Cením si her, které ví co nabízí, a soustředí se na to bez toho, aniž by hráče nutily opouštět flow hratelnosti. Neplatí to samozřejmě pro všechny hry, ale pro takovéhle jednohubky je to skvělý přístup.

Jusant nabízí zábavný a originální systém šplhání, který zároveň zlehka zastupuje hádanky. Postupem hry se objevují nové mechanismy, některé zůstávají, některé zmizí nebo je nahradí podobné. Vše ale dobře zapadá do způsobu šplhání, na který si postupně zvykáte, až se na něj vyloženě těšíte.

Ne že by hra nenabízela nic kromě šplhání, nedostávalo se mi ale příliš velké motivace věnovat tomu mnoho pozornosti. Po cestě nahoru na horu nacházíte dopisy, vzkazy a zprávy, které jsou ale bez jakéhokoliv zobrazení jejich autorů strašně neosobní. Objevování jeskyní s malbami potěší, ale vlastně to jen herní zážitek lehce přikrášluje. Občas máte i možnost si během nostalgicky laděné animace některá místa lépe prohlédnout.

Trpěl jsem snad jen jednou věcí, kterou trpím ve všech takto "semi-open world" hrách, a to nemožností rozlišit, která ze dvou cest vede k bonusové lokaci a která k postupu v příběhu. Nemám rád když se přede mnou objeví rozcestí, a já teprve na jeho konci zjistím, jestli jsem minul bonusovou lokaci nebo ne. Většinu hry mi to jakžtakž vycházelo, ale na konci jsem se rozhodl "špatně" abych se během cutscény dozvěděl, že cesta kterou jsem předpokládal pokračování příběhu mi byla nadobro uzavřena.

To jsou však jen takové malé bolístky. To, na čem záleží, je že hra je tak akorát dlouhá, hraje se příjemně bez zdánlivě neřešitelných záseků, drží se své velmi zábavné hratelnosti a moc pěkně se na ni kouká. I soundtrack plyne a nepůsobí nijak rušivě. Dobře se míchá s přírodními elementy.

Myslel jsem tedy že to je indie titul, ale proč by takovéhle jednohubky nemohla vydávat i velká studia, že?

Meditativní hry – nedají se hrát dlouho v kuse, ale dokážou v člověku vyvolat klid a uvolnit jej. Zapomenout na každodenní starosti. Přesně takový je Harold Halibut. Dělaný na patnáctiminutové seance, někdy ani to ne. Člověk si u něho odpočine – projde si zákoutí ztroskotaného vesmírného plavidla, prohodí pár slov s jeho různorodými obyvateli, pokochá se pohledem na pěkně stylizované prostředí, a sem tam zažije i nějaké nenásilné dobrodružství. Ano, pocitově má hra několikanásobně delší herní dobu než ve skutečnosti. Vadí to ale něčemu? Dohraje takovou hru někdo, komu takový zážitek nic neříká? Pravděpodobně ne. Protože v poslední třetině hry jsem začal najednou získávat vzácné achievementy jen za hraní hlavní dějové linky. Že hru nedohraje ani 7 procent je docela smutné. Ale neříká to nic o její kvalitě. Jen že většině hráčů nemá co nabídnout. Přestože je v poslední době poptávka po interaktivních příbězích a klidných hrách větší, Harold nezabodoval. Asi se nedivím, ale je to škoda.

Až na pár výjimečných vizuálních bugů ke konci hry běžela velmi plynule. Jedinou mojí větší výtkou jsou velmi časté nahrávací obrazovky, a povinné poslouchání proslovů hlasu ve výtazích, které velmi rychle omrzí. Člověk by opravdu raději déle koukal na loading.

Ovládání je jednoduché – pokud potřebujete takový ten interaktivní základ, na který jste zvyklí z většiny her, tak tady si moc nepošmakujete. Jednoduchost je ale to, co tahle hra nabízí a sluší jí to. Hlavním cílem je hráče nefrustrovat, a to se jí daří.

Vizuální stránka hry se mi moc líbila. Připomínalo mi to Fimfárum, nebylo to ale creepy. Naopak to celé působilo roztomile. Hudební podkres včetně dalších zvuků a ruchů příjemně doplňuje pohodovou atmosféru. Dabing je na vysoké úrovni, a všechny konverzace působí smysluplně, takže jsem nikdy neměl potřebu dialog přeskakovat.

Dějový spád na konci mě překvapil, ale pořád se to neslo ve stejném duchu, takže jsem byl spokojený. Je to takový ten svět, kde bych mohl po kouskách trávit celou věčnost. Bohužel, takovéto hříčky většinou pokračování nedostávají, a je potřeba si každého momentu vážit. Tak třeba zase někdy objevím něco podobného. Naposledy jsem se z takového zážitku těšil asi u Eastshade.

Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.

Je zvláštní, jak čtvrté Diablo působí podobně, jako jeho dva předchůdci (počítám i Immortal), a zároveň je takové nenápadně své. Skoro bych řekl oldchool, ale starší díly jsem nehrál, tak porovnávám jen dojmy ze screenshotů. Svět je zpracován s grafickým detailem, který potěší – hlavně v situacích, kdy se z donucení pohybujete mezi cíly svých questů, jelikož vás hra obdaruje koněm až poměrně „pozdě“ v průběhu kampaně. Uznávám však, že bez oře jsem se rozhodně pouštěl do častějšího prozkoumávání okolí, a bojoval jsem se skupinkami nepřátel, které jsem v pozdější fázi hry jen rozmetal pod kopyty.

Diablo 4 je jeden z již mnoha pokusů přetvořit zajetou značku v open world, kde se to hemží speciálními místy, které si můžete odškrtávat, a získávat za to nějaké bonusy. Tohle se bohužel velmi rychle ukázalo jako nedobrý nápad. Poté, co jsem v první lokaci vymetl všechny shrines, dugneony atd, jsem se nemohl donutit nic z toho dělat v lokaci následující. Co mi hratelnost kazilo asi nejvíc byly aspekty. Strašně to komplikuje třídění lootu, nutilo mě to odcházet od hratelnosti, kterou jsem chtěl, k administrativě inventáře.

Jako hráč vstupující do hry pracující se sezónami jsem vědomě naskakoval do rozjetého vlaku. Ukázalo se, že ne všechno měl strojvedoucí dobře spočítané. Jak jinak si vysvětlit, že jsem se ve třetině kampaně stal nepřemožitelným borcem, který umíral jen když zapomněl, že na záchod se chodí PŘED opuštěním dungeonu.

Poté, co mi bylo na Redditu vynadáno, že nemít na levelu 55 dohranou kampaň a být zaseklý na druhé obtížnosti, je vrchol sebemrskačství, jsem tedy s brbláním prosvištěl zbytkem příběhu. Obtížnost bossů kolísala neúměrně jejich důležitosti v příběhu. Za celou hru jsem se nedokázal efektivně bránit jedovatým nepřátelům, což je ale určitě zapříčiněno tím, že jsem prostě odmítal strávit ještě víc času alchymií aspektů. Po dohrání příběhu se mi najednou otevřel zcela nový svět sezónního obsahu, který ale nakonec mojí pozornost neudržel. Hratelnostní smyčka není tak poutavá, jako u předchozích dílů. Četl jsem porůznu, že se to dává za vinu neuspokojujícímu množství destrukce a zkázy, kterou může hráč vnést do řad démonů. Něco na tom bude. Já jen mohu říct, že mi to za ten měsíc Gamepassu asi stálo.

