Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Han22

Han22

Martin Halilovič • 43 let • Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentáře

Stasis

  • PC 75
Nakonec jsem se pustil i do Stasis, poslední z trojice adventur z roku 2015, kterou jsem kdysi dohrál. Stejně jako včera recenzovaný Tormentum je Stasis hutný, brutální, nechutný, krvavý horor, kterému ovšem chybí originalita.

Hlavní hrdina John Marachech je obyčejný učitel, který někde v budoucnosti cestuje ve stázi s manželkou a dcerou na dovolenou a místo toho se probouzí se do noční můry na vesmírné lodi Groomlake. Všude kolem se povalují mrtvá těla lidí či monster, PDAčka líčí zoufalý boj o přežití, občas na hrdinu něco vybafne. Nechybí potoky krve, hrůzné experimenty, chodby jsou prorostlé agresivní houbou a někde v útrobách narazíte i na neméně agresivní hmyz a jeho přerostlou královnu. A v pozadí je šílený vědec Malan, kterému hrabe opravdu důkladně. John není akční hrdina... může umřít nebo se zranit, je mu zle, panikaří, propadá se na pokraj šílenství a hroutí se. Dál ho ale žene hlas Teah, která mu pomáhá po rádiu a nezlomné odhodlání najít ženu a dceru.

Potud všechno fajn, ale má to pár mínusů. 1. PDAček je opravdu moře, jejich čtení je nekonečné a bohužel většinou nijak extra zajímavé. 2. Všechno tohle dost vykrádá System Shock 1-2 + spoustu dalších filmových či herních sci-fi hororů. Bavilo mě to, ale nestrhlo, většinu hororových scén jsem už párkrát viděl. I když je fakt že to psycho s blížícím se koncem stojí za to - experimenty v laboratořích, sklad mrtvol. 3. Konec stojí opravdu za vyliž pr... více na konci ve spoilerech.

Vizuál mě úplně nedostal. Je to příšerně tmavé, na čtvercovém LCD vecpaný širokoúhlý obraz ústí v titěrnost všeho a pixelhunting je jak lovení blech (což je chyba na mé straně). Ale vyrenderované je to pěkně a všechny ty nechutnosti vypadají báječně (ehm :D).

Hratelnost není úplně tradiční. Namísto klasického zobrazení se pohybujete v izomerickém pohledu ve stylu RPGček, aktivní místa jsou občas označená jemnou zářící tečkou, občas ne a což ústí v zákysový pixelhunting, občas jsem měl problém i najít cestu dál a občas jsem tápal i v tom jaký mám v dané lokaci vlastně cíl. A připravte se na to, že každá místnost je zahlcená doslova mračnem aktivních míst, ale 99% z nich je k ničemu. Problém je pak, že mezi těmi všemi mrtvolami, přístroji a vybavením je občas něco co musíte najít a něco na to použít. Úkoly jsou povětšinou logické, předmětů ani lokací není moc, ale těch nelogických se také pár najde, včetně různých sebevražedných akcí které krásně shrnuje kolega Red.

Příklad nelogičnosti? Většina dveří se otevře po nějaké akci, posunem v příběhu případně zapojením něčeho, ale jedny dveře musíte odpálit. Jiný příklad. Potřeboval jsem aktivovat stázovou komoru a hledal 6 chemických látek a jejich dávkování pro úspěšné oživení. Našel jsem jich 5, tu poslední ne a ne... nakonec mi návod poradil že tu šestou musím tipnout! Ano bez návodu jsem se tentokrát neobešel. Puzzle jsou oživením, jeden z nejoriginálnějších (a nejnechutnějších) puzzlů co jsem viděl je operace vlastní páteře... fuj! :) A když jsem u nechutností, hrdina může na zhruba 10 místech zařvat specifickou smrtí a zhruba 10 věcmi spáchat sebevraždu... u tohohle jsem se spíše cynicky bavil :)

Dá se říct, že přes všechny drobné výtky jsem se solidně bavil a plánoval tak 80%, ale celé to vyústění příběhu mě tak otrávilo a zdeptalo, že to bude nakonec o 5% méně.
Už jsem viděl ve hrách ledaco, ale sledovat bezmocný za sklem, jak hrdinovi rozcupuje monstrum malou holčičku doslova na krvavou kaši to byla jedna z nejstrašnějších věcí co jsem ve hrách viděl. Na konci se ukáže, že Teah je cynická agentka cizí společnosti, hrdina ji zabije a pošle jediný stázový modul s manželkou do bezpečí, uvězněný na lodi. Jenže manželka byla dávno mrtvá, což se dá vyčíst z jedno z PDAček.
Zkrátka instantní depka, pokud jste ji neměli předtím, po konci ji zaručeně dostanete.
+14

Tormentum - Dark Sorrow

  • PC 90
Dohrál jsem Lost Horizon 2, při psaní komentáře jsem si vzpomněl na další dvojici adventur z roku 2015, které už jsem hrál a tak jsem neodolal a v jednu ráno si stáhl Tormentum, které se mi po paměti docela líbilo. Za 4,5 hodiny dohráno a tak můžu sesmolit další koment.

Tormentum je výjimečná hra. Jste tvorem bez paměti, beze jména, v kápi ve které není vidět obličej. Vzducholoď Vás spolu s krysím monstrem přiváží na hrad, kolem zuří meteorický déšť, všude hoří ohně, kolem jsou monstra a Vás šoupnou do kobky, kde Vám natěšený strážný vysvětlí, že z Vás mučením dostane každou kapku zla, co je ve Vás. Kolem jsou kostry předchozích obyvatel a tak prcháte z cely, prcháte z hradu, ani nevíte kam a proč, zkrátka pryč od toho šílenství. Ale šílenství je na každém kroku kolem Vás, obří pavouci, monstra nejhrůznějších tvarů, krvelační strážní, vražedná mlha, zrádné postavy. Krev, mučení, brutalita, zvěrstva, prastaré zlo všude kolem. A spousta krvavého, brutální a nechutného umírání. Když už potkáte někoho kdo Vás nechce zabít nebo zradit, tak je to nešťastná, utrápená duše, nebo někdo kdo umírá. Tormentum je úplně odlišnou adventurou od těch všech heroických záchran světa či komických dobrodružství. Je to spíše taková reinkarnace devadesátkových šíleností typu Hell, Harvester, I Have No Mouth and I Must Scream či Dark Seed 1-2. Hlavní postava nechápe co se kolem děje a vy nechápete s ní. Je to famózní, originální záležitost, která má jednu chybu: Už při prvním hraní mě bylo jasné, že to nemůže být skutečné a vzhledem k tomu, že jsem to dohrál zhruba ve stejné době jako Limbo, došlo mi vzápětí kde se nacházím a co se děje.  

Ruku v ruce s pozadím jdou ABSOLUTNĚ DOKONALÁ grafika. Je v tom cítit H.R. Giger a jeho styl pokřivených monster, lokací a vůbec celého světa, každá obrazovka je hororovým uměleckým dílem a zcela chápu recenzenta na jednom serveru, který típal snad každou obrazovku, než mu došlo že by prozradil celý děj. Tormentum je originalitou, uměleckým dojmem a celkově atmosférou na míle vzdálený většině nových adventur, které jsem kdy hrál. V takovém opojení člověk snadno odpustí, že tu nejsou žádné animace, příběh je vyprávěn statickými, či mírně rozhýbanými obrázky a psaným textem.

A jak se to hraje? Inu jak jsem psal, sedl jsem k tomu a za 4,5 hodiny bez návodu hotovo. Tormentum je hratelností spíše než pravá adventura spíše taková lepší hidden object hra. Máte odemčený určitý počet místností a další odemykáte, ve většině z nich je nějaký předmět s jasným využitím či úkol, spočívající v nějakém jednoduchoučkém puzzle, které jste nejspíše už viděli někde jinde. Hraje se to opravdu jednoduše - předmětů máte jen hrstku, místností také, pokud všechno splníte, hra Vás vykopne dál bez možnosti návratu. Jediný průšvih je občasný pixelhunting... hra sice upozorňuje na skryté předměty září, ale párkrát mě to trvalo, než jsem si na vizuálně bohaté/přeplácané obrazovce něčeho všiml. Na obrazovce nechodíte, ale pevně stojíte, novinkou je pouze posun obrazu do stran. Úkoly většinou spočívají v tom otevřít si cestu dál či zlikvidovat nějakou potvoru. Zkrátka až příliš jednoduchá hratelnost, díky které chápu nižší hodnocení tady.

Podstatnou částí hratelnosti tvoří originální, leč trošku nefér morální volby, kterých je ve hře deset. Nefér protože při prvním hraní netušíte kam to směruje a některé volby nejsou jednoznačné. A stačí pokazit jednu a můžete se rozloučit s happy endem. Hra má dva konce, ale nějaké špatné volby vezmete zpět těžko, ve hře se totiž nedá ukládat, pouze uložit a odejít pod jednu pozici. A i když si hru uložíte, to jaká Vaše volba měla následek se dovíte v podstatě až na konci. Já si takhle při prvním hraním vybral blbě skoro na konci (ptačí muž) a čekalo mě peklo :D Takže i když jsem hrál bez návodu, seznam rozhodnutí jsem měl otevřený, abych vidět happy end.

Tudiž i když hratelnost není stoprocentní, úžasná grafika, atmosféra, prostředí, famózní pointa a vyvrcholení na konci mě nutí tomu zvednou hodnocení na 90%.
+15

Lost Horizon 2

  • PC 60
Lost Horizon 2 byla jedna z pouhých tří adventur a her celkově (další byly Stasis a Tormentum) z roku 2015, které jsem kdysi dohrál. A taky jedna ze tří nejnovějších her, co jsem na svém počítači dokázal rozjet a dojet. Celkový dojem po velice příjemné jedničce byl slabý a po pár letech chápu proč.

Tvůrci vzali všechno co fungovalo v prvním díle a zprasili to jako mohli. Líbeznou kreslenou grafiku nahradil studený 3D render, některé lokace (Stafford) jsou vyloženě ošklivé, spousta dalších je utopená v temnotě. Jediné co potěší oko je finální Asgard. Strhující akční sekvence a cestování světem v animacích rovněž zmizely, namísto toho jsou tu podivně useknuté filmečky a jedinou potenciální nadupanou sekvenci dokonale zabíjí quick time event... v adventuře!

Zprasená je i hratelnost, z velké části přechodem do 3D. Postava má mizerný pathfinding, zasekává se o neviditelné překážky, běhá na místě, takže si musíte pomáhat WASD a k běhu ji donutíte pouze Shiftem... v adventuře!! Inventář je netradičně nahoře, pohyb myší je pomalý (což přičítám svému starému komplu), použitelné kombinace se oproti jedničce nehlásí, takže občas nezbývá nic než klasické "všechno na všechno". Zobrazování aktivních míst sice funguje, ale některé lokace nereagují na kliknutí a hned v první kapitole tvůrci "zapomněli" jedno podstatné místo zobrazit, takže jsem jak blbec běhal kolem dokola, než mě napadlo podívat se do toho mizernýho auta. Pořád je to sice logická adventura, kde nakonec na vše přijdete, pořád jsem ji dokázal dohrát bez kouknutí do návodu. Ale tvůrci ji "vylepšují" tu stealth pasážemi, tu časovým limitem a hlavně milionem krámů, které nemizí z inventáře. Puzzle jsou pekelně těžké s velice vágní nápovědou (runový půlkruh jsem udělal metodou pokus omyl, hledání artefaktu v knihovně je taky chuťovka). Potěšilo mě ovládání jediným tlačítkem a líbilo se mi sestavování předmětů z více částí.

A příběh? I tady to šlo do háje. Děj skáče z místa na místo bez většího propojení a hlavně z postavy na postavu. Na nějaké hlubší přesahy zapomeňte, humor skoro neexistuje - kromě malého fotbalisty Franze, který nechce kokina a jednou bude určitě slavný :) Je rok 1956, Fenton je šedivý britský voják, evidentně rozvedený, tahá sebou přechytralého spratka, pardon chtěl jsem říct roztomilou pubertální dcerušku a za těch 20 let se někam úplně vytratila jeho šarmantní, cynicky-ironická povaha dobrodruha. Navíc je většinu děje na vedlejší koleji, hrajeme tu za agentku Annu, tu za jeho dceru. Jsou tu exnacisti, železná opona, KGB a nějaká tajná skupina pátrající po Asgardu. Chybí tomu spád, lehkost, vtip, napětí... vše co měla jednička. Naštěstí poslední kapitola v Asgardu zachraňuje co se dá - pěkná grafika, hratelnost a nakonec i ten příběh. Dojde k jednomu zvratu, který sice nedává moc smysl Pokud Anna byla od začátku členem skupiny, proč by utíkala, schovávala se, proč by na ni stříleli, proč... ech ne. Ale připraví půdu pro famózní časové finále, které jakoby vypadlo z těch nejlepších sci-fi a srdceryvný happyend. A to já rád.

