Nejlépe hodnocené komentáře

Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.

Vždycky na začátku a v polovině měsíce Xbox zveřejňuje seznam pár her, které opustí za 14 dní gamepass. Teď tam na mě vyskočil Serious Sam 4 od chorvatského Croteamu. Do té doby jsem žádný díl nehrál, měl jsem jenom tušení, že je to nějaká série stříleček z Lidlu a pamatoval jsem si, že když čtverka vycházela, tak měla velmi slabé recenze. Ale za zkoušku nic nedám.

Prvních pár věcí, co mě zaujalo byla opravdu odporná grafika,neustálý doskok textur a vysoká obtížnost Normal a obrovské množství nepřátel, ale vydržel jsem a musím říct, že nelituji.

Hra má 15 velmi dlouhých misí, které i po tom co jsem asi po třech misích stáhl ocas a snížil obtížnost na Easy trvaly mezi 30 až 45 minutami. Prostředí jsou ve hře zhruba 3 -první část v Římě, druhá na francouzském venkově a konec hry na ledu. Nejhnusnější a nejméně přehledný byl start v Římě, pak se to zlepšilo. Štvala mě nevyvážená obtížnost - velmi těžké side mise a směšně lehcí bossové. Škoda že to neudrželi v jedné stoupající křivce. Od poloviny hry mě nejel zvuk u cutscén, které i když byly hnusné, tak po několika úmrtích u bosse po hodině hry jsem se na ně rád podíval.

Abych na to jenom neplival, tak se mi hodně líbili různorodí nepřátelé (nedávali žádný smysl - od humanoidů po roboty a běžící býky - asi to byla invaze ufonů, ale jistě to nevím), zábavné zbraně a jejich zvuk a úplně super mi přišla hudba.

Ta hra je objektivně špatná, ta 5/10 hodnocení a nižší jsou zasloužená, ale mně to nějak trefilo a tak dávám subjektivních 70% a třeba za dva roky v nějaké slevě si rád dám sibiřské rozšíření.

Chorus je vesmírná střílečka od německých vývojářů Fishlabs Entertainment z roku 2021. Hra se teď loučila s game passem na Xboxu, tak jsem se rozhodl ji vyzkoušet, jestli mě zaujme a dopadlo to tak dobře, že jsem nakonec zabral a po dohrání kampaně si zkompletoval i všechny achievementy.

Po příběhové stránce je to taková klasika, ve vesmíru řádí zlý kult, který chce ostatní dostat po svou kontrolu nebo zničit, hlavní postava pilotka Nara je odpadlík z tohoto kultu a snaží se samozřejmě celý vesmír zachránit. Prostě nic objevného. Zajímavý je vztah pilotky a její mluvící lodi Forsaken, kdy se v dialozích mezi nimi odkrývá Nařina minulost v kultu.

Vesmír je rozdělen do několika lokací, nejsou tady planety, ale většinou pásy asteroidů, kdy na větších z nich jsou stavby jako doly, chrámy, pirátské skrýše a někde uprostřed centrum, kde je hangár na vylepšování lodi. V každé oblasti je hodně sidequestů, takže dohrání při poctivějším průchodu může trvat kolem 25 hodin.

Souboje jsou arkádové, i když narazíte do stavby nebo asteroidu tak vám ubyde trochu štítu, ale jinak nic, žádný simulator se nekoná. Dogfighty s menšími loděmi v otevřeném vesmíru se ovládájí a vypadájí skvěle, u velkých křižníků většinou musíte zničit jejich štíty zvenčí i zevnitř lodě a vnitřní průlety v úzkých prostorech jsou super. Soupeřů je dost druhů, na každý se hodi jiny typ zbraně, k dispozici je kulomet, laser a rakety. Od poloviny hry do konce bohužel stále častěji dochází k soubojům i bossfightům uvnitř staveb nebo asteroidů v malých místnostech, kde neustále narážíte do stěn a nějaký dojem reality je pryč. Souboje s bossy jsou dost otravné a nezábavné.

Ale když to shrnu celkově, je hra velki zábavná, loď se dobře ovládá, zvuky zbraní a výbuchy nepřátel zní skvěle, na to že je to malá hra za poloviční cenu vypadá grafika výborně. Hrál jsem během letošních hernich konferencí v červnu a Chorus mě hodně navnadil na Starfield a SW Outlaws, kde to vypadá, ze aspoň nějakou menší část budou tvořit vesmírné souboje. Vzhledem k tomu jak málo těchto her vychází, tak můžu Chorus každému doporučit.

