Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Rise to Honor

  • PS2 60
Stíhačka Li se rozhodně může směle řadit do té pověstné grupy akčních hrdinů z dětství, kterou má každý akce pozitivní klučina. Ta samá grupa, která klučinu zajímá méně a méně s rostoucím věkem, kdy ho nesrovnatelně více zajímají ty hlubší, poetičtější kousky typu Hrdina. Takovým klučinou jsem i já, a ty sliny, které jsem vyprodukoval nad RTH, se dají stopovat celých 14 let zpátky, kdy jsem nahodile viděl herní záběry snad ještě v Game Page. Chystal jsem se si to zahrát od první chvíle, kdy jsem objevil emulaci, ale až skrze letošní výzvu jsem se konečně dokopal. A bohužel musím seznat, že bych asi radši zůstal jen u těch prastarých slin, snů, a nepotvrzených domněnek.

Existuje tu velmi reálná možnost, že kdybych si hru byl zahrál v době vydání, užil bych si tu patřičnou macho ejakulaci, kterou tahle bez přestávky jedoucí řežba evidentně má poskytnout. Leč nezrobíš nic, v roce 2018 to bohužel opravdu nemá moc co nabídnout, kor bez přikrývky nostalgie, a na klávesnici a myši, kdy se absolutně v překladu ztrácí to jediné, čím se hra lišila od ostatních - ovládání soubojů. Totiž, levou analogovou páčkou se ovládá pohyb, a pravou se ovládá boj - Džet máchá do toho směru, do kterého člověk stickem škubne. Nemusím tedy jistě vysvětlovat, proč klávesová variace stojí poměrně za vyliž. Vedle tohoto hendikepu mají souboje i jistou vlastnost, kterou nemohu považovat za míň, než designérský fail - pakliže člověk vrtuluje rukama nebo vrhá nohama, postavička stojí nehnutě na místě a neexistuje, aby se souběžně s mlácením snad někam přesouvala. Krom pěstního umělce Maršála se tu samozřejmě i střílí. Značně neohrabaně a citelně nezábavně. Mimo soubojů už tu jsou jen kontextuální momentky krátce narušující jinak striktně lineární rubačkovou jízdu, které vcelku úspěšně posilňují pocit, že člověk proživá libovolný Jetovo film v interaktivní formě, ale zároveň se nemůžu ubránit dojmu, že to celé mohlo mít více herní hloubky.

I se scalingem je to škaredý jak stolice postaršího mrože, ale vyloženě nevolno mi z toho určitě nebylo. Není ovšem sporu o tom, že rokem 2004 už byly venku o tolik pohlednější hry, že už tehdy to muselo být šeredně pod standardem. A tím nemyslím ani grafickou kvalitu jako takovou, ale hlavně celkový umělecký směr, resp. jeho naprostou absenci. Respektuju snahu o jakžtakžový vizuální realizmus, ale v tý době, kdy na to ještě zdaleka nebyla technologie, se bez alespoň nějaké stylizace neobešlo nic.

Sice to tu včil docela honosně hejtuju, ale nechápejte mě zle - relativně zábavná jednohubka to i dnes je, příjemně to odsejpá, a v rámci tunelových beat 'em up rubaček to rozhodně má, oproti vyloženému průměru až odpadu žánru, co nabídnout - když už nic jiného, tak minimálně tu fungující iluzi, že člověk ani tak moc nehraje, jako spíše prostě jen tak lehce zasahuje do děje průměrného akčního béčka s Airbusem ACJ319 v hlavní roli. Avšak nemůžu se přenést přes fakt, že i kdybych to byl hrál už v době vydání, tak bych prostě měl obří plejádu dalekosáhle lepších rubanic, po kterých šáhnout, natožpak se čtrnáctiletým zpožděním. Takže ne, asi by se macho ejakulace tak či tak nekonala.

Jo a příběh? Jet Li action story 101, jakmile jste viděli jediné Džetovo Wushu béčko, znáte příběh RTH, od smrti staršího kámoše/otcovské figury, přes ryze friendzone vztah s pohlednou slečnou, která je někde v ději zajata ústředním zlosynem, až po motivy pomsty.
+12

Silent Hill: Origins

  • PS2 60
Origins se opravdu vrací ke kořenům série a to:
1) příběhově - samozřejmě se dostaneme před události prvního dílu a zažijeme klíčové momenty série jako upálení Alessy a skládání Flaurosu.
2) herními prvky - jakkoliv předchozí SH4 šlo trochu jinou (lineárnější a akčnější) cestou, Origins se vrací ke klasickému běhání od dveří ke dveřím, zpět je klasické schéma ovládání (díkybohu), baterka na klopě a běhání po městě Silent Hill, kde váš pohyb je omezený krátery uprostřed silnic.

Co je tady nového? Hra je port z handheldového PSPčka a je to na zpracování trochu cítit, i když čekal jsem to horší. Grafika místy dost pokulhává, horší je ale naprosto otřesná kamera, kdy někam běžíte, kamera se najednou změní a běžíte opačným směrem. Kvůli tomu se mi často stávalo, že jsem se snažil před nepřítelem utéct, ale místo toho jsem mu vběhl přímo do náručí a nechal se zabít.

Výraznou novinkou jsou zbraně. Ty tady vydrží jen pár ran (některé jen 3) a pak se rozbijí. Proto jich vlastně s sebou musíte vláčet komicky velké množství a hlavně můžete využít skvosty jako je přenosná televize, psací stroj, věšák na oblečení, stolní lampička, apod., se kterými potvory praštíte po hlavě (z hecu jsem se pokusil zabít závěrečného bosse jen těmito zbraněmi a vyšlo to, za což bych zasloužil speciální ečívment). Pořád nevím, jestli to vývojáři považovali za seriozní nápad, nebo to byl nějaký vtip. Přeci jen když vidíte svojí postavu, jak v hororově laděné scéně běží s televizí v podpaží a vypadá jak prodavač z Datartu, tak to trochu kazí atmosféru.

Příběh je jinak z pohledu série jednoduchoučký a pokud jste hráli předchozí díly, tak tady není moc nad čím dumat, protože je jasné, o co jde. Dost mi vadilo, že se vývojáři neobtěžovali s vymýšlením nějakých přechodů mezi lokacemi a vyřešili to tak, že po vyřešení jedné lokace hlavní postava prostě omdlí a probudí se někde jinde. Travis je mimochodem neuvěřitelně nevýrazná a plochá postava.

Když to shrnu, Origins rozhodně není špatná hra a pro fanoušky prvního Silent Hillu je to téměř povinnost. Pokud jste ale zatím žádnou hru ze série nehráli, tímto dílem bych asi nezačínal.

Pro: Návrat k prvnímu dílu, ozvučení, hádanky, dobře zpracovaný Otherworld

Proti: Příšerná kamera, komické zbraně, je cítit že je to port z PSP, nevýrazné postavy v čele s Travisem

+11

Onimusha 2: Samurai's Destiny

  • PS2 75
Herní výzva 2018 - číslo 7 "Nejen PC živ je člověk"

Vybrat si hru, která nevyšla na PC do výzvy, byla celkem výzva. Těch her je nepřeberné množství a patří tam tituly, které by si člověk měl za život alespoň vyzkoušet. Chtěl jsem si vybrat hru, která je dobrá, kterou už jsem měl čest dříve vyzkoušet a která má na DH málo hodnocení.

Mé oko spatřilo "Onimusha 2" a bylo rozhodnuto. Rozchodit hru v emulátoru PCSX2 nebyl žádný problém a šlo se v poklidu hrát. Problém nastal pouze v případě, kdy musíte otáčet dvěma koly, abyste otevřeli bránu. V té chvíli jsem musel použít gamepad s analogy, což byl trochu problém v emulátoru zprovoznit, ale nakonec se podařilo.

Dost kecání okolo, jde se na hru. Hra navazuje na první díl Onimusha: Warlords, ale do ruky se vám dostanou noví hrdinové. Jako hlavní postavu dostanete samuraje Jubeie, kterému zničí vesnici a začíná honba za pomstou. Hra je skvělou samurajskou bojovkou, kde se nemusíte učit tuny komb a vystačíte si i se základním uměním boje.

