Upíří sestry Kagura a Saaya se musí spojit se svými odvěkými rivaly z klanu Zhoubné krve Saki a Ayou, aby zastavily nemrtvé, kteří pustoší Zemi. Společně se postaví do cesty tajemné Evangeline, která chce celý svět přetvořit k obrazu svému.
Pokračování konzolové série Onechanbara označené jako Z2: Chaos je prvním dílem této série vydaným na PC. Jedná se o akční bojovou hru ve stylu Devil May Cry, ve které hráč ovládá jednu ze čtyř bojovnic, přičemž ostatní tři lze přivolat na pomoc. Každá z nich má k dispozici dvě varianty zbraní, mezi nimiž lze libovolně přepínat. Navíc je postavy možné vylepšovat a kupovat jim zbraně. Za plnění speciálních misí pro ně hráč získává různé obleky a doplňky.
bukrrCZ
Onechanbara Z2: Chaos klame tělem, má mnohem více vrstev, než se na první pohled zdá. Vypadá, jakože svojí pravou náturu odhalí v prvních minutách, odloží své svršky. Není tomu tak. Pro moje překvapení není hra o mladé kovbojce, která se snaží najít ztracené pončo. Dokonce není ani o kovbojích. Kde jsou ti chlapci od krav?
Odpověď na tuto otázku bohužel ve hře nikdy nezazní. Ale menší útěcha tkví ve vyřčení odpovědi týkající se ztraceného ponča - nikdy ho neměla. Ano, skutečně. Mistrovský mlživý tah, který vývojáři vytasí hned z úvodu. Tým z Tamsoftu se tím snaží odvrátit pozornost od jediné otázky, kterou si každý hráč bude klást: Co se skrývá pod titěrnými plavkami hlavní hrdinky?
Jako správný pětadvacetiletý panic jsem si tuto otázku během hraní pokládal neustále. Během soubojových částí jsem využíval celou svou mozkovou kapacitu jen abych zjistil odpověď. Ne snad, že by souboje nebyly zábavné, ba naopak. Ale jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli" a díky přeefektování, přesvícení, přeblikání všech bojových chvatů jsem spoře oděnou hrdinku pořádně neviděl a mohl jsem zase využít své mozkové kapacity.
Je možné, že se pod nimi nachází vysvětlení smyslu života? Nebo něco hlubšího, jako je nietzschovská temnota? Nebo snad jen doutník namočený ve slinách želvy?Stále samé otázky, ale žádné odpovědi. Byl umělecký záměr vyslat mě, zainteresovaného hráče, vypátrat odpovědi na tyto otázky za hranice hry, za hranice internetu, za hranice zákonů zletilosti?
Onechanbara má nejblíže k Bayonetta, co se soubojového systému týká a díky němu (fakt, přísahám) jsem vydržel u hry do konce "příběhu". Na bambilion kombíček, které mají své specifické pohyby jak na zemi, tak i ve vzduchu mi vykompenzovali zbytek hry. Možnost změny postavy, lišící se jak zbraněmi, tak i kombíčky, během soubojů funguje i jako taktika.
Střety probíhají s desítkami nepřátel najednou a každý útok dělá nějaký světelný efekt - totální nepřehlednost. Kamera většinou funguje, ale když ne, je to to nejhorší možný načasování. Zaměřování nepřátel nefunguje. Lock skáče z nepřítele na nepřítele a u bossů se zaměření hlava a to u těch, kteří jsou velcí jako rodinný domek udělá víc škody než užitku.Úrovně jsou ošklivý a prázdný, což je překvapení s ohledem na to, kolik vývojáři vynaložili úsilí na fyziku jistých částí těl a upravitelnému vzhledu postav. Nejsem fanda tohohle.... uměleckého cítění, vlastně to dost nenávidím, přijde mi to dementní. V tomhle ohledu si příště budu muset udělat lepší research.
Odpověď na tuto otázku bohužel ve hře nikdy nezazní. Ale menší útěcha tkví ve vyřčení odpovědi týkající se ztraceného ponča - nikdy ho neměla. Ano, skutečně. Mistrovský mlživý tah, který vývojáři vytasí hned z úvodu. Tým z Tamsoftu se tím snaží odvrátit pozornost od jediné otázky, kterou si každý hráč bude klást: Co se skrývá pod titěrnými plavkami hlavní hrdinky?
Jako správný pětadvacetiletý panic jsem si tuto otázku během hraní pokládal neustále. Během soubojových částí jsem využíval celou svou mozkovou kapacitu jen abych zjistil odpověď. Ne snad, že by souboje nebyly zábavné, ba naopak. Ale jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli" a díky přeefektování, přesvícení, přeblikání všech bojových chvatů jsem spoře oděnou hrdinku pořádně neviděl a mohl jsem zase využít své mozkové kapacity.
Je možné, že se pod nimi nachází vysvětlení smyslu života? Nebo něco hlubšího, jako je nietzschovská temnota? Nebo snad jen doutník namočený ve slinách želvy?Stále samé otázky, ale žádné odpovědi. Byl umělecký záměr vyslat mě, zainteresovaného hráče, vypátrat odpovědi na tyto otázky za hranice hry, za hranice internetu, za hranice zákonů zletilosti?
Onechanbara má nejblíže k Bayonetta, co se soubojového systému týká a díky němu (fakt, přísahám) jsem vydržel u hry do konce "příběhu". Na bambilion kombíček, které mají své specifické pohyby jak na zemi, tak i ve vzduchu mi vykompenzovali zbytek hry. Možnost změny postavy, lišící se jak zbraněmi, tak i kombíčky, během soubojů funguje i jako taktika.
Střety probíhají s desítkami nepřátel najednou a každý útok dělá nějaký světelný efekt - totální nepřehlednost. Kamera většinou funguje, ale když ne, je to to nejhorší možný načasování. Zaměřování nepřátel nefunguje. Lock skáče z nepřítele na nepřítele a u bossů se zaměření hlava a to u těch, kteří jsou velcí jako rodinný domek udělá víc škody než užitku.Úrovně jsou ošklivý a prázdný, což je překvapení s ohledem na to, kolik vývojáři vynaložili úsilí na fyziku jistých částí těl a upravitelnému vzhledu postav. Nejsem fanda tohohle.... uměleckého cítění, vlastně to dost nenávidím, přijde mi to dementní. V tomhle ohledu si příště budu muset udělat lepší research.
campbell
Solidor
Pro: délka, čtyři postavy, změna postav tag stylem
Proti: nepřehlednost, lock systém