V úvodních hodinách jsem měl pocit, že jsem podvedl sám sebe, když jsem po remakeu třetího Residenta hledal další akční nášup a sáhl jsem automaticky po pátém dílu, který mám zafixovaný jako ten „akčnější“.

Tužší ovládání postavy, omezený inventář, málo nábojů nebo nemožnost použít melee útok kdykoliv uznám za vhodné, jsou prvky neúprosně spojené se survival žánrem. Očekával jsem „Call of Duty mezi Residenty“, což jsem samozřejmě nedostal. Větší počet nepřátel vykompenzovaný trochou nábojů navíc mi přišlo mnohem víc frustrující, než třeba bloumání po chodbách policejní stanice. Za což do jisté míry může intenzivní začátek, který tak nějak počítá s tím, že nováčci budou trochu tápat.

Novinka v podobě parťáka je super nápad, pokud parťáka ovládá kamarád a ne AI. Tím, že je hra koncipovaná jako coop hra, je důležitá souhra jak v menších hádankách, tak hlavně v boji proti nepřátelům. Většina z nich mají slabá místa na zádech, jenže AI parťák se ovládá dvouma příkazy a ani jeden z nich není „oběhni nepřítele do zad“.

To, že jsou dva příkazy jsem zjistil až v půlce hry, což vlastně nebylo ani takové převratně zjištění. Jeden úkol přiváže parťáka k hlavní postavě a druhý příkaz jí nařídí „jdi a vystřílej vše, co máš“. Ale je pravda, že důležité úkony, které ovlivňovaly průchod hrou, dělala AI bez problému.

Pátý díl téhle legendární sérii mi pomohl objasnit mojí nelásku k ještě legendárnějšímu čtvrtému dílu. Resident Evil jsem měl vždy spojený se zombíky, jenže během let se lore a příběh celé série posunul dál a už dávno se nestřílí jen pomalý a nemotorní zombíci. Střílí si takový paraziti jako jsou las plagas.

Nepřátelé podobní spíše lidem, kterým občas z pusy vyleze chapadlo. Rozhodně je evoluce v Resident sérii super a hrozně se mi líbí, kam se koncepty dalších virů mohou posouvat. Krásně nabobtnaný svět zombíků, parazitů a zmutovaných psů je krásný Béčko, který oživuje hru od hry. Ale já bych docela rád střílel polorozpadlý zombíky v pěkném grafickém kabátku.

Co mi asi nikdy vyloženě nesedne a budu s tím mít problémy, jsou boss souboje ve survival hrách a v Residentech vůbec. Patří to k tomu žánru, chápu to, ale souboje s bossákama ve hře, kde jsou důležité zdroje mi vždycky přijdou divný. V tomhle díle se ale vývojáři minimálně vyřádili jak na designu nepřátel, tak na průběhu soubojů samotných.

Některé souboje se nedají řešit sypáním nábojů do určitých míst nepřítele. Což teda u třech takových soubojů způsobilo to, že jsem si na internetu musel potvrdit, že to co dělám, dělám správně. Přišlo mi, že mi hra nedávala zpáteční odezvu.

Poslední odstaveček věnuji třem menším rozšířením, které mě vůbec nebavily. V Desperate Escape se na jedno posezení musí utéct z komplexu a prostřílet se desítkami nepřátel – meh. V rozšířených Mercenaries jsou nové postavy s lepšími zbraněmi - spíš ok. V Lost in Nightmares hodili vývojáři očkem po původním Residentu a zaměřili se spíš na hádanky, než na souboj. Já mám radši akci, takže taky spíš meh, ale vzdání holdu v podobě otevírání dveří bylo milé.

S tím, jak se mi pátý Resident líbí nebo jsem se pral větší část hry. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi líbí kombinace více nepřátel a ponechání survival prvků z předešlých her. Zároveň jsem to po 5 hodinách stále nevypínal, což je u mě dost podezřelý, protože většinou pochyby ve hrách řeším jednoduchým alt+f4 řešením. Když jsem se dostal na konec, byl jsem rád, že jsem vydržel. Odměna přišla v podobě finále, který se odehrává v AKTIVNÍ SOPCE. Po pádu letadla do AKTIVNÍ SOPKY, vylezli přeživší a Sheva zavolala na Chrise „Chris, get to high ground“. Když se do toho ještě objevil záporák jen tak bez trička, protože prostě mohl, tak mi bylo jasný, že další díly si nenechám ujít.

Herní výzva 2021 - 8. Herní nášup

Resident Evil 2 je super hra, pokud si jí představím rozdělenou na jednotlivé části. Nutnost spravovat omezený inventář je správný frustrační mechanismus, který ale při snaze o „prozkoumání všeho“ může lézt pěkně krkem. Akce, které je tu kvůli zásobám pomálu, je jednoduše fajn. Teda pokud je zrovna ve hře „čas na akci“, jinak se nejedná o akci, ale plýtvání zásobami. Logické hádanky jsou asi ty nejzákladnější, které hry kdy nabízely, takže i já jsem je byl schopen vyřešit. Jejich obměňování a střídání zajistilo to, že jsem to po třetí velmi podobné hádance nechtěl vypnout.

Bohuže jako celek mi hra nesedla.

Celou hru si střádám zásoby jen proto, abych jich měl dost na jeden z pěti velkých střetů s bossákama nebo něčím podobným. Řeším hádanky na policejní stanici, které zahrnují nějaký safír schovaný v žezle sochy, které napřed musím vrátit knihu do ruky, abych poté použil onen safír na otevření safírové skříňky, která byla schovaná ve výslechové místnosti, zamčená jedním ze 4 speciálních klíčů a to proto, abych z té skříňky získal odznak, který funguje jako klíč ke skříňkám s vylepšením a zároveň jako USB.....

Chci říct, propojenost hádanek je samozřejmě super, ale někdo se o jejich propojení snažil tak moc, že zapomněl dávat pozor na to, aby to vůbec dávalo smysl. Pokud to nedává smysl, dělám jenom divné řetězové puzzly, které mě mají navést tam, kam jsem se mohl dostat jedním splněným takového úkolu.

To samozřejmě zahrnuje bloumání a běháním sem a tam po nemalé policejní stanici, ve které se stále objevují zombíci a jiné zmutované radosti. Jako třeba Mr. X, který mi na papíře zní velmi dobře, ale ve hře na mě nezafungoval jak asi měl. Jeho prvních pět rozražení dveří jsem se lekl jako snad nikdy jindy v jiné hře, ale pak už byl jen vyloženě otravný. Tak nějak se teleportuje po mapě a je zrovna tam, kde mi má udělat největší bolístku. Rozhodně fajn další frustrační mechanismus, jenže když mi 4x vstoupí do cesty, po které musím jít a já kvůli němu musím změnit trasu a běžet delší trasu k cíli.... zábavnost přejde.

