Chtěl jsem zkusit něco neotřelého, na první pohled zajímavého a tak jsem prubnul plošinovku Stick It to The Man! Jaké pro mě bylo milé zjištění, když jsem zjistil, že se jedná o tak nápaditý kousek, že hrát ho byla čirá radost.

Stick It to The Man! na první pohled působí jako klasická plošinovka. Jen s tím rozdílem, že se zrodíte v zábavně barvitém prostředí graficky podobném jak ze světa Grim Fandango. Přitom i s podobně laděným humorem, který v sobě skrývá celou řadu popkulturních vsuvek a nejvíce Vám to ukáže v misi s názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Nápady a grafikou je tato hra určitě hrou, která stojí za to vyzkoušet. A stojí za to vyzkoušet i vzhledem k nápadu, který je jeho hlavní devizou...

Začínáte totiž jako Ray, námezdní dělník, který s partou staví nějakej dům a vlivem nepozornosti mu něčí kladivo spadne na hlavu. Nasrán odcházíte domů a cestou domů na Vás, pro změnu, spadne jakýsi mimozemský náklad. Uvede Vás do stavu bez vědomí a když se proberete, zjistíte, že Vám z hlavy trčí nějaká ruka. Kterou, ještě k tomu, nikdo ani nevidí, jen Vy. Navíc budete umět číst myšlenky lidí, a co více, budete je pomocí této ruky tahat z myslí lidí a předávat je do myslí jiných. To proto, abyste mohli prostoupit příběhem, Rayovými sny a nebo čirou psychadelií, u které neustále bádá zdali se jedná o sen nebo realitu. Ostatně ani hráč to nedokáže přesně určit. Nicméně právě to předávání myšlenek je to, co činí hru tak zábavnou. Navíc této plošinovce přidává k dobru i jistý nádech adventurna.

Stick It to the Man! je zábavným kouskem. Nečekal jsem to, ale nakonec jsem se do hraní této hry pokaždé vysloveně těšil. Tvůrcům se povedlo vytvořit nápaditou a originální plošinovku, že by byla hrozná škoda, kdybyste jí alespoň nevyzkoušeli.

Úvodní skladba hry.

Nevíte co se sebou, máte dovolenou, navíc se blíží Vánoce a Vy poznenáhlu očekáváte Den D, tak co jiného udělat, než do sebe narvat trochu toho RPG systému, kterej všichni, co jsme odkojení na Baldurs Gate, máme tak rádi, že?

Volba padla na Tyranny. Říkal jsem si, příjemná změna. Obsah nabádal k příběhu, který se točí kolem samých zlých lidí, ale obrazově to vypadalo jako cokoliv, co musíte mít rádi, pokud jste před mnoha a mnoha lety objevili plnou hru ve Score v podobě Albion....a ta Vám, jednoznačně, změnila život.

No neváhal jsem, co Vám budu povídat. Po nainstalování jsem ihned zrodil postavu. Hra na mě takticky zkoušela ženskou roli, navíc s fousama až pod prsa. Navíc v plném černošském provedení. To mi trošku rozhodilo sandál a říkal jsem si, že takhle si úplně svobodnou volbu nepředstavuji. Většinou jsem totiž zvyklý na bílého árijce, střiženého do čistých rysů, s božským důvtipem a hlavně schopnostmi dostat se z nejhorších sraček, do kterých mě hra dostane. Nakonec jsem zvolil, abych byl genderově vyvážený a poplatný době, snědého barda, se steampunkovým knírem pěkně po ramena a čepcem, ze kterého by i Jules Vernů měl radost. No...a a začal hrát.

Hra ale hned nezačala. Ze začátku se totiž objevilo dobývání. A k tomu mapa, kde jsem, nevědomky, dobýval zemi a navíc textové rozhraní, které mi vyprávělo příběh dvou frakcí, které dobývaly jménem božstva nejvyššího. Teda toho, co se samozval v této hře. Trošku jsem to nakombinoval, ať je sranda. Něco dobyla jedna frakce tady, něco dobyla druhá frakce tam. Výsledek z toho byl krásnej kočkopes, kterej nedával logiku...ale v tu chvíli jsem nastoupil coby hráč a do nelogického světa nastoupil s tím, že mi začíná hra. Originální prolog...jen co je pravda.

No a ze začátku, co Vám budu povídat, to nebyl žádný med. Kolem sebe samej hajzl. Navíc ani já sám jsem nebyl žádnej dobrák. Moc se mi to nelíbilo, musel jsem se místy přemáhat. Říkal jsem si, to se musí zlomit, to se musí zlomit. Jenže, co se má zlomit? Příběh? Tak ten určitě, jinak ho pošlu do háje. Mapa se mi ale líbila. Ta byla hezky udělaná. Navíc mise ať už vedlejší nebo hlavní, dávaly docela logiku. Horší už to bylo s angličtinou .Tyranny je totiž hra neskutečně ukecaná a i já si kolikrát říkal, že jsem tu zažil slovíčka, které jsem v životě neslyšel. Ukecaná je totiž v tom duchu, že nesděluje jen to, co postavy říkají, ona i popisuje. A popisuje poměrně důkladně. Hráči podobných her to sice znají, překladatelé ale mají co dělat, aby se nezhroutili a po překladu budou jednoznačně tvrdit, že toto je jejich dosavadně největším projektem, velkým dílem, kterým překonali sami sebe. Tyranny je prostě objemná, textově...neskutečně. Musíte s tím tedy také tak nakládat.

Během hraní jsem se do světa Tyranny docela dostával. Trvalo to, ale někdy v půlce jsem si uvědomil, že si s těmi frakcemi docela hraji. Jedna mě nenávidí, druhá mi jde na ruku. Uvědomil jsem si, že hra mi nabízí obrovské množství možností. Můžu si s nimi chvílemi dělat vysloveně co chci. Přitom stačí jenom správně zvolit diskuzi a celé se to pak odvine tak, jak chci. Pokud jsem jooo úchylák na podobné RPG hry, znovuhratelnost je více než pravděpodobná. Já jsem ale zvolil jednu cestu a té se držel až do konce. Světe div se, vyšlo mi to.

Když se ale vrátím k samotné hře, tak musím říct, že příběhově je to zajímavý kousek. Jednak maká na tom, aby Vám vysvětlila celý svět, ve kterém se odehrává. Těch informací je opravdu hodně a je to jako kdybyste četli knížku, která si vytvořila svůj vlastní svět a je jen na Vás, jak jej přijmete. Výhodou je jednoznačně mapa, která mě, coby kartografa amatéra, těší v každé hře nebo knize a pak především grafické zpracování, které na malých a sem tam středně velkých mapách odvíjí příběh, který v rámci velikosti stačí k tomu, abyste se dobře bavili...

Tak dobře, že jsem hru po dvou dnech hraní u třetího dne zapnul dopoledne, abych v pozdním večeru mohl děkovat všem herním bohům, že jsem se dočkal titulek a s havraníma očima vyčerpán odešel do postele s tím, že jsem od podobných RPG kousků zase na pár týdnů vyléčen.

Tyranny je zajímavý kousek. Jednoznačně je pro hráče, kteří mají podobné RPG hry rádi. Dostanou totiž přesně to, co si představují. Navíc v pěkném grafickém kabátku, s příběhem, který na sobě pracuje, aby Vás oslnil a s postavami, které se Vám ze začátku nezdají, abyste s nimi postupně času pěkně manipulovali. A to docela za tu námahu stojí ne?

Vlastně se nejedná o klasickou 2D adventuru, spíše se jedná o vizuální román s vizuálem 2D adventur devadesátých let. Nu což, i to mohou mít mazlíčkové rádi.

