Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
Po více jak pěti měsících dohráno. Není to délkou, spíše mými velkými mezerami ve hraní, které trvaly často i týden. Velkou míru zavinění na tom měl ten obrovský počet rage-quitů, který asi jiná hra jen tak nepřekoná. Gamepad toho nalítal po pokoji fakt hodně.

Výběr zbraně? Zmáčkni L1 a drž, pohni pravou páčkou doleva a drž, vybírej zbraň pomocí R2 a L2. Mačkej R2 sedmkrát, aby ses dostal na pušku Springfield a poté, pusť všechno! Automatická brokovnice? Sakra, vedle. Tak znova. A co jako, že zbraň se po chvilkové jízdě na koni vyresetuje a musíš si ji vybrat znova stejným způsobem? Mimoto, Rockstar už od GTAIV simuluje váhu i setrvačnost postavy, což vypadá neskutečně dobře v pohybu, ale má to svůj velký vliv na ovládání. Na to si člověk prostě musí zvyknout. O to více překvapí, když má v základu Arthur jen dvě rychlosti pohybu - hodně pomalá a sprint. Pokud si tedy potřebujete ve městě trochu pohnout prdelí, Arthur sprintem rozrazí dveře obchodu jako hovado a vyslouží si vylekané pohledy všech okolo. Rychlejší chůze se aktivuje jen tam, kde vás hra nenechá běhat (tábor) nebo po přepnutí do pohledu první osoby. Proč proboha?

RDR2 svými rozměry světa a smyslem pro detail bere dech. Všechny ty prosvítající uši, nosy a prsty, smrskávající se varlata koní v zimě nebo do detailu vymodelované rytiny zbraní nejsou nic proti tomu, co všechno je tady k vidění. Množství fauny, její animace a chování. Kůň, jeho povaha a možnosti interakce. NPC postavy a jejich reakce na šikanu Arthura, maniakálně propracované interiéry. A exteriéry, které berou dech. Dvě úrovně dabingu, který se přizpůsobuje vzdálenosti, na kterou se od sebe postavy nachází. Jo a ten příběh snad psali už u prvního dílu, protože se jim to podařilo propojit naprosto neskutečně. Včetně stejných dabérů. Zmiňoval jsem naprosto geniální ambient soundrack?

Něco tak velkého a přitom propracovaného tady prostě ještě nebylo. Můžete zabít desítky hodin aktivitami ve světě, nepohnout se v příběhu ani o cák a stejně se u toho budete neskutečně bavit. Když budete sedět v kánoi a smutně sledovat pátou vytaženou čudlu, frustrovaně si řeknete, jestli by to nešlo třeba dynamitem. A ono šlo. A pak vytáhnete revolver a řeknete si, jestli je možno prostřelit dno kánoe a nechat si ji pod zadkem potopit. A ono šlo. A pak potkáte vačici a říkáte si, jestli simuluje smrt jako v reálu, když se k ní přiblížíte. A ona jo! A přesto se tady najdou herní mechaniky napřesdržku a spousta komplikovaných zbytečností.

Chcete výbušné náboje? Nejdou koupit, musíte si je vyrobit. K výrobě výbušných nábojů potřebujete 1 tuk. Tuk nejde koupit. Ani u řezníka. Z jednoho prasete dostanete přesně stejné množství tuku jako z orla. Tedy 1 kousek. Takže k naplnění celého zásobníku výbušnou municí musíte vykostit půl lesa. A nakonec je to všechno jedno, protože jakákoli customizace zbraní a jejich vylepšování je naprosto zbytečné. Odehrajete to stejně dobře se základním revolverem a opakovačkou... Náplň misí je často na jedno brdo, stejně jako v případě prvního dílu. Budete zabíjet zástupy lidí a přitom si hrát na lidumila. Budete trestaní za to, když sesednete z koně o metr dříve, než vás k tomu hra vybídne. A ostatní budou čekat, až na koně znovu nasednete a o ten metr se posunete. Prostě Rockstar.

Ačkoli má své chyby, není pochyb o tom, že RDR2 je mimořádná hra. Taková ta, kterou chceš ukázat návštěvě... když se tě strejda Ferenc zeptá, kolik ti je vlastně let, že stále ještě hraješ.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 83hod 17min
Kompletace: 84.3%
+39

Prey

  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+34

Until Dawn

  • PS4 85
Na Until Dawn jsem byla zvědavá. Neměla jsem žádná očekávání a věděla jsem o té hře jen málo. Samotná hra, jako interaktivní film, funguje dobře. Příběh nemůže být více béčkový na první pohled, ale na ten druhý dokáže překvapit a zaujmout. Je podáván a rozkrýván pomalu a co se zpočátku zdá jako další "vyvražďovačka teenagerů" se krásně překlene v mysteriózní horror.

Postavy mi byly nesympatické, hned jsem si je zařadila do kategorie "hystera", "ještě větší hystera" a "kráva", pro mužské osazenstvo jsem pak měla označení "blbec", "haha, ten je vtipný teda" a "ten bez mozku". Prorocky jsem si říkala, že Emila určitě přežije a samozřejmě, že ano. Občas jsem měla pocit, že se vzhledem k okolnostem chovají postavy nepřirozeně. Měla jsem vždy za to, že smrt kamarádů člověka více poznamená, ale zde Sam měla veselé průpovídky, že se přece nebude honit s masovým vrahem v ručníku. O Emile ani nemluvě, ta si na Matta vzpomněla v závěrečných titulcích, stejně jako ostatní. (samozřejmě za předpokladu, že Matt umře)

Trochu rozporuplné byla pro mě možnost ovlivňovat děj svými rozhodnutími. Na jednu stranu se člověk mohl dobrat více konců s jinými osudy svých postav a těch možností, jak skončí jeho postavy, je plno, ale na druhou stranu jsem po zhlédnutí pár videích po skončení hry, nabyla dojmu, že smrt některých postav byla divná, tedy rozhodnutí, která k nim vedla. Že pokazím QTE a postava zemře, to beru, ale že se rozhodnu pro nějakou volbu, o které nic nevím a jen předpokládám a předvídám, že můj výběr volby je ten správný, ale nakonec to skončí smrtí, to mě trochu mrzelo. Viz třeba při závěrečné scéně, kdy jsem si myslela, že když Sam poběží k vypínači (vs. schovat se), tak Mike na to zareaguje tak, že vyběhne ven a oba zachráním. Kdeže.

Na závěr, moc jsem neočekávala a dostala jsem kvalitní podívanou. Za mě spokojenost. Co se týče herního hlediska, tak tam pro mě hra pokulhává, neboť ovládání pomocí QTE mě k smrti nebaví, ale protože takové hry hraji tak jednou do roka, tak tady mi to až tak nevadilo.

Pro: nakonec dobrý příběh, vhodně zasazený děj (zima, hory, izolace), hudba, někdy herecké výkony

Proti: postavy, místy rozhodnutí, QTE

+34

A Plague Tale: Innocence

  • PS4 85
A Plague Tale: Innocence je jeden z těch typů her, které mi v současnosti sedí. Lineární příběhovka s pohodovou hratelností s optimální herní dobou okolo deseti hodin. Na hru už jsem se těšil od prvního traileru a zklamaný rozhodně nejsem.

Nejlepší na celé hře je výborně odvyprávěný příběh a povedené charaktery. Ty jsou napsané uvěřitelně a chovají se na svůj věk, což není vždy ve hrách úplně zvykem. Vztah Amicie a Huga je zábavný sledovat a najde se moře dojemných i napínavých chvil, které jejich vztah dotváří. Další charaktery jsou také fajn, ale Amicia a Hugo jsou ty, které jsem si nejvíce oblíbil. Hru jsem hrál s anglickým dabingem a hlasy mi k ústředním charakterům seděli (hlavně Amicia je skvělá, úplná šlechtična :)), ostatní jsou spíše průměr, který neurazí. Až na Mellie. Ta má tak otravný hlučný hlas, až mi byla chvílemi otravná.

Po hratelnostní stránce se dá toho jen málo vytknout. Nejdůležitější je zde stealth, přímá konfrontace je zde totiž až na malé výjimky sebevraždou. Během hry získává Amicia různé vybavení, které výrazně pomůže při překonávání nepřátel. Od prostého odlákávání vojáků šutrem se tak dostáváme k jejich eliminaci, ale i tak je lepší vše dělat ze zálohy. Celé je to fajn, malou kaňkou je ale to, že nepřátelé zrovna moc rozumu nepobrali, takže se tu a tam stane, že hra vypadá takhle. Ale není to až tak časté a vlastně je to dnes takový standard.

