Před časem jsem si zahrál první díl série Hero of the Kingdom od slovenských bratří Kurčíků. Byl jsem překvapen neotřelým nápadem, hezkým, až malebným oldschool grafickým zpracováním a poctivým fantasy příběhem, který jednoznačně vtáhne do hry. Hra mě nadchla tak, že jsem jí dal na jeden zátah. Po dohrání jsem si pak řekl, že si dám trošku čas, než se pustím do druhého dílu....a ten čas konečně nadešel.

Druhý díl vydaný dva roky po dílu prvním je přesně v tom duchu prvního dílu. Pár rozdílů bych ale přeci jen našel. První rozdíl je jednoznačně v prostředí. Příběh se již neodehrává v klasickém středověkém fantasy světě, ale pro změnu ve světě karibském, který je plný pirátů...a samozřejmě i různých nestvůr od zombie počínaje po gobliny konče.

Sympatický je opět příběh. Ten krásně vtáhne do děje tak výrazně, že se mi opět povedlo hru dohrát na jeden zátah. Na rozdíl od prvního dílu se mi ale nestalo, že bych tu nějaký moment bědoval nad tím, že tu je nějaký přehršel klikání, opakovaného cestování po mapě, nebo pro mnohé otravný pixel hunting. Děj krásně plynul až do samotného závěru.

Hero of the Kingdom II nenabízí nic navíc od prvního dílu, ale musím říct, že se mi hrál s větší lehkostí, i když jen o stupínek. Opět se mi ale stalo, že jsem hru od Lonely Troops dohrál na jeden zátah a tak jsem se rozhodl zvednout i hodnocení. Podobné hry s nenápadnými, ale zábavnými inovacemi, spolu s odkazem na devadesátkové hry nejen díky krásnému ručně kreslenému zpracování si pozornost prostě zaslouží.

Rusty Lake Hotel, názvem zajímavá jednohubka, odkazem připomínající detektivku od Agathy Christie, obsahem ale trošku komplikovanější.

Hříčka říkám schválně, protože pro její dohrání Vám bude stačit pár hodin, slovy pár, řekl bych, i doslova. Tvůrci se tu rozhodli představit záhadný hotel, ve kterém jste Vy – správce – který má splnit co hostům na očích uvidí, především je uspokojit kvalitním jídlem na stříbrném podnose. Hosté jsou ale z řád zvířectva a tak tu rázem jsme jak v nějaké bajce od Ezopa.

Hlavními hrdiny jsou – pan Králík, slečna Holubice, pan Kňour, paní Bažantice a pan Jelen. Těm všem musíte připravit hlavní večerní chody, těm všem tyto chody připravíte z masa svých kolegů. Každý večer tak jdete na lov surovin, ze kterých pak kuchař pan Žabák připraví hlavní chod. Čím více hlavních surovin naleznete, tím více s večeří budou návštěvníci spokojení. A v tom tkví hlavní myšlenka hry.

Každý večer se vypravíte do bytu jednoho z návštěvníků a propracováváte se ke sběru surovin, včetně i samotné vraždy místního obyvatele. Hra má takové osobité adventurní prvky, pěkné, byť poměrně jednoduché, grafické zpracování a logický základ, čímž bych hru s přehledem zařadil do žánru logických adventur. S podobným námětem a jeho zpracováním jsem se totiž dosud nesetkal a byla to poměrně zajímavá zkušenost.

Postupem času zjistíte, že v tomto hotelu vládne taková zvláštní ztísněná atmosféra, kterou tu tvoří sám majitel – pan Sova. Celé to má takový absurdní nádech zvířecí bajky, navíc Vás to nutí pokračovat dál a zkoumat, co hra ještě nabídne za smrti po vzoru klasických hororových filmových vyvražďovaček, které vznikají jenom proto, aby ukojili choutky fanoušků tohoto žánru. Tato hra je na tom totiž podobně.

Není to každý den, abych adventuru hodnotil stoprocentním přídělem. Jenže to také není každý den, abych hrál adventuru, která obsahuje všechno, co mám na tomto žánru tak rád a zároveň všeho bylo ještě k tomu hodně a absolutně to bavilo. Daedalic se zde překonal a dle mých předchozích zkušeností soudím, že vytvořil své vrcholné adventurní dílo s názvem Ken Follett´s The Pillars of the Earth.

No a již od názvu je patrné, že tato hra nedisponuje originálním příběhem, ale je vytvořená na základě prvního knižního dílu série Kingsbridge od britského autora Kena Folletta. Příběh se odehrává ve 12. století a nemá smysl, abych Vám popisoval, o čem je. To si můžete přečíst i v obsahu této hry. Co bych ale rád sdělil je fakt, že v námětu je jistá osudovost postav, které jsou navíc naprosto perfektně ztvárněny. Nejenom emočně, ale i vzhledově, popřípadě dabingově dobře namluveně. Navíc v prostředí, které je radost sledovat. Zíral jsem na každý další záběr jak na svatý obrázek. Parta z Daedalicu jsou podle mě umělci dnešní doby. Říkal jsem to už dříve, ale zde ta středověká atmosféra je ze hry cítit tak, že to musím říkat znova. Kór, když jste fanoušci středověku, tak to oceníte dvakrát tak. Osudovost postav pak následně navazuje na onu epičnost, kterou příběh nabízí a hra ji ještě povyšuje. Příběh bych kvalitou a objemností přirovnal třeba k příběhu Jménem Růže od Umberta Eca. Informací mnoho, postav celá řada, ale ne tolik, aby se Vám to začalo motat a na takřka tisíci stránkách se rozvíjí děj, který nechcete, aby skončil. Čím dýl s postavami totiž jste tím víc Vám přirostou k srdci.

A to je přesně i významný bod této adventury. Je rozdělena na tři části, na tři životní etapy našich hlavních hrdinů. Odehrává se v průběhu jejich života a tyto tři části rozdělené na tři knihy budete hrát poměrně rozsáhlou část doby. Dokonce jsem i přemýšlel, jestli jsem někdy hrál delší adventuru, než je právě tato. Paradoxem je ale to, že ač jsem hru hrál dlouho, neskutečně jsem si užíval každý dialog, každý pohyb, každý detail na ručně malovaném pozadí. Když pak cestujete různě po mapě fiktivní části Anglie, ale i Evropy, nechápete, kam až s komplexností hry tvůrci zašli. Ve hře toho obsahu je opravdu hodně, ostatně stejně, jako v knize. Daedalic si tu ukousl pořádný kus kvality a převedl to do svého kresleného světa s celou svou grácií. A je vlastně úplně jedno, že jsem se párkrát setkal s tím, že jsou mi některé postavy podezřele podobné z předešlých jejich her. Nebylo to na škodu, naopak je pěkné pozorovat, jak se od svých prvních adventurních počinů tvůrci dostali až na úroveň této hry.

Další nedílnou součástí hry jsou určitě i minihry. Těch není moc, jsou vlastně jen o klikání, ale těch činností, které klikáním vyřešíte, je povícero. Nic složitého a zásadního k tomu, abyste se někde zasekli. Úžasné na hře je i to, že celá řada z postav může skončit kdykoliv a jakkoliv. Vše je tedy odvislé od toho, jak se rozhodnete. Každá ze tři knih má sedm kapitol a každá kapitola se určitým momentem uzavře a hra Vám zhodnotí, co jste v té kapitole udělali – to samozřejmě bude mít vliv i v následném příběhu až do onoho osudového závěru. Příběh navíc nevypráví pohled příběhu jedněma očima a zaobírá dění hned z pohledu několika postav. Na svět kolem katedrály v Kingsbridge tak nahlížíte ze všech možných úhlů a každý má možnost Vám otevřít oči a vyjasnit další z řady nezodpovězených otázek.

I co se týče nezodpovězených otázek, tak je zde sympatické to, že vše se závěrečným opět značně epickým rozuzlením a vyvrcholením uzavře tak, že chtě nechtě musíte být spokojení díky dobře strávenému času s dobře vymyšlenou hrou. Tak dobře, že nesmím opomenout neméně krásnou hudbu, na které spolupracoval i český FILMharmonický orchestr v Praze. Krásné tóny, některé opravdu hodně výrazné. Po dohrání hry jsem si soundtrack musel pustit ještě jednou a celý a hodinu jsem zíral do zdi a přemýšlel nad tím, že takový herní zážitek už mě zase dlouho nepotká, a jestli vůbec ještě někdy potká...

Odkaz na soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=SiARsvC7w1s&t=2084s

Mám hopsačky rád, rád se s nimi vracím do dětství. Navíc je dnes populární je vytvářet. Může je totiž vytvářet kdekdo, přitom stačí jen dobrý nápad. Zde se například jedné takové hravé s dobrým nápadem a názvem Feudal Alloy chopila manželská dvojice ze Znojma skrývající se pod projektem Attu Games.

