První Division jsem zhruba po dvou hodinách s díky odinstaloval a nikdy po něm nezatoužil. Druhý Division jsem zapnul s donucením a po dvou hodinách jsem s úsměvem na tváři běhal po Washingtonu a sbíral barevně roztříděné předměty jak na běžícím páse.

Co mě zaujalo hned na první dobrou, byl gunplay. Na hru tohohle typu strašně zábavné střílení a nečekal jsem (v rámci žánru), že bych po Destiny 2 mohl být ještě něčím uspokojený. Neméně mě potěšil počet typů zbraní a jejich variant. Útočné pušky mají více nábojů a větší kadenci, ale menší poškození. Pušky méně nábojů, ale větší poškození – nic převratného, ale skvěle vyváženého.

Příběhová linie je součástí hry, ale kromě toho, že mě hra v jejím rámci vezme na nějaká speciální a jinak nepřístupná místa, není o moc stát. Motivací pro dělání úkolů, pomáhání obyvatelům nebo prostě čištění ulic od nepřátelských frakcí jsou různé předměty. Ať už jsou to právě různé zbraně, tak i části zbroje či dokonce modifikací na schopnosti.


Musím hodit disclaimer – looter shooter hry nehraju, protože mě nedokážou zaujmout. Když pominu Borderlands a Destiny 2, nestrávil jsem u žádné hry tohoto typu víc jak pár hodin. Borderlands je spíš kooperativní hra po čtyři hráče, kde padají předměty jak v RPG...


Jde vidět, že Ubisoft dbá na svém trademarku - ztvárnění prostředí. Rozloha mapy je překvapivě střídmá, ale pohyb po ní je omezen na pěšmo (případně je možné se rychle přemístit na objevená místa). Zpracování Washingtonu je fenomenální. Je vyloženě radost běhat po jeho obydlených částech či parcích. Samozřejmě nechybí ani dominanty města a mít možnost (virtuálně) navštívit třeba Lincolnův památník....k nezaplacení.

Několik hodin jsem se dostával do spletence úkolů a podmínek, které bylo potřeba splnit pro to, abych si vytvořil třeba batoh. Division 2 je nádherná a s citem vyvážená hra. V pravou chvíli dokáže vytasit nové věci (itemy, itemy, itemy) a tím zaháčkovat k tomu, abych u střílení těch samých nepřátel strávil pár hodin navíc.

Herní výzva 2020 - 1. "Parťák"

Humor se nezměnil. Vtípky nezestárly. Nadsázka nezmizela. Dukeův patriotismus možná dokonce zesílil. Forever je napěchovaný interaktivními vtípky - od boxování do pytle, po házení (slovy krále) hovnem. Nechybí ani odkazy na jiné herní série a Dukeův komentář při jejich objevení. Power armor is for pussies.

Výše zmíněné jsou asi jediná (ale zásadní) pozitiva. Věci, které se mi nepozdávaly, shrnu do dvou slov: zbytek hry. Ať už jsou to špatné animace, příšerný post-processing, omezená kapacita inventáře zbraní nebo délka kampaně. Všechno je to tak nějak slepené, aby to jakože drželo pohromadě. Jenže....

My balls, your face.

Všechno do sebe zapadne tak, že jsem si chvilku říkal, jestli tohle není nejlepší troll v historii videoher. Nebo jestli to měl troll být, ale vydavatel neměl koule na to, to reprezentovat jako nejlepší nejhorší hru na světě. Zároveň měl ale koule na to, aby uzavřel kapitolu "Duke Nukem Forever aneb Nekonečný příběh trochu jinak".

Huh, I was expecting a monkey.

Duke Nukem Forever jsem poprvé zaregistroval úplnou náhodou po dohrání 3D kolem roku 2006. Poohlížel jsem se po další várce striptérek, kterým bych mohl nacpat dolary za boob flash. Nikdy jsem pořádně neregistroval strastiplnou vývojovou cestu hry, takže jsem dlouhá léta netrpěl jako většina fanoušků, ale k láska k Dukeovi sílila při pravidelném vracení se k 3D. A právě díky sympatiím k Dukeovi jsem si užil tuhle záležitost. Stav a obsah hry působí spíš jako kdyby se jednalo o early access hru, ale ten stupidní a přehnaný humor na mě funguje. Prostě guilty pleasure. Hail to the king.

Herní výzva 2020 - 5. "Moje jméno je..."

Návrat série, jejíž existence mě do nedávna ještě vůbec nezajímala, se po letech vrátila s největší možnou grácií. Díky RE Enginu je to oko lahodící, ale grafickou kartu týrající podívaná. Grafická stránka je díky RE Enginu top notch podívaná a nejednou jsem zapnul foto režim a udělal nějaký ten snímek uprostřed akce.

Na první dobrou mi soubojový systém přišel velmi "primitivní". Tenhle názor zmizel, jakmile jsem si odemkl pár základních skillů. Po odemčení dalších skillů a zbraní jsem si s úsměvem plácl po čele a přeříkával si rčení "nesuď knihu podle obalu". Takhle komplexní, zároveň funkční a hlavně zábavný souboják jsem neměl možnost kdekoli jinde okusit - prostě nový svět. V nastavení je možné si zapnout asistenci, která eliminuje nutnost kroutit páčkami a mačkat tlačítka do rytmu pro správné provedení kombíčka. Doporučuji nezapínat a trochu se s tím porvat.

Kombíčka se v základu dělají stejně, ale každá hratelná postava má svůj herní styl, ba dokonce i pod-styl, který má své pohyby. Jiné schopnosti a trochu odlišný styl boje mi absolutně vykompenzovali boje s bossákama na víc fází, což mě dokáže v jiných případech hodně znechutit.

Pro nováčky nebude příběh asi nic zajímavého, ale pro hráče co hráli aspoň dva předešlé díly bude zápletka mnohem zajímavější. Skákání na časové lince sem a tam není vůbec na škodu. Příběh je jednoduchý a přímočarý, díky retrospektivnímu vyprávění dostal falešnou (ale chutnou) pachuť něčeho víc a zatmívačky na konci úrovně, před odhalením nějakého zásadního zvratu, fungují přesně tak jak mají.

