Meditativní hry – nedají se hrát dlouho v kuse, ale dokážou v člověku vyvolat klid a uvolnit jej. Zapomenout na každodenní starosti. Přesně takový je Harold Halibut. Dělaný na patnáctiminutové seance, někdy ani to ne. Člověk si u něho odpočine – projde si zákoutí ztroskotaného vesmírného plavidla, prohodí pár slov s jeho různorodými obyvateli, pokochá se pohledem na pěkně stylizované prostředí, a sem tam zažije i nějaké nenásilné dobrodružství. Ano, pocitově má hra několikanásobně delší herní dobu než ve skutečnosti. Vadí to ale něčemu? Dohraje takovou hru někdo, komu takový zážitek nic neříká? Pravděpodobně ne. Protože v poslední třetině hry jsem začal najednou získávat vzácné achievementy jen za hraní hlavní dějové linky. Že hru nedohraje ani 7 procent je docela smutné. Ale neříká to nic o její kvalitě. Jen že většině hráčů nemá co nabídnout. Přestože je v poslední době poptávka po interaktivních příbězích a klidných hrách větší, Harold nezabodoval. Asi se nedivím, ale je to škoda.

Až na pár výjimečných vizuálních bugů ke konci hry běžela velmi plynule. Jedinou mojí větší výtkou jsou velmi časté nahrávací obrazovky, a povinné poslouchání proslovů hlasu ve výtazích, které velmi rychle omrzí. Člověk by opravdu raději déle koukal na loading.

Ovládání je jednoduché – pokud potřebujete takový ten interaktivní základ, na který jste zvyklí z většiny her, tak tady si moc nepošmakujete. Jednoduchost je ale to, co tahle hra nabízí a sluší jí to. Hlavním cílem je hráče nefrustrovat, a to se jí daří.

Vizuální stránka hry se mi moc líbila. Připomínalo mi to Fimfárum, nebylo to ale creepy. Naopak to celé působilo roztomile. Hudební podkres včetně dalších zvuků a ruchů příjemně doplňuje pohodovou atmosféru. Dabing je na vysoké úrovni, a všechny konverzace působí smysluplně, takže jsem nikdy neměl potřebu dialog přeskakovat.

Dějový spád na konci mě překvapil, ale pořád se to neslo ve stejném duchu, takže jsem byl spokojený. Je to takový ten svět, kde bych mohl po kouskách trávit celou věčnost. Bohužel, takovéto hříčky většinou pokračování nedostávají, a je potřeba si každého momentu vážit. Tak třeba zase někdy objevím něco podobného. Naposledy jsem se z takového zážitku těšil asi u Eastshade.

Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.

Je zvláštní, jak čtvrté Diablo působí podobně, jako jeho dva předchůdci (počítám i Immortal), a zároveň je takové nenápadně své. Skoro bych řekl oldchool, ale starší díly jsem nehrál, tak porovnávám jen dojmy ze screenshotů. Svět je zpracován s grafickým detailem, který potěší – hlavně v situacích, kdy se z donucení pohybujete mezi cíly svých questů, jelikož vás hra obdaruje koněm až poměrně „pozdě“ v průběhu kampaně. Uznávám však, že bez oře jsem se rozhodně pouštěl do častějšího prozkoumávání okolí, a bojoval jsem se skupinkami nepřátel, které jsem v pozdější fázi hry jen rozmetal pod kopyty.

Diablo 4 je jeden z již mnoha pokusů přetvořit zajetou značku v open world, kde se to hemží speciálními místy, které si můžete odškrtávat, a získávat za to nějaké bonusy. Tohle se bohužel velmi rychle ukázalo jako nedobrý nápad. Poté, co jsem v první lokaci vymetl všechny shrines, dugneony atd, jsem se nemohl donutit nic z toho dělat v lokaci následující. Co mi hratelnost kazilo asi nejvíc byly aspekty. Strašně to komplikuje třídění lootu, nutilo mě to odcházet od hratelnosti, kterou jsem chtěl, k administrativě inventáře.

Jako hráč vstupující do hry pracující se sezónami jsem vědomě naskakoval do rozjetého vlaku. Ukázalo se, že ne všechno měl strojvedoucí dobře spočítané. Jak jinak si vysvětlit, že jsem se ve třetině kampaně stal nepřemožitelným borcem, který umíral jen když zapomněl, že na záchod se chodí PŘED opuštěním dungeonu.

Poté, co mi bylo na Redditu vynadáno, že nemít na levelu 55 dohranou kampaň a být zaseklý na druhé obtížnosti, je vrchol sebemrskačství, jsem tedy s brbláním prosvištěl zbytkem příběhu. Obtížnost bossů kolísala neúměrně jejich důležitosti v příběhu. Za celou hru jsem se nedokázal efektivně bránit jedovatým nepřátelům, což je ale určitě zapříčiněno tím, že jsem prostě odmítal strávit ještě víc času alchymií aspektů. Po dohrání příběhu se mi najednou otevřel zcela nový svět sezónního obsahu, který ale nakonec mojí pozornost neudržel. Hratelnostní smyčka není tak poutavá, jako u předchozích dílů. Četl jsem porůznu, že se to dává za vinu neuspokojujícímu množství destrukce a zkázy, kterou může hráč vnést do řad démonů. Něco na tom bude. Já jen mohu říct, že mi to za ten měsíc Gamepassu asi stálo.

Tenhle podžánr 2,5D adventur mám docela rád, byl jsem proto příjemně překvapen, že tahle hra přeci jen vyšla. Promo materiály nevypadaly zrovna vábně. Očekávaná úroveň kvality se bohužel částečně dostavila. Technické problémy jsem sice žádné neměl, ale hra prostě vypadá buď odflákle, nebo jako že neměla dostatečný rozpočet. Což ale vůbec nemusí být pravda, může to být prostě tím, že autoři neuměli s rozpočtem pracovat a zvolit takový styl, na kterém by to nebylo poznat. Je to poznat.

Příběh ve mně nějaký ten náznak zájmu vybudil, stejně to ale vždycky sklouzlo do nějakého ohraného klišé. 2D pozadí mnohdy vypadají fakt hrozně. Způsob, jakým se pokusili, aby hlas robota vyzněl roboticky, trhá uši. Obecně se mi dabing moc nelíbil, ale už jsem asi slyšel horší, viz Syberia 3. Hudba je ok, ale opakuje se pořád to samé dokola. Ovládání je v pořádku, neměl jsem s ním problém.

Ke konci se hra pokouší o nějakou gradaci, místy to funguje, ale vlastně mě ty postavy vůbec nezajímaly, a bylo obtížné nechat se těmi událostmi nějak ovlivnit.

Tenhle styl adventur mi moc chybí, to je asi ten hlavní důvod, proč jsem něčemu takovému vůbec dal šanci. Nevím, jestli bych to někomu jinému vůbec doporučil. Obávám se, že her pokoušejících se o podobný zážitek je již k dispozici spousta, a mnohé z nich v tom na rozdíl od této excelují.

Diablo a hry podobného typu mě dlouho míjely. Ne že bych o nich snad nevěděl, prostě mě nelákaly z propagačních materiálů a recenzí. Loni jsem dal šanci haněnému Immortal, hned nato jsem začal na Switchi hrát trojku. Dnes jsem dohrál kampaň. Hra nemůže za to, že mi to trvalo tak dlouho, ale i u ní by se našlo pár důvodů, které mi ty pauzy trochu prodloužily.

Začal bych ale tím pozitivním. Mám tendenci se rozepisovat spíš u věcí, které mi vadily, přestože ve výsledku pozitiva převažují. Takže - Diablo 3 (Eternal Collection) je výborná hra s návykovou hratelností, příjemným ovládáním a pěkným grafickým zpracováním, které vypadá dobře i na mém Switch Lite. Co víc k tomu dodat :) a teď pár odstavců k těm mouchám, které hře ubraly 20 %.

Hratelnost je opravdu návyková, je někdy až extrémně uspokojivé drtit démony po desítkách. Problém tkví v tom, že hra je až nezdravě jednoduchá. Většinu kampaně základní hry jsem dohrál na Hard. Protože vyšší obtížnost zvolit nešla. Reaper of Souls už jsem hrál na Expert (což bylo asi tím, že jsem shodou okolností na začátku rozšíření dosáhl levelu 60. RoS jsem dokončil na levelu 69… se 70 se prý odemykají další obtížnosti. Uvidím. Hra totiž (prý) pokračuje i mimo kampaň :) Hrál jsem za necromancera, a matně si pamatuju, že jsem na začátku hry volil něco jako sezónní postavu, ale k čemu to bylo dobré nevím. Vím jen to, že jsem za celou hru neumřel ani jednou. 90 % hry se mi health bar ani nehnul, 9 % mi padal na 3/4, a zbytek byl na 2/3.

Super byla možnost odkudkoliv se teleportovat zpět do tábora. Takže mi nikdy skutečně nedošlo místo v inventáři. 

Příběh a prezentovaný lore je fakt asi jen jako doplněk. Sice jsem si všechny dialogové možnosti vždy poslechl, ale jediné, k čemu to vedlo, bylo pár zajímavých vedlejších questů. Ono taky co byste chtěli řešit za lore ve světě, kde prastará čarodějka s obličejem dvacítky drží v jedná ruce meč dvakrát tak větší než ona, že. Nelíbila se mi nekonzistentní hlasitost dabingu, a chybějící titulky u nalezených záznamů.

Design map pro mě byl zdrojem největšího utrpení. Je strašně fajn mít velkou klikatou mapu, jenže bylo téměř pravidlem, že jsem se ocitl u cílového bodu mapy, a zbývalo mi prozkoumat ještě tak 3/4. To mě neskutečně vysíralo, protože já si tu mapu chtěl vždy projít celou, A PAK pokračovat dál. Takhle jsem se musel téměř pokaždé vracet dlouhou, klikatou cestou, kde už jsem měl všechny příšery vybité, abych mohl doprozkoumat zbytek mapy – který často schovává vedlejší mise, silné nepřátele, loot atd. Dungeony na mapě navíc nejsou rozlišené podle toho, jestli už jsem je dokončil nebo ne. 

Port pro Swich se povedl, hraje se to skvěle, s ohledem na kvalitu displeje a výkon konzole to i dobře vypadá. Jen se opravdu nekoná stabilních 60 FPS jak někteří tvrdili. Obzvlášť když jsem začal vybuchovat mrtvoly, padaly FPS velmi znatelně. Těším se na čtyřku, jen doufám, že počítají s cross-play, rád bych to hrál i venku na sluníčku. To se Switchem moc nende.

Nehodnotím, protože jsem Fallout hrál jen krátce. I tak bych ale rád pár řádek napsal.

Tahle hra potřebuje remaster. Zkusil jsem ji poprvé v životě, a přestože chápu čím všechny tak okouzlila, ovládání je strašně frustrující. Ještě teď mě bolí ruka z klikání na ty piditlačítečka. A překlikávání mezi předměty v inventáři. Jejichž váhu neznám, takže nevím, co vyhodit jako první. Ku vlastní škodě jsem brzy zjistil, že můžu společníky používat jako nosiče všeho, co najdu. To ale znamenalo neuvěřitelné množství dalšího a dalšího klikání.

Dost mě taky mátlo, jak se všechny informace zobrazují v jedné malé obrazovečce, což vzhledem k množství informací často způsobuje, že mi spousta věcí unikne. Také se mi často ukončovaly rozhovory po výběru jedné z možností, přestože jsem ještě s danou postavou všechny možnosti nevyčerpal.

Trochu mě taky zklamalo, jak v mnoha lokacích všechny budovy nebo vybavení místností vypadaly stejně - vůbec mě to nemotivovalo něco prozkoumat, protože rozdíl mezi interaktivním a neinteraktivním předmětem není viditelný. A jediný způsob, jak na ně přijít, je klikat na všechny ty stejně vypadající předměty.

A friendly fire. Ó bože to utrpení. Já si bláhově myslel, že spousta společníků udělá souboje jednodušší. Ne, oni se postřílí navzájem, nebo zastřelí mě, nebo se jen tak z ničeho nic rozhodnou bojovat pěstmi, přestože mají v inventáři tři prdele zbraní a munice.

Je to škoda, protože i za tu krátkou chvíli, kterou jsem hru hrál, jsem v ní zažil spoustu zábavných situací. Třeba když jsem v Hubu vlezl do domku, kde na mě ihned začali střílet a snadno mě zabili. A já se tam pak později vrátil s combat armor a .223, půlka jich popadala na první ránu. To byl pocit zadostiučinění! Hudba je také skvělá, obecně atmosféra se mi moc líbila. Ale prošel jsem teď několika téměř identickými patry v Glow a tak mě bolí ruka, že jsem to sotva zvládl vypnout.

Tak třeba zas někdy.

Hra, ke které se po letech vracím znovu, a kterou jsem i tentokrát dohrál, nemůže být špatná hra. I tak mě ale Kane & Lynch nevybíravě potrápili, a narvali mi do chřtánu ten pocit, že už možná dokážu dohrát střílečku na gamepadu. Dvě třetiny hry to šlo, pak přišla Havana, a já myslel že prorazím monitor hlavou.

On totiž můj neum zamířit nebyl vždy po právu oceněn. A tak se mi pravidelně stávalo, že nepřítele, který několika končetinami vyčuhoval zpoza úkrytu, jsem prostě nemohl trefit. Ale naopak mě bylo možné zcela realisticky trefit, když jsem se schovával za překážku, zpoza které mi vyčuhovala lysina. Stejně tak jsem měl velké potěšení z toho, že jako úkryt se počítá jen roh, což znamenalo, že jakmile jsem se za krytem začal pohybovat, okamžitě jsem byl řádně nakrmen olovem. Obecně jsou kryty častým zdrojem frustrace, protože při vyklonění zpoza něj míří někdy střelba do krytu samotného, a nedá se zpoza něj vůbec nic trefit. Což je velmi ňami hlavně když házíte granáty. 