Feudal Alloy mě zaujal už od začátku takovou pěknou, hravou grafikou, která je svojí jednoduchostí krásně přehledná a navíc pěkně připomíná poctivé středověké reálie. A vůbec nevadí, že hlavní postavičkou je robůtek s akvárkem s rybičkou na hlavě (zde musí fanoušek steampunku plesat radostí). Takže první momenty ve hře, můžu říct, jsou velice zábavné. Intro nás uvede do příběhu robůtka Attu, který je zároveň farmář a žije si poklidným životem někde ve vesnici na farmě. Jenže aby příběh udělal nějaký zlom, na vesnici udeří banditi, kteří ukradnou veškerý olej, bez kterého se nedá farmařit a tak robůtek začne jednat. Vytáhne berzerkr a rozjíždí se klasická plošinovková údernost…možná až moc klasická.

Škoda, že od prvotního nadšení radost mírně a nenápadně klesá do běžného průměru. Chápu, že příběh u plošinovek v minulosti nebyl úplně devízou, ale v porovnání s dnešní dobou je to snad už i standardem. Zde příběh totiž intrem prakticky končí (tvůrci to v rozhovoru ve Score sami přijali jako jisté negativum hry) a v tu chvíli už frčí jenom bezmyšlenkovité kosení. Přitom musím říct, že mi docela dost i trvalo to, než jsem si na prostředí vůbec zvyknul. Obrazově hezké, ale herně nejen působí, ale regulérně je jako jedna velká, mnohdy nekonečně působící, mapa, kterou procházíte, kosíte nepřátele, sem tam nějaké ty bossy. A pro nevýhodu hráče dochází k tomu, že se v ní často zbytečně motáte a tam, kde jste už jednou byli se nesčetněkrát vracíte při hledání nových cest, abyste ale nepřátele opětovně pokosili, protože se tu od poslední návštěvy opět obnovili. Vadilo mi to jak u plošinovky Sundered: Eldritch a vadí mi to i zde.

Pak to působí jako jednotvárná hopsačka, kde hráč hopsá do zblbnutí, neustále kosí pořád dokola ty samé příšerky, kolikrát se točí v kruhu a i když by to mělo rozšířit hratelnost a zdelšit hrací dobu, spíše to otráví. A to i přesto, že tím nekonečným kosením získáváte body (potažmo penízky) a za ty si pak kupujete vylepšení, kterých je pár, ale pro radost z opakované řežby určitě stačí.

Feudal Alloy ve výsledku nejsou špatnou hrou. Má moc hezké prostředí, nápadité, zábavné, jen ta hratelnost té plošinovky je trošku plytká. Pořád ale musím říct, že na práci převážně dvou lidí se jedná o úctyhodný výkon a už se moc těším na další projekty ze studia Attu Games.

Jsem rád, že jsem opět narazil na pěknou 2D adventuru s odkazem na doby dávno minulé. Přitom zde s příběhem z doby, které se nikdo z nás nedočká (pokud se nedostane do hibernace), ale jelikož je kyberpunk dnes aktuální, tak s příběhem, který může...a hlavně umí zaujmout.

Tales of the Neon Sea jsem objevil už před nějakým tím měsícem na Steamu. Říkal jsem si, že na ní třeba jednou dojde a když jí pak nabídli na Epic storu zadarmo, nenechal jsem se dlouho přemlouvat. Navíc jsem si dlouho žádnou adventuru nezahrál, tak proč zrovna nezkusit tuto. A musím říct, že to za to stálo.

Zajímavé je pro mě například zjištění, že vývojářské studio Palm Pioneer pochází z Číny. Tipoval bych, že na asijských hrách obecně je ta Asie znát, což není kritika, spíš konstatování faktu. Tady tomu tak ale nebylo. Tales of the Neon Sea je vzorový 16ti bitový adventurní zážitek z doby, kdy podobné hry měly příběh, kouzlo a kolikrát nebyly úplně nejjednodušší na dohrání. To zde to s tou obtížností tak strašné není, ale zase tu hrají na nostalgickou vlnu a na tu já slyším velice rád.

Příběh se točí kolem detektiva Rexe, který se stále nemůže vzpamatovat z doby, kdy pátral po sériovém vrahovi, který mu po mnoha letech pátrání unikl a tak ho nevyřešený případ noc co noc děsí. Náhodou se zevlováním krásným kyberpunkovým městem dostane k vraždě, kde Vám v první kapitole tvůrci ukážou, co všechno v sobě hra skrývá. Řeč je tedy nejen o klasických adventurních prvcích, ale i o celé řadě logických miniher, které nejsou kdovíjak složité a příjemně hru obměňují. Také tu ale za pozornost stojí samotné vyšetřování místa činu, kde objevujete stopy, abyste si je pak pospojovali a viděli, co se na místě činu dělo, když došlo ke zločinu. Jelikož Rex je mozkem stále člověk, ale tělem spíš už robot, má plno vychytávek, které Vám dopomůžou v průběhu vyšetřování. Nemusím tedy dlouho popisovat, že tato jedna náhodná vražda způsobí, že se na scéně opět objeví sériový vrah, kvůli kterému Rex nemůže spát...a hra kočky s myší se tedy rozjede na novo.

Moc se mi líbilo prostředí. Graficky znázorněné, v rámci oldschool 16ti bitové grafiky, je prostě božsky. Také se mi líbilo, že tvůrci tu vypráví příběh jak z pozice Rexa, tak i z pozice jeho kočičího parťáka Williama, který tu má daleko větší roli, než by hráče na první pohled napadlo. Jelikož ale kočky mám rád, zde jsem si jeho roli vysloveně užíval a kapitola, kde za Williama přímo hraju a protloukám se kočičím gangem mě neskutečně bavila. Dokazuje to, že tvůrci mají nejen rádi kočky, ale také i to, že mají smysl pro humor, a že navíc mají nakoukané mafiánské filmy, Kmotrem počínaje.

Co se týče délky hry, tak ta také není úplně marná. Je pravda, že hře ve druhé polovině trošku dochází dech, protože se logické hádanky začínají sem tam opakovat, ale pak přijde poslední kapitola, kde se vracíte do minulosti a vrchol hry tak nabyde nových rozměrů.

Tales of the Neon Sea ja na dnešní poměry klasický indie titul. Nicméně musím konstatovat, že na úroveň adventur vznikajících v dnešní době je nezvykle objemná, nápaditá a zábavná. Osobně jsem si jí během hraní hodně užíval a stala se pro mě příjemným překvapením posledních několika měsíců. A jelikož doslovný závěr slibuje pokračování, doufám, že se jej jednou dočkám.

Když už jsem se v té stavbě kolotočů, matějských a zábavních parků obecně v mnoha hodinách realizoval, byla by škoda opomenout i druhý datadisk RollerCoaster Tycoonu 3 s názvem Wild!, jehož největší devízou je rozšiřování parků o atrakce plné zvířátek.

A hned z kraje musím uznat, že to tvůrci pojali opět s plnou parádou. Stejně jako u datadisku prvního s názvem Soaked! Tam jste si zábavní park rozšířili o bazény různých druhů, zde ze zábavního parku můžete s klidným svědomím udělat safari, třeba jak ve Dvoře Králové. K nabídce budete mít jak různé ohradníky, pavilony, tak i samotná zvířátka, kterých sice není až tak moc, ale zase jsou tu ty základní klasiky, které v žádné zoologické rozhodně nesmíte opomenout. Kromě toho, že je ale budete dobře krmit, stačí, abyste na jeden kotec měli minimálně jednoho pracovníka a k tomu jste nekombinovali třeba lva se zebrou. To by pak ze zebry zůstala jen pečínka a bůhví, co by na to ještě k tomu říkali návštěvníci. I když pravda, u mě se na to moc netvářili a po krvavé hostině okamžitě přeskočili na kolotoče od naproti. Zřejmě zrovna nějaká otrlá sebranka...

Hra nabízí pár nových atrakcí a stejně tak i krámků s doplňkovým sortimentem. Největší devíza je ale ve stavbě pavilonů, se kterými se dá opravdu hodně vyhrát. Nicméně musím se přiznat, že na rozdíl třeba od Zoo Tycoon je to tady veskrze hodně okrajové. Nu, pořád se jedná hlavně o stavbu zábavního parku, že. Navíc jsem měl pocit, že stavba bazénů mě přeci jen bavila o chloupek víc.

Plus se musím přiznat, jak mi sám uživatel Dan9K po prvním sepsaném komentáři sdělil, Complete edice čítá veškeré vymoženosti již v základní hře. Nicméně když hrajete postupně od základní hry scénáře, neexistuje moc důvodů, proč byste se ve zvířátkách nebo bazénech měli realizovat. Zde je ale zajímavé, že scénářů je oproti prvnímu datadisku více a navíc se tu na zvířátka daleko více zaměřují, na rozdíl od předchozího datadisku, což je tedy jen a jen dobře.

Ve výsledku ale hodnotím o stupínek hůře, první datadisk mě bavil více. Jelikož jsem ale scénáře prošel, nemusím je už řešit a těším se na momenty odpočinku, kdy si budu chtít postavit nějaký ten svůj zábavní park na zelené louce úplně od píky a dotáhnout jej k dokonalosti. Díky tomu musím říct, že považuji Rollercoaster Tycoon 3 obecně mezi jedny z nejlepších tycoonů, které jsem kdy hrál.

Krásná práce v rámci datadisku. To se nedá říct jinak. Když už jsem si původní hru nahrál tak, že jsem neměl moc do vymejšlet dál, tak jsem zapnul datadisk Soaked! a hned se mi otevřel nový svět dosud netušených a nevídaných možností...