Kde to má fungovat to funguje víc než skvěle, takže třeba docela suchý zvrat na konci hry nechám bez komentáře a kromě drobností nemám pátému dílu co vytknout. Nestává se mi často, že bych si kvůli jednomu dílu ze série zahrál předešlé díly a zůstal u nich až do konce, takže i díky tomu je pro mě Devil May Cry 5 hrou roku 2019. Jo napsal jsem to! Omlouvám se všem fantastickým a originálním menším či středním hrám, které jsem nehrál. A hlavně Sekiru, ale Danteho Jackson taneček je nadevše!

TimeShift je velmi standardní střílečka z první osoby, ve které se nestandardně ovládá čas. Přesněji zastavuje, zpomaluje a vrací čas. Což jsou tři základní "schopnosti", které hlavní nemluvný Noname hrdina využije jak v boji, tak i při řešení "hádanek". Hlavní jeho motivací je záchrana světa a lásky jeho života. O to se pokusí v alternativní verzi první půlky minulého století. Tohle není hrubý popis hry, tohle je celá hra.

Budování či vyprávění příběhu v podstatě neexistuje, ale to je asi v pořádku, protože v podstatě neexistuje ani příběh. Existuje jen zápletka a poté je to běh přes úrovně, které byly vytvořené nezajímavým způsobem. Přitom je to docela škoda, protože nechybělo moc a Sabeři by vytvořili příjemně nepříjemnou atmosféru v jejich šedém, kovovém a rozpadlém světě, který takhle funguje jen jako nezajímavá kulisa.

K boji s nepřáteli poslouží několik zbraní, které stejně všechny nevyužijete, protože (ne)vybalancování jejich sil nutí k hraní jen s dvěma z nich. Stejný vrtoch mají na několika místech i střety s nepřáteli. Co se týká grafického zpracování - není to vůbec špatné (kromě pár míst, které jsou opravdu hnusný), když se přihlédne k datu vydání.

Myslím, že po tom všem čím si hra ve své době prošla, než vůbec vyšla, není její stav překvapení a další její nepříjemnosti není potřeba zmiňovat. Hrátky s časem je spíš záležitost plošinovek a není moc stříleček, které by s takovým tématem pracovali, takže i přes značné nespokojení dávám hodnocení jaké dávám, protože ovládání času v TimeShift vlastně funguje slušně. Samo o sobě je to jinak nemastná a neslaná střílečka.

Herní výzva 2019 - 8. "Hrátky s časem"

Po čerstvém pokoření téhle uranium vyzařující hry bych čekal, že budu plný dojmů...ve skutečnosti jsem po 30 hodinách strávených ve hře jen prázdná schránka, které nezbývá už ani síla na trochu radosti.

Můj největší strach v podobě rychlých a hbitých nepřátel ve From Softwaru dokázali povýšit na úplně novou úroveň. Oproti předešlým soulsovkám se vývojáři rozhodli, že přidají na rychlosti a hbitosti hlavní postavě. Vylepšování tři statů (životy, postoj a síla útoku) za pomoci předmětů, které padají z bossů a mini-bossů, změní ne jednomu člověku přístup k hraní - žádné farmení.

Změna výdrže (stamina) na postoj (posture) je v rámci From Software her svěží změna. Taktizování a souboje dostávají nový náboj. Útoky a úskoky neomezuje výdrž. Styl souboje (boss a mini boss) si může hráč musí přizpůsobit podle potřeby, takže jednou se to hraje jako Fruit Ninja a po druhé jako Jump King. Zároveň si tempo boje určuje podle své krvežíznivosti.

Při mém první rozehrání Sekira na PS4 jsem nebyl schopný udolat pomalu nic, protože 30 FPS mi u takové hry prostě nestačily. Na PC (lock 60 FPS) jsem se za třetinu času dostal tam, kam na Playstationu. A jsem si sakra jistý, že to nebylo tréninkem, protože Ogre mi natrhával zadek už v den vydání.

Kombinování skoků, úskoků, použitelných předmětů a krytí se mečem nebylo nikdy hektičtější. Všechny tyto aspekty se musí (chtěl bych dát důraz na MUSÍ) používat. Postoj mají i nepřátelé a minimálně polovina soubojů vyhrává jejich rozhození (vyčerpání jejich sil až na kost). Samozřejmě mají bossové více fází a více než jeden život, ale díky novince v podobě kradmého postupu se lze za nepřátelé přiblížit a udělit jim první ránu z nemilosti.

Příběh je vyprávěný mnohem otevřeněji a jasněji. Spousty záhad, tipů a vedlejších úkolů je stále krypticky zahaleno do dialogů a bez zápisového notýsku, do kterého by se hráč podíval a pomohl si. Hodně pomocné jsou tipy na načítacích obrazovkách, případně v poznámkách, které lze koupit od obchodníků. Pořád z toho jde hlava kolem a s přibývajícími schopnostmi a protézami ...z toho půjde stále hlava kolem. Adaptování se hernímu stylu Sekira dost času zabere.

Otevření inventáře dokonce už pozastaví hru. Potřebujete větší důkaz pokroku?

Sekiro není úplně klasická soulsovka a přistupovat k ní na začátku byla chyba. Sekiro je něco mezi Dark Souls (staré známe, funkční a provařené mechanismy oživování a tak dále), Nioh (ne jen zasazením, ale nutností používat vše, co má hráč v inventáři) a třeba Ninja Blade (načasování útoků a úskoku, změna taktiky - to by sedělo na mnoho her, ale když už jsme u mistrů z From Softwaru...).