Později ve hře potkáváte další přátele, trochu střeleného tlustého kapitána, jeho (ne)přítele ostrostřelce z pušky, trochu cáklého samuraje s hvězdicemi a sličnou dívku. Oproti prvnímu dílu, se zde nachází část otevřeného světa, taková malá vesnička, ve které chodí lidé, se kterými můžete promluvit a rovněž si můžete nakoupit i u obchodníka. Svým přátelům můžete dávat dary, za které vám dají něco na oplátku. Škoda že tahle vesnička byla ve hře jediná, která byla otevřeným místem.

Dalším úrazem hry je okopírování některých lokací z prvního dílu, kdy se vracíte do známého prostředí, ale proč si autoři nevytvořili něco nového nechápu. Je to trochu škoda, protože to hru malinko sráží po grafické stránce.

Dalším neduhem hry, byly souboje s bossy, kdy se dvěma bossy bojujete až na 3x - 1. je nesmrtelný a je zabit až ve třetím souboji.Druhý boss má zase okolo sebe ochrannou auru, kterou lze zničit, až po nalezení speciálního předmětu. I přesto jsou souboje s bossy zábavné.

"My name is Gogandantess The greatest swordsman of all demons." Památná věta jednoho z bossů.

Pro: Příběh, soubojový systém, bossové

Proti: Opakující se lokace, bossové

+3

Return to Castle Wolfenstein: Operation Resurrection

  • PS2 90
Této kategorii her jsem se dlouho vyhýbal, protože se mi nechtělo řešit, co a jak. Věděl jsem totiž, že to nebude jen tak. Kombinace myši a klávesnice je na osobním počítači osvědčená, pro FPS žánr naprosto nezbytná. Na konzolích ale používají gamepad, rozličné herní ovládače, které drží hráč v ruce a reaguje na dění na obrazovce. Přes PCSX2 emulátor nakonec docíleno obstojného pocitu, jako bych hrál cokoli jiného. Ačkoli celý dojem mně spíše evokoval přivození bolestí hlavy a závratě, neboť plný mouselook je v emulátoru jen chabým odrazem precizního snímání myši a její rychlosti v nějaké počítačové střílečce. Když se ale blížil konec roku, zbývalo dojet jedinou hru z výzvy, zatnul jsem zuby a popasoval se s tím.

Výsledkem je tento komentář a můj herní pocit ze hry Return to Castle Wolfenstein: Operation Resurrection, jíž mi doporučil uživatel Phoenix, kterému tak touto cestou děkuji. Nejenže byla mnou hrána hra z důvěrně známého světa, ale jednalo se i o poměrně zdařilou věc, dobře rozšiřující tu z roku 2001 pro PC. Zde zaujmou úvodní levely, v nichž hráč plní zadané úkoly a prozkoumává okolí, přičemž se ještě vůbec nenachází uvnitř hradu Wolfenstein, ale někde ve sluncem zalitých kulisách severní Afriky. Tam si projde základny nacistů, časem se podívá do podzemních kobek.. Samozřejmě se obeznámí se situací, aby mu to šlo lépe pod ruku. Párkrát se mi stalo, že jsem neměl splněno a byl u exitu. Atmosféra je fakt taková, jakou bych od hry očekával. Zbraně hned v širší dostupnosti, mající vyhovující vlastnosti.

Na RtCW: OR vynikají poschovávané secrety, často disponující skvělou výbavou, ať už náboji, starodávnými artefakty, štíty apod. Vítané zpestření je objevovat, totéž představují přehledné statistiky v závěru mise. Charakteristicky hrající hudba, zesilující s tím, jak je započata přestřelka s nepřáteli. Možnost kupování předmětů zprvu nevyužita, ale pochopitelně jde též o zajímavý herní prvek. Nejdříve jsem rozehrál na obtížnost číslo tři, ale to se později ukázalo být nepříliš správné. Jelikož měli vojáci tužší kořínek, mně rychleji ubýval stav na HUDu, jak jich bylo naráz více. O to těžší souboj s nimi to byl. Plus nekomfortní ovládání se střílením na E a skoku na Q. Upřednostněna tedy ta druhá. V nastavení už raději s ničím nemanipulováno, neboť to končilo rozhozením již dříve nakonfigurovaného. Pocit ze střelby dobrý, herně zvládnutelné adekvátně. Příběhově ten sedmilevelový prolog rozšiřuje vhodně původní kampaň, která jej následuje po něm. Originální alternativa k docílení celistvosti hry a nabídnutí i něčeho nového.

Úvodní intro z roku 2001 tentokráte hráč vidí z trochu jiné perspektivy. Zatímco splnil úkoly a odletěl z Afriky do Německa, vzpomínal na to, co už měl za sebou. Netušící nic o událostech příštích. Daly mu zabrat dvě fešné ženštiny v barvách nacistů, jichž mu, ani hlavní postavě nejsou vůbec líto, přestože uměly hbitě střílet. Jakmile ale padly vystřelenou kulkou z hlavně jeho pušky, měl už splněno. Setkal se, se svým velitelem a nastoupil do letadla. Hra pokračovala dál, když je najednou sestřelili a v lesích ztroskotali. Vojáci byli v pozoru a vydali se k místu dopadu. Jeho ale nechytli, dovedně se tam ukryl. Odsud je již vše při starém a návrat na hrad Wolfenstein tak může začít s patřičnou úctou, kterou hudební motivy v uších jistě dokáží vyvolat. Popadám zbraň, doplňuji náboje, likviduji, koho potkám a hraní si o to více užívám. Přítomny jsou obtížnější úseky, z nichž si hráč vezme ponaučení, že pokud si nedá pozor, bude danou část muset znovu opakovat. V praxi to znamená aktivaci spínačů, doprovod tanku a jeho obranu, pomoc spojencům, načež se rychle vrátit o něco zpět a postoupit opatrně kupředu.

Rozmanitost prostředí hře prospívá, však tu lze fotit obrázky z nepřeberného výčtu zajímavých lokalit. Hradu, kobek, slunných ulic, městské zástavby, vojenské základny, vývojových laboratoří, přehrady, lesa, letiště, malebné vesničky a mnohé další. Příběh vrství poutavé ingame sekvence, odlišněji zpracované loading obrazovky, čímž je ve vzájemné symbióze s tím zbytkem. Popohánějící touhu po tom, co následuje dál, co vše tu vývojáři pro mě připravili. V málo střílečkách je vidět noha, tady jí může ústřední hrdina kopat, rozbíjet s ní věci. Při oslabení hodnot na HUDu něco ujídat. Dobře se tak nasytí, aby neumřel přemírou schytaných kulek z řad Třetí říše. A to se sluší říct, že je nutné si při chůzi dávat pozor, nacisté mě slyší, když se skrčím, je efekt přesně opačný. Nechybí tu plížení, obligátní bossové, dávání si pozor na alarm.. Ale rozdíl vidím v první úrovni zeleného lesa. Zatímco na PC byl alarm již tam, v PS2 je až o mapu dál. Proto se dali nepřátelé v poho na dálku střílet, já jich i přesto pár tiše obešel a nechal je být. Rozhodně se vyplatí do toho jít, jakkoli odrazující a složité to je. Jen pro tu posedlost Wolfensteinem.
+12

Silent Hill 3

  • PS2 65
Rozhodně nejslabší díl z první trilogie. Příběhově navazuje na díl první, který měl příběh podaný hodně v náznacích a bylo těžké ho pochopit - zde je hodně věcí dovysvětleno, takže i těm méně bystrým jedincům vše docvakne. Výrazně přibylo cutscén, které jsou delší a stále japonsky divné, přičemž příběh třetího dílu není moc těžké pochopit, protože zdaleka nedosahuje komplexnosti (a kvality) svých předchůdců. Žádné dohledávání informací na internetu po dohrání hry tentokrát nenastalo.

