Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Prey

  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+32+32 / 0

Sleeping Dogs

  • PC 95
  • PS4 95
Když jsem před necelými čtyřmi lety hrál Sleeping Dogs poprvé, dost se mi líbil, ale netušil jsem, že se z něj stane taková srdcovka, kterou pokořím za tu krátkou dobu čtyřikrát. Sám přemýšlím čím to je, proč si této hry osobně vážím víc než jiných městských akcí, včetně slavného GTA?

"Anything, anything happens to me, you look after our people, ok? We're a family. Family has to stick together."

Co mi ve Sleeping Dogs neskutečně sedí, je výborně odvyprávěný příběh, který neskutečně graduje. Ze začátku je policista v utajení Wei Shen obyčejný smeták plnící looserovské úkoly pro místního Red Pole Winstona Chu a snaží se získat jeho náklonnost. Jak Wei postupuje příběhem a snaží se dostat v hiearchii Sun On Yee výše, dostává pak daleko důležitější a náročnější úkoly, potkává se s důležitějšími lidmi a sám se začne zmítat mezi zákonem a životem mezi triádami. Není to na jednu stranu nic originálního, ale je to vše odvyprávěné naprosto skvěle a je zde i několik překvapivých či zajímavých zvratů.

"You're a cop. I am an undercover cop. The rules are different."

Hráč neplní úkoly jen pro triády, jsou zde i policejní případy, které hráči zadává policejní inspektorka Jane Teng. I ty jsou dobře napsané a zábavné a nabízí trochu odlišnější pohled na mafiánský Hong Kong. Na mapě je i hromada dalších aktivit, které jen dobře doplňují hru a nabízí odpočinek od hlavních misí.

Město jako takové je asi další odpovědí na to, proč mám Sleeping Dogs tak rád. Asii velmi můžu a projížďka po Hong Kongu je velmi příjemná, město žije, a přestože graficky už není rozhodně žádná špička, stále vypadá velmi slušně.

Soubojový systém je famózní, zábavný a miluji ho. Jednoduchý na naučení, ale efektivní a efektní. Je takovým kung-fu bratříčkem soubojáku v Arkhamské sérii Batmana. Celková hratelnost je na vynikající úrovni, Wei umí jak parkur, tak hacknout počítač nebo vypáčit zámek. Minihry jsou ok, ale při větším množství umí být i otravné.

"Growing up in Old Prosperity, she started down a particular road and couldn't get off of it."

Ve Sleeping Dogs jsem si oblíbil mnoho charakterů, žel některé by si zasloužili víc prostoru (třeba romancoidní postavy Not Ping a Sandra, vtipný darebák Old Salty Crab, Peggy Li).

Pochvalu zaslouží i soundtrack, našel jsem na něm i několik songů, které si rád pouštím na youtube.

Hra není dokonalá, i po letech se dají najít nějaké ty bugy, jízdní model by mohl být také daleko lepší. A hra by mohla být i delší, nějakých 50 - 60 hodin a splníte úplně všechno, včetně collectibles.

Druhý díl je sen, ale protože United Front Games už nejsou mezi námi, asi zůstane nenaplněný :/

Pro: příběh, hratelnost, soubojový systém, Hong Kong, soundtrack, úkoly

Proti: pár bugů, jízdní model, délka, druhý díl málo reálný

+28+28 / 0

The Evil Within

  • PS4 70
Očekávání byla jasná. Kombinace Resident Evil 4 a Silent Hill 2. Nic většího, nic menšího. Hlavním tahákem The Evil Within je jistě jméno Shinji Mikamiho, který sliboval návrat ke kořenům survival hororu a, nutno přiznat, že svému slovu dostál.

Připravte se na nedostatek lékárniček, minimum munice a hromady nepřátel. Většina z nich je navíc dosti agresivních a zběsilý sprint často bývá jedinou možností postupu vpřed. Do cesty se vám postaví mnoho druhů všemožných potvor a úspěšné překonání každé z nich vyvolá euforii doprovázenou strachem z další chodby.

Nikdy nelze odhadnou, co se skrývá za dalšími dveřmi. Napětí se dá krájet. Pravidelné návštěvy sanatoria, sloužícího jako save point, naskytnou jedinečný zážitek. Určité momenty (pole slunečnic) se zapíšou do paměti tučným písmem. Z hlediska hratelnosti a atmosféry nelze mnoho vytýkat.

Horší jsou ostatní složky hry. Všechny postavy jsou suché a nudné. Příběh je chaotický, jeho vyústění nedostačující. Ono, poslední dobou hojně využívané, vyprávění ve stylu „hádej, milý hráči, co se vlastně děje“ začíná už být únavné. Dva černé pruhy na okrajích obrazovky značně iritují, zvláště ke smůle těch s menším monitorem/televizí. Hudba je nevýrazná a poslední boss neuspokojující.

Zlo Uvnitř je tak hybridem, neříkám paskvilem, výše zmíněných RE4 a SH2. Nabízí fortelnou, chvílemi frustrující, zábavu na slušných 15 hodin.

Pro: atmosféra, hratelnost, klasický survival, nepředvídatelnost

Proti: příběh, postavy, poslední boss, nevýrazná hudba, "černé pruhy"

+27+26 / 0

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Pro: Jindra, soubojový systém, herní mechaniky, skrytý český dabing, krajina, děláno srdíčkem

Proti: Bugy, bugy, bugy, chvíli trvá, než se do toho dostanete

+27+27 / 0

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
"GTA s koníčkama" Tuhle frázi si tahle hra rozhodně nezaslouží. Nový přírůstek do série Red Dead se odlišuje v mnoha ohledech, nejvíce v tempu hry. Už asi přibližně hodinový úvod vám dá jasně vědět, že tahle story není jen na pár večerů.

Samotné bloudění ve světě mi zabralo asi 15-20 hodin a i tak si myslím že mu musím dát mnohem víc. Rockstar to udělal opravdu báječně. Je jedno kudy a kam se vydáte, všude někoho nebo něco najdete. Tolik náhodných eventů jsem v jiné hře neviděl. Jedu si tak po lovu prodat kůži do jednoho z několika městeček a najednou opodál po cestě někdo unáší dívku. Po její záchraně ji samozřejmě jako správný gentleman odvezu domů a peníze co mi nabízí za záchranu její počestnosti slušně odmítnu. No a to jsem původně šel jenom lovit. Tohoto a podobných překvapení je ve hře spousty. Díky tomu svět neskutečně žije. Můžete si s každým NPC popovídat nebo na něj nějak reagovat. NPC zase reagují na vaše činy a hlavně si je pamatují a pamatují si vás. Když vejdete například do saloonu, barman vás hned pozná a pokud jste se třeba zapojili do barové rvačky, rozhodně se o tom nezapomene rýpavě zmínit.