Tenhle podžánr 2,5D adventur mám docela rád, byl jsem proto příjemně překvapen, že tahle hra přeci jen vyšla. Promo materiály nevypadaly zrovna vábně. Očekávaná úroveň kvality se bohužel částečně dostavila. Technické problémy jsem sice žádné neměl, ale hra prostě vypadá buď odflákle, nebo jako že neměla dostatečný rozpočet. Což ale vůbec nemusí být pravda, může to být prostě tím, že autoři neuměli s rozpočtem pracovat a zvolit takový styl, na kterém by to nebylo poznat. Je to poznat.

Příběh ve mně nějaký ten náznak zájmu vybudil, stejně to ale vždycky sklouzlo do nějakého ohraného klišé. 2D pozadí mnohdy vypadají fakt hrozně. Způsob, jakým se pokusili, aby hlas robota vyzněl roboticky, trhá uši. Obecně se mi dabing moc nelíbil, ale už jsem asi slyšel horší, viz Syberia 3. Hudba je ok, ale opakuje se pořád to samé dokola. Ovládání je v pořádku, neměl jsem s ním problém.

Ke konci se hra pokouší o nějakou gradaci, místy to funguje, ale vlastně mě ty postavy vůbec nezajímaly, a bylo obtížné nechat se těmi událostmi nějak ovlivnit.

Tenhle styl adventur mi moc chybí, to je asi ten hlavní důvod, proč jsem něčemu takovému vůbec dal šanci. Nevím, jestli bych to někomu jinému vůbec doporučil. Obávám se, že her pokoušejících se o podobný zážitek je již k dispozici spousta, a mnohé z nich v tom na rozdíl od této excelují.

Diablo a hry podobného typu mě dlouho míjely. Ne že bych o nich snad nevěděl, prostě mě nelákaly z propagačních materiálů a recenzí. Loni jsem dal šanci haněnému Immortal, hned nato jsem začal na Switchi hrát trojku. Dnes jsem dohrál kampaň. Hra nemůže za to, že mi to trvalo tak dlouho, ale i u ní by se našlo pár důvodů, které mi ty pauzy trochu prodloužily.

Začal bych ale tím pozitivním. Mám tendenci se rozepisovat spíš u věcí, které mi vadily, přestože ve výsledku pozitiva převažují. Takže - Diablo 3 (Eternal Collection) je výborná hra s návykovou hratelností, příjemným ovládáním a pěkným grafickým zpracováním, které vypadá dobře i na mém Switch Lite. Co víc k tomu dodat :) a teď pár odstavců k těm mouchám, které hře ubraly 20 %.

Hratelnost je opravdu návyková, je někdy až extrémně uspokojivé drtit démony po desítkách. Problém tkví v tom, že hra je až nezdravě jednoduchá. Většinu kampaně základní hry jsem dohrál na Hard. Protože vyšší obtížnost zvolit nešla. Reaper of Souls už jsem hrál na Expert (což bylo asi tím, že jsem shodou okolností na začátku rozšíření dosáhl levelu 60. RoS jsem dokončil na levelu 69… se 70 se prý odemykají další obtížnosti. Uvidím. Hra totiž (prý) pokračuje i mimo kampaň :) Hrál jsem za necromancera, a matně si pamatuju, že jsem na začátku hry volil něco jako sezónní postavu, ale k čemu to bylo dobré nevím. Vím jen to, že jsem za celou hru neumřel ani jednou. 90 % hry se mi health bar ani nehnul, 9 % mi padal na 3/4, a zbytek byl na 2/3.

Super byla možnost odkudkoliv se teleportovat zpět do tábora. Takže mi nikdy skutečně nedošlo místo v inventáři. 

Příběh a prezentovaný lore je fakt asi jen jako doplněk. Sice jsem si všechny dialogové možnosti vždy poslechl, ale jediné, k čemu to vedlo, bylo pár zajímavých vedlejších questů. Ono taky co byste chtěli řešit za lore ve světě, kde prastará čarodějka s obličejem dvacítky drží v jedná ruce meč dvakrát tak větší než ona, že. Nelíbila se mi nekonzistentní hlasitost dabingu, a chybějící titulky u nalezených záznamů.

Design map pro mě byl zdrojem největšího utrpení. Je strašně fajn mít velkou klikatou mapu, jenže bylo téměř pravidlem, že jsem se ocitl u cílového bodu mapy, a zbývalo mi prozkoumat ještě tak 3/4. To mě neskutečně vysíralo, protože já si tu mapu chtěl vždy projít celou, A PAK pokračovat dál. Takhle jsem se musel téměř pokaždé vracet dlouhou, klikatou cestou, kde už jsem měl všechny příšery vybité, abych mohl doprozkoumat zbytek mapy – který často schovává vedlejší mise, silné nepřátele, loot atd. Dungeony na mapě navíc nejsou rozlišené podle toho, jestli už jsem je dokončil nebo ne. 

Port pro Swich se povedl, hraje se to skvěle, s ohledem na kvalitu displeje a výkon konzole to i dobře vypadá. Jen se opravdu nekoná stabilních 60 FPS jak někteří tvrdili. Obzvlášť když jsem začal vybuchovat mrtvoly, padaly FPS velmi znatelně. Těším se na čtyřku, jen doufám, že počítají s cross-play, rád bych to hrál i venku na sluníčku. To se Switchem moc nende.

Nehodnotím, protože jsem Fallout hrál jen krátce. I tak bych ale rád pár řádek napsal.

Tahle hra potřebuje remaster. Zkusil jsem ji poprvé v životě, a přestože chápu čím všechny tak okouzlila, ovládání je strašně frustrující. Ještě teď mě bolí ruka z klikání na ty piditlačítečka. A překlikávání mezi předměty v inventáři. Jejichž váhu neznám, takže nevím, co vyhodit jako první. Ku vlastní škodě jsem brzy zjistil, že můžu společníky používat jako nosiče všeho, co najdu. To ale znamenalo neuvěřitelné množství dalšího a dalšího klikání.

Dost mě taky mátlo, jak se všechny informace zobrazují v jedné malé obrazovečce, což vzhledem k množství informací často způsobuje, že mi spousta věcí unikne. Také se mi často ukončovaly rozhovory po výběru jedné z možností, přestože jsem ještě s danou postavou všechny možnosti nevyčerpal.

Trochu mě taky zklamalo, jak v mnoha lokacích všechny budovy nebo vybavení místností vypadaly stejně - vůbec mě to nemotivovalo něco prozkoumat, protože rozdíl mezi interaktivním a neinteraktivním předmětem není viditelný. A jediný způsob, jak na ně přijít, je klikat na všechny ty stejně vypadající předměty.