Staré známé mechanismy ze Soulsborne série byly povýšeny na další úroveň. From Software naservíroval další unikát, kterým se budou v budoucnu inspirovat jiná herní studia.


lži

Tahle testosteronem čpící, krvavá a masitá střílečka dokáže (i po těch letech) ukázat, proč je její statut LEGENDÁRNÍ. Masitou nezmiňuji kvůli pohyblivým horám svalů, které si sjednoceně říkají Delta One. Střílení do nepřátel nebo jejich porcování motorovkou je díky Unreal enginu pořád zábava. Akční pasáže působí díky monumentálnosti hry ještě o úroveň výš než "jen" epicky a vylepšení grafiky v tomto případě je jen malá bonusová třešnička na dortu.

Gears of War jsem na Xboxu 360 nikdy nedohrál. Při hraní jsem se přemlouval a snažil se nemyslet na neohrabané pohyby hlavní postavy a tuhý kořínek nepřátel, obzvlášť v lokacích, kde se na mě sypali nepřátelé ze všech stran. Bez ovladače jsem si hru užil mnohem víc.

Technický stav je dost problém. Propady FPS, nespuštěné skripty nebo zasekávání se o neviditelné předměty, případně propadávání se do textury. Bohužel to strašně sráželo atmosféru hry. Uměla inteligence nefungovala v situacích, kdy se Marcus a spol rozdělí na dvojce. Jakmile se Marcus a (většinou) Dom vydali někam sami, jakoby parťák uměl jen jeden příkaz - jdi rovně. V podstatě žádné střílení nebo krytí a jediné na co byl v přestřelkách dobrý, bylo to, že fungoval jako cíl pro nepřátelé, což zrovna v souboji s Brumakem bylo o nervy. Někdy se pro jistotu ani nehýbal a prostě se portoval na checkpointy.

Technické nedostatky sráží atmosféru, ale hlavní core hry stále funguje a to víc než dobře. Hordy nepřátel v kombinaci s Marcusovou motorovka udělají pořád dost (ne)parády. Dospělost příběhu a zároveň jeho jednoduchost (zachraň svět) padne skvěle do atmosféry hry.

První Gearsy jsou přímočará akce o záchraně světa. Dost zamrzí nemožnost pokračovat v hraní dalších dílů na PC, protože mě dost zaujal svět vystavěný kolem bojů lidí s Locusty, ať už kvůli designu nepřátel, tak třeba i kvůli architektuře. Klidně bych se rád po těch letech zbavil přesvědčení, že "hory svalů" nemusí být vždy jen parodující a s nadsázkou vytvořené postavy.

Herní výzva 2019 - 7. "Hra roku"

Tento fenomén mi nějakou dobu zabrzdil postup v plnění Herní výzvy 2019. Naštěstí můžu jeho hraní zúročit v jednom z bodů výzvy.

Minecraftu se mi těžko něco vyčítá. Své nehezké a ohyzdné desítky hodin v něm odehrané, jsem trávil hlavně v surival modu v offline režimu. Právě posledně jsem zavítal na server kamaráda a pořádně jsem okusil hraní ve více hráčů. Potvrdilo se mi, že hráči jsou všude stejní .

Kde jinde se můžete artově vyřádit s podobně (labilně) laděnými druhy? Zčistajasna se nám stěna hory (kolem které jsme začali stavět naše království) proměnila na obrovskou plochu s textem "arbeit macht frei". Kdo jsme, abysme někoho utlačovali v jeho výtvarném umění? Nechali jsme to tedy tak a rozhodli jsme se podpořit mladého a nadějného umělce. Proto jsme na střechu opodál stojícího Dragonsreache postavili říšskou orlici. Při jejím slavnostním odhalení nechyběl ani ohňostroj.

Minecraft je zenová záležitost. Bez hranic (na správném serveru jakýkoliv hranic) a stále neuvěřitelně zábavná. Díky poslední návštěvě v něm jsem dokonce potkal fajn lidi. Skupina lidí stýkajících se i mimo Minecraft. Oblékajících se do bílých prostěradel.....

Myslím, že když o Minecraftu napíšu, že se jedná o víc, než jen hru, nebude to tak laciný tvrzení.

Herní výzva 2019 - 3. "Herní kutil"

Kulisy druhé světové jsme na našich monitorech v kombinaci s FPS žánrem neviděli už nějaký ten pátek (aspoň tedy ty kulisy z AAA produkce) a tento návrat (jakkoli laciný či populistický) se povedl.

Náplň hry je stále ta stejná - jdete, kosíte nepřátelé a sem tam se kocháte nějakou tou epickou scénou. Jenže na rozdíl od předešlých dílů se vývojáři rozhodli, že nám povolí trochu více interakce a to třeba ruční léčení lékárničkou nebo možností říct si třeba o náboje od člena jednotky. Paradoxně to působí strašně svěže, i když to v zásadě není nic nového nebo převratného. Možnost ovládat tank či letadlo už jsme také viděli, ale zde se to objeví jen v několika minutovém bezbolestném a příjemném zpestření.

Svěže působí celé zasazení a návrat na bojiště druhé světové války. Kdyby se jednalo o jen prostý remaster druhého Call of Duty, vůbec by mi nevadilo, kdyby vývojáři dodali takhle skvěle vypadající a znící kousek. Jakou zvláštní a znepokojující radost jsem měl jen z toho, když byl tábor rozložený v lese odstřelován a s hlavním hrdinou jsem se snažil doběhnout do krytu a přitom se vyhnout padajícím stromům, bombám a ne jednomu beznohému spolubojovníkovi.

Příběhové pozadí hlavního hrdiny bylo trochu na sílu rozuzlený, ale aspoň se vám trochu dostane pod kůži a není to klasický Joe Vojáček. Chemie mezi hlavní postavou a těmi vedlejšími fungovala dobře, takže jsem si docela jednoduše vytvořil vztah k celé jednotce. Příběh a vůbec vztahy na některých místech hry působili trochu křečovitě, ale za účelem "stihnout toho co nejvíc" vlastně proč ne?

V multiplayeru jsem nestrávil tolik času, vlastně skoro nic, ale jen to, že mě nezabíjeli neviditelní nepřátelé či drony, bylo velmi potěšující. A vlastně úspěch tohoto dílu je vlastně jen v tom, že se vrátil několikrát propíraný konflikt v aktuálním grafickým kabátku. Gratuluji Sledgehammeru, dostali jste nás!