The Lion's Song je projekt rakouských vývojářů a první epizodu s názvem Silence uvolnili zdarma pro hráče, aby je nalákali na další, již placené, díly. Co Vám budu povídat, neodolal jsem ani já. Hru jsem tedy spustil a začal pozorovat, jak se začíná odvíjet příběh v originálních sépiových barvách. Příběh hudební skladatelky a houslistky Wilmy, o které všichni mluví, že je neuvěřitelně nadaná. Navíc její zaměstnavatel po ní chce složit nějaké skladby pro svůj budoucí koncert, který je za dva týdny. No a jelikož jí to moc nejde od ruky, pošle jí někam do Alp, kde to tamní démoni a samota z ní vymámí. Nebo i pěkný odkaz na Česko v podobě Leoše, který objevil možnosti telefonování a náhodou se dovolá zrovna Wilmě.

Moc pěkná a nápaditá jednohubka. Sice nad hrou příliš přemýšlet nemusíte, ale výběr možností Vám do budoucna určí průběh dalších epizod. Je totiž pravda, že během hodiny hraní jsem toho ve hře opravdu moc neudělal, ale zaujala mě svým nápaditým zpracováním natolik, že si rád zahraju i další epizody.

Daedalic Entertainment jsou regulérní adventurní borci! V době, kdy se o mně, výjimečně vzhledem k jistým okolnostem, vánoční atmosféra ani neotírá, přišli s neotřelým příběhem a zavedli mě do pohádkového světa, ze kterého jsem za žádných okolností nechtěl odejít!

Silence pokračuje v portfoliu vývojářů coby volné pokračování adventury The Whispered World. A tam, kde jsem se se šišlavým klaunem Sadwickem navztekal, se jednoduše poučili a udělali všechno líp. VŠECHNO!

Dlouho se mi totiž nestalo, aby mě adventura takto pohltila. Ano, vlastně stalo, naposled u State of Mind od stejných tvůrců, což jenom dokazuje, jak si v rámci adventurního žánru stojí. Silence totiž příběhem spolu s Noahem a Renie utíká ze smutného, válkou zdrásaného světa, do světa snového, pohádkového, byť výrazně melancholického...což mi v kontrastu s mojí povahou jednoznačně sedí. Odkazů na původní hru tu pár je, ale hrát se to dá i bez nich. Tvůrci navíc potvrdili to, že ve studiu nabízí jedny z nejgeniálnějších grafiků a tak tu ze snového světa opět udělali pastvu pro oči. Tak nádherně a pohádkově nasnímanou hru jsem zatraceně dlouho neviděl. A musím se přiznat, že sice nemám počítač, který by mým očím dopřál grafické hody, ale tady ta kombinace kresleného pozadí a 3D postaviček rozhodně padla na úrodnou půdu. Navíc...a to jsem starším adventurám od Daedelicu sem tam vyčítal, zamakali i na animaci postav a tak tu konečně jsou postavy, které si od prvního pohledu zamilujete. Smutného Noaha (potažmo Sadwicka), jeho neuvěřitelně roztomilou sestru Renie, ale i jejich parťáka Spota, který nejednou svým zploštěním, ale i nafouknutím této sourozenecké dvojce pomůže v příběhovém postupu. O vedlejších postavách ani nemluvě. Všichni tu mají své opodstatnění, všichni se hráči zaryjí pod kůži.

A to ani nemluvím o originálních mechanikách, se kterými v této hře tvůrci přišli. Úplně vynechali inventář, což je nezvyk a veškerou interakci vložili do jednoho kurzoru, který najetím na konkrétní věc nabídne konkrétní činnost. Je to určité usnadnění, uznávám. Nicméně posouvání kurzoru pro určitý pohyb s daným předmětem je opět dalším bodem, který jsem v adventurách příliš nezažil a musím říct, že má něco do sebe.

Záměrně tu nic o příběhu neříkám, myslím si, že by byla obrovská škoda Vás všech, kteří se na hru chystáte, abyste o něm cokoliv věděli. Síla totiž tkví v nevědomosti a stejně tak je to i se závěrem, který je stejně silný, jako u předchozího The Whispered World. Byť uznávám, mohl by být víc doslovný. I tak se ale jedná o krásný adventurní zážitek, který je na té pomyslné hranici s herním interaktivním filmem...ale pořád zůstává adventurou. Děkuji za tento zážitek. Vrátil mi do mé duše kouzlo pohádkových Vánoc, které jsem tak potřeboval.

Odkaz na překrásný soundtrack ze hry, který je inspirovaný původní hrou, ale přesto přináší něco nového, co stojí za to si poslechnout.

Kdyby nebylo Herní výzvy zde na databázi, tak bych se k Jánošíkovi ani nikdy nedostal. Přitom na to, že je hra zadarmo, se jedná o velice pěkně vytvořenou plošinovku, navíc ze slovenských luhů a hájů.

The Legend of Janosik je plošinovka ideální do autobusu nebo do vlaku. Neustále se v ní opakuje motiv chrabrého Jury Jánošíka, který přebíhá z lokace do lokace a vše červené (vyskakující bodáky, bodavá kola, oheň atd.) musí přeskákat tak, aby se dostal do cíle. Během cesty sem tam někoho střelí nebo bodne mečem, posbírá nějaké mincičky a na konci je předá chudým plebejcům, kteří je potřebují více, než Jura.

Autoři vše navíc situovali do poměrně libivého minimalistického prostředí, které se mně osobně moc líbí. Horší to bylo s procházením jednotlivých levelů, které občas byly dost na nervy. Ale i to k plošinovce tradičně patří a můžu říct, že se jedná o jednu z těch těžších, kde je kladen důraz na setiny vteřiny a přesnou sérii výskoků a pohybů podstatných k tomu, abyste došli k cíli. Navíc tvůrci se do hry pokusili zahrnout i příběh s pěknými grafickými obrázky a tak Vás každá další úroveň překvapí něčím novým.

The Legend of Janosik na to, že je zadarmo, je zatraceně dobrá v zabíjení času, když někde sedíte a čekáte, až Vás prostředek hromadné dopravy vyhodí tam, kde potřebujete.

Pokud máte rádi Indyho, herní tahové souboje a zároveň se rádi nostalgicky vracíte do pixel artového období herních devadesátek, tak pak je Pathway přesně volba pro Vás.

Přesně tyto tři body ve mně vyvolávaly pocit, že někdo mi asi vidí do myšlenek, protože Pathway je přesně ten nápad, který, jakmile zjistíte, že někdo vyvinul, musíte mít okamžitě doma. Pak už je jenom otázka, kdy se k němu v návalu všech těch ostatních her dostanete. A já se k němu dostal právě teď.

Pathway má obrovskou sílu v nostalgické atmosféře dobrodružství, kterého jste se zúčastnili, když jste poprvé viděli celou trilogii Indiana Jonese. Na jedné z pěti kampaní vždy začínáte tak, že si vyberete určité postavy do týmu. Můžete vybrat tři a během hraní zachráníte kopu dalších, kteří se k Vám rádi přidají. Byť nechat si můžete jednoho, takže ve ve výsledku jste výprava o čtyřech hrdinech. No a s těmito hrdiny, kopou nábojů, desítek litrů benzínu a nářadím, které Vám svede zachránit život (a jejichž množství si neustále musíte hlídat) se vydáváte vstříc dunám a pouštím, abyste vždy splnili nějaký úkol. A to například záchrana kamaráda ze spárů německého Wehrmachtu, přes zastavení německých mystiků v čele s celou válečnou rotou před otevřením Pandořiny skřínky jednoho ne úplně přátelského Faraona, po seznámení s tamními Berbery, ale i kmeny, kteří vládnou armádou nemrtvých, jež při svých výpravách potkat jen tak nechcete. No a tato výprava se koná na náhodně vygenerované mapě, kde cestujete z lokace do lokace a pokaždé se něco stane. Buď potkáte karavanu obchodníků, partičku vojáků a nebo budete svědky nějakých mnohdy ne úplně hezkých událostí. Když pak potkáte vojáky, kultisty nebo nemrtvé, tak se hra přepne do taktického módu a rozjíždí se tahový souboj. Jeho obtížnost je samozřejmě odvislá od toho, jak moc naXPené postavy máte. Takže i RPG vývoj postav tu je patrný.

