Po delší době jsem hrál nějaké strategické RPG a nebylo to vůbec špatné. DioField mě od začátku zaujal prostředím a stylizací. Příběh stále se rozrůstající skupiny bojovníků nabízí méně i více překvapivé zvraty. Je zajímavý i na obecné úrovni historie celého ostrova, ale především osudů jednotlivých postav. K většině z nich je obtížnější najít si vztah, ale pár oblíbenců nakonec vykrystalizuje. Příběh je podáván formou pěkně stylizovaných animací, ale větší podrobnosti obsahují spíše četné rozhovory.

Hlavní část hry tvoří boje ve strategickém režimu. Ten je graficky nejslabší částí, jinak celkem povedené hry, ale herně je vše v pořádku. Boje v reálném čase pěkně plynou, ale při každém zadání nových příkazů se vše zapauzuje. Pro taktizování je tak prostoru dost. Důležité je jak správné manévrování s čtveřicí ovládaných postav, tak využívání speciálních schopností. Obtížnost je od počátku spíše nižší, až v pozdějších fázích přituhne. Pokud ovšem pečlivě plníte všechny vedlejší mise a ještě k tomu občas nějakou zopakujete, budete od poloviny hry na vyšším než doporučeném levelu. Mise má smysl opakovat kvůli získání všech odměn - například z minuté truhly, za dodržení časového limitu nebo projití bez smrti postavy. U opakování misí mi vadilo i znovu-přehrávání všech animací a rozhovorů.

Hra je rozdělena do sedmi kapitol z nichž většina obsahuje kolem pěti příběhových misí. K tomu připočítejte zhruba stejné množství vedlejších. Ty jsou obvykle celkem zajímavé, sice často kratší, ale také náročnější. Podle zadávaných úkolů vypadá hra větší, ale často jde pouze o rozhovory. Čas mezi misemi trávíte obvykle v dvoupatrovém sídle. Zde se objevují jak postavy, které se k vám během hry přidávají, tak i NPC prodávající a vylepšující vaše vybavení a schopnosti. Část činností lze dělat přes menu, ale je zábavnější využívat pohyb po budově. Navíc alespoň neminete žádný úkol nebo rozhovor.

Možností zlepšování postav je dostatek. Každé ze čtyř povolání má svůj strom dovedností a navíc každá postava své specifické bonusy. Lepší vybavení dostáváte za mise, ale lze ho i vyzkoumat a následně koupit. Každá postava má tři sloty - na zbraň a dvě na vybavení. Jako bonus můžete vyvolávat summony s různými schopnostmi, které lze také vylepšovat. Grafika je až na mise spíše průměrná, ale stylizace se povedla. Hudba je fajn, oceňuji přítomnost japonského namluvení. Ve výsledku zde máme povedenou hru, kterou jsem si užil. Dokonce mám po dohrání chuť na další podobnou, což je vždy velmi pozitivní.

Před vydáním 3D remaku jsme se konečně dostal k hraní této legendární textovky. Vzhledem ke vzniku a následnému rozšiřování hry dnes existuje řada verzí pro různé platformy. Dokonce i názvy se liší i u často téměř stejných verzí - od původního ADVENT, přes Adventure pro asi nejčastější Colossal Cave Adventure. Už jenom vybrat co hrát chvíli trvalo, ale nakonec jsem dal přednost zde preferované verzi Microsoft Adventure, která je celkem věrná originálu. Nakonec mi to ale nedalo, chtěl jsem vidět a hrát tu opravdu původní hru. Využil jsem tak služeb Living Computer Museum (doporučuji, skvělé online služby), připojil se na reálný hardware PDP-10 a po troše zvykání na prehistorický systém spustil :ADVENT.

Parser je i proti jen o něco novějším hrám, jako Zork, celkem omezený a v originále navíc bere pouze velká písmena. Přesto není problém do hry po pár pokusech vklouznout a užívat si tajemnou atmosféru prapodivné jeskyně. Všechny základní varianty jsou na maximálních 350 bodů s cílem sesbírat různé poklady a umístit je na svá místa v domku. Hra obsahuje mnoho podobností s pozdějším Zorkem, od pokladů po zloděje. Každý předmět je dostupný pomocí trochu jiné finty a vždy je třeba na něco dávat pozor. Strategii postupu také ovlivňuje klasicky omezený inventář, ale naštěstí není problém předměty různě povalovat. Předmětů není mnoho, takže dojít ke správné kombinaci lze. Obtížnost je dána především členitostí jeskyně, řadou jednosměrných cest a slepých uliček. Po vytvoření mapy a zjištění cest k jednotlivým předmětů je dohrání již celkem krátké. Další pokusy také značně urychlují magická slova, která lze využívat i před jejich objevením v daném průchodu. Chce to ale trpělivost, pečlivě mapovat, při každém pokusu zmapovat jiný směr a pak finální kompletní průchod. Na jeden dva pokusy se hra projít nedá. Poslední tři předměty jsem nemohl najít, ale na návod nakonec nedošlo. Vyšel totiž zmiňovaný remake a jeho postupy jsou platné i zde.

Závěr je zajímavý a vše vyzní vlastně překvapivě zábavně. Hra má stále svou atmosféru a hrát ji alespoň vzdáleně na originální hardware je zážitek. Mnoho principů a mechanik využily pozdější hry, jde o významnou historickou hru. Překvapivě se slušně hraje ještě dnes a rozhodně jsem si ji užil. Pokud vás textovky neděsí, tak doporučuji zkusit i tuto.