Nejhorší prohřešek však vidím v tom, jak hra nectí svoje pravidla. Ať už jsou to rozdíly při hraní a ve filmečcích, či používání předmětů nebo jejich fungování. Pětiminutovka za Adu, ve které se jen hackuje není vůbec zábavná, takže když jsem tuto část musel podstoupit jen proto, abych získal náramek pro otevření dveří úrovně 1, aby mi pak hra ukázala jak Ada hackuje dveře úrovně 4, byl jsem vyloženě zklamaný. Myslím, že hry se většinou snaží schovat fakt, že mě nutí dělat něco, jen aby mě dostala tam, kde mě chce mít, ale Resident si s tímhle vůbec neláme hlavu.

Sérii Resident Evil respektuju. Hry se zombíky mají v mém srdci speciální místo. Dohrál jsem RE 7 a první Revelations a přemýšlel jsem, proč mi zrovna tenhle díl sedl nejmíň. Řekl bych, že to bude zasazením a faktem, že se jedná o remake hry z roku 98. Policejní stanice a hlavní postava policajt v mých představách nebyli nejlepším zasazením pro survival hru, protože... trénovaný policajt a stanice plná zásob.

Když už se v Capcomu rozhodli zasáhnout do hry víc, než jen vytažením textur, mohli to trochu poupravit na poměry 21. století, i když chápu, že to mělo být i pro fanoušky původní hry. Hru jsem dohrál zatím jednou za Leona a chci si to dát ještě za Claire. Třeba tím přicházím o zásadní odpovědi v příběhu, který je....jako příběh v zombie hře. Update: Část za Claire dohrána. Jak už někdo zmiňoval ve svém komentáři, druhý průchod působí spíš jak alternativní průchod hry - dělání stejných věcí, bojování se stejnými nepřáteli. Zároveň nedovysvětlí snad vůbec nic podstatného, takže druhý průchod je jen další zklamání.

Herní výzva 2021 - 6. Jménem zákona

Ve svém herním životě jsem měl to štěstí, že jsem znal člověka, který mě svým vychvalováním a básněním o hrách jiného žánru dokopal k jejich zahrání. Bez takového člověka bych nejspíš hrál trilogii Mass Effectu až letos. Total War série by mě minula úplně. A jak se znám, ještě dnes nechápal koncept Heroes her.

Medieval mi "prodal" v tu nejvíce vhodnou dobu – nová a přísná učitelka na zeměpis. Hraní Medievalu mi znatelně pomohlo s orientací na mapě. Paní učitelka měla hrozně ráda slepé mapy a k jejich procvičování nemohlo být nic lepšího. Samozřejmě jsem se musel hlídat, neboť tendence psát o Itálii jako o Papežském státu byla velká.

Nejdůležitější tip, který jsem od něj dostal, byl o vybrání správného národu. Národu s nejlepšími lukostřelci a výhodnou pozicí na mapě. Zpočátku jsem měl o výběru Anglie obavy, protože můj styl „vybrat jízdu a nechat jí naběhnout na první řadu nepřátelských kopiníků“ nefungoval. Informace o národech jsem samozřejmě nečetl, protože jsem šel na jistotu a info o tom, že má Anglie jízdu hroznou jsem nedostal. Jediná taktika kterou znám nefungovala. Takže jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl hru znova rozehrát, třeba za Francii. Jenže pak se stalo něco kouzelného a zabugovaného.

Vyhrál jsem bitvu proti jedné z znepřátelených zemí. Těžko říct, která země to byla, ale mohla to být jakákoli, neboť moji špehové neodváděli dobrou práci a jejich lajdácký přístup ke své práci zrovna nepomáhal vztahům se sousedy. Válku jsem vedl kde s kým. Zároveň za to mohla možná i moje snaha o spojení všech zemí pod jednou vlajkou mým způsobem vlastním – silou. Nepřátelská armáda měla převahu snad 300 mužů, ale já měl své lučištníky.

Při padnutí posledního mého pěšáka jsem si říkal, jestli by nechtělo v budoucnu změnit taktiku...jenže! Díky velkému dostřelu anglických luků neměli nepřátelé šanci. Poslední jednotka lučištníků čítající možná 30 vojáků (?) se postarala o jasné vítězství, protože nepřátelská jednotka prostě stála na otevřeném poli a nic nedělala. Trvalo to pár minut, než padl poslední voják nepřátelské armády, ale za ten pocit z ("fér") vítězství byl ohromující.

Nevadilo mi, že to bylo tímto způsobem, protože v té době mi nebyly cizí ani cheaty. Pokud jsem neměl šanci v nadcházející bitvě, což se zjišťovalo častým ukládáním a načítáním pozic, prostě se napsal cheat na automatické vítězství a bylo vyřešeno. A ničeho nelituji!

Až příchod Mongolů a jejich válečných slonů mě donutil přestat jak podvádět, tak i Medieval přestat hrát. Z automatických bitev jsem sice odcházel vítězně, ale s obrovskými ztrátami. Neplánoval jsem ustupovat a ani se s nikým dělit o Bukrland (název nic moc, ale všichni by se s ním museli sžít, jinak bych je prostě popravil), takže když ne já, tak nikdo.

Když si člověk přičichne k novějším dílům z Total War série, musí prostě uznat, že tenhle prostě zestárl. Novější díly jsem hrál spíš okrajově (Napoleon, Rome 2), ale ukázali mi, že je možné posunout koncept Medievalu. Tomuhle bohužel nedokáže kontrovat ani mě příjemnější období. Celkově už hry jako jsou ty ze série Total War vlastně nehraju, takže vrátit se takhle po čase k herně chudšímu, ale mému srdci nejbližšímu dílu vůbec nevadilo.

Herní výzva 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."

Zpracování není nijak obzvlášť kvalitní. Kvůli nedostatečné diverzitě nepřátel a prostředí začíná hra docela brzy působit ohraně. Souboje s neznačkovými Hulky jsou strašně nezáživné. Design úrovní a rozmístění nepřátel není sesumírované se špetkou logiky. Natahování herní doby a více fázové souboje jsou dominantou her podle filmu, takže to nechybí ani zde.

Při znovurozehrání jde vidět, že lehké RPG prvky (zvyšování poškození útoků) jsou jen na oko. Nějakým způsobem jsem vytěsnil i scrip momenty jako běh po mostě s nepřítel na rameni. Nebo snaha o zpestření hratelnosti jako byla střelba z LMG. Bohužel to je vše součástí jen první mise. Po jejím dohrání zůstane jen u sekání nepřátel.

Když mě hra nenutila ručkovat po římsách nebo mě nenutila řešit „puzzle“ posouváním čehosi někam, bavil jsem se ale náramně. X-Men Origins dobře funguje tam, kde by se čekalo – v akci. Kombíček není sice přehršel, ale díky možné interakci s předměty v prostředí a „lunge“ útoku je o rychlou a šílenou akci postaráno. Stále platí, že to není extra hitparáda, ale má to i své velmi povedené momenty.

