Nejlépe hodnocené komentáře

Virtua Racing byla jednou z nejdražších her pro Segu Mega Drive. V době vydání stála rovných 100 dolarů, což bylo jen o něco méně, než stála v roce 1994 zbrusu nová Sega. Důvodem vysoké ceny bylo to, že cartridge s hrou obsahovala speciální SVP mikročip, který výrazně zvýšil výkon stárnoucí konzole, díky čemuž se na ní podařilo plynule rozběhnout závodní hru v plně polygonové grafice.

O podobný kousek se několikrát pokoušelo i Super Nintendo se svým Super FX čipem, jenže hry jako Star Fox a Stunt Race FX sice svým 3D zobrazením značně předběhly dobu, ale díky velmi nízkému frame rate jsou tyto hry z dnešního pohledu hratelné jen obtížně. Moc bych si přál, abych mohl napsat, že Virtua Racing dopadl mnohem lépe, ale to bohužel nemůžu. Frame rate je sice mnohem vyšší než u her se Super FX čipem a hra běží de facto naprosto plynule, ale se samotnou hratelností už je to mnohem horší.

Ve Virtua Racing pro Segu Mega Drive máte k dispozici pouze jedno jediné auto a tři krátké tratě. Na výběr jsou tři obtížnosti a zajet si můžete jednotlivý závod, vyzkoušet si některou z trati nebo si zazávodit ve dvou. Hru ve dvou jsem nezkoušel, ale podíval jsem se na video na YouTube, z něhož je patrné, že i ve dvou vše běží naprosto plynule. Toho autoři docílili tím, že odstranili některé objekty v blízkosti tratí, ale myslím si, že při split screenu si toho stejně skoro nikdo nevšimne. Závodí se na pět kol a jedno kolo zabere na prvních dvou tratích kolem 40-45 vteřin a na poslední kolem 50-55 vteřin.

Tratě jsou označeny jako lehká, střední a těžká, ale dle mého názoru je nejtěžší tratí ta střední. Nelze závodit s tím, že máte celou dobu nohu jen na plynu. Je potřeba se naučit, kde na které trati brzdit a v jaké rychlosti a jakou stopou projíždět jednotlivé zatáčky. Pokud totiž vyjedete z trati a dojde ke kolizi s hrazením nebo s jiným vozem, může se vaše formule otočit kolem vertikální a dokonce i kolem horizontální osy. Při opakovaném nárazu se váš vůz může poškodit, což má za následek trvalou ztrátu rychlosti. Dá se sice zajet do boxu, kde vám formuli celkem rychle opraví, ale to i tak většinou znamená, že můžete zapomenout na lepší umístění.

Obtížnost je totiž docela vysoká. V této hře vám sice soupeři vzadu budou překážet jen krátce po startu, ale jakmile se dostanete výš, budete si muset každou lepší pozici poměrně těžce vybojovat a pokud neznáte tratě opravdu dobře, nejspíš můžete na stupně vítězů zapomenout. Pokud by se vám nějakým zázrakem podařilo vyhrát na všech třech tratích alespoň na obtížnost normal, odemknou se vám jejich zrcadlové varianty. Nepříjemné je ovšem to, že hra nemá žádný systém ukládání ani kódů, takže si při příštím spuštění nepamatuje vaše nejlepší časy a pokud si chcete zajezdit na zrcadlových tratích, musíte si je znovu vyjezdit.

I kdybyste byli sebelepší závodníci, bude vám život komplikovat grafika. A to tak že hodně. Ono je sice krásné, že se podařilo dostat na konzoli, která vyšla na konci 80. let, polygonovou grafiku, ale cenou za to byla její nízká kvalita. Že objekty kolem trati nevypadají nijak hezky, to by zase tolik nevadilo. Mnohem horší je to, že vozovka je strašně tmavá a obzvláště modré vozy vašich soupeřů většinou uvidíte na poslední chvíli, takže buď narazíte do nich nebo to pošlete mimo trať. Obojí má za následek vaši otočku a tedy i výrazné zpomalení. I přes nehezký vizuál oceňuji to, že k dispozici jsou hned čtyři různé pohledy (zezadu, zezadu z dálky, shora a dokonce z kokpitu). Zvuky motoru nejsou špatné, ale soustavné opakování hlášky "Time bonus" doplněné asi pěti vteřinovým kusem melodie při každém projetí checkpointu mi celkem rychle začalo lézt na nervy.

Virtua Racing je hra, která psala historii. Jako takovou by možná stálo za to ji alespoň vyzkoušet. Ale díky jediné formuli a pouhým třem tratím na mě působí spíše jako nějaké technologické demo, na němž si autoři chtěli vyzkoušet, co dokážou ze stárnoucí konzole vymáčknout.

Před pár lety jsem na YouTube viděl zajímavé video. Říkalo se v něm, že tuším v roce 1993 už mělo Super Nintendo na americkém trhu stejný podíl prodaných konzolí jako Sega Mega Drive. Ale přestože byl poměr prodaných kusů zhruba stejný, většina dětí školou povinných se styděla před spolužáky přiznat, že mají Super Nintendo doma. Důvodem je podle mě to, že jak si asi všichni dobře pamatujeme, kluci kolem dvanácti jsou ti největší drsňaci na světě, kteří by před vrstevníky nikdy nepřiznali, že je baví Super Mario World. I když i pro SNES existovala spousta dobrých akčních her a solidních mlátiček (hraní jiných her by totiž adolescent před kamarády rovněž nepřiznal), prezentovala se tato konzole spíš jako zábava pro celou rodinu. O tom svědčí i nejpopulárnější závodní hra, která kdy na tento systém vyšla - Super Mario Kart. A jelikož se Sega Mega Drive snažila prezentovat jako děsně cool záležitost, bylo zapotřebí, aby i jejich závodní hry byly děsně cool. A tak spatřil světlo světa první Road Rash.

Kdo jste nikdy o Road Rash pro Segu neslyšeli, pak vězte, že se jedná o arkádové závody motorek, v nichž vašim jediným cílem je dojet v každém závodě minimálně na třetím místě. Každý závod začínáte na posledním (šestnáctém) místě. K tomu, aby se váš závodník protlačil startovním polem výše, může používat i různé nečisté praktiky. To znamená, že se může pokusit srazit ostatní závodníky úderem pěstí, kopnutím nebo je drbnout přes kokos tyčí nebo řetězem. To samé ovšem můžou praktikovat i soupeři, z nichž někteří mají narozdíl od hráče nějakou tu zbraň ve výbavě už od začátku závodu a pokud ji chce vámi ovládaný motorkář získat, musí jim ji doslova vyrvat z ruky.

Závody se odehrávají v Kalifornii a celkem se projedete po pěti tratích. Pro úspěšné dohrání musíte zvládnout pokořit pět levelů, kdy pokaždé mají vaši soupeři silnější motorku (všichni stejnou) a rovněž i každá trať se o nějakou tu míli prodlouží. Na prvním levelu mají tratě v průměru kolem 5,5 míle, zatímco na pátém už je to přibližně 15 mil. Jelikož se ovšem jezdí nejkratší závody s nejslabší motorkou, zatímco u těch nejdelších už se nejspíše povezete na tom nejnadupanějším dělu, není doba potřebná k dokončení nijak hrozná. První závody vám zaberou kolem 3 minut a ty poslední nějakých 6-7 minut.