A friendly fire. Ó bože to utrpení. Já si bláhově myslel, že spousta společníků udělá souboje jednodušší. Ne, oni se postřílí navzájem, nebo zastřelí mě, nebo se jen tak z ničeho nic rozhodnou bojovat pěstmi, přestože mají v inventáři tři prdele zbraní a munice.

Je to škoda, protože i za tu krátkou chvíli, kterou jsem hru hrál, jsem v ní zažil spoustu zábavných situací. Třeba když jsem v Hubu vlezl do domku, kde na mě ihned začali střílet a snadno mě zabili. A já se tam pak později vrátil s combat armor a .223, půlka jich popadala na první ránu. To byl pocit zadostiučinění! Hudba je také skvělá, obecně atmosféra se mi moc líbila. Ale prošel jsem teď několika téměř identickými patry v Glow a tak mě bolí ruka, že jsem to sotva zvládl vypnout.

Tak třeba zas někdy.

Hra, ke které se po letech vracím znovu, a kterou jsem i tentokrát dohrál, nemůže být špatná hra. I tak mě ale Kane & Lynch nevybíravě potrápili, a narvali mi do chřtánu ten pocit, že už možná dokážu dohrát střílečku na gamepadu. Dvě třetiny hry to šlo, pak přišla Havana, a já myslel že prorazím monitor hlavou.

On totiž můj neum zamířit nebyl vždy po právu oceněn. A tak se mi pravidelně stávalo, že nepřítele, který několika končetinami vyčuhoval zpoza úkrytu, jsem prostě nemohl trefit. Ale naopak mě bylo možné zcela realisticky trefit, když jsem se schovával za překážku, zpoza které mi vyčuhovala lysina. Stejně tak jsem měl velké potěšení z toho, že jako úkryt se počítá jen roh, což znamenalo, že jakmile jsem se za krytem začal pohybovat, okamžitě jsem byl řádně nakrmen olovem. Obecně jsou kryty častým zdrojem frustrace, protože při vyklonění zpoza něj míří někdy střelba do krytu samotného, a nedá se zpoza něj vůbec nic trefit. Což je velmi ňami hlavně když házíte granáty. 

Je tedy třeba využívat umělé demence nepřátel. Ti jsou schopni stát mi za zády, a střílet na mého spolubojovníka na druhé straně bojiště. Stejně tak ochotně nabíhají do otevřeného prostranství, stoupají si za kulomet, který má v hledáčku sniper, drží se v hloučku abych ušetřil náboje, a když jsou v krytu moc dlouho tak vystrčí hlavičku, aby to nebyla nuda. Moje spolubojovníci bohužel navštěvovali stejnou zvláštní školu, takže si také moc hlavu nelámou s pobytem na přímém slunci. Rádi mi vbíhali do rány, vyprazdňovali zásobníky do zdi, za kterou byl nepřítel, a hlavně chytrýýýýý byli když jsem si dovolil vyběhnout zpoza úkrytu, abych donutil spawn další vlny nepřátel.

Velkou výhodou je, že samotná střelba je zábavná, a nepřátelé nejsou žádní terminátoři, není tedy nutné do nikoho vyprazdňovat zásobníky. Zbraní není mnoho, ale všechny baví. Docela mi byl sympatický systém oživování a doplňování munice. Spolubojovníci jsou schopni dodat munici do jakékoliv zbraně, kterou zrovna máte u sebe, ale když si o ni řeknete mnohokrát za sebou, tak už vás pošlou. Stejně tak oživování – parťák poblíž vám může vrazit dávku adrenalinu, která vás zase postaví na nohy, ale když to přeženete, tak vás to naopak zabije. Někdy docházelo k situacím, kdy jsem kvůli demenci nechával spolubojovníky v úkrytu, ale to jsem pak zase neměl při ruce nikoho, kdo by mě oživil.

Hra je hodně povídací, naštěstí ale většina konverzací probíhá při hraní. Příběh působí jako něco, co by se hodilo do DLC k plné hře. Dostal jsem se ale díky němu do mnoha zajímavých lokací, tak budiž. Kane a Lynch jsou řádní psychopati, takže civilisté v této hře nejsou moc bráni v potaz. Je to určitě příjemná změna, když na vás v plném klubu naběhnou nepřátelé, a nemusíte řešit ten bordel, který vám běhá v zaměřovači.

Herní doba je krátká, takže i přes všechny ty masařky se to dá i dnes dohrát. Očekával jsem technické problémy, spousta jich je popsána online a hra je dokonce odstraněna ze Steamu, ale nakonec nebylo potřeba nic. I to GFWL mě nechalo s lokálním účtem na pokoji.

Vývoj Max Payne 3 prý stál hodně peněz, a je to fakt vidět. Lokace jsou detailně propracované, postavy mají obličeje schopné vyjadřovat emoce, animace jsou většinou plynulé. Obecně je grafika na úrovni, kterou osobně považuji za vrchol „nutného“ pro hru zaměřenou na realistický vzhled, a všechno, co vyšlo potom, už je jen zbytečný luxus. I dnes hra běží skvěle. Nevím, jak dlouho byla podporovaná, ale neměl jsem s ní žádné technické problémy, až na občasný bug s náhodným zapauzováním, což se dá přežít. Super je, že lze hru pauzovat kdykoliv. První polovinu hry jsem odehrál na klávesnici, druhou na gay padu. V druhém případě mě občas trápilo asistované míření, které jsem sice měl vypnuté, přesto se se mnou někdy pralo. To bylo obzvlášť nepříjemné, když jsem si naplánoval postřílet nepřátele v určitém sledu, a asistent mi zaměřovačem pořád trhal k jinému nepříteli. Jinak musím říct, že se to hrálo dobře oběma způsoby, mají svoje výhody a nevýhody. Jsou to ale vesměs drobnosti.

Očividně vysoký rozpočet je zároveň i na škodu, protože spousta těch peněz byla využita na tvorbu zbytečného množství cutscén. Cutscén, které vám neustále berou ovladač z ruky. Nepřeháním, když řeknu, že třičtvrtě hry se spíš koukáte, než hrajete. Je naprosto šílené, jak hra střídá hraní a koukání třeba i po desítkách sekund. Nenechá vás si střelbu pořádně užít, a i kvůli tomu trvá strašně dlouho osvojit si ovládání a trochu to dostat do ruky. Je to jako kdybyste se neustále prali s mladším bratrem o to, kdo je teď na řadě.

Znáte ten pocit, když si váš partner těsně před vyvrcholením sundá kondom, a pak opět zasune? Já (zatím) ne. Ale nebál bych se ten pocit přirovnat k tomu, když po každé z těch zatracených cutscén mi hra do ruky vrazí pistolku, bez ohledu na to, jestli v ní mám náboje, nebo jestli jí vůbec chci použít. Stalo se mi mnohokrát, že jsem těsně před cutscénou sebral pušku, a po cutscéně hned spustil bullet time, ve kterém jsem očekával odezvu automatické zbraně. A než mi došlo, proč mi při držení spouště kvér neštěká, ležel jsem na zemi v kaluži krve.

