Onimushu jsem před nějakým tím pátkem rozehrál na Playstationu 2 a strávil jsem u ní kolem tří hodin. Z nějakého důvodu jsem ji odložil a už se k ní nevrátil a to i přesto, že jsem se u ní bavil. Byl jsem (ne)mile překvapen, když jsem ji včera rozehrál remasterovanou na PC a zjistil jsem, že jsem tehdy pokořil půlku hry.
Průchod hrou jsem si ještě pamatoval z Playstationu a dostat se do stejného bodu, ve kterém jsem tehdy skončil, mi trvalo asi hodinu a půl. Krátká herní doba by mohla být největší výtka k Onimushe, ale ona je to ve skutečnosti
největší pochvala. Herní systémy a jejich kombinace mi přijdou přitažlivé na papíře, ale po delší době strávené ve hrách jako jsou Resident Evil nebo první Devil May Cry mě začnou nudit. Nehledě na fixní kameru, která by měla přidat na atmosféře, což na mě bohužel vůbec nefunguje a jen mě štve, jak většinou nezabírá to, co bych potřeboval.
Nutné vracení se do lokací a řešení hádanek mi po nějaké době přijde otravné. Logické puzzly jsou kolikrát tak logické, jako puzzly z českých adventur, které vycházely na konci 90. let. Někdy jsem měl pocit, že jsou "problémy" vytvořené čistě na natažení herní doby. Nemůžu ale říct, že by byl vždy problém jen ve hrách....
Onimusha přesně tyhle problémy řeší svojí krátkou herní dobou a menším rozsahem herní mapy. Zároveň to ale není na úkor rozsáhlejšímu příběhu či desítkám boss fightů, protože ani toho není ve hře přehršel. Onimusha je prostě krátká hra, o které bych chtěl napsat, že uměle natahuje herní dobu, ale vlastně nejspíš nemůžu....
Neustálé respawnování nepřátel, záchytný bod PŘED puzzlem, na kterém závisí život herní postavy či nutnost načíst hru při úmrtí, mimo dovolená místa. Tyto designové prvky jsou dnes už strašně frustrující a pro mě nepochopitelné. Chtěl bych přimhouřit oči (toto není narážka na etniku postav, jen abysme si rozuměli v dnešní citlivé době) a kompletně odpustit tyto vývojářské plivance do obličeje, které byly na začátku tisíciletí ještě normální, ale.....
V poslední řadě musím zmínit stav a vzhled remasteru. Načítání mezi lokacemi je bleskurychlé, 60 fps mi u této hry přišlo víc vhod, než bych čekal a hra ani jednou nespadla. Co ale hrozně bije do očí je to, jak postavy a předměty s kterými je možné interagovat, vynikají v prostředí a vyložené září, což hrozně to ulehčuje "řešení puzzlů". Prostředí ve hře, minimálně ze začátku hry, působí jakoby bylo namalované na plátně a postavy se před ním pohybovaly. Někde mi dokonce přišlo, že ze hry kvůli tomu zmizel třetí rozměr. Neberu to jako problém, ale spíš jako úsměvné odhalení z dob, kdy nižší rozlišení dokázalo schovat triky vývojářů.
Průchod hrou jsem si ještě pamatoval z Playstationu a dostat se do stejného bodu, ve kterém jsem tehdy skončil, mi trvalo asi hodinu a půl. Krátká herní doba by mohla být největší výtka k Onimushe, ale ona je to ve skutečnosti
největší pochvala. Herní systémy a jejich kombinace mi přijdou přitažlivé na papíře, ale po delší době strávené ve hrách jako jsou Resident Evil nebo první Devil May Cry mě začnou nudit. Nehledě na fixní kameru, která by měla přidat na atmosféře, což na mě bohužel vůbec nefunguje a jen mě štve, jak většinou nezabírá to, co bych potřeboval.
Nutné vracení se do lokací a řešení hádanek mi po nějaké době přijde otravné. Logické puzzly jsou kolikrát tak logické, jako puzzly z českých adventur, které vycházely na konci 90. let. Někdy jsem měl pocit, že jsou "problémy" vytvořené čistě na natažení herní doby. Nemůžu ale říct, že by byl vždy problém jen ve hrách....
Onimusha přesně tyhle problémy řeší svojí krátkou herní dobou a menším rozsahem herní mapy. Zároveň to ale není na úkor rozsáhlejšímu příběhu či desítkám boss fightů, protože ani toho není ve hře přehršel. Onimusha je prostě krátká hra, o které bych chtěl napsat, že uměle natahuje herní dobu, ale vlastně nejspíš nemůžu....
Neustálé respawnování nepřátel, záchytný bod PŘED puzzlem, na kterém závisí život herní postavy či nutnost načíst hru při úmrtí, mimo dovolená místa. Tyto designové prvky jsou dnes už strašně frustrující a pro mě nepochopitelné. Chtěl bych přimhouřit oči (toto není narážka na etniku postav, jen abysme si rozuměli v dnešní citlivé době) a kompletně odpustit tyto vývojářské plivance do obličeje, které byly na začátku tisíciletí ještě normální, ale.....
V poslední řadě musím zmínit stav a vzhled remasteru. Načítání mezi lokacemi je bleskurychlé, 60 fps mi u této hry přišlo víc vhod, než bych čekal a hra ani jednou nespadla. Co ale hrozně bije do očí je to, jak postavy a předměty s kterými je možné interagovat, vynikají v prostředí a vyložené září, což hrozně to ulehčuje "řešení puzzlů". Prostředí ve hře, minimálně ze začátku hry, působí jakoby bylo namalované na plátně a postavy se před ním pohybovaly. Někde mi dokonce přišlo, že ze hry kvůli tomu zmizel třetí rozměr. Neberu to jako problém, ale spíš jako úsměvné odhalení z dob, kdy nižší rozlišení dokázalo schovat triky vývojářů.
Counter-Strike 2