A pak tu jsou krysy. Hejna krys. Zpracované jsou dobře, bál jsem se, aby to nebylo furt to samé, ale nestalo se. Stejně jako u ostatních mechanik, i zde až do konce přichází vývojáři s něčím novým.

Grafika, atmosféra a hudba jsou na top úrovni. Každá lokace je krásně detailní a člověk se opravdu cítí jak ve středověku. Atmosféra je úplná špička, z některých scenérií dost mrazí (např. bojiště nebo mučírna).

Těžko se hledají nějaké výrazné negativa. Hra vtáhne a nepustí, nenudí snad ani chvilku, pořád se něco děje...není čas hledat chyby :) Tak snad jen ta umělá inteligence nepřátel a zjištění, že kvůli platině budu muset zopakovat čtyři kapitoly, protože jsem neměl dostatek kůží na vylepšení batohu :(

Celkově jsem dostal přesně to, co jsem od hry očekával. Příjemnou hratelnost, výborný příběh, skvěle vykreslené charaktery a důvod nakoupit pořádné pasti na krysy.

Pro: Příběh, hratelnost, grafika, atmosféra, charaktery, krysy

Proti: UI lehce pokulhává, Anglický dabing vedlejších postav mohl být lepší (Francouzský dabing je celkově kvalitnější)

+31

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
"GTA s koníčkama" Tuhle frázi si tahle hra rozhodně nezaslouží. Nový přírůstek do série Red Dead se odlišuje v mnoha ohledech, nejvíce v tempu hry. Už asi přibližně hodinový úvod vám dá jasně vědět, že tahle story není jen na pár večerů.

Samotné bloudění ve světě mi zabralo asi 15-20 hodin a i tak si myslím že mu musím dát mnohem víc. Rockstar to udělal opravdu báječně. Je jedno kudy a kam se vydáte, všude někoho nebo něco najdete. Tolik náhodných eventů jsem v jiné hře neviděl. Jedu si tak po lovu prodat kůži do jednoho z několika městeček a najednou opodál po cestě někdo unáší dívku. Po její záchraně ji samozřejmě jako správný gentleman odvezu domů a peníze co mi nabízí za záchranu její počestnosti slušně odmítnu. No a to jsem původně šel jenom lovit. Tohoto a podobných překvapení je ve hře spousty. Díky tomu svět neskutečně žije. Můžete si s každým NPC popovídat nebo na něj nějak reagovat. NPC zase reagují na vaše činy a hlavně si je pamatují a pamatují si vás. Když vejdete například do saloonu, barman vás hned pozná a pokud jste se třeba zapojili do barové rvačky, rozhodně se o tom nezapomene rýpavě zmínit.

Vaše akce mají dopad, pokud jste čestný a pomáháte pocestným. Lidé vás začnou mít rádi a obchodníci vám na své zboží dají slevu. Občas můžete dostat i něco zadarmo. Pomohl jsem jednomu pocestnému když ho uštknul had. Po pár dnech jsem ho potkal před obchodem se zbraněmi a jako poděkování za záchranu mi na svůj účet nechal vybrat cokoliv z obchodu. A když jste zase zlí, okrádáte dostavníky a zabíjíte, nikdo s vámi nechce mít moc společného. Ke všemu je na vás pak vypsaná odměna, pokud si tedy nezakryjete obličej, ale i v takovém případě musíte loupež provést precizně, jakmile vás zahlídne šerif , odměna za vaše dopadení se zas zvyšuje. Často se stane že vás při něčem takovém vidí nějaký další kolemjdoucí a rázem je z něj svědek. Jsem rád za možnost se s takovou situací vypořádat i bez zabití onoho nešťastníka. Hodně se mi tento systém zalíbil. Jen mi tu chybí možnost nějak vyřešit spory bez toho aby se do toho zatáhl šerif. Občas se stalo že jsem se trošku silnějc opřel koněm do NPC. Neměl jsem ani čas sesednout a už kolem letělo olovo. Po pár minutách střílení jsem načítal znovu, protože začátek příběhu, v kapse asi padesátka a odměna na mě kolem dvou stovek.

Příběh se tu trošku hůř hodnotí. Já jsem si ho užil, hltal jsem každý dialog a scénu. Bohužel to nemusí platit pro všechny. Open-world v Red Dead je až neuvěřitelně plastický. Příběh sám o sobě ale moc ne. Arthur je v příběhu napsán jako charismatický dobrák se smyslem pro humor. Problém je že vaše činy ve hře tomu nemusí odpovídat. Může to působit celkem divně, když s Arthurem vystřílíte půlku města bez mrknutí a pak začne v příběhu litovat jednu mrtvou stařenu. Já naštěstí města plenit nechtěl a tak se pro mě z Arthura stala jedna z nejoblíbenějších postav ve hrách vůbec. Také další postavy jsou napsány skvěle, každá z nich je zajímavá a odlišná od druhé a až na některé výjimky dostanou v příběhu všichni dost prostoru. Nejvíce se to projeví v kempu po dobře odvedené práci. Když se například slaví, tak jsou všude litry whisky a dobré nálady. Strašně mě bavilo chodit po kempu a poslouchat postavy a sledovat jejich chování a trochu poklábosit. Na postavy jsem si upravoval názor každou kapitolu. Stejně tak Arthur a to je asi důvod proč mi hra přijde tak dobře napsaná. Ve stejnou chvíli kdy jsem začal k postavám cítit odpor,pochopení, nebo prostě cokoliv, Arthur to začal cítit taky. Díky tomu že to vyznělo tak souběžně jsem se dokázal sžit s postavou ještě o chlup víc.

Nejvíc mě ale dostávaly vedlejší mise. Hodně odkrývaly Arthurovu povahu a když je přeskočíte, připravíte se o značnou část kvalitního obsahu, který v některých případech baví mnohem víc než hlavní linka. Na vedlejšáku od Rockstaru je nejlepší to, že kdyby neměl jinou ikonku, tak ani nepoznáte že jde o obsah navíc. Obsahují stejně dobré cutscény, stejně dobré dialogy, stejně dobré (možná i lepší) postavy a stejně dobrý gameplay. Být tam o pár vedlejších misí navíc, tak bych i věřil že by si některé společnosti dovolili to vydat jako DLC.

Jak jsem zmiňoval na začátku. Tempo je tu o dost pomalejší než ve většině her. Pocítíte to při jakékoliv aktivitě, ať je to lov, probíhající mise, povídání s postavou nebo jízda na koni... ehmm... teda hlavně při jízdě na koni. Prostě tu nikdo nikam nespěchá. Já s tím vetšinou neměl problém. Hra je hrozně krásná a spolu s hromadou animací a detailů ji tohle tempo sedí jako nové sedlo na koni. Častokrát jsem se jen procházel a pozoroval do rytmu chůze pohyb Arthurova pouzdra s právě naleštěným koltem. Rád jsem si sedl za bar na skleničku po obědě za celkem mastnejch 5 dolarů a potom skočil na rychlou koupel do místního hotelu. Pak vyrazil zas dál a užíval si cinematic kameru při jízdě. Tu rozhodně doporučuji. Při dlouhé cestě na koni vám čas přes tuhle kameru uteče znatelně příjemněji. Za celou hru mě asi jen třikrát svedla z cesty a to jsem si stejnak hned uvědomil.

No ale pár chybiček by se určitě našlo. Nejvíce mě na hře trápilo, že když jsem přes tu hromadu detailů našel něco co tam chybělo. Už to nezmizelo. Zkrátka to tam bylo a já už to nemohl nevidět. V jiných hrách bych se na to tak neupínal ale tady to nešlo. Například když dáváte zbraně na koně, tak po vložení hned zmizí do neznáma. Chápu že při tom množství zbraní co kůň unese by moc dobře nevypadalo, kdyby okolo sebe měl osm pověšenejch pušek, ale i tak by mohla zmizet až třeba nasednu na koně. Dále je tu horší samotné ovládání koně který i přes povel "jeď do prava moc prosím" si to radši napálí do stromu. V horách a užších uličkách je to celkem úmor a když fakt nedáváte na takových místech pozor, tak vám častokrát projede radši přes patnáct větví, než přes jednu uhlazenou cestičku. Občas se stane že do kempu jdete jen na rychlej spánek a pak zas hned objevovat. V kempu ale nemůžete běhat a nepřemýšlejte o tom že byste si tam vjeli na koni. To vás čekaj tak akorát nadávky. V misích je občas hra až moc konkrétní a když vybočíte nebo se skryjete jinam než jak hra chce, tak hned je průšvih hra a nadává proč tak jako zdržujete?!