Za mě osobně můžu říct, že Pathway je super hra. Sice je silně monotématická, protože s každou mapou se vše v podstatě opakuje a dokonce jsem zažil, že i akce v lokacích se dost opakovaly. Ale to je dané tím, že lokací je opravdu hodně a obsahem je hra pořád spíše indie titulem, takže nemůžete předpokládat kdovíjak obšírný obsah. Jako indie titul s nápadem ale funguje skvěle a já si tento návrat do dětských let užil s chutí.

Via Aurelia, coby stará římská cesta směřující do Francie, Wheels of Aurelia, coby dnešní způsob, jak představit kus Itálie "masám" v podobě indie herních titulů. Povedlo se to? Těžko říct...

Wheels of Aurelia je jednoznačně zajímavý titul. Zároveň se jedná jednoznačně o hru, kterou dohraje úplně každý. Podle mě i ten, který nic dělat nebude a bude jenom pozorovat jak ubíhá hezky nasnímané barevné prostředí. Námět hry totiž tkví v tom, že hrajete za řidičku automobilu, která ujíždí se svojí kamarádkou na slavné cestě Aurelia z Itálie 70. let do Francie 70. let za novým životem. Cestou potkává různé lidi, setkává se s různými situacemi a Vy je vlastně můžete ovlivňovat jenom formou diskuze...a občas i tím, jak rychle po silnici pojedete. Toť vše.

Na první moment jsem si říkal, že tohle je vlastně fajn herní relax. Pěkná krajina, hezky nasnímaná, správně barevná, v rádiu hraje fajnová stylová italská hudba, co víc chtít? Snad jenom dialogy, které budou dávat smysl. Dialogy, které nebudou nuceně naroubované. Dialogy, které budou tvořit nějaký ucelený dialog a ne směs úplně zbytečných situací, které nejenom, že hráčovi nic neřeknou, ale hlavně ho VŮŮŮBEC nezajímají. A to je docela problém, když je to jediný herní koncept hry.

Wheels of Aurelia má dobrý nápad, pěkné zpracování, ale bejt strůjce celého projektu, tak bych scénáristu vytahal za koule do průvanu a řekl mu, že mi svojí prací zkurvil celou hru.

Jelikož mi původní hra nabídla pokračování v podobě gobliní hrozby a navíc jsem dostal i možnost pokračovat s rozjetými vlastnostmi, které jsem si v původní hře vydobyl, tak jsem vlastně ani neváhal. Jelikož mě totiž původní hra dost bavila, tak jsem se z té závěrečné žrací hostiny odhodlal a během mžiku se vrhl do dalšího dobrodružství, které přeci jen bylo mnohem přímočařejší, než původní druhý díl.

Přímočařejší především v tom, že goblini udeří a Vaším úkolem je je sejmout. Jedno jak. Prostě je uzemnit, aby dali v zemí pohádek na pár měsíců pokoj a všichni zde mohli opět žít v poklidu a radosti z krásných životních událostí. Hra tak přidává šest úrovní, kde se rozšiřuje maximálně to, že získávám další vlastnosti, ke kterým jsem se v předchozí hře nedostal. Bonusem jsou ale některé mise, které jsou natolik originální, až jsem měl co dělat, abych jimi vůbec prošel.

V tomto DLC například zažijete asi nejhnusnější úroveň a to projít trávicím traktem nějaké pouštní příšery, né nepodobné té z legendární Duny. Navíc i obtížnost je, dle mého úsudku, o stupeň vyšší. Chvílemi jsem opravdu měl co dělat, abych se probojoval dál a musel jsem nejen kombinovat, ale mít i kousek toho pomyslného štěstíčka.

Goblin Menace je ale bezesporu podařené DLC. Prodlužuje hratelnost hry o pár hodin, opět skvěle baví některými herními scénkami. Navíc laskavým humorem spolu s hudebním doprovodem přidává na atmosféře, která je pro sérii Trine v pravdě jedinečná. Za mě tedy opět obdobné hodnocení, jako u původní hry. Tudíž spokojenost.

Dal jsem tomu od prvního dílu trošku čas. Zahrál si různé hry, včetně různorodých plošinovek a když už nadešel pocit, že bych se k sérii Trine měl vrátit, tak jsem nainstaloval dvojku. Jedná se pořád o tak skvělou plošinkovku?

Jedná! Jednoznačně! Opět se tu totiž ujímáte role tří hrdinů - rytíře, čaroděje a lupičky, se kterými procházíte neuvěřitelně nádherně nasnímanými úrovněmi, na které je radost koukat. Jediná vysloveně slabina tohoto dílu je podle mě příběh, který je vyprávěn tak zvláštní formou, že je Vám vlastně docela jedno. Popravdě vlastně ani nevíte kam a za čím jdete. Prostě si Vás Dříšťál vytáhne z Vašeho všedního dne a vypraví Vás na pouť - neznámo kam, neznámo kudy. Nevím co si o tom myslet, ale na příběhu se tady zapracovat fakt dalo!

Je tedy pravda, že za druhou polovinou hry příběh trošičku nabírá spád a hráč se konečně dozví, kam jde a proč tam jde. I když úplně čisté to taky není. Tvůrci si tu zatraceně věřili s tím, že mě herní mechaniky donutí hrát, i když mi je příběh vlastně jedno. Věřili si natolik, že se jim to vlastně vyplatilo.

Na této plošinovce se mi totiž líbí to, že úrovněmi můžete procházet, jak se Vám zlíbí. Můžete je projít s jednou postavou, ale můžete si pohrát i se třemi. Navíc si je v průběhu hraní vylepšujete sbíráním minciček a i to vylepšení Vám může uškodit, ale i výrazně pomoci. V každé úrovni prakticky jinak, takže mám za to, že každý z hráčů hru dohraje naprosto rozdílně. Ta variabilita je na plošinovkuaž neuvěřitelná.

Jako je tomu standardem, tak i zde jsem se dočkal překrásného soundtracku. Musím se ale přiznat, že i u prvního dílu ta hudba vytvořila větší wow efekt. Měl jsem nutkání si pouštět během hraní poslední album od Nightwish, které také není úplně topové, ale po pár posleších jsem uznal, že je na dnešní poměry pořád natolik dobré, že ho budu mít rád. Nakonec jsem to uznal i s hudbou v Trine 2 a vrátil se opět k ní. Finové to se mnou prostě umí.

Trine 2 potvrdilo, že se jedná o nejlepší plošinovkovou sérii současnosti. Navíc se mi opět potvrdilo, že Finové na pohádkovou atmosféru a epickou melodickou tóninu mají prostě krev. Plus přidali i na délce a tak jsem se tu mohl bavit o něco déle, než u prvního dílu. Za mě tedy dobrý. Adekvátní druhý díl. Trošku jiný, ale přesto dobrý.

Není nad to jednou za čas zaexperimentovat a zkusit něco, co byste třeba za normálních okolností vůbec nezkusili. Výsledek dobře odvedených pár hodin hraní pak padlo na záležitost AER Memories of Old, která mě překvapila víc, než bych vůbec kdy tušil. Tedy dost!

Koncept hry je neskutečně pohádkovej a silně pozitivní. Ač zachraňujete svět, tak to děláte neotřelou a neagresivní formou. Jestli totiž hra něco má, tak absenci násilí, čímž mě mile překvapila. Navíc i postava Auk je takový pačlověk šmrcnutý s ptákem, který když se přepne do módu letu, tak se přetransformuje na letícího barevného ptáka s křídly širší než rozvor kol Toyoty Tacomy. A v tu chvíli vlastně začíná ten správný úsek hry. V momentě, kdy letíte nad vznášející se krajinou a postupně objevujete ostrůvek po ostrůvku, je to všechno tak příjemně milé, že nemáte důvod z tohoto světa vůbec odcházet.

Hra ale není jenom o konceptu nadpozemsky krásného letu nad neméně krásnými ostrůvky země levitujícími kdesi v mracích. Dostanete se i do různých jeskyní a komplexů chrámů, kde musíte získávat klíče a pootevírat dveře skákáním po jednotlivých prostorových úrovních, což mi připomnělo skákačky typu Croc, které jsem hrával, když mi bylo snad ani ne náct.