Je tedy třeba využívat umělé demence nepřátel. Ti jsou schopni stát mi za zády, a střílet na mého spolubojovníka na druhé straně bojiště. Stejně tak ochotně nabíhají do otevřeného prostranství, stoupají si za kulomet, který má v hledáčku sniper, drží se v hloučku abych ušetřil náboje, a když jsou v krytu moc dlouho tak vystrčí hlavičku, aby to nebyla nuda. Moje spolubojovníci bohužel navštěvovali stejnou zvláštní školu, takže si také moc hlavu nelámou s pobytem na přímém slunci. Rádi mi vbíhali do rány, vyprazdňovali zásobníky do zdi, za kterou byl nepřítel, a hlavně chytrýýýýý byli když jsem si dovolil vyběhnout zpoza úkrytu, abych donutil spawn další vlny nepřátel.

Velkou výhodou je, že samotná střelba je zábavná, a nepřátelé nejsou žádní terminátoři, není tedy nutné do nikoho vyprazdňovat zásobníky. Zbraní není mnoho, ale všechny baví. Docela mi byl sympatický systém oživování a doplňování munice. Spolubojovníci jsou schopni dodat munici do jakékoliv zbraně, kterou zrovna máte u sebe, ale když si o ni řeknete mnohokrát za sebou, tak už vás pošlou. Stejně tak oživování – parťák poblíž vám může vrazit dávku adrenalinu, která vás zase postaví na nohy, ale když to přeženete, tak vás to naopak zabije. Někdy docházelo k situacím, kdy jsem kvůli demenci nechával spolubojovníky v úkrytu, ale to jsem pak zase neměl při ruce nikoho, kdo by mě oživil.

Hra je hodně povídací, naštěstí ale většina konverzací probíhá při hraní. Příběh působí jako něco, co by se hodilo do DLC k plné hře. Dostal jsem se ale díky němu do mnoha zajímavých lokací, tak budiž. Kane a Lynch jsou řádní psychopati, takže civilisté v této hře nejsou moc bráni v potaz. Je to určitě příjemná změna, když na vás v plném klubu naběhnou nepřátelé, a nemusíte řešit ten bordel, který vám běhá v zaměřovači.

Herní doba je krátká, takže i přes všechny ty masařky se to dá i dnes dohrát. Očekával jsem technické problémy, spousta jich je popsána online a hra je dokonce odstraněna ze Steamu, ale nakonec nebylo potřeba nic. I to GFWL mě nechalo s lokálním účtem na pokoji.

Vývoj Max Payne 3 prý stál hodně peněz, a je to fakt vidět. Lokace jsou detailně propracované, postavy mají obličeje schopné vyjadřovat emoce, animace jsou většinou plynulé. Obecně je grafika na úrovni, kterou osobně považuji za vrchol „nutného“ pro hru zaměřenou na realistický vzhled, a všechno, co vyšlo potom, už je jen zbytečný luxus. I dnes hra běží skvěle. Nevím, jak dlouho byla podporovaná, ale neměl jsem s ní žádné technické problémy, až na občasný bug s náhodným zapauzováním, což se dá přežít. Super je, že lze hru pauzovat kdykoliv. První polovinu hry jsem odehrál na klávesnici, druhou na gay padu. V druhém případě mě občas trápilo asistované míření, které jsem sice měl vypnuté, přesto se se mnou někdy pralo. To bylo obzvlášť nepříjemné, když jsem si naplánoval postřílet nepřátele v určitém sledu, a asistent mi zaměřovačem pořád trhal k jinému nepříteli. Jinak musím říct, že se to hrálo dobře oběma způsoby, mají svoje výhody a nevýhody. Jsou to ale vesměs drobnosti.

Očividně vysoký rozpočet je zároveň i na škodu, protože spousta těch peněz byla využita na tvorbu zbytečného množství cutscén. Cutscén, které vám neustále berou ovladač z ruky. Nepřeháním, když řeknu, že třičtvrtě hry se spíš koukáte, než hrajete. Je naprosto šílené, jak hra střídá hraní a koukání třeba i po desítkách sekund. Nenechá vás si střelbu pořádně užít, a i kvůli tomu trvá strašně dlouho osvojit si ovládání a trochu to dostat do ruky. Je to jako kdybyste se neustále prali s mladším bratrem o to, kdo je teď na řadě.

Znáte ten pocit, když si váš partner těsně před vyvrcholením sundá kondom, a pak opět zasune? Já (zatím) ne. Ale nebál bych se ten pocit přirovnat k tomu, když po každé z těch zatracených cutscén mi hra do ruky vrazí pistolku, bez ohledu na to, jestli v ní mám náboje, nebo jestli jí vůbec chci použít. Stalo se mi mnohokrát, že jsem těsně před cutscénou sebral pušku, a po cutscéně hned spustil bullet time, ve kterém jsem očekával odezvu automatické zbraně. A než mi došlo, proč mi při držení spouště kvér neštěká, ležel jsem na zemi v kaluži krve.

Maxovy sebelítostné a sebekritické monology jsou chvíli cool, ale rychle začnou být otravné. Občas padne nějaká vtipná hláška, většinou se ale vezeme na vážném tónu. Příběh dělá z Brazílie válečnou zónu, do které ale stále jezdí turisté na dovolenou, přestože všechno kolem nich je pravidelně rozstříleno na sračky. Díky tomuto přístupu dává ale hra možnost zastřílet si v mnoha neobvyklých, a jak jsem již zmiňoval velmi propracovaných lokacích. Je snadné začít brát obecnou kvalitu hry jako samozřejmost, ve výsledku je to ale ten hlavní důvod, proč jsem hru dohrál během dvou dnů. Přes všechny nedostatky je výsledný produkt solidní, stojí to za to.

Uf. Uf uf uf… tak to se teda nepovedlo. Bohužel, na druhém dílu Broken Sword je horší snad vše, co mohlo být. Vůbec si z toho neodnáším dobrý pocit, naopak jsem rád, že to mám za sebou.

Pryč jsou roztomilé přízvuky, excentrické postavy spíš nudí, hlavní hrdinové – tentokrát pořádně hratelní oba – nemají žádnou osobnost. Dabérka Nicole se moc nevyvedla, francouzský přízvuk docela fláká. Hlavně že jí poskakujou kozy když pochoduje. Priority!

Ovládání je nekonzistentní. Věci typu – provaz leží na zemi, kliknu na něj a postava ho sama uváže. Podruhý leží jiný provaz na zemi, a já mám pátrat k čemu ho uvázat. Nebo když jsou dvě postavy v místnosti, a řešení problému by bylo, aby mi druhá pomohla – nelze. O chvíli později to ale najednou lze. A zastínit čidlo výtahu? Ano, mám sice v kapse tolik mrdu, že i Hermionina bezedná kabelka by se protrhla, ale nejlepším řešením je přece odtlačit velkou krabici! Bože…

Příběh tam je. Ano, to bezesporu. Pochválil bych snad jen to, jak ho autoři „elegantně“ posouvají dopředu přeskakováním mezi postavami. Část příběhu se vždy odehraje na pozadí, abychom se mohli snáz přenést do další lokace. Na první pohled to působí trochu zkratkovitě, nakonec jsem za to ale byl rád. Naopak jsem nebyl rád za situace, které herní dobu uměle natahovaly. Jako třeba cestování po džungli nebo puzzle s kamennými koly.

Remaster byl očividně dělaný pro tablety, protože bubliny s textem jsou nesmyslně velké. Jinak je technický stav hry skvělý, nepadá, podporuje alt-tab, do hry se dostanu bleskurychle. Vypnutí naopak vyžaduje dvojité potvrzení.

Minimálně pocitově je hra výrazně kratší než jednička. Díky bohu.

Neříkám, že nemá cenu si hru zahrát, ale po těch oslavných recenzích, které jsem našel na internetu, bych čekal něco lepšího. Jasné, hodnotím hru vydanou v minulém tisíciletí, tenkrát se mohlo jednat o naprostou pecku. Z dnešního pohledu mi to, co nabízí, už bohužel nestačí. Ale co, na GOGu jsem si celou sérii koupil za finanční ekvivalent šupiny z kapra.

Zvolit tuhle sérii tak brzy po dohrání Gabriela Knighta nebyl nejlepší nápad. Templáři vrací úder. Další hru s nimi už asi nedám, to je tak neskutečně ohraný. Ale ok, tenkrát to tak asi ještě nebylo. Příběh obecně není silnou stránkou hry. Je strašně plytký, a nedává úplně smysl. Hlavní postava se honí za historickými artefakty, pomocí kterých získává stopy a odemyká tajné vchody, abychom vzápětí pokaždé zjistili, že nepřítel už tam byl a dostal se tam jinou, jednodušší cestou. Největším překvapením pro mě asi bylo, že se po první PŮL HODINĚ hraní stane z hlavní postavy velmi pasivní vedlejší postava. Naivně jsem očekával, že budu hrát za obě. Nikoliv, ta nudnější přebere otěže, a novinářka celou hru sedí doma na prdeli.

Po grafické stránce nic převratného, ale dá se na to koukat. Nová grafika z remasteru se trochu bije se starou, ale není to nic hrozného. Nemusím moc tenhle cartoon styl, ale zvykl jsem si na to. Z hudby si nepamatuju nic. Na ozvučení hry je znát stáří, to nám ale nevadí, protože…

…dialogy jsou naprosto perfektní. Sice o ničem (viz příběh), jsou ale napsány neskutečně vtipně, a ty časté přízvuky tomu dodávají šmrnc. Moc mě bavilo ukazovat KAŽDÉMU zesranej šnuptychl, já bych snad dokonce bral i samostatnou hru, kde bych všem koho potkám ukazoval random shit, co jsem našel na ulici. Škoda, že vás hra vede za ruku a nenechá vás udělat chybu. Nekoná se žádná smrt neopatrnou interakcí se starodávným mechanismem, nelze nepříteli ukázat předmět, který hledá. Situací, kde jakože můžete umřít pár je, nevím ale jestli to vůbec jde podělat.

Ve fullscreenu se mi kravila myš, tak bylo nutné být na chvíli hackerman a v exe hry přepsat pár znaků dle rady na pcgamingwiki. Občas se v uložené pozici zbláznila procenta, a obnovovat uloženou pozici jsem musel ze savu, ne přes tlačítko Pokračovat – to mě vždy hodilo trochu dozadu, do místa, kde jsem save neměl. Divné. Jinak jsem žádné technické problémy nepozoroval.

Nu, za ty peníze, na to moje domácí klikání…

Třetí díl této série mě po spuštění šokoval stejně, jako ten druhý. Nejdřív jsem si pod fousy říkal „tohle mě nikdy nemůže bavit, vždyť to vypadá hrozně a sotva se to dá hrát“. Po dohrání hry mám ale opět téměř výhradně pozitivní pocity z celého zážitku. Ony všechny ty zvláštnosti jako celek fungují, a to jen díky tomu, že je propojuje zajímavý příběh a skvěle napsané postavy.

Stav hry tak, jak ji koupíte třeba na GOG, je… nedostačující. Hra se místy seká, padá, a nenabízí příliš mnoho rozlišení vhodných pro moderní monitory. Naštěstí existují komunitou vyvinuté nástroje, které hraní velmi zpříjemní. Záleží tedy na každém hráči, které věci preferuje, a které mu spíš vadí. Rozlišení 1600x900 je na 24" monitoru to nejvyšší hratelné, pak už je UI příliš malé. To ale nevadí, i tak se jedná o obrovské zlepšení. Nevýhodou pak je, že vidíte i detaily, které byste vidět neměli. Třeba přechod krk/torzo u všech postav vypadá fakt děsivě, skoro máte pocit, že kdybyste zatáhli za vlasy, tak jim sundáte masku jak ve Scooby-Doo. V celé hře jsem narazil je na dva bugy. První, když jsem poprvé vstoupil do muzea a měl odposlouchávat – hra zamrzala. Vyřešilo to až nahrání staršího savu. A druhý, když jsem poprvé použil SIDNEY – je nutné počítač poprvé použít se hrou v nízkém rozlišení, protože když při tom máte velké rozlišení, prostředí počítače se vám bude až do konce hry zobrazovat špatně. Proto je dobré ukládat nový save při každém novém dni.

Ovládání je… originální. Líbila se mi možnost kombinovat klávesnici, myš, nebo ve chvílích lenosti i samotnou myš. Nejsem přesvědčený, že to byla dobrá volba, umožnit hráči lítat pohledem po celé lokaci. Chápu, že s ohledem na to byly tvořeny i hádanky, ale fakt bych se bez toho obešel. Obzvlášť v těch vyšších rozlišeních je to někdy jak na horský dráze, myš pohled vystřelí až někam do prdele, a na vás je vyhledat si klávesové zkratky, které vás vrátí zpátky na zem. Interakce s prostředím nabízí hodně možností, ale připadalo mi to hodně nekonzistentní. A navíc to dost komplikuje řešení hádanek, protože se některý typ interakce objeví třeba až ve třetině hry, ale abyste se k němu dostali, musíte znát klávesovou zkratku, kterou jste do té doby nepotřebovali.

Já si ani netroufám hrát podobné hry bez návodu. Ta představa, že se snažím vyřešit Le Serpent Rouge, když jsem se bez pomoci nevymotal ani z druhé části prvního dne, mi nepřipadá moc zábavná. Ve hře je několik „quicktime eventů“, o kterých se ale ani nemusíte dozvědět, protože nejsou povinné. Sbírání bodíků pro maximální skóre určitou motivací je, to by to ale člověk musel hrát několikrát za sebou.

Co se týče příběhu, postav, dabingu, atmosféry, hudby – jsem nadmíru spokojen. Ne že bych čekal něco míň, předchozí díly už laťku vysoko nastavily, ten třetí si své atletické schopnosti zachovává. Moc se mi líbí, jak Jane Jensen kombinuje reálná místa a historii s fikcí. Výsledek je velmi poutavý, a nepůsobí trapně, což je možná zásluhou i všudypřítomného humoru, který dodává některým nadpřirozeným elementům potřebnou nadsázku. Patřím mezi ty, kterým se líbí filmové adaptace knih Dana Browna, a v téhle hře jsem si připadal jako doma. Něco mi říká, že někteří budou brát tohle srovnání jako urážku Gabriela Knighta, ale ta podobnost je nepopiratelná.

Je zajímavé, kolik toho starším hrám začne člověk „odpouštět“, když už dohrál všechny ty moderní, a dostavil se pocit, že nemá co hrát. Ony mají stále co nabídnout i někomu, kdo vyrůstal spíše až na hrách z druhé poloviny nultých let. O to víc je mi líto, že z téhle série v nedávné době vzešel jen remake jedničky. Doufám, že se jednoho dne budu moct do světa Gabriela Knighta vrátit ke zcela novému dobrodružství.