Slabší nepřátelé se objevují i po desítkách a díky ne úplně blbému soubojovému systému je poměrně jednoduché se jich zbavit. A právě to se mi na Origins Wolverine líbí nejvíc – můžu se opravdu cítit jako sekáček na maso jménem Wolverine. Žádné velká omezení nebo házení „anti-wolverine“ nepřátel pod nohy. Prostě procházím hrou (většinu času) jako nůž máslem a cítím, že ovládám ultimátní zbraň. Plus se sem tam objeví takové situace jako je třeba souboj se Sentinelem ve vzduchu a jeho efektní a efektivní zakončení.

Kvality v porovnání s jinými hack and slash záležitostmi určitě pokulhává, ale jedná se o hru podle filmu a nad takovými rád přimhouřím oči. A to v tomhle případě filmovou předlohu ani nemám tolik rád! Nadšení z X Men Origins Wolverine pramení i z toho, že je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dob Xboxu 360. Není bezproblémová, není dokonalá, ale je zábavná a má své "wow" momenty. Nehledě na to, že jsem si předešlou generaci konzole pořídil právě kvůli těmto jejím "exluzivitkám" a polomrtvému žánru hack and slash.

Ghost of Tsushima se nijak extrémně neliší od jiných her s otevřením světem. Využívá známé a léty ověřené mechanismy a funguje na podobných pravidlech. Nemyslím si, že by to byl problém, proč měnit něco, co funguje? Ale já jsem poslední dobou podobně dělaných her trochu přejedený, protože v posledních letech vybobnaly do přemrštěných velikostí (koukám na tebe Odyssey).

Snaha o záchranu Cušimi v kůži Džina Sakaie je v tomhle ohledu mnohem střízlivější. Ostrov díky své střídmé velikosti působí tak, že je akorát zaplněný aktivitami a i zajímavými místy, které se jen tak neokoukají. Pohybu po něm nic nebrání, je takřka bezbariérový. Jediné pohybové omezení je vyřešeno v prvních několika hodinách hry.

Zasazení hry se neprojeví jen na prostředí, ale i na náplni misí/aktivit. Hledání liščích nor či sekání bambusů jsou příjemným kontrastem ke střetům s Mongoly. Tak jak hlavní a vedlejší mise mísí hodně akce s hodně plížením, vedlejší aktivity jsou vyloženě zenová záležitost.

Mapa není plná značek, které upozorňují na nějakou aktivitu. Jediný pomocník při zjišťování správného směru k cíli, je vítr. Na obrazovce mimo souboje nepřekáží žádný HUD. Vedlejší mise se přidávají až při prokecnutí náhodných civilistů. S něčím podobným už koketovaly poslední hry od Ubi, ale tady mi to přišlo mnohem přirozenější a více se mi to sedělo do vývojáři vytvořeného světa.

Zmiňovat fakt, že má hra jeden z nejzábavnějších soubojových systému, který nepřestává bavit ani po x odehraných hodin, prostě musím. Nebo to, že grafická stylizace v tomto případě dělá mnohem víc, než plno dokonalých textur a detailů v prostředí.

Ghost of Tsushima nenabízí nový revoluční zpracování her s otevřeným světem. Nabízí jiný, neokoukaný a zajímavý obsah, který se nedokáže jen tak okoukat, protože je tak akorát nadávkovaný a velký. Líbilo se mi, že jsem poznával rukopis Sucker Punch v pohybu hlavní postavy - rychlý, dobře reaguje na pohyb, ale zároveň má nějaké momentum. Očekával jsem dobrou open world hru se zajímavým zasazením, což jsem dostal a dostal jsem navíc i jakože fakt opravdu hodně moc zábavný souboják. Ke konci hry už mě vyloženě štvalo, když mi v rohu obrazovky vyskočil cíl mise "promluv si s...." a při jeho prokecnutí NPC ušlo 3 metry a musel jsem to udělat znova. Dostal jsem otázku ohledně Cušimi: „Je to ta hra, kvůli který si konečně koupím Psko?“ Nemyslím si. Je to hra, kterou by si člověk měl zahrát, když to Psko má? Zcela určitě.

Herní výzva 2020 - 3. ♫♫♫

Za třetí Far Cry bych vložil jakoukoli část svého těla do ohně. A to i přesto, co to tenhle lehce upravený mustr z Assassina způsobil hrám s otevřeným světem a RPG prvky.

Snad žádné Far Cry nevyniká svých skvělých příběhem a jeho geniálním vyprávěním, ale zrovna tenhle díl je v tomhle směru jednoduše hloupý. Během první půl hodiny se ze zbohatlického kluka, který se vypořádává se svým prvním zabitím, stane mašina na zabijení a jediná šance na záchranu jeho přátel. A možná i jeden z nejlepších válečníků z kmene pobývajícího na Rook Islands.

Tenhle fakt ale vždy rád přehlédnu, protože dobrodružství Jasona Brodyho nestojí na příběhu, nýbrž právě na perfektně vytvořené hratelnosti, která dokáže potěšit jak milovníky tichého postupu, tak i krvežíznivého střelce, který se rád mazlí se svými upravenými zbraněmi. Vlastně postavit hru na jednoduché zápletce, ale s postavami, které jsou hodné zapamatování, byl geniální tah. Vaase nebo Bucka si člověk zapamatuje snadno a nebude mu ani vadit onen příběh, který je stejně rozředění tunou úkolů v otevřeném světě.

Pobíhat na Rook Islands je stejně kouzelné dnes, jako tehdy před osmi lety. Slunečné vegetací porostlé ostrovy nejsou takovým lákadlem pro vývojáře jako kdysi, tudíž se za ty léta nemůže jen tak okoukat. Lovení zvěře a sbírání rostlin, které jsou potřeba na vytvoření nových vaků a povzbuzovačů není dnes už samo o sobě příliš zábavné, ale pořád mě baví pobíhat pod palmami a doufat, že z jezírka nevyskočí krokodýl nebo puma z křoví.

Oproti novějším dílům má třetí Far Cry nevýhodu v tom, že je to dnes už technicky zastaralejší hra a jde to cítit snad na každém kroku. Potřeba čekat na vykonání animace, celkově pomalejší animace nebo delší doba mezi zmáčknutím tlačítka a vykonáním akce je velmi bolestivé a hratelnostně otravné. Jízdní model, ať už se člověk chopí auta či lodě, je kvůli snaze vývojářů o pocitu uvěřitelnosti (kývání hlavy, házení s lodí na mořských vlnách) ze řízení ve finále hrozně nepříjemný. Ovládání wingsuitu a padáku radši ani nezmiňuji.

Jenže já to tomuhle dílu klidně prominu, protože byl prostě první. A taky kvůli faktu, že tenhle tropický ostrov má něco do sebe. Hratelnost je pořád zábavná a to i přesto, že nové díly dokážou pořád dělat zábavnější (a to takhle zpátečně přiznávám nerad!). Zápletka o záchraně přátel mi přijde naprosto OK s ohledem na zvěrstva, které dokáže Jason s pár schopnostmi navíc způsobit. Bohužel na Playstationu 4 má hra příšerný propady FPS a pár finálních částí hry je to regulérní Powerpointová prezentace. A v poslední řadě, nikdy jsem nechápal, jak si někdo mohl vybrat konec, ve kterém zůstane Jason na ostrově. To snad ty lidi neviděli fenomenální montáž, kterou měl hned na začátku v telefonu? MIA a Paper Planes vykreslili atmosféru naprosto skvěle! Dokonce, i když jsou tam nějaké paralely mezi Vaasem a Jasonem, Jason má nějakou sebereflexi.... no doufám, že vám za to ten poslední bang s Citrou v životě stál.