Za celou finální kapitolu a konec se zavřenýma očima dávám 60%, on to celkově není úplný průser, ale víceméně ve všech ohledech je to mnohem slabší než první díl.
+13

Lost Horizon

  • PC 85
V poslední době jsem si dohrál pár casual hidden object her a dostal jsem chuť zas na nějakou klasickou adventuru. Takovou tu moderní, bez stresů, rozčilování, pěknou, svižně ubíhající. Lost Horizon to splňuje beze zbytků. Při dřívějším dohrání mě sice na 100% nestrhla a ani tentokrát nepřišlo takové to kouzlo, jaké měly některé stoprocentní adventury, ale v podstatě nemám co vytknout

Pěkné intro, výborné akční filmečky (skok na náklaďák, letadla, pronásledování mafiánským autem) a opravdu velkolepé, neodbyté finále kde světe div se nechybí špičkový kung-fu souboj ve kterém se dívka v nesnázích zachrání sama. Líbezná grafika s měnícím se prostředím ve kterém nechybí ledová pustina, džungle či africká poušť a pár opravdu povedených scén - třeba hrdina na střeše monumentálního hradu bičovaný proudy vody v zuřící bouřce. Krásná hudba s povedenou swingovou písničkou která se zavřenýma očima i ušima zní opravdu jak z roku 1936, kdy se hra odehrává.

Příjemně odsýpá i příběh. Hlavní hrdina je takový ten typický šestákový dobrodruh se jménem Fenton Paddock, které každý komolí. Má armádní minulost, ale dobrovolně trpí ve vyhnanství za velkou chybu co udělal. Živý se pašování, podváděním a kradením, ale samozřejmě má zlaté srdce. S dávnou kamarádkou se vydají zachránit přítele, špičkují se, ale samozřejmě se mají rádi, pomáhají si a na konci nechybí obligátní polibek. A hledání přítele se pomalu mění na pátrání po bájné Šambale a protože jsme v roce 1936, jeho soupeřem jsou všemocní a všehoschopní nacisti. Je to odlehčené vyprávění, které je vykrádačkou/poctou Indiana Jones and the Fate of Atlantis. Nechybí tu spousta humoru, ale ne tolik, aby se to nedalo brát vážně, naopak jsou tu poměrně hutné filozofické přesahy týkající se duše světa/genetické paměti. A když mají tvůrci pocit, že je toho na hráče moc, tak na Fentona je to taky moc. On není profesor archeologie, jen obyčejný chlap a spoustě věcí nerozumí nebo má problém je přijmout. Možná klišé, ale perfektně odvyprávěné.

A do třetice příjemná je i hratelnost. Díky tlačítku na zobrazování předmětů odpadá jakýkoliv pixelhunting, pravé tlačítko slouží k průzkumu, levé k používání. Nikdy nejste zahlceni množstvím zbytečných krámů, aktivních objektů v lokacích nebo lokací samotných. Vždy je to pár míst, předměty které mají logické využití a plus mínus zhruba tušíte co se po Vás bude chtít a jak budete postupovat. Předměty jdou v inventáři rozebrat, skládáte občas sice krkolomné, ale vždy logické kombinace. Je tu pár puzzle s volitelnou obtížností, ale jen aby se neřeklo. Je to lehké, hratelnost slouží svižně uhánějícími ději, ale přesto zábavné a různorodé. Občas s někým spolupracujete, v ledové pustině se snažíte přežít, v Africe pendlujete mezi lidmi a plníte jejich přání a v Berlíně podvádíte až se hory zelenají, abyste se vetřeli na přísně střeženou olympiádu. A nechybí ani parádní spolupráce napříč časem.

Lost Horizon je moderní adventura, taková jaké na přelomu nultých/desátých let vzniklo poměrně dost, která může pro kovaného adventuristu být příliš jednoduchá (ani jednou jsem nemusel kouknout do návodu), mě to ale vyhovuje a baví, možná i víc než spousta těch hardcore adventur z dávné minulosti.
+23

Carmageddon TDR 2000

  • PC 65
Carmageddon 3, pardon TDR 2000 jsem si stejně jako dvojku moc nepamatoval. Během hraní jsem si vybavil herní princip (viz níže), ale nic více. Trojka začíná skvěle. Je tu intro se zombíky, vystrašenou holkou, tlustým poldou a parádní honička. A kromě toho světe div se i příběh. Něco o jaderné apokalypse, boháčích žijících v luxusním městě a zbytku světa zavřený za neprostupnými zdmi... kterou se hlavní "hrdina" snaží projet - aby mohl páchat chaos a zlo. No je to příšerné klišé, ale jako motivace k hraní mě to stačilo.

Namlsán intrem jsem zapnul hru a zděsil jsem se. Grafika je oproti dvojce i jedničce ohyzdná, vyblitá, podivně karikovaná a ještě neostrá (i s maximálními detaily). Hudba je naprosto nevýrazná. Ve městě jezdí či stojí milion aut a mezi nimi je občas oříšek najít soupeře k zničení. A když jsme u ničení, tvůrci systém naprosto rozbili. Auta primárně chtějí závodit, ne bourat, musíte je pořádně naštvat aby po Vás šly, jinak se vyhýbají boji. Žádné vypečené kousky tu taky moc nejsou. Taktika boje naštěstí funguje stejně, subjektivně mě přišlo, že auto líp drží a při smyku či 180ce se nepřetáčí a ty souboje byly jednodušší (nebo už jsem se to naučil).

Co dále nefunguje? Pedestriani, základ celé série jsou tu úplně k ničemu. V 99% případů za ně nejsou ani peníze, ani čas, navíc uhýbají, přežijí 2-3 sražení a spousta z nich na Vás útočí tyčemi či dokonce molotovy. Pojďme si kalich hořkosti dopít do dna - za pedestriany není nic, za srážky přibývá pár sekund a pár drobných, takže zapomeňte na pohodové projíždění s 40 minutami k dobru a statisíce na kontě. Párkrát mě i došel čas, protože se soupeři věnovali projíždění trasy a já na ně ne a ne narazit. A i když máte pár korun, upgrady stojí majlant, musíte si koupit slot a pak ho zaplnit, slotů je spousta a jsou tu tři kategorie. Takže jsem tentokrát poprvé nekončil naboostovaný na maximum.

I přes všechny výtky mě to bourání a ničení nakonec zase chytlo a když jsem přizpůsobil taktiku, nebyly závodní/bourací mise problém. Autoři pokračovali v trendu z dvojky, takže tyhle mise se střídají s těmi úkolovými. Máte devět prostředí, v každém mimo jednoho se odehrává 6 kol a půlka z nich jsou úkolové. A úkolové mise mě tentokrát celkem bavily. Ano jsou tu šílené skoky, občas velice matoucí hledání co a hlavně kde po mě tvůrci vlastně chtějí. Kola si zopakujete, ale ne 50-100*, dá se to naučit a není to tak frustrující jako ve dvojce.

Nejvíce ze všeho se mi líbil ten systém hry. Hrdina přijede do nějaké zóny obehnané vysokými zdmi. Kromě pár závodů tu většinou rozpoutá totální chaos, který v posledním kolem končí nějakou šíleností, vedoucí k opuštění zóny. Ty cesty jsou originální, vtipné a nádherně cynické, takže jsem se na to co přijde docela těšil. Co třeba odpálit celý mrakodrap? Ten se sesune a vytvoří obrovskou skokanskou rampu :) Ač je trojka jasně nejslabší, nakonec mě to znovu docela bavilo, těšil jsem se co přijde na konci... a po 49 kolech dostal nic neříkající, pětisekundové outro. Nu, těch 64% tady je zcela adekvátních.
+12

Carmageddon II: Carpocalypse Now

  • PC 75
Co nabízí Carmageddon 2? Stejné ovládání, v podstatě stejnou hratelnost, pár menších i větších novinek. Opět tu máte nějaké prostředí, v něm určitý počet pedestrianů (mnohem více než minule), oponentů (těch postupně přibývá) a nějaké ty checkpointy kdyby chtěl někdo závodit. Mezi oponenty přibylo pár ultra vypečených kousků jako letadlo, atomový a prakticky nezničitelný autobus či megalomanský náklaďák který zabere pomalu celou ulici. Stejně se to ovládá, je tu mnohem víc různých bonusových serepetiček. Opět jsem boural, ničil, zabíjel takovým tempem, až mi zásoba času vyskakovala někam ke 40 minutám, opět je to perfektní zábava.

Jelikož dvojka vyšla o rok později než první díl, grafika je k poznání, ale přitom o dost modernější a hezčí. Není to sice žádný zázrak, ale určitě to není hnus Fialovej, jak některé 3D pokusy z té doby. Je tu i nová hudba, na místo Fear Factory tu vřískají Iron Maiden což bude pro fandy metalu asi potěšující. Já osobně Maideny a vůbec většinu metalu nemusím, takže jsem to zhruba v půlce hry vypnul. Je tu opět vtipné intro (člověk kouká na ovečku co bude a ono... :D) a solidní outro, příběh tu opět neexistuje.

Mezi drobné novinky je možnost odkupu sešrotovaných aut (teď se přiznám, že nevím jestli to bylo v jedničce také nebo ne). Já každopádně hrál opět se základním autem. A opět upgradujete útok, obranu a pohon... přičemž tady to tvůrci zbytečně zkomplikovali. Nejenže potřebujete na upgrade peníze (a pak nemáte na nová auta), ale těch upgradu slotů je 30, odemykají se s postupem hrou a ještě je musíte najít. Hledat někde na věžích věži, střechách či na dně oceánů upgrade sloty se mi fakt nechtělo... takže jsem prostě použil cheaty k odemčení slotů. A nestydím se za to, Carmageddon není hra stavěná na exploring nemá na to ovládání, je to závodní hra/řežba a ne RPGčko, abych procházel každý barák.

Jedničce jsem vyčítal mírný stereotyp a autoři sami chtěli hru nejspíše trochu ozvláštnit. Máte tedy 10 epizod, v každé jsou tři závodní/bourací kola a to poslední kolo je úkolové. A tady šla zábavnost dolů. Tvůrci vystřelili obtížnost až do oblak... základ je pevný časový limit, který nejde rozšířit bouráním ani zabíjením. A zbytek tvoří sice originální, ale často nehratelné nápady na které hra není ovládáním prostě stavěná.

Příklady: V jednom kole máte zabít lidi v řídící věži letiště. Poblíž je rampa, ale ani po 100 skocích se mi tam nepodařilo trefit - buď sem letěl na střechu, nebo spadl před ní. Řešení? Musíte si zajet pro elektro zbraň, dojet a skočit k věži a blesky se o to postarají samy... na to jsem ale musel konzultovat youtube. V jiném kole ničíte zařízení lodě. Paluba plná kanónů, pak další v podpalubí. Pak si zajedete do dalšího podpalubí zničit reaktor, posbíráte bonus "klokaní skoky", musíte se vrátit na palubu s časovým limitem na štíru - a sérii skoků se trefit na kapitánský můstek a zabít admirála! Problém je že, že skoky jsou na haluz, máte tak dva pokusy a když se to nepodaří, tak můžete misi jet znovu. A hodně štěstí až se budete snažit za 7 minut zničit 12 policejních aut.

Těch příkladů je více, v podstatě každé úkolové kolo se ze zábavného ničení mění na nekonečnou frustraci, kde zábavnost klesá hodně rychle. Ano nápady jsou tam často originální, ale není to podle mě zábavné hrát. Jinak je dvojka skoro stejně dobrá jako první díl.
+15

Carmageddon

  • PC 80
Nikdy jsem nebyl fanda závodních her. Ani v různých "arcades", ani na Nintendu, ani v dřevní době DOS pirátských výběrů, kdy jsem pár závodů zkusil jen když nebylo co hrát. Vždycky mě chyběl příběh, děj, či naopak nějaká akce. Ostatně auta mě nic neříkají ani v reálu a nikdy jsem si neudělal ani řidičák.

Z každého pravidla existuje výjimka a tou moji jedinou (mimo ne čistě závodních GTA či Mafii) je Carmageddon. Ten byl v době vydání naprosto boží! Ta krásná nekorektní krvavost, nechutnost, brutalita, spousta cool způsobů jako zlikvidovat chodce ve smyku, přimáčknutím o zeď či v sérii několika po sobě. Bouračky mě tehdy zas tolik nefascinovaly, ale rozhodně mě bavily víc než unylé ježdění a závodění v jiných hrách. Carmageddon jsem nakonec dohrál, stejně jako dvě pokračování, ale nikdy se k němu nevrátil. Až teď, když mi visí jako pomalu jediná z neokomentovaných top her roku 1997 jsem se rozhodl dát mu další pokus.

A i když mě dneska nic moc neříkají ani různé honičky či bouračky ve filmech, ta hra je i po letech zábavné odreagování, do kterého se ihned dostanete a nic moc po Vás nechce. Je tu 36 kol, které můžete teoreticky vyhrát dojetím závodu (nezkoušel jsem) nebo vybitím všech chodců (zkusil jsem ale nepovedlo). Většinou ale zničením pěti soupeřů. Rozjet se co nejdál, rychle se přes ručku otočit (lehce se píše, hůř se dělá) a rozpálit to proti protivníkovi, ideálně do čelního střetu. Za efektní nárazy, bouračky a či různě stylové či nestylové likvidace chodců Vám přibývá čas, který nesmí dojít a také kredity. Ty slouží na opravy auta, obnovu když skončíte na střeše.