Hry s „logickými“ puzzly nejsou něco, co bych obvykle vyhledával. Z mojí zkušenosti jsou hádanky většinou naprosté nesmysly, protože fungování světa hry buď nemá žádnou logiku, nebo má logiku, které by porozuměl jen někdo z daného herního světa. U House of Da Vinci je to ten první případ. Mechanické výtvory Da Vinciho z herního světa nemají nic společného s realitou, a hýbou se často jen pomocí jakési magie, která ve hře slouží jako náhražka elektřiny. Většinou to ale nevadí, hádanky se opravdu dají „uhádnout“. Možná i všechny, já jsem ale v pár místech nezvládl frustraci a našel si řešení v návodu. Nápověda ve hře je, často je nápomocná, někdy vůbec (když se v ní píše jen to očividné).

Po grafické stránce je hra moc pěkná, světlo a stín jsou také dobře vyvážené. Hudba je po většinu herní doby neotravná, a doplňují ji zvuky všech těch vynálezů kolem vás.

Ovládání na PC je ucházející, ale absence jakýchkoliv možností jeho nastavení citelně chybí. Celá hra se ovládá myší, a to včetně velmi častých dvojkliků, které z nějakého důvodu nelze změnit na kliknutí jednoduchá. Stejně jako u dalších podobných her, které jsem vyzkoušel, je často frustrující, když máte herním předmětem otočit kliknutím a držením, protože pohyb se nevykoná tahem, jakým by vám to připadalo logické a intuitivní. Takže musíte neustále hádat kudy po vás hra chce, abyste myší táhli, nebo si pořád musíte měnit úhel kamery.

Příběh je typický pro mobilní hru – je tam jen aby něco propojovalo puzzly a přidávalo na atmosféře.

Další díl si rád zahraju, ale už jen na tabletu, abych to zase nebyl nucen kouskovat do 15minutových segmentů.

Již podruhé píšu o hře, o které nevím, co si myslet. Když jsem Elder Scrolls Online začal hrát, měl jsem od toho velká očekávání. Ze začátku mi imponovala ta rozlehlost hry, velké množství lokací a questů. Těšil jsem se na objevování toho světa. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že moje očekávání byla založena na představách, o kterých jsem doufal, že budou pravdivé. Bohužel se v mnoha ohledech ukázalo, že moje představy byly mylné.

Hned v úplném úvodu hry, kdy jsem byl po stručném tutoriálu vrhnut do místnosti s portály do všech koutů Tamrielu, jsem si měl vybrat, v které lokaci začne můj příběh. Hra se vám snaží vsugerovat představu, že můžete jít kam chcete, a sami si rozhodovat co a kdy budete dělat. Jenže problém je v tom, že obsah této hry vycházel v nějaké časové posloupnosti a příběhově na sebe navazuje. To znamená, že nedává smysl ty lokace navštívit jinak, než jak byly chronologicky vydány, protože pak třeba narazíte na postavy, které jste již viděli zemřít v lokaci C, jenže v lokaci B, která vyšla dřív, s nimi je celá dějová linka.

Jak jsem postupně procházel prvními lokacemi, tak se začal odkrývat druhý nešvar. Repetitivní design. Už ve třetí lokaci jsem si začal všímat toho, že některé typy budov jsou naprosto identické. Ale naprosto 1:1. Hlavní příběh každé lokace také – lidi ve vesnici X se najednou chovají divně, odhalím, že za to může kult Y, který ale ve skutečnosti ovládá démon Z. To samé vedlejší questy. Strejda po mě chce vrátit meč do kobky. V kobce je duch, který buď mluví, nebo se chce rvát. Zraněný voják chce, abych našel jeho zraněné spolubojovníky, které poztrácel v okolí. Všichni strašně moc žvaní, což je nakonec problém, přestože to na začátku vypadalo, že kompletní dabing všech questů bude ku prospěchu. Není. Zapomenutelné postavy žvaní a žvaní, ale všechno, co řeknou nebo odhalí, působí strašně mělce, nedůležitě, genericky. Postavy, které se občas znovu objeví v nové lokaci je těžké si zapamatovat, protože vypadají tak stejně. Vzhled lokací je nakonec také dost nevýrazný, docela jsem měl problém je od sebe vizuálně rozeznávat.

Po stránce herních mechanik mě hra baví, přijde mi, že v tomhle směru je dobrá, a nabízí vysokou rozmanitost činností, ale já prostě ve hře potřebuju, aby ty mechaniky byly obaleny kvalitním příběhem a světem. Uvědomuju si, že tohle všechno je pravděpodobně důkaz, že MMORPG nejsou pro mě. Protože základem téhle hry je rutina, která se ale bohužel promítá i v příběhovém obsahu. Jsem holt hráč singleplayerových her, a to co hraju v poslední době hraju jen proto, že v mém oblíbeném žánru je strašné sucho.

Mechanika, která se mi ale vůbec nezdá, je soubojový systém. Opět se prý jedná o fíčuru MMORPG. Jde o to, že fyzické interakce s prostředím nepůsobí jako skutečné interakce. Nepřítel, kterého jsem oběhl a stojím mu za zády mi dá pěstí tím, že praští do vzduchu před sebou. Vlk, který je ode mě nějakých 5 metrů mě kousne. Dveře se otevírají mávnutím rukou. Předměty se sbírají zlodušským zamáváním prsty. Vůbec to nepůsobí jako 3D prostředí.

Ještě hru hraju, nevzdal jsem to. Ale už mi začíná být jasné, že počáteční okouzlení vyprchává, a moje herní seance jsou kratší a kratší. Pořád tak nějak doufám, že až se prokousám dějovou linkou za alianci, tak se styl questů trochu změní, moc tomu ale nedávám.

Tohle je moje první Diablo. Dokonce je to první diablovka, kterou jsem kdy hrál. A přestože hru spousta lidí nesnáší, mě baví. A pokud je tohle to „nejhorší“, co může série Diablo nabídnout, tak se snad mám na co těšit.

Začal jsem hrát na tabletu. Nikdy jsem předtím žádnou hru na dotykovém zařízení nehrál déle než 5-10 minut. A tady jsem schopný strávit několik hodin shrbený u kapesní televize. Vše je to možné jen díky tomu, že dotykové ovládání má Immortal perfektní. Umožnuje mi mířit velmi přesně a rychle, což je úplný opak toho, co jsem zažíval u své poslední zkušenosti s velkou mobilní hrou – Dead Trigger v době jejího vydání. Ano, asi je to z velké části díky jinému žánru, Diablo se pro tenhle formát fakt hodí.

Další skvělá věc je, že se veškerý progres synchronizuje online, a můžu přesně tam, kde jsem skončil na tabletu, pokračovat na PC. PC port je v některých ohledech fakt špatný – podpora gamepadu je nedotažená, ale po chvilce cviku jsem si i na to zvykl. Na co bych si ale asi nezvykl je hrát to pomocí myši a klávesnice. Dost mě to mátlo, což jsem se divil, protože naprostou většinu her hraju právě na PC s klávesnicí a myší.

Příběh sleduju jen zběžně. Je to spíš taková výplň, působí na mě dost genericky. Navíc nadabované postavy mluví hodně pomalu a až komicky teatrálně. Asi pětina dialogů není nadabovaná, a vůbec mi nebylo jasné proč. Chvíli to vypadá, jako by vypadlo několik vět, někdy to chybí u celého questu nebo fáze questu.

Hratelnost je fakt návyková, a chytlo mě to hlavně proto, že ta hra mě skoro kompletně celou dobu vede za ručičku. Vůbec netuším, co která čísla znamenají. Nevím, proč kamínek A je lepší než kamínek B, která z asi milionu surovin je k čemu. Prostě klikám na všechna místa, kde svítí červený „notification badge“ dokud všechny nezmizí, a pak hraju dál. Hra určuje co, kdy a kde bude jak a za kolik provedeno, a mě to takhle vyhovuje. Občas narazím na zeď v podobě příliš silného bosse a beru to jako znamení, že tam ještě chodit nemám a jdu jinam. Likviduju příšerky, poslouchám rozhovory postav ve světě, kde by reálně nikdo nepřežil ani minutu, a bavím se.

Multiplayerová část je řešená dobře, mnoho těch aktivit je možno se účastnit jako anonym, bez přímé komunikace s dalšími lidmi. Vím, že je to limitující, já se ale nepokoušel hledat si nějakou herní skupinu, protože popravdě si nedovedu představit, že tu hru hraju s jakoukoliv „vážností“. Předpokládám, že skupinám jde o vylepšování všelijakých parametrů a plnění úkolů, že to nehrají jen tak pro zábavu. Úplně mi nesedí jak funguje hledání spoluhráčů na challenge rifty – když chci splnit konkrétní úroveň tak automatickým hledáním spoluhráčů se to povede málokdy – většinou mi to dohodí lidi, kteří chtějí plnit buď výrazně vyšší nebo výrazně nižší úroveň.

Ohledně mikrotransakcí – koupil jsem si jednu nejlevnější truhličku a season pass. Nepocítil jsem žádný vliv na hratelnost, tak jsem už nic dalšího nekupoval a kupovat nebudu. Až dohraju hlavní příběh a přestane mě bavit denní rutina, prostě to odinstaluju. Jako úvod do her Blizzardu pro nováčka asi dobrý.

 Příští zastávka Diablo III, Switch.

S očekáváním jsem se vrátil ke hře, kterou jsem v době vydání nedohrál. Tenkrát na mě byly ty lekačky prostě moc; obecně jsem si v té době uvědomil, že hry, ve kterých hraje hlavní roli strach nejsou to pravé pro mě. Od té doby ale uplynulo spousta času, a moje reakce (naštěstí) nejsou stejné, jako tenkrát bývaly. Lekačky v Dead Space se mnou sice téměř pokaždé trhly, nikdy jsem ale necítil pořádný strach. Nepřátelé jdou velmi snadno likvidovat – za to chci poděkovat tvůrcům, že jednoduchá obtížnost byla opravdu většinou jednoduchá. Bylo tam pár pasáží, které byly až nelogicky výrazně obtížnější než zbytek hry (nebyli to bosové), ale i tak se jimi dalo s větším vypětím sil projít.

Nasbíraných předmětů jsem měl opravdu pořád hodně, což ale bylo často kontraproduktivní. Z nepřátel totiž padá munice do všech druhů zbraní, nejen do těch, které vlastníte nebo máte u sebe. Stalo se mi tak několikrát, že mi došla minuce do jediné zbraně, kterou jsem měl u sebe, protože jsem měl inventář plný minuce do několika jiných zbraní. Zároveň jsem se musel naučit používat health packy i když jsem je úplně nepotřeboval, protože se mi jimi také inventář plnil. To je ale vina toho sraba ve mně, který si nechtěl zvýšit obtížnost.

Příběhově není Dead Space příliš zajímavý. Téma bylo napříč všemi typy zábavních médií zpracováno na mnoho způsobů. Nevadilo mi to, ale občas se dostavila mírná nuda, a motivace číst třeba textové logy tam nebyla skoro žádná.

Ovládání často působilo těžkopádně. Hodně čekání na doběh animací, a míření je takové trochu žvýkačkové. V době vydání mě od hry odrazoval styl umístění kamery. Nevím jak tvůrci došli k tomu, že tohle umístění je nejlepší, ale měl jsem s ním občas problém. Obzvlášť to, že tělo postavy ve stísněných prostorech zakrývá podstatnou část obrazu, což značně komplikuje orientaci v prostoru.

Něco mě ale stále táhlo dopředu. Mám prostě asi slabost na hry vydané kolem roku 2010, což je doba, kdy jsem měl konečně k dispozici první herní počítač (notebook), kde jsem mohl hrát i novější hry. Nedokážu popsat jak, ale hra mi připomínala první Assassin's Creed, na které ze všech dílů série, které jsem hrál, vzpomínám nejraději.

V kuse bych to fakt dohrát nedokázal, ale na několik odpoledních sezení to bylo fajn.

Nastartovat Fallout 76 v roce 2022 a porovnávat ho s mlhavou vzpomínkou na Fallout 76 z roku 2018 je zvláštní pocit. Měl jsem v hlavě ten pocit zmatku, nudy a zklamání, na který jsem si pamatoval, ale to, co jsem měl před sebou, té pocitové vzpomínce neodpovídalo. Bethesda za ty roky na Falloutu dost zapracovala. Nedokážu hodnotit, jestli ten posun byl dostatečný pro ty, kdo chtějí u takové hry strávit několik let. Ovšem pro hráče jako jsem já, který si odehraje hlavní a vedlejší questy, vyzkouší sem tam něco navíc, a pak se odebéře k jiné hře, je na tom obsahově hra velmi dobře. Strávil jsem u ní dle počítadla Game Passu 144 hodin.

Obecně bych Fallout 76 shrnul jako příběhově slabší, ale zato obsahově rozmanitější. Pro hráče, který ke hře přistupuje v podstatě poprvé jako já, bude občas matoucí, který z hlavních questů je ten původní. Ke konci se to ale rozjasní, protože z finálních questů každé linky je poznat, že na sebe mají jaksi navazovat. Byly taky do hry přidávány dlouho po sobě. Příběh „hlavního“ questu je tak třeba v souběhu s questem BoS trochu nelogický, ale člověk musí pořád pamatovat na to, že hraje online hru. Hlavní quest ve finále tak nějak vyšumí do ztracena, rozhodně nečekejte žádná překvapivá odhalení jako ve čtyřce, a o nějakém finálním boss fightu se taky nedá mluvit. Co tak v F76 konunitě pozoruju, co člověk to endgame boss. Je to těžké určit, protože k některým částem se každý dostane v jiné fázi. Já jsem třeba až teprve po 140 hodinách hraní poprvé narazil na legendárního skutečného sheepsquatche.