Maxovy sebelítostné a sebekritické monology jsou chvíli cool, ale rychle začnou být otravné. Občas padne nějaká vtipná hláška, většinou se ale vezeme na vážném tónu. Příběh dělá z Brazílie válečnou zónu, do které ale stále jezdí turisté na dovolenou, přestože všechno kolem nich je pravidelně rozstříleno na sračky. Díky tomuto přístupu dává ale hra možnost zastřílet si v mnoha neobvyklých, a jak jsem již zmiňoval velmi propracovaných lokacích. Je snadné začít brát obecnou kvalitu hry jako samozřejmost, ve výsledku je to ale ten hlavní důvod, proč jsem hru dohrál během dvou dnů. Přes všechny nedostatky je výsledný produkt solidní, stojí to za to.

Uf. Uf uf uf… tak to se teda nepovedlo. Bohužel, na druhém dílu Broken Sword je horší snad vše, co mohlo být. Vůbec si z toho neodnáším dobrý pocit, naopak jsem rád, že to mám za sebou.

Pryč jsou roztomilé přízvuky, excentrické postavy spíš nudí, hlavní hrdinové – tentokrát pořádně hratelní oba – nemají žádnou osobnost. Dabérka Nicole se moc nevyvedla, francouzský přízvuk docela fláká. Hlavně že jí poskakujou kozy když pochoduje. Priority!

Ovládání je nekonzistentní. Věci typu – provaz leží na zemi, kliknu na něj a postava ho sama uváže. Podruhý leží jiný provaz na zemi, a já mám pátrat k čemu ho uvázat. Nebo když jsou dvě postavy v místnosti, a řešení problému by bylo, aby mi druhá pomohla – nelze. O chvíli později to ale najednou lze. A zastínit čidlo výtahu? Ano, mám sice v kapse tolik mrdu, že i Hermionina bezedná kabelka by se protrhla, ale nejlepším řešením je přece odtlačit velkou krabici! Bože…

Příběh tam je. Ano, to bezesporu. Pochválil bych snad jen to, jak ho autoři „elegantně“ posouvají dopředu přeskakováním mezi postavami. Část příběhu se vždy odehraje na pozadí, abychom se mohli snáz přenést do další lokace. Na první pohled to působí trochu zkratkovitě, nakonec jsem za to ale byl rád. Naopak jsem nebyl rád za situace, které herní dobu uměle natahovaly. Jako třeba cestování po džungli nebo puzzle s kamennými koly.

Remaster byl očividně dělaný pro tablety, protože bubliny s textem jsou nesmyslně velké. Jinak je technický stav hry skvělý, nepadá, podporuje alt-tab, do hry se dostanu bleskurychle. Vypnutí naopak vyžaduje dvojité potvrzení.

Minimálně pocitově je hra výrazně kratší než jednička. Díky bohu.

Neříkám, že nemá cenu si hru zahrát, ale po těch oslavných recenzích, které jsem našel na internetu, bych čekal něco lepšího. Jasné, hodnotím hru vydanou v minulém tisíciletí, tenkrát se mohlo jednat o naprostou pecku. Z dnešního pohledu mi to, co nabízí, už bohužel nestačí. Ale co, na GOGu jsem si celou sérii koupil za finanční ekvivalent šupiny z kapra.

Zvolit tuhle sérii tak brzy po dohrání Gabriela Knighta nebyl nejlepší nápad. Templáři vrací úder. Další hru s nimi už asi nedám, to je tak neskutečně ohraný. Ale ok, tenkrát to tak asi ještě nebylo. Příběh obecně není silnou stránkou hry. Je strašně plytký, a nedává úplně smysl. Hlavní postava se honí za historickými artefakty, pomocí kterých získává stopy a odemyká tajné vchody, abychom vzápětí pokaždé zjistili, že nepřítel už tam byl a dostal se tam jinou, jednodušší cestou. Největším překvapením pro mě asi bylo, že se po první PŮL HODINĚ hraní stane z hlavní postavy velmi pasivní vedlejší postava. Naivně jsem očekával, že budu hrát za obě. Nikoliv, ta nudnější přebere otěže, a novinářka celou hru sedí doma na prdeli.

Po grafické stránce nic převratného, ale dá se na to koukat. Nová grafika z remasteru se trochu bije se starou, ale není to nic hrozného. Nemusím moc tenhle cartoon styl, ale zvykl jsem si na to. Z hudby si nepamatuju nic. Na ozvučení hry je znát stáří, to nám ale nevadí, protože…

…dialogy jsou naprosto perfektní. Sice o ničem (viz příběh), jsou ale napsány neskutečně vtipně, a ty časté přízvuky tomu dodávají šmrnc. Moc mě bavilo ukazovat KAŽDÉMU zesranej šnuptychl, já bych snad dokonce bral i samostatnou hru, kde bych všem koho potkám ukazoval random shit, co jsem našel na ulici. Škoda, že vás hra vede za ruku a nenechá vás udělat chybu. Nekoná se žádná smrt neopatrnou interakcí se starodávným mechanismem, nelze nepříteli ukázat předmět, který hledá. Situací, kde jakože můžete umřít pár je, nevím ale jestli to vůbec jde podělat.

Ve fullscreenu se mi kravila myš, tak bylo nutné být na chvíli hackerman a v exe hry přepsat pár znaků dle rady na pcgamingwiki. Občas se v uložené pozici zbláznila procenta, a obnovovat uloženou pozici jsem musel ze savu, ne přes tlačítko Pokračovat – to mě vždy hodilo trochu dozadu, do místa, kde jsem save neměl. Divné. Jinak jsem žádné technické problémy nepozoroval.

Nu, za ty peníze, na to moje domácí klikání…

Třetí díl této série mě po spuštění šokoval stejně, jako ten druhý. Nejdřív jsem si pod fousy říkal „tohle mě nikdy nemůže bavit, vždyť to vypadá hrozně a sotva se to dá hrát“. Po dohrání hry mám ale opět téměř výhradně pozitivní pocity z celého zážitku. Ony všechny ty zvláštnosti jako celek fungují, a to jen díky tomu, že je propojuje zajímavý příběh a skvěle napsané postavy.

Stav hry tak, jak ji koupíte třeba na GOG, je… nedostačující. Hra se místy seká, padá, a nenabízí příliš mnoho rozlišení vhodných pro moderní monitory. Naštěstí existují komunitou vyvinuté nástroje, které hraní velmi zpříjemní. Záleží tedy na každém hráči, které věci preferuje, a které mu spíš vadí. Rozlišení 1600x900 je na 24" monitoru to nejvyšší hratelné, pak už je UI příliš malé. To ale nevadí, i tak se jedná o obrovské zlepšení. Nevýhodou pak je, že vidíte i detaily, které byste vidět neměli. Třeba přechod krk/torzo u všech postav vypadá fakt děsivě, skoro máte pocit, že kdybyste zatáhli za vlasy, tak jim sundáte masku jak ve Scooby-Doo. V celé hře jsem narazil je na dva bugy. První, když jsem poprvé vstoupil do muzea a měl odposlouchávat – hra zamrzala. Vyřešilo to až nahrání staršího savu. A druhý, když jsem poprvé použil SIDNEY – je nutné počítač poprvé použít se hrou v nízkém rozlišení, protože když při tom máte velké rozlišení, prostředí počítače se vám bude až do konce hry zobrazovat špatně. Proto je dobré ukládat nový save při každém novém dni.