To všechno ale odpouštím. Protože při takové míře světa a detailů je prostě těžké ani trochu nezaškobrtnout. Navíc je to už hodně dlouho co mě nějaká hra takhle chytla a na takovou dobu uvěznila na gauči, ani teď nepustila, jen mi povolila řetězy na takovou míru abych špičkama prstů dosáhl na klávesnici a trochu oprášil ten stroj co se teď víc jak týden cítil méněcenný.

Pro: Atmosféra, gameplay, postavy a dialogy, příběh, otevřenost, vedlejší mise, vedlejší aktivity

Proti: Řízení koně, pár detailů, až moc agresivní NPC, konkrétnost v misích

+30

Horizon Zero Dawn

  • PS4 100
Horizon Zero Dawn je tím typem hry, kvůli kterému stojí za to koupit si celou herní konzoli.

Graficky úžasné, s výbornou hratelností a mistrovsky podaným a postupně odhalovaným příběhem. Bavilo mě zde naprosto všechno, jak prosté plnění loveckých úkolů, sbírání tajemných kovových květin a vyhlídkových bodů, tak postup hlavní misí a vedlejší úkoly. Ale není to jen o tom, že mě to bavilo, to platí pro spoustu dalších her, bavilo mě to tak, že jsem splnila, posbírala a pozabíjela úplně vše, dosáhla stropové úrovně 50 a pak šnečím tempem dohrála druhou polovinu hlavního příběhu, kdy jsem poctivě prolézala každý koutek, četla a poslouchala naprosto všechno, co se dalo - a to všechno proto, že jsem si přála, aby ta hra nikdy neskončila.

Už jenom ten výchozí koncept, kdy jste schopni s lukem a šípem likvidovat robotickou faunu a megafaunu tím, že hledáte jejich slabá místa, kladete pasti a nakonec i objevujete možnosti, jak je ovládnout, je super herní zábava. Navíc je to pěkně rozfázované tak, že ve chvíli, kdy jsem si pomýleně připadala namachrovaně, že umím robotického velociraptora trefit přímo do jeho diodového očka a osedlat si jeden z pasoucích se strojů-kopytníků, tak jsem narazila na nový stroj, ještě silnější a záludnější než ten předchozí. Už jen na základně těžkou obtížnost není možné bezhlavě naběhnout do jakékoliv konfrontace. Když mi dávalo sakra zabrat hejno Glinthawks během šplhání za jednou z banuckých figurek (opět krásně zpracované collectibles, malby na skalách vám říkají, kam máte jít), ještě jsem netušila, že existuje něco, co se zabíjí tak těžko jako Stormbird. Ale časem se vám podaří Aloy vypracovat a vybavit tak, že dá i jeho. Na výběr máte řadu zbraní a vychytávek (různé bomby, provazy na svazování, kulomet na kovové úlomky), ale osobně jsem preferovala jednoduchost - luk se zesílenými šípy, maximálně v kombinaci s tripcasterem. Tento typ šípů dělá hezký zvuk a jak jsem zmiňovala, smysluplným způsobem zrušit obří stroj s pomocí primitivních zbraní je fajn zážitek.

To ale není zdaleka všechno, neboť svět Horizon: Zero Dawn je protkaný nitkami solidního, dojemného a velkolepého příběhu. Jedná se o klasickou šablonu s lehce identifikovatelnými archetypy - nejde zde totiž o nic menšího než o záchranu lidstva - a to hned dvakrát. Aloy je neprávem zavržené, vyvolené dítě vychovávané neprávem zavrženým mentorem, který na závěr Aloyina dovršení dospělosti zemře a nechá ji, aby si se svým osudem poradila sama. Aloy se zaplete do mocenského konfliktu znepřátelených protocivilizací, kdy jedna z nich je výrazně morálně lepší než ta druhá a zároveň zjistí, že celá její existence je cíleným zásahem umělé inteligence, která obnovila a za pomoci dříve hodných strojů teď spravuje celý svět poté, co byl zničen korporátní nenažraností a upřímně řečeno výsostně debilním nápadem vytvořit samoreplikující killer roboty s pohonem na biomasu. Nechybí ani jediná morálně šedé figura v pozadí, která tahá za nitky celého dění.

Zkrátka klasický "vysoký" příběh hrdinka zachraňuje svět, ale velmi detailně, poctivě a krásně zpracovaný. Fakt se mi to hodně hodně líbilo, je to takové mnohavrstevné, dotažené, vymakané. Při toulkách krajinou narazíte na podivnou díru do země, kde cosi produkuje stroje? Časem zjistíte, co to celé znamená. Najdete tajemnou elektronickou věcičku, kterou můžete skenovat okolí -zjistíte, že měla sloužit k učení nové lidské generace než se celý plán mírně pokazil a lidstvo tak musí začínat odznova. Líbil se mi ateismus příběhu (bůh, který vytvořil Aloy je sám lidským výtvorem, Aloy není ani tak vyvolená jako klon; taky paralela Hades/Gaia a Lucifer/bůh). Co mě ale fakt dostalo je moment, kdy Aloy šplhá na místo, kde předtím nikdy nikdo nebyla a přesto je skála pokryta vhodně umístěnými úchyty, tak jak to ve hrách bývá - "Tu cestu jsem už prošel a připravil ti jí," vysvětlí jí Sylens. Hezká maličkost, dobře ilustrující celkovou dotaženost hry.

Na závěr vyčtu hře pár nedostatků: za prvé, veškeré odměny, které jsem dostala, zvlášť ty za sesbírané sety předmětů, ale i ty odměnové krabice za splněné úkoly, mi byly na nic, protože jsem už dávno měla lepší výbavu. Buď koupenou nebo sebranou ze zabitých strojů. S tím souvisí ještě takový sub-nedostatek: ty odměnové krabice jsou absolutní kravina, prostě mi ty věci dejte, proč něco dostat a pak to ještě otevírat. Je to něco na způsob mikrotransakcí formou reward boxů (ve For Honor by za to ti hloupější z hráčů platili), akorát bez transakcí. Nedává to smysl. Druhým nedostatkem byla možnost rychlovýroby nové munice kdykoliv a kdekoliv, třeba během sprintu od protivníka. Na jednu stranu mi to kolikrát zachránilo život, na stranu druhou bych tu nepřipravenost přece jen trochu penalizovala.

Bezpochyby nejotravnější aktivitou ve třetím Zaklínači, který u mě byl jinak taky za 100%, bylo hledání těžko viditelných stop "zaklínačským smyslem," stejně tak mě v ME: Andromedě brzo omrzelo neustálé skenování všeho, co se dalo. V Horizonu je skenování rovněž chvílemi až moc, ale aspoň má během boje praktický smysl a ani to stopování není tak ubíjející jako v Zaklínači, protože stačí jeden sken a máme vyznačenou celou cestu dotyčného. No ale co si budeme povídat, to zpomalení na pomaličkou chůzi, když Aloy skenuje, taky trochu otravuje.... Snad tahle celoplošná skenovací mánie ve hrách vezme rychlý konec. Nebo alespoň výrazné omezení (říkám a odcházím poslušně skenovat mimozemšťany v Prey).

Pro: úchvatná, velkolepá hra po vše stránkách

Proti: odměny mi byly k ničemu :)

+28

Sleeping Dogs

  • PC 95
  • PS4 95
Když jsem před necelými čtyřmi lety hrál Sleeping Dogs poprvé, dost se mi líbil, ale netušil jsem, že se z něj stane taková srdcovka, kterou pokořím za tu krátkou dobu čtyřikrát. Sám přemýšlím čím to je, proč si této hry osobně vážím víc než jiných městských akcí, včetně slavného GTA?

"Anything, anything happens to me, you look after our people, ok? We're a family. Family has to stick together."

Co mi ve Sleeping Dogs neskutečně sedí, je výborně odvyprávěný příběh, který neskutečně graduje. Ze začátku je policista v utajení Wei Shen obyčejný smeták plnící looserovské úkoly pro místního Red Pole Winstona Chu a snaží se získat jeho náklonnost. Jak Wei postupuje příběhem a snaží se dostat v hiearchii Sun On Yee výše, dostává pak daleko důležitější a náročnější úkoly, potkává se s důležitějšími lidmi a sám se začne zmítat mezi zákonem a životem mezi triádami. Není to na jednu stranu nic originálního, ale je to vše odvyprávěné naprosto skvěle a je zde i několik překvapivých či zajímavých zvratů.