Naughty dog umí perfektně vyobrazit postavy a vztahy mezi nimi. Uvěřitelně a (převážně) logicky vyprávět příběh a to postavit na klišoidní zápletce. To už před několika lety dokázali v Uncharted a přesně proto tuto herní sérii miluji. V Last of Us tomu není jinak.

Reakce postav a řešení problému mi na pár místech přišlo pře dramatizované, ale Last of Us je vážná hra, která se odehrává v drsném světě, takže se snaží vyvolat spousty pocitů. Její vážnost je pro mne největší překážka v tom, abych se jí nechal pohltit. Scénáristické přešlapy a designové rozhodnutí mě dokážou z vážně pojaté hry vytrhnout mnohem více, než je tomu v humorně pojatých hrách.

Na několika místech zabijí atmosféru, kterou se snaží celou dobu budovat. Mám na mysli vyloženě střílecí pasáže, ve kterých jsem musel spotřebovat všechny nashromážděné zásoby. Pasáž, ve které se Ellie společně s Davidem snaží odrazit útok clickerů a runnerům mě na sílu vytrhla ze světa, ve kterém není dostatek nábojů, neboť z každého druhého runnera vypadla munice. Celou hru se člověk snaží procházet každou píď a šetřit vším co jde, jen pro to, aby ho hra donutila na jasně daných místech většinu zásob (v mém případě skoro všechny) použít.

Sbírání a vyrábění předmětů v survival hře je naprosto v pořádku. Jenže mě vlastně nic mezi filmovými předěly a naskriptovanými ojedinělými částmi (střelba ze sniperky) nepřišlo nijak zajímavé. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že hraji Resident Evil LITE. Nevím jestli je to tím, že dialogy, příběhové filmečky a zvraty zastínili vše ostatní, ale při plížení se kolem clickerů jsem nebyl nervózní (checkpointy fungují skvěle), při střelbě jsem nebyl plný adrenalinu a z hledání zásob se stala nudná, ale nutná činnost. Znechucení se prohloubilo ve chvílích, kdy jsem věděl, že se to všechno zvrtne a já se budu muset probít hordou nepřátel...

Komentář zní poměrně drsněji a možná i přísněji než bych k velké hře napsal, obzvlášť když jí dám takové hodnocení.O Last of Us jsem slyšel jen chválu, ve které se nešetřilo superlativy a já očekával naprosto ozbrojující a dokonalou hru a tu jsem (ne)dostal. Nedokážu přehlídnout standardní vývojářské postupy, ale zároveň vidím její nesporné kvality, které jsou jinde. Takový hype a očekávání nedokáže naplnit ledajaká hra, natož hra stará sedm let. Dohrál jsem ji 3x a pokaždé jsem od ní odcházel s tím, že bych ji mohl mít mnohem radši, než jak tomu je. Každopádně nic to nemění na tom, že jsem jí dohrál několikrát a pokaždé jsem se jejím koncem nechal odrovnat - nejdrsnější a nejsilnější konec, který jsem ve hrách zažil. Možná jsem víc zklamaný ze sebe, než z té hry... nevím, přineste mi radši další Uncharted.
Update 11.4.: Znova hráno na PC a docenil jsem to zase o trochu víc. Zvýšeno hodnocení.

Onimushu jsem před nějakým tím pátkem rozehrál na Playstationu 2 a strávil jsem u ní kolem tří hodin. Z nějakého důvodu jsem ji odložil a už se k ní nevrátil a to i přesto, že jsem se u ní bavil. Byl jsem (ne)mile překvapen, když jsem ji včera rozehrál remasterovanou na PC a zjistil jsem, že jsem tehdy pokořil půlku hry.

Průchod hrou jsem si ještě pamatoval z Playstationu a dostat se do stejného bodu, ve kterém jsem tehdy skončil, mi trvalo asi hodinu a půl. Krátká herní doba by mohla být největší výtka k Onimushe, ale ona je to ve skutečnosti
největší pochvala. Herní systémy a jejich kombinace mi přijdou přitažlivé na papíře, ale po delší době strávené ve hrách jako jsou Resident Evil nebo první Devil May Cry mě začnou nudit. Nehledě na fixní kameru, která by měla přidat na atmosféře, což na mě bohužel vůbec nefunguje a jen mě štve, jak většinou nezabírá to, co bych potřeboval.

Nutné vracení se do lokací a řešení hádanek mi po nějaké době přijde otravné. Logické puzzly jsou kolikrát tak logické, jako puzzly z českých adventur, které vycházely na konci 90. let. Někdy jsem měl pocit, že jsou "problémy" vytvořené čistě na natažení herní doby. Nemůžu ale říct, že by byl vždy problém jen ve hrách....

Onimusha přesně tyhle problémy řeší svojí krátkou herní dobou a menším rozsahem herní mapy. Zároveň to ale není na úkor rozsáhlejšímu příběhu či desítkám boss fightů, protože ani toho není ve hře přehršel. Onimusha je prostě krátká hra, o které bych chtěl napsat, že uměle natahuje herní dobu, ale vlastně nejspíš nemůžu....

Neustálé respawnování nepřátel, záchytný bod PŘED puzzlem, na kterém závisí život herní postavy či nutnost načíst hru při úmrtí, mimo dovolená místa. Tyto designové prvky jsou dnes už strašně frustrující a pro mě nepochopitelné. Chtěl bych přimhouřit oči (toto není narážka na etniku postav, jen abysme si rozuměli v dnešní citlivé době) a kompletně odpustit tyto vývojářské plivance do obličeje, které byly na začátku tisíciletí ještě normální, ale.....

V poslední řadě musím zmínit stav a vzhled remasteru. Načítání mezi lokacemi je bleskurychlé, 60 fps mi u této hry přišlo víc vhod, než bych čekal a hra ani jednou nespadla. Co ale hrozně bije do očí je to, jak postavy a předměty s kterými je možné interagovat, vynikají v prostředí a vyložené září, což hrozně to ulehčuje "řešení puzzlů". Prostředí ve hře, minimálně ze začátku hry, působí jakoby bylo namalované na plátně a postavy se před ním pohybovaly. Někde mi dokonce přišlo, že ze hry kvůli tomu zmizel třetí rozměr. Neberu to jako problém, ale spíš jako úsměvné odhalení z dob, kdy nižší rozlišení dokázalo schovat triky vývojářů.

Série Killzone se liší, třeba od souputníka Resistance, uvěřitelnějším pojetím a tím nemyslím meziplanetární cestování. Třetí díl trochu upustil od této filozofie a dotáhl hratelnost skoro k dokonalosti.