Příběh hry je takový nemastný, neslaný. Prodíráte se sérií dialogů, které se snaží být hodně abstraktní a navíc ještě k tomu takové magicky afektované, že Vás to prostě přestane bavit číst hned v prvních minutách. Pořád tu ale máte samotný let, u kterého jsem si přišel, jako káňata, poštolky nebo jestřábi, kteří mi každý podzim korzují před autem, když se snažím z práce dovalit domů, abych si na chvíli dáchnul od životní rutiny.

AER Memories of Old je příjemný kousek. Není dlouhý, má pár příjemných nápadů a navíc v ní nezažijete zbla zlého, i přesto, že proti zlu bojujete. I grafika je taková kostičkově hravá, barevná, zábavná, že prostě neexistuje důvod, proč byste se na hru museli zlobit. Já si ji těch pár hodin užil a rozhodně je nevnímám jako ztrátu času.

Této hře předcházela doslova heorická epopej o tom, kterak jsem si chtěl pustit hru, až jsem si nainstaloval úplně nový operační systém, abych zjistil, že nový operační systém mi svévolně (jistě, jak jinak) nainstaloval ovladače na grafickou kartu, kterou nemám a já následně, vlivem bitky dvou grafických ovladačů v jednom PC, nespustil žádnou z her, kterou jsem v PC měl. Včetně graficky naprosto jednoznačně jednoduché Shooting Stars! Vypravil jsem se tomu tedy na kloub a jal se pustit do řešení problému, protože když už nic jiného, tak Shooting Stars! na osm let starém notebooku spustit líp než s bílou obrazovkou prostě musím. Shooting Stars! byste totiž pustili i na obstarožním Pentiu se 70ti megaherzi výkonu a, musím říct, že, a to se domnívám, byste se nedočkali jediného hryzu, popřípadě zpomalení nebo, nedejbože seknutí s přídomkem "hra mi běží s menším množstvím obrazů za sekundu, než je pracovních dní v týdnu".

Mise tedy byla jasná. Spustit hru. A musím říct, že jelikož jsem si do PC nainstaloval operační systém silnější, než je materiál trenek vlajících pod standardou Pražského hradu, měl jsem co dělat, abych při jakémkoliv kliku nevzýval kult Prastarých a nemodlil se k věčnému arci vévodovi Cthulhu, kterého jsem si pár dnů předtím užíval na stejném počítači a hlavně, který nabízel vyšší grafické hody, než je tomu právě u Shooting Stars!

Z ikony hry na mě ale civěl fousatej borec s kočičkou držící jako kulomet, v čemž jsem cítil paralelu, jelikož sám bych se nyní svedl zaměnit za Talibánce, kdybych se podíval do zrcadla a navíc mám rád kočky. Cítil jsem v tom nejenom znamení, ale i poselství momentů budoucích. Minimálně jsem cítil to, že mé budoucí já se dočká a za tohoto fousatého borce si zahraje...a co víc, že s tou střílející kočkou nějaké ty, konzumní společností přijímané nestvůry, s radostí pokosí.

Vše se stalo skutečností, když jsem sáhodlouhým klikáním na ikonky (Ovládací panely, odinstalovat aplikace atd.) a modlením se k Panence Marii Bezbolestné, což v praxi znamenalo bezcílným a vzteklým mlácením do zdi, která se, jak jsem se původně domníval, brzo nelogicky zbarvila do modra, načež jsem zjistil, že realita byla ta, že se mi do modra zbarvila ruka, dočkal odinstalování grafických artefaktů z PC.

Po restartu a opětovném tantrickém přemýšlení nad životem brouka jsem se dočkal nirvány. Hříčka Shooting Stars! byla spuštěna a já s neskrývaným potěšením kosil jednoho protivníka za druhým. Tvůrci to vymysleli dobře. Vzpomněl jsem si na krásná léta devadesátá, kde jste si v arkádách a la Tyrian stříleli do čeho se Vám zlíbilo a ono to vlastně bavilo pořád dokola. A to i přesto, že se dění neustále opakovalo. Zde je to stejné. Navíc s bossy, které nápadně připomínají Chucka Norrise, Scarlett Johansson, Justina Biebera, Rihannu, Daft Punk, Arnolda a další hvězdy americké pop a pod kultůry.

Za mě dobrý, příjemný relax. V devadesátých letech, by se jednalo o jednoznačně povedenou, byť prostředím poměrně prostší arkádu. Dnes mohu říct, že se jedná o jednoduchou indie záležitost, u které vypnete, zmáčknete trvale levé tlačítko myši, které občas prokládáte zmáčknutím pravého tlačítka myši a zběsile hýbete myší ze strany na stranu, aby Vás náhodou někdo nesejmul. Po tom stresu jsem to potřeboval jak prase drbání a musím říct, že to nakonec zatraceně bodlo.

Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn!

Každá z herních variací na svět H. P. Lovecrafta a odkazující na nejstarší božstvo na planetě Zemi - Prastaří v čele s arci-mágem Cthulhu, si zaslouží absolutní pozornost. Ne nadarmo se totiž tomuto zakřiknutému Američanovi říká praotec moderního hororu. A kdo měl s tímto kultem již něco do činění, jistě mi dá zapravdu, že na pojem Cthulhu se prostě nezapomíná!

Zajímavé je, že Stygian: Reign of the Old Ones přímo odkazuje na tento svět. A musím se přiznat, že po dnes již patnáctiletém Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth, se jedná o, pro mě, druhý přímý herní odkaz na tento svět, který jsem měl tu čest hrát. Nepočítám knihy nebo filmové adaptace. Tam jsem sice také poměrně pozadu, ale pořád dál, než v tom světě herním. Přitom celý kult nepokrytě nabízí, něco, na co nechcete zapomenout - mystickou atmosféru Nové Anglie. No a stejně tak s tím můžete počítat i v případě této hry!

Stygian se na první pohled tváří jako tahové RPG, ne nepodobné například Gorky 17. Nabízí originální příběh, neotřelé, leč anglicky vesměs náročné, popisné a detailní dialogy, nádhernou ručně kreslenou grafiku a především atmosféru! Atmosféru, která je pro samotný kult tak typická. A ač je hra plná neskutečných bugů, které jsou dány i vlivem skutečnosti, že hra získávala podporu formou crowfundingové kampaně, tak musím říct, že natolik (atmosférou) hrůzostrašnou hru jsem zatraceně dlouho nehrál. Nejen, že odkazuje na posvátnou knihu Necronomicon, ona si vypůjčuje i surrealismus ze světa H. P. Gigera nebo Zdzisława Beksińskiho a přidává na lidských hrůzách, které mohou vzniknout a existovat jen v našich nejčernějších snech plných až hmatatelného strachu.

Na hře je úžasné to, že hned od jejího počátku Vám nabízí několik možností, jak hru hrát tím, že Vám nabídne celou sérii povolání. Já osobně jsem si zvolil ponurého detektiva s cylindrem a nekalou minulostí se závislostí na chlastu. Ano, Stygian je hra, ve které vyvíjíte nejen své vlastnosti, potažmo schopnosti, jako v klasických RPG hrách, Vy zde rozvíjíte i své neduhy a negativní stránky osobnosti. Ty pak v průběhu herního příběhu získávají nějaký ucelený řád a ač Vám mnohdy pomůžou, můžou i značně uškodit.

Stejně tak, jako Call of Cthulhu mám ale i zde jeden zásadní problém. Čím více se dostáváte do příběhu a čím více Vás pohlcuje atmosféra, tím víc se ztrácíte spolu s vývojáři ve snových realitách neuvěřitelného s čímž příběh trošku přestává mít drive. Je to hrozná škoda a nejsem úplně schopný určit, zdali je to problém Lovecrafta obecně nebo tvůrců, kteří chtějí z hry mít něco více, než jen atmosferický horor z přístavního městečka plného divných, nevkusných a prapodivných postav. Ke konci jsem se nejenom ztrácel v příběhu, který se vůbec nikam neposouval, já byl i poměrně dost otrávený zbytečnými úkoly, které hru v celém kontextu spíš otravují, než aby hráče bavily.