Rozšíření nejsou pro adventury moc běžné a z dobrého důvodu. Dobrý příběh je u adventur celistvý a rozumně se tak dá navázat jen na konec nebo před začátek, což zase většinou vylučuje série. Zde se autoři pokusili vstoupit do děje téměř před koncem. Vyplňují celkem na sílu jedno volné místečko malou mezihrou za Oskara. Hraní za tuto populární postavu je dobrý nápad, ale není moc prostor ho využít. Zhruba polovinu velmi krátké herní doby tvoří animace, navíc z velké části již dříve viděné. Pak následuje projití několika známých lokací a jedna nová budova.

Co víc také chcete stihnout mezi probuzením a brzkým odjezdem dále. Ve výsledku tu máme půl hodinové rozšíření, které kdyby bylo rovnou součástí původní hry, tak zabere asi deset minut. Potěší snad jen způsob Oskarova vyprávění a spolupráce s roztomilým a šikovným Youkim. Tuk tuk.

První dva díly série Syberia okouzlí především atmosférou a prostředím. Naštěstí oboje zůstalo alespoň z větší částí zachováno i v díle třetím. Ten bohužel nedosahuje úrovně svých předchůdců, ale nejde o žádnou katastrofu. Začnu hned tím nejhorším a to technickou stránkou hry. Hrál jsem až skoro pět let po vydání a stejně jde o nejproblematičtější titul za poslední roky. Zlobí především ovládání. Zkoušel jsem požít myš, klávesnici i gamepad, ale nic nefunguje úplně správně. Kurzor neustále mizí, takže řešení některých úkolů je peklo. Pohyb postavy je o něco lepší na klávesnici s občasnou pomocí myši. Neustálé řešení těchto obtíží přidá klidně hodinu k hernímu času, což je dost hrozné. Grafika není špatná a občasné poskakování některých postav nebo objektů je už jen drobná nepříjemnost.

Navzdory těmto odrazujícím potížím má smysl dát hře šanci. Pokračování příběhu Kate Walkerové je celkem slušné. Grafika sice nepůsobí tak jedinečně jako v předchozích dílech, ale i tak dokáže vykouzlit moc pěkné scenérie. Například lanovka nebo zábavní park mě vyloženě nadchly. Atmosféru si hra dokázala udržet i díky hudbě, především ústřední motiv je hodně povedený. Mezi nejdůležitější prvky adventur patří hádanky a rozhovory. Zde třetí Syberia uspěla tak napůl. Většina částí je celkem jednoduchá, ale najde se i několik zajímavějších úkolů. Často dobrá myšlenka je ovšem znepříjemněna provedením. Některé prvky jsou totiž aktivní až po sebrání něčeho jiného nebo určitém rozhovoru. Snadno tak projdete pečlivě jednu část, začnete hledat řešení jinde, ale je nutné se vrátit a najednou sebrat dříve neaktivní objekt. Někdy to dává smysl vzhledem k příběhu, ale častěji je to ke škodě a vede ke zbytečným zákysům.

Závěr je celkem neuspokojivý a jsem rád, že už je k dispozici, mnohem lépe hodnocený, čtvrtý díl. Syberia 3 je hra s potenciálem, který ale nebyl využit a navíc ho zbytečně sráží mizerné technické zpracování. Děj je v některých momentech opravdu silný, i když trochu předvídatelný. Celkově je ale svět a prostředí natolik zajímavé, že bych ani tuto část dobrodružství Kate nevynechával. Přesto se k tomuto dílu nejspíš nikdy nevrátím.

Poslední hra od Capcomu podle Disney Afternoon je velkým zklamáním. Opět jde o tradiční plošinovku, ale jak kvalitou, tak chybami je hodně podobná nepříliš vydařeným TaleSpin. Problém je především ovládání a reakce hlavního hrdiny. Vše je zpomalené, trochu ve stylu Aladina, ale nepříjemně. Také po zásahu od nepřítele je postava nehezky dlouho mimo. Je to přitom škoda, protože úrovně jsou sice lineární, ale dobře navržené. Takhle jsem se ale především těšil až budu na konci. Sbírání policejních odznaků a tím navyšování maxima bomb je fajn. Obecně boj kombinováním skákání na hlavu, bomb a rychlého rozběhu je dobrý nápad. Rychlé běhání je také potřeba na určité překážky. Nápady zjevně nechyběly, jen to provedení pokulhává.

Obtížnost je relativně rozumná až na pár těžších pasáží. I několik skokanských úseků dá zabrat. Životů je ale dost, především pokud vše pečlivě sbíráte. Já zhruba jednu a půl úrovně spíše proběhl a bylo to znát, dále už jsem byl pečlivější. Grafika se povedla, vše vypadá a hýbe se hezky. Věrnost předloze nemohu posoudit, tento seriál mi také nic neříká. Docela by mě zajímalo, zda mám tak špatnou paměť nebo se mi to třeba nelíbilo. Hra každopádně za moc nestojí, podle Disney Afternoon existuje řada výrazně povedenějších plošinovek.

Právě jsem dohrál Space Quest XII, teda X nebo I? Už vím, byla to čtyřka, tohle cestování v čase je strašně matoucí. Jak je už asi zřejmé, příběh čtvrtého dobrodružství Rogera Wilca se točí kolem cestování v čase. To je zde zpracováno velmi vtipně, jednotlivé epochy mezi kterými cestujete jsou různé "díly" Space Questu. Podíváte se třeba do jedničky, dokonce i částečně v EGA grafice. Hra je skvělou kombinací správného sci-fi příběhu s rozumným humorem. Každou chvíli se objeví něco vtipného nebo nějaká narážka, ale hra nesklouzne k parodii. Hlavní příběh je jak okopírovaný z Terminátora, ale lze vidět i scény nebo narážky z mnoha dalších filmů a her. Přesto hra zůstává Space Questem a krásně navazuje na předchozí díly. I finále je povedené a uspokojivé, což bývá u mnoha her problém.