A to je celé, instantní zábava, zvlášť když na easy je to opravdu easy, kola rychle ubývají. I když nemám skill, celkem mě to šlo, takže ovládání bude v pohodě. Je tu samozřejmě pár drobností k tomu. Auto za kredity vylepšujete ve třech kategoriích (obrana, útok, síla motoru), ale rozdíl jsem moc nepostřel. Na silnicích se povalují různé barely, ale většinou jsem sbíral jen zelené pro čas a kredity. Ty zbylé jsou povětšinou nějaká kulišárna (skákání auta, pinball mód, lepidlo na gumy, drogy..) které akorát zdržují. Můžete získat pár nových aut, ale je jich málo a celou hru jsem dojel se základním (ikonickým) modelem. Kompletní sbírka je k dispozici až po dohrání. A mimochodem auta jsou naprosto úžasná, všech tvarů, modelů co vás jen napadnou v čele s pásovým transportérem, elektroautem co automaticky zabíjí pedestriany a bagrem "Gotcha" který jsme si kdysi nevím proč překřtili na Gothaj :)

Ke hřeje patří i šílený xicht, hlášky a ječení řidiče, slušná grafika (v 3Dfx verzi, bez ní je to tragédie), výstižné intro a stejně a nezapomenutelné vtipné outro (stupně vítězů :D :D). A řízná muzika kombinující v 90s stylu řízné kytary a lámané beaty.

Kdybych měl něco vytknout, tak byť je to zábava, tak je to zábava mírně pitomá a nakonec se dostaví stereotyp. 36 kol děláte totéž, navíc v opakujících se prostředích. Posledních pár kol navíc značně přituhne, objeví se otravní a prakticky nezničitelní poldové, stejně tak skoro nezničitelní soupeři (bagr či ten pásovec) a ze svižného postupu se stane zdlouhavý boj.

Celkově mě to ale po letech bavilo mnohem víc, než jsem čekal.
+14

LIMBO

  • PC 90
Limbo je taková vzpomínková hra. Tehdy někde mezi 2011/2012 jsem pomalu přestával hrát hry, ale čas od času si zašel do knihovny vypůjčit Scorečka, přelouskat recenze a podívat se na to, co si na své dosluhující šunce nezahraji. A mezi nimi byla nadšená recenze na Limbo, naprosto prastaře vypadají černobílou plošinovku, která prakticky nastartovala vlnu retro, indie a pixel art her. Zaujala mě, vypadala, že bych ji mohl rozjet.

A tak jsem si tehdy Limbo sehnal, dohrál ho a zanechalo ve mě nesmazatelný, mystický zážitek. Tak silný, že jsem hledal v hlubinách internetu odpovědi, vysvětlení. Příběhy o životě po smrti mě totiž vždycky fascinovaly. Po letech, při nostalgickém projíždění her z té doby jsem si řekl, že bych to mohl zkusit znovu. Zážitek už se neopakoval (což je mnou, ne hrou), ale vynikající plošinovka zůstala.

Limbo je totiž zjednodušené až na kost. Žádné menu, intra, nastavování, dialogy, složité herní principy, dokonce skoro žádná hudba a zvuky a jen jednoduchá (leč působivá) černobílá grafika. Prostě sednete ke hře, šipkami ovládáte pohyb, nahoru je skok a Ctrl slouží k tomu něco posunout, nebo přepnout. A to je celé, nic víc po vás hra nechce, během 10 sekund můžete hrát, podobně jako kdysi u starých hopsaček na Nintendu.

Příběh tu je a není. Je to takové to domyslete si... což mě u 99% her, filmů či seriálů příšerně sere, ale Limbo je ta 1% výjimka potvrzující pravidlo. Takže máme klučinu, který pravděpodobně nějak tragicky zahynul a ocitá se v očistci. A musí se dostat pryč (?) a přežít. Černobílá grafika dodává děsivou atmosféru, procházíte jeskyně plné mrtvol a oběšenců, rozpadající se střechy města či továrny. A všechno Vás chce zabít. Elektrické podlahy, ozubené pily, kulometné věže, balvany, pasti na medvědy, pár místních obyvatel. Nic z toho se nevyrovná naprosto odpudivému monstr pavoukovi, který na Vás přes veškerou újmu znovu a znovu útočí... pro arachnofobika dokonalý zážitek.

Klučina je šikovný, umí lézt po lanech, skákat (skoky jsou přesné) a přitahovat se. Občas něco přesune, aktivuje a většinou řeší puzzle spočívající v tom, jak dál. Řešení je většinou vykoupeno pár brutálními úmrtími, než ho pochopíte a postoupíte dále. Možná jsem si to i po těch letech příliš pamatoval, ale v porovnání s různými nelidskými hopsačkami z devadesátek mi Limbo přišel i přes množství úmrtí celkem jednoduchý. Frustraci brání i hustě rozeseté checkpointy, lehce přituhlo až na konci, ale i tak za necelé tři hodiny bylo hotovo.

A tak sem skočil poslední skok, shlédl kratičké "outro" a v hlavě mám zase otázky. Co udělalo malé dítě tak strašného, že skončilo v Očistci (či předpeklí)? Proč ho tam všechno a všichni chtějí zabít a proč vůbec duše v očistci může umřít (a pěkně krvavě)? Co znamenal ten konec? Limbo je každopádně výjimečná, naprosto jiná hra a to i pro někoho, kterého celá tahle moderní retro/indie vlna minula obrovským obloukem.
+30

Ripley's Believe It or Not!: The Riddle of Master Lu

  • PC 70
Tak jsem se zas po letech dostal chuť na nějakou starou adventuru, jednu z těch které byly kdysi ve Score, ale něčím mě odradily. U Riddle of Master Lu to byla absence titulků, což chápu u různých multimediálních či 3D pokusů z té doby, ale u klasické 2D adventury mě to nedává moc smysl. Naštěstí z 99% jde všemu rozumět, to jedno procento jsou případy kdy do dialogů začne hrát hudba.

Riddle of Master Lu není špatná hra. Odehrává se v roce 1936, kdy se nad světem stahují spáry Němců i Japonců a v Číně vystrkují růžky komunisti. Robert Ripley má v New Yorku muzeum kuriozit, takovou archeologickou freak show ve které nechybí ani Mona Lisa z toastového chleba či živá kobra. Ale v jádru je to dobrodruh a poctivý archeolog, takže se vydává po stopě prvního čínského císaře, v jehož hrobce má být drahokam nesmírné moci. Cesta k ní je zakódována jeho architektem panem Lu, který v 3. století před naším letopočtem zcestoval celý svět a zanechal kryptické stopy. Podíváte se do Německa, na Velikonoční ostrov a Peru, nechybí Indie a samozřejmě Čína. Jsou tu také dva objekty milostného vzplanutí, dvojice pronásledovatelů, nečekaný záporák na konci a celkem očekávaný konec. Není to špatné, trošku ve stylu Indiana Jonese, ale zároveň tomu chybí indianajonesovská lehkost, spád, humor a napětí... je to spíše takového suché.

Vizuální stránka je na tom podobně. Grafika je napůl kreslená, napůl renderovaná, není ošklivá ani rozplizlá, je tu pár zajímavých lokací (věž v Peru, zámek s motivy pikového esa), ale celkově mě přišla taková studená. Ke hře patří i pár FMV sekvencí, které jsou technicky slušné, ale nic extra zajímavého se v nich nestane a navíc ti herci jsou otřesní. Ripleyho herec navíc vypadá spíše jako slizký politik než jak dobrodruh.

A samozřejmě hratelnost. Riddle of Master Lu nabízí pár zajímavých věcí. V každé lokaci je takový úřad, který funguje jako letiště, pošta, směnárna i turistický průvodce. Hrdina má deník, do kterého si zapisuje stopy a nápovědy k hádankám; deník můžete rovněž používat ke náčrtům lokací (které přijdou do muzea). A v každé lokaci jsou nepovinné předměty, většinou nějaké kuriozity, které opět můžete poslat do muzea. Smysl to bohužel nemá žádný, pokud si nezaletíte do New Yorku podívat se na své úlovky, tak to ani neuvidíte a konec hry to neovlivní.

Ovládání je pohodové - tři tlačítka na prohlédni, použij, seber. Hratelnost se vyhýbá neférovým věcem typu objevující se předměty, triggery o 10 obrazovek dál či dead endy. Jinak je ale doslova pekelná (možná tím, že jsem nic podobného dlouho nehrál). Milion zbytečných aktivních míst na obrazovce a mezi nimi pixelhunting na každém kroku Jednopixelové pikové eso na stěne plné dalších es, které skrývá tajný čudlík, šílené kombinace, brutální puzzle - kupříkladu sklep plný hejblat, hadiček, pák, které můžete různě spojovat a zase rozpojovat, abyste zprovoznili tři části stroje. Nechybí tu pár časovaných scén, kdy po Vás něco jde a musíte jednat, když uděláte chybu tak chcíp. A jedno naprosto hrůzostrašné bludiště. Do návodu jsem nakukoval víc než je zdrávo, protože všechny lokace máte otevřené najednou a většinou moc netušíte, kam jít, případně to, že v dané lokaci teď už víc nezmůžete.

A kromě pár pádů jednou přišel i bug - pokud se Vám hra sekne při prvním rozhovoru se zahradníkem, je potřeba nastavit v dosbox configu cycles na 9050 a zbytečně se s ním nevykecávat.

Koukám, že jsem víc kritizoval než chválil, ale Ridle of Master Lu není špatná hra, stojí rozhodně za vyzkoušení, jen nesmíte čekat zázraky.
+14

Terminal Velocity

  • PC 70
Když si tak pročítám komentáře a diskuze ke starým hrám a objevil jsem stále nainstalovaný DosBox, dostal jsem chuť na nějakou vykopávku. Žádnou hru na vztekání, nic složitého na učení, nic u čeho se zaseknu na pár týdnů. Něco co jsem kdysi dohrál, ale ještě nekomentoval.

Terminal Velocity to splnilo dokonale. Sedl jsem k tomu a na easy za necelý 4 hodiny dohráno. Je to takový Descent na povrchu nebo automatová raketka ve 3D. 3 epizody, každá má 3 planety a každá planeta 3 mise.

Většina misí začíná na povrchu, kde Vás k cíli navádí šipka, přičemž cílem je něco rozstřílet. A pochopitelně cestou zlikvidovat všechno, na co narazíte. Pozemní vozítka, věže a různé poletuchy. Nepřátelé většinou dělají všichni totéž, jen trošku jinak vypadají. Snadno se to ovládá, zbraně jsou přesné a mají dostřel, takže pokud spustíte palbu na bod na pozadí ve kterém tušíte nepřítele, za chvíli se objeví výbuch. Dogfighty se dají pomocí myši a klávesnice celkem lehce zvládnout, na většinu bossů mě energie stačila bez problémů a pokud problém nastane, není problém zmáčknout turbo, odletět pryč, otočit se a pustit se do toho z jiného úhlu.

Kromě povrchů jsou tu tunely, které jsou trošku obtížnější - nejde tu ukládat, musíte kličkovat, strategicky prolétat otevírajícími se dveřmi a občas na konci v malém prostoru zabít nějakého bosse (třeba i se štítovými generátory), kde se moc manévrovat nedá.

Zbraně jsou slabší, v podstatě jsem narazil jen na dva druhy laserů, nějaký kuličkomet (k ničemu) a pár druhů raket (hodí se na bosse). K tomu pár bonusů z nepovinných budov (energie, turbo, krátkodobý upgrade laserů).

Příběh nemá cenu zmiňovat, prostě nějaké generické zlo (umělá inteligence), které chce zničit Zemi. Grafika na svou dobu slušná, dneska neurazí, ani neohromí. Nicméně prostředí vypadá slušně a je rozmanité - od tropických ostrůvků v moři až po povrch vesmírné stanice. A v CD verzi jsem měl poprvé i filmečky, u kterých platí totéž co u grafiky - neurazí, neohromí. Většinou vidíte nějaký průlet někam, případně zničení nějakého planetoidu. Na žádné bugy či problémy se spuštěním jsem nenarazil.

Terminal Velocity nikdy nepatřilo mezi mé milované hry, ale dalo se bez problémů hrát a vyhrát a totéž platí i po několika dekádách. Solidní oddechová jednohubka.
+19

Prince of Persia 3D

  • PC 30
Tak se mi konečně po letech podařilo rozjet a dokonce dohrát Prince of Persia 3D. Hru, kterou jsem navzdory všem hodnocením chtěl dlouhé roky zkusit. Pomohl o něco lepší počítač s Windows 7, nově vyladěná verze, k ní nainstalovaný Quick Time 7. A zhruba po 4 kolech, kdy mi stisknutí load začalo shazovat hru do Windows ještě jeden neoficiální patch. A světe div se, zbytek hry se obešel bez bugů (kromě pár dalších pádů do Windows). 

No nestálo to za to. Prince of Persia 3D je jedním z těch nejhorších příkladů zmršených 3D pokračování klasických her, vznikajících na přelomu milénia. Tak příšernou, strašlivou hrůzu jsem už dlouho nehrál, lezlo mi to na nervy dokonce tak, že jsem to musel vždy po pár kolech vypnout a dát si zbytek dne pauzu. 

Čím začít? Asi vizuálem. Animace jsou odpudivé, postavy v nich vypadají buď směšně (sultán) nebo přímo mongoloidně (princezna), kvalita filmečků i jejich obsah je otřesný. 

Grafika samotná je doslova k zblití. Jako fanda starých her jsem ochotný nad spoustou věcí přivřít oko, chápu nižší rozlišení, slabší detaily, chápu i to že v určitých letech vzniku prvních 3D her to vizuálně nebylo nic moc. Ale tady se psal rok 1999, mezi 3D akcemi byly třeba druhý System Shock nebo první Alien vs. Predator, přímou konkurencí byl 100* hezčí čtvrtý Tomb Raider. Tady fungují tak maximálně animace titulní postavy a okolních bojovníků. Zbytek je děsivý - nejen rozlišení či detaily, ale i jednoduché textury, vizuálně odporné prostředí, naprosto otřesná barevná paleta. Ta grafika není jen slabá, ona je vyloženě esteticky ohyzdná. Jedovatě zelené městečko vypadá jak po jaderné apokalypse, v jednom z kol (13. kolo tuším) jsem propadl do nějakého bazénu, kde se kolem mě rozlil jakýsi barevný mišmaš a já si byl na 100% jistý, že se mi rozsypala grafika. Nerozsypala, dle youtubka to mělo vypadat přesně takhle. 

