Nejlépe hodnocené komentáře
Dead Island Riptide
Trek to Yomi
Trek to Yomi je predovšetkým triumfom audiovizuálu a atmosféry. Po tejto stránke sa hre nedá veľa vyčítať. Pôsobivá grafika a štylizácia, dokonalá hra svetla a tieňov, nádherné animácie. Paráda. Výborný je aj dabing a atmosféra, ktorá sem-tam prerastá až do mierneho hororu. A tým pozitíva končia a nastupuje full horor herný.
Príbeh je otrasná a hlúpučká vata a hlavný hrdina nesympatický imbecil, ktorému som mal chuť katanou rozseknúť lebku. Mimoriadne idiotské sú tiež dialógy, ktoré pozostávajú len z dutých patetických pseudomúdier. Za celú dobu som nezačul jediný prirodzený dialóg.
Ale to by až tak nevadilo, ak by bola zábava to hrať, že? No, nie je. Combat systém je neuveriteľné zverstvo. Hral som na Xboxe a snažiť sa útočiť za pomoci ovládača bola naozaj sofistikovaná forma sadizmu. Hlavný hrdina sa navyše dosť často správa ako retardovaný a jeho pohyby sú príšerne pomalé. Čiže môžete do ovládača búšiť koľko chcete, ústredný samuraj sa aj tak dosť často bude pohybovať ako dôchodca. Alebo nereaguje vôbec.
Áno, pokojne sa môže stať, že stlačíte tlačidlo pre útok a nič sa nestane. A to aj keď má hrdina staminu a nič mu nebráni. Keď už som pri tej stamine, tak tá sa nášmu samurajovi neuveriteľne rýchlo míňa a nedopĺňa sa ani v prípade, ak len stojíte v obrannej pozícii ďalej od nepriateľov (čo je občas nutné, pretože majú dlhé kopije).
Samozrejme, keď nepriatelia nie sú v dohľade, tak sa stamina dopĺňa aj v obrannej pozícii. Fuck off. A aby som bol presný, dopĺňa sa, samozrejme, poriadne pomaly. Čo je v situácii, keď bojujete v tuhom súboji s viacerými protivníkmi smrtiace. To už som mal vyslovene pocit, že ma tvorcovia proste trollujú. Čím sa plynulo dostávam k ďalšiemu bodu, a síce náročnosti.
Na začiatku som zvolil normal a išlo to vcelku fajn. Pár miest som musel opakovať, ale nič strašné. Čoraz častejšie som si však všímal, že náročnosť je extrémne nevyvážená. Mohol som bez väčších problémov niekoľko minút zdolávať hordy nepriateľov, ale potom odrazu náročnosť vystúpila na stupeň, ktorý by som čakal skôr v hard móde. Našťastie sa to dá v priebehu hrania zmeniť, takže keď som už nemal nervy na neustále prechádzanie tých istých lokácií s nablblým samurajom s mizernou staminou, tak som si to switchol na easy a prešiel bez problémov.
Checkpointy sú tiež dosť často rozmiestnené úplne bizarne. V jednej chvíli je ich na každom rohu ako maku a v ťažších častiach je skoro zázrak na nejaký natrafiť. Nemám problém s výzvami (ak sú rozumné a fér), ani s tým, ak je hra miestami náročnejšia. Vadí mi ale, že tvorcovia s náročnosťou voľne žonglujú, ako sa im hodí. Nie je to fér, je to trápne. Toto všetko ma napokon prinútilo od istého momentu (asi v troch štvrtinách hry) natvrdo prepnúť na easy mód. Čiastočne z frustrácie a čiastočne z toho, že som hre nechcel venovať ani minútu navyše.
Je totiž strašne nudná, repetitívna, nepriatelia sú nezaujímaví panáci a človek celý čas len seká, seká a seká. Prípadne rieši niečo ako puzzle, ktoré sú ale také primitívne, že nechápem, prečo tam vôbec boli (okrem toho, aby zbytočne zdržovali). To všetko s mizerným ovládaním, mizernou staminou a mizernou náročnosťou, ktorá si lieta, ako sa jej zachce.