Ovládání je… originální. Líbila se mi možnost kombinovat klávesnici, myš, nebo ve chvílích lenosti i samotnou myš. Nejsem přesvědčený, že to byla dobrá volba, umožnit hráči lítat pohledem po celé lokaci. Chápu, že s ohledem na to byly tvořeny i hádanky, ale fakt bych se bez toho obešel. Obzvlášť v těch vyšších rozlišeních je to někdy jak na horský dráze, myš pohled vystřelí až někam do prdele, a na vás je vyhledat si klávesové zkratky, které vás vrátí zpátky na zem. Interakce s prostředím nabízí hodně možností, ale připadalo mi to hodně nekonzistentní. A navíc to dost komplikuje řešení hádanek, protože se některý typ interakce objeví třeba až ve třetině hry, ale abyste se k němu dostali, musíte znát klávesovou zkratku, kterou jste do té doby nepotřebovali.

Já si ani netroufám hrát podobné hry bez návodu. Ta představa, že se snažím vyřešit Le Serpent Rouge, když jsem se bez pomoci nevymotal ani z druhé části prvního dne, mi nepřipadá moc zábavná. Ve hře je několik „quicktime eventů“, o kterých se ale ani nemusíte dozvědět, protože nejsou povinné. Sbírání bodíků pro maximální skóre určitou motivací je, to by to ale člověk musel hrát několikrát za sebou.

Co se týče příběhu, postav, dabingu, atmosféry, hudby – jsem nadmíru spokojen. Ne že bych čekal něco míň, předchozí díly už laťku vysoko nastavily, ten třetí si své atletické schopnosti zachovává. Moc se mi líbí, jak Jane Jensen kombinuje reálná místa a historii s fikcí. Výsledek je velmi poutavý, a nepůsobí trapně, což je možná zásluhou i všudypřítomného humoru, který dodává některým nadpřirozeným elementům potřebnou nadsázku. Patřím mezi ty, kterým se líbí filmové adaptace knih Dana Browna, a v téhle hře jsem si připadal jako doma. Něco mi říká, že někteří budou brát tohle srovnání jako urážku Gabriela Knighta, ale ta podobnost je nepopiratelná.

Je zajímavé, kolik toho starším hrám začne člověk „odpouštět“, když už dohrál všechny ty moderní, a dostavil se pocit, že nemá co hrát. Ony mají stále co nabídnout i někomu, kdo vyrůstal spíše až na hrách z druhé poloviny nultých let. O to víc je mi líto, že z téhle série v nedávné době vzešel jen remake jedničky. Doufám, že se jednoho dne budu moct do světa Gabriela Knighta vrátit ke zcela novému dobrodružství.

Hry s „logickými“ puzzly nejsou něco, co bych obvykle vyhledával. Z mojí zkušenosti jsou hádanky většinou naprosté nesmysly, protože fungování světa hry buď nemá žádnou logiku, nebo má logiku, které by porozuměl jen někdo z daného herního světa. U House of Da Vinci je to ten první případ. Mechanické výtvory Da Vinciho z herního světa nemají nic společného s realitou, a hýbou se často jen pomocí jakési magie, která ve hře slouží jako náhražka elektřiny. Většinou to ale nevadí, hádanky se opravdu dají „uhádnout“. Možná i všechny, já jsem ale v pár místech nezvládl frustraci a našel si řešení v návodu. Nápověda ve hře je, často je nápomocná, někdy vůbec (když se v ní píše jen to očividné).

Po grafické stránce je hra moc pěkná, světlo a stín jsou také dobře vyvážené. Hudba je po většinu herní doby neotravná, a doplňují ji zvuky všech těch vynálezů kolem vás.

Ovládání na PC je ucházející, ale absence jakýchkoliv možností jeho nastavení citelně chybí. Celá hra se ovládá myší, a to včetně velmi častých dvojkliků, které z nějakého důvodu nelze změnit na kliknutí jednoduchá. Stejně jako u dalších podobných her, které jsem vyzkoušel, je často frustrující, když máte herním předmětem otočit kliknutím a držením, protože pohyb se nevykoná tahem, jakým by vám to připadalo logické a intuitivní. Takže musíte neustále hádat kudy po vás hra chce, abyste myší táhli, nebo si pořád musíte měnit úhel kamery.

Příběh je typický pro mobilní hru – je tam jen aby něco propojovalo puzzly a přidávalo na atmosféře.

Další díl si rád zahraju, ale už jen na tabletu, abych to zase nebyl nucen kouskovat do 15minutových segmentů.

Již podruhé píšu o hře, o které nevím, co si myslet. Když jsem Elder Scrolls Online začal hrát, měl jsem od toho velká očekávání. Ze začátku mi imponovala ta rozlehlost hry, velké množství lokací a questů. Těšil jsem se na objevování toho světa. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že moje očekávání byla založena na představách, o kterých jsem doufal, že budou pravdivé. Bohužel se v mnoha ohledech ukázalo, že moje představy byly mylné.

Hned v úplném úvodu hry, kdy jsem byl po stručném tutoriálu vrhnut do místnosti s portály do všech koutů Tamrielu, jsem si měl vybrat, v které lokaci začne můj příběh. Hra se vám snaží vsugerovat představu, že můžete jít kam chcete, a sami si rozhodovat co a kdy budete dělat. Jenže problém je v tom, že obsah této hry vycházel v nějaké časové posloupnosti a příběhově na sebe navazuje. To znamená, že nedává smysl ty lokace navštívit jinak, než jak byly chronologicky vydány, protože pak třeba narazíte na postavy, které jste již viděli zemřít v lokaci C, jenže v lokaci B, která vyšla dřív, s nimi je celá dějová linka.

Jak jsem postupně procházel prvními lokacemi, tak se začal odkrývat druhý nešvar. Repetitivní design. Už ve třetí lokaci jsem si začal všímat toho, že některé typy budov jsou naprosto identické. Ale naprosto 1:1. Hlavní příběh každé lokace také – lidi ve vesnici X se najednou chovají divně, odhalím, že za to může kult Y, který ale ve skutečnosti ovládá démon Z. To samé vedlejší questy. Strejda po mě chce vrátit meč do kobky. V kobce je duch, který buď mluví, nebo se chce rvát. Zraněný voják chce, abych našel jeho zraněné spolubojovníky, které poztrácel v okolí. Všichni strašně moc žvaní, což je nakonec problém, přestože to na začátku vypadalo, že kompletní dabing všech questů bude ku prospěchu. Není. Zapomenutelné postavy žvaní a žvaní, ale všechno, co řeknou nebo odhalí, působí strašně mělce, nedůležitě, genericky. Postavy, které se občas znovu objeví v nové lokaci je těžké si zapamatovat, protože vypadají tak stejně. Vzhled lokací je nakonec také dost nevýrazný, docela jsem měl problém je od sebe vizuálně rozeznávat.

