Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 85
Už dlouho jsem nebyl na takových pochybách, jak tento komentář vlastně začít. Něco se totiž hodně změnilo. Uznávám, že tato věta nezní na začátek nejlépe, ale právě změna tu hraje roli dosti významnou, řekl bych přímo nejzásadnější.

Na DH nejsem zas tak krátkou dobu, a proto si většina z vás, kteří mě znají, v úvodu mých řádků musela všimnout něčeho, čemuž nevěřil snad opravdu vůbec nikdo, včetně mě. Ano, je to neuvěřitelné, ale tuhle dříve nenáviděnou hru, kterou jsem tolikrát rozehrával a brzy ji opakovaně tvrdě zazdil a div na ni ještě neplivl, jsem opravdu dotáhl do zdárného konce. A ta změna druhá, která doslova bije do očí? Správně, je to její hodnocení, které oproti tomu předcházejícímu podprůměrnému může nyní nabývat dojmu, že moje zdraví není tak úplně v pořádku.

Kdo by si ale myslel, že jsem hrál s kyselým výrazem a pouze s touhou jednu z nejoblíbenějších her na DH pokořit a mít ji co nejdříve z krku, toho mohu ubezpečit, že tomu tak není. Úvod hry mi sice znovu příliš nesedl, ale tentokrát jsem se napumpoval trpělivostí a jednoznačně mohu říct, že pověstné růže tentokrát přinesla a nevoněly vůbec špatně, ba přímo líbezně.

Hra už má sice léta a občasné rozplizlejší textury mi zpočátku opět trochu vadily, ale dokázal jsem je poměrně brzy naprosto ignorovat a zaměřit se na onen vyhlášený konspirační příběh, který jsem dříve z nějakých záhadných důvodů nedokázal tolik ocenit a s chutí jej vnímat. A právě to byla škoda největší, jelikož jeho vývoj, zvraty a možnosti jej svým vlastním přičiněním přímo ovlivnit, dělá z Deus Ex titul s výbornou atmosférou, kterou nemálo ovlivňuje noční doba, během níž se celá hra odehrává. Ihned za příběhem musím s několika vykřičníky vyzdvihnout hlavní postavu J. C. Dentona. Klidně si myslete, že přeháním, ale jeho považuji za jednu z nejlepších hlavních herních postav, které jsem z hlediska sympatie a vyrovnané charismatické povahy měl možnost ve hrách potkat.

Dalším velmi významným pozitivem hry jsou její možnosti procházení. Pokud totiž máte s cestou k cíli trable, je téměř jisté, že není potřeba zoufat, jelikož na vás kdesi čeká cesta další, i když je pravda, že často s různým stupněm obtížnosti.

A neduhy hry? Troufnu si říct, že se v jejich definici shodnu téměř s každým, kdo měl možnost hru alespoň jen vyzkoušet a tím je inteligence nepřátel. Ta je často doslova tragická, a to nejvíce tehdy, zvolíte-li stealth metodu postupu. Nepřátele totiž jaksi nevzrušuje, jestli se jejich parťák válí v krvi na zemi a nevzbudí u nich sebemenší dávku podezření, že se v oblasti nachází narušitel. Jelikož jsem hrál poměrně dost stealth zaměřených her, vadilo mi, že případný poplach, který svým hlučným či neopatrným postupem způsobím, po chvilce skončí a jede se dál, aniž by se narušitele někdo alespoň pár vteřin snažil hledat.

Co dodat? Čert vem těch pár neduhů, které se v průběhu hraní dají brzy s přehledem vytěsnit. Pozitiv je totiž ve hře opravdu hodně a až nyní mě začíná mrzet, že mi trvalo tak ohromně dlouho je najít. Jsou asi hry, na které prostě musí uzrát ten správný čas a teprve potom je dokážete o to víc ocenit. A to je případ mého já a Deus Ex.

Pro: hlavní postava, příběh, různorodý postup hrou, možnosti ovlivnění děje a závěru

Proti: chování protivníků, občas grafika

+65 +66 −1
  • PC 90
Ten přelom tisíciletí. To byly časy.

Deus Ex alias „ta slavná hra, která byla donedávna jedním z největších Vurhorových restů“, je dílo, které zcela jednoznačně předběhlo svou dobu. Ať už svými tématy, interakcí se světem, stylem hraní, voleb, atd., to vše muselo být něco, nad čím musela tehdá hráčům padat brada na zem.

Deus Ex je i po více než 20 letech unikátní. Když jsem v základně UNATCO jen tak ze zvědavosti vočíhl dámské toalety, kde mě vypeskovala místní sekretářka, vůbec by mě nenapadlo, že se o tom následně zmíní nejen můj šéf, ale i daná sekretářka o pár misí později. Doslova jsem nad tím vyvalil oči příjemným překvapením. A samozřejmě jsem od té doby chodil s Dentonem na ženské hajzly pokaždé, když jsem nějaký uviděl. Ještě aby ne.

Samotná hratelnost je fajn, ale velice brzy jsem zjistil, že sneak přístup, se kterým jsem se snažil hru ze začátku hrát, mi příliš dlouho nevydrží. Souboje jsou však poměrně těžkopádné a poměrně awkward, obzvlášť vzhledem k faktu, že všechny mužské postavy při utrpění zranění vydávají dost podobný zvuk, jako hrdina v Minecraftu. Ale vůbec to nevadí, protože souboje jsou v téhle hře až sekundární věcí. Tou hlavní je samotná interakce se světem, hledání ideální cesty dál a užívání si neskutečně promakané fajn atmosféry, která je kvalitní napříč celou hrou.

Co ale na té hře nesmírně oceňuji je onen setting. Deus Ex je sci-fi, ale sci-fi z blízké budoucnosti, přičemž to je i znát. Jasně, sem tam se mihne nějaká ta umělá inteligence, chodící palební robot, případně „star wars like“ projektor osob. Ale zároveň ulice New Yorku, Hong Kongu a Paříže vypadají více méně tak jako dnes. Lidé nosí normální oblečení, podniky mají normální prostory a místo mimozemšťanů se v mezinárodním sektoru stále řeší ekonomie, chudoba a terorismus. Ten svět zkrátka není jak z jiného univerza. Působí tak, jak ho známe dnes, tedy nesmírně autenticky… akorát teda s pár augmentacemi. A s tím souvisí i samotný příběh. Ten je poměrně slušný. I přestože motivy některých postav jsou poměrně klišoidní, dokázal mě vcelku brzo vtáhnout. Je to zejména kvůli zajímavým a dobře zapamatovatelným postavám, plus poměrně kvalitně napsaným dialogům.

Celkovému příběhu ale dodává šťávu kontext, ve kterém se celkově odehrává. Nutí hráče nad věcmi přemýšlet. Předhazuje mu témata jako centralizace moci, plutokracie, vliv korporátních firem, plus samozřejmě již zmíněný terorismus a umělá inteligence.

Žádný Postal, Zaklínač nebo GTA. TOHLE je hra pro dospělé.

Hudba je skvělá. V jistých chvílích jsem si říkal, že některé tracky mi strašně připomínají Jazz Jackrabbita dvojku, a voilà! Jak by ne, když na tom dělal stejný skladatel. Zde přikládám výběr mých nejoblíbenějších songů:

UNATCO HQ
Labs
The Synapse
OceanLab 2

Ze záporů musím zmínit onen těžkopádný souboják a dost hroznou umělou inteligenci nepřátel. Navíc i když se mi hlavní příběh velice líbil, během poslední třetiny mu začne trochu docházet dech. Což je poměrně dost škoda.

Co se mého konce týče, tak jsem nakonec předal moc Iluminátům. Spojení s Icarem jsem zavrhl okamžitě. Vůbec se mi nelíbila představa, že by se veškeré moci měla chytit nějaká creepy umělá inteligence s pochybnými motivy, i přestože by jí dopomohl k porozumění Dentonův organický materiál. New Dark Age ending mi přišel až příliš extrémním řešením, které by ve výsledku přineslo víc škody než užitku, plus byla by jen otázka času, než by se onen korporátní cyklus nezačal opakovat znovu. S Ilumináty by věci zůstaly více méně tak jak jsou. Byť si uvědomuji, že to není úplně dobře, tak mi to stejně přišlo jako nejracionálnější rozhodnutí ze všech tří. Navíc mi přišlo takové vtipně temně ironické, že Denton a Everett spolu mají na stejném místě podobnou konverzaci, jako měli Simons a Page na samotném začátku.

Deus Ex v mých očích opravdu dostál své pověsti. A i když jsem se mnohokrát vztekal nad špatnou a nevyzpytatelnou umělou inteligencí nepřátel, stejně jsem se do toho familiárního světa rád vracel. Jsem zvědavý, zda se některé události ve hře v budoucnu nedohrají i u nás. Třebaže někdo rozšíří do světa nějaký virus, který-

wait…

Pro: Hratelnost, atmosféra, hudba, příběh, dnešní témata

Proti: AI nepřátel, slabší poslední třetina, těžkopádnější souboje

+54
  • PC 95
Je to více než 20 let, co slýchávám přídomek „nejlepší hra všech dob“ nejčastěji ve spojení s hrou Deus Ex a je to přibližně 10 let, co jsem pod osobním nátlakem uživatele Fatality (bylo to po společně strávené noci) dohrál první misi této hry a více se k ní nevrátil. Tedy až do doby, než jsem překopal svůj pohled na videohry a začal si více cenit jejich složitosti a chytrosti – tedy do teď.

Ačkoli nerad plýtvám slovem „revoluční“, Deus Ex je vskutku revoluční, a to nejen svou tehdy nevídanou fúzí žánrů. Přitom Deus Ex je vlastně logické vyústění herního průmyslu. Je to hra, která se musela stát. Je to hra, o které básnil John Romero, akorát se nejmenuje Daikatana a museli ji v jeho kancelářích naprogramovat úplně jiní lidé. System Shock 2 pořád vnímám „jen“ jako FPS s RPG prvky, teprve Deus Ex skutečně míchá FPS a RPG lépe než pejsek a kočička. Dort jménem Deus Ex totiž není jen o bláznivém mixu ingrediencí, ale v prvé řadě o použití těch nejlepších ingrediencí.