Co naplat, podobných odkazů na žánr tu máme jako šafránu, a tak je třeba mít radost a těšit se i z toho mála, co herní průmysl může nabídnout. Stygian i přesto nabízí skvělý zážitek na poli tahových RPG. No a pokud máte rádi jak tento (ne úplně snadný) žánr, ale i kult kolem Cthulhu, tak si myslím, že jednoznačně trefíte do černého, když jej budete chtít okusit. Věřím, že i přes některé neduhy si v něm najdete jisté zalíbení, které si budete chtít zopakovat víckrát, byť třeba tentokrát s naprosto odlišnou postavou. Můžete si totiž být jisti, že i s ní to pak bude opět úplně jiná hra. Tak variabilní totiž Stygian umí být a i to je jeho, na úkor negativům, nespornou devízou!

To je tak, když po hodně dlouhé době jdete ke kámošovi, cestou se stavíte v hospodě pro pár čepovaných PETek a při příchodu k němu domluveně zapnete Mafia: Definitive Edition s tím, že ji po sérii hodin dohrajete rozbouraní, ale šťastní, že se jednalo o opravdu velký a intenzivní zážitek. Samozřejmě s obrovským důrazem na nostalgii, s čímž jsme ostatně i počítali.

Když jsem zjistil, že něco takového, jako je remake k původní Mafii vzniká, byl jsem jak na ostří nože. To, že ho mají na starosti jak Češi, tak Amíci, mě už trošku uklidnilo. To, že v tom ale nemá prsty Dan Vávra ve mně vyvolávalo jisté emoce, které hraničily se schizofrenií. Radovat se z návratu legendy nebo být v depresi z toho, že na legendu někdo šáhne a udělá si ji znova...po svém. Volil jsem variantu absolutního šílenství a během exkluzivního hraní jsem se nezřízeně smál a brečel. Nicméně níže bych rád popsal pár konkrétních důvodů, proč tomu tak...

To, že se jedná o herní zážitek, o tom netřeba dlouze polemizovat. Mafia byla geniální příběhem a ten si tento remake naprosto adekvátně přebral. V něm něco oproti originálu přibral, něco ale také ubral. Skvělé dialogy tu na jednu stranu působí tak, že každá z postav Vám každou z vět řekne něco, co prostě dává smysl. Není to žádné tlachání a u Sáry a Franka toho je kupodivu víc, než bylo v původní hře. Paulie a Tommy tu ale pro změnu vypadají jak vagabundi a dokud na sebe nenahodí pěkný sako, nevěřili byste jim, že umí víc jak do pěti počítat. Příběhem to ale přímé srovnání s původní hrou začíná a končí. Vše ostatní si totiž Hangar 13 vytvořil po svém, včetně všech misí a hlavně světa, jako takového...

Lost Heaven je ale opět nádherný. Je nádherný jinak, než to bylo v originále, ale v porovnání s dnešními hrami je prostě skvostný. Měl jsem neustálou chuť pořád otáčet kamerou a koukat jak na západy slunce, tak jak kapky deště dopadají na asfalt. Mise také mají svojí kostru jasnou, i když je v nich pár vychytávek a věcí, které jsou navíc a jsou super. Třeba to, že během výkupného můžete vstoupit do krámů, stejně tak, jako i diskuze s obyčejnými lidmi jsou takové živější. U původní Mafie to bylo možná až moc ploché a kladlo to moc důraz na hlavní a hlavně vedlejší postavy příběhu. Největší problém ale u města jako takového vidím to, že hra mě vůbec nevybízí k tomu, abych měl chuť prozkoumat město. To, co bylo devizou původní hry, tady vlastně absolutně chybí. Navíc je i město podle mě výrazně menší, než u původní hry. Tam, kde jsem autem jel bůhví kolik minut, jsem v této hře vyřídil za dvě minuty čistého času. Nepamatuju si, že bych z Holbrooku do Little Italy dojel za tak krátkou chvíli, jako je tomu zde. Ty dlouhé jízdy na původní Mafii byly právě to zábavné. Dostalo Vám to to město pod kůži. Tady to jaksi chybí. Chybí vedlejší mise, chybí jakýkoliv prostor k tomu si jen tak vzít auto od koktavýho Ralpha a někam vyrazit. Tahle definitivní edice je prostě taková přímočařejší, možná víc, než bych vůbec chtěl.

Navíc i chybí jakýkoliv soundtrack. V rádiu se spíš kecá, než že se hraje. To dokonce, musím říct, vnímám asi jako nejzásadnější problém celé hry. Soundtrack je totiž na původní Mafii tak geniální, že si ho i dnes pustím. Je to zároveň asi jediná hudba, kterou jsem kdy poslouchal z období 30. let 20. století a musím říct, že si pobrukuju tóny některých skladeb i dnes. Tady ale žalostně chybí a když už nějaká hudba zní, je to spíš jenom jako vhodný doplněk k době. Uvědomil jsem si, že k těm dlouhým jízdám městem mezi misemi ta hudba zatraceně patřila a jednoznačně vytvářela absolutní a jedinečnou atmosféru hry, která tady jaksi chybí.

Dalším výrazným bodem jsou mise. To, že přesouvačky jsou v rozmezí dvou až tří minut jsem zmiňoval již výše. Pro hráče původní hry je to poměrně šok, ale jelikož Vám v rádiu spíš kecají (byť poměrně aktuálně, když třeba zrovna vyvedete nějakej průser a novináři se to dozví dřív než policie nebo když místní basketbalovej klub vyhraje zápas), tak tam ta výraznější hudba prostě chybí. Samotné mise jsou fajn, ale jsou fajn především proto, že víte, co se v nich bude dít dál. Jinak, jak tu již několikrát bylo zmíněno, vše je hlavně o střílení. A to u původní Mafie taky bylo trošku jinak, že? Mise jsou krásně nasnímané, nenajde se moment, který by nudil (přeci jen druhá mise Mafie jako taxikářský šoférek byla trošku vopruz, co si budeme), děj se perfektně odvíjí, každá mise dává smysl, ale nakonec zjistíte, že je to všechno pořád dokola. Když jsem tenkrát hrál Mafii, měl jsem pocit, že každá mise je absolutní, jedinečný zážitek. Tady to mám taky, ale s takovou trošku kverulantskou pachutí stereotypu.

Když tento remake porovnám s dnešní dobou, tak musím říct, že kombinace vizuální stránky a příběhu vytváří jedinečný herní zážitek. Navíc pro hráče, který původní hru nezná, to musí být něco totálně nepopsatelného. Sice je hra tedy lineární víc, než je dnes zvykem, ale zase Vás totálně vtáhne do děje a Vy prostě musíte hrát, dokud se nedobéřete konce. Já, jakožto divák a hráč původního kousku, mám mnoho důvodů, proč říct ale. Těch mnoho důvodů ale pořád stačí k tomu, aby si tato hra vysloužila úctyhodných 80 procentuélních stupňů. Někdo by mohl říci hodně, někdo by klidně řekl i málo, já musím říct, že to je přesně tak, jak bych si představoval hodnotit hru, která je remakem titulu, který mi navždy zůstane v srdci. A jelikož remaky ve filmovém průmyslu poměrně nesnáším, musím říct, že to je z mé stránky věci docela slušné hodnocení a já tímto za něj autorům děkuji. Po těch letech jsem si to užil...opravdu užil. A to se počítá!

Po delším hereckém vypětí jsem si říkal, že by neuškodilo vyzkoušet si zase nějakou hříčku přírody, nějaký indie titul, který nabídne nápad a poměrně krátkou dobu hratelnosti. To všechno mi nakonec vyšlo v případě tohoto kousku s názvem Draw Slasher.