Hratelnost asi u čtvrtého dílu úplně nepřekvapí a největší změnou je technologie. Ta má právě vliv i na samotné hraní, přešlo se již na ovládání kurzorem. S tím je potřeba počítat při designu lokací a hádanek a místy je to vidět na obtížnosti. To co je s parserem jednoduché může myš komplikovat, ale samozřejmě to platí i obráceně. Zkrátka nestačí vzít hru a pouze změnit ovládání. U těchto přechodových dílů Sierry je vidět ještě nedotaženost nového konceptu. Nejedná se o žádný velký problém, ale některé části vyžadují více trpělivosti. Na vše lze nakonec přijít, není zde žádný extra nepochopitelný úsek, přesto hra svádí k nahlédnutí do návodu. Nikoli kvůli obtížnosti hádanek, ale stále přítomnému nebezpečí, díky němuž není tolik potřebný klid. K atmosféře hry to perfektně sedí, ovšem při desátém úmrtí rukou pronásledovatelů při hledání postupu člověk snadno ztratí trpělivost. Nakonec jsem si pomohl dvakrát a buď to vlastně bylo zřejmé řešení nebo jsem postupoval pouze pomalu. Důležité je lokace pečlivě zkoumat aby nezůstal nedostupný důležitý předmět. Také pravidelné ukládání do samostatných pozic rozhodně doporučuji, ale to platí pro většinu starších adventur.

Grafika i hudba jsou jako obvykle na skvělé úrovni, pouze úvodní lokace nepatří mezi ty reprezentativní. Nakreslena je vlastně dobře, ale není moc zajímavá. Hra je rozdělena na několik oblastí, ale většina z nich je dost malá. Mimo jednu se nikde moc nezdržíte, jde pouze o pár obrazovek a jednou dokonce jeden předmět. Lokace jsou to přitom zajímavé a je škoda, že autoři více nevyužily jejich potenciál. Plného počtu bodů jsem ale nedosáhl, takže určitě ještě někde něco zůstalo nevyužité. Hra se dočkala i namluvené verze a některé hlasy patří zaměstnancům Sierry, například i Jane Jensen. Výborný je i manuál / časopis, opět skvělý doplněk hry, rozhodně by byla chyba jeho čtení vynechat. Ve výsledku jde o velmi povedené pokračování, které sice nedosahuje na výborný třetí díl, ale stále je zábavnou a atmosférickou sci-fi adventurou.

Podle seriálů z pořadu Disney Afternoon vzniklo mnohem více her něž je součástí kolekce od Capcomu, ale většina dalších je od jiných firem. Capcom ale vytvořil ještě dvě další, tentokrát už pro SNES a Goof Troop je tou první. Tentokrát nejde o plošinovku, ale z vrchu viděnou akci kombinovanou s logickými úkoly, nejvíce připomínající Sokobana. Hratelnost je tak naprosto odlišná a musím říct, že po tolika plošinovkách to bylo fajn. Hratelnost je navíc velmi příjemná a poměr akce s pomalejšími logickými částmi je přesně akorát. Během pěti různých lokací dojde i na pár obrazovek, ve kterých je nutné oba přístupy kombinovat. Dalším prvkem komplikujícím postup je omezený inventář. Je tedy důležité si rozmyslet kdy a co odnést.

Hra není příliš obtížná, ale nejvíce životů lze získat v první a poslední lokaci, takže začátek doporučuji pečlivě projít. Každá část zabere něco kolem půl hodinky. Není nutné hrát na jeden zátah, po každé lokaci získáte kód pro pokračování. Hra je tedy vhodná i na kratší seance. K dispozici je i možnost hraní ve dvou, nezkoušel jsem, ale je to lákavé. Technické zpracování je díky modernějšímu hardware mnohem detailnější a navíc se opravdu povedlo. Pokud někdo potřebuje důkaz o povedeném game designu, tak jeden z jeho hlavních autorů je Šindži Mikami. Celkově jde o velmi příjemnou hru, kterou by byla škoda minout.

Adventury od Sierry jsou mé nejoblíbenější a série s Laurou Bow je jedním z jejich vrcholů. Druhý díl nás přenáší do doby, kde je Laura již vystudovaná novinářka a právě získala novou práci. Z relativně obyčejného článku se stává mnohem zajímavější a větší případ, není nutné dodávat, že hlavní hrdince jde i o život. Příběh je docela spletitý a je nutné vše pečlivě zkoumat a s každým hovořit. Informace a důkazy jsou vše a výsledek rozhodne o konci hry. Těch je totiž několik a v každém se dozvíte jak závěr vyšetřování ovlivnil život nejen hlavní hrdinky, ale i dalších postav. Celý děj je situován do New Yorku roku 1926, větší část především do perfektně zpracovaného Leyendecker Museum. V muzeu naleznete několik sekcí nad rámec ústřední nové egyptské expozice, například dinosaury, a o každém exponátu je ve hře alespoň stručná informace. Perfektní je i dodávaný neherní obsah. Mimo klasického manuálu je totiž přítomen i průvodce muzeem s plánkem a krásně zpracovaným popisem jednotlivých expozic i některých exponátů. Rozhodně doporučuji mít ho během hraní po ruce, skvěle doplňuje atmosféru. Hra moc dobře zachycuje dobovou atmosféru, k čemuž dopomáhají i postavy. Ty jsou sice vytvořené dle jasných stereotypů, ale zapadají perfektně a často vykouzlí úsměv na tváři.