No, tak nebudu úplně přehánět. Ten svět netušených možností v podstatě můžu zúžit na jednu věc, ale ta jedna věc hratelnost hry tak poznamenala, že jsem si s ní zařádil celých devět nových map v rámci samotného scénáře. Tímto datadiskem totiž můžete stavět bazény, venkovní koupaliště, ale i krycí akvaparky. Ze začátku jsem na to koukal jako blázen, ostatně stejně, jako když jsem stavěl svojí první horskou dráhu, ale jak jsem zmáčknul zelenej semaforek a v bazéně se začaly kupit lidi, nedokázal jsem nějak přestat přistavovat. Teda v případě, pokud jsem zrovna nekrachoval.

Sem dám kytku, támhle dám keř. Tady fouknu divokou řeku, támhle nějaký ty masážní nesmysly. Sem si postavím dlažbu, na ní dám lehátka. Jednou bez slunečníku, po druhé s. Hned vedle bazénu přistavím prodejce opalovacích krémů nebo plavek, aby to natěšenci neměli daleko, a můžu se kochat. Sem tam nějakej ten skokánek, pak třeba nějakou skluzavku. Lidi se baví, radují, vískají. Radost pohledět. Pak si třeba zakopu do kopce, trošku vydlabu díru, udělám si to pěkný a už jsem v bazénu za deset tisíc. Jejda. Ale lidí je plno, tak proč se s nimi neradovat. Radoval jsem se. Dokonce jsem měl některé scénáře pocit, že se mi vůbec nechce ze hry, a přitom jsem už měl všechno splněné.

Datadisk není jenom o tomto, také tu nabízí celou řadu nových atrakcí nebo krámků s potulným prodejem. Co Vám ale budu povídat, to nejlepší na tomto datadisku je právě stavba bazénů. Škoda, že ve scénářích vodní atrakce nevyužili dřív. Ze začátku jo, postupem času trošku ne a ke konci zase jo. Některé scénáře opět byly doslova zážitek. Třeba ty ostrovy s tím kostelem a hřbitovem na jednom ostrově. Hratelnost to hře nicméně prodloužilo, krásně jsem si u ní odpočinul a musím se přiznat, že pokud se ke hře někdy vrátím, určitě to bude k tomuto datadisku, který má lepší momenty, než samotný originál.

"Kdo si hraje, nezlobí." - říkali, když jsem byl malý a chtěli mít ode mě pokoj. Dneska skoro, řekl bych, platí pořekadlo - "Kdo si hraje, přežije.", protože dnešní doba zavřených krajů, okresů a obcí vybízí snad, a jen, buď k protestnímu shlukování přeživších u kontejnerů s tříděným odpadem nebo ke srůstání s židlí u počítače a hraní her, které obecně nemohli zažít větší žně, než za poslední rok. Všimněte si. Za poslední rok na hry nejen nikdo nenadává, navíc Vám ale ani nevyčítají, že jste zarostlý jak Ezop a vůbec nevylézáte ven. Ano, mohl bych tvrdit, že mi to nikdo neříká, protože už jsem pár měsíců doma sám, ale to bych pak nemohl nainstalovat tycoon s tycoonů nejtycoonovější a oddat se hraní na několik dalších hodin mého života, protože bych na to prostě a jednoduše neměl čas.

RollerCoaster Tycoon je značka, kterou v mé neblahé paměti opěvuji, co jsem jí poprvé držel v ruce jako svatý grál na vypáleném CD na základním škole s tím, že toto žezlo koluje třída po třídě a jestli na něm udělám byť jeden škrábanec, dostanu krutě po držce. Po držce jsem naštěstí nedostal, ale už od dob Theme Park mě bavilo stavět zábavní parky a užívat si radost druhých, byť postaviček, které jsou složené jen z jedniček a nul, takže jsem rozbití držky prostě risknul a první (a později i druhý) díl doma pařil jak zběsilej. Trvalo tedy dlouhých sedmnáct let, než jsem se k této značce opět vrátil a vrátil jsem se k ní především proto, protože jsem chtěl splnit výzvu pro rok 2021 na této databázi a pořádně si zapařit i s nějakým tím datadiskem. Takže databáze - díky - a jak jsem si toto hraní vůbec užil?

Užil, co Vám budu povídat. Největší sranda je asi s ovládáním. Nevím, jestli jsem už zapomněl na to, jak komplexní některé tycoony umí být, ale tady jsem teda měl co dělat, abych se ze začátku zorientoval. Měl jsem nutkání zapnout tutorial, ale říkal jsem si, že nejsem žádný máslo, a že to dám určitě bez něj. Dal jsem, ale chvíli to trvalo. Jako u každého tycoonu, tak i tady si musíte zvyknout na určitá pravidla. A je pravda, že v rámci ovládání jsem chvíli zmatkoval, než jsem si na to zvyknul. Komplexnost jsem pak opravdu pocítil v momentě, když jsem si vymýšlel svojí vlastní reklamní kampaň do národních novin a doufal, že na ty kupony 1+1 jízda zdarma se urve co nejvíc lidí z okolí.

Největší srandu ale shledávám ve stavbě samotných horských drah. Ze začátku mi to moc nešlo, musel jsem přijít na to, jaký volit úhel při stoupání a následně i při klesání, aby mi tam nějaká ta postavička nevylítla ze zatáčky, což naštěstí i nevylítla. Překvapilo mě, že jsem se tady třeba nesetkal s tím, že by mi někdo spadnul z nějaké dráhy, zařval a umřel, popřípadě že by se někde nějaké vláčky srazily a začalo to na dráze bouchat. Mám pocit, že v předchozích dílech se to dělo, dokonce mám doteď v hlavě i ten zvuk toho padajícího panáčka z asi sta metrů a následnou informaci o smrti. Tady se to neděje nebo jsem se s tím nesetkal. Asi hře chtěli trošku zvolnit rating a omezit násilí na nula. Dobře, no, chápu. Proč bych měl stavět horskou dráhu a strachovat se, že mi na ní někdo chcípne? To se spíš stalo, že vláček do prvního stoupání (byť brutálně strmého) vůbec nevyjel a já celé desetiminutové budování házel vzteky do koše.

Hra jako taková nabízí volné hraní, ale i kampaň. Kampaň mě docela bavila, protože v osmnácti mapách se setkáte s různými úkoly, které se sice pořád opakují, ale prostředí je ve většině případů vždy něčím originální. Ke konci jsem třeba dělal zábavní park tuším i na Marsu, což je sice abstraktní sranda, ale prostředí je to opět jedinečné a tak se s ním musí pracovat. Zajímavější kousky byly třeba ty ostrovy nebo celkově vodní mapy. Tam se teda zatraceně vyřádíte. A když už ten park do nějaké podoby postavíte, tak se třeba dalších deset minut kocháte na jednotlivé panďuláky, potutelně se usmíváte a máte dobrý pocit z toho, že se Vám něco povedlo. Ten pocit je prostě k nezaplacení.

Takže musím říct, že třetí díl na řadu hodin splnil to, co si předsevzal. Sice je to už hra stará jak Metuzalém , ale musím říct, že Complete edice na Windows 10 šlape poměrně dobře. Hra mi párkrát spadla, ale není to nic závratného, kvůli čemu bych musel trhat vztekem knoflíky u peřiny. Nedokážu porovnat, jak moc rozdílná je hra od předchozích dílů, ale předpokládám, že výraznější je grafika, atrakce, tak i možnost stavět si celou řadu atrakcí sám včetně oněch horských drah. Tam se teprve projevuje hračička každého z nás a právě tam přichází ta pravá sranda, nejnáročnější činnost a celkově ta největší devíza samotné hry.

Blood will be Spilled bych nazval vzorovou hrou s promarněným potenciálem. Nápad je skvělý a zatraceně zábavný, ale hratelnost Vám totálně zazdí chyby ve hře (zdravím kluky ze Cyberpunku). Tak moc, že se to převede až do nechutenství. Ale to jen tak na začátek...koukneme na to podrobněji.

Poslední díl časopisu Score mi představil plnou hru této hry. Přiznám se, že jinak bych o ní vůbec netušil a už vůbec bych netušil, že jí má na svědomí slovenské studio. Klobouk dolů pánové, protože nápadem jste mě nadchli hned od začátku. Hra se totiž odehrává v klasickém westernovém prostředí, jen postavy tu nejsou lidé, ale hmyz. Dokonce i Vy, coby hráč, hrajete za komára a když potřebujete, tak v nějakém souboji třeba sem tam někomu vysajete trošku té krve. Co je ale na hře tak zajímavé?

Na první pohled hra totiž vypadá jako klasická plošinovka, hodně hezky ručně kreslená plošinovka, která už od prvního momentu opravdu vypadá dobře a také se hraje docela dobře. Když se ale dostanete po sérii seskoků z různých skokanských můstků k prvnímu tahovému souboji, letmo se zarazíte. Nevím, jak ostatní, ale já se s takovým nápadem nesetkal a jelikož mám tahové souboje rád, vysloveně jsem to ocenil. Tahové souboje jsou tu zábavné, postupem ve hře se vyvíjí, objevují se noví bossové, nové možnosti, jak někoho sejmout. Vyvíjí se to dobře. Jenže i souboje jsou vlastně zásadním kamenem úrazu.