Vaše akce mají dopad, pokud jste čestný a pomáháte pocestným. Lidé vás začnou mít rádi a obchodníci vám na své zboží dají slevu. Občas můžete dostat i něco zadarmo. Pomohl jsem jednomu pocestnému když ho uštknul had. Po pár dnech jsem ho potkal před obchodem se zbraněmi a jako poděkování za záchranu mi na svůj účet nechal vybrat cokoliv z obchodu. A když jste zase zlí, okrádáte dostavníky a zabíjíte, nikdo s vámi nechce mít moc společného. Ke všemu je na vás pak vypsaná odměna, pokud si tedy nezakryjete obličej, ale i v takovém případě musíte loupež provést precizně, jakmile vás zahlídne šerif , odměna za vaše dopadení se zas zvyšuje. Často se stane že vás při něčem takovém vidí nějaký další kolemjdoucí a rázem je z něj svědek. Jsem rád za možnost se s takovou situací vypořádat i bez zabití onoho nešťastníka. Hodně se mi tento systém zalíbil. Jen mi tu chybí možnost nějak vyřešit spory bez toho aby se do toho zatáhl šerif. Občas se stalo že jsem se trošku silnějc opřel koněm do NPC. Neměl jsem ani čas sesednout a už kolem letělo olovo. Po pár minutách střílení jsem načítal znovu, protože začátek příběhu, v kapse asi padesátka a odměna na mě kolem dvou stovek.

Příběh se tu trošku hůř hodnotí. Já jsem si ho užil, hltal jsem každý dialog a scénu. Bohužel to nemusí platit pro všechny. Open-world v Red Dead je až neuvěřitelně plastický. Příběh sám o sobě ale moc ne. Arthur je v příběhu napsán jako charismatický dobrák se smyslem pro humor. Problém je že vaše činy ve hře tomu nemusí odpovídat. Může to působit celkem divně, když s Arthurem vystřílíte půlku města bez mrknutí a pak začne v příběhu litovat jednu mrtvou stařenu. Já naštěstí města plenit nechtěl a tak se pro mě z Arthura stala jedna z nejoblíbenějších postav ve hrách vůbec. Také další postavy jsou napsány skvěle, každá z nich je zajímavá a odlišná od druhé a až na některé výjimky dostanou v příběhu všichni dost prostoru. Nejvíce se to projeví v kempu po dobře odvedené práci. Když se například slaví, tak jsou všude litry whisky a dobré nálady. Strašně mě bavilo chodit po kempu a poslouchat postavy a sledovat jejich chování a trochu poklábosit. Na postavy jsem si upravoval názor každou kapitolu. Stejně tak Arthur a to je asi důvod proč mi hra přijde tak dobře napsaná. Ve stejnou chvíli kdy jsem začal k postavám cítit odpor,pochopení, nebo prostě cokoliv, Arthur to začal cítit taky. Díky tomu že to vyznělo tak souběžně jsem se dokázal sžit s postavou ještě o chlup víc.

Nejvíc mě ale dostávaly vedlejší mise. Hodně odkrývaly Arthurovu povahu a když je přeskočíte, připravíte se o značnou část kvalitního obsahu, který v některých případech baví mnohem víc než hlavní linka. Na vedlejšáku od Rockstaru je nejlepší to, že kdyby neměl jinou ikonku, tak ani nepoznáte že jde o obsah navíc. Obsahují stejně dobré cutscény, stejně dobré dialogy, stejně dobré (možná i lepší) postavy a stejně dobrý gameplay. Být tam o pár vedlejších misí navíc, tak bych i věřil že by si některé společnosti dovolili to vydat jako DLC.

Jak jsem zmiňoval na začátku. Tempo je tu o dost pomalejší než ve většině her. Pocítíte to při jakékoliv aktivitě, ať je to lov, probíhající mise, povídání s postavou nebo jízda na koni... ehmm... teda hlavně při jízdě na koni. Prostě tu nikdo nikam nespěchá. Já s tím vetšinou neměl problém. Hra je hrozně krásná a spolu s hromadou animací a detailů ji tohle tempo sedí jako nové sedlo na koni. Častokrát jsem se jen procházel a pozoroval do rytmu chůze pohyb Arthurova pouzdra s právě naleštěným koltem. Rád jsem si sedl za bar na skleničku po obědě za celkem mastnejch 5 dolarů a potom skočil na rychlou koupel do místního hotelu. Pak vyrazil zas dál a užíval si cinematic kameru při jízdě. Tu rozhodně doporučuji. Při dlouhé cestě na koni vám čas přes tuhle kameru uteče znatelně příjemněji. Za celou hru mě asi jen třikrát svedla z cesty a to jsem si stejnak hned uvědomil.

No ale pár chybiček by se určitě našlo. Nejvíce mě na hře trápilo, že když jsem přes tu hromadu detailů našel něco co tam chybělo. Už to nezmizelo. Zkrátka to tam bylo a já už to nemohl nevidět. V jiných hrách bych se na to tak neupínal ale tady to nešlo. Například když dáváte zbraně na koně, tak po vložení hned zmizí do neznáma. Chápu že při tom množství zbraní co kůň unese by moc dobře nevypadalo, kdyby okolo sebe měl osm pověšenejch pušek, ale i tak by mohla zmizet až třeba nasednu na koně. Dále je tu horší samotné ovládání koně který i přes povel "jeď do prava moc prosím" si to radši napálí do stromu. V horách a užších uličkách je to celkem úmor a když fakt nedáváte na takových místech pozor, tak vám častokrát projede radši přes patnáct větví, než přes jednu uhlazenou cestičku. Občas se stane že do kempu jdete jen na rychlej spánek a pak zas hned objevovat. V kempu ale nemůžete běhat a nepřemýšlejte o tom že byste si tam vjeli na koni. To vás čekaj tak akorát nadávky. V misích je občas hra až moc konkrétní a když vybočíte nebo se skryjete jinam než jak hra chce, tak hned je průšvih hra a nadává proč tak jako zdržujete?!

To všechno ale odpouštím. Protože při takové míře světa a detailů je prostě těžké ani trochu nezaškobrtnout. Navíc je to už hodně dlouho co mě nějaká hra takhle chytla a na takovou dobu uvěznila na gauči, ani teď nepustila, jen mi povolila řetězy na takovou míru abych špičkama prstů dosáhl na klávesnici a trochu oprášil ten stroj co se teď víc jak týden cítil méněcenný.

Pro: Atmosféra, gameplay, postavy a dialogy, příběh, otevřenost, vedlejší mise, vedlejší aktivity

Proti: Řízení koně, pár detailů, až moc agresivní NPC, konkrétnost v misích

+27+27 / 0

Horizon Zero Dawn

  • PS4 100
Horizon Zero Dawn je tím typem hry, kvůli kterému stojí za to koupit si celou herní konzoli.