Oproti prvnímu dílu je zde využit již novější engine, takže se můžete těšit na VGA grafiku a ovládání přepínatelným kurzorem. Grafika je tradičně Sierrovsky povedená, na jednotlivé lokace je radost pohledět. Jen postavy mohly být nakresleny lépe, v tomto mám raději jednodušší ale jaksi líbivější styl prvního dílu. Při pohledech zblízka během animací je ale vše naprosto skvělé. Hodně musím také vychválit hudbu, jde o jednu z her kvůli kterým jsem rád, že mám Rolanda. V CD verzi je přítomen také dabing, ale jeho kvalita je nevyrovnaná. Některé postavy se povedly, jiné zkrátka méně.

Ovládání je bez problémů, jen u některých přechodů na jinou obrazovku hra nereaguje nejlépe. Ideální je kombinovat pohyb s klávesnicí, vše je tak rychlejší a plynulejší. Relativně komplikované je také ovládání rozhovorů. Po vybrání patřičné funkce a postavy se otevře deník nabízející všechna témata. Nejsou nijak omezována, takže se lze bavit o každé postavě, lokaci, předmětu a několika dalších tématech. Není toho tolik, ale probrat vše by bylo opravdu na dlouho. Možná byla jedna z motivací autorů, aby se hráči nebavily s každým o všem. To totiž opravdu není nutné a lze volit jen témata, která vedou k řešení událostí. I tak je jich někdy příliš a minimálně by se po dokončení konverzace mohl deník otevřít znovu. Kromě rozhovorů je vaším nejdůležitějším úkolem poslouchat o čem se baví ostatní, sledovat události a pečlivě zkoumat a sbírat důkazy.

Stejně jako v jedničce hraje svou roli i faktor času, být ve správnou dobu na správném místě. Hra je v tomto ale trochu shovívavější a neměl jsem pocit takového spěchu. Ačkoliv jsem hru již kdysi hrál, tak se mi na poprvé nepovedl nejlepší konec a musel jsem se vrátil o pěkný kus zpět. Naštěstí nejde o velký problém, když víte co a jak a nečtete pečlivě rozhovory, tak je proběhnutí i větší části celkem rychlé. Rozhodně se vyplatí pečlivě ukládat. Tentokrát jsem využil také relativně novou češtinu, překlad není špatný a žádné problémy nezpůsobuje. Ve výsledku zde máme skvělou detektivní adventuru, která má hodně co nabídnout i v dnešní době.

Do remasterované verze prvních DuckTales jsem se pustil jen pár dní po dohrání originálu a mohu tedy dobře srovnávat. První čeho si všimnete je, dle očekávání, grafika. Ta je výrazně modernější než mohla být na NESu, ale stále pěkně kreslená, věrná seriálové předloze. Samotné hraní je navíc doplněno o animované sekvence a kompletní dabing. Příběhové vsuvky se spouští i během úrovní, ale to mě upřímně spíš vytrhovalo z herního tempa. Další změny už nejsou tak jednoznačně pozitivní, i když z velké části ano. Hlavní jsou úpravy designu jednotlivých úrovní a dokonce nějaké nové. To by člověk od remasteru úplně neočekával. Jde především o úroveň hned na začátku hry, která předchází, původně rovnou dostupnému, výběru lokace. Krátká, spíše tutoriálová oblast, ale potěší. Původní úrovně byly modernizovány a dostalo se jim několika nových tajných oblastí a úkolů. Následné příklady změn dávám raději do spoileru. Například hned v Amazonii je nutné sesbírat speciální mince pro otevření postupu dále, místo dřívějšího peněžního obnosu / bodů. Někdy ale došlo i k zjednodušení a pro klíč se tak již nevracíme do Transylvánie, která je nyní také lineárnější. 

Změny se dotkly i hratelnosti. Za velmi pozitivní považuji ovládání pogo funkce hůlky ve stylu druhého dílu, tedy jednou klávesou místo kombinace se šipkou dolů. Funkce je navíc volitelná, takže lze hrát i postaru - skvělé řešení. K dispozici je také volba obtížnosti, takže je hra přístupnější. Hrál jsem na normální, která zhruba odpovídá až na dvě drobnosti. Za prvé dost pomáhá zjednodušené ovládání a za druhé lze získat více bonusových srdíček, což usnadní pozdější fáze hry. Upravené jsou i souboje s bosssy, jsou komplexnější, delší, ale ne těžší.

Po dokončení úrovně je, kromě volby další, možné si klasicky zaplavat v trezoru nebo si za získané peníze nakoupit bonusové arty, malby nebo hudbu. Tento bonusový obsah je moc pěkný a obsahuje materiály nejen z remasteru, ale i původní verze a dokonce něco málo ze seriálu. I když jsem musel s hrou strávit více než dvojnásobek času, odemkl jsem si vše. Sice mě už opakování některých úrovní moc nebavilo, ale podobné materiály vždy vítám. Jejich zařazení přímo do hry a využití tak často zbytečných bodů je dobrý nápad. Celkově jde o velmi povedený remaster a poctu původní hře, který je navíc přístupný pro nové hráče, ale ani neurazí fanoušky originálu.

