Když už tady furt buzeruju s tím neustálým opěvováním Infinity engine her, tak myslím, že už je konečně na čase napsat komentář na hru, která s ním přišla jako první. Řeč je samozřejmě o Baldurovi, první hře z nejlepší herní série, jakou Bioware kdy vytvořili. Taktéž i předvoji nejlepšího RPG, jaké jsem měl tu čest hrát. Kdo by si byl pomyslel, že klučina/holčina z inťošské pevnosti, ve které musí léčit krávy a honit po skladu krysy, se stane jednou z nejmocnějších bytostí Mečového pobřeží... Inu, série Baldurs Gate vám to parádně předvede.

Ta naprosto kouzelná věc na jedničce je především ono fantasy stereotypní dráčákovité dobrodružství, kterak se svými (ne)udatnými reky prozkoumáváte neznámé lesy, vrchoviny a jeskyně, přičemž je možnost, že k vám může někdy přiběhnou jakýsi pulčík a prodat vám "mocný drahokam", který je ve skutečnosti téměř bezcenný šunt, vyděšený šlechtic, který křičíc utíká před strašlivým medvědem za lávkou, nebo možnost potkat určitého přechytralého starce, kterého můžete až asi osmi řádkovou drzou odpovědí poslat do prdele. (Dávám ji pokaždé, tomu prostě nejde odolat.) Na rozdíl od dvojky je zde také onen element napětí a strachu z "instant killu", vy a vaši parťáci jste na začátku slaboučká ořezávátka, i takové setkání s pár koboldy, kteří mají kliku na mušku, vám můžou i silnější postavu rozcupovat raz dva. V rámci toho jsou souboje vyloženou lahodou. Ty nejlepší jsou většinou proti nepřátelským skupinám, v povolání různorodých humanoidů, kde musíte opravdu dobře taktizovat a využívat veškerý soubojový arzenál. A takhle taky má to pravé dobrodružné RPG vypadat - z nuly hrdinou. Baldurs Gate to dělá parádně. Samotný svět je radost prozkoumávat, snad v každé lokaci se najde lecos zajímavého a bizarního, přičemž hudba a zvukové efekty dodávají dané lokaci na té správné atmosféře. Za atmosféricky vynikající lokace považuji například gnollí pevnost, doupě bazilišků, Firewine bridge atd. A Baldurovo Brána dodnes zůstává jedním z nejlepších RPG měst všech dob. Ale zkuste si po ní někdy dát pub tour, já bych teda fakt nedal. (Těch hospod je tam habaděj) Na rozdíl od dvojky má jednička taktéž mnohdy velice zábavné dialogy. Nejsou kdo ví jak skvěle napsané, nicméně škála odpovědí vašeho hl. hrdiny je někdy opravdu skvělá a vtipná. Mnohdy jsem se tomu i nahlas zasmál. Teď si uvědomuju tu velkou škodu, že dvojka v tomhle byla poněkud chladnější.

Parťáci jsou skvělí, nicméně bohužel toho příliš nenamluví. Beztak ale hra dokázala krásně promítnou jejich charakter do celkové hratelnosti, tudíž jsou dobře zapamatovatelní a někdy i náramně zábavní. Takovej Xzar je vyloženě psychopat, kterého je ale radost poslouchat, zejména když přeříkává hlášky Hannibala Lectera, Promethea nebo Oppenheimera. Z čerstvé zkušenosti však musím vyzdvihnout naprosto fantastický NPC project mód, který celou tu vaši sebranku oživí na takovou úroveň, že i některé dialogy ze dvojky by mohly ledacos závidět. Tenhle mod se pro mě stal už automatickou nutností, bez něho si tu jedničku už nikdy nezahraju znova.