Po stránce herních mechanik mě hra baví, přijde mi, že v tomhle směru je dobrá, a nabízí vysokou rozmanitost činností, ale já prostě ve hře potřebuju, aby ty mechaniky byly obaleny kvalitním příběhem a světem. Uvědomuju si, že tohle všechno je pravděpodobně důkaz, že MMORPG nejsou pro mě. Protože základem téhle hry je rutina, která se ale bohužel promítá i v příběhovém obsahu. Jsem holt hráč singleplayerových her, a to co hraju v poslední době hraju jen proto, že v mém oblíbeném žánru je strašné sucho.

Mechanika, která se mi ale vůbec nezdá, je soubojový systém. Opět se prý jedná o fíčuru MMORPG. Jde o to, že fyzické interakce s prostředím nepůsobí jako skutečné interakce. Nepřítel, kterého jsem oběhl a stojím mu za zády mi dá pěstí tím, že praští do vzduchu před sebou. Vlk, který je ode mě nějakých 5 metrů mě kousne. Dveře se otevírají mávnutím rukou. Předměty se sbírají zlodušským zamáváním prsty. Vůbec to nepůsobí jako 3D prostředí.

Ještě hru hraju, nevzdal jsem to. Ale už mi začíná být jasné, že počáteční okouzlení vyprchává, a moje herní seance jsou kratší a kratší. Pořád tak nějak doufám, že až se prokousám dějovou linkou za alianci, tak se styl questů trochu změní, moc tomu ale nedávám.

Tohle je moje první Diablo. Dokonce je to první diablovka, kterou jsem kdy hrál. A přestože hru spousta lidí nesnáší, mě baví. A pokud je tohle to „nejhorší“, co může série Diablo nabídnout, tak se snad mám na co těšit.

Začal jsem hrát na tabletu. Nikdy jsem předtím žádnou hru na dotykovém zařízení nehrál déle než 5-10 minut. A tady jsem schopný strávit několik hodin shrbený u kapesní televize. Vše je to možné jen díky tomu, že dotykové ovládání má Immortal perfektní. Umožnuje mi mířit velmi přesně a rychle, což je úplný opak toho, co jsem zažíval u své poslední zkušenosti s velkou mobilní hrou – Dead Trigger v době jejího vydání. Ano, asi je to z velké části díky jinému žánru, Diablo se pro tenhle formát fakt hodí.

Další skvělá věc je, že se veškerý progres synchronizuje online, a můžu přesně tam, kde jsem skončil na tabletu, pokračovat na PC. PC port je v některých ohledech fakt špatný – podpora gamepadu je nedotažená, ale po chvilce cviku jsem si i na to zvykl. Na co bych si ale asi nezvykl je hrát to pomocí myši a klávesnice. Dost mě to mátlo, což jsem se divil, protože naprostou většinu her hraju právě na PC s klávesnicí a myší.

Příběh sleduju jen zběžně. Je to spíš taková výplň, působí na mě dost genericky. Navíc nadabované postavy mluví hodně pomalu a až komicky teatrálně. Asi pětina dialogů není nadabovaná, a vůbec mi nebylo jasné proč. Chvíli to vypadá, jako by vypadlo několik vět, někdy to chybí u celého questu nebo fáze questu.

Hratelnost je fakt návyková, a chytlo mě to hlavně proto, že ta hra mě skoro kompletně celou dobu vede za ručičku. Vůbec netuším, co která čísla znamenají. Nevím, proč kamínek A je lepší než kamínek B, která z asi milionu surovin je k čemu. Prostě klikám na všechna místa, kde svítí červený „notification badge“ dokud všechny nezmizí, a pak hraju dál. Hra určuje co, kdy a kde bude jak a za kolik provedeno, a mě to takhle vyhovuje. Občas narazím na zeď v podobě příliš silného bosse a beru to jako znamení, že tam ještě chodit nemám a jdu jinam. Likviduju příšerky, poslouchám rozhovory postav ve světě, kde by reálně nikdo nepřežil ani minutu, a bavím se.

Multiplayerová část je řešená dobře, mnoho těch aktivit je možno se účastnit jako anonym, bez přímé komunikace s dalšími lidmi. Vím, že je to limitující, já se ale nepokoušel hledat si nějakou herní skupinu, protože popravdě si nedovedu představit, že tu hru hraju s jakoukoliv „vážností“. Předpokládám, že skupinám jde o vylepšování všelijakých parametrů a plnění úkolů, že to nehrají jen tak pro zábavu. Úplně mi nesedí jak funguje hledání spoluhráčů na challenge rifty – když chci splnit konkrétní úroveň tak automatickým hledáním spoluhráčů se to povede málokdy – většinou mi to dohodí lidi, kteří chtějí plnit buď výrazně vyšší nebo výrazně nižší úroveň.

Ohledně mikrotransakcí – koupil jsem si jednu nejlevnější truhličku a season pass. Nepocítil jsem žádný vliv na hratelnost, tak jsem už nic dalšího nekupoval a kupovat nebudu. Až dohraju hlavní příběh a přestane mě bavit denní rutina, prostě to odinstaluju. Jako úvod do her Blizzardu pro nováčka asi dobrý.

 Příští zastávka Diablo III, Switch.

S očekáváním jsem se vrátil ke hře, kterou jsem v době vydání nedohrál. Tenkrát na mě byly ty lekačky prostě moc; obecně jsem si v té době uvědomil, že hry, ve kterých hraje hlavní roli strach nejsou to pravé pro mě. Od té doby ale uplynulo spousta času, a moje reakce (naštěstí) nejsou stejné, jako tenkrát bývaly. Lekačky v Dead Space se mnou sice téměř pokaždé trhly, nikdy jsem ale necítil pořádný strach. Nepřátelé jdou velmi snadno likvidovat – za to chci poděkovat tvůrcům, že jednoduchá obtížnost byla opravdu většinou jednoduchá. Bylo tam pár pasáží, které byly až nelogicky výrazně obtížnější než zbytek hry (nebyli to bosové), ale i tak se jimi dalo s větším vypětím sil projít.

Nasbíraných předmětů jsem měl opravdu pořád hodně, což ale bylo často kontraproduktivní. Z nepřátel totiž padá munice do všech druhů zbraní, nejen do těch, které vlastníte nebo máte u sebe. Stalo se mi tak několikrát, že mi došla minuce do jediné zbraně, kterou jsem měl u sebe, protože jsem měl inventář plný minuce do několika jiných zbraní. Zároveň jsem se musel naučit používat health packy i když jsem je úplně nepotřeboval, protože se mi jimi také inventář plnil. To je ale vina toho sraba ve mně, který si nechtěl zvýšit obtížnost.

Příběhově není Dead Space příliš zajímavý. Téma bylo napříč všemi typy zábavních médií zpracováno na mnoho způsobů. Nevadilo mi to, ale občas se dostavila mírná nuda, a motivace číst třeba textové logy tam nebyla skoro žádná.