Herní výzva 2019 - 9. "Historie se opakuje"

Look how they massacred my boy.

Vždycky mě zajímalo, jak by Dead Rising fungoval bez těch kreténských časových, slotových a jiných omezení. Teď už to bohužel vím....

Odstranění těchto „frustujících“ prvků se ze hry vytrácí jakákoli výzva ba dokonce zábava. S tím jak se postupně v sérii ustupovalo od věcí jako třeba potřeba vyrábět „combo weapons“ na ponku, se čtyřka neostýchala a dále pokračovala v ústupcích.
Zmizel společný inventář pro všechny sebrané věci. Každá ze tři kategorie zbraní (házecí, střelné a na blízko) má vlastní inventář, stejně tak jako uzdravující předměty. V podstatě zmizely časově omezené úkoly, respektive ze hry zmizel úplně časový press a není potřeba plánovat každý krok. Kombinování zbraní je zjednodušeno tím, že při sestavování zbraní není potřeba použít přesně dané předměty z plánku, ale stačí alternativní předměty z potřebné kategorie.

V předešlých dílech se tyto prvky schovávaly ve vylepšení postavy. Vylepšování a levelování zde spočívá ve vylepšení životů nebo ve větším poškození, čímž hledání nových combo plánků (ultra combo zbraní) trochu ztrácí smysl, protože hodně parády se dá udělat s těmi základními. Díky možnosti koupit si mapu s lokacemi sběratelských předmětů se vytratila i zábava z prozkoumání mapy a vůbec tomu nepřidá vzorové rozmístění předmětů po mapě.

Smysl hry se vlastně smrskne jen do bezhlavého kosení zombíků. O což šlo v podstatě i v předešlých dílech, ale s každým novým vylepšením a novým plánkem bylo snadnější sekání a půlení zombíků svým způsobem odměna. V tomto díle už je Frank docela dost nabušený hned na začátku a po pár hodinách normálního hraní se odemkne dostatečný počet schopností, které hru zase víc usnadňují.
Hru jsem hrál na „normal“ (obtížnost, které mi v předešlých dílech dala kolikrát zabrat) , což je ve hře nejlehčí obtížnost a jestli jsem za těch cca 17 hodin umřel 2x, tak jen proto, že jsem někde špatně skočil.

Dead Rising 4 osekal „survival“ prvky jak se dalo a zaměřil se v podstatě na čistou akci, která je zábavná prvních pár hodin. Neobsahuje více konců, ujetost a nadsázka není kolikrát úplně zřejmá. Celou zábavnost zachraňuje svými hláškami Frank West. Frank by mohl fungovat jako bolístková záplata - velký návrat, jenže Frank je „přeobsazený“, takže ani z jeho návratu nemůžu mít bezvýhradní radost.

Jakožto fanoušek série jsem docela zklamán. Pokud by měl někdo zájem o Dead Rising s lepším grafikou a otevřeným světem, doporučil bych trojku. Tuhle převařenou rychlokvašku bych nechal stranou. Leda by někdo sháněl nudnější a prázdnější Saints Row se zombíkama.

Herní výzva 2019 - 4. "S humorem jde všechno lépe"

První Max je docela pekelná záležitost, poslední dvě kapitoly jsou.... au.

Po většinu času volí nepřátelé taktiku „nabíhej a střílej“, a i když nejsou vždy 100% přesní, tak i to minimum kulek co Maxe trefí sakra zabolí. Tím, že kulka nějakou dobu letí ke svému cíli, byl kolikrát problém se vyhnout salvě kulek z Ingramu, i když bych to čekal přesně naopak. Tento prvek mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři ve chvílích, kdy jsem se s nepřáteli naháněl po místnosti a snažil se něco trefit.
Úsměv mě přešel v situacích, ve kterých nepřátelé vyloženě podváděli svým nadlidským vnímáním a rozestavěním – čekáním za rohem. Takové situace vyžadují použití rychlého ukládání a načítání, což docela narušuje pocit ucelenosti hry.

Úrovně prokládané filmečky ve stylu komiksových noirů stripů, animace padajících těl či vůbec celková filmová atmosféra bylo to, co si mě získalo. Hnusné a špinavé lokace New Yorku jsou perfektním settingem k dospělému příběhu, který se nebojí explicitně ukázat začátek Maxovým strastí.

Hledání klíčů ke dveřím, či otevírání dveří za pomoci výbušných lahví nebo jízda na jeřábu v docích byly prvky, jenž mě v kontrastu s „realistickým“ příběhem a snahou o jeho "uvěřitelnost" úplně nesedly. Jedná se o 18 let starou hru, takže to určitě nemám za zlé a hrát to mnohem dříve, ani bych si toho nevšiml. Ale přišlo mi to zajímavé s ohledem na to, že druhý díl vyšel jen o dva roky později a takovýchto prvků je v něm minimálně, což mi zlepšovalo filmový/příběhový zážitek ze hry.

Kvůli technickému stavu a podvádějícím nepřátelům není můj celkový pocit ze hry takový, jaký jsem doufal, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem si prvního Maxe Payne neužil. Díky přestřelkám, které jsou díky bullet timu stále zábavné. Perfektní atmosféře (minimálně první dvě části), které přidává na atraktivitě jistá grafická sešlost, tak vlastně i díky kapitole, ve které se následuje červená lajna – stále znepokojující.

Herní výzva 2019 - 6. "Severní vítr"

Příběh zabere něco kolem tří hodin. Tony Luciano, jako syn mafiánského šéfe, vystřílí při záchraně své milované, Cherry Popz, bar Kim Čong Illa v podprsence. To spustí válku mafiánkých rodin a …. ne, tohle není podstatný.

Zápletka, jenž doprovází tuhle zběsilou a šílenou střílečku, je stejně tak bláznivá, jako celý průběh a stylizace hry. Kromě humoru by si zasloužilo vyzdvihnou styl vyprávění příběhu. Ten je vyprávěn další postavou a to je vlastně jen prostor pro další vrstvu humoru.