Předešlé dva díly stály na pomalejším postupu a nutností se krýt za překážkami. Z bezhlavého náběhu na nepřátele jsem nikdy neodešel jako vítěz. Nějaké zbraně při střelbě kopaly tak moc, že jsem přes ně kolikrát ani neviděl cíl. Animace změny zbraní, přebíjení nebo jen při hodu granátem byly zdlouhavé. Každé vykouknutí zpoza krytu nebo přebití zásobníku jsem si musel dobře rozmyslet, protože ne všichni nepřátelé čekali až jim vpálím kulku do hlavy. Hlavní postava nevydržela víc než jen pár ran, takže s přihlédnutím na výše zmíněné bylo o zábavu postaráno.

Pro třetí díl většina toho stále platí. Největší změnu prodělaly animace, které už nejsou tak zdlouhavé. Otáčení kamerou už nepůsobí tak neohrabaně a analog mnohem lépe reaguje při míření skrz mířidla. Konečně je možné nést víc jak dvě zbraně, přičemž sekundární zbraň má vlastní slot (neuvěřitelný zmiňovat něco takového jako jedno z největších pozitiv, ale kdo hrál dvojku musí vědět o jakou osinu v zadku šlo).

Nejpozitivnější změna se týká obsahu misí, ve kterých se už jen nebrání pozice před útočícími nepřáteli. Krytí spojenců odstřelovačkou nebo ovládání těžkých strojů je jen část toho, co jsem v kůži seržanta Sevchenka musel podstoupit. Obzvlášť ovládání všelijakých vozidel jsem si extrémně užil. Těžkotonážní otáčení, zpětný ráz a klepání celé kabiny při střelbě z raketometu je úplně jiná úrovně uvěřitelnosti, než jakou mi nabídla kterákoli jiná hra (v rámci FPS her, ve které se takové mise nachází).

Docela jednoduše se nadchnu z grafického zpracování her, ale nevypíchnout ji v tomto případě by byl hřích. Rok vydání 2011, předešlá generace konzolí, jen HD rozlišení a ta hra vypadá naprosto skvěle. Kvitovat musím hlavně výtvarnou stránku hry, která má rozhodně svůj podíl na mém nadšení. Přesto jak hra vypadá neměl jsem s ní vyloženě žádný problém, co se padání snímku týká. Snad jen při hraní ve splitscreenu, ale to dokážu odpustit.

Hrozně mě zamrzel nesoulad příběhových filmečků a samotné hratelnosti. Tím nemyslím ty krásné bojové scény s choreografií jak z filmů Johna Woo. Myslím tím odlišné fungování zbraní nebo nebrání v potaz vypnutou gravitaci na vesmírné lodi. Strašně mě to vytrhávalo ze hry. Mnohem víc, než některé dementní postavy a jejich jednání.

Chtěl jsem být při hodnocení mnohem hodnější, protože s ohledem na cenu a délku hry je Garshasp vlastně fajn záležitost, aspoň po většinu času. Za cenu jednoho oběda jsem nečekal hru konkurence schopnou ani prvnímu God of War, ke kterému to má velmi blízko svou hrubostí a neohrabaností při soubojích.

Stylizace a zasazení mi spíš připomínali filmového Barbara Conana, než cokoli z perské mytologie. To ale bude s jistotou tím, co ukázala snad jediná hra stejného zasazení a to Princ z Persie. Na první pohled se mi nepozdávalo grafické zpracování, které mívaly hry kolem roku 2002. To se mi nakonec dostal pod kůži i díky pokoře vývojářů, kteří se nesnažili o rádoby nafintěné scenérie a bral jsem hraní hry jako výlet do dob, kdy nešlo o grafiku.

Během hraní jsem Garshaspovi dokázal prominout technické chyby, občasnou nepřesnost při platformingu, nedokonalou kameru, absenci zaměřování nepřátel nebo fakt, že úskok je během soubojů úplně k ničemu a postačí jen vykrývat nepřátelské rány. Co bych za 150 Kč chtěl? Nehledě na to, že za tři hodiny uvidím ze hry vše a nikdo mi nebude cpát nastavovanou kaši v podobě hloupých příběhových filmečků.

Posledních pár desítek minut je směšně těžkých. Jestli je něco co ve hrách výslovně nesnáším, kromě více fázových repetitivních bossů (který je i tady), je to uměle zvýšená obtížnost hry před jejím koncem. Pokud je náhlý skok v obtížnosti vysvětlen příběhově, řeknu si "dobře, zbaštím vám to". To tady bohužel vývojáři nepoužili.

Dovolím si říct, že mám trpělivost s hrami. Určitě s těmi, které fungují jak mají. Když narazím na nějaký zásek, dostanu se k závěru, že jsem slabko a při dalším pokusu se zadaří. Jakoby by chtěl Garshasp moje tvrzení otestovat. Otestovat ne. Chtěl mě prostě psychicky zničit.

Nedostatky, které mě pronásledovaly po celou dobu hraní se nejvíce projevily při souboji s bossem. Vlastně boss fight není jen o boji s nepřítelem, ale i se hrou samotnou. Zasekávání se, nepřesnost ran, nemožnost přerušení komb, naprosto zbytečná funkce úskoku, špatná kamera a to vše na malé platformě, na které se bije Garshasp s více nepřáteli najednou. Naprosté peklo. Před finální fází dokonce není ani checkpoint, které jsou ve hře jinak na každém kroku a jsou hrozně příjemnou kompenzací za i tu nejmenší chybu při skoku.

Pro mě osobně je obecně ve hrách nejdůležitější finální část hry - konec. Ne že by ve finále nezáleželo na začátku a prostředku hry, ale konec je to, co dovršuje celé moje snažení. Nejposlednější vzpomínka na hru. To je to, kde přijde satisfakce při zabití toho odporného záporáka, kterého naháním celou hru. A ani to tady není! Minimálně dva tucty pokusů jsem se snažil zabít zdroj mé frustrace a hra ani neukáže poslední ránu, kterou mu Garshasp uštědří. Konec mi znechutil celou hru, což je škoda, protože jinak jsem dostal to, co jsem od takové hry čekal.

Onechanbara Z2: Chaos klame tělem, má mnohem více vrstev, než se na první pohled zdá. Vypadá, jakože svojí pravou náturu odhalí v prvních minutách, odloží své svršky. Není tomu tak. Pro moje překvapení není hra o mladé kovbojce, která se snaží najít ztracené pončo. Dokonce není ani o kovbojích. Kde jsou ti chlapci od krav?

Odpověď na tuto otázku bohužel ve hře nikdy nezazní. Ale menší útěcha tkví ve vyřčení odpovědi týkající se ztraceného ponča - nikdy ho neměla. Ano, skutečně. Mistrovský mlživý tah, který vývojáři vytasí hned z úvodu. Tým z Tamsoftu se tím snaží odvrátit pozornost od jediné otázky, kterou si každý hráč bude klást: Co se skrývá pod titěrnými plavkami hlavní hrdinky?