Kromě soupeřů vám budou komplikovat život i další úskalí. Závodí se za běžného provozu, takže v obou směrech se můžete střetnou s projíždějícími vozidly. Občas během závodu potkáte i policejní hlídku, která se vám bude snažit blokovat cestu. Kolem tratě i na trati samé jsou pak nejrůznější překážky jako třeba stromy, kaktusy, kameny, zátarasy, dopravní značky, sloupy vysokého napětí nebo zvěř. Na silnici se pak může tu a tam objevit olejová skvrna nebo vrstva prachu. Pokud se váš závodník s některou z těchto překážek střetne nebo pokud ho srazí protivník z motorky, následuje nevyhnutelný pád, který může být v závislosti na rychlosti pořádně dlouhý. Motorka i jezdec mají vlastní ukazatel zdraví, takže pokud je jezdec i stroj schopen pokračovat v závodu, musí se váš motorkář nejprve vrátit pro ležící mašinu, což někdy může být solidní výlet.

Grafická stránka není žádný zázrak, ale pro potřeby hry je zcela dostačující a hlavní je, že nikdy nedochází ke zpomalení a hra vytváří velice solidní pocit rychlosti. Rozdíl mezi tratěmi je bohužel minimální, takže kromě jedné pouštní trati, kde při najetí na písek hrozí vyšší riziko smyku, se od sebe liší de facto jen množstvím překážek a vyobrazeným pozadím. Také hudební doprovod je solidní. Každá trať má svou vlastní skladbu. Ty jsou většinou povedené, takže ani ke konci jsem necítil potřebu vypínat hudbu.

Takže tu máme arkádové závody motorek se solidním audiovizuálním zpracováním a dobrým jízdním modelem, tak proč tedy nedám hře vyšší hodnocení než 80% (i když i to je pořád solidní známka)? Protože Road Rash nehraje fér. Například prodejce nových motorek není ve hře jako trvalá součást menu, ale pouze se objeví po určitých závodech. Vy si tím pádem nemůžete koupit novou motorku, kdy chcete, ale kdy vám to hra dovolí. Poprvé se prodejce ukáže po šestém dokončeném závodě. Fajn musím nějak dojet na bedně jeden závod druhého levelu, abych si mohl koupit stejnou motorku, jakou mají ostatní. Jenže podruhé si máte možnost koupit nový stroj až po prvním závodě ve čtvrtém levelu. To znamená, že celý třetí level a první závod čtvrté úrovně jedete se slabším strojem, než mají soupeři. Důsledkem toho je, že v některých závodech zkrátka nemůžete vyhrát. Vám se sice daří jet skoro celou dobu na plný plyn, vyhýbat se kolizím a držet svou motorku na trati, ale stejně vám zůstane vítězství zapovězeno. Pokud nebudete moc padat, tak na třetí místo se vždycky nějak dohrabete. Problémem jsou ta první dvě. Jestliže mezi sebou motorkáři na těchto pozicích nezávodí a tím se navzájem nezpomalují (útočit na sebe nikdy nebudou) máte jen minimální šanci se před ně dostat. Když hned od začátku bude mezi nimi dostatečný rozestup, nezbyde vám, než doufat, že udělají chybu a spadnou z motorky. Dost často se stanete svědky situace, kdy v posledních závodech (v nichž už mají všichni nejsilnější motorku) se během dvou minut dostanete na třetí pozici a zbylé čtyři minuty budete jen zpovzdálí pozorovat, jak se jezdci před sebou přibližujete o desetiny vteřiny, ale reálně nemáte šanci ho dojet.

A to je podle mě špatně. Když hraju závodní simulátor, očekávám, že i když pojedu bezchybně, nemám šanci vyhrát, pokud nebudu mít konkurenceschopný stroj nebo když odstartuju ze zadních pozic a soupeři si vytvoří dostatečný náskok. Ale pokud hraju závodní arkádu a jedu na hraně svých možností, měl bych mít alespoň šanci zvítězit díky svým schopnostem a ne jen díky štěstí.

Většinu těchto neduhů vyřešil druhý díl Road Rash, který je na Segu Mega Drive považován za nejlepší z celé série. I první díl určitě stojí za zahrání, ale musíte počítat s tím, že někdy prostě na vítězství nedosáhnete, ať uděláte cokoliv.

I když nové hry nehraju, nepochybuju o tom, že stále vycházejí skvělé tituly. Ale málokdy se asi stane, že by ještě v dnešní době vznikla hra, která by stvořila svůj vlastní žánr nebo by nějaký žánr definovala takovým způsobem, že by z ní další hry vycházely ještě několik desetiletí. A jelikož bylo na začátku devadesátých let mnoho žánrů ještě v plenkách, spousta takových titulů vznikala. Jednou z nejvýznamnějších her začátku devadesátých let byla bezpochyby The Legend of Zelda: A Link to the Past. Tato hra zásadním způsobem pomohla definovat akční adventury a je proto logické, že ještě v éře šestnáctibitových konzolí musela vzniknout hra, které by ze Zeldy nějakým způsobem vycházela. A jelikož mě A Link to the Past hodně bavilo, snažil jsem se takovou hru najít. Podíval jsem se na několik videí na YouTube a prakticky všechna označila za nejlepšího následovníka hru Crusader of Centy.

Předpokládám, že většina z vás o ní nikdy neslyšela. Crusader of Centy vznikla na konci životního cyklu Segy Mega Drive, v době kdy už byl na trhu první PlayStation a Sega se připravovala na vydání Saturnu a tak se v době vydání nedočkala žádné větší pozornosti. A jelikož nikdy nebyla součástí ani žádné kompilace, nepatří tato hra mezi příliš známé, i když by si to určitě zasloužila.

Na začátku Crusader of Centy slaví váš hrdina čtrnácté narozeniny a jak je v království tradicí, dostane svůj první meč a štít, který v tomto případě zdědil po svém otci, zesnulém hrdinovi království, a má se jít přihlásit ke králi, aby mohl začít s výcvikem. V království se totiž znovu začala objevovat monstra a tak je potřeba, aby se našel hrdina, který by ho zachránil. Hádejte, kdo to asi tak bude? Po absolvování začátečnického výcviku se naučíte asi nejdůležitější dovednost celé hry - házení mečem. Hráč zkrátka chvíli podrží tlačítko pro útok, čímž se meč "nabije" a po odhození se po chvíli vrátí podobně jako bumerang v Zeldě. Toho se dá využívat například k zabíjení monster na větší vzdálenost a ve hře je na této dovednosti navíc postaveno docela dost hádanek. Další zajímavou věcí, která se hrdinovi hned zkraje stane, je to, že po návštěvě věštkyně ztratí schopnost mluvit s lidmi a namísto toho získá schopnost dorozumívat se se zvířaty a s květinami. To je pro hru naprosto klíčové, protože právě různá zvířata vás budou na vašem putování doprovázet a propůjčovat vám různé schopnosti.

