Hry od Gameloftu nejsou obvykle špatné, ale zatím žádná ve mě nezanechala hlubší dojem. Zombie Infection je ale výjimka, hra je opravdu hodně povedená a vzhledem k platformě nemám prakticky co vytknout. Příběh o ochraně pořádku nevládními organizacemi, který se zvrtne v zombie apokalypsu, není nijak zásadní. K zvolenému žánru se ovšem hodí a člověk podobný styl i očekává. Hratelnost je jasně inspirovaná klasickými díly série Resident Evil, jen se vše přesunulo do pohledu shora. Nechybí práce s inventářem, kombinování předmětů ani boje s bossy. Postav je několik, postupně se jejich ovládání střídá a každá má svůj styl a schopnosti.

Slušná je i délka hry, skoro osm hodin. Díky střídání postav a neustále novým překážkám je hraní po celou dobu zábava. Jednotlivé mise jsou dobře navržené, občas přítomná NPC zase trochu zamíchají s prioritou úkolů. Podle postavy bojujete spíše na dálku nebo na blízko, případně více využíváte opatrný postup. Vzhledem k ovládání je šikovně vyřešeno zaměřování, záleží totiž na načasování výstřelu, zaměřovač se pohybuje po cíli samostatně. Z počátku to možná působí zvláštně, ale zvyknout se dá rychle. Technické zpracování je s přihlédnutím k omezením dobré a na menším displeji hra vypadá slušně i dnes. Navíc ani ovládání nehází klacky pod nohy. Celkově jsem ze hry vlastně dost nadšený a rozhodně ji doporučuji vyzkoušet.

The Last of Us jsem v PlayStation 3 verzi viděl jen z rychlíku, ale během let hru provázela pověst něčeho výjimečného. Ke hře jsem se nakonec dostal až při vydání PC verze a má očekávání byla celkem vysoká. A v tom byl možná trochu problém. Vychvalovaný příběh není špatný, ale ani jsem v něm neviděl nic speciálního. Naopak postavy dostály své pověsti a postupné odkrývání jejich minulosti a vývoj vztahu patří mezi to nejlepší. Situace do kterých se hrdinové dostávají z nich postupně dolují uvěřitelné osobnosti. S tím souvisí i dobře napsané dialogy a i navzdory dnes už starší grafice skvělá práce herců.

Svět je řemeslně zpracované post-apo, které působí správnou atmosférou. Každou lokací jsem se moc rád pokochal a je škoda, že ve hře není více částí v přírodě. Naopak bych klidně ubral méně zajímavá podzemí. Bohužel motivace k průzkumu lokací byla nižší. Za prvé je hra celkem lineární a odbočky jsou dost malé. Za druhé často nic neskrývají, ale ani vizuálně nestojí za návštěvu. A kontrolovat další kus schodiště podesáté jen kvůli další hromadě nábytku začne být nuda. S hratelností je to složitější. Akce a překonávání překážek je průměr. Hra není střílečka a tento aspekt tak nenabízí moc uspokojení. Povedenější je boj na blízko a především útoky z úkrytů. Obecně stealth hra zvládá dobře, odlákávání protivníků nebo poštvání nakažených na lidi je povedené.

Přítomná je řada sběratelských předmětů od celkem nezajímavých přívěsků po smysluplné komiksy. Vždy je lepší když má tento druh činnosti i nějaký příběhový význam. Vyplatí se také hledat textové a audio záznamy předchozích návštěvníků nebo obyvatel lokací. Tyto záznamy apokalypsy a dění po ní přidávají na uvěřitelnosti a atmosféře světa. Součástí Part I verze je i DLC Left Behind, které mě z celé hry potěšilo nejvíce. Jak za hratelnost, originalitu, tak za příběh zaslouží autoři pochvalu. Plynulé přechody mezi dvěma úseky života Ellie a podobnost prostředí vyvolávající vzpomínky mě zaujala mnohem více než hlavní dějová linka.

Hrál jsem PC verzi od prvního dne a to bez technických problémů. To překvapivě trochu změnil jeden z patchů. Začal se rozpadat obraz a musel jsem zapnout DLSS, bohužel po novém zapnutí se to opakovalo. Nakonec jsem tak musel po každém novém startu hry zapínat nebo vypínat DLSS. Každopádně v obou režimech hra vypadala téměř stejně a bez problémů držela 60 snímků. Ovládání na klávesnici s myší je bez problémů. Ve hře jsou přítomny i dva filmy o tvorbě jak hlavní hry tak rozšíření a také další bonusy v podobě koncept artů a modelů postav. Vše se odemyká za získané body a obzvláště dokumenty jsou skvělým bonusem. Dvě hodiny zajímavých rozhovorů a ukázek z tvorby rozhodně doporučuji shlédnout.

Celkově jsem rád, že mám tento rest dohraný, určitě je to zajímavý zážitek, který stojí za to. Jen bych očekávání trochu mírnil, je to hodně povedená hra, ale má i slabších stránky. Do druhého dílu se určitě někdy pustím.