Jako správný pětadvacetiletý panic jsem si tuto otázku během hraní pokládal neustále. Během soubojových částí jsem využíval celou svou mozkovou kapacitu jen abych zjistil odpověď. Ne snad, že by souboje nebyly zábavné, ba naopak. Ale jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli" a díky přeefektování, přesvícení, přeblikání všech bojových chvatů jsem spoře oděnou hrdinku pořádně neviděl a mohl jsem zase využít své mozkové kapacity.

Je možné, že se pod nimi nachází vysvětlení smyslu života? Nebo něco hlubšího, jako je nietzschovská temnota? Nebo snad jen doutník namočený ve slinách želvy?Stále samé otázky, ale žádné odpovědi. Byl umělecký záměr vyslat mě, zainteresovaného hráče, vypátrat odpovědi na tyto otázky za hranice hry, za hranice internetu, za hranice zákonů zletilosti?

Onechanbara má nejblíže k Bayonetta, co se soubojového systému týká a díky němu (fakt, přísahám) jsem vydržel u hry do konce "příběhu". Na bambilion kombíček, které mají své specifické pohyby jak na zemi, tak i ve vzduchu mi vykompenzovali zbytek hry. Možnost změny postavy, lišící se jak zbraněmi, tak i kombíčky, během soubojů funguje i jako taktika.

Střety probíhají s desítkami nepřátel najednou a každý útok dělá nějaký světelný efekt - totální nepřehlednost. Kamera většinou funguje, ale když ne, je to to nejhorší možný načasování. Zaměřování nepřátel nefunguje. Lock skáče z nepřítele na nepřítele a u bossů se zaměření hlava a to u těch, kteří jsou velcí jako rodinný domek udělá víc škody než užitku.Úrovně jsou ošklivý a prázdný, což je překvapení s ohledem na to, kolik vývojáři vynaložili úsilí na fyziku jistých částí těl a upravitelnému vzhledu postav. Nejsem fanda tohohle.... uměleckého cítění, vlastně to dost nenávidím, přijde mi to dementní. V tomhle ohledu si příště budu muset udělat lepší research.

Dobré filmové hry, ke kterým se rád vracím by se daly napočítat na jedné ruce. Přesto si taková hry dám vždycky rád, protože dokáží povzbudit filmové opojení, ve kterém jsem si je pořídil.

Herní Quantum of Solace je dost věrné filmu, který nepouští nohu z plynu. Naštěstí pro epileptiky je ve hře jen pár cutscén, takže jim v tomhle ohledu nehrozí nebezpečí jako u sledování filmu. Postavy podobají hercům a jsou jimi i nadabované a to mi stačí na omluvení zkratkovitého pokrytí událostí z Casino Royale, jehož přítomnost sama o sobě je příjemná, ale hlavně protože Vesper...

Treyarchu nemůže zapřít zkušenost s akčními hrami. Několik akčních pasáží bylo opravdu slibných, ale většinou je pokazí nepříjemná zkušenost s cover systémem a velmi agresivními AI nepřáteli. V tomhle případě by mě zajímalo, jak by hra vypadala, kdyby měli vývojáři větší rozpočet a více času. Možná by stačilo pozlátko v lepším grafickém provedení, které je ale na druhou stranu stále lepší než předpřipravené cutscény...

Quantum of Solace se daří držet akční tempo na úkor všemu ostatnímu (hackování dveří je spíš nutnost, než snaha o zpestření hratelnosti), což ale jde ruku v ruce s filmem, který je taky spíš výbuchů plná akce. Kratší doba je spíš plus, protože po dvou hodinách nenabídne nic navíc a spíš je to tak nějak zbytečně natahované, což platí pro většinu her podle filmu. Jako akční jednohubka po zhlédnutí filmu dobrý, ale na úroveň James Bond 007: Nightfire nemůžu QoS dát.

Čtvrté Gears of War mělo perfektně dávkovanou akci a příběh na osobní úrovni s jednoduchým cílem.To sedělo ke kulervoucímu driveu, který se jen stupňoval. Představilo nové mladé hrdiny, kteří v porovnání s původní Deltou brali jejich situaci skoro až humorně (vtipně a odlehčené hláškami). Perfektní kombinace pro akční hru.

Gears 5 bohužel v tomto připomínají předešlý díl tak v prvním aktu. Příběh je stále dost osobní a není to (jen) o vojenské operaci, která zachrání svět. V druhém aktu se hra přesune z uzavřených prostor do otevřenějších lokací a tím ztrácí onen drive. Z celkového pohledu to není vůbec na škodu a vlastně musím smeknout, jak se vývojářům povedlo otevřít jinak koridorovou cover based TPS.

Lokace jsou dvě a jaksepatří, jsou odlišné – zasněžená a písečná. Každá nabízí lokace k prozkoumání, případě splnění vedlejšího úkolu. Odměnou jsou vylepšení na Jacka. Tuhle je informaci jsem neměl, a protože jsem pro ucelenější pocit proběhl hrou jen děláním hlavních úkolů, cítím se teď trochu ochuzen. Jackovo schopnosti jsem totiž využíval maximálně a ne jednou jsem se modlil za jejich dobití.

Musím zmínit jak krásně hra vypadá. Barevné, plné detailů a jak si vyhráli s nasvětlením...mamma mia. Návrat mezi monumentální stavby byl zase o něco epičtější. Co se týče chodu hry, technické problémy se dostaví až v druhé půlce hry, což je taky náramný pokrok - gratulki!

Byl jsem donucen si něco málo načíst o loru světa (fun fact: na planetě Sera má den 26 hodin) a předešlých dílech, když není stále možné si je zahrát na PC *fňuk*. Dost pomůže i shrnující video, které hra nabízí. Série se mi ale prodala přes svojí přímočarou a neutuchající akci. Přesně to a trochu víc jsem čekal po skvělém a intenzivním čtvrtém dílu. Intenzita se u pětky nedostavila kvůli častým cutscénám a jízdou na skiffu ale jak napsal jvempire, akce samotná je stále sakra povedená, takže vlastně furt dobrý.

Změny a posuny v zajetých sériích chápu. Na první dobrou většinou skřípu zuby a i přes prvotní brblání se nakonec dokopu k závěru, že je to vlastně dobře. V tomhle případě to absolutně neplatí.

Přidat do série, jejíž dědeček je jedna z prvních FPS, body poškození které se odvíjí od úrovně postavy jako v RPG? Už jenom to napsat je extrémně neuctivý. Kdybych dal stranou bebíčko způsobené touto změnou, stejně bych nemohl být spokojený, protože jedna vrstva vylepšení (postavy) neudělá žádnou změnu v poškození - ta se odvíjí od úrovně postavy.

Propracovanější lokace s více možnostmi postupy jsou oproti New Colossus o kus dál a jsou super (ten Arkane touch je cítit). Bohužel radost z nich netrvá dlouho, protože je potřeba se do nich neustále vracet, abych v nich splnil desítky generických vedlejších úkolů, abych se mohl levelit a mít šanci proti silnějším nepřátelům....

Příběhové zvraty nepřekvapivý, postavy neoslní a kvůli absenci BJ mi vlastně byl úplně šumák, co se děje. Jes a Soph dostávali všude bídu, mně přijdou jako jediná dvě pořádná pozitiva ve hře. Reprezentují onu nadsázku ve Wolfovi, které je tu jinak pomálu. Nehledě na to, že takhle nějak podle mě vypadají děti, které vychovává BJ.