V Crusader of Centy totiž nemáte žádný inventář a tudíž nemůžete používat předměty, ale místo toho si vybíráte, která dvě zvířata vám aktuálně budou dělat společnost. V průběhu hry narazíte celkem na patnáct živočichů. Některé nevyužijete skoro vůbec a bez jiných se prakticky neobejdete. Gepard zdvojnásobí rychlost vaší postavy, díky tučňákovi získáte ledový útok, díky lvovi ohnivý útok, leviatan zdvojnásobí rychlost vašeho meče, pták dodo zesílí schopnost kteréhokoliv druhého společníka a asi nejdůležitější schopnost získáte díky létající veverce, protože ta vám umožní, že se váš meč může odrážet od stěn, čehož opět budete velice často využívat. K dispozici jsou i tři zvířata, která si můžete jednorázově pronajmout. Kočka vám po ztrátě všech životů kompletně obnoví zdraví, mušle na pět vteřin zaútočí na všechny nepřátele na obrazovce a díky netopýrovi se stanete na deset vteřin nezranitelným.

Svět Crusader of Centy není otevřený. Na mapě světa se postupně odemykají jednotlivé lokace, které víceméně fungují podobně jako dungeony v Zeldě. Hádanek je ve hře mnohem méně a většina z nich je založena na házení mečem. Čeho si naopak užijete dosytosti je skákání mezi různými plošinkami. To není naštěstí nikterak složité, takže nehrozí frustrace ze skoků, které by vyžadovaly přesné načasování a místo odrazu. Co se lokací týče, nemůžou samozřejmě chybět hory, chrámy, sopka, jeskyně, poušť, ledový palác, podmořský svět nebo zasněžená vesnice. Prostě klasika. Mezi ne úplně typické pak patří pláž, jakési království nebeské nebo útes, kde se točí vítr a vy tak při skákání musíte počítat s tím, že pokud ho máte v zádech doskočíte mnohem dál, ale pokud skáčete do protivětru, dopadnete naopak mnohem dříve. Jednotlivé "obrazovky" jsou poměrně velké a nepřátel je docela dost. Navíc pokud obrazovku opustíte, po návratu se všechna monstra obnoví.

Ve hře na hrdinu čeká pochopitelně i několik bossů. Ti nejsou příliš těžcí a většinou stačí běhat kolem nich a ve správnou chvíli po nich hodit meč. Příběh není úplně klišé, protože poté, co se na chvíli sami proměníte v monstrum, zjistíte, že oni sami si návrat do království nevybrali a lidé na ně často útočí jen proto, že jsou jiní. Bohužel někde v těchto místech jsem se v příběhu definitivně ztratil a vše co následovalo mi připadalo příliš zmatené (a to i na japonskou hru). Najednou se šlo vrátit v čase, děj začal přeskakovat a já už pochopil jen to, že za všechno může nějaká entita v pozadí, kterou musím zabít, aby se vše vrátilo do normálu. Takže ačkoliv se příběh nerozjížděl špatně, nakonec pro mě vyústil v totálně nepřehledný guláš. Ještě více mi ovšem vadilo to, že v Crusader of Centy často nebudete vůbec tušit, co máte dělat. Málokdy se dozvíte nějakou informaci, která by vám poradila, kam máte jít nebo co máte udělat, abyste se posunuli v ději. Pokud se tedy nechcete dlouhé minuty plácat odnikud nikam, je hraní s návodem prakticky nutností.

Obtížnost není nejvyšší. Většinu nepřátel zabijete na první nebo druhou ránu. Na druhou stranu jsem i přesto, že hrdina drží celou dobu v ruce štít, vůbec nepřišel na to, jak se krýt před údery protivníků a jediným způsobem, jak si obnovit jeden bod života je snězením jablka (jablka rovněž slouží jako ukazatel zdraví), která se občas objeví, když mečem "posekáte" trávu. Naštěstí se skoro v každé lokaci vyskytuje zlaté jablko (většinou hůře dostupné), po jehož konzumaci se vaše zdraví kompletně obnoví a vy navíc získáte jeden bod života. Stejný proces následuje i po poražení některého z bossů.

Grafické zpracování je na poměry Segy jednoduše excelentní a ve hře najdete spoustu na tu dobu nezvyklých detailů. Kupříkladu vašim zvířecím společníkům vlaje srst nebo za vašim hrdinou zůstávají na pláži stopy v písku. Na pláži rovněž můžete narazit na zajímavé cameo v podobě ježka Sonica, který se tam válí na lehátku a vychutnává si dovolenou. Hudební doprovod tvoří více než 20 skladeb, které většinou skvělé dotváří atmosféru dané lokace. Hudba v chrámech je tajemná, na pláži zní karibské motivy, v soubojích s bossy je hudba dynamická, ale nejvíce si asi zapamatujete hned úvodní motiv z první vesnice, který vám bude znít v hlavě ještě několik dní.

Crusader of Centy na svůj vzor The Legend of Zelda: A Link to the Past nedosáhl. Ve hře vás nečeká žádná radost z prozkoumávání světa ani složité hádanky. Pokud nebudete hrát s návodem, často se vám stane, že vůbec nebudete tušit, jak dál a z příběhu budete ke konci asi dost zmatení. Přesto bych hru s klidným srdcem doporučil, protože se jedná o skvěle zpracovanou a zábavnou akční adventuru, kterých v té době moc nevzniklo.

Pro Segu Mega Drive existuje navzdory velmi bohaté knihovně jen velmi málo her, které by se daly označit nálepkou RPG. Jedna z těch nejlepších vyšla v Japonsku na konci roku 1994 a nesla název Beyond Oasis (v Evropě The Story of Thor).

Beyond Oasis bývá nejčastěji označováno za akční RPG (i když já bych se spíše přikláněl k akční adventuře), kde hlavní důraz bych kladl právě na slovo akční. Hru má totiž na svědomí společnost Ancient, která pro Segu Mega Drive, vytvořila trojici legendárních bojovek Streets of Rage. Hlavní hrdina princ Ali tak má ve svém repertoáru skoro až neuvěřitelných 11 různých kopů, seků a úderů, a to vše za použití pouhých dvou tlačítek, kdy C se používá pro skok a B pro útok. Vše záleží na tom, jestli B stisknete jednou nebo opakovaně případně zda ho podržíte, jaká k tomu stisknete směrová tlačítka, jakou používáte zbraň a zda zůstanete na zemi nebo vyskočíte.