"You're a cop. I am an undercover cop. The rules are different."

Hráč neplní úkoly jen pro triády, jsou zde i policejní případy, které hráči zadává policejní inspektorka Jane Teng. I ty jsou dobře napsané a zábavné a nabízí trochu odlišnější pohled na mafiánský Hong Kong. Na mapě je i hromada dalších aktivit, které jen dobře doplňují hru a nabízí odpočinek od hlavních misí.

Město jako takové je asi další odpovědí na to, proč mám Sleeping Dogs tak rád. Asii velmi můžu a projížďka po Hong Kongu je velmi příjemná, město žije, a přestože graficky už není rozhodně žádná špička, stále vypadá velmi slušně.

Soubojový systém je famózní, zábavný a miluji ho. Jednoduchý na naučení, ale efektivní a efektní. Je takovým kung-fu bratříčkem soubojáku v Arkhamské sérii Batmana. Celková hratelnost je na vynikající úrovni, Wei umí jak parkur, tak hacknout počítač nebo vypáčit zámek. Minihry jsou ok, ale při větším množství umí být i otravné.

"Growing up in Old Prosperity, she started down a particular road and couldn't get off of it."

Ve Sleeping Dogs jsem si oblíbil mnoho charakterů, žel některé by si zasloužili víc prostoru (třeba romancoidní postavy Not Ping a Sandra, vtipný darebák Old Salty Crab, Peggy Li).

Pochvalu zaslouží i soundtrack, našel jsem na něm i několik songů, které si rád pouštím na youtube.

Hra není dokonalá, i po letech se dají najít nějaké ty bugy, jízdní model by mohl být také daleko lepší. A hra by mohla být i delší, nějakých 50 - 60 hodin a splníte úplně všechno, včetně collectibles.

Druhý díl je sen, ale protože United Front Games už nejsou mezi námi, asi zůstane nenaplněný :/

Pro: příběh, hratelnost, soubojový systém, Hong Kong, soundtrack, úkoly

Proti: pár bugů, jízdní model, délka, druhý díl málo reálný

+28

Red Dead Redemption 2

  • PS4 100
„Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím očima.
Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím svou myslí.
Nezabíjím svou zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím svým srdcem.“

„Chemie je, z technického hlediska, studie hmoty. Já však preferuji pohlížet na ni, jako na studii změn.“

Dva citáty, první z mé oblíbené knižní série „Temná Věž“ a druhý ze seriálu „Perníkový táta“. Dovolil jsem si je volně přeložit, protože nejsem schopný najít teď originální české překlady. Obě díla mají jedno společné – hlavní postavy si projdou drastickou změnou. A pokud bych měl Red Dead Redemption 2 k něčemu přirovnat, tak mi při hraní vstávaly na mysl právě tato dvě díla.

Mohu se rozepsat o skvělém systému fungujícího světa, kdy na vás lidé reagují podle vašeho chování. O tak široké paletě úpravy vzhledu hlavní postavy, koní a zbraní. O náhodných setkáních, které jsou vždy zajímavé a mohou vám odemknout hodně kvalitní vedlejší úkoly. O mnoha minihrách a vedlejších aktivitách. O skvělém soundtracku a úchvatné grafice. Ale to vše vidíte a slyšíte v trailerech. Pokud si však z nějakého důvodu myslíte, že je hra povrchní a hloupá a kdo ví co ještě, nenechte se oklamat výbuchy a ustřelováním hlav. Zkuste ji prosím.

Příběh, ač to nejdůležitější, o čem tu chci poreferovat, bych neoznačoval za dokonalý ani revoluční. Ona je důležitá ta omáčka kolem. King taky není často originální v zápletkách, ale kouzlo je v tom, vdechnout postavám život. A to se zde sakra povedlo. Všichni působí uvěřitelně a o to silněji na vás působí to, co se ve hře odehrává. Atmosféra začíná houstnout nejprve pomalu, ale jak to jednou začne, budete si přát zpomalit. K tomu si ještě přičtěte Arthurův ručně psaný deník a začnete se chtě nechtě pomalu stávat jím. Celé téma hry se točí okolo těch mnou již zmíněných proměn. Napomáhají tomu i detaily (stále doufám, že se nejednalo o bug) kdy najednou nejde provádět trik s revolverem apod. Motto "čert vězí v detailech" v celé své kráse. Zapomněl jsem v tu chvíli na všechny možné herní, filmové a literární postavy – Arthur Morgan se pro mne na chvíli stal Rolandem Deschainem z Temné Věže, nejlepší postavou vůbec. Nechtěl jsem být v jeho kůže, ale byl to jeden z nejlepších herních zážitků. Snad Arthur ví, že jsem se během hraní snažil stejně usilovně jako on a že jsme s nepřízní osudu bojovali spolu.

Pane Morgane, bylo mi ctí. Říkám díky sai, dlouhé dny a příjemné noci.

Pro: Arthur Morgan a drtivá většina postav, jedna tajná vrstva hry, svět

Proti: Nikde se nepočítá statistika kolik ptactva umřelo nárazem do mě během jízdy na koni. :(

+28

Red Dead Redemption 2

  • PS4 95
Zapomeňte na scvrklé koňské koule, tahle hra je o něčem úplně jiném.

Pamatuji si na moment, kdy jsem prvně hrál GTA III. Bylo to u bratrance, protože tehdy se mi o vlastním PC jen zdálo. Vybavuje se mi ta první jízda, muzika, která hraje v autorádiu a pohled na otevřený svět, který jsme do té doby ve 3D nikdy nezažili. Hra nás postupně seznámila s prostředím, mapa byla částečně zavřená, abychom nemohli jet kam se nám zlíbí, hlavní postava nemluvila, neměla charakter a všechna NPC byla pitoreskní a excentrická. Postupně si nás zaměstnavatelé přehazovali jako horký brambor, občas jsme někoho zradili, protože to po nás hra chtěla a nakonec jsme museli splašit pořádné množství peněz, abychom úspěšně dokončili hru. Tehdy to stačilo. Vlastně to tehdy byla revoluce, jejíž započetí mohli mít na kontě čeští vývojáři, ale to je jiná písnička.

Uplynulo necelých dvacet let a herní průmysl vyspěl. A hráči dospěli. Takže tu najednou máme příběh jednoho člověka, který řeší své vlastní niterní záležitosti a jen tak mimoděk kolem něj dochází k tomu, co jsme znali už z "prvního" GTA - zrada, změny zaměstnavatelů a hromadění peněz. Scénáristé měli takové sebevědomí a takovou důvěru v hráčskou obec, že nás hodili mezi 22 vedlejších postav a do rozjetého příběhu. Dva tucty kriminálníků mají svou minulost, která je pronásleduje nejen v RDR2, ale také v předchozím RDR. Každá postava je něčím zajímavá (kromě Mary-Beth), některé hrají výraznější roli v příběhu, jiné jsou zde jen do počtu, ale komplexně tahle skupinka působí neskutečně organicky.

Někomu může přijít podivné, že Arthur Morgan je poměrně nevýrazný charakter. Je to takový unavený strejda, který se už příliš dlouho táhne s uřvaným Dutchem a ožralým Unclem, a trochu mu to leze na mozek. Pro gang se může roztrhat, ale ta únava je na něm poznat už od začátku hry. Víceméně je to stejná děvka pro všechny, jako veškeré Rockstar charaktery před ním, ale scénáristicky zvládnutá tak dobře, že si toho hráči ani nevšimnou. Zlom (pro mě velmi překvapivý) přichází, když Arthur zjistí, že se nakazil nevyléčitelnou chorobou. Najednou se změní ráz i atmosféra hry. Arthur umírá a chce napravit co se dá (s krutým vědomím, že se mu to nepodaří). Tak si alespoň vezme na starost záchranu jediné rodiny, která se v jejich gangu nachází.

John Marston, líný a nezodpovědný floutek, jeho koule na noze Abigail (bože, to je protivná ženská) a introvertní syn Jack. Není to ideální rodinka, ale za záchranu rozhodně stojí... A to je Arthurův příběh. Žádná pomsta, žádný hon za penězi, žádná lovestory. Prostě jen předsmrtné přání jednoho stárnoucího muže. Ano, je to depresivní a smutné, což jsou ty poslední emoce, které bych od Rockstaru čekal.