Mobilní variace na slavný Boulder Dash není špatná hra, ale na moderních mobilech trpí ovládáním. S fyzickými tlačítky by se hrálo výrazně lépe a pokud to s J2ME myslíte vážněji, určitě bych doporučil sehnat spíše dobový mobil. Ale zpět ke hře. Hratelnost není třeba představovat, je zde vše co by hráč od tohoto žánru očekával. Archeologický motiv je fajn a prostředí od Kambodži přes Bavorsko po Tibet jsou povedená. Každé působí jinak, přináší nové překážky a svou atmosféru. Postupně získáváte nové zbraně a předměty, díky čemuž se neustále rozšiřují možnosti řešení. Bohužel to také vede k potřebě některé části opakovat. Zajímavé jsou také souboje s bossy.

Vysbírání všeho se mi až na pár výjimek podařilo, ale o bezchybné průchody jsem se ani nesnažil. Na to bych musel mít větší motivaci. Hodně oceňuji různorodost všemožných překážek, level design se zde povedl. Také technicky nemám co vytknout, grafika mě zaujala i v dnešní době. Zkoušel jsem i českou verzi, ale ta bohužel dost zlobila, takže nakonec padla volba na originál. Ne že by byla náročnost na jazyk nějak velká, ale Gameloft je českými verzemi dost znám, takže je to škoda. Největším problémem tak zůstává platforma, na které mě hraní prostě baví mnohem méně. Přesto jde o povedenou logickou hru, která nemá výraznější problémy a drží se tak lehce na průměrem. O kvalitách základního konceptu svědčí to, že mám opět náladu vyzkoušet nějakou modernější verzi Boulder Dash.

Tato hra svým stylem nejvíce připomíná sérii God of War a to nejen zasazením, ale i hratelností. Bohužel nejvíce trpí právě srovnáním s mobilním dílem God of War: Betrayal. Hero of Sparta má ale i několik výhod a začneme raději s nimi. V první řadě musím pochválit technické zpracování. Nejen, že grafika je i v dnešní době koukatelná, obzvláště vzhledem k velikosti obrazu, ale i plynulé přepínání mezi plošinovkou a pseudo 3D izometrickou akcí je naprosto bezproblémové. Vzhledem k tomu pro jaká zařízení je hra určena jde o slušný počin. Samotná hratelnost nepřekvapí - akce, jednoduchá komba, vylepšování a pár jednoduchých hádanek jako překážky. Úrovně jsou kratší, ale povedené a dostatečně různorodé.

V čem hra oproti Betrayalu naopak ztrácí je plynulost. Nemyslím tím grafiku, ale pohyby postavy, její ovladatelnost a navázání pohybů. Není to nic problematického, ale neubránil jsem se častému srovnávání. Nějaké větší manévrování v boji se zde dělá obtížně. Také skákání hlavního hrdiny Argose není moc dobře ovladatelné, což je problém především v úrovních s mnoha plošinkami, z nichž některé se navíc pohybují. To mě stálo asi nejvíce času. Naopak obtížnost soubojů je nastavena rozumně i vzhledem k horšímu ovládání mobilních her. Celkově jde o lehce nadprůměrnou akci a pokud vás baví mobilní hraní, s Hero of Sparta určitě chybu neuděláte.

Bud Tucker a jeho problémy bych přirovnal ke hře Sam & Max. Stejné zápory i klady a tím by se v podstatě dalo skončit. Parodický styl je velmi podobný a pro mě je toto zpracování už moc na sílu. Vtípků kterým jsem se zasmál je výrazně méně než těch, které vyvolali jen zakroucení hlavou. Příběh o šíleném profesorovi a stejně šíleném rádoby diktátorovi nepřekvapí, ale není špatný. Pozadí trochu poodhalí velmi pěkně zpracovaný manuál, který doporučuji nevynechávat. Názor na humornost se může lišit, ale hra bohužel trpí i po hratelnostní stránce. Ovládání a kombinování předmětů je klasické, ale logiku ve většině překážek nehledejte. Stejně jako Sam a Max musí i Bud dělat vyložené nesmysly aby se příběh posunul dále. Ano, vím že téměř každá dobová adventura obsahuje nějaké slabší hádanky, ale tohle je jeden z těch nejhorších příkladů.

Nijak nepomáhá ani nepříjemně častý pixel hunting. Kombinace těchto faktorů, spolu s nezajímavým humorem, vedla k nahlížení do návodu při jakémkoli trochu delším záseku. Celkově jsem návod otevřel snad desetkrát a to už dlouho nepamatuji. Přitom je to škoda, pár povedených částí ve hře je. Ani grafika není špatná, technicky vše šlape bez problémů, ovládání je v pohodě. Hudba nenadchne ani neurazí, namluvení je spíše slabší a komentáře na nepovedené akce začnou rychle lézt na nervy. Zajímavá je možnost přepnutí ovládání ve stylu LucasArts z napsaných příkazů na ikony. Celkově jde o velmi průměrnou záležitost s řadou problémů. Zahrání bych doporučil opravdu je velkým fandům žánru, případně nadšencům do parodií.

