Už delší dobu jsem měl chuť vyzkoušet po dlouhé době nějakou textovou adventuru. Moc jsem jich ne(do)hrál, maximálně tak trilogii Fuckstory. Této hře rozhodně víc sluší označení "interaktivní fikce" (má výraz interactive fiction český ekvivalent?).

K tomuto titulu jsem se dostal vyloženě náhodou, navíc jsem hledal něco pro android (až v polovině hraní jsem zjistil, že je hra dostupná i na Steamu). Byl jsem zvědavý, kam mě příběh zanese, budu-li se snažit hrát tak, abych (resp. Fingon Calvin, na počest robopsycholožky Susan Calvin) nezanedbával ani roboty, ani mezilidské vztahy. Podařilo se:

během třiceti let se mi podařilo kromě postavení robota (robotky Ariel) i získat a udržět si přítelkyni, oženit se s ní, zachránit ji před vládou USA, zplodit s ní dceru a dožít se jejích narozenin. Sice se mi nepodařilo zabránit sino-americké válce, ale před tím jsem získal dost kontaktů na důležitých místech k tomu, abych ve vězení bručel jen několik měsíců. Na robotické frontě jsem postavil robota, který dosáhl v rámci empatických schopností singularity, založil robotí startup, dodal technologii pro lékařské účely. Pak jsem postavil druhou robotku - společnici (Galatea), ta se do mně zamilovala, což vyvrcholilo žhavou M-F-R scénou v nočním parku (robotka sex navrhla, manželka byla pro). Můj příběh pak vyvrcholil - pominu-li to, že u mně byl diagnostikován nádor v mozku, který mohl být odoperován jen díky mým robotům - tím, že první robotka Ariel sestrojila dceru, kterou pomenovala Dusa ('robot means forced labor. Dusa is a word from old church Slavonic, meaning soul')

Musím podotknout, že hra resp. psaní je místy poněkud naivní, přesto jsem se dočkal vtipných scének, emocionálních momentů i míst, kde jsem si musel svou volbu opravdu promyslet.

Trochu mě mrzelo, že hra neumožňuje uložení více pozic a učiněná rozhodnutí jsou nevratná, nicméně přístup co sis nadrobil, to si taky sněž má v tomto případě něco do sebe...

Po dokončení se mě hra zeptala, jestli bych ji doporučil ostatním. Doporučil, pokud vám nedělá problémy číst (anglicky).

Herní výzva 2019: Čapkův odkaz

Kladu si otázku : hrál bych Chuchla, kdyby to nebyla hra od Amanity? Nejspíš ne. Chuchel se děsně líbil mé osmnácti měsíční dcerce. Při hudebních pasážích tančila, u fyzických gagů se smála, po zbytek doby zaujatě sledovala (televizní) obrazovku, protože hra je barevná, dialogy jsou v nesrozumitelné hatmatilce ne nepodobné té, kterou občas sama používá. Dokonce bych řekl, že se jí protagonista líbil I kvůli jeho dodatečnemu prebarveni na oranzovo.

Vzhledem k počtu meziher (inspirovaných pacmanem, tetrisem, space invaders, flappy atd.) je fajn, že nemusíte hrát perfektně a nemáte žádné hitpointy, v případě smrti Chuchla v těchto mezihrach nepřijdete ani o dosavadní postup v nich (zdravím Ugru a Pivo's Grand Adventures Episode 2: Redemption. Jsem starý, líný a na některé udajne výzvy mě už prostě neužije. (v případě Tetrisu jsem nicméně opakovaně narazil na bug v poslední fázi minihry: pokud jsem nestačil skočit na tresni (visni?) předtím, než velká bomba explodovala, po respavnu jsem už Chuchlem nemohl pohybovat a pomohl jen reset celého levelu. Když se mi to stalo podruhé, měl jsem za sebou předchozí dvě minihry a fakt to potěšilo).

Achievementy. Pro první bod herní výzvy 2019 byl pro mně Chuchel ideální. Hra jich obsahuje sedm, k získání každého je zapotřebí pořádně zamakat (jen projít hru nestačí, tím každý z nich maximálně nacnete). Ve většině z nich musíte udělat opravdu vše, co se v dané obrazovce udělat dá. Cloud shootera jsem dělal natřikrát, blue pill nadvakrát, snail race se vydařil napoprvé. Ono si totiž nestačí jen na netu najít, co máte dělat, protože ty návody jsou často nepřesné.

Herní výzva 2019: lovec trofejí

Poslední dobou se snažím dohrávat staré resty. Permanent Daylight mi zahřival disk už někdy začátkem minulého století (2002-2003), dost možná jsem se k tomuto titulu dostal prostřednictvím CD distribuovaným v prvním(?) speciálu časopisu Pevnost, ve společnosti takových hitů jako Poselství trůnu nebo Monster Manor. To CD mám ještě někde ve sbírce, ale nechce se mi ho teď hledat. Možná jindy.