Hoci je v hre viacero comb, sú úplne zbytočné a trúfam si povedať, že väčšina hráčov ich ani nevyužije. Pretože pamätať si ich kombinácie je počas boja to posledné, čo budete chcieť robiť. A ak si ich aj pamätať budete, tak sa pokojne môže stať, že váš hrdina sa proste rozhodne combo aj tak nevykonať (keďže na povely reaguje ako spomalený film, prípadne vôbec).
Po tomto všetkom som skrátka zo všetkého najviac chcel už len frustrovane zabiť posledného bossa a skončiť s tým. No, ale také jednoduché to nebolo. Finálny boss je totiž aj v easy náročnosti dosť ťažký, resp. možno som len ja už bol príliš unavený a znudený a proste som nemal náladu hľadať stratégiu na to, ako s ním bojovať.
Za pomoci tipov z internetu a taktiky, na ktorú prišiel jeden hráč som ho teda po viacerých pokusoch poslal do večných lovíšť a mohol konečne skončiť s touto prekliatou paródiou na hru. Trek to Yomi už nikdy nechcem vidieť a dúfam, že jej autori sa budú smažiť v hernom pekle, kde znie len nárek a škrípanie gamepadov. 40 percent za vizuál a viac ani náhodou.
Pro: grafika, atmosféra, dabing
Proti: ovládanie priamo z pekla, trápne dialógy, hlúpy príbeh, repetitívnosť, nevyvážená náročnosť
INSIDE
Ako už bolo povedané niekoľkokrát, komu sa páčilo LIMBO, bude sa páčiť aj INSIDE. Niekomu viac, niekomu menej. Ja osobne patrím do druhej kategórie. Hra je podobne pochmúrna a depresívna ako jej predchodca. Zasadenie do mysterióznej dystopickej spoločnosti v štýle 1984 alebo filmu Equilibrium je veľmi pôsobivé. Čiernobiely vizuál nahradili chladné šedé tóny. Celkovo vidno, že graficky aj fyzikálne sa hra posunula "profesionálnejším" smerom.
Puzzles mi popravde prišli jednoduchšie ako v predošlej hre, ale zato sú o to nápaditejšie a zábavnejšie. Precízne načasovanie skokov a iných akcií, je niečo čo testuje moju trpezlivosť. Preto nie som veľký fanúšik hardcore platformoviek. Pre predstavivosť, ak by som mal porátať všetky moje úmrtia vo Far Cry hrách, najčastejším dôvodom by bol pád pri lezení ne rádiovú vežu (prípadne lezenie v jaskyniach vo Far Cry: Primal). Preto ma aj v tomto prípade potešila subjektívne nižšia obtiažnosť oproti Limbu v kontexte platformingu. Napriek tomu sa mi ale podarilo pokoriť métu 100 úmrtí, hoci tesne, kým som došiel na samotný záver.
Ďalšou kontroverznou vecou (znovu podobne ako v Limbe) je chýbajúci, resp. nejednoznačný príbeh a neuspokojivý záver. V prvom prípade som sám na vážkach, či mi to vlastne vadí alebo nie. Fantázia pracuje a výklad udalostí je subjektívny a to je často fajn. V prípade záveru by som ale čakal väčšiu satisfakciu. Pre niekoho môže byť tiež problematická krátka hracia doba ale podľa mňa je úplne adekvátna k cene, za ktorú sa INSIDE predáva. Ja osobne mám radšej situácie, keď si poviem "kiež by to bolo dlhšie" ako "mohli to skrátiť a bolo by to super". Myslím, že pridaním ďalšej hodiny hrania by už nastúpil stereotyp.
Celkovo je INSIDE príjemná jednohubka na sychravý večer. Na morské panny sa už nikdy nebudete pozerať tak, ako predtým.
Hi-Fi Rush
Hi-Fi Rush ma zaujal už dávnejšie vďaka vysokému hodnoteniu (tu aj inde) a zaujímavej "rhythm-based action" hernej mechanike. Trochu ma ale odrádzal "japonský vizuál", ktorý veľmi neobľubujem, ale vďaka hernej výzve a faktu, že hra je súčasťou Xbox Game Pass-u, som to napokon skúsil. Neľutujem.