Ruku v ruce s tím jde i naprosto otřesný leveldesign, kde to prostředí nedává naprosto smysl. Bez ladu a skladu jsou do vzduchu naházeny plošinky, sloupy, místnosti. Vrcholem toho všeho je naprosto příšerná čtyřkolová vzducholoď, kde tvůrci nacpali tolik věcí, které by se tam nemohly v životě vejít a samozřejmě bez jakékoliv smyslu či návaznosti. Jak kdyby si čtyřleté dítě hrálo s legem a stavělo si. V tomhle chaosu je většinou nemožné poznat, kam vlastně máte jít, kam doskočíte, kam ne a tak budete padat, chcípat a neustále Alt+Tab do návodu. 

Oslím můstkem jsem se dostal k hratelnosti, která je opět příšerná. Nefungující kamera, postava která si chodí kam chce. Šíleně překombinované ovládání snad na 20 čudlíků a než hrdinu přimějete aby něco udělal (třeba otočit se, někam dokráčet, odkrokovat skok, něco obejít) tak je to doslova porod. Samozřejmě tu zůstalo peklo z původních Princů, kdy hrdina neodskočí od kraje pokud si nedáte aspoň čtyřkrokový rozběh, ale ladně seběhne do propasti bez ohledu na to jak zuřivě mačkáte skok. Autoři k tomu ještě sadisticky přidávají různé šikmé skoky, bortící se plošinky, časované akce (těch naštěstí není moc). Smutné na tom je, že je tu pár nápadů použitých v pozdější písečné trilogii - šplh po lanech, houpání na jiných lanech, ručkovací a houpací tyče, ale vše je tak děsně těžkopádné, že je to akorát k vzteku. Třeba pokud lezete po laně, tak z něj nemůžete odskočit. Ne, musíte vylézt zhruba o obrazovku výše nad úroveň toho kam chcete, velice pomalu se otočit k místu zády, pustit se a modlit se, ať hrdina dopadne na kraj a nezahučí zpátky do propasti. 

Souboje stojí taky za to. Máte luk s šípy, kterých tu moc není, špatně se hledají a vystřelit z luku je tak komplikované, že než to zvládnete (vytáhnout luk, natáhnout tětivu, zaměřit šíp, pustit), tak schytáte tři šípy od soupeře. Zapomeňte, že trefíte běhajícího soupeře. A pak máte meč. Ovládání meče je "jen" na 5 tlačítek (vytáhnutí, kryt a tři druhy útoků). Souboje jsou o haluzi, někdy soupeř vykryje 100% útoků a Vám kryt funguje tak v 50% případů, někdy se Vám zuřivým mačkáním tří útoků podaří vytvořit kombo a soupeře zlikvidovat. Cokoliv kromě meče (nože, kopí) je naprosto nepoužitelné. 

Pak už jsou tu jenom drobnosti. Spousta lektvarů, které netušíte co dělají. Hrdina se občas při lezení na pohybující se plošinky sám od sebe pustí. Atd atd.. 

Dá se něco pochválit? Inu pár posledních kol bylo docela slušných (skály, měsíční chrám). Souboje když už nic jiného tak celkem pěkně vypadají. A celkem mě bavil příběh volně navazující na dva původní díly. Sultán, princezna a princ se vydají k sultánovu bratrovi, který ale kašle na to, že je princezna vdaná a chce ji pro svého syna, polovičního tygra (bestiality incest? :D). Sultán skončí mrtvý, princezna v zajetí a princ se vydává ji zachraňovat. Ovšem i tady to hapruje... sultánův bratr z příběhu zmizí a co se s ním stalo se nikdo nedoví :) 

Celkově ovšem katastrofa. Nechápu, jak v době fungujících Tomb Raiderů či třeba Drakan mohl někdo vydat takhle zmršenou third person akci a navíc zničit klasickou značku. Naštěstí za 4 roky poté přišly Písky času.
+24

Prince of Persia: The Forgotten Sands

  • PC 70
Před 6 lety jsem si zahrál "moderní" trilogii Prince of Persia, komentáře na ni byly jedny z prvních co jsem tu psal. A byl jsem nekriticky unešen ještě takovým tím dětským způsobem, jakým jsem se uměl kdysi dívat na hry. Po letech jsem se k sérii vrátil a znovu se bavil hrátkami s časem, osudovostí, psychologií postav, parádní leč místy nelidsky obtížnou akrobacií mezi spoustou pastí a smrtícími souboji, leč už s mírným odstupem. A napadlo mě zkusit navazující díl z roku 2010, který jsem nakonec s vypětím sil mého prastarého hardwaru rozjel.

Zapomenuté písky jsou v kontextu trilogie takový herní popík. Nic proti popíku, já ho mám rád, moc to po člověku nechce, snadno se to poslouchá, ale nic moc extra Vám to nedá.

Sice jsem měl snížené detaily, ale stejně mě přišlo, že grafika za těch pět let moc pokroku neudělala. Mimo úvodní mise s armádou útočící na hrad a monumentálního finále na levitujících troskách to extra podívaná není, dokonce bych řekl že někde lokace z Two Thrones byly hezčí. Totéž platí i pro animace - po bombastickém intru je zbytek jen v enginu hry a outro je vysloveně odfláknuté. Žádná scéna typu překvapivý útok obyvatel na monstra z Two Thrones se bohužel nekoná.

Příběh sliboval překlenout most mezi prvním a druhým dílem, ukázat jak se z naivního mladíka stal cynický zabiják a odhalit první střetnutí s Dahakou. Byly to ovšem plané sliby, nic podobného ve hře nenajdete. Stejně jako psychologii, vývoj postav, osudovost, hrátky s časem. Prince zkrátka přijíždí do města, kterému vládne jeho bratr Majid a které je pod útokem nepřátel. Po zahřívacích bitkách Majid na obranu vypustí Šalamounovu armádu, což jsou opět prokletá písečná monstra a následuje honička všemi možnými lokacemi za cílem zatnout písečňákům tipec, Není to průšvih, jemně se to dotýká mytologie džinů a legendy o králi Šalamounovi, sleduje to proměnu Majida, ale chybí tomu jakákoliv hloubka trilogie.

Hratelnost je v podstatě skoro stejná a přesto jiná. Až na pár drobných změn (šplh po cihlách, vybíhání plošinek) zůstalo ovládání stejné, totéž platí o všech možných pastech, sloupech, mezerách na ručkování, běhání po zdech a odskakování. Jen je to všechno o dost jednodušší. U pastí či skoků nemáte pocit, že Vás autoři škodolibě sledují jak Vám to nejde, málokdy se stane že nevíte ani kam jít a pokud ano tak jak, většinu pasáží dokážete zvládnout napoprvé, napodruhé. Checkpointy jsou všude, zdraví i písky času (zde modrá energie) se nachází na každém kroku, takže žádné modlení za to aby za touhle šílenou sérii skoků byla už ta prokletá savovací studna se nekoná.

Ze začátku je to až tak jednoduché, že jsem si říkal, jestli si autoři nedělají srandu, ale nakonec postupně přituhuje a v posledním kole přijde nečekaný brutál (sériové vodopády) u čeho jsem si v tom šíleném prstokladu polámal všechny prsty.

Jestliže skoky a parkour celkově se zjednodušily, tak souboje jsou už úplná zívačka. Princ se s tím nepáře, v brutálních kombech seká desítky, stovky nepřátel na jednu hromadu, problémy nedělají ani bossové a dokonce i toho posledního jsem zabil napoprvé. Jaký rozdíl proti Dahakovi z dvojky či Vezírovi z trojky. Je to prostě debilní klikfest, na který se ale vizuálně dobře kouká.

A nakonec novinky. Tou hlavní je zbytečný "RPG" systém, kde hledáte a sbíráte zkušenosti a odemykáte si vlastnosti. Jsou to 4 bojová kouzla na které jsem se vykašlal (kromě nesmrtelnosti na posledního bosse). Šel jsem do věcí z trilogie a vytunil si sílu útoků s mečem, zdraví a zásoby energie na vracení času, Namísto fontánek s vylepšením života a získávání lepších zbraní tak hledáte skryté sarkofágy ve kterých jsou nějaké zkušenosti, což zdaleka není tak uspokojující jako najít vylepšující fontánku či nový meč v trilogii.

Další věci jsou postupně získávané schopnosti. Skákání přes supy a let od nich je dementní. Obnova starých míst pro další postup se povedla. A zmražování vody (na vodopádové stěny, vodotryskové tyče či sloupy) je naprosto úžasné. Problém je, že ve finále to autoři matlají všechno dohromady a nedá se to uklikat. Kromě WASD na pohyb, space na skoky, R na vracení času a myši na otáčení a běhání po stěnách potřebujete prst na Ctrl (C) - odskoky od supů, Alt (obnova prostředí), Shift na mrazení (musí se držet) a třeba proskakování a bleskurychlé mražení/rozmražování vody mě naprosto odrovnalo prsty i klávesnici.

Celkově? Příběhově, graficky, souboji i prostředím je to zkrátka slabší odvar trilogie. I tak mě to celkem bavilo, ale rozhodně nijak nestrhlo.
+18

Titan Quest

  • PC 85
Po dohrání Dungeon Siege jsem měl chuť na něco podobného, na nějakou pořádnou rubačku u které se odreaguji od strastí života. Zkusil jsem druhý díl, ale nějak mě ty změny oproti prvnímu dílu odradily a tak jsem si sehnal Titan Quest, hru kterou jsem nikdy nehrál. A Titan Quest je parádní diablovka. Je to nejblíže k Diablo 1+2 ze všech podobných her co jsem kdy zkoušel (např. Sacred, Divine Divinity).

Nejdříve k technické stránce - grafika je líbezná, většina mytologických lokací vypadá přesně podle mých představ, některé věci jsou vskutku monumentální (Údolí smrti a pyramidy) jiné překrásné (visuté zahrady) a další děsivé (v podstatě celé podsvětí). Moc jsem se ale nekochal, odzoomoval jsem hned na začátku na maximum, abych měl přehled o bojišti a tak jsem to nechal většinu hry. Nic Vám ale nebrání si zazoomovat na max a prohlídnout si potvory či lokace pěkně zblízka.

A teď ke hře. Nemůžu říct, že vím co všechno hra nabízí, to ani zdaleka ne, protože jsem odehrál jen jednu postavu a to na jednu obtížnost. Je tu devět škol, většinou kouzelnických, každá škola má strom dovedností, který funguje jak v Diablo 2 (abyste mohli aktivovat jednu dovednost, musíte dát aspoň jeden bod do té pod ní). Skill body získáváte při přechodu na vyšší úroveň, moc jich není a ač jsem zabil hordy nepřátel (dle statistik na konci normal difficulty přes 18 tisíc), dostal jsem se jen na 40. level (a našetřil asi 20 milionů zlaťáků). Kromě toho s přechodem na vyšší úroveň rozdělujete body dle typu postavy (síla/obratnost/inteligence).

Já to hrál možná trošku primitivně - válečník, co se specializuje na umění útoku (které jsem si vylepšil na maximum) a obrany (taky na maximum) a pak jsem v podstatě moc nevěděl do čeho ty skill body dávat. Na sebe samozřejmě věšíte tuny předmětů - brnění, helmy, štíty, prstýnky, amulety, zbraně... prostě klasika. Tady jsem se snažil vytvořit živého tanka, kterého jen tak něco nezaskočí. Takže body do síly, předměty hlavně s vysokým obranným číslem a ideálně nějakými resisty k tomu (tady jich je mnohem víc než v Diablu) a zbraně takové, které mají nejen vysoké útočné číslo, ale i rychlý útok a tím i vysoké poškození za sekundu. I s tím vším, obrovskou zásobou lektvarů, mnohokrát obrovským štěstím se mi nakonec podařilo asi desetkrát zařvat.

Jinak Titan Quest jako takový je parádní hra. Tři akty + jeden bonusový v datadisku (hrál jsem Anniversary Ediiton). Každý akt nabízí spoustu obrovitánských map (dohromady asi přes 50 + kolem 30 v datadisku). A každá mapa je po okraj naplněná potvorami všech druhů, tvarů, velikostí včetně různých hrdinských variant, úkolových bossů či bossů celých kapitol. Zabíjení je zábava od začátku do konce, pokud si pěstujete postavu správně, většina bojů je mírně napínavých ale zvládnutelných. Samozřejmě že přijdou okamžiky, kdy na něco evidentně nemáte a pak spamujete tlačítko na léčení, kličkujete, utíkáte a modlíte se :)

I přes zábavnost toho všeho, je to prostě nonstop klikačka a časem to začne být únavné až úmorné. Autoři proti nudě bojují jak můžou. Mění se prostředí, reálie, venkovní prostory doplňují tu menší, tu obrovské hrobky či jeskyně, občas přijde spřátelené město či naopak město na vyčištění od potvor. Ve městech jsou prodavači, kterým nikdy nedojdou lektvary ani peníze (ovšem málokdy něco mají), je tu studánka od které začíná při restartu, nebo úmrtí. Nechybí tu portály, které si postupně otevíráte po celé kapitole, trhla na uskladnění předmětů i pár specialistů. Town portal je snadný (a nemusíte ho kupovat), lahvičky používáte jedním tlačítkem (a nemusíte je složitě překládat do opasku).