Hru jsem tehdy nedohrál, popravdě jsem měl trochu problémy i dnes, ale to především díky nízkému rozlišení vynuceným pixel huntingu. Ale to předbíhám - je nutné zmínit, že hra běží na prastaré verzi AGS (která se tváří jako DOS, ale DOSBOX si s ní neporadil). Díky své šestnácti- (nebo jaké vlastně) bitovosti se hra nedá na 64bitových Windowsech spustit, a to ani přes program AGS, acwin.exe (vyčteno na AGS fóru). Ke slovu tak přišly má oblíbená virtualizovaná XPčka, ale i tam jsem musel fidlat s nastavením. Hudbu se mi rozjet nepodařilo (jak ale autor píše na konci hry, tu on stejně nedělal), nakonec jsem byl rád, když jsem neměl rozsypaný obraz a pouze jeden kurzor myši.

Grafika neoslní, s takovým King's Quest I: Quest for the Crown ze stejného roku se to vůbec nedá srovnávat. Příběh je přiznaně klišovitý a s dírami (opět přiznanými), dialogy se nevyplatí moc číst (maximálně vás upozorní na to, že NPC má u sebe předmět, kterého byste si z důvodu královského rozlišení 320x240 vůbec nevšimli. Nakonec jsem se uchechtl jen asi dvakrát nebo třikrát (trojská poštovní schránka, vykřičený... pokoj... v hotelu a finální puzzle). Co se týče amatérských poct Sieře s příšernou grafikou, popravdě jsem si víc užil i ten Fuck Quest...

Herní výzva 2019: 6) Severní vítr - autor pochází ze Švédska. Údajně.

Myst IV je unikátním případem niche produktu , kterého se ujalo jedno z největších herních studií všech dob a kterému se podařilo vytvořit mamutí AAA projekt, jaký (opět v mantinelech žánru) naprosto nemá obdoby. Tohle mamutí monstrum je Phantasmagoria nultých let jednadvacátého století, která se tísní na DVOU DVD discích. Fanušci a pamětnící mohou plesat nad průlomovostí jedničky a krásou Rivenu, ale Revelations (spolu s Exile) si svou vizuální působivost skutečně zachovaly až dodnes. Totéž platí o hudebním doprovodu (byť ten se mi více líbil ve trojce).

Tato série se nikdy nepyšnila používáním inventáře, nicméně zde autoři věnovali hráčům alespoň nové ovládací prvky či nástroje. Kromě v popisku zmíněného fotoaparátu (a k němu přibalené prohlížečce fotografií) hráč v první lokaci získá i náhrdelník, ukazující více i méně důležité události a dobrodružství ze života téhle vypečené rodinky, kolem které se celá série točí. Tím se zároveň i oživuje poměrná monotónnost předchozích dílů, kdy se jednotlivé zlomky příběhu musely pracně luštit z denníkových záznamů. Flashbacky jsou většinou pouze aurální, ale sem tam se hráč dočká i obrazu.

Kapitolou samou pro sebe jsou puzzly. Na jednu stranu mi přišlo, že byl zredukován jejich počet, to je ale vyhraženo jejich komplexnostní a většinou i dost přestřelenou obtížností. Ve světě Haven se hráč pohybuje od pozorování místní fauny přes překážky vytvořené na ochranu před zmíněnou faunou až po šílenou scénu s dravcem, místní obdobou opic a jedovatou rostlinou. Bez návodu ani ránu, orientace v dzungli je navíc už klasicky špatná. Mrazivý svět Spire je na tom s orientací poměrně dobře, zde naopak si tvůrci připravili sérii problémů s energií a jejím množstvím. To vše je korunováno dalším tuhým několikastupňovým puzzlem, který je v závěru ještě ztížen časovým limitem. Brr. No a nakonec Serenia, která sice vypadá příjemněji, než předchozí zmíněné věky, ale i to je vyváženo sérií puzzlů se zvyšující se obtížností, které nepomáhá ani to, že některé elementy jsou generovány náhodně při samotném startu hry, část puzzlu má tři varianty a jeho následné pokračování může slabší jedince přimět k pomyšlení na sebevraždu, protože se můžete těšit na bludiště, časový limit, důraz na pomalý pohyb i přes zmíněný časový limit a nakonec i fakt, že potřebné NPC utíká a objevuje se na třech různých místech. A tím zábava rozhodně nekončí, protože okamžitě poté následuje puzzle v 360ti stupních, s podobným jsem se za svou hráčskou kariérou ještě nesetkal.