Na hru jsem se těšil ještě před vydáním a dokonce si objednal moc povedenou Xzone edici. Bohužel jsem po pár odehraných hodinách udělal pauzu a ke hře se vrátil až nyní s vydáním Director's Cut. Kromě nové mapy tak nemám moc srovnání, ale hlavní je, že tentokrát mě hra udržela až do konce. Nejvíce jsem nadšen z prostředí. Moravské lesy, bunkr nebo tábor jsou pěkně udělané a člověk se neubrání vzpomínkám. Vše je navíc doplněno dobovými předměty a atmosféra je v pozitivnějších částech hry skvělá. Stejně tak postupně se odhalující příběh je povedený a navzdory narůstající averzi vůči hlavní postavě jsem se těšil na každý další střípek. Pochválit musím i technické zpracování a to i u původní verze, obzvlášť vzhledem k počtu autorů. Hra vyloženě vybízí k hledání krásných výhledů nebo prozkoumávání lesních zákoutí.

Bavilo mě také sbírání bylin a tvorba lektvarů. Klidně mohl být tento prvek více využít namísto nepříliš zábavných stealth pasáží. Samotné temné části nebo útěky nijak nevadí, ale ty tiché průchody skrz celkem velké lokace mě prostě nebavily. Naštěstí jich není moc. Naopak hledání stop a řešení hádanek je povedené a jejich časté napojení na táborové aktivity opět hraje na nostalgickou strunu. Stejně tak chození podle turistického značení je pro našince běžná součást výletů a ve hře si tak připadá jako doma. Zamrzí také zamykání některých částí hry a to i v situaci kdy jsem k tomu neviděl důvod. Některé věci jsem tak nesplnil protože jsem si uvědomil opomenutí pozdě a nahrávat začátek kapitoly mě nelákalo. Na můj vkus je atmosféra dost děsivá, takže jeden průchod je tak akorát. To rozhodně neberte jako zápor, hororové hry si obecně projdu rád, ale zase to nepřeháním. Celkově jsem si hraní užil. Především pro trochu starší hráče má titul zajímavou atmosféru a i kvůli příběhu stojí za projití. Docela bych uvítal další hru od těchto tvůrců, bylo by zajímavé sledovat jak je ovlivnily zkušenosti z tvorby Someday You'll Return. Také se těším na návštěvu některých lokalit v reálu.

Když o tom přemýšlím, doteď jsem žádnou modifikaci Serious Sama nehrál. K Red Day jsem se dostal díky dokončení datadisku Siberian Mayhem. Hry totiž mají stejné prostředí, Mentalem obsazené lokace v Rusku, ale nepřekvapivě se liší hratelností. Red Day totiž vychází ze třetího dílu, takže žádné rozlehlé mapy a trochu důrazu na dokončovací útoky na blízko. Trojce map je udělána opravdu slušně a kvalitou se může směle řadit k těm lepším z třetího dílu. Vzhledem k tomu, že jde o městské lokace je vše relativně kompaktní. Boj tak probíhá na ulicích, v obchodech a stokách post-apokalyptického ruského města a prostředí je jednou z nejpovedenějších stránek modifikace. Styl je rozpoznatelný a značně odlišný od Itálie nebo Egypta.

Potěší, že nejde o pouhý sled map, ale celá kampaň je doplněna o množství plně namluvených cutscén v klasickém Samově stylu. Hudební stránka je docela povedená a ke hře se hodí. Technicky vše běží bez problémů, snadná instalace i spuštění. Hraní včetně slušného, ale nakonec ne kompletního, průzkumu zabralo asi dvě hodiny což je velmi slušné. Celkově jde o povedené rozšíření světa Serious Sama a skvělou volbu před i po hraní Siberian Mayhem. Velká škoda, že další epizoda nikdy nevyšla a už bych ani nedoufal.

Z hlavní čtveřice her postavených na Doom enginu je Strife nejopomíjenější. Původní verzi jsem dohrál zhruba v době vydání, ale na rozdíl od ostatních tří titulů se k němu nikdy nevrátil. A to ani prostřednictvím rozšíření, která u Dooma nebo Heretica sem tam hraji. K zopakování tedy došlo až dnes a díky Veteran Edition i trochu komfortněji. Strife se od většiny tehdejších FPS her liší klidnějším tempem, důrazem na příběh a postupně se otevírajícím světem. Systém levelů je trochu podobný jako huby v Hexenovi, ale zde zůstane většina levelů přístupná do konce hry. Hlavním centrem je malé město s obchody, starostou nebo třeba hospodou. Hráč postupně dostává úkoly a jejich plněním, plus získáváním klíčů a karet, se odemykají další lokace. V několika případech není postup lineární a příběh se může odvíjet jinak. Špatné rozhodnutí sice znepřístupní celkem dost lokací, ale hru lze stále dokončit.

Příběh a design jednotlivých lokací je na hře to nejpovedenější. Rozhovory nejsou pro doomovky obvyklé a dost jsem si tento jiný přístup užíval. Díky čím dál větší rozlehlosti přístupné oblasti jsem se vyřádil i v hledání cest a skrytých oblastí. Co je pro Doom engine neobvyklé, je slabší pocit z akce. Většina zbraní není moc povedená, pocit ze střelby zkrátka nic moc. Nepřátelé také moc nepotěší, jde jen o pár nepříliš zajímavých kousků. Povedenější jsou jen bossové a souboje s nimi většinou stojí za to. Také postupné skládání ultimátní zbraně není špatné, i když ji využijete primárně na bossy. Technické zpracování vzhledem k enginu nemá moc jak překvapit, zaujmou jen trochu živější a proměnlivé lokace. Potěší i možnost vylepšení postavy ve formě zvýšení zdravý a přesnosti.