A především obrovským plusem je mytologie a celé pozadí. Jako bezejmenný hrdina čelíte v Řecku invazi monster a postupně se propracováváte k původu všeho. Projdete si i starý Egypt a Orient/Čínu a v datadisku se vydáte do řeckého podsvětí. A ač příběh je velice jednoduchý, je parádně podaný. Na každém kroku na Vás někdo chrlí kus mytologie/historie, potkáváte staré známé z různých bájí, zejména v tom Řecku/podsvětí jsem byl naprosto nadšený, protože řeckou mytologii miluji. Funguje to i herně - je tu spousta NPC, na každém kroku nějaký subquest, který většinou splníte tím, když poctivě čistíte mapy včetně všech zákoutí a jeskyní.

Díky tomuhle všemu i přes ten občas úmorný klikfest funguje a táhlo mě dál a dál. Ne všechno se ale povedlo.

Je tu skládání run z částí, které poté můžete použít na vylepšení zbraně. Většinou ty vylepšení ale nejsou nic extra a hlavně spoustu run prostě nenajdete dost dílků na zkompletování. Z run můžete skládat i artefakty, což je už úplně marné - za celou Normal jsem složil dva (a jeden z nich byl i použitelný).

Cooldown léčení nepotěší a je naprosto zbytečný. V bitevní vřavě absolutně nechápu jaký má smysl čekat než se nabije lahvička léčení, kterou stejně v tom inventáři máte.

Největším průserem se mi zdál mizerný loot. Je hezký, že máte tlačítka, kterým si skryjete rozbité, nebo obyčejné věci. Je hezké, že je tu několik kategorií zbraní. Bohužel 99,9% lootu co mi vypadlo bylo k ničemu - buď obyčejný, nebo slabý a hlavně z obrovské části pro jinou postavu. Jako válečník jsem neustále tahal do města truhly plné oblečků pro kouzelníky, staffek a luků. Občas jsem i nějaký kus zbroje našel, to ovšem neplatí pro zbraně. Tam jsem našel ultimátní palici někde v první třetině druhé kapitoly a do konce datadisku ji nedal z ruky, protože prostě nic lepšího nepadlo.

Poslední kosmetická vada - žádné outro! V podstatě po konci standartní hry mě to hodilo do datadisku a po konci datadisku do menu. Po Dungeon Siege tedy druhá hra, která se na to vykašlala, přitom třeba v Diablo 2 byly ty filmečky "za odměnu" luxusní.

Já to chápu, hrát to na vyšší obtížnost znovu, byl by i lepší loot a všechno, ale zkusil jsem to a už mě to prostě podruhé nebavilo. I přes výše zmíněné výtky byl Titan Quest asi nejlepší diablovkou co jsem hrál, jen k Diablo 2 ji ještě něco chybělo.

Pro: Spousta možností a usnadnění, obrovská délka, parádní mytologie a subquesty.

Proti: Na Normal mizerný loot, přes všechny vylepšení se po tisících mrtvých dostavuje stereotyp.

+27

Dungeon Siege

  • PC 70
Zase jsem si po delší době něco zahrál, Dungeon Siege jsem objevil na GOG a jelikož jsem ho hrál snad před 15 lety a vůbec nic si nepamatoval, zkusil jsem ho.

Dungeon Siege je diablovské RPGčko, Je to prostě nekonečný klikfest (a vlastně ani ten ne, ale o tom později). Diablo 1-2 mělo aspoň trošku epický příběh, tady nic moc. Farmáře přepadnou doma monstra, tak se je vydá pobít a přitom zachraňuje království před děsivou zapomenutou rasou z podzemí... Dialogy a NPC prakticky neexistují, stejně jako města - těch je tu pár a většina lidí vám řekne jen to základní, je tu nějaký obchodník a někdo kdo Vás nasměruje dál. A když jsem u toho, prakticky tu nejsou ani questy. Jen ty hlavní v rámci kapitoly a pár drobností, které se splní tak nějak víceméně samy po cestě... občas je pravda potřeba někam uhnout.

Grafika je na rok 2002 slušná, žádný zázrak, ale ani žádná hrůza. Je tu spousta prostředí - ledové pláně, poušť, louky, lesy, močály to vše pravidelně střídáno s různými kobkami, jednou také procházíte luxusní hrad. Když jsem u vizuálního pozlátka, tak intro a veškeré dějové animace jsou v enginu hru. No a outro se mi nespustilo... po udolání finálního bosse černá obrazovka, napodruhé pád do menu. To u GOG verze opravdu nepotěší, někde jsem se dočetl, že bych složitě musel instalovat nějaký mod a konvertovat savy, tak jsem se na konec podíval na youtube. A ten konec je pár blábolů napsaných a odvykládaných na černé obrazovce jak ze starých nintendo her... fakt úžasná odměna za mega dlouhou štreku.

A samotná hra? Spousta věcí je perfektně odladěných. Po cestě najímáte postavy, některé zadarmo, jiné za peníze, Vaše parta se utěšeně rozrůstá. Můžete si nastavit formace, označit celou partu, nebo jednoho, kterého ostatní inteligentně následují. V boji to funguje naprosto perfektně - když dáte postavám volnost, bojovníci se vrhají na nepřátele, lučištníci zdálky ostřelují a mágové stojí bokem a buď praží útočná kouzla, nebo léčí. V podstatě stačí postavy hlídat a občas jim zadat aby útočili na nějaký silnější cíl... dá se říct, že se hra vlastně hraje sama. Jestli je to výhoda či nevýhoda těžko říct, ale kolem Vás je většinou taková vřava a smršť všeho možného, že se to ani ručně nedá stíhat. Když jim zadáte příkaz, rozptýlí se a posbírají na zemi všechen loot, který je zvýrazněný nápisy a to i na mapě.

Mapa samotná je parádní, perfektně přehledná, dá se po ní cestovat. Výborné je také ovládání různých pohledů. Sice bych se oldschoolově spokojil s jedním nastaveným pohledem, ale na to jednoduché natáčení, zoomovaní či naklánění jsem si rychle zvykl. Nakonec jsem si nastavil oddálený pohled, při kterém jsem si většinu monster ani pořádně neprohlédl, ale zato jsem měl přehled co a jak. Mimochodem monster je opravdu milion druhů, nechybí bojovníci, střelci, nejrůznější bestie (pavouci nesmí chybět fuj!), mocní mágové a samozřejmě pár epických kousků v čele s unikátním snad stometrovým drakem. Občas přijde nějaký úlet typu pevnost gobliního vynálezce s roboty, věžičkami a tanky :)

Naprosto perfektní je loot, práce s inventářem a vůbec celá práce se statistikami. Máte základní statistiky (síla, obratnost, inteligence), vedlejší statistiky (bojová/přírodní magie, střelba, sekání), které trénujete používáním. A pár jednoduchých ukazatelů - rozsah útoku, obranné číslo atd.. Zapomeňte na kombinace, specializace jsou naprostý základ, jinak se v pozdějších fázích hry nedostanete k mocným předmětům a nebude stíhat. Já měl tři bojovníky, dvě lučištnice a tři mágy a byl jsem naprosto spokojený. Magie je složitá, ale já si vybral ty nejsilnější kouzla na útok + léčení a to mi stačilo. V rámci vřavy není čas na vyvolávání či nějaké kletby.

Práce s inventářem je opravdu vyšší dívčí, já se na tom vyblbnul. Když jsem zaplnil inventáře, vrátil jsem se přes půl mapy k obchodníkovi (ano diablovský town portal by se hodil!) a začalo zkoumání co kdo může a nemůže nosit. Každá postava má prosto pro zbraň/staffku/luk, štít, brnění, helmu, boty, rukavice, amulet, prsteny... vynásobte to osmi a k tomu co táhnete přidejte nabídku obchodníka a máte na hodiny zábavu. Ta se ale vyplatila, protože jsem pak hru s nejlepší výbavou procházel z 99% jako nůž máslem.

Loot, statistiky, odladění všechno funguje, ale pravdou je, že bez pořádného příběhu, dialogů a questů je to zábava tak trochu dementní. A navíc silně úmorná. V devíti kapitolách procházíte nekonečné mapy a zabíjíte tisíce monster. Mapy jsou silně lineární, občas je tu nějaká krátká odbočka... jen v bažinách si při mapování pobloudíte. A klikáte a klikáte a pak zjistíte, že ani klikat nemusíte, že si to postavy obstarají samy a občas jen určíte správný cíl. Nedá se to hrát v kuse, ale po kouskách, jinak to začne být brzy nuda a vzpomněl jsem si, že podobně jsem to cítil i před těmi 15 lety.

Nakonec jsem měl v savu 41 hodin a řekl bych statisíce mrtvol. Na odreagování slušný, ale Diablo 1-2 mě bavilo mnohem víc a nedivím se, že mě to nějak netáhlo shánět tehdy druhý díl.
+22

Heroine's Quest: The Herald of Ragnarok

  • PC 75
Po dlouhé době jsem si zase našel čas něco si zahrát a to hru, kterou jsem před pár lety zkoušel a z nějakého důvodu nedojel.

Heroine´s Quest je víceméně indie variací na moji milovanou sérii Quest for Glory a vůbec všechny staré Sierra adventury, kde sbíráte za adventurní činnosti body. Kdo Quest for Glory hrál, bude hnedka v obraze - povědomá grafika, městečko sužované katastrofální zimou a hrdinka, která přijíždí vyřešit všechny problémy místních. Rozdíly jsou, že tady hrajete za holku, že příběh je z drtivé většiny hry braný vážně a zasazení příběhu.

Ten se odehrává v severské mytologii a je opravdu hutný. Figurují v něm asgardští bohové, ledoví giganti jotunnové, 9 světů (podíváte se jen do jednoho), duhový most Bifrost, Valhalla a samozřejmě čest, sláva, hrdinství a vikingové. Pro většinu postav co potkáte je ideálem zemřít ve slavné bitvě a dostat se do Valhally. Příběh je sice prostý - ledový obr s obrovskou mocí škodí zemi, přivolal věčnou zimu a plánuje konec světa a vy tomu musíte zabránit. Ale je v něm spousta textů, příběhového pozadí, exoticky znějících jmen lidí, tvorů, bohů i světů a celkově mě bavil.

Grafická stránka... inu indie hra. Nakreslené je to sice pěkně ve stylu starých adventur, ale rozlišení je ubohé a i na mém starém monitoru jelo jen v okně - full screen roztáhl vše takovým způsobem, že jsem radši zůstal u toho okna. Trošku nechápu proč tu retro grafiku dělají i v retro rozlišení...

A hratelnost? Má plusy i minusy. Hrál jsem za bojovnici a hned na začátku místo rozkoukávání čelíte tomu, že Vám postava umírá hlady, celé město je komplet vyjedené a tak musíte popadnout oštěp a vydat se do ledové pustiny ulovit kance. Maso nařežete, upečete a sníte. Další starostí je sehnat teplé oblečení, neboť venku mrzne, po chvíli Vám začne ubývat mrazem stamina, pak životy a pokud jste milion obrazovek od města, tak jste v háji. Osobně bych se bez těchto moderních survival prvků obešel.

Quest for Glory bylo vždy kromě adventuření i o soubojích a tréninku vlastností. Souboje se povedly, ovládání klávesami je v pohodě, v průběhu se naučíte pár komb, monstra jsou rozmanitá - od loupežníků, zombíků a duchů přes trolly a různé podivné bytosti až po majestátní obry, co Vám jedním sekem urazí palici.

Protože hra Vás nikam nežene (díky bohu!), zavřel jsem se ve městě a začal svou bojovnici grindovat, což kupodivu jde docela snadno - šplháním přes hradby trénujete šplh, sílu a odolnost, s cechmistriní zase obratnost, krytí a používání zbraní a mluvením na různé zvířata ve městě sice pomalu, ale jistě natrénujete vztah ke zvířatům a sílu vůle. Takže mimo občasného nalovení zvěře můžete nagrindovat vlastnosti na 100 aniž vytáhnete z města paty a pak se přežívání, zima či souboje stanou pouhou trivialitou.

Samotné adventuření probíhá na obrovské mapě plné originálních lokací, je tu jeden další svět, tři města (to poslední trochu šílené). Nenarazil jsem na žádný dead end, jednou jsem si zalovil pixely (prstýnek v třetím městě) a zařvat tu můžete kromě soubojů jen svou blbostí. Je tu spousta věcí jejichž účel neodhalíte ani když hrajete podle point listu (duch v knihovně?, Loki?) a je jasné že přijdou na řadu za jinou postavu. Moc se mi líbilo, že jako fighter jsem řešil problémy silou, mečem (body za zabíjení originálních potvor), obratností, bojem, ale zároveň také za pomocí cti, odvahy a statečnosti. Postav tu není moc, ale různých úkolů jsou tu doslova mraky a nakonec jsem byl zahlcený. Nepomáhá tomu ani věčné běhání sem a tam mezi desítkami obrazovek, ani to, že některé věci jdou řešit až později ve hře v rámci dalších kapitol. O střídání dne a noci nemluvě... něco jde splnit ve dne, něco v noci. Až ke konci dostanete kouzelného koně na cestování mezi městy.