Parta z Polska přišla věru se zajímavým a zábavným nápadem. Dostanete se v něm do role mladého samuraje a ten se, na základě letmého příběhu podkresleného zábavnými viditelně béčkovými videi, prodírá zástupem nepřátel, aby zachránil své dojo.

Prodírání to ale není lecjaké. V arkádovitém prostředí z bočního 2D pohledu procházíte úrovněmi a sekáte Vaší katanou takřka do zemdlení. Sekání ale probíhá tahem myší a tak je potřeba pinzetou pořádně pročistit spojnice, pokud máte (nedej bože) kuličkovou myš nebo vyndat všechny vlasy a chlupy z laseru, pokud máte dnes už standardní optickou myš. Bez toho se totiž v případě této hry neobejdete...a musím se přiznat, že chvílemi mi hra přinášela řádně napjaté momenty s tepem vyšším, než je tep nasraného řidiče kamionu.

Ve výsledku jsem se ale na pěkné tři hodiny pobavil. Postup byl originální a neustále nápaditý. Bossové byli mnohdy řádně nepříjemní, ale hlavně pokaždé jiní. A do toho zábavně barevné prostředí japonského venkova a pár hlášek z videí, které pobaví. Já si myslím, že Draw Slasher se na indie titul prostě docela povedl.

Znáte ten starej komunistickej vtip, jak si chcete udělat bramboračku, ale nemáte brambory, a tak se vydáte po schodech do nižších pater k sousedce, mezitím pořád přemýšlet nad tou bramboračkou, a když dojdete k sousedce, tak jí zaboucháte na dveře a bez skrupulí a jakého vysvětlování ji vynadáte, že žádnou bramboračku dělat vlastně ani nechcete, a otráveně odcházíte zpět do svého bytu o několik pater výš? Tak přesně takhle jsem se cítil, když jsem hrál Disciples III: Renaissance.

Disciples pro mě není neznámá značka. Předchozí díly jsem hrál, ale musím se přiznat, že na HoMaM nebo, nedej bože, King´s Bounty, zkrátka nikdy neměla. Ne jinak to bude i u tohoto dílu. Dlouho jsem totiž přemýšlel nad nějakou tahovkou, navíc jsem ještě více přemýšlel nad třetí verzí HoMaM v HD provedení. No a nakonec volba padla nelogicky na Disciples s tím, že to určitě tak špatné nebude. No...může, respektive je.

To je totiž tak. Renesance je sice vznešený podtext hry, ale do žánru vůbec nic renesančního nepřináší. Prachsprostě si přebírá myšlenku hlavního hrdiny na koni, krokovacího pohybu po kolech na relativně pěkné fantasy mapě a tahových akcí od jiných, a vše udělali hůř, nebo, dejme tomu, průměrně.

Příběh je třeba něco, co ještě jakž takž jde, i když nic geniálního a jedinečného také nečekejte. Je z toho ale cítit silná inspirace Warcraftem nebo koneckonců i Starcraftem. Tam jsem se totiž nejvýrazněji setkal s tím, že první kampaň hrajete za dobráky a ve druhé kampani se vše otočí a vy hrajete proti těm dobrým. Nevím, na této myšlence jsem nikdy nic dobrého nenašel. I proto jsem třeba vždycky měl radši Armies of Exigo než Warcraft 3. Vím, kacířská myšlenka, ale příběhově, ale i herně mi to prostě sedělo více. Navíc tady tvůrci šetřili nejenom s příběhovými videi, ale i s textem. V rámci jedné mise je textu, že by se to vešlo na jednu stránku A4 a možná by ještě něco zbylo. Přitom počítejte s tím, že misí je 19, takže tipuji, že napsat příběh jim zase takovou práci nedalo.

Teď už ale k těm vysloveně slabším stránkám hry. Během hraní jsem totiž zjistil, že hlavní hrady jsou mi úplně k ničemu. To, co je nedílnou součástí zrovna HoMaMu, je tady naprostá zbytečnost. Vy se prakticky v misi nastartujete a pak jen dobýváte a nemáte se důvod kamkoliv vracet, tedy v tom lepším případě. V tom horším hledáte alchymisty, abyste si nakoupili nějaké suroviny, které zlepší postavu, což také trošku popírá i samu sebe, protože já si za celou dobu hraní například vystačil právě jen s tím alchymistou. Proč jsem dobýval ostatní hrady mi navíc zůstalo naprostou záhadou, protože jsem v nich nikdy nic nepostavil...a vlastně ani neměl důvod. Navíc u tahových soubojů, které jsem pro svojí nezáživnost přestal hrát po několika misích a přeskakoval je, jsem se sem tam dostal do situace, kdy jsem měl dva léčitele a nepřítel proti mně měl také dva léčitele a hra se ve zrychlené provedení ne a ne dokončit. Schválně jsem to nechal, ale po půl hodině a asi několika tisících tazích jsem hru musel vypnout a zrestartovat. Kluci ze studia zřejmě na kostkách vynechali hráčovu náhodu a tak jeli čistě statisticky na body. Zajímavé. Navíc, měl jsem co dělat, abych pochopil, k čemu jsou runy. Podle mě k ničemu. Nacházel jsem je, jenom abych je prodával. No a když už jsme u prodeje? Nejodfláklejší je nejenom inventář, ale i otevřená okna v momentě nákupu a prodeje u nějakého šarlatána nebo překupníka. To, co v jiných hrách usnadňuje dvojklik, si tady musíte přehazovat z okýnka do okýnka. A když těch předmětů máte třeba padesát, věřte, že to zatraceně otráví.

Nevím, jestli vůbec třeba zmiňovat i to, že hra je zabugovaná až běda. Několikrát se mi sekla, několikrát mi spadla, třeba i v momentě, kdy jsem konečně vyhrával v nerovném boji. Věřte mi, že dobře mi místy nebylo.

O hudební stránce také asi netřeba sáhodlouze básnit. Hudba by byla, ale je tak nevýrazná, až ani nevíte, že by tam byla. Nevýraznost ale je ostatně i vlastnost, která jednoznačně popisuje samotnou hru. Měl jsem co dělat, abych ji dohrál. Béčko tahových strategií, když není nouze, pobaví, ale za jiných okolností příště rád vynechám.

Po sérii náročnějšího hraní jsem si odskočil k hidden object hrám, abych se trošku odreagoval a připomněl, že hry nemusí nutně být akční a násilné, ale také meditativní a příjemné na oko. Under Leaves je toho vzorným příkladem, navíc z českých luhů a hájů...

Žánr hidden object je pro mě, v podstatě, velká neznámá. Hrál jsem, tuším, jednu hru před mnoha lety a dál se k tomu nevracel. Under Leaves jsem tedy volil především podle plakátu a skutečnosti, že se jedná o českou hru. No a musím říct, že vůbec nelituji.

Jedná se o takovou tu absolutně odpočinkovou záležitost. Asi jako když jste si před lety potřebovali v práci dáchnout a tak jste si na Windows 95 zahráli Solitaire. Dnes už Solitaire v nových Windowsech jen tak nenaleznete, ale zase se dostanete k takovým hrám, jakým je právě Under Leaves.

Ten nabízí přesně to, co si pod samotným žánrem dovedete představit. Hledání objektů v, sem tam statickém a sem tam dynamickém, pozadím. Co hru ale vyvyšuje od průměru, tak především grafika, která je na jednu stranu jednoduchá, ale neuvěřitelně vlídná a samotným prostředím zvířátek a přírody opravdu krásná. Když nad tím přemýšlím, tak vlídnost je nejspíš vlastnost, která se ke hře jednoznačně hodí.

Nedokážu říct, zdali je v rámci žánru Under Leaves něčím lepší od ostatních her. Pár jsem jich viděl, ale hrál opravdové minimum. Nicméně musím říct, že nabízí krásné přírodní a zvířecí motivy, kterým si mě dokázala získat.

