NecroVisioN: Lost Company

Předně je třeba říct, že mám rád klasické datadisky. Když srovnáte cenu původní hry a datadisku v poměru k obsahu a délce, zpravidla vyjde datadisk jako dražší záležitost. Nicméně je prima, když si může hráč prodloužit oblíbenou hru o nové úrovně, monstra a zbraně. Je to jiné, než čekat na klasický druhý díl (vyjde-li vůbec), který kolikrát přinese zásadní změny do hry samotné. Necrovision a pojem ‚oblíbená hra’ sice v mém případě nejdou dohromady, přestože motiv nadpřirozena v historickém konfliktu mám obecně hodně rád, ale když se naskytla možnost zkusit Lost Company neváhal jsem. Říkal jsem si, že když mluvíme o datadisku, bude všechno skromnější – méně nepřátel, kratší úrovně, méně idiotských průpovídek… To by původní hře skutečně prospělo. A po dokončení původní hry jsem navíc věřil, že to horší být nemůže, což se nejenže potvrdilo, ale dokonce jsem byl příjemně překvapen.

Zpočátku mě zarazila hra za druhou stranu, tedy za Němce, dokonce za hlavního lidského záporáka z původní hry. Bohužel, když víte, co bude v příběhu následovat a navíc ještě víte, že váš hrdina zemře, moc motivující to není. A tak jsem ani tentokrát příběh moc nevnímal, byť lístečky jsem se snažil hledat a číst všechny, stejně jako pečlivě pátrat po tajných oblastech, jejichž počet je navíc znám už během hraní úrovně (malý to bod k dobru).

Úrovní je 10 + 7 výzev, což zračí opravdu pořádný nášup blížící se délce původní hry. Navíc hned ta první mise mi zabrala přes hodinu - to odpovídá průměrné délce úrovní ze základní hry. Ovšem později dojde na úrovně podstatně kratší, což je ale významné plus, jelikož se herní prostředí rychle střídá a nehrozí takový stereotyp. A i výběr lokací je zdařilý. Už ne X podzemních komplexů na jeden a ten samý způsob, ale poměrně zajímavé mapy jako třeba nádraží, letiště, či klášter. Nechybí ani návrat do známých míst, leč naštěstí v rozumné míře. Navíc dojde dvakrát i na jízdy ve vozidlech. Jednou letadlo, podruhé tank. A i když let na drakovi působil na první pohled podstatně úchvatněji, nakonec jsem si pilotování letadla užil více než pilotování draka.

O dost méně jsem byl odvázaný z monster a soubojů obecně. Jestliže na počátku hry ujdete padesát metrů a vyběhne na vás skupina zombií, jejichž postřílení stojí asi 300 nábojů, pak je něco špatně. Monster je zkrátka stále přehršel a situací kdy nevíte, jestli má cenu spawnující se monstra postřílet anebo se musíte prostřílet je plno. Navzdory tomu jsem byl po většinu první půle hry schopen držet health bar v zelené barvě. Snad je to lepším rozmístěním monster, snad lepším designem úrovní, těžko říct. I tak ale kolikrát nastane situace důvěrně známá ze základní hry – hrdina proti desítkám monster v uzavřené místnosti. Tehdy není možné se rozumně ubránit - není se kam schovat, není to o tom rychle mířit, volit vhodné zbraně, uhýbat… ne, nic takového. Tehdy je hra založená na tom, že se hrdina sám léčí a jen díky tomu přežije (pokud se nenechá obklíčit). Ovšem co je to za hru, která úspěšné projití obtížnějších bojových situací staví na přítomnosti autohealu?

Potěšily nové druhy monster a zbraní. Byť u zbraní to tak slavné není, protože ty nové kusy jsou většinou ty nejneuniverzálnější zbraně vůbec. Jo, je hezké mít nové druhy granátů a pálku s hřebíky, ale co takhle trochu víc běžných palných zbraní?

Věc, která mě opravdu potěšila, je přítomnost spojenců. Tohle skutečně dokáže hru oživit a navíc zdejší spojenci vůbec nejsou marní hoši. Žádné křoví známé z mnoha jiných her, kdy poškození od spojenců je tak směšně nízké až jsou v poli jen na efekt.

Co ještě dodat? Asi není co. Lost Company dokázal původní hru překonat na všech frontách a i když to stále není žádný zázrak, hra je to podstatně zábavnější a stravitelnější než původní Necrovize.