Označit Fallout 76 jako online hru je trochu zavádějící. Ano, potkával jsem tam jiné hráče, a účastnil jsem se skupinových akcí (ehm), které by samostatně zvládl jen někdo, kdo hraje od začátku nebo vlastní jednu z legacy zbraní, ale zároveň bylo jednoduché příběhovou částí proplout o samotě. Toho využívá velká část hráčů. Za celou dobu hraní jsem slyšel na voice chatu někoho promluvit jen párkrát, text chat ve hře ani není. A i to jde snadno vypnout. Nebál bych se ty interakce s ostatními hráči přirovnat k online mechanice v Death Stranding. Na mapě existují campy jiných hráčů, které můžete používat jako fast travel pointy, nakupovat u nich vybavení, anebo se připojit do jedné z několika typů hráčských skupin, které vás vůbec k ničemu nevážou, a poskytují malý, ale i tak příjemný bonus k jedné z vybraných vlastností.

Kdo chce F76 hrát jako singleplayer hru, může tak učinit zcela bez problémů, i já jsem tak ke hře ze začátku přistupoval. Obsah se mi ale natolik líbil, že jsem si dokonce zaplatil to jejich neslavné předplatné, které je v ČR nemuslimsky drahé. K hraní ho určitě nepotřebujete, ale doporučil bych si ten jeden měsíc zaplatit, ať víte na čem jste. Stejně ho budete potřebovat, protože u některých delších questů v pozdější části hry můžete způsobit pád serveru, a jediný způsob, jak quest dohrát (samozřejmě od začátku) je přihlášení na soukromý svět.

Shrnuto: jako člověk, který nehraje multiplayer hry, a příběhová open world RPG miluje, Fallout 76 v roce 2022 doporučuju. Obsahuje spoustu hratelnostních vylepšení oproti čtyřce, a ty příběhové nedostatky jsou vykoupeny tím sice povrchním, ale i tak zábavným online obsahem.

Jo a kdyby se vám zachtělo získat nějakou konkrétní zbraň, která vám ne a ne v questech padnout, tak samozřejmě existují online eshopy, kde si ji můžete koupit za reálné peníze, což samozřejmě NEDOPORUČUJI, protože se to NESMÍ, a já jsem toho rozhodně NEVYUŽIL. Fallout 76 je přece hra, kde z vás peníze nikdo tahat NEBUDE, a všechny ceny oficiálních mikrotransakcí jsou naprosto FÉR. Protože koupit si od jiného hráče herní item, který se normálně ve hře vyskytuje, je na rozdíl od virtuálního hajzlu za 112 Kč doslova ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI.

Vzdávám to. Nemám na to hrát tenhle simulátor házení klacků pod nohy ty desítky hodin, které jsem věnoval jeho sequelům. Odcházím poražen, ale vlastně bez jakýchkoliv výrazných pocitů. Možná mírně frustrovaný. Uvědomil jsem si prostě, že nemám důvod pokračovat. Pro informaci – jsem v bodě, kdy jsem již cestoval do více měst a splnil 26 questů. Poslední save je po 9 herních dnech.

Žádná z postav, kterou jsem potkal, nebyla zajímavá. Myslím si, že hlavní příčinou je neosobní prezentace informací. Ve hře nejsou rozhovory. Jak už tady píše uživatel Red, NPC jsou tu jen automaty na informace. Připadal jsem si, jako když jsem hrál Fallout 76 v době vydání. Chrlí na vás tuny textu, který se navíc neustále opakuje, a relevantní a unikátní informace jsou pohřbeny v náhodných pozicích seznamu témat. V dalších dílech už vývojáři pochopili, že se nové informace musí dávkovat. Nelze na hráče chrlit tuny textu s novými jmény, lokacemi, zvyky, drby a questy. Je to obzvlášť problematické, když vás questy ze začátku hry vedou přes půl mapy, kde je na každém kroku spousta dalších zdrojů informací a questů. Automaty pořád opakují ty samé hlášky, byť se jen podíváte jejich směrem. Asi aby to působilo méně mrtvě. Některé questy jsou identické s těmi v sequelech (ano, to je chyba sequelů, ale na zážitku to nepřidá). Fast travel mezi hlavními městy sice funguje, ale prozkoumávání prostoru mezi nimi je otravné kvůli pomalé chůzi. Ve hře je strašná spousta mechanik, které se navzájem ovlivňují, ale nejsou dostatečně jasně vysvětleny, takže způsobují jen další frustraci. Proč ten meč nefunguje? Proč ten meč nefunguje na tuhle příšeru? Proč se to kouzlo nepovedlo? Proč nejde zámek odemknout? Na všechny otázky existuje odpověď, bohužel ne ve hře (nebo je to pohřbeno pod deseti odstavci s životopisem jednoho z těch dlouhých ksichtů). Řekl bych, že tak třetinu herní doby jsem strávil na Googlu.

Na herní mechaniky se ale dá zvyknout. To už vím. Pro mě byla největší překážkou ta prezentace informací a rozhovory. To je totiž to, co mě v sequelech hnalo dopředu. To nezmění žádné mody nebo totální konverze. Přiznávám, že by se mi tahle hra pravděpodobně líbila mnohem víc, kdyby mi bylo tolik co teď v době kdy vyšla. Bohužel, nestalo se. 

Mom, can I have Oblivion?
No, we have Oblivion at home.
Oblivion at home: Morrowind

Podobně jako u prvního dílu jsem k The Beast Within přistupoval s nedůvěrou. První dojem z cutscén s živými herci a jejich následným zakomponováním do herního prostředí nebyl zrovna pozitivní. Videa se navíc přehrávají v obdélníku, který je obklopen uživatelským rozhraním.

Po chvilce hraní jsem si ale začal zvykat, až mi to nakonec přišlo takhle lepší. Tvůrcům se opravdu povedlo sloučit živé a herní části do splývajícího celku, který docela funguje díky nízkému rozlišení. I z pohledu „moderního“ hráče má hra stále svůj šarm, který přežívá díky péči herní komunity s nástroji jako ScummVM. Mohl jsem tak hru z GOG prostě jen nainstalovat a hned hrát. Ano, párkrát zamrzla, a asi jednou spadla, jinak nebyl žádný problém. Autosave mi sice nefungoval, ale ukládání fungovalo normálně. Frustrovaly mě jen dvě věci – nemožnost scrollovat v inventáři (nebo aspoň přepínat řádky), a doba, po kterou nebylo možné přeskočit cutscény po jejich začátku, takže jsem v pozdějších fázích hry jen zběsile klikal, protože jsem se pokaždé opravdu nechtěl dívat na to, jak si Gabriel prohrabuje vlasy, nebo jak Grace vychází schody. Cutscény samozřejmě nejdou pozastavit, a když se omylem ukliknete a nemáte po ruce nedávný save tak se na ní musíte jít podívat na Youtube.

Příběh působil komorněji, zato se víc soustředil na jednotlivé postavy a interakce mezi nimi. Některé postavy se chovaly reálně, některé pohádkově. Jak akurátní je zobrazení Němců a jejich reakcí na Americké ignoranty netuším, ale docela jsem se tím bavil. Někdy mi přišli až příliš ochotní. Němčiny je ve hře poměrně dost, ale já jí trochu rozumím, takže mě to nijak nerušilo. Chápu ale, že to někoho může srát, protože ve hře vůbec nejsou titulky, a autoři možná očekávají, že německy umět nebudete. Asi se hráč má vžít do role Američana, který se zmůže jen na to „BIDDE“.

Dozvěděl jsem se zase něco málo z historie, a možná se na nějaké ty památky pojedu v budoucnu podívat. Doporučuju si také přečíst relevantní články na wikipedii, je zajímavé porovnávat, jak autorka využila reálnou historii pro tvorbu tohoto příběhu.

Bez návodu jsem se neobešel. Přestože je ovládání hry velmi jednoduché, některé hádanky jsou prostě příliš složité. Neustále se objevují nové a nové způsoby interakce s prostředím, které nijak nevyplývají z celé předchozí herní zkušenosti. Některé části v pozdějších fázích hry jsou navíc časově omezeny, což případnou frustraci ještě zvyšuje. Já ale hry nehraju proto, abych si něco dokazoval, takže pro mě není nahlédnutí do návodu problém.

Jsem tedy velmi spokojen, díky The Beast Within jsem si uvědomil, že bych přeci jen mohl začít dávat víc šancí starším hrám. Jsou mezi nimi i takovéhle hry, které jsou stále dobře hratelné i pro někoho, kdo vyrůstal na hrách minimálně o 10 let mladších.

Chvíli jsem zvažoval, že bych si hru dokonce koupil ve fyzické formě, ale kromě dalšího zabraného místa na poličce by to nedávalo smysl – hru bych stejně hrál z GOG instalace. Raději jsem tedy sáhl po novelizacích prvních dvou her, které napsala sama autorka herních příběhů. Ty budou v poličce vypadat hezky, a já si zároveň budu moct hry znovu „zahrát“ v knižní podobě.

Uvědomil jsem si, že kouzlo téhle série je i v tom, jak je každý díl unikátní ve svém zpracování. Nejsou to žádná pokračování přes kopírku. A těším se na to, jak na mě zapůsobí třetí díl.

Tak tohle bylo hodně nekonvenční. Po dohrání už chápu, proč je tahle hra tak oblíbená. Ze začátku bylo ale obtížné zvyknout si na spoustu jejích unikátních „vlastností“. První dojem byl strašný. 

Grafika mi připomínala levné hidden object hry, dabing hlavní postavy a její (falešný?) přízvuk se špatně poslouchal, popisy předmětů přednášela nějaká otrávená černoška, a na pozadí hrála hudba jako ze stoletého zábavního parku, která mi duněla v hlavě pořád dokola s tou samou melodií. Bylo to, jako kdyby mi někdo namířil do obličeje svítilnu.

Nejzvláštnější na hře je asi kombinace moderních prvků s těmi zastaralými. Inventář je hodně nešikovný, manipulace s předměty a interakce s okolím neohrabaná. Na druhou stranu tu je možnost přejít do mapy odkudkoliv, a tvůrci hráče nenutí zbytečně koukat na to, jak postava přechází celou obrazovku nebo vchází do dveří.

Lokace jsou rozházené po „mapě“, která vlastně ani není mapa. Vypadá to strašně random, skoro jako palubní desky starých Citroenů.

Občas se objevily nějaké bugy, hra mi párkrát zamrzla, chyběl kus dialogu a podobně. Ale to byly jen maličkosti.

Zápletka byla zajímavá, o voodoo jsem se nikdy nijak nezajímal, takže to pro mě bylo něco nového. Až na ty sny mi to docela sedlo.

Celkově na mě ta hra alespoň ze začátku působila lacině a nepříliš povedeně. Ale teď vím, že je prostě jen jiná. Zvláštní, ale v dobrém slova smyslu. Vypravěčka se mi nakonec zalíbila, a ke konci jsem si od ní nechal popisovat skoro všechno. Dohrál jsem ji spokojen, i když mě trochu děsí ty podivnosti, které mě asi čekají v druhém dílu, který pokud vím remasterovaný nebyl.

Od teď se budu do každé konverzace snažit zakomponovat větu „Do you know anything about snakes?“

Máloco mě asi letos ještě překvapí tak, jako zjištění, že Syberia 4 je dobrá hra. Po naprosto tragické trojce je čtyřka naprostým zjevením, které odporuje všem dobře známým pravidlům herního světa. Komu nebo čemu za to můžu děkovat, nevím. Mám teď ale aspoň naději, že studio Microids ještě není nenávratně ztraceno. Přesto první díl rozhodně překonán není, to se na mě nezlobte, ale držte si ty poníky.

Hra sice navazuje tam, kde skončil předchozí díl, je to ale v podstatě jedno, protože jediná relevantní informace, která se přenáší je, že Oscar je zpět. Ten začátek je strašně zvláštní. Kate má k nepoznání změněnou vizáž, a nachází se v Sibiřském gulagu se svou lesbickou partnerkou. Skoro jako kdyby ještě doznívalo šílenství předchozího dílu. Prolog jsem sice už hrál, ale nepamatuju si, jestli i v něm bylo zřejmé, že jedna z těch dvou dam je Kate. Celkem rychle ale odkaz trojky mizí, a začíná příběh nový.

Příběh, který ze začátku vlastně ani nepůsobí jako adventura. Jak již bylo patrné i z prologu – takže to ani nepovažuju za spoiler – velká část hry se odehrává v minulosti. Tam jsem se i nějakého toho dobrodružství dočkal, přestože bylo zaměřeno na dobu WW2, která už je prostě ohraná. Syberia 4 je spíš interaktivní zážitek než klasická point&click adventura. Předmětů jsem posbíral naprosté minimum, a interaktivních míst bylo  pomálu, ale za to jsou okecávána déle. Líbilo se mi, že část odehrávající se v „současnosti“ (2005) je hodně klidná a meditativní. Taková kochací. 

Ve hře se strašně bije pohádkové převyprávění skutečných událostí s vážnými tématy. Kdybych byl trochu víc woke, tak bych si asi stěžoval, že je zobrazení nacistů dost sanitizováno. Záměrem ale mohlo být zpřístupnění hry dětem nebo slabým povahám. Což ale nevysvětluje, proč je in-game náhrada hákového kříže V LOGU HRY, v menu atd. A náckům se říká jako té skvrně zezadu na trenkách. Některá rozhodnutí tvůrců jsou fakt zvláštní. Vím, že všechno v téhle sérii má být takové staromilské, ale to neustálé oslovování „Fräulein“ mi fakt lezlo krkem. Lidé, se kterými se v ulicích Vaghenu setkáte, o válce mluví jako o něčem, co se stalo nedávno, a často o ní neví úplně základní věci. Herní lore samozřejmě opět prohlubuje legendu Hanse Voralberga, který po vzoru Čingischána zasil své potomky po celém světě. Je vůbec místo, kde ten člověk nebyl?

Hádanky jsou velmi jednoduché, a někdy nedávají smysl (scéna s odlákáním jedné postavy). I tak je ale zábavné hrát si se všemi těmi automatony, které nemají právo v reálném světě existovat. To je ale kouzlo téhle hry, když se oddáte tomu nostalgickému rozjímání nad minulostí, odvděčí se vám příjemnou atmosférou v pěkném městě, s pěknou přírodou.

