místech s nulovou přitažlivostí a zažijete souboje v beztížném stavu, ale taktéž můžete gravitaci ovlivňovat díky svému vybavení. To se pak hodí zejména při boji s přesilou, kdy není nic snazšího, než nepřátelům pod nohama narušit gravitaci, aby se ocitli bezmocně ve vzduchu, nebo naopak gravitaci zesílit, aby jste je srazili k zemi a zneškodnili. Osvěžující jsou ale i situace, kde se prostředí mění v závislosti na směru gravitace. Není žádnou výjimkou, že se v některých lokacích proběhnete po stěnách mrakodrapů, jako kdyby to byla pevná zem. Hra tak dostává zcela jiný rozměr, než je u ostatních podobných titulů zvykem.

Za velký klad hry považuji také fakt, že nikdy nejste sami. Po celou dobu vám totiž dělá společnost váš parťák. Můžete tak hrát v kooperaci se svým kamarádem, nebo přenechat svého parťáka počítači a hru si tak jako já užít v klidu sám. Většinou dávám přednost ryze osamělým hrdinům, ale tady jsem popravdě pomoc celkem často uvítal. Navíc druhý hrdina má v příběhu docela významnou roli a s hlavní postavou se vzájemně dobře doplňují. Oceňuji i to, že inteligence vašeho spolubojovníka je na celkem slušné úrovni a že dokáže opravdu pomoci. I když mu čas od času budete muset pomoct z nesnází, většinou pomáhá on vám.

Vizuální i zvuková stránka hry je rovněž na velmi dobré úrovni a všechny lokace vypadají uvěřitelně, a to i když se dostanete do prostor ryze futuristických. V některých částech, hlavně pak v poslední třetině hry, jsem si prostředí doslova užíval. Zbraně se také povely nad očekávání dobře. Není jich sice mnoho, ale od každého typu je tu alespoň jedno zastoupení. Střelba z nich je pak pohodová a účinná. Co se týče nepřátel, tak těm by možná trochu prospěla větší rozmanitost. Ovšem i tak se mi to zdálo celkem dostatečné a určitě nemohu říci, že bych s protivníky nebyl spokojen. Inteligenci však mají spíše průměrnou. Rozhodně ne takovou, aby vás něčím extra oslnila. Na druhou stranu vám však občas dokáže dát i pěkně zabrat.

Pokud hledáte nějakou hru s otevřeným světem, pak na rovinu říkám, ať jdete hledat jinam. Inversion je čistě koridorová záležitost. Ovšem to u hry tohoto typu ani nelze považovat za vadu. Je jasné, že se autoři spíše snažili o filmový zážitek, čehož se jim také podařilo dosáhnout. Díky tomu má hra svižné tempo a děj příjemně odsýpá. Když už mluvíme o ději, tak ten je zde vyprávěn za pomoci četných filmových předělů, které, na rozdíl od mnoha jiných her, jsem tu sledoval s velkou chutí. Jejich zpracování je dobře zvládnuté a díky častým emocionálním podtextům i postupně se prohlubujícího vztahu obou hlavních hrdinů má člověk občas dojem, že sleduje opravdový film.

No, co bych tak asi řekl na závěr? Možná, že právě díky této hře nakonec přece jen změním postoj k žánru third-person akcí. Inversion mě rozhodně velmi mile překvapil. Ať už jde o detailní design, svižnou hratelnost, dech beroucí příběh či filmovou atmosféru. Skvěle jsem se u toho bavil, což je u her to hlavní. Teď mě tu čeká k rozehrání hra Afterfall a ta vypadá velmi podobně, alespoň co se stylu týče. Takže uvidíme, jestli mě bude bavit i ta. Nicméně Inversion si mě už rozhodně na svou stranu získal. A pokud i vy hledáte příjemný herní zážitek ve filmovém duchu, tak vám tuto hru mohu jen vřele doporučit. Za mě 90 ze sta.

Já rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by si nějakým způsobem libovali v zabíjení roztomilých zvířátek. To rozhodně ne! Vlastně je to přesně naopak. Tuto hru jsem však musel vyzkoušet, a to z toho důvodu, že ji mají na svědomí tvůrci ze slovenského Cauldronu, kteří se tímto titulem po několika dlouhých letech opět vracejí na platformu PC. Ano, přesně ti tvůrci, kteří udělali mnou tolik oblíbeného Chasera, jehož tak rád chválím ve všech svých zdejších komentářích. Já vím, ta doba je už dávno pryč a Cauldron namísto kvalitních akčních her typu Chaser dnes dělá jen budgetové tituly na zakázku. Tím však nechci říci, že by snad byla Cebelas Dangerous Hunts 2013 špatná hra, to jistě ne.

Vlastně musím říci, že hra to pro mě byla nad očekávání zábavná. Vtělíte se do role mladého lovce, který se spolu se svým bratrem vydává do Afriky za lovem životních trofejí. Jak ale vzápětí zjistíte, váš lovecký výlet nebude vůbec jednoduchý a časem se pokazí snad vše, co se jen v takové situaci pokazit může. Jestli čekáte nějaké tiché plížení a dlouhé čekání ve křoví na vhodnou příležitost, pak jste si asi spletli hru. Tohle totiž není lovecký simulátor, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale klasická akční střílečka, v níž čelíte namísto útokům lidských protivníků útokům divoké a nebezpečné zvěře. Co na tom, že je to zcela nereálné – hlavním cílem hry je přece pobavit a nabídnout vám řádnou porci napětí. Hra je tedy plná nejrůznějších skriptů, adrenalinových přestřelek a akčních situací jak vystřižených z nějakého béčkového hororu mixnutého s dobrodružným filmem. Sám za sebe musím říci, že jsem rád, že se autoři vydali tímto směrem. Protože je to rozhodně daleko zábavnější, než si hrát na nudného myslivce.

Aby příběh na pozadí celé hry dostal větší hloubku a nepůsobil tak povrchně, děj se čas od času vrací do vaší minulosti. Zde zjistíte, jak to bylo s vašimi loveckými začátky a zároveň absolvujete pár dramatických situací, které do značné míry ovlivnili vaší nadcházející budoucnost. Rázem tak spousta věcí začne postupně dávat větší a promyšlenější smyl, než tomu bylo na začátku, kdy se leckomu příběh může zdát poněkud nesouvislý a roztříštěný. Vše však postupně spěje do závěrečného finále, kdy se všechny dějové linky spojí a vzájemně uzavřou.

Možná by si teď někdo mohl říkat, že zabíjení bezbranných zvířátek je úchylné a nemorální. Obzvláště pak od takového člověka, jako jsem já, který jinak zvířata miluje a nikdy by jim nedokázal ublížit. Takhle ale samozřejmě na tuto hru nelze pohlížet. Je to střílečka, která se v ničem neliší od běžných titulů tohoto žánru, kde se zase zabíjejí různí emzáci nebo ještě lépe lidi. To, že někdo střílí jiné lidi ve hrách ještě neznamená, že by neměl rád lidi nebo že by je nedej bože chtěl střílet i v reálném životě. A stejně tak je tomu i u této hry. Navíc se nenechte zmást – zdejší zvířena rozhodně není tak bezbranná, jak by asi každý očekával. Naopak vám všechna zvířata, počínaje vlky, lvy, přes pumy a pantery až po paviány, nosorožce, medvědy a podobně, jdou po krku od samého začátku až do konce a vy se jen snažíte přežít.

Do ruky se vám samozřejmě dostane několik zbraní. Najdete tu pistoli, pušku, brokovnici či kuši. Všechny jsou celkem dobře zpracované a dobře se s nimi i střílí. Já si nejvíce oblíbil brokovnici. Náboje i zdraví se doplňuje nalezenými patronami či lékárničkami. Za to tvůrcům opět tleskám, neboť automatické uzdravování mi už popravdě leze krkem. Občas se vám poštěstí najít i nějakou tu speciální munici, která vám značně ulehčí likvidaci nabíhajících zvířátek. A když se budete dívat pozorně, můžete sbírat i speciální bonusy v podobě lebky s parožím, které jsou roztroušené a poschovávané po celé hře.

Pokud bych měl něco speciálně vyzdvihnout, pak je to vizuální stránka hry, která je na velmi slušné úrovní. O to se stará interní engine vyvinutý v Cauldronu s názvem Cloak NT, jehož starší verze poháněla i zmíněného Chasera. Hra tedy nabízí velmi pěkné a především uvěřitelné prostředí. To je sice nadesignováno striktně lineárně, nicméně pohled na aljašské lesy, zasněžené hory, africkou pustinu či zarostlou džungli je úchvatný. Jen u mála her se mi stalo, že bych se jen tak zastavil a kochal se okolím. Stejně tak je na tom i zvuková stránka, která sice ničím nijak extra nevyniká, ale rozhodně se nemá za co stydět.

Suma sumárum, osobně jsem se u této hry bavil velmi dobře. A i když zamrzí, že příběhová část hry zabere jen něco kolem 4 – 5 hodin, hra dál nabízí k odreagování i jakési "střelecké" galerie. Ty by se asi nejlépe daly přirovnat k takovému lepšímu 3D Moorhuhnu, kde kurzorem střílíte vše živé na čas. Zopakovat si ale můžete i některé lokace z příběhové části a plnit v nich různorodé úkoly. Velkým tahákem hry pak je i fakt, že ji lze hrát v kooperativním režimu nebo využít i speciální ovladač v podobě skutečné zbraně, který je k dostání ke konzolím.