První dva díly jsem dohrál nedávno a ve srovnání s nimi mi třetí díl přišel jednodušší co se týče hádanek a zároveň jsem poprvé měl respekt z nepřátel, protože až do nalezení katany (což je asi nejpoužívanější zbraň ve hře) je k dispozici jen nůž (který je naprosto k ničemu) a pistole, kdy nábojů jsem měl celou hru nedostatek a musel jsem výrazně šetřit. To znamená, že ze začátku se budete cítit hodně bezbranně a budete se obávat každé potvory. A to také proto, že se povedly a jsou děsivé a perfektně ozvučené. Zároveň jsou v tomto díle konečně nebezpečné a je třeba různě uskakovat a mít se na pozoru před jejich útoky. Často jsem se přistihl, že jakmile je to jen trochu možné, tak se snažím potvorám vyhnout, proběhnout okolo nich a rychle vlézt do nějakých dveří. To jsem v předchozích dílech nedělal, tam jsem se spíš snažil všechno zabít a to klidně i železnou tyčí.

Hlavní hrdinka Heather je bohužel hrozná kráva a nad jejím vyšinutým chováním zůstává rozum stát. Nedokázal jsem se s ní ztotožnit a často u mě padaly face-palmy. Je mrzuté, že autoři s postavou s takovýmto potenciálem naložili tímto způsobem.

Level design je občas slabota, v podstatě se do outdoor lokací už nepodíváme (až na 5 minutový průběh již viděnou částí Silent Hillu) a celou dobu budeme hnít uvnitř tmavých interiérů, kdy metro a "Underpass" (neboli klasická nudná stoka s řadou holých chodeb) jsou asi nejslabší lokace v sérii SH vůbec. A samozřejmě nesmí chybět nemocnice, což je už taková klasika vyskytující se ve všech dílech. Mám pocit, že mapa byla úplně stejná jako ve dvojce. Přijde mi, jako kdyby vývojáři neměli moc času, tak prostě zrecyklovali některé starší lokace a zbytek udělali hodně lineární. Tentokrát jsem totiž ani neměl ten známý pocit, že chodím od dveří ke dveřím a jen kontroluju, které nejsou zamčené.

Můj pocit, že na tenhle díl neměli vývojáři dostatek času, posilňuje i přítomnost pouze 3 možných konců hry, z čehož jeden je sranda-bonusový. A ten druhý lze získat jen při opětovném hraní (a trvá asi 10 vteřin). Takže při prvním hraní uvidí každý hráč to stejné, což není u série zvykem.

Když to shrnu, u trojky jsem se asi nejvíce bál a to kvůli hororové atmosféře spojené s nedostatkem prostředků pro likvidaci děsivých a nebezpečných nepřátel. Je to lineárnější, s méně hádankami, trochu akčnější než předchozí díly. Hlavní důvod, proč hře nedávám vyšší hodnocení, je ale méně propracovaný příběh, kdy hra většinu času spíše vysvětluje příběh z dílu prvního.

Pro: Povedení nepřátelé, lépe zvládnutá akční část, hororová atmosféra, hudba, volba obtížnosti ovlivňuje řešení puzzlů

Proti: Méně hádanek, slabší level design, oproti předchozím dílům méně propracovaný příběh, poskakující kamera, nesympatická hlavní hrdinka

+18

Ace Combat: The Belkan War

  • PS2 75
Ace Combat je pilotní power fantasy, která dosáhla nejvyššího levelu s Ace Combat 5: The Unsung War. Díl dokreslující události zničující Belkanské války nakousnuté v předchozím díle tak měl co dorovnávat. Ale Belkan War je spíš krok zpět.

Zatímco v pětce sundáváte z oblohy vesmírný letoun s laserovým dělem, válčíte proti jiným leteckým esům v úzkém kaňonu, potápíte monstrózní nukleární ponorky a prolétáte tunely podzemního raketového komplexu, Belkan War se drží víc při zemi. „Death Star sekvence“ si pořád užijete a finální dogfight je doslova rytířským kláním, jinak ale většina misí přišla o nápaditost a rychle se začala slévat dohromady. Děj se po „kojimovském“ blockbusteru zase trochu uskromnil, ale do takové míry, že si válka probíhá na pozadí a v cutscénách vás akorát parta herců uctívá jako leteckého boha. Dřív to alespoň zvládali do vysílačky během misí.

Jako arkáda lehce okořeněná prvky simulátoru je ale Belkan War stále výtečné a počet stíhaček je pořád… všechny. Nový „Ace Style“ systém má jen titěrnou roli, pokud neplánujete hru projít víckrát. Podle toho, kolik zničíte neutrálních cílů (civilní objekty, vyřazená letadla) vás akorát šoupne do jedné kategorie, a nakonec odemkne jednu ze tří nejlepších stíhaček. A jako naschvál, pokud chcete libový Berkut, musíte balancovat na pomezí mezi hrdinou a renegátem.

Prvotřídní soundtracky jsou značkou celé série (dokonce i zpackaného spin-offu Assault Horizon) a dokud Keiki Kobayashi nepadne vysílením, těžko se na tom něco změní. Z Belkan War jednoznačně vyčnívá Zero, ale zbytek relativně drží krok s ostatními díly. Jinak hra běží naprosto perfektně v PCSX2 a v trojnásobně upscalovaném rozlišení vypadá na hru z PS2 velice dobře.

Za nejlepšími díly série sice Belkan War zaostává, ale v rámci přípravy na sedmičku určitě není škoda těch 5 hodin obětovat.

Pro: gameplay, finální boss, soundtrack, počet letadel

Proti: příběh, řada generických misí

+10

Silent Hill 2

  • PS2 70
Jelikož jsem tady ani v té hromadě komentářů nenašel žádný, který by dostatečně vyjádřil mé pocity ze hry, jsem nucen napsat další, vlastní. Hrál jsem PS2 Director's Cut ne-HD verzi s gamepadem v emulátoru a to hned po dohrání prvního dílu, se kterým budu trochu srovnávat.

Obě hry od sebe dělí jen 2 roky, ale rozdíl v grafickém zpracování je velmi znatelný a to hlavně z důvodu, že SH1 vyšel pro PS1 a dvojka už jen pro PS2. Příběhově na sebe oba díly nenavazují, samozřejmě stále jsme v městečku Silent Hill, ale sledujeme úplně jiný příběh, který se netýká tajemného kultu, ale soustřeďuje se více na témata psychologie postav, konkrétně deprese, pocitu viny, ztráty partnera, myšlenek na sebevraždu, hledání nového začátku a ve vedlejších postavách, které postupně potkáme, nalezneme i témata sexuálního zneužívání (Angela) a šikany (Eddie).

Díky zamotanému a matoucímu podání příběhu a výborné hudbě se podařilo navodit specifickou mysteriózní a hororovou atmosféru, která spolu s těmito dospělými, a ve hrách v té době moc neviděnými tématy, dává hře jakýsi punc výjimečnosti. Proto asi chápu ta častá stovková hodnocení, zvlášť když zde najdeme pár silných momentů úspěšně útočících na emoce hráče.

Jenže.

Pokud odhlédnu od těchto pozitiv, zůstane mi nedobrý zbytek. Na nevyladěné ovládání, běsnící kameru a omezenou viditelnost se dá zvyknout. Jenže co ve hře vlastně většinu doby děláme? Většinu času běháme po temných interiérech nějaké budovy, od dveří ke dveřím a kontrolujeme, které se dají otevřít. Otevřeme mapu a koukneme, kde jsme ještě nebyli. Nakonec sebereme 3 předměty, někam je strčíme a vyřešíme puzzle. A tak pořád dokola.

Souboje jsou špatné, nepřátelé nejsou příliš nebezpeční (spíše bojujeme s úhlem kamery, než s nimi) a v exteriérech nemá vůbec cenu se jimi zabývat, stačí jim utéct. To stejné bossové, na něž vždy funguje taktika "střílej brokovnicí co nejrychleji a pokud je třeba, jdi v klidu do zapauzovaného inventáře a použij lékárničku". Potěšilo mě alespoň, že gamepad začne vibrovat, pokud máte málo životů (cítíte tlukot vlastního srdce).