Práce s charaktery je neuvěřitelná. Velká část postav se dočká nějakého vývoje (Sadie <3), s některými to dopadne dobře, s jinými špatně, ale nejzásadnější pro mě byla jejich vzájemná interakce. Smích, opilecké tanečky, hádky, rvačky, nadávky, pomlouvání... i když romantizované, tak velmi věrné ztvárnění skupinky dvaceti různorodých osobností.

Nakonec tedy nezáleží na úchvatných detialech, kterými hra oplývá a nad kterými jsem byl v úžasu do poslední minuty. Nevadí ani lineární mise, trandičně nefunčkní kombinace silné příběhové linky a otevřeného světa (Arthur s tuberou plave v ledové řece/Arthur mlátí člověka kvůli dluhům, ale okradení mrtvoly u cesty mu sníží karmu), dokonce nevadí ani roztahanost některých pasáží. Jak už ukázal Zaklínač 3 - dobře napsaná hra toho dokáže spoustu skrýt.

Kdybych mohl, obešel bych každou vývojářku a každého vývojáře, kteří byli zmíněni ve 36 minut dlouhých závěrečných titulcích, a podal si s nimi ruku. Protože tohle nebyla hra, tohle byl zážitek.

Pro: scénář; neuvěřitelný smysl pro detail; dospělost a vyspělost celé hry

Proti: taková hra vyjde jen jednou za 8 let

+28

The Evil Within

  • PS4 70
Očekávání byla jasná. Kombinace Resident Evil 4 a Silent Hill 2. Nic většího, nic menšího. Hlavním tahákem The Evil Within je jistě jméno Shinji Mikamiho, který sliboval návrat ke kořenům survival hororu a, nutno přiznat, že svému slovu dostál.

Připravte se na nedostatek lékárniček, minimum munice a hromady nepřátel. Většina z nich je navíc dosti agresivních a zběsilý sprint často bývá jedinou možností postupu vpřed. Do cesty se vám postaví mnoho druhů všemožných potvor a úspěšné překonání každé z nich vyvolá euforii doprovázenou strachem z další chodby.

Nikdy nelze odhadnou, co se skrývá za dalšími dveřmi. Napětí se dá krájet. Pravidelné návštěvy sanatoria, sloužícího jako save point, naskytnou jedinečný zážitek. Určité momenty (pole slunečnic) se zapíšou do paměti tučným písmem. Z hlediska hratelnosti a atmosféry nelze mnoho vytýkat.

Horší jsou ostatní složky hry. Všechny postavy jsou suché a nudné. Příběh je chaotický, jeho vyústění nedostačující. Ono, poslední dobou hojně využívané, vyprávění ve stylu „hádej, milý hráči, co se vlastně děje“ začíná už být únavné. Dva černé pruhy na okrajích obrazovky značně iritují, zvláště ke smůle těch s menším monitorem/televizí. Hudba je nevýrazná a poslední boss neuspokojující.

Zlo Uvnitř je tak hybridem, neříkám paskvilem, výše zmíněných RE4 a SH2. Nabízí fortelnou, chvílemi frustrující, zábavu na slušných 15 hodin.

Pro: atmosféra, hratelnost, klasický survival, nepředvídatelnost

Proti: příběh, postavy, poslední boss, nevýrazná hudba, "černé pruhy"

+27

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS4 70
Uncharted: Drake's Fortune je fajn hra, zábavná a hratelná. Jenže je z ní cítit, že vyšla před více než deseti lety a že nezestárla zrovna nejlépe. Nicméně i tak jsem se po celou dobu docela bavil.

Je to totiž vážně zábava, naprostá oddechovka a i přes množství negativ jsem si hru užil. Navíc grafika remasteru je dost solidní, prostředí ostrova a starých ruin vypadá i dnes pěkně. Nathan Drake je charakter, který hru bez problémů utáhl a i vedlejší postavy jsou fajn, hlavně Sully. Příběh je pohodové dobrodružství, není mu moc co vytknout, minimálně určitě ne v rámci žánru. Je také fajn, že se nebere vážně.

Asi patřím i mezi těch pár jedinců, kteří si docela užili i souboje, přestože mají pár much, které mi vadí. Krytí někdy není úplně košer, nepřátel bývá někdy až moc a jsou neskutečně tupí. Korunu tomu nasazuje závěrečný bossfight, který není ničím jiným než trapným QTE, což je dost zklamání. Jinak byl ale pocit ze soubojů slušný, rozhodně to není část hry, která by mi vadila.

Dále zamrzely další drobnosti:
Chtělo by to více hádanek, tady jich je málo a jsou jednoduché.
Collectibles jsou fajn, ale nemusely by to být všechno svítící tečky :(
Nevíte jak dál? Stačí střelit do výbušného sudu, který stojí zrovna u sloupu, který následným výbuchem spadne tak dokonale, že můžete pokračovat dále!!

Takže celkově docela překvapení. Hru jsem dohrál poprvé v roce 2018, očekával jsem ji průměrnější, tohle je ale rozhodně o něco víc. Takže za mě pohoda.

Pro: Hratelnost, dobře podaný příběh, humor, charaktery

Proti: málo hádanek, tupí nepřátelé, mizerný závěrečný bossfight, pár nelogičností

+27

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Pro: Jindra, soubojový systém, herní mechaniky, skrytý český dabing, krajina, děláno srdíčkem

Proti: Bugy, bugy, bugy, chvíli trvá, než se do toho dostanete

+27 +28 −1

Anthem

  • PS4 50
20 let je hodně dlouhá doba, čas rozdílu generace, období, v jehož rozmezí toho člověk v životě dokáže udělat mnoho. Projít si základní školou, najít si dívku, přijít o počestnost, vysedět si učňovský list či vystudovat diplom, najít si práci, potkat ženu, zplodit s ní dítě a oženit se. Já již 20 let hraji hry, proto jsem splnil jen polovinu z výše zmíněných life ačívmentů.

Těch 20 roků jsem hrál mnoho a od mnohých. Bioware je studio, jemuž jsem zaprodal svou nerdskou duši. Vše, co toto studio vyrobilo, jsem hrál a koupil, včetně všech expanzí a DLC. Od roku 2012, od neslavného zakončení výborné Mass Effect trilogie, jsem dělal ďáblova advokáta. Argumentoval jsem, hádal se a bránil jsem lidi, kteří mi změnili můj gamerský život. Po hořko-kyselé pilulce Mass Effect: Andromeda, má víra byla lehce otřesena a to se nezměnilo ani po oznámení Anthemu, Share-world looter shooter hry. Tento žánr není mé forte, ale znalost, že na tom dělají lidé zodpovědní za Mass Effect trilogii, mě naplňovala opatrným optimismem. Navíc vývoj trval skoro 7 let. Co se může pokazit? Hodně. Po pár hodinách v demu, následného odehrání celého příběhu a pár hodin v end-game, vám upřímně a od srdce mohu říct toto.

Anthem je solidní shooter, hrozná looter a rozhodně to není Bioware hra. Vlastně to ani není dobrá hra. V základu má pár super nápadů, které fungují, ale zároven je v mnohých aspektech vidět čirá nekompetence nebo absolutní nezájem.

Co je na Anthemu vlastně dobré? Nu, fundamentální princip střílečky ze třetího pohledu není pro bioware žádná novinka a je to vidět. Herní jádro Anthemu je pevné a jisté, ale přidání elementu létání nakopává hru do skutečných výšin, doslovně. Létání je prvek, který se nevídá moc často a pokud je do hry implementován, tak blbě nebo nedostatečně.
Létaní a celkové ovládání Javelinu je skvělý, zábavný a intuitivní. I já, zatvrzelý anti-konzolista, jsem se s ovládáním na gamepadu okamžitě sžil. Přechody země-vzduch, létání-hover, hover-střelba, vzduch-země, úhybné manévry, všechno je skvěle responsivní suprově rozanimované. Přesně takové, jak jsem si představoval. Sen každého, v duši ukrytého, Čestmíra.

Gunplay a ability, moment to moment gameplay je dobrý sám o sobě, combo systém, převzatý z Mass Effectu, a to lítání vytvářejí moc prima základ pro tu "looter" omáčku kolem. Javelinům je podřízen i design světa, který je velmi unikátně zkonstruován. Velice vertikální, plný nerovné geometrie, jeskyň, skalních rozsedlin, propastí atd. Skvadra, která vytvořila mapy v Dragon Age: Inquisition a Mass Effect: Andromeda, tu otisk svého umu zanechala i zde, hlavně co se art designu týká. Anthem dokáže vytvořit působivá panorámata a krásné scenérie. Ona vůbec celá hra vypadá sakra dobře, z čistě grafického hlediska. Ostré textury na každém kroku, realistické nasvícení a bombastické částicové efekty jsou staří kamarádi namakaného Frostbite enginu. Bohužel, ač je svět na pohled pěkný, chybí mu šmrnc, variabilita. Vše vypadá stejně. Skály pokryté zelenou džunglí, v jeskyních je zelená flora a nějaký ocelový sloupy nebo výrůstky. Kde je rozmanitost? Kde je sníh? Kde je písek? Kde jsou ty roztodivné lokály deformované Anthem energií? Kde jsou časoprostorové anomálie? No jo nejsou. Zklamání.

