Nejlépe hodnocené komentáře

Call of duty mám rád téměř od počátků série, nekriticky zbožňuju starou Modern Warfare trilogii, hrál jsem všechno kromě Vanguard (který jsem po zdrcujících kritikách dodnes nezakoupil). Dříve jsem hrál jenom kampaně, někdy od Black Ops 4, kdy byla nějaká první battle royal verze tak jsem začal hrát ji, standartní multiplayer i zombíky. Chápu, že je to nějvětší mainstream co existuje, ale mě vyhovuje a nečekám od toho nějaký realistický taktický souboj, ale prostě zábavu, kterou prostě po zakoupení dva měsíce budu hrát hodně a pak do dalšího dílu sem tam nárazově.

Nejvíc se v komentáři pověnuju kampani. Po loňské otřesné kampani, kde jste dostali obrovský, ale ne úplně zaplnění prostor k průchodu misemi se letos tvůrci vrátili ke klasickému přímočarému stylu, ale asi cítili přetrvávající každoroční kritiky o délce kampaně a tunelovosti a tak se snažili, aby každá mise byla jiná, což opravdu je, ale pro mě to není to pravé, i když je to o parník lepší než loni. Z posledních let bych jako nejlepší kampaň vyzvedl Modern Warfare remake, kdy byla jedna fantastická stealth mise při zajímání rukojmích v baráku, kdy to působilo jako z filmu Zero Dark 30 a zbytek hry byla klasická adrenalinová jízda. Tady se autoři snažili přijít s mnoha novými nápady, ale většinu jsem jich opravdu nepotřeboval (mise v kasinu, působící jako z Hitmana, mise s otevřenější mapou, kde jezdíte od úkolu k úkolu jak v Ubisoft hře, mise, kde hledáte čtyři klíče v zamořené laboratoři a najednou proti vám jdou zombíci (v realisticky se tvářící kampani) nebo přeposlední mise, kdy při výslechu zadržené postavy se pohybujeme v její hlavě a odhalujeme její minulost (tady opisovali od Alana Waka) .
Dále se mezi misemi vracíme do safehousu, kde je možné ho vylepšovat, upgradovat schopnosti jako více zdraví, více štítů, rychlejší přebíjení apod. a mluvit s ostatními členy týmu, kdy se téměř nic zásadního nedozvíme a ještě je zde možné řešit drobné puzzle hádanky. Nikdy jsem nezaznamenal, že by po tomhle někdo v Call of Duty někdy volal a je to všechno naprosto zbytečné a zdržující. Jinak ale jednotlivé mise pěkně odsýpají jsou zábavné, ale mockrát jsem si říkal, proč prostě nedodali standartní střílečku z Pouštní bouře, zápletka s vojenskou organizací už tady taky byla v Advanced Warfare s Kevinem Spaceym a fungovala dobře. Tady opravdu více není lépe a tvůrci prostě vzali jakýkoliv nápad a ve hře ho použili.

Zombie režim se vrací ke klasické hordě, řešíte vlnu nepřátel, z nich máte peníze, za peníze odemykáte další části mapy a vylepšujete zbraně a je to zábava. V multiplayeru zatím chybí nějaký režim pro více hráčů na větší mapě, který myslím byl ve všech posledních dílech. Zde je zatím možnost hrát nejvíce 6v6 týmy nebo v osmi všichni proti všem. Doufám, že brzy do hry přijde Gungame (všichni proti všem, po každém kilu se vám změní zbraň, můj nejoblíbenější mód). I zombies i mulťák fugnují skvěle, nemají žádné technické problémy, hrají to všichni takže nečekáte na zápasy a je to prostě zábava jako vždy.

Výhodou pro váhající je i zařazení do game passu, kde můžete za měsíční poplatek vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli je hra pro vás. Za mě po loňském špatném ročníku, kde jsem hrál pak v podstatě jenom zombíky (protože na Warzone už jsem asi starý, tam se vůbec nechytám) výrazné zlepšení a uvidíme co nový obsah v dalších měsících.

Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.

Při launchi jsem četl, že je Evil West jako hra z X360 generace, kdy vývojáři ještě dokázali dělat hry co nemají 150 hodin a kdy vycházelo kratších akčních řezaček asi nejvíc. Já teď po 100 hodinách v KCD 2 (a nevím kolika ještě před sebou) jsem hledal hru na odpočinek od Jindřicha a volba padla na tuhle ne zase tak moc westernovou střílečku.

Evil West se sice odehrává v období divokého západu, ale jsou tam vzducholodě, elektrické zbraně a hlavně upíří epidemie. Náš hrdina Jesse Rentier je členem Rentierovi agentury (protiupírské FBI), které vede jeho otec. Nečekal jsem, že hlavní Jesseho zbraní bude elektrická rukavice a střelné zbraně budou spíš méně používaným doplňkem k meelee combatu. Střelných zbraní je velké množství (od revolveru, pušky, brokovice, plamenometu, kuše až ke gatling gunu) a stejně jako rukavice jde každou upgradovat o několik nových skillů. Takže napřed rukavicí jenom boxujeme, pak se přidává zvednutí soupeře do vzduchu, přitažení a udělení elektrického šoku a podobné. Většina střelných zbraní má cooldowny, takže typicky silné soupeře boxujeme, pak střelíme brokovnicí do ksichtu, pak do něho vyprázdníme nádrž plamenometu, dáme elektrošok a opět boxujeme.