Co říci na závěr? No, Chaser to prostě není. Ale je jen dobře, že se Cauldron opět vrací na PC. Možná, že se časem dočkáme něčeho pořádného, co osloví i širší publikum hráčů. Nicméně i tento titul by si zajisté zasloužil vaši pozornost, zejména pokud hledáte něco nezávazného a tak trochu i netradičního, co vám pomůže spolehlivě zahnat dlouhé chvíle.

Hra Syndicate měla tu obrovskou nevýhodu, že vyšla právě ve chvíli, kdy se na výsluní akčních her hřál Deus Ex: Human Revolution. A jelikož obě hry alespoň po vizuální stránce vypadaly dost podobně, neubránila se je většina hráčů a recenzentů srovnávat. To mělo bohužel za následek tak nízké hodnocení, které se Syndicate dostalo. Mám však takový pocit, že trochu neprávem. Přiznám se, že předchozí hry z tohoto universa neznám. Nicméně právě díky tomu mohu alespoň hodnotit přímo tento konkrétní titul bez ohledu na to, jak úspěšná značka to je.

Nový Syndicate rozhodně není jako Deus Ex, ale to neznamená, že by proto mělo jít o vyloženě špatnou hru. Syndicate je totiž klasickou lineární střílečkou, od které nelze čekat bůhví jak hlubokou filozofii k zamyšlení. Skoro by se chtělo říci, že jde o střílečku ze staré školy. I když tak trochu napůl, jelikož mu chybí retro herní mechanismy, které by takové tvrzení odůvodnily. Nabízí se tak spíše srovnání se sérií Call of Duty, ale naštěstí ani to neplatí tak úplně. Přestože v drtivé většině mísí je vaším úkolem jen prostřílet se z bodu A do bodu B a sem tam zabít nějakého toho nadupaného bosse, hra má svižné tempo a rozhodně vám do cesty neposílá hordy nepřátel jako CoD. Stejně tak tu nečekejte žádné přehnané vau momenty a jiné podobné nesmysly, jenž jsou dnes považovány za vrchol herního klišé. Naopak, Syndicate jde svojí vlastní, střízlivou cestou. Čeká vás celkem poctivá porce střílení vzdávající hold hrám, které vycházely tak před deseti lety, kdy se dalo mluvit o zlatém věku klasických stříleček. A toho si já osobně dost cením. To, že občas dostanete příležitost využít i nějaký ten speciální implantát, beru už víceméně jako bonus příjemně osvěžující jinak zcela standardní hratelnost.

Co hře rozhodně nelze vytknout, tak je vizuální zpracovaní, které je prostě úchvatné a někdy i dech beroucí (a občas oči vypalující). Hrátky se světly dotváří tu pravou cyberpunkovou atmosféru, v jejímž duchu se celý děj odehrává. V mnoha případech mi některé lokace dokonce připomněly slovenského Chasera, za což si zcela určitě hra ode mě odnáší nějaké ty body navíc. Zdařilé jsou ale i zbraně a s nimi související zvuky, které se mi hodně líbily. A i když jich coby do počtu není mnoho, svému účelu slouží dostatečně. Marně se snažím vybavit nějakou hru, kde by mě likvidace nepřátel bavila tak jako zde.

Chování vašich protivníků není nijak na špatné úrovni, ale také to není žádné terno. Vlastně jde o takový průměr. To však není nic, co by u hry tohoto stylu mělo být bráno jako vada na kráse. Stejné je to i s příběhem, který sice neoslní žádnou originalitou ani zvraty, ale svou úlohu ve smysluplném propojení jednotlivých levelů plní docela dobře. Co si ale budeme povídat – příběh v tomto herním žánru nikdy nepředstavoval to nejdůležitější. Podstatné je, že se tam nějaký ten děj odehrává a že tak střílení dostává nějaký hlubší smysl než jen nabídnout prostou zábavu.

Ale abych to tedy nějak shrnul a zbytečně se tu nerozepisoval, jak bývá mým zvykem… Hledáte-li hru v podobném ražení, jako je Deus Ex: Human Revolution, pak se raději Syndicate vyhněte velkým obloukem. Pokud ale hledáte nezávaznou akční zábavu, mohla by vás tato hra oprávněně zajímat. Já se u ní celkem dobře bavil. Přesto však v čele mého žebříčku Chaser zůstává i nadále :-)

Není divu, že po slovenském Chaserovi, který se mi nesmazatelně vryl do paměti a dodnes jej považuji za jednu z nejlepších FPS, jsem českou Alpha Prime velmi pečlivě sledoval a netrpělivě očekával její vydání. Tehdy to byla snad první česká akční sci-fi z pohledu vlastních očí. A nutno podotknout, že ze screenshotů a videí hra vypadala postupem času líp a líp. Snad i proto jsem neváhal a krátce po jejím vydání si ji koupil v naději, že mě čeká minimálně stejně vydařený zážitek, jako v Chaserovi. Psal se rok 2006 a já se opravdu velmi těšil na další řádnou porci akce, tentokrát původem z České republiky.

Příběh téhle hry se točí kolem důlního zařízení kdesi na odlehlém asteroidu uprostřed hlubokého vesmíru. Zde se těží hubbardium, vzácná látka, která se používá k výrobě pozitronových mozků. Co by to ovšem bylo za sci-fi, kdyby se něco nepokazilo. Hubbardium totiž taky negativně ovlivňuje lidskou mysl, a tak netrvá dlouho a celá důlní kolonie se odmlčí. Než se tak nadějete, ocitáte se na cestě s cílem najít bývalého přítele, který v kolonii zůstal uvězněn. Jenže ve skutečnosti není nic tak, jak by se na první pohled mohlo zdát, a vy tak postupně začnete odkrývat, co se na Alpha Prime skutečně děje. Je jasné, že příběh slibuje zajímavý a napínavý zážitek plný zvratů a nečekaných událostí, což byl mimo jiné také jeden z důvodů, proč jsem se tuhle hru rozhodl zahrát.

O to větší zklamání přišlo po pár prvních levelech, kdy se ukázalo, jak je hra neskutečně nevyvážená a obtížná. Každá střela nepřítele nemilosrdně drásala hlavního hrdinu na kusy a umírání se stalo pravidelnou součástí doslova všech přestřelek. Takže nějaké vžití do příběhu zůstalo zcela stranou. Navíc zvuková stránka hry z mně nepochopitelných důvodů trpěla podivným zkreslením, které znělo, jako kdybych si na uši nasadil prázdné kelímky od jogurtu. Přitom co hře nebylo možné upřít, a to i dnes, bylo krásné vizuální zpracování, které ve své době rozhodně patřilo na špici. Zkrátka zlaté české ručičky. Říkal jsem si, jak je možné, že zbytek hry je tak – nedoladěný…

Můj první pokus o dohrání Alpha Prime vzal za své asi tak v první čtvrtině hry, kdy mě už doslova naštvala neskutečná přesnost nepřátel a mé opakované umíraní v místě, přes které jsem se nemohl dostat. I když příběh hry sliboval zajímavý zážitek, tuhle frustraci jsem fakt neměl za potřebí. A tak se mi hra s prvními dojmy zapsala do paměti jako neskutečný a nehratelný paskvil s nevyužitým potenciálem. Bohužel se ukázalo, že střílečky zkrátka nejsou jen o grafice a příběhu, ale i o vyvážené hratelnosti. Bez dobré hratelnosti prostě hra nikdy fungovat nemůže, ať už má jakkoliv dobrý či špatný příběh. A mně bylo jen líto, že právě čeští vývojáři tohle nezvládli.

Přesto i tak časem následoval další pokus. Přece jen mě ta hra lákala. A pokaždé, když jsem otevřel šuplík u stolu, padla mi zaprášená krabička hned do oka. Asi po dvou letech jsem dal hře další šanci. Nainstaloval jsem ji do PC a znovu ji rozehrál. Tentokrát už jsem přetrvávající problémy se zvukem přehlížel a snažil se do hry vžít. To se částečně povedlo. Nicméně opět celý zážitek ubíjela zcela nezvládnutá hratelnost. A já si opět řekl, že tohle vážně zapotřebí nemám. Snad ještě u žádné hry jsem se tak nerozčiloval, jako právě u Alpha Prime. Netrvalo dlouho a hra opět skončila v šuplíku. To jen začalo potvrzovat fakt, že tahle hra se vážně moc nepovedla. Bohužel…

Dnes máme rok 2012 a po dlouhém rozmýšlení nad tím, co si zahrát, jsem znovu oprášil Alpha Prime. Fakt, že jsem si tuhle hru tehdy kupoval s takovým nadšením a hlavně očekáváním, a dosud jsem ji nebyl schopen dohrát, mě trochu štvala. A tak mi to nedalo a zkusil jsem to zase, tentokrát s vědomím, co mě čeká a na co se připravit. Přece nemůžu být taková lama, abych to nedal, no ne? A ejhle – ono to vážně zabralo!

V dnešní době, kdy vám každá střílečka říká, co máte udělat a jak to máte dělat, jsem musel obtížnost Alpha Prime naopak ocenit. Teď si teprve uvědomuji, co je to pojem oldschool. No, pořád to není přesně to, co bych od hry očekával. Ta obtížnost mi stále přijde extrémní. Na druhou stranu ale stačilo naučit se tu hru hrát a hned to šlo o poznání lépe. Klíčem k úspěchu bylo hlavně využívat vyklánění zpoza rohů, zpomalení času a prohledávání beden kvůli munici a lékárničkám. Lékárniček je naštěstí všude dost. Najednou mě tahle hra začala bavit mnohem víc, než kdysi. A to i včetně docela zajímavého příběhu, který sice ve hře tohoto žánru není až zas tak důležitý, ale přece jen hraje docela významnou roli.