Na exteriéry se úplně rezignovalo, v prvním díle mi přišly zajímavější. Zde jsou prázdné a slouží jen jako spojnice mezi budovami. Vadilo mi i recyklování lokací, kdy nejdřív budovu projdete v normálním světě a hned potom je nutné vše projít znovu v "otherworld" verzi. Diskutabilní jsou i faktory, které ovlivňují, jaký konec hry dostanete. Jedná se o maličkosti, které hráče nenapadnou a pokud chcete získat určitý konec, v podstatě se musíte kouknout na internet.

Samozřejmě jsem po dohrání dohledával dodatečné informace na otázky, které mi zůstaly nezodpovězeny. A musím říct, že po důkladné analýze jsem trochu zklamaný a první Silent Hill hodnotím příběhově o něco výše. Oba díly jsou každopádně světelné roky nad filmovým zpracováním z roku 2006, které se vůbec nepovedlo.

Pro: Propracovaný příběh a způsob jeho podání, unikátní atmosféra, hudba, volba obtížnosti ovlivňuje řešení puzzlů

Proti: Jádro hry spočívající v ubíjejícím repetitivním běhání od dveří ke dveřím, souboje a neschopní nepřátelé, recyklování lokací, běsnící kamera, nevyladěné ovládání, způsob určování konce hry

+13

We Love Katamari

  • PS2 80
Větší, lepší a zábavnější. Takové je We Love Katamari. Tvůrci z Namca se po úspěchu s Katamari Damacy pustili do jakéhosi rozšíření (jako druhý díl We Love Katamari nelze brát), a vyřádili se nad míru.

Jednoduchý příběh (o uklizení světa) je pouze záminkou pro nabalování všeho, co jde. A nabalování ve velkém, od maličkých tužek a balónků, po celé galaxie. Řada nových prostředí a více misí udrží pozornost, a jednoduchý koncept (ale i obtížnost) nekomplikuje odpočinkovou náladu hry. Občas časový limit neúprosně končí, a vaše koule ještě nemá potřebnou velikost, ale to se stává jen v málo případech. Povedený soundtrack složený z různých japonských písní (instrumentální a zpívané) navodí atmosféru pravého Japonska a to je také největší přednost. Pastelově barevná stylizace aglomerace někde v Japonsku zachycuje různé fáze života lidí (například úklid pokojíčku syna) i tvorů (záchrana pand). A to, jak je pro sérii typické, s notnou dávkou vtipu.

K We Love Katamari a jiným dílům ze série se rád vracím, v tomto směru jde o jednu z mých nejoblíbenějších herních sérií vůbec. Ideální hratelnost, která zabaví na 5 minut, ale i na několik hodin – dle potřeby. Kdo nevyzkoušel, neuvěří, jak může být nabalování předmětů zábavné.

Pro: hratelnost, zábava, humor, stylizace, atmosféra, hudba

Proti: trochu komplikovanější ovládání (nutný gamepad)

+18

Harry Potter and the Half-Blood Prince

  • PS2 70
Hra byla celkem příjemná. Mohle jsem dělat vše co bradavice nabízejí ale moc krátká a grafika není nic moc. Tak na tři hoďky no.

Silent Hill: Origins

  • PS2 85
Docela neprávem kritizovaný a ne moc oblíbený Origins byl pro mě vskutku velkým překvapením a nemohu jinak než ho zařadit jak k jednomu z nejlepších dílů ze série ale také ho označit za jeden z nejlepších herních hororů. Já vím, já vím, asi až zbytečně moc silné tvrzení... no ale aby jich nebylo málo tak ještě řeknu že mě Origins bavil více než druhý díl !!! No ale radši se vrhněme na příběh.

Děj se odehrává několik let před prvním dílem, kdy sledujeme truckera Travise který si zkracuje cestu přes městečko Silent Hill dokud neuvidí na cestě malou holčičku. Ta ho po chvilce zavede do hořícího domu, kde Travis najde skoro uhořelé tělo malé holčičky po jehož vynesení z domu po chvilce omdlí. Následně se probere na lavičce uprostřed Silent Hillu a začíná jeho strastiplná cesta a boj s jeho vlastní minulostí.

Co se týče příběhu tak ten je tady mnohem výpravnější než v dílech minulých od "Teamu Silent". Je tu totiž daleko více cut-scén které jsou kvalitně zpracované a skvěle vás vrhnou do děje, navíc je díky nim příběh daleko více čitelnější. Do toho ještě příběh rozvijí různé písemnosti které jsou roztříštěny po různých lokacích a skvěle vám skládají to co se asi v hrdinově minulosti či na daném místě událo. Žánrově bych tento příběh řadil k Psychologickému Thrilleru, jelikož příběh ohledně kultu je tu trochu zatlačen do pozadí a my se věnujeme tomu co tu Travis v minulosti prožil, a musím říct že to byla dobrá volba. Ono vlastně odhalování hrdinovi minulosti je to co vás žene kupředu a i když ke konci je příběh lehce předvídatelný tak vás bude pořád bavit a hlavní postavě budete fandit. Holt Travis je sympaťák a i jeho motivace prostupovat Silent Hill peklem mi přišla logická.

U Travise ještě chvilinku zůstaneme, a to z důvodu jelikož hodně hráčů či recenzentů tvrdilo že tu chybí faktor strachu. To je prý zapříčiněno tím že náš trucker je větší drsňák než předchozí postavy v sérii a má k dispozici více zbraní. Tomuhle tvrzení bych si dovolil oponovat, on vlastně Silent Hill nikdy nebyl o nějakém strachu jako spíš o znepokojení, divném pocitu a hlavně o hutné atmosféře. Ta tu je, bohužel ale jen v interiérech, jelikož když se pohybujete venku tak vám hra hází do cesty až příšerně moc silné a rychlé nepřátelé a vy nemáte vůbec možnost se pokochat městečkem. Trochu to připomíná cestování Silent Hillem za doprovodu pterodaktylů a pejsků z prvního dílu. Naštěstí v budovách se tohle zas až tak často neděje, navíc ta atmosféra pořád hutná je a to i díky skvělé hudbě od Akira Yamaoky, který opět nezklamal.

Když už jsem nahoře nakousl že je k dispozici více zbraní tak musím říct že to není na škodu a docela dost se to i hodí k hlavnímu hrdinovi. Vy tu totiž nově můžete sebrat malou televizi, židli, skříňku či nevím co ještě a jednorázově s tím majznout nepřítele po hlavě, což se někdy opravdu hodí. Dále je tu ještě nově opotřebování zbraní což může štvát ale podle mě to umocňuje zážitek, takže já to docela uvítal.

Když už jsme u novinek tak by se hodil i zmínit nový herní prvek který spočívá v tom že vcházíte do jiné reality Městečka Silent Hill skrze zrcadla. Vcházení do jiné reality je důležité z důvodu aby jste se dostali někam dále, jelikož v tomto spočívá velká část hádanek. Jde třeba o to že v realitě máte zablokovaný průchod, nebo nemůžete najít nějaký předmět tak je potřeba jít do alternativní reality kde je vše jinak a tam to vyřešit. Upřímně tohle může být to nejvíce frustrující na celé hře, jelikož vy místy nemáte absolutní ponětí co třeba po vás hra chce a to i v moment že vám dává indicie. Ono totiž to přebíhání do skrze zrcadla může být místy poněkud zmatečné.

Samotné hádanky mi ale přišli dobře zvládnuté, lehce zvrácené a místy i poněkud nápadité takže tady žádné výtky. Pochvalu si zaslouží ještě dabing a ještě jednou soundtrack, který mi přišel naprosto famózní a jeden z nejlepších ze série.

No nebudu to déle rozpitvávat... SIlent Hill Origins nedělá sérii ostudu a jedná se o skvělé pokračování s dobrým příběhem, místy s fajn monstry, výtečným soundtrackem, dobrou atmosférou a prostě se vším co má dobrý Silent Hill mít. Občas sice může být dosti frustrující ale to si myslím že hře odpustíte.

Hrál jsem PS2 verzi kde podle mého je grafické zpracování dosti povedené.

