To je tak, když po hodně dlouhé době jdete ke kámošovi, cestou se stavíte v hospodě pro pár čepovaných PETek a při příchodu k němu domluveně zapnete Mafia: Definitive Edition s tím, že ji po sérii hodin dohrajete rozbouraní, ale šťastní, že se jednalo o opravdu velký a intenzivní zážitek. Samozřejmě s obrovským důrazem na nostalgii, s čímž jsme ostatně i počítali.

Když jsem zjistil, že něco takového, jako je remake k původní Mafii vzniká, byl jsem jak na ostří nože. To, že ho mají na starosti jak Češi, tak Amíci, mě už trošku uklidnilo. To, že v tom ale nemá prsty Dan Vávra ve mně vyvolávalo jisté emoce, které hraničily se schizofrenií. Radovat se z návratu legendy nebo být v depresi z toho, že na legendu někdo šáhne a udělá si ji znova...po svém. Volil jsem variantu absolutního šílenství a během exkluzivního hraní jsem se nezřízeně smál a brečel. Nicméně níže bych rád popsal pár konkrétních důvodů, proč tomu tak...

To, že se jedná o herní zážitek, o tom netřeba dlouze polemizovat. Mafia byla geniální příběhem a ten si tento remake naprosto adekvátně přebral. V něm něco oproti originálu přibral, něco ale také ubral. Skvělé dialogy tu na jednu stranu působí tak, že každá z postav Vám každou z vět řekne něco, co prostě dává smysl. Není to žádné tlachání a u Sáry a Franka toho je kupodivu víc, než bylo v původní hře. Paulie a Tommy tu ale pro změnu vypadají jak vagabundi a dokud na sebe nenahodí pěkný sako, nevěřili byste jim, že umí víc jak do pěti počítat. Příběhem to ale přímé srovnání s původní hrou začíná a končí. Vše ostatní si totiž Hangar 13 vytvořil po svém, včetně všech misí a hlavně světa, jako takového...

Lost Heaven je ale opět nádherný. Je nádherný jinak, než to bylo v originále, ale v porovnání s dnešními hrami je prostě skvostný. Měl jsem neustálou chuť pořád otáčet kamerou a koukat jak na západy slunce, tak jak kapky deště dopadají na asfalt. Mise také mají svojí kostru jasnou, i když je v nich pár vychytávek a věcí, které jsou navíc a jsou super. Třeba to, že během výkupného můžete vstoupit do krámů, stejně tak, jako i diskuze s obyčejnými lidmi jsou takové živější. U původní Mafie to bylo možná až moc ploché a kladlo to moc důraz na hlavní a hlavně vedlejší postavy příběhu. Největší problém ale u města jako takového vidím to, že hra mě vůbec nevybízí k tomu, abych měl chuť prozkoumat město. To, co bylo devizou původní hry, tady vlastně absolutně chybí. Navíc je i město podle mě výrazně menší, než u původní hry. Tam, kde jsem autem jel bůhví kolik minut, jsem v této hře vyřídil za dvě minuty čistého času. Nepamatuju si, že bych z Holbrooku do Little Italy dojel za tak krátkou chvíli, jako je tomu zde. Ty dlouhé jízdy na původní Mafii byly právě to zábavné. Dostalo Vám to to město pod kůži. Tady to jaksi chybí. Chybí vedlejší mise, chybí jakýkoliv prostor k tomu si jen tak vzít auto od koktavýho Ralpha a někam vyrazit. Tahle definitivní edice je prostě taková přímočařejší, možná víc, než bych vůbec chtěl.

Navíc i chybí jakýkoliv soundtrack. V rádiu se spíš kecá, než že se hraje. To dokonce, musím říct, vnímám asi jako nejzásadnější problém celé hry. Soundtrack je totiž na původní Mafii tak geniální, že si ho i dnes pustím. Je to zároveň asi jediná hudba, kterou jsem kdy poslouchal z období 30. let 20. století a musím říct, že si pobrukuju tóny některých skladeb i dnes. Tady ale žalostně chybí a když už nějaká hudba zní, je to spíš jenom jako vhodný doplněk k době. Uvědomil jsem si, že k těm dlouhým jízdám městem mezi misemi ta hudba zatraceně patřila a jednoznačně vytvářela absolutní a jedinečnou atmosféru hry, která tady jaksi chybí.

Dalším výrazným bodem jsou mise. To, že přesouvačky jsou v rozmezí dvou až tří minut jsem zmiňoval již výše. Pro hráče původní hry je to poměrně šok, ale jelikož Vám v rádiu spíš kecají (byť poměrně aktuálně, když třeba zrovna vyvedete nějakej průser a novináři se to dozví dřív než policie nebo když místní basketbalovej klub vyhraje zápas), tak tam ta výraznější hudba prostě chybí. Samotné mise jsou fajn, ale jsou fajn především proto, že víte, co se v nich bude dít dál. Jinak, jak tu již několikrát bylo zmíněno, vše je hlavně o střílení. A to u původní Mafie taky bylo trošku jinak, že? Mise jsou krásně nasnímané, nenajde se moment, který by nudil (přeci jen druhá mise Mafie jako taxikářský šoférek byla trošku vopruz, co si budeme), děj se perfektně odvíjí, každá mise dává smysl, ale nakonec zjistíte, že je to všechno pořád dokola. Když jsem tenkrát hrál Mafii, měl jsem pocit, že každá mise je absolutní, jedinečný zážitek. Tady to mám taky, ale s takovou trošku kverulantskou pachutí stereotypu.

Když tento remake porovnám s dnešní dobou, tak musím říct, že kombinace vizuální stránky a příběhu vytváří jedinečný herní zážitek. Navíc pro hráče, který původní hru nezná, to musí být něco totálně nepopsatelného. Sice je hra tedy lineární víc, než je dnes zvykem, ale zase Vás totálně vtáhne do děje a Vy prostě musíte hrát, dokud se nedobéřete konce. Já, jakožto divák a hráč původního kousku, mám mnoho důvodů, proč říct ale. Těch mnoho důvodů ale pořád stačí k tomu, aby si tato hra vysloužila úctyhodných 80 procentuélních stupňů. Někdo by mohl říci hodně, někdo by klidně řekl i málo, já musím říct, že to je přesně tak, jak bych si představoval hodnotit hru, která je remakem titulu, který mi navždy zůstane v srdci. A jelikož remaky ve filmovém průmyslu poměrně nesnáším, musím říct, že to je z mé stránky věci docela slušné hodnocení a já tímto za něj autorům děkuji. Po těch letech jsem si to užil...opravdu užil. A to se počítá!