Pokračování dobrodružství Rychlé roty je zhruba na úrovni prvního dílu. Příběh navazuje a opět se vystřídá řada různorodých lokací. Fat Cat se po útěku z vězení vrací na scénu a chce si vyřídit účty s našimi hrdiny. Stejně jako předchozí dvě hry kolekce, klade i tato o něco více důrazu na příběh. Stále jde o jednoduché vyprávění, ale už je ho prostě přítomno více. Jednotlivé úrovně jsou podobné jak rozsahem, tak obtížností. Výraznou proměnu prodělali souboje s bossy, jsou mnohem propracovanější a zajímavější, často také obtížnější. Ani při opakování není možné postupovat moc rychle, obvykle je nutné čekat na výskyt prostředku, kterým jim způsobíte poškození.

Úrovně jsou o něco povedenější než v jedničce, především ty tři před koncem, které lze hrát v libovolném pořadí. Ačkoliv jde o nejnovější hru v Disney Afternoon Collection tak technické zpracování nedosahuje na DuckTales 2. Na rozdíl od jedničky jsme také vyzkoušely hru pro dva a rozhodně musím tento režim doporučit. Spoluhráči si mohou dost pomáhat a díky možnosti záchrany druhého je obtížnost výrazně nižší. Zatím jsme odehráli pouze první tři úrovně, ale určitě hru dokončíme a možná se tak vrátíme i k prvnímu dílu. Jednu připomínku bych ale měl. Zvykl jsem si celou kolekci hrát na klávesnici, ale kooperaci nelze ovládat kombinací klávesnice a myš, jsou nutné dva ovladače. Není to velký problém, ale pokud jste zvyklí na něco jiného, je to nepříjemné. Celkově jde opět o povedenou plošinovku, která je povinností pro všechny fanoušky jedničky.

Druhý díl splňuje vše co se od pokračování v devadesátkách očekávalo. Opět se vydáváme se strýčkem Skrblíkem na honbu za pokladem, která nás provede řadou zajímavých lokací. Od pouště, přes hrad ve Skotsku po Bermudský trojúhelník - všechny části jsou zpracovány zajímavě a jedinečně. Největším problémem prvního dílu bylo nepohodlné používání hůlky jako pogo tyče. Zde již funguje podle modernějšího očekávání pouze stiskem jednoho tlačítka, což neuvěřitelně zlepšilo zážitek. Navíc je možné ji použít i na pár nových triků. Hra má podobný rozsah, ale úrovně jsou trochu komplexnější a obsahují více skrytých oblastí. Lze v nich najít například útržky map k pokladu.

Prozkoumávat jednotlivé úrovně je zábava a to i díky rozumnější obtížnosti. Žádná část není přehnaná, takže lze klidně procházet a zkoumat. Po každé úrovni lze navíc za získané peníze dokoupit životy nebo zdraví, což pomůže a dále motivuje ke kompletnějšímu procházení. Po tomto zjištění jsem procházel úrovně možná až zbytečně pomalu a pečlivě, přesto jsem neobjevil všechny tajné oblasti. Ani bossové nejsou nijak komplikovaní, jen dva jsem nedal na první pokus, zdaleka největší problémy dělal golem. Nakonec tedy dohráno bez přetáčení, pouze s ukládáním na začátku úrovní. Poprvé jsem se také odhodlal do režimu Boss rush a není to špatné. První pokus 18 minut, druhý 8 minut - není to úplně zlé a čas hodně kazí ten golem. Pro představu, jeho porážka zabrala 15 respektive 4 minuty, chtělo by to trochu potrénovat. Každopádně časy kolem minuty z vršku tabulky hodně obdivuji, ale takových pět minut by bylo po troše tréninku reálných. DuckTales 2 jsou mnohem vyváženější a lépe odladěný zážitek, který není problém si užít i bez dlouhých hodin trénování každé části. Za mě rozhodně nejpovedenější hra v Disney Afternoon Collection.

Jediná hra z kolekce Disney Afternoon jejíž předlohu si vůbec nevybavuji. Snad jsem seriál nikdy neviděl nebo neutkvěl v paměti. Hře to každopádně nijak nevadí a obstojí i sama o sobě. Jde totiž o nejpropracovanější plošinovku v kolekci. Jako kačer Kabrňák bráníte město před zločinem a na konci každé z sedmi úrovní porazíte jednoho zločineckého bosse. K dispozici je slušná základní zbraň schopná tří výstřelů rychle v řadě, nalézt lze ale i další jako plynový granát nebo blesky střílející do šikma. Střelbu nepřátel je možné mimo vyhnutí i vykrýt svým pláštěm, což se v některých situacích hodí. Stejně tak různé zbraně mohou výrazně pomoci v konkrétních situacích.

Tempo je tentokrát spíše rozvážnější, postupoval jsem více opatrně a likvidoval protivníky hezky jednoho po druhém. Jedinou výjimkou byla úroveň v lese, kde je lepší některé části proběhnou rychleji i za cenu ztráty části zdravý. Obtížnost je celkem rozumná, jen v několika málo částech naroste. Souboje s bossy jsou po odhalení slabin také v pohodě. Vystačil jsem s ukládáním na začátku úrovní a před bossy, přetočení využito asi dvakrát. Moc se mi do toho nechtělo, ale ten jeden úsek mi prostě nešel. Postup je opět částečně nelineární, v prvních dvou fázích je výběr ze tří úrovní a až závěrečná sedmá je pevně daná. Darkwing Duck také nejvíce sází na filmovost a řekl bych že i příběh. Například animace při vstupu do každé úrovně vyvolává dojem, že si s tím dali autoři trochu více práce. Celkově jde o velmi dobrou plošinovku, kterou jsem si s radostí zahrál.

