Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

NHL '94

  • SegaMD 95
NHL zažívala v první polovině 90. let patrně své nejlepší období. V soutěži nastupovali hokejisti, z nichž 18 patří mezi 25 nejproduktivnějších hráčů nebo nejlepších střelců celé historie NHL - Gretzky, Lemieux, Jágr, Messier, Yzerman, Sakic, Hull, Shanahan, Gartner, Selänne, Sundin, Francis, Oates, Andreychuk, Gilmour, Recchi,... Kromě nich tu byla řada dalších skvělých útočníků - Bure, Fedorov, Lindros, Roenick, LaFontaine, Neely, Modano, Fleury, Turgeon a mnoho dalších. V obraně zářily hvězdy jako Bourque, Chelios, Coffey, Lidstrom, Stevens, Blake, Leetch, Housley, Fetisov nebo MacInnis. A záda jim kryly legendy Hašek, Roy, Belfour, Joseph, Potvin, hvězdnou kariéru začínající Martin Brodeur a můj nejoblíbenější brankář Chris Osgood. Zkrátka NHL byla na vrcholu a bylo zapotřebí toho využít a nabídnout počítačovým hráčům pořádnou hru. A tak vzniklo nejslavnější NHL všech dob - NHL '94 (na PC pod jménem NHL Hockey).

Mnozí počítačoví hráči se domnívají, že se jedná o první díl NHL vůbec, ale to je omyl, protože tento díl je sice prvním, který se objevil na PC, ale před ním už vyšla dvě pokračování na Segu Mega Drive. Nejprve bych ovšem rád jako malou kuriozitu zmínil vůbec první hokej pro Segu, který EA vydaly v roce 1990. Jmenuje se EA Hockey a ačkoliv má stejný engine jako první díl NHL, hrát v něm lze pouze za národní týmy. Všechny soupisky jsou fiktivní a kromě Sovětského svazu, Československa, Švédska, Kanady a jiných zemí, kde se hokej běžně hraje, si můžete zahrát za státy jako Portugalsko, Lucembursko, Island nebo Jugoslávie.

Další díl již získal licenci NHL a vyšel pod názvem NHL Hockey v roce 1991. Reprezentační týmy tu tenti chybí, místo nich si už můžete zahrát za všechny týmy NHL z ročníku 1990-91. Tento díl bohužel nemá licenci NHLPA, takže ve hře zcela chybí jména hráčů. V té době to asi tak nevadilo, protože fanoušci čísla svých oblíbenců znali, ale když jsem si po více než 30 letech zkusil zahrát za Penguins, které jsem jako většina tehdejších českých kluků zbožňoval, měl jsem se soupiskou větší potíže, než jsem očekával. První formaci LW - 25, C - 66, RW - 8, LD - 77, RD - 5 jsem ještě identifikoval snadno (schválně si to pamětníci zkuste - jsou to Kevin Stevens, Mario Lemieux, Mark Recchi, Paul Coffey a Ulf Samuelsson). Ale už u druhé jsem narazil. Šedesát osmička byla jasná, ale vůbec jsem nedokázal identifikovat centra s číslem 9 a levé křídlo s číslem 12. To, že v ročníku 90-91 nosil Ron Francis devítku místo své obvyklé desítky jsem nevěděl a na Boba Erreyho jsem si pro změnu nevzpomněl vůbec. A třetí lajnu už jsem si musel celou najít na internetu. Nakonec mi tedy absence licence NHLPA vadila víc, než jsem čekal.

Tuto licenci se EA podařilo získat o rok později, takže konečně tu máme všechny skutečné hráče, ale jelikož se vedení NHL nelíbilo, že v NHL Hockey byly bitky (které podle mě k hokeji neodmyslitelně patří), nedomluvilo se vedení soutěže s EA na licenci. Proto v NHLPA Hockey '93 nenajdete na ledě jediné logo týmů NHL. Místo New York Islanders si můžete zahrát za Long Island, ale jinak absence licence NHL hře nijak zásadně neubližuje. Detroit je zkrátka červenobílý, Toronto modrobílé, atd. A znaky na dresech stejně nikdy ve hrách pro Segu Mega Drive nebyly.

V roce 1993 se EA domluvili jak s NHL tak s NHLPA a tak tu máme (poprvé pod hlavičkou EA Sports) první plně licencovaný díl NHL - NHL Hockey 94 známější pod zkráceným názvem NHL '94. Daní za oficiální licenci NHL bylo to, že ze hry byly odstraněny bitky, proto je bohužel v tomto ročníku nenajdete. Naopak nejvýraznější novinkou, kterou tento díl přinesl je tzv. one timer, neboli střela z první bezprostředně po přihrávce. Někomu se to možná může zdát z dnešního pohledu jako nedůležité, ale pravdou je, že tento prvek zásadně změnil dynamiku hry a proto je považován za nejvýznamější novinku v celé historii série. Kromě one timeru přibyla možnost ovládat brankáře, což většina hráčů stejně moc nevyužívala a také se o něco málo zvýšilo tempo celé hry. Jinak se NHL '94 nijak zásadně neliší od svého předchůdce.

Oproti PC verzi, kterou zná velká část zdejších uživatelů, tu máme několik rozdílů. Tím bohužel největším je to, že konzolová verze hry vůbec neumožňuje hrát sezónu. K dispozici je pouze samostatný zápas (kde si lze nově zahrát i za výběry hvězd obou konferencí), play off na jeden vítězný zápas, klasické play off a samostatné nájezdy. U každého hráče si lze zobrazit jeho portrét a vlastnosti, ale narozdíl od počítače tu nejsou žádné statistiky. V konzolové verzi rovněž chybí tabulka týmů ze sezóny 92-93, nelze tu dělat přestupy hráčů a po skončení play off se kromě Stanley Cupu nerozdávají žádné individuální trofeje. Před zápasem je porovnání týmů vyjádřeno jediným číslem a ne porovnáním jednotlivých aspektů obou týmů (což ale třeba v NHLPA Hockey '93 bylo) a v zápase pak je možno střídat pouze tři formace, zatímco na PC to byly čtyři. Naopak na konzolích je před zápasem zobrazeno, který hráč je v laufu (hot) a který je z formy (cold). A také tu najdete dva nové týmy - Anaheim Mighty Ducks a Floridu Panthers.

Takhle by se mohlo zdát, že PC verze je jasně lepší a není žádný důvod si NHL '94 pro Segu zahrát. Ale není tomu tak. NHL pro Segu je totiž mnohem dynamičtější. Kluziště je o něco menší než na PC a také hráči jsou nepatrně větší. Celý zápas má větší spád a na všechno je mnohem méně času. Z one timerů sice padá hodně gólů, ale zdaleka ne tolik jako na PC, protože pokud se ve verzi pro Segu váš hráč zaparkuje k protější tyčce máte max. 2-3 vteřiny na to, abyste ho našli přesnou přihrávkou, než ho soupeř sestřelí. To ale neznamená, že by padalo méně gólů než na PC. Jakmile se hráči naučí několik osvědčených triků, jak docílit branky, budou opět zápasy končit dvojciferným skóre.

Po grafické stránce je samozřejmě PC verze mnohem hezčí. Ale už si nevzpomínám, jak je to s hudebním doprovodem. Pro konzolovou verzi si totiž EA Sports najaly klávesistu, který v té době hrál při zápasech San Jose Sharks, a ten pro ně nahrál 72 melodií, které jsou typické pro jednotlivé stadióny. Takže když dáte gól za Vancouver, ozve se jiná melodie, než když branku vsítíte za Hartford. Pro tehdejší fanoušky se tak jednalo o další způsob, jak jim ještě lépe vsugerovat pocit, že hrají na svém domácím stadiónu.

NHL '94 bývá v Americe označována za nejlepší sportovní hru pro šestnáctibitové konzole a často i za nejlepší sportovní hru vůbec. Další díly na Segu sice nejsou špatné, ale většina z nich je zbytečně moc rychlá a na vyšší obtížnost mívají vaši hokejisti úspěšnost přihrávek obvykle pod 40%, takže málokterý hráč preferuje novější ročníky před NHL '94. O tom, že je tato legendární hra nesmrtelná nejlépe svědčí to, že na stránkách nhl94.com se pravidelně aktualizují soupisky (momentálně nejnovější jsou před play off 2022), takže si můžete zahrát třeba i za McDavida a Seattle Kraken. Ale proč bych to dělal, když za ty největší legendy si můžu zahrát v původní hře?

Pro: Nejlepší arkádový hokej, one timery, nájezdy

Proti: Nelze hrát celou sezónu

+25

King's Bounty

  • PC 80
  • SegaMD 70
Do hraní King's Bounty jsem se pustil hned ze tří důvodů. Je to historicky významná hry, předchůdce skvělé série HOMAM a Richmondova výzva. Pokud vám to přijde málo, tak hned na začátku musím uvést, že je to povedená a zábavná hra. Příběh je jednoduchý, musíte nalézt Sceptre of Order pro svého krále. Polohu lze zjistit z tajné mapy jejíž části jsou rozesety po čtyřech kontinentech. Hraje se vždy pouze za jednoho hrdinu - na výběr jsou čtyři. Po mapách kontinentů se pohybuje pouze váš hrdina a do bojů se zase zapojuje pouze jeho armáda(až na kouzla). Tu lze najímat za zlato buď v domovském hradu nebo na speciálních místech po celém světě. Velikost vojska limituje nejen vaše peněženka, ale i schopnost vůdcovství. Proto je nutné tyto dva atributy s rozmyslem vyvažovat. Je k ničemu moct najmout stovky bojovníků když nejsou peníze a naopak mít hromady zlata, ale moci najmout jen pár sedláků.

Části mapy se odkryjí po nalezení artefaktů, ale většinu je nutné získat za kontrakty - úkoly. Ty jsou k dispozici ve vesnicích a vždy jsou skoro stejné - najít správný hrad a dobít ho. Povedené je, že není nutné mít celou mapu, stačí jen poznat místo úkrytu žezla. Po jeho nalezení je okamžitý konec hry. Kromě toho má hrdina možnost kouzlit. Kouzla jsou rozdělena do dvou kategorií - bojová a pomocná, použitelná na mapě. Boje jsou celkem klasika, každá jednotka má sílu, životy a počet polí o kolik se pohne. Jednotek je dost a jsou celkem různorodé. Hra tak není příliš komplikovaná,. ale nabízí dost možností pro taktizování, něco jako šachy. Jednoduchá pravidla, ale slušná variabilita.

Je také nutné hlídat si dostatečný příjem aby hrdinu vojsko neopustilo. Zadarmo kuře nehrabe ani ve fantasy. Během postupu hrou také získává hrdina stále vyšší hodnost - během audiencí u krále. Ovládání probíhá pouze skrz klávesnici, což mi vyhovovalo. Bojiště jsou celkem malá a tak myš nechybí a na notebooku se mi hrálo opravdu příjemně a svižně. Grafika má svůj věk, ale kouká se na ní hezky. Označil bych ji za dobový průměr. Naopak zvuková stránka je nic moc. Hru jsem dohrál za rytíře a zběžně vyzkoušel za čarodějku a barbara. Liší se především vůdcovstvím a mírou magických schopností. Obtížnost je na normální úroveň celkem snesitelná. Nejvíce mi dělal problémy pohyb po poušti - rychleji ubíhá čas a tím dost dochází zlato. Chvíly jsem zkoušel i verzi pro Segu MegaDrive a hlavní rozdíl je v real-time pohybu po světě. Celkově jsem si hru dost užil a uvažuji o hraní některých nedokončených dílů HOMAM nebo o ruských pokračováních série, které mě doteď míjely. Seznam "Chci si zahrát" je prostě stále delší.
+24

Castlevania: The New Generation

  • SegaMD 90
Dnes už to možná tolik neplatí, ale ještě v nedávných dobách si hodně hráčů vybíralo konzoli na základě exkluzivních her. Chtěli si zkrátka zahrát nějakou pecku, kterou by si jinde nezapařili. Alespoň u mě to tak vždycky bylo a jenom kvůli exkluzivitám jsem si kdysi pořídil PlayStation 3 nebo Nintendo Wii. A zrovna Nintendo je herní společnost, která si na exkluzivních titulech zakládá asi nejvíce ze všech. Pokud si chcete zahrát nového Maria, Zeldu, Donkey Konga nebo Metroid, nezbyde vám, než si konzoli od Nintenda pořídit, protože jinde si tyto hry legálně nezahrajete. V minulosti mezi takové značky patřila i Castlevania. První tři díly vyšly ještě v osmdesátých letech na konzoli Nintendo Entertainment System a čtvrtý díl v roce 1991 na nové Super Nintendo. Proto asi bylo pro Nintendo zklamáním, když se pátý přírůstek do série rozhodlo Konami vydat na konkurenční Segu Mega Drive. Tato hra vyšla v roce 1994 a nesla název Castlevania: Bloodlines (v Japonsku Castlevania: Vampire Killer a v Evropě Castlevania: The New Generation).

Příběh je asi největší slabinou celé hry. V krátkém intru se dozvíte, že v roce 1917 se hraběnka Elizabeth Bartley rozhodla přivézt zpět k životu hraběte Draculu, čehož chtěla docílit tím, že po celé Evropě zmobilizuje síly zla. A vy budete cestovat v jejich stopách a budete se snažit tyto síly eliminovat. Jestliže se vám to podaří, shlédnete na konci famózní (asi pětivteřinový) filmeček se zkázou Drákulova hradu a nápisem, že návratu Drákuly se podařilo zabránit. S žádným dalším příběhem se už ve hře nesetkáte. Chápu, že akční plošinovky se nehrají kvůli příběhu, ale přeci jen bych zrovna od Castlevanie čekal něco víc.