Tak jsem se dostal do konce hry (i recenze). Finále bylo povedené, finální boj velkolepý, děkovačky těch kterým jsem pomohl potěšily, stejně jako pěkný dovětek. Nezískal jsem 100% honor a bohužel nakonec ani těch 500 bodů (vyhořel mi krystal ze Swartheleimu a ten komu jsem ho měl donést ho už nechtěl). Celkem pěkná, povedená variace na Quest for Glory s pár věcmi, které mě úplně nesedly, ale určitě se dá doporučit.
+20

Fallout of Nevada

  • PC 80
Když jsem hledal nějaký dobrý mod, který by mě prodloužil New Vegas, narazil jsem místo toho tady na databázi na Fallout of Nevada, modifikaci druhého dílu o které jsem v životě neslyšel. A je to zvláštní, protože o Fallout Ressurection se mluvilo svého času hodně, dočkalo se recenzí na bonuswebu či tiscali a o Nevadě nikde ani zmínka. Nejspíše proto, že Ressurection se kterým budu nejvíce srovnávat je český, kdežto Nevada je ruská.

Překonal jsem svůj odpor k rusákům a pustil se do toho a rozhodně nelituji. Fallout of Nevada je naprosto špičková předělávka druhého dílu, podobně jako Ressurection je to samostatná hra, jen na rozdíl od české modifikace mnohem větší. A také o něco lepší. Nenarazíte tu na zmar, rozvrat a depresi, podobně jako v druhém Fallout můžete pomáhat a měnit osudy lidí i osad k lepšímu. Je tu mnohem více lokací a hra je mnohem delší.

Předpokládám, že každý, kdo by si hru chtěl zkusit hrál Fallout 2, takže nebudu zdržovat popisem jak se to hraje. Hraje se to stejně jako dvojka se všemi skilly, perky, dovednostmi a zbraněmi. Novinek je tu jen pár, tvůrci se evidentně kromě dvojky shlédli i v New Vegas, takže tu můžete o ohně míchat léky (později na to dostanete vlastní varnu), u pracovního stolu sestavovat vybavení a vyrábět si vlastní munici. Klidně bych se bez toho obešel, ale kupodivu to původního izomerického světa Falloutů zapadá bez problémů.

Novinkou není ani auto, které získáte hodně pozdě ve hře a za naprosto šílené peníze. Ovšem tady si tvůrci dali záležet, omlácenou dodávku můžete asi na 10 místech vylepšit a to nejen vlastnostmi (rychlost, velikost kufru), ale i vizuálně. Takže se dočkáte krásného nátěru a dvou verzí vylepšené nákladového prostoru. Paráda!

Samotnou hru odpálí asi neznámější hitovka Louise Armostronga What a Wonderful World a flashback pár po válce z Vault City. Pak se děj posouvá pár desítek let dopředu. Jste občanem Vault City se ztrátou paměti a jste vysláni na hon za zlodějem, který ukradl důležitou součástku. Taková Falloutí klasika a asi největší moje největší výtka. Hlavní příběh se objeví na začátku, pak pár mysteriozních náznaků a až v poslední lokaci odhalíte tajemství součástky, své minulosti i experimentů ve Vault City. Neříkám, že byl úplně zlý, ale místy až trošku moc ujetý prezidentova hlava v nádrži s panenkou a konec je dost rychle splácaný a useklý.

Zbytek je ovšem parádní. Hra začíná v roce 2141, tedy 100 let před událostmi ve Fallout 2 a cca 140 let před New Vegas. Takže tvůrci sice zrecyklovali pár lokací, ale zase je parádní se podívat, jak to v těch lokacích vypadalo předtím. Ve Vault City ještě nejsou otroci ani prezidentka, Gecko je jen opuštěná elektrárna plná gekonů (překvapivě), New Reno je stále mafiánské město, ale s úplně jinými rodinami, kde známá jména teprve vystrkují růžky. NCR neexistuje a New Vegas je stále ještě Las Vegas bez sekuritronů či velkých kasin, zato s gangem Králů na pozadí.

Během putování jsem narazil na cca 15 velkých lokací. Jsou tu čistě bojové místa (třeba Oblast 51), ale prim hrají osady tak to má být. A nechybí vůbec nic. Městečko se dvěma rozhádanými vůdci, malá komunita bojující o přežití jejíž osud jsem ve zdánlivě dobrém questu zpečetil (a začal otroctví ve Vault City), domorodá vesnička se základnou nájezdníků, otrokáři, důlní městečko a tři naprosto monumentální velkoměsta, kde jsem každé procházel skoro celý den. Kromě New Rena a Las Vegas ještě Salt Lake City. Každé z těchto měst má spoustu čtvrtí a přehršle úkolů.

Questy, postavy a jejich osudy v tom hra naprosto exceluje. V každé lokaci jsou spousta věcí, kterých si nemusíte ani všimnout. Různé opravy, léčení, drobné lidské osudy, pomoc chudým, dětem, potřebným, pomoc jednotlivým podnikům. A samozřejmě nechybí velké questy. V New Reno jsou dva velcí mafiáni, dva menší a jeden nezávislý a musíte pečlivě volit co pro koho splníte. V Salt Lake City je zase třeba továrna na Nuka Colu a s troškou šikovnosti můžete získat licenci a zařídit si vlastní distribuci. V Las Vegas je zas monumentální kriminální případ, kdy spojujete jednotlivé události a získáváte důkazy, aby jste vyšetřili kdo, proč a jak městu škodí.

Je to zkrátka parádní, tohle zkoumání, průzkum a pomáhání a řešení věcí mě strhlo jako původní Fallout 2. Vyplatí se pěstovat si vědu, mluvení, léčení a opravování, to jsou naprosté základy pro řešení spousty malých questů.

Co dále? Nechybí náhodné lokace, včetně jedné s nekonečně mravenci, kde můžete grindovat. Jsou tu drobné odkazy na věci budoucí. Hratelnost je zpočátku fakt tuhá, nedostatek peněz, nábojů, lepších zbraní či brnění. To se postupně vyřeší, ale třeba energozbroj získáte až skoro na konci ze spousty součástek a běda jak některou nenajdete nebo prodáte. Což je trošku škoda. Až do konce hry pak trvá nedostatek radawayů a stimpaků, hlavně ze začátku jsem utíkal léčit se do domácí lokace a sbíral poctivě kytky a injekce, abych si uvařil stimpaky do zásob. Bojů tu naštěstí zas tak moc není a spoustu bojových situací můžete vyřešit i jinak.

Trošku zarmzí i mírně useklé konce jednotlivých lokací, třeba o Vault City se člověk moc nedoví, některé nejsou zmíněny vůbec a u jiných přes veškerou snahu se dobrého konce nedočkáte.

Bugy se mě celkem vyhýbaly, pokud se zaseknete na internetu je jeden slušný anglický návod, takže pokud milujete Fallout 1-2, Resurrection už máte dohrané taky několikrát, tak Fallout Nevada stojí rozhodně za zahrání.
+24

Fallout: New Vegas

  • PC 100
28 dní. Tak dlouho mi trvalo dohrát New Vegas, ke kterému jsem sedl prakticky ihned po dohrání Fallout 3. A hrál jsem ho svým zběsilým stylem, kdy kromě chození do práce, spaní a občas nákupu a jídla jsem utnul všechny ostatní aktivity. Tak strašně moc mě ta hra i napotřetí pohltila a snad žádnou hru jsem nehrál tak dlouho. Za tu dobu jsem prošel celou mapu skz na skrz, prošmejdil každou skulinku včetně 4 DLCček, splnil každý aspoň trošku nezáporný quest a zkusil všechny konce. Na konci (s modem) jsem končil na 60. úrovni s 604 tisíci zátkami. A troufám si napsat kacířskou myšlenku, že New Vegas je stejně dobrý, možná i lepší než první dva díly. 

U New Vegas nemá smysl moc psát o technické stránce či ovládání. Základ je z 99% stejný jako ve Fallout 3. Přibylo či změnilo se pár maličkostí, SPECIAL, perky, mapa, pipboy fungují stejně. VATS doznal drobné úpravy - soupeři se v něm hýbou. Pokud na Vás rushuje pět nepřátel, dva-tři dokážete sestřelit, ale minimálně dva se Vám dostanou na tělo, pokud nevyužíváte strategické couvání. A když jsem u zbraní, jedna z výtek. Zatímco u zbroje opět platí, že až se dostanete k energozbroji Bratrstva, nemá cenu hledat dál, zbraně mě zklamaly. Je ji tu doslova tuna, ale za celou hru jsem nenašel spolehlivou energetickou zbraň. Účinky plazmovky (včetně té unikátní) či laserového rotačáku byly drasticky sníženy, většina sci-fi udělátek je nespolehlivá. A tak jsem po mnoha odbočkách prošel hru prakticky od třetiny s fantastickou odstřelovačkou "Puška průzkumníka z Gobi", která je přesná, má dostřel a se správnými perky zlikviduje headshotem ve VATS 90% nepřátel na jednu ránu. 

Grafika je technicky stejná, ale prostředí je hezčí. Mohavská poušť je laděná do žluta, místy má až westernovou atmosféru se všemi těmi chatrčemi a zapadákovy a zářící Vegas viditelné na míle daleko je úchvatné. Změnilo se i prostředí. Díky bohu zmizely metra, zmizely monumentální a nepřehledné jeskyně. Namísto nich jsou většinou menší a jednodušší jeskyně, ve kterých se skrývá vždy něco zajímavého. A zmizely megalomanské baráky se třemi prostředími po 2-3 poschodích. Pokud takový najdete, jsou většinou prostředím nějakého fantastického questu. 

Místo toho se vrátily osady. Hned ta první je zapadákov, kde můžete splnit několik vedlejších úkolů, další Vás zavedou někam jinam a je tu jeden hlavní určující osud. Přesně jako v prvních dílech haleluja! A takových osad najdete spoustu, budete se do nich vracet, pomáhat lidem, budovat si reputaci a hlavně Vaše skutky jsou vidět, lidi si o nich povídají a volby nejsou tak jednoznačné. Příklad? Dorazíte do Primmu, vyčistíte ho od gangsterů, splníte pár úkolů a co dál? Dosadíte zpět šerifa co uplatňoval vlastní pojetí zákona což ho dostalo do vězení? Nebo předáte správu NCR, která zajistí zákony a bezpečí, ale uvalí na město daně? Kromě karmy a reputace u osad máte reputaci i u frakcí a tady se teprve autoři rozjeli. 

V Mohavské pustině jsou samozřejmě i monstra. Je jich dost, některé brutálně nepříjemné (kazadoři!), každé má svoji "základnu" a legendární bestii. Nechybí různé party nájezdníků (s jednou se můžete spřátelit), kriminálníci a samozřejmě se objeví i ghoulové a supermutanti. Ale důraz je kladen na lidi. Hlavním hrdinou je bezejmenný Kurýr, který měl doručit platinový čip do Vegas, ale byl přepaden, střelen do hlavy a zaživa pohřben, než ho zachránil jeden robot a jeden doktor. Jak putujete pustinou za čipem a svým vrahem poznáváte a měníte svět. Jsou tu divocí Chánové, na starém letišti sídlí Granátníci kteří se svými děly rozmetají každého kdo se pokusí přiblížit. Bratrstvo oceli je zalezlé, xenofobní a izolované, nechybí tu Následovníci Apokalypsy vždy ochotni pomoc. 

Hlavní mocnosti jsou ale jinde. Za dobro je tu NCR, která se od doby druhého dílu rozrostla. Snaží se o princip demokracie republiky, jejich vojáci bojují marné zoufalé bitvy a jejich příběhy jsou jak z těch nejlepších válečných filmů. A nad nimi přes veškerou snahu dobrých lidí občas bují byrokracie, neschopnost, korupce, prospěchářství a vznáší se stín jednoho masakru. 

Legie jsou fanatici útočící z druhé strany řeky, inspirovaní starým Římem, vedeni Caesarem. Ti se uvedou vypálením jednoho městečka a dalšími zvěrstvy, ženy jsou zde méněcenné, bují tu otroctví. Jsou jednoznačným zlem, ale přitom Caesar mluví celkem rozumně a jejich území jsou na rozdíl od území NCR bezpečná pro normální, zákony Legie dodržující lidi. 

A když se dva perou, třetí se směje - ve Vegas je tajemný pan Majitel, který s armádou respekt budících sekuritronů a třemi mafiánskými rodinami (každá se svým tajemstvím) ovládá město a jen tak se nezávislosti nevzdá. 

A tak chodíte mapou, objevujete, plníte questy. Některé naprosto vynikající (celý start ghúlů do vesmíru), jiné táhnoucí se přes celou hru (sbírání hvězdných zátek Sarsparilly). Snažil jsem se neubližovat, jednat cestou vyššího dobra, diplomacie, ale někdy je to opravdu pekelné rozhodnutí (krádeže vody a vražda) a jednou jsem si musel stáhnout mod (Vault vs. zemědělci), tu volbu jsem nedal. Je tu 8 společníků, někteří s příběhy na hraně geniality (Boone) a u každého Vás čeká rozhodnutí jak se jejich osud bude vyvíjet. Samozřejmě nechybí Vaulty s vynikajícími příběhy, kde by občas byl hřích jen naznačovat. 