Tahle hra je skutečně výzva, a zůstává výzvou i při průběžném používání návodu. A poznámka na závěr – Peter Gabriel nejen, že dodal jednu píseň, ale dokonce i nadaboval jedno nikoli nedůležité NPC...
Než se pustím do pětky, bude to chtít pořádně dlouhou pauzu... A taky doufám, že hra pojede o něco svižněji, na o dvanáct let mladším notebooku trvaly některé přechody mezi jednotlivými kroky nezdravě dlouho...

Dříve registrovaní uživatelé databáze možná ještě vědí, že hry s erotickou / sexuální tematikou nejen hraji, ale nebojím se to nejen přiznat, ani sem tam nějakou přidat. Tento titul jsem si primárně nevybral, koupil jsem si ho jako součást bundlu. Trvalo mi nakonec téměř dva roky, než jsem se prokousal ke konci, protože jsem poměrně rychle zjistil, že zobrazené a popsané praktiky nejsou úplně můj šálek čaje, nicméně jsem to chtěl pokud možno dohrát.

Kresby jsou... ok, pokud vám tento styl úplně netrhá žíly. Zvuk jsem si radši vypnul, protože na sluchátka jsem byl často líný. Co se týče scénáře, ten moc komentovat nebudu, spíš mě štval omezený počet lokací - většinou máte na výběr pouze třídu po vyučování, školní knihovnu a ulice města, kterážto třetí možnost se mi líbila ze všech nejmíň.

Pátá generace pokemonich her si mě moc nezískala. Dokonce bych šel tak daleko a prohlásil, že jde o nejhorší generaci vůbec. Protože jsem se chtěl především seznámit s novými pokemony, byla pro mně absence starších monu plusem (žádné obavy, i část těch starších se objeví, jen hráč musí porazit elite four). Škoda, že nové přírůstky jsou tak fádní, ať už ti obyčejní, nebo ti legendární. To je každopádně otázka vkusu.

Co se grafické stránky týče, tam se autoři pyšní tím, že pokemoni se během bitev pohybují a už hráč nezira jen na statické obrázky. Ve výsledku bych se bez tohoto vylepšení obešel. Spíš se mělo zapracovat na rychlosti ukládání pozice, protože savovani trvá věky, dokonce ještě déle, než v platinum, což už je co říct. Navíc mi přišlo, že hra na 3DS neběží úplně nejlíp a vše bylo o zdibec plynulejší na původní DS. V jednom momentě se mi hra dokonce hryzla a musel jsem natvrdo restartovat handheld.

Smutným faktem je i to, že Nintendo už před časem povypinalo všechny online /sociální funkce, což hru dost ochuzuje. Možná vám to vynahradí skutečnost že po poražení elite four a padouchu na vás pořád ještě čeká dobrá třetina hry. Tedy pokud se vám do toho chce, protože já už se i do hlavního příběhu musel místy dost nutit.

Nakonec pár vykriku do prázdna : střídání ročních období je opruz! Nevidět, kolik má soupeř ještě pokemonu je ještě větší opruz.

Phoenix Wright podruhé. Čtyři případy jsou dle mého názoru tak akorát, pátý přidaný do DS reedice prvního dílu byl už příliš natahovaný (a to foukání do mikrofonu bych už si taky odpustil. Dvojka to naštěstí vypustila).

Rovněžtak mě potěšilo zkrácení případů ze tří herních dnů na dva. Neustálé vracení se na místo činu mi přišlo otravné, na sérii oceňuji především slovní přestřelky v soudní síni.

Případy jsou i tentokrát neuvěřitelně zamotané: během prvního ztratí Phoenix Wright těsně před prelicenim paměť (celý první případ slouží jako tutoriál) a ta se mu vrátí až po jeho zdolání. Druhý případ dá nahlédnout do tajů rodiny Fey, třetí se odehrává v cirkuse (jak je nemám rád, provedení této vraždy bledne před vším, co jsem v rámci jakékoli detektivky kdy zažil). Poslední případ je především hra o čas, která pokládá otázku, co to vlastně znamená být dobrým obhájcem.

Nakonec bych ještě vyzdvihl novou postavu, Francisku von Karma. Nejen, že je na válečné stezce kvůli tomu, co se v prvním díle stalo jejímu otci. Franciska totiž neudělá krok bez svého biče a nebojí se ho použít na svědky nebo protistranu, sem tam nějakou ránu slízne i sám soudce...