Na začátku hry si zvolíte jednoho ze dvou hrdinů. Prvním je John Morris, syn Quincyho Morrise (jedné z postav Stokerova románu Drákula), jehož zbraní je pro Castlevanii typický bič. Druhou postavou je jeho přítel z dětství Eric Lecarde, jenž je vyzbrojen kopím. Průchod za oba hrdiny se v několika lokacích lehce liší, ale je to skutečně natolik nepatrně, že asi nemá cenu dohrávat kvůli tomu hru za obě postavy. Důležitější ovšem je, že odlišná je hratelnost za oba charaktery. John se může díky svému biči zachytit stropu a následně se přehoupnout do jinak nedostupných míst. Naproti tomu Eric po krátkém podržení šipky dolů a následném stisknutí šipky nahoru použije své kopí podobně, jako skokan o tyči používá svoje náčiní. To Ericovi umožňuje vyskočit mnohem výš než obvykle. Možná to nezní jako zásadní rozdíl, ale věřte mi, že tyto dva prvky, které každé postavě usnadňují průchod jinou části hry, hratelnost dostatečně odlišují.

Hra vás provede šesti levely po celé Evropě. Postupně navštívíte Drákulův hrad v Rumunsku, trosky Atlantidy v Řecku, Šikmou věž v Pise, muniční továrnu v Německu, pařížské Versailles a nakonec nové Drákulovo sídlo v Anglii. Do cesty se vám postaví mnoho starých známých z předchozích dílů Castlevanie jako jsou zombie, kostlivci, rytíři, netopýři nebo hlavy medúzy, které si stoprocentně "zamilujete". Nově potkáte i nějaké mechanické výtvory jako například rytíř s kolečky místo nohou nebo jiný rytíř, který má místo jedné ruky rotační kulomet. Z nepřátel mě nejvíce štvaly hlavy medúzy, které prolétávají po sinusoidách ze strany na stranu a velice špatně se trefují. Tady je problém v tom, že vždy když vaše postava dostane zásah, uskočí o malý kus dozadu. A pokud vás medúza trefí, když se pohybujete mezi plošinkami, pod kterými se nic nenachází, díky uskočení spadnete dolů a ihned ztratíte jeden život. Vaši cestu vám naopak usnadní hned několik speciálních zbraní. Opět tu máme Castlevaniovskou klasiku, takže po nepřátelích budete vrhat bumerangy, sekery a svěcenou vodu. Jejich množství závisí na počtu sebraných drahokamů, které nahradily nintendovská srdíčka.

Design jednotlivých úrovní je velice povedený a skoro v každém levelu narazíte na nějaký zajímavý nápad. Ať už je to měnící se úroveň hladiny vody v Atlantidě, výstup po plošinkách na Šikmou věž v Pise a nemůžou samozřejmě chybět velká ozubená kola, s nimiž se setkáte v Německu. Na několik originálních prvků narazíte i v novém Drákulově sídle v Anglii, kde jednu část úrovně tvoří optická iluze, při níž je každá část vaší postavy o kousek posunutá a hned v následující místnosti si zase vyzkoušíte, jak se hraje plošinovka vzhůru nohama. V každé úrovni se střetnete s minibossem a vždy na konci je pochopitelně hlavní boss. Většinou jsou poměrně originální a bohužel i dosti tuzí. A jelikož obvykle využívají hned několik různých útoků, jsou napoprvé i značně nečitelní. Jako obvykle si souboj s většinou bossů v poslední úrovni zopakujete. Na samotný závěr vás totiž čeká hned několik bossfightů v řadě a celá hra je pak zakončena soubojem se samotným Drákulou, který má hned tři faze. Celkově bych označil Castlevanii: Bloodlines za spíše těžší hru a pokud by si ji chtěl někdo zahrát, doporučoval bych buď emulátor nebo konzoli Sega Mega Drive Mini, abyste si mohli postup průběžně ukládat. Ve hře samotné lze využívat systém kódů, ale ten je v tomto případě zbytečně komplikovaný, protože využívá šestnáct znaků.

Grafická stránka se vysloveně povedla. Postavy jsou velké a detailní, pozadí vypadají nádherně a ve hře narazíte na solidní množství detailů. Hudba je jednoduše skvělá. Skladby jsou v každé úrovni jiné a většinou by se daly označit jako dynamické a plné motivů, které jsou typické pro horrory. Souboje s bossy pak provází vlastní motiv, který se nese v dosti naléhavém duchu. Za nejpovedenější bych označil skladbu, jež hráče provází hned první úrovní - Reincarnated Soul, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších skladeb v celé šestnáctibitové éře.

Castlevania: Bloodlines je skvělá hra. Příběh je sice slabý, ale hra má velice dobrý design jednotlivých úrovní a průchod je za obě postavy dostatečně odlišný, aby mělo cenu vyzkoušet si dohrát hru za Johna i Erica. Ale připravte se na to, že se určitě zapotíte.

Pro: Kvalitní level design, výborné audiovizuální zpracování, zajímaví bossové, za každou postavu se hraje trochu jinak

Proti: Slabý příběh, vyšší obtížnost

+23

Road Rash II

  • SegaMD 90
Já mám motorku, já mám super mašinu, 
honím ji po dvorku, brázdím dědinu.
 
A páč mi byla minule Kalifornie malá, rozhod sem se, že tentokrát budu brázdit celý Júesej. Vod Aljašky, přes Vermont, Tennessee, Arizonu až po Havaj. A že sem pravej jižanskej buran, kerej neumí víc jak do pěti napočítat, tak jezdím stejně jak minule jen na pěti tratích a na pět levelů. Pokaždý když všecky závody sfouknu na bedně, posunu se do dalšího levelu, kde sou tratě zas vo fous delší a vostatní dacani maj nabušenější mašiny.

Máma ruce lomí, kam jsi hochu rozum dal,
koupit tohle monstrum, asi ďas ti našeptal.
Nevšímám si mámy a řadím rychlost dvě,
tam kde slípky řvaly, teď už nikdo nepípne. 

Haleluja! Požehnán buď všemohoucí satan! Už nemusíme čekat, kdy se tu vokáže ten vobšourník, co prodává motorky. Nejčko se nám tu natrvalo uhnízdil jeden starej paprika, kerej prodává fungl nový mašiny. A dokonce hned tři kategorie - Ultra Light, Nitro Class a Super Bike. Páč sem neměl páru, co znamená nitro, tak sem si jedno to brko s nitrem koupil. Von mě ten týpek v krámě varoval, abych ten čudlík rači nemačkal před zatáčkou a tak sem si v závodě počkal na jednu takovou pěknou táhlou rovinku a pak sem to zmáčk. No ty krávo Járo, to byl takovej švunk, až sem se lek, že mi to urve pytel. Lidi kolem silnice čuměli jak jeptiška na sexshop, páč sem kolem nich prolít jak chleba somálskou dědinou. Tak jasně, že sem si napoprvý rozbil hubu, ale když sem se s tím naučil jezdit, konečně sem moch vyhrát závod pokaždý a ne jen čekat, jestli se nade mnou slituje Štěstěna. To mě totiž minule sejřilo fakt nejvíc ze všeho.

Chvíli jsem túroval u chlívku pašíka,
teď je v těžkým šoku, fotr shání řezníka.
Kam jsem to zas zajel? Mám hubu plnou much.
Rozježděnej hnůj nám tady pěkně tvrdí vzduch.
 
Jó, musím říct, že na Júesej se čumí vo něco líp jak na Kalifornii. Ten vobzor je vážně bytelnej a páč k tomu hraje ještě festovní muzika, tak to ty závody fakt solidně vodsejpaj. Ale jináč je to na těch silnicích némlich to samý v bledě modrým. Všude samej strom, značka, šutr a podobnej bordel, vo kerej se dá nabít rypák, když to pošleš mimo. A k tomu se tam furt motaj masňaci ve svejch kárach, takže my chudáci kluci motorkářský musíme mezi nima kličkovat, páč když to do nich pošlem, tak si pak zalítáme jak Superman, když mu Lois voznámí, že čeká sviště.

Někdo na mě poslal samýho starostu,
zmizel jsem mu drsně v bramborovým porostu.
Cejtil jsem se králem a taky jsem jím byl,
dokud místní hajnej mě svou kulí netrefil. 

Ty vole Láďo, kdyby hajnej, ale hlavně vostatní řízci na mašinách se mi furt snažej nabít kokos. Normálně si na to vemou různý klacky a řetězy a snažej se mě jebnout po kešeni, ale já sem šikovnej kluk a když se vo něco podobnýho pokoušej, tak jim ten inštrument pěkně vyrvu z pazoury a seřežu je jak psa. No a když není klacek, tak stačí lisknout jim pár po čuni nebo nakopat prdel a voni hned lížou asfalt. Do toho se tam ešte taky motaj benga, kerý tam na mašinách kličkujou jak ředkvička na plese vegetariánů a nebo maj ty svý káry chytře zaparkovaný přes celej jeden jízdní pruh. A když to pošleš na zem před chlupatým, tak můžeš počítat s tím, že pěkně poputuješ do lochu a máš útrum. Ale já nejsem žádnej dřevák, takže se dycky ňák doplácám do cíle na bednu a voni mi pak za vodměnu pustěj nářezovou animačku. A až nakonec vyhraju všecko, co se dá, tak mi prej řekne jedna místní zrzavá roštěnka, že sem ten největší borec na světě. A pak si spolu všickni zazpíváme...

Já mám motorku, já mám super mašinu,
honím ji po dvorku, brázdím dědinu...

Pro: Konečně přibyla možnost kupovat si nové motorky kdykoliv, hodně povedený soundtrack, "vtipné" animace v cíli

Proti: Soupeři se navzájem nemlátí

+22

Disney's Aladdin

  • PC 70
  • SegaMD 75
Pamatoval jsem si, že jako dítě jsem hrál krásně malovaného Aladina, ale myslím, že nikam moc daleko jsem se v něm nedostal. Tak jsem si ho teď pustil znovu.

Prvně jsem zjistil, že Aladin vyšel opravdu na hodně platforem, a že moje vzpomínaná DOSová verze není nijak extra skvělá. Hra tam není moc plynulá, chybí některé grafické vychytávky jako paralaxní posun, ale hlavně, horní kus obrazovky je uřízlý a místo toho je tam informační pruh (zřejmě kvůli výkonu). To je dost problém, a poznáte to hned v první úrovni, když na vás začnou z oblohy padat hrnce, a vy vůbec netušíte proč, protože okna, ze kterých vypadávají, jsou za hranicí obrazu. Hra je tak neférově ještě obtížnější. V čem naopak DOS válí, je hudba (převzatá z Amigy). Tomu se staré konzole se svým pravěkým pípáním nemohou rovnat. Po vyzkoušení jsem ale jednoznačně zvolil původní verzi ze Segy Mega Drive v emulátoru, protože ten krásně plynulý pohyb a velký výhled je jednoznačně větší plus, než lepší hudba.

Hra začíná pěkně pozvolna, a je radost na ni pohledět. Všechno je krásně rozpohybované, pestrobarevné, a veselé. Všechno v duchu původního animáku od Disneyho. Člověk až žasne nad takovými detaily, jako že když po vás strážný hodí nůž, vy po něm hodíte jablko, a srazí se to dohromady, tak se do všech stran rozprsknou šlupky. Špičkové. Procházíte různými prostředími, sbíráte drahokamy a jiné odměny, občas vás čeká bonusová úroveň, celkově je to velmi příjemné.

Zhruba po půlce hry však dost rapidně přituhne. Je tam úroveň s lávou, let s kobercem a džinův svět v láhvi. V těchto úrovních už nastoupila frustrace, protože některé zejména plošinkové pasáže musel člověk znát nazpaměť (třeba proto, že skákal do prázdna, a musel vědět, co tam najde, nebo musel dopředu znát časování plošinek). Nebyl jsem z toho tak vytočený, jako v mém komentáři z Prince of Persia 2, ale možná jen proto, že díky emulátoru bylo triviální uložit si kdekoliv stav hry, takže jsem nemusel vždy začínat od začátku úrovně (nebo nedejbože úplně celou hru, pokud bych vyplýtval všechny životy). I tak jsem některé části opakoval opravdu hodněkrát. Poslední třetina hry se pak odehrává v klasičtějších kulisách (palác) a tam už to opět nebylo zas tak těžké, stačilo postupovat opatrně.

Celkově je Aladin stále velmi příjemná plošinovka, která se dá i teď krásně zahrát. Jen pokud nemáte vysokou míru trpělivosti, tak je asi dobré trochu obrousit hrany času tím, že si v druhé třetině hry člověk pomoci emulátoru trochu pomůže s nejnáročnějšími částmi.

Celkové hodnocení: Výborná
+21

Mega Bomberman

  • SegaMD 85
  • TG16 90
Konzoli PC Engine (v USA se prodávala pod názvem Turbografx-16) zná u nás asi jen málokdo. Je označována za první konzoli čtvrté generace (šestnáctibitové konzole) a největších úspěchů dosáhla v rodném Japonsku. Minimálně jednu hru z jejího portfolia ale bude znát asi každý český pařan, který pamatuje začátek devadesátých let. Tou hrou je Bomberman, který většina pamětníků zná spíše pod názvem Dyna Blaster. Na PC Engine vyšly později ještě další dva díly - Bomberman '93 a Bomberman '94, který byl portován na Segu Mega Drive, kde byl přejmenován na Mega Bomberman.

Hra má dokonce i nějaký příběh, abyste věděli, proč všechno a všechny vyhazujete do vzduchu, ale věřte mi, že není nijak důležitý. Ve stručnosti by se dal popsat tak, že hnusný emzák jménem Bagular zaútočil na domovskou planetu Bombermanů, přičemž jeho poskoci zničili obrazy duchů a způsobili tím roztříštění planety na pět částí. Vaším úkolem je zneškodnit Bagularovy pohůnky a spojit znovu jednotlivé obrazy a potažmo celou planetu. V principu jde o to, aby bylo nějaké odůvodnění, proč se příběhové mise odehrávají v pěti různých prostředích. Postupně tak na hráče čeká návštěva džungle, dolů, podmořského světa, hradu a ledového světa. Závěrečná úroveň se pak odehrává na Bagularově vesmírné lodi.