Musím uznat, že grafické zpracování téhle české hry je i po těch šesti letech docela na úrovni a rozhodně nelze tvrdit, že by nějak razantně zestárlo. Má sice své chyby, technologie už taky dost pokročily. Ale pořád se na to dá dívat a s radostí objevovat kdejaká zákoutí. Musím také ocenit některé skvělé nápady, které se už snad nikdy potom ve hrách neobjevily. Například hackování kamer přes zeď a zjišťovaní s jejich pomocí, kde je jaký nepřítel. Případně kde je jaký ventil, který by se dal dalším hacknutím odpálit a nepřátele tak zlikvidovat ještě dříve, než vůbec do místnosti vkročím. I zmíněné zpomalení času se ukázalo jako užitečné a uvítal jsem, že k jeho obnovení bylo vždy potřeba nejprve nasbírat dostatek hubbardia. Stejně tak u zdraví, kdy musíte sbírat lékárničky či hledat terminály k jeho naplnění. Takže žádná postupná regenerace a podobné kávoviny, které se dnes považují za vrchol vývoje žánru FPS.

Pokud jde o zbraně, tam není moc co vytknout, ale ani chválit. Je to takový průměr. Najdete zde kladívko, které prakticky nikdy nevyužijete. Pistolka se hodí zejména ze začátku hry. Brokovnice se ukázala jako celkem účinná zbraň na blízko. Rotační kulomet v mých rukou našel asi největší využití pro svou všestrannost. Jakási futuristická sniperka se také občas hodila. Celkem časté využití našly i granáty. Naopak příležitostí pro raketomet a plamenomet se moc nenašlo. Každopádně je ale dobře, že je tu od každého kalibru zastoupen alespoň jeden kousek, takže by si každý měl vybrat dle svých chutí.

Co mě ovšem značně zklamalo, tak to byla herní doba. Na krabičce hry se doslova píše, cituji: "15 až 20 hodin hraní". Já jsem celou hru dohrál za nějakých 5 a půl hodiny. A to včetně průzkumu okolí a občasného opakování některých částí, kdy jsem zapomněl ukládat hru. Jako tohle má být co? Říkal jsem si, že je trochu divné, aby hra měla delší hrací dobu než můj oblíbený Chaser, kde se to v průměru pohybuje kolem nějakých 16 hodin. Ale minimálně těch 10 hodin jsem od Alpha Prime očekával. Škoda… Jinak bych ve výsledném hodnocení dal hře o pár procent víc :-/

Nuže, abych to tedy nějak shrnul. Alpha Prime není zas tak špatná hra, jak by se na první pohled mohlo zdát. Má sice několik chyb a hlavně náročnou hratelnost. To ovšem jiní za chybu ani považovat nemusí – ba naopak. Grafické i zvukové zpracování je dnes také na docela dobré úrovni. U zvuků je to bohužel trochu nedoladěný, ale dá se to překousnout. I příběh, ať se zdá jakkoliv nepodstatný, není vůbec špatný a je na něm znát, že ho má na svědomí skutečný spisovatel současné české sci-fi. Hlavní vadou hry ale zůstává její zcela nevyužitý potenciál, zejména pak příliš krátká herní doba.

Pokud bych měl tuto hru někomu doporučit, tak pak jedině všem těm, co hledají v dnešní záplavě přihlouplých stříleček typu CoD klasickou oldschool adrenalinovou akci. Jestli chcete zažít pořádnou výzvu, mohla by právě Alpha Perime být pro vás tou pravou volbou. Navíc je to česká hra, a to už samo o sobě je velké plus, kvůli kterému by si tuto hru měl každý český fanoušek sci-fi her prostě zahrát. Já osobně jsem rád, že jsem hře tu šanci ještě dal a že jsem ji konečně dohrál až do konce ;-)

Hry podle filmů většinou nedopadají dobře a v mnoha případech je lepší se jim velkým obloukem vyhnout. Nicméně v případě Terminátor Salvation to tak úplně neplatí. Ač se hra samotná může na poli dnešních akčních titulů tvářit jakkoliv béčkově, pravda je taková, že v jádru je to vlastně celkem povedená střílečka. Pokud k ní nebudete přistupovat s příliš velkým očekáváním, může vás velmi mile překvapit, a to nejen celkem pěkným zpracováním, ale docela i příjemnou hratelností.

Příběh, jak už ze samotného názvu vyplývá, je zasazen do období filmu Terminátor Salvation, i když filmového děje se popravdě skoro vůbec nedrží a jde si svou vlastní cestou. Po celém světě zuří válka mezi stroji a lidmi, kteří beznadějně usilují o poražení Skynetu. Vy se zde protentokrát ujmete role samotného Johna Connora, jež se namísto svého předurčeného osudu snaží bojovat proti nepřátelům jako obyčejný voják. Tu se však během akce ozve tísňové volání skupiny přeživších a vy se jim jako správný hrdina rozhodnete za každou cenu pomoct, i když to znamená vydat se na území Skynetu a porušit rozkazy nadřízených.

Během tohoto nelehkého úkolu, který jste si dali za cíl, pak potkáte řadu různých nepřátel. Ty samozřejmě tvoří nejrůznější typy robotických terminátorů, jejichž cílem je ničit vše živé v dosahu. Co do druhů jich sice mnoho není, ale setkáte se jak s roboty pozemními, tak i poletujícími ve vzduchu či s obřími monstry velkých jako několikapatrová budova, což bohatě stačí. Všichni vypadají velmi pěkně a zejména T-600 ve mne vyvolávaly dávné vzpomínky na nezapomenutelnou filmovou sérii, proslavenou hlavně díky Arnoldu Schwarzeneggerovi.

Inteligence protivníků je popravdě velmi jednoduchá a často jsou naprogramováni jen k postupu vpřed za bezhlavého střílení. Ale není se co divit – jsou to přece vraždící stroje, které se s nějakou taktikou moc nezatěžují. Někteří z nich spoléhají výlučně na svou odolnost a sám musím uznat, že jejich likvidace vůbec nebývá snadná. Často mají pár slabých míst, které jsou ale v zadní části, takže se nevyhnete nutnosti své nepřátele obejít a napadnout je zezadu, zatímco je vaši parťáci zaměstnávají zepředu. Vlastně parťáci vám dělají společnost po celou hru a velmi často vám dokáží až překvapivě dobře pomoci.

Cestou se vám do rukou dostanou samozřejmě i nějaké ty zbraně. Popravdě, moc jich není. Vaší klasickou výbavou se tak stane především útočná puška a brokovnice. Občas přijde i na těžší kalibr v podobě raketometu či granátometu. Ale vzhledem k tomu, že můžete současně nést pouze dvě zbraně naráz, zůstanete zase u osvědčené kombinace kulek a broků. Výbavu vám pak doplňují rovněž granáty, které se často hodí k likvidování odolnějších protivníků. Jen u ručních zbraní však nezůstanete. Čas od času se dostanete i k nějakému tomu palebnému stanovišti, ať už je to kulomet osazený v zátarasu či na vozidle.

Herní náplň je celkově vzato vlastně docela obyčejná. Tu se chvíli přesouváte po svých a čelíte útokům nepřátel. Za chvíli zase bráníte nějaké území. Celkem často pak nasednete do nějakého vozidla a s pomocí osazené zbraně bráníte konvoj či kryjete ostatní při ústupu. V jedné chvíli se dokonce posadíte na konec jedoucího vlaku v metru a raketometem budete ničit najíždějící nepřátele, aby vás nedohnali. Autorům rozhodně nelze upřít, že nápadů, jak oživit jinak striktně lineární hratelnost, měli víc než dost. Obzvláště ta jízda metrem s raketometem v ruce se mi líbila, a věřte, že ještě v závěru hry dojde na mnohem těžší kalibr ;-)

Hra, alespoň co se vizuálního zpracování týče, nevypadá na dnešní poměry vůbec špatně. Okolní prostředí zničených městských ulic, budov a továrních komplexů působí obstojně, modely jednotlivých postav i nepřátel jsou detailní a vůbec vše, co ve hře uvidíte, ve vás vyvolává celkem uvěřitelný dojem z apokalyptické budoucnosti. Samozřejmě v rámci svých možností – Crysis 2 to přece jen není. Horší je to s technickou úrovní některých animací, které v řadě případů působí až příliš lacině. Na druhou stránku však svůj účel plní celkem dobře, a tak tu ani není nouze o nějaké ty srdcervoucí scény. Osobně se mi pak líbilo i samotné menu hry, které je rovněž vymyšleno velmi hezky.

Co musím na této hře jednoznačně pochválit, tak je pěkně zpracované krytí vaší postavy. Kdykoliv je možné se schovávat za různé objekty podobně jako v Mass Effectu, přičemž se elegantními pohyby lze mezi jednotlivými úkryty plynně přesouvat. Hru to do jisté míry příjemně oživuje a dává vám tak pocit, že nehrajete zas tak úplně obyčejnou hru, jak by se na první pohled někomu mohlo zdát. I přes pár technických nedostatků je naopak znát, že si tentokrát autoři s jednotlivými herními mechanismy skutečně vyhráli a že hru netvořili jen z povinnosti vůči stejnojmennému filmu.