Samotná Veteran Edition přináší několik vylepšení a novinek. Na první pohled je znatelné vylepšení grafiky a ovládání. Vše je ale velmi věrné, jde pouze o vyšší rozlišení. Hra je postavena na portu Chocolate Strife. Celá řada Chocolate se zaměřuje na věrnost a to až po úroveň kompatibility uložených pozic a bugů. VE se toho dále drží, chyby jsou sice opraveny, ale v lze si je volitelně zapnout, spolu s novým obsahem. Pro mě jde o skvělý přístup, každý hráč si takto může hru nastavit podle svých představ a zvolit si míru věrnosti originálu. Péče byla věnována i hudební stránce a lze si volit mezi variantou OPL2 a Roland SC-55. Bohužel není možné použít originál hardware.

Přítomny jsou i nějaké obsahové novinky. Tři mapy pro multiplayer mě nezajímaly, ale nová úroveň v základní hře je fajn. Takovéhle nenásilné rozšiřování obsahu v nových verzích velmi vítám. Nově jsou ve hře ukryty i tři talismany, jejichž nalezení vaší postavě jen prospěje. Malým bonusem je možnost samostatně odehrát i obsah původní demoverze. Celkově jde o velmi pěkně zpracovanou modernizaci už tak zajímavé a povedené hry. Hraní bych doporučil jak těm, co původní Strife minuly, tak i znalcům originálu.

Tento komentář se mi píše opravdu těžko, protože se ve mě sváří dva odlišné pohledy na Colossal Cave. Více ale převažuje ten první, takže s ním začnu. Hra je jednoznačně míněna jako pocta a věrný remake klasické textovky Adventure známé také jako Colossal Cave Adventure. Tu jsem těsně před a během vydání remaku hrál, což hodně ovlivňuje můj názor. Velmi totiž oceňuji zmiňovanou věrnost. Jak celkové rozložení lokací, tak jednotlivé texty, vše odpovídá originálu. Mimo samotných popisů tu máme 3D grafiku, texty jsou namluvené a vše se ovládá pohodlně myší a klávesnicí. Pro lepší orientaci je možné si zapnout automatické mapování, ale samotný průchod naprosto odpovídá. Co jsem již stihl projít v originálu se zde řešilo naprosto stejně a naopak, kam a jak jsem v remaku postoupil dále, to šlo bez problémů aplikovat i v textovce. A to jsem hrál tu nejpůvodnější verzi pro PDP-10, dokonce na originální hardwaru.

Takže jako fanoušek videoherní historie i textovek jsem velmi ocenil, že se Williamsovi velmi přesně drželi předlohy. A tím se plynule dostáváme k druhému pohledu. Herní mechaniky jsou skoro padesát let staré a to může být pro mnoho dnešních hráčů nestravitelné. Na základě zpětné vazby autoři hru upravují a dle e-mailů s novinkami dělají ústupky. Novější verze tak předává hráči více informací, takových které si v originálu musel zkoušením zjistit sám. Z toho moc nadšený nejsem, ale pokud to pomůže hře zajistit trochu úspěchu a podpořit tak vznik dalších podobných projektů, tak proč ne.

Další kritika se snáší na technickou stránku. Vše sice funguje bez problémů, ale grafické zpracování působí opravdu zastarale. V dnešní době jsou schopné i malé týmy a jednotlivci vytvořit mnohem pokročilejší grafiku. Osobně mě sice aktuální ztvárnění nijak neuráží a atmosféru zvládá vykreslit dostatečně, ale uměl bych si představit i modernější pojetí, které by lépe schovalo starší mechaniky. V každém případě jsem rád, že jsem se mohl podívat do historie i očima a nejen představivostí. Vydání hry u mě navíc přesunulo na začátek seznamu skvělý originál. Celkově hru musím hodnotit pozitivně. I navzdory zmíněným nedostatkům jsem se od prvních okamžiků připitoměle usmíval na monitor a zažíval radostnou nostalgii (a to jsem s originálem začal asi měsíc před remakem). Celou dobu hraní jsem se výborně bavil a to je konec konců nejdůležitější. XYZZY

Rád pro-střídávám herní žánry, ale ještě raději sáhnu do historie a vytáhnu povedenou hru, kterou jsem nejen nehrál, ale ani neznal. Ninja Princess to vše splňuje. Jedná se o shora viděnou akční arkádu ve stylu u nás mnohem známějšího Commanda. Příběh je, jak je u arkád zvykem, jednoduchý. V roli princezny Kurumi utečete svým únoscům a vydáváte se osvobodit svůj domov. Likvidace protivníků probíhá na dálku pomocí vrhacích nožů nebo šurikenů. Pokud nestihnete uhnout nepřátelskému útoku, je možné se na okamžik zneviditelnit. Nepřátelé jsou především všemožní nindžové. Potud jde o celkem klasiku.