Kromě myši se zde uplatní i používání směrových kláves. Ty se používají třeba na otevírání dveří, ale i na odstranění „bordelu“ z kamery. Jako jsou třeba Tonyho vlasy, které kvůli „nedostatku gelu“ padají Tonymu a do obličeje a zaclání tak výhled hráči. Což je určitě fajn zpestření a při vyšší obtížnosti to dokáže rozproudit krev.

Blue Estate jako rail shooter funguje tak jak má a největší jeho síla je v humoru. Bohužel (zároveň bohu dík) je dost krátká. Nepřidá tomu ani arkádový režim, protože je možné ho projít jen v příběhových misích a těch je pomálu (úroveň na hřbitově je skvělá v obou režimech).

Příště budu muset sáhnout po hře do Herní výzvy, která nebude mít dva komentáře, jenž říkají o hře úplně vše...

Herní výzva 2019 - 10. "Barevný svět"

Steam World Dig 2 navazuje příběhově na díl první. Chopíme se Dorothy, kamarádky hlavního hrdiny Rustyho z první hry, která se ho po jeho zmizení vydává hledat. Oproti prvnímu dílu se vývojáři snažili o hlubší příběh (mining joke), který je vyprávěn i přes několik nových vedlejších postav. Takových postav je ve hře několik a jejich komentování aktuálních událostí, či dialog o jejich zájmech oživují svět/město, které nepůsobí tak bezpohlavně jako v předešlém díle.

Dorothy disponuje na začátek stejnými gadgety jako Rusty. Netrvá dlouho než se jí dostane pod ruku takový super gadget jako je kotvička (díky které se může přidržet na stěně) či jetpack. Gadgetů není přehršel a kromě klasického kupování větších či silnějších gadgetů přidali autoři další vrstvy jejich vylepšení. Za nasbírané „cogy“ je možné přidávat nové vlastnosti ke každému gadgetu. Cogy je možné libovolně přendavat a zkoušet tak jiné kombinace vlastností. Na začátek, to kvůli nedostatku těchto cogů funguje na principu „zkus, uvidíš jak ti to sedne“, později se toto experimentování vytrácí, protože jich bude prostě dostatek. Balanc mezi odemykání gadgetů a jejich vylepšování funguje mnohem lépe než v předešlém díle. Nestalo se mi, že bych se v jednu chvíli cítil nepřemožitelný a chvilku na to bych byl nucen k těžení minerálů a nutnému upgradu.

Vybavení se využije v několika různě pojatých oblastí, které jsou dosti odlišné a úplně na sebe nenavazují, ale díky jejich propojení na jedné mapě působí svět jako takový uceleněji. Od základních pískových oblastí, ve kterých je hlavním nepřítelem „červ“, po takové ty oblastí, ve kterých lítají vybuchující mušky plné kyseliny, jenž dokáží rozleptat bloky kolem sebe. Každá oblast má svůj typ nepřátel, a i když se jedná o variace jedněch a těch samých nepřátel, nikdy není radno je podceňovat a zkoušet na ně zajetou taktiku. Sem tam se objeví i vstup do jeskyně, respektive do „challenge roomu“ a takové jeskyně sice nepozlobí mozkové závity tolik kolik by mohli, spíše otestují hráčovu mršnost prstů, ale odměna v podobě cogu vždycky potěší.

Vývojáři si dali mnohem více záležet na balancu hry. Přidali či poupravili herní možnosti a oživili celý tento, pro mě osobně, velmi přitažlivý steam punk western. V rámci žánru nejde nejspíš o nic převratného, ale neuvěřitelná rychlost načítání hry a poměrně přístupnějším pojetím v žánru metroidvania-like her, dělá ze hry skvělou volbu pro každého, kdo akorát pár minutek na hraní nebo nemá čas trávit desítky hodin třeba v Hollow Knightovi.

Herní výzva 2019 - 2. "Čapkův odkaz"

Neustále opakování a laděné průchodu úrovněmi, které i po úspěšném dohrání (čti vystřílením všech protivníků) láká na znovuzahrání přes tři úkoly vázané ke každé úrovni.
Bullettime, akrobatické úskoky a (omezeně) zničitelné prostředí přidávají do hry jistou možnost taktizování. Nepřátelé jsou rychlí a přesní, využívání zpomalení času je tedy víc než nutnost. Někdy více nepřátel najednou může dost pozlobit, ale díky pomoci od vývojářů v podobě menšího hitmarkeru v zaměřovači (ukáže se jen pokud je nepřítel v dostřelu) či doplnění „bullettimu“ při úspěšném zabití není problém dostat ze sebe větší šlamastiky.
Úrovně zhruba třetí den (hra se odehrává na ploše pěti dnů) začínají působit okoukaně a i když působí díky pouličním neonům a lítajícímu sklu dobře, mozek stejně po x-tým opakování úrovně nebude vnímat nic jiného, než rozestavění nepřátel, které se může při každém restartu lehce změnit.


Příběh o ex-poldovy, který se chce pomstít mafii není sám o sobě nic extra a jeho vyprávění je přímočaré a (oproti HM) nezajímavé. Hodně narážím na výtky ohledně omezeného počtu zbraní (čtyř), ale osobně mi to vůbec nedělá problém, protože každá zbraň má ve hře svojí jasnou úlohu a případná „změna skinů“ by ničemu nepřidala. Co zamrzí znatelně více je absence nějakého melee útoku, či melee zbraní nebo aspoň toho blbého hození zbraní po nepříteli. Náboje nedojdou tak snadno a když se tak stane, na zemi se přece válí další. Souboje s bossákama si jsou všechny velmi podobné, ale stále cool a hlavně jsou výzvou.

Upřímně mě The Hong Kong Massacre strašně nadchlo a i když se ve Vreski nepodařilo napodobit Hotline Miami se vším všudy, má to ke kousku od Dennatonů dost blízko. Nadchlo mě to tak moc, že se mi při hraní naprosto neplánovaně povedlo splnit první úkol Herní výzvy 2019.