Hlavným hrdinom je trochu prostoduchý Chai, ktorý sníva o kariére rockovej hviezdy. Bohužiaľ, má postihnutú ruku, takže hranie na gitare je vylúčené. Našťastie je tu megakorporát Vandelay Technologies a jeho Project Armstrong, testovací program na implantáciu kybernetických končatín. Chai sa v úvode do programu dostane, ale nešťastnou náhodou sa do celého procesu operácie dostane aj jeho vreckový hudobný prehrávač, ktorý skončí voperovaný v jeho hrudníku. Našťastie z toho nie je taký prúser ako vo filme The Fly (pamätníci vedia). Naopak, Chai začne vnímať akési hudobné spojenie so svojím okolím. S novou rukou vie Chai vyskladať niečo ako gitaru, ktorá je jeho hlavnou (a v podstate jedinou) zbraňou. Po poloúspešnej operácií je totiž onálepkovaný ako "defekt" a celá korporácia mu kvôli tomu pôjde po krku. Zamestnanci korporácie a teda vaši protivníci sú (s výnimkou managementu) výlučne roboti.
Toľko k úvodu, prejdime k hraniu. Celou pointou je počúvať pesničky v pozadí a so svojimi útokmi sa "triafať do rytmu". Pre ľudí s "hudobným hluchom" (napr. ja) sú tu našťastie aj vizuálne pomôcky - celý svet sa hýbe do rytmu práve hranej pesničky. Veľmi zjednodušene, predstavte si to ako Guitar Hero, akurát svojimi "kombami" kosíte nepriateľov. Postupom času odomykáte nové útočné kombinácie a iné vylepšenia. Neskôr sa k vám pridajú aj rôzni spolubojovníci, ktorých počas boja môžete na krátky okamih privolať. Toto sa neskôr stane nevyhnutnosťou, pretože pomocníci prinášajú do boja jedinečné skilly, bez ktorých určitých nepriateľov nemožno (alebo len veľmi ťažko) poraziť. Dôležité je tiež spomenúť, že vaši protivníci útočia tiež výlučne do rytmu, čo dáva hrdinovi priestor na mimorytmické úskoky. Boj je zábavný a jeho náročnosť lineárne stúpa. Ku koncu som si už musel rôzne kombinácie pospevovať alebo klopkať nohou, inak hrozil návrat k poslednému checkpointu.
Musím povedať, že príbeh hry začal dosť stupídne a hlavný hrdina mi bol dosť nesympatický, čo sa neskôr začalo meniť k lepšiemu len mierne. Čo mi však vyslovene sadlo do noty bol humor. Celá hra je neskutočná satira na korporátnu mašinériu a je vidieť, že vývojári s tým majú svoje skúsenosti. Málokedy sa mi stáva, že otváram a čítam všetky nepovinné správy v hre, ktoré dotvárajú príbeh. Jedná sa o emaily, ktoré sú karikatúrou bežných korporátnych emailov. Bossovia sú v podstate management. Hlava QA, vedúca produkcie, atď až po finálneho CEO. Niektorí sú fakt mimoriadne vtipní. Najviac pobavil Zanzo, vedúci "Research & Development", ktorý na mňa v jeden moment kričal počas tele-konferencie, až ho jeden z kolegov musel upozorniť, že má mikrofón na "mute".
Hra mi na NORMAL obtiažnosti zabrala príjemných 13 hodín a ani som pri tom veľmi nenadával. Viem si ale predstaviť, že na vyšších obtiažnostiach to asi bude celkom mordor. Čím vyššia obtiažnosť, tým vyšší dôraz sa kladie na precíznosť triafania sa do rytmu. Občas som si pri hraní spomenul na film Whiplash. V hre tiež príjemne prekvapili aj niektoré licencované pesničky. Môj osobný favorit bol song od The Prodigy - Invaders Must Die. Kto pracujete v korporácií, máte radi japonský vizuálny štýl a páčia sa vám rhythm-based hry, pokojne si ešte k hodnoteniu pripíšte pár percent navrch.