Každé prostředí má své vlastní protivníky a svá specifika. Většinu nepřátel z první půlky hry stačí zasáhnout jedinkrát, aby se odporoučeli do horoucích pekel, ale v pozdější fázi obvykle vydrží dva zásahy. Oproti Dyna Blasterovi přibylo mnoho druhů nepřátel, kteří umí zbrusu nové kousky. V dolech potkáte protivníky, kteří chrlí oheň, čímž umí odpálit vámi položenou bombu. To samé se může stát, pokud bombu zasáhne láva, která čas od času vyletí ze sopky. V moři na vás čekají ponorky, které se ponoří do hloubky, takže z nich čouhá jen periskop a v hradu zase duchové, kteří se umí zneviditelnit nebo přízraky, které se vznesou do vzduchu. Pokud k některé z těchto situací dojde, nelze dotyčného zasáhnout bombou. V ledovém světě se jeden velký protivník po zásahu rozprskne na čtyři menší a závěrečném levelu se zase střetnete s nepřáteli, kteří dokáží ranou pěstí nebo střelou z raketometu zničit nejen vás ale i dílek labyrintu. Narozdíl od Dyna Blastera není v Mega Bombermanovi vaším úkolem vyčistit mapu od nepřátel, ale zlikvidovat předepsaný počet energetických sloupů, které chrání místo, kde se ukrývá dílek obrazu. Na konci každého světa se jako vždy utkáte s bossem. Ti jsou vcelku originální a souboje s nimi nejsou úplně snadné, ale s trochou cviku se dají zvládnout.

Také prostředí se oproti Dyna Blasterovi dost změnilo. Zapomeňte na pravidelný tvar a mřížku. Skoro každá úroveň se skládá z několika částí, kde v každé opět musíte zničit předepsaný počet sloupů, aby se vám otevřel průchod. Jednotlivá prostředí opět nabízí několik originálních nápadů. V dole se můžete svézt ve vozíku, který zničí všechny, které přejede a pomůže vám dostat se na některá jinak nedostupná místa. V ledovém světě po vás budou tučňáci, kteří sedí na okraji mapy a nelze je zasáhnout, střílet z raketometu, atd. Život vám pochopitelně usnadní mnoho power-upů, které znáte z Dyna Blastera. V Mega Bombermanovi ovšem není jejich počet omezen na jeden v každé úrovni, protože v této hře jich naleznete v každém levelu hned několik. Jedná se o klasickou nabídku jako je vyšší počet bomb, delší dosah výbuchu (v Mega Bombermanovi je ovšem maximální dosah omezen na pět dílků), pokládání několika bomb najednou, zvýšení rychlosti, kopání bomb nebo krátkodobé zmražení všech nepřátel. Ve verzi pro Segu jsem ovšem nenarazil na můj vůbec nejoblíbenější power-up a sice odpalování bomb na dálku (přitom ve verzi pro PC Engine je). Asi nejvýraznější novinkou je pak to, že občas můžete po zničení dílku nalézt obří vejce, z něhož se vylíhne dinosaurus, kterého si vaše postavička může osedlat. Dinosaurů je pět druhů, které se liší barvami a výhodami, které poskytují. Každý dinosaurus vám dá ještě ten bonus, že pokud na něm sedíte a dostanete zásah, ještěr vás sice opustí, ale vaše postavička nepřijde o život.

Pokud nechcete hrát příběhový mód, můžete se s nepřáteli střetnout v jedné z arén. Tady si můžete nastavit hru až čtyřech hráčů najednou, ale můžete si zahrát i sám proti botům ovládaným hrou. U botů si můžete vybrat podle jakého vzoru se mají chovat a hra umožňuje nejen hraní všech proti všem, ale můžete si zahrát proti sobě i v týmech - buď dva na dva nebo tři na jednoho.

Hudební doprovod není podle mě nic extra. V každém světě hraje pouze jedna skladba a další pak doprovází souboj s bossem. Naštěstí se každý svět skládá jen ze čtyř úrovní, takže než se vám skladba stačí zprotivit, obvykle se dostanete do dalšího světa. Grafika je spíše jednodušší, ale v rámci žánru naprosto dostačující. Verze pro Segu a PC Engine se od sebe liší jen v několika málo detailech, ovšem těchto několik grafických vylepšení si u Segy vybralo nepříjemnou daň. Když je obrazovka přeplněna nepřáteli, dochází občas k poklesu framerate, což se u PC Engine nikdy nestane. Není to nic hrozného, ale když porovnám grafiku Mega Bombermana kupříkladu s Gunstar Heroes, kde pokles framerate nehrozí, ačkoliv na hráče na každé obrazovce útočí hromada nepřátel a neustále se něco děje a který notabene vypadá mnohem lépe, tak to zkrátka u Mega Bombermana zamrzí.

Pokud vás bavil Dyna Blaster, měli byste si Mega Bombermana určitě zahrát. Mega Bomberman přináší zajímavější a zábavnější levely a množství nových a nápaditých nepřátel. Spíš bych ale doporučil verzi Bomberman '94 pro PC Engine, protože má stabilní framerate. Ovšem připravte se na to, že menu je pouze v japonštině.

Pro: Nápadité úrovně i protivníci, výborný multiplayer, dinosauři

Proti: Poklesy framerate, slabší hudba, chybí odpalování bomb na dálku

+20

Altered Beast

  • PC 75
  • SegaMD 75
Jestli byl nějakého žánru na Mega Drivu dostatek, tak beat 'em up. Altered Beast sice nepatří mezi ty nejznámější a nejúspěšnější, ale rozhodně se v té nezanedbatelné konkurenci nemusí stydět. Samotný pohyb odpovídá spíše klasickým dvourozměrným plošinovkám a nedočkáte se ani používání zbraní či předmětů, ale hratelnost je ozvláštněna specifickým způsobem. Likvidací určitého protivníka můžete získat orb, který zvýší vaši sílu. Po sebrání tří se změníte na jednu z bestií, která je ještě silnější a každá disponuje specifickými útoky. Hra je rozdělena do pěti úrovní a v každé se měníte v jinou bestii, ačkoliv v závěrečné jde jen o pokročilejší variantu.

Hra je díky tomu v každé úrovni trochu jiná, navíc se samozřejmě mění i prostředí a protivníci. Délka hry sice není velká a vzhledem k různorodosti baví po celou dobu. Obtížnost je od poloviny spíše vyšší, což prodlouží herní dobu, která by jinak byla kolem hodiny. V prvních úrovních je nutné se naučit správné načasování útoků, později je dobré i předem tušit odkud kdo zaútočí. Samostatnou kapitolou jsou souboje s bossy. Každý je jiný a díky odlišným schopnostem bestií vyžaduje jinou taktiku. Graficky je hra slušná, ale jde spíše o dobový standard. Potěší i drobné pomrknutí na budoucí Golden Axe. Velmi pěkně je zpracovaný i manuál s popisem příběhu, schopností, úrovní i nepřátel. Celkově je Altered Beast velmi slušnou hrou s dobrými nápady, která rozhodně stojí za vyzkoušení.
+20

Phantasy Star IV

  • SegaMD 95
Jestli patříte mezi fanoušky šestnáctibitových konzolí a máte rádi JRPG hry, tak si určitě čas od času zapaříte v emulátoru nějakou SNESovskou legendu, protože co se týče RPG, patří Super Nintendo mezi nejlepší konzole v historii. Možná i proto je lehkým paradoxem, že jedna z nejlepších her na hrdiny v šestnáctibitové éře vznikla pro konkurenční Segu Mega Drive. Se svým tvrzením zajdu tak daleko, že si dovolím označit Phantasy Star IV za jedno ze tří nejlepších RPGéček dané éry (spolu s Chrono Trigger a Final Fantasy VI). A já se vám teď pokusím vysvětlit, proč byste mu rozhodně měli dát šanci.

Velkým lákadlem by mohlo být prostředí, v němž se hra odehrává. Phantasy Star IV je totiž čistokrevné sci-fi. Budete cestovat mezi několika planetami a satelity, narazíte na obří počítače, které slouží k řízení životního prostředí na daných planetách, mezi členy vašeho týmu budou patřit i dva androidi a jedna uměle vytvořená bytost, budete používat laserové zbraně, po planetách se budete pohybovat ve speciálních vozítkách vybavených laserovými děly atd. V dnešní době jsou RPG hry ze sci-fi prostředí celkem běžné, ale v první půlce devadesátých let takových her mnoho nebylo, takže pokud máte rádi staré JRPG hry, moc jiných možností, jak si zahrát pořádné sci-fi, ani nemáte (napadá mě snad jen Star Ocean na SNES, který ale vyšel až dva roky po Phantasy Star IV).

Jinak nemusíte mít obavy a Phantasy Star IV si můžete zahrát, aniž byste se někdy setkaly s některým z předchozích dílů. Pokud jste je hráli, je možné ve hře najít odkazy na předchozí díly, ale jedná se spíše jen o taková zpestření, jako je například socha hrdinky z prvního dílu v jedné vesnici. Hlavní příběh bych označil za ten nejtypičtější, na jaký můžete v JRPG hrách narazit. Zkrátka začínáte jako teenage hrdina zabíjením několika monster, která se přemnožila ve sklepeních akademie, abyste nakonec jako vyvolený spasitel zachránili celý planetární systém. Prostě klasika se vším, co k tomu patří. Přesto se tvůrcům povedlo i několik vskutku překvapivých zvratů. To, že přibližně v půlce hry zemře jedna ze dvou postav, s nimiž jsem dobrodružství začínal, jsem opravdu nečekal a docela mě to i vzalo. Ve hře narazíte celkem na deset postav, které se k vám postupně přidávají, ale často se stane, že poté, co splní nějaký svůj osobní cíl, od vás zase odejdou. Charaktery postav jsou na svoji dobu celkem solidně propracované, takže není problém si některé z nich opravdu oblíbit. K příběhu bych ještě dodal to, že kromě hlavní linie je ve hře už jen osm nepovinných vedlejších úkolů v lovecké gildě, což může mít za následek nižší znovuhratelnost.

Herní doba se pohybuje mezi 15-20 hodinami, což se může zdát málo. Ale mně to i s ohledem na to, že ve hře postupujete prakticky jen po hlavní dějové linii, připadá naprosto dostatečné. Rád bych se zmínil i o dvou nešvarech, které jsou pro JRPG naprosto typické. Jedná se o náhodná střetnutí a grindovani. Obojí je ve Phantasy Star IV samozřejmě přítomno. Co se týče grindování, pokud mu v průběhu hry několik hodin věnujete, určitě si tím ulehčíte průchod hrou. Na druhou stranu, myslím si, že jsem se ve hře dohromady asi jen třikrát zastavil v určité lokaci, abych zvýšil svojí partě úroveň přibližně o pět levelů, což v rámci žánru nepovažuji za nic tragického. Podobné je to i s náhodnými střetnutími. Je sice pravda, že v několika málo lokacích mi výskyt monster přišel skoro až absurdní, ale v rámci celé hry se opět jednalo o celkem přijatelný průměr.

Tomu do značné míry napomáhá soubojový systém. Boje probíhají klasicky na tahy. Každý z vašich hrdinů se specializuje na jinou zbraň a má i jiné techniky, zatímco dovednosti můžou být stejné i pro několik hrdinů. Co ale soubojový systém velmi oživuje, jsou makra. Ve hře si jich můžete přednastavit celkem osm a v boji už pak nemusíte všem postavám zadávat, co mají udělat. Stačí když spustíte příslušné makro. Tudíž si třeba můžete přednastavit ideální makro pro první kolo s bossem, kdy vaše postavy využijí různé dovednosti pro zvýšení odolnosti, rychlosti apod. A když si v makru nastavíte u určitých postav určité dovednosti, může to vyvolat i speciální typ útoku, na který byste jinak ve hře nenarazili. Nevýhodou je ovšem to, že pokud vám z družiny odejde některá z postav, můžete celé makro nastavovat znovu. Jediné makro, které vám zůstane stejné po celou hru je hned to první, v němž mají všechny postavy nastavený normální útok. A to právě do značné míry urychluje náhodné souboje a grindování. Pokud totiž narazíte na běžné protivníky, stačí nastavit makro A a většinou je během jednoho až dvou kol po bitvě a ta tak často trvá jen nějakých 10-20 vteřin.

Na závěr jsem si nechal audiovizuální zpracování. To je totiž jednoduše excelentní. Grafika světa sice za nejhezčími RPG hrami za Super Nintenda lehce zaostává, to ale vynahrazuje soubojová obrazovka. V ní se díváte na záda vašich pěti postav a vaši nepřátele stojí před vámi. Pozadí soubojové obrazovky závisí na prostředí, v němž se bitva odehrává. Pozadí jsou obvykle velice hezky nakreslená a stejně tak i monstra vypadají opravdu "krásně". Výborným prvkem jsou i příběhové sekvence. Ty jsou zpracovány formou komiksových okének, kdy jasně vidíte, kdo právě mluví a jaké přitom prožívá emoce, což příběh velice příjemně zpestřuje. Co si ale obzvláště zaslouží pochvalu, je hudba. Hudebních motivů je dostatek a skvěle odpovídají prostředí, v němž se právě nacházíte. Při procházení měst vás doprovází velice příjemný, skoro až poklidný motiv, při poslechu hudby na mapě světa zase toužíte po objevování nových míst. Hudba v dungeonech vás drží v napětí a téma, které zaznívá při soubojích, jim dodává patřičnou šťávu. Takhle skvělou a snadno zapamatovatelnou hudbu jsem slyšel pouze ve hře Chrono Trigger.

Pokud někdy budete mít náladu zahrát si nějakou pecku na konzoli Sega Mega Drive, nechte protentokrát stranou Streets of Rage, Gunstar Heroes, Shinobi a Sonica a pusťte se do Phantasy Star IV. Čeká vás úžasné sci-fi dobrodružství, které ve své době nemělo obdoby a i dnes bych se ho nebál označit za opravdový klenot.