Graficky úžasné, s výbornou hratelností a mistrovsky podaným a postupně odhalovaným příběhem. Bavilo mě zde naprosto všechno, jak prosté plnění loveckých úkolů, sbírání tajemných kovových květin a vyhlídkových bodů, tak postup hlavní misí a vedlejší úkoly. Ale není to jen o tom, že mě to bavilo, to platí pro spoustu dalších her, bavilo mě to tak, že jsem splnila, posbírala a pozabíjela úplně vše, dosáhla stropové úrovně 50 a pak šnečím tempem dohrála druhou polovinu hlavního příběhu, kdy jsem poctivě prolézala každý koutek, četla a poslouchala naprosto všechno, co se dalo - a to všechno proto, že jsem si přála, aby ta hra nikdy neskončila.

Už jenom ten výchozí koncept, kdy jste schopni s lukem a šípem likvidovat robotickou faunu a megafaunu tím, že hledáte jejich slabá místa, kladete pasti a nakonec i objevujete možnosti, jak je ovládnout, je super herní zábava. Navíc je to pěkně rozfázované tak, že ve chvíli, kdy jsem si pomýleně připadala namachrovaně, že umím robotického velociraptora trefit přímo do jeho diodového očka a osedlat si jeden z pasoucích se strojů-kopytníků, tak jsem narazila na nový stroj, ještě silnější a záludnější než ten předchozí. Už jen na základně těžkou obtížnost není možné bezhlavě naběhnout do jakékoliv konfrontace. Když mi dávalo sakra zabrat hejno Glinthawks během šplhání za jednou z banuckých figurek (opět krásně zpracované collectibles, malby na skalách vám říkají, kam máte jít), ještě jsem netušila, že existuje něco, co se zabíjí tak těžko jako Stormbird. Ale časem se vám podaří Aloy vypracovat a vybavit tak, že dá i jeho. Na výběr máte řadu zbraní a vychytávek (různé bomby, provazy na svazování, kulomet na kovové úlomky), ale osobně jsem preferovala jednoduchost - luk se zesílenými šípy, maximálně v kombinaci s tripcasterem. Tento typ šípů dělá hezký zvuk a jak jsem zmiňovala, smysluplným způsobem zrušit obří stroj s pomocí primitivních zbraní je fajn zážitek.

To ale není zdaleka všechno, neboť svět Horizon: Zero Dawn je protkaný nitkami solidního, dojemného a velkolepého příběhu. Jedná se o klasickou šablonu s lehce identifikovatelnými archetypy - nejde zde totiž o nic menšího než o záchranu lidstva - a to hned dvakrát. Aloy je neprávem zavržené, vyvolené dítě vychovávané neprávem zavrženým mentorem, který na závěr Aloyina dovršení dospělosti zemře a nechá ji, aby si se svým osudem poradila sama. Aloy se zaplete do mocenského konfliktu znepřátelených protocivilizací, kdy jedna z nich je výrazně morálně lepší než ta druhá a zároveň zjistí, že celá její existence je cíleným zásahem umělé inteligence, která obnovila a za pomoci dříve hodných strojů teď spravuje celý svět poté, co byl zničen korporátní nenažraností a upřímně řečeno výsostně debilním nápadem vytvořit samoreplikující killer roboty s pohonem na biomasu. Nechybí ani jediná morálně šedé figura v pozadí, která tahá za nitky celého dění.

Zkrátka klasický "vysoký" příběh hrdinka zachraňuje svět, ale velmi detailně, poctivě a krásně zpracovaný. Fakt se mi to hodně hodně líbilo, je to takové mnohavrstevné, dotažené, vymakané. Při toulkách krajinou narazíte na podivnou díru do země, kde cosi produkuje stroje? Časem zjistíte, co to celé znamená. Najdete tajemnou elektronickou věcičku, kterou můžete skenovat okolí -zjistíte, že měla sloužit k učení nové lidské generace než se celý plán mírně pokazil a lidstvo tak musí začínat odznova. Líbil se mi ateismus příběhu (bůh, který vytvořil Aloy je sám lidským výtvorem, Aloy není ani tak vyvolená jako klon; taky paralela Hades/Gaia a Lucifer/bůh). Co mě ale fakt dostalo je moment, kdy Aloy šplhá na místo, kde předtím nikdy nikdo nebyla a přesto je skála pokryta vhodně umístěnými úchyty, tak jak to ve hrách bývá - "Tu cestu jsem už prošel a připravil ti jí," vysvětlí jí Sylens. Hezká maličkost, dobře ilustrující celkovou dotaženost hry.

Na závěr vyčtu hře pár nedostatků: za prvé, veškeré odměny, které jsem dostala, zvlášť ty za sesbírané sety předmětů, ale i ty odměnové krabice za splněné úkoly, mi byly na nic, protože jsem už dávno měla lepší výbavu. Buď koupenou nebo sebranou ze zabitých strojů. S tím souvisí ještě takový sub-nedostatek: ty odměnové krabice jsou absolutní kravina, prostě mi ty věci dejte, proč něco dostat a pak to ještě otevírat. Je to něco na způsob mikrotransakcí formou reward boxů (ve For Honor by za to ti hloupější z hráčů platili), akorát bez transakcí. Nedává to smysl. Druhým nedostatkem byla možnost rychlovýroby nové munice kdykoliv a kdekoliv, třeba během sprintu od protivníka. Na jednu stranu mi to kolikrát zachránilo život, na stranu druhou bych tu nepřipravenost přece jen trochu penalizovala.

Bezpochyby nejotravnější aktivitou ve třetím Zaklínači, který u mě byl jinak taky za 100%, bylo hledání těžko viditelných stop "zaklínačským smyslem," stejně tak mě v ME: Andromedě brzo omrzelo neustálé skenování všeho, co se dalo. V Horizonu je skenování rovněž chvílemi až moc, ale aspoň má během boje praktický smysl a ani to stopování není tak ubíjející jako v Zaklínači, protože stačí jeden sken a máme vyznačenou celou cestu dotyčného. No ale co si budeme povídat, to zpomalení na pomaličkou chůzi, když Aloy skenuje, taky trochu otravuje.... Snad tahle celoplošná skenovací mánie ve hrách vezme rychlý konec. Nebo alespoň výrazné omezení (říkám a odcházím poslušně skenovat mimozemšťany v Prey).

Pro: úchvatná, velkolepá hra po vše stránkách

Proti: odměny mi byly k ničemu :)

+25+25 / 0

Yakuza 0

  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+25+25 / 0

Heavy Rain

  • PS4 90
Málokdy se stane, aby hra smazala hranici mezi vlastním duševním rozpoložením, počasím, které se odehrává za oknem a klimatem ve hře samotné. Zatímco v mém životě se nejedná o nejšťastnější období a za oknem se podzim rozhodl vyřádit, ve hře Heavy Rain jsou na tom téměř všichni zúčastnění ještě hůře a za krk jim prší takřka nepřetržitě. A mně se před očima začíná odehrávat nervy drásající příběh, o kterém už těsně po dohrání vím, že ho nikdy nezapomenu.