Hratelnost posouvají především dva zajímavé a celkem originální prvky. První je, že ztrátu života vám způsobí až útok nepřátel a ne jen samotný dotek. Není tak problém uskočit nebo projít skrz, než nepřítel máchne mečem. Zdánlivě jde o drobnost, ale docela to mění dynamiku akce. Druhým vylepšením jsou dvě oddělená tlačítka pro útok. Obě sice slouží k odhození nože, po sebrání vylepšení šurikenu, ale liší se směrem. První hází ve směru pohybu a druhé vždy nahoru. To neuvěřitelně usnadňuje možnosti pohybu během unikání útokům. V kombinaci s volným posunem obrazu, na rozdíl od podobných her se lze vracet, to umožní i vylákání nepřátel do výhodnějších pozic. To platí pro většinu úrovní, ale je i pár výjimek, například uhýbání před balvany nebo cesta po řece trochu ve stylu Froggera.

Mimo verze pro automaty existují i porty na některé domácí konzole a počítače. Ty bohužel obsahují výrazně horší grafiku a méně úrovní, takže jsem je jen krátce vyzkoušel. Za samostatnou zmínku stojí port pro Sega Master System. Grafika je sice lepší než u SG-1000 a MSX verze, ač stále nedosahuje na originál, ale došlo k zbytečným a přiblblým změnám. Grafika je méně barevná a rádoby dospělejší, ale především byla nahrazena hlavní hrdinka. Kurumi je zde pouze v roli bezbranné oběti, kterou musí zachránit ninja Kazamaru. Takže pokud se do hry chcete pustit, rozhodně doporučuji originál arkádu, která za zahrání určitě stojí.

Do hry jsem se pustil díky komentáři @RomcaT:  a musím souhlasit s tím co napsala. Hra má příjemnou japonskou atmosféru ať už kvůli skládaným obrázkům nebo uklidňující hudbě. Obtížnost postupně narůstá, od jednoduchých skládaček s 60 dílky až po už trochu nepřehledných 350. Počet skládaček naopak klesá od těch jednoduchých a největší 350 je jen jedna. Celkem jde o devatenáct obrázků a k tomu dva bonusové.

Skládání pomáhá automatické uzamknutí dílku při umístění na správnou pozici. Naopak jejich neustálý pohyb ve vodě podél obrazovky je matoucí, obzvláště při větším počtu dílků. U těch početnějších se také stávalo, že jsem uchopil jiný dílek než na jaký myš mířila. To bylo nepříjemné hlavně ze začátku při skládání okrajů. Hra je první puzzle od vývojářů z Decaying Logic, kteří se na tento žánr specializují a do verze Ultimate zařadily i témata ze svých starších her, včetně Japonska. Každopádně na prvotinu jde o pěkně zpracovanou záležitost, která baví a umí i uklidňovat. Navíc zadarmo není důvod hře nedat šanci.

Pro Nintendo 64 vzniklo překvapivě dost povedených FPS a GoldenEye patří mezi ně. Hra je založena na postavě agenta Jamese Bonda, konkrétně filmu Zlaté oko a je to vidět nejen na příběhu a lokacích. V každé úrovni máte totiž hned několik cílů, které je třeba splnit. Nejde tak jen o to prostřílet se k východu, jak bylo v té době časté. Volba obtížnosti také přidává počet úkolů a užijete si tak umísťování bomb, stahování dat nebo přerušování nepřátelské komunikace. Rozhodně tak doporučuji hrát na nejvyšší obtížnost 00 Agent, jinak by vám mohlo uniknout kouzlo tohoto titulu. Za odměnu se navíc odemknou bonusové mise inspirované staršími filmy. Ale zrovna první bonusová mise je asi nejtěžší v celé hře.

Obtížnost dost záleží na opatrnosti při postupu a navíc ji dost komplikuje ovládání. Lze si na to ale zvyknout a díky krátkosti jednotlivých úrovní není problém najít nejvhodnější postup. Délka jednotlivých misí je nejčastěji kolem 10 minut, ale většinu jsem musel alespoň jednou opakovat. Občas byl také problém splnit úkol na minimalizování ztrát civilistů, nepřátelé totiž žádné takové příkazy nemají. Nechybí žádná slavná scéna z filmu a ano dočkáte se i řízení tanku.

Hudební doprovod je správně plný filmových melodií. Grafika už na dnešní dobu dost zestárla a je to vidět především na modelech postav. Naopak zbraně vypadají stále celkem slušně. Manuál je proveden hezky, ale obsah je tradiční. V závěrečných titulcích jsou dvě další překvapivé postavy, které jsem v celé hře nepotkal a dle wiki jsou dostupné pouze pro multiplayer. Škoda, už jsem doufal v další tajné mise. Multiplayer GoldenEye také proslavil, ale nezkoušel jsem ho. Celkově jde stále o povedenou hru se zajímavými nápady, která stojí za zahrání, ale je třeba překousnout nepříliš pohodlné ovládání.

Když byl oznámen datadisk pro čtvrtý díl Serious Sama bylo to příjemné překvapení. Zaprvé kvůli zajímavému zasazení a zadruhé protože tato série moc na datadisky není. Schválně tady používám slovo datadisk kvůli slušnému rozsahu a navíc možnosti spustit hru samostatně. Zmíněný rozsah sice z počátku nevypadá nic moc, přece jen pět úrovní není mnoho, ale jejich délka to vynahrazuje. Nakonec jsem s nimi strávil přes deset hodin, což je slušné. Na poměry Serious Sam 4 nejsou první dvě úrovně moc rozsáhlé, ale to jsem vlastně ocenil. Další tři jsou již větší a především prostřední úroveň je opravdu rozsáhlá. Na rozdíl od původní hry zde většina oblastí alespoň něco obsahuje, takže je každý průzkum odměněn.