Po technické stránce je na tom hra velmi dobře. Ano, sice jsem zaznamenal, že moje grafická karta občas funěla, ale většinou hra běžela bez problémů. Grafika je dobrá, většinou se tvůrcům daří aranžovat prezentované výjevy z lichotivých úhlů. Nejčastějším neduhem byly nekvalitní textury a rozmazané obrysy kolem vegetace. Ovládání je většinou snesitelné. Kvůli dynamické kameře, což je jen můj osobní mínus, se občas hůř trefuje na aktivní předměty při pohybu postavy. Chůze je pořád trochu strnulá, není to ale tak hrozné jako minule. Hra se dá konečně zapauzovat v cutscénách, ale pořád nejdou přeskočit. Nebolí to tolik jako ve trojce, ale stejně budete občas naříkat, když omylem znovu kliknete na „kochací“ předmět. Kate vypadá celkem lidsky, i ostatní postavy vypadají jako lidé, což si až teď uvědomuju jako velké plus, z toho jsem u trojky blil. Jediné, co mi přišlo zvláštní, byly kalhoty ženských postav. Proč jim všem zalézají mezi půlky? Vždyť i velmi těsné džíny vytvoří mezi půlkami rovný přechod. Kate je musela mít někde zvlášť ušité, protože styl „podprsenka na prdel“ jsem teda ještě nikdy neviděl. Nebo se možná málo dívám na dámské zadky.

Herní doba 10-13 hodin za osm stovek ve slevě, no neber to. A navíc – sám sobě se divím, když to říkám – chci si tuhle hru zahrát ještě jednou z gauče v obýváku, a kochat se a rozjímat ještě o chvilku déle.

Jo, příběhové hry, to je moje. Obzvlášť když vyžadují od hráče dedukci skutečně založenou na logice, a ne na kombinaci náhodných předmětů či podobných volovin, kterých jsme si my milovníci adventurního žánru užili až až.

Conway je skutečně v tomto ohledu velmi pro-hráčská, a je radost hrou proplouvat k další a dalším detektivním úspěchům. Teda, spíš vrzavě popojíždět, hlavní hrdina je přeci jen na vozíku. Není to ale ledajaký vozík, skoro bych ho viděl na konkurenci koní ze Skyrimu, kteří také oplývali schopností stoupat po pravoúhlých šikminách rychlostí blesku, jen ten hill-assist měli lepší. Nerad bych vás však uvedl v omyl, tenhle typ hratelnosti ve hře opravdu nehledejte.

Hra se ovládá mixem kláves a myši, přesto většinou ovládání není frustrující. Ano, vozíkem se můžete občas zaseknout o kus nábytku, ale většinou je pohyb v místnostech frustration-free. S kamerou v malých prostorech se autoři vypořádali celkem obstojně, sice se úhle pohledu mění až nezdravě často, nikdy to ale není tak špatné, abyste z toho měli záchvaty vzteku. Autoři se dynamičtější kamerou snaží navozovat atmosféry, nebo přivést Robertův obličej do obrazu, když vede nějaký dramatičtější monolog. Velmi oceňuji také to, že se se změnou kamery nemění směr ovládání vozíku. V nastavení je spousta možností, jak si hraní ulehčit, případně jej zpřístupnit lidem, kterým by některé minihry mohly dělat potíže. Sám jsem neměl potřebu si hru nijak ulehčovat, ale je pravda, že odemykání zámků ve vás může vyvolat vzpomínky na hodiny klavíru, přestože jste nikdy žádné neabsolvovali.

Nevím, jak přístupné lidem na vozíku byly obvyklé budovy v poválečné Anglii, ale přišlo mi někdy až komické kolik ramp a výtahů se ve všech domech nacházelo.

Práce s inventářem je jednoduchá, je tam opravdu jen jako pomůcka, která nijak hráče nezpomaluje.  Podle zvuku při otevření inventáře si detektiv rozepíná poklopec, takže není pochyb o tom, kde všechny nalezené předměty skladuje.

Příběh je klasická detektivní zápletka, nejedná se o nic převratného. To, jak je budován postupným nacházením informací, a jejich následným skládáním a spojováním do větších celků, je jednou z nejsilnějších stránek hry. Opravdu jsem z toho měl pocit, že když se budu soustředit na nalezené stopy, a budu si číst všechny relevantní informace, tak můžu k závěru přijít sám. 

Postava detektiva je morálně trochu v šedé zóně, a rozhodně se s ním nedá úplně ve všem ztotožnit. Zestárlý invalida, kterému už asi i trochu straší, se rozhodne na vlastní pěst vyřešit zločin, který se mu udál pod okny. Zřejmě pod vlivem stařecké demence se to rozhodne provést pomocí metod, které by ho v realitě velmi rychle poslaly za mříže. Je pak trochu úsměvné, když si posteskne, že určitě půjde do pekla za to, že se vydával za policistu, přestože během svého dosavadního „vyšetřování“ poničil, rozbil a ukradl co mohl. Je na něm vidět, že jej celou tu dobu ženou kupředu emoce, někdy je to jeho vzdychání nad hroznými skutky jeho sousedů, a neustálé spojování každé prkotiny se zmizelou dívkou, až otravné. Působilo to však realisticky, asi bych takové chování od osamělého bývalého detektiva čekal.

Po technické stránce ke hře nemám žádnou výtku, nenarazil jsem na žádné bugy, a dokonce mi bylo dovoleno ji zapauzovat během konverzací. Dabing všech postav je skvělý, a stylizované obličeje nakonec ani moc nevadí.

Herní doba byla příjemná, dá se to dohrát za 2-3 krátké večery po práci. I za těch plných 30€ je to dobrá koupě. Znovu si to jen tak asi nezahrajete, ale myslím si, že se ke hře také jednou znovu rádi vrátíte.

Dystopické scifi, to není zrovna můj šálek. Vzhledem k tomu, že jde hru od tvůrců Kathy Rain, jsem jí přesto dal šanci. Jsem rád, že jsem to udělal. Whispers of a Machine je taková jednohubka, která skončí dřív, než by vás mohla začít nudit. Nevýhodou je, že nejde v ničem moc do hloubky.

Ve hře narazíte na různé organizace, které mají podle náznaků docela bohatou historii, v ničem se ale nezajde příliš do hloubky. Takhle ten svět působí spíš jen jako kulisa obyčejnému whodunit námětu.

Autoři se hru pokusili zpestřit pomocí speciálních schopností postavy, které získáváte na základě vašeho chování a interakcí se světem. Na první pohled to vypadá jako zajímavé ozvláštnění, ale ve výsledku jde vlastně jen o permanentní předměty v inventáři. Dabing je v pohodě, grafika standardní pixelart. Autosave je fajn. Umírá se jen symbolicky, bez následků.

Předpokládám ale, že na hru rychle zapomenu. Když jsem se v půlce hry rozhodl hledat návod, tak jsem si uvědomil, že ani nevím jak se jmenuje.

Za plnou palbu to nestojí, ale ve slevě bych neváhal.

Ony přeci jen nebudou ty pixel art adventury tak špatné! Když odhlédnu od grafického stylu, tak se opravdu jedná o duchovního nástupce her jako Posel Smrti.

Nevím, jestli je to opravdu nějaký trend, nebo si nějakou náhodou vyzobávám tyto hry, ale přijde mi, že moderní adventury se snaží neházet hráči klacky pod nohy jen proto, že se od hry očekává nějaká obtížnost. Musím stejně jako v některých předchozích komentářích pochválit logičnost hádanek a kombinací předmětů. Já jsem sice lenoch líná a do toho návodu se podívám i tak, ale v žádný moment mi nepřišlo, že dané řešení nedává v kontextu hratelnosti hry a herního světa smysl.

Grafika je standardní pixel art, který je pro mě pořád taková čočka – s párkem (příbeh), vajíčkem (postavy) a chlebem (hratelnost) je vlastně dobrá.

Hudební podkres se mění podle situace a prostředí, motivy jsou docela výrazné a působivé. Občas trochu moc dunivé, ale za to si můžu sám se svými levnými repráky a basy na max. Úvodní znělka je mi strašně povědomá, ale nedovedu si ji zařadit.

Jediné, co mi trochu vadilo u ovládání bylo to, že občas předměty pro interakci taháte, a někdy si je „nakliknete“ a pak klikem pustíte. Naopak oceňuji, že třeba při psaní na in-game počítači fungoval TAB na přeskočení do dalšího řádku. Objevilo se tam i pár „akčních“ pasáží, ale nebylo to nic dramatického. 

Příběh je příjemně mysteriózní zápletka, která sice opakuje některá klišé, což ale nám milovníkům/fandům (nesnáším obě ta slova) žánru přece vůbec nevadí. Anglický dabing je na skvělé úrovni, ale popravdě už to začínám považovat u anglicky namluvených adventur za standard.

Nu, a to vše jen za necelých 12€?

Škoda, že jsme se nedozvěděli víc o tom fenoménu. O co tam vlastně šlo? Brána do pekla? Satanistický kult? Očistec? Pozemský nebo nepozemský? Od té doby, co jsem se o nich dozvěděl, mám potřebu na všechno dávat nálepku SCP, ale uznejte, že by se to do toho univerza docela hodilo. Nevysvětlitelný původ? Check. Chaotic evil/neutral? Check. Neovladatelné? Hm, možná, ale možná se podařilo jev oddělit od našeho světa. Zatím bych to na Keter viděl :) Ale tak aspoň jsou dveře dalšímu dílu otevřené.

Hourglass je mix herních mechanik Talos Principle a Portal. Asi. Je to už nějaká doba, co jsem ty hry hrál naposledy. Ony dvě hry měly ale celkem zajímavý příběh na pozadí, který vhodně logické hádanky propojoval. V Hourglass je příběhu jen náznak, absolutní špetitička. Hernímu zážitku to ale vůbec nevadí, tohle je čistě puzzlovitá záležitost. Ze začátku jsem měl dojem, že je to hra určená spíš pro mladší hráče, protože úroveň hádanek byla velmi jednoduchá. V polovině hry jsem ale musel začít koukat do návodu a u poslední třetiny jsem si jistý, že bych ji sám nezvládl i kdybych chtěl. Zapřemýšlíte si u toho hodně. Postupně se totiž odemykají další a další herní mechaniky, které daly autorům možnost pořádně to zašmodrchat. Každá hádanka má pravděpodobně jen jedno řešení, ale u těch složitějších by nějaká další dokázal odhalit jen někdo, kdo podobné hry hraje často.

Po grafické stránce je na tom hra dobře, jednoduchá stylizovaná grafika je často pěkná. Ze začátku si budete chvíli zvykat na zvláštní kontrast, který se projevuje hlavně v tmavších vnitřních lokacích. Autoři (2 lidé) se snažili vyjít hráčům vstříc a přidali alespoň brightness slider, ale kontrast se jim vyřešit nepodařilo. Vůbec jim to ale nemám za zlé, hra je totiž jinak po technické stránce na skvělé úrovni – přestože běží na Unreal Engine, který zřejmě svou uživatelskou přívětivostí přilákal strašnou spoustu břídilů, kteří tvoří hry, kterým se ani nenamáhají změnit ikonu od té defaultní UE. Tohle není ten případ, nezaznamenal jsem žádné bugy. Ovládání je velmi jednoduché a hráče zbytečně nefrustruje.

Herní prostředí je hodně scifi. Levitující platformy, svítící kamenné kostky, pohybující se obrovské kamenné struktury. Trochu mi to připomínalo Stargate tím archeologicko-scifi způsobem. Záleží na tom, jestli se budete chtít zaobírat tím, že jakýsi lore ve hře je, ale nemáte žádný kontext herního světa mimo tyto jakoby Egyptské vykopávky. Vnímal jsem to spíš jako takový doplněk k hádankám.

Pokud máte tenhle typ her rádi, a nevadí vám skoro absence příběhu, tak byste si mohli přijít na své. Za těch $20 to stojí. Pokud víte jak na to, tak se dá hra prolítnout za hodinu a půl, pokud si ale budete chtít s hádankami sami poctivě lámat hlavu, tak se připravte na několikanásobně delší herní dobu.

Už dlouho jsem neměl z klikání takhle ztuhlou ruku. Naposledy když jsem hrál nějaký ten cookie clicker nebo něco podobného. Unpacking je hodně jednoduchá hra, ale jestli bude relaxační nebo ne záleží jen na vás.

Rozmisťování předmětů po místnostech je zábavné, až na ty úplně nejdrobnější – hlavně hračky. Nevím, proč s sebou dospělý člověk tahá tolik harampádí, ale někdy holt sentimentalita přebije zdravý rozum. Během rozbalování pozorný člověk může odhalovat střípky příběhu, ale já jsem toho moc kromě dvou vztahů nezpozoroval. V reálu by to asi byla noční můra furt se takhle stěhovat, snad mě nic takového nečeká.

Hra vás nutí k tomu, abyste předměty umisťovali do oblastí, kam podle logiky autorů patří. To, že se s nimi na všem neshodnu, je pochopitelné, ale někdy jsem vůbec netušil, co za předmět vlastně držím v ruce. To se pak těžko hádá kam s ním. Možná že tam nějaké popisky šly zobrazit, ale já to nenašel. Těžko pak budu hledat nějaký příběh sestavěný z věcí, které jsou jen chuchel pixelů.

Organizace kuchyně mi přišla asi nejméně logická, často jsem byl nucen cpát spotřebiče do míst, kde by se k nim špatně přistupovalo. No a to nevyužité místo pod postelí

Doporučuju nehrát to moc rychle, to je ale něco, co já dělám u nových her vždycky. Ale tohle je jedna z her, kterou zahrát podruhé nezabolí.

Obvykle se tomuto typu her vyhýbám. Stylizované humorné adventury nejsou můj šálek, ale protože jsem se nedávno pustil do sledování Retro Gamesplayů, Grim Fandango mě zaujal hned úvodní scénou.

Hrál jsem remasterovanou verzi. Jsou tam oproti původní verzi 3D modely postav ve vyšším rozlišení, a titulky podle mě taky vypadají lépe. Na hratelnosti vůbec nebylo poznat, že se původně hra neovládala myší, povedlo se jim 99 % všech interakcí převést. Objevilo se pár míst, kde jsem musel na šipky sáhnout, ale nijak mě to nerušilo. Kdybych o tom ale nevěděl tak bych kvůli tomu asi dlouho tápal.