Tahové souboje totiž obsahují bugy. Dost kousavé bugy, které ze začátku serou, aby postupně úplně znechutili hru. To, že se mi stalo, že se mi během tahu protivníka protivník sekne a nepomůže nic jiného, než kombinace tlačítek Alt + F4, jsem tak nějak přijal a říkal si, že to je něco, co ještě kousnu. Přeci jen ukládání je na každém rohu, tak proč ne. Jenže když se mě po jednom znovu načtení checkpointu stalo, že jsem se ocitl na začátku kola, jímal mě trošku vztek. Přitom ze začátku jsem byl ještě smířlivý a říkal si, že to je asi náhoda, ale když se Vám to stane ve druhé polovině hry, kde za sebou máte pár tuhých soubojů v rámci celé hodiny a před Vámi je boss, který Vás na první dobrou sejme, vy si načtete checkpoint a objevíte se na začátku mise, věřte, že v tu chvíli byste nejradši rozkousali klávesnici vztekem. Ten pocit je k nezaplacení a bohužel kazí celý dojem ze hry.

Přitom příběh je fajnově zábavný, odkazující na klasické westerny svojí doby. Dokonce si tvůrci dali tolik práce i s dabingem, který je vysloveně podařený a co jsem tak pročítal, tak nabízí i dabéry, kteří pracovali na světových titulech. Vše je pak završené skvělým nápadem kombinace poměrně jednoduché plošinovky a dost zábavných tahových soubojů, aby Vám to nakonec zkazily bugy. Škoda, zatracená škoda. Navíc, když hru dohrajete a uvědomíte si, že jste se nedočkali konce s pokračováním pravděpodobně v nedohlednu, otráví Vás to ještě mnohem více. 

Blood will be Spilled je jednoznačně zajímavou hrou. Stojí minimálně za zkoušku, protože je znát, že práce mnohých nepřišla vniveč. Je tu zábavný příběh, dobré texty, skvělý dabing, do prvního bugu regulérní nadšení z konceptu...ale pak už je to jenom o sebemrskačství, tryzně a přemlouvání se k úctyhodným výkonům, abyste hru dohráli do konce, kde Vás hra ještě ocení tím, že příběh nijak neuzavře. Ale třeba se pokračování dočkáme, přiznám se, že bych do něj okamžitě šel.

Už jsem si zvykl na to, že si plno věcí neusnadňuju a dělám je prostě tak, jak mě napadnou. To, že je to v dnešní době smutné, covid se honí všude po světě, po Vašich rodinách, mezi námi, v krámě a bůhví kde ještě, a člověk cítí zmar a deprese už jenom z doby, ve které žije, neznamená, že se musíte stresovat ještě u počítače. Řekl by kdekdo. Smutnější ale je, že já jsem poslední měsíc utíkal za odpočinkem k počítači a hrál u něj Alien: Isolation, po kterém mi, ti co hráli jistě potvrdí, bylo ještě hůř. 

Poslední měsíc jsem tedy žil v režimu. Vylezl jsem z domu - stres. Zalezl jsem domů, pustil počítač - stres. Navíc s potřebou si něco dokazovat a pokoušet se o suchý březen jsem si vlastně uvědomil, že jsem to možná trošku přehnal. Příští hra bude muset být o kočičkách, o obrovském množství kočiček, které budu virtuálně hladit, nebo se z toho regulérně poseru.

Jestli Vám to tedy ještě doteď nedošlo, tak Alien: Isolation je asi nejděsivější hra, kterou jsem kdy hrál. A ne, nemluví ze mě nostalgie ani prvotní pocity, mluví ze mě fakt, že u žádné hry jsem se dlouhodobě nikdy nebál, jako u téhle. A že jsem se už u pár her bál. The Suffering, Alone in the Dark, Penumbra, Alan Wake, Silent Hill...to mě tak napadá z fleku. Žádná ale nebyla tak zasraně dlouhá a neměla tak hnusně kousavou atmosféru díky prostředí vesmírné lodi Nostromo, jako právě Alien: Isolation.

Co si budeme, námět je prostě pecka. Ridley Scott Vetřelce dobře vymyslel a Giger ho geniálně nakreslil. Jeho sny bych teda sakra nechtěl mít, stačí, že hraju hry, kde se jeho sny zvěčňují a mě je z toho do breku. Prostředí lodi mi totiž v jistých momentech připomnělo dva adventurní kousky Dark Seed, kde bych prostředí označil minimálně jako znepokojivé a následně jako totálně k posrání. Co naplat, námět je jasnej, to, že nemám nervy na to, abych poslouchal zvukové záznamy lodní posádky, nebo si pročítal různé deníkové záznamy, abych se jako dozvěděl víc, co se na Nostrolomo dělo, to je prostě fakt. Musel jsem se tedy po příběhové stránce spokojit alespoň s tím, že jsem na lodi, na které je vetřelec, všude je tma, sem tam blikne světlo, v některých místech se skrývá pár šílenců s puškou, kterým už z toho šílenství jeblo, šramot ve všech záhybech lodi, včetně vzduchové šachty....a když už máte pocit, že to nemůže být horší, tak Vás hra po asi dvaceti hodinách běsnění vpraví do hnízda vetřelce a Vy už jako nevíte, co se sebou dál...protože Vám pod nohama běhají malý miminka a to je snad ještě horší, než když po lodi chodí velká zrůda.

Abych ale také řekl něco o samotné hře. Jednak mě fascinovalo, že na to, jak je graficky vymazlená, mi na mém obstarožním notebooku poměrně obstojně šlapala. Navíc šlapala a já měl možnost kochat se i s grafikou. To je pro mě věc nevídaná a ten 3D pohled jsem si prostě užíval. Místy možná víc, než bych chtěl. Atmosféra ale neskutečná a když musíte sejvovat, máte co dělat, abyste se stresem neposrali. Save totiž probíhá jen na předem stanovených místech zadáním identifikační karty do takového přístroje, kde autorizace trvá asi tři vteřiny a během tří vteřin na Vás může skočit šmejd z vesmíru a Vy se poserete podruhý. Nejen strachem, ale i vztekem, že celou tu jednu cestu přes půl lodi musíte absolvovat znova. Nicméně vetřelec na Vás nemusí skočit jenom u sejvu, on si Vás může vyčuchat i když jste schovaný ve skříni a klepete v ní nejen kosu, ale i poslední záchvěv života před infarktem. Také to má moc rád v momentě, kdy si pročítáte lodní záznamy a tak jsem si je ve druhé polovině pročítat prostě přestal. Hra ale nabízí celou řadu nádherných momentů a to jak v rámci intermezza na planetě, která jak kdyby z oka vypadla z filmu Prometheus, tak ke konci hry ve vesmíru, když si to korzujete po povrchu vesmírné lodi a snažíte se z ní dostat pryč. 

Vetřelec je prostě pojem a tato hra mu nadobro potvrdila své místo i v průmyslu herním. Nejen, že to je jedna z nejlepších 3D stealth akcí, kterou jsem kdy hrál, také se jedná o pro mě nejděsivější zážitek za hodně dlouhou dobu. Tak strašidelný, že jsem o hře před kamarády musel neustále mluvit, chválit ji, být jí fascinován. Po práci jsem se pokaždé těšil, jak jí zapnu, ale hned, jak jsem jí zapnul, už jsem přemýšlel, kdy jí zase vypnu. Musím ale říct, že to na můj poměr trošku přetáhla s délkou. Hrál jsem jí dobrých 25 hodin a během té doby jsem plnil úkoly srovnatelné s devadesátkovými akcemi typu Doom nebo Heretic. Dojdi sem, otevři tohle, zavři tamto, získej klíč tady a támhle. A podobné úkoly ke konci docela dost otráví. Pořád to ale drží neskutečně pěkně nasnímaný interiér vesmírné lodi, který vypadá úchvatně i po těch 25ti hodinách...a taky fakt, že hraní a ingame videa se tu místy prolínají v jedno, takže se tu občas setkáte s momenty, na které nikdy nebudete chtít zapomenout. A nemluvím jen o tom, když ukládáte hru a během ukládání se podíváte doleva, kde nic není, tak se pro klid duše podíváte ještě doprava, kde na Vás pokukuje asi třímetrovej milovník lidského pachu a asi o půl setiny sekundy na to, kdy Váš mozek pochopí, že jste mrtví, na Vás skočí, a Vy si uvědomíte, že tik v oku není z nedostatku hořčíku, ale z faktu, že Vaše nervy zrovna poznaly středověk.

Když mi přítelkyně odjela na dlouhodobější pracovní stáž, přemýšlel jsem, čím bych si mohl zaplácnout čas, který je ve většině minut zaplněn čekáním na Godota, až se vrátí a vše zase bude tak, jak má být. Vlastně jsem nemusel ani přemýšlet, volba padla na HD verzi HoMaMu trojky, na kterou jsem pokukoval už delší dobu, ale bylo mi jasné, že jakmile jí zapnu, nebude to hraní na pár hodin, jako spíš na pár dnů až týdnů. Hru jsem si tedy na Steamu dal do sledování a čekal na nějakou vhodnou chvíli (rozuměj - až bude hra v takový slevě, že bude skoro zadarmo). Nakonec moje čekání přetnul o Vánocích e-mail, ve kterém mi kamarád píše, že aby mi udělal radost, posílá mi kód na hru...no a tak začala moje melancholická vzpomínací epopej.