Herní výzva 2019 - 1. "Lovec trofejí"

Na dohrání Ghostbusters The Video Game jsem se chystal už nějakou dobu a úkol číslo 5. zněl jasně... díky nedávnému teaseru na třetí film jsem i v tom nejlepší možném rozpoložení.

Ghostbusters The Video Game není vlastně ani tak hra podle filmu, ale spíš pokračování jako hra. Na scénáři se podíleli Dan Aykroyd a Harold Ramis, což už může poukazovat na kvality hry, aspoň té scénáristické. Aykroyd, Ramis, Murray i Hudson se navrátili do svých rolí a kromě nich se ve hře objeví a zazní i třeba William Atherton. O humorem nabité dialogy nebude nouze.....

Příběh se odehrává převážně ve známých filmových kulisách a autorům se povedlo elegantně navrátit na známá místa, ale s novým příběhem. Kromě známých lokací se podíváme i na nová, čistě pro hru vytvořená místa, kterých nejenže není málo (aspoň pro účely hry), ale drží si tu správnou Krotitelskou atmosféru.
Grafické zpracování je solidní. S přihlédnutím na to, že je to filmová hra či na samotné stáří hry je to koukatelná záležitost. Vzdálené městské kulisy kupříkladu už tak dobře nevypadají, ale kdo má čas koukat na ošklivé kulisy, když se vás snaží sníst Marshmallownek!

Hru hrajeme v kůži nováčka, zelenáče, „novýho týpka“ v týmu. Tím je možné si odůvodnit a přijmout úlohu zobana, který bude zkoušet nové a vylepšené vybavení. Jakožto nováček totiž nosíte Proton pack, na který časem Egon přidává nová prototypová vylepšení. Prostě je z vás pokusný králík. Samozřejmě by se tím dala zakrýt nutnost mačkání tlačítek a řešení banálních problémů – zelenáč si vyžírá to nejhorší.

Co se týká herní náplně nejedná se o nic převratného. Velmi lineární průchod úrovněmi, ve kterých se chytají duchové (ve stylu TPS stříleček) a občas se vyřeší něco co vypadá jako puzzle. Samotné chytání duchů působí v pozdější fázi hry (logicky) jednotvárně. Na příběhově zaměřenou hru mají filmečky docela drastické střihy. Občas zazlobí snímky, ale jen na jednom místě to bylo velmi bolestivá zkušenost (na konci hry). Ve větších střetech je to trochu chaos a tím pádem se crossing the streams nedá vyhnout. Nějaké pasáže vyloženě koketují s vyváženosti obtížnosti a dokáží být někdy dosti frustrující. Lehce zničitelné prostředí je fajn, dokud se vám do cesty nedostanou sutiny, díky kterým nemůžete uskočit před nepřátelským útokem.

Co si budeme povídat, tohle je pro fandy filmových Ghostbusterů splněný sen a i když se samo o sobě nejedná o vyloženě blbnou hru, fandové budou minimálně díky trefené atmosféře chrochtat blahem.

Herní výzva 2019 - 5. "Adaptace"

Hodnocení celé druhé sezóny.

Největší problém a hlavní důvod, proč jsem si druhou sezóny nedokázal užít je hraní za Clem. Jedenáctiletá holka, která dává rady dospělým a řeší jejich problémy. Za odměnu má Clem více zodpovědnosti!
Technický stav nepřidává atmosféře a občasné výkyvy ve scénáři jakbysmet. Ať už jsou to situace, ve kterých skupiny stojí uprostřed větší plochy a snaží se postřílet hordu zombíků, jenž se na ně řítí rychlostí asi půl kilometru za hodinu a hle, skupiny přeživších je obklíčena. Případné poznámky od různých postav, které nejdou s jejich charakterem jen proto, aby byl "konflikt" nebo případné vyvolání pocitů v hráči (zabití psa na začátku první epizody a Lukeova poznámka).
Možná by to ničemu tolik nevadilo, kdyby aspoň po hratelností stránce byla hra trochu jinde oproti prvnímu dílu (sezóně), ale změny v tomto ohledu nenastaly, takže otravná nutnost interagovat s různými předměty, než se něco stane je přítomná i zde. QTE se skládají z mačkání směrových kláves, klávesy Q a klávesy E a to bez střídání úkonů kláves, tedy Q mačkat jak blázen, E zmáčknout hned potom. Změnou neprošel ani systém rozhodování a protože víme, jak takový systém (ne)funguje, určitě by byla jeho změna/propracování na místě.

I přes mou značnou nespokojenost není pokračování Walking Dead takový průšvih jako třeba Game of Thrones: A Telltale Games Series – Episode One: Iron From Ice. Má své světlé příběhové momenty, má i tedy ty velmi WTF momenty (jako co měl být ten "cliffhanger na konci třetí epizody?), ale pořád se možné to odehrát a vlastně se docela bavit. A každého asi bude zajímat, jak to bylo s Clem po prvním díle.

Herní výzva 2018 - 9. "Nerozbalený dárek"

Mimpi je kouzelná/tripová 2D adventurka, která se jednoduše ovládá a její logické hádanky jsou postavené na jednoduchém principu, což ale bohužel neznamená, že mě nepotrápila :(
Netrápila mě vždy a ani schválně, teda kromě logického vázaní provazu na kladky, tam jsem si musel pomoci návodem, protože jsem nepřišel na to, na jakém principu to funguje.
Potrápila i hrozně příjemně a to když mě nutila vyřešit logický problém něčím nelogickým, něčím co mě po celou dobu hraní neučila. Řešení byla většinou první (ne)logická věc, která mě napadla.
Určitě mě dost překvapilo rozuzlení. Byl jsem strašně rád, že se to nevydalo nastíněným směrem a "boss fight" byla úsměvná třešnička na dortu.