Ovládání často působilo těžkopádně. Hodně čekání na doběh animací, a míření je takové trochu žvýkačkové. V době vydání mě od hry odrazoval styl umístění kamery. Nevím jak tvůrci došli k tomu, že tohle umístění je nejlepší, ale měl jsem s ním občas problém. Obzvlášť to, že tělo postavy ve stísněných prostorech zakrývá podstatnou část obrazu, což značně komplikuje orientaci v prostoru.

Něco mě ale stále táhlo dopředu. Mám prostě asi slabost na hry vydané kolem roku 2010, což je doba, kdy jsem měl konečně k dispozici první herní počítač (notebook), kde jsem mohl hrát i novější hry. Nedokážu popsat jak, ale hra mi připomínala první Assassin's Creed, na které ze všech dílů série, které jsem hrál, vzpomínám nejraději.

V kuse bych to fakt dohrát nedokázal, ale na několik odpoledních sezení to bylo fajn.

Nastartovat Fallout 76 v roce 2022 a porovnávat ho s mlhavou vzpomínkou na Fallout 76 z roku 2018 je zvláštní pocit. Měl jsem v hlavě ten pocit zmatku, nudy a zklamání, na který jsem si pamatoval, ale to, co jsem měl před sebou, té pocitové vzpomínce neodpovídalo. Bethesda za ty roky na Falloutu dost zapracovala. Nedokážu hodnotit, jestli ten posun byl dostatečný pro ty, kdo chtějí u takové hry strávit několik let. Ovšem pro hráče jako jsem já, který si odehraje hlavní a vedlejší questy, vyzkouší sem tam něco navíc, a pak se odebéře k jiné hře, je na tom obsahově hra velmi dobře. Strávil jsem u ní dle počítadla Game Passu 144 hodin.

Obecně bych Fallout 76 shrnul jako příběhově slabší, ale zato obsahově rozmanitější. Pro hráče, který ke hře přistupuje v podstatě poprvé jako já, bude občas matoucí, který z hlavních questů je ten původní. Ke konci se to ale rozjasní, protože z finálních questů každé linky je poznat, že na sebe mají jaksi navazovat. Byly taky do hry přidávány dlouho po sobě. Příběh „hlavního“ questu je tak třeba v souběhu s questem BoS trochu nelogický, ale člověk musí pořád pamatovat na to, že hraje online hru. Hlavní quest ve finále tak nějak vyšumí do ztracena, rozhodně nečekejte žádná překvapivá odhalení jako ve čtyřce, a o nějakém finálním boss fightu se taky nedá mluvit. Co tak v F76 konunitě pozoruju, co člověk to endgame boss. Je to těžké určit, protože k některým částem se každý dostane v jiné fázi. Já jsem třeba až teprve po 140 hodinách hraní poprvé narazil na legendárního skutečného sheepsquatche.

Označit Fallout 76 jako online hru je trochu zavádějící. Ano, potkával jsem tam jiné hráče, a účastnil jsem se skupinových akcí (ehm), které by samostatně zvládl jen někdo, kdo hraje od začátku nebo vlastní jednu z legacy zbraní, ale zároveň bylo jednoduché příběhovou částí proplout o samotě. Toho využívá velká část hráčů. Za celou dobu hraní jsem slyšel na voice chatu někoho promluvit jen párkrát, text chat ve hře ani není. A i to jde snadno vypnout. Nebál bych se ty interakce s ostatními hráči přirovnat k online mechanice v Death Stranding. Na mapě existují campy jiných hráčů, které můžete používat jako fast travel pointy, nakupovat u nich vybavení, anebo se připojit do jedné z několika typů hráčských skupin, které vás vůbec k ničemu nevážou, a poskytují malý, ale i tak příjemný bonus k jedné z vybraných vlastností.

Kdo chce F76 hrát jako singleplayer hru, může tak učinit zcela bez problémů, i já jsem tak ke hře ze začátku přistupoval. Obsah se mi ale natolik líbil, že jsem si dokonce zaplatil to jejich neslavné předplatné, které je v ČR nemuslimsky drahé. K hraní ho určitě nepotřebujete, ale doporučil bych si ten jeden měsíc zaplatit, ať víte na čem jste. Stejně ho budete potřebovat, protože u některých delších questů v pozdější části hry můžete způsobit pád serveru, a jediný způsob, jak quest dohrát (samozřejmě od začátku) je přihlášení na soukromý svět.

Shrnuto: jako člověk, který nehraje multiplayer hry, a příběhová open world RPG miluje, Fallout 76 v roce 2022 doporučuju. Obsahuje spoustu hratelnostních vylepšení oproti čtyřce, a ty příběhové nedostatky jsou vykoupeny tím sice povrchním, ale i tak zábavným online obsahem.

Jo a kdyby se vám zachtělo získat nějakou konkrétní zbraň, která vám ne a ne v questech padnout, tak samozřejmě existují online eshopy, kde si ji můžete koupit za reálné peníze, což samozřejmě NEDOPORUČUJI, protože se to NESMÍ, a já jsem toho rozhodně NEVYUŽIL. Fallout 76 je přece hra, kde z vás peníze nikdo tahat NEBUDE, a všechny ceny oficiálních mikrotransakcí jsou naprosto FÉR. Protože koupit si od jiného hráče herní item, který se normálně ve hře vyskytuje, je na rozdíl od virtuálního hajzlu za 112 Kč doslova ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI.

Vzdávám to. Nemám na to hrát tenhle simulátor házení klacků pod nohy ty desítky hodin, které jsem věnoval jeho sequelům. Odcházím poražen, ale vlastně bez jakýchkoliv výrazných pocitů. Možná mírně frustrovaný. Uvědomil jsem si prostě, že nemám důvod pokračovat. Pro informaci – jsem v bodě, kdy jsem již cestoval do více měst a splnil 26 questů. Poslední save je po 9 herních dnech.

Žádná z postav, kterou jsem potkal, nebyla zajímavá. Myslím si, že hlavní příčinou je neosobní prezentace informací. Ve hře nejsou rozhovory. Jak už tady píše uživatel Red, NPC jsou tu jen automaty na informace. Připadal jsem si, jako když jsem hrál Fallout 76 v době vydání. Chrlí na vás tuny textu, který se navíc neustále opakuje, a relevantní a unikátní informace jsou pohřbeny v náhodných pozicích seznamu témat. V dalších dílech už vývojáři pochopili, že se nové informace musí dávkovat. Nelze na hráče chrlit tuny textu s novými jmény, lokacemi, zvyky, drby a questy. Je to obzvlášť problematické, když vás questy ze začátku hry vedou přes půl mapy, kde je na každém kroku spousta dalších zdrojů informací a questů. Automaty pořád opakují ty samé hlášky, byť se jen podíváte jejich směrem. Asi aby to působilo méně mrtvě. Některé questy jsou identické s těmi v sequelech (ano, to je chyba sequelů, ale na zážitku to nepřidá). Fast travel mezi hlavními městy sice funguje, ale prozkoumávání prostoru mezi nimi je otravné kvůli pomalé chůzi. Ve hře je strašná spousta mechanik, které se navzájem ovlivňují, ale nejsou dostatečně jasně vysvětleny, takže způsobují jen další frustraci. Proč ten meč nefunguje? Proč ten meč nefunguje na tuhle příšeru? Proč se to kouzlo nepovedlo? Proč nejde zámek odemknout? Na všechny otázky existuje odpověď, bohužel ne ve hře (nebo je to pohřbeno pod deseti odstavci s životopisem jednoho z těch dlouhých ksichtů). Řekl bych, že tak třetinu herní doby jsem strávil na Googlu.