Ať už jsem totiž v kůži Ethana, Scotta, Normana nebo Madison, dýchal bych za ně a při jakékoli krizové situaci jsem nervózně poposedával, jen jsem vycítil sebemenší nebezpečí. Při infarktových momentech, kdy mi bylo jasné, že jde zúčastněným dokonce o život, jsem pak ovladač div nerozmačkal. Tímto tak děkuji všem vývojářům za to, že právě ovladač nemusí být trvale připojen ke konzoli, protože by jak ona, tak ovladač (tak nejspíš i televize) přišly k nenapravitelným úrazům.

Napínavých chvil, kdy je potřeba zařízením otáčet, hýbat, divoce střídat tlačítka nebo ho div ne házet do vzduchu, když se kdokoli z charakterů pokouší něco rozbít či někoho přeprat, je totiž vlivem pravé chladné detektivky hodně. Ne náhodou jsem si na mnoha místech vzpomněl na můj milovaný Fahrenheit. Heavy Rain se sice zcela vyhýbá nadpřirozeným prvkům, ale náturami jednotlivých postav je svému předchůdci podobný, byť posouvá model interaktivnosti někam úplně jinam. Míst, která ovlivňují příběh a naprosto zásadně mění jeho vyústění, je totiž požehnaně a co je nejhorší - častokrát nejdou poznat. Kdo by například tušil, že když těsně nestihnu z počítače získat potřebný údaj, zcela zásadně to změní osudy JINÝCH postav v samém závěru. Ten šok, když mi došlo, že to a ono se mělo udělat tak a tak, má za následek zaryté přesvědčení, že si hru v dohledné době zahraji znova s pokud možno šťastnějším koncem. Ať jsem se totiž snažil, jak chtěl, a měl jsem pocit, že bych mohl směřovat k happyendu, nebylo mi (respektive nebylo jim) přáno.

Konkrétní osudy postav: Ethan s Madison se sice dali dohromady, ale protože Madison nestihla včas zjistit konkrétní adresu, tak sice přežila, ale Ethanovi na onom místě nepomohla. Ten zachránil svého syna, ale následně umírá pod policejní palbou. Madison následkem toho propadá nespavosti a zhoršeným halucinacím. Scott žije, ponechám svým myšlenkám a hříchům (největší paradox, který jsem dopustil). Norman bohužel zemřel přibližně ve třech čtvrtinách hry během (dle mě dost náročné) rvačky na vrakovišti a jeho neúčast ve hře, byť není znát na logice příběhu, byla bohužel znát na dynamice střídaní jednotlivých prostředí

Na konci mi tak zůstává husí kůže po celém těle. Vzhledem ke škále emocí relativně střídmé výsledné hodnocení můžu připsat občasnému rozčarování z toho, že v rychlosti a "rozklepanosti" psychiky některých postav není jasné, jestli mám zobrazené tlačítko držet nebo do něj bleskově začít bušit - a tím pádem pak došlo k nejednomu zděšení z možných následků zkaženého QTE. Případné zvýšení je v plánu po opětovném hraní a dostavení se totožných pocitů.

Pro: Jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy odehrál, fenomenální vývoj postav, nezaměnitelná atmosféra

Proti: Matoucí ovládání ve vypjatých chvílích, nutnost opětovného hraní pro docenění komplexnosti

+25+25 / 0

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+25+31 / -6

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS4 70
Uncharted: Drake's Fortune je fajn hra, zábavná a hratelná. Jenže je z ní cítit, že vyšla před více než deseti lety a že nezestárla zrovna nejlépe. Nicméně i tak jsem se po celou dobu docela bavil.

Je to totiž vážně zábava, naprostá oddechovka a i přes množství negativ jsem si hru užil. Navíc grafika remasteru je dost solidní, prostředí ostrova a starých ruin vypadá i dnes pěkně. Nathan Drake je charakter, který hru bez problémů utáhl a i vedlejší postavy jsou fajn, hlavně Sully. Příběh je pohodové dobrodružství, není mu moc co vytknout, minimálně určitě ne v rámci žánru. Je také fajn, že se nebere vážně.

Asi patřím i mezi těch pár jedinců, kteří si docela užili i souboje, přestože mají pár much, které mi vadí. Krytí někdy není úplně košer, nepřátel bývá někdy až moc a jsou neskutečně tupí. Korunu tomu nasazuje závěrečný bossfight, který není ničím jiným než trapným QTE, což je dost zklamání. Jinak byl ale pocit ze soubojů slušný, rozhodně to není část hry, která by mi vadila.

Dále zamrzely další drobnosti:
Chtělo by to více hádanek, tady jich je málo a jsou jednoduché.
Collectibles jsou fajn, ale nemusely by to být všechno svítící tečky :(
Nevíte jak dál? Stačí střelit do výbušného sudu, který stojí zrovna u sloupu, který následným výbuchem spadne tak dokonale, že můžete pokračovat dále!!

Takže celkově docela překvapení. Hru jsem dohrál poprvé v roce 2018, očekával jsem ji průměrnější, tohle je ale rozhodně o něco víc. Takže za mě pohoda.

Pro: Hratelnost, dobře podaný příběh, humor, charaktery

Proti: málo hádanek, tupí nepřátelé, mizerný závěrečný bossfight, pár nelogičností

+25+25 / 0

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Hloupý Honza s debilním účesem vyráží na cestu plnou dobrodružství, aby polovinu svého putování strávil chozením po lese a sbíráním hub.

Jsem asi jeden z mála, který hru rozehrál v den vydání a dohrál ji až s patchem 1.6. Tedy dva dny před vydáním DLC From the Ashes. Proč to zmiňuji? Protože za tu dobu hra ušla hodně dlouho cestu. Hned od začátku jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně kouzelné české prostředí a skvělé herní mechaniky, na straně druhé ohromná nálož bugů, kterou jsem ve hře nikdy nepotkal. Celý život se mi bugy prakticky vyhýbaly, tak si herní bůh řekl, že mi to nyní pořádně osolí.

Vychytal jsem opravdu vše. Mizející hlavy NPC, mizející objekty, jeleny padající z nebe, vojáci do půl těla pod zemí, útočící srnky apod. Ale to jsou drobnosti. Horší bylo, když mi hra nedovolila splnit quest nebo když NPC, kterou jsem měl někam dovést, šla na druhou stranu než byl cíl. V kombinaci s "hardcore" přístupem to bylo zvláště frustrující, když jste kvůli bugu přišli o hodinový postup. Nakonec frustrace zvítězila. Přestaly mi fungovat teleportující bedny, do jednoho hostince jsem se ani nemohl jít vyspat, strážní mě pokutovali za činy, které jsem nespáchal (klidně 3x za sebou) a tak dále. Ta hra mě začala hrozně štvát.

No a pak mě zase začala bavit. Přestal jsem mít smůlu na bugy znemožňující pokračování v příběhové lince a zůstaly jen ty grafické. Ale ani ty by tam být neměly. Nebudu se tvářit, že je v pořádku, když si koupím produkt za 1600,- a dočkám se zmetku. Všudypřítomná nedoladěnost je skutečně fail. Chápu všechny ty, kteří nad tím přimhouřili oči, ale ode mě to nikdo nemůže čekat.

