V roce 1990 měli pánové ze Segy problém. Ačkoliv měli konzoli, která svým výkonem výrazně předčila svého největšího konkurenta Nintendo Entertainment System, s prodeji to bylo naopak. Skoro 90% prodaných her a konzolí patřilo sedm let starému Nintendu. Proto se Tom Kalinske, který šéfoval americké divizi Segy, rozhodl pro několik razantních kroků, které měly poměry na trhu změnit. Jedním z nich bylo rozhodnutí, že Sega potřebuje maskota. Nejlépe nějakého, který ukáže, o co je konzole od Segy oproti svému největšímu rivalovi rychlejší. A tak se zrodil Sonic the Hedgehog. Tato hra udělala na vedení Segy tak mocný dojem, že se dokonce rozhodli nahradit hru Altered Beast, která se do té doby prodávala společně s každou novou konzolí, právě Sonicem.
Sonic je v podstatě klasická plošinovka, které se od soudobé konkurence odlišuje již zmíněnou rychlostí. Hru lze sice hrát i při pomalejším a opatrnějším postupu, kdy se hráč více soustředí na sbírání zlatých kroužků a prozkoumávání skrytých mist, kterých je v každém levelu hned několik, ale minimálně v prvních třech částech úvodní zóny Green Hill je znát, že tvůrci spíše zamýšleli, aby Sonic úrovněmi prosvištěl co možná nejrychleji. Je proto překvapivé, že od druhé zóny, se tempo sníží a ze Sonica se na několik úrovní stává v podstatě normální plošinovka.
Od Marble Zone výrazně přibyde nepřátel a rozličných překážek, které komplikují našemu modrému bodlináči život. Nesmí chybět nejrůznější pohyblivé plošinky, bodáky, láva a podobné klasické plošinovkové vychytávky. Pravé peklo ale nastane až ve čtvrté zóně, která se odehrává pod vodou. V ní nejen, že některé výtahy směřují přímo na bodáky, nepřátelé vyskakují na poslední chvíli ze země, skok na plošinku vede rovnou před vystřelující hlaveň, ale hlavně je zapotřebí se s naším ježkem čas od času nadechnout. To lze udělat buď jednoduchým vyskočením nad hladinu a nebo pokud se není možné včas z vody dostat, je třeba nalézt bubliny, které z vody stoupají a nadechnout se z nich. I ve zbylých dvou zónách je obtížnost spíše vyšší a k úspěšnému dohrání je zapotřebí buď dostatek cviku nebo hraní v emulátoru nebo na Sega Mega Drive Mini, kdy se lze hru uložit kdykoliv.
V Sonicovi je možné získat hned několik životů navíc. Buď se vám podaří přímo nějaký nalézt na některém skrytém nebo hůře dostupném místě nebo vám nový život přibyde za každých sto sebraných kroužků. Tady je ovšem potíž s tím, že pokud narazíte do nepřítele, přijdete naráz úplně o všechny. To má sice tu výhodu, že stačí mít jeden sebraný kroužek a Sonic vydrží další zásah, ale pokud se vám stane, že těsně před stovkou něco přehlédnete a rázem o všechno přijdete, může to mít neblahý vliv na vaši nervovou soustavu. Naštěstí se skoro v každé úrovni nachází několik různých monitorů, po jejíchž rozbití můžete získat deset kroužků, dočasnou nezranitelnost nebo štít, který sice po prvním zásahu zmizí, ale hráč alespoň neztratí žádné sebrané kroužky.
Boss je ve hře jediný a sice doktor Robotník. S ním se Sonic střetne na konci každé zóny. Souboje nejsou moc těžké, většinou stačí do doktora několikrát narazit a je po všem. Po každé zóně následuje speciální úroveň, v níž se Sonic ocitne v rotujícím labyrintu, ve kterém se nachází jeden ze šesti smaragdů chaosu. Tyto úrovně mi moc nesedly, protože jsem se v nich špatně orientoval a po chvíli se mi skoro motala hlava.
Grafika není špatná, ale nejvíce se mi líbila první zóna, která se odehrává ve venkovním prostředí. To samé platí i o hudebnim doprovodu. Skladbu, která hraje v Green Hill mám opravdu rád a obzvlášť se mi líbí její hardrocková předělávka, kterou lze nalézt na YouTube. Zbytek hry na tom není ani po grafické, ani po hudebním stránce rovněž vůbec špatně, ale na druhou stranu se podle mě nejedná o nic, co by nějak extra vybočovalo z šestnáctibitového průměru.
Sonic The Hedgehog je legenda, o čemž svědčí i fakt, že se dočkal velkého množství pokračování na všechny možné platformy. Hlavně je to ale hra, která zásadně pomohla dostat Segu Mega Drive na úroveň Nintenda a započala tím nejzajímavější konzolovou válku všech dob. A buďme za to rádi, protože díky ní vznikla na obě konzole spousta špičkových her.
Sonic je v podstatě klasická plošinovka, které se od soudobé konkurence odlišuje již zmíněnou rychlostí. Hru lze sice hrát i při pomalejším a opatrnějším postupu, kdy se hráč více soustředí na sbírání zlatých kroužků a prozkoumávání skrytých mist, kterých je v každém levelu hned několik, ale minimálně v prvních třech částech úvodní zóny Green Hill je znát, že tvůrci spíše zamýšleli, aby Sonic úrovněmi prosvištěl co možná nejrychleji. Je proto překvapivé, že od druhé zóny, se tempo sníží a ze Sonica se na několik úrovní stává v podstatě normální plošinovka.
Od Marble Zone výrazně přibyde nepřátel a rozličných překážek, které komplikují našemu modrému bodlináči život. Nesmí chybět nejrůznější pohyblivé plošinky, bodáky, láva a podobné klasické plošinovkové vychytávky. Pravé peklo ale nastane až ve čtvrté zóně, která se odehrává pod vodou. V ní nejen, že některé výtahy směřují přímo na bodáky, nepřátelé vyskakují na poslední chvíli ze země, skok na plošinku vede rovnou před vystřelující hlaveň, ale hlavně je zapotřebí se s naším ježkem čas od času nadechnout. To lze udělat buď jednoduchým vyskočením nad hladinu a nebo pokud se není možné včas z vody dostat, je třeba nalézt bubliny, které z vody stoupají a nadechnout se z nich. I ve zbylých dvou zónách je obtížnost spíše vyšší a k úspěšnému dohrání je zapotřebí buď dostatek cviku nebo hraní v emulátoru nebo na Sega Mega Drive Mini, kdy se lze hru uložit kdykoliv.
V Sonicovi je možné získat hned několik životů navíc. Buď se vám podaří přímo nějaký nalézt na některém skrytém nebo hůře dostupném místě nebo vám nový život přibyde za každých sto sebraných kroužků. Tady je ovšem potíž s tím, že pokud narazíte do nepřítele, přijdete naráz úplně o všechny. To má sice tu výhodu, že stačí mít jeden sebraný kroužek a Sonic vydrží další zásah, ale pokud se vám stane, že těsně před stovkou něco přehlédnete a rázem o všechno přijdete, může to mít neblahý vliv na vaši nervovou soustavu. Naštěstí se skoro v každé úrovni nachází několik různých monitorů, po jejíchž rozbití můžete získat deset kroužků, dočasnou nezranitelnost nebo štít, který sice po prvním zásahu zmizí, ale hráč alespoň neztratí žádné sebrané kroužky.
Boss je ve hře jediný a sice doktor Robotník. S ním se Sonic střetne na konci každé zóny. Souboje nejsou moc těžké, většinou stačí do doktora několikrát narazit a je po všem. Po každé zóně následuje speciální úroveň, v níž se Sonic ocitne v rotujícím labyrintu, ve kterém se nachází jeden ze šesti smaragdů chaosu. Tyto úrovně mi moc nesedly, protože jsem se v nich špatně orientoval a po chvíli se mi skoro motala hlava.
Grafika není špatná, ale nejvíce se mi líbila první zóna, která se odehrává ve venkovním prostředí. To samé platí i o hudebnim doprovodu. Skladbu, která hraje v Green Hill mám opravdu rád a obzvlášť se mi líbí její hardrocková předělávka, kterou lze nalézt na YouTube. Zbytek hry na tom není ani po grafické, ani po hudebním stránce rovněž vůbec špatně, ale na druhou stranu se podle mě nejedná o nic, co by nějak extra vybočovalo z šestnáctibitového průměru.
Sonic The Hedgehog je legenda, o čemž svědčí i fakt, že se dočkal velkého množství pokračování na všechny možné platformy. Hlavně je to ale hra, která zásadně pomohla dostat Segu Mega Drive na úroveň Nintenda a započala tím nejzajímavější konzolovou válku všech dob. A buďme za to rádi, protože díky ní vznikla na obě konzole spousta špičkových her.