Co dál? Vrátily se šlapky a sex, vrátil se gambling - v kasinech můžete vyhrát jackpot (a být poté vyhozeni). Je tu spousta humoru, spousta odkazů hlavně na druhý díl (třetí díl se ignoruje - logicky, protože se odehrává na druhé straně USA). Na začátku není moc vybavení, trpíte nedostatkem všeho a je těžké zbohatnout, na druhou stranu obchodníků je konečně spousta a konečně mají také peníze! Třikrát sláva!  A ještě drobný tip. Vyplatí se přibližně sledovat quest line a kolem ní si volně objevovat, hlavně na začátku. Hra Vás sice nenutí, ale já třeba hned na začátku kousek uhnul přímo do údolí plného obřích radškorpionů, což mě stálo skoro všechny zásoby. A když jsem se vydal do městečka mimo "šipku" našel jsem důl plný páračů, se kterými jsem měl co dělat i o 20 úrovní poté. 

Občas to všechno samozřejmě hapruje. Některé bugy jsou menší (šéf Bratrstva odmítající mluvit), některé horší (obří dveře na konci se neotevřou). Většina z toho se dá spravit jedním ze stovek konzolových příkazů, zaseknutí se vyřeší pomocí "tcl" na procházení zdí, kterým můžete dělat i letecký průzkum, pokud jako já marně hledáte podle mapy nějakou zapadlou jeskyni. A občas jsem byl línej a pomohl si konzolovým teleportem k postavě, když se mi nechtělo probíhat přes 20 nekonečných loadovacích obrazovek. 

A na konci navzdory všem volbám si můžete vybrat sérii questů, které vedou ke 4 různým koncům. Přidáte se k Legii či NCR? Nebo vyslyšíte volání pana House? Nelíbí se Vám ani jedno? Nic Vám nebrání to všechno zkusit urvat pro sebe, což je paráda, která se málokdy vidí v RPG. Odměnou Vám bude dokonalé outro, kde uvidíte osudy lidí, osad i frakcí, které jste cestou potkali a také jeden ze 4 hlavních konců, kde ani jeden není bez chybičky. 

Fallout New Vegas je prostě fantastický. Stejně jako v prvním či druhém díle jste to Vy, který ovlivní rovnováhu a osud celé oblasti a ke konci Vám to postavy a hra dává patřičně najevo. To celé v mnohem hlubším příběhu, než nabídly první dva díly. 

PS: A ještě pár slov k jednotlivým DLC, postupně tak jak jsem je hrál, v každém z nich jde o postavy, které jsou zmiňované i v hlavní hře. 

Dead Money: Tak tohle mi dalo zabrat! Ocitáte se bez vybavení v hororové vesnici, přivolání šíleným bývalým paladinem Bratrstva Elijahem, který se snaží dostat do 200 let zavřeného kasina. Jsou tu tři výborně napsaní společníci, unikátní systém obchodování s automaty (recepty k tomu co potřebujete musíte najít). Parádní atmosféra, ale pekelná obtížnost. Rudý mrak co žere životy jak o závod, rádia/reproduktory které musíte najít a vypnout/zničit než Vám odpálí výbušný obojek, oživující se ghoulové a nezranitelné hologramy. Měl jsem co dělat, ale bavil se skvělým survival hororem. 

Honest Heart: Pohodička z travnaté divočiny. Objevujete na otevřené mapě většinou malé lokace, plníte úkoly pro dva kmeny a bojujete s brutálním třetím kmenem. V počítačích po jeskyních je rozeset asi nejlepší vedlejší příběh z celé hry, příběh Randalla Clarka a jeho přežívání v divočině po pádu atomovek. A čeká Vás morální volba - budete naslouchat misionáři Danielovi který volí ústup, nebo Upálenému, bývalému Caesarovu legátovi, který se změnil, ale stále vidí řešení v boji? Slušná pohoda. 

Old World Blues: Čeká Vás uzavřené údolí jako ze starého sci-fi filmu. Plné prastarých technologií, opuštěných laboratoří, originálních a občas přetěžkých nepřátel (lobotomiti, autonomní obleky, roboškorpioni). Je tu odhalení spousty technologií i monster v hlavní hře i dalších DLC, naprosto parádní sídlo se spoustou umělých inteligencí které postupně vylepšujete. A příběh plný humoru o pětici mozků, které Vás vyšlou zastavit šestý ďábelský... a který končí parádním twistem. Asi nejlepší DLC. 

Lonesome Road: Tady se vydáte do pustiny odhalit střípky vlastní minulosti a jejího provázání s dalším kurýrem, světem znechuceným Ulysseem. Tuzí nepřátelé, víceméně koridorová akce, kterou navíc komplikuje děsivě nepřehledné prostředí plné ruiny, spadlých baráků a které je architektonickým peklem. Asi nejslabší DLCčko, ale atomovky, pocit opravdového postapa a odhalování střípků z minulosti to i tak drží nad průměrem.
+32

Fallout 3

  • PC 70
Po děsně dlouhé době jsem se dostal zase k nějaké hře a rovnou u ní skysnul asi měsíc. Fallout 3 a Fallout New Vegas jsou jedny z mála "moderních" her, které jsem už párkrát dohrál, protože ten svět prostě miluji. Vzhledem k tomu a částečnému obroušení hran danému věkem jsem už dneska schopný se na Fallout 3 podívat trošku smířlivěji, než když jsem ho hrál poprvé, podruhé.

Hodnotit grafiku a technickou stránku byl nebylo moc fér. Dýchavičný počítač způsobil, že jsem musel osekat spoustu detailů, díky tmavnoucímu monitoru jsem zase ve spoustě lokací viděl úplný kulový i se zapnutou pipboy baterkou. A ta grafika na mě dneska tolik nepůsobí. Když jsem ale hru hrál poprvé, byl jsem z ní u vytržení a i dneska mají některé věci něco do sebe - první opuštění Vaultu a vše slibující pustina, rozbombardované dálnice plné vraků aut, Megatuna zbastlená ze šrotu, luxusní Tenpennyho věž a samozřejmě Washington se všemi památkami včetně monumentálního Capitolu. Výbuchy aut, krvavé detaily a zpomalovačky u zabití nepřítele (které když uvidíte po tisící tak je začnete nenávidět).

Bethesdě se podařilo i obšlehnout systém z původních Falloutů. Takže statistiky jako SPECIAL fungují, perky jsou vynikající, jen je jich zbytečně moc a hra je místy až dětsky snadná. Brzy zjistíte, že veškeré perky které přidávají někam body jsou zbytečné, protože na je tu tuna skill časopisů, které přidávají 1, někdy až dva body. Lepší jsou tedy perky, měnící hru - třeba animal friend díky kterému přestane útočit část otravné fauny, nebo různé pomocníky pro VATS.

Výborně dopadly i boje a monstra. Je tu všechno co znáte z původních Falloutů - supermutanti, ghoulové, nájezdníci, krytkopotkani, radškorpioni a další a další havěť. Můžete s nimi bojovat realtime, což ale žere náboje, navíc někteří soupeři jsou mrštní, jiní odolní. Nebo zapnout VATS, který zpomalí čas (nikoliv zastaví!) namířit většinou na hlavu a s dobrými skilly, perky, vlastnostmi a zkušenostmi se kochat krvavou smrtí. Časem se ze mě stala smrtící mašina, rutinně čistící základny, metra, domů či celé městské čtvrtě od havěti. I ta mašina občas narazila - v GOTY edici jsou totiž speciální vytvrdlí soupeři typu ghoul plenitel, supermutant vládce, kteří mají brutální odolnost. A pak jsou tu radškorpioni, které jste si v původních Falloutech dali i se základní pistolkou a tady jsou to nejvytvrdlejší monstra ve hře, zejména albínová verze.

O něco horší je to se zbraněmi a brněním. Pokud budete systematicky prozkoumávat mapu jako já odshora dolů, poměrně brzo se dostanete k základním kouskům. Čínská útočná puška na přestřelky na střední vzdálenost venku, bojová brokovnice na čistky domů od monster či ghoulů na blízko a sniperka na útok zdálky (která nemá dost nábojů). K tomu bojové brnění a dál? Dál po většinu hry nic. Laserové zbraně jsou k ničemu, k plazmě se jen tak nedostanete. Energo zbroje najdete, ale neumíte ji používat!!! A Bratrstvo které Vás to může naučit s Vámi nemluví a dostanete se k nim až ke konci hlavního questu. Navíc pokud nemáte vylepšenou unikátní energo zbroj, tak ta standardní ubírá agilitu, což prostě nechcete. Unikátní zbraně co najdete jsou většinou k ničemu (např. unikátní tágo k čemu??). Samozřejmě to ve finále povolí, já končil hru s laserovým gatlingem Vengeance, plazmovou puškou A3-21´s a nezničitelným Winterized T51-B Power Armor. A ke konci a hlavně v datadiscích najdete možná i lepší kousky, ale nechtělo se mi už na nic nového zvykat.

Jádro pudla je absolutní prázdnota hry. Když vyjdete ven, těšíte co co vše potkáte, osady za osadou jako v prvních dvou hrách. První město Megatuna tomu nasvědčuje, ale pak přijde... inu Pustina. I s datadisky jsem prošel 221 lokací + cca 30 neoznačených a drtivá většina byla úplně zbytečná. Ze začátku to byla otravné rádio stanice, elektrárny, supermarkety, benzínky, chatrče. Pak přituhlo - obrovské chaotické jeskyně (mapa k ničemu), obrovské polorozpadlé baráky. Některé ty domy měly 3-4 sekce, jednotlivé sekce několik pater, mapa na pipboi ovšem zmatlá všechny patra dohromady. Všechny ty lokace mají něco společného. Jsou chaotické, nekonečné, prázdné, neobydlené kromě monster a vypadají pokaždé stejně. Jediné co se mění jsou monstra uvnitř, jinak z drtivé většiny nenarazíte ani na žádný zajímavý loot, ani na quest, obyvatele. Max pár záznamů v počítači. Takže jsem si vytiskl mapu z fallout.wikia, jel odshora dolů, odškrtával lokace co jsem prošel a umíral nudou. Každé místo ať už obydlené nebo ne je zaplněno až po okraj bordelem - spálené knížky, staré jídlo, konzervy, flašky atd... a mezi tím se občas skrývá něco důležitého.

Takže přišel první cheat, nebo spíše konsolový příkaz - set carry weight 10000, abych prostě pobral všechno. Po projití jsem vše nepotřebné venku vyházel a vznikla skládka :) Díky tomu jsem si nepřipadal jako objevitel, ale jako uklízečka. A zapomeňte že by jste ty krámy prodali. Obchodníků je málo, peněz mají ještě méně a obchod probíhá tak, že jim ten nasyslený loot prostě necháte za stimpaky, radawaye, náboje a povětšinou zadarmo. I tak jsem na konci měl 169 tisíc zátek, hlavně díky opakovaným questům (nosit předválečné knihy, nuka cola quantum, šrot atd..) Mimochodem druhým cheatem bylo tcl na procházení zdí, když jsem se v tom bordelu zasekl či jsem lezl někam kam jsem neměl (dost často) abych nemusel hledat starší save. Poslední moji úpravou byl mod odstraňující level cap, který je na 20 úrovni (s Broken Steel na 30). Bez grindu jsem se na dvacítku dostal ještě před branami Washingtonu, hru po projití celé mapy i pěti datadisku jsem končil na úrovni 44.

A můžu pokračovat. Najdete pár Vaultů, většinu pustých prázdných a bez nápadů. Ve Washingtonu je snad padesát různě propojených metro stanic, plných bordelu, chaosu, monster, které jsem si musel rozepsat do diagramu, abych se v tom vyznal a po kterých jsem s láskou vzpomínal na pusté domy. Taky jsou tu čtvrtě, které můžete díky bohu víceméně vyčistit a v nich i nějaké questové lokace.

Co osady, co questy, co příběh? Inu jsou tu. Čas od času na něco přece jen narazíte. Většinou pár chatrčí či trailerů na dálnici, ale pár velkých lokacící jako obrovská loď Rivet City, Tennpennyho věž či základna Bratrstva v bývalém Pentagonu tu jsou. Ty questy na které narazíte jsou fajn, ale je jich strašně málo a odměna většinou nijak extra. Občas je to dost ujeté (jeskyně plná dětí, stromová Oáza, Davova republika, stařenka s houslemi), občas mi zatrnulo (kanibalové) a většinou jsem nechápal jak ty pidi osady přežijí mezi těmi hordami (na konci jsem měl 3600 zabitých) nepřátel. Propojení lokací je nulové, vliv na svět nulový - i když vystřílíte celý Washington, stále se mluví o supermutantí hrobě, ani dvě obrovské rány Enklávě nezastaví její objevování. Je tu zbytečné craftování kravin, otravné opotřebovávání zbraní a oprava stejnými kusy, po většinu hry žádní společníci. Hlavní quest v Tenpennyho věži je obrovské fuck off všem co se snaží o mírová řešení tady jsem se zachoval jedinkrát jako hajzl a ty ghouly pozabíjel. 

Hlavní quest? Příběhově slušný - pátrání po otci co odešel z Vaultu se změní na projekt vyčištění radioaktivní vody. Je tu pár zvratů, srdceryvných scén, jedno monumentální finále a debilní konec, který naštěstí napraví datadisk Broken Steel. A pokud se za ním pustíte hned na začátku, tak je to sebevražda. Po vystoupení z Vaultu projdete úvodní město, narazíte na stopu, která vede do Washingtonu zamořeného supermutanty a další verbeží a hodně štěstí. No a pokud to náhodou přežijete, tak máte za pár hodin hotovo.

Celkově je Fallout 3 graficky pěkná objevitelská střílečka, kde tvůrci zvládli vnější formu - střelbu, nepřátele, RPG prvky, ale uvnitř prakticky není žádný obsah. Celou tu mizérii podtrhuje odfláklé outro.