Věřím, že už od prvního odstavce je patrné, že jsem fanoušek této hry. Především teda třetího dílu a hlavně té Complete edice, kterou tenkrát nějakého génia napadlo narvat do Game4U a táta mi ji tenkrát s obrovským očekáváním jedno sobotní dopoledne přivezl, když přijel z práce. Od toho momentu se u nás scházela na střídačku skoro celá třída a všichni jsme mastili jednu mapu vedle druhé na jednom počítači. Prakticky až do zblbnutí. Tušil jsem tedy, že návrat HD verze bude v podobném duchu. Tedy dokud jsem nezjistil, že tady nemá ani šedesát procent. V tu chvíli jsem se trošku zarazil...

Hru jsem tedy spustil, neznajíc názorů, ni recenzí, ni soudobých komentářů....samozřejmě, prvotní nadšení, kde melancholie převládala nad funkčností neznalo hranic. Povědomá hudba, povědomé obrázky, momenty, u kterých se mi nesčetněkrát zalesklo oko pod závojem slzy. Započal jsem první kampaň a oddával se líbezným vůním povánočních svátků s příměsí vánoční purpury. Po mnoha hodinách neustálého překlikávání tlačítka F2 s tím, že to snad není možný, jak ta hra vypadala a jak je upravená dnešní HD verze, kde bych byl stoprocentně přesvědčený, že původní hra vypadala přesně tak, jako dnešní HD verze, jsem usoudil, že na tlačítko F2 už klikat nebudu a budu si užívat hru tak, jak je. Tedy v HD...když tomu tak říkají.

Užíval si hraní, užíval si melodické líbeznosti v podobě vymazleného soundtracku, který se mi nesčetněkrát zdával i ve snech, abych ho následně sem tam slyšel i v různých pořadech, filmech, seriálech a snad mám pocit, že i v Ulici už jsem pár tónů zaslechl, když tu náhle pád hry. Nu, asi náhoda. Po pár hodinách další pád hry. Pronesl jsem "kurva, to si to ten pád nemohla hra nechat na moment těsně po autosejvu a ne uprostřed tvrdé řežby se zelenými draky?" Ne, nemohla. Pádů bylo v nadcházející době hned několik. Abych byl dostatečně akurátní, ale zároveň ne nebetyčně sprostý, musím konstatovat, že mě to docela nasralo. To si ti, co předělávali původní hru nedokázali pohlídat, aby to nepadalo?

Navíc, a to mi dlouho nedocházelo, jsem začal přemýšlet nad tím, že tohle je vlastně HD verze úplně té původní hry. Kde jsou jako ty dva datadisky? Začal jsem tedy pročítat komentáře, názory a recenze a začal se postupně vztekat. Z nostalgie a žití ze vzpomínek jsem si uvědomil, že vlastně hraju první verzi hry Heroes of Might and Magic III. Ne tu complete edici, jejichž kompaktní nosiče jsem tak líbezně otíral kapesníčkem, aby ani smítko nedopadlo na relikvii dětství. Pročítal jsem recenze a zjišťoval, že tady práci někdo zatraceně zfušoval.

Nakonec jsem tedy uznale pokýval, ano, tady těch 58 procent má opodstatnění a s tlakem na srdci jsem umístil svojí šedesátkovou číslovku. Nehodnotím ale hru jako takovou, jako spíš to, co tu od originálu bylo upraveno. To, že hra nedisponuje datadisky, to mi přijde jako herní vražda...

Mám pocit, že z historického hlediska logika věci, kdy se někdo rozhodne zfilmovat počítačovou hru zaručuje stejnou kvalitu, jako když se někdo rozhodne film nebo seriál převést do herního prostředí. Jakým ale pro mě bylo překvapením, když můj jeden z nejoblíbenějších seriálů současnosti převedlo studio, které na mě dle názvu nepůsobí důvěryhodným dojmem, do více než zábavného formátu. Ba co víc, do zábavného natolik, že u něj zkejsnu na více jak na deset hodin a dokonce mi bude líto, že hra jako taková končí.

Stranger Things 3: The Game je nápad jak víno už jenom tím, čím je. Arkádovou adventurou s 16ti bitovou grafikou, která odkazuje na herní 90. léta, čímž podporuje nostalgii stejnou, jakou nabízí i samotný seriál Stranger Things. Ten se na nostalgii v podstatě udělal a tvůrci se rozhodli pokračovat v zajetém duchu, čímž si na sebe vydělali a já tu na ně s dnešním komentářem budu pět ódy - a s radostí.

S prvními minutami se totiž rozjíždí nádherně nakreslený svět, zábavný, originální, s celou řadou odkazů na seriál a s příběhem, který, řekl bych, nepřináší nic nového, ale za to poměrně vzorově převypráví příběh Stranger Things tak, jak ho známe ze seriálu. A víte co? Vůbec to nevadí. Prodíráte se zástupem nepřátel, procházíte jednou kapitolou za druhou (celkem jich je osm) a baví Vás nejenom postupovat příběhem, ale plnit i vedlejší mise, prostě se tak ploužit okolím a tak nějak se sem tam s někým pobavit, popřípadě někomu něco někde zařídit nebo sem tam někoho někde zachránit. Nezískáváte tu ani zkušenosti, které v jiných hrách tvoří hratelnost hry, Vy tu pro změnu získáváte předměty a z nich pak dále můžete kraftovat kousky, které Vám v nějakém souboji s nějakým bosem můžou zatraceně pomoci.

Souboje s bossy je celkově kapitola sama pro sebe. Jak já jsem se u nich navztekal. Vyvolával jsem tu u počítače démony, klel a zaříkával kohokoliv, kdo mě za poslední půlrok naštval. Zajímavé ale je, že i přes úskalí a vztekání jsem se k hraní pořád vracel. Vracel proto, že mě boje s bossy dost bavily. A čím déle hrajete, tím můžete počítat s tím, že obtížnost se bude zatraceně zvyšovat. Jelikož ale postupně získáváte do party čím dál tím víc postaviček s novými vlastnostmi, každý z bojů je nový a jedinečný.

Stranger Things 3: The Game je pro mě hříčkou, u které bych vůbec nepředpokládal, že se u ní tak pobavím. Super příběh a perfektní hudba se převzala ze seriálu a vložila se do nostalgického 16ti bitového hávu, který ten, kdo na podobné hry tíhne, bude milovat. Já si jej užil a nenapadlo by mě, že u hry dokážu zkejnoust i déle jak deset hodin.

Už v minulosti jsem měl jisté chutě na značku Death to Spies, ale při každém spuštění jsem nějak okamžitě ztratil chuť. Nebyl jsem schopný to popsat, ale pojímal mě pocit, že to bude takové béčko, až jsem to raději vzdal. Když jsem tedy v časopise Score objevil plnou hru třetího dílu, který se takticky jmenuje Alekhine´s Gun a nadpis Death To Spies 3 je spíše v pozadí, aby nerušil, říkal jsem si, že to do třetice zkusím a třeba se zadaří. A ono se opravdu zadařilo...Alekhine´s Gun totiž není vůbec špatná hra.

Ano, je to jednoznačná variace na Hitmana, ale je třeba dodat, že variace je to zábavná. Navíc, když jsem pročítal jak obtížně hra vyšla na světlo světa, tak si skoro říkám, jaká je škoda, že je tak zapadlá a zde ji dosud ohodnotilo slabých sedm hráčů. Svým obsahem si to totiž určitě nezaslouží. Od příběhu počínaje, po herní mechanismy konče.

Už z podstaty hry musím říct, že mě bavil příběh tajného agenta Semjona Strogova, produktu Studené války. Hra ale neponechává nic náhodě a v rámci 11ti misí nám příběh Semjona představí už od druhé světové války, až po období, kdy to JFK dostal od druhého střelce skrytého zpoza travnatého vršku...ostatně jak by dodali hoši z Červeného trpaslíka.

Sympatické jsou na hře mapy, ve kterých se jednotlivé mise odehrávají. Je vidět, že tvůrci si s nimi dali práci a tak je tu co mise, to originál. Jednou se proháníte evropským hradem během druhé světové války, podruhé navštěvujete mafiány 50. let ve vyhlášených amerických klubech, abyste se příběhem probojovali k motorkářskému gangu let šedesátých. Každá z misí je navíc originální svým prostředím, ale i postupem, s jakým můžete plnit cíle. Plnit je totiž můžete jednoduše (stealth modem), ale i složitě (psychopatickou střelbou do všeho živého). Navíc sem tam si v rámci miniher zasoutěžíte i s paklíči, až budete chtít otevřít zamčené dveře nebo nedej bože sejfy.