Dle recenzí a hodnocení vypadalo Bad Mojo jako celkem slušná adventura, ale bohužel s tím nemohu souhlasit. Nápad hrát za švába je celkem dobrý a ač nejsem příznivec hmyzu, zní to alespoň zajímavě. Slušné je i zpracování. Hrál jsem Redux verzi z GOGu, takže časté filmové sekvence vypadají celkem k světu. I grafika samotné hry je dobře pojatá, vyloženě fotorealistická. Autoři se snaží představit nechutnější část běžného světa, což se daří, ale mám pocit že to je jediné co na hře zůstalo. Samotná hratelnost je v podstatě pobíhání po obrazovkách, které díky nepřekonatelným překážkám tvoří labyrint a vyhledávání několika málo aktivních částí. Občas je problém poznat co bude reagovat a co ne, ale naštěstí není rozsah moc velký a postupně začne být jasnější jak pokračovat.

Hra není složitá, neobsahuje ani žádné hádanky v obvyklém adventurním smyslu. Šváb logicky nemá ani žádný inventář. Vždy stačí někam dojít, přes něco přeběhnout, maximálně něco mírně posunout. Ovládání pomocí klávesnice ve stylu tank není zrovna nejpohodlnější, ale hra má pomalé tempo a nevyžaduje žádné složité pohyby, takže v pohodě. Co dostatečně motivuje k dohrání je příběh. Ten se během hry z jednoduchého útěku pěkně rozvijí spolu s odhalováním minulosti hlavních protagonistů. Potěší také různé konce, které navíc opravdu dávají smysl. Herně nejvíce potěšila část s mícháním koktejlu Bad Mojo, ale i zde je cítit nevyužitý potenciál. Když to tak čtu, zajímavý příběh který motivuje k hraní a průzkumu, dobře zpracované prostření, ale nezajímavá hratelnost a prostě mě to moc nebavilo - není to až tak špatné, navíc nápad se cení. Za zahrání to stojí, ale nečekejte zázraky.

V Redux verzi jsou přítomné také skvělé bonusové materiály od konceptů a soundtracku po výživná videa s vývojáři. Rozhodně doporučuji si alespoň část prohlédnout. Pokud si při hraní chcete zlepšit zážitek doporučuji čtení Kafkovy Proměny.

Po nepříliš povedeném stejnojmenném shoot 'em upu pro NES jsem se rozhodl dát šanci téhle plošinovce. A rovnou prozradím že jde o mnohem povedenější záležitost. Na začátku je potřeba ve čtyřech různorodých lokacích najít kousky ztracené mapy a následně dorazit do dávného města. Herně jde o klasickou plošinovku, ale nechybí zde nápady a různorodost. Že je každá úroveň jiná graficky je časté, ale nechybí ani experimentálnější části. Povedený je například pobyt pod vodou s upraveným skákáním nebo na vzducholodi při hře za Kida. Jedna z úrovní je dokonce shoot 'em up, který je ale hratelnější a jednodušší než samostatná hra od Capcomu. Také zbraň je vždy upravena podle lokace, aby tematicky seděla.

Hra je určena pro platformu TurboGrafx-16. Její technické zpracování je trošku slabší než na NESu, ale spíš je to dáno zvláštní barevnou paletou. Jinak kresba jako taková je pěkná. Obtížnost je rozumná, s ukládáním na začátku úrovně jsem hru celkem bez problémů dohrál na pár pokusů. Bossové jsou každý jiný, ale když přijdete na správnou taktiku, tak není problém je překonat. Po každé úrovni následuje minihra, ve které lze získat trochu bodů navíc, ale především další život. Nakonec jsem s hrou velmi spokojen, hraní splnilo svůj účel a opět vylepšilo vzpomínky na Letohrátky.

K podobným titulům se píše komentář vždy nejhůře, protože s TaleSpin to vypadalo všelijak, ale nakonec dle mě končí v obyčejném průměru. Jde o klasický shoot 'em up, což je žánr ke kterému Letohrátky tak samozřejmě vedou. Bohužel, ač vypadá tvorba podobného titulu jednoduše, musí být mnoho prvků opravdu dobře nastaveno. S Disney v názvu by hra mohla být jednodušší, ale v devadesátkách to bývalo přesně naopak. To by samo o sobě nevadilo, velká část shoot 'em upů je dost obtížná, ale musí být fér a dobře se ovládat. Zde je obtížnost jak na houpačce, některé úrovně jsem prošel na první druhý pokus bez větších problémů, některé bossfighty jsou vyloženě pro srandu. Naopak některé úseky jsou vyloženě pekelné a byl jsem hodně rád za možnost přetočení.

Taková Ikaruga také nechá hráče umírat na každém kroku, ale po každé je jasné kde a jakou chybu udělal. TaleSpin je v tomhle bohužel příliš nevyrovnaný a ani ovládání nepomáhá. Vše má drobné zpoždění, letadélko nereaguje nejlépe, střelba je navíc dost omezená. Po prvních pokusech a vylepšení motoru jsem většinou raději uhýbal, nepřátel a střel není až tolik a je to bezpečnější. Také se více vyplatí sbírat předměty kvůli penězům na vylepšení, než sestřelovat kde co. Tlačítko pro změnu směru letu letadélko hezky otočí hlavou dolů, což je fajn, ale současný pohyb celého obrazu opět dost komplikuje ovládání. Vzhledem k tomu jak skvěle jsou ovladatelné další hry z kolekce je to zarážející. Vše bych byl ochoten připsat nezkušenosti autorů, ale stejná firma vytvořila již dříve sérii 1942... Asi zde pracoval jiný tým, ale zkušenosti si vyměnit přece jen mohli. TaleSpin nejsou úplně špatná záležitost, ale je tolik lepších her stejného žánru, že není moc důvod je hrát. Přesto nejsou úplně nezábavné a při dostatku snahy se dá většina úseků slušně projít