(Herní výzva 2018: nejen PC je člověk živ)

Geheimakte: Sam Peters jsem koupil za zlodejskou cenu 9,99 EUR pote, co jsem dokoncil prvni a druhy dil stejnojmenne serie. Pochopitelne v nemcine. Sam (Samantha) je celkem otravna, sebestredna protagonistka, ktera sama sebe popisuje jako „blondynu, ale inteligentni“, pro Scheiße nejde daleko (nakolik to prevzal anglicky preklad, neodvazuji se spekulovat) a neustale se navazi do sveho byvaleho.

Hra je to kratka, ale popravde receno, v me situaci je to vlastne plus. Chybi intro, titul obsahuje nekolik animvanych cutscen, prechody mezi staty jsou reseny pomoci textu. Pozoruhodne je, ze vlastne neni moc s kym se bavit – vsechny dialogy se odehravaji v cutscenach a hrac interaguje vyhradne s predmety a okolim. Puzzly jsou vicemene standardni, nechybi zaverecne (otravne) bludiste. Pobavily me napisy na hrbitove. Hra ma dva konce (ve stylu Draculy V nebo Neverhoodu), ktere se lisi pouze zobrazenym textem.

(Herni vyzva 2018: Krize identity)

Inherit the Wind... vlastne Earth... je zvlastni hra. Hybrid. Malem RPG, kdyby se pridaly staty, expeni a boje s neprateli. V urcitych prvcich to pripomina Quest for Glory III, kdy se pri hrani pohybujete na velike mape s nekolika aktivnimi lokacemi, mezi kterymi se bohuzel nemuzete presunovat skokem. A zatimco vetsina lokaci je klasicky adventurnich, nektere velke lokace v uvodni casti hry (hlavne fretci vesnice a krysi jeskyne) svym izometrickym nahledem opet pripominaji RPG (hlavne krysi oblast mi neuveritelne pripominala pozdejsi Fallout, a co teprve lokace "ancient ruins").

Hra samotna je... ok. Vypada dobre, hudba neleze na nervy, dabing netrha usi, ovladani pomoci prikazu ve stylu lucasovskych SCUMM adventur neni zakerne, pribeh neurazi... ale ani nijak extra netahne. Predlohu neznam, o hre jsem az do nedavna neslysel, nebyt Herni vyzvy, asi bych ji nehral. To nemusi byt chyba hry, mozna jen jsem nebyl v dobe hrani spravne naladen. Pokud mate radi starsi adventury (nebo jste furry pozitivni:), zkuste ji dat sanci.

(Herni vyzva 2018: Lidem vstup zakazan).

The Vanishing of Ethan Carter je hra, která je tohoto označení daleko více hodna, než Dear Esther a taky mě i bavila více. Která z nich má hezčí grafiku, to už si říct netroufnu, z Dear Esther si nejvíce vybavuji působivé jeskyně. Zde mě naopak doly štvaly hodně.

Příběh - ok, nic moc jsem nečekal a zklamán jsem nebyl.

Bohužel nedokážu říct, kterou verzi (původní nebo redux) jsem hrál, hru jsem před lety koupil na gogu a nějaký výběr jsem nepostrehl.

Víc adventur s podobně krásnou grafickou stránkou!

(Herní výzva 2018 : sousedy si nevyberes)

S krizkem po funuse, ale přece. Koupil jsem si tuto hru v dobe jeji nejvetsi dh slavy (herni vyzva 2017), jen abych ji pouzil pro vyzvu nasledujici. Krome jiz v jinych komentarich zminenych facebookovych klikacek mi hra malinko pripomnela i serii HoMaM, i kdyz bez hrdiny a bez magie. Hru jsem prosel za ctyri a pul hodiny, ale 90 minut mi trvalo objevit, jak se sbiraji houby a ze vejce se hledaji stejnym zpusobem.

Jako jednohubka to bylo fajn, hra skoncila presne v tom okamziku, kdy mi vsechno to klikani zacalo jit na nervy, ale hlavne jsem mohl hrat sedic na pohovce vedle spici dcery, za pomoci USB prodluzovacky. Navic odpada i ukladani, automaticky pri vypnuti hry (tenhle typ hry zadne sofistikovanejsi ukladani nepotřebuje), takže kolem a kolem jde o idealni titul do kategorie Valka periferii (herni vyzva 2018)

Ano, sel jsem do toho kvuli Jane Jensen a protoze Charlaine Harris: Dying for Daylight se dle meho nazoru povedlo. O rok starsi Deadtime Stories? Bohuzel moc ne. Jak dlouho trvala instalace, to uz si nepamatuji, bylo to pred mnoha mesici. Kazdopadne kazde spousteni hry je utrpeni, ktere trva nekolik minut. Nekolik minut, kdy se mys toci a jinak nic. Vsadil bych si na nejake dementni DRM, ale nevim.