Pro: Nádherná hudba, příběhové sekvence, soubojový systém, ideální délka hry, sci-fi prostředí

Proti: Příběh je až moc JRPG klišé

+20

Pirates! Gold

  • SegaMD 85
V různých žebříčcích na YouTube bývají Pirates! Gold označováni za jednu z deseti nejlepších her pro Segu Mega Drive. A jelikož mám hry s otevřeným světem rád a pirátské prostředí patří mezi mé nejoblíbenější, těšil jsem se na Pirates! Gold jako na málokterou hru pro Segu a očekával jsem, že to bude první hra pro Mega Drive, které udělím 100%. Pokud by vás tedy zajímalo, proč jsem absolutní hodnocení neudělil, čtěte dále.

V úvodním menu si nejdříve vyberete jedno ze šesti období, v němž chcete hru začínat. Možná vám to bude připadat jako vcelku zbytečná volba, na které zase až tolik nezáleží, ale naopak se jedná o jednu z těch nejdůležitějších. Jednotlivá období určují, jak jsou na tom země (Španělsko, Anglie, Francie a Holandsko) s počátečním rozložením sil. Pokud si například zvolíte začátek hry v roce 1560 nebo 1600, připravte se na to, že Španělsko bude ovládat skoro celou mapu, Anglie a Francie bude ráda za jeden až dva přístavy a Holandsko v roce 1560 dokonce ani nenajdete, protože to začalo s prosazováním svých zájmů v Karibiku až v pozdějších letech. Naopak poslední dvě počáteční období (1660 a 1680) jsou asi nejzajímavější, protože síly všech zemí se podstatně vyrovnávají a ať už si zvolíte jakoukoliv národnost, vždycky v Karibiku najdete hned několik významných opěrných bodů. Mapa pro různá časová období se mění, nová města vznikají nebo se mění jejich význam a velikost, případně na některá v pozdějších obdobích už ani nenarazíte. Podle letopočtu také můžete narazit na jiné typy lodí, které se začaly používat až později. Tohle držení se historických reálií velmi oceňuji a považuji to za jeden z největších kladů celé hry.

Dále si v úvodním menu zvolíte zemi, jejíž zájmy můžete, ale nemusíte, prosazovat. Možná bude nováčkům připadat, že nejsnazší by bylo zvolit si jedno z prvních dvou počátečních období a za svou národnost Španělsko. To by ovšem byla obrovská chyba. Pokud byste tuto volbu učinili a chtěli zůstat Španělsku věrní, uděláte si naopak hru výrazně komplikovanější. Nepřátelských lodí je velmi málo a také přístavů, na něž byste mohli zaútočit, je jako šafránu. Proto možná uděláte lépe, pokud si naopak vyberete Anglii nebo Francii, protože budete moci skoro nepřetržitě bojovat s velkým množstvím španělských plavidel a nehrozí tak bezcílné potulování se Karibikem. Ve hře je důležité navštěvovat čas od času některé z větších spřátelených měst, v nichž sídlí guvernér, který vám za služby prokázané dané zemi (nejčastěji se jedná o potápění lodí a dobývání a plenění přístavů znepřátelené země) udělí titul a přidělí vlastní území. Titul pak hraje roli v tom, kolik pirátů se k vám bude chtít v hospodě nebo z poražené lodi přidat. Guvernérovu dceru pak časem můžete dokonce pojmout za manželku.

Kromě jména vaší rodiny je pak poslední volbou v úvodním menu vaše specializace. Můžete svou postavu zaměřit na šermování, léčení, navigaci, střelbu z děl nebo šarm. Podle mě má ale význam vybrat si buď šermování nebo léčení, ostatní vlastnosti jsou vcelku zbytečné, protože je v průběhu hry využijete jen minimálně. Šermování je činnost, kterou ve hře strávíte velmi mnoho času, protože je výhodnější a účinnější se na nepřátelskou loď nalodit a s nepřátelským kapitánem se utkat v souboji. Střelbou z děl loď akorát poničíte, takže pokud se pak rozhodnete přidat si poraženou loď do své flotily, bude vás kvůli poškození zdržovat. Stejně tak u přístavů (které mohou být nechráněny, ale také mohou být bráněny jednou až čtyřmi pevnostmi) je efektivnější nepouštět se do žádných přestřelek z kanónů, při nichž riskujete potopení vlastní lodi a raději prokličkovat palbou a pustit se do šermířského duelu s nepřátelským velitelem. Před šermířským soubojem si můžete zvolit jednu ze tří zbraní. K dispozici je rapír, dlouhý meč a šavle. Rapír má nejdelší dosah a je nejrychlejší, ale způsobuje nejmenší poranění. Šavle je nejsilnější, ale poměrně pomalá a meč je něco mezi. Mně osobně se nejvíce osvědčil rapír. U něj sice trvá než s ním soupeře porazíte, ale díky rychlosti a dosahu budete mít stále iniciativu na své straně, takže při rychlém střídání výpadů na spodek těla a na hlavu soupeře s velkou pravděpodobností porazíte. Ve hře si ovšem musíte dávat pozor na to, že vaše postava stárne a soustavnými souboji se jí poškozuje zdraví, díky čemuž se jí snižuje rychlost v boji. Proto je výhodné zvolit si jako počáteční specializaci léčení, protože to vaší postavě pomáhá zůstat v kondici. U šermířských soubojů je důležité si také všímat množství zbývající posádky, protože utržené zásahy snižují počet vašich pirátů, ale i nepřátelských vojáků, takže v případě, že útočíte proti výraznější početní přesile, může vám každý zásah od soupeře ubrat třeba i čtyři členy posádky a vy můžete souboj nakonec prohrát kvůli tomu, že už nezbyl nikdo, kdo by nepřátelskou loď či přístav obsadil.

Pokud si v úvodu nevyberete jednu z legendárních expedic (o nichž psát nebudu, protože jsem je zatím nezkoušel), ale zvolíte si kariéru, bude vaším cílem splnit deset úkolů, díky nimž se stanete nejslavnějším pirátem, který kdy žil. A tady jsem narazil na první větší vadu na kráse této hry, protože dobrá polovina úkolů mi připadala, že by se spíše hodila do Rodinných pout než do pirátské hry (záchrana sestry, otce, matky, strýce a oženit se). Zbylé úkoly (poražení jiného piráta, získání šlechtického titulu, nalezení legendárního pokladu Inků, přepadení kolony se stříbrem a konvoje s pokladem) už mi připadaly mnohem tématičtější a ke pirátské tématice vyloženě sedly. Kromě plnění hlavních úkolů můžete dostat úkol i od některého z guvernérů nebo si lze v krčmě koupit mapu s pokladem. Velkou část hry pak strávíte tím, že budete při proplouvání sledovat různé ostrovy a výčnělky z pevniny, díky nimž byste dokázali určit, kde se daný poklad nachází. Většinu herního času pak vyplníte hledáním nepřátelských lodí, soubojemi s nimi a dobýváním přístavů. Na ty můžete zaútočit buď po moři nebo po zemi, ale pokud můžete, raději se do pozemního útoku vůbec nepouštějte. Boje na souši jsou pomalé a i když se budete snažit využít terénu pro krytí svých jednotek, můžete při nich utrpět (zvlášť pokud obránci nasadí kavalérii) značné ztráty. V Pirates! Gold je celkově výhodné vsadit spíše na rychlost než na sílu. Pokud si vyberete větší lodě, uvezete sice více posádky, děl i kořisti, ale při plavbě mělkou vodou riskujete potopení a pokud poplujete do protivětru bude vaše loď zoufale pomalá. A k čemu vám je velká palebná síla, když vás v boji dvou lodí soupeř předčí svou pohyblivostí a vy pak máte problém ho vůbec zasáhnout.

Kromě netématičnosti poloviny hlavních úkolů mi na hře bohužel vadily ještě další věci. Několikrát se mi stalo, že jsem nepřátelského velitele porazil v poslední možné chvíli, takže mně zbývalo posledních pár pirátů, kterým se vzdalo několik set nepřátelských vojáků. V jednom extrémním případě dokonce došlo na to, že mému poslednímu muži se vzdalo přes tři sta obránců přístavu. Stejně tak mi nesedělo to, jakým způsobem bylo nejsnazší udržet vaši posádku šťastnou. Míra její spokojenosti totiž závisí na jejím počtu a velikosti vaší kořisti. Takže pokud byla posádka nespokojená, stačilo zaútočit na nějaký dobře bráněný přístav, ztratit při tom třeba šedesát mužů, nezískát vůbec žádnou kořist a hned se posádka stala šťastnou. Tohle mi zkrátka nelíbilo. Také mi trošku vadil nevyužitý potenciál obchodování. Můžete se sice zkusit živit nakupováním a prodejem zboží, ale je to strašné pomalé a neúčinné, protože pak stačí přepadnout jednu bohatou obchodní loď a vyděláte víc peněz, než když to budete zkoušet poctivě. Na druhou stranu se hra jmenuje Pirates, takže se dá očekávat, že vaše kariéra by měla být zaměřena spíše tímto směrem.

Pokud si chcete na Mega Drive zahrát hru s otevřeným světem, jsou Pirates! Gold asi tou nejlepší volbou. Ale bohužel nepočítejte s nějakou neomezenou volností. Je sice možné zabývat se různými činnostmi, ale připravte se na to, že zaměřit se na šermířské souboje je zdaleka nejefektivnější způsob, jak se stát legendárním pirátem. A kvůli tomuto nevyužití potenciálu dávám hře stále krásných 85%.

Pro: Otevřený svět, věrnost historickým reáliím, hezká grafika, příjemný a tematicky hudební doprovod

Proti: Potenciál zůstal nevyužitý, netématické hlavní úkoly, divný způsob udržování spokojenosti posádky

+20

OutRun

  • SegaMS 80
  • SegaMD 70
V roce 1989 mě coby šestiletého caparta a moji o rok starší ségru vzali rodiče poprvé v životě do Prahy. Z výletu si moc nepamatuju, akorát to, že cestou zpátky jsme se já i sestra začali děsně škrábat a doktorka nám druhý den řekla, že jako dárek z hlavního města jsme si přivezli neštovice. Praha na mě napoprvé moc dobrý dojem neudělala a proto jsem se do ní ani o tři roky později moc netěšil. To jsem totiž netušil, jak zásadní pro mě druhý výlet do metropole bude.

Jednak se v Praze otevřel první McDonald's, který jsme jako správní venkovští balíci museli navštívit (ale to na mě dojem neudělalo). Mnohem zásadnější bylo, že tátovi se podařilo mámu ukecat a na hodinu mě vzal do videoherny. A tam jsem spatřil ráj na zemi. V té době jsme doma měli ZX Spectrum, na kterém jsme hráli na černobílé televizi Merkur a jeden kamarád měl Commodore 64. Jinak počítač doma nikdo neměl a ani ve škole žádný nebyl, takže to, co jsem uviděl v té herně, pro mě bylo jako návštěva jiné planety. Dodnes si vzpomínám, že nejvíc na mě zapůsobil automat, do kterého se sedlo dovnitř a skutečným volantem se v něm řídil jakýsi červený sporťák po silnici obklopené palmami. Neznaje angličtiny, nedokázal jsem si jméno té hry zapamatovat, ale věděl jsem, že to je nejúžasnější hra na světě a že ji musím mít.

Během pár let byly osmibity nahrazeny PC a já na hru úplně zapomněl. Když jsem se mnohem později začal zajímat o šestnáctibitové konzole, na hru jsem opět narazil a zjistil jsem, že se samozřejmě jedná o Outrun, jednu z nejlegendárnějších automatovek vůbec. Ihned jsem si hru v emulátoru pustil a nestačil se divit. Tohle, že se mi líbilo? Vždyť v té hře není žádný výběr auta, ani trati. Jen se zvolí jedna ze čtyř skladeb a jede se. Hráč usedne po boku sličné blondýnky za volant rudého Ferrari Testarossa a po tříproudé dálnici se vydá na výlet po Americe. Cestou musí stihnout projet včas pěti checkpointy a aby to nebylo zase až tak snadné, motají se mu do cesty jiná auta a náklaďáky. Před každým checkpointem se trasa rozdělí, takže na konci je možné dojet do pěti různých cílů. Každý úsek trati vede jinou krajinou a silnici můžou lemovat například různé kameny, billboardy, stromy, domky nebo jakési kamenné struktury. Všechny tyto překážky mají jediný účel a sice pokud do nich Ferrari narazí, udělá stylové salto a řidič i s blondýnkou z něj vypadnou na silnici. Pokud je hráč opravdu dobrý, do cíle se podívá za přibližně pět minut. Toť vše.

Když jsem si pouštěl Outrun v emulátoru pro Mega Drive, věděl jsem dobře, do čeho jdu. Jakožto zkušený veterán mnoha závodních her jsem si říkal, že pět minut se budu držet na silnici a vyhýbat se ostatním a za chvíli je hotovo. Jo, houbeles. Napoprvé jsem se nedostal ani k prvnímu checkpointu. Po několika jízdách jsem se dostal do čtvrtého úseku z pěti, ale dál ani omylem. Prostě jsem vždycky do někoho nebo do něčeho narazil a došel mi čas. A jelikož jsem chtěl vyzkoušet ještě spoustu dalších her, odložil jsem Outrun stranou na neurčito. Vrátil jsem se k němu až po několika letech, když jsem si koupil Segu Master System a Outrun byl jednou z devíti her, které jsem ke konzoli měl. Jelikož jsem v té době žádné jiné herní zařízení nevlastnil, mohl jsem se na hraní Outrunu více soustředit, takže po pár dnech se mi ho konečně podařilo zdolat.