Druhou dohranou hrou v rámci Disney Afternoon Collection je její nejstarší část DuckTales. Na Kačeří příběhy jsem koukal moc rád a v té době měl na počítači hru Duck Tales pro DOS. Tohle je ale jiná záležitost a i navzdory pěkným vzpomínkám musím uznat, že lepší. Obě hry dobře zachycují atmosféru seriálu, ale zde nejsou žádné nepovedené letecké části. DuckTales je čistá plošinovka s několika jednoduchými pravidly a chytlavou hratelností. Jako strýček Skrblík musíte projít pět lokací, nashromáždit peníze a především poklady. Pět lokací není mnoho a ani nejsou moc dlouhé, ale dostat každou do ruky chvíli trvá. Obtížnost se zdá lehčí než u Chip a Dale, ale možná si už zvykám na nastavené tempo. V úrovních jsou také ukrytá různá tajemství, takže rozhodně stojí za to nikam nespěchat. Hra sice obsahuje časový limit, ale není moc přísný a obvykle je stejně třeba jeden zkušební průchod - kvůli základní orientaci a otestování nepřátel. Hledání má navíc i jiné východy. Sice jsou některé skryté části obtížněji dostupné, ale permanentní zvýšení životů nebo kompletní vyléčení za to stojí. V druhé polovině je díky životům navíc hra ještě o něco přístupnější.

Nechci zase tvrdit, že jde o nějakou pohodičku. Uložení na začátku každé lokace jsem praktikoval stejně a asi u tří čtyř zákeřnějších částí jsem dokonce využil přetočení času. Potěší také drobné propojení jednotlivých oblastí, do Transylvánie se dvakrát vrátíte, a částečně nelineární postup. Každá část je také naprosto specifická, ať už prostředím, překážkami nebo protivníky. Abych jen nechválil, tak ovládání není zrovna příjemné. Jedinou zbraní a zároveň nástrojem je hůlka, ale její použití pro skákání není zrovna intuitivní a celkem často jsem ztratil život právě kvůli chybě v použití. Čekal jsem, že hra bude dobrá, ale stejně dokázala příjemně překvapit. Hraní tak rozhodně doporučuji a díky ní dám šanci i remasteru, který jsem kdysi pouze vyzkoušel.

Plošinovky založené na Disneyho kreslenkách jsou často velmi povedené, ale také celkem obtížné. Oboje platí i pro dobrodružství Rychlé roty. Skákání a pohyb obecně nejsou moc náročné, hra se navíc dobře ovládá. Obtížnost navyšují spíše nepřátelé. Jejich likvidace je možná pouze pomocí zvednuté a hozené bedýnky. Na to často není moc času, navíc mohou na obrazovce dojít a vrátit se nelze. Určitě nejde o hru, kterou lze projít na první pokus, jistá znalost úrovní je nezbytná. Jen první zónu jsem zkoušel snad osmkrát, než se konečně zadařilo. Po nějaké době lze hru dostat do ruky a věřím, že při delším tréninku se dá projít i bez ukládání, ale to dnes naštěstí není nutné.

Hrál jsem na PC v rámci Disney Afternoon Collection, takže lze ukládat a přetáčet čas. Přetáčení jsem nakonec nevyužil, ale ukládal jsem na začátku každé nové oblasti. Tímto stylem hra nabízí asi dvě hodiny. V první fázi je průchod nelineární, několikrát si lze zvolit následující úroveň, ale poslední úsek čtyř úrovní je pevně daný. Téměř na konci každé úrovně následuje souboj s bossem, který, až na úplné finále, není překvapivě moc obtížný. Grafika je povedená a i dnes se na hru kouká dobře. Kolekce nabízí nějaké filtry a úpravy, ale naštěstí je výchozí originální režim. Původní NES verze obsahuje hezký, ale klasický manuál. V rámci kolekce je dostupných několik pěkných bonusů, od hudby, přes různé arty po skeny obalů různých verzí her. Chip 'n Dale je velmi slušná plošinovka, kterou mohu s klidem doporučit.

Poslední týden v tomto roce jsem strávil ve společnosti Krata a Atrea. Jejich příběh jsem kompletně završil teprve včera a rozhodně nelituj ani minuty strávené v jejich společnosti. Nakonec nebyl až takový problém zkompletovat všechny sběratelské položky, i když na dva havrany jsem se musel podívat. Hra zaujme nejen skvěle podaným příběhem a vztahem otce se synem, který se úžasně vyvíjí, ale i světem. Hra je téměř od začátku dost otevřená, ale postupně se jak příběhem, tak díky schopnostem otevírají další oblasti. Svět není až tak velký, což považuji spíše za klad, ale díky tomu je většina lokací detailně a moc pěkně zpracovaná.

Soubojový systém přináší dostatek možností a jedinou nevýhodou je trochu stereotypní sestava nepřátel. V každé oblasti je dostatek činností a tak rozhodně nehrozí žádná nuda. Díky mnoha příběhům a nalezeným poznámkám se rozšiřuje povědomý o světě a jeho mytologii a každý nový zápis je radost číst. V první fázi vypráví příběhy Kratos a několikrát se opakovali, ale později se naštěstí nic podobného nedělo. Dialogy jsou obecně povedené, ale některé opakující se komentáře slouží spíše jako zbytečná výplň. Obtížnost je v příběhové části spíše nižší, ale boje proti valkýrám prověří schopnosti až až. Na velké finále jsem musel pěkných pár hodin shánět materiál na vylepšování, ale na deváté úrovni se již zadařilo celkem bez větších problémů.