I přesto dávám vysoké hodnocení. Hra je skutečně jiná. A hlavně mě bavila. Bavily mě nekonečné detaily (když Jindra něco sbírá, tak po tom skutečně sáhne rukou), bavilo mě v rámci možností realistické pojetí příběhu (ačkoli se bohužel dočkáme skutečně hloupého momentu "Jsem tvůj otec." následovaný ještě hloupějšími dialogy). Zábava z hraní překonala i všechny ty vopruzy, jako je příliš pomalý fast travel, příliš mnohokrát jsem narazil na vraždící pocestné nebo bludné rytíře, příliš mnohokrát jsem narazil na Hanuše uprostřed lesů bez jediného osobního strážce nebo samotnou selku v lese uprostřed noci.

Celkově ten svět příliš nefunguje. Dokud jste ve vesnici, tak ano, ale mimo hranice obydlených oblastí svět nepůsobí věrohodně. Kde jsou jakékoli povozy? Absence vozíků a povozů mi hodně chyběla a člověka na koni jsem kromě questů potkal asi 2x. Svět tak působí poměrně mrtvě.

RPG prvky šly skoro mimo mě. Statistiky nejsou vlastně potřeba. Do záložky Hráč jsem šel za hru asi 4x, abych si naházel nějaké perky, ale nejsou potřeba, Naopak bych i řekl, že některé jsou nežádoucí (autoheal) a v podobné hře by neměly být. Stejně tak lektvary. Za celou hru jsem použil jen asi 4 "heal potiony", jinak nic, když pominu pár sejvovic (ale hra ukládá často, v kombinaci s "ukončit a uložit" není žádný problém). Fantasy prvek v podobě lektvarů mi tam moc nesedl, celkově mi alchymie přišla otravná a vadilo mi, že se jí v rámci hlavního questu musím věnovat (chtěl jsem ji úplně vypustit). Jo a usnadňovat páčení nebylo potřeba, console kidi zbytečně řvali.

Některé mechaniky nedávají moc smysl. Nepotřebuji nosit jídlo, když je všude kolem milion kotlíků. Prostě stačí přijít k někomu domů a srknout si guláše.
Jak je možné, že obchodník v Ratajích pozná věc kradenou v Sázavě? Tohle dávalo smysl v rámci úvodní části na Talmberku, ale jinak ne. A dlužno říct, že hra totálně přestává fungovat když děláte bordel. Nebylo nic snazšího než zabít jednoho z papalášů před Bohutovým kostelem a pak jen zaplatit pár zlaťáků za potloukání se poblíž mrtvoly.

Nicméně já většinu času sekal dobrotu, takže jsem o podobné nefunkční procesy byl ušetřen.

Bitvy jsou příšerné. I s přimhouřenýma očima. Panáci tam běhají jak blázni, neustále se opakuje neorganický sample bitvy, vy jen chodíte a bodáte NPC do zad nebo po nich pokojně střílíte z luku. A paradoxně, ta první je nejtěžší.

Přes všechny zápory, které bylo nutné zmínit (a to jsem jich spoustu vynechal) mě hra bavila. Scénář je v globále skvělý. Některé charaktery (Ptáček, Hanuš) jsou opravdu dobře napsané, stejně tak drtivá většina questů.

Oceňuji, že questy neustále přibývají - člověk si myslí, že už má od Ptáčka pokoj, ale pak přijde další quest! Absence tohoto mi hodně vadila v Zaklínači 3, jakmile jste splnili questy ve vesnici, jakoby se zastavil čas a nedocházelo k dalším událostem hodným Geraltovy pozornosti.

Grafika není nic extra, ale některá zákoutí (rybníčky, lesy, mýtinky, louky) jsou malebné a opravdu jsem si užíval atmosféru českého venkova. Systém boje je jiný. A ocenil jsem ho hlavně v úvodu, kdy jsem si dával pozor na každý šťouch, ke konci jen stačilo bezhlavě máchat mečem. Závěr se mi líbil, doufám, že se nedočkáme žádného příběhového DLC, které ho bude uměle natahovat.

A nyní počkat, s čím WH přijde příště. Obávám se ale, že novinářská ani hráčská obec nebude už tak tolerantní k počátečním chybám (já tedy rozhodně ne). Ale jsem rád, že jsem si hru prožil od prvního dne. A někdy příště třeba zkusím hardcore mod.

A seznam narozených dětí za dobu vývoje pobavil :) a RIP Jenda :(

Pro: herní mechaniky, prostředí, scénář

Proti: je to bugfest, bitvy, některé nedoladěnosti questů,

+24+24 / 0

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 85
Uff, tak se mi po desítkách hodin (mám pocit, že jsem se dostal i přes sto hodin) povedlo tuto “velkou“ hru pokořit. První dobrá zpráva je, že jsem se po celou dobu bavil a užíval si výborné prostředí, slušnou hratelnost a chytlavý příběh. Nevybavuji se, že bych se někdy do hraní musel nutit, což je vždy velké plus.

Ono není divu, tohle je přesně typ hry, který mi sedí, je to prostě můj styl. Mám rád větší světy, vyvážené RPG pro víc casual hráče a silné příběhy. Tohle vše KCD splňuje a přidává i něco navíc.

Věcí, co tu hráč může dělat je tu opravdu velmi slušné množství. Většina činností je udělaná zábavnou formou, občas je to i celkem výzva (kolik jsem zlomil šperháků – ano, nejsem kovaný PS4 hráč) a tak vás ani obvykle nudnější questy typu “dones maso, ukradni šperk“ nebudou obtěžovat a často vám samotné hraní zpestří.

Tady bych navázal na jednu věc, která mi trochu vrtá hlavou. Přišlo mi, že na to, že hrajete za takového českého Jendu dobráka, jste vlastně nuceni až moc být špatní – vraždit, krást, zabíjet, loupit – prostě dělat všechno, co dělá klasický padouch. Nedovedu si moc představit, že by hra šla hrát s čistým morálním štítem a zároveň aby zůstala zábavná. Vždyť valnou většinu questů prostě musíte řešit tím, že někoho zabijete, zmrzačíte či něco ukradnete… Chápu, že to je vlastně gró zábavné hratelnosti, ale u KCD mě to tak nějak víc bilo do očí a je škoda, že se s tím tvůrci lépe nevypořádali.

Souboje jsou také jedno vlastní téma. Je pravda, že umějí být ze začátku celkem výzva a i jeden na jednoho vás může potrápit, ale jakmile zjistíte co a jak, tak není moc šance v souboji zahynout. Ve finále nejtěžší jsou souboje 1v3 (a víc), kdy vám věčně někdo řeže do zad, čemuž se ve hře dá vlastně celkem snadno vyhýbat tím, že se vyhnete takovýmto situacím. Souboje 1v1 jsou dost lehké a hromadné bitvy ještě víc. Upřímně jsem čekal, že soubojový systém bude větší výzva, přeci jen se většina dá řešit klasickým hack’n’slash.