Verze pro Master System a Mega Drive se mezi sebou liší jen minimálně. U Mega Drivu si lze v menu vybrat ze šesti různých obtížností, ale doteď jsem pořádně nepochopil, jaký je mezi nimi rozdíl. U Master Systemu žádné obtížnosti nejsou, prostě nastartujete motor a jedete vstříc dálavám. Pro Master System je na výběr pouze ze tří skladeb a grafika je o něco jednodušší. Při nehodě se sice Ferrari rovněž převrátí, ale nikdo z něj nevypadne. Na druhou stranu je jednodušší grafika v tomto případě výhodou. U Mega Drive se některé úseky trati projíždí za soumraku, který je vyřešen fialovými pruhy na obloze. A ty když začnou rychle kmitat před očima, tak se dá jen těžko soustředit na jízdu. Stejně špatně se mi koukalo na kamenné struktury, které se v jiné části trati míhaly podél silnice. Nic z toho ve verzi pro Master System není (kamenné struktury sice podél silnice jsou, ale neboli z nich oči). Hudební kvalita je pochopitelně na straně Mega Drive. Doprovod tvoří čtyři poměrně dlouhé skladby, z nichž jednu bych označil za lepší průměr a dvě za vyloženě slabé. Oproti tomu skladba Passing Breeze podle mě patří do zlatého fondu počítačových her.

V dnešní době budete asi těžko hledat důvod, proč si Outrun zahrát. Pokud by se psala devadesátá léta a vy doma měli jen pár her, asi byste měli Outrun dojetý do všech pěti cílů, ale když si můžete zahrát cokoliv, co na Mega Drive a Master System vyšlo, maximálně si Outrun vyzkoušíte, ale myslím si, že kvůli poměrně vysoké obtížnosti ho záhy odložíte. Každopádně pokud byste o něm skutečně přemýšleli, sáhněte raději po verzi pro Master System. Sice hůře vypadá, ale lépe se hraje. A to je podle mě důležitější.

Pro: Hezké animace v cíli po dokončení, skladba Passing Breeze, Outrun je zkrátka klasika

Proti: Z některých grafických efektů bolí oči, moc dlouho nevydrží

+20

Ristar

  • SegaMD 80
Ristar je povedená, ale v rámci platformy Sega Mega Drive trochu zapadlejší plošinovka. Ačkoliv původní nápad vychází ze série Sonic, hra nemůže být odlišnější. Hlavním rozdílem je výrazně pomalejší tempo. Přes rozlehlé a zamotané úrovně se prochází s rozvahou a je vhodné i propátrávat všechna místa, hledat skrytá zákoutí a předměty. Dokonce se lze dostat do tajných úrovní s časovým limitem, ale přiznám se, že mi jejich hledání moc nešlo.

Originálním prvkem je možnost uchopování. Je možné sbírat předměty, chytat nepřátele nebo se přidržovat překážek a různých pohyblivých prvků. I boj je díky tomu dost jiný než běžné střílení nebo skákání na hlavu. Pochválit musím i různorodost jednotlivých planet / úrovní, od změn grafiky, po naprosto odlišné vodní nebo sněhové úrovně. Také grafické zpracování se nemá za co stydět a pěkně využívá možností platformy. Za zmínku rozhodně stojí souboje s bossy, které jsou zajímavé a pokaždé odlišné. Celkově hře nemám moc co vytknout, jde o příjemné překvapení a velmi dobrou plošinovku.
+19

Shadowrun

  • SegaMD 90
Svět Shadowrun je svým pojetím poněkud neobvyklým mixem kyberpunku a fantasy. Svůj původ má ve stolním RPG a spousta uživatelů této databáze měla nejspíš příležitost zahrát si hru Shadowrun Returns nebo některé z jejich pokračování. Ale už méně uživatelů nejspíš ví, že první videoherní adaptace vznikly už v první polovině devadesátých let na konzole Super Nintendo a Sega Mega Drive. A ačkoliv hry nesou stejný název, jedná se o dva diametrálně odlišné tituly, které, zcela jinak vypadají, ale hlavně se naprosto odlišně hrají. A verzi Shadowrun pro Sega Mega Drive bych vám teď chtěl trochu více přiblížit.

Shadowrun je naprosto typické akční RPG, v němž na svou postavu a potažmo celý svět shlížíte z ptačí perspektivy. Hra vás zavede do Seattlu a děj se odehrává v roce 2058. Váš hrdina Joshua se prostřednictvím obrazovky stal svědkem smrti svého bratra a proto se vypravil do Seattlu, aby vypátral, kdo je za to zodpovědný. Po příjezdu zjistí, kde jeho bratr Michael naposledy bydlel, ale bohužel nemá dostatek peněz, aby mohl zaplatit za bratra poslední činži. Proto mu trpaslík, který hotel vlastní, poradí, aby zašel do blízkého baru a tam se zeptal pana Johnsona na práci. A právě v plnění zakázek, chcete-li runů, jak se v této hře nazývají, se skrývá hlavní jádro celé hry.

Hra se odehrává v celkem sedmi různých částech Seattlu, z nichž v pěti čtvrtích je možné nalézt bar, v jehož zadní části se ukrývá některý z Johnsonů. Ale kdo to vlastně ten pan Johnson je? Je to de facto obecné pojmenování zprostředkovatele, jemuž někdo zadá práci, která není tak úplně legální a on pak sežene některého Shadowrunnera, který onu práci bez zbytečných otázek vykoná. A takovým Shadowrunnerem se v této hře stanete právě vy. Na začátku si zvolíte, jaké bude mít Joshua zaměření. Může být buď samurajem (bojovník pro boj na blízko i na dálku), deckerem (hacker) nebo šamanem (kouzelník). Počátečním výběrem určíte, v jakých vlastnostech a dovednostech bude Joshua vynikat a jaké bude mít počáteční vybavení. Není ovšem problém rozdělováním bodů karmy udělat ze samuraje deckera nebo ze šamana samuraje. Nikdy se vám ovšem nepovede udělat ze samuraje či deckera šamana, protože tyto dva charaktery nemají žádné magické předpoklady a proto se jim nedají body karmy do kouzlení a magie vůbec rozdělovat.

Co to vlastně ta karma je? Karma v této hře nahrazuje body zkušenosti. Nejčastěji ji získáváte za plnění zakázek pro jednotlivé Johnsony. Za nejjednodušší zakázky dostanete jeden bod, za ty nejnáročnější je pak možno získat až šest bodů. Karma se vám postupně hromadí, a když se pak jdou vaše postavy vyspat, můžete body karmy přerozdělit mezi různé vlastnosti a dovednosti. Rozdíl je v tom, že vlastnosti jsou obecné a patří mezi ně například život, síla, rychlost, charisma, inteligence, atd. Zatímco dovednosti už mají konkrétnější zaměření. Mezi dovednosti patří boj na blízko, boj s konkrétním typem střelné zbraně (pistole, brokovnice, samopal), vyjednávání, reputace, kouzlení či práce s počítači. Zajímavé rovněž je, že zatímco vylepšení konkrétní vlastností stojí vždy o jeden bod karmy víc, než jaká je vaše aktuální úroveň (např. pokud máte sílu 3 a chcete mít sílu 4, bude vás to stát 4 body karmy), tak do vylepšení dovednosti musíte zainvestovat dvakrát víc bodů karmy, než je vaše současná úroveň (např. pokud chcete zlepšit boj na blízko ze 4 na 5, musíte investovat 10 bodů karmy).

Ještě se na moment vrátím k zakázkám. Těch je celkem sedm typů a v závislosti na Johnsonovi, který vám je zadává, mají různou obtížnost a získáte za ně různé množství nuyenů (což je herní měna) a bodů karmy. Na začátku hry tak nejčastěji budete plnit zakázky pro prvního pana Johnsona, jenž po vás nejčastěji žádá, abyste odněkud někam přinesli zásilku nebo abyste někoho doprovodili jakožto bodyguardi. Za to dostanete přibližně 50 nuyenů a 1 bod karmy. Dalšími dvěma typy zakázek je pobíjení ghoulů nebo vybíjení členů jednoho ze tří místních gangů. Dále tu máme proniknutí do jedné z pěti budov, kde máte buď najít konkrétní balíček nebo pomoci zaměstnanci dané společnosti, aby ji s vaší asistencí nadobro opustil. Jelikož jsou budovy velice dobře střeženy a zabezpečeny, tak za tuto prácičku už můžete inkasovat kolem 4000 nuyenů a získat 6 bodů karmy. A poslední jsou pak zakázky v Matrixu, za než je možné získat až 6000 nuyenů plus peníze, které utržíte za prodej dat, která jste z Matrixu stáhli.

Matrix je v Shadowrunu pro Segu vlastně taková hra ve hře. Pokud hacknete nějaký počítačový terminál, zobrazí se vám jednotlivé uzly, které se budete snažit pomocí různých programů obejít nebo je porazit. Více se o něm rozepisovat nebudu, protože já sám jsem ho moc nevyužíval a jak se ovládá jsem pořádně pochopil až ke konci hry po přečtení návodu na internetu. Každopádně v Matrixu lze vydělat nejvíce peněz z celé hry, které ale většinou utratíte za lepší vybavení pro vašeho hackera. Pokud se mu vůbec nebudete chtít věnovat, dá se hra v klidu dohrát i bez toho. Na většinu nejlepších zbraní, zbrojí i kybernetických vylepšení pro vaše postavy vám budou bohatě stačit peníze, které získáte za "osvobozování zaměstnanců" a "hledání balíčků" ve střežených budovách.

Herní doba se pohybuje kolem 15 hodin, z nichž hlavní příběh vám ukousne pouze kolem tří hodin a zbytek strávíte plněním zakázek. Hlavní dějová linka mě nadchla tím, že v této hře nebudete zcela výjimečně zachraňovat svět, ale budete se pouze snažit zjistit, kdo zavinil smrt vašeho bratra, abyste se dotyčné osobě nakonec pomstili. S tím vám může pomoci až deset dalších Shadowrunnerů, z nichž dva si budete moci za pár stovek najmout na jednu zakázku. A nebo pokud jim zaplatíte desetkrát více, můžete si je najmout natrvalo. Na Shadowrunu se mi moc líbí to, že body karmy získáváte pouze za splnění zakázky. Nezáleží tedy na tom, jestli jste strážné v budově zabili, ukecali je, nebo jste kolem nich proklouzli a nebo jestli jste v Matrixu vyřadili kamerový systém. Prostě u těchto náročnějších zakázek je jen na vás, jakým způsobem je budete plnit.

Zpočátku vám možná může hra připadat těžká, zvláště proto, že pokaždé, když potkáte nepřátelský charakter, vaše postava zpomalí, takže boj je prakticky nevyhnutelný. Ale pokud investujete nějaký ten čas a peníze, abyste si zvýšili svou rychlost na maximální hodnotu 6, najali si natrvalo nějakého Shadowrunnera a vybavili sebe (a pokud možno i jeho) nejlepší pistolí a jednou z nejsilnějších zbrojí, které jsou za přijatelný peníz dostupné v obchodě v počáteční lokaci, obtížnost se zásadně sníží. Shadowrun bych celkově označil spíše za lehčí hru. Ukládat lze mimo budovy kdykoliv a Joshua ve hře ani nemůže zemřít. Vaše postavy, které se ocitnou bezvědomí, se dají přivést zpátky k životu použitím kouzla léčení či lékárničky a pokud se stane, že všechny vaše postavy skončí v bezvědomí, ocitnete se v seattleské nemocnici. Bude to sice stát 10% vašeho současného jmění (max. 5000 nuyenů), ale nepřijdete o žádné vybavení ani zkušenosti. Pokud jste ovšem plnili nějakou náročnější zakázku, ta je automaticky vyhodnocena jako neúspěšná.

Zakázky jsou náhodně generované, takže kupříkladu bodyguarda budete skoro vždy dělat z jiné počáteční lokace a jinam než minule a stejně tak i balíček se bude v budově pokaždé ukrývat na jiném patře a v jiném trezoru. Bohužel počítač na vyřazení kamer se bude vždy nacházet na tom samém místě a jelikož je budov pouze pět, brzy je i navzdory jejich solidní rozlehlosti budete znát jako své boty. A v tom je právě největší problém hry Shadowrun. Po jisté době je dost repetitivní. De facto budete plnit mise, které se podobají jako vejce vejci, na stále těch samých místech. Další nevýhodou je pak to, že pokud chcete svou postavu pořádně vylepšit, je nejsnazší plnit stále dokola ty nejjednodušší mise hned pro prvního pana Johnsona. Je za ně sice jen 1 bod karmy, ale většinou jsou splněné za nějakých 45-60 vteřin a nepodstupujete při nich prakticky žádné riziko. Takže zatímco za "osvobozování zaměstnance" sice získáte 6 bodů, bude vám tento úkol trvat přibližně 10-15 minut, což je čas, za který stihnete splnit zhruba 12 nejjednodušších zakázek, a tím získat dvakrát víc bodů karmy.

Shadowrun je akční RPG, jakých najdete na šestnáctibitových konzolích jen velmi málo. Má vynikající systém karmy, odehrává se v netradičním prostředí a díky deseti různým společníkům a náhodně generovaným zakázkám je hraní hry pokaždé trochu jiné. Pokud vám nevadí, že po čase může být hra značně repetitivní (na druhou stranu, které RPG z první půlky devadesátek není), rozhodně jí dejte šanci.

Pro: Skvělý systém karmy, zajímavé a neokoukané prostředí, jedno z mála RPG, v němž nezachraňujete svět

Proti: Značná repetivnost, z časového hlediska je nejvýhodnější plnit nejsnazší zakázky

+19

Golden Axe

  • PC 80
  • SegaMD 70
Na Golden Axe jsem poprvé narazil počátkem devadesátých v jedné maringotce s automaty, která tenkrát nesměla chybět na žádné pouti. S kamarádem jsem do přístroje naházeli celé kapesné a ačkoliv jsme neměli s podobným typem her moc velké zkušenosti, dostali jsme se díky penězům až k závěrečnému bossovi. Tam nám ale došli finance a přestože našemu počínání přihlížela skoro celá herna, nikdo nám nechtěl těch pár korun, které jsme potřebovali k vítězství, půjčit. Hra tedy zůstala nepokořena. Brzy poté koupili rodiče kamarádovi první PC a na něm pochopitelně nemohlo Golden Axe chybět. Nicméně ani tady jsme se na závěrečné titulky nikdy nepodívali. Naši se na PC zmohli až na úplném konci devadesátek, kdy už jsem si na tuto legendární rubačku ani nevzdechl. Dohrát Golden Axe se mi nakonec povedlo až o dvě desetiletí později na konzoli Sega Mega Drive Mini.