Remnant by se dal nejsnadněji popsat jako souls hra se střelnými zbraněmi. V dobových recenzích byl často řazen do looter shooter žánru, ale s tím musím nesouhlasit. Výbava tady nikdy nepadá z nepřátel nebo není v truhlách, zbroje najdete většinou po splnění poměrně specifických questů a lepší zbraně získáte po poražení bossů. Jinak je tady v základu jedna puška, jedna útočná puška, jedna brokovnice a tak dále.

Jádro vývojářů z Gunfire Games tvoří veteráni série Darksiders, některá prostředí a nepřátelé vypadají podobně, ale nejsou zde žádné puzzle/plošinovkové pasáže. Základem hry je souboj se vším co nás naučil From Software (úskoky, bonfiry, estus flašky, respawn soupeřů,vylepšování pomocí shardů (zde železo) a tak dále) a RPG složka, kdy ve hře získáváte postupem v příběhu nebo poražením bossů různé traity (po dohrání kampaně + endgame jsem jich měl lehce přes 30), které vylepšujete skillpointy do maximální hodnoty 20. Traity jsou například vyšší zdraví, vyšší stamina, vyšší critical damage nebo critical chance nebo lepší modifikace zbraní.

Remnant jsem rozehrával snad třikrát v průběhu let, první lokace město a kanály mě přišla nepřehledná a nezajímavá, další biomy poušť, džungle, sníh mě bavili výrazně více. Příběh je nepodstatný, asi jde o nějakou formu nákazy Root, která prorůstá všemi světy a hrdina jí musí zastavit. Na začátku hry si vyberete postavu podle hlavních zbraní, já jsem si zvolil brokovnici a v podstatě do konce kampaně jsem zbraň neměnil, protože se mi zdála lepší brokovnice +10 než nevylepšená zbraně z bosse. Do zbraní je možné vložit jednu modifikací a já jsem použil v brokovnici léčení a v pistoli jsem měl ohnivé náboje. Modifikace nemají cooldown, ale nabíjí se tím, jak danou zbraň často používate. Gunplay se vývojářům podařil a do konce hry neomrzí.

V každém prostředí jsou zhruba 3 boss fighty, bossové samotní jsou většinou zábavní a rozmanití, ale problém je že skoro všichni na vás během boje posílají hromadu základních nepřátel a to že jsem musel věnovat pozornost bossovi a ještě si hlídat záda, jestli mě tam nezačne pižlat pár pohůnků, mě moc nebavilo. Kampaň jsem dohrál asi za 20 hodin a když je hra zamyšlená spíš jako coop pro až tři hráče, tak jsem ji až na výjimky asi u dvou bossů prošel celkem bez problémů sám.
Nechtěl jsem končit a rozhodl se, že zkusím udělat všechny achievementy. Když jsem se podíval co mi chybí, tak mě překvapilo, že jsem nenarazil na spoustu bossů a zjistil jsem že hra má možnost (nevím jestli vždy nebo až po dohrání příběhu) zahrát si pouze jeden z pěti biomů s vaší vybavenou a vylevelovanou postavou a na základě náhody narazíte nebo nenarazíte na jiné soupeře a bossy než v původní kampaní. Tohle rozhodnutí tvůrců jsem nechápal, víc mi vyhovuje jak to mají mistři žánru v Dark Souls, kde všechny ty bossy máte, pouze někteří jsou nepovinní. Tady se mi stalo, že některý se objevil třeba až napopáté, abych prostě předtím čtyřikrát prošel jedno stejné prostředí (jeden průchod trvá zhruba 45 minut) vlastně zbytečně. Zastávám názor že trocha grindu ještě nikoho nezabila, ale tohle mi přišlo až moc a nebylo to to nejhorší. Po poražení těch několika bossů, co mi chyběla jsem potřeboval, aby mi padl nějaký prsten a mince k dokončení dvou achievementových questů. Podle návodu jsem zjistil, že oba mají být v prvním městě a zároveň jsem narazil na zoufalé komenty hráčů, kterým nepadly ani po 20 a více průchodech. Nicméně já postižen achievementovou horečkou jsem se do toho pustil a prsten padl v pátém a mince v devátém průchodu, takže k původním 20 hodinám jsem přidal asi 35 hodin na vyzobávání.