Všechny tyto akce na sebe krásně navazují plus k tomu lze ještě přidávat plošné útoky na slabší soupeře nebo jejich házení do silných. Souboj jsem si vážně užíval, jednak kvůli poměrně širokému arzenálu, ale i kvůli slušné rozdílnosti soupeřů (od silných štítařů po otravné létající potvory). Fantastické byly i skoro všechny bossfighty. Na normální obtížnost jsem se občas dostal do problémů, ale jinak při správné kombinaci schopností jsem rychle postupoval misemi v pouštních skalách, lesech, ropných polích, westernových městečkách a dalších lokacích občas proložených krátkými, hezkými cutscénami, posunující ne úplně zajímavý příběh až k finální záchraně USA před upíry.

Mise jsou naprosto lineární, nejde zabloudit, viditelné i neviditelné zdi vás nikam nepustí, maximálně občas za roh pro collectible nebo peníze na vylepšování. Nijak mě to nevadilo a jednoduchý "tunel" mi vyhovoval.

Hru hodnotím výš než zdejší komunita, zčásti to může být i kvůli už pociťované únavě z Kingdom Come a potřebě u něčeho vypnout a jenom kosit. Hru jsem si opravdu nečekaně užil a můžu doporučit všem milovníkům her typu Darksiders, staré God of War a podobných. Je to má první letošní hra z Herní výzvy a už je zase březen, tak doufám, že si zbytek výzvy nenechám klasicky na poslední dva měsíce. Hrál jsem v gamepassu kde za pár dní končí, ale až to bude za dvě kila ve slevě, tak to dám a zkusím případně dokompletovat na Evil obtížnost.

Herní výzva HC varianta 2.kategorie Tenkrát na západě

Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.

Bramble na mě vyskočil v game passu, podíval jsem se na trailer, zjistil že hra je výborně hodnocená, navíc s krátkou herní dobou, což už je taky v dnešní době pro mě spíš pozitivní, takže jsem titul před vyřazením z předplatného vyzkoušel.

Podobné LIMBO před lety mě celkem bavilo, ale asi ne tolik jako většinu ostatních, kteří hru považují už za indie klasiku. V obou hrách hrajeme za malého chlapce, který se vydává do strašidelného lesa, v případě Bramble jde zachránit sestru. Narozdíl od Limba, které se celé odehrává v černobílé depresi se tady střídají veselé barevné obrazy se skřítky s hororovými scénami, kdy nás čeká slušné množství boss fightů s netvory ze zřejmě severských pohádek. Ty působí opravdu strašidelně a z nalezených knih se můžeme dozvědět i jejich krátkou legendu. Několik jich je velmi podobných o tom, že vesničané někoho vyhnali do lesa a on se jim pak mstí. Prostě klasické příběhy o tom, že jakkoliv děsivé jsou různé nestvůry, tak největší svině je vždy nakonec obyčejný člověk.

Grafické stylizaci chvíli trvalo, než si mě získala, měl jsem pocit, že postava se divně pohybuje, ale nakonec jsem si zvykl, scenérie v lese jsou nádherné doplněné skvělou hudbou, plošinovkové časti občas doplněné velmi jednoduchým puzzlem typu najdi skřítky byly v pohodě, ale problém jsem měl s bossfighty, které mě většinou moc nebavily, všechny se mi zdály hodně podobné, pomalé, vždy nějaký čas se skrývat nebo vyhýbat útokům, pak zasadit ránu a celé kolečko znova, už mě to ke konci v podstatě nudilo a vyhlížel jsem konec hry, ale pak přišel závěrečný boss fight, který i když nebyl výrazně jiný, tak v kombinaci se zvolenou skladbou, kterou každý znáte https://www.youtube.com/watch?v=gSY-wD4l5DM , byl najednou zábavný, epický a zařadil bych ho dost vysoko v nějaké top boss fight tabulce i v konkurenci všech těch Dark Souls her.

Díky závěru jsem nakonec dal dost vysoké hodnocení, Bramble dělá kromě ne úplně záživných boss fightů (ale chápu, že to není akční hra) všechno ostatní výborně. Pokud jste fanoušek Limba, tak vás nemůže zklamat, ale i pro ostatní, co by si chtěli vydechnout od nějaké akční hry u krátké malé příběhovky můžu jenom doporučit.

Planet of Lana je hezky kreslená logická plošinovka, která na první pohled zaujme vizuálem, vzdáleně připomínající tvorbu japonského Ghibli studia, stojícího za oskarovou Cestou do fantazie, mou oblíbenou Princeznou Mononoke a dalšími animovanými hity. Hratelností zase připomíná indie hit LIMBO .

Hra začíná v poklidné přístavní vesnici, kterou ale napadnou robotičtí zřejmě mimozemštani a začnou unášet obyvatele, mimo jiné i sestru hlavní hrdinky Lany. Takže se rozjíždí jednoduchý příběh o záchraně. Stejně jako zmíněné Limbo zde chybí jakákoliv akčnější složka a dopředu se posouváme jenom řešením lehkých hádanek na každé obrazovce. Velmi rychle po startu začne Lanu doprovázet kočkovité stvoření Mui, který/á následně pomáhá např. shozením provazu, přepnutím spínače a podobně v postupu jednotlivými hádankami. Ovládání Mui a zárověň Lany funguje velmi dobře, hádanky nejsou vůbec problémem a za nějaké čtyři hodinky jsem měl hotový první průchod.

Více mi vyhovoval hororovější styl Limba nebo třeba Figment a Bramble, dvě skryté pecky, ke kterým bych se bez game passu nedostal. Lana je oproti nim až moc sluníčková a vybarvená, ale je to příjemná relaxační hra a pokud puzzle hry patří mezi vaše oblíbené žánry, tak za zahraní rozhodně stojí.

 9."platina" roku 2025, 77. celkově