Co se dabingu tyce, toho si uzijete jen v cutscenach / slideshow. Mozna bych mel napsat "uzijete", protoze hlasy jsou opet... takove divne. Asi tak jako vypravecka z Gabriela Knighta, navic drtiva vetsina postav, se kterymi prijdete behem hrani do styku, byla za ziva cerna.

Hint tlacitko se opet nabiji celou vecnost, snad v kazde HO obrazovce se vyskytly hned dva predmety, ktere jsem zaboha nemohl najit. To me samozrejme nebavilo (tak proc hrajes HO hry, zejo:).

Co me naopak bavilo, byla priprava voodo kouzel, predevsim lektvaru, ale k priprave voodoo panenky dojde taky. Castecne to pripomina Vampire Legends: The Untold Story of Elizabeth Bathory.

PS: Herni vyzva 2018: V zemi nikoho.

Tak mam za sebou ctvrtou generaci pokemonich her, prinejmensim ty nove, bez remaku HeartGold a SoulSilver. Je to nejstarsi generace, kterou jsem hral tak, jak autori zamysleli (totiz ne jako remake a ne v emulatoru), chvilemi dokonce i na puvodni DS konzoli.

Sice jsem puvodne zacal s Pokemon Pearl, ale velice rychle si poridil i Diamant (nemecke vydani verze Diamond) a Platinum, na kterou jsem rychle presunul jakozto na "definitivni verzi" ctvrte generace.

Co k teto hre rict? Je to opet Pokemon, znacna cast hernich mechanik zustava napric generacemi vpodstate beze zmen. Zase musite cekat, nez dostanete prvniho pokemona, nez dostanete pokedex, abyste mohli chytat dalsi... Samotny zacatek je oproti Diamond + Pearl o neco sviznejsi, coz je plus. Nove pridani pokemoni me z vetsi casti nechali klidnym, rozsireni sinnohskeho pokedexu prinasi snad jen 1/3 novych priserek, z nichz vetsina jsou jen vyvojove faze tech drive znamych.

Co pokladam za neskutecne debilni napad je, ze cast novych pokemonu se v regionalnim pokedexu vubec nevyskytuje a objevi se jen v pokedexu narodnim.

Dalsi debilni novinkou je pouzivani medu k prilakani pokemonu - jsem rad, ze tuto vec v nasledujicich generacich vylepsili/zjednodusili, protoze... posudte sami. Nejprve musite ziskat med. Med pak napatlate na honey tree (ve hre jich je pres dvacet) a pak pockate 6 hodin, jestli se nejaky pokemon nechyti. Vetsinou jde o hmyzi pokemony, ale taky opici Aipom nebo baby Snorlax (Munchlax). Druhy nejvzacnejsi medovy pokemon, Heracross, ma sanci 5%, ze se objevi. Munchlax se objevi pouze na ctyrech nahodne generovanych stromech, ktere muze hrac rozeznat jen tak, ze pokemon se objevi za ctyri hodiny po aplikaci medu - a i pak je sance cele jedno procento, ze to bude Munchlax! WTF?

Manaphy je mozne pouze ziskat jako vajicko prenesene z Pokemon Ranger. A takovy Spiritomb se objevi pouze v pripade, ze v podzemi (specialni minihra) potkate 35 lidi (tj. ne npc). Podotykam, ze Nintendo uz pred nekolika lety vypnulo sit, ktera tato setkani umoznovala, takze pokud nemate druhou konzoli a nepotkate druheho 35x (nastesti se pocita setkani a ne to, ze je to ten samy hrac), tak smula.

No a pak je tu jeste Feebas, coz je ryba, ktere vubec nemuzu prijit na jmeno. Ze je dostupny az v pozdejsi fazi hry- no dobre. Ze se vyskytuje jen v jednom podzemnim jezere - no ok. Ze to jezero je celkem velike, ryba se objevuje jen ve ctyrech polickach toho jezera, policka se generuji kazdy den nahodne a i kdyz uz se trefite na spravne pole, porad ji jeste nemusite chytit napoprve - wtf wtf? To si strcte nekam. A kdyz uz ho nahodou chytite - jak se z ryby stane Milosevic... vlastne Milotic? Ne levelovanim, ne kamenem, ne tradem, ne tradem s predmetem, ne pri znalosti nejakeho move nebo dokonce s vysokou hodnotou pratelstvi, ale - vysokou hodnotou krasy!

Kdyz uz jsem posbiral a vyvinul vse, co se dalo, jeste rad jsem pouzil produktu firmy Datel a poridil si cheatovaci zarizeni. Ten pocit! Nicmene jsem se behem hrani stale drzel zasady, ze svuj dream team si leveluji poctive. Nakonec jsem (i pres, v teto generaci otravne fungujici, expshare) porazil elite four s vytradeovanym Infernape na levelu 70, zbylymi startery kolem levelu 50-55 a chudakem Luxiem na 40 (problemy mi zase delal Gyarados, ktery mi vsechno sundal na jednu ranu a nakonec jsem ho daval Staraptorem s Fly).