Ani po zvukové stránce hra rozhodně za dnešním standardem nijak nezaostává. Zvuky zní tak, jak by každý očekával. Zvláštní uznání si pak zaslouží i nadabování jednotlivých postav, které je na poměry průměrných filmových her celkem precizní. Stejně tak musím pochválit i hudební doprovod, jež se drží filmového motivu a skvěle tak budí správnou atmosféru terminátorských filmů. Je tu znát velká snaha přiblížit hru filmovému zážitku, a to je přesně to, co se od takovéto hry očekává. Takhle by to zkrátka mělo vypadat.

Nutno také poznamenat, že se tato hra dá projít jak v jednom, tak i v kooperativním módu. Což je bezesporu také jeden z faktorů, na který se při vývoji hodně spoléhalo. Já jsem ho ale bohužel neměl s kým a hlavně na čem vyzkoušet. Nicméně věřím, že by to mohla být velmi povedená zábava. Osobně jsem se musel spokojit sám se sebou, což však nevadí, neboť i tak jsem si hru vychutnal bez problémů a mám z ní víceméně pozitivní zážitek.

O Terminátor Salvation rozhodně nelze říci, že jde o špatnou hru. Vlastně popravdě jsem se během hraní docela slušně bavil. Těžko ale říci, zda jsou i ostatní hráči ochotni prominout řadu nedostatků, kterými tato hra i přes poctivě odvedenou práci autorů trpí, zejména pak velmi krátkou herní dobu. Každopádně pokud bych měl vybrat nějakou skupinu, kterým tuto hru doporučit, tak to budou bezpochyby fanoušci fenoménu terminátorů, neboť ti, jak pevně věřím, dokáží tenhle netradiční titul ocenit a řádně si ho užít tak, jako já.

Po velkém nadšení z prvního Necrovision, viz můj komentář u hry, jsem byl přirozeně zvědavý i na Lost Company. Rozšíření téhle skvělé hry o další dějovou linku jsem vítal s velkým nadšením. Jenže tentokrát už to popravdě není úplně to, co bych očekával. Hra i v tomto případě sice nabízí celkem slušnou zábavu, avšak mé dojmy zůstávají po dohrání poněkud rozporuplné. Vezměme to ale pěkně po pořádku.

Příběh tohoto "pokračování" se odehrává před událostmi z prvního dílu. Tentokrát se ujmete role samotného Zimermana, hlavního záporka z minula, který zde má za úkol co nejdříve doručit vakcínu proti šířící se nákaze. Díky tomu máte možnost se na příběh hry podívat z opačného úhlu a zjistit, jak to doopravdy všechno začalo a co se vlastně zvrtlo, že se Zimerman nakonec změnil v nebezpečného šílence. Nápad je to docela dobrý a musí se ocenit, stejně tak i příležitost hrát za němce. Nicméně jen to bohužel ke kvalitnímu zážitku nestačí.

Od samého začátku jsem tak nějak postrádal tu skvělou atmosféru z jedničky. Opět jsou tu celkem rozlehlé lokace, spousta nejrůznějších nepřátel a výborně zpracovaných zbraní, včetně některých nových. Ale už to zkrátka tak nějak spolu nefunguje. Možná za to může fakt, že podstatnou část hry vám tentokrát neustále dělají společnost nějací parťáci, což mi do konceptu her, jako je Necrovision, příliš nezapadá. Sice vám čas od času dokáží opravdu pomoct, pokud se na vás valí přesila monster, ale většinou se vám jen pletou do cesty a jsou na obtíž, protože přes vás často střílejí po nepřátelích a ubírají vám tak životy, což fakt nikoho nepotěší.

Ani po stránce vizuálního zpracování to tentokrát není úplně dotažené do konce. Některá prostředí opakující se z prvního dílu bych ještě pominul. Přece jen se to odehrává ve stejné oblasti jako jednička, takže je vcelku logické, že se podíváte i na již známá místa. Ale design některých úrovní v tomto případě zkrátka postrádá nápaditost, díky čemuž jsou v Lost Company tentokrát mise často krátké a nezáživné. Také se tu pravděpodobně díky spěchu autorů vyskytuje řada bugů, hlavně co se týče stínování či nasvícení prostředí. To se naštěstí zlepší v poslední třetině hry, kdy se dostanete do podzemí, ale to už se zase blížíte ke konci. Škoda.

Chyběly mi tu také příběhové předěly, v jedničce pěkně zpracované formou statických obrazů doplněných rozhovory. Zde je nahradily nepříliš kvalitní cutscény. Alespoň že zůstaly dopisy a jejich předčítání, které je na stejné úrovni jako v předchozím díle. Stejně tak tu zůstaly i jednotlivé výzvy mezi misemi, jejichž náplň je ale často poněkud fádní. Tentokrát jsem popravdě některé vynechal, ať už z důvodu příliš vysoké obtížnosti, nebo pro jejich nezábavnost. Je znát, že už autorům místy docházely nápady.

Co naopak musím ocenit, alespoň teda podle mě si to pozornost zaslouží, jsou dvě mise, kde sednete do nějakého toho vozidla. Nejprve si vyzkoušíte letadlo, s jehož pomocí budete bránit obrněný vlak, sestřelovat vzducholoď či bojovat s draky. Po druhé se zase projedete v pravém a nefalšovaném prvoválečném tanku. Není to sice nic revolučního, ale aspoň to mírně oživuje jinak zcela lineární akci a přidává tak na různorodé hratelnosti. Jen kdyby tu takových věcí bylo trochu víc…

A co říci závěrem? Pokud hledáte bezduchou střílečku pro občasné odreagování, mohla by Lost Comany být tou pravou volbou. Jestli ale čekáte minimálně stejně kvalitní zážitek, jako v případě prvního Necrovision, připravte se na mírné zklamání. Zábavné to sice pořád je a závěrečná část se mi i líbila, ale už to nemá tu správnou atmosféru, která by hráče více vtáhla do okolního dění. A to je škoda. Doufejme, že další pokračování, pokud ještě někdy nějaké bude, dopadne zase o trochu lépe a že se minimálně vyrovná prvnímu dílu.

Jak nemám rád hry ve stylu Painkillera, tak mě popravdě ani Necrovision napoprvé moc nechytil. Ovšem pak jsem dostal chuť na nějakou tu nezávaznou odreagovačku, takže napodruhé už mě tato hra pohltila, a to dokonce rovnou takovým způsobem, že ještě doteď jsem z ní naprosto uchvácen. Jak už jsem zmínil i u jiných titulů, hry z východu mají zkrátka své jedinečné kouzlo a Necrovision je toho přímým důkazem. Panové z Farm 51, klobouk dolů. Takhle poctivě navrženou střílečku plnou akce, střelby a výbuchů, která se přitom nezvrhává v úplné řeže s tisíci nepřáteli, jsem tu už dlouho neviděl…

Nekonečné boje jako v Serious Samovi se tu naštěstí, vyjma extrémně těžkého závěru, opravdu nekonají v tak velkém měřítku. Popravdě se tu střetáváte s nepřáteli spíše tak po desítkách. Hra vám nepřátele většinou servíruje pěkně postupně a v rozumném množství, přičemž není ani problém si po souboji bezproblémů vydechnout. Namísto ztřeštěné řežby se tedy Necrovision blíží svým konceptem více ke klasickým Doomovkám, což je skvělá zpráva zejména pro milovníky oldschool stříleček. Jak z toho totiž plyne, tento titul je v jádru dobrá a propracovaná hra ze staré školy, což z ní dnes dělá malý klenot na poli FPS her. Protože takovýchto poctivých stříleček dnes vzniká sakra málo!

Příběh téhle hry, i když není bůhví jak originální, tak je minimálně zajímavý dost na to, aby dokázal každého hráče vtáhnout do děje. Německá armáda se ve snaze zvrátit průběh války pokouší ve starobylých ruinách kdysi zaniklé civilizace najít cokoliv, co by jim válku pomohlo vyhrát. Jenže zahrávat si se samotným peklem se nevyplácí. A tak se jako nedobrovolný hrdina, neustále trousící nějaké ty drsňácké hlášky, ocitáte v podivné válce, o které byste ani ve snu nesnili. Vlastně v tomto směru se hra trošku podobá hře Return to Castle Wolfenstein od Id Software, avšak v případě Necrovision jde hutná atmosféra ještě mnohem dál.

Vaše kroky za vítězstvím vás provedou nejrůznějšími lokacemi a zavedou vás až k počátkům samotného lidstva. Postupné odkrývání děje je zde v podobě nalézání dopisů občas proloženého nějakým tím rozhovorem, což mi přijde jako dobrý a pro tuto hru plně dostatečný způsob vyprávění. Žádné složité animace - pár statických obrazů a ohořelých dokumentů v tomto případě bohatě stačí, aby ještě víc podpořily temnou atmosféru celé hry. Velice se mi pak líbilo skvěle nadabované předčítání jednotlivých dokumentů, které zkrátka nemělo chybu a dobře se poslouchalo.

Množství druhů nepřátel, s nimiž na své cestě poměříte síly, je zde celkem rozmanité, a i když jejich inteligence zrovna neohromí, ve hře, jako je tato, to vůbec nevadí. Setkáte se jak s obyčejnými vojáky bojujícími o přežití v zákopech, tak se spoustou různých nemrtvých monster a jiných prapodivných bytostí či démonů, a to včetně draků. Zvláštní skupinu tu pak tvoří i celkem pestří a nápadití bossové, kterých je v této hře až nebývale dost. Souboje s nimi jsou nicméně svižné a nikterak obtížné, takže z toho slabší hráči nemusí mít až tak velkou hrůzu, jakou by z toho na první pohled někdo mohl mít.