Takže fajn, co příběh? Postavy a lore? Je na tom alespon vidět, že je to hra od Bioware?
Ani omylem. Kostra příběhu je plytká, nudná, utahaná, oddělená od zbytku hry a hlavně je nedokončená - jestli takto EA plánují naložit i s Dragon Age 4, tak potěš koště.
Hlavní postavy nejsou špatné a přibližně ve 3/4 hry nabere story tempo. O to je však větším zklamáním antiklimatické "zakončení"
Ve fort Tarsis, místo, kde se v zásadě odehrává 95% příběhu, je takové nanicovaté a prázdné. Vizuálně zajímavé, ale BEZ ŽIVOTA. NPCčka v něm taky zrovna moc zajímavosti nepobrali. Většina z nich jen tak otevírá pusu a z ní vycházejí slova, která v kontextu příběhu ani nedávaji smysl. Vaše odpovědi maji minimální vliv na "Větvění" dialogu a příběhu samotném neovlivnují prd. Dabing je dobrý, ale k čemu to, když scénář je taková nuda.

Pokud jde o příběhové cuscény, tak ty jsou super, jak dabing, tak animace jsou TOP a je zkrátka zábava se na ně jen dívat. Faciálky jsou obecně velký skok kupředu oproti andromedě. Hudba je fajn a obsahuje vskutku zajímavé a atmosférické kousky, ale k čemu to, když ji nelze skrze fádní příběh nikterak využít. Madam, Cathleen Rootsaert, jež je zodpovědná za písemnou kvalitu Andromedy, se nevyznamenala ani zde, a fakt nechápu, jak to, že si stále drží pozici lead writera. To "vyvenčila draka" nějakýmu panákovi v kravatě?
Každopádně celkem bohaté lore tu dává dost prostoru do budoucna k rozvoji příběhu, postav.

Nejlepší jsem si nechal na konec. Technický stav a některá designérká rozhodnutí, nad kterými by žasl kdejaký odchovanec pomocné školy. V kostce je Anthem diletantský pokus o looter střílečku s elementárními chybami. Tak třeba zbraně a a druhů vybavení je tu tak málo, že by jste ho spočítali i prstech vysloužilého pyrotechnika s Parkinsonovou chorobou. Nepochopím to, Mass Effect 3 a Andromeda měli tolik unikátních kousků s odlišnými vlastnostmi, vzhledem a ozvučením. Proč je anthem tak okleštěný? Proč každá zbraň vypadá stejně a chová se stejně? Proč tu není možnost jejich upravování? Proč schopnosti Javelinů nemají nějaké vizuální či zvukové alternativy? Proč je to pořád stejný vyjma několika chudých změn ve statistikách zbraně či ability? Proč je tu jen pár kusů brnění pro každého Javelina?? WTF?? Vždyt v týhle loot hře není co lootovat!! Super. Vaše jednotlivé Javeliny nemají obecné staty!! (brnění, damage, výdrž, délka letu apod.) WTF??

Ale nebojte se, nebot tento úžasně nezajímavý loot budete díky retardované ekonomice grindovat hoodně dlouho. Odměny jsou džouk a dokopat se vůbec k něčemu lepšímu vyžaduje hodiny nudného grindu nebo nadměrnou dávku štěstí. Apropo, když už jsme u té (ne)rozmanitosti, tak vezte, že potvor, které tu budete kosit hodiny a hodiny těma stejnýma zbraněma a ve stejně vypadajících prostředích, je tu taky dosti postrovnu. Nejenom to, ale jejich originalita je něco opravdu úctihodného. Pavouci, škorpioni, psi, velcí pavouci, okřídlené krysy, panduláci se zbraněma, velcí panduláci se štítem, velká nasraná opice a opravdu velký panák. Ti se neustále recyklují, není mezi nima žádná varianta v útocích, schopnostech, vzhledu....prostě bomba! Bioware za těch 7 let opravdu odvedlo ohromný kus práce za jednoho člověka! Bravo, Bioware! Bravo.

UI je opět voser, menu mají zbytečně moc vrstev, na mapě se vám neukazují eventy nebo úkoly, radar a indikace na něm jsou nejasné, když vás někdo sejme, nemůžete se hejbat, nemůžete nijak dát vědět že ležíte. Vopruz.

Loading sceen simulator: Tak by mohl vypadat pod název Anthemu. Opět to můj pidi mozeček nepobírá. Proč 4 roky starýDragon Age: Inquisition měl jeden loading na mapu. Tzn, Vybrali jste si region a v něm jste pobíhali kam vám nohy dovolily. Anthem má loading všude. Chcete do světa? Loading. Chcete upravit Javelin? Loading. Dungeon? Ano, hádáte správně, loading. Ukončení expedice, loading. Teleportace ke kamarádům/náhodákům, kteří jsou od vás 50 metrů? Loading!!! Chcete si vytřít prdel? Loading. Něco takového jsem ještě nezažil. Proč? Jak se jim to povedlo? Next gen jako víno!!

Tak jsem se rozlítil, že už nemám dál vůli něco psát. Snad jen že mám sto chutí koupit letenku nebo doplavat do Edmontonu a nakopat někomu prdel. Co mě na tom ale asi fascinuje opravdu nejvíc je ten circlejerk a naprostá neschopnost sebereflexe některých BW kořenů a frigidních panen na Twitteru.

"Our amazing team of profesionals looking at this problem" "Oh, how i love this fabulous team" Shut the fuck up!

Pokládám si otázku, zda zapomněli, čím ještě před několika málo lety byli. Jak jejich tituly ovlivnily a inspirovaly herní průmysl, jak jejich gamesy byly goty materiál a jak dokázaly i při silně utažených opascích udělat relativně kvalitní titul. Anthem? To je výsměch. Bez srdce, bez duše, bez života. Já být jejich zaměstnanec, koupím si kompletní plastiku obličeje, hodím si na přes hlavu pytel, změnim identitu a jdu bydlet do kanálu, kde bych počítal, skrze hajzl, spláchnuté kopie jejich posledního majstrštyku.

Neříkám, že se z Anthem nemůže stát dobrá hra. To ale bude vyžadovat nejméně rok tvrdé práce. Nevím, co Bioware čeká do budoucnosti. Úplnému odpouštění Single-playeru nevěřím (nadcházející titul od Respawn Entertainment, Jedi fallen order je údajně čistě příběhová).
Což znamená, že nehodlám házet Dragon Age 4 do hnoje. Pokud u psacího stolu zůstane Patrick Weekes, tak alespoň v ohledu příběhu mám stále velká očekávání. Jenže byznys je svina. A bioware může klidně zítra zavřít vrátka. Upřímně by si to za Anthem i zasloužili.

Anthem není hra pro Bioware fans, ani looter fans. Je to, v mnoha ohledech, profesní fušeřina, která potřebovala ještě tak 6 měsíců v troubě.

Pro: Intuitivní ovládání Javelinu, létání, gunplay, grafika, faciálky v cuscénách a animace obecně, převážně dabing.

Proti: Nedodělané, novátorské, fušérské, slabý příběh, zbytečná NPC.

+27

Heavy Rain

  • PS4 90
Málokdy se stane, aby hra smazala hranici mezi vlastním duševním rozpoložením, počasím, které se odehrává za oknem a klimatem ve hře samotné. Zatímco v mém životě se nejedná o nejšťastnější období a za oknem se podzim rozhodl vyřádit, ve hře Heavy Rain jsou na tom téměř všichni zúčastnění ještě hůře a za krk jim prší takřka nepřetržitě. A mně se před očima začíná odehrávat nervy drásající příběh, o kterém už těsně po dohrání vím, že ho nikdy nezapomenu.