Pokud si chcete dobře zastřílet, tak můžu doporučit kampaň pokud jste kompletář jako já, tak se připravte na skřípání zuby po každém zbytečném průchodu. Za měsíc by měl vyjít druhý díl a doufám, že to co hře vytýkám tvůrci aspoň trochu vyladí a bude to lepší hra než tento první díl.

Do Yakuzy jsem naskočil prequelovým dílem Yakuza 0 , který jsem rozehrál na konci roku 2018 a od té doby se snažím v sérii postupně pokračovat, bohužel Ryu ga Gotoku Studio nejsou CD Projekt RED a tak sypou pokračování rychleji než hraju jednotlivé díly, ale snad se mi teď po čtverce podaří zrychlit tempo.

Předchozí třetí díl, kde se velká čast příběhu odehrává u moře na Okinawě, kde se Kiryu stará o sirotčinec mě bavil zatím ze všech nejmíň a starat se o problémy děcek mě strašně nebavilo. Takže jsem od pokračování očekával návrat do čistě mafiánského prostředí a to se mi naštěstí splnilo. I tvůrci asi cítili po třech dílech, že Kiryu jako hlavní postava všech předešlých her se už trochu opotřeboval a tak tady hráče zahltí hned čtyřmi hratelnými postavami (samozřejmě Kiryu a tři nové), ze kterých mě přišel příběhově nejzajímavější sympaťák bývalý bezdomovec a nyní loan shark Akiyama, ale hodně mě bavil i útěk z vězení za druhou postavu, obrovského hromotluka Taiga Saejimu.

Pokud hráč už nějaký díl hrál, tak ho nic nepřekvapí, soubojový systém drobně se lišící pro každý charakter, náhodné obtěžující souboje na ulici, skvělé příběhové souboje a bossfighty, hodiny cutscén, přepálený osudový hlavní příběh a tuny miniher (z nových mě bavilo trénování žáků ve škole bojových umění) a side questů. Já jsem tentokrát šel hodně po hlavní misi a i tak jsem hru dokončil za víc než 45 hodin.

Do hry se určitě vrátím a jako vždy se pokusím získat 100 % achievementů, dám tam dalších třicet hodin a pak to vzdám na nějakém neřešitelném nepoviném bossovi. Po nemastné neslané trojce se Yakuza vrátila zpět do výborné formy a já už se těším na pětku a pak novější díly, které už jsou hodně přijímané mainstreamem a hlavně změní mlátičkový souboják na tahový.

Tahle hra je druhou od Frictional Games do které jsem se pustil. SOMA jsem dohrál minulý týden, byl jsem nadšený a protože i Rebirth končil v game passu na xboxu, tak jsem hru musel dokončit asi za čtyři dny. Normálně bych si to dávkoval postupněji, takhle jsem strávil většinu víkendu s jednou hrou a trošku jsem se do toho hlavně ze začátku nutil, ale nakonec to dopadlo stejně jako u Somy výborně.

Se Somou má Rebirth opravdu velké množství společných bodů a jedním z mála záporných je pomalý rozjezd, kdy jsem byl po hodině dvou hraní přesvědčený, že SOMA je nepřekonatelná laťka a třetí díl série Amnesia se jí nemůže vůbec rovnat. Ale i tady se postupně hra dostává do stále větších a větších obrátek a graduje až k závěru a to je přístup, na který nejsem zvyklý a těším se pokud to tak bude i u poslední Amnesia: The Bunker , kterou si určitě po nějaké pauze taky dám.

Největším tahákem hry je opět příběh, z kterého pouze prozradím, že se hra odehrává v Alžírsku v roce 1937, kdy ve zdejší poušti spadne letadlo s expedicí, které se účastní i naše hlavní hrdinka Tasi. Z pádu letadla a co se dělo potom si nic nepamatuje, zjišťuje, že je těhotná a vydá se do pouště hledat manžela a ostatní členy výpravy. Příběh je opět vyprávěn pomocí zápisků nejen členů této expedice a jednu klíčovou část vyprávění se dozvídáme během flashbacků během loading screenů. Zápisků je tady výrazně víc než v Somě a ke konci už sem je spíš narychlo proletěl než že bych je pečlivě četl.