Zbraňový arzenál je zde taktéž docela pestrý a ani v tomto směru s fantazií autoři určitě nešetřili. Zahrnuje nejen šavle či polní lopatku, ale i několik reálných druhů pistolí, brokovnici, pár pušek, kulometů či granátů – zkrátka běžnou výbavu správného vojáka. Mnohé ze zbraní lze navíc použít i v duálním módu, čímž získáte dvounásobnou palebnou sílu. Později se vám ale do rukou také dostane speciální magická rukavice s několika různými módy střelby či upírský samopal, brokovnice, plamenomet a raketomet. Nechybí tu dokonce ani pasáže v obrněném mechovi, boje s plynovou maskou v zaplynovaných zákopech či dokonce letecké souboje na hřbetu draka. U všech zbraní jsem každopádně měl příjemný pocit ze střelby a likvidace nepřátel tak byla zábavnější, než bych čekal.

Hra má všeho všudy pouhých dvanáct levelů, nepočítám-li samostatné výzvy, což by se na první pohled někomu mohlo zdát zatraceně málo. Nutno však poznamenat, že jednotlivé levely jsou tu díky usilovné a nápadité práci designérů neskutečně rozlehlé, a tak není výjimkou, když je k jejich dohrání často zapotřebí i více jak jedné hodiny. Což se dnes už moc nevidí. Ve výsledku to pak dává celkem slušnou herní dobu, za kterou se vůbec není třeba stydět. Naopak některé současné hry by si popravdě z Necrovision klidně mohli vzít zářný příklad toho, jak by správná hra měla vypadat…

Velkým kladem této hry je jednoznačně vizuální zpracování. Převážně potemnělé až hororové prostředí je zde opravdu úchvatné, ať už se nacházíte v zákopech na bojišti, v laboratořích či v tajemném podzemí. Obzvláště pak část odehrávající se ve starobylém podzemním chrámu mě neskutečně nadchla. Monumentální architektura skloubená spolu se starodávnými technologiemi jakési ztracené a v zemi pohřbené civilizace tu byly tak odlišné od všeho ostatního, až se mi tajil dech. Chvílemi mi to připomínalo Quake, chvíli zase kulisy z filmu Kronika temna. Ostatně střetnete se tu i s Nekromandry – nevím, zda je to jen shoda jmen či úmysl. Celkově vzato vizuální zpracování téhle na první pohled obyčejné řežby musím pochválit, protože velkolepost některých scén byla prostě úžasná. Nápaditost autorům rozhodně nechyběla, díky čemuž je prostředí různorodé a stále se je na co dívat.

Zvláštní doménou hry jsou pak mezi jednotlivými lokacemi postupně zpřístupňované výzvy. Jejich plnění není nutností, avšak pokud je dokončíte, získáte pro sebe trvale nějaké to vylepšení, což vám v pozdějších fázích hry může do jisté míry usnadnit přežití. Výzvy se většinou sestávají z úkolů, v nichž je potřeba v časovém limitu pobít tou či onou zbraní tolik a tolik nepřátel. I zkušenějšímu hráči mohou pěkně zatopit a získání některých vylepšení vskutku není nic jednoduchého. Je to nicméně příjemné zpestření a příležitost, jak se vyblbnout ve stylu Serious Sama.

Po zvukové stránce si taktéž není na co stěžovat. Hra zní velmi pěkně a až na pár výjimek je to perfektní. Temné atmosféře navíc dost napomáhá atmosférická hudba. Ta není nikterak výrazná a neruší, přitom však velmi dobře podkresluje jednotlivé situace a vyvolává ono očekávané napětí. Stejně jako ohledně vizuálního zpracování si i v tomto směru hra rozhodně zaslouží pochválit. Jsou to už sice jen detaily, ale právě detaily dělají z obyčejné hry hru výbornou, což je i tento případ.

Necrovision je hra vskutku zajímavá, o které se ale nikdy moc nepsalo, a tak nějak zapadla, jak už se to ostatně u her z východu bohužel často stává. Je to však škoda. Pro mne to bylo příjemné překvapení s velmi poutavou hratelností, parádním grafickým zpracováním a neuvěřitelně hutnou atmosférou, která se dnes už jen tak nevidí. Hra se navíc odehrává za první světové války! Konečně někoho napadlo vymanit se s dnešního klišé válečných parodií a děj zasadil do války, která dodnes skoro vůbec ve hrách zpracována nebyla. A i když je příběh v této hře zcela smyšlený a pro hororovou atmosféru spojený s temnotou a nemrtvými, období začátku 20. století je rozhodně jedno velké plus.

Zkrátka a dobře, autoři se mi tentokrát trefili přesně do vkusu, a proto nemohu jinak, než ohodnotit toto výjimečné dílko 90 procenty. Dal bych možná i trošku víc, nebýt jedné menší negativní vlastnosti, a to neustálého zasekávání o některé předměty na zemi či o mrtvoly, které sice není tak strašné, ale chvílemi to kazí jinak skvělý dojem ze hry. I tak to ale nic nemění na tom, že se tato hra nyní zařazuje mezi mé srdcovky. A už teď se těším, až si vyzkouším pokračování. Vřele doporučuji všem!

V Rusku vzniká obrovské množství různých her. Sem tam si i nějaká prorazí cestu k nám. Nutno podotknout, že většinou jsou to hry celkem kvalitní. Ostatně, jak už jsem uvedl jinde, hry z východu mají zkrátka něco do sebe, co západní hry nemají. V případě The Stalin Subway je to však už na pomyslné hranici mezi dobrou a špatnou hrou. Dost záleží na tom, jaká očekávání od této hry máte a jakým pohledem na ni tedy budete pohlížet.

Popravdě, k této hře nelze moc přistupovat jako k typickým příběhovým FPS. Tato hra je hlavně o likvidaci velkého množství nepřátel za pomoci mnoha různých zbraní, podobně jako v klasických doomovkách. Víc od toho ani nečekejte. I když je tu náznak jakéhosi příběhu, který je v určitých fázích i celkem zajímavý, jde stále jen o pouhou budgetovou střílečku a nic víc.

Jako příslušník KGB neustále utíkáte a snažíte se prostřílet stanicemi metra, abyste mohli pokračovat vlakem do další úrovně. Občas se podíváte na povrch, případně do tajných laboratoří či do Stalinova soukromého bunkru. Jednou se dokonce ujmete role jedné agentky, s níž se zase prostřílíte podzemím Kremlu. Zkrátka nic jiného na vás nečeká, než prosté pobíhání z místa A do místa B za doprovodu neustáleho střílení po vašich soudruzích. Ať už se ale herní náplň může zdát jakkoliv stereotypní a bez nápadu, nelze popřít fakt, že střílení v této hře dává člověku alespoň celkem slušný pocit a dobře se u toho relaxuje.

Nepřátel je tu opravdu mnoho, ale jejich inteligence je mizivá. Většinou na vás čekají rozmístění za každým sloupem nebo rohem a nechají se snadno zastřelit. K tomu je tu alespoň velmi pestrá sestava zbraní, začínající u pistolí, pušek a samopalů a končící těžkými kulomety či raketomety. Celkově zbraně jsou v této hře jednou z nejlepších vlastností, která stojí za zmínku. Samozřejmě tu ale nechybí ani granáty, které však praxi popravdě moc nevyužijete.

Design úrovní je lineární, což ale u hry tohoto typu ani nelze vytknout. Až na pár vzácných výjimek se prostředí soustředí do prostor Moskevského metra. Musím uznat, že jednotlivé stanice vypadají celkem pěkně. Mimo to občas dojde i na závod s časem, kdy se musíte probít jedoucím vlakem a zabrzdit ho do časového limitu. Nápad je to dobrý, ale pro mě osobně často frustrující. Jinak si ale není moc na co stěžovat. Mírné oživení vždy přišlo vhod.

Ač se někomu může tato hra zdát sebeblbější, musím se přiznat, že já osobně se u ní docela dobře bavil. Na rozdíl od pozdějšího pokračování zde nechybí nápaditost v designu ani uspokojivý pocit ze střelby a celkově z chování zbraní obecně. Bohužel ale ne všem tohle bude stačit, takže z toho plyne, že tato hra rozhodně není pro každého. Jestli hledáte hlubší myšlenku či nevšední atmosféru, raději zkuste Metro 2033. Pokud ale hledáte jen pouhou střelnici k odreagování, zkuste tohle a uvidíte, zda vás to chytne či ne.

Nemohu si pomoct, ale hry z východu mají vždy něco do sebe. Něco, co většina západních her tak nějak postrádá. A Metro 2033 je zcela určitě jednou z těch her, od které by se ostatní mohli klidně učit.

Co víc k této hře říci. Já už mohu pouze shrnout to, co řekli jiní. Poutavý příběh, jedinečné grafické zpracování, hutná a tísnivá atmosféra – zkrátka všechno spolu skvěle ladí a vytvářejí tak téměř dokonalou hru. Pokud jste někdy snili o dobrodružném objevování strašidelných podzemních chodeb a tunelů za svitu pohasínající svítilny, pak je tato hra určená přesně pro vás, neboť právě v tom neustálém napětí z neznáma spočívá úspěch téhle hry.

Mimo opuštěných, zničených a všude strachem nasátých tunelů se také podíváte občas na povrch. Ten je až neskutečně děsivý a smutný zároveň. Všude samé sněhem a ledem zaváté trosky, pobořené budovy, ohořelá auta a mrazivý vítr neúnavně bičující vše okolo. Občas prosvitne mezi mraky slunce, ale zdánlivá naděje se za chvíli zase ztratí pod roušku nukleární zimy. Ta tu má opravdu své jedinečné kouzlo. Atmosféra je až dechberoucí, což ostatně také dost umocňuje neustále se vám opocující plynová maska.