Ať už jsem totiž v kůži Ethana, Scotta, Normana nebo Madison, dýchal bych za ně a při jakékoli krizové situaci jsem nervózně poposedával, jen jsem vycítil sebemenší nebezpečí. Při infarktových momentech, kdy mi bylo jasné, že jde zúčastněným dokonce o život, jsem pak ovladač div nerozmačkal. Tímto tak děkuji všem vývojářům za to, že právě ovladač nemusí být trvale připojen ke konzoli, protože by jak ona, tak ovladač (tak nejspíš i televize) přišly k nenapravitelným úrazům.

Napínavých chvil, kdy je potřeba zařízením otáčet, hýbat, divoce střídat tlačítka nebo ho div ne házet do vzduchu, když se kdokoli z charakterů pokouší něco rozbít či někoho přeprat, je totiž vlivem pravé chladné detektivky hodně. Ne náhodou jsem si na mnoha místech vzpomněl na můj milovaný Fahrenheit. Heavy Rain se sice zcela vyhýbá nadpřirozeným prvkům, ale náturami jednotlivých postav je svému předchůdci podobný, byť posouvá model interaktivnosti někam úplně jinam. Míst, která ovlivňují příběh a naprosto zásadně mění jeho vyústění, je totiž požehnaně a co je nejhorší - častokrát nejdou poznat. Kdo by například tušil, že když těsně nestihnu z počítače získat potřebný údaj, zcela zásadně to změní osudy JINÝCH postav v samém závěru. Ten šok, když mi došlo, že to a ono se mělo udělat tak a tak, má za následek zaryté přesvědčení, že si hru v dohledné době zahraji znova s pokud možno šťastnějším koncem. Ať jsem se totiž snažil, jak chtěl, a měl jsem pocit, že bych mohl směřovat k happyendu, nebylo mi (respektive nebylo jim) přáno.

Konkrétní osudy postav: Ethan s Madison se sice dali dohromady, ale protože Madison nestihla včas zjistit konkrétní adresu, tak sice přežila, ale Ethanovi na onom místě nepomohla. Ten zachránil svého syna, ale následně umírá pod policejní palbou. Madison následkem toho propadá nespavosti a zhoršeným halucinacím. Scott žije, ponechám svým myšlenkám a hříchům (největší paradox, který jsem dopustil). Norman bohužel zemřel přibližně ve třech čtvrtinách hry během (dle mě dost náročné) rvačky na vrakovišti a jeho neúčast ve hře, byť není znát na logice příběhu, byla bohužel znát na dynamice střídaní jednotlivých prostředí

Na konci mi tak zůstává husí kůže po celém těle. Vzhledem ke škále emocí relativně střídmé výsledné hodnocení můžu připsat občasnému rozčarování z toho, že v rychlosti a "rozklepanosti" psychiky některých postav není jasné, jestli mám zobrazené tlačítko držet nebo do něj bleskově začít bušit - a tím pádem pak došlo k nejednomu zděšení z možných následků zkaženého QTE. Případné zvýšení je v plánu po opětovném hraní a dostavení se totožných pocitů.

Pro: Jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy odehrál, fenomenální vývoj postav, nezaměnitelná atmosféra

Proti: Matoucí ovládání ve vypjatých chvílích, nutnost opětovného hraní pro docenění komplexnosti

+26

Detroit: Become Human

  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+26

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 85
Uff, tak se mi po desítkách hodin (mám pocit, že jsem se dostal i přes sto hodin) povedlo tuto “velkou“ hru pokořit. První dobrá zpráva je, že jsem se po celou dobu bavil a užíval si výborné prostředí, slušnou hratelnost a chytlavý příběh. Nevybavuji se, že bych se někdy do hraní musel nutit, což je vždy velké plus.

Ono není divu, tohle je přesně typ hry, který mi sedí, je to prostě můj styl. Mám rád větší světy, vyvážené RPG pro víc casual hráče a silné příběhy. Tohle vše KCD splňuje a přidává i něco navíc.

Věcí, co tu hráč může dělat je tu opravdu velmi slušné množství. Většina činností je udělaná zábavnou formou, občas je to i celkem výzva (kolik jsem zlomil šperháků – ano, nejsem kovaný PS4 hráč) a tak vás ani obvykle nudnější questy typu “dones maso, ukradni šperk“ nebudou obtěžovat a často vám samotné hraní zpestří.

Tady bych navázal na jednu věc, která mi trochu vrtá hlavou. Přišlo mi, že na to, že hrajete za takového českého Jendu dobráka, jste vlastně nuceni až moc být špatní – vraždit, krást, zabíjet, loupit – prostě dělat všechno, co dělá klasický padouch. Nedovedu si moc představit, že by hra šla hrát s čistým morálním štítem a zároveň aby zůstala zábavná. Vždyť valnou většinu questů prostě musíte řešit tím, že někoho zabijete, zmrzačíte či něco ukradnete… Chápu, že to je vlastně gró zábavné hratelnosti, ale u KCD mě to tak nějak víc bilo do očí a je škoda, že se s tím tvůrci lépe nevypořádali.

Souboje jsou také jedno vlastní téma. Je pravda, že umějí být ze začátku celkem výzva a i jeden na jednoho vás může potrápit, ale jakmile zjistíte co a jak, tak není moc šance v souboji zahynout. Ve finále nejtěžší jsou souboje 1v3 (a víc), kdy vám věčně někdo řeže do zad, čemuž se ve hře dá vlastně celkem snadno vyhýbat tím, že se vyhnete takovýmto situacím. Souboje 1v1 jsou dost lehké a hromadné bitvy ještě víc. Upřímně jsem čekal, že soubojový systém bude větší výzva, přeci jen se většina dá řešit klasickým hack’n’slash.

Hře ovšem nejvíc škodí její bugy, glitche a místy hodně špatný grafický kabátek. Upřímně jsem nenarazil na žádné větší bugy, které by mi dokonce bránily v postupu ve hře, ale je zase pravda, že se jich ve hře vyskytuje větší množství, než je žádané. Taky se mi stal seknutý loading, uvíznutí ve stromě, nemožnost dokončit quest (a to jsem hrál téměř půl roku po vydání, kdy vyšlo značné množství patchů). Daleko horší pro mě byl grafický stav (PS4 Pro). Takhle rozpixelovaný list jsem hodně dlouho neviděl. Neustále načítání textu, kdy jedete, místo po mostě ve vzduchu, je a je a je otravné a hrozně viditelně to hře ubližuje.

Jak jsem již zmiňoval RPG prvky jsou pro mě, jako nepříliš ostříleného hráče, naprosto ideální. Není zde přerozdělování bodů (snad jen na začátku), ale naopak vylepšování tím, jak danou činnost využíváte. S tím souvisí získávání určitých perků, které můžete, ale nemusíte, využívat. Hrozně super bylo, že jako postava neumíte číst, ale musíte se to nejdřív naučit (jste přece syn kováře), to jsou prostě detaily, které vždy tak nějak zahřejí hráčská srdce.

Kladů a různých fičuřinek bych tu mohl jmenovat více (stejně tak asi negativ), ale jiní už to stejně udělali, tak se nebudeme opakovat. Ano, hra není zdaleka doladěná a pro vyhledávače chyb a věčné stěžovatele to bude voda na jejich mlýn a vlastně se jim nedá úplně divit. Na druhou stranu tato hra nabízí opravdu silný středověký zážitek, které tlačí daleko více na reálnost, než je u RPG her obvyklé. Příběh a spousta vedlejších questů jsou velmi dobře napsané. Navíc nechybí jeden slušný plot twist. Dále hra funguje jako dobrý vzdělávací zdroj, který obohatí vaše historické znalosti.

Moje hodnocení je možná lehce nadsazené tím, že se jedná o “můj žánr“, ale zároveň si stojím za tím, že hra toho nabízí opravdu dost.
+26 +27 −1

Yakuza 0

  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+25

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+25 +31 −6

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS4 85
O Uncharted 2 se dá ve zkratce říct, že je to upgrade jak víno. Vylepšeno je úplně všechno, hratelnost se masivně zlepšila, je to akční dobrodružství jak řemen a jedničku překonává ve všech ohledech.

Je to hra, která je o generaci dále, takže oproti prvnímu dílu je i dnes bez problémů hratelná a na rozdíl od něj se ani nedá říct, že by zestárla. Lépe se střílí, lépe se kryje, stealth funguje bez problémů, granáty jsou konečně užitečné, a ne jen to, dokonce je konečně zábava je někam házet.

Lokace se konečně pořádně střídají, z Bornea se dostaneme až do Nepálu a celé je to epické a šlape to jak Indiana Jones zkřížený s Johnem Wickem. Právě prostřední Nepálu a Himalájí se mi líbilo nejvíc. Přijde mi že přibylo i hádanek a jsou také o trochu lépe zpracované, byť znovu dost jednoduché.