HeartGold a SoulSilver nejspis necham byt, nove kusy se prodavaji za nesmyslne vysokou cenu a u starych zase neni pokewalker.

I kdyz jsem Pokemon Y rozehral jeste pred Alpha Sapphire, poradne jsem se tomuto titulu zacal venovat az po dohrani sekundarni hry seste pokemoni generace. Francouzsky pridech mi nevadil (i kdyz nektere lokace (interiery i exteriery) byly na muj vkus az moc opuletni a nejak mi k serii nepasovaly).

Tento komentar pisu po dokonceni hlavni hry, coz mi zabralo cca 41,5 hodiny. Alpha Sapphire se mi popravde libilo vic, volny let se nekona, potapeni se nekona, HM Waterfall je zcela volitelny (mineno je pouziti na mape, ne v bojich). Jako startera jsem si zvolil travniho Chespina, ale pomerne rychle se mym favoritem stal starter ohnivy (ktereho jsem si vytradoval spoulu s vodnim starterem z verze X, jak se stalo mym dobrym zvykem - neni nad to mit obe hry a dva handheldy). Delphoxe jsem nakonec dostal az na uctyhodny 87. level, a to prosim bez rare candy (tim krmim jen pokemony, ktere chci jen pro zapis do pokedexu, coz je vetsina :-P).

Protoze nerad menim slozeni tymu a vzdy chci mit vsechny HMka v parte, hral jsem vetsinu hry v sestave ohnivy starter (FLAMETHROWER <3), vodni starter (surf + waterfall), travni starter (s cut), cubone/marowak (false swipe na chytani novych pokemonu) a riolu/lucario se strenght a rock smash. Na seste pozici jsem trenoval (opet vytradovane) startery z Kanta, nacez jsem druhou polovinu daval s charizardem s fly (a flamethrowerem).

S touto sestavou (a taky tim, ze jsem velice rychle vsechno preleveloval - kdyz mi ohnivy starter dosahl levelu 40 a pak mi na stadionu nechtel poslouchat, to moc legrace nebyla) jsem zvladl vse prakticky bez problemu, jen nekteri draci pokemoni (hlavne Gyarados) mi obcas zatopili. Problemy mi pak nakonec nedelala ani elite four, krome draciho trenera - ale vse jsem zvladl bez loadu a v cele hre jsem prohral jediny duel (to kdyz jsem ve sky battle mel jen charizarda proti trem jinym pokemonum).

Kalosky national pokedex je tak rozsahly, ze je rozdeleny do tri subkategorii, coz dela dohromady nejakych 450 pokemonu. Cast z nich se navic neda chytit v prirode ani jednoduse vytradovat a musi se vylihnout z vajicek - a to nejen baby pokemoni, ale i v prvni generaci bezny diglet, spearow atd. Jini maji jen velmi nizkou sanci na spawn (5% pri horde encounter, v jeskyni z padajiciho krapniku atd.), coz me celkem depta. Opet jini (rotom) jsou k dispozici jen v urcity den atd.),

Jeste nevim, jestli se pustim do post-game, urcite bych rad dokoncil (s pomoci tradovani s Alpha Sapphire) national pokedex, no a pak se uvidi. Jeste jsem se nerozhodl, jestli budu pokracovat ctvrtou, nebo sedmou generaci... koupene a rozehrane mam obe. Kdyz uz neco, tak poradne :-P

Herni vyzva 2018: Nervy z oceli

Ukolem tohoto bodu bylo dohrat libovolnou hru na nejtezsi obtiznost. Protoze takove hry prakticky nehraji, nebo bych na ne nemel cas, dal jsem si zatim (ale nejspis taky nadobro) posledni dil serie Midnight Mysteries, kterou jsem timto komplet dohral. Na hidden objectech se mi libi moznost preskakovat puzzly, na ktere nemam naladu, coz v klasickych adventurach vetsinou nejde.

Ghostwriting obsahuje, jak uz to u modernich hidden objectu byva, tri ruzne stupne obtiznosti. Hru jsem hral na ten nejvyssi, coz s sebou nese extremne dlouhe nabijeni hintu nebo nemoznost puzzle preskocit. Jako fakt diky. Situace byla o to horsi, ze mi v dobe rozehrani doma nejela wifi a mobilni net tu obrovskou naloz obrazku, kterou ma kazdy BFG walkthrough, proste neunesla. S nekterymi puzzly jsem se moril opravdu dlouho, ale presto se mi podarilo dostat se temer na konec seste kapitoly (ze sedmi). Pak se mi podarilo jedno puzzle bugnout a byl jsem v haji. V o to vetsim haji, protoze hra si veskery postup automaticky uklada do jedineho souboru. (Jen tak ze srandy jsem napsal na support BFG. Odpovedeli mi neco ve smyslu: hra ti na tvem pocitaci nefunuje? Blby, no. Tady mas kod zdarma a porid si nejakou jinou).