Příběh z budoucnosti točící se kolem smrtícího viru (z Číny), zkorumpované vládní organizace nehájící zájmy lidu, utajený odboj i otevřený terorismus a technologie pohrávající si s člověkem jako takovým – je to temné, mrazivé a přitom tak „reálné“. Nevím, zda si více cenit samotné myšlenky, nebo jejího rozpracování do množství chytlavých dialogů i drobných okrajových textů v e-mailech a knihách, které podtrhávají tu pravou herní „imerzivitu“. Právě vtisknutý realismus je na herním ději asi to nejsilnější, obzvlášť když se k této dystopické vizi budoucnosti v závěru přidá i myšlenkově podnětný filozofický rozměr. Hra vám průběžně představí několik rozhodnutí, které kulminují v několik odlišných závěrů, nad kterými můžete hloubat, nebo o nich diskutovat celé hodiny.

„Imerzivní simulátor“ byl pro mě vždy tak trochu surreální pojem, protože přeci každá hra chce být „pohlcující“, popř. umožnit hráči nějaký „vstup“ do příběhu, ale teprve Deus Ex tento pojem povyšuje při nejmenším na herní subžánr. Nejde totiž o pouhé pohlcení příběhem, či uvěřitelnost herního prostředí, ale také o možnost utvářet herní osud sebe a dalších postav. Deus Ex umí pracovat i s tím, když při první návštěvě UNATCO „omylem“ vtrhnete na dámské záchody, není tedy divu, že zvládne vyhodnotit i to, jak moc zabíjíte, či naopak pomáháte lidem a v závislosti na tom, vám malinko upravovat budoucí postup hrou.

Herní design je skutečný unikát, Deus Ex je první hra, která dokázala věrohodně vykreslit prostředí skutečného světa. Ono je totiž vždy jednodušší vymodelovat mýtickou planetu, či jiné fantastické prostředí osídlené mimozemskou havětí. Ale v roce 2000 s omezenými technologiemi postavit ulice New Yorku, Hong-Kongu, či Paříže tak, aby to působilo přirozeně uvnitř i venku, to dokázal až Deus Ex. Není tedy divu, že byl zvolen Unreal engine, ten umožňoval pár vychytávek, které ani modernější enginy neuměly. Hra sice na první pohled vypadá hůře než Quake III, ale ten měl prý různá omezení např. na tloušťku stěny, velikost předmětů apod. Musím ale vytknout, že starší Dark engine (Thief I, II, System Shock 2) vyobrazuje přirozenější pohyb postav. V Deus Ex se mi zpočátku zdálo, že všichni běhají jak na drogách, ale zvykl jsem si.

Deus Ex má sice od všeho trochu a od všeho to dobré, nicméně je pravda, že na stealth postup je Thief jednoznačně lepší a zábavnější hrou. S GMDX modem sice vojáci už reagují na mrtvá těla (beru jako skandál, že v původní verzi to neuměli), ale nedostatky v umělé inteligenci kurví právě nejvíce ten stealth postup. Jindy to nevadí. Osobně jsem tedy na životech nešetřil, ale nikdy jsem si nenechal aktivovat alarm. Taktika je jedna z nejzábavnějších složek hry. Možností, kterými lze vyřešit daný úkol, či překonat překážku, je vždy více a krásné je, že jsou všechny logické a intuitivní. Byla pro mě radost objevit jednu cestu, pak se vrátit a zkusit to druhou. Strašně se mi líbí, že předměty mají nejen určitý počet „hitpointů“, ale mají i tzv. „damage threshold“, takže se nestane, že tisíc výstřelů z pistole udělá stejné škody jako jedna rána z raketometu. Augmentace jsou také velmi zajímavé, ale přišly mi poměrně složité na ovládání, resp. na to, abych na ně myslel, když bylo třeba.

Co naplat, jsem další spokojený zákazník. Deus Ex pro mě sice není vyloženě nejlepší hrou všech dob, ale je to videoherní klenot, ke kterému bude mít vždycky smysl se vrátit…
+48
  • PC 95
Přidávat další oslavný komentář k této hře je možná zbytečné, ale stejně se neudržím. Jedná se totiž o ukázku skvělého řemesla na všech frontách. Za základní kámen úspěchu této hry je obecně považován příběh a ztvárnění světa, s čímž nelze nesouhlasit. Síla onoho světa spočívá zejména v tom, jak děsivě blízko je naší realitě a dnešním politickým problémům. Scénáristé ještě před událostmi z jedenáctého září či před epidemiemi SARS, ptačí chřipky a bůhvíčeho ještě rozehrávají skvělý příběh, který jakoby pozdějším událostem z oka vypadl. Konspirační teorie, kdy vlády (Unatco, MJ12, whatever) používají strašáka terorismu a chorob k omezování svobody a ke kontrole občanů, působí deset let od vydání hry velmi aktuálně. Pravděpodobně i aktuálněji než v době vydání.

Další lahůdkou je level design. V tomto je Deus Ex dosud nepřekonán, volba možností postupu zde má opravdu vliv na celou misi a není to pouze PR kec jak to velmi často bývá u jiných her. Nejde pouze o volby stealth/hacker/rambo v samotných bojových misích, ale i úžasně propracované drobnosti v každém koutku levelů. Můžete si vyslechnout spousty rozhovorů, číst e-maily, knihy a vstřebávat informace, které nejsou vždy pro příběh podstatné, dotvářejí však dojem živého světa kolem vás.

Deus Ex pochopitelně není dokonalá hra. Za jeho největší neduh považuji konec, o kterém hráč rozhoduje až v závěrečné misi, umělou inteligenci (spíš umělou demenci) a trochu slabší tempo v druhé polovině hry. Hra není nijak extra dlouhá, přesto by ke konci potřebovala vyškrtat pár pasáží a trochu zhustit děj.

Pokud to shrnu, Deus Ex je povinnost pro milovníky RPG a nejen pro ně. I deset let od vydání je to stále výborně hratelné a příběh zraje jak dobré víno.

Pro: Téměř vše, od příběhu, atmosféry či level designu až po hudbu či dabing

Proti: AI, zakončení závisí jen na poslední misi, ke konci ztrácí dech

+47 +48 −1
  • PC 100
Po obloze táhnou děsivě vyhlížející temná mračna. Důsledek ekologické katastrofy, nad kterou už lidstvo dávno mávlo rukou. Budovy chátrají. Písmena v neonových
nápisech blikají - nikdo je neopravuje. Všude se válejí vraky aut a černé pytle s odpadky, které nikdo neodváží. Mezi nimi se beze strachu prohánějí krysy. Na láhvi piva je místo viněty jen nápis: "sem přilepit vinětu" a tyčinky jsou z recyklátu. Na téměř prázdných ulicích hlídkují silné policejní oddíly. Jsou po zuby ozbrojené a zbraně mají odjištěné. Teroristi jsou všude. Socha Svobody na Liberty Islandu je bez hlavy. Teroristi ji utrhli náložemi. Sotva policie rozbije jeden oddíl NSF, objeví se další. Jako drak, kterému dorůstají hlavy. Ale i v tomto světě žijí obyčejní lidé. Chodí do práce, baví se, dívají se na televizi a je jim jedno, že svět má nějaké problémy. Svět přece vždycky měl nějaké problémy. Jenom kdyby nebyla Šedá smrt.

Nová doba přinesla novou nemoc. Nedá se léčit, jen zmírňovat utrpení, než... než nemocný zemře. A zemře jistě, protože lék není. Někteří hlupáci tvrdí, že vláda lék má, ale tají ho. Takový nesmysl. Přece kdyby vláda lék měla, tak ho lidem dá. Při každé epidemii se v minulosti objevovaly takové hloupé fámy, které vyvolávaly jen nepokoje. Když zemřít, tak jako člověk. I když je vážně divné, že na Šedou smrt umírají jen chudí. Neví se, že by zemřel nějaký politik, nebo filmová hvězda. Asi mají tihle bohatí štěstí, ale budiž jim přáno, zaslouží si ho. Nějaký těžký pracháč poslal miliony dolarů na provoz bezplatné kliniky, kde ošetřují nemocné na Šedou smrt. Pomohl jim, jinak by kliniku museli zavřít. Je vidět, že to je dobrý člověk, který to myslí upřímně.

U Sochy Svobody vláda zřídila centrálu UNATCO. Je to mezinárodní policie, která pronásleduje teroristy po celém světě. Špičkoví agenti, kteří pro ni pracují, se dobrovolně vzdali svých soukromých životů a podstoupili náročné operace, které jim do těl implantovaly mechanické augmentace, nesmírně zlepšující jejich schopnosti v akci. Stali se z nich napůl roboti. Obětovali se pro společnost a společnost nikdy nezapomene na jejich zásluhy. Prý už je v akci i úplně nový druh agentů, kteří mají v těle místo mechanických augmentací nanotechnologie. Miliony mikroskopických robůtků kolují v jejich tělech a dávají jim úžasné schopnosti. Od těch nových agentů si velení UNATCO hodně slibuje, teroristi z NSF jsou už teď vyřízení. Jenže, místo aby se NSF schovali někam do díry, tak ZASE napadli a obsadili Sochu, jen kousíček od samotné centrály vedení UNATCO! Drzost. Ale také vhodná příležitost, aby si UNATCO vyzkoušelo v akci nového agenta. Agenta jménem JC Denton.

Takto nějak začíná Deus Ex, jedna z nejlepších sci-fi 3D akcí s prvky RPG, jakou kdy kdo vymyslel. Hra se odehrává v blízké budoucnosti, kde se hráč ujme osudu agenta organizace UNATCO, JC Dentona. JC je policista na svém místě, to co řekne platí a na zločince dokáže být pěkně ostrý. Zároveň je to ale rovný chlap, který by nikdy neudělal nějakou levotu. Nebojí se jít do sporu s nadřízenými, pokud je přesvědčen, že má pravdu. Dokáže si získat ty nejchudší na ulici, kteří mu pak často prozrazují důležité informace. Ale jeho policejní práce, to je jen úvod k něčemu většímu. Deus Ex dává hráči příběh, který si svou silou nezadá s kvalitním filmem. Emocionální síla hry nespočívá v tisíckrát použitých filmových frázích. Není tam žádný srdcervoucí příběh lásky, žádné zamilované novinářky a podobné romantické součástky béčkových filmů. Síla hry spočívá (kromě mnoha jiného) v překonávání strachu ze sebe sama. Přemoct strach z pádu do neznáma, zahnat pohodlné myšlenky, které našeptávají: "nech to být, zařaď se a tvař se, že se nic nestalo - zapomeň. Máš dobrou práci, pěkný plat, lidi tě obdivují - o to všechno přijdeš!" Jenže když do toho nepůjde ani JC, který je pro to speciálně vycvičen, tak kdo?

Hra v ničem hráče neomezuje. Skoro každý předmět se dá na něco použít, stačí jen popřemýšlet. Kovové krabice? Můžou posloužit jako schody, když se šikovně
naskládají. Nebo jako hradba, za kterou se JC schová a může odtud střílet. Nebo může krabici někomu shodit na hlavu, pokud se trefí. Fantazii se meze nekladou, Deus Ex je zábavné herní pískoviště. Grafika hry vypadá na první pohled nehezky, ale ponurá šedá grafika se bezvadně hodí k charakteru hry, neměnil bych ji. Zbraně poskytují dokonalý pocit za střelby a když člověk najde barevnou krabičku se zbraňovým vylepšením, má radost jako malé dítě.
Deus Ex je dokonalé souznění ponuré grafiky, povznášející hudby a chytlavé hratelnosti.
Je málo her, které mají ten dar, vtáhnout člověka do děje tak, že vnímá skutečný život jako sen.

Pro: Dokonalost

Proti: Starší grafika, umělá inteligence

+43 +46 −3
  • PC 100
Když jsem tuhle hru hrál poprvé, vůbec mě nezaujala a během první hodiny jsem ji odinstaloval - takže souhlasím s tím, že při rozjezdu je třeba trpělivosti.

Pak mě něco osvítilo. A já si ji nainstaloval znova a dohrál a ještě teď mi běhá husí kůže. Hra je to stará devět let a odvážím se tvrdit, že nebyla překonána ani s dnešními herními technologiemi (hra, která se její dokonalosti přibližuje asi nejvíce je podle mě Vampire: Bloodlines).

Skvělý příběh, hezký soundtrack, vypracované charaktery všech postav, možnost volby - ovšem pozor, ne ve stylu, že vám hra řekne : "tak a teď si vyber dobro nebo zlo", ale prostě nastane určitá situace a je na hráči, jak se k ní postaví - ve své době to bylo něco neuvěřitelného.

Samozřejmě, nic není dokonalé - AI je skutečně slabá, odnášení mrtvol nemá smysl - někdy to ani nejde, protože pravým tlačítkem myši nejdříve mrtvolu prohledáte a pak ji teprve můžete odnést - ale když se vám její výzbroj nevejde do inventáře, musíte ji tam nechat ležet nebo si složitě vyhazovat věci z inventáře - stejně pobaví fakt, když se před vámi objeví nepřítel, zíráte na sebe, vy se schováte za roh a on si zabrblá "hm, to se mi asi něco zdálo" :-)

Jenomže to mi při prvním hraní vůbec nevadilo. Mrtvoly jsem poctivě odnášel a až při třetím projetí jsem si všiml, že to nemá smysl. Jde o to, že mě hra tak vtáhla, že to snad ani není možné.

Pro: Příběh, postavy, hudba, možnost volby, atmosféra, možnost projít si vše znovu a nalézt novoty

Proti: na dnešní dobu nevypilovaná AI, mám originál a občas mi to spadne

+43
  • PC 100
Nechcel som tomu veriť, ale existujú len 2 typy hráčov – tí ktorí Deus Ex zbožňujú a tí ktorí ho ešte nehrali (prípadne mu ešte neprišli na chuť). Podľa hodnotenia asi viete kam sa radím.  

Ale zoberme to pekne od podlahy. Moje snahy o pokorenie tejto zo všetkých strán chválenej hry siahajú až do školských čias. Už vtedy som bol zvedavý čo na tom Deus Ex všetci vidia a prečo ho vynášajú do nebies. Ale akosi ma to nechytilo, pretože som očakával akčnú hru (je to z prvej osoby, tak to predsa musí byť FPS) a ako iste viete, klasická akcia nie je disciplína, v ktorej by DE vynikal. Potom som to ešte chcel skúsiť o pár rokov neskôr, ale vtedy ma odradili technické problémy a moja neochota ich riešiť.
Nakoniec ale prišla jeseň 2023, jedna dlhšia maródka a ja som si uvedomil, že mám teraz čas dohnať nejaký dávny rest, ktorý mi pár mesiacov predtým ešte ospevovali aj v Retro Nation. A bolo rozhodnuté.  

Väčšinou začínam tým, že zo začiatku mi to buď nešlo, prípadne ma hra nebavila. Nie v tomto prípade. Už od prvej misie som si užíval zakrádanie sa v tme a tichú, prevažne nesmrtiacu likvidáciu nepriateľov, hackovanie, prelamovanie ochrany a prieskum prostredia. V máloktorej hre ma tak silno bavilo túlať sa po mape a hľadať skrýše s odmenami a alternatívne cesty. Aj to je jeden z dôvodov, prečo som tu strávil také množstvo času.  

Najradšej som hral potichu, pretože ako som už spomenul, súbojový systém nie je moc dobrý. Neviem komu prišlo ako dobrý nápad držať niekoľko sekúnd zameriavač na nepriateľovi, aby ste niečo vôbec trafili. A navyše, stealth prístup je dosť zábavný. Mohol som sa tak vyblbnúť s kušou, paralyzérom a z času na čas aj tichým pištoľom a ostreľovačkou. Keď už si to situácia žiadala.  

Po príbehovej stránke ma hra tiež chytila. Správny mix všetkých možných aj nemožných konšpiračných teórií, to je ponuka, ktorá sa neodmieta. Do toho ešte mnoho postáv, s ktorými sa človek môže porozprávať a niekedy aj zistiť dôležité fakty o misii, jednoducho nemám čo vytknúť.  

Pokiaľ ide o grafiku, myslím že z pôvodného Unreal Enginu vytrieskali autori maximum. Navyše som to ešte okorenil DirectX 10 a vyšším rozlíšením, takže keď človek človek trochu prižmúri oko, je na to priam radosť pozerať.

Keď sa tak nad tým zamyslím, je až trestuhodné ako dlho som Deus Ex ignoroval. Na druhej strane je to dobre, pretože moje vtedajšie ja by pomalú, komplexnú a do istej miery aj celkom ukecanú hru nedocenilo. A keby som ju zase hral počas bežného pracovného nasadenia po večeroch, nikdy by som sa do toho tak neponoril. Takže sa vlastne všetko stalo tak ako sa malo stať. Ďalší (a tentokrát priam obrovský) herný rest je odškrtnutý a ja mám ďalšiu obľúbenú hru, ku ktorej sa rád znova vrátim.

Pro: voľnosť v rozhodovaní, príbeh, postavy, stealth

Proti: súbojový systém, nedokonalá AI

+42
  • PC 100
Asi půl roku jsem hledal pořádnou SP hru, která by mě zaujala tématem napříč všemi žánry. Nevím jestli si procházím nějakou podivnou hráčskou "krizí", ale spousta her mě poslední dobou moc nezaujala (tento rok snad jen Dark Souls a epizodické TWD S2 a TWAU S1. Na druhou stranu mi to umožňuje si zahrát spoustu starších titulů, které definují dnešní žánry a zároveň se tak posunout do dob minulých.

Deus Ex je bezpochyby jedním z nich. Především díky Deus Ex, System Shocku (jehož druhý díl jsem ještě nedohrál, ale někdy v budoucnu se na něj určitě chystám) a panu Warrenu Spectorovi máme žánrový cross-over mezi FPS akcí, RPG a stealth akcí.

Vývojáři si k této žánrové směsici vybralo naprosto ideální dějové téma, zahrnující konspirační teorie, záchranu světa, elitářství, terrorismus a špionážní prostředí.

Píše se rok 2052 a J.C. Denton, agent protiteroristické organizace UNATCO, se čerstvě po výcviku účastní své první mise. Teroristická organizace obsadila Ostrov svobody a okupuje kdysi pýchu New Yorku, Sochu svobody. Nebo alespoň to, co z ní zbylo po pumovém útoku...

Atmosféra by se skutečně dala krájet už od prvních minut po zapnutí hry. Vize budoucnosti není v Deus Ex moc hezká, ale působí velice reálně (co se postavení ve společnosti týče, těžko říct jestli i po stránce technologického postupu).

Přestože se lidstvo může chlubit spoustou skvělých technologií (v čele s úpravou samotného lidského těla pomocí nanotechnologie), společnost hluboce upadá. Ulice měst jsou neudržované, všude se potulují bezdomovci a lidé s nějakou prací raději drží hubu a krok.

Za všechny problémy jsou vinění teroristi (kterých po celém světě vyrostlo opravdu hodně) a vlády vynakládají obrovské peníze na boj proti nim.

Děj hry je skutečně jedním z hlavních tahounů a je pozoruhodné, jak dobře dokázali scénáristé předpovědět některé události - DE vyšlo v roce 2000, tedy rok před 11. září a je až k neuvěření jak je ve hře využíván boj proti terorismu jako záminka pro každé jinak nepopulární nebo nelogické politické rozhodnutí.

Myslím si, že je škoda že se děj ke konci hry zvrhne do pár rozhodnutí, které ovlivní pouze závěrečnou animaci. Navíc celá pracně budovaná zápletka začne někde ve 3/4 hry působit jako by část děje byla vytržená a pak "se to nějak sesmolilo aby to fungovalo." Stačí se podívat zde na DH do zajímavostí, kde se dozvíte, že hra měla být podstatně delší a byla hodně zredukovaná což se (alespoň v mých očích) podepsalo na slabší poslední čtvrtině...

Navíc se mi zdá, že Templáři a Ilumináti strašně ubrali na serioznosti příběhu. Možná je to tím, že jsem DE dohrál až v roce 2014, kdy jsou tato témata strašně profláklá u každého wannabe konspiračního teoretika, ale stejně mám pocit, že to je jen rychlá záplata na příběhové škrty.

Herně je však Deus Ex klenot. Myslím si, že pro každého game designera a level designera by mělo být hraní DE povinností (a to především dnes, kdy úroveň designu většiny akčních her je někde mezi pac-manem a tetrisem). Těžko se vysvětluje, jak geniální je propojení jednoduchého RPG systému (11 dovedností, každá má 4 úrovně a k tomu podobně řešený augmentační systém) s téměř dokonalým level designem. Přestože hra je lineární, tak má mnohem větší míru znovuhratelnosti než open-world RPG s miliardou questů a světem o rozloze bambilionu kilometrů čtverečních.

Bohužel není nic dokonalé a i Deus Ex má svůj epic fail obrovských rozměrů - naprosto retardovanou AI, která podstoupila minimálně trojitou lobotomii. Fakt se mi ještě nikdy nestalo, že by na mě hlídkující stráž půl minuty civěla, pak vypustila hlášku "Já jsem asi něco viděl," následně bychom spolu hráli desetiminutový staring contest a pak by na mě začala střílet (v lepším případě) a nebo začala běhat ze strany na stranu jak v animáku od Walta Disneyho (v horším případě).

Přesto je DE velice zábavná hra, která se řadí mezi naprostou špičku i dnes, 14 let po vydání. Jestli jste to ještě nehráli, tak upalujte na GoG a udělejte si na několik dní volno... (mě to trvalo 3 dny hraní, které jsem proložil 3 procházkami se psem a trochou spánku).

Pro: Atmosféra, DESIGN, Audiovizuální zpracování, DESIGN, děj a zasazení... a nesmím zapomenout na DESIGN!

Proti: AI, slabší poslední čtvrtina hry

+39
  • PC 100
Představte si hru, ve které budete hrát za chlápka s béčkovým příjmením Shooter, budete v čistokrevné akci likvidovat teroristy a nepohodlné osoby v oddělených, maximálně půlhodinových misích, které připomínají koncept SWAT 4, a budete mít na výběr několik cest k dosažený daného úkolu. Takto nějak vypadala raná vize titulu a celé to zní divně…

Avšak nápad se zrodil v hlavě legendárního herního designéra Warrena Spectora, který po všemožných peripetiích s financováním vývoje našel spřízněné duše u neméně legendárního studia – mágů z Looking Glass Studios a následně (RIP) u jeho pohrobka Ion Stormu. Po leštění a bolestivém ořezáváním herních lokací a příběhu vzniklo něco nenapodobitelného, něco božího, něco Deus… Deus Ex.

Od původní myšlenky se tento klenot hodně vzdálil, ale zvedněte ruku komu to dnes vadí? Tvůrci nám předložili něco, o čem herní nerdové budou diskutovat ještě dlouhá léta po vydání. A je tomu tak již neuvěřitelných devatenáct let.

Hru jsem dohrál snad už desetkrát. Vždy v odstupu dvou let si mně k sobě hra znovu připoutá. Nyní jí mám čerstvě dohranou a mohu prohlásit, že ze svého lesku, kouzla a geniality neztratila ani kus. Zub času se na ní však podepisuje v podobě špatné optimalizace na moderní stroje a některými nesmyslnostmi a bugy (někdy dost nepříjemnými) v herním enginu. Ale vy jí to vše odpustíte, protože to, co na hře funguje téměř stoprocentně, je všechno ostatní. Kdybych totiž musel hodnotit jednotlivé aspekty hry – jako hudbu, dabing, příběh, level design, nebo atosfé(a)ru, udělil bych všemu jmenovanému sto procent.

Postavy jsou sympatické, či naopak na zabití (doslova). Všechny, ať už je to ten poslední nuzák, nebo hlavního záporák, ve vás zanechávají nějaký dojem a vy si je prostě zapamatujete – to je něco, co se už v dnešních hrách málokdy vidí. Hlavní hrdina JC je suchar k sežrání, který sice moc nehláškuje, ale když už něco pronese tím jeho bezbarvým hlasem, dokonale to sedí. Celkově je dabing (nikdy mi z hlavy nevymizí nezvyklý hlas Waltona Simonse) naprosto precizní, ač zřetelně slyšíte, že stejný hlas dabuje vícero postav najednou, ale to vůbec ničemu nevadí, protože herci jsou emocionálně usazení přesně v jejich charakteru – mistrovská režie. Hudba se kvalitativně rovná dabingu. Znovu… vše naprosto sedí. Máme zde motiv výcvikového střediska, který vás správně navnadí na nadcházející atmosféru, nebo třeba velmi adrenalinový starosvětský flák, který svou kompozicí jakoby skládal poctu starým automatovkám a herní hudbě raných devadesátek. A ty zvuky prostředí… ach!!!

Všechny tyhle „drobnosti“ dohromady vás pomaličku, ale JISTĚ vcucnou do děje a unikátní atmosféry hry. Ano… atmosféra. Jen o ní by se dal napsat samostatný rozbor. Ani v dnešní době totiž atmosféře Deus ex nedokáže konkurovat drtivá většina her. Titulu dokáže konkurovat jen starý Thief nebo System Shock 2 – hmmm, co tyhle tři hry spojuje?

Nutno dodat, že hře se podařilo vytvořit nezapomenutelnou atmosféru i přesto, že – objektivně řečeno – je grafika opravdu škaredá. A byla hrozná i na měřítka tehdejší doby, ale tohle hře rádi odpustíte a je to jen další ukázka toho, že grafika není vše. Nejsilnější je hra v okamžicích, která se zaměřuje na městské lokace… městkou akci, řečeno dnešními termíny, ale udělejte si dvě velké uvozovky. New York a courání se po Pekelné kuchyni, konspirační byty, slumy ze starých stanic metra, naprostý rozklad městské infrastruktury a spousta místeček k prozkoumávání. Temný a technokratický Hong Kong dále jen ztemňuje houstnoucí konspirační atmosféru globálních měřítek. Samotný vrcholem je rozvrácená Paříž, kde už je atmosféra tak hustá, temná a bezútěšná, že jsem si i po opakovaném hraní a v roce 2019(!) chrochtal blahem nad tím, jak mi z toho courání v pařížských ulicích naskakuje husí kůže. Je dobré dodat, že té temnoty je někdy přehršel, protože hra je opravdu velmi tmavá. Augmentace „světlo“ byla má nejvytíženější schopnost po celou hru. To je potom hodně nepříjemný pocit, když vám při prolézání temné ventilací šachty (ve které nemusíte být sami), dojde bioenergie a široko daleko žádný biočlánek, nebo opravářský bot. Ale tak je to dobře. Hra se s vámi moc nemaže, už na střední obtížnost máte co dělat. Nábojů, kreditů a patřičného vybavení je stále nedostatek a musíte hodně přemýšlet, kterou schopnost, nebo zbraň si má cenu zušlechťovat. Příjemně náročný oldschool gameplay vás zkrátka pobízí chovat se ve hře co nejefektivněji a tím je hraní prostě slast. Zde se ale naráží na jistou nevyváženost. Zatímco ze začátku máte všeho opravdu nedostatek, v poslední třetině hry vám hra servíruje bonusy prakticky bez práce a na zlatém podnosu. Najednou máte všeho nadbytek, ale více než polovinu nepotřebujete/neutratíte, protože zkrátka není kde, není za co, a není důvod.

Závěrečná třetina hra je rovněž největší slabina hry – opouštíte ulice měst a obrážíte tajné laboratorní komplexy, nebo raketová sila – všechno koridorovky. A Deus Ex nejvíce sluší právě ty otevřené ulice města a průzkum s nimi spojený. Ale i v koridorech v závěrečné třetině hry máte beztak více možností, jak splnit zadaný úkol. A motivaci k tomu opravdu máte, díky skvělému příběhu. Ke konci se začne dostavovat i jakási morální rozpolcenost z vašeho počínání a to je od scénáristů opravdu chvályhodná práce. I zde je příběh nejslabší v poslední třetině hry, protože mu už začíná docházet ten turbulentní tah na bránu, který měl na začátku a vrcholil někdy v polovině hry. Autoři se vyřádily v prezentaci všech myslitelných konspiračních teorií a utvořily z nich jeden velký slepenec, který funguje překvapivě dospěle a vůbec ne hloupě. Ať už je to cílené zamořovaní městského vodovodu chlórem, Ilumináti, manipulace s informacemi, tajné vládní šmírovací vrtulníky, či genetické pokusy na bezdomovcích, nebo zvířatech – vše je tu podáno logicky a uvěřitelně s daným kontextem.

Posledním záporem je podivné chování nepřátel, nebo „civilů“ v okolí. Více než tupost nepřátel mi zde vadilo nevypočitatelné chování neutrálních postav, které byly díky několika bugům hry schopny podělat moji pečlivě plánovanou akci. Jeden příklad za všechny – hacknu bezpečností panel, nastavím kulometné věžičky na „zabij vše“ a čekám, až se postarají o dvě obludy z velkého terária pode mnou (veteráni vědí, o kterou lokaci jde), ale vědci ze sousední místnosti začnou vyvádět a pobíhat sem tam, načež v panice vyběhnou z jejich laboratoře a otevřou mohutné dveře od terária, i když byli ještě před chvílí neprodyšně uzavřené a dali se ovládat jen z bezpečnostního panelu, umístěného v kukani nad teráriem. A milý karkain vědce sežere a všechny ostatní přiběhnuvší jim v ústrety(!) také.

Nic to ale nemůže změnit na tom, že tahle je hra je jedno z nejlepších herních děl, jaké jsem kdy hrál, ani to nic nezmění na mém absolutním hodnocení, které této hře patří.

Řečeno moderně: Tuhle hru nehrajete, tu vychutnáváte. Tuhle hru neprozkoumáváte, tu prožíváte :-).

Pro: DEUS EX

Proti: Grafika, optimalizace, bugy, AI

+36
  • PC 95
V době psaní mého komentáře má Deus Ex 1 na DH dalších 41 komentářů, takže asi nemůžu napsat nic moc nového, co by ještě nikdo nenapsal. Na druhou stranu je to ale díky Herní výzvě 2020 ideální možnost rozkecat se trochu obecněji.

Bod číslo 4 Herní výzvy 2020 totiž zní Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě na naší planetě (SC) / Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě, které jsi osobně navštívil nebo do konce roku navštívíš (HC).

Já nikdy nebyl moc cestovatelský typ, můj postoj k turismu by se dal v podstatě shrnout touto písničkou. Jak by řekl Čerwuiš, když mu druhý den ukazovali Prahu: „Ty dobře opracované staré budovy jsem už viděl, teď chci vidět něco jiného.“

Proto je docela s podivem, když se nějaké hře podaří ve mně ten smysl pro cestování oživit. A to Deus Ex zvládl, protože to byl asi jediný důvod, proč bych měl chuť se kdy vydat do New Yorku (Hell’s Kitchen, Liberty Island) nebo do Paříže (ulice, katakomby). Samozřejmě mám nějaká další místa, na která bych se chtěl podívat, ale vždy jsou pro mě z nějakého důvodu důležitá (jsou tradičně symbolická, někdo pro mě důležitý mi je doporučil, apod.) Deus Ex se to povedlo už jen tím, že jsem ho hrál.

Čím to je? Upřímně, těžko říct. Je to moje srdcovka, kterou jsem poprvé hrál ještě na ZŠ. Pamatuju si, že když mi starší brácha o Deus Ex zaníceně vyprávěl a doporučoval ho všema deseti, nějak extra mě nezaujal. Jenže už při prvním hraní mě totálně dostal. Ty možnosti! To prozkoumávání lokalit! Ten rozvoj postavy! Ta akce! Stealth část (pravda, nepřátelé trpí šedým zákalem, ale jinak by to bylo těžko hratelné). Ta hudba! Ta atmosféra! Ten příběh!

Pokud vím, Deus Ex byla první hra, která mě do jejího světa vcucla tak moc, že mi bylo líto nepřátele zabíjet. Když se například procházíte po katedrále v Paříži, kde si můžete číst osobní deníky vojáků MJ12, najednou se z anonymních NPC stanou postavy s nějakým příběhovým pozadím, osobností, příběhem…takže už to nejsou jenom tuctoví anonymní panáci na odstřel. Korunu tomu nasadil rozhovor s ženou v pařížské kavárně, která vás prosí, abyste vojáky nezabíjeli, protože jeden z nich může být její syn.

Jo, myslím, že právě Deus Ex mě naučilo dívat se na NPC trochu lidskýma očima (to mi samozřejmě nebránilo hrát třeba Manhunt nebo tak). Kolikrát jsem jenom úporně přemýšlel, co mám z inventáře vyhodit, abych mohl Dowdovi donést lahvičku ambrózie. Takže to byla první hra, kterou jsem cíleně dohrál stylem "omračuj, schovávej se, ale nezabíjej".

Je úžasné, jak se autorům povedlo do hry vměstnat tolik myšlenek a příběhů (ze zpráv, z knih), popř. vyloženě filozofických rozhovorů např. na téma „Proč jsou lidé rádi sledováni“ (Morpheus).

Taky mi sedl gameplay, možnost (nutnost) vylepšování postavy za zkušenostní body (které dostáváte i za nepovinné úkoly, popřípadě průzkum lokací). Zásahové zóny jsou super, růžné poškození na vás má různý vliv (zhoršení míření, zpomalení běhu). Nebo nutnost volit mezi augmentacemi, což mi třeba v Human Revolution fakt chybělo (budu neviditelný pro lidi, nebo pro boty a kamery? Budu rychlý, nebo tichý? Atd.) A ten blažený pocit, kdy si tak hledáte, kde by co zajímavého mohlo být, a pak najdete modrý vylepšovací kanystr… a to už ani nezmiňuju nutnost šetřit s paklíči a multitooly (to mi opět v HR hodně chybělo). A feeling toho, že jsem opravdu tajný agent, zvyšovala třeba i lehce nepřehledná mapa, resp. fotky důležitých objektů a cílů.

Co se záporů týče, moc toho není, ocenil bych možnost prodávat předměty a trochu více těch nepovinných úkolů. Jinak nic :)

Jo, Deus Ex je moje srdcovka. Asi jediná hra, která mě svým soundtrackem dokáže přenést do Paříže nebo New Yorku – zrovna minulý týden jsem to poslouchal, když jsem byl vyzvedávat dárek ve městě a prostě… uaaa! Neřekl bych, že je to JENOM nostalgie (i když na tom má samozřejmě lví podíl). Přecejenom jsem hrál spoustu her, ale jen u několika mám chuť hrát je pořád i dnes – a ještě u méně z nich mám chuť je hrát každý rok.

Deus Ex mezi takové hry patří – hraju ho vždycky v období Vánoc/na přelomu roku, takže mi Herní výzvu 2020 krásně symbolicky uzavřel.

Herní výzva 2020 - Reálná virtualita (SC)
+35
  • PC 80
Deus Ex každý jen chválí. Mně se tato hra dlouho válela na poličce a nebyl jsem schopen se do ní pustit. Zájem o ní jsem ale začal mít teprve, až když jsem ji půjčil Chuckovi, který na ní napsal ne zrovna pozitivní komentář a já byl zvědav, jak bych ji ohodnotil já sám.

Jako obvykle začnu příběhem. Ač je ve hře velké množství rozhovorů, příběh samotný mi dech moc nevyrazil, ale přesto příjemně doplňuje hru a motivuje. Prostředí zasazení je víceméně zajímavé, ale ke konci hry bych ubral základen a předhodil hráči trošku něco jiného, než jen nudné koridory. Řekl jsem slovo „koridor“, což není v jistém smyslu tak úplně pravda. Lokace jsou většinou docela rozlehlé a v první polovině hry mi to ani nevadilo. Jakmile ale začly základny, nebavilo mě zdlouhavé bloudění stále stejnými chodbami a hra se tak stala docela nudnou.

Silnou stránkou DE je ale úplně jiná věc a tou je zdánlivá příběhová nelinearita. Ve hře je opravdu hodně možností jak dané problémy řešit (většinou ale stejně vedou k jednomu cíli). K tomu přispívají drobné RPG prvky. Takže se hráč může stát například neviditelným hackerem anebo jednoduše vystřílet vše živé. Já jsem tyto možnosti spíše kombinoval. Měl jsem vylepšený hacking a páčení na maximum. K tomu jsem velmi využíval sniperku potuněnou tlumičem a občas samopal. Prostředí je velmi interaktivní a každá akce má víceméně svou reakci. Deus Ex je výborná ukázka toho, jak jsou dnešní hry zjednodušené a osekané. Hromady textu, hromady interaktivních věcí možností, několik cest k cíli a mnoho vedlejších úkolů. Kuriozitkou byla možnost si zaházet v jedné misi míčem na koš. Docela mě překvapila na tu dobu skvělá fyzika. Po grafické stránce jde rovněž o špičku své doby, která sice dnes už tolik neohromí, ale při hraní vůbec neruší (jako u mnoha starších her).

A teď nějaká ta kritika. Co si budem povídat, AI je příšerná. Alespoň zpočátku hry, kdy nepřátelé vidí maximálně na pár stovek centimetrů před sebe, což působí fakt směšně. Někde kolem 1/3 hry ale najednou AI začne vidět mnohem dál a už je to přeci jen lepší. Stejně je ale hluchá jak poleno. Někdy slyší to, co nemá, ale povětšinu času jen tupě stojí nebo vesele šlape svou předpřipravenou trasu.

Dále bych vytkl technické bugy. Několikrát mi hra natvrdo zamrzla a musel jsem ji vypínat přes správce úloh. Potom mi docela často na různých místech vypadávaly textury, ale to spíše připisuju novějšímu hardware. A třetí věc bylo podivné chrčení zvuku při zapnutí hry. Kolikrát jsem kvůli tomu musel hru restartovat. A jako poslední věc vypíchnu konec, který mě po hratelnostní stránce nebavil, protože jsem nehorázně bloudil. Nakonec přeci jen pochválím kvalitní dabing a výbornou hudbu, obzvláště theme v menu mi nejspíš zůstane v mobilu hodně dlouho.

Nejoblíbenější zbraně: „světelný“ meč a sniperka s tlumičem

Verdikt: Deus Ex hodnotím z dnešního pohledu a musím říci, že z toho nevyšel vůbec špatně. Ano hra má své nedostatky, ale svým příběhem a dialogy mě dokázal strhnout. Škoda nudnější poslední třetiny hry. Za nejlepší hru všech dob ji ale rozhodně nepovažuju. 80%

Pro: atmosféra, hromady textu a informací, rozhovory, promyšlené universum, hodně možností, slušná grafika, hudba a dabing, několik možností jak problém řešit, hackování a hrátky s počítači celkově me nesmírně bavily

Proti: AI, docela dost hluchých míst v poslední třetině hry, technické bugy, konec (dezorientace a nedostatek munice)

+34 +35 −1
  • PC 90
Herní výzva 2019 bod číslo 7 - Hra roku

Deus Ex je z dnešního pohledu docela zastaralé, především po grafické stránce, která nevypadá zrovna dobře. Ovšem tuto skutečnost nahrazuje její hratelnost, která je na vysoké úrovni. Příběh je také vcelku solidní a táhne vás v hraní kupředu.

Nyní bych přikročil k stránce hratelnosti, což je pilířem hry. Tím myslím především volnost v rozhodování, ke komu se přidat nebo jak vyřešit zadaný úkol, kdy můžete nakráčet hlavním vchodem do budovy, všechny vystřílet a nazdar. Avšak je zde i možnost najít vchod boční, dostat se do budovy spodem přes kanalizaci či se dostat na střechu budovy a vlézt tam střešním oknem. A to je ta krása. Bohužel občas si člověk připadá, že nemá zrovna moc na výběr co udělat a musí spokojit s tou jedinou cestou, která vede vpřed.

Veliké množství způsobů, jak se někam dostat, ať už pomocí paklíčů či odkódováním elektronických zámků bylo vcelku dobré, protože když jich máte nedostatek, volba, kde je použít je docela obtížná. Malým mínusem je přihlašování do počítačů, kdy jméno a heslo, po většinou znáte, ale nechce se vám ho hledat v zápisníku a ještě si ho zapamatovat, a tak jsem využíval hackování, které jsem si vylepšil, abych mohl déle do počítače nakukovat.

Dalším bodem jsou augmentace, které byly za mě docela nevyužity, protože jsem v inventáři měl docela dost kanystrů s vylepšením, ale z nějakého důvodu, jsem některé nemohl zužitkovat, a tak jsem celou hru prošel pouze s 5 vylepšeními, což je škoda. Především pro mě byla důležitá augmentace na regeneraci zdraví a zneviditelnění, protože těch jsem využíval nejčastěji.

Inteligence nepřátel taky nebyla příliš valná. Mojí nejoblíbenější zbraní se stal legendární dračí meč, se kterým se dal nepřítel zabít na jednu ránu. Ty tužší ovšem na dvě rány, ale byla to docela paráda, za někoho se přiblížit a složit ho jedním seknutím. Nebo rychle na něho naběhnout, a než se vzpamatoval, ležel na zemi mrtev.

Doporučuji zahrát si tuto hru i dnes, protože stále nabízí dobrou zábavu.

Pro: Příběh, možnosti volby, meč

Proti: Slabší umělá inteligence, nevyužitý systém augmentací

+34
  • PC 100
Hru som kedysi dávno kúpil za veľmi slušnú cenu, pričom som o nej nevedel nič iné, len že to je nejaká hra roka, no keďže sa jednalo o sci-fi s prvkami rpg (žánre s mojou krvnou kategóriou), o kúpe som veľmi neváhal.

A musím povedať, že prvé pocity boli pre mňa pocity sklamania. Žiadna svižná akcia, no ťažkopádnosť pri mierení, AI nepriateľov bola slabá, najviac priemer a tie divné zvuky a pohyby nepriateľov pri zásahoch, brr. Hru som teda sklamaný odložil po pár hodinách hrania.

A prišla správna doba - nebolo čo hrať, tak som sa rozhodol Deus Ex-u dať ďalšiu šancu, cez toporný začiatok som sa prehryzol, a potom to prišlo - dej ma chytil takým spôsobom, čo sa nepodarilo ani Mafii (a dovolím si tvrdiť, že je nadčasový, čo sa o žiadnej inej hre povedať nedá), no a tie možnosti voľby... Level design je miestami skvelý, občas rozporuplný a nelogický, no čert ho ber, lokácie dávajú možnosti na nelineárny postup. A ak berieme do úvahy aj rôzne možnosti vývoja postavy (zvyčajne som hrával stealth postupom, no neskôr ma to prestalo baviť tak som hru prechádzal kombináciou Rambo štýlu a stealth), k tomu pridáme niekoľko rôznych koncov a možnosti výberu morálneho charakteru, ktoré ovplyvnia doterajší priebeh, znovuhrateľnosť je zaistená.

Deus Ex je najlepšia hra, čo som kedy hral a ťažko si nejakú lepšiu niekedy zahrám, napriek svojím chybám si zaslúži 100%-né hodnotenie. System Shock 2 bol tááákto blízko.

Pro: nadčasový dej, znovuhrateľnosť, možnosti voľby, design sveta v blízkej budúcnosti, hudba, kvalitné dialógy

Proti: AI, ťažkopádny začiatok, grafika na svoju dobu nevynikala

+32 +33 −1
  • PC 95
Tak tahle hra mě opravdu natrápila. Ve své době musela být bomba a chápu, proč má kultovní status, ALE... hra střída momenty, kdy je naprosto dokonalá s momenty, kdy má člověk pocit, že je tlačen k využití mechanik, kterým se nechtěl nevěnovat. Což pěkně frustuje. Ve chvílích, kdy je řešení tak jasné, ale hra jej neumožnuje, ve chvílích kdy prostě nemůžete podniknout některou z akcí, protože nemáte… (zde si doplňte předmět sami dle nejslabší schopnosti vaší postavy). Ve chvílích kdy se změní level design a kdy v poslední třetině hra je už jen přeplněná různými koridory laboratoří, vojenských základen a dalších vojenských základen. Po Paříži pro mě ztratila část kouzla. Možná to bylo tím, že namísto potkávání nových a nových postav, jsem je postupně začal eliminovat. Nebo tím, že namísto spousty unikátních postav, začaly být mapy zaplněné masou nezajímavých NPC? Sám netuším. Naštěstí se to poněkud napravilo s tím, jak mi byly představeny jednotlivé možné konce. To byl aspekt, který hodnotím hodně vysoko a kvůli kterému dávám nakonec vyšší hodnocení.
A taky mám chuť si co nejdřív vyzkoušet i Ty zbylé.

edit: tak jsem si prošel všechny, pokud není nějaký skrytý, a myslím, že jsem ready si jít pročíst nejrůznější Fan stránky. Tahle hra dohráním nekončí...
+32
  • PC 90
Herní výzva 2022 -  Rodina nadevše  

Proč je tahle hra legendou? Jednoduše proto, že se jedná o vynikající herní zážitek. Tohle by stačilo k celému komentu a už bych se vlastně nemusel dále rozepisovat a jen bych naléhal na to, ať si tím zážitkem každý z vás projde, ale něco málo ze sebe ještě vyplivnu.

V čem mě hra naprosto pohltila? To je exploring. Prolézání celých map, hledání cest, šmejdění v šachtách, otvírání dveří, zkoušení jestli se tam ještě dostanu... a světe div se, povětšinou jsem se tam přeci jen nějak dostal. Hrozně mě bavilo objevování, vychytávání cesty, jak danou misi projdu, jak si pomůžu, jak přelstím nepřátele. To se mi u hry již hodně dlouho nestalo. U málokteré hry jsem se tak rád vracel a zkoušel, jestli ještě něco za těmito dveřmi je a kam mě dovedou. Hra má naprosto úžasný level design a jen to by stačilo k hergasmu. Zkusím tohle a ještě tohle a zkusím tohle... a světe div se, často to hra umožňovala, jaký to nezvyk v porovnání s dnešní tvorbou. 

Nicméně, tímto to nekončí. Zmíním mezi odstavci takovou drobnost, jako je parádní soundtrack. Naprosto vtáhnul a umocnil již tak skvělou atmosféru. Nemám úplně cit pro dabing, ale zde mi naprosto sedl, herci to zahráli přesně tak, jak si hra žádala a mě to naprosto vtáhlo. Obecně atmosféra hry je prvotřídní, čemuž dopomáhá příběh, prostředí a právě samotný soundtrack.

Příběh je... opět velmi povedený. Asi to není úplně ta nejsilnější stránka hry, ale ani hru nijak nepodkopává, ba naopak. Místy jsem se v hlavním příběhu trochu zamotal a nevěděl, kdože proti komu, kdo je vlastně to hlavní zlo a proč vlastně. Ale to byl v podstatě účel hry. Co musím ale vyzdvihnout jsou samotná témata, která se ve hře přímo a nebo jen náznakově v loru vyskytují. Je zde spousta věcí, která se ukázala aktuálními i o dvacet let později, což je zase... úžasné.

Postavy jsou silné, zapamatovatelné, ať už mluvíme o hlavní postavě, jeho bratrovi nebo obyčejném bezďákovi, která si žádá je něco na šnupnutí. Lehké zklamání jsem zažíval pouze u zakončení hry, nebylo to samotný vyústění, které záleží na rozhodnutí hráče, ale spíše popsání následků vašeho rozhodnutí, které vám nechává otevřenou fantazii a to já úplně rád nemám. Nicméně to je marginálie.

Další takovou slabinou hry jsou AI vašich nepřátel. Hru se naučíte takzvaně očůrávat a dost budete spoléhat na to, že agenti a vojáci neoplývají přílišnou taktickou zdatností. Pokud způsobíte nějaký vážnější rozruch, tak o dvě místnosti dál si ostatní stejně vesele dál lebedí. 

Deus Ex velice zdařile kombinuje hned několik žánrů. Hru můžete hrát jako RPG (ačkoliv bych se hru neodvažoval za echt RPG označit), stealth či prachsprosté FPS. Já osobně měl pocit se snažit o non-lethal stealth, což mi v mnoha případech úplně nešlo. Samotná stealth není takový problém a vyžaduji jen lehčí trpělivost, ale silnější nepřátelé... na ty jsem již nervy úplně neměl, tak jsem je prachsprostě popravoval. To mě mrzelo, jelikož jsem chtěl být ten dobrák, ale nenašel jsem efektivní způsob, jak toho docílit a vždy je lehčí si všechny PODROBIT!

Děkuji této hře, že jsem měl opět velmi silný zážitek z hraní videoher. Pro mě se jedná o špičku v herním průmyslu, co se týče architektury jednotlivých misí a prozkoumávání. Možností, jak hrou projít je nespočet, škoda, že herní knihovnu mám již tak širokou, jinak bych se k tomuto kousku nejspíš opakovaně vracel, ale jednou, jednou si to určitě ještě zopakuji.

Pro: Level design (svět), exploring, atmosféra, soundtrack, témata s přesahem

Proti: AI, nedokonalý stealth, chybí silnější zážitek z konce

+32
  • PC 80
DeusEx je doslova revoluční hrou. Osobně ji považuji za počátek nové genrace her pro masy, přesto si však uchovala určité charakteristické rysy minulosti - jako je množství skrytých překvapení a mnoho provázaností napříč celým dějem.

DeusEx mělo být původně megalomanským projektem s pracovním názvem "Troubleshooter", ve kterém měl hráč procházet nejrůznější prostředí od podmořského zábavního parku v japonsku až po základnu na měsíci - a tak grafici kreslili, návrháři navrhovali, herci namouvali, ale - jak už to dnes u her bývá běžné - přišel (v této době pořád ještě napůl dobrý/zlý) kravaťák a řekl za měsíc to vydáte, nebo máte padáka.

A tak se prošlo co bylo, vybralo se z toho něco, co se vešlo zabalené na jedno CD(650MB), nějak se to poslepovalo dohromady, moc se to netestovalo lebonenicaspycoacassoulowe a vydalo se to. Zajímavé je, že všechny dialogy i postraní "hlášky" náhodních kolemjdoucích jsou 100% nadabované, ale spousta nepřátel a textur se tu opakuje až nezdravě často.

A světe div se vylezla z toho hra, která dosud nebyla nikým překonána v podstatě v žádném ohledu. A vzhledem k vývoji herního průmyslu pochybuji, že se tak stane.

Je to smutné memento vývojového cyklu her, který přesně v tomto čase dosáhl svého vyrcholu a dokud nepřijde nějakaká zásadní změna v politickém, mocenském, či finančně-společenském vzorci, nebude překonán. Zvláště s námětem příběhu samotné hry to dodává žážitku zkušeného hráče, který hru hraje tak jednou za rok za dva celou znova zatraceně depresivní nálady.

Hra obsahuje spoustu bugů za které je možné ji na jednu stranu kritizovat nadruhou stranu jsou to bugy, které se vyskytují v podstatě ve všech hrách i dekádu poté.

Animace postav jsou naprosto zoufalé a to i na svou dobu, herní mechanismy bolestně nevyvážené (půlka "augumentací" je naprd, některé jsou ve hře snad 10x jiné skoro vůbec). Celkově příběh je zajímavý tak při prvním hraní, kdy máte představu, že je možné svým uvážením něco zásadního změnit, ale je to pouze iluze. Mnohdy to úplně vypadá, že autoři vědí, počítají s tím, ale nestane se. Jako například ve Versalife u universálního kontruktoru (UC) Traceru Tongovi stačí odeslat schéma viru a Daedalus vás vyzývá, abyste UC zničili, máte pocit, že je možné nějak "forknout" příběh, ale nelze. To, co šanci změnit máte se omezuje na některé dialogy a možnost záchrany herních postav před úmrtím na konspiraci, ačkoliv to nemá na průběh samotné hry v podstatě žádný vliv.

Druhá mise je však naprostým orgasmem herního designu - rozsáhlé postraní úkoly se značným dopadem na budoucí možnosti, komplexní podzemní lokace s questem skrytá v kanálu, atd. Hra následně dějově i atmosfericky graduje, nicméně přibližně v jedné třetině herní doby, když utíkáte z vězení MJ12 skrytém v podzemí vaší domovské protiteroristické organizace, dosahuje vrcholu, který už sama nedokáže nikdy překlenout.

Následně se hra výrazně zjednodušuje, neboť už máte skilly a agugumentace a otestovat to všechno, to by bylo nad časový plán, tak se tam hodí pro jistotu 4x to samé - nekdo vám říká komunikátorem kód, kód, který už jste našli po cestě a pro jistotu ještě navíc leží skoro hned vedle počítače do kterého je potřeba ho zadat, aby se tam náhodou nejaký jantar nezaseknul a nebyl frustrován, že je to moc tězké. Dáme tam strážné roboty přes které je potřeba se dostat, před ně pár protitankových raket, hned dál do beden hrst ručních granátů, za roh pár zásobníků protitankové munice, pro jistotu jestě terminál, kde se dají roboti vypnout, a kdyby byl někdo opravdu moc zaostalej, tak tam dáme ještě výbušné sudy, skoro hned vedle tech roborů, takže je ti roboti v podstatě sami odpálí náhodnout palbou, když hráč zmateně pobíhá okolo. Hlavně aby si někdo nepřisel méněcenej, že na to nemá. Toto schéma se opakuje nesčetněkrát v různých variacích.

Nadruhou stranu pořád lepší než dnes natolik všudypřítomná velká šipka nad hlavou "tudy" a následně "Press E to kill boss".

Ke kladům ještě přidám naprosto neameriký, skoro až cimrmanovký humor a suché drsňácké hlášky hlavního hrdiny. "Bomb is a poor choice for close-range combat", "Does that mean i don't get the job?", spojený s herci, kteří patrně vůbec neměli ponětí o tom, co dabují a možná, že právě proto to potom je taková "A bomb?!".

Když jsem hrál DeusEx hned po vydání vzpomínám si, že mi to přpadalo celé jako taková za vlasy přitažená komedie na způsob "Zabil jsem Einsteina, pánové", ale realita fantasmagorického zničení WTC, ptačí-prasečí-zmutovaná chřipka a jiné neradosti mě polili trochu mrazivou sprchou.
+29
  • PC 100
Deus Ex je legendární crossoverová hra a jedna z mých neoblíbenějších her. Dohrál jsem ji už několikrát a přesto jsem se do jejího znovuhraní moc nepouštěl. Moc už dneska nedávám podobné složité hry a radši si dám jednoduchou 3D akci. Deus Ex k 3D akcím navenek patří, uvnitř má ale tolik RPG prvků, že je to spíše hybrid 3D/RPG. A jako vždy předtím mě nakonec Deus Ex absolutně strhnul.

Příběhové pozadí je neskutečné a je to jeden ze dvou pilíří geniality téhle gamesy. Ocitáme se v bezútěšném světě roku 2052. Lidstvo sužuje epidemie Šedé smrti, teroristické organizace se předhání v útocích na což vláda odpovídá neustálým utahováním opasků, cenzurou a omezováním občanských svobod. Všude jsou policejní jednotky a roboti, které slouží bůhvíkomu, mezi lidmi se šíří konspirační teorie a na vše dohlíží vládní propaganda. Děsivé je, že dnešní svět se k téhle dystopii blíží mílovými kroky se všemi těmi neziskovkymi sloužícími nadnárodním organizacím, překrucováním pravdy a propagandou v médiích a politiky sloužícími tu Sorosovi, tu Putinovi.

Hlavním hrdinou je JC Denton, 23letý agent protiteroristické organizace UNATCO plný nanoaugmentací, které z něj dělají vraždící stroj. Nenechte se však zmýlit, JC je inteligentní muž, který má daleko k tupé vojenské mašině, dokáže vést plnohodnotné rozhovory plné filizofie, politky i humoru. Po pár misích dojde k dnes již všem známému zvratu kdy SPOILER! JC změní strany a začne pracovat na svržení nikým nevolené stínové organizace Majestic 12, který ve skrytu ovládá svět. Do všeho se zapojují různí odbojáři, nechybí Ilumináti ani dvojice tajemných umělých inteligencí. KONEC SPOILERU. Co příběhu dodává na hloubce je neskutečně moc detailů. Můžete číst knihy, noviny, sledovat vládní propagandu, bavit se s obyčejnými lidmi na spoustu témat, procházet PC záznamy různých postav, potkáte paranoiky, oportunisty, konspirační teoretiky, maniaky co chtějí ovládat svět i ty co by rádi tahali za nitky a samozřejmě i spoustu obyčejných lidí, co chtějí jen přežít. A ve finále si sami vyberete v celkem jednoduché volbě jeden ze tří nepříliš šťastných konců.

Graficky nemám výhrad, na dobu vzniku je grafika celkem strohá, ale naprosto funkční a většina vykreslených prostředí vypadá tak jak by vypadat měla. Možná mi chybělo jen trošku toho pozlátka - nějaký ty FMV sekvence, které by nebyly v enginu hry.

A hratelnost? Základem je absolutní volnost, daná neskutečnými možnostmi. Na začátku máte nějakou lokaci, někdy malou jako třeba zámek či zapadlou benzínku, jindy střední jako opuštěné základny a někde opravdu monumentální jako část New Yorku či Hongkongu.

Každá ta lokace obsahuje spoustu míst, na které se dostanete s pomocí svých schopností, nástrojů nebo zbraní. Nechybí různé kanály, ventilační šachty, je možno lézt po střechách i plavat pod vodou, rozbít okno a prolézt jim. Dveře můžete rozstřelit raketou (hurá!), vypáčit paklíčem, otevřít nalezeným klíčem. Kódový zámek můžete obelstít multitoolem, nebo najít kód. K počítačům můžete najít přihlašovací heslo, nebo je hacknout. Kamery můžete zničit (což vyvolá alarm), hacknout a nebo najít přislušnou konzoli a kameru (a na ni občas navázanou kulometnou věž) vypnout. Laserové pasti můžete hacknout konzolí, přeskočit a nebo prostě projít a zlikvidovat to co aktivují (většinou nějaké nepříjemné roboty).

A tak bych mohl pokračovat dál a dál. JC k tomu všemu samozřejmě potřebuje schopnosti a nástroje. Těmi nejpoužívanějšími nástroji jsou paklíč a multitool na hackování různých věcí. Schonposti jsou jednak klasické RPG (boj s různými zbraněmi, léčení, hackování, elektronika, paklíče ad..), které vylepšujete za body. Ty získáváte nejen za plnění úkolů, ale také za objevování nedostupných lokací či alternativních cest. Každá má 4 úrovně a i když prolezete vše, namaxujete maximálně půlku.

Pak jsou tu augmentace, které jsou pro různé části těla. Jednak je musíte najít, pak si musíte vybrat co vlastně chcete - na každý slot jsou dvě volby a pak si ještě můžete upgradovacími kanistry vylepšit. Augmentace žerou energii, ale spousta z nich mění hru - například regenerace zdraví odbourá potřebu lékárniček, rychlost Vám dá zároveň i skoky, které Vás dostanou do netušených míst, bojová síla Vám umožní rozbít většinu dveří. Poslední vylepšení se týká zbraní, kdy si s klepající se, rozostřené a pomalé zbraně můžete udělat smrtící nástroje za pomocí spousty doplňků. Já takhle třeba tunil od začátku sniperky, ze které se ke konci stal doslova posel smrti.

A můžu pokračovat dál a dál - obcházení kamer a nepřátel a vyhýbávní se spuštění alarmu. Omračování nebo zabíjení. Vyžazování robotů EMP granáty. Plnění primárních a sekundárních úkolů. Prolézání každého kousku mapy a radování se z každé nalezené věci. Sbírání hesel, emailů, přístupových kódů. Radost z toho, když se dostanete boční cestou někam zadarmo (například do klubu). Monumentální mise. A nejlepší na tom všem je, že se na většinu z toho můžete vykašlat a hru hrát jako tradiční střílečku, projít od bodu A do bodu B a pobít vše co se hne... ale hra tím ztratí většinu svého kouzla. A nebo si můžete hrát na Hitmana či Splinter Cell, plížit se za nepřáteli, zabíjet je potichu, uklízet mrtvoly a občas vyslechnout nějaký rozhovor.

Co se týče zbraní, každý si vybere. Bohužel já si vybral standartně navyklý z většiny her i kulomet, který je i přes veškeré vylepšení k ničemu. Základem mého průchodu tak byla sniperka s tlumičem a všemi vylepšeními, raketomet na otravné roboty a světelný meč (pardon Dračí zub), který jakýkoliv souboj na blízko vyřeší na jednu ranu. Bohužel jednou z vad na kráse, i když logických je malý inventář. Díky této trojici zbraní + nefunkčnímu kulometu, zásobě multitoolů, paklíčů, baterek a lékárniček se mi sem už skoro nic nevešlo. Druhou výtku bych směřoval k tomu, že někde by se opravdu VELICE hodila funkční mapa, jako například v Hongkongu, protože tolik možností průchodu vede k tomu, že je to občas šílené bludiště. Ale zároveň jsou objekty a mise realisticky postavené a cesta se dá zapamatovat.

Ale co je ta téhle hře nejlepš - každý si ji zahraje podle sebe. Já si udělal tichého zabijáka, co se snaží splnit všechny questy a dostat se na sebezapadlejší místo. Nevyvolával jsem alarmy, nezabíjel ty hodné (vědce, obyčejné poldy, nevinné na ulicích), zato nemilosrdně vraždil ty zlé, ničil všechny roboty i těch pár potvor. Rozbil jsem všechno co rozbít šlo, totéž s hackováním a odemykáním. A i po xtém dohrání jsem objevil něco nového - že jde zničit světelným mečem mrtvola a že můžu bombou odpálit laserové pasti. Díky pomalému postupu mi to zabralo pěkných pár dní to dohrát.

Takže závěrem - Deus Ex je legendou. Je to pro mě 3D akce roku 2000, hra roku 2000 a určitě jedna z pěti nejoblíbenějších her vůbec.

Pro: Fantastický příběh, absolutní volnost, spousta RPG prvků, spousta možností jak hrát.

+29
  • PC 90
Deus Ex je zvláštní hra. Vrátil jsem se k ní po pár letech, abych si ji připomenul.

Inu, zub času samozřejmě nahlodal vizuální stránku hry, ale o tom se tady nebudu rozepisovat, že grafika stárne - to víme všichni. Hraje se to ale pořád skvěle:

Lokace jsou protkaný různýma šachtama a podzemníma chodbama a tak samozřejmostí je víc cest k postupu a to nemyslím jen agresivní/stealth styl hry. Podíváme se na mnoho atraktivních míst - Californie, NY (zvlášť rozbombardovaná socha svobody má svý kouzlo), Paříž, Honkong…

Pochválit musím výbornou atmosféru (šedá smrt a vládní teror na každym kroku) a rpg prvky. Augumentace jsem téměř nepoužíval, ale zkušenostní body se povedly. Vylepšoval jsem jen pistolnictví, elektroniku, počítače a zámečnictví a mohl tak hrát hru vlastním umírněnějším rozvážným stylem.

Rozhovory taky ujdou, nechybí jim vtip a nadsázka a taky je dobrý, že je v nich nadabovanej i CJ - tedy hráč. Z hlavního hrdiny se tak nestává mlčící vraždící stroj nýbrž charakterní drsňák (Vyzdvihnout musím např. zajímavej vedlejší satirickej rozhovor s barmanem v Hongkongu, kde jsme hezky rozebrali, jak je to s tím kapitalismem a socialismem, diktaturou a demokracií a že Čína je vlastně poslední svobodnou zemí světa:)) Díky nim a jiným informačním zdrojům (knihy, mejly, noviny) se pomalu dozvídáme o reáliích světa a zamotanosti příběhu, kterýmu nechybí volby, zvraty ale i 3 různý konce.

Variabilnost příběhu je na slušné úrovni. Ačkoli se jedná o vedlejší fakta, příjemně hru obměňujou. (Třeba jsem na rozdíl od prvního dohrání zachránil Paula, což jsem ani nevěděl, že jde, nebo jsem se taky setkal s tím zmraženým iluminátem což sem si nepamatoval, asi jsem ho prve zcela minul)

Co je slabinou, jsou nepřátelé a jejich tupost. Zahlídne mě takhle voják na dva metry (chlapa v černejch brejlích a kabátě a útočnou puškou v ruce) a říká "Hmm, maybe a homeless guy." Vůbec jejich zorný pole je směšný (snad jen 90 stupňů?) a vy se můžete klidně pohybovat mezi bandou nepřátel, oni si vesele hlídkujou dál. Nevidí mě mnohdy ani z pár metrů a to působí opravdu komicky. Škoda.

Hromadný boje za moc nestojí, to je pravda, ale já hrál spíš stealth, takže jsem takto fajtil spíš ojediněle. No, ke konci jsem na to ale nervy už neměl a síly MJ12 sem bez lítosti likvidoval, nicméně mířenou do hlavy a bez spuštění alarmu. Více nepřátel (poplach) naráz mě zpravidla sejmulo, jelikož divoce a chaoticky, možná i trochu směšně, strafovali kolem mě.

Nad čím se dovolím zamyslet v zvláštním odstavci je podkreslení příběhu:
Je až alarmující, jak hra má v ledasčem pravdu. To s financováním OSN, stejně jako vliv trilaterální komise. Moc bankéřskejch a politickejch famílií je v USA a logicky i ve světě opravdu neúměrně obrovská. (Jak se může stát rakouskej tankista guvernérem Californie? -přiženit se ke Kenedyům ;) ) Hra tak upozorňuje na fakta, který se pomalu začínaj dít citelnějc i nám. (vymizení střední soc. vrstvy, korupce, nebezpečí nadnárodních korporací, plošný sledování obyvatelstva, kumulace moci (Brusel))

90% velmi dobrá netradiční FPS, která volně přechází i do jiných žánrů. Pokud jsem to dobře sledoval, celá hra jde projít, aniž by hráč usmrtil někoho jinýho, než je nutný v oblasti postupu (4 bossové? z toho jeden bez boje... a každej z nich na pár ran granátem) – to se často nevidí.

Pro: Příběh, atmosféra, volný pohyb po lokacích, rozhovory, dabing, level design, inventář, vývoj postavy, vedlejší úkoly.

Proti: Více cest mnohdy vedlo k přílišné jednoduchosti v oblasti postupu, tupí strážci, nemastný boje, natahování příběhu, zbytečný augumentace

+27
  • PC 75
Zkusím se přenést do roku 2000 a vypsat mé dojmy s touhle vychvalovanou hrou:

• Opravdu propracovaný a logicky vyplývající děj, který hráč ovlivní. Sice to jsou maličkosti (ten zemře, ten povýší, toho nechám...), ale ta možnost tu stále je.
• Nutnost číst deník, maily a pamatovat si některé kódy, které pak hráč ručně vepíše. Tohle jsem v žádné hře zatím nenašel. Konečně!
• Přestože je tu komunikátor, který hráče naviguje a dělá společníka na cestách, většinu zásadních rozhodnutí dělá samotný hráč, aniž by to bylo hned jasné. A to donutí pátrat po nových možnostech.
• Pojetí ,,agentího" tématu. Varianty obcházení zabezpečení, zneškodňování protivníků atd.
• Rozšíření sebe sama (každé výborně poslouží) a modifikace zbraní.
• Sniper. Moje úchylka, ale obávám se, že díky ní se pro mě hra stala o hodně záživnější (ne li klíčová). Ze začátku fuška, ke konci (s tunou investovaných modifikací a dovednostních bodů) hotová lahoda. U střílení ze střech jsem slintal.
• Vyvážený počet nábojů mě nutil šetřit, využívat ostatní zbraně a prozkoumávat nejrůznější lokace.
• Hong Kong. V kombinaci s hudbou a vzpomínkami na staré 3D akce (např. Shadow Warrior) opravdu silná atmosféra.
• Propojení prvků RPG a akční FPS. Milovníci RPG si užijí taktizování a vypiplávání postavy stejně tak, jako zastánci kvalitní akce. Já si užíval oboje.
• Hudební doprovod. Zpočátku mě nijak nezaujala (i když to už je známka nelíbivé kvality), časem se do ní ale hráč zaposlouchá a utvoří si s herním prostředím silnou vazbu. Výborná elektronika hodící se do světa cyberpunku.
• JC. Hlavní postava má díky dialogům něco do sebe. Solidně jsem se zasmál.
• Cca 20 hodiny hry.
• Jednoduchý a čistý interface.

∙ Přestože je kladen důraz na možnosti obejití ochranných systémů a podobně (a na rok 2000 je dost slušný), některé AI by potřebovaly ještě trochu doladit. Třeba poplach když se na kameře cokoliv hne (i bedna nebo mrtvý voják), NPC nereaguje, když se mu za zády po průstřelu lebky zhroutí společník, nebo najde čerstvou mrtvolu, občas jsem stál tváří v tvář protivníkovi a chvíli čekal, než se vůbec zorientoval (nanomeč je v tomto případě ideální šetřič nábojů...)
∙ Noc při měsíčku dělá agentí praktiky ještě tajnější, ale klidně bych uvítal i misi za denního světla.
∙ Pravda, na rok 2000 téměř revoluční 3D, ale textury (obličejů hlavně) šílené.

◦ První mise odkrývají možnosti, které pak postupně omrzují a mise se táhnou. Musel jsem se sakra překonávat, dokud jsem nedorazil do Hong Kongu s hromadou nových dovedností a upgradů. Pak už hra svižně frčí.
◦ V celé hře je cca 30 opakujících se předmětů. Rozsekávání beden se stává nucenou rutinou.
◦ Hackování moc jednoduché.
◦ Nemožnost prodeje věcí z inventáře.
◦ 3 možnosti závěru ovlivní jen konečné rozhodnutí.
◦ Závěrečný boss nebo nějaké vyvrcholení při spojení s Heliosem chybí. A tak dlouho jsem si na něj šetřil náboje.

Pro: Promakaný děj | Odstřelovač | Variabilita plnění misí | Kombinace RPG a akčního FPS

Proti: Začátek úmorný | Repetetivní předměty | Občas nedodělané AI NPC

+26 +28 −2
  • PC --
Jak Deus Ex hodnotit?

[Konceptuálně geniální hra, která hráči nabízí až neuvěřitelnou variabilitu v hratelnosti, nelineární přístup při hraní, skvělý příběh. Ale má své chyby především v umělé inteligenci (ignorace mrtvých těl, cheatování) a pár slabších míst.]

Je potřeba si především položit další otázku: Je na místě udělit hodnocení 100%? Někteří namítnou, že geniální hra neexistuje a tedy sto procentní hodnocení není možné udělit ničemu, nikomu, nikdy. Ano, to jsou ti, kteří potřebují řád a potlačují osobní pocity. Občas je potřeba udělit hodnocení vyšší či absolutní abyste hru/film/knihu odlišili od ostatních. Deus Ex má své chyby, ale přesto neexistuje hra, které by v celkovém hodnocení Deus Ex překonala, jen se mu dokáže vyrovnat. Pokud tedy udělit maximální hodnocení, čemu, když ne Deus Ex?
+24 +28 −4