Příběh je opět přestřelený, ale opět funguje úplně bez problémů. Člověk to tak asi v této sérii musí brát. Záporák je sice archetyp magora, který pro svou věc bez problémů zabije vlastního člověka, ale říkal "Mr. Drrrrrrrrrrrake" s takovou nenávistí, že mu to odpustím. Vrátí se i staří známí z prvního dílu, hlavně tedy Elena, ale veškerou slávu všem krade stejně Chloe, slušně napsaný charakter a ještě lépe vymodelovaný :o)

Jak jsem psal, přestřelky a souboje jsou noc a den oproti jedničce, a to mi v jedničce vůbec nevadily a užil jsem si je. Jediné co opět zklamalo je závěrečný bossfight. Je to tedy daleko lepší jak v předchozím díle (QTE), ale tady zase člověk běhá dokolečka jak idiot a střílí do modré mízy na stromě. Velmi nezábavné.

Sbírání pokladů je fajn, ale zase to jsou jen svítící tečky. Ach jo. A jsou už i na stropech. Ach jo.

Pak jsou tu opět různé nelogičnosti, které mi krev nepijou, ale jsou prostě vtipné. I křehká Elena bez problémů posune stokilový kvádr pod dveře. Když se hráč umáčkne a spadne z deseti metrů, následuje smrt. Ve filmečku o deset minut později Nathan propadne pomalu celou budovou a nemá ani škrábnutí. Pár nelogičností tu prostě je, ale není to nic hrozného.

Celkově jsem si dvojku užil daleko víc než první díl. Je to epická popcornová jízda v krásných lokacích, se sympatickými hrdiny a několika skvělými misemi, na které asi nezapomenu (vlak, tank ve vesničce, vysoká budova). Zábava na jedničku.

Pro: Akce, hratelnost, grafika, charaktery, prostředí, Chloe, celé to šlape a je to zábava

Proti: závěrečný bossfight, poklady jsou svítící tečky, opět pár nelogičností

+25

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Hloupý Honza s debilním účesem vyráží na cestu plnou dobrodružství, aby polovinu svého putování strávil chozením po lese a sbíráním hub.

Jsem asi jeden z mála, který hru rozehrál v den vydání a dohrál ji až s patchem 1.6. Tedy dva dny před vydáním DLC From the Ashes. Proč to zmiňuji? Protože za tu dobu hra ušla hodně dlouho cestu. Hned od začátku jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně kouzelné české prostředí a skvělé herní mechaniky, na straně druhé ohromná nálož bugů, kterou jsem ve hře nikdy nepotkal. Celý život se mi bugy prakticky vyhýbaly, tak si herní bůh řekl, že mi to nyní pořádně osolí.

Vychytal jsem opravdu vše. Mizející hlavy NPC, mizející objekty, jeleny padající z nebe, vojáci do půl těla pod zemí, útočící srnky apod. Ale to jsou drobnosti. Horší bylo, když mi hra nedovolila splnit quest nebo když NPC, kterou jsem měl někam dovést, šla na druhou stranu než byl cíl. V kombinaci s "hardcore" přístupem to bylo zvláště frustrující, když jste kvůli bugu přišli o hodinový postup. Nakonec frustrace zvítězila. Přestaly mi fungovat teleportující bedny, do jednoho hostince jsem se ani nemohl jít vyspat, strážní mě pokutovali za činy, které jsem nespáchal (klidně 3x za sebou) a tak dále. Ta hra mě začala hrozně štvát.

No a pak mě zase začala bavit. Přestal jsem mít smůlu na bugy znemožňující pokračování v příběhové lince a zůstaly jen ty grafické. Ale ani ty by tam být neměly. Nebudu se tvářit, že je v pořádku, když si koupím produkt za 1600,- a dočkám se zmetku. Všudypřítomná nedoladěnost je skutečně fail. Chápu všechny ty, kteří nad tím přimhouřili oči, ale ode mě to nikdo nemůže čekat.

I přesto dávám vysoké hodnocení. Hra je skutečně jiná. A hlavně mě bavila. Bavily mě nekonečné detaily (když Jindra něco sbírá, tak po tom skutečně sáhne rukou), bavilo mě v rámci možností realistické pojetí příběhu (ačkoli se bohužel dočkáme skutečně hloupého momentu "Jsem tvůj otec." následovaný ještě hloupějšími dialogy). Zábava z hraní překonala i všechny ty vopruzy, jako je příliš pomalý fast travel, příliš mnohokrát jsem narazil na vraždící pocestné nebo bludné rytíře, příliš mnohokrát jsem narazil na Hanuše uprostřed lesů bez jediného osobního strážce nebo samotnou selku v lese uprostřed noci.

Celkově ten svět příliš nefunguje. Dokud jste ve vesnici, tak ano, ale mimo hranice obydlených oblastí svět nepůsobí věrohodně. Kde jsou jakékoli povozy? Absence vozíků a povozů mi hodně chyběla a člověka na koni jsem kromě questů potkal asi 2x. Svět tak působí poměrně mrtvě.

RPG prvky šly skoro mimo mě. Statistiky nejsou vlastně potřeba. Do záložky Hráč jsem šel za hru asi 4x, abych si naházel nějaké perky, ale nejsou potřeba, Naopak bych i řekl, že některé jsou nežádoucí (autoheal) a v podobné hře by neměly být. Stejně tak lektvary. Za celou hru jsem použil jen asi 4 "heal potiony", jinak nic, když pominu pár sejvovic (ale hra ukládá často, v kombinaci s "ukončit a uložit" není žádný problém). Fantasy prvek v podobě lektvarů mi tam moc nesedl, celkově mi alchymie přišla otravná a vadilo mi, že se jí v rámci hlavního questu musím věnovat (chtěl jsem ji úplně vypustit). Jo a usnadňovat páčení nebylo potřeba, console kidi zbytečně řvali.

Některé mechaniky nedávají moc smysl. Nepotřebuji nosit jídlo, když je všude kolem milion kotlíků. Prostě stačí přijít k někomu domů a srknout si guláše.
Jak je možné, že obchodník v Ratajích pozná věc kradenou v Sázavě? Tohle dávalo smysl v rámci úvodní části na Talmberku, ale jinak ne. A dlužno říct, že hra totálně přestává fungovat když děláte bordel. Nebylo nic snazšího než zabít jednoho z papalášů před Bohutovým kostelem a pak jen zaplatit pár zlaťáků za potloukání se poblíž mrtvoly.

Nicméně já většinu času sekal dobrotu, takže jsem o podobné nefunkční procesy byl ušetřen.

Bitvy jsou příšerné. I s přimhouřenýma očima. Panáci tam běhají jak blázni, neustále se opakuje neorganický sample bitvy, vy jen chodíte a bodáte NPC do zad nebo po nich pokojně střílíte z luku. A paradoxně, ta první je nejtěžší.

Přes všechny zápory, které bylo nutné zmínit (a to jsem jich spoustu vynechal) mě hra bavila. Scénář je v globále skvělý. Některé charaktery (Ptáček, Hanuš) jsou opravdu dobře napsané, stejně tak drtivá většina questů.

Oceňuji, že questy neustále přibývají - člověk si myslí, že už má od Ptáčka pokoj, ale pak přijde další quest! Absence tohoto mi hodně vadila v Zaklínači 3, jakmile jste splnili questy ve vesnici, jakoby se zastavil čas a nedocházelo k dalším událostem hodným Geraltovy pozornosti.

Grafika není nic extra, ale některá zákoutí (rybníčky, lesy, mýtinky, louky) jsou malebné a opravdu jsem si užíval atmosféru českého venkova. Systém boje je jiný. A ocenil jsem ho hlavně v úvodu, kdy jsem si dával pozor na každý šťouch, ke konci jen stačilo bezhlavě máchat mečem. Závěr se mi líbil, doufám, že se nedočkáme žádného příběhového DLC, které ho bude uměle natahovat.

A nyní počkat, s čím WH přijde příště. Obávám se ale, že novinářská ani hráčská obec nebude už tak tolerantní k počátečním chybám (já tedy rozhodně ne). Ale jsem rád, že jsem si hru prožil od prvního dne. A někdy příště třeba zkusím hardcore mod.

A seznam narozených dětí za dobu vývoje pobavil :) a RIP Jenda :(

Pro: herní mechaniky, prostředí, scénář

Proti: je to bugfest, bitvy, některé nedoladěnosti questů,

+25 +26 −1