To je asi moje jediná kritika této hry – k vyřešení větší části hádanek, stejně jako u mnoha dalších adventur, nelze dojít logickým myšlením. Nechtěl jsem si dojem ze hry kazit, tak jsem měl holt po ruce návod, kam jsem nakoukl vždy, když jsem si nebyl jistý, jak pokračovat. Ono se to v některých lokacích docela hodí, toho běhání je tam až až.

Určitě je důležité hned na začátku prostě přijmout „nesmyslné“ fungování světa, a užívat si humor i zajímavé postavy, které vám cestu světem mrtvých prokládají. Grim Fandango je hlavně o té stylizaci a humoru.

Herní doba byla příjemná, rozhodně jsem neměl pocit, že by byla uměle natahovaná. Dabing všech postav byl skvělý, málokdy se povede, aby hra neobsahovala alespoň jeden otravný hlas.

Chápu ten kultovní status, ale jsem rád, že jsem si to poprvé zahrál teď, a ne jako teenager. Sice jsem to hrál dlouho po vydání, ale aspoň jsem to byl schopný víc docenit.

Opět jsem využil nabízené slevy na Game Pass, už asi potřetí. Tentokrát ta sleva byla větší, než když jsem ji dostal ke grafice. Nechápu, ale cením si. Možná bych tedy Forzu hodnotil jinak kdyby to mou peněženku bolelo.

Nevím, jestli je fér hodnotit kvalitu Game Passu, bez kterého bych hru nespustil. Tak jenom zmíním, že má pořád ty samé bugy jako před rokem.

Jakmile jsem se však dostal do hry, veškeré rozčarování z neexistujícího pokroku launcheru se rozplynulo. Tedy, až na pár výjimek, kdy mi hra náhodně hlásí, že jsem offline, přestože to není pravda. Nestalo se mi ještě, že by mě odpojila během nějaké série závodů, ale i tak je to otravné.

Ony náhodné série závodů, nad jejichž výběrem nemáte žádnou kontrolu, dokáží být docela zábavné, ale samozřejmě jsou mnohem lepší, když se spolu s vámi účastní někdo, koho máte na voice chatu. Ten lze celkem snadno realizovat přes Game Bar ve Windows. Z počátku hraní se mi dařilo též komunikovat s ostatními hráči přímo ve hře, nyní jsou ale mikrofony všech nastaveny na mute, přestože jsem sám žádné nastavení neměnil.

Ono je ale celkově ovládání téhle hry trochu chaotické. Uživatelská rozhraní přizpůsobená na gamepad mi nikdy nevyhovovala.

Doteď se nedokážu vyznat ve všech těch sériích, šampionátech, soutěžích, atd. Prostě se prokousávám přes nepřehledná menu dokud mě to nepustí k autu nebo mapě.

Hudba je otřesná, navíc údajně hrubě zcenzurovaná. V nastavení jsem ji vypnul, stejně ji člověk nepotřebuje když mu hrají motory superaut a ambience prostředí. Hlasitost mluveného slova jsem stáhl na úplné minimum, nechci rozumět tomu, co říkají postavy. Nemá to žádnou hodnotu. Nejradši bych dabing přepnul do nějakého zajímavého jazyka, třeba arabštiny, ale zatím jsem nezjistil jak toho docílit právě jen pro dabing.

Ale k samotnému závodění. To je naprosto skvělé a je to samozřejmě ten důvod, proč hru několikrát týdně spouštím. Ovládání aut je zábavné, a stane se ještě zábavnější, když upravíte jejich jízdní vlastnosti. Nelíbí se mi, že ve hře existují jen dva způsoby tuningu - způsob absolutní kontroly nad všemi parametry, kterým nerozumím, a způsob aplikace schémat vytvořených jinými hráči, které nelze nijak upravit. Volím tedy druhou variantu, protože obzvlášť výkonnostní vylepšení jsou naprosto vitální, pokud chcete mít alespoň minimální šanci nedojet poslední.

To se mi teda zatím v online závodech nedaří. Celkem stabilně se pohybuju mezi předposledním místem a DNF. Možná kvůli mému skandování "DNF gang" na konci každého závodu jsem teď na permanent mute.

Online závody nejsou podle mě moc dobře vyvážené. Rozdíly v levelech hráčů jsou ve stovkách, a velmi často se mi stává, že nemám auto vhodné na daný závod, přestože jich mám desítky. Základní filtrování tady určitě chybí, alespoň ta možnost vybrat typ závodu, nebo hledat jen ty, které mě nechají vybrat auto, které mám.

Závody s AI jsou zábavné trochu jiným způsobem než ty s živými hráči. Hra totiž během závodu upravuje polohu protivníků dle vaší zvolené obtížnosti. Znamená to tedy, že když všem s celkem jasným náskokem ujedete, rychle vás zase dojedou, aby závod neztrácel na napětí. Chápu, že se to mnohým nelíbí, ale já mám rád, když hra upravuje zážitek na míru mým schopnostem. 

Moje nejoblíbenější auto je zatím Dodge Viper. Před modifikací neovladatelný. Po ní jsem absolutní drift king :)

Závodní hry mi nikdy nešly a proto mě nikdy dlouho nebavily. Výjimka bylo Dirt Rally, ke kterému se možná zase vrátím. A Flatout, jehož kouzlo a lehkost se ještě nepodařilo ani zdaleka napodobit žádnému nástupci. Hrál jsem je všechny. U Forzy ale asi strávím času víc, protože je to ideální hra právě na občasné zapnutí na několik hodin.

Hru hraju s Xbox ovladačem, zřejmě tím nejaktuálnějším. Nebyly s ním vůbec žádné potíže, zapojil jsem adaptér do PC, spároval s ovladačem a ve hře ihned fungoval. Dokonce i když během hraní vypadne spojení tak se potom bez restartu hry znovu připojí a funguje. To mi na PC připadá jako docela scifi, ale gamepad jsem v ruce nedržel už hodně dlouho. Cením si i toho, že hra zobrazuje klávesy/tlačítka podle toho, jakou periferií hru zrovna ovládám. Není to však konzistentní, a zjistil jsem, že když vylezu z Game Baru pomocí klávesnice (což musím, protože navigovat v tom ovladačem je utrpení) tak se mi ve hře zobrazují klávesy z klávesnice, dokud nevlezu do Game Baru ovladačem a hned z něj nevylezu. Chtělo by to mít možnost někde permanentně nastavit jaká tlačítka se budou zobrazovat. Z druhé ruky můžu taky říct, že Playstation ovladač takhle snadno nefunguje.

Grafika hry je dostačující, ale nemyslím to jako výtku. Neměl jsem potřebu zasahovat do nastavení automaticky přizpůsobeného mému HW. Dým nevypadá dobře, vše ostatní ano. Přijde mi, že v těch rychlostech na tom ani tak nezáleží. Obecně jsem víc a víc přesvědčen, že herní grafiky dosáhla dostatečné kvality někdy před 5-10 lety, a všechno potom byla vlastně zbytečnost :)

Nejsem si ještě jistý, jestli si hru po třech měsících koupím, ale myslím si, že mě čekají ještě minimálně desítky hodin spokojeného závodění.

Po lehce experimentálních Reprobates se Future Games vrátili k osvědčené hratelnosti, ale šli na to tím nejnudnějším způsobem. Příběh ve mně nevyvolal žádné emoce, stejně jako byl bez náznaku emocí i hlavní antihrdina, který ve všech dialozích mluví, jako kdyby byl pod vlivem drog. Polovinu hry jsem strávil hraním dějové linky, která měla dodat background postavě, která tam vůbec nemusela být. Žádná z vedlejších postav není zajímavá, o mnohých z nich jsem se nedozvěděl vůbec nic. A pak ten konec. Milion způsobů, jak to mohli zakončit, a oni to udělají takhle? Člověk stráví čas hraním sice krátké, ale zato roztahané hry, a ani se nedočká nějakého smysluplného zakončení? To jim došly peníze už při vývoji? Připomnělo mi to film Sněhulák, jehož režisér přiznal, že prostě část scénáře nenatočili, ale stejně film splácali dohromady. Už se nedivím, že Future Games zkrachovali. A už mi to popravdě ani není tak líto. Po Poslu smrti šla kvalita dolů jako počet hospitalizací na JIP po zavedení očkování.

Bohužel, stejně jako u Nibiru, sestupná kvalita pokračuje. A přestože jsou Reprobates v některých ohledech lepší a nějaký posun se děje, jako celek však hra působí hůř než její předchůdci. Tvůrci měli pár skvělých nápadů, které se jim ale nepovedlo velmi dobře implementovat.

K velkému zlepšení došlo u animací, jejich návaznosti, a hlavně kvalitě modelů postav. Tento posun je ale dostatečný jen když hru posuzuju mimo kontext všech ostatních her, které v té době vycházely. Na Future Games dobrý, ale v porovnání s jinými hrami pořád nedostatečné.

Na začátku hry jsem měl pocit, že ti nejvíce talentovaní vývojáři z Future Games museli odejít, a hra na mě působila trochu jako pokus o easy money, který nevyšel. Tento pocit ve mně vyvolávala hlavně uměle natahovaná herní doba. Nevím, jestli v tom se mnou budou ostatní souhlasit, ale pro mě byly mnohé pasáže úmorné. Sbírání klacků a kamenů jak v Minecraftu, ale každý kus Adam zvedá 3-4 sekundy. Obzvlášť to člověka nasere, když unese kamení a klacky, ale jen hrst trávy. Šplhání, přeskakování, překračování, jsou všechno činnosti, které přidávají spoustu herního času, a vůbec mě nebavilo čumění na (přes zlepšení) stále špatně navazující animace. Adam pořád přešlapuje, popochází, točí se, odstupuje, obzvlášť když to vypadá nejvíc nepřirozeně. Pořád si schovává ruce do dlaní, kroutí hlavou, ohmatává si pupík, a to všechno přidává herní dobu.

U Nibiru jsem si stěžoval, že se možnosti interakce objevují po časových prodlevách. Tady mě zase štvalo, že nikdy nic nebylo jasně dané. Kombinace předmětů mi nedávaly smysl. Ve třetině hry jsem to vzdal, a začal jsem hrát podle návodu. Uvědomil sem si totiž, že až příliš často chodím po ostrově a absolutně netuším, co se ode mě očekává. Herní pasáže na ostrově jsou bez návodu v podstatě o neustálém cyklickém procházení všech obrazovek, vstupování do všech bungalovů, a modlení se za to, aby se někde najednou objevila postava nebo interaktivní místo, které hru posune dál. Autoři si byli vědomi nedostatků omezeného hracího pole, ale „vyřešili“ to tím, že každý den na ostrově dostane nové úhly kamery na ta samá místa. To ale znamená, že se mění i přechodová místa mezi lokacemi, které se často špatně hledají. Naštěstí je ve hře možnost si je pomocí klávesy E zobrazit.

Otravným prvkem je i energy bar, který teď hlavní postava má. Opět strávíte množství času pitím vody a jezením sušenek, samozřejmě po jedné po 3-4 sekundách. Což musíte zopakovat snad 10x pro plné doplnění. Nikdy nevíte co vám kolik energie sebere. Nikdy nevíte, jestli následující dvojklik sebere energii nebo ne, protože občas si Adam prostě musí srovnat nožičky, couvnout, a pak nesměle vykročit.

Některé dny jsou proloženy nočními můrami, které byly noční můry i pro mě, protože se v nich násobila frustrace z pomalého pohybu, spousty krkolomných a špatně navazujících animací a šíleného backtrackingu. Nejhorší jsou ty rychloklikací minihry, měl jsem hodně blízko k rage quitu.

Stejně jako v Nibiru se sem tam objeví nějaká vtipná hloupost, třeba když se bavíte s chlápkem, který chce ulovit racka, zatímco sami máte živého racka pod kabátem a on na to nereaguje. Nebo když Adam prohlásí, že je bezpečné přestříhnout napájecí šňůru od lampy, protože spínač na lampě je vypnutý. V určitém bodě dojde také k nepochopitelné změně chování jedné postavy, Edwin, který byl celou dobu nápomocný a přátelský se najednou chová jako Hermann. Zmátlo mě to, chvilku jsem si i myslel, že jsem si jména zapamatoval špatně.

Dabing a dialogy jsou asi na stejné úrovni jako Nibiru. Zápory jsou ale jiné. Dabéři už to nepředčítají jako knihu, ale zase dialogy častěji v kontextu situace nedávají smysl. Taky mi občas přišlo, že české znění bylo přeloženo z angličtiny, protože se tam objevují fráze typické při doslovném překládání právě z angličtiny. Nevím, jestli bylo nějak vysvětleno, jak si lidé z různých koutů světa rozumí, ale nepamatuju si, že by se o tom jediná postava zmínila.

Autoři jsou asi docela prasátka, protože mají nutkání neustále zobrazovat ženské postavy tak, aby jim byly vidět kalhotky, a ženské postavy jsou postavené na stereotypech typu držkatá černoška, zlatokopka, a kráska v nesnázích, která si „hraje“ na feministku. Samozřejmě dojde i na typicky česky trapné zobrazení homosexuála.

Líbil se mi námět, který ve mně většinu hry vyvolával zvědavost. Celkově ten koncept hry je dobrý nápad, a nějaké jiné studio z něj mohlo udělat kultovní hru. Reprobates ale ke konci dochází dech, a natahovaná herní doba tomu nepomáhá. Nevím, jaká byla skutečná herní doba, ale hrál jsem to tři dny. Musel jsem si dát pauzy, jinak se to nedalo. Hře by moc prospělo, kdyby byla osekaná o ty nezábavné činnosti. Ve světlých momentech bych ji i jako zajímavý slowburn doporučil, ale na konci musím říct, že tohle průměrný hráč asi nepřežije.

„S ní? Ten tvůj kontakt je…. ŽENA?!?“ ptá se pepík Holan svého strýce, který má boty ponořené do podlahy. Tak ho to šokuje, že se zasekne v několikasekundové nepěkně navazující animaci.

Nestůj tam v dešti jako voják s těžkým post-houbovým syndromem, pojď se podívat blíž. Pojď se mnou dvě hodiny vařit fazole v maringotce, nebo je libo krabicák? Tady jsme všichni pokrokoví s otevřenou myslí, tady se zkouší všechno na všechno wink wink. Tady se zcela účelově bloudí, sem smíš vstoupit jen a pouze za předpokladu, že jsi okolo dveří prošel alespoň desetkrát. Nezpochybňuj pradávné rituály našich předků, a raději se podívej támhle do toho stínu, copak nevidíš ten klíč o velikosti 1x1px ahhaha přísahám, že mi ještě nehrabe. Krysa taky nehrabe zadarmo.