Zbraní jsou ve hře tři druhy - meče, kuše a bomby a po většinu hry nalézáte takové, které mají omezený počet použití než se rozbíjí. Kromě nich má Ali k dispozici ještě svůj nůž, který je sice nerozbitný, ale nepřátelům s ním způsobíte dost malé poškození. Na druhou stranu je Ali s nožem velmi obratný, takže máte k dispozici větší škálu kopů a úderů než když používáte těžkopádnější meč. Ve hře se dají nalézt i nerozbitné zbraně (konkrétně tři druhy kuší, nejsilnější meč a nekonečná zásoba nejúčinnějších bomb), ale jejich získání je podmíněno úspěšným zvládnutím nějaké náročné nepovinné pasáže. Chcete-li kupříkladu získat nekonečnou zásobu bomb, musíte přeskákat obtížnou pasáž, kde se některé plošinky pohybují, jiné vám zmizí pod nohama a do toho se točí vítr, který mění délku skoků a aby toho nebylo málo, ještě na vás nalétávají otravní opeřenci, kteří vás můžou z plošinky shodit. Pro získání nejlepšího meče je zase třeba zvládnout 100 pater podzemních místností, kde se můžete těšit na stále větší množství silnějších nepřátel. Získat nekonečnou zásobu nejlepších zbraní je opravdová výzva, ale hra se dá dokončit i bez nich.

Příběh se točí kolem prince Aliho, který má zálibu v hledání pokladů. Když jednoho dne nalezne v jeskyni zlatý náramek, objeví se duch, který mu odvypráví příběh, z něhož se dozví, že náramek kdysi patřil mocnému čaroději Reharlovi, který se střetnul se zlým čarodějem Agitem, majitelem stříbrného náramku. A zatímco stříbrný náramek slouží k ničení a šíření chaosu, majitel zlatého náramku díky němu může ovládnout síly přírodních živlů. Dále mu duch sdělí, že jelikož byl nalezen zlatý náramek, musí se nevyhnutelně objevit i ten stříbrný a musí dojít k souboji dobra se zlem. Příběh je poměrně přímočarý a bez větších zvratů. Vašim úkolem je projít ostrov Oasis a ve čtyřech chrámech získat kontrolu nad čtyřmi živly, s jejichž pomocí lze zlo porazit.

Ve hře postupně naleznete živly vody, ohně, stínů a rostlin. Ty můžete využívat jednak jako společníky v boji, ale hlavně k tomu, aby vám zpřístupnily dosud nedostupné lokace. Vždy můžete využívat pouze jeden živel najednou a pouhá jeho přítomnost Alimu soustavně odčerpává magickou energii. A pokud začnete využívat schopnosti živlu, odčerpávání magické energie se ještě zrychlí. Všechny živly můžete kdykoliv odvolat a pokud je k dispozici nějaký vhodný zdroj, můžete místo něj vyvolat jiný. Živel vody tak lze vyvolat z kteréhokoliv zdroje vody. Stačí třeba voda kapající ze stropu nebo dokonce nepřátelé založení na bázi vody. Ohnivý živel lze kupříkladu vyvolat z různých táboráků, pochodní, ale pokud jste dostatečně rychlí, tak i z vybuchující bomby. Ve hře je možné nalézt celkem 60 drahokamů (15 od každého druhu), které zvýší účinnost útoků daného živlu a sníží počet spotřebovávané magické energie.

Herní svět je víceméně otevřený, ale do některých lokaci se dostanete, až když získáte určitý živel. Obtížnost by se dala označit spíše za nižší. Co ovšem dokáže být někdy až otravné jsou skákací pasáže. Těch sice není ve hře mnoho, ale ovládání skoků není moc přesné, plošinky se často pohybují a na Aliho útočí nejrůznější havěť, která se ho z nich snaží shodit. Bossové jsou velcí a "krásní", ale většinou se dají porazit na první pokus. Ali má totiž inventář, do kterého se vejde docela dost jídla, které mu doplňuje zdraví a magickou energii a vyléčit se dá kdykoliv, takže většinou by mělo bossovi dojít zdraví dříve než vám. Herní doba se pohybuje někde mezi 6-8 hodinami a pokud nebudete nepřátele pouze obíhat, protože za jejich zabití stejně nedostanete žádné zkušenosti, budete mít na konci hry na svém kontě klidně i dva tisíce pobitých monster (hra po dohrání zobrazí statistiku). RPG prvky spočívají pouze v tom, že v průběhu hry se vám zvyšuje zdraví a magická energie a díky drahokamům se zlepšují útoky živlů.

Na Beyond Oasis se díváte shora a na grafice hry je opět znát, že vyšla na konci životního cyklu Segy Mega Drive, protože patří mezi to nejhezčí, s čím se na této konzolí setkáte. Postavy i budovy mají reálné proporce a celý svět má skoro až komiksový nádech. Hudba není špatná, ale dost se opakuje a kromě hlavního motivu neobsahuje žádné výraznější melodie, které by stály za zapamatování.

Beyond Oasis je součástí všech možných kolekcí her pro Segu Mega Drive a pod názvem The Story of Thor hru naleznete i na konzolce Sega Mini. Pokud patříte mezi fanoušky starých her, určitě si ji zahrajte, protože se vám do rukou dostane jedno z nejlepších akčních RPG, které v šestnáctibitové éře vzniklo.

Baseball patří v USA i v Japonsku mezi nejpopulárnější sporty, proto na Segu Mega Drive vyšlo rovných 30 her, kde si můžete tento sport zahrát. A jelikož se v šestnáctibitové éře pánové z EA Sports baseballu prakticky nevěnovali (na Segu vydali jen podprůměrný Tony LaRussa Baseball), využila Sega příležitosti a ve spolupráci s BlueSky Softwarem vytvořila pod vlastní hlavičkou Sega Sports hned čtyři díly World Series Baseball.

Vytvořit špatný baseball je až překvapivě snadné a na začátku devadesátých let to bylo i poměrně běžné. Hry vznikaly jako na běžícím pásu, ale málokterá z nich měla potřebnou kvalitu. Videoherní baseball totiž může zničit až příliš mnoho různých faktorů. Jednak tu máme rychlost a zpracování nadhozu. V mnoha hrách, které jsem vyzkoušel, byl nadhoz brutálně rychlý a pokud hráč nereagoval v řádech milisekund, neměl šanci míček odpálit. V jiných hrách by si zase stihnul zajít na kafe a cigárko, než míč doplachtil od nadhazovače k metě. V mnoha hrách se také nadhoz až nesmyslně točil a než doletěl k pálkaři, změnil směr i několikrát. Další, co může zkazit celou hru, je špatně vybalancovaná rychlost hry. Buď jsou příliš rychlí běžci, takže výsledek zápasu bývá skoro absurdní, nebo je naopak příliš rychlá hra v poli a běžci pomalí, takže se málokdy dostane pálkař na první metu. Vyzkoušel jsem asi deset různých baseballů a každý oplýval minimálně jedním zmíněným neduhem, který zcela zkazil zážitek ze hry. To se změnilo, až když jsem si zahrál World Series Baseball, protože tady se podařilo všechny zmíněné prvky velice dobře vybalancovat.