Pro: Postavy, příběh, atmosféra, některé hádanky, písemnosti, soundtrack, filmečky

Proti: Přehršel silných a rychlých nepřátel ve městě, místy zmatečné přebíhání do jiné reality, pro někoho ovládání

+18

Rez

  • PS2 70
REZ je uměleckou arkádou. Jakkoliv to může znít zvláštně, kombinace trance a techno hudby a její zdařilé syntézy do hratelnosti, abstraktní vizualizace a populární tématika hackera "uvnitř" spolu fungují a vytváří jednu z těch více zajímavých her vydaných kolem roku 2000. Kreativita a nápady dostávaly zelenou, a tak právě hry jako REZ (nebo Killer7 a Vib-Ribbon) mohly spatřit světlo světa a vzniknout i v rámci značně striktnějšího vývoje pro konzole.

Kultovním titulem se REZ stal především pro svoji specifickou, žánrově těžko zařaditelnou, hratelnost (rytmická hra a shoot 'em up) a vizuální stránku která čerpá estetiku počátku milénia plnými doušky.

Samotná hraní je jednoduše zábava. A to možná i proto, že to vše končí za hodinu, dvě. Nicméně spíše než hra je REZ do jisté míry umělecký a multimediální zážitek, který našel pokračovatele například ve hrách vyzývajících schopnosti hráče (Boson X, Super Hexagon) ale i také v zenověji laděných, smyslových, hrách a hříčkách (Proteus, Journey). Doporučuji alespoň vyzkoušet.

Pro: hudba, dynamika, hratelnost

Proti: spíše zážitek než hra

+15

Die Hard Arcade

  • PS2 100
  • Arcade 100
Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Jaro 1999. Republikou stále ještě cloumal sarajevský atentát, k moci se dostala levota a cena za žeton stoupla na bůra. Napravo stál Killer Instinct, nalevo byl Tekken 3. S kámošem jsme stáli mezi nima u automatu s podivnými japonckými klikyháky. Dnes už vím, že to byl Die Hard Arcade, ale tenkrát jsme mu říkali Policajti. On hrál za chlapa, já za babu. Seskok z vrtulníku na balkón a jde se na věc.

Prvních pár otrapů neklade větší odpor. Výtahem sjíždíme do garáže, kde nás zastaví hasičské auto se stříkačkou. Sekerou zkouším odolnost požárnické helmy. Po jedné ráně se rozpadla společně s lebkou. Na hajzlu si poprvé vjedeme do vlasů v souboji o prdící dělo. Protože jsem prohrál, nechávám následně kámoše schválně vydusit pepřákem. Cestou do počítačového centra nás na chodbě přepadli dvě v latexu voháknutý kozatky. Normálně ženský nebiju, ale když jde o život, tak je mlátím rád. Uvnitř už na nás čeká speciální komando vyzbrojené samopaly. Nevěděli, že čekali na smrt a teď už s nepřítomným výrazem čekají na příjezd pohřebního vozu. Frčíme dál. Princezna volá. Postup dál je zablokován a musíme proto volit nebezpečnou cestu po parapetu a šachtou. Nepřátel neubývá, ale my už cítíme, že konečné vítězství je na dosah. Karatista, judista, sumista, samuraj. Japoncké bojové sporty jsou pro smích. Tahle verbež nás nemůže zastavit.

Jak se blížíme do finále, začínají se kolem nás srocovat nevěřícné davy. Někteří trvale opálení přihlížející se snaží zneužít našeho vytržení z reality k vlastnímu obohacení, ale loket mezi žebra je staví do latě. A pak se to stalo. Po úderu golfovou holí utekl hlavní padouch z posledních sil na střechu. Chvíli ještě machroval s katanou, ale záhy zařval naposledy. Dohráno za slabých 25 minut, na jeden žeton a bez ztráty kytičky. Život v potemnělé herně se zastavil, čelisti padly v němý úžas a objevilo se světlo. Najednou nevadilo, že půlka z nich má černý huby. Na chvíli jsme všichni byli jedna ruka.

Die Hard Arcade je první mlátička, která byla plně 3D a v boji využívala interakci a zničitelnost okolního prostředí. Z ran a kopů je možné vytvořit několik desítek komb a chytaček. Přestože šlo v roce 1996 o revoluční počin měnící zažité pořádky, tak se světová revoluce nekonala. Na konci devadesátých let už byla největší sláva arkádových mlátiček nenávratně pryč a žánr bojovek se začal čím dál více orientovat do frenetických akcí z třetího pohledu. O dva roky později sice ještě vyšlo povedené pokračování Dynamite Cop, ale pak nastal konec. Die Hard Arcade se i po dvaceti letech skvěle hraje a nemá konkurenci.
+8

Katamari Damacy

  • PC 90
  • PS2 90
Originálních a zároveň zábavných her tolik není. Katamari ale do této kategorie bezpochyby patři, a je pro mě synonymem pro kultovní titul. A proč se může hra řadit k těm kultovním a také těm mým nejoblíbenějším?

Předně jde o ideální hratelnost - tedy jednoduché mechanismy na naučení, ale o to těžší zvládnutí perfektní techniky. Nicméně o výkony zde nejde, pokud nechcete. Hlavním designérským motivem byla zábava, a to jak ta formální (mechanismy), tak i ta obsahová (ad absurdum Japonsko, aneb tančící pandy, nabalování koček a lidí nebo opravdu zvláštně dobrý soundtrack). A ono to vše překvapivě funguje - až tak dobře, že lidé, kteří mě viděli hrát hru si ji hned také po vyzkoušení oblíbili. Čistě po stránce hratelnosti neznám moc zábavnějších her, jednoduchý koncept nabalování věci vyvolává určitý pocit satisfakce, a až po několika hodinách, dnech, budete balit stromy, mrakodrapy a pak i celé planety, tak jistě budete cítit spokojenost.

Tedy, jen doufám, že se Katamari Damacy dočká trochu větší popularity (u nás), jelikož si to hra plně zaslouží. Při nejbližší možnosti si tedy tuto výjimečnou videohru vyzkoušejte.

Pro: zábava, hratelnost, humor na každém rohu, soundtrack

Proti: méně levelů (to napravují pokračování)

+22

Devil May Cry

  • PS2 85
Když jsem se rozhodl že načnu Devil May Cry sérii tak jsem rozhodně nečekal že hack n slash rubačka ve mě vyvolá takové sympatie s hlavní postavou a dalšími charaktery a naprosto mě i díky hudbě a příběhu strhne. Jako opravdu jsem neočekával že dostanu během hry husí kůži a hlavní postavě budu tak neskutečně fandit, no a ne Dante není žádný můj splněný vlhký sen (já jen kdyby někdo si myslel že kvůli němu jsem hrou stržen). No ale celkově proč jsem ze hry tak nadšen a překvapen se vám pokusím vysvětlit níže.

Příběh sám o sobě zní jednoduše a dosti klišovitě, ve zkratce jde o tohle: Přijede za Dantem drsná borka co mu namlátí s tím že si ho chtěla otestovat a následně mu řekne že Démon Mundus plánuje velký návrat, Dante je touto zprávu zasažen protože právě tento Mundísek mu zavraždil matku, a Dante se ho tedy vydává na ostrov Mallet zastavit. Jak jsem psal příběh je docela klišé ale je podán s naprostou grácií a vás bude bavit až do úplného konce. Za to vlastně může i postava Danteho který je vlastně takřka jedinou výraznou postavou a vy během chvíle si k němu vybudujete vřelý vztah (tedy já to tak měl), dá se tedy považovat za takového tahouna příběhu. Ke konci taky začne příběh neskutečně až skoro epicky gradovat a závěrečná hodina mi nedala vydechnout a já během jedné dojemné cutscény měl i slzy na krajíčku a za to se nestydím !