Průzkum jednotlivých lokací mě tedy opět bavil a to platí i pro vedlejší mise. V rámci jinak jednoduché a přímočaré střílečky jde o vítané zpestření. Nechybí ani možnost urychlit si cestu pomocí dopravních prostředků a občas pomocí nich způsobit i slušný masakr. Obtížnost je vyšší, ale s tím pomohou i nové zbraně. Také používání již známých gadgetů může větší boje dost usnadnit. Ty silnější rozhodně doporučuji pošetřit na poslední úroveň.

Technická stránka odpovídá originálu, doskakování textur je stále neopravené a otravné. Ale hra běží alespoň plynule a jediné poklesy snímků jsme zaregistroval překvapivě v závěrečných titulcích. Celkově mě toto rozšíření potěšilo, dokonce o něco více než samotná čtyřka. Siberian Mayhem není pouze dílem Croteamu, ale z velké části na něm pracovali autoři z řad moderů a jejich předchozí dílo Red Day bude mým dalším cílem.

První God of War pro handheld Sony PSP sice vyšel až po druhém dílu, ale příběhově jde prequel. Základní hratelnost a mechaniky se od prvních dílů neliší a čekal jsem, že po dost jiném čtvrtém díle to bude problém. To byl ovšem špatný předpoklad, oba přístupy mají své a mohou bez problémů existovat vedle sebe. Takže jak jsem se bál udělat v sérii krok zpět, tak nakonec to nebyl problém a během chvíle jsem se do hry ponořil. Pomáhá i povedený hudební doprovod.

V zásadě by stačilo napsat, že je hra jako první dva díly, ale to není úplně pravda a ani fér. Zaprvé tu je pár ústupků menší a mobilní platformě a za druhé i pár vylepšení. Menší výkon znamená horší grafiku, ale to naštěstí dost vykompenzuje velikost obrazu. Úspornější je i level design, který nedosahuje takové epičnosti a lokace jsou menší. Omezenější ovládání je řešeno kombinací tlačítek, ale je to spíše o zvyk, vše je vyřešeno dobře a pohodlně. Co na tomto díle oceňuji jsou rozumnější QTE sekvence a vynechání hádanek s časovým limitem. Příjemný je i počet truhel na vylepšení. Život, energii i všechny schopnosti jsem měl před koncem na maximu i přestože jsem něco vynechal. Obtížnost je nastavená rozumně, na rozdíl od velkých dílů zde není žádné zásekové místo.

Tentokrát jsem se pustil i do výzev a to hlavně kvůli odemčení bonusových materiálů. Ty jsou vzhledem ke kapacitě kratší, ale stejně zajímavé. Především jsem chtěl vidět ukázku z Lost levels. Celkově je Chains of Olympus kratší a menší God of War, ale se vším všudy. Ve své době muselo jít o skvělou volbu na cesty a za zahrání stojí i dnes. Kratší herní doba mi vzhledem k tomu, že jde pro mě o šestý díl série, vůbec nevadila.

Občas se člověk pustí do hry, která sice vypadá zajímavě, ale není si úplně jistý hratelností. A to platilo i pro mě u hry FixFox. Styl a nápad vypadaly na první pohled dobře, ale zda mě bude bavit samotné hraní se odhadovalo hůře. Po dohrání jsem ale naprosto nadšen. Hra má povedené a dost originální zasazení. Svět budoucnosti ve kterém se lidi nechají "roubovat" zvířecí DNA a navíc samotná planeta Karamel kam se hlavní hrdinka Vix dostane už po pár minutách. Atmosféra hry je podpořena i příběhem, který je z počátku volnější a nabízí tak klid na průzkum planety a seznámení s jejími obyvateli. Závěr je zase intenzivnější a musím říct, že už dlouho mě žádný konec takhle nedostal.

FixFox také vyniká úžasně milou a uklidňující atmosférou. V první polovině hry jsem se nadšeně jen tak potuloval po okolí, plnil nepovinné úkoly, vybíral skrýše a kochal se hudbou i grafikou. Hudební stránka je naprosto skvělá, od melodie v menu po jednotlivé oblasti. Grafika se k tomu všemu krásně hodí a podtrhuje podivnost světa. Vixina činnost spočívá v průzkumu, plnění úkolů a především v opravování. To probíhá formou jednoduché minihry - na každé rozbité místo je třeba použít nebo umístit předmět s požadovanou vlastností. Těch je celkem dost druhů a postupně se přidávají další. Nepoužíváte ale klasické nářadí a díly, ty se bohužel ztratily a tak je nutné vystačit s obracečkou, banánem nebo náplastí. Zní to možná divně, ale do hry se to hodí a je to zábava. Opravil jsem zřejmě dvakrát víc věcí než je potřeba k dohrání a bednu s nářadím naplnil k prasknutí.