Gears Tactics
Z hlediska druhů zmíněných misí, a to v zásadě jak těch hlavních, tak vedlejších, lze rozlišit několik variant. Ať již přitom jde o osvobozování zajatých vojáků, nutnost udržet dva body na mapě po dobu X tahů, během nichž jakoby sbíráte materiály z tam umístěných beden, prostou eliminaci nepřátelských jednotek, nebo sbírání beden rozmístěných na mapě s nutností neustálého postupu dopředu, neboť zezadu dochází k nepřátelskému „bombardování“, trvá každá z těchto misí cca 20-30 min, což považuji za optimální dobu, má-li si hra zachovat zmíněné svěží tempo. Výjimku tvoří pouze časově náročnější mise na konci každého z aktů.
Měl-li bych pak oproti dobře zvolenému hernímu tempu, a nutno dodat velmi pěknému grafickému kabátku hry, postavit určitý zápor, pak jde podle mého jednoznačně o skutečnost, která trápí herní sérii Gears jako takovou už celkem dlouhodobě, a to nedostatek novinek. Zde je to samozřejmě do značné míry kompenzováno tím, že oproti všem ostatním dílům z daného světa jde o zcela jiný žánr, tedy o tahovku, nikoli 3rd střílečku. I přesto však nelze přehlédnout, že tu jsou v podstatě jen a pouze ty zbraně a typy nepřátel, které ten, kdo hrál ostatní díly ze světa Gears, již dávno velmi dobře zná. To sice na jednu stranu navozuje příjemný pocit, že dané herní prostředí/svět znáte, ale na druhou stranu by alespoň nějaké novinky přinesly potřebné okysličení herní série. Přesto zcela určitě nejde o zápor, který by měl případné zájemce o vyzkoušení Gears Tactics odradit. Uvedené platí tím spíše, že jakožto produkt Microsoft Studios je hra od prvního dne součástí služby Game pass, a tedy ji můžete zkusit jen za cenu této služby, což nelze než vřele doporučit. Věřím, že nudit se určitě nebudete.
Pro: svěží/rychlé tempo bez potřeby sáhodlouhého plánování mezi jednotlivými misemi; velmi pěkná grafika
Proti: oproti ostatním titulům ze světa Gears autoři hry ani nyní nepředstavili co do typů zbraní a nepřátel v zásadě žádné významné novinky
Call of the Sea
Pro: Pěkná grafika, příběh i soundtrack.
Proti: Po dohrání hry není žádný důvod se k ní vracet i když má dva konce. To je asi jediná věc, kterou můžu hře vytknout.
Judgment
Pro: Příběh, soundtrack, soubojový systém, minihry.
Proti: Vedlejší úkoly bez nápadu a jak přes kopírák... sledovat, vyfotit nebo někoho pronásledovat v nudné honičce. Další mínus... tyto pasáže jsou i součástí hlavního příběhu a čím jste dál, tím jsou delší a nudnější. Ke konci hry už to opravdu kazilo zážitek z
Mass Effect 2
Potkáváte známe lokace, které jste si zamilovali.
Potkáváte staré přátele.
Všechno vás objímá.
To dělá všechno remaster a objímá vás ještě více vylepšenou grafikou, která je na nové generaci konzolí znát a tak jsem si užil remaster na velké televizi, kdy originál jsem zažíval na malém notebooku.
Legendary edice mě taky nabídla všechny DLC, které jsem při vydání originálu minul, takže došlo i na (pro mě) nový obsah a nová dobrodružství a nové přátele.
Pro veterány série, nutnost nejen z nostalgie.
Pro nováčka - naprostá nutnost!