Jo to seš ty? Sorry, já tě nepoznal, to víš, tady se motá bělochů s českým přízvukem, jsem to ale popleta!

…

No nic, nebudu škarohlíd. Je snadné dělat si humor z 15 let staré hry. Daleko důležitější je ale vyzdvihnout, že hra, která se stále pyšní verzí 1.0, nemá sebemenší problém běžet na moderním systému. Sem se dívejte, tady se inspirujte, vy dnešní vývojářští žabaři. Vydat hru ve hratelném stavu tak, aby 15 let běžela jako Mayské hodinky.

Odpusťte mi tedy moje srandění, ale malilinko jsem se u Nibiru nudil. Je to stále dobrá hra, občas trochu nechtěně vtipná, ale rozhodně převažují pozitiva. Dabing je až na výjimky povedený, a musím říct, že to bylo docela osvěžující hrát s vypnutými titulky. Mateřština se prostě poslouchá nejlíp. Grafický styl se mi pořád líbí, je to velmi podobné Poslovi smrti. Nevím kam se rozprostřeli vývojáři z Future Games, ale je strašná škoda, že jejich tak výrazný rukopis už asi v žádné hře nespatřím. Nibiru se hraje velmi poklidně, ale zase bych to určitě nezkoušel dohrát za jedno odpoledne. To už by asi bylo poklidné moc. Hádanky byly asi v pohodě, občas mě ale fakt trochu vytáčelo to náhodné kombinování předmětů a možnost interakce objevující se až v nejvyšším bodě frustrace. V tomhle to bylo trochu oldschool, ale rád jsem si zavzpomínal na dobu, kdy jsem tyhle adventury hrál poprvé.

Pixel art hry nejsou něco, co bych vyhledával. Jediné, co mě dokáže přesvědčit takovou hru dohrát, je silný příběh. Backbone nabízí nejen originální příběh, ale i extrémně povedenou grafiku! Moc pěkně se na to dívá, rozhodně lépe než třeba na Unavowed, přestože příběhem jsou si hry asi vyrovnané. Všechna prostředí jsou zde zpracovaná do detailu.

99% hry lze ovládat pomocí kláves WSAD a pár nejvíce přilehlých, což se nakonec ukázalo jako docela dobrý nápad. Předměty a místa se kterými lze interagovat se objevují přirozeně podle toho, jestli jsou zrovna v daný moment relevantní. Není tady tedy skoro žádný backtracking, což velmi oceňuji. Příběh je sice lineární, vyvolává ale pocit volby, což třeba mě nevadí, ale jsou tací, kdo se tím může urazit. Možností volby odpovědí v konverzacích je spousta, a málokdy jsem měl pocit, že jsem nucen si vybrat z možností, které nedávají smysl, nebo je nechci říct. Rozhovory jsou velmi dobře napsané, a dokáží být vtipné bez trapnosti, která se často s tímto tónem nese. Není tu dabing, což osobně nevidím jako mínus, ale ani jako plus. Často jsem si připadal, jako bych četl nádherně ilustrovanou knihu.

Hra obsahuje pár "stealth" pasáží, ale není to nic, co by nezvládl člověk, který takové věci bytostně nesnáší. Jsem toho důkaz.

Během hraní jsou postupně odkrývány informace o neobvyklém světě, ve kterém se nacházíme, ale je na nich stavěno pomocí témat, které známe ze života. Nemůžu se tady o tom moc rozepsat, protože v podstatě všechny úvahy by byly spoilerem. Řeknu ale to, že se zde díky propracovanému světu dá budovat ještě hodně zajímavých příběhů, které nemusí nutně souviset s dějovou linkou této hry. Uvidíme jakým směrem se studio vydá, docela by se mi líbilo, kdyby postupovali podobně jako Wadjet Eye Games.

Tahle hra je poklad. Vůbec nic jsem od ní nečekal, a ona mi naprosto sebrala dech. Je možný, že tuhle hru někdo vytvořil přímo pro mě? Vidí mi někdo do hlavy?

Vůbec se mi nechce tady psát nic konkrétního, protože když do toho půjdete poslepu jako já, tak vás čeká ten nejlepší zážitek. Tak zcela obecně: hra vypadá moc pěkně, sice to není grafická špička, ale vzhledem k tomu, že ji má na svědomí tak malý tým, je to obrovský úspěch. Kvalita dabingu je vysoká, málokdy budeme mít nutkání konverzace přeskakovat. Většinu herní doby se budete věnovat konverzacím, občas je tam i nějaký souboj, ale není to nic, co by nezvládl ani úplný začátečník. Boj rozhodně není středem této hry. Tím je totiž postupné odhalování příběhu a řešení situací.

Ovládání je zdařilé, vadily mi jen úplné drobnosti. Třeba to, že jsem se musel natahovat na klávesu ESC pokaždé, když jsem chtěl ukončit interakci s předmětem. Občas se taky objeví trochu humpolácký loading při přechodu mezi určitými lokacemi, ale není to časté.

Celkově je na tom hra z technického hlediska výborně. Nevšiml jsem si žádných grafických glitchů, žádných pádů, bugů - malých ani velkých. Hudba je většinou hlasitá akorát, a samotné hudební motivy jsou také příjemné.

Moc se mi líbilo, že je hra dohratelná bez výrazné frustrace. Jakožto ne příliš zdatný hráč si musím často vypomáhat různými návody, nebo dokonce použít cheaty; tady jsem ale nic z toho nepotřeboval, vždy jsem si poradil, aniž bych měl pocit, že mě hra vede za ruku. Skoro mi přišlo, jako bych hrál „herní film“, který ale působil přirozeně, a nezredukoval interakci na rychlé drcení náhodných kláves. Řekl bych, že tady můžete zažít to, o čem se třeba Fahrenheitu nebo Detroit: Become Human může jen zdát. Hru jsem dohrál asi za 8 hodin, hrál jsem to v kuse!! Málokdy mě baví hrát jednu hru takhle dlouho.

Hra má několik konců, já měl ten s označením 4/4 a byl podle mě naprosto skvělý a velmi atmosférický.

Pokud máte rádi hry se zaměřením na lore, postavy, mysteriózní zápletku a casual hratelnost, budete v sedmém nebi.

Jediné, co mi trochu nesedělo bylo, jak dopadl Sentius. Chudák dělal všechno pro to, aby kletbu zlatého pravidla zrušil, mnohokrát se bez keců obětoval, vlastní dceru, která to celé málem sabotovala (a sama pak přiznala) zamknul v kanále, a přesto na něj padl ten nejhorší trest. Za co? A proč ho ostatní neoslavovali jako hrdinu?

Taky bych chtěl říct, že něco ve stylu toho konce 4/4 jsem čekal u Assassin’s Creed 3, kde jej ale maximálně zvorali.

Víte jak se říká, že scénář k Rychle a zběsile píše pětileté dítě? Tady nemám pochyb, že pětileté dítě má na svědomí celou hru. Co mohlo být špatně je tady špatně. Nevím ani kde začít… takhle špatnou hru jsem už dlouho nehrál. Většinou je v recenzích špatných her psáno „Jinak dobrou hru kazí technické nedostatky…“ nebo „Přes všechno pozlátko se v jádru skrývá nezajímavý příběh…“. Tady ale není ani to pozlátko, ani dobrý příběh.

Hned při spuštění hry jsou úvodní loga firem animovaná, ale nemají zvuk. Je to prostě divný. Pak se střídavě zobrazuje PRESS ANY KEY a PRESS ENTER, ale bere to jenom kliknutí myši. Tohle prostě musí být trolling.

Úvodní část hry je snad to úplně nejhorší. Což je možná jediná výhoda – pokud se dostanete přes ten šílený začátek, tak už vás čeká jen velmi mírné zlepšení. Příběh je nudný, a hlavně plný příšerných, trapných klišé. Dialogy jsou často nesmyslné. Dabing naprosto otřesný. Pohyby úst nesedí s tím, co postavy říkají. Řeč je často uměle zpomalena nebo zrychlena, což byl asi způsob, jak autoři dodatečně vsázeli dialogy do již naprogramovaných animací, nedovedu si to jinak vysvětlit. Věty jsou vyslovovány se špatnou intonací. Mezi větami je někdy nehodící se pauza, zato huba mele dál. Tomu všemu nasazuje korunu až úchylná tendence autorů zobrazovat strnulé obličeje postav z co největší blízkosti. Nejhorší je to pitvoření youkolů, kteří prošli asi největší proměnou. Již to není kmen zvědavých a šikovných lidí, je to banda neschopných, ukňouraných dětí, které by sotva dokázaly přežít dost dlouho, aby si vytvořily jakékoliv tradice. Syberia 3 udělala z izolovaného kmene tlupu kočovných pobudů, kteří jsou na každém rohu.

Ovládání tohoto díla je ale to, co mu dle mého názoru podráží tu jednu nohu, která mu zbyla. Nevím, jak se to hraje na gamepadu, ale i s ním by byla orientace v prostoru s náhodně umístěnou kamerou, která se navíc hýbe všemi směry jako opilá sova, také na hranici použitelnosti. Vstupy do dalších lokací bývají umístěné za rohem, kam hráč nevidí a nemůže tam kliknout. Interaktivní prvky, a hlavně samotný kurzor myši velmi často mizí, a je nutné opustit přiblížený pohled na prohlížený předmět a začít zběsile klikat, aby se zase objevil. Pořád musíte něco otáčet, otvírat, a myš je na to naprosto tragická. Inventář je samozřejmě přizpůsoben na gamepad, takže je veškerá interakce s ním zbytečně zdlouhavá. Hru samozřejmě nejde během konverzací zapauzovat, přestože se na obrazovce něco objeví. Co je ale ještě horší, nelze přeskakovat konverzace a cutscény! Takže pokud vám úžasný autosave uloží hru před předělovou animací, budete se na tu rozplizlou, hůř než hra vypadající abominaci, muset podívat znovu!

Kate se pohybuje ještě strnuleji než její obličejové svaly. Pokaždé, když se rozeběhne, naklání se jako by jela na Segwayi. Její běh je obzvlášť ve vnitřních lokacích komicky zrychlený. Někdy jsem měl pocit, že ovládám reanimovanou mrtvolu, což by v kontextu celé hry i možná sedělo.

Hádanky jsou samozřejmě otravné, obzvlášť v kombinaci se zmíněným mistrovským ovládáním.

Po grafické stránce si myslím hra není špatná, ale byla by na tom daleko líp, kdyby autoři volili statičtější a vzdálenější kameru.

Hru jsem dohrál, přestože to na začátku vypadalo, že poletí. Ono tam totiž přeci jen k vytvoření nějaké atmosféry dojde, obzvlášť během absence záporáků. Hudba taky není špatná, dokonce i ty dialogy začnou být trochu poslouchatelné. Rád jsem viděl i Oskara 2, vůbec by mi nevadilo, kdyby ho v případném pokračování reinkarnovali do automatona ve stylu Terminátora, a měl by k dispozici i nějakou palební sílu (napadlo mě to, když jsem ho viděl sedět v tom hasičském voze, vzpomněl jsem si na Terminátora 3).

Popravdě nevím, pro koho je tahle hra vhodná. Možná jen pro ty, kteří jsou zvyklí hrát špatné, ale dohratelné hry. Znovu už si to rozhodně nikdy nedám.

Syberia 2 je typickým druhým dílem. Některé věci vylepšuje, některé zhoršuje. Přesto si myslím, že ve výsledku z toho vychází trochu hůř než první díl. Skoro jako by každé plus mělo svoje mínus.

Vítanou změnou je šipka u kurzoru, která naznačuje, kam po kliknutí Kate vyrazí. Opravdu ale jen naznačuje. Ne vždy šipka odpovídá směru chůze. Častěji se zde bohužel opakují obrazovky, kdy musíte kliknout do rohu, aby se celý pohled posunul, a vám se objevila možnost pro přechod na další obrazovku. Pokud nechcete, aby vám Kate při horizontálním posuvu pohledu několikrát dramaticky zastavila, musíte opakovat dvojkliky, dokud se neobjeví žlutá svatozář. Z nějakého důvodu jsou tyto obrazovky vždy jen průchozí, takže nedává smysl hráče v jejich prostředku zastavovat.

Zde bych navázal na téma kochání, které by tyto obrazovky možná mohlo odůvodnit. To se ale po úchvatně vypadajícím prvním díle tolik nekoná. Styl malovaných pozadí je sice zachován, zmrzlá bílá Sibiř toho ale nemá moc co nabídnout. Najde se tu pár pěkných pohledů, ale ta rozmanitost z prvního dílu se rozhodně neopakuje.

Častěji než v jedničce se stává, že předmět, který máte sebrat, splývá s okolím. Hádanky jsou někdy složité spíš tím frustrujícím způsobem než nároky na mozkovnu.

Co se tvůrcům obzvlášť z pohledu moderního hráče nepovedlo, je vázání herních mechanik na framerate. Takže hra běží rychleji a konverzace končí předčasně. Stejný neduh si z mid-2000s nese spousta her (viz San Andreas a šipkové minihry). Jestli to zde bylo nutné těžko říct, nejsem herní vývojář. Štve mě, když si musím stáhnout 3rd party program, abych s ním omezil FPS na 60. Ale asi by mě štvalo víc, kdyby tvůrci hru stáhli z prodeje, a nemohl bych si ji koupit ani ve stavu „udělej si sám“. Předpokládám, že na Switchi to nějak řešené je, GOG verze pro PC tímto neduhem ale trpí.

Záporáci byli spíše trapní. Chování Hanse ve mně občas vyvolávalo pochyby, proč mu vlastně pomáhám.

Musím ale pochválit mizení nerelevantních témat konverzace z nabídkového seznamu. Kate už taky trochu překonala svoji fóbii ze schodů, naopak zase ale couvá k žebříkům s příliš velkou důvěrou.

Co se týče konce, je opravdu spíše takovým useknutím. Sice jsem se dostal do cíle, ale nejen že jsem nedostal dost času si to nějak vychutnat, ale nedočkal jsem se ani žádných rozuzlení vedlejších dějových linek. Absence rozloučení s Oskarem byla dost krutá.