Dále musím pochválit prostředí zejména první chvíle v hradu, kdy slyšíte za zdmi takový tlumené melodie orchestru a skvěle to dodává na atmosféře, proto si na lokace v hradu nemohu stěžovat co se týče venkovních tak ty jsou na tom také fajn a mají atmosféru i když se místy najdou i takové poněkud plytké. Ale tak tím se stejně zabývat moc nebudete protože se jedná o rubačku takže se pořád budete věnovat likvidaci různých nepřátel za pomocí střelných zbraní či mečů. Soubojový systém je docela jednoduchý a zábavný takže jsem se ani ke konci hry nestihl začít nudit ba naopak ke konci hra neskutečně šlápne na plyn. Také je vhodné asi zmínit že si můžete vylepšovat za nasbírané body komba či nakoupit si hvězdy co vás vyléčí apod.

Občas vám hra dá od soubojů pokoj a vy například budete řešit lehké puzzly které ale nepůsobí dojmem že by měli hru natahovat či budete nuceni skákat na platformy ve vzduchu apod. V tomhle byl trochu problém protože hra není uzpůsobena na něco takového takže někdy je opravdu těžké Danteho naměřit tak aby správně skočil na jednu z létajících platforem. Tyto pasáže byli místy na pěst ale nic hrozného.

Jednou z důležitých věcí na hře je hlavně hudba která to celé skvěle podkresluje, nejvíce mi v hlavě asi leží zápas s Nelo Angelem, který byl neskutečně epický. Myslím teď úplně první konfrontaci na hradbách kdy do toho jede neskutečně skvělá skladba a vy se do ní s nepřítelem rubete meči. Tady jsem dokonce tu bitku prodlužoval co nejvíce to šlo jelikož to byl díky hudbě a atmosféře neskutečný zážitek. To samé ale platí o skladbách v dojemných cutscénách či při závěrečné bitvě s Mundusem.

Já vím, já vím skoro jenom chválím, tak aby vám zaplesalo srdíčko tak se pokusím vyhrabat i nějakou tu kritiku: hmmmm no... hra dokáže být místy trochu repetitivní ale než vás do začne více štvát tak hra už spěje k finále které vám určitě naleje adrenalin do žil. Také může naštvat absence titulků které jsou dostupné jenom na začátku boss fightů. Poté tu ještě máme podmořské části, kdy plavete pod vodou, naprosto rozumím že tyto části z pohledu první osoby mohli někomu vadit protože byli poněkud nešťastně zpracovány, hlavně ve chvílích kdy mise pod vodou jsou poněkud delší tak to může začít trochu více štvát, já to ale bral jako takové menší osvěžení hratelnosti.

Holt nečekal jsem že mě hra v tomto stylu tak sebere jelikož God of War mi přišel naprosto otřesný a nudný, nakonec jsem byl ale mile překvapen a nemohu se dočkat dalšího dílu. Za mě rozhodně doporučuji !

Pro: Dante, finále hry, souboje, hudba, bitky s Nelem, filmečky, dabing

Proti: Může být místy repetitivní, pro někoho části pod vodou

+19

Haunting Ground

  • PS2 85
K tomu výtečnému, vrchovatě výstižnému popisku, chci dodat jen pár drobností.

Haunting Ground je glorifikovaná hra na schovku (nabalena na glorifikovaný simulátor pejskaření), jakož taková je ale dost možná vrcholem tohoto subžánru. Hrad, ve kterém se koná, je plný umouněných detailů, alchymistických soustrojí, rušivých výtvarných částí, a nemála hádanek a pastí. Mezi jeho jednotlivými oblastmi nejsou žádné loadingy, takže jej můžete směle probíhat a prozkoumávat zcela nerušeně, což je príma. Navíc vizuál je věru topnoč a i postavy vypadají skvěle - od odporného kvasimóda Debilitase až po tu barbarskou služku s prohnilým úsměvem. Celou šou ale svědomitě krade ten nelidský člen týmu - Hewie se hejbe a chová takřka jako skutečný pes, což je důležité už jen pro ten prvek příjemného reliéfu, kdy si ňufík pokojně a mírumilovně lehne k vašim nohám, zatímco hledáte stopy. Je to totiž více méně ten jediný uklidňovák v tomto jinak brutálně temném světě.

A co se těch honiček a schovek týče, ta hra je vlastně docela slušnej zmrd. Sama vás varuje, že pakliže se budete opakovaně schovávat na jedno a to samé místo, nepřítel vás tam nakonec najde. Nicméně stejně tak vás úplně klidně může najít i tehdy, kdy třeba vlezete s pěkným náskokem do vany, kterou jste předtím ani neviděli. Taky vás hra pak má tendenci sama informovat, že je vzduch čistý. Kolikrát ale vyloženě lže - vy vylezete, bo přece vám nebude program lhát, a BAF - hned se na vás ten samý enemák zase xindlí. Brzy si tedy navyknete se spíš spoléhat na tu hudbu, která honičky doprovází, resp. její utlumení, což vpravdě stihne značně eliminovat jakékoliv napětí.

Ale to docela stejně sere pes (no pun intended), páč to pořád zachraňuje to výborné zpracování vztahu s Hewiem. Krom dávání rozkazů si můžete i potrášt s jeho prackou, pohladit mu ušiska, nebo mu i trochu vynadat. On v zápětí třeba zaštěká na past, upozorní na přítomnost nepřítele, nebo se vám jen tak chtivě zahledí do tváře, zatímco vám bude otírat ocasem paty. Je to prostě kouzelnej kjůůt overload. Stejně jako v reálném životě vás ale taky dokáže párkrát pěkně vytrollit; přestože je to jinak přímo superloajání tvoreček, stejně na vás občas navzdory vašemu úsilí a předpokládané oddanosti hodí bobek a neposlechne vás, jen tak pro prdel ptákům. Kolikrát právě v kritckých chvílích, kdy je Fiona zcela bezmocná a nemůže se ani hnout. Obdivuhodně věrohodné, ale jako herní mechanika to rozhodně umí frustrovat.

Ono vlastně i to, jakého dosáhnete konce, závisí čistě na tom, jaký vztah si s ovčákem vybudujete. S herní délkou cca 10-15 hod, a těžkou obtížností odemčenou po dohrání hry, jsem měl chuť střihnout si to znova a být přitom na psa hnusnej takřka okamžitě. Tedy doporučuju, m'kay.

Fun fact: Šušká se, že to původně měl být Clock Tower 4, a při produkci bylo použito několik zahozených assetů z Resident Evil 4. To já jen tak, kdyby to náhodou mělo mít šanci někomu zvednout chuť. :)

Pro: Hewie se chová natolik věrohodně...

Proti: ...že občas člověka fakt naštve

+11

God Hand

  • PS2 100
Shinji Mikami, borec stojící za Resident Evil, Viewtiful Joe, a Devil May Cry, opustil Capcom, aby vytvořil to nejepičtější dobrodružství inspirované Japonskými malbami, Okami. Krom toho taky vytvořil God Hand. A jelikož nejsme na profilu Okami...

Role Beat 'em Ups v herní branži poněkud vychcípala nedlouho po vstupu 3D do mainstreamu. Krom pár licensovaných šmejdů si horko těžko nějakou ryzí rubačku dokážu vůbec vybavit, neb i těch několik málo lepších už mělo tendenci narušovat svou majestátnou akci všelijakým plošinkováním a řešením hádanek. A teď se dobře podívejte na boxart God Hand. Naprosto přesně totiž vyzdvihuje své ústřední dvě ingredience - pěst a ksicht.

Boží Ruka nemá grandiózní výpravu, realistické souboje, vyšperkovaný level design, ani dechberoucí příběhové cutscény. Má ale jedovaté čivavy, mlácení dominami o zeď, kopání trpajzlíků do koulí, bití goril v lucha libre maskách, a odmrdávání dvorních šášulů do atmosféry. Je to hra plná nepolitické korektnosti a nelítostného, většinově naprosto neuctivého humoru. Je to hra přecpána neustálými popkulturními referencemi, některé z nichž jsou tak troufalé, že jsem upřímně zíral.