Pro: dialogy, příběh, postavy, svět, pořád koukatelná grafika
Proti: nic
The Sinking City
Od prvního okamžiku mne hra zaujala. Příběhem, atmosférou, strachem... A znechutila, bugama. To, že mám pořád plnou loďku vody bych přežil, ale to že se v ní objevují věci co normálně plavou na vodě a přejedu je? Že příšery napůl prolézají zdí a tím jdou přes tu zeď i zabít? Doskakující textury, celé objekty? Kurnik, tahle hra přeci měla být aktualizovaná na XSX! Nebo to, že se dům vyresetuje když od něj odejdete pár metrů? A že loot je v něm znova? Takže stačí vběhnout do domu, vybrat věci, utéct ven a znova dovnitř? Nemělo v této hře platit, že náboje jsou dražší jak zlato? Že když bojujete s příšerama v otevřené budově, tak po vás najednou střílí člověk z venku? Huh.
Ok, ale tak bugy jsem přehlížel, ta atmosféra stojí za to. Už první den mi došlo, že většinu času v této hře člověk stráví chozením, takže se to prostě hrozně vleče. A to i přesto, že si najdu všechny fast-travel budky. Reed prostě chodí jako šnek. Na závěrečný ponor jsem se těšil a řádně připravil arsenál, a nakonec mne to zklamalo, protože se tam dole už vůbec nic neděje.
Nakonec jsem u hry strávil ~35 hod. čistého času, dal si všechny side-questy, včetně DLC. Některé z nich už byly nudně monotónní, ale chtěl jsem to mít, když už, kompletní.
Z původního nadšení jsem se ke konci spíš nudil, ale celkově to tak špatné nebylo.
Závěrem ještě ocením český překlad, včetně místního nářečí.
Pro: příběh, atmosféra, čeština
Proti: NPC, bugy, bugy, bugy
Hogwarts Legacy
A Plague Tale: Requiem
V patách jim jsou hordy krys roznášející nákazu černého moru a dvojice se jim musí za pomocí lstí, luštení hádenek, likvidací vojáků už známými alchymistickými přísadami nejlépe prakem a později v ději i novou kuší. Navíc postupně i díky Hugovu ovládání žravých hlodavců se dá v bezvýchodných situacích zachránit středověké krčky. Grafika je dechberoucí – většina lokací je do detailů vymazlená a navazuje pocit reálna, podobně hezkou jsem viděl asi jen zatím v Uncharted a samozřejmě nezapomenout i na povedený ( ikdyž notně nastavovaný ) příběh. Horší je to už s akcí jako takovou - bohužel se nepodařilo IQ UI upgradovat a vojáci působí při pátrání po ukrývajících se hrdinech jako pro prodělání lobotomie - i nezkušený pařan nebude mít problém procházet jednotlivými levely, částečně to kompenzuje možnost se akci vyhnout a proplížit se kolem či využít hlodavce k likvidaci a nebo vojákům zhasnout svíčku zhášením luceren a loučí, protože se světlem a ohňem se myšky nekámoší.
Většina levelů je hodně rozsáhlá s opakujícími se prvky, akce vývojáři už je už na můj vkus přespříliš moc a působí až otravně – Amicia kosí těžkooděnce jako na běžícím pásu, ale to je asi daň těch dnešních akčních kousků. Ve výsledku hodnotím podobně jako předchozí díl, nejspíš se díky titulkové scéně dočkámě dalšího pokračování a bylo i zřejmé v jaké době – 75 %
Ori and the Blind Forest
Človeka ale hlavne baví prechádzať tým úžasným rôznorodým svetom a kochať sa nádhernými prostrediami v dokonalom výtvarnom prevedení. Čo sa týka obtiažnosti, tak za mňa bola tak akurát. 99 percent hry som odohral na normal, len asi v dvoch útekových úsekoch som prepol na easy, aby som získal checkpoint navyše :).
Pochváliť musím aj výbornú hudbu, pôsobivé cutscény či systém postupného odomykania schopností. Ori and the Blind Forest je skrátka dokonalou ukážkou, že aj videohry môžu byť regulérnym umeleckým dielom. Kto by to od zdanlivo obyčajnej plošinovky čakal, že? Teším sa na sequel.