Jasně, moje nespokojenost vychází hlavně z toho, že to není "more of the same", ale fakt, že vývojáři udělali looter shooter bez toho lootu, tomu moc nepomáhá. Neuspokojivé střílení, otravní bossové, nepřehledný interface, tuctové úkoly, ke kterým se váže neustálé spawnování nepřátel....
Není to akční nářez, není to RPG a ani looter shooter. Youngblood osciluje někde mezi tím.

Shadow Ops mě příjemně překvapilo. Po první misi jsem očekával střílečku z Blízkého východu alá Call of Duty, ale ona je tam taková lehká špionážní příměs skoro jako v IGI nebo Bondovi.

Frank Hayden se, většinou za doprovodu svých bratrů ve zbrani, snaží zabránit atomové pohromě. Pokud se má zachránit svět, musí se po něm cestovat. Přes prales v Kongu, se zastávkou v zasněženém Kazachstánu až po fenomenální Paříž, ve které se odehraje grandiózní finále na vršku Eiffelově věže – variabilita prostředí je obrovské plus.

Snaha vývojářů využívat systém vyklánění tím, že zpoza každého druhého rohu vykoukne prefirující nepřítel, nemůže PC hráče nijak extrémně ohrozit. Dokážu si představit, že hraní na konzoli musí být diametrálně odlišné, ale s myší v ruce? Pravda, hodně ran od nepřátel znepříjemní hraní, hlavně z toho důvodu, že se smrt rovná hraní celé úrovně znova – žádné checkpointy. Ale jinak hratelnost hodně připomíná „on rail“ střílečky, ve kterých stačí odhadnout, kde se na obrazovce objeví nepřítel a být „jen“ rychlejší a přesnější.

Shadow Ops se mi trefila do vkusu svojí rychlostí, svým vtipem (příběh a předělové filmečky jsou tak fantasticky béčkové, že jsem nejednou vyprskl smíchy) a nutností být stále ve střehu. Můžu zmínit ošklivou grafiku, která nemůžu být ani poplatná své době nebo kratší herní dobu (dohrání na normální obtížnost trvá kolem čtyř hodin), ale i přesto jsem si Shadow Ops náramně užil. Takže děkuji cizinci na Steam stránce, který mi to prodal přes větu "jestli vás bavilo Goldeneye, tohle si taky užijete".

Herní výzva 2020 - 10. Výzva naruby

Borderlands jsou zpět! Konečně i pro ty, co čekali na Steam verzi.

Nejznatelnější změnou prošel gunplay a pohyb po bojišti, který je mnohem svižnější. Nově je možné se přitáhnout na římsu, sklouznout se nebo (po vzoru Pre-Sequelu) udělat silný plošný útok při pádu z velké výšky. Střety v arénách, které jsou tomu znatelně přizpůsobené, dostávají nový náboj. Označit to za Doom Lite by bylo přehnaný s ohledem na to, že je potřeba stále hlídat úroveň postavy/nepřátel, ale klidně to udělám!

Vývojáři konečně mysleli i na solo hráče a snad při každé hlavní misi se ke mně připojilo NPC, které mi pomáhalo projít oblast mise. Výhoda netkví v palebné síle navíc, ale v pocitu z toho, že ve hře nejsem jen já a NPC zadávající úkoly. Nově jsou nadabovaní i Vault Hunteři, kteří interakují s NPC. Díky tomu působí svět mnohem živěji.

Změny se dotkly i vedlejších misí, kterých není moc, ale jsou delší. Jejich obsah je více méně klasický. Taky jsou klasicky ujeté, vtipné a reflektují nejen přešlapy Gearboxu. Třeba zmíněný dvou nejdebilnějších úkolů z druhého dílu. Nebo narážka na změnu dabérů některých postav. Dabing se sám o sobě povedl a třeba dabéři vedlejších postav Private Beanse nebo Glenna a Terryho by si zasloužili Oskara.

To, že je ve hře více Vaultů trochu shazuje pocit, který by člověk měl mít při jeho otevření. Naznačit konec hry, který vlastně není konec, je docela humorné (hoho), ale já prostě čekám konec. Záporáci jsou docela fajn, jen by mohli dělat trochu víc než jen to, že se objeví při otevření Vaultu a v cutscéně, ve které moje postava ani není, udělají něco zásadního a zmizí.

Třetí Borderlands neprošlo ani nějak zásadními změnami, ale spíš nutnou evolucí. Jinak je to pořád o lepších zbraních, levelování a běhání sem a tam. Což vlastně taky není úplně nutnost, protože je možné se odkudkoli teleportovat na už odhalený Fast travel systém. Borderlands je stále Borderlands, jen v aktuálnějším zpracování a ruku na srdce, kdo hraje Borderlands kvůli příběhu?

Letošní Herní výzva je peklíčko z několika důvodů, ale ten hlavní je úkol číslo sedm „Neseď doma“. Dohrát hru na přenosném zařízení v mém případě znamená na mobilu a já nesnáším hraní na mobilu. Po Tobym jsem sáhl jako po něčem, co vypadá hezky, hraje se jako Limbo (které jsem hrál), je možné ho dohrát za krátkou dobu a dokonce byl na Google Play ve slevě. Naprosto perfektní kandidát na rychlé a bezproblémové splnění úkolu.

Autor hry pochopil v čem tkví část kouzla Limba. Jednoduché ovládání a stylizace, které kompenzují svou komplikovaností hádanky (všechno to schovám za toto jedno slovo). Ke každé hádance je důležité přistupovat trochu jinak. Někde pomůže být rychlý, jinde zase přesný a většinou kombinace obou. Případně se jiné hádanky musí vyřešit zkoušením a experimentováním, což většinou znamená „porušit hrou ukázané vlastnosti“ - to jsou úplně ty nejhorší.

Zkoušení a opakování by bylo naprosto v pořádku, kdyby se hra ovládala dobře. Virtuální tlačítka stojí obecně za starý hovno (bačkora by to nevystihla) a v kombinaci s mými neohrabanými prsty je to ještě horší. Skákací části ve hře chtějí dost preciznosti a výše zmíněnému nepomáhá ani fakt, že není hra úplně vyhlazená. Několikrát se mi Toby zasekl na hraně platformy nebo sotva škrtl hrot bodce, což vyústilo v jeho smrt. V takových částech jsem si vzpomněl legendární pixel perfect plošinovky.

60% dávám jen proto, že se po týdnu nárazového hraní na displeji mého mobilu neotiskla frustrace v podobě promáčkliny ve tvaru mé nohy.

Herní výzva 2020 - 7.Neseď doma

Van Helsing není hra alá God of War, jak jsem jsem domníval. Vývojáři ze Saffire se až podezřele hodně inspirovali v prvních dílech Devil May Cry.
Van Helsing nachází po transylvánské vesničce různé zbraně, především střelné. Bojuje s hordami nepřátel. Sem tam vyřeší něco, co se tváří jako hádanka nebo provozuje lehký backtracking. Fixní kamera, téma a v neposlední řadě “challenge rooms” umocní pocit deja vu z DMC.