A pod touto slupkou se skrývá jedna po čertech nádherná záležitost. Byť hlavní podstatou hry je mlácení všeho hlava nehlava, je to způsob, kterak tak konáte, v čem tkví skutečné kouzlo Boží Ruky. Hra vás odměňuje primárně za kreativitu, kterou zdejším bitkám vtisknete, a pak jde ještě dál - obtížnost je zde zcela dynamická, přičemž trefování nepřítele, posmívání se, a správné časování rušení jejich obrany, danou úroveň zvyšuje, zatímco obdržení ran ji zase snižuje. Nu a čím více pšouků vykidlíte na vyšší úrovni obtížnosti, tím větší balík sklidíte na konci levelu. Čím víc love, tím pochopitelně víc nových pohybů k zakoupení. Tady se na nějaké blokování a defenzívu háže bobek, takže si Gene může koupit a naučit se celých 114 manévrů, které se od sebe vzájemně opravdu liší. A jelikož tu každý enemák a boss má jiné patterny útoků, vězte, že budete svou sbírku pohybů proluftovávat a obměňovat navýsost často.

A kdyby vás náhodou začlo všechno to darebácké liskání v normálním světě unavovat, můžete si jít dáchnout do jednoho ze zdejších městeček. Můžete si trochu zagemblit na Blackjacku i pokeru, změnit svůj oděv, či si jen poslechnout nějakou milou hitovku z jukeboxu. NEBO se můžete vysrat na lamařské zabijáky času a věnovat se bokově zdejším Ring čelendžím, některé z nichž jsou sice dosti snadné, ale taky se tam najde pár znamenitých krutostí. Namátkou třeba "Poraž všechny enemáky bez použití Boží Ruky", nebo "Gene vs. Gene" - Ta už je takřka neproveditelná.

I bez těchto vedlejších pičičáren vám hra pravděpodobně zabere přes 12 hodin. Je to defaultně pěkně dlouhej akční biják, který nevyhnutelně ještě značně prodlouží i četnost umírání. Hlavně je to ale hold vzdaný ideálům, kterými se řídily arkádové mlátičky kdysi v osmdesátkách, který člověku krásně připomene, že k vytvoření nesmrtelné kultovní klasiky není zapotřebí mít omračující rozpočty a petstotisícovou pracovní sílu - bohatě stačí trocha té vynalézavosti a zprostředkovat hráčům upřímnou zábavu. Job done.

Pro: Žánrová ryzost; délka; humor; OST

Proti: Vlastně mě nic nenapadá

+15

Metal Gear Solid 3: Snake Eater

  • PS2 100
Po dvojci skvělých dílů MGS, tedy Metal Gear Solid a Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty, které se objevily i na osobních počítačích přišel i díl třetí. Ovšem už jako konzolová exkluzivita. Jeho hodnocení a přijetí ze strany hráčů i kritiků nemohlo nechat žádného PC fanouška první dvojice moderních dílů chladným. A opravdu, kvalitou jde o vrchol série, který dělá bez přehánění vše dobře a nedostatky z minulých dílů omezil nebo z nich udělal své přednosti.

Pokud Hideo Kojima do jisté míry experimentoval s designem hry a pokusem o filmový nádech, tak u třetího sílu Snake Eater již vsadil na jistotu. Prequel, a tedy chronologicky první díl, měl za cíl přinést sérii nové fanoušky, stejně jako líbivé prostředí džunglí jižního Ruska (alespoň jak si je japonský tým představuje). Příběh na pozadí studené války je příjemným prolnutím fabulace a reálného a to s estetickou inspirací v hrdinných špionážních filmech let šedesátých a sedmdesátých. Nechybí milostný románek, šarvátky s celou ekipou záporných (ale i charismatických) gangsterů a ani intenzivní úprky z nepřátelských stanovišť. Při hraní má hráč zasloužený pocit, že takto to má být. Jako celek je Metal Gear Solid 3 prakticky bezchybným produktem, který mimo jiné udivoval (a udivuje i po letech) působivým vizuálním zpracováním a mírou detailů, které jsou ve hře zakomponovány.

Co je ovšem hlavním důvodem pro kultovní status třetího dílu je jeho vybroušená hratelnost, která se může spolehnout na kvalitní mechaniky "stealth" postupu hrou a inteligentní nepřátele, které Vaše chyby po právu trestají. Jedno spatření hlídkou, a můžete se spolehnout na perných několik minut. A s přesilou se nemá cenu pouštět do otevřeného boje. Nepřímé nasměrování hráče do "přemýšlet jako opravdový špión" je zde podmíněno právě zmíněnými vlastnostmi a vyšší obtížností, která neodpouští. Ale motivuje. Motivuje k postupnému odkrývání příběhu, který je jakýmsi agregátem všech těch knih a filmů s motivem jeden a několik spojenců proti celému okolí. Vzhledem ke kvalitám audiovizuální produkce, kdy perfektní dabing i hudba doplňují dlouhé, ovšem zajímavě sestříhané nehratelné scény, je pozitivní vjem vysoko pravděpodobný. Nechybí ani humor, odlehčující jinak monumentální příběh na pozadí dvou soupeřících velmocí.

Stejně jako má série Metal Gear Solid zástupy fanoušků, tak logicky generuje i možná stejně tak velké množství odpůrců. Dvojsečný vliv popularity a navíc záměrně ad absurdum stavěný příběh je pro mnohé dostatečným důvodem, proč tvorbu Hideo Kojimy zavrhnout. Já ovšem přijal jeho vizi i záměr, a titul jsem si beze zbytku užil.

Vyvrcholení jedné éry videoher, a jeden ze zlomových milníků pro další vývoj média.

Pro: gamedesign, dabing, hratelnost, bossové, prostředí, obtížnost

Proti: kamera a někdy ovládání

+26

Gran Turismo 3: A-Spec

  • PS2 95
Na tomhle jsem vyrostl. Už nyní se nesmírně těšim, až si pořídím řádné železo a rozjedu na emulatoru Gran Turismo 3.
Velký výběr aut, na dobu vzniku nadčasová grafika, modely těch aut a krásné okruhy. Japonská, v dešti v noci je moje oblíbená a i na jiný vpzomínám moc rád. Systém kariéry je pro mě silným tahákem, motivační, nutí mě jezdit líp a učit se jízdní model, či tratě a co všechno si můžu dovolit.
AI je sice robotická, ale naštěstí není vůbec agresivní, neramují hráči auto, když si pokryje zatáčku a i přes absenci demoličního modelu a bouraček, jsou závody adrenalinové. AI necheatuje, vyhraje buď chybou samotného hráče, anebo má prostě silnější auto.
Jízdní model na simulaci nenabádá k frustraci, je celkem přijatelný a přístupný. S ovladačem, i na klávese přes emulator a správné mapování kláves naprosto hratelné, ačkoliv nepochybuju o tom, že s volantem je to větší zážitek a to můžu potvrdit, měl jsem tehda i pedály.
Gran Turismo 3 patří k mým oblíbeným závodním hrám, pač představuje solidní challenge, zároveň však otevírá hráči náruč a o pěkné odměny za vyhrané závody není nouze.
Customizace vozidel zde nehraje takřka roli. Lze změnit pouze barvu, upravit brzdy, motor, prostě klasika, žádnej vizuální tuning se nekoná. Maximálně pestrý výběr kol. Lze doplnit olej, nebo poslat auto do myčky.
Intro je charakteristické, specifické a hned pohltí. Menu přehledné, je radost sledovat jak vám v položce vlastní garáže se rozrůstá sbírka vozů.
Chybí cockpit. Už první Need For Speed ho tehdy zřejmě měl a pro takovou značku, jako je GT, bych to očekával též od prvního dílu. Z některých aut mám skutečný respekt, zejména z té placaté Mazdy, nebo legendárního Suzuki.
Soundtrack je naprosto výbornej, hodně kytar, bubnů, zpěvu, elektroniky.. Feeder, Death In Vegas, Muse, Lenny Krevitz, Junkie XL, a tak dále... ve své době maximální závodní zážitek. Joo, tehdy stačilo vložit CD do konzole, probliklo logo Playstation 2 a byl jsem už ve hře...