Pro: krásny vizuál, hudba, príbeh, atmosféra, návykovosť, ovládanie
Proti: pre niekoho možno občas náročnejšie (v prípade potreby sa však náročnosť dá znížiť aj počas hry)
Soul Hackers 2
Hlavní postavou je Ringo (nejlépe popsatelná jako umělá inteligence v lidské podobě), která má zabránit zničení světa posbíráním pěti elementů (covenantů). Ocitá se mezi dvěma bojující frakcemi (hodnými Yatagarasu a zlou Phantom Society), které spolu soupeří pomocí lidských Devil Summonerů, kteří mají k dispozici démony (v podstatě pokémony). Příběh byl celkem předvídatelný, žádné šokující zvraty se nekonaly, ale bavil mě a nenudil celou dobu hraní. Na začátku z obou frakcí rekrutuje jednoho summonera do své party, později se přidá třetí, který nepatří ani k jedné skupině. Všechny postavy jsou celkem zajímavé, není tam nikdo vyloženě nesnesitelný jak se to občas u JRPG stává.
Hlavní částí hry jsou tahové souboje s démony a občas i nepřátelskými summonery, kdy každý soupeř je proti nějakým útokům odolný nebo naopak slabý (útoky jsou zbraněmi na blízko, střelnými zbraněmi, ohnivé, mrazivé atd.). Ideálem je každou postavou udělit weak útok, které se pak nasčítávají (stackují) do závěrečného ultimátního útoku, který později může dávat bonusy např. uzdravování party. Takže je dobré, aby jednotlivý summoneři měli démony s co nejširším spektrem útoků. Souboje jsou dobře udělané a zábavné, ale v pozdější fázi, kdy jsem se vracel do lokací, které jsem již prošel dříve, tak démoni zůstávají na nízkém levelu, za jejich poražení dostáváme minimum zkušenosti, takže už jenom zdržují postup hrou.
Kromě města je důležitou lokací Soul Matrix, kde s každou postavou z party můžete pomocí flashbacků zjišťovat jejich minulost. K postupu Soul Matrixem je potřeba s postavami mluvit na baru nebo vyjímečně během misí a zvyšovat jejich soul level. Vzpoměl jsem si na Marvels Midnight Suns, kde po pár hodinách mě jakýkoliv rozhovor mezi superhrdiny obtěžoval a přeskakoval jsem ho a hru mě to úplně znechutilo. V Soul Hackers 2 to je vyřešené velmi dobře, nebyl jsem tím zahlcený a využil jsem každou příležitost k rozhovoru mezi partou.
Dobře zpracováné je i levelování zbraní a sbírání a křížení démonů a side questy. Na mě byla hra trochu obtížnější, před některými boss fighty jsem musel chvíli grindovat levely nebo předměty, abych souboj zvládnul, ale to spíš bude mou neschopností než že by hra byla nějak tuhá. Graficky i hudebně to není něco pamětihodného a druhou půlku hry jsem už místo hudby poslouchal spotify. Naopak záporem je jednotvárné prostředí, kde se většinu hry opakují lokace přístav, metro, mrakodrap a soul matrix.
Soul Hackers 2 se nebude dostávat do žádných žebříčků popularity mezi JRPG, ale je to velmi slušná hra, která dělá většinu věcí správně, není extrémně dlouhá (cca 50 hodin s většinou vedlejších úkolů) a v podstatě celou dobu mě dost bavila.
Pro: souboje, společníci v partě
Proti: chudé prostředí
Hi-Fi Rush
Hi-Fi Rush bych připodobnil k jakési herní variaci na Scotta Pilgrima. Hlavní postava Chai je takový správný pako, často balancující na hraně trapnosti, kterou ale za mě naštěstí nikdy tak docela nepřekročí. V doprovodu ostatních více či méně nevýrazných postav se ocitne uprostřed už milionkrát viděného příběhu o nadvládě zlé korporace a boji o svobodu myšlení, individuality a blá blá... všichni známe. Není to nuda, jen už to tu stokrát bylo. Naštěstí je příběh celkem dobře prošpikován vtipnými hláškami a situacemi, takže se dal i tak v pohodě strávit.