Nepřátel je plno. Ať už jde o hromadu nejrůznějších mutantů, tak se zde i střetnete s řadou ostatních přeživších z metra. Ideologie tohoto skomírajícího společenství je různá, tudíž nechybí nacisti, komunisti a další různé ministátečky bojující mezi sebou o přežití. Zbraní je taktéž celkem dost. Zvláštní vlastností hry je pak dvojí munice. Jedna vyráběná v metru je dostupná všude a její účinnost je omezená. Zatímco ta předválečná se cení jako zlato a také se s ní platí. Dobře si tedy každý musí rozmyslet, zda si ji bude šetřit pro svou vyšší účinnost, nebo zda za ní nakoupí hromadu obyčejného vybavení.

Metro 2033 je zkrátka po všech směrech hra dotažená až do těch nejmenších detailů. Životu přeživších v bývalých stanicích metra ihned uvěříte a vcítíte se tak rychle do své role zachránce ztracené civilizace. Tahle hra má prostě svoji duši a díky ní může každý zažít vskutku nevšední zážitek, který se v poslední době u her tohoto žánru vídá tak zřídka…

Na závěr podotýkám, že knižní předlohu jsem dosud nedočetl. Je jasné, že hra je z mnohých důvodů zjednodušená, nicméně hlavní děj zachovává celkem dobře. Vlastně způsob, jakým se se zpracováním autoři poprali, je mi docela sympatický a rozhodně není co vytknout. Snad jen jedině délku herní doby. Ta je sice průměrná, ale pro samotnou kvalitu z nevšedního herního zážitku by si člověk nějakou tu hodinu navíc klidně nechal líbit.

Hru doporučuji všem – povinná pařba pro všechny hráče žánru FPS.

Ach - zlatá éra čistokrevných akcí, které i přes svůj žánr nebyly hloupé a dokázaly zaujmout nejen střílením, ale i atmosférou a příběhem....

Vivisector je u hráčské komunity docela nedoceněná, ale přesto poměrně zdařilá hra. Její dlouhý vývoj se sice negativně podepsal na její vizuální kvalitě, zejména v první polovině hry, ale jinak je to dílko, které jistě stojí i dnes za povšimnutí. Ocenit by ho mohli hlavně starší hráči zvyklejší na víc akce než na hromadu hloupých rádoby efektních scén, kterými jsou dnešní hry prakticky prošpikované od začátku až do konce. Navíc v druhé polovině hra nabízí celkem nevšední zážitek v nevšedním a poutavém prostředí, což je nutno ocenit. Stejně tak bohatý arzenál zbraní, s nimiž je radost likvidovat všechny vaše nepřátele.

Když jsem si tuhle hru nedávno znovu zahrál a s odstupem času se rozpomínal na první setkání s „electrohyenami“ a jinými nezapomenutelnými potvorami, ještě více jsem ocenil její jedinečnou atmosféru a sklon k přímočaré a ryze čisté akci. Takové hry už snad dnes ani nevznikají, a je to škoda. Ať už je ta grafika dnes kdovíjak zastaralá a pro někoho možná i ošklivá, má zkrátka svoje kouzlo, kvůli kterému se ke hře pořád rád vracím. Neříkám to často, ale v tomto případě je docela škoda, že nevznikl žádný datadisk – já osobně bych ho uvítal s velkou radostí.

Abych to tak nějak shrnul, Vivisector je hra se zajímavým nápadem, nápaditým prostředím a koneckonců i docela neobvyklým příběhem, místy podkresleným atmosférickou hudbou, která opravdu dokáže tu správnou atmosféru vyvolat. Jistě, není to bůhvíjak excelentní titul, který by přinášel něco nového či nevídaného, ale v mém žebříčku se tato hra nachází velmi vysoko. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak asi hned za Chaserem, který je u mě na prvním místě :-)

Pokud máte rádi starší hry a hledáte kvalitní zábavu, pak vám nedoceněný Vivisector klidně rád doporučím. Možná ne všem sedne jeho zpracování, ale své fanoušky by si jistě pořád našel – a to i dnes ;-)

Toto chystané rozšíření mi dlouho unikalo a já se o něm prakticky dozvěděl až den před jeho vydáním. To ovšem vůbec nevadí – o to víc jsem byl potěšen. I když spousta lidí hned prohlásila, že cena za toto nové DLC je až přehnaná, přesto jsem těch pár korun za to dal a po dohrání jich rozhodně nelituji. Nejde zde totiž o DLC jako takové, ale doslova o novou plnohodnotnou kampaň, která si se svojí délkou nezadá ani s některými dnešními hrami. K dohrání totiž počítejte minimálně se čtyřmi hodinami, a to jen za předpokladu, že hru jen bez zastavení proběhnete na nejnižší obtížnost. Já osobně ale hraním strávil půl dne, né-li víc…

A na co že se to vlastně můžete těšit? Nuže, Dr. Proton vaše poslední setkání záhadným způsobem přežil a nyní opět ohrožuje nejen vás, ale i celý svět. Musíte ho proto zastavit a jeho plány překazit. Do toho se však připletou ještě vetřelci a je z toho solidní guláš v dobrém slova smyslu. Najdete zde nové zbraně, nepřátele, bossy, vozidla a plno dalších věcí, které jistě potěší každého Dukova příznivce. Nechybí ani pověstný humor či různé narážky na známé herní tituly či filmy. Zkrátka je to Duke jako vždy.

Pokud vás původní DNF nebavil, asi vás ani toto DLC příliš nenadchne. Drží se totiž stejných principů a úrovně humoru jako základní hra. Jestli ale patříte mezi ty hráče, kterým nový Duke nevadil a dobře jste se u něj bavili, pak mi nezbývá nic jiného, než vám toto DLC vřele doporučit. Nejen že se totiž během kampaně podíváte do oblasti 51, ale v závěru dokonce i na Měsíc, kde poměřité své síly s bossem pěkně v Dukově stylu! :D U mě 80 ze 100 ;-)

Takže, dohráno! Konečný čas se v mém případě ustálil na nějakých 11 hodinách. Trochu zklamání, protože jsem čekal, že bude herní čas poněkud delší. Ale bohužel tohle se dnes týká většiny FPS, nejen Duka, navíc v Gearbox při kompletaci hry spoustu věcí určitě vyházeli. Ale nevadí... Herní obsah totiž nezklamal a celkově vzato je hra docela zdařilá. Mladší generaci hráčů to sice asi moc neosloví, viz. některé příspěvky tady v diskuzi, nicméně pamětníky jako já to snad všechny pobaví určitě. Alespoň já se bavil skvěle a užíval si perfektní atmosféru oldschool střílečky každou vteřinu. Chce to jen hodit za hlavu ty dlouhé roky nekonečného čekání a v klidu si hru užít, protože ona si to zaslouží ;-)

Duke Nukem Forever je v prvé řadě střílečka, a to pěkně postaru, o čemž přece Duke je a vždycky také být měl. Nemá smysl od toho čekat víc, i když i zde se dá najít mnoho vskutku nevídaných zpestření nebo třeba jednoduchých puzzlů. Jen půl hodiny jsem například strávil hraním kulečníku v Dukově rezidenci a pak chvíli i hraním na automatu. Dokonce jsem si mohl udělat v mikrovlnce popcorn! A to ani nemluvím o povedených a velmi často všemožně i nemožně nápaditých lokacích, vtipně komentovaných hlavním hrdinou, které během hraní navštívíte! Tohle prostě v žádné jiné hře nenajdete - to je zkrátka Duke :D

Spousta lidí hře přesto vyčítá, že konečný obsah neodpovídá té nehorázné délce vývoje, což na první pohled skutečně neodpovídá, když tu mluvíme o nějakých 14 letech. Je ale dobré uvědomit si jednu podstatnou věc, a to tu, že vše, co vzniklo před rokem 2007, v podstatě s touto hrou nemá nic moc společného. Každý přechod na nový engin znamenalo pro tvůrce de facto začít znovu. Především se to týká map, protože ty jen těžko exportujete z jednoho enginu na druhý, když každý používá zcela jiné technologie. Nejprve Q2, potom Doom3 a nakonec UT - to jsou prakticky nekompatibilní enginy, a kdo se kdy zajímal o tvorbu map, jistě mi dá zapravdu.

Takže se dá říci, že tohle je zcela nová hra, než byla ta původní slibovaná od roku 1998. Stačí se podívat na všechna ta videa, co se po dohrání odemknou - do roku 2007 to v podstatě byla úplně jiná hra. Tahle, co se nám dostala jako finální produkt do rukou, se mohla vyvíjet tak cca 4 roky - a to už zas tak moc není. Tomu by pak nicméně odpovídal obsah mnohem víc.

Často kritizovanou stránkou nového Duka je také grafické zpracování, které na dnešní poměry skutečně není nijak oslnivé. Pravda ale je, že to s tou grafikou zas tak hrozné není. V řadě případů popravdě umí dosti zapůsobit a nejednou příjemně překvapit. Nedostatky se ale občas projeví, a to zejména v exteriérech, kdy je to celý tak nějak rozmazaný - naštěstí se ale tenhle efekt dá zredukovat nastavením, i když přijdete jinak o pár pěkných efektů. Hra jinak běží na max. detaily zcela plynule i na mém obstarožním PC, a to je rozhodně velké plus.