Když jsem to takhle sepsal tak jsem si uvědomil, že opravdu převažují ty negativa. Což neznamená, že je Syberia 2 špatná hra, ale je rozhodně horší oproti prvnímu dílu. Mám tak aspoň menší strach z kritiky i hráči oflusaného třetího dílu.

Je to k nevíře, ale tuhle hru jsem naposledy hrál před více než 10 lety. Patří mezi ty, které jsem vždycky řadil do svých TOP 10 nejoblíbenějších her. Nevím, jestli je fér hodnotit první díl zvlášť, přeci jen moje vzpomínky jsou na oba díly dohromady. Vždycky jsem je považoval za jednu hru.

Opakovaný zážitek nikdy nebude jako ten první. Kouzlo prvního dohrání se tak neopakuje, ale i tak jsem byl velmi mile překvapen, že hra je stále perfektně hratelná dnes, a většinu svého kouzla si zachovává. Díky verzi z GOG, která si zřejmě už nějakou úpravou pro moderní systémy prošla, jsem musel před spuštěním řešit jen pár drobných nedostatků, které ale bude umět vyřešit každý, kdo se rozhodne takto staré hry hrát.

Většina herních mechanik je na úrovni, která nevyvolává v hráči návaly vzteku. Najde se tam pár nedokonalostí, třeba ta fóbie ze schodů, kterou hlavní hrdinka nepochybně trpí. Občas mi také přišlo, že jsem strávil zbytečně moc času sledováním, jak Kate po těch schodech jde, ale zase na druhou stranu mě zarazilo, že když už se ve hře objevila lokace se schody, která byla nádherná (mamuti před univerzitou), tak pohled na ni zase rychle zmizel. Většinou ale dávají tvůrci možnost řádně se kochat všemi přítomnými úchvatnými stavbami, stroji, i krajinou kolem. Někdy možná až příliš, ten počet neinteraktivních obrazovek, kterými si musíte projít, abyste se dostali k cíli, může být až absurdně mnoho. Nakonec se ale většinou ukáže, že tam nejsou jen pro kochání. Neříkám, že hra potřebuje remaster, ale kdyby existoval, tak jedna z příjemných změn by mohla být měnící se doba trvání animací vcházení do dveří a vycházení schodů – při první návštěvě lokace by trvala déle, ale s každým dalším průchodem by se zkracovala. Neměl bych pak tak časté nutkání konzultovat návod pokaždé, když mám tušení, že řešení je vzdálené deset dvojkliků.

Trochu jsem nepochopil, proč na mě ten obejda z hotelu ječel, že za žádnou cenu nesmím automatonům říkat roboti, když pak tato dvě slova místní burani pořád zaměňovali, včetně samotné Voralbergové. Někdo by ho měl vyvěsit na r/gatekeeping.

Hádanky jsou příjemné, nijak otravné. Systém dialogů bohužel nezobrazuje, která témata nabízí nové možnosti, ale možná je ta jednoduchost lepší. Na těchhle starších hrách se mi strašně líbí ta téměř statická pozadí, vyzařuje z toho takový klid. Nemám rád moderní adventury, kde se pořád mění úhel pohledu při konverzaci, a na pozadí se neustále něco odehrává.

Nenarazil jsem na žádné minihry ani jiné zvrhlosti, což bude jeden z důvodů, proč na Syberii vzpomínám tak pozitivně. Uvidím, s čím přijde druhý díl.

Hra spadá pod žánr 2.5D point&click adventura s grafikou bez přehnané stylizace, což je bohužel dnes již mrtvý žánr. Podobné hry sice vznikají – např. vynikající Unavowed – ale pixel art nebo cartoon stylizace mi prostě na zážitku ubírá.

Na hrách Benoita Sokala se mi moc líbí, jak jsou zasazeny do reality, ale přeci jen se od ní zvláštním způsobem odlišují. Všechny ty automatony, lokace, a i chování postav na první pohled vypadají jako naprosté bláznovství, jako kdyby se člověk nacházel ve snu. Přesto má všechno svou logiku a řád. Skoro jako by se celý příběh odehrával v mysli mentálně zaostalého člověka, který žije v reálném světě, má spoustu skvělých nápadů, ale jeho představa o jejich fungování je velmi dětinská :)

OK, tohle mě hodně překvapilo. Vůbec nic jsem od této hry vlastně nečekal, ale dostal jsem toho hodně. Mnoho lidí ji popisuje jako Oblivion, kde se místo soubojů malují obrazy. Taky mě takové přirovnání napadlo, během hraní ale člověku dojde, že přece jenom se ty hry od sebe dost liší. Hlavně atmosférou - zatímco v Oblivionu hráč řeší intriky různých skupin, všechno se nese v takovém tajemném duchu a obecně tam jde docela o hodně, v Eastshade je to spíš taková pohoda. Je tam sice i pár vážnějších questů, ale to byla nutnost aby svět nepůsobil až moc dětsky a pohádkově. To je asi moje druhá největší "výtka" této hře. Vzhledem k tomu jak často všechny postavy nadhazují slova jako dobrodružství, je tam dost málo obsahu, který by se tak dal pojmenovat.

Hra samozřejmě není tak komplexní jako Oblivion, ale je daleko komplexnější než by člověk čekal, vzhledem k tomu, že je často zařazována mezi "walking simulátory" (což je sama o sobě dost zneužívaná kategorie, a skutečně pod ni spadá naprosté minimum her).

Největší problém se hrou jsou ale bugy. Nevadí mi věci typu - když venku prší, tak prší i v koutě hospody, nebo že se dá v opakující se konverzaci získat nekonečné množství fast-travel čaje. Vadí mi ale, že hra je tak zahleděna do vlastní pomalosti, že vůbec nebere v potaz, že by hráč mohl využívat herní UI rychle - přestože je velmi svižné a umožňuje to. Velmi rychle jsem například zjistil, že nesmím použít fast-travel hned po namalování obrazu nebo objevení lokace, jinak zůstanu viset na černé obrazovce. Musíte prostě mít tu trpělivost a nechat všechny animace a další číčovinky na obrazovce doběhnout. S tím se asi počítá, ale přece po mě nemůžou autoři chtít, že budu celou dobu chodit pomalu a kochat se přírodou, kterou jsem již desetkrát předtím prošel. V herním menu je sice položka na reportování bugů, ale pochybuji že na to bude ještě někdo reagovat. Většina bugů, které jsem si googlil, je od roku 2019 kdy hra vyšla zmiňována na Steam forech a Redditu.

Ve výsledku to ale nevadí, vždycky jsem nějak bugy obešel a hra šla bez větších problémů dohrát. Jen si nedovedu představit, jak by hru dohrál někdo, na koho je pravděpodobně cílena - velmi casual hráče, kteří možná ani neví, jak vypnout hru, která nereaguje.

Hlavním tahákem jsou ale celkem příjemné rozhovory s obyvateli ostrova, až na pár výjimek dobře namluvených. Co se týče malování obrazů, nemůžete si jen tak malovat co se vám zachce, protože pokud chcete plnit questy, tak většinu nasbíraných materiálů, případně kupovaných pláten, spotřebujete právě na ně. Doporučuji také pravidelně exportovat všechny obrazy, pokud si je chcete ponechat na památku (super funkce ale hrozně low-res), protože jeden z těch otravnějších bugů je, že se často pro quest vybere špatný obraz. Takže ten památeční vám zmizí, a ten hnusné (zdravím KDU-ČSL), který jste narychlo splácali pro prachy, vám zůstane.

Určitě ale hru doporučuju, obzvlášť pokud jako já máte rádi hry, které nejsou moc náročné, ale pořád si zachovávají určitou komplexnost.

Možná jsem jeden z mála kdo hraje Assassin's Creed kvůli příběhu. Tady ho teda moc není. Asi chápu proč se tenhle díl tolika lidem líbí. Ale z mého pohledu je to totální popření identity předchozích her a radikální odklon od příběhovosti a výrazných postav. Příběh bych přirovnal k filmu typu National Treasure. Často mi taky unikaly skoky v čase, přestože současný rok se na začátku mise vždy zobrazuje. Dějová linka v současnosti nebyla úplně špatná, ale rozhodně neměla být hratelná.

Co mě ale šokovalo jako první byla technická stránka hry. V podstatě hned co jsem dohrál trojku jsem spustil Black Flag. Hra není moc dobře optimalizovaná, z té doby asi ještě experimentální fíčury si nerozumí s moderním PC a musel jsem hrát na nižší vysoké detaily. FPS zamčeny na nějakých 63. Aby se mi hra nesekala musel jsem stáhnout 3rd party software pro vynucení triple buffering.

Ovládání se ZASE změnilo. Kurva proč? Proč si u každého dílu AC musím připadat jako klavírista, který se propadl do alternativního vesmíru? Jistě, PC port i jeho ovládání pravděpodobně pokaždé dělá jiný tým, ale to je opravdu tak těžké mít alespoň povědomí o tom, jak se předchozí díl ovládal?

Plavení se po moři, které je až groteskně zamrdané aktivitami, loděmi a lokacemi, je spíš otrava. Ale zase to ovládání lodi už není takové utrpení jako v předchozím dílu.

Takže co? Nevím. Když jsem hru spustil a vyladil technické nedostatky, byl jsem popravdě docela nadšen z exotického prostředí. Ani už nevím v který moment jsem si uvědomil, že hrou fakt nemá smysl víc než jen proplout. Asi když se mi otevřela mapa a já si uvědomil, že nehraju Assassin's Creed, ale ty nejotravnější vedlejší mise ze Skellige.

Arkádovost dvojky částečně zůstala. Hra vypadá rozhodně lépe, a je daleko lépe nasvícená.

Největší strach jsem ale měl z pohybu ve volné přírodě. Naštěstí to dopadlo velmi dobře, a i pohyb ve stromech je celkem přirozený. Na druhou stranu je daleko méně zábavný pohyb ve městech. Skoro mi připadalo, že hra mě od pohybu po střechách odrazovala, a dělala jej co nejnepříjemnějším. Je to první AC hra ve které jsem se byl schopný naučit soubojový systém. Ano, je jednodušší, ale to, co bylo v předchozích dílech, je šílenost. Jízda na koni je furt na píču.

Úvod se mi docela líbil, a popravdě jsem nebyl úplně nadšen, když došlo ke změně hlavní postavy. Ale nakonec jsem si na Connora zvyknul. Příběh je sice zajímavý, ale v podstatě se skoro nic nestane. Většina hlavních událostí se děje na pozadí. Je na hře hrozně poznat jak moc autoři počítali s tím, že hráč stráví spoustu času plněním vedlejších úkolů. Takže když jsem celkem striktně jel jen hlavní dějovou linku, tak příběh značně ztrácel na epičnosti, byl prostě takový prázdný. A i přesto mi někdy připadala uměle natahovaná. Mě prostě neuvěřitelně vysírají pasáže typu "jdi krokem za zajatcem, který patnáctkrát zastaví a ty do něj musíš patnáctkrát strčit aby zase šel". Lodní bitvy nakonec docela ušly, ale vůbec bych je ke štěstí nepotřeboval. Mám dost velký strach z toho jak na mě zapůsobí Black Flag. Ale když si vzpomenu, proč jsem původně AC hrát nechtěl, tak asi můžu být klidný.

Ve hře se pravděpodobně objevuje spousta historických postav, ale já z nich poznal jen asi 2-3. Líbilo se mi, že hra nejela v tom obvyklém stylu "free-dumb is the bestest", ale nebála se poukázat na stinnou stránku revoluce.

Příběh s Desmondem byl velké zklamání. Dvojku jsem v podstatě dohrál jen díky jeho příběhu a skvělé, tajemně odkrývané "dávné pravdě". Tady jako kdyby vývojáři komplexní a křehký příběh upustili na zem s úsměvem a sarkastickým "Oops".

V celku ale dobrý, byl to takový herní velkofilm, i přes ty nedostatky. Uvidím co bude dál.

První Call of Duty, které jsem si koupil (protože jsem musel, kvůli typu DRM) a už toho lituju. I když to bylo ve slevě.

U předchozího dílu jsem naříkal jak mě to vůbec nebaví, a jak je ten příběh absolutně nezajímavý. Měl jsem si toho zážitku víc vážit. Aspoň jsem měl možnost si trošku zastřílet.

Black Ops: Cold War je akční adventura. Sledujete filmečky, vedete rozhovory s parťáky a řešíte rébusy. Občas si i zastřílíte, ale stejně budete pobíhat po mapě a hledat důkazy, nebo se budete plížit kolem nepřátel.

Těžko říct kolik času jsem strávil hraním (combat) a kolik čuměním po mapách, složkách a kódech. U příští CoD hry, kterou si pravděpodobně (bohužel) také zahraju, si to stopnu. Protože tohle hrát znova fakt nechci. Nevím, proč se tahle hra snaží být něco, co nikdy nebude, ale někdo ty slepé uličky asi najít musí.

Hra vypadá místy velmi dobře, místy otřesně. Nerozjedu ji na ultra detaily, ale čekal bych, že na vysoké detaily bude hra vypadat alespoň dobře. Nevím, jestli to způsobují všechny ty moderní efekty, které asi vypadají dobře jen ohulené naplno, nebo je ta hra prostě rozbitá. Důkazem může být, že mi během první hodiny hraní mizely textury.

V jeden moment mě jedna z postav upozornila, abych se kolegy neptal na jeho jizvu. Musel jsem se na něj jít znovu podívat, protože jsem si jí kvůli jeho vlasům nevšiml.

Když už vám hra teda na chvilku půjčí bambitku, je to docela zábava. Nevím, jestli je to tím malým počtem akčních pasáží celkem, ale ani jednou jsem neumřel. Nepamatuji, že by se mi tohle v nějaké akční hře stalo (možná až na Duty Calls). To je z mého pohledu velké plus, jednoduchá obtížnost má být skutečně jednoduchá. Jsem hodně špatný hráč, vždy vybírám nejjednodušší obtížnost a často se musím uchylovat k cheatům abych hru vůbec dohrál. Pozitivně hodnotím i Battle.net, je to rozhodně responsivnější než slavný Steam.

Jo, vlastně kecám, jednou jsem "zemřel" protože friendly fire.