Při prvním spuštění jsem si říkal, že to vypadá jako hra na mobilní zařízení, perfektně by se tam hodila, proč tam sakra nevyšla? Vyšla, dokonce zdarma. Což je tak trochu můj hlavní problém. Za ty peníze na PC určitě neurazí, ale hry na mobilní zařízení by měly zůstat přesně tam.

Herní výzva 2018 - 3. "Lidem vstup zakázán"

Když už se mi trilogie Crysis, za ty léta co vychází, nahromadila na herních účtech, řekl jsem si proč sakra nenavázat na první díl hned tím druhým. Kašlat na nové hry, které čekají na dohrání, ty můžu hrát za 10 let.

Oproti jedničce bych druhý Crysis, i po těch zhruba 7 letech, označil za opravdu hezkou hru. I přesto, že se jedná o městskou džungli, dokáže předvést i poměrně hezké scenérie a dokáže dost dlouho točit stejné modely bez toho, aniž by se člověk cítil jako by hrál jednu a tu samou část dokola.
Místo otevřenější mapy vydal cestou "otevřenějších levelů" ve stylu posledních her od Arkane, i když samozřejmě nenabízí takovou volnost a možnosti. Právě díky koncipování hry do úrovní se mohli tvůrci trochu vyřádit a připravit hřiště, které nabízí zábavný postup jak stealth stylem, tak tím (mým oblíbeným) rambo stylem, který jsem si díky změněnému/zjednodušenému/příjemnějšímu ovládání obleku (pár tlačítek na klávesnici) vychutnal o to víc - změna herního stylu je znatelně hladší.
Filmečky mezi úrovněmi se snaží nějak polepovat to, co se na Manhattanu děje, co se děje s postavami a co se děje mimo hlavní dění. Příběh (ne)navazuje na první díl a pokračuje v krásné béčkové krasojízdě a končí grandiózním, a zase a opět přehnaným, soubojem s desítkami nepřátel. Dokáže skvěle nastínit atmosféru Manhattanu, který byl napaden emzáky a stejně tak dokáže přiblížit atmosféru bojů, ve kterých proti nim stojí vojáci americké armády.


Co se bohužel ozývá a to ve velkém, je technické zpracování. Hra samo o sobě běží krásně, ale je plná bugů a není úroveň, ve které by se mi nezasekli nepřátelé o neviditelné (či dokonce viditelné) překážky. Několikrát jsem se zasekl pod předměty, pod kterými byla možnost projít. Jindy jsem zase nemohl projít dveřmi. A dokonce se mi stávalo, že nepřátelé po mě střílí skrz překážky, což při pokusu o stealth určitě neudělá radost, protože v takové situaci ani znovu zamaskování nepomůže na AI restart a zbude jen možnost jít po cestě plné olova a krve. Ke konci hry se dokonce nepřátelské výsadkové lodě jen tak vznášely nad hlavou, ale při snaze je sestřelit prolétaly kulky skrz model lodí.
Druhá část (stejně jako v díle prvním) by se dala shrnout do "kos všechno co jde, tohle ubraň a tohle rozstřílej". Tady mě to ale zamrzelo víc, protože to byla kolikrát vyloženě nuda - uzavřený na menším prostoru, tady slabší nepřátelé, tady silnější a tady dva ještě silnější - vzorové spawnování nepřátel.
Nemluvný hrdina je záležitost legendárního Half-Lifu a protože jsem ho nikdy nehrál, nedokážu říct, jestli je to v Crysis udělá hůře, ale každopádně můžu říct, že to do hry nesedí. Alcatraz se probere s oblekem, jedinou zprávou od YouKnowWho a jediným úkolem - bez otázek, pochybností jde a nechá ze sebe udělat pěšáka mastermindů. To i ten Nomad sem tam prohodil nějakou tu větu a hlavně, Nomádovo chování je možné odůvodnit tím, že se jednalo o vojáka, který měl jasné rozkazy.

Crysis 2 jsem si užil víc, než díl první, ale kvůli plno bugům neodcházím o tak s lepším pocitem. Kdyby nebylo bugů na (zhruba) 7 hodin, jako je jich na 100 hodin ve Skyrimu, určitě bych si tuhle nadupanou jízdu plnou výbuchů a výborné akce užil víc.

Crysis nabízí v prvních fází hry možnost tichého postupu či totálního bullet pekla (čti tvého vlastního pekla, plného loadingů a nadávání). Několikrát jsem si sám naběhl (stejně jako naběhly žíly na čele) a zkoušel projít několika základnami silou. Ne vždy se to vyplatí, ale stále je to tak možné udělat a možnost zneviditelnit se se i v takových situací hodí. Vlastně je to snad jediné řešení, jak se zbavit pěti a více Korejců, které ze vzduchu kryje helikoptéra a ze země voják za MG.
Tichý postup jsem kvůli spotřebě energie obleku využíval minimálně, protože mi energie obleku prostě nestačila, což určitě nedávám za vinu hře. Ale jako v dalších hrách, ve kterých se hráč chopí postavy, která má něco super-ultra-inhuman, vždy se najdou nepřátelé, které ho pěkně pozlobí a ani jeho super věcička nebude mít dostatek (v tomto případě) energie, aby se tak cítil. Dva nepřátelé s brokovnicí stačili na to, abych umřel jak obyčejný vojáček v Call of Duty a právě proto jsem si užil poslední třetinu víc, než předchozí část hry. Sice se potřeba přepínat režimy obleku zmenší v podstatě na dva módy, ale samotná akce dostává grády a konečně je to to, co to primárně je - střílečka.

Po 11 letech vypadá vlastně dost dobře, ale kvůli optimalizaci se i po tolika letech nedokážu vyšplhat na maximální grafické nastavení bez crashů hry či jiných nepříjemností (třeba dalších crashů). Díky dobře rozmístěním checkpointům a možnosti quick savů je to ale zvládnutelná potíž.
Kdy ale není tak zvládnutelná, je třeba při (strašným) boss fightu, při kterém jsem loadoval jak kvůli svým chybám, crashům, tak i kvůli nevyváženosti obtížnosti. Ono hodit hráče na menší uzavřený prostor proti big-ass-huge chobotnici, do které stačí střílet obyčejnými zbraněmi, které v předchozí části hry nezabíraly (uznávám, Helena jasně říkala, že jim shodí štíty) a čekat na to, až se spustí "druhá fáze" s příchodem obrovského cosi, které se musí ustřílet experimentální zbraní (kterou máte po celou dobu u sebe) a přitom se stále snažit uhýbat před útoky, které vás instantně zabijí....