Gró hry spočívá v lineární sérii rubaček do rytmu hudby. Souboják funguje docela dobře, jen je občas trošku nepřehledný, jako když vám ve výhledu zrovna zaclání obří vedlejší postava, která se objevuje na zavolání přímo za vámi. Komba do rytmu beatu vám po chvilce samy přejdou do ruky a za doprovodu hudby jsou souboje velmi uspokojující. Jak je Hi-Fi Rush dobrá mlátička, tak je to špatná plošinovka. Poměr soubojů a plošinovkových části je asi tak 7:3, takže čistě matematicky to není až takový problém... no i tak si nejde nevšimnou nedoladěného pohybu při změně směru v běhu a hlavně divného skákání, které je nesmyslně přehnaně vertikální a působí v ruce prostě jinak, než byste čekali.
Highlightem hry bych označil asi bossy, kterých je ve hře tak akorád a navíc je každý trocšku jiný a něčím originální. Jsou poměrně dlouhé, ale progress se ukládá i mezi jednotlivými fázemi, takže nedochází k frustraci. Tohle koneckonců nemá být Dark Souls.
Od hudby jsem čekal asi trošku víc, ale zrovna když už jsem si říkal, že se blížím ke konci a jaká to začíná být nuda, došlo naprosto nečekaně na Invaders Must Die, kteří sedli do dané situace jako prdel na hrnec. Takže jinak: Outsourcovaný soundtrack je místy super, originální skladby už nic extra nejsou, ale jako výplň koridorových misí to stačí.
Za mě fajn hra z game passu, ale asi bych si ji nekoupil.
Pro: Artstyle, combat systém, vtipnost, délka, Korsica
Proti: Platforming, původní hudba
Warhammer 40,000: Boltgun
Hra samotná je rozdělena klasicky po staru na tři episody po osmi levelech. Zpočátku se mi zdály nepřehledné a občas jsem při hledání klíčů bloudil, ale pak jsem si buď zvykl mebo se to zlepšilo. Graficky je to podle očekávání kopie stříleček z roku 1995, takže vyhovující, hudba správně tvrdá, doprovázená neustálým dupáním našeho Space Mariňáka v brnění. Ten má k dispozici 8 různorodých střelných zbraní plus legendární chain sword. Nepřátel je velké množství - základní vojáci chaosu s různými zbraněmi, různé varianty Chaos Space Marine až po jakési žaboidní potvory, které mi tam moc neseděly, ale později jsem zjistil že i ihle mají v lore Warhammeru 40k svoje místo.
I na medium obtížnost jsem se občas zapotil a pár pasáží vícekrát opakoval, ale dalo se to. Hra mohla být trošku kratší, ke konci jsem už byl trošku přejezen a doufal v brzký konec. Celkově jsem ale od hry dostal co jsem očekával a určitě ji mohu všem staromilcům vřele doporučit.
Child of Light
Assassin's Creed: Valhalla
Pro: Hlavně grafika, jinak bych to asi ani nedohrál, soubojový systém, vikingové
Proti: Prostě pořád to stejné v bledě modrém. Nekonečný loot, obří mapa, obří menší mapy, příběh...
Yakuza 3
Pro: Je to prostě Yakuza, soundtrack.
Proti: Horší grafika, toporné ovládání i kamera, toporný soubojový systém.
Pinball FX3
Kompletně jsem odehrál jen dva stoly v nabídce, bohužel rád bych zkusil i ostatní, ale kupovat si stůl za 300 kaček mi přišlo trochu ( ikdyž jsem to chvíli vážně zvažoval ), ale to nic nemění na faktu, že graficky, herně a chytlavosti je hra bezkonkurenční - 90 %
Gears 5
Gears 5 vás nezklamou. Přestřelky i konflikty tváří v tvář mají pořád šťávu, hektolitry krve tečou proudem a tempo ani na chvilku nepolevuje. A to i přes nové plíživé prvky, které neruší a můžete je vesele ignorovat. Ve zbrojním arzenálu přibylo pár nových kousků. Do rukou se vám dostane dosud neviděný typ Lancer GL.