Hře ovšem nejvíc škodí její bugy, glitche a místy hodně špatný grafický kabátek. Upřímně jsem nenarazil na žádné větší bugy, které by mi dokonce bránily v postupu ve hře, ale je zase pravda, že se jich ve hře vyskytuje větší množství, než je žádané. Taky se mi stal seknutý loading, uvíznutí ve stromě, nemožnost dokončit quest (a to jsem hrál téměř půl roku po vydání, kdy vyšlo značné množství patchů). Daleko horší pro mě byl grafický stav (PS4 Pro). Takhle rozpixelovaný list jsem hodně dlouho neviděl. Neustále načítání textu, kdy jedete, místo po mostě ve vzduchu, je a je a je otravné a hrozně viditelně to hře ubližuje.

Jak jsem již zmiňoval RPG prvky jsou pro mě, jako nepříliš ostříleného hráče, naprosto ideální. Není zde přerozdělování bodů (snad jen na začátku), ale naopak vylepšování tím, jak danou činnost využíváte. S tím souvisí získávání určitých perků, které můžete, ale nemusíte, využívat. Hrozně super bylo, že jako postava neumíte číst, ale musíte se to nejdřív naučit (jste přece syn kováře), to jsou prostě detaily, které vždy tak nějak zahřejí hráčská srdce.

Kladů a různých fičuřinek bych tu mohl jmenovat více (stejně tak asi negativ), ale jiní už to stejně udělali, tak se nebudeme opakovat. Ano, hra není zdaleka doladěná a pro vyhledávače chyb a věčné stěžovatele to bude voda na jejich mlýn a vlastně se jim nedá úplně divit. Na druhou stranu tato hra nabízí opravdu silný středověký zážitek, které tlačí daleko více na reálnost, než je u RPG her obvyklé. Příběh a spousta vedlejších questů jsou velmi dobře napsané. Navíc nechybí jeden slušný plot twist. Dále hra funguje jako dobrý vzdělávací zdroj, který obohatí vaše historické znalosti.

Moje hodnocení je možná lehce nadsazené tím, že se jedná o “můj žánr“, ale zároveň si stojím za tím, že hra toho nabízí opravdu dost.
+24+24 / 0

Everybody's Gone to the Rapture

  • PS4 100
Nepamatuji si, kdy naposledy mě něco takovým způsobem uchvátilo. A ještě k tomu hra. Upřímně. Myslel jsem, že takový moment už nenastane. Otupělost a únava herním průmyslem, už mě takřka dostala.

Everybody’s Gone to the Rapture je však hned od svých prvních minut působivě melancholické putování. Pokud mu podlehnete, až do konce se neodtrhnete. Hra je defakto vysokorozpočtově zdramatizovanou povídkou z nějaké dvacet let staré Ikárie či ještě o dvacet let starší rozhlasové hry. Výborně napsanou retro sci-fi povídkou, v retro kulisách 80. let, v zapadlé retro anglické vesničce. Nádhera. Každý pomalý krok stojí za to.

Kromě fascinující audiovizuální prezentace, kdy opravdu důrazně doporučuji sluchátka, hra přináší i několik zajímavých prvků. Třeba takové provedení rozhovorů. Nejednoho z počátku zmate, ale rychle se ukáže, jak poeticky krásné takové zpracování je. V kombinaci s civilními osudy osob a vynikajícím dabingem vytváří na herní poměry unikátní zážitek. A už v závěru první části dokáže naprosto ohromit. K čemuž napomáhá i okouzlující hudba se sborem, navozující přesně ty správné emoce.

Ano, je to stále walking simulátor v jeho nejkrystaličtější podobě. Ne, neděláte ve hře vůbec nic. A ano, ani trochu to nevadí. Rapture je pomalá a rozvážná hra pro ty, co se rádi kochají a poklidně rozjímají nad nesmrtelností brouka. Jako taková tvoří umělecký zážitek, jaký tu v tak blyštivé podobě ještě nebyl. A také zřejmě nejlidštější hru, jakou jsem kdy hrál.
+23+23 / 0

The Last of Us

  • PS4 95
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika

Proti: Nic závažného

+23+23 / 0

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
„Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím očima.
Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím svou myslí.
Nezabíjím svou zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím svým srdcem.“

„Chemie je, z technického hlediska, studie hmoty. Já však preferuji pohlížet na ni, jako na studii změn.“

Dva citáty, první z mé oblíbené knižní série „Temná Věž“ a druhý ze seriálu „Perníkový táta“. Dovolil jsem si je volně přeložit, protože nejsem schopný najít teď originální české překlady. Obě díla mají jedno společné – hlavní postavy si projdou drastickou změnou. A pokud bych měl Red Dead Redemption 2 k něčemu přirovnat, tak mi při hraní vstávaly na mysl právě tato dvě díla.

Mohu se rozepsat o skvělém systému fungujícího světa, kdy na vás lidé reagují podle vašeho chování. O tak široké paletě úpravy vzhledu hlavní postavy, koní a zbraní. O náhodných setkáních, které jsou vždy zajímavé a mohou vám odemknout hodně kvalitní vedlejší úkoly. O mnoha minihrách a vedlejších aktivitách. O skvělém soundtracku a úchvatné grafice. Ale to vše vidíte a slyšíte v trailerech. Pokud si však z nějakého důvodu myslíte, že je hra povrchní a hloupá a kdo ví co ještě, nenechte se oklamat výbuchy a ustřelováním hlav. Zkuste ji prosím.

Příběh, ač to nejdůležitější, o čem tu chci poreferovat, bych neoznačoval za dokonalý ani revoluční. Ona je důležitá ta omáčka kolem. King taky není často originální v zápletkách, ale kouzlo je v tom, vdechnout postavám život. A to se zde sakra povedlo. Všichni působí uvěřitelně a o to silněji na vás působí to, co se ve hře odehrává. Atmosféra začíná houstnout nejprve pomalu, ale jak to jednou začne, budete si přát zpomalit. K tomu si ještě přičtěte Arthurův ručně psaný deník a začnete se chtě nechtě pomalu stávat jím. Celé téma hry se točí okolo těch mnou již zmíněných proměn. Napomáhají tomu i detaily (stále doufám, že se nejednalo o bug) kdy najednou nejde provádět trik s revolverem apod. Motto "čert vězí v detailech" v celé své kráse. Zapomněl jsem v tu chvíli na všechny možné herní, filmové a literární postavy – Arthur Morgan se pro mne na chvíli stal Rolandem Deschainem z Temné Věže, nejlepší postavou vůbec. Nechtěl jsem být v jeho kůže, ale byl to jeden z nejlepších herních zážitků. Snad Arthur ví, že jsem se během hraní snažil stejně usilovně jako on a že jsme s nepřízní osudu bojovali spolu.

Pane Morgane, bylo mi ctí. Říkám díky sai, dlouhé dny a příjemné noci.