Co ale nikdy Crysis neodpustím, je nemožnost rozstřelit rozjetému autu pneumatiku a chytit ho poté, co vyletělo do vzduchu..... to byl trailer, který mě zaháčkoval. Ne vážně.
Jak čtu i zde v komentářích, hype hru i za ta léta dost poškodil. Osobně patří do skupiny lidí, co Crysis brali jako naprosto bezchybné a nejlépe vypadající FPS všech dob a ono je to "jen" zábavné FPS s béčkovým příběhem, které trpí hlavně na nevyváženou obtížnost.

S hrami co vycházejí pod hlavičkou 1C jsem docela slušně obeznámen, takže jsem nečekal skvělou hru možná ani dobrou, ale tohle....

Necrovision mi padl do oka díky svému tématu - reálný konflikt a okultismus, co na tom nezní dobře? Wolfensteina z roku 2009 mám vlastně docela rád a doufal jsem, že by Necrovision mohl být ucházející alternativou. Bohužel se jedná o strašně špatně technicky zvládnutou hru. Během prvních 15 minut se hra stihla zamrznout, zaseknout zvuky ve hře a při snaze o její restartování mi zasekala celý počítač. A to jen ta GOG verze, Steam verze pro jistotu restartovala počítač.

Původně jsem chtěl popsat co se mi na hře přesně nelíbilo, případně popsat veselé historky z hraní, ale to by byla škoda času. Hra je plná bugů, tuctových levelů, nezajímavých a prázdných dialogů, špatných skriptů, dementní AI a nevyváženosti mezi "cool guy hláškuje v drsných situacích" a zasazením "v temném prostředí světové války" - ani odlehčené a ani hrůzné/tajemné.

Za sebe bych Necrovision určitě nedoporučil a jak koukám na aktuálnost komentářů, hra nezraje moc dobře. Určitě existují mnohem lepší tuctový střílečky-vypínačky.

Herní výzva 2018 - 6. "Sousedy si nevybereš"

Jsou lidé, kteří jsou překvapeni z úspěchu nového Spider-Mana a pak jsou ti, kteří se další trefě do černého pro konzoli od Sony už ani nediví. Osobně patřím k první.

Spider-Man se znatelně inspiroval u výborné konkurenční Arkhamské série s Batmanem, ale vše pozvedl na další úroveň nebo aspoň na "Spideyho úroveň". Soubojový systém je na prvních pohled stejný, ale po odemknutí nových bojových pohybů či s náplavou nových nepřátel zjistíte, že je mnohem komplexnější. Spidey disponuje znatelně více pohyby, nemá vyložene "counter" na okamžité uzemnění nepřítele, ale má třeba několik pohybů pro boj ve vzduchu a pár gadgetů, které používáte jak při boji s přesilou, tak i při tichém odklízení nepřátel.
Pohyb ve hře, ať už při boji nebo jen při přesunu po městě, je naprosto famózní - rychlý, ladný, přesný a dokonce zábavný.Možnost rychlého cestování se odemkne po pár misích, ale jak se vám dostane ovládání do ruky, nebudete mít potřebu ho používat.
Po celém (docela velkém) Manhattanu se budou postupně odemykat vedlejší aktivity, kterých je dost, ale jsou velmi dobře dávkované a nezahltí vás hned na začátku. Díky mrštnosti Spideyho u několika z nich nebudete muset ani zastavit.


Spider-Man mi do jisté míry letošní God of War, který nebyl nijak převratný, ale za to vymazlený. I když mistři z Insomniacu měli znatelně víc přešlapů. Na internetu propíraná mini hra "spoj obvod" (ve stylu Bioshocku - spojování trubek) mi nijak zásadně nevadila, spíš mi tam vůbec neseděla. Co mi už vadilo víc, byly souboje s bossákama. Souboje jsou vícefázové a repetitivní. Trochu to vynahrazují QTE, které bych normálně neopěvovalm ale zde vás nechají vychutnat si krásné filmové scény (obzvlášť ten poslední opravdu stojí za to). Během hry jsem narazil na pár bugů. Když jsem čistil jednu ze základen, odhodil jsem nepřítele do beden a ten v těch bednách zůstal tak nešikovně zaseknutý, že jsem se k němu nemohl dostat. Normálně bych se tím nenechal rozhodit, ale čištění takové základy probíhá ve vlnách (1-6) a když se vám takové 5. vlně, po splnění obou "bonusových podúkolů" stane taková věc a musíte restartovat celou tuto vedlejší aktivitu, nepotěší to.

Jak jsem zmínil na začátku, osobně jsem sakra překvapený jak se nová hra se Spider-Manem povedla. Moje představa o "open world hře, ve který se týpek houpe po městě, bojuje s tuctem nepřátel a přitom střílí pavučiny" byla jasná a čekal jsem, že se dá udělat "jen dobře". Jenže, Insomniac Games ukázali i kus ze života Petera Parkera, který se po několika letech své "práce" snaží rozdělit mezi ní a svůj osobní život a právě díky tomu, že se chopíme zkušeného Spideyho, boje s přesilami nepřátel působí přirozeně. Spidey jde do soubojů s bossákama jako ostřílený a zkušený matador v boji se zločinem, takže bossové nejsou ultra-super-duper silní nepřátelé, ale rovnocenní soupeři. Plus opravdu povedený swing systém, nádherná grafika a město, které působí živě, plno narážek a vtípků na fimy nebo komiksy a .... prostě všechno se to povedlo a jedná o jednu z nejlepší a nejzábavnějších open world her tohohle roku.