Teď bych se chtěl podrobněji věnovat nadhazování a odpalování. Hra u obojího nabízí celkem tři obtížnosti. Při obtížnosti rookie jsou nadhozy celkově pomalejší, takže fastball létá rychlostí jen kolem 75-78 mil za hodinu. Na střední obtížnost už je to kolem 85 MPH a na vysokou může u některých nadhazovačů rychlost fastballu atakovat skoro až 100 MPH. Při nadhazování je na výběr vždy ze tří typů nadhozů, ale hráč si bohužel nemůže vybrat, které to budou. Většinou je to nějaký typ rychlého míče a dva typu točeného nadhozu. Hráč si tedy zvolí, který nadhoz chce využít, jakou rychlostí míček poletí (opět tři možnosti) a nakonec do kterého místa strike zóny jej chce poslat. Míček v drtivé většině případů letěl tam, kam jsem mu určil, ale párkrát se mi stalo, že na moje "zadání" nereagoval a proletěl jinudy, což mělo za následek to, že místo třetího striku jsem hodil čtvrtý ball a následně jsem měl co dělat, abych nešvihnul ovladačem o zem. Druhou výhradu bych měl k tomu, že při obtížnosti All-Star jsem nedokázal ani jedním ze zhruba dvaceti sliderů (točených nadhozů) trefit strike zónu. Nezáleželo na tom, kam jsem míček nasměroval a jakou jsem zvolil rychlost. I když jsem zvolil prostředek strike zóny a dal normální rychlost, stejně míček skončil jako ball. Tady je navíc problém v tom, že na vyšší obtížnosti pálkaři soupeře na bally skoro nereagují.

Na nejlehčí obtížnost odpalů si stačí vybrat jednu ze tří možností určujících, jakou má pálkař švihnout intenzitou a pak v pravou chvíli stisknout tlačítko. Pro začátečníka je to naprosto ideální způsob, jak se dostat do hry, ale po nějaké době se odpalování naučíte a není problém zaznamenat i 5-7 hitů za jednu směnu. Pokud navíc trefíte fastball, je podle mého odhadu tak 30% šance že míček pošlete až mezi diváky. Při vyšších obtížnostech pak přichází skutečná výzva. Při odpalu se totiž zobrazí kolečko, které znázorňuje místo, kam pálkař švihne pálkou. Na střední obtížnost lze ještě sem tam nějaký ten nadhoz trefit, ale při obtížnosti All-Star je šance prakticky jen když vám nadhazovač pošle míček doprostřed strike zóny. Pokud byste se chtěli v odpalování zlepšit, můžete si zvolit místo zápasu odpalovací trénink. V něm si určíte nejen rychlost a typ nadhozu, ale třeba i to, zda má být nadhazovač levák nebo pravák.

Kromě samotného zápasu a odpalovacího tréninku je na výběr ještě homerun derby, play off a sezóna, u níž si můžete určit její délku. Je možné hrát na 13, 26, 52, 104 nebo 162 zápasů a k dispozici jsou všechny týmy a kompletní soupiska sezóny 1993. U všech hráčů se lze podívat na jejich kariérní statistiky a v případě sezóny i na statistiky týkající se právě probíhajícího ročníku.

Grafické zpracování je velmi dobré a nebál bych se označit World Series Baseball za nejlépe vypadající baseball dané éry. Při odpalu hráč vidí pálkaře jen částečně a hru sleduje jakoby z pozice catchera, kdy uprostřed výhledu je zobrazená strike zóna. To umožňuje dobře odhadnout, kam který nadhoz letí. Co už hra moc nerozlišuje, jsou barvy dresů a rasa jednotlivých hráčů, takže obvykle hrají bílý proti šedivým a všichni hráči mají světle hnědý odstín. Oproti tomu se jednotlivé stadiony vizuálně liší a měly by odpovídat svým skutečným předlohám. Hra obsahuje i celkem solidní komentář, který při střídání týmů ohlašuje čísla hráčů, kteří budou odpalovat a často i jejich pořadí na pálce. Před odpalem komentátor čas od času oznámí průměr odpalů a počet homerunů nového pálkaře a komentář velice solidně reaguje i na dění na hřišti. Jednotlivé hlášky na sebe sice moc nenavazují a je slyšet, že každá byla nahrána jindy, ale na druhou stranu je až neuvěřitelné, co všechno se pánům ze Segy podařilo dostat na několikamegovou cartridge.

World Series Baseball je podle mě nejlepší baseball na šestnáctibitových konzolích a pokud byste si někdy chtěli nějaký starý baseball zahrát, určitě si vyzkoušejte tento nebo některý z dalších dílů, které se od toho prvního liší v podstatě jen novějšími soupiskami (na čemž ostatně u skoro 30 let starých her nezáleží).

Když koncem 80. let přišla Sega Genesis na americký trh, pustila se do souboje s konzolí Nintendo Entertainment System, která na něm měla více než 90% podíl. Moc se na tom nezměnilo ani po prvním roce, kdy se Segy prodalo třikrát méně než sedm let starého NES. A tak se vedení Segy rozhodlo pro čtveřici razantních kroků, které měly situaci změnit. Zlevnění konzole, nahrazení Altered Beast (což byla původně hra prodávaná s konzolí) hrou Sonic the Hedgehog, agresivní reklamní kampaň vůči Nintendu a zaměření se na sportovní hry. Proto vznikla divize Sega Sports, která začala vydávat hry prakticky ze všech oblíbených sportovních odvětví - fotbal, hokej, basketbal, baseball, americký fotbal, tenis, golf a box. A aby se hry lépe prodávaly, spojila se Sega s několika známými jmény z daných sportů a tituly podle nich pojmenovala. U amerického fotbalu hru pojmenovaly po Joe Montanovi, jednom z nejlepších quarterbacků všech dob.

Koncem roku 1993 měla Sega na kontě už tři hry se jménem této legendy a několik her z prostředí amerického univerzitního fotbalu. Pro následující ročník se jim navíc poprvé podařilo získat licence NFL i NFLPA, takže konečně si hráči mohli zahrát za všechny skutečné týmy a všechny hráče, kteří do sezony 1993 nastoupili. A aby toho nebylo málo, přidala Sega kompletní soupisky i pro předcházející dva ročníky, takže hráči si mohli vybrat ze sezón 1991, 1992 a 1993. Při hraní samostatného zápasu si ale předchozí sezóny vybrat nelze. Co si ovšem zvolit lze, je to, zda chcete hrát sám proti počítači, ve dvou proti sobě, ve dvou za jeden tým a nebo jestli chcete tým pouze koučovat, to jest pouze vybírat strategii s tím, že do samotné hry už nijak nezasahujete. Lze si vybrat i hru dvou trenérů proti sobě nebo variantu trenér versus druhý hráč. Nevím, jak jsou na tom současné Maddeny, ale tolik možností, jak hrát samostatný zápas jsem u žádného pozdějšího amerického fotbalu nikdy neviděl.