Golden Axe spatřilo světlo světa v roce 1989 na automatech a velmi záhy se dočkalo portu na konzoli Sega Mega Drive. Ta si ostatně dávala za cíl přenést hráčům zážitek z heren na televizní obrazovku, o čemž svědčí i fakt, že původně byla tato konzole prodávána se hrou Altered Beast, což je další automatová rubačka. V Golden Axe si můžete vybrat, zda si chcete zabojovat v aréně nebo zda chcete projít příběhem. Souboje v aréně jsou ale celkem o ničem a je hodně znát, že do hry byly přidány, jen aby se neřeklo.

Příběh je na poměry žánru celkem standardní klišé, ale svému účelu poslouží. Padouch jménem Dark Adder (neplést s postavou z komediálního seriálu Black Adder) obsadil hrad ve vaší zemi a zajal krále a princeznu. Vy si vyberete jednoho ze tří bojovníků a vydáte se křivdu napravit. K dispozici jsou tři postavy, které se liší silou a magickými schopnostmi. Každý těm postavám říkal jinak, ale my jsme je označovali jednoduše jako trpaslík, ženská a chlap (tomu někdo říkal barbar a v anglické recenzí jsem se dokonce dočetl, že to má být údajně elf). Příběh je sice celkem stručný, ale jelikož je předkládán v malých dávkách mezi jednotlivými kapitolami, působí jako příjemné doplnění vašeho putování, což oceňuji. Rovněž se mi líbilo, že v Golden Axe se objevují menší dráčci, na nichž občas přijede některý z nepřátel, po jehož sražení si šupinatce může osedlat hráčem ovládaný charakter.

A co pochválit dál? Bohužel skoro nic. Hra je zoufale nenápaditá. Vaším hrdinům budou putování komplikovat všehovšudy čtyři druhy nepřátel. Říkejme jim kostlivec, ženská, plešoun s řemdihem a týpek s kyjem v kožené čapce. Nikdy jsem ovšem nepřišel na to, čím se mezi sebou jednotliví nepřátelé liší. Akorát se při vašem putování bude měnit barva zbroje, což značí, že jste narazili na jejich obtížnější variantu. Podobně jsou na tom i bossové. To jsou jednoduše velcí chlápci s mečem, kladivem nebo sekerou. Závěrečný boss ovládá alespoň pár kouzel, ale jinak jsou ostatní opět v podstatě zaměnitelní.

A jdeme kritizovat dál. Na můj vkus má Golden Axe dost pomalé tempo. Ano, je to zhruba na úrovni již zmíněného Altered Beast, ale nutno podotknout, že novější rubačky na Segu jsou mnohem svižnější nebo tak minimálně působí. Moc dobře na tom není ani délka hry, kdy do tváře hlavnímu zaporákovi lze pohlédnout za zhruba 30 minut, a hra tím pádem končí ve chvíli, kdy se hráč dostal pořádně do tempa. Dále se mi nelíbily skoky. Těch je sice jenom pár, ale tolerance je při nich dost nízká, takže je solidní šance, že při hraní ve dvou se alespoň jednomu podaří minimálně jednou spadnout a ztratit tak zbytečně život(y). Poslední, co se mi na Golden Axe nelíbí, je to, že údery je možné zasáhnout vašeho spoluhráče, což se s ohledem na to, že rozsah vašich zbraní je obstojný, děje až nezdravě často. Nemůžu si pomoct, ale Golden Axe se i díky tomu hraje na Sega Mega Drive ve dvou hráčích hůře než třeba první dva díly Streets of Rage nebo Teenage Mutant Ninja Turtles: Hyperstone Heist.

Hudební doprovod se mi líbí a ke hře vyloženě sedí. Grafika je na dobu vzniku velmi solidní, ale je znát, že Golden Axe vyšel v prvních letech existence Segy a rubačky z pozdějších let vypadají většinou mnohem lépe.

Golden Axe je podle mě nejlepší rubačka, jaká kdy na PC se systémem DOS vyšla. Jenže řekněme si upřímně, napadá někoho kromě The Simpsons: Arcade Game ještě nějaká další? Na Segu Mega Drive ovšem vyšlo z tohoto žánru velmi mnoho her (kolem třiceti) a je mezi nimi hned několik kousků, které strčí Golden Axe do kapsy a na této konzoli podle mě nepatří Zlatá sekera ani mezi nejlepší 3.

Pro: Lepší rubačka pro MS-DOS neexistuje, tři rozdílné postavy, osedlatelní dráčci

Proti: Pomalejší tempo, možnost zasáhnout spoluhráče, skoky

+19

Shinobi III: Return of the Ninja Master

  • SegaMD 90
V první půlce devadesátých let probíhala asi nejzajímavější válka konzolí v celé herní historii. Na jedné straně stálo Super Nintendo Entertainment System a na straně druhé Sega Mega Drive. A jelikož po boku Maria stanuly těžké váhy typu Linka nebo Donkey Konga, nezbylo Sonicovi nic jiného, než povolat do boje samotného ninja mastera Joea Musashiho.

Joe je hlavním hrdinou série akčních plošinovek Shinobi. Shinobi III: Return of the Ninja Master je čtvrtým dílem v sérii a třetím dílem, který vyšel na konzoli Sega Mega Drive a dle mnohých názorů se jedná o díl nejlepší. Joe je totiž naprostý borec. Umí běhat, skákat jednoduché i dvojité skoky, odrážet se od zdí a zachytávat se stropu. Svoje nepřátele ničí na blízko i na dálku. V jeho repertoáru najdete údery, kopy, házení jednoho nože i několika nožů najednou nebo může váš ninja master využít jeden ze čtyř silných speciálních útoků. A pokud se "nabije", dokáže (až do prvního zásahu od protivníků) střílet i ohnivé projektily a do nepřátel sekat mečem. A kdo že to vlastně měl tu drzost se Joeovi postavit? Zločinecká organizace Neo Zeed, která pod vedením Shadow Mastera neváhá využít své bojovníky ninja, vojáky a dokonce i podivné genetické experimenty, aby opět přivedla svět na pokraj záhuby. Ale jak už jsem napsal, Joe je zkrátka borec a s vaší pomocí tomu samozřejmě zabrání.

Pokud se rozhodnete Joeovi pomoci, čeká vás sedm levelů plných nepřátel a k tomu navíc dvě akční mezihry. V první se budete řítit krajinou na cválajícím koni a v druhé na vás čeká projížďka na jakémsi speciální motorovém surfu. Aby to nebylo tak snadné, tak v obou případech na vás budou samozřejmě útočit zástupy ninjů. Levely jsou vcelku nápadité, takže se můžete těšit na to, že během svého putování navštívíte lesy, jeskyně, podivné laboratoře, hořící krajinu a proletíte se i ve vzducholodi. Většina lokací má spíše horizontální charakter, ale připravte se i na několik lokací, které jsou spíše vertikálního rázu. Na konci každé úrovně na vás bude pochopitelně čekat boss. Ti jsou většinou dosti velcí, tuzí, nepříjemní a často i poměrně originální (obří mozek nebo co to vlastně je, bytost, která se nápadně podobá andělovi či mechanický drak).

Obtížnost hry bych označil jako férovou. První level je spíše rozkoukávací, v dalších čtyřech už začíná celkem solidně přituhovat a pravá legrace nastává v posledních dvou úrovních, kdy v jedné přeskakujete z jednoho padajícího kamene na druhý a v druhé je všudypřítomná elektřina, takže si musíte dávat dobrý pozor na každý váš pohyb. Ale obě úrovně se dají s dostatečným množstvím praxe a trpělivosti zvládnout. Ale počítejte s tím, že bez emulátoru není možné hru žádným způsobem ukládat, ani zde nenaleznete žádné kódy pro jednotlivé úrovně, takže abyste ji úspěšně dokončili, bude vás to stát nemálo úsilí.

Na závěr bych rád napsal něco málo k audiovizuálnímu zpracování. Hudební doprovod dobře podbarvuje dění na obrazovce a ke hře skvěle sedí. Na druhou stranu se nejedná o žádné geniální melodie, které by vám v hlavě zněly ještě dva dny po dohrání hry. Grafické zpracování je oproti tomu opravdu dokonalé. Je znát, že v době vydání Shinobi III byla Sega Mega Drive na trhu již pět let, takže autoři hry velice dobře věděli, co konzole dokáže. Škála pohybů vašeho ninjy je vskutku pestrá a navíc naprosto plynulá. Pozadí jsou dostatečně nápaditá a krásně nakreslená, takže mnoho lokalit vám uvízne v paměti i po dohrání hry. Les tak působí téměř až poklidným dojmem, laboratoř vypadá zlověstně, její podzemí skoro až strašidelně a hořící les pro změnu znepokojivě. Akční mezihry jsou dynamické a plné různých drobných detailů. Zkrátka po vizuální stránce se podle mě jedná o jednu z nejhezčích šestnáctibitových her.

Nejslavnější válka konzolí v historii nakonec skončila bez jasného vítěze a velkou zásluhu na tom, že z ní Sega odešla se vztyčenou hlavou, má bezpochyby i Joe Musashi. Pokud někdy dostanete chuť na pořádnou akční plošinovku, určitě si Shinobi III: Return of the Ninja Master zahrajte. Ale připravte se na to, že tahle hra vám nic nedá zadarmo.

Pro: Vyvážená obtížnost, krásná grafika, solidní variabilita útoků

Proti: Nic podstatného mě nenapadá

+18

Shining in the Darkness

  • SegaMD 80
Na šestnáctibitové konzole vyšlo jen velmi málo dungeonů. Hlavním důvodem bude nejspíš to, že pomocí konzolového ovladače se tento typ her ovládá poměrně těžkopádně. Na Super Nintendo tak vyšel třeba Dungeon Master nebo Eye of the Beholder, ale přestože se na počítačích jednalo o pecky, na SNESu žádný velký úspěch nezaznamenaly. Přesto na Super Nintendo i Segu Mega Drive vyšlo pár původních dungeonů. A jednomu z nich, který vyšel exkluzivně na Mega Drive, bych se teď chtěl věnovat.

Shining in the Darkness není úplně typický krokovací dungeon. Spíše se jedná o kombinaci dungeonu s JRPG. Vašemu hrdinovi tak vyberete pouze jméno, ale žádné jiné vlastnosti mu vybrat nemůžete a rovněž při postupu na vyšší úroveň probíhá zvyšování vašich statistik automaticky. To samé platí pro další dvě postavy (healer a kouzelnice), které se k vám průběhu vašeho dobrodružství přidají.

Ve hře najdete pouze tři lokace. Hrad, kde se občas dozvídáte nějaké nové informace. Vesnici, kde se můžete v hospodě vyspat (vyléčit se), ve svatyni oživit padlé hrdiny a uložit si hru a samozřejmě nechybí pár obchodníků se zbraněmi (jedním z nich je i trpaslík, jehož znáte ze hry Golden Axe) či alchymista, který vám prodá léčivé lektvary. Poslední lokací je pak rozsáhlý, několikapatrový labyrint, v němž budete trávit většinu času.

Souboje jsou naprosto typické pro většinu JRPG. To jest, že jsou náhodné, jsou na tahy a je jich mnoho. Opravdu mnoho! Opravdu velmi, VELMI mnoho!!! Klidně se může stát, že během deseti "kroků" narazíte na tři souboje. Je sice pravda, že si můžete aktivovat kouzlo Peace, které veškerá náhodná střetnutí dočasně odstraní, jenže to pak riskujete, že vám na konci hry budou chybět levely na poražení závěrečného bosse. Pozitivem může být to, že kromě úvodních zhruba 15 minut nemusíte ve hře v podstatě vůbec grindovat, protože díky obrovskému množství soubojů si dostatečnou úroveň udržíte při běžném bloudění po labyrintu. Obtížnost hry není nikterak závratná, přesto ke konci narazíte i na řadová monstra, která dokáží zabít některou z vašich postav jednou ranou, a to bez ohledu na úroveň či zdraví vašich hrdinů. Jinak počítejte s tím, že v labyrintu sice narazíte na několik míst, od nichž budete moci své putování příště zahájit, ale těch je zoufale málo (asi čtyři), takže ta samá patra a ty samé lokace budete procházet znovu a znovu.

Velmi dobře se povedlo zpracovat ovládání celé hry. Šipkami do stran se pouze otáčíte, úkroky do stran neexistují. Po stisknutí tlačítka pak vyskočí přehledné menu, kde si můžete při boji vybrat z útoku, ústupu, kouzlení a použití předmětu. Pokud nebojujete, slouží zbylé dvě ikony pro předávání předmětů a navlečení vybavení. Inventáře postav jsou velice malé. Každá postava unese pouze osm předmětů, jenže ve hře neexistují žádná extra políčka na vybavení, takže čtyři části výstroje, které má hrdina na sobě (zbraň, zbroj, štít a helma) zaberou dobrou polovinu inventáře. A několik zbylých míst musíte vyhradit pro několik předmětů, které musíte nosit u sebe, aby se zpřístupnily určité části labyrintu.

Pokud jste fanoušky klasických dungeonů, bude pro vás Shining in the Darkness asi lehkým zklamáním. V labyrintu totiž nenajdete žádná skrytá tlačítka, tajné průchody nebo hádanky, které čekají, až je rozlousknete. Narazíte zde pouze na plošinky, které vás otočí jiným směrem a na propadliště do nižších pater. Variabilita monster není nikterak vysoká. Odhadl bych to tak na 15-20 druhů, které se vyskytují v několika barevných provedeních. Pokaždé, když potkáte monstrum, které již znáte, ale uvidíte, že má jiné jméno a barevné provedení, znamená to, že bude mít vyšší úroveň a obvykle bude umět i nějaký nový, nehezký útok.