Pro: Arthur Morgan a drtivá většina postav, jedna tajná vrstva hry, svět

Proti: Nikde se nepočítá statistika kolik ptactva umřelo nárazem do mě během jízdy na koni. :(

+23+23 / 0

Bloodborne

  • PS4 100
„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“

Někde během hraní DLCček k Dark Souls 2 jsem v dojmech četl, že si už vývojáři začínají brát hodně ze stylu spisovatele Lovecrafta a tehdy mě napadla taková super myšlenka, že by se mi vlastně splnil sen, kdyby vznikla hra na způsob Dark Souls titulů a nechala se plně inspirovat tímto geniálním nesympaťákem. No a když oznámili Bloodborne, byl jsem zklamán, že ze zajímavého fantasy prostředí budeme procházet městem, které vypadá jako stará Praha a kosit vlkodlaky a jiné bestie. A onen pocit, že hra bude jen o zabíjení vlkodlaků a podobných bestií mi zůstal až do vydání. A herně mě tak čekalo doslova životní překvapení, když se hra pomalu začala přehupovat do snové atmosféry mého oblíbeného spisovatele a v momentě kdy jsem rozšlápl jednoho rasisticky pojmenovaného pavouka a vše se najednou… (jděte si to zahrát!) tak… se hra bezesporu prodrala mezi první místa mého žebříčku a kdybych tam neměl neporazitelný Vampire the Masquerade: Bloodlines, tak bych Bloodborne považoval za nejlepší hru všech dob.

Hratelnost je jednoduchá a RPG prvků ubylo, když si lze veškeré zbraně vylepšit natolik, že si najdou uplatnění po celou hru a nalezené obleky se liší jen pramálo. O to víc jsou kladeny nároky na hráčovu pozornost, reflexy a umění dostat se do takového toho bojového transu, díky kterému vyhrajete ty nejtěžší souboje. Malá rada – strach ze smrti vás oslabuje, používání limitovaných zásob vás oslabuje, věřte, že pokud máte v inventáři tři papírky, díky kterým si zapálíte zbraň, ten čtvrtý pokus, kdy už žádný mít nebudete a půjdete to jen ještě jednou zkusit s vědomím, že umřete, bude váš nejúspěšnější.

Svět je zahalen tajemstvím a jsem hodně rád, že je vše uzavřeno v rámci jednoho titulu a DLCčka. Málo zde zůstalo nevysvětlené. Nanejvýš je vše otevřeno hráčovým interpretacím, ale zmatenost Dark Souls 2 je už díky Bohu Cthulhu pryč. A ten pocit, kdy hrajte třetí díl série a vše je stále tak podobné díky tomuto taky odpadá. Prostě se jedná o krásnou esenci všeho dobrého z Demon Souls a Dark Souls série říznuté Lovecraftem a krásně vměstnané do jedné hry.

Zbraně jsou asi to nejlepší, co jsem kdy ve hře viděl. Nádherné zvukové efekty jejich transformací kdy se vám z meče stane kladivo, z vycházkové hole bič z břitů a z palcátu jakási cirkulárka (jen navnazuju na DLC :P).
Lokace jsou dechberoucí, ale nemůžu se zbavit pocitu, že některé z nich jsou zřejmě z nedostatku času zkrácené. Nevěřím, že s takovým Byrgenwerthem počítali od začátku a že Lecture Building nebyl v konceptech trochu zajímavější. Tenhle nešvar pozoruju u většiny nových her, ale takový Dark Souls 3 mě v tomto ohledu zklamal víc. No a jak už to u pana Miyazakiho bývá, nejkrásnější lokace je skryta tak, že ji možná mnozí minou.

Po hraní jsem si říkal „chci víc!!“ jenže ono je to opravdu jak s povídkami od Lovecrafta. Nakousli jsme ten svět a nemůžeme vidět veškerá jeho tajemství, ač jsou sebelákavější. Já doufám, že se někdy do světa Lovecrafta ještě podíváme. Ne v adventurách, které se chystají, ale v podobně akčním RPG. Jen už bych asi nechtěl, aby to byl Bloodborne. Ten exceluje nejlépe tak jak je.

Pro: Atmosféra Lovecraftova univerza, Zbraně, Nepřátelé, Generované chalice dungeony, Objevování tajemna

Proti: Očividně useknutý Byrgenwerth

+22+22 / 0

No Man's Sky

  • PS4 70
Koukám, že NMS to tady projíždí na plné čáře, jenže mě bavilo a baví dodnes, tak se ho pokusím, ikdyž třeba marně trochu ospravedlnit. Jasně, vývojáři nám slibovali hory doly a nakonec jsme dostali doslova jen hory a doly, nic víc. Velká zlodějna! Jenže pak přišlo několik obřích patchů a hra výrazně ožila.

Samozřejmě hodně záleží na tom co si od NMS slibujete. Já osobně si chtěl hrát svůj vesmírný survival, postavit si dům, zasadit strom, koupit si raketoplán... a bylo mi úplně jedno, že drtivá většina hráčů mezitím pospíchá objevit, jak že ten střed vesmíru vlastně vypadá.

Uběhla padesátka hodin a já měl neustále spoustu práce kolem svého vesmírného střediska. Navážet exotický materiál z okolních planet, rozšiřovat kvartýr, vydělávat pěstováním rostlin, zkoumat nové technologie a tak nějak si na té malebné planetce dělat život zase o něco snadnější.

Né však každému může tento styl hraní sedět, proto tu s posledním patchem máme i plnohodnotný příběh, který nabízí cestu po stopách tajemné civilizace. Pokud se dokážete v té absolutní volnosti nějak sami zabavit a hra vás nemusí nutně vodit za ručičku a říkat co zrovna máte dělat abyste se nenudili, máte vyhráno. Pokud né, asi to nebude úplně hra pro vás. Co se mě týká, tak jste už asi pochopili, že já si na svém pískovišti spokojeně stavím svůj hrad a tak nějak neřeším co se děje okolo. A možná proto jsem spokojený.

Na závěr jsem tu chtěl také pochválit vývojáře za to, že to nezabalili a o hru se neustále starají, ale asi to neudělám. Oni nám to vlastně byli tak trochu dlužni...

Pro: Volnost, stavba bází, solidní množství dopravních prostředků, stylová grafika

Proti: Stále chybí slibovaný multiplayer

+22+22 / 0

Shadow of the Colossus

  • PS4 --
SoC je hra, která svou jednoduchou hratelností nestárne. Možná i proto byl vytvořen remaster na další dvě generace Playstationu, vždy s řádným technickým skokem kupředu a bez ztráty kytičky v herních mechanismech. První PS2 verze hry běžela ve 20fps, s přechodem na PS3 došlo ke zlepšení grafiky a zvýšení fps na 30, ale pořád to nebylo ono. Teprve s PS4 PRO tady máme 60fps a vylepšené ovládání, které nedělá problémy ani gamepadovým nemehlům (třeba mně). A grafika? Svatá prostato! Ten posun od PS3 verze je naprosto ohromující...