Teď bych se chtěl podrobněji věnovat komentáři, protože ten je zkrátka neuvěřitelný. NFL '94 je totiž kompletně okomentovaná. Ne jen pár vět, které sem tam zazní, aby se neřeklo, ale celý zápas komentátor skoro nezavře chlebárnu. Schválně jsem se díval na YouTube, které první NHL pro PC mělo plný komentář během hry a bylo to až NHL 97, které ovšem bylo na CD. Jenže NFL '94 vyšlo na cartridge, která měla kapacitu jen několik mega. Komentář obstaral profesionální komentátor Lon Simmons a skládá se z několik set frází. Při vybírání strategií pro další hru obvykle oznámí, kolikátý se hraje down, kolik yardů zbývá do prvního downu, kde na hřišti se míč nachází, jaké je skóre nebo kolik zbývá do konce čtvrtiny. Jakmile se hra přepne na hřiště, ohlásí v jaké formaci se útok či obrana rozestavěly a následně velice dobře reaguje i na samotné dění na hřišti poté, co byl míč rozehrán. Samozřejmě, že je slyšet, že jednotlivé fráze na sebe moc dobře nenavazují, ale co byste chtěli od skoro 30 let staré hry.

Rovněž po vizuální stránce si není nač stěžovat. Na výběr je horizontální i vertikální pohled, kdy obzvláště při pohledu shora se hráči můžou zdát zpočátku malí, ale jakmile se dostane míč do hry, obraz se přibližně šestkrát přiblíží, takže je na hráče krásně vidět. To má bohužel za následek to, že pokud má míč kupříkladu wide reciever nebo running back, máte menší přehled o dění na hřišti, protože soupeřovi obránce uvidíte až na poslední chvíli. Velikost hřiště je podle mě naprosto ideální, takže nehrozí jako v případě většiny Maddenů pro Segu, že skoro každý úspěšný run nebo pass vyústí kvůli velkým hráčům a malému hřišti v první down. Moc se mi líbí i statistiky, které se na konci každé čtvrtiny a po každém úspěšném drivu zobrazí. V nich si můžete přečíst, po jak dlouhou dobu držely jednotlivé týmy míč, počet prvních downů, kolik yardů uhrály celkově, kolik po zemi a kolik vzduchem nebo kolik už zaznamenaly turnoverů (ztrát). Po každém touchdownu nebo field goalu se zase zobrazí obrázek hřiště, na němž jsou znázorněny jednotlivé drivy, které skórování předcházely.

K turnoverům bych měl připomínku, že pokud se chcete na zápas pouze dívat a necháte hrát počítač sám proti sobě, může být jejich počet někdy až přehnaný. Na YouTube je hned několik zápasů s touto hrou a v jednom zápase se třeba Dallasu povedlo zaznamenat těžko uvěřitelných 8 turnoverů, z toho hned 7 po interception (přihrávku od quaterbacka zachytí soupeřova obrana). Našel jsem si na internetu, kolik hodil za celou sezónu 1993 Troy Aikman, quaterback Dallasu Cowboys a člen síně slávy, interceptionů a dost mě pobavilo, když jsem zjistil, že jich bylo celkem 6, tedy o jeden méně, než v tomto jediném zápase. Jiný zápas zase skončil na turnovery 5-5 a skoro každá třetí přihrávka skončila jako interception. Pokud ovšem budete tým ovládat vy, dá se jim dobrým čtením hry celkem obstojně předejít.

K samotné hře asi nemám moc připomínek. Jedná se zkrátka o skvěle zpracovaný americký fotbal. Před utkáním si můžete vybrat, na jakém povrchu (normální tráva, umělá tráva nebo uvnitř) a za jakého počasí (slunečno, déšť nebo sníh) bude zápas probíhat. Sega si dokonce dala práci a najala profesionálního ofenzivního koordinátora, který pro ně zpracoval obrovské množství nejrůznějších strategií a rozestavení. Nemůžu posoudit, do jaké míry je následující informace pravdivá, ale každý tým ve hře údajně preferuje stejné strategie a rozestavení, jako tomu bylo ve skutečnosti v roce 1993. Ale je pravda, že každý soupeř, proti kterému jsem hrál, využíval ze svého playbooku něco jiného. Trošku mi ovšem vadilo, že týmy občas nereagovaly na aktuální dění na hřišti a snažily se za každou cenu hrát. V jednom zápase zbývalo odehrát méně než minutu a žádný z týmů už neměl time out. Týmu, jenž měl míč v držení by stačilo hrát pouze po zemi a nechat doběhnout čas (nebo ještě lépe spikeovat, ale to snad ani v této hře nejde), ale oni místo toho hráli vzduchem, takže nepřesnými přihrávkami čas zastavovali a nakonec se soupeř ještě zbytečné dostal k míči. Druhý nesmysl, který jsem zažil, bylo to, že soupeř byl zhruba 30 vteřin do konce poločasu nějakých 18 yardů od end zóny a měl třetí down na 5 yardů a k dispozici ještě poslední time out. A místo jakékoliv akce po zemi či vzduchem se rozhodl kopat field goal. Nic proti, ale blbější vyřešení situace jsem v životě neviděl a to mám za sebou kolem stovky shlédnutých zápasů v televizi. Ale jinak je počínání týmů obvykle logické (pokud zbývá méně než yard k prvnímu downu zkouší třeba quaterback sneak apod.) a nemám k němu další výhrady.

Na podzim roku 1993 vyšly na Segu Genesis (chcete-li Mega Drive) během pár měsíců tři z nejlepších sportovních her šestnáctibitové éry - World Series Baseball, NFL Football '94 a NHL '94. Pokud bych v té době žil v Americe a nebyl majitelem této konzole, vybral bych poslední úspory a letěl do prvního obchodu s elektronikou, kde bych koupil první Segu, kterou bych uviděl a pak bych se někde v klidu zavřel a upařil se k smrti, protože tyhle tři hry za to stojí.

Jako dítě jsem miloval ranní Disneyovky, které se vždy o víkendu staraly o příjemný start do nového dne. Když se na PC mých kamarádů objevily někdy v půlce devadesátých let hry The Lion King a Disney's Aladdin, málem mi vypadly oči z důlku. Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych si mohl něco, co vypadá skoro přesně jako animovaný seriál, i zahrát. Pamatuju si, že v obou hrách jsme se dostali někam do půlky a jelikož puberťáci jsou nejvíc cool lidi na světě, které zajímají hlavně novinky, po pár měsících jsme se už zabývali jinými hrami a Aladdin i Lví král zůstaly nepokořeny.

K Aladdinovi jsem se vrátil až s příchodem konzole Sega Mega Drive Mini. A nestačil jsem se divit, jak krásně ta hra i po tak dlouhé době vypadá. Co upoutá hned na první pohled je plynulá animace hlavní postavy. Aladdin naprosto přirozeně běhá, skáče, švihá mečem, hází jablka nebo ručkuje. Nepřátelé žonglují s noži, poskakují po žhavé lávě, cpou se jídlem a jednomu po zásahu spadnou kalhoty. Papouškovi pro změnu po zásahu vypadá peří. Krásná jsou i pozadí jednotlivých úrovní. Ve hře, která údajně kopíruje děj filmu (který jsem bohužel neviděl) navštívíte bazar a střechy města Agrabah, podíváte se do pouště, vězení, jeskyně, proletíte se na koberci, vyzkoušíte si, jak vypadá džínova lampa zevnitř a vše zakončíte v paláci. Na vašem dobrodružství vás bude provázet hudba, která k daným úrovním vysloveně sedne a dle mého výborně doplňuje atmosféru.