O příběhu asi ani nemá smysl psát, ten totiž prakticky neexistuje. Zkrátka král vás poslal do labyrintu zachránit princeznu. Ta se tam bůhvíproč vypravila s vaším otcem a spolu byli zajati hlavním záporakem, kterého budete muset porazit. Grafické zpracování je poměrně solidní. Nečekejte žádné zázraky, ale ani nic, z čeho by vám začaly krvácet oči. S hudbou je to už poněkud horší. Ve hře je totiž pouze pět smyček. Po jedné v hradu, ve vesnici a u obchodníků, což by nebylo tak strašné, protože tam tolik času trávit nebudete. Horší je to se zbylými dvěma. Hudba v dungeonu se po každém souboji spustí znovu od začátku, takže úvodních 10 vteřin smyčky v kombinaci s úvodními 20 vteřinami hudby, jež doprovází souboje, budete poslouchat stále dokola.

Pokud jste dočetli až sem, tak se asi ptáte, proč proboha dávám hře, která nemá žádný příběh, kde procházíte stále dokola ty samé lokace a bojujete v podstatě s těmi samými příšerami, navíc za doprovodu otravné hudební smyčky, tak vysoké hodnocení? Protože mě to bavilo! Bavilo mě vstupovat do nového patra labyrintu a říkat si po prvním souboji, že teď už jde skutečně do tuhého. A potom s každým dalším průchodem tou samou lokací doslova cítit, jak vaše partička dobrodruhů sílí. Bavilo mě získávat nové úrovně stávajících kouzel a skupinku nepřátel smést silnější verzí ohnivé bouře. Zkrátka tahle hra má něco, co mě nutilo jít stále dál, dokud ten parchant Dark Sol na vlastní kůži nepocítil, kdo je tady pánem.

Shining in the Darkness není dokonalá hra. Ale pokud se vám zažere pod kůži, rádi jí těch dvacet hodin vašeho času věnujete.

Pro: Neobvyklý mix dungeonu a JRPG, uspokojivý pocit z pravidelného zvyšování úrovně hrdinů

Proti: Nic moc příběh, opakující se průchody labyrintem, po čase otravná hudba

+18

World of Illusion Starring Mickey Mouse and Donald Duck

  • SegaMD 85
Plošinovky patřily začátkem devadesátých let mezi nejoblíbenější videoherní žánry. Vždyť i Mario a Sonic, ikony dvou nejvýznamějších konzolí této éry, jsou původně hrdinové plošinovek. Proto se každá větší herní společnost snažila vytvořit nějakou vlastní ikonickou postavičku, která by se stala hlavním hrdinou další herní série. Kvalita těchto her je dost povážlivá, ale dají se mezi nimi najít i skutečné perly. Aby v žánru plošinovek udrželi krok s ostatními společnostmi, museli pánové ze Segy a Nintenda čas od času udělat i nějaké další hry s jinými postavami než jen s italským instalatérem a modrým ježkem. Nintendo tak například vytvořilo tři výborné hry s Donkey Kongem a Sega pro změnu vsadila na osvědčená jména a přivedla na světlo světa několik výborných her, jejímiž hlavními postavami byly postavičky od Disneyho. A jednou z nejlepších je hra World of Illusion.

Zápletka této hry je, jak je ostatně v tomto žánru tradicí, dosti jednoduchá. Když se Donald a Mickey připravovali na své kouzelnické vystoupení, objevil náhodou Donald v zákulisí tajemnou bednu. Když se rozhodl podívat, co se skrývá uvnitř, zničehonic zmizel a proto se Mickey rozhodl zjistit, co se stalo. Rovněž tedy nahlédl dovnitř a i on byl bednou pohlcen. Najednou se ozval hlas kouzelníka Peta, kterým našim hrdinům řekl, že oni dva patří na zemi mezi velké kouzelníky a on by chtěl zjistit, jestli by se mu dokázali vyrovnat v jeho vlastní říši.

Ta se skládá z celkem pěti světů. Konkrétně se jedná o magický les, jeskyni, podvodní svět, zemi sladkostí a na závěr navštívíte Petův palác. Mezi úrovněmi se proletíte na létajícím koberci nebo dokonce na špuntu od šampaňského. Na konci každé úrovně je samozřejmě připravený boss, po jehož poražení se před našimi hrdiny objeví truhla, v níž se skrývá nové kouzlo, které jim zpestří další putování. Hra je bez jakéhokoliv násilí, takže své nepřátele proměňují Donald a Mickey v kvítka, motýly a v moři na krevety. Největším lákadlem celé hry je to, že přibližně 25% průchodu se za jednotlivé postavičky liší. Podle mého názoru je průchod za Mickeyho o něco lehčí, protože při hraní za Donalda vás čeká více skoků vyžadujících dobrý postřeh a přesnost. Celkově je ovšem obtížnost nastavená velice nízko, takže se hra dá v obou případech dohrát na první dobrou.

Pokud hru dokončíte za obě postavy a máte po ruce kamaráda, můžete si vyzkoušet i kooperativní hru za obě postavy najednou. V této variantě vás čekají opět další nové části jednotlivých úrovní, ve kterých je na hráčích vyžadována jistá míra spolupráce. Ta většinou probíhá tak, že jedna postava vyleze druhé na ramena a vyšplhá se na místo, které by bylo normálně nedostupné. Postava, která je nahoře pak spustí dolů lano, po němž se následně spodní charakter vyšplhá. V nízkých průchodech, kterými se Donald jinak neprotáhne (asi kvůli velkému kachnímu zadku) jako první proleze Mickey, který poté chytí Donalda za ruku a s protažením mu pomůže. Hra za obě postavy najednou je nejdelší, ale zároveň nejobtížnější, protože například spouštění a chytání lana není moc přesné a tento úkon vyžaduje od obou hráčů dostatek trpělivosti.

Možná si říkáte, jak se autorům povedlo narvat tolik obsahu na jednu jedinou několikamegovou cartridge. Odpověď je jednoduchá. Hra je totiž velmi krátká. Pokud budete hrát sami, dá se celý průchod i s intrem a outrem zvládnout za nějakých 45 minut. V případě hraní ve dvou vás pak čeká dobrodružství lehce přesahující jednu hodinu. Hra neobsahuje žádný systém kódů, ani se nedá v průběhu ukládat, což ale s ohledem na již zmíněnou jednoduchost není ani zapotřebí.

Na závěr jsem si jako obvykle nechal audiovizuální zpracování, které je jednoduše vynikající. Hudbu tvoří více než 20 skladeb, které ke každému prostředí vyloženě sedí a kupříkladu motiv, který hraje v Petově paláci dává jasně tušit, že velké finále se už blíží. A tak by to podle mě mělo být ve všech hrách. Rovněž grafická stránka je nádherná a na hře je znát, že pánové ze Segy už měli s konzolí bohaté zkušenosti a velice dobře věděli, co si můžou dovolit.

Pokud si chcete zahrát nějakou jednodušší plošinovku, v níž třikrát nezemřete hned v úvodní obrazovce, vyzkoušejte World of Illusion. Hra je sice krátká, ale na druhou stranu vás za každou postavu čeká trochu jiné dobrodružství. A pokud vlastníte Segu Mega Drive nebo Segu Mini, vyzkoušejte si hru ve dvou třeba s vaším potomkem. Určitě se budete bavit.

Pro: Průchody za jednotlivé postavy se liší, výtečná grafika i hudba, jednoduchost

Proti: Hra je krátká, pomalejší pohyb postav, jednoduchost

+18

Castle of Illusion Starring Mickey Mouse

  • SegaMD 80
V prvních letech své existence se Sega Mega Drive zaměřovala na to, aby dokázala co nejlépe přenést zážitek z automatových heren mezi hráče herních konzolí. Vznikaly proto konverze slavných automatových hitů jako Golden Axe, Altered Beast, Strider, Space Harrier II nebo Afterburner. Jenže aby se Sega dokázala v prodejnosti vyrovnat svému největšímu rivalovi Nintendo Entertainment System, bylo zapotřebí začít se zaměřovat i na mladší publikum a vydávat hry z žánrů, v nichž dominovalo Nintendo. A jelikož jedním z nejoblíbenějších žánrů počátku devadesátých let byly plošinovky, musela Sega nutně rozšířit své portfólio. Spojila proto své síly se společností Disney a vytvořily jednu z prvních pořádných plošinovek pro Segu Mega Drive - Castle of Illusion Starring Mickey Mouse.

Jednoho dne se Mickey procházel s Minnie po lese, když vtom se z nebe na koštěti snesla čarodějnice Mizrabel a nebohou Minnie unesla. Mickey se vydal ji pronásledovat a dorazil až k hradu, před kterým mu starý muž oznámil, že Mizrabel závidí Minnie její krásu a chce si s ní vyměnit podobu. Aby tomu Mickey zabránil, musí se vypravit do hradu plného iluzí, kde musí získat sedm drahokamů. Pomocí nich vytvoří duhový most, po němž přejde do věže, ve které čarodějnice sídlí. Vpravdě epesní příběh, že? Ale řekněme si upřímně, že od plošinovky vytvořené navíc pro mladší publikum se asi nic složitějšího čekat nedalo.

Mickeyho v hradu čeká několik dveří, za nimiž se vždy ukrývá nová iluze. Celou hru tvoří pět úrovní, které jsou rozděleny na několik kratších úseků. Se slavným myšákem tak postupně projdete magický les, zemi hraček, bouřkovou úroveň, knihovnu a poslední úrovní je pak samotný hrad. V rámci magického lesa na hráče čeká pavučinová úroveň, v bouřkovém levelu jakýsi starobylý chrám a v knihovně se dá vlézt do láhve od mléka, v níž se ukrývá země sladkostí. Zajímavý úsek je na hráče připravený v zemi hraček, kde v jedné pasáži se několikrát vymění podlaha se stropem a hráč si tak (podobně jako v poslední úrovni Castlevanie: Bloodlines) může vyzkoušet, jak se hraje plošinovka vzhůru nohama.

Mickeymu jeho záchranu pochopitelně komplikuje celá řada nejrůznějších nepřátel, které může likvidovat buď na blízko nebo na dálku. Při útoku na blízko jim Mickey jednoduše skočí svým zadkem na hlavu, což má za následek, že následující skok je o něco vyšší. Tímto způsobem se dá dostat do některých míst, která jsou jinak nedostupná. Na dálku háže myšák po nepřátelích jablka nebo modré kuličky (na cvrnkání). Celkově bych obtížnost označil za nízkou a je dost pravděpodobné, že i na střední obtížnost hru dohrajete hned napoprvé. Bossové jsou většinou o ničem, protože útočí jen podle jednoho vzorce, který velmi brzy odhalíte, takže bossfighty nepředstavují žádnou větší výzvu. Lehčí obtížnost je vyvážena kvalitním designem jednotlivých levelů, které jsou dostatečně rozdílné, aby Castle of Illusion bavil i při opakovaném hraní.

Grafiku bych na jedné straně označil za lepší průměr a hra určitě nepatří mezi to nejhezčí, co lze na Sega Mega Drive spatřit. Na druhou stranu tvůrci hry v roce 1990 ještě netušili, čeho je tato konzole schopná a v rámci možností vytvořili vizuálně přitažlivou hru (hlavně pro mladší děti). Hudební doprovod je opravdu povedený a celou hru hezky podbarvuje. Melodie jsou s ohledem na cílovou skupinu spíše veselejší a optimističtější. Ani hudební doprovod bych neoznačil za naprostou špičku, ale ke hře vyloženě sedí a nijak neruší.

Castle of Illusion je příjemná plošinovka, která hráče zbytečně nefrustruje vysokou obtížností. Úrovně jsou dostatečně pestré, aby hráče motivovaly k opakovanému hraní. Grafika a hudba sice asi nikoho ze židle nezvednou, ale rozhodně ani neodradí. Pokud se řadíte mezi retro nadšence, je Castle of Illusion hra, kterou byste neměli minout.

Pro: Solidní variabilita prostředí, povedené audiovizuální zpracování, nízká obtížnost

Proti: Souboje s bossy, jsou o ničem, nízká obtížnost

+18

Sonic the Hedgehog

  • SegaMD 85
V roce 1990 měli pánové ze Segy problém. Ačkoliv měli konzoli, která svým výkonem výrazně předčila svého největšího konkurenta Nintendo Entertainment System, s prodeji to bylo naopak. Skoro 90% prodaných her a konzolí patřilo sedm let starému Nintendu. Proto se Tom Kalinske, který šéfoval americké divizi Segy, rozhodl pro několik razantních kroků, které měly poměry na trhu změnit. Jedním z nich bylo rozhodnutí, že Sega potřebuje maskota. Nejlépe nějakého, který ukáže, o co je konzole od Segy oproti svému největšímu rivalovi rychlejší. A tak se zrodil Sonic the Hedgehog. Tato hra udělala na vedení Segy tak mocný dojem, že se dokonce rozhodli nahradit Altered Beast, hru která se do té doby prodávala společně s každou novou konzolí, právě Sonicem.

Sonic je v podstatě klasická plošinovka, které se od soudobé konkurence odlišuje již zmíněnou rychlostí. Hru lze sice hrát i při pomalejším a opatrnějším postupu, kdy se hráč více soustředí na sbírání zlatých kroužků a prozkoumávání skrytých mist, kterých je v každém levelu hned několik, ale minimálně v prvních třech částech úvodní zóny Green Hill je znát, že tvůrci spíše zamýšleli, aby Sonic úrovněmi prosvištěl co možná nejrychleji. Je proto překvapivé, že od druhé zóny, se tempo sníží a ze Sonica se na několik úrovní stává v podstatě normální plošinovka.