Znalost předchozích dílů není nutná, ale za sebe bych to spíše doporučil. Rozhodně to prohloubí zážitek, když víte co má Kratos za sebou a řadu narážek pochopíte dříve a lépe. Už v prvních minutách obsahuje hra několik scén, které podle mě dávají lepší smysl se znalostí minulosti. Pro pořádek musím pochválit i technické zpracování, hra stále vypadá moc pěkně a některé scenérie si vyloženě říkají o zastavení a kochání se. Celkově jde o velký posun v rámci série, který zároveň nekašle na své kořeny.

Chronomaster vypadá na první pohled jako klasická adventura. Že je něco jinak napoví hned vzápětí jméno známého autora sci-fi a fantasy Rogera Zelaznyho. Hra má opravdu zajímavé zasazení do světa, kde je možné vytvořit vlastní vesmír podle vlastních pravidel. Příběh sice nepřekvapí hlavním cílem, ale jednotlivé části jsou povedené a díky cestování mezi vesmíry i dost různorodé. A často také trochu šílené, což platí i pro Zelaznyho knihy, alespoň co mohu posoudit. Prostředí je od sci-fi, přes divoký západ až po pohádku pěkně vytvořeno. Grafika je předrenderovaná a překvapivě celkem povedená, ale za nejlepší považuji celkem často vložené filmečky. Naopak animace postav se nepovedla a jejich pohyb působí strašně nepřirozeně.

Hratelnost je většinu času klasicky adventurní, ke zpestření slouží vesmírná loď, kterou používáte na přesun mezi planetami a vesmíry. V každém vesmíru může být více planet a na každé několik míst k přistání. Už od začátku je možné navštívit tři vesmíry, takže možností k průzkumu je opravdu hodně. Tento rozsah zvedá obtížnost, ale není to neúnosné a to ze dvou důvodů. Za prvé jsou předměty v rámci každého vesmíru uzamčené, takže nehrozí, že by bylo třeba něco z jednoho použít jinde. Za druhé jsou jednotlivé lokace většinou poměrně malé. Hlavní hrdina má u sebe zajímavé vybavení v podobě pokročilého PDA, multifunkčního nástroje, zařízení na hledání "klíčů" k vesmírům a lahvovaný čas. Některé vesmíry se totiž zastavily a pro vykonání určitých akcí je potřeba dodat trochu času. Mechanika celkem častého využívání vlastního vybavení je povedená a považuji ji za jeden z lepších prvků hry. Oceňuji také možnost více řešení, alespoň občas. Sice kvůli tomu nevyužijete všechny sebratelné předměty, ale vzhledem k výše uvedenému to moc nevadí. Horší je nelogičnost některých, vlastně mnoha, činností. Často jsem končil prostým zkoušením všeho možného i nemožného, protože jsem nedokázal najím žádnou nápovědu. I když bylo jasné co je třeba udělat, tak postup byl horší.

Během hraní lze celkem snadno zemřít, ale mimo dostatku ukládacích pozic je k dispozici dokonce quick save, takže žádný problém. Párkrát potkáte nějakou minihru/puzzle, což příjemně osvěží postup. Obtížnost je celkově vyšší. Především silně nepřehledné a šílené bludiště, ve kterém je hodně zvláštních úkolů, dalo dost zabrat. Nepomáhá ani pomalá chůze postavy, zmapovat bludiště by bylo mnohem snazší s rychlejším pohybem. Výsledný dojem je navzdory všemu pozitivní. Hra má úžasnou atmosféru a ten typ hratelnosti ještě tohle vyzkouším a jdu spát. Pokud máte rádi advetury a chcete vyzkoušet něco méně profláknutého, tak Chronomaster za to stojí.

Forsaken je jedna z překvapivě mála her, která se vezla na úspěchu legendárního Descenta. S hrou jsem se poprvé setkal na stránkách Score, na CD ve formě dema a později dokonce plné verze. Přesto mám pocit, že do konce jsem ji nikdy nedohrál. Základní hratelnost se od předlohy moc neliší. Létáte čím dál komplexnějšími, ale uzavřenými úrovněmi s cílem probojovat se k nějakému cíli. Ten je různý, od nalezení východu, přes likvidaci daného protivníka po nalezení určitých předmětů. Zbraní je slušné množství, zlepšovatelné energetické a k tomu různé rakety a miny - opět jako Descent. Výrazným rozdílem je grafika. Vše je mnohem barevnější a plné různých efektů. Občas toho bliká tolik až je to nepřehledné.

Level design je takový rozporuplný, ale většina úrovní je docela povedená. Obzvláště v první třetině jsem měl problémy s orientací. Později se to zlepšilo, možná jsem si zvykl na styl autorů. Také jsem začal nacházet více skrytých oblastí, zlata a především krystaly. Ty jsou důležité protože odemykají bonusové úrovně. Remastered verze obsahuje i úrovně z Nintenda 64, což velmi oceňuji. Kompletní obsah považuji za základ slušných remasterů. Grafika v remasteru prokoukla, ale nečekejte žádné velké změny, spíše pár detailů a lepší efekty. Příjemným bonusem je také více verzí HUDu - PlayStation, Nintendo 64, PC a pár upravených, je tak možné dát přednost verzi jakou preferujete. Hraní samotné je stále zábava, ale velkou výhodou Forsakenu je malá konkurence. Všechny úrovně jsem neodemkl, ale na další opakování již odehraných už nemám chuť. Alespoň krystaly jsem našel všechny. Každopádně pokud vás bavil Descent, zde chybu neuděláte.