Je zcela jasné, že se názory hráčů na tento návrat legendárního hrdiny budou značně lišit. Je to zcela normální a může za to právě ten dlouhý čas, po který se na tuto hru čekalo. Někdy mi nicméně přijde, že spousta lidí na té hře hledá jen to nejhorší, prostě už jen z principu. Vždyť je to přece Duke Nukem Forever - hra, na kterou se čekalo víc jak deset let a která podle některých ani nikdy neměla vyjít! Jenže vyšla, takže to buď musí být absolutně dokonalá pecka nebo úplný propadák. Pak stačí kdejaká drobnost, nepřesnost či sebemenší zaváhání a už je oheň na střeše… Ale takhle přímočaře k tomu samozřejmě nelze přistupovat. Recenze i názory jsou většinou hodně subjektivní a záleží na tom, jak danému člověku hra sedne. Duke rozhodně není pro každého!

Nuže, co říci na závěr? Duke je zpět se vším všudy! V tomto případě není moc dobré spoléhat na názory ostatních či na různé recenze. Pokud dosud váháte, zda tuhle hru nainstalovat, pak vám radím ano. Jedině tím, že si ji sami vyzkoušíte, zjistíte, zda podle vás stojí za to nebo ne - zda vás osloví, nadchne nebo úplně zklame ;-) Za sebe s klidným svědomím můžu říci, že jsem dostal přesně to, co jsem čekal, a k tomu i něco navíc. Peněz tedy nelituji. Dal bych tomu klidně tak 8/10!

----------------------------------

Aktualizace 8.5.2012:

Hraji tuhle hru znovu už po třetí a musím přehodnotit svůj dosavadní názor i celkové hodnocení. Ta hra totiž není jen dobrá, ale výborná! Stále objevuji nové skryté vtípky, kterých je tam požehnaně :D A jak jsem zprvu moc nemusel některé zbraně, tak až teď začínám jejich precizní zpracování plně doceňovat. Hlavně Dukova pozlacená pistolka a brokovnice jsou zcela famózní…

Opravdu nechápu všechny ty negativní reakce, které se na DNF snesly hned po vydání. Tohle je přece Duke, jak si ho pamatujeme z dob dávno minulých. Až na pár ústupků moderním trendům je to v jádru pořád Duke jak má být, navíc v mnoha směrech vylepšený. No jen řekněte, v které jiné hře můžete například v mikrovlnce usmažit krysu, umýt se v myčce na nádobí nebo prolézat útrobami jakéhosi obřího stroje? Velmi oceňuji i to, že jakékoliv úkony Duke skutečně provádí rukama, které jsou vidět – to se taky moc ve hrách nevidí…

Tahle hra je zkrátka plná vtipů, narážek a skvělých nápadů, tak v čem je problém? Všem těm lidem, co na tuhle hru jen házejí špínu, bych rád vzkázal, aby si ji zahráli znovu a tentokrát se víc dívali kolem sebe. Stačí jen trochu vypnout, přestat hledat samé nedostatky a dát prostor zábavě – pak se můžete u DNF královsky bavit i vy ;-)

Duke Nukem: Manhattan Project je příjemný a vcelku vydařený návrat ke kořenům tohoto slavného hrdiny. Od začátku jsem věděl, do čeho jdu a co od toho mohu očekávat, a o to více mě pak hra samotná bavila. Různých FPS je dnes nesčetně, proto jsem uvítal tuto "3D" plošinovku, kde jde především o zábavu a odreagování. Co víc si přát? I dnes se rád k této hře vracím. Jediné, co zamrzí, je fakt, že her v duchu tohoto žánru už dnes moc nevzniká...

Dost často zde zmiňuji Chasera jako jednu z nejlepších her, kterou jsem měl možnost kdy hrát. Věřte, že to stále platí. Přitom jsem ale dosud o této hře nic pořádného nenapsal, minimálně tedy ne zde. A to mě trochu mrzelo, když už jsem se tu o jiných hrách tak pěkně rozepsal. Proto jsem se rozhodl můj stávající komentář upravit a přepsat do takové podoby, jakou si tato hra podle mě zaslouží. Vlastně si dovolím přepsat sem moji dřívější recenzi z mého webu Chaser.cz. Mohl bych samozřejmě napsat zcela nový komentář, ale obávám se, že by se mi již lépe nepodařilo zdůvodnit, proč mám tuto hru tak rád. Máte-li zájem, zde najdete originál i s obrázky. Pokud vám ale stačí jen textová podoba, čtěte dál ;-)

Chaser je název jedné z mála her, které mne kdy dokázaly oslovit. Je to akční sci-fi a na svědomí ji mají slovenští vývojáři z Cauldronu. Toto studio sídlící v Bratislavě bylo před Chaserem známé především svými strategickými hrami. Nyní však zkusilo přijít s vlastní střílečkou. Jak se tvůrcům tento odvážný krok vydařil a jak moc se jejich první FPS povedla, to se vám teď pokusím nastínit v této recenzi.

Píše se rok 2044 a příběh začíná na vesmírné stanici H.M.S. Majestic, dosud poklidně obíhající Zemi. Zde se vžijete do role Johna Chasera, který se právě probouzí s úplnou ztrátou paměti. Nevíte kdo jste ani proč tu jste. Jediné, co záhy zjistíte, je fakt, že pokud chcete přežít, musíte se odsud dostat co nejrychleji pryč. Stanice se totiž současně s vaším probuzením ocitá pod útokem nepřátelských jednotek, které se vás snaží bez jediného vám známého důvodu zabít. Nezbývá vám tak nic jiného, než se dát na útěk a pokusit se z rozpadající stanice, kterou už jen okamžik dělí od sebezničení, uniknout včas do bezpečí.

Pátrání po vaší ztracené identitě je tak odstartováno a vy se můžete těšit na pořádné dobrodružství! Chaser totiž není jen bezduchá střílečka, ale naopak kvalitní dějové sci-fi, které vás bude stále nutit jít dál a dál. Ač se to možná na první pohled nemusí zdát, životní příběh hlavního hrdiny je velmi komplikovaná zápletka plná adrenalinových přestřelek, ale rovněž nečekaných zvratů a intrik, jenž se odehrávají na pozadí celé hry. Vy se tak budete muset vypořádat nejen se svou amnézií, ale i s mocnostmi, které budou chtít vaší situace využít ve svůj prospěch.

Příběh je zde vyprávěn pomocí filmových scén vytvořených přímo ve hře, často dlouhých i několik minut, což se jen tak nevidí. Není žádným tajemstvím, že se tato hra snaží být od začátku až do konce spíše filmovou akcí. Do jisté míry se jí to daří a zejména v začátku má děj neuvěřitelný spád. Zatímco se po zdařilém úniku prodíráte polorozbořenými ulicemi města, kam za ohlušujícího rachotu dopadají trosky ze zničené stanice, pomalu se vám vybavují vzpomínky na vaši minulost, a to v podobě rozmazaných obrazů a později i celistvějších útržků. To vás doslova nutí pokračovat ve hře dál, abyste odkryli další nové střípky skládačky a mohli tak ve finále stanout vstříc překvapivému konci, kde se o sobě dozvíte skutečnou pravdu.

Než se tak ale stane, čeká vás vskutku dlouhá a náročná cesta. Během ní navštívíte mnoho zajímavých míst, a není jich málo. Ty vynikají především svou různorodostí a pestrostí, za což autoři zasluhují velké uznání. Z vesmírné stanice se tak podíváte například do válkami gangů zmítaného města Montack City, do čtvrti Little Tokyo i do nedalekého přístavu. Odtud pak na zasněženou Sibiř, kde se podíváte pro změnu do ruského gulagu a na vesmírný kosmodrom. Hra pak v poslední třetině vrcholí na Marsu, kde vlastně, jak sami později zjistíte, vše začalo.

Po stránce designu je Chaser sice striktně lineární hra, nicméně je opravdu velmi rozmanitý a nápaditý, což je rozhodně jedno z jeho velkých plus. Některé levely jsou neskutečně obrovské a detailní, jindy ale zase kvalita trochu kolísá a může to působit trochu monotónně. To se zejména týká velkých otevřených lokací na Marsu, kde je však jejich jednoduchost celkem omluvitelná rozlohou a náročností k vykreslování. Celkový dojem je ovšem příjemný a po většinu času doprovázený výbornou atmosférou, která jen dokresluje skvělý zážitek z hraní.

Aby váš postup hrou nebyl příliš jednoduchý, od začátku až do konce vám ho samozřejmě komplikují nejrůznější nepřátelé. Těch je tu poměrně velké množství a liší se podle toho, v jakém prostředí se zrovna nacházíte. V zapadlých uličkách Montack City narazíte kupříkladu na potetované chlapíky, jinde zase na jednotky místní mafiánské rodiny, s níž se nedobrovolně zapletete. Ve čtvrti Little Tokyo se vás zase budou snažit zlikvidovat praví ninjové, zatímco v japonském mrakodrapu po vás půjdou agenti v černých oblecích. Na Sibiři se pro změnu setkáte s ruskými vojáky a žoldáky a na Marsu zase poměříte své síly s oddíly MarsCorpu, jimž velí jistý Samuel Longwood vlastnící klíč k vašim ztraceným vzpomínkám.