Samotná bedna s nářadím jménem Tin mluví a je vaším společníkem. Interakce Vix a Tina je skvělá a ani ostatní hlavnější postavy nezůstávají zajímavostí a zábavností pozadu. Navíc je možné si v každé lokaci vychutnat místní speciality, opravdu v klidu a pomalu vychutnat a ne jen stisknout jedno tlačítko pro snědení. FixFox je příjemný a pohodový zážitek, který ale umí zapůsobit a vyvolat emoce. Prostě velmi povedená záležitost, kterou musím rozhodně doporučit.

V rámci Xzone edice je klasicky i miniartbook, který stojí za to už jen kvůli těm ilustracím. Ale i některé informace jsou zajímavé a přiložené pohledy jsou vyloženě určené k zarámování.

Adventury ze světa Star Treku jsou obvykle celkem populární, ale Harbinger je celkem zapadlý kousek. A po dohrání vlastně nevím proč. Jak je zvykem i u předchozích, jde o kombinaci adventury s akčními částmi. Ty jsou zde výrazně prostší, jde pouze o ovládání střelby. Většinou bez možnosti pohybu, při ovládání zbraní lodi nebo stanice, nebo na předem dané obrazovce z ručního phaseru. Některé sekvence jsou náročnější, ale vzhledem k jejich krátkosti nejde o velkou překážku. Především pronásledování vrahů po stanici bylo povedené.

Důležitější a naštěstí výrazně převažující je adventurní část. Hraje se z pohledu vlastních očí se skokovým pohybem po před-počítaných drahách. Nečekejte žádné sbírání mnoha předmětů, důraz je kladen spíše na kliknutí na správné místo, stisknutí tlačítka a opravdu obsáhlé rozhovory. Ty sice nelze zkazit, alespoň se mi to nestalo, ale bohužel nejsou k dispozici titulky. Opakovat lze jen malou část, takže je potřeba dávat pozor. Možností, z velké části volitelných je hodně, nutné minimum s jednou postavou zabere třeba 3 minuty, ale kompletní rozhovor klidně 15. Přesto doporučuji se prokousat co největším počtem rozhovorů, obzvláště pokud jste fanoušci Star Treku. Setkáte se s většinou starých známých z Deep Space Nine a původní herci dokonce namluvili své postavy. Zápletkou i prostředím se jedná o slušnou epizodu, která by se v seriálu neztratila.

Perfektní namluvení jsem již zmínil a pozadu není ani ostatní audio. S grafickou stránkou je to již slabší. Přesun od kreslené grafiky sice ve své době působil moderně, ale dnes je zastaralost o to výraznější. Nejde o nic hrozného, prostě je na hře vidět její věk. Průlety kamery i jednotlivé lokace jsou velmi pěkně udělané a skvěle zapadají do atmosféry DS9. Ovládání je kompletně myší a bez jakýchkoli problémů. Celkově se jedná o povedené rozšíření světa Star Treku, s dobrým příběhem, atmosférou a jednodušší hratelností. Jediným větším negativem je absence titulků, pokud stejně jako já nedáváte přednost psané angličtině.

Do remaku druhého Space Questu se sice nepustila přímo Sierra, ale Infamous Adventures a to až v roce 2011, ale hře to spíše prospělo. Remaku jedničky jsem vytýkal často necitlivé překreslení do VGA, ale zde autoři odvedli výbornou práci. Jednotlivé obrazovky získaly více detailů a především na planetě vše působí správně tajemně. Také hudební stránka je zvládnutá dobře. Ovládání je dle očekávání kompletně pomocí myši, stejně jako remake jedničky nebo čtvrtý díl. Opět tak dochází někdy k zjednodušení a někdy naopak ke zpomalení. Space Quest II je obecně o něco delší, takže zrychlení dané novým ovládáním není tak výrazné. Průchod jsem si překvapivě pamatoval méně, což také prodloužilo herní dobu.

Příběh a většina ostatních prvků je věrná předloze, pouze se objevilo pár nových vtípků a easter eggů. Hodně mě potěšila nová a povedená minihra Troll's Tale, která je sama věrným remakem stejnojmenné hry. Rozhodně si minihru projděte, je to další kousek herní historie ve velmi příjemném podání. Autoři připravili dokonce i manuál, který doporučuji projít. S hraním to na rozdíl od originálních parserovek moc nepomůže, ale kvůli povedenému a zábavnému zpracování stojí za přečtení. Ve výsledku zde máme verzi která se vedle originálu nemá za co stydět. Ten má ale stále co nabídnout, takže v tomto případě bych doporučil odehrání obou verzí.

V plánu mám samozřejmě dohrání všech her od Sierry, ale primární jsou ty známější nebo povedenější tituly. Troll's Tale tak měl čekat na dohrání nejspíš dalších 10-15 let, ale rozehrání remaku Space Quest II od Infamous Adventures vše změnilo. Hra je totiž součástí remaku jako volitelná minihra na automatu a po jejím dohrání jsem se pustil i do originální verze. Pro srovnání mám odehranou jak původní pro Apple II, tak trochu novější PC verzi. Ve všech třech případech jde o textovku doplněnou grafikou ve stylu Hi-Res adventur, ale s jednodušším ovládáním. Místo vypisování příkazů tentokrát vystačíte s výběrem z možností, maximálně můžete vyvolat inventář, ale pouze pro přehled. V remaku se hra ovládá myší, ale nabízí stejné možnosti.