Průběh příběhu si z větší části vývojáři poupravili na úkor hratelnosti. Děj je stále pevně spjatý s filmem, ve hře zazní i filmové repliky a dějové zvraty jsou stejné. Změna v spočívá v alternativním převyprávění několika situacích mezi hlavními body filmu, což je sympatické okořenění. Většina herců propůjčila své obličeje postavám a někteří dokonce i svůj hlas - to rozhodně potěší.

Souboje jsou vždy s jedním typem nepřátel, nikdy se v jedné části neobjeví kombinace dvou monster. V několika takových situacích je to vyloženě nefér, protože není vůbec jednoduché uhýbat pěti vlkodlakům naráz, jejíchž AI jim velí „útoč“. Čemuž vůbec nepomáhá kamera a zaměřování nepřátel, které si přeskakuje z jednoho monstra na druhé. V takových situacích je to spíše chaos, při které se hodně rychle projeví frustrace z nedokonalého (ale stále funkčního) ovládání.

Film mám fakt rád, takže přidaná hodnota ve značce je jistá, ale i tak bych řekl, že je to solidní hra podle filmu. Van Helsing docela obstojně vykrádá (v tomhle případě je to myšleno dobře) DMC. Nějaké věci dělá hůř a na některých místech působí uspěchaně, což bude asi zásluha časového pressu, pod kterým nejspíš vývojáři byli. Kdyby ke konci hry nebyly dva naprosto směšně těžký souboje, které ani slovo frustrace nedokáže popsat, šel bych s hodnocením víš.

Podle všeho moje poslední dohrání Dark Messiah zabralo zhruba 6 hodin a když si vzpomenu, jak dlouho mi to trvalo v roce 2007, tak je tenhle výkon skoro jako speedrun. Poprvé jsem v tom musel nahrát minimálně trojnásobek, na čemž se z velké části podepsal engine a jeho možnosti. V té době jsem nic podobného neviděl a nevěděl jsem, co si můžu dovolit, respektive co mě nechá hra udělat.

Fyzikální engine v kombinaci s genialitou Arkane studia. Soubojový systém, který bral v potaz směr seknutí zbraní a výdrž postavy. Možnost skopnout nepřítele do propasti. Herní styl, který bylo možné kombinovat ze tří různých stromů schopností. Úrovně, které vyzývaly k využívání jejich prostředí....

Úrovně stavěné tak, abych se v nich chtěl brouzdat a zjišťovat, co se v jejich zákoutích skrývá. Díky jejich stavbě jsem je mnohdy neprošel/nedohrál stejně, ale využil jsem alternativní cestu. Při každém rozehrání jsem vždy našel nějakou novou cestu či místnost s odměnou v podobě třeba nové zbraně.

Rozhodování je jednou z hlavních vlastností hry. Od herního stylu přes postupování hrou po příběhová rozhodnutí. Rozhodnutí nijak nezmění průchod hrou, ale ovlivní osud některých postav, ale hlavně charakter hlavního hrdiny. Hra to nijak nereflektuje (kromě posledního rozhodnutí), ale mně jako hráči, na tom záleželo hrozně moc, protože volba mi neříkala "teď si to udělal dobře, teď špatně". Poprvé jsem několik situacích špatně vyhodnotil a na konci hry jsem byl svými rozhodnutími zklamán.

Dark Messiah pro mě tenkrát bylo obrovské wow. Dokázala mě překvapit, zabavit a dokázala mi zahrát na city, což je docela zázrak, protože jsem většinou při hraní robot. Největší zásluhy na tom měl Source engine. Dark Messiah byla snad první hra s fyzikálním enginem vůbec. Většina hráčů se s ním nejspíš setkala u druhého Half Lifeu, já na to měl tuhle jeho fantasy variantu. Od té doby se k mesiášovi pravidelně vracím a s informacemi o Source enginu a hlavně studiu Arkane mi kvalita hry dává naprostý smysl. Po hratelností stránce funguje naprosto bez problémů ještě dnes a je pořád stejně zábavná. Převážně je to zásluha level designu a možnostem při hraní. Bohužel technický stav je pořád stejně špatný jako před lety, takže každých 20 minut hra padá. Ale! Fantasy RPG-ish first person příběhových her neexistuje moc, takže to beru jako takovou nutnou daň.

Herní výzva 2020 - 9. "Základní kameny"

V jedné z recenzí na Steamu je napsáno, že se jedná o nejlepší díl Devil May Cry. Jak odvážné, jak vtipné, jak... blízko pravdy.

Rubání nepřátel kombinováním dvou tlačítek a jejich správně načasovaného zmáčknutí pro vytvoření super komba není to jediné, v čem by se našla podobnost s Devil May Cry sérií. Stylizace a setting mi dala vzpomenout na její čtvrtý díl.

S nacvičenými kombíčky z Devil May Cry jsem přišel k Bayonettě v očekávání, že hru projdu jako nůž máslem – chyba lávky. Bayonetta znatelně víc testovala moje nervy a zásadní rozdíl je v tom, že není potřeba neustálého útoku. Hodně důležité je správně načasované uskočení před nepřáteli a jeho správné provedení chce hodně tréninku. Ono totiž takové nepřátelské (nepřerušitelné) kombíčko opravdu, ale opravdu bolí.

Divím se, že hra nepraská ve švech, jak moc nápadů do ní vývojáři dokázali nacpat. Ať už je to bojování na stěnách domů, vyvolávání obrovských draků z vlasů, doražení nepřítele vyčarovanou gilotinou nebo vůbec design soubojů s bossáky. Způsobů jak se vypořádat s nepřáteli je přehršel a jejich zábavnost se jen tak nevypaří.

Na bizarně sexistické výjevy si pomalu ještě zvykám (na ty z Japonska) a v tomhle případě jsem si musel párkrát nechápavě zavrtět hlavou. Jednou rukou se hra dohrát nedá, takže proč to s těmi záběry na zadek přehánět? Pozdější fázi hry mi kombinace ne úplně poslušné kamery a transparentních nepřátel vytvořila několik zbytečných vrásek navíc a vůbec tomu nepomohla nepřehlednost, kterou vytváří efekty různých útoků. A vůbec mi nepřišla fér nemožnost se vyhnout útokům, které nepřátelé udělovaly v přechodu z filmečku do hry.

V aktuálním rozpoložení jsem se nemohl ubránit srovnání s Devil May Cry, kvůli kterému jsem vlastně vůbec Bayonettu zapnul. Hledal jsem co nejpodobnější hru a jiné série rubaček jsou trochu jinde (ideálně kdybych špatně hledal a někdo by mi chtěl něco doporučit!). Bayonetta mi sice k srdci tak nepřirostla, ale svému věhlasu (s ohledem na věk - 500 let joke) dosáhla. Vlastně mi vnukla myšlenku o koupi Switche kvůli druhému dílu.....