RPG prvky se dostaly i do Gears, protivníky může probít elektrickým výbojem, hodit mezi ně elektrické miny, zneviditelnit vás nebo dočasně ochránit štítem. A dokonce umí na chvíli ovládat některé protivníky. Jacka budete postupem hrou upgradovat díky součástkám, které najdete všude možně v úrovních. A tím se dostáváme pomalu k první velké novince, která se Gears až do nejnovějšího dílu vyhýbala. RPG prvky se sem nakonec probojovaly, ale nejde o nic trapného ani nechtěného. Naopak! Tím, že jsou zaměřeny na robota a ne hlavní hrdinku, nepůsobí nuceně. Jste stále ta silná a neohrožená ostrostřelkyně, ale nečeká vás nic jako steroidy do žil, díky kterým se stanete svalnatější a rozbijete zeď. Váš robot je však schopnější a stává se z něj cennější společník. Navíc můžete za Jacka i hrát. Celou kampaň lze projít až ve třech hráčích, a to nejenom přes online službu Xbox Live, ale i na rozdělené obrazovce. Což je paráda protože když hrajete ve více lidech je to větší zážitek, ikdyž jsme zkoušeli nejtěžší obtížnost, tak dvě ovládačky k xboxu to bohužel nepřežily ( moje naštěstí ne :D ).
Zatímco je začátek a konec vyloženě lineární, v druhém a třetím aktu narazíte na dva menší světy s otevřeným prostranstvím. Nejde o nic megalomanského ve stylu Red Dead Redemption 2. Stejně tak nebylo přerušeno nepolevující tempo ani spád, kterými je série proslulá.
Zasněžená i písčitá lokace však skýtá fajn možnost projet se v nezvyklém vozidle Skiff a splnit pár vedlejších misí. Pokud chcete dokončit jen ty příběhové, tak fajn, nic vám nebrání. Dostanete staré dobré Gears s menší projížďkou. Jestli zatoužíte po pár nepovinných masakrech či exploraci lokací, máte poprvé tu možnost. Vedlejší mise slouží především k tomu, abyste získali další součástky pro Jacka. Bohužel vývojáři nevyužili plný potenciál otevřeného světa. Takže po chvíli bloudění vás to přestane bavit.
Normálně bychom asi na open world prvky prskali, ale zde jsou tak nenucené, že jsme ve finále rádi, že The Coalition posunuli sérii opět o kousek dál. Skiff je přitom zajímavý kousek. Jde o kombinaci saní a plachetnice. Na ovládání tohoto vozidla si budete chvíli zvykat, ale zanedlouho se s ním budete prohánět po sněhových závějích i písčitých dunách jako profíci. Navíc si na něm můžete skladovat zbraně, což se nejednou hodí.
Kampaň je tedy povedená, i když ti, kteří vzdychají nad tím, že je stále dokola o tom samém, budou vzdychat i nadále. A svým způsobem mají pravdu. V několika málo okamžicích repetitivnost při hraní vadila i nám. Než kampaň dohrajete, uplyne něco málo přes deset hodin, což není špatné. Zvláště, když si můžete prodloužit životnost klidně o další tři nebo čtyři hodinky díky nepovinným misím. A to u akční videohry není vůbec marné.
Bohužel co se týče multiplayeru, tak se nemohu vyjádřit protože jsem ho nezkoušel. Ale tak. hru jsem si užil a řele doporučuji. Dávám krásných 85/100 a tedka jdu rozjet si Bordelands 3
Pro: Stále poctivá řežba, Parádní kooperace,, Robot Jack jako neocenitelný pomocník, Nové prvky jsou nenucené a tudíž fajn
Proti: Repetitivnost občas vadí, Nic moc příběh s otevřeným koncem, Nevyužitý potenciál otevřeného světa.
Pro: Základní koncept, v definitivní edici poměrně pěkná grafika (až na modely postav ), systém vylepšovaní zbraní
Proti: Nezajímavé lokace, nenápaditá naplň misí, nepřináší to nic nového, soubojový systém, horda útoky