Na herní mechaniky se ale dá zvyknout. To už vím. Pro mě byla největší překážkou ta prezentace informací a rozhovory. To je totiž to, co mě v sequelech hnalo dopředu. To nezmění žádné mody nebo totální konverze. Přiznávám, že by se mi tahle hra pravděpodobně líbila mnohem víc, kdyby mi bylo tolik co teď v době kdy vyšla. Bohužel, nestalo se. 

Mom, can I have Oblivion?
No, we have Oblivion at home.
Oblivion at home: Morrowind

Podobně jako u prvního dílu jsem k The Beast Within přistupoval s nedůvěrou. První dojem z cutscén s živými herci a jejich následným zakomponováním do herního prostředí nebyl zrovna pozitivní. Videa se navíc přehrávají v obdélníku, který je obklopen uživatelským rozhraním.

Po chvilce hraní jsem si ale začal zvykat, až mi to nakonec přišlo takhle lepší. Tvůrcům se opravdu povedlo sloučit živé a herní části do splývajícího celku, který docela funguje díky nízkému rozlišení. I z pohledu „moderního“ hráče má hra stále svůj šarm, který přežívá díky péči herní komunity s nástroji jako ScummVM. Mohl jsem tak hru z GOG prostě jen nainstalovat a hned hrát. Ano, párkrát zamrzla, a asi jednou spadla, jinak nebyl žádný problém. Autosave mi sice nefungoval, ale ukládání fungovalo normálně. Frustrovaly mě jen dvě věci – nemožnost scrollovat v inventáři (nebo aspoň přepínat řádky), a doba, po kterou nebylo možné přeskočit cutscény po jejich začátku, takže jsem v pozdějších fázích hry jen zběsile klikal, protože jsem se pokaždé opravdu nechtěl dívat na to, jak si Gabriel prohrabuje vlasy, nebo jak Grace vychází schody. Cutscény samozřejmě nejdou pozastavit, a když se omylem ukliknete a nemáte po ruce nedávný save tak se na ní musíte jít podívat na Youtube.

Příběh působil komorněji, zato se víc soustředil na jednotlivé postavy a interakce mezi nimi. Některé postavy se chovaly reálně, některé pohádkově. Jak akurátní je zobrazení Němců a jejich reakcí na Americké ignoranty netuším, ale docela jsem se tím bavil. Někdy mi přišli až příliš ochotní. Němčiny je ve hře poměrně dost, ale já jí trochu rozumím, takže mě to nijak nerušilo. Chápu ale, že to někoho může srát, protože ve hře vůbec nejsou titulky, a autoři možná očekávají, že německy umět nebudete. Asi se hráč má vžít do role Američana, který se zmůže jen na to „BIDDE“.

Dozvěděl jsem se zase něco málo z historie, a možná se na nějaké ty památky pojedu v budoucnu podívat. Doporučuju si také přečíst relevantní články na wikipedii, je zajímavé porovnávat, jak autorka využila reálnou historii pro tvorbu tohoto příběhu.

Bez návodu jsem se neobešel. Přestože je ovládání hry velmi jednoduché, některé hádanky jsou prostě příliš složité. Neustále se objevují nové a nové způsoby interakce s prostředím, které nijak nevyplývají z celé předchozí herní zkušenosti. Některé části v pozdějších fázích hry jsou navíc časově omezeny, což případnou frustraci ještě zvyšuje. Já ale hry nehraju proto, abych si něco dokazoval, takže pro mě není nahlédnutí do návodu problém.

Jsem tedy velmi spokojen, díky The Beast Within jsem si uvědomil, že bych přeci jen mohl začít dávat víc šancí starším hrám. Jsou mezi nimi i takovéhle hry, které jsou stále dobře hratelné i pro někoho, kdo vyrůstal na hrách minimálně o 10 let mladších.

Chvíli jsem zvažoval, že bych si hru dokonce koupil ve fyzické formě, ale kromě dalšího zabraného místa na poličce by to nedávalo smysl – hru bych stejně hrál z GOG instalace. Raději jsem tedy sáhl po novelizacích prvních dvou her, které napsala sama autorka herních příběhů. Ty budou v poličce vypadat hezky, a já si zároveň budu moct hry znovu „zahrát“ v knižní podobě.

Uvědomil jsem si, že kouzlo téhle série je i v tom, jak je každý díl unikátní ve svém zpracování. Nejsou to žádná pokračování přes kopírku. A těším se na to, jak na mě zapůsobí třetí díl.

Tak tohle bylo hodně nekonvenční. Po dohrání už chápu, proč je tahle hra tak oblíbená. Ze začátku bylo ale obtížné zvyknout si na spoustu jejích unikátních „vlastností“. První dojem byl strašný. 

Grafika mi připomínala levné hidden object hry, dabing hlavní postavy a její (falešný?) přízvuk se špatně poslouchal, popisy předmětů přednášela nějaká otrávená černoška, a na pozadí hrála hudba jako ze stoletého zábavního parku, která mi duněla v hlavě pořád dokola s tou samou melodií. Bylo to, jako kdyby mi někdo namířil do obličeje svítilnu.

Nejzvláštnější na hře je asi kombinace moderních prvků s těmi zastaralými. Inventář je hodně nešikovný, manipulace s předměty a interakce s okolím neohrabaná. Na druhou stranu tu je možnost přejít do mapy odkudkoliv, a tvůrci hráče nenutí zbytečně koukat na to, jak postava přechází celou obrazovku nebo vchází do dveří.

Lokace jsou rozházené po „mapě“, která vlastně ani není mapa. Vypadá to strašně random, skoro jako palubní desky starých Citroenů.

Občas se objevily nějaké bugy, hra mi párkrát zamrzla, chyběl kus dialogu a podobně. Ale to byly jen maličkosti.

Zápletka byla zajímavá, o voodoo jsem se nikdy nijak nezajímal, takže to pro mě bylo něco nového. Až na ty sny mi to docela sedlo.

Celkově na mě ta hra alespoň ze začátku působila lacině a nepříliš povedeně. Ale teď vím, že je prostě jen jiná. Zvláštní, ale v dobrém slova smyslu. Vypravěčka se mi nakonec zalíbila, a ke konci jsem si od ní nechal popisovat skoro všechno. Dohrál jsem ji spokojen, i když mě trochu děsí ty podivnosti, které mě asi čekají v druhém dílu, který pokud vím remasterovaný nebyl.

Od teď se budu do každé konverzace snažit zakomponovat větu „Do you know anything about snakes?“