Poměrně plodný den, započatý ranní snídaní v podobě pečené sekané s houskou a hořčicí, pokračoval příjemnou vyjížďkou do přírody, která je v dnešním koronavirovém období povolená za cílem nálezu hub. Zvolili jsme vyjížďku až směr Česká Lípa, kde jsme zaparkovali povoz a vypravili se na výpravu poměrně plochým lesem, který věštil samé krásné momenty s houbami. Prašivky hned na kraji lesa tomu byly důkazem. Výsledek, co Vám budu povídat, byl více než ucházející, nicméně aby vše bylo dobře zakončeno, nakoupili jsme v místním pivovaru Lipák dvě petky kvalitního pivního moku, a já se jej jal po příjezdu domů okamžitě nachladit. Po obecných pracech kolem domu jsem se rozhodl, že načnu jednu z petek a zapnu hru, která na mě čekala na harddisku s názvem Rememoried a zásadní českou stopou.

Rememoried začal a já pochopil, že toto nebude standardním herním zážitkem. Pan autor se totiž rozhodl zvěčnit snovou realitu každého z nás, který to s pivem přežene a padne do absolutních mrákot s nejistotou barevného zvěčnění světa a hlavně s otázkou, zdali bude daný příběh dokončen, nebo zdali mě nevzbudí siréna mobilního telefonu v podobě budíku, který dělá všechno dobře, ale přesto jej nenávidím.

Rememoried je zvláštní logickou hříčkou, která Vás provádí snovým procesem každého z nás, respektive v případě této hry, procesem pana tvůrce, Vladimíra Kudělky. V celkovém součtu 20ti úrovní se proskákáte různými útvary, kolečky, čtverečky, obdelníky, trojúhelníky, kvádry a krychlemi, abyste docílili výsledného cíle. No a aby Vám nebylo smutno, tak někde v dáli Vám kdosi vypráví pár lumpenkavárenských názorů o tom, jaké to je žít život ve snu. Musíte tedy počítat s tím, že tady to o příběhu není. Rememoried je totální filozofický sen, který se plní a Vy jej v rozmezí několika hodin prožíváte.

Jelikož jsem se ale rozhodl po každém splněném levelu napít piva a propít se do výsledného cíle, měl jsem na sklonku hry co dělat, abych se vůbec proskákal tam, kam potřebuji. Ve 3D světě je to sice poměrně jednoduché, ale když Vás ke konci začne zlobit grafická karta s tím, že se Vám hra začne lehce sekat, vše je v tu chvíli daleko těžší a náročnější. Nehledě na to, že v krvi Vám v tu chvíli koluje minimálně dvě promile čistého alkoholu. Nicméně, co si budeme...u podobné hříčky bych grafickou náročnost čekal marně, leč ke konci hry jsem byl zajímavě oslněn.

V celkovém kontextu hry, pravda, byly jisté momenty, které vypadaly opravdu zvláštně. Asi tak, jako kdybych se vznášel někde ve vesmíru a prožíval svůj nejlepší trip v životě. Pan autor si s hrou neuvěřitelně vyhrál a i když je v podstatě o samotném nápadu, má skryté momenty, které dokáží zaujmout. Hlavně ty, kde se snoubí zvláštní snový svět a klasická hudba klasiků znalých napříč celým kontinentem. Rememoried je tak abstraktním zážitkem plným filozofických otázek, odpovědí a momentů, které určitě stojí za zamyšlení. Hlavně je ale hrou, ve které si tvůrce vyhrál s představivostí nás všech a je úplně jedno jestli u ní pijete pár pivních moků nebo jste naprosto střízliví. Oslnit Vás dokáže tak, jako tak!

Měl jsem chvíli pocit, že už jsem v těch indie titulech zahrabaný až po uši. Chtělo to nějaký tříáčkovej titul a pořádně zavařit PC. Dlouho se mi totiž nestalo, aby se mi nějaký titul pod grafickým náporem, prachsprostě vypnul. A jelikož je sebetryzna pojem, který mi je s mým současným strojem, poměrně vlastní, volba padla na Alpha Protocol. To, že nad hrou je taková zvláštní osobitá aura vytvořená průměrnými recenzemi, jsem v tu chvíli prostě ignoroval. Chtěl jsem akci a tak jsem nainstaloval akci.

Navíc jsem si to zde s tím přehříváním fakt užil. Nejlepší moment byl když jsem po několikáté konečně sejmul Konstantina Brayka - mimochodem podle mě nejtěžší boss z celé hry - a počítač se mi ve videu následujícím, samozřejmě před uložením, vypnul...moment před spaním k nezaplacení, to mi věřte, hodinu jsem nemohl usnout :-)

Na první pohled musím upozornit na to, že jsem Alpha Protocol nainstaloval za cílem pořádné akce, nad kterou netřeba hluboce přemýšlet. Stealth prvky totiž nejsou úplně to, co ve hrách vyhledávám. Mám totiž pocit, že jsem si je před mnoha lety odbyl ve dvou dílech legendární akce Project IGI, a tak když nemusím, tak se prostě neplížím. Spíš to, dle možností, v podstatě vykosím a stealth prvek vnímám jako určitý bonus, který můžu, ale nemusím řešit. Navíc v této hře je možné oboje, tak proč se stresovat, že?

Alpha Protocol mi svým vzezřením hrozně připomínal Hitmana. Jenže zatímco Hitman ve své sérii má mise, na které v životě nezapomenete, Alpha Protocol má momenty, které brutálně připomínají scénáristické přehmaty těch nejlepších béčkových titulů, které jste coby sametové dítko vídali v televizi v devadesátých letech. Musím říct, že některé momenty byly fakt k nezaplacení. Alpha Protocol je totiž příběhově béčko jak vyšité, nicméně zábavné béčko jak vyšité, kde hlavní hrdina by mohl být klidně Jean Claude Van Damme a Vy byste ho prostě milovali. Příběhově je to totiž totální maglajz. Jste Alpha Protocol. Původně jste sice byl obyčejný agent, ale jelikož se proti Vám vaše organizace postavila zády, jste na té straně, kde se to zrovna hodí. Jednou pomůžete taiwanské mafii, po druhé ruské, po třetí Vás zachraňuje nějaká divná německá organizace SIE s kozatou Němkyní v hlavní roli a to vše se točí kolem firmy Halbech, která obchoduje se zbraněmi a bombami a celé to má takový nádech správné pokleslé absurdity. Momenty, kde mě mučí elektrickými šoky a po skončení videa vyskočím z křesla jak skřítek z krabičky a začnu to v okolí kosit, mě doslova pobavil. Stejně tak i fakt, že hlavní hrdina se nezalekne ničeho a nikoho, a nemá problém to pořádně pokosit třeba uprostřed historických rozvalin v Římě. Archeolog na úrovni...opravdu.

Devizou hry jsou letmé RPG prvky, které ze hry dělají zajímavý zážitek. Nečekejte hluboký RPG rozklad hlavního hrdiny, jako spíše postupné vylepšování vlastností, které se Vám můžou hodit. Každou misí získáváte zkušenosti. Získáváte je jak bojem, tak i pokecem s kámoši nebo protivníky. Ten je mimochodem hodně zajímavý a řekl bych, že v rámci podobných her veskrze inovativní. Pokec totiž probíhá tak, že nevolíte konkrétní věty, ale pocity, na jejichž výběr máte ještě nějaké časové omezení. Ve výsledku nevíte, na koho bude co platit, ale to je na tom výběru pocitů právě TO zábavné. No a abych dokončil myšlenku, tak zkušenosti kromě výše zmíněného získáváte i hackováním. Jednou otevíráte zámky, podruhé se snažíte spojit čísla ke konkrétním konektorům, které jsou navzájem propojené a propletené takovými kabely a nakonec bádáte v relativně velké tabulce plné čísel a s časovým omezením hledáte sérii čísel, která jediná je v celé té změti čísel statická, neměnící se. Chvílemi brutálně frustrující, ale v celém kontextu hry příjemně inovativní. No a tyto herní momenty postupem času způsobí, že se dostáváte na stále vyšší úroveň, až z Vás bude borec, který na jednu kulku z kulometu kadence Mata Hari nejen, že trefíte protivníka na 100 metrů, Vy ho klidně i na dobro sejmete. Po prvotních misích, kde z metru netrefíte hráče příjemná změna. To mi věřte.