Nakonec jsem tomu dal dva tydny, vychladl jsem a hru jsem rozehral znovu. Protoze uz jsem vetsinu hry uz jednou prosel, nakonec jsem byl hotovy behem dvou veceru (odhaduji 2-3 hodiny cisteho herniho casu). Stalo to za to? Nestalo. Ta hra je prumerna az beda, i ve srovnani s jinymi hidden objecty. Druhe zahrati si urcite nezaslouzila - a nebyt podminek vyzvy, urcite bych ji na nejtezsi obtiznost nehral. Ale tak prekonal jsem se. Jednou. Dvakrat. Trikrat, protoze se mi hra neskutecne sekala, coz se mi u hidden objectu nikdy nestalo - prechody mezi jednotlivymi obrazovkami ci vyrezy v nich byly na mem notebooku extremne neplynule. Ale je to za mnou.

Herni vyzva 2018: Hru nezastavis

Schvalne jsem si to stopnul - 110 minut cisteho casu. Jak uz mnozi vi, loni se nam narodila holcicka a s osmimesicnim miminem toho clovek moc nenahraje, zvlast, kdyz ma k dispozici na hrani tak mozna hodinku, dve, podle toho, jestli skriteti nerostou zuby, misto spani radsi sedi a vydava zvuky. Chtel jsem neco, co jsem jeste nehral, co nebude uplna blbina na deset minut, co jsem dohral uz loni, no a Sharpe Investigations: Death on the Seine jsem uz bohuzel/bohudik uz dohral.

Popravde receno mohu patri ceske hidden objecty k tomu nejslabsimu, co se da v zanru nalezt, a The Mirror Mysteries nejsou vyjimkou. Renderovana grafika s minimem animaci trha oci, pan zrcadel vypada jako maska Guye Fawkese adoptovana hnutim Anonymous a nejvetsi wtf moment jsem zazil s trpaslikem a jeho serii mistnosti, ve ktere vyhanite Balroga z Morie.

Herni vyzva 2018: Tehdy to zacalo (hard mode)

(Ma registrace na DH: 23.08.2011)

Popravde, zajimavych her ve tretim ctvrtleti 2011 tedy mnoho nevyslo a Enigmatis byla vlastne takova znouze ctnost. Bohuzel jsem uz zmlsany soucasnymi hidden objecty, ktere toho hledani hidden object scen uz paradoxne uz tolik nenabizeji. Popravde je uz v roce 2018 docela otrava, kdyz vejdete do obrazovky - a HO scena. Prejdete do dalsi - a zase HO scena. Vratite se zpet - a opet ta puvodni HO scena.

Enigmatis je na rok 2011 tezky prumer, ktery s odrenyma usima zachranuje pribeh, i kdyz pomerne klisovity. Grafika je meh, samotne objekty v HO scenach obcas nereaguji na klik a nekdy je treba se celkem snazit, nez vam hra nalezeni prednetu uzna->mega opruz. Krome toho obcas prasti do nosu spatny anglicky preklad, kdyz je vysoka bota (boot) popsana jako bota normalni (shoe). Dabing potesi, ale i v ramci HO her je to spis prumer.

Popravde jsem cekal od jedne z nejvice hranych HO her na databazi (momentalne osm hodnoceni a pate misto) o neco vic, zvlaste, kdyz se titul dockal dalsich dvou pokracovani (2013, 2016).

Herni vyzva 2018: Nerozbaleny darek

Uz presne nevim, jak jsem se ke hre Contradiction (prodavane nyni pod alternativnim nazvem Contradiction - the all-video murder mystery adventure) vubec dozvedel, protoze o uspesne kickstarterove kampani, ze ktere hra vzesla, jsem se dozvedel az dnes. Domnivam se, ze jsem po dohrani Her Story chtel nejakou dalsi novodobou adventuru ci alespon hru s FMV sekvencemi (zde bych vyzvedl treba i Cibele:-P) a Steam me navedl na Contradiction. Titul dlouho hnil na wishlistu, nacez mi byla darovana k Vanocum 2016 (vybrana sestrou a zaplacena mym tatou ). Jak uz to byva, her mam na Steamu hodne a Contradiction nebyla prioritou, takze jsem se k ni dostal az diky vyzve.

