Chtěl jsem být při hodnocení mnohem hodnější, protože s ohledem na cenu a délku hry je Garshasp vlastně fajn záležitost, aspoň po většinu času. Za cenu jednoho oběda jsem nečekal hru konkurence schopnou ani prvnímu God of War, ke kterému to má velmi blízko svou hrubostí a neohrabaností při soubojích.
Stylizace a zasazení mi spíš připomínali filmového Barbara Conana, než cokoli z perské mytologie. To ale bude s jistotou tím, co ukázala snad jediná hra stejného zasazení a to Princ z Persie. Na první pohled se mi nepozdávalo grafické zpracování, které mívaly hry kolem roku 2002. To se mi nakonec dostal pod kůži i díky pokoře vývojářů, kteří se nesnažili o rádoby nafintěné scenérie a bral jsem hraní hry jako výlet do dob, kdy nešlo o grafiku.
Během hraní jsem Garshaspovi dokázal prominout technické chyby, občasnou nepřesnost při platformingu, nedokonalou kameru, absenci zaměřování nepřátel nebo fakt, že úskok je během soubojů úplně k ničemu a postačí jen vykrývat nepřátelské rány. Co bych za 150 Kč chtěl? Nehledě na to, že za tři hodiny uvidím ze hry vše a nikdo mi nebude cpát nastavovanou kaši v podobě hloupých příběhových filmečků.
Posledních pár desítek minut je směšně těžkých. Jestli je něco co ve hrách výslovně nesnáším, kromě více fázových repetitivních bossů (který je i tady), je to uměle zvýšená obtížnost hry před jejím koncem. Pokud je náhlý skok v obtížnosti vysvětlen příběhově, řeknu si "dobře, zbaštím vám to". To tady bohužel vývojáři nepoužili.
Dovolím si říct, že mám trpělivost s hrami. Určitě s těmi, které fungují jak mají. Když narazím na nějaký zásek, dostanu se k závěru, že jsem slabko a při dalším pokusu se zadaří. Jakoby by chtěl Garshasp moje tvrzení otestovat. Otestovat ne. Chtěl mě prostě psychicky zničit.
Nedostatky, které mě pronásledovaly po celou dobu hraní se nejvíce projevily při souboji s bossem. Vlastně boss fight není jen o boji s nepřítelem, ale i se hrou samotnou. Zasekávání se, nepřesnost ran, nemožnost přerušení komb, naprosto zbytečná funkce úskoku, špatná kamera a to vše na malé platformě, na které se bije Garshasp s více nepřáteli najednou. Naprosté peklo. Před finální fází dokonce není ani checkpoint, které jsou ve hře jinak na každém kroku a jsou hrozně příjemnou kompenzací za i tu nejmenší chybu při skoku.
Pro mě osobně je obecně ve hrách nejdůležitější finální část hry - konec. Ne že by ve finále nezáleželo na začátku a prostředku hry, ale konec je to, co dovršuje celé moje snažení. Nejposlednější vzpomínka na hru. To je to, kde přijde satisfakce při zabití toho odporného záporáka, kterého naháním celou hru. A ani to tady není! Minimálně dva tucty pokusů jsem se snažil zabít zdroj mé frustrace a hra ani neukáže poslední ránu, kterou mu Garshasp uštědří. Konec mi znechutil celou hru, což je škoda, protože jinak jsem dostal to, co jsem od takové hry čekal.
Stylizace a zasazení mi spíš připomínali filmového Barbara Conana, než cokoli z perské mytologie. To ale bude s jistotou tím, co ukázala snad jediná hra stejného zasazení a to Princ z Persie. Na první pohled se mi nepozdávalo grafické zpracování, které mívaly hry kolem roku 2002. To se mi nakonec dostal pod kůži i díky pokoře vývojářů, kteří se nesnažili o rádoby nafintěné scenérie a bral jsem hraní hry jako výlet do dob, kdy nešlo o grafiku.
Během hraní jsem Garshaspovi dokázal prominout technické chyby, občasnou nepřesnost při platformingu, nedokonalou kameru, absenci zaměřování nepřátel nebo fakt, že úskok je během soubojů úplně k ničemu a postačí jen vykrývat nepřátelské rány. Co bych za 150 Kč chtěl? Nehledě na to, že za tři hodiny uvidím ze hry vše a nikdo mi nebude cpát nastavovanou kaši v podobě hloupých příběhových filmečků.
Posledních pár desítek minut je směšně těžkých. Jestli je něco co ve hrách výslovně nesnáším, kromě více fázových repetitivních bossů (který je i tady), je to uměle zvýšená obtížnost hry před jejím koncem. Pokud je náhlý skok v obtížnosti vysvětlen příběhově, řeknu si "dobře, zbaštím vám to". To tady bohužel vývojáři nepoužili.
Dovolím si říct, že mám trpělivost s hrami. Určitě s těmi, které fungují jak mají. Když narazím na nějaký zásek, dostanu se k závěru, že jsem slabko a při dalším pokusu se zadaří. Jakoby by chtěl Garshasp moje tvrzení otestovat. Otestovat ne. Chtěl mě prostě psychicky zničit.
Nedostatky, které mě pronásledovaly po celou dobu hraní se nejvíce projevily při souboji s bossem. Vlastně boss fight není jen o boji s nepřítelem, ale i se hrou samotnou. Zasekávání se, nepřesnost ran, nemožnost přerušení komb, naprosto zbytečná funkce úskoku, špatná kamera a to vše na malé platformě, na které se bije Garshasp s více nepřáteli najednou. Naprosté peklo. Před finální fází dokonce není ani checkpoint, které jsou ve hře jinak na každém kroku a jsou hrozně příjemnou kompenzací za i tu nejmenší chybu při skoku.
Pro mě osobně je obecně ve hrách nejdůležitější finální část hry - konec. Ne že by ve finále nezáleželo na začátku a prostředku hry, ale konec je to, co dovršuje celé moje snažení. Nejposlednější vzpomínka na hru. To je to, kde přijde satisfakce při zabití toho odporného záporáka, kterého naháním celou hru. A ani to tady není! Minimálně dva tucty pokusů jsem se snažil zabít zdroj mé frustrace a hra ani neukáže poslední ránu, kterou mu Garshasp uštědří. Konec mi znechutil celou hru, což je škoda, protože jinak jsem dostal to, co jsem od takové hry čekal.
Counter-Strike 2