Ano, uznávám, že hra se Hitmanovi podobá více než zřejmě, ale i přesto jsem si jí užíval. Bavilo mě plnit mise, bavilo mě procházet příběhem. Navíc mi na mém zánovním (osmiletém) notebooku všechno šlapalo úplně v pohodě a i grafika byla (na můj vkus) pěkná. Co vám tedy budu povídat, já si hru na úkor světovým recenzím užil a zahrál si jí s výslovnou chutí. S takovou chutí, až mi bylo líto, že je na stealth akci poměrně krátká. Na druhou stranu...asi můžeme být rádi, že je za těchto okolností na světě. Ostudu žánru ale jistě nedělá.

Dlouho se mi nestalo, abych něco nedohrál. Většinou jsem se překonal, s úctou ke hře, a hru přes její omezený hrací čas přeci jen dohrál. Zde to ale prostě nešlo. Přitom už název hry nabízí pěkný herní zážitek…

Když jsem v časopisu Score viděl plnou hru s názvem začínajícím příjmením otce hororu, nemohl jsem se víc natěšit. Rogue-like prvky, hororový nádech, hutná atmosféra, pěkná 16ti bitová grafika. To všechno hra na první pohled nabízela. Navíc recenze různě po světě spíše pěkné, než průměrné. Zde pro změnu jedno jediné hodnocení, pro změnu podprůměrné a v rámci jednoho hodnocení dost neříkající. Nenechal jsem se odradit, hru nainstaloval a spustil.

Ihned z kraje hry jsem zjistil, že hra se skládá ze čtyř různých příběhů, které si postupně otevíráte. Nejdříve detektiv, pak profesor, zlodějka a nakonec ghoul. Jako detektiv jsem okamžitě pochopil, že hra mě provází klasickými lovecraftovými světy. Tajuplný viktoriánský dům, hřbitov, zapomenuté přístavní městečko…Navíc při každé smrti se mapa měnila a tak jste tu mohli neustále objevovat něco nového. První momenty ale byly jasné – pěkná 16ti bitová grafika a rozporuplná hratelnost. Hra totiž s kamerou z vrchu poměrně jednoznačně určuje, že Vaše jediná deviza bude nekonečná střelba z upilované brokovnice, úhyby nekonečnému proudu zrůd a sbírání lékárniček, které jediné Vás udrží při životě. Příběh mi tu přijde jaksi naroubován a úplně zbytečný. A to i přesto, že hra tu podporuje atmosféru popisem a dialogy jsou spíše jaksi navíc.

Procházel jsem mapami a postupně zjišťoval, že tato hra není takovou tou intuitivní klasikou, kde ovládání je poměrně jednoduchou, ale zábavnou formou. Naopak. To, co tady nasbíráte – jak peníze, tak informace – následně v nějakém mezi prostoru směňujete za zboží, které Vám nejenom výrazně pomáhá, ale zároveň hru neuvěřitelně usnadňuje. A věřte, že přijít na to, jak si pomoci, chvíli potrvá. Přitom je to úplně zbytečná mezi vsuvka, která nejenom, že nebaví, ale navíc je nepřehledná a zatraceně zbytečná. I když…zbytečná…já jsem třeba jakýsi obchůdek se zbožím ignoroval a ve třetí mapě jsem měl už sakra co se sebou dělat, abych to pod náporem šmejdů nejen z vesmíru vůbec ustál.

Hratelnost hry je ve výsledku závislá především na nekonečném kosení nepřátel. Sem tam něco objevíte, co Vám třeba bude mít tendenci vysvětlovat příběh, ale v kontextu s děním ve hře je Vám to úplně putna. Je mi jasné, že plno stříleček nepotřebuje příběh k tomu, aby bavila, ale tady se ta 16ti bitová grafika, která by za jiných okolností v nějaké stylové adventuře povedla, neskutečně opakuje. Opakuje i když dohrajete příběh za detektiva a pustíte si jej za profesora. Ten sice vytasí pulsní zbraň, kosí nepřátele kadencí motorového křečka startujícím svojí šichtu v jediné zábavě v kleci – v kolu, ale co Vám je to platné, když se opakují mapy a sem tam tvůrci přidají něco nového, jako je třeba poušť nebo deštný prales, ale do konceptu se Vám to jaksi již nehodí. Zhodnotil bych to asi tak, že na to, co hra všechno obsahuje, je opravdu až zbytečně dlouhá.

Ale je možné, že ze mě mluví jen zaujatost. Po několika hodinách hraní a dohraných dvou kampaních jsem nicméně usoudil, že tady to postrádá smysl. U hry se nebavím, příběh mě nebaví ani číst, zvuky jsou zbytečné. Jediná pěkná je tu opravdu grafika, jak kdybyste se vrátili do 90. let, ale to je ve výsledku všechno. Tady jsem déle prostě vydržet nedokázal. A to i přesto, že hra se opírá o námět tak tajuplný, jak jen horor může být.

Musím říct, že tyto moderní kombinace plošinovky s adventurou se mi pozdávají. Před lety mě oslnil Oxenfree a dnes to pro změnu zvládl Night in the Woods. Co je nicméně na této hře tak zajímavé?

Úvod hry začal jasně. Zhostíte se role kočičky Mae, která se vrací po nezdařilém pokusu na vysoké škole zpátky domů, do amerického zapadákova. Setkává se s rodiči, s kamarády, se kterými prožila dětství. No a i když animace a americké maloměsto vypadá poměrně dětsky, okamžitě zjistíte, že zdání jednoznačně klame. Dětské tu není zhola nic. Naopak, Night in the Woods totiž nabízí příběh zvířátek, majících lidskou podobu jako ve Farmě zvířat, které se v americkém maloměstě zasekli a převládá u nich strach, zmar a deprese. To všechno hlavně z toho, že se zasekli v zemi nikoho, v oblasti, která nikoho nezajímá, v prostředí, kde se nic neděje a setkání s přáteli je stále stejně...stejné. No a Mae, které se v duši zlomily všechny naděje, které ve svůj život měla, se do tohoto prostředí vrací a melancholicky se po letech s kamarády, kteří se nijak výrazně neposunuli, setkává. Navíc, když se poprvé sejdou v tamní hospodě, tak cestou domů na cestě potkají utrženou ruku, což s nimi hne, a tak se vlastně rozjíždí příběh této hry.

Zajímavé na této hře je především to, že skrývá celou řadu originálních nápadů. Když pominu pěkné grafické zpracování, tak se musím přiznat, že městečko docela pěkně žije. Postavičky se v něm pohybují, dá se s nimi celkem pravidelně povídat. Navíc se tu děj odehrává den po dni, takže s Mae standardně chodíte spát, sem tam si zahrajete plošinovku v nějakých jejích nočních můrách, a zároveň víte, že každý další den bude jiný. A to i přesto, že se odehrává ve stejném městě, na stejných místech. To ale výčet nápadů nekončí, tou největší devizou jsou určitě minihry, kterých není pomálu a příjemně tak přidávají na hratelnosti.

Minihry, bych řekl, jsou dokonce zásadním prvkem hratelnosti této adventury. Mae je jednak baskytaristka, její parta je i kapelou, a tak pravidelně chodíte na zkoušky, kde si brnkáte rytmy po vzoru Guitar Hero (mimochodem hra disponuje nápaditým a zábavným soundtrackem). Mae také vlastní počítač a v něm si máte možnost pro změnu zahrát další hříčku. A takových hříček je tu překvapivě víc.

Ke hře neodmyslitelně patří i dialogy. Jelikož celá hra simuluje život Mae, představuje emoce její, jejich přátel a rodičů, včetně existenciálních diskuzí, tak chci podotknout, že na tom všem mají vliv právě samotné dialogy. Tahle slangová angličtina tady je zatraceně děsná. Jak kdyby ty dialogy psal nějakej bláznivej Texasan, kteří jsou obecně považováni za obyvatele státu s nejhorší a nejnespisovnější angličtinou v USA vůbec. Na druhou stranu ale právě to dodává na podkreslení emocí a i když jsem s tím měl problém, ve výsledku jsem to vlastně ocenil. Mae mi totiž díky tomu dokázala přirůst k srdci.

Night in the Woods je tedy přesně tou adventurou, která pracuje s emocemi každého z hráčů a po cirka 8-10 hodinách hraní Vám bude až smutno, že je konec. Na ten život v americkém maloměstě si totiž rádi zvyknete a docela rádi se k němu vracíte. Co naplat, ale i takové hry jako je tato, musí jednou skončit. Mae je zbloudilá duše, nedospělý teenager, který se vzteká na celý svět a Vy jste hráč, který se jí rozhodnete pomoci.

Komplet tříhodinový soundtrack ke hře, který se překvapivě dá celý poslouchat, složený hlavním vývojářem této hry - Alecem Holowkou.

Každý v minulosti měl nějaké sparring partnery na hraní her. Jeden z těch mých byl zrovna bratranec, kterého jsem dlouhou dobu neviděl a když jsme se na Nový rok sešli, slíbili jsme si, že jak na nový, tak po celý a v následujících dnech si domluvili hraní. To víte, rodina, děti, práce...a pak Vám rok uteče, ani nevíte jak. Herní model celodenního (nutno dodat - několikadenního) hraní padl na Battlefield V s tím, že dáme jak singl, lokální multi, tak regulérní multi. Po mnoha a mnoha hodinách hraní v rámci několika prohraných dní a po mnohém počtu vypitých piv včetně i sudových piv, které jsme si nakoupili, abychom si hraní notně okořenili, jsem došel k přesvědčení, že se podívám i na názory ostatních. Ostatně Battlefield je legendární série, nepředpokládal jsem, že v povědomí hráčů by hra byla hodnocená průměrně. Ale ejhle...56 procent zde na Databázi her? Tomu jsem sakra nechtěl uvěřit.