Hra se neodehrává pouze v poušti, ale narazíme i na skvělou pasáž ve vojenské pevnosti, nějaký čas strávíme i v jeskyních a hlavně ve druhé půlce hry se velká část hry odehrává v mimozemském světě, kde žije civilizace Gate Builders, kteří si prodlužují život mučením lidí. Takže oproti Somě, kde bylo pouze mořské dno a podmořská výzkumná základna je to docela pokrok.

Důležitým prvkem asi mělo být, že když se Tasi pohybovala ve tmě, tak se jí zvyšoval strach (později se ho naučila trochu snižovat), a tak se pomocí sirek a olejové lampy snažíme pohybovat co nejčastěji v osvětleném prostředí, ale naprosto nelogické mi přišlo, že sice zapálíme lampu na stole nebo svíčku, ale nemůžeme ji uchopit a chvíli si pomocí ní osvětlovat prostředí, když doslova všechny ostatní věci, které na nic nepotřebujeme můžeme vzít a házet s nimi (židle, knihy, nádoby apod.)

Hádanky a puzzly se mi zdály náročnější a rozmanitější než v Somě, kde se pouze většinou otevírali dveře a hledali kódy v počítačích. Tím, že jsem spěchal na dohrání, tak jsem byl trochu netrpělivý a asi třikrát použil nápovědu z youtube. Ale celkově hádanky byly velmi zábavné. Co naopak opět zábavné nebylo, byla setkání s monstry, která nešla nijak zabít, ale jenom se jim snažíme vyhnout. I autoři možná vědí, že to je určitá slabina a hra nabízí i nějaký adventurní mód bez monster. K technické stránce není moc co říct, grafika je dostačující, zvuky vynikající. Při vydání hru údajně trápily velmi dlouhé načítací časy, to už jsem teď na o generaci novější konzoli nepociťoval.

Švédští vývojáři tedy laťku nastavenou v Somě udrželi, hru hodnotím stejně opět 80 % a těším se na jejich další hry.

Zombie army 4 je spin off k sniperské sérii Sniper Elite od vývojářů z Rebellion. Z té jsem před rokem dohrál Sniper Elite 4, která mě nutila do extrémního stealth postupu, každou střelu jsem si musel připravit, abych nevyvolal poplach mezi nácky. S hlavní sérií má Zombie Army 4 společné pouze zasazení do druhoválečných kulis a zpomalenou bullet kameru při obzvlášt povedených střelách.
Hratelnost je ale úplně odlišná, jde o hlavně na coop zaměřenou střílečku, kdy v misich jde o splnění jednoduchých úkolů (zapnout generátor, přežít vlnu nepřátel, atd.), ale hlavně trefit co nejvíc zombíků ideálně v dlouhém kombu, levelovat a odemykat zbraně a perky (víc nábojů, větší výdrž, častější revive a další).

Hra obsahuje 9 velmi dlouhých misí, každou rozdělenou na 3 až 4 kapitoly. Jsou dostatečně rozmanité (vlakove nádraží, kanály v Benátkách), postupně přibývají nové druhy zombíků, nové druhy granátů a min, takže průchod neomrzí až do konce.
Základní zbraní je odstřelovačka, sekundární zbraní je brokovnice nebo assault rifle plus záložní pistole nebo revolver. Od každého typu je k dispozici kolem pěti druhů. Já jsem si zvykl na snajpa/broka kombo a protože na achievementy je potřeba dostat pár zbraní na master level, tak jsem zbraně celou hru neměnil.

Kromě kampaně je ve hre i mód Horda, kde ve vlnách nabíhají nepřátelé a jde pouze o to, vydržet co nejdéle. Protože nemám kamarády, tak jsem šel většinu hry sólo, ale na pár achievementů je potřeba hrát v týmu, tak jsem dost času strávil i v coopu a je super, že i po třech letech od vydání nebyl na Xboxu žádný problém najít v lobby vhodnou partu.

Příběh nestojí za řeč, graficky je hra na solidní úrovni, vychází z hlavní série, jenom je temnější, protože se většina misí odehrává v podvečer nebo v noci. Zvuky zombií, zbraní a výbuchů jsou v pořádku. Rozsah obtížností je dobře vyladěn na coop i sólo hru.

Hra mě zabavila docela na dlouho, určitě mě zaujala víc než zombie mód z call of duty. Pokud patříte k příznivcům kosení tisíců nepřátel v coopu, tak můžu Zombie Army 4 určitě doporučit.