Přesuny k jednotlivým kolosům se odehrávají po krajině, kde se prakticky nic neděje. Pusto prázdno pomáhá vytvářet surovou atmosféru a pocit opuštění, zároveň ale dělá ze SoC svým způsobem až relaxační hru - riding simulator, chcete-li. Prakticky neustále jsem zíral na neskutečně krásně vymodelovaný svět, který svou impozantností dokáže shazovat čelist.

A riding simulator to není jen kvůli kochání se - hlavním parťákem při putování světem je kůň, který je tady kapitola sama pro sebe. Nepamatuji na lépe zpracované zvíře ve hře. Jeho ovládání není arkádové a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Po kopnutí do slabin reaguje se zpožděním, snad jakoby dával najevo, že se sice rozběhne, ale rozhodně se z toho neposere. Při zatáhnutí otěží nezastaví hned, ale zpomaluje a to až do chvíle, kdy začne couvat. Při zatáčení naklání hlavu, aby zmírnil tahání ohlávky a když to přeženete, dá razantním řehtáním vědět, že takhle tedy ne. Nebudete s ním šplhat po skalách ani skákat z velkých výšek. Z kopce sejde, ale pěkně opatrně. V lese pokluše, ale nebude cválat. A nezastaví. Nezastaví, protože by mu "došla stamina"... Poběží dál a dál, za hlasitého drcení proudu vzduchu skrz nozdry. Chvíli nepostojí, vrtí se a ošívá. Je to živelný tvor ve světě, kde nepotkáte žádnou NPC nebo faunu větší, než krabice od bot. A přesto máte pocit, že nikoho jiného nepotřebujete. Že nejste sami. Není to jen dopravní prostředek...

Příběh je přímočarý, motivace hlavní postavy je známá hned od začátku. Zvraty nečekejte a kromě konce děj nijak nepřekvapí. Ani souboje s kolosy vlastně nejsou soubojem v pravém slova smyslu – útočit na kolos je jako házet zápalky po slonovi. Jde o to najít slabé místo, vyšplhat k němu a tam udeřit. To je celé. Opakuj šestnáctkrát. Pocit zadostiučinění s každou probodnutou slabinou je následován pocitem viny. Dělám správnou věc, stojí to za to? Jsem já ten špatný?

Každý kolos je jiný, platí na něj jiná strategie a její zjišťování tvoří gró hratelnosti. Pohyb po hřbetu kolosu ale jen tak neomrzí - ať už jste zaklesnutí v srsti obrovského pterodaktyla, který se vznáší vysoko ve vzduchu nebo se potápíte do velkých hloubek s mega-úhořem, naháníte s koněm po poušti létající stonožku nebo šplháte po srsti skákajícího buvola, zážitek to bude pokaždé silný.

Může se to zdát málo, ale takový je SoC. Monumentální, ale zároveň minimalistický. Rozhodně ale unikátní.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 8hod 48min
+22+22 / 0

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 90
  • PS4 90
Můj názor na třetího Zaklínače pro vás není vůbec podstatný. Jednoduše se jedná o jeden z pomyslných vrcholů současné herní produkce a každý hráč by si poslední Geraltovo dobrodružství neměl nechat ujít. Nevidím smysl ve stém sáhodlouhém opakování (hromady) kladů a (hrstky) záporů ve hře.

Takže to horší jen ve zkratce:
- podivné rozdávání zkušenostních bodů, kdy za vedlejší questy dostáváte prd a za hlavní úplná kvanta expů
- roztahanost spojená s většinou otevřených světů, kdy Geralt zoufale hledá Ciri a stihne u toho prolézt každou
temnou jeskyni, která mu přijde do cesty
- docela omezený vývoj postavy
- pád ze tří metrů Bílého vlka vždy spolehlivě zabije
- kůň je vůl

To dobré:
-zbytek hry

Kdyby se mě nějaký hrami nepolíbený nešťastník zeptal, jakou hrou má jeho opravdový život konečně začít ukážu na...

překvapivě The Last of Us, pak Grand Theft Auto V a nakonec právě zmíním Zaklínače 3.

Přístupností je ohromné RPG nejhorší z této trojice, ale to neznamená, že je horší. Řadí se pyšně po bok největších velikánů celé historie herního průmyslu.
+22+22 / 0

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS4 85
O Uncharted 2 se dá ve zkratce říct, že je to upgrade jak víno. Vylepšeno je úplně všechno, hratelnost se masivně zlepšila, je to akční dobrodružství jak řemen a jedničku překonává ve všech ohledech.

Je to hra, která je o generaci dále, takže oproti prvnímu dílu je i dnes bez problémů hratelná a na rozdíl od něj se ani nedá říct, že by zestárla. Lépe se střílí, lépe se kryje, stealth funguje bez problémů, granáty jsou konečně užitečné, a ne jen to, dokonce je konečně zábava je někam házet.

Lokace se konečně pořádně střídají, z Bornea se dostaneme až do Nepálu a celé je to epické a šlape to jak Indiana Jones zkřížený s Johnem Wickem. Právě prostřední Nepálu a Himalájí se mi líbilo nejvíc. Přijde mi že přibylo i hádanek a jsou také o trochu lépe zpracované, byť znovu dost jednoduché.

Příběh je opět přestřelený, ale opět funguje úplně bez problémů. Člověk to tak asi v této sérii musí brát. Záporák je sice archetyp magora, který pro svou věc bez problémů zabije vlastního člověka, ale říkal "Mr. Drrrrrrrrrrrake" s takovou nenávistí, že mu to odpustím. Vrátí se i staří známí z prvního dílu, hlavně tedy Elena, ale veškerou slávu všem krade stejně Chloe, slušně napsaný charakter a ještě lépe vymodelovaný :o)

Jak jsem psal, přestřelky a souboje jsou noc a den oproti jedničce, a to mi v jedničce vůbec nevadily a užil jsem si je. Jediné co opět zklamalo je závěrečný bossfight. Je to tedy daleko lepší jak v předchozím díle (QTE), ale tady zase člověk běhá dokolečka jak idiot a střílí do modré mízy na stromě. Velmi nezábavné.

Sbírání pokladů je fajn, ale zase to jsou jen svítící tečky. Ach jo. A jsou už i na stropech. Ach jo.

Pak jsou tu opět různé nelogičnosti, které mi krev nepijou, ale jsou prostě vtipné. I křehká Elena bez problémů posune stokilový kvádr pod dveře. Když se hráč umáčkne a spadne z deseti metrů, následuje smrt. Ve filmečku o deset minut později Nathan propadne pomalu celou budovou a nemá ani škrábnutí. Pár nelogičností tu prostě je, ale není to nic hrozného.

Celkově jsem si dvojku užil daleko víc než první díl. Je to epická popcornová jízda v krásných lokacích, se sympatickými hrdiny a několika skvělými misemi, na které asi nezapomenu (vlak, tank ve vesničce, vysoká budova). Zábava na jedničku.

Pro: Akce, hratelnost, grafika, charaktery, prostředí, Chloe, celé to šlape a je to zábava

Proti: závěrečný bossfight, poklady jsou svítící tečky, opět pár nelogičností

+22+22 / 0