Předem bych chtěl všem, kteří budou tento komentář číst, říct, že Battlefield V je cokoliv, co si pod samotným názvem představíte (nebo jste zažili již v minulosti) ale v případě tohoto dílu se jedná především o zábavný herní simulátor války. Nečekejte historické přesnosti, nejsou tu. Vůbec. Na druhou stranu Vás ale hra překvapí hratelností, a tou především. Je to, jako kdybyste čekali nový film Rolanda Emmericha nebo Michaela Baye. Režiséři by tomu udělali masivní letákovou reklamní kampaň, Vás by okamžitě přesvědčili, že jejich nejnovější film bude dozajista tím nejlepším, co udělali, ale po shlédnutí jste nakonec stejně jako pokaždé dospěli názoru, že zábava je to jediné, čím film disponuje. Nelogičnosti ať jdou stranou. No a stejný problém je i zde.

Navíc jsme hru začali hrát něco málo přes dva roky po premiéře, takže i dneska musím konstatovat, že bugů bylo docela dost pomálu. Nejhorší momenty jsou asi když se před Vámi zřítí letadlo. Čekáte výbuch jak hovado, protože jinak tady bouchá úplně všechno, a ono vlastně při dopadu na zem jenom tak spadne na zem a...nic. To jen tak na okraj, tak teď už také k samotné hře.

Single player je super záležitost. Jednak na něj nejsem u Battlefieldu zvyklý, protože tato série byla vždycky o tom připojit se na server, kde je minimálně 60 lidí a snažit se přežít, jelikož i když jsou mapy velké, pořád si Vás může kdokoliv najít a kulku Vám během pěti sekund na světě vpálit mezi oči, ani nemrknete. Nicméně tady jsem byl okamžitě mile překvapen. Prolog a Epilog moc komentovat nehodlám. Jsou to takové úvody a závěry, které chtějí přidat na epičnosti a docela jím to funguje. Vprostřed hra pak disponuje čtyřmi kampaněmi. V první hrajete za anglického vojáka v Africe, trošku hloupého vojáka, ale taková už mladická nerozvážnost holt je. Druhá kampaň se pak odehrává v Norsku, kde se převtělíte do mladičké Solveig, se kterou by nebylo marné si ani něco začít, navíc je to agentka jak se patří, a vlastně to ani neví. Do třetice pak další překvapení v podobě Francie podzimu roku 1944, kde se zhostíte role jednoho ze senegalských vojáků bojujících za nově nabytou vlast - Francii. Poslední kampaň Vás pak přivede do role německého velitele tanku Tiger, který svým zoufalstvím v hlavě začíná přemýšlet nad tím, kam to jeho vlast s existencí sobě vlastní až dotáhla. Ano, ve všech čtyřech případech je to hodně poplatné dnešní době. Nějak si nevybavuju (kromě No One Lives Forever), že bych hrál za ženskou hrdinku, jako zde bylo za Solveig. Navíc si ani nepamatuji, že bych v druhé světové válce zažil nějakého černošského hrdinu, jako zde byl Deme. Dobře, osobně mi to v posledních letech, především ve filmovém průmyslu, přijde zatraceně úsměvné, až k vzteku, jak do filmů násilně rvou feminismus a černochy, ale tady jsem si ke všem vytvořil takový vztah, že i když jsem s každou kampaní vydržel cirka hodinu a půl, chtělo se mi na konci doslova brečet. Členité mapy, nádherná grafika a model, ve kterém můžete zničit prakticky cokoliv, ve mně vyvolávalo neuvěřitelný herní zážitek, který jsem z druhé světové války dlouho neměl. Ano, co Vám budu povídat, single player se mi v případě této hry opravdu zamlouval, a to i přesto, že historicky přesné tu není skoro nic. Řekl bych, že ani ten příběh. Je to celé kryptofašistické (fanoušci Červeného trpaslíku jistě pochopí) až běda, ale na mě to prostě fungovalo. Navíc, co Vám budu povídat, Solveig byla super šťáva.

Druhá verze hry - a především ta verze hry pro kterou je hra samotná určená - tedy multiplayer, přišel okamžitě záhy po dohrání singlu. Neváhali jsme. Spustili lokální multiplayer a rozjeli hraní ve třech. Zábavné, asi 20-25ti minutové hry nás v týmu docela zabavily. Opět jsem se setkal s tím, že členitost map se mi zde pozdává. Navíc jsem byl nadšený i z grafického kabátku, ale to bude asi tím, že sám si na svém počítači zahraju maximálně nějaké indie tituly (kecám, dohrál jsem na něm i Kingdom Come v rozlišení 640x480 a navíc ve vokně :-D). Když jsme se ale nabažili lokálního multiplayeru, přišla řeč na klasickej multiplayer...a tam už to všechno odkazovalo na to, co dělá Battlefield Battlefieldem, ale i přesto to bylo trošku jiné.

Mapy se střídaly jak jídlo na stříbrném podnose během královské honorace. Navíc musím říct, že právě ony mapy byly místy neskutečně velké, nápadité, originální. Doslova si s nimi vyhráli a sympatické bylo i to, že tvůrci nezapomněli ani na Wake Island. Onen Wake Island, kterého jsme se tak nahráli v teď už prehistorickém Battlefield 1942. Překvapilo mě, jak tu tvůrci kašlou na jakoukoliv historickou přesnost, střílíte si tady s čímkoliv, jezdíte tu s kdečím. Je vlastně úplně jedno jestli jste oblečen jako Němec, Angličan nebo Japonec. Střílíte prostě s tím, s čím se Vám střílí nejlíp a hotovo, žádná věda. Vše se ale váže k zábavě a ta je tu také více než solidní. Sice se občas stane, že Vás někdo sejme tak, že jste přesvědčen, že bez cheatů tohle nemohl dát nebo že se občas zřítí letadlo (ano opakuji to z komentáře výše, protože tuhle vlastnost je dobré připomínat hře neustále) před Vámi a vy v návalu předešlých nekonečných výbuchů čekáte smrt a ono se vlastně nestane nic. Vůbec nic. Ale co si budeme, v tu chvíli už jsem byl těžce nad věcí a přijal, že je to tady o čisté a nekonfliktní zábavě. A ta tu naštěstí dokáže zafungovat poměrně obstojně, když už nic jiného. Ostatně jako v jakémkoliv jiném díle ze série. Jen se tu navíc nesmí bádat, hloubat a přemýšlet nad samotnou myšlenkou hry...a prostě začít a skončit u zábavy.

Musím konstatovat, že ač jsem zahrál snad skoro všechny tituly ze série Battlefieldů kromě Battlefield 1, tak ani tento titul nestojí nikde v koutě v povzdálí, ale hrdě se může tyčit v popředí toho nejlepšího, co dnešní multiplayer nabízí. Je to zábava, je to odpočinek, je to série bojů, kde se na jedné mapě objeví extrémní množství hráčů, což, řekl bych, hraničí i s rekordním počtem na úkor jakékoliv multiplayerové akce. Jelikož ale máme rok 2021 a takový zrovna můj oblíbený Battlefield 2142 je již dávno za zenitem, tak musím konstatovat, že se jedná o solidní záležitost, která je přesně jako vzorovej letní blockbuster v kině - musíte se na něj správně nažhavit (třeba zrovna se žlázou jako je zde Solveig) a pak Vás bude bavit i ta nelogičnost.

A jeden hudební skvost na závěr.

Doporučení od kamaráda M.a.t.t.a, splnění jednoho z bodu Herní výzvy pro rok 2021 a skutečnost, že tato pidi adventura je vytvořena v engínu AGS, ve mně vyvolalo pocit, že bych touto hrou mohl spláchnout víc much jednou ranou. Nic ale není tak jednoduché jak se zdá a ne každá adventura z AGS prostředí je tak krásná, jako ty nejlepší, které jsem v té době hrál.

Abducted: 10 Minutes!!! je pidi kousek. Doslova. Jste policajtem a Vaší náplní práce v tu chvíli je vysedávání u televize, cpaní se koblihami a pozorování zpráv. Jenže náhle se ve zprávách objeví v přímém přenosu přenos únosců z jednoho čínžáku, který je cíleně směřován přímo Vám. Únosci totiž drží v zajetí Vaší dceru, vypráví Vám srdceryvný příběh, jak jste nějakýho Abdulaha (odkaz na Mohamedány věcný a stále zábavný) dostali do vězení a on první, co po propuštění udělal je, že si schrastil kumpána, vloupal se Vám do bytu, unesl dceru, svázal jí a přes televizi Vám poslal ultimátum, že ji do deseti minut zabije.