Od Marble Zone výrazně přibyde nepřátel a rozličných překážek, které komplikují našemu modrému bodlináči život. Nesmí chybět nejrůznější pohyblivé plošinky, bodáky, láva a podobné klasické plošinovkové vychytávky. Pravé peklo ale nastane až ve čtvrté zóně, která se odehrává pod vodou. V ní nejen, že některé výtahy směřují přímo na bodáky, nepřátelé vyskakují na poslední chvíli ze země, skok na plošinku vede rovnou před vystřelující hlaveň, ale hlavně je zapotřebí se s naším ježkem čas od času nadechnout. To lze udělat buď jednoduchým vyskočením nad hladinu a nebo pokud se není možné včas z vody dostat, je třeba nalézt bubliny, které z vody stoupají a nadechnout se z nich. I ve zbylých dvou zónách je obtížnost spíše vyšší a k úspěšnému dohrání je zapotřebí buď dostatek cviku nebo hraní v emulátoru nebo na Sega Mega Drive Mini, kdy se lze hru uložit kdykoliv.

V Sonicovi je možné získat hned několik životů navíc. Buď se vám podaří přímo nějaký nalézt na některém skrytém nebo hůře dostupném místě nebo vám nový život přibyde za každých sto sebraných kroužků. Tady je ovšem potíž s tím, že pokud narazíte do nepřítele, přijdete naráz úplně o všechny. To má sice tu výhodu, že stačí mít jeden sebraný kroužek a Sonic vydrží další zásah, ale pokud se vám stane, že těsně před stovkou něco přehlédnete a rázem o všechno přijdete, může to mít neblahý vliv na vaši nervovou soustavu. Naštěstí se skoro v každé úrovni nachází několik různých monitorů, po jejíchž rozbití můžete získat deset kroužků, dočasnou nezranitelnost nebo štít, který sice po prvním zásahu zmizí, ale hráč alespoň neztratí žádné sebrané kroužky.

Boss je ve hře jediný a sice doktor Robotník. S ním se Sonic střetne na konci každé zóny. Souboje nejsou moc těžké, většinou stačí do doktora několikrát narazit a je po všem. Po každé zóně následuje speciální úroveň, v níž se Sonic ocitne v rotujícím labyrintu, ve kterém se nachází jeden ze šesti smaragdů chaosu. Tyto úrovně mi moc nesedly, protože jsem se v nich špatně orientoval a po chvíli se mi skoro motala hlava.

Grafika není špatná, ale nejvíce se mi líbila první zóna, která se odehrává ve venkovním prostředí. To samé platí i o hudebnim doprovodu. Skladbu, která hraje v Green Hill mám opravdu rád a obzvlášť se mi líbí její hardrocková předělávka, kterou lze nalézt na YouTube. Zbytek hry na tom není ani po grafické, ani po hudebním stránce rovněž vůbec špatně, ale na druhou stranu se podle mě nejedná o nic, co by nějak extra vybočovalo z šestnáctibitového průměru.

Sonic The Hedgehog je legenda, o čemž svědčí i fakt, že se dočkal velkého množství pokračování na všechny možné platformy. Hlavně je to ale hra, která zásadně pomohla dostat Segu Mega Drive na úroveň Nintenda a započala tím nejzajímavější konzolovou válku všech dob. A buďme za to rádi, protože díky ní vznikla na obě konzole spousta špičkových her.
+18

Streets of Rage

  • SegaMD 90
V průběhu videoherní historie zažívaly nejrůznější žánry své vzestupy, vrcholy a pády. Na začátku devadesátých let svůj vrchol zažívaly hry v angličtině označované jako beat 'em up, kterým se krásně česky říká mlátičky nebo rubačky. Domovem jedněch z nejlepších rubaček všech dob se pak stala konzole Sega Mega Drive. Ta si zpočátku vystačila s porty automatových pecek jako Altered Beast a Golden Axe, ale všem asi bylo jasné, že uzrál čas na nějakou vlastní původní hru. Tou se v roce 1991 stala Streets of Rage.

Streets of Rage vás zavede do blíže nespecifikovaného amerického města, které zcela podlehlo nadvládě gangů a jiné zločinecké chátry. Tři bývalí policisté se už na to nemohli dívat a rozhodli se ulice vyčistit. To vše se dozvíte z textového intra a zároveň je to veškerý příběh celé hry. S žádným dalším textem se už v průběhu hry nesetkáte a rovněž závěr je vyřešen asi pěti malými obrázky, které se ukážou v závěrečných titulcích. Ale řekněme si upřímně, že hrát rubačky kvůli příběhu je stejné jako se kvůli příběhu dívat na porno nebo jihoamerickou telenovelu.

Nejprve si samozřejmě zvolíte, za koho budete hrát. Na výběr je blonďatý karatista Axel Stone, černošský boxer Adam Hunter a rusovlasá judistka Blaze Fieldingová. V popisu je sice u každé postavy napsáno, jaký styl boje preferuje, ale v konečném důsledku je rozdíl mezi postavami minimální. Axel by měl být nejsilnější, Blaze nejrychlejší a Adam takový zlatý střed. Prostě klasika. Hra používá jedno tlačítko pro skok, druhé pro mlácení a třetí pro speciální útok. Přesto, že se veškeré útoky provádějí jediným tlačítkem, využívají postavy pro eliminaci nepřátel několik různých úderů, kopů, kopů s výskokem, chvatů nebo přehození přes hlavu.

Ve hře na hráče čeká celkem osm úrovní. První dvě se odehrávají ve městě a pak následují pláž, molo, loď, průmyslový areál, výtah a hotelové apartmá hlavního padoucha. Běžných nepřátel je celkem pět druhů a já jsem si je pro sebe pojmenoval jako sígr, pankáč, karatista, domina s bičem a žonglér. Každý z nich se vyskytuje v několika barevných provedeních, takže pokaždé když uvidíte známou postavu v nových barvách, můžete očekávat, že bude způsobovat větší poškození a víc toho vydrží. Na konci všech úrovní kromě sedmé se také připravte na souboj se závěrečným bossem. Jak už tu napsal Psyx, bossové jsou parchanti a souboje s nimi jsou pořádná výzva. Pokud je boss jeden, tak se časem dá vypozorovat nějaký vzorec, podle něhož útočí a tomu se pak přizpůsobit. Horší ale je, že v několika případech jsou bossové dva. Obzvlášť mi tekly nervy na konci pátého kola, kde je na konci potřeba porazit dvě karatistky. Jsou dotěrné, hbité a všude. I při hře na nejlehčí obtížnost mě dvojčata stála vždy nejméně dva životy. Aby toho nebylo málo, v posledním levelu si souboj se všemi bossy dáte ještě jednou. Když jsem hrál Streets of Rage poprvé a těsně před koncem jsem uviděl znovu dvojčata, neměl jsem daleko k zuřivému výkřiku.

Co se týče obtížnosti, tak na nejlehčí je hra celkem bez problémů dohratelná, ale už na normální se připravte na solidní výzvu. První čtyři úrovně jsou ještě v pohodě, ale v páté už začíná nepřátel povážlivě přibývat a už se zde střetnete s jejich silnějšími variantami. Naštěstí můžete několikrát během hry použít speciální útok. Po stisknutí tlačítka A se objeví policejní auto, z něhož policista na vaši pozici vypálí střelu z raketometu, která zasáhne všechny protivníky na obrazovce. Ve hře lze po rozbití některých objektů nalézt jablka, která vám částečně obnoví zdraví, případně maso, které vás "uzdraví" úplně. Občas se místo poživatiny objeví nějaká zbraň jako třeba železná tyč, baseballová pálka, nůž nebo láhev od piva. Tyto předměty vám pochopitelně ulehčí eliminaci nepřátel, ale počítejte s tím, že sígři je také umí zvednout a použít a dost často se s nimi přímo objeví. Speciální útoky si nemusíte šetřit do posledního levelu, protože ten se celý odehrává uvnitř hotelu, kam policie střílet nemůže. Asi na třech místech je možné nalézt život pro vaši postavu a stejně tak po získání 50 000 bodů se váš počet životů zvýší o jeden. Další život pak přibyde po každých dalších 100 000 bodech.

Grafika není úplně špatná, ale myslím si, že v roce 1991 na Segu Mega Drive vyšly i mnohem hezčí hry. Moc mě nenadchnul vzhled hlavních postav, které působí neostrým dojmem. Naopak se povedla pozadí v některých lokacích. Hodně se mi líbila úroveň odehrávající se na molu, v níž se noční město odráželo na mořské hladině, nebo osvětlené lodě v pátém levelu. Jestli v něčem Streets of Rage exceluje, pak je to hudební doprovod. Už skladba, která se ozve při spuštění hry je vynikající. Každou úroveň doprovází jiná skladba a jen těžko byste mezi nimi hledali vysloveně špatnou. Já vím, že hudba je otázka vkusu, ale já osobně považuji tento soundtrack za jeden z nejlepších, co kdy v počítačovém průmyslu vznikl.

I přes své stáří zůstává první díl Streets of Rage jednou z nejlepších her ve svém žánru. Pokud máte po ruce kamaráda, kteremu nevadí hrát 30 let starou hru, určitě si tuhle legendu alespoň vyzkoušejte, protože ve dvou hráčích je tahle hra pořád pecka. Druhý díl je sice kromě soundtracku ve všech ohledech lepší, ale já měl vždycky slabost spíše pro jedničku.

Pro: Hratelnost, vynikající soundtrack, skvělé ve dvou hráčích

Proti: Horší grafika postav, postavy se od sebe moc neliší

+17

Teenage Mutant Ninja Turtles: The Hyperstone Heist

  • SegaMD 80
Nedávno jsem se společně s kolegy z práce účastnil na chatě jednoho z nich něčeho čemu se dnes patrně říká teambuilding a čemu se v dobách mého mládí říkalo normálně chlastačka. A jelikož jsem vytušil, že by se mohla v pozdějších fázích večera hodit, přibalil jsem si do batohu svoji hacknutou Segu Mini. A skutečně, když už jsme zbyli poslední dva nejdrsnější, došlo i na hry našeho mládí. A solidní úspěch zaznamenala kromě jiných i hra Teenage Mutant Ninja Turtles: The Hyperstone Heist.

Želvy ninja patřily mezi fenomén mého dětství. Když se na začátku devadesátých let objevily poprvé v televizi, doslova jsme je žrali (i díky odporným, žlutým, super tvrdým žvýkačkám s obrázkem, ze kterých vás po dvou minutách usilovné snahy o rozžvýkání bolela celá huba). Kdybychom se k této hře dostali z kraje devadesátek, představovala by pro nás něco jako Svatý Grál. O třicet let později už se pouze jedná o příjemný doplněk "firemní akce".

Tahle hra má přesně toho ducha, jak si ho většina dnešních třicátníků a čtyřicátníků pamatuje z automatových heren. Vyberete si jednoho ze čtyř hrdinů a pak už jen jdete zleva doprava a řežete do všeho, co se na obrazovce objeví. U nás se podle předpokladů nejprve strhla očekávaná debata, kdo si vezme Leonarda, protože za toho jsme tak nějak chtěli hrát oba. Nakonec jsem si tedy já vzal Donatella a spoluhráč Michelangela. Odvážně jsme si zvolili nejlehčí obtížnost a vrhli se do akce.

Jednou z největších výhod těchto rubaček pro Segu je jednoduché ovládání. V podstatě potřebujete jen směrový kříž, jedno tlačítko pro mlácení a jedno tlačítko pro skok. Speciální útok narozdíl od Streets of Rage nebo Golden Axe chybí. Pozitivem oproti těmto zmíněným hrám je ale to, že vaše postavy se nemůžou mlátit navzájem, což se vám u konkurence, i když se o to nesnažíte, čas od času povede. Tuhle hru si zkrátka v pohodě zahraje i člověk, který má jinak s počítačovými hrami jen minimum zkušeností.

Ve hře na vás čeká celkem pět úrovní, kde budete nejčastěji čelit různým druhům ninjů, párkrát se na vás přijdou podívat i nějací mutanti a později se utkáte i s různými podivnými elektronickými nepřáteli. Na konci každé úrovně vás pak pochopitelně čeká boss. Ti nepatří mezi nejtěžší a vzorec jejich chování se dá poměrně rychle vyčíst, takže se lze jejich útokům celkem efektivně vyhýbat. Souboje s prvními třemi bossy si pak ve čtvrté kapitole ještě jednou zopakujete. Tady bych si dovolil malou odbočku. Druhým bossem hry je Rocksteady, ale bohužel v celé hře nenarazíte ani jednou na Bebopa. Jelikož mám díky této postavě přezdívku, kterou se v počítačových hrách podepisuju dodnes, citelně mi ve hře chyběl.

Grafická stránka je poměrně vydařená. Na dobu vzniku se jedná o takový lepší průměr. Hra je hezky barevná a po celou dobu hraní naprosto plynulá bez ohledu na množství postav na obrazovce. Hudbu bych označil za standart a kromě hlavního motivu, který si ale spíše vybavuju ještě z televize, mi žádný nijak neuvízl v paměti. Nějaké příběhové pozadí ve hře sice je (Trhač zmenšil Sochu Svobody a Manhattan a vyzval Želváky, aby se mu postavili), ale jak už je pro tyhle hry typické, jde spíš jen o to, abyste měli nějaký ospravedlnitelný důvod, proč jste rozbili držku několika stovkám lidí.

Pokud si budete chtít někdy s kámošem zavzpomínat na staré časy, můžu vám tuhle hru s klidem doporučit. Ale počítejte s tím, že pokud se vydáte nakopat zadek Trhačovi sami, je (zvláště na vyšší obtížnosti) těch nepřátel na jednu zmutovanou želvu docela dost.

Pro: Klasická rubačka, jak si je pamatujeme z mládí, jednoduché ovládání

Proti: Zapomeňte na příběh, jednotlivé želvy se od sebe moc neliší, chybí Bebop

+17