Hra má ale jeden malý zádrhel. Z herního hlediska nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Sice se s hlavním borcem dostanete do takových míst, jako jsou Saudská Arábie, Řím, Moskva nebo Tchaj-pej, výsledek je vlastně ten, že všechny ty místa jsou poměrně sterilní a v rámci jednoho daného prostředí jednoznačně splývají. Nezbývá tedy, než si užívat především příběhový mariáš. I když, pravda, musím se přiznat, že snajperská mise na číhané byla poměrně originální. V té ostatní směsce ale rychle zapadne...

Alpha Protocol je především zábavná záležitost. RPG systém, kterým se chlubí, bych bral s jistou rezervou, ale v kontextu s příběhem je to pořád hra, která na cirka deset hodin příjemně pobaví a vlastně Vás ve výsledku ani neurazí. Navíc svobodou volby u jednotlivých diskuzí způsobuje, že má tendenci být repetitivní záležitostí. Věřím tomu, že kdybych si ji příště zahrál s tím, že už nebudu ten dobrák, ale arogantní sviňák, hra rázem bude mít úplně jiný rozměr. Pokud máte rádi jednoduché, nelogické, ale zábavné akčňáky devadesátých let s kupou drsných keců, tak je Alpha Protocol Vaší volbou. Uvidíte, nezklame Vás.

Jak asi může dopadnout hra, u které jste byli nadšeni již u prvního dílu, ale herní praktikové tvrdili, že se od prvního dílu naučila průměrné základní mechaniky a ty dohnala k dokonalosti? No samozřejmě...adventurní zážitek, jak se patří!

Osobně musím říct, že pro mě byl super zážitek už i první díl s názvem Chains of Satinav. Nabídl nádherný fantasy příběh, překrásné lokace, dobré zpracování a neméně krásné vyvrcholení. Bylo ihned jasné, že druhý díl musí následovat v cuku letu, protože jinak si dokážu představit, že by německé matadory dříve nebo později někdo spráskal bičem k nepoznání.

Memoria totiž pokračuje přesně tam, kde první díl skončil (je třeba tedy, pro větší zážitek, dohrát nejdříve první díl). A nutno dodat, že pokračuje přesně v tom duchu, ve který jsem doufal. Ač tedy nabízí spíše slabší soundtrack, tak příběh je o notnou dávku emocí epičtější. Navíc opět si troufám tvrdit, že za hrou stojí vizuální mágové, kteří přesně ví, jak nakreslit nádherné fantasy kulisy ještě nádhernějšího fantasy světa s geniálním odkazem na bavorské lesy, hluboké kokořínské prolákliny a skalnatá údolí a středověkou atmosférou jak vystřiženou z měst a městeček Střední Evropy. Memoria je toho všeho prostě plná.

Co se týče herních mechanik, tak zde tvůrci o něco málo podpořili myšlenku čarování a tak je tu kouzel o chlup více, než bylo v prvním díle. Všechno ale dává smysl a tak si nemyslím, že by tu byl nějaký vysloveně moment, který by si koledoval o samotný zásek. Lesní bludiště a protivné mezihry naleznete všude, a tak s nimi musíte počítat i tady, co si budem...

Musím se ale přiznat, že po dohrání této adventury se mi svět Černého oka pozdává. Parta ze studia Daedelic mu dodala potemnělou atmosféru a to mě vysloveně baví. Navíc zapracovali i na postavách, které už nejsou tak protivné, jako tomu bylo v prvním díle. Naopak. Zahrajete si tu totiž opět za ptáčníka Gerona, ze kterého se konečně stal junák ryzího srdce a jako protivítr tu je příběh princezny Sadjy starý 500 let, který je nesmírně zajímavý a navíc...Sadja je na poměry kreslených adventur hrdinka na svém místě. To, že se dva různorodé příběhy na konci spojí Vám pak snad nemusím ani dodávat.

Daedelic tak opět potvrdil adventurního krále a nadobro si mě získal sérií, která mi hrdě zůstane v srdci stejně intenzivně jako jsou série Gabriel Knight, Broken Sword a jím podobní. Pokud dohrajete oba díly, jistě mi dáte za pravdu.

To jsem si tak chtěl splnit jednu z letošních výzev a náhodně si vybral hru Clash Royale, kterou nainstaloval do mobilu a doufal, že si s ní užiju a nebude problém ji dohrát. To jsem se ale sakra mýlil. Clash Royale jsem totiž nedohrál...a to jsem se snažil seč mi síly stačily.

Clash Royale je na první pohled myšlenkou jednoduchá hra. Vládnete jedním hradem, dvěma věžemi a proti Vám stojí nepřítel s takřka stejným arsenálem zdiva. Rozdíl je v kartách, které si v průběhu hry volíte, a které se Vám během hry ještě náhodně míchají. Kartami totiž přivoláváte bojovníky popřípadě podporujete defenzívu. Jakmile tedy naloudujete první hru, sranda může začít a nutno dodat, že během pár her zjistíte, že tady to nevyhrajete náhodným nadhazováním karet, ale hbitým uvažováním, přemýšlením a taktizováním vhozených karet do pléna. Důvod je jednoduchý, protivník proti Vám dělá totéž a pokud nebudete přemýšlet, tak jste jednoznačně nahraní. Pak už se jenom modlit, aby protivníkovi z celého světa někdo zavolal a on musel hru přerušit...to se ale, žel bohu, stávalo minimálně. Drtil mě celej svět od Číny počínaje přes arabáše konče. A já měl co dělat, abych s každou prohranou hrou nevzal telefon a nehodil ho proti zdi. Ona totiž každá vyhraná hra přičítá body a každá prohraná hra odečítá body. No a s přibývajícími body vy získáváte vyšší levely a postupujete do dalších arén, až vlastně do poslední, kde se oddělí zrno od plév, kde se z chlapců stanou muži. Prostě kde roznesete na kopytech toho posledního a celá hra bude Vaše. Tam já ale nedošel a nikdy nedojdu. Po hodinách hraní jsem ztratil trpělivost a možná i chuť neustále vymejšlet a taktizovat, vztekat se a...vztekat se.

Clash Royale je určitě hodně návyková hra. Hrál jsem jí u televize, v posteli, na záchodě, v práci, v práci na záchodě, při cestě do práce, při cestě z práce, na nákup, z nákupu, kamkoliv odněkud, někam, při dělání...čehokoliv. Měl jsem co dělat, abych vnímal okolí a nesrazilo mě nějaký auto vedle silnice. Nejhorší je, když hrajete nějakou hru a arabáši se Vám v diskuzi smějí...ti to dělají hodně rádi. O to lepší je pocit, když je sejmete. Je to pocit k nezaplacení a hraničí až s orgasmem.

Pokud nevíte co s časem tak si Clash Royale zahrajte. Já do mobilu nenahrál žádnou hru snad déle jak šest let (vlastně na Pokémony jsem úplně zapomněl...:-)). A musím teda říct...kéž bych to neudělal. :-) Tolik vzteku vůči celému světu jsem v sobě nenašel hodně dlouhou dobu, nehledě na kilowatt hodiny, které na budíku u baráku rostly závratným tempem, protože mobil potřeboval šťávu. Po odinstalování musím říct, že jsem v sobě opět probudil pokoru a je mi tak nějak...líp. Naštěstí jsem ten, co do her neinvestuje peníze...samozřejmě vše je pak těžší. Kdybych investoval, naštvanej bych byl asi ještě víc, i když výher by bylo také víc. No, co naplat. Clash Royale je klasickou multiplayerovou mobilní hrou s dobrým nápadem, pěkným zpracováním a vším tím kolem, co podobné mobilní hry nabízí. Nic nového pod sluncem, ale svoje fanoušky jistě najde.