Diskuze

Hexen je jakoby stejný jako ostatní, rozdíl spočívá v tom, že je tam třeba 5 levelů v jednom celku a jedno tlačítko jakoby v levelu 2 otevře něco v levelu 5. To je na tom to těžký, jestli si to dobře pamatuju.



@Tolldy (30.03.2026 01:18): děkuji za upřesnění

@Tolldy (29.03.2026 21:40): a ten audiovizuál, s důrazem na to audio myslíš jak? (omlouvám se, že se tak roztahuju, ale to je moje téma :-) )

Často to v souvislosti s hudbou k Duke Nukem 3D slýchávám, a vždycky jsem si to překládal, že mluví o technické stránce věci, jsou to MIDI stejného druhu jako byly už u Wolfensteina.
ale co se týče hudby jako takové, tak je snad maximálně ikonická, ne?

Krom jejích dvou autorů si troufám tvrdit, že jsem na hudbu z Djuka jeden z největších expertů na světě :D

a je to unikátní případ, kdy se dva nejvýznamnější autoři hudeb do prvních 3D stříleček (a nejen jich) spojili a vytvořili soundtrack. Jenomže o tom nevěděli. Nebo možná jenom jeden z nich to věděl, ten druhý prý ne, to byla trošku sviňárna.

Jsou jimi Bobby Prince (jinak také Wolfenstein, Doom 1 a Doom 2 a samozřejmě druhý Duke) a Lee Jackson (též také Rise of the Triad nebo Shadow Warrior).

A sice píšu ikonický, ale i po hudební stránce je rozhodně diskutabilní. Jako celek je skoro neposlouchatelný a může za to hlavně Bobby Prince, jehož kompozice jsou většinou (i přestože ho miluju) strašně dlouhé a strašně repetetivní. Asi 3 jsou od něj naprosto skvělé, ale zbytek je úmorný. Za to skladby Lee Jacksona jsou o něco méně bláznivé než z RIOT, ale tak akorát, aby byly pořád dost zábavné a výborně složené. Je to on, kdo udělal ikonické theme Grabbag, a ikonickou hudbu k prvnímu levlu Hollywood Holocaust, který se zove Stalker, což je track který hrál i v Balls of Steel.

na Spotify je část soundtracku z Duka, kterou dělal Bobby Prince. Je to přímo od něj nová úprava (no nová, ono už je to deset let starý). Nejlepší track od něj je jednoznačně Aliens, Say Your Prayers!, který zněl během sedmého kola druhé epizody. A to už nejsou MIDI. Kdyby to bylo v Dukovi takhle, pořád bys říkal, že slabé audio, nebo by to bylo už lepší? :-)

@Isair (29.03.2026 16:56): u Wolfa nebo starých dungeonů přesně ten stejný problém. Potřebuji alespoň to, s čím přišlo Rise of the Triad, tzn. různě velký strop. Ty bludiště wolfovského typu můj mozek nedává. Ale už Doom je pro mě blízký realitě natolik, že už si to pamatuji. A zrovna design většiny levelů Dooma 2 mám v hlavě plnou 3D představu o celých těch levelech, což je vtipné, to mám asi u máločeho.

@AlieN (29.03.2026 17:54): moc hezké srovnání

a už už by se tu schylovalo k tomu, že se budem přít o to, že já budu říkat, že je Duke 3D horší, a ty, že je lepší, a přitom mu dávám lepší hodnocení než ty, to jsou paradoxy :-)

Já právě myslím, že tyhle staré 3D akce byly i užitečné. Dneska si tím hraním tříbí hráči možná tak reflexy, ale tehdy ten složitý level design, který byl do značné míry abstraktní, zcela jednoznačně v mladém mozku vytvářel velmi užitečné spoje. Nikdy mi nedělalo v běžném životě problém se zorientovat, nedejbože že bych se ztratil a nerozumím moc tomu, jak se to někomu povede, protože reálný svět je tak hrozně jednoduchý oproti level designům některých starých 3D akcí (nejšílenější byl asi Hexen) :-)


A přijde mi vlastně příjemné zjištění, že mám nějakou užitečnou schopnost, kterou jsem získal tím, že jsem v osmi letech hrál doomovky, a kterou dneska lidi nemají :-)

@Isair (29.03.2026 14:08): vidíš, Akta X, to mě nějak nenapadlo :-)


@Rapier (29.03.2026 14:52): už jako sedmiletý jsem vnímal, že Doom je v singlu sevřenější. Asi bych to alibisticky nazval atmosférou. U Duka jsmem vždycky vnímal jako dost problematické ukončení první epizody, z toho levelu mám trauma doteď, odporný level design a nemám rád celou druhou epizodu. Celé to vesmírné prostředí pro mě vždycky bylo frustrující. Třetí epizodu pak žeru.
Pro single player mi přijde problematické, že celá řada věcí byla vyloženě designovaná pro multiplayer, protože počítačem ovládaní protivníci byli příliš hloupí na to, aby se je dalo přechytračit. Všechny ty věci jako hologramy, kamery, lasery, pibebomby, zmenšovače, zmrazovače. Všechny tyhle věci byly dělaný na to, aby to v mulťáku byla strašná sranda, ale v singlu to skoro vždycky vyznělo doprázdna a rozpačitě, že jsem si říkal: "jo, to by bylo děsně fajn, kdyby to byl člověk, ale takhle se tam , kam jsem dal past, ani nepodívá."

V Doomovi tyhle věci ani nebyly, takže mě to ani nemrzelo. To bylo mnohem čistokrevnější střílečka, takže tam nebyl tak zásadní rozdíl v gameplay mezi singlem a multem. Prostěs kosil.
Ale v Duke Nukem 3D to byla v multi úplně jiná hra. (myšleno death match, ne coop)

@rikuhahl (29.03.2026 13:39): kdo dokázal z Buildu vytlačit nejvíc? Určitě to bude až něco z roku 97 nebo 98, ale přemýšlím, jestli Blood nebo Redneck Rampage 2. Jako ten už byl těžce za zenitem, ale zvládnul i loďku :-)

Ale asi bych řekl taky ten Blood. Je to za mě nejsvébytnější hra na Buildu krom Duke Nukem 3D. Ze všech ostatních jsem měl +- pocit, že hraju Duke Nukem 3D, a to i z Shadow Warriora. O Namu ani nemluvě.

@Tolldy (komentář): naprosto pochopitelný komentář s ohledem na to, když to člověk hraje teď.

Já si vždycky uvědomoval Ďůkovy slabiny, už v roce 96 jsme řikali, že je vlastně v singlu na hovno a hráli jsme hlavně v multi, což byla hodnota, která se tehdy oceňovala. Dneska hry, které se soustředí na multi, naopak spíš odsuzuju.

Těžko se vcítit do toho tehdejšího světa, kdy Důkáč a Dům byly ty jediný dvě hry na světě mezi kterými se vybíralo a kdy to bylo zjevení.

Všechno se posuzovalo na základě těchhle dvou her.
Je to jak Bible no.