Na 70% to zvedám kvůli datadiskům, které jsem si nechal na konec a které mě trošku napravily výsledný dojem, k těm jen ve stručnosti.

Operace Anchorage: V simulaci se vydáte do posledních dnů války osvobodit město na Aljašce od Číňanů. Je to válečná střílečka a asi nejslabší datadisk, ale celkem zábavná. Unikátní doplňování nábojů a zdraví, stealth prvky, žádné sbírání kravin a rychlý průchod.

Mateřská loď Zeta: Tady jste pro změnu uneseni na vesmírnou loď mimozemšťanů. A půjdu proti proudu, mě to bavilo. Hard sci-fi lokace s parádní grafikou, rozdělení lodě na spoustu různorodých sekcí, skupina přeživších z různých dob, která Vám pomáhá. Je tu pár zajímavých zbraní, mimozemský gel na opravu zbraní haleluja!, zajímavé záznamy unesených a legrační, ale ke konci opravdu odolní ufouni a skvělé finále.

Pitt: Vydáváte se pomoc do temného industriálního města, kterému vévodí monumentální ocelárna trpícím otrokům, které vykořisťují nájezdníci žijící nahoře. Ze začátku klišé jak prase, navíc skript kdy mě přepadnou a zmlátí nájezdníci, které bych se svým vybavením a zkušenostmi roztrhal i holýma rukama mě příšerně naštval. A světe div se, ono klišé se mění na přetěžkou volbu na konci postavit se na stranu otroků znamená pomoc zmetkovi kterému na ničem nezáleží, unést mimino a zabít rodiče a vypustit do půlky města mutanty. Nebo můžete pomoci muži s vizí hledající lék, který využívá nepěkných prostředků k dosaženích svého cíle a nevidí, nebo nechce vidět co se dole děje. Tady jsem si jedinkrát zkusil obě cesty a dobře mě nebylo ani po jedné z nich.

Point Lookout: Atmosferický bažinatý ostrov s asi 40 lokacemi je v kostce jak mohl vypadat Fallout 3. Lokace jsou různorodé, obývané zajímavými lidmi se spoustou výborných originálních subquestů a postav. K tomu kromě ghoulů i nečekaně odolní vidláci jako z Texaského masakru. Jediná výtka je k hlavnímu questu, kde proti sobě stojí dvě extrémně nesympatické postavy a fandit se nedá ani jedné.

Broken Steel: Must have datadisk. Zvedá původní level cap, přidává super perky, zbraně i postavy. A zároveň řeší všechny nevyřčené věci - v subquestech řešíte problémy s vodou v okolí, v tom hlavním se podíváte na zoubek zbytku Enklávy a to finále prostě naprosto fantastické.

Díky datadiskům tedy dávám 70%, ale skutečným Falloutem 3 je pro mě až New Vegas.
+23

Oni

  • PC 70
Oni byla hra, která mě kdysi nadchla ve Score (něco jako Tekken, ale ve stylu 3D mlátičky s nepřáteli), o pár let později jsem ji dohrál, ale moc si z ni nepamatoval. S odstupem času to není špatná hra, ale žádný zázrak také ne.

Příběhově mě to poměrně bavilo. Někde v budoucnosti bojuje TCTF alias policie proti zločineckému Syndikátu. Mladá agentka Konoko se po pár misích dostává na stopu šéfa Syndikátu Mura a jeho téměr bondovskému plánu, ale nic není tak jak to vypadá. V průběhu příběhu budete odhalovat svůj původ a rodinnou historii, dovíte se něco o světě kolem (pokud budete číst logy) a zjistíte, že ani organizace pro kterou pracujete není úplně čistá. Je tu pár zvratů, celkem slušná morální volba v předposlední misi já toho hajzla odprásknul. Není to úplně Deus Ex, ale příběhově mě to celkem bavilo.

Graficky to bohužel není žádná hitparáda. Strohé, dost kostkovité prostředí, většinou nudné a neinspirativní lokace, občas prolínání textur a mírně hranaté postavy. Když si to člověk srovná dejme tomu s Max Paynem, tedy také third person akcí ze stejného roku, je to nebe a dudy. Naopak se mi líbila elektronická hudba (místy tak trošku ala Prodigy), ladění do anime v dialozích a portrétech a absence jakýchkoliv pádů či bugů.

A hratelnost? Oni jsou third person akce se spoustou zbraní. Dostáváte pistole, SMG, granáty, naváděné miniraketky, plazmovku či parádní rail gun. Všechny tyhle zbraně mají jeden háček - až na rail gun jsou slabé, nábojů je málo, nepřátelé nemají problém uhnout nebo zbraň vykopnout. Takže přichází na řadu holé ruce a tady musím smeknout.

Konoko umí několik komb, podkopy, skluzy, útoky ze vzduchu pěstí i kopem, zvládá ozbrojovací pohyby, různé speciály, dorážky na zemi a několik druhů přehozů. Vypadá to parádně, krásně se na to kouká a každý kdo má rád karate filmy si přijde na své. Háček je v tom to ovládnout. Komba vyžadují dvě tlačítka myši, směrové šipky, občas přikrčení a na některé v zápalu boje můžete zapomenout. Zpět-vpřed+kop, skrčit, pustit, kop to jsou pohyby, které navíc často nevyjdou a člověk nemůže riskovat. Kopací komba jsou navíc pomalejší, nepřítel může uhnout, či dokonce chytit nohu. Takže jsem využíval převážně několik rychlých komb pěsti či pěsti zakončené otočkou, přehozy, kop z běhu a když jsem byl obklíčený 2-3 nepřáteli, tak se modlil :)

Proto se vyplatí šetřit si lepší zbraně, nevyplácat je na neozbrojené/jednotlivé soupeře, snažit se na sebe natáhnout max 1-2 soupeře a bojovat někde, kde jste krytí a neobklíčí Vás. Misí je totiž 14, jsou opravdu monumentální a zatímco postup je většinou přímočarý (hledat spínače a otevírat dveře), nepřátel je požehnaně a když se necháte obklíčit, překvapit či dostat do pasti, jste v háji.

Ve hře totiž nejde ukládat. Je tu několik checkpointů, ale občas jsou tak daleko od sebe, že si pak zopakujete 20-30 minut hraní a to nasere. Frustrace a zuření se nedostavilo, ale otrávenost a nasrání ano. Je to naprosto zbytečné natahování herní doby a důvod, proč jen 70%. Jinak je Oni celkem slušná hra.
+18

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 90
Po dohrání GTA série jsem se rozhodl po letech oprášit Mafii, hru u které jsem si byl naprosto jistý že to bude 100% a oslavná óda. Pamatuji jak jsem si hru sehnal v roce 2005 a byl jsem naprosto uchvácen. Ta atmosféra, příběh, otevřené město. Natolik, že jsem o ni mluvil v práci a kámoš mi prozradil, jak to dopadne... když sem ho posílal do "censored", omlouval se, že prý netušil že to hraji poprvé :D

Při znovu dohrávání po 16 letech se stoprocentní nadšení už nedostavilo. Budu nutně srovnávat s GTA, ač je Mafia trošku jiný žánr. Ale základ - simulace gangstera, otevřené město a plnění úkolů je podobný. Co mě dostalo znovu úplně stejně je příběh a to vše kolem.

Je rok 1938 a Tommy Angelo, jeden z nejvýznamnějších členů Salieriho rodiny vypráví v retrospektivě svůj příběh detektivu Normanovi. Vracíme se o 8 let zpátky - Tommy Angelo je obyčejný taxikář, který jednou pomůže mafiánům a podruhé zase oni pomůžou jemu. Než se naděje je členem Salieriho rodiny, spolu s kamarády Pauliem a Samem plní nejrůznější zakázky a protože je úspěšný stoupá. Přichází peníze, moc, Tommy se stává rozhodujícím faktorem při boji s konkurenční Morellovou mafií. Don Salieri je takový kmotr své čtvrti, lidi mu platí za ochranu, ale on jim opravdu pomáhá, chrání je, řeší problémy. Tommy tak má pocit, že kromě peněz a moci i někam patří. Ale přichází i pochyby - vraždy blízkých, krev na rukou, pocit že se nemůže podívat vlastní ženě do očí a nakonec i zrady, zklamání, hořkost a bezvýchodný konec.

Tohle opravdu funguje na 100%. Scénář, dialogy, herecké či spíše dabingové výkony špičky našich dabérů a herců, zasazení do 30. let, atmosféra, hloubka příběhu i jednotlivých postav. Tady se nedá jinak, než smeknout klobouk, na herní příběh je to fantastické a řekl bych, že kdyby tohle tvůrci natočili jako film, vznikne nejlepší český film roku 2002, který by měl úspěch po celém světě.

Co taky funguje na 100% je veškerá technická stránka. Otevřené město bez jakýchkoliv loadingů, bugů, živoucí provoz, stovky krásných retro aut, chodci, nádherně vymodelované čtvrti a baráčky, modely lidí ve srovnání s GTA jsou prostě modely lidí a ne zombie jak ženské postavy tam. Funguje i atmosféra, člověk má opravdu pocit, že je v 30. letech někde v New Yorku. Jediná drobná výtka je k provozu, protože jsem viděl dost filmů z 30. let (sleduji klasický Hollywood), abych věděl, že tolik aut v té době určitě nejezdilo.

Mise jsou vymyšlené výborně. Nechybí v nich zvraty, komplikované úkoly, projedete si celé město i jeho okolí a čas od času je potřeba něco vystřílet. Občas přijde i bitka na ruce, nože, basebalky. Mise jsou obrovské, stejně jako v GTA se v nich nedá ukládat, naštěstí před určitým předělem přijde checkpoint. I tak jsem si některé mise zopakoval několikrát. Dá se říct, že mě jejich náplň bavila.

Na rozdíl od GTA je tu jen jedna linie subquestů, která je mimořádně otravná. Po dlouhé a náročné misi chcete domů, ale musíte zajet do autodílny, kde vám mechanik dá nějakou občas dost složitou práci, většinou na druhém konci města. Pak musíte dojet nahlásit splnění a automechanik Vás pošle opět někam do řiti pro speciální bourák, který navíc občas není tak snadné ukrást. Je to zbytečné, protože většinou na další misi dostanete něco lepšího a pak mnohem lepší by bylo plnit tyhle úkoly někde bokem. Druhá linie subquestů - extrémní jízda se odemkne až po konci hry a přiznávám, že jsem se na to vykašlal. Neměl jsem žádnou motivaci odemykat nová auta - k čemu? Když příběh byl dohraný.

Moje výtky nesměřují k náplni misí, technické či příběhové stránce. Směřují k hratelnosti, což je zásadní.

Samotná jízda je totiž dost otravná. Z GTA (hlavně San Andreas) jsem si přinesl zlozvyky, kterých jsem se musel urychleně zbavit. Tam totiž všichni jezdí jak magoři, tady je to opačný extrém. Všichni jezdí povolenou rychlostí, dodržují červenou a zelenou a nad vším bdí policajti. Pokud cokoliv provedete (červená, rychlá jízda, nehoda, přejetí chodce, nedejbože krádež či vražda) je zle. Nalepí se na Vás, setřást je není vůbec snadné, pokud se Vám to povede jste dlouho v pátrání. Protože z 90% není kam spěchat, nakonec jsem rezignoval, zapnul omezovač rychlosti, na červenou jezdil jen když kolem nebyli fízlové a ploužil se městem jak šnek. Je to reálné, ale na zábavnosti to nepřidá. Navíc samotná auta se většinou liší víceméně jen vzhledem, něco opravdu rozdílového byste hledali marně - ale beru, jsou to 30. léta, nějaký ultrarychlý sporťák byl v té době asi utopií.

Jestli jízda je občas nudná a otravná, přestřelky jsou naprosto šílené. Většina pistolí je slabých jak čajíček, nikam nedostřelí, jsou nepřesné a pokud se trefíte, průměrný grázl vydýchá i 7 zásahů. Mířit na hlavu je skoro nemožné a většinou i zbytečné, protože i tohle není pro nepřátele problém. Brokovnice jsou kvůli rozptylu na dálku prakticky nepoužitelné a na blízko si nepřátele pustit rozhodně nechcete. A Tommy Gun? Široký zaměřovač, brutální rozptyl a navíc zaměřovač ujíždí nahoru.

Zkrátka trefit s čímkoliv je skoro zázrak, pokud se trefíte, pěkně to trvá než enemák padne. Nepřátel je ve střílecích kolech hodně, vynořují se z nepravděpodobných míst a navíc jsou brutálně přesní a smrtící. Jedna skupinka se postará o všechny životy ani nemrknete. Některé střílecí mise (zejména garáže a přístav) se tak staly doslova peklem. Nevím jestli tohle navyšování obtížnosti byl záměr, ale pokud ano, tak navýšit ji slabými a nepřesnými zbraněmi je pěkně nefér. Ke konci jsem to střílení jakžtakž zvládl a finální boj v muzeu dal světe div se napotřetí.

Celkově? Mafia má pořád úžasnou atmosféru, příběh a na českou scénu roku 2002 je to neskutečná hra. Do té doby jsme měli pár laciných adventur, dungeonů a válečných simulací, které moc mainstremové nebyly a najednou tu byl horký kandidát na hru roku. Jen ta neférová obtížnost mě občas srala a ježdění jak šnek po městě mě dvakrát nebavilo. Proto jen 90%.
+29 +30 −1