Nevim, co se nelibilo kolegovi Fildasovi, ja si Contradiction uzil - krome jednoho drobneho bugu (po vyreseni nekterych stop nebylo mozne primo ukoncit rozhovor, ale tady pomohlo zopakovani jine dialogove stopy, ktera po prvnim prehrani uz jde odkliknout a ovladaci tlacitka opet funguji). Co se hereckych vykonu tyce, je tu poznat, ze devadesata leta a tamni drevene vykony uz hra nechala daleko za sebou, nemluve o tom, ze i technicka stranka videi a jejich nasledna konverze nedela roku 2015 zadnou ostudu. Mozna si budete muset chvili zvykat na to, ze nekteri akteri o umirnenosti hereckeho projevu nejspis nikdy neslyseli a do jednoho tvori neuveritelne panoptikum, ale rychle jsem si na to zvyknul a projev kazde z postav ma nakonec neco do sebe. Nemluve o tom, ze KAZDA z vyslychanych postav z nejakeho duvodu lze a pravdy je treba se dobrat.

Prijemna zalezitost - a i kdyz si tata nepotrpel na tzv. "ukecane" hry a asi by se mu nelibilo smerovani k satanismu, ktery v prubehu vysetrovani vyplyne na povrch, dobrou filmovou detektivku si uzil vzdycky. Tak diky, tati (a diky, segra).

Nejaky ten rok zpatky jsem patral po neobvyklych adventurach a vysledkem meho patrani bylo povedomi o seriich Nancy Drew a Ace Attorney. Kdyz jsem pak v lete 2017 patral po tom, co pro mne zajimaveho bych jeste mohl hrat na 3DS, ktere jsem si koupil predevsim kvuli Pokemonum, vzpomel jsem si i na tohohle obhajce.

Nejdriv jsem si za cca 40 liber poridil krabicku s DS verzi. Po rozehrani druheho pripadu jsem zjistil, ze je k dispozici i remaster prvnich tri epizod za min nez 30 euro, tak jsem si ji taky poridil. Vylepseni grafiky je tu znat. Moznost vriskat "Objection" a "Hold it" vlastnim hlasem je sice zabavna, ale zkusil jsem si to jen jednou. Foukani do mikrofonu v ramci snimani otisku uz bylo trochu mimo, nastesti slo jen o tu bonusovou epizodu, vytvorenou pro DS.

Sekvence vysetrovani me prilis nebavily, prechody mezi lokacemi dle meho nazoru nejsou reseny prilis stastne a prebihani mezi nimi byla dost otrava. Naproti tomu jsem si celkem uzival samotna soudni preliceni.

Jsem zvedavy na dalsi dil, stejne tak jako na film:-P

Alpha Sapphire je mou prvni pokemoni hrou z hlavni serie, kterou jsem po mozna deseti letech hral a dohral. Pristupoval jsem k ni trochu s obavou, protoze se mi v dobe vydani (emulovana) verze Ruby prilis nelibila a velice rychle jsem ji prestal hrat. V pripade remaku se moje obavy nenaplnily, naopak se mi dostalo neskutecne zabavneho zazitku, ve kterem jsem zatim utopil cca 60 hodin cisteho casu.

Tento komentar pisu po porazeni Elite Four vcetne sampiona a uspesnem prekonani Delta episode, ktera zpracovava nektere elementy verze Emerald. Alpha Sapphire zdaleka neni jen 1:1 remakem v lepsi grafice: krome pridani novych vyvojovych fazi drivejsich pokemonu se totiz v Hoenn po porazeni maskota (Kyogre/Groudon) zacnou obevovat desitky az stovky dalsich pokemonu z jinych oblasti mimo hoennsky pokedex, vcetne pokemonu legendarnich. Dokonce je mozne ziskat i startery z Johta ci Unova.

Osobne se mi nejvic libila moznost volneho letu nad krajinou pomoci Latiose/Latiase a potapeni. Rad bych dokoncil hoennsky pokedex, vlastne mi chybi uz jen Solrock a maskot Gourdon z Omega Ruby, vse ostatni se mi uz podarilo sam se sebou prostrednictvim druheho handeldu ci pomoci wonder trade vyziskat (mit vsechny tri startery je skvela vec, vodnimu jsem nasekal vsechny vodni HMka).

Krome toho me prekvapilo, jak relativne snadny byl muj pruchod Elite Four, trenera s ghost pokemony jsem porazil pouze s Blazikenem, aniz by se kdokoli z protivnikovych pokemonu zmohl na to, zpusobit tem mym nejake zraneni. Na druhe strane byla polovina meho tymu kolem levelu sedmdesat (slozeni Blaziken, Swampert, muj prvni startert Sceptile, pak vytradovany Alakazam, Golem a z dema prevzaty Glalie).