Cílem je posbírat ukradené poklady v jednoduchém labyrintu obrazovek. Projít na konec, třeba i náhodně, není moc komplikované. Jedinou překážkou je původní zloděj - Troll. Ten se náhodně objevuje na obrazovce a když je přítomen, tak nelze sebrat předmět. Původní grafika je hodně jednoduchá, ale pohádkovou atmosféru zvládne podpořit. Hra je vytvořena na enginu Graphics Magician a stejně jako ostatní je určena spíše mladším hráčům. V remaku je hra mnohem hezčí a jde o příjemný bonus. Troll's Tale není špatná hra, ale je třeba k ní přistupovat jako k jednodušší a velmi krátké záležitosti. Herní doba je na první pokus zhruba půl hodiny, ale při opakovaném hraní na jiné platformě nebyl problém hru projít ani za 10 minut. Za zahrání stojí, ale především v rámci remaku Space Quest II.

V přípravě byla i verze pro počítač Coleco Adam, ale nikdy nevyšla. Alespoň byla později uvolněna a dnes ji lze sehnat a vyzkoušet, prý i na reálném hardwaru. Změny se ale týkají jen technické stránky hry. Hra je každopádně plně funkční a bez problémů ji lze dokončit.

Oficiální remake prvního Space Questu se příběhově i většinou hádanek drží své předlohy. Z toho by na první pohled mohlo vyplývat, že půjde o stejně dobrou nebo dokonce lepší hru. Bohužel to tak není. Jednou z hlavních změn je samozřejmě grafika, která se z EGA posunula již do VGA. Obecně není špatná, ale často nevystihuje atmosféru originálu. Není dodržena ani základní barva lokace, takže třeba pouštní planeta, která zjevně měla evokovat Tatooine zde působí naprosto jinak. I samotné městečko je zde takové veselejší a spíše parodičtější. Pro nové hráče to asi není problém, ale vlastně z toho nezjistí, jaká byla původní hra.

Druhou velkou změnou je ovládání - parser nahradila myš, přesně ve stylu novějších Space Questů. To samozřejmě ničemu nevadí, jen to řadu hádanek zjednodušuje. Už tak nepříliš dlouhá hra působí ještě kratším dojmem. Navíc některé předměty je jednoduší najít díky popisu z parseru a napsáním příkazu, než hledáním kurzorem na obrazovce. EGA verzi jsem hrál v roce 2018, takže si dost věcí pamatuji. Remake jsem tak nakonec prošel asi za pouhé 3 hodinky. Potěšila mě část s ovládáním vznášedla. Nejen, že je výrazně jednodušší a projel jsem ji na první pokus, ale hra dokonce nabídne možnost ji přeskočit. Také získání peněz z automatu je díky magnetu o dost kratší. Dalším příjemným vylepšením je hudba. I původní je dobrá, ale zde technický posun jednoznačně prospěl. Příběh a další části se drží originálu. Potěší také pár nových nebo změněných easter eggů. Jde tak stále o velmi dobrou adventuru s pár vylepšenými a pár zhoršenými prvky. Hra rozhodně stojí za zkoušku, především pokud se vám nechce hrát s parserem. Jinak doporučuji dát přednost EGA verzi. Pokud se k sérii budu ještě někdy vracet, osobně tuto novou již vynechám.

S hrami studia FromSoftware mám zkušenosti až z novější doby, ale podívat se na jejich starší tituly mám v plánu již déle. A hned jejich první titul je příjemné překvapení. King's Filed je RPG s akčními souboji, které jsou ale celkem pomalé. Hodně toho lze umanévrovat, ale vyšší level nebo lepší zbraň jsou velkou pomocí. Vše se odehrává v pohledu vlastních očí s plynulým pohybem. Kromě soubojů čeká na hráče pět pater plných překážek, předmětů a pastí. Celkový dojem je velmi příjemný a atmosférický, nejvíce jsem celou dobu vzpomínal na Ultimu Underworld. To je samozřejmě obrovská pochvala, ale King's Field její úrovně nedosahuje. Pocit ze hry je ovšem podobný, jen zde není tak živý a propojený svět.

Design jednotlivých pater je povedený, postupně se objevují záludnější překážky a s novými schopnostmi je třeba se vracet. Důležitý je pečlivý průzkum, skryté lokace mohou obsahovat velmi užitečné předměty a zbraně. Obtížnost je vyšší především na začátku, než si člověk osvojí styl soubojů a trochu vylepší postavu. Mimo nacházení lepšího vybavení a zvyšování statistik při přechodu na vyšší level se ještě samostatně dá vylepšovat magie a síla. To probíhá jejich používáním, tedy kouzlením nebo útočením zbraní, ale je nutné zasáhnout nepřítele, nelze to provádět jen naprázdno. Hra není moc dlouhá, ale průzkumem a využitím pár oblastí s nekonečným počtem nepřátel pro levelování se může dost protáhnout. Tahat postavu nějak extrémně ale není nutné. Na maximálním levelu jsem přišel k finálnímu bossovi a na tři rány ho sundal než mi vůbec stihl ubrat znatelné množství zdraví. Hra původně vyšla jen v Japonsku, ale anglický fanouškovský patch funguje bez problémů. Celkově jde o povedenou hru a vzhledem k hodnocení dalších dílů je na co se těšit.