Pro: Výběr aut, modely aut, grafika, krásný tratě, soundtrack, lze z toho vycítit péče a láska k žánru, ve své době zásadní a jedinečné, pocit z jízdy a jízdní model

Proti: Těžší licenční zkoušky, absence cockpitu, časem určitě stereotyp, malej počet lapů a soupeřů

+6

Indiana Jones and the Staff of Kings

  • PS2 75
Moje nejoblíbenější hra s Indiana Jonesem a také výjimečný příklad hry jejíž opakované zahrání mě bavilo stejně jako v době když jsem byl menším klukem.

Příběh je klasický Indiana Jones a slouží jen jako důvod k tomu aby jsme se podívali do co nejvíce rozličných lokací, ať už San Francisco, Nepal apod. Příběh tedy neurazí, nabídne i několik vtipných momentů a několikrát i srdce fanouška zaplesá při nějaké povedené narážce na filmy. Jednoduše klasika, nečekejte nic nového děj je klasický Indy: naivní, občas vtipný a hlavně někdy až příliš dobrodružný :D

Co se týče postav tak to je naprostá klasika, zase je tu naštvaný nácek co má tolik příležitostí na zabití hlavní postavy ale nikdy je nevyužije, poté slečna zaměnitelná s Marion která tu slouží jako Profesorův love interest a pak nějaký Mongol který je kamarádem Jonese ale co byl už si bohužel nepamatuji, asi také archeolog :(

Co se týče hratelnosti tak hra dokáže být místy dosti frustrující a utahaná ale vás to z nějakého podivného důvodu pořád baví. Hra je rozdělena prakticky na tři části

1) Adventurní = Chodíte po lokaci a řešíte puzzly či pomocí biče a šplhání se snažíte dostat na určité místo. Puzzly jsou místy poměrně povedené bohužel ale i občas selhávají. Místy díky špatné kameře nedokážete chytit správný úhel na to aby vám hra nabídla přichycení bičem či špatně uvidíte místo kam dotlačit nějaký balvan apod. Tohle byl pro mě často kámen úrazu jelikož jsem bloudil po malé lokaci a rval si vlasy co dělat, byl jsem dokonce dohnán se podívat na video a poté zkoušel se různě postavit pod stožárem dokud mi nenaskočí možnost biče. Kamera také selhává v tom že když ručkujete či šplháte tak si v jistých momentech nejste jisti kam máte seskočit nebo kam lézt. Poté mi také vadilo to že některé Puzzly byly tak jednoduché a zbytečné že šlo opravdu vidět že tvůrci jen chtěli natáhnout herní dobu, hezkým příkladem je třeba nasadit bisty na podstavce nic víc, navíc s tím jak pomalu Indy chodí při nesení předmětu to bylo opravdu úmorné, hlavně když se s tím taháte přes celou místnost. Samozřejmě jsou i místa kde mě plnění puzzlů bavilo a příjemně to odsýpalo.

2) Mlátičky = Musím přiznat že jsou udělané dobře, jsou příjemně tuhé takže nabízejí i jistou výzvu. Vy totiž můžete používat proti nepřátelům různé okolní předměty (tágo, židle, skleničky, lahve, kameny apod.) samozřejmě to samé mohou dělat i nepřátelé. Jasné místy souboje mohou býti až moc tuhé a takové nemastné neslané ale myslím si že se s tím vývojáři poprali slušně. Občas ale na vás hra vybafne i s fajn quick tajm eventy které potěší a nepůsobí nepříjemně.

3) Přestřelky = Ty fungují jako takové Time Crisis, postavu neovládáte ale jen střílíte. Přestřelky jsou místy také tuhé ale zase můžete při nich jako u soubojích používat okolí (výbušniny, neonové cedule apod.) Co musím ocenit je fakt že přestřelky místy třeba probíhají na hřbetě slona nebo na tramvaji, takže občasné změny prostředí určitě potěší. Jo a musím zmínit skvěle komickou scénu kdy naháníte nácky klavírem na laně, to skvěle pobavilo

Co se týče grafického zpracování tak to je místy na PS2 ošklivé, hlavně co se týče moře například či některých dalších lokací, samotný design úrovní ale neurazí spolu s fajn animacemi.

Indiana Jones and the Staff of Kings dokáže být místy pěkně frustrující a stereotypní hrou pak ale zase dokáže být neskutečně fajn a odsýpá jak má za doprovodu skvělého soundtracku. Pokud máte rádi dobrodružné hry a chcete si užít docela fajn příběh s Indym určitě do toho jděte ale připravte se na pár momentů kdy se u hry budete vztekat a to ne kvůli obtížnosti ale prostě proto že nevíte absolutně co dělat protože kamera či blbé rozhodnutí vývojářů.

Jo a dovolím si říci že tento díl je určitě zajímavější a lepší volbou než opravdu stereotypní Emperor's Tomb, tady se to aspoň tvůrci snaží oživit jak to jen jde. Mám rád Indiana Jonese jsem jeho velký fanda tak proto berte hodnocení s menší rezervou.

Pro: Příjemný příběh, humor, soundtrack, části jako jízda na slonu a další, quick time eventy, používání okolních předmětů...

Proti: Kamera, místy hra vypadá dost nevzhledné (PS2 verze), může být stereotypní i frustrující, někdy se blbě spustí možnost se za něco chytit jen protože stojíte malinko v jiném úhlu.

+10

Shadow of the Colossus

  • PS2 90
Kdybych měl popsat Shadow of the Colossus v několika slovech, vystačím si se slovy umění a elegance. Jen málo videoher bych dokázal označit za ambiciózní počiny, které si nezadají s uměleckým projevem u jiných médií. Tam kde ICO teprve odkrývá potenciál autorů, tam nepřímé pokračování Shadow of the Colossus působí jako bezchybné dílo těžící z média to nejlepší, co může. Kultovní status zcela nepřekvapuje, takto unikátních a zajisté i obdivuhodných videoher nevzniklo mnoho.

Obecně platná poučka, že v jednoduchosti je síla - zde platí dvojnásob. Prostý příběh o zemřelé a její záchraně takzvaným "Wandererem" skrze zneškodnění kolosů v neznámém světě je prostý většiny narativních berliček. Po krátkém intru a příchodu do ruin staré civilizace se následně otvírají hráči k prozkoumání široké pláně, písečné duny nebo husté pralesy. A to je vše. Koncept titulu počítá především s objevováním nového a s následnou konfrontací s různorodými kolosy. Mnoho otázek, minimum odpovědí. Proč je vůbec nutno porazit obrovské, se zdejším světem zcela spjaté, organismy? Přitom je vidět, že mnoho z nich ani konfrontaci s Wandererem nemá v cíli a očividně tak narušujeme zdejší harmonii světa. Přes všechny tyto pocity se pokračuje k nevyhnutelnému osudu a silnější víře k záchraně bezvládného těla Mono. I přes absenci psaných i verbálních vjemů je s každým dalším zabitým kolosem cítit větší pocit bezmoci.

U děl Fumito Uedy můžeme pozorovat důraz na vyvolání emocí. Žádné prvoplánové příběhová rozhodnutí ale nečekejte. Naopak u SotC přesně Ueda odhadl, co nepůsobí vulgárně až odpudivě (k tomuto může někdy trochu svádět ICO), a naopak nechává mluvit pouze výsledné scenérie a kolosy. A to je počin hodný uznání, vzhledem ke stavění na kontrastu mezi minimem (obrovské a prázdné plochy) a naopak maximem (obrovské kolosy) jako výrazového prostředku. Potěší také nezvyklá míra detailů - mimika, jednotlivé části těl kolosů až po rozpohybovanou srst nebo i jen střelba z luku ze sedla koně. Na jehož hřbetu strávíte podstatnou část hry.

Shadow of the Colossus je ale především také krásná hra. Úhly kamery, architektura a celkové genius loci zdejších ruin nebo fantastický soundtrack Kow Otaniho (dle mého jeden z vůbec nejlepších) ukazují na obrovskou kreativitu autorů. A na výsledku je to vše znát. V době vydání se hra pyšnila prakticky jen desítkovým hodnocením. O více než deset let později myslím můžeme říci, že jde o jeden z milníků videoher. Tedy, Shadow of the Colossus jsem si zamiloval.

Pro: umění jako videohra, hudba, motiv, mytologie

Proti: kamera

+32 +33 −1