Co se chování protivníků týče, je občas trochu rozporuplné. Na jednu stranu se dokáží chovat docela inteligentně a pořádně vám zatopit. Obratně se schovávají za překážky či na vás číhají za rohem. Párkrát se mi i stalo, že mě nějakým záhadným způsobem obešli a napadli zezadu. Na druhou stranu se ale najdou i taková místa, kde vám doslova vbíhají do rány. Není ani výjimkou to, že se v některých částech hry díky špatně navrženému skriptu nepřátelé objevují znovu tam, kde už jste to prošli a nikdo by tam být neměl. Není to sice nic, co by vám mělo zkazit náladu, ale někdy vám to může trochu znepříjemnit další postup.

Krom tradičního střílení nepřátel vám hru občas zpestří i několik speciálních misí, jako je například nepozorované vniknutí do budovy a následný odposlech nepřátel, ochrana náklaďáku z přístavního majáku, podmořské proplouvání potopených vraků v miniponorce nebo obrana vchodu pomocí těžce vyzbrojeného exoskeletonu. Co se týče zmíněné podmořské mise, názory na ni se dost liší. Mně osobně se tedy docela líbila a pokud jste dostatečně pozorní a orientujete se v prostoru, nebývá většinou problém tuto misi projít.

Po dobu hraní se vám samozřejmě do rukou dostane rovněž spousta zbraní. I těch je tu celkem dost. Od nože a různých druhů pistolí, přes samopaly různých kalibrů až po odstřelovací pušky, granáty a granátomety. Zastoupeny jsou zde jak reálné zbraně nám dobře známé, třeba Uzi, Famas, M16 a další, tak i zbraně futuristické, které vycházejí z vyvíjených prototypů či jsou zcela smyšlené. Všechny zbraně ale působí velmi věrohodně a jejich zpracování je na vysoké úrovni. Nechybí ani zpětné nárazy při střelbě, takže je nutné neustále zbraň udržovat zacílenou.

Většina zbraní také disponuje hned několika módy střelby, přičemž určité typy bývají navíc v kombinaci s granátometem. To je činí dostatečně účinnými i proti těm nejtěžším protivníkům. V některých částech hry si ale vyzkoušíte i zcela speciální vybavení, jako je například miniponorka s harpunou a torpédy či mechanický exoskeleton vybavený rychlopalným kulometem a raketometem. Co se zbraní týká, v tomto směru snad ani není opravdu co vytknout.

Chaser jako první FPS navíc nabízí možnost populárního zpomalení času. Zde nese název "adrenalinový mód", při jehož použití se vše kolem zpomalí a jen vaše reakce zůstanou o něco rychlejší. Dává vám to tak výhodu lépe využít čas a efektivněji zlikvidovat přesilu. Spotřebovaný adrenalin se pak postupně zase dobíjí a je tedy možné vše opět zopakovat.

Hra Chaser běží na vlastním enginu s názvem CloakNT, který pochází přímo z dílny Cauldronu. Vizuální zpracování na dnešní poměry už přirozeně působí poněkud zastarale, ale ve své době konkurovalo takovým komerčním enginům, jako Quake 3 nebo Unreal 2. Přestože je časový rozdíl dnes patrný více než kdy jindy, věřím, že stále může tato hra mnohé z hráčů oslovit. I bez moderních efektů a dynamických stínů totiž Chaser vypadá pořád dobře a ještě lépe může na dlouhé večery zabavit. Proto se k němu také rád vracím.

Po grafické stránce hra exceluje především v různých polorozbořených lokacích, továrnách či skladištích, kde je detailnost prostředí opravdu dech beroucí a je radost taková místa procházet. Najde se sice i pár takových míst, kde až přehnaný smysl pro detail může způsobovat nepříjemné zasekávání, například stovky cihel poházených po zemi, ale naštěstí nejde o příliš častý jev. Různé obytné prostory a kanceláře však často působí tak trochu stroze a vyvolávají ve vás rozporuplný dojem, i když jinak vypadají stále skvěle.

Animace postav jsou dle mého názoru dostačující a během hraní vypadají výborně. Při bližších záběrech ve filmových scénách sice postavy působí trochu rozklepaně, nicméně nejde o nic vážného, co by nějakým způsobem mělo kazit jinak zdařilý herní zážitek. Naopak je nutné autory pochválit za to, že filmové scény jsou opravdu na profesionální úrovni a že vás dokáží doslova vtáhnout do napínavého děje.

Po zvukové stránce Chaser rozhodně nezaostává a je opět na vysoké úrovni. Zvuky okolního prostředí jsou zdařilé a navozují správnou atmosféru. Dabing postav sice občas pokulhává, ale jinak svůj účel plní výborně a hlas hlavního hrdiny jsem si popravdě docela oblíbil. Střelba jednotlivých zbraní zní také obstojně, což jen umocňuje celý prožitek a napomáhá k větší uvěřitelnosti. Zvláštní uznání si pak ale zaslouží především výborná hudba, která, byť není dynamická a nereaguje na aktuální tempo hry, perfektně dokresluje celou atmosféru.

I když se vám to teď může tak zdát, Chaser určitě není dokonalá hra. Ba naopak se dá najít spousta drobných chyb, kterým by se bývale dalo předejít. Navíc už má svá nejlepší léta za sebou. Co se ale této hře nedá upřít ani dnes, to je rozhodně její délka. Ta je i na dnešní poměry bezesporu nadstandardní a mnohé ze současných her by se z ní mohly v tomto směru poučit. Mluvíme tu totiž o nějakých 17 hodinách, což určitě není málo. Budete-li navíc hru procházet v průzkumnickém duchu jako já, prohledávat kdejakou odbočku a slepou chodbičku, jestli se tam náhodou neukrývá například lékárnička, nebo se jen tak kochat prostředím, může se vám herní doba klidně protáhnout i o nějakou tu hodinu navíc.

Pakliže hru dohrajete, můžete vyzkoušet multiplayer, který už tak nějak z principu obsahuje každá střílečka. Je to až k nevíře, ale i po tolika letech od vydání je komunita hráčů Chasera stále aktivní a pravidelně se pořádají neoficiální turnaje. Hra nabízí základní módy Deathmatch a Team Deathmatch, kde bojují hráči proti sobě nebo ve dvou týmech. K tomu je tu ještě Capture the Flag, kde si dva týmy vzájemně kradou vlajky. Specialitou Chasera je pak ještě takzvaný Shocktroops, v němž každý tým plní své specifické úkoly.

Ty z vás, kteří disponují kreativitou, jistě potěší i fakt, že autoři krátce po vydání hry vydali rovněž editor map, což už se dnes bohužel také moc nevidí. Díky tomu je možné nalézt spoustu zdařilých i méně zdařilých amatérských map. Především se jedná o multiplayerové mapy, ale najde se i pár pro singleplayer, které skutečně stojí za to. Jestli se vám tedy Chaser zalíbí natolik, jako mně, můžete zkusit nějakou tu mapu vytvořit i vy, případně si prodloužit herní zážitek nějakým tím neoficiálním addonem.

Je tomu už téměř osm let, co Chaser vyšel, a já dodnes s oblibou vzpomínám na to, jak jsem ho poprvé hrál. Byl to úžasný zážitek! A to jsem tehdy ještě ani netušil, jak moc mě tato hra ovlivní do budoucna. Chaser se totiž pro mne rychle stal stejným fenoménem, jako pro jiné například legendární Half Life. Popravdě mě mrzí, že již takové hry nevznikají. Doteď jde u mne o nepřekonaný titul, a když vidím, jakým směrem se žánr FPS dnes ubírá, snad ani už nikdy překonaný být nemůže. Chaser je jedna z posledních stříleček ze staré školy, která má svůj osobitý styl i kouzlo, a mně proto nezbývá nic jiného, než vám ji vřele doporučit.

Jako velký fanoušek této hry nemohu jinak a dávám jí rovných 90%, tedy 9 z 10, chcete-li. (K tomu si ještě sám za sebe připočítávám + 10% za editovatelnost hry a možnost vytvářet nový obsah - poznatek ke zdejšímu hodnocení.) Pokud se mezi věrné fanoušky nepočítáte, uberte si z hodnocení jeden bodík. Mám-li ale hru hodnotit na základě toho, jak jsem se u ní bavil já, je devítka zcela zasloužená známka.

Nuže, první FPS titul se Cauldronu povedl nad očekávání dobře, a to je jasným důkazem toho, že i na Slovensku mohou vznikat kvalitní hry. Pokud se rozhodnete Chasera vyzkoušet, můžete si stáhnout demo, případně koupit rovnou plnou verzi. V digitální distribuci je tento titul k dostání za necelých pět euro, což je za hru těchto kvalit zanedbatelný pakatel. A nám, věrným fanouškům, nezbývá nic jiného než dál doufat, že se od stávajících budgetových titulů Cauldron opět vrátí k tomuto žánru her a připraví pro nás zase nějaké kvalitní dobrodružství. Kdo ví, možná se pak třeba dočkáme i Chaserova pokračování, neboť jak se sami autoři nechali v jednom z rozhovorů slyšet, chuť v Chaserovi pokračovat mají. A my bychom to vážně uvítali.

Chaser je velmi chytlavá, dlouhá a propracovaná hra, která ve své době bohužel tak trochu zapadla a nedostalo se jí tolik pozornosti, kolik by zasloužila. To však nic nemění na tom, že se jedná o kvalitní příběhovou sci-fi akci, jenž rozhodně nikoho neurazí. Pokud vás již nebaví hrát dnešní hry s důrazem na moderní grafiku a nulovou hratelnost a jste naopak příznivcem starších titulů, které vás zabaví na dlouhé večery, mohla by být právě tato hra pro vás správnou volbou.