Měl jsem chvíli pocit, že už jsem v těch indie titulech zahrabaný až po uši. Chtělo to nějaký tříáčkovej titul a pořádně zavařit PC. Dlouho se mi totiž nestalo, aby se mi nějaký titul pod grafickým náporem, prachsprostě vypnul. A jelikož je sebetryzna pojem, který mi je s mým současným strojem, poměrně vlastní, volba padla na Alpha Protocol. To, že nad hrou je taková zvláštní osobitá aura vytvořená průměrnými recenzemi, jsem v tu chvíli prostě ignoroval. Chtěl jsem akci a tak jsem nainstaloval akci.

Navíc jsem si to zde s tím přehříváním fakt užil. Nejlepší moment byl když jsem po několikáté konečně sejmul Konstantina Brayka - mimochodem podle mě nejtěžší boss z celé hry - a počítač se mi ve videu následujícím, samozřejmě před uložením, vypnul...moment před spaním k nezaplacení, to mi věřte, hodinu jsem nemohl usnout :-)

Na první pohled musím upozornit na to, že jsem Alpha Protocol nainstaloval za cílem pořádné akce, nad kterou netřeba hluboce přemýšlet. Stealth prvky totiž nejsou úplně to, co ve hrách vyhledávám. Mám totiž pocit, že jsem si je před mnoha lety odbyl ve dvou dílech legendární akce Project IGI, a tak když nemusím, tak se prostě neplížím. Spíš to, dle možností, v podstatě vykosím a stealth prvek vnímám jako určitý bonus, který můžu, ale nemusím řešit. Navíc v této hře je možné oboje, tak proč se stresovat, že?

Alpha Protocol mi svým vzezřením hrozně připomínal Hitmana. Jenže zatímco Hitman ve své sérii má mise, na které v životě nezapomenete, Alpha Protocol má momenty, které brutálně připomínají scénáristické přehmaty těch nejlepších béčkových titulů, které jste coby sametové dítko vídali v televizi v devadesátých letech. Musím říct, že některé momenty byly fakt k nezaplacení. Alpha Protocol je totiž příběhově béčko jak vyšité, nicméně zábavné béčko jak vyšité, kde hlavní hrdina by mohl být klidně Jean Claude Van Damme a Vy byste ho prostě milovali. Příběhově je to totiž totální maglajz. Jste Alpha Protocol. Původně jste sice byl obyčejný agent, ale jelikož se proti Vám vaše organizace postavila zády, jste na té straně, kde se to zrovna hodí. Jednou pomůžete taiwanské mafii, po druhé ruské, po třetí Vás zachraňuje nějaká divná německá organizace SIE s kozatou Němkyní v hlavní roli a to vše se točí kolem firmy Halbech, která obchoduje se zbraněmi a bombami a celé to má takový nádech správné pokleslé absurdity. Momenty, kde mě mučí elektrickými šoky a po skončení videa vyskočím z křesla jak skřítek z krabičky a začnu to v okolí kosit, mě doslova pobavil. Stejně tak i fakt, že hlavní hrdina se nezalekne ničeho a nikoho, a nemá problém to pořádně pokosit třeba uprostřed historických rozvalin v Římě. Archeolog na úrovni...opravdu.

Devizou hry jsou letmé RPG prvky, které ze hry dělají zajímavý zážitek. Nečekejte hluboký RPG rozklad hlavního hrdiny, jako spíše postupné vylepšování vlastností, které se Vám můžou hodit. Každou misí získáváte zkušenosti. Získáváte je jak bojem, tak i pokecem s kámoši nebo protivníky. Ten je mimochodem hodně zajímavý a řekl bych, že v rámci podobných her veskrze inovativní. Pokec totiž probíhá tak, že nevolíte konkrétní věty, ale pocity, na jejichž výběr máte ještě nějaké časové omezení. Ve výsledku nevíte, na koho bude co platit, ale to je na tom výběru pocitů právě TO zábavné. No a abych dokončil myšlenku, tak zkušenosti kromě výše zmíněného získáváte i hackováním. Jednou otevíráte zámky, podruhé se snažíte spojit čísla ke konkrétním konektorům, které jsou navzájem propojené a propletené takovými kabely a nakonec bádáte v relativně velké tabulce plné čísel a s časovým omezením hledáte sérii čísel, která jediná je v celé té změti čísel statická, neměnící se. Chvílemi brutálně frustrující, ale v celém kontextu hry příjemně inovativní. No a tyto herní momenty postupem času způsobí, že se dostáváte na stále vyšší úroveň, až z Vás bude borec, který na jednu kulku z kulometu kadence Mata Hari nejen, že trefíte protivníka na 100 metrů, Vy ho klidně i na dobro sejmete. Po prvotních misích, kde z metru netrefíte hráče příjemná změna. To mi věřte.

Hra má ale jeden malý zádrhel. Z herního hlediska nenabízí nic, co by stálo za zapamatování. Sice se s hlavním borcem dostanete do takových míst, jako jsou Saudská Arábie, Řím, Moskva nebo Tchaj-pej, výsledek je vlastně ten, že všechny ty místa jsou poměrně sterilní a v rámci jednoho daného prostředí jednoznačně splývají. Nezbývá tedy, než si užívat především příběhový mariáš. I když, pravda, musím se přiznat, že snajperská mise na číhané byla poměrně originální. V té ostatní směsce ale rychle zapadne...

Alpha Protocol je především zábavná záležitost. RPG systém, kterým se chlubí, bych bral s jistou rezervou, ale v kontextu s příběhem je to pořád hra, která na cirka deset hodin příjemně pobaví a vlastně Vás ve výsledku ani neurazí. Navíc svobodou volby u jednotlivých diskuzí způsobuje, že má tendenci být repetitivní záležitostí. Věřím tomu, že kdybych si ji příště zahrál s tím, že už nebudu ten dobrák, ale arogantní sviňák, hra rázem bude mít úplně jiný rozměr. Pokud máte rádi jednoduché, nelogické, ale zábavné akčňáky devadesátých let s kupou drsných keců, tak je Alpha Protocol Vaší volbou. Uvidíte, nezklame Vás.