V tu chvíli začíná ta správná sranda a ten správně neúnosný desetiminutový odpočet…

Hra začíná před domem, ve kterém se nachází únosci. Čas se okamžitě odečítá a nezastaví ho jediné tlačítko na klávesnici, které by mělo moc zapauzovat děj. V tu chvíli jsem vběhnul do baráku a hned dostal kulkou do těla. Po druhé jsem si to rozmyslel a byl opatrnější. Graficky je to na AGC design dost jednoduché. Postupem času jsem ale objevil pár zajímavých nápadů, se kterými jsem se dříve nesetkal. To, že je odpočet sám o sobě výzvou a nebývá úplně standardem, jsem přijal hned, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nepřítel mě v určitém úhlu může vidět a v určitém úhlu za zdí ne. Když máte klasickou adventuru ve 2D pohledu, najít ten správnej úhel je docela řehole. Jako nápad se pořád ale počítá.

Vrcholem všeho bylo, když jsem se nedokázal dostat z místnosti do místnosti. V tu chvíli se rozjelo asi největší úskalí této hry, kde jsem formou pixelhuntingu musel hledat správný pixel, na který kliknout, abych se dostal alespoň do místnosti, kam zrovna potřebuju. Věřte mi…pixelhunting, když Vám na odpočtu svítí 00:59 není úplně k popukání.

Pořád ale musím brát to, že se jedná o freeware titul. Je to jednohubka, hlavně teda v momentě, když přijdete jak na ní. Opakování je sice matka moudrosti, ale tady je spíš k vzteku. Pokud ale máte rádi adventury, jste odkojeni stařičkými a AGC engine Vám něco říká, možná bych se tuto hru nezdráhal jí zkusit. Je to adventurní jednohubka. K vzteku, ale pořád jednohubka. Navíc za ty nápady to docela stojí ji alespoň vyzkoušet.

Ne každý indie titul může být dobrý, některé, i když oceněné bůhví čím, můžou být průměrné...až špatné. Ale dokud je nevyzkoušíte, tak si budete říkat, že na první dojem působí epicky. Zdání ale může klamat. Zdání v případě Superbrothers: Sword & Sworcery EP opravdu klame.

Hra na první pohled vypadá parádně. Plakát? Super. Nápad? Klasicky heroický, tudíž zajímavý. Příběh? Jasně, lokální epično zajištěno. Zpracování? Libivý 16ti bit dnešní doby. Hudba? Nepodceněná. K projektu přibrali skladatele, tak co se mohlo posrat? No...tak...třeba...hratelnost?

Na hře, jak tu již bylo řečeno, je šíleně znát, že je primárně pro tablety. Nevím, proč autoři vymejšleli, konvertovali a pak podobný titul převedli do počítačového světa. Je to podle mě naprosto zbytečné a slávu jim to určitě nepřinese. Po zapnutí jsem totiž okamžitě pochopil, že tady mi bude k hraní stačit myš. Okamžitě jsem se oddal námětu, docela mě bavila hudba a její perfektní funkčnost s grafickým rozhraním. Grafické zpracování bylo mimochodem opravdu krásné. Jenže jak jsem klikal a luštil logické hádanky, tak jsem se hned od začátku začal nudit...a nudil jsem se čím dál tím víc a víc. A nezastavil to ani herní pokrok, který jsem v průběhu hry činil.

Hra naštěstí není dlouhá a tak jí do asi 4 hodin máte dohranou. Kdybych si ale neužíval grafický kabát a soundtrack, se kterým hra pracuje opravdu mimořádně, tak hru zřejmě ani nedohraju. Nebudu mít důvod. To ovládání na myši bylo jednoznačně na pěst. V podstatě jenom zmáčknete levé tlačítko a pak už jenom hýbete kurzorem. Sem tam zmáčknete double click, sem tam někam kurzor nasměřujete...a to je vlastně všechno. Jo, indie titul může mít nápad, ale když má hratelnost na bodu mrazu, nezachrání ho ani jinak parádní soundtrack.

Odkaz na soundtrack zde.

Sundered - hra, jejíž zábavnost by se v rámci geometrických funkcí dala na čtverečkovaném papíře označit naprosto precizní sinusoidou. Od prvotního mega nadšení, k absolutnímu hernímu zoufalství. Proč?

Především proto, že hra hned na začátku nadhodila hodně slušnou laťku. Postavička bojovnice Eshe prodírající se vichřicí, rozjezd příběhu, který byl vlastně spíš navíc a pěkná kreslená grafika (kombinace sci-fi, fantasy a čehosi z Lovecrafta), která především ze začátku vysloveně baví. Jedná se totiž o klasickou hopsačku. Z těch klasických nejklasičtější. V prvních hodinách ale jednoznačně vyhrává, protože nabízí objevování světa, postupné vylepšování, získávání nových funkcí, boje s malými, ale i velkými bossy. Vrcholem všeho pak momenty, kdy potkáte opravdu nechutného borce, který je obří a tak se kamera vzdálí, vy se několikanásobně zmenšíte a bojujete. Na výsledné ovládání to vliv nemá a navíc to působí až epickým dojmem. První hodiny hry tak jednoznačně vládly a já se od hry nedokázal odtrhnout. Pak ale přišel ten pomyslný náraz a pád do herní temnoty.

Dostával jsem se totiž do zbylých dvou světů a najednou jsem začal narážet na to, kam jít, co dělat, jak se kam dostat. Některé momenty byly až těžkého zásekového charakteru. Navíc při každé Vaší smrti jste se zrodili na tamním hřbitově a kromě ikonických míst se cestičky měnily a tak jste pořád objevovali něco nového. Už to ale nebylo o objevování. Množství protivníků se totiž neúnosně stupňovalo a já už se přistihl při tom, že mapou jenom nudně a otráveně probíhám a za mnou se žene asi dalších tisíc (ne-li bilion) protivníků, které když začnete kosit, tak se budou kupit další a další..až do zemdlení. Skoro bych řekl, že to nedává smysl. I ty náhodně vytvářené mapy začnou docela otravovat. Celé to původní nadšení z objevování a bojů se jednoznačně přejí a jediné, co k radosti zbyde je setkání s bossy, kteří hratelnost místy alespoň trochu oživí. Navíc, ač jsem tvrdil, že kreslená grafika prvotně působí pěkným dojmem, tak u třetího světa je nepřehledná až běda. Jak kdyby někdo něco načal, měl super nápad, ale aby nabral na herní době, tak přidal nesmyslné funkce a celou hru tím vlastně sejmul.

Sundred je na plošinovku pořád víceméně solidní kousek. To prvotní nadšení bylo opravdu k nezaplacení. Pokud ale po pár hodinách překonáte otrávenost z uměle natahované herní doby, tak jakýkoliv zničený boss bude vykoupený radostí a nadšením. A i s tím se pořád dá více než pracovat. Sundered tedy na úkor negativům za zkoušku určitě stojí. Jen se obrňte trpělivostí. Bude se hodit.

Jasně, v názvu A Short Hike je to slovo "short" a tak si tu kde kdo může myslet, že tahle hra bude příjemnou, leč rychlou a nenásilnou jednohubkou. Co by ale hráč neřekl, tak fakt, že se u této hry dá třeba taky pěkných pár hodin vykysnout...A Short Hike...říkali.

Hned v úvodních momentech hry mě zaujala grafika. Odkazuje na 16ti bitový záchvěv, poslední dobou velice populární. Navíc k němu ale přidává takovej grafickej šum, kterej hraničí až s oldschoolem osmdesátých let, takže první vteřiny jsem si musel trošku zvykat. Úvod ptačí tety ptačímu mláděti, za kterého hrajete, mě ale jednoznačně usměrnil, a pak už jsem začal objevovat kamerou z vrchu okolní svět. Mimochodem neskutečně příjemný okolní svět. S cílem nasbírat korunky, nakoupit si výdrž v podobě peříček a dostat se na vrchol kopce (což je samotný cíl), který je sice blíž, než se zdá, ale dostat se k němu Vám chvíli může trvat.

Chvíli může trvat především proto, že Vás okolní svět chytí a nebude chtít pustit. Jakmile si totiž ptáče trošku vytrénujete, můžete se dočkat poměrně pěkných leteckých momentů, které baví snad nekonečně dlouhou dobu. A kdyby přeci jen bavit přestaly, jsou tu pořád mezi hry které tuto hříčku pěkně obmění - a to jak rybaření, hledání tajného ostrova, tak závodění s ptačí kámoškou, kopání různých pokladů, hledání tajných míst s truhličkami a v neposlední řadě i varianta plážového volejbalu.

Na to, jak malý obsah A Short Hike má, je až solidně objemná. Do onoho světa mluvících zvířat jsem se dostal s okamžitou láskou a během pár hodin se mi z něj hrozně těžce odcházelo. Neskutečně pozitivní záležitost, navíc nápaditá a s dobrým soundtrackem. Takové mám nejradši. A přitom vůbec nevadí, že graficky jsou z doby pravěké historie.

Odkaz na kompletní soundtrack čítající hodinovou sérii příjemně pozitivních skladeb, u kterých se dá docela příjemně relaxovat.

Navíc jsem v diskuzi zaregistroval, že někdo po výlezu na kopec a samotném vzlétnutí do krajiny čekal na konec, který se nedostavil. Zkuste si dojít zpátky do domu, kde teta u ohně peče buřty...:-)