Co se týče obtížnosti, patří Aladdin podle mého názoru mezi nejlépe vybalancované plošinovky. Pokud nehrajete v emulátoru nebo na Sega Mega Drive Mini, kde si hru můžete uložit kdykoliv se vám zachce, budete muset dohrát Aladdina na jeden zátah. Ve hře nejen, že nejde ukládat, ale není zde ani žádný systém kódů k jednotlivým úrovním. Na druhou stranu hlavní hrdina vydrží několik zásahů, v levelech se poměrně často vyskytují modrá srdíčka, po jejíchž sebrání se doplní část zdraví a rovněž existuje hned několik způsobů, jak získat nějaké ty životy navíc. Buď je naleznete přímo na nějakém hůře dostupném místě, nebo si lze život koupit za pět drahokamů od prodavače, který se objeví skoro v každé úrovni nebo pokud jste vážně dobří, můžete získat nějaký ten život v bonusové úrovni, kde hrajete za opičáka Abua. Posledním způsobem je získat ho z "vyherniho automatu", v němź mezi levely můžete vyhrát drahokamy, jablka, životy, ale pokud máte smůlu, může se vám stát, že automat zastavíte ve chvíli, kdy se objeví hlava zlého vezíra a o další pokusy tím přijdete.

Aladdin je akční plošinovka, což znamená, že s protivníky buďte bojujete mečem nebo po nich budete házet jablka. Souboje nejsou tak náročné jako kupříkladu v Prince of Persia. Tady obvykle stačí dva až tři rychlé zásahy a je po soupeři. Těmi budou nejčastěji různí strážci, které v kobkách doplní vybuchující kostlivci a velmi otravní netopýři. V pozdějších levelech se přidají ještě sochy a papoušci. Kromě pobíjení nepřátel stráví Aladdin většinu času skákáním. To není tak náročné jako v jiných plošinovkách a za nejobtížnější považuji pasáž v kobkách, kde se plošinky vysouvají ze zdi a hráč tak musí své skoky dobře načasovat. V kobkách a v paláci se objevují i koule na řetězech, které velmi působivě vylétají ze zdi a můžou Aladdina srazit na zem. Všechno se ale dá s trochou cviku bez větších potíží zvládnout. Ani souboje s bossy nejsou z nejnáročnějších. Většinou mají snadno čitelný vzorec chování a Aladdinovi tak stačí jenom v příhodný čas vyskočit a hodit po bossovi jablko. Za nejtěžší považuji pasáž, v níž hlavní hrdina uniká na létajícím koberci z jeskyně. Let se totiž postupně zrychluje a ačkoliv jsou vám nebezpečí, která máte před sebou, s předstihem naznačována, je hlavně ke konci úrovně na vyhnutí dost málo času. Celková délka hry je kolem jedné hodiny, což si myslím, že je s ohledem na nutnost dohrát hru najednou, naprosto ideální.

Na Aladdina se dobře kouká i po třiceti letech, které již uplynuly od jeho vydání. Ale co je hlavní, Aladdin se i po takové době velmi dobře hraje. Podle mě se jedná o jednu z nejlepších plošinovek, jaké se kdy na PC objevily. A velmi dobře obstojí i v mnohem početnější konkurenci podobných her pro Amigu a Segu Mega Drive. Pokud vás někdy popadne retro nálada, určitě si Aladdina zahrajte. Stojí za to.

Když do našich obýváků na počátku devadesátých let dorazila Amerika, vnímal jsem to velmi intenzivně. Najednou tu byli Tom a Jerry, disneyovky, Želvy ninja, Bugs Bunny a Scooby-Doo. Posledně jmenovaného jsem si oblíbil nejméně ze všech a odhaduji, že dohromady jsem viděl nanejvýš deset epizod. Nelíbilo se mi totiž, že všechny díly měly naprosto identické schéma. Ne že by se jednotlivé epizody Toma a Jerryho nebo Bugse Bunnyho od sebe nějak lišily, jenže aspoň netrvaly dvacet minut. Scoobyho jsem zkrátka neměl rád a ani hry s touto postavou mě nikdy nelákaly. Dokud jsem nezjistil, že Scoobyho dobrodružství pro Segu Mega Drive je v podstatě point and click adventura. Tento žánr vždy patřil mezi mé nejoblíbenější, takže jsem si tuhle hru zkrátka musel zahrát. A rozhodně toho nelituji.

Hra Scooby-Doo Mystery není dokonalá. Za největší nedostatek by se dalo bezpochyby označit ovládání. To sice není vymyšleno špatně, ale na ovladači pro Segu Mega Drive se hra moc dobře neovládá. Činnosti, jež může vaše postava vykonat, jsou na spodní liště podobně jako u adventur od Lucas Arts. Pohyb se provádí směrovým křížem a pokud se chcete přepnout na kurzor, stačí stisknout tlačítko A nebo B. Tlačítkem C se pak přesouváte mezi příkazy a inventářem. Autorům se alespoň povedlo ovládání usnadnit tím, že pokud kurzorem najedete na nějaký předmět, dole na liště se zvýrazní příkaz, který dává největší smysl (otevřít dveře, prozkoumat obraz) a stisknutím A nebo B jej ihned vykonáte. Na druhou stranu si říkám, že pokud by si chtěl někdo tuto hru v dnešní době zahrát, bude to nejspíš přes nějaký emulátor a hrát bude na moderním ovladači s analogovými páčkami a takto už se hra ovládá mnohem lépe.

Scooby-Doo Mystery tvoří dva samostatné příběhy - Blake's Hotel a Ha Ha Carnival. V hotelu straší duch indiánského náčelníka a na karnevalu se objevil záhadný klaun, který unesl manažera a děsí zákazníky. Oba příběhy jsou kratšího rozsahu a dohrát se dají za 2-3 hodiny. V obou příbězích ovládáte Shaggyho, kterého doprovází Scooby. Pokud si nebudete vědět rady, je dobré začít pozorovat Scoobyho, protože ten se často zastaví a začne packou ukazovat na předměty, které se dají sebrat nebo na aktivní místa na obrazovce, která se dají nějak využít. Celkově není obtížnost nijak přehnaná. NPC postav, s nimiž můžete vést rozhovory, je minimum (v obou příbězích zhruba tři) a veškeré předměty jsou obvykle snadno viditelné, takže odpadá i na tu dobu tradiční pixelhunting. Oba příběhy tvoří jen několik obrazovek a po většinu času budete vědět, co máte dělat. Alespoň tedy u Blake's Hotel. Ten jsem dohrál i bez návodu. Ha Ha Carnival byl o něco těžší, protože mě zkrátka nenapadlo využití některých předmětů a zkoušet to metodou všeho na všechno mě díky krkolomnému ovládání brzy přestalo bavit. Potíž je totiž v tom, že předměty z inventáře nemizí, takže tato "klasická" adventurní metoda je u téhle hry obzvláště zdlouhavá. Tady už jsem do návodu několikrát nahlédl, ale po přečtení dalšího postupu většinou následovala myšlenka, že mě to taky mohlo napadnout. Nějaké ultra nesmyslné kombinace známé z jiných adventur u Scoobyho vážně nehrozí. Celkově se mi oba příběhy líbily. Nebyly sice nijak zvlášť skvělé, ale nesly se přesně v takovém duchu, jaký si u Scoobyho pamatuji z televize a po dohrání jsem měl skoro pocit, jako bych si zahrál dvě epizody seriálu.

Grafické zpracování se povedlo na jedničku. Hra Scooby-Doo Mystery vypadá skoro jako adventury od Lucas Arts z první poloviny devadesátých let. Prostředí má cartoonový vzhled, který mi nejvíce připomínal Maniac Manson: Day of the Tentacle. Ve hře se setkáte i s několika příběhovými animacemi, mezi nimiž vyniká honička Shaggyho a Scoobyho s duchem indiánského náčelníka. Ta probíhá mezi několika dveřmi v patře hotelu a nese se přesně v duchu animovaných seriálů. Mnohem hůře je na tom hudba, kterou tvoří jenom pár opakujících se melodií, které vám při delším hraním nejspíš začnou lézt na nervy. V obou příbězích hraje prakticky po celou dobu jenom jedna skladba (u každého případu jiná), kterou jen občas (a na krátkou chvíli) vystřídá nějaký jiný motiv. Tohle byla jedna z mála her, u kterých jsem po chvíli vypnul zvuk.

Celkově se mi hra Scooby-Doo Mystery líbila. Sice se nejedná o žádnou adventurní perlu, ale v žádném případě ani o propadák. Dobře vypadá, příjemně se hraje a nese se v duchu televizní předlohy. Navíc je to snad jediná adventura, která v éře šestnáctibitových konzolí vyšla na cartridge. Už za to si ode mě zaslouží solidní hodnocení.

U komentáře na první díl Streets of Rage jsem napsal, že mlátičky byly na začátku devadesátých let na vrcholu popularity. Té absolutní špičky dosáhly, když byla před Vánocemi roku 1992 uvedena na trh hra Streets of Rage 2. Tato hra by se dala označit jako ta nejčistší esence žánru beat 'em up, protože druhé pokračování si vzalo z výborného prvního dílu to nejlepší a všechno podstatné zdokonalilo a vylepšilo.

Mr. X (zaporák z prvního dílu) je zpátky. Tentokrát mu nestačilo, že se ulice města opět zaplnily jeho pohůnky, ještě navíc se rozhodl unést Adama Huntera, což je jeden ze tří hrdinů původní hry. Na pomoc Adamovi se tak vydávají jeho bývalí kolegové a parťáci z jedničky Axel Stone a Blaze Fieldingová a k nim se nově připojil kamarád wrestler Max Thunder a Adamův mladší bratr Eddie, jemuž se přezdívá Skate. Nejen, že se počet hrdinů rozšířil na čtyři, ale tentokrát je skutečně znát rozdíl mezi jednotlivými postavami. Každá má svou vlastní škálu úderů a za každou je zapotřebí hrát trošku jinak.

Hra se opět ovládá třemi tlačítky, kdy na A je nastaven speciální útok, na B údery a na C skok. Nejrůznějších úderů, chvatů a kopů je tentokrát opravdu velké množství a je až neuvěřitelné, co všechno se tvůrcům povedlo naprogramovat při zachování naprosto jednoduchého ovládání. Zpočátku budete při hře jen drtit B a doufat, že dáte někomu do zubů, ale časem se naučíte, že hodně záleží na tom, co dalšího kromě B zmáčknete a v jakém postavení vůči hráči stojí jeho protivník. Speciální útoky má tentokrát každá postava hned dva a narozdíl od prvního dílu jich je nekonečné množství a postavy je můžou využít kdykoliv. První speciální útok se spustí po stisknutí tlačítka A, ale ten má nevýhodu, že při použití zároveň vašemu hrdinovi vždy ubere malé množství zdraví. Druhý speciální útok provede váš charakter po zmáčknutí sekvence tlačítek a nestojí vás žádné zdraví.

Úrovni je znovu osm a jsou o něco delší než v prvním Streets of Rage. Každá je pak rozdělena na několik částí a ve většině z nich se kromě bosse na konci levelu střetnete ještě s minibossem. Rovněž přibyly nové typy nepřátel, takže kromě starých známých z jedničky tu jsou nově kupříkladu i gauneři na motorkách, s jetpackem a další (už méně výrazní) oponenti. Nově má každý nepřátelský charakter vlastní ukazatel zdraví, takže konečně máte přehled o tom, kolik toho ještě vydrží. U silnějších nepřátel jsou pod ukazatelem zdraví ještě jedna nebo dvě hvězdičky, které značí, kolikrát ještě bude zapotřebí jeho ukazatel zdraví vyčerpat, než to darebák definitivně zabalí. 

Na konci každého levelu je samozřejmě boss. Ti jsou podle mého názoru o něco tužší a hbitější než minule a souboje s nimi jsou tím pádem ještě náročnější. Opět se tu na konci několika úrovní střetnete hned se dvěma bossy najednou a v takovém případě si můžete být skoro jistí, že takový souboj vás bude stát i nějaký ten život. Obtížnost bych ale celkově označil jako férovou, s tím že na easy hru s velkou pravděpodobností zvládnete už napoprvé. Mně se to alespoň podařilo a to nejsem na tento typ her žádný expert. S vyššími obtížnostmi opět přichází pořádná výzva, ale pokud se hře budete věnovat, budete i na ně brzy nepřátelům nakopávat zadky.

Grafická stránka se výrazně vylepšila zvláště u modelů postav. Ty jsou oproti prvnímu dílu větší a hlavně mnohem detailnější. Zbytek by se dal označit za lepší standard, který vyloženě nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Zvuky jsou opět na velmi dobré úrovni a rovněž soundtrack bych označil za skutečně povedený. V cizině bývá soundtrack k této hře často označován za jeden z nejpovedenějších v historii šestnáctibitových her, ale já osobně mám mnohem raději hudbu k prvnímu dílu.

Streets of Rage 2 je jedna z nejlepších a možná dokonce ta úplně nejlepší beat 'em up hra všech dob. Hezky vypadá, skvěle se hraje, postavy mají obrovskou škálu pohybů a obtížnost je velmi dobře vybalancovaná. Pokud máte po ruce kamaráda, určitě si hru zahrajte, protože ve dvou hráčích skutečně září. Tohle je prostě naprostá špička, ale já si nemůžu pomoct, já mám stejně o něco raději první díl.