Ze záporů musím vyzdvihnout hlavně ne úplně uspokojivé levelování. Že bych měl nějak zvlášť velkou radost z vyššího levelu jedné z postav, to se úplně říct nedá, bylo to spíš dost "meh". Jelikož zas až tolik bodů člověk vylepšovat nemůže, plus u čarodějů to jde pomalu jak kráva, přináší to většinou pouze uspokojení z vyššího počtu životů. Plus v deníku je bordel. Asi jako když máte do školy pouze jeden sešit, který používáte na všechno. A byť se mi příběh velice líbil, ke konci přestával mít grády a ve finále už byl poněkud uspěchaný. I tak je ale Baldurs Gate naprosto výborným RPGčkem, které svou majestátností a skvělostí vyšlapalo cestičku pro své ještě lepší a slavnější pokračování.

Staré tethyrské přísloví zní: "Nikdy nevěř půlčíkovi s kápi, jenž se u korbele směje během vyprávění o pokladech v ňákym hradu." Spousta zkušených dobrodruhů Faerunu vám to potvrdí. Druhý datadisk se do toho vrhl po hlavě a bez skrupulí - Budeš bojovat. Jestli nebudeš, zhebneš tu. Oukej...

Dříve než se s oním malým zrádným Smeagolem vydáte do prokletého hradu, pořádně se vyzbrojte, pomodlete se a v tamní hospodě v Lonelywoodu si dejte pár dobrých džbánků piva, následující chvíle bude totiž vaše družina dostávat pořádně zabrat. Hrad je totiž přeplněn nejrůznějšími monstry a potvorami, které nebudou ani v nejmenším váhat vás rozcupovat na kusy. And boy, že jich tu je... Na nějaký dlouhý rozhovory a konverzace zapomeňte (dyť hrajete Icewind Dale, proboha!), z 94% budete opravdu pouze a jen bojovat. A někdy je to fakt vostrý. Hráč se zde setká s novými nepřáteli v různých podobách a počtech, kteří jsou v jistých případech schopni vám družinu zcela zlikvidovat. Inu, bojuje se tu holt krásně. Hráče zde taktéž čeká pár dost frustrujících hádanek, frustrujících především z toho důvodu, že hra vám fakt nedává pořádně jasné indície, jak je vyřešit. Proto lidi, kteří koukli do návodu naprosto chápu, hádanka se šutry, stoly a truhlami byla fakt pekelná.
Samotný závěrečný souboj byl však naprosto senzační. Frustrující, ale ne otravný. Obtížný, ale ne přehnaný. A srdce u něho i občas pěkně zapumpuje. Dodnes ho považuji za jeden z nejlepších boss fightů ze všech IE her.
Datadisk má ale i svoje problémy. Jsou to například některé lokace, respektive jejich nesmírná rozsáhlost. Stále se opakující nepřátelé a nijak zvlášť zajímavé points of interest s sebou po nějaké době můžou přinést stereotyp a následně i nudu smíchanou s otravností. I celkově samotné prostředí není nijak zvlášť zajímavé. Hrad je prostě hnusnej. A radost či zvědavost z jeho prozkoumávání člověk fakt neucítí. Dále mě mrzí, že nebyla více rozvinuta dějová linka se samotným Luremasterem. Ozvěny minulosti ve formě jeho průběžného vyprávění nebyly špatné, nicméně i tak mě to pořádně nevtáhlo do celistvosti herní zápletky. A Soule mohl vymyslet nějakou tu novou hudbu, soundtrack z prvního datadisku je tu zkopírovanej celkem věrohodně, nicméně nějakou tu novinku přihodit mohl.

Pokud vám nevadí neustále hordy nepřátel, které se na vás budou bezmyšlenkovitě valit, druhý datáč IWD si užijete. Přináší s sebou určitou výzvu, zábavu a frustraci. Občas se u toho člověk trochu nudí, ale hej... co by člověk neudělal pro pár těch zkušeností navíc, he?

Musím říct, že bych si raději dal trojku sadomaso s Banshee z Mass Effectu a s Hagraven ze Skyrimu, než abych se musel střetnout s panem Gluskinem. Egh...

Tentokrát dohráno za střízliva. A dobře jsem udělal. Datadisk rozhodně nedělá originálu špatné jméno. Atmosféra je stále perfektní, lekačky ještě horší (chjo) a příběh samotnej taky nabral větší grády. Oceňuji i velice pěknou návaznost na původní hru, propojili to fakt hezky. Datadisk však dělá jednu zásadní chybu. Podstata horroru je, aby v člověku vzbudil strach. Nebo aspoň neklid, to se datadisku i celkem daří, nicméně se více snaží člověka spíše znechutit. Tvůrci do hry naházeli tolik opravdu nechutných a odporných aspektů, ze kterých jsem byl sice dost zhnusenej, ale faktor strachu u mě tolik nevyvolal. Ženich je jedna z nejodpornějších a nejzvrácenějších postav, jakou jsem kdy během svého herního života viděl, nicméně při jeho pasážích jsem se moc nebál. Byl jsem nesmírně znechucenej, ale strach to ve mně nevyvolalo. Jestli bych měl zmínit pasáž, kterou považuji za fakt hrůznou, byly to venkovní prostory zahalené v mlze. Brrr.... Taktéž při zvuku kotoučkové pily mi občas přeběhl mráz po zádech. A hudba stále skvělá.

Celkově se mi ale datadisk líbil. Furt se u toho dobře bálo, trošku to polevilo na nadpřirozenosti, což jsem jedině uvítal, a opět to mnohdy byla fakt groteskní podívaná. Jsem velice zvědavý na tu dvojku, vesnický kult pro mě zní mnohem strašlivěji než experimenty v psychiatrické léčebně... asi ale zas nakoupím zásoby vína. Hej, nesuďte mě!

Musel jsem to hrát vožralej. Já vím, je to trochu podvod, ale když já se tak strašně nerad lekám. Outlast je navíc jedna z těch horrorovek, která umí naaranžovat lekačku na místo, kde to člověk prostě nečeká. Vypil jsem u toho celou lahev portského, plus ještě nějaký růžový, co jsem našel v lednici. Pak jsem blil. Ani tolik ne z herní brutality, ale opravdu spíš protože jsem to já blbec přehnal.

I přes tuhle mou volovinu jsem si ale Outlast užil. Velice temná pochmurná atmosféra psychiatrické léčebny na mě působila skvěle depresivně. Hra navíc hezky umí po Valve způsobu naservírovat hráči celkem působivou efektní podívanou. A to například ve formě sadistického doctora, zmutovaného The Thing z Fantastické čtyřky(když jsem ho měl těsně za zády, musel jsem se vždycky ze židle předklonit, až tak jsem vnímal ty jeho strašný řetězy a chrochtání) či dvou nahatých flegmatických syčáků, kteří by si se svým slovníkem mohli skvěle pokecat s Dr. Jonathanem Cranem.
Schovávání se a útěky před těmito šílenci patří mezi top momenty hry. Nejednou se mi stalo, že jsem strachem ani nedýchal, když jsem byl zalezlý ve skřínce a doufal, že mě nikdo neviděl. Samotný příběh nebyl špatný, ale dost mi vadila ta následná nadpřirozenost. Přízrak nepřízrak, Walrider byl ze všech padouchů ten nejslabší. Co však hodně musím pochválit jsou i zvukové efekty vašeho hrdiny. Z jeho oddechování, lapání po dechu hrůzou a výkřiků bolesti jsem neměl pocit, že hraju za nějakého lhostejného robota, ale opravdu za nějakého chudáka, co se ze všech sil snaží přežít. Hudba je správně creepy. Ty housle teda umí vyvézt člověka z míry. Navíc posunula level hrůzy a napětí ve hře ještě o krok dál, protože hudbu vždycky vnímám hodně. V tomto ohledu taktéž oceňuji ten fakt, že spousta nepřátel má vlastní theme, což bohužel jaksi z her mizí.

Outlast však má i svoje problémy. Především musím zmínit tu otřesnou AI nepřátel. Jako... já vím, že většina z nich jsou jeblí, ale musí fakt všechny ty dveře rozrážet? (Chápu, ten účel zdržení, aby měl hráč náskok, ale i tak mě to trochu rozčilovalo.) Po čase taktéž přijde menší stereotyp, který zapříčiní polevení na napětí a strachu, naštěstí to ale nebylo častý. A zdá se, že hra má jakýsi nepříjemný bug, díky kterému jsem v příběhu přeskočil o pár lokací napřed. A to nadpřirozeno mě sralo. Dost to poranilo tu původní děsivou atmosféru, s jakou hra začala.

Outlast byl super. Následný datadisk trochu moc tlačil na pilu, jak se snažil hráče co nejvíce zhnusit, nicméně taktéž to nebylo vůbec špatný. A to portský byla sakra dobrý. Prostě takový ten klasický chill u Outlastu. Pohoda a teplo domova, sladké vínečko, psychiatrická lečebnička, useknuté prstíčky, nekrofilie bez hlavičky... inu, ideální večer.

Uuups! Jejej... to se nám úplně nepovedlo, co? Na přelomu desetiletí si Bioware usmyslili, že sequelům svých aktuálně nejžhavějších sérií dají trochu odlišný nádech, přičemž uvidí, jak to dopadne. Mass Effectu to vyšlo senzačně, dvojce Dragon age už tolik ne.

Žádné mega epic dobrodružství se zde totiž nekoná, hráč bude po 90% času zavřený v jednom hnusným městě, o kterém by člověk doufal, že když je v něm pořád, bude mít aspoň proporce jako Athkatla z BG2. Ale ne. Je zde jedna fajn hospoda, bordel a spousta lidiček, kterým donesete nějákou ztracenou věc, o které jste neměli ani šajna. Případně můžete vlézt do určitých interiérů, které se z velké části opakují. Dost často! Je to někdy akorát trochu jinak natočený, krapet jiní nepřátele, ale v podstatě jde furt o ty samé interiéry, což platí i pro ty mimo město. Díky tomu je napětí a atmosféra totálně umrtvená. A co to kurva udělali z elfama!? Modely jejich postav vypadaly jak glumovití vychrtlí šotci bez špetky charismatu a štylu. Fuf! Obzvlášť Dálové vypadali strašně. Příběh - v podstatě není. Sledujeme život budoucího šampiona Kirkwallu, který se dělí na tři části. Z toho nejlepší a nejzajímavější je ta poslední, která však trvá chvilinku. Hluboké cesty však nebyly úplně špatné, nicméně Quanari mě dost nudili. Chápu účel vytvořit poněkud komornější odvyprávění, nicméně to nějak nefungovalo.

Musím však přiznat, že souboje se mi zde líbily. Byly svěží, energické a hrozně hezky se na ně dívalo, obzvlášť za čaroděje to byla neskutečná prča. Souboje jsou zde také jedním z největších zachraňujících faktorů, protože naprosto posílily celkovou hratelnost. I boss fighty jsou parádní. Rozhodně musím vyzdvihnout naprosto úžasný boj s High Dragonem ve třetí kapitole, ani jednička mi nedokázala takhle rozpumpovat srdce. Fííha... Co se finálního souboje týče, opět není nijak zvlášť těžký, nicméně je rozhodně zábavnější než v jedničce.
Co se rozhovorů týče, tak patřím mezi lidi, kteří Mass Effectovské kolečko velice uvítali. Nemám rád, když je v moderních hrách vaše postava dutá a němá. Hawk má tak díky tomu pěkně vypěstovanou osobnost podlé mého, čímž mi i lépe utkví v paměti jako charakter, za kterého se celkem hezky hrálo. Akorát ty volby jsou na hovno. Celou dobu jsem vybíral pouze humornou/sarkastickou odpověď(protože ve většině případů byly fakt docela zábavné), aniž bych se podíval na ty ostatní. Hezky to znázorňuje obrázek "RPGs then, RPGs now", kde se porovnávají rozhovory z PS:T a DA 2, vyguglujte si to.

A společníci. Jsou také horší. Naštěstí se ale sem tam najde výjimka.
Jednoznačně nejlepším a nejsympatičtějším parťákem byl sám vyprávěč Varric. Bez konkurenčně. Jeho charakter na mě prostě zapůsobil natolik, že to i přebilo mé rasistické sklony vůči trpaslíkům. Snad je to i tím, že Varric se jako jediný příslušník své rasy z celé série jako typický trpaslík nechová, zaplať pánbů. Fenris mi přišel celkem cool, ale celej je zároveň jakoby zkopírovanej z nějakého anime. (Trochu jak Sasuke z Naruta.) Ty jeho věčně temný řeči o magii a životě mi později začaly lézt na nervy, posílilo to i ten fakt, že s mým čarodějem Hawkem si úplně moc nesedl. Taky jsem byl nucen ho na konci zabít. Anders je totálně na sračky. Takhle neskutečně znásilněnou postavu trumfne už jen Bezejmenný hrdina z datadisku Gothica 3. Hrůza! Avelinne mi přišla docela fajn, z ženských parťáků snad možná i nejsympatičtější, ale přesto jsem dával přednost spíše Isabele. Tu jsem bral často, neboť byla vynikajícím roguem, plus hrozně hezky se na ní kouká. Děvka neděvka, výstřih holt udělal své a měl jsem s ní romanci. Merril...no thanks. A na svého bráchu jsem byl hnusnej pokaždé, kdykoliv mi to hra umožnila. Jo, a nemůžu je pořádně oslovit a pokecat si s nima... ... ... ... ... ... no comment >:-(

A hudba...DA FAWK?? Co Zur blbnul? Po obstojném OSTu z jedničky jsem doufal, že úspěch se bude opakovat i tady. Nicméně ne, hudba je zde nevýrazná, nudná a občas i otravná. Snad jen opravdu pěkný a povedený kus hudby je Fenrisův theme, nicméně ten je asi fakt jedinej.

Hra celkově není špatná. Není ale nijak zvlášť dobrá. Vím, vím, EA na tom asi nese nějaký ten podíl viny, hru to ale zas až tolik neomlouvá. DA 2 vlastně selhal ve třech základních bodech, které na hrách miluju nejvíce - příběh: Hawk a jeho život, námět zajímavý, provedení nepovedený. Atmosféra: minimální. Když už, tak naskočí především během konverzací s parťáky. A hudba: Egh! Ale hrálo se to docela dobře. Tragédie to není. Ale bohužel jsem i tak nucen říct, že se jedná o nejslabší RPG, jaké jsem od Bioware hrál. A to je smutný.

P.S. Flemeth byla boží. Kdyby ji více zapojili do celistvého příběhu, možná bych přidal pár procent navíc.

Ti zmetci zplozenci si nedají pokoj.
Oproti původní hře má datadisk poněkud ponurejší a skromnější atmosféru. Trochu negativně se to podepisuje na pojetí celého příběhu, nicméně hratelnosti to nijak neubližuje. Váš Warden-Commander je velice uznávaným a respektovaným týpkem, který, jak jinak, je jediný, kdo může zastavit nepřirozeně inteligentní a dobře organizované zplozence. Souboje jsou zde stále fajn. Nejsou zde už nijak zvlášť těžké, však taky váš Warden je už docela veterán (můj elfí duelista to s meči umí líp než Do´Urden a Geralt dohromady!), přesto však různorodost nepřátel vám zajistí zábavné šarvátky. Ze samotné tvrze a její údržby jsem byl poněkud zklamaný, protože mi za prvé přišla příliš malá, a za druhé samotné možnosti vylepšovaní mi nepřišly dostačující. Ale co, dyť jsem dobrodruh, nebudu hnít v ňáký tvrzi, ne?!

A teď ke společníkům... Pochopitelně ze všech možných postav z Originů se musel vrátit Oghren, jak jinak, to je přece jasný, děkuju pěkně... bomba, haleluja, pějte písně do kola ... :( Bral jsem ho však s sebou často, protože to byl dobrej tank a byl dobrým pojítkem s původní hrou. Musím ale říct, že tady je mnohem snesitelnější, někdy se mu dokonce i podařilo mě pobavit. Úplně nejraději jsem měl chaoticky dobrého(?) Anderse, který měl pravděpodobně nejlepší a nejzábavnější hlášky ze všech parťáků. A má rád kočky. Jakmile je někdo kočkomil, automaticky mi u něho vzrostou sympatie. (Nikdy tý debilní dvojce neodpustím, jak ho tam znásilnila.) A pak jsem s sebou rád bral Nathaniela. Přišel mi zajímavý jeho původ, jenž se váže na vedlejšího záporáka Originů, plus jsem nutně potřeboval někoho, kdo by mi páčil zámky. Kozatá elfice mě moc nezaujala a Justice se mi nechtělo poslouchat. A Sigurn ani náhodou. Parťáci mají ale mezi sebou opravdu pěkné a mnohdy i vtipné dialogy, které je často radost poslouchat. Obzvlášť, když se pošťuchují Oghren s Andersem, to je vyloženě paráda.

Na datadisk má hra i docela pěknou rozmanitost prostředí. Vůbec mým nejoblíbenějším místem byl asi Blackmarsh, holt jsem prostě na tu temnotu. Navíc se k jeho lokaci váže docela pěkně postavená příběhová linka, kterou uzavírá jeden z nejlepších boss fightů hry. Nebo dvou. Taktéž thaig v Hlubokých vypadal pěkně, ale moc jsem se tam necamral, chtěl jsem co nejrychleji pryč. Ty Hluboké cesty mají sice perfektní atmosféru, ale rád to tam nemám. A taktéž chválím i hl. záporáky, mají charisma, štyl a především z nich jde takový respekt, který v hráčovi probouzí strach i touhu po samotné konfrontaci. Samotný závěrečný souboj byl o trochu těžší, než v původních originech, ale i tak jsem ho pokaždé dal na první pokus.

A ze záporů? Eh... datadisk toho v podstatě nenabídl příliš moc nového. Jak je ponurý, tak je i takový mdlý. Samotný herní příběh mě nijak zvlášť nezaujal, možná to bude i tím, že tentokrát nebyl moc dobře odinterpretovaný. A neskonale mě nasral samotný konec. Naprosto nesnáším, když se nějaký závěr hry skládá ze statických obrázků s nějakým komentářem. Přijde mi to jako vrchol lenosti a amatérismu. O to horší je ten fakt, že zde naskočí doslova po zdolání hl. záporáka. Strašný!

Jedná se však o povedený datadisk s pěknými záporáky, přijatelnými družníky a stále s pěknou rozmanitostí prostředí. Pokud hrajete sérii Dragon age chronologicky, tak si zde tu rozmanitost vychutnávejte co nejvíc, ve dvojce si jí totiž téměř vůbec neužijete. Možná proto byl tenhle datadisk tak ponurý. Že ví, co ho čeká poté... No, nedivim se mu.

Děkoval jsem Jehovovi, Allahovi, Odinovi, Diovi a především Aštar Šeranovi, že tohle DLC vzniklo. Jelikož se Morrigan stala mým největším miláčkem v původních Originech, byl jsem docela dost skleslý z jejího následného odchodu, neboť samozřejmě byla mou romance option. Jaká to pro mě byla radost, když jsem si mohl tenhle přídavek zahrát a konečně tu černovlasou mršku přesvědčit, že prostě a jednoduše Warden + Morrigan = <3 4ever.

Že by ten samotný hon byla nějaká mega jízda, to se bohužel říct nedá. Samozřejmě tu jsou určité momenty, například se mi líbil úplný začátek ve Flemethině chatrči a povedený byl i výzkum ve věži mágů. Naopak Hluboké cesty byly neskutečně otravné. V elfích ruinách je to už lepší... Dva parťáci jsou celkem milí a sympatičtí, nicméně to neomlouvá ten fakt, že jsou vcelku nudní. Ale možná to je to tím faktem, že DLC je prostě krátké, tudíž se z nich toho nedá moc vyždímat.

S následným koncem jsem byl na jednu stranu spokojený, protože jsem dosáhl svého, ale na druhou stranu mi přijde až moc neuzavřený a odfláklý. A to je velká škoda, obzvlášť protože to je poslední dobrodružství Wardena. Šel jsem s Morrigan. Co taky jiného...ano, čokla jsem tam nechal, jsem to ale nelida. I přes občasnou nudu je ale Witch hunt jeden z těch zábavnějších přídavků. A ano, při opětovném rozehrání původní hry si ho rád dám znovu.

Bacha! Dlouhý! Vypsat se z toho musím, hlavou se mi toho prohání dost. K novému datadisku jsem přistupoval poněkud chladně. Po totálně otřesnému “vylepšenému“ IWD jsem neměl téměř žádné naděje, že by tohle mohlo být dobré. A čoveče... ono to vlastně je docela dobré... ale jen dobré. Chvalitebně tomu nedám ani náhodou.

Nejprve zmíním, co se mi na hře velice líbilo... Designově vypadá datadisk opravdu senzačně. Konečně po třech hrách jsem měl pocit, že hraju opravdu něco vylepšeného. Hezké stínování předmětů a postav, vylepšená mapa, kterou bylo mnohdy radost si prohlížet, healthbar, který jsem velice uvítal, a také velice pěkné, barevné či tajemně temné lokace a prostředí. Krása. Mimo jiné má i editor tvorby postavy určité vychytávky, které jsem pouze uvítal. Dále jsem byl spokojený z návratu některých původních dabérů určitých postav, jako byl například hlas Minsca, Viconie, Imoen a dalších. Dodalo to na uvěřitelnosti našich starých známých charakterů, které tvůrci přejali z původních her. O příběhu ještě psát budu, nicméně musím říct, že samotný námět se mi celkem zamlouval... Vy a vaši spojenci se snažíte zastavit armádu, ne však krvežíznivých padouchů, nýbrž celkem slušných a milosrdných lidí, kteří se však, díky klasickému motivu zfanatizovaného zákonného dobra, řídí pravidlem „účel světí prostředky“ a dělají na Mečovém pobřeží docela bordel. Samotné podání příběhu... to je už něco jiného. A hudba pod palcem Sama Hullicka mi přišla fakt vynikající. (Však je to jeden ze skladatelů OSTu k Mass Effectu, to přece nemůže bejt na prd!) Ale věc, která se mi opravdu nesmírně líbila, byla určitá efektní podívaná. Například Baldurovo brána naprosto narvaná uprchlíky, nebo speech vůdkyně nepřátelské armády ke svým věrným … a jakmile dojde na opravdu doslovné siege of Dragonspear... paráda! Takhle mohutnou bitvu Infinity engine jaktěživ neviděl. A na závěr bych chtěl ještě zmínit fajn odkazy na jinačí hry ze světa Forgotten Realms, je tu quest od určitého individua ze Sigilu, nový parťák z Desetiměstí a dokonce je zde zmíněn i Shadow King z NWN 2. Jo, a docela slušně si tu i zabojujete.

A teď ty problémy. Zprvu bych chtěl opět vyzdvihnout výtku, kterou opakuji snad už 5000 let. STÁLE NEJDE OSLOVIT SVOJE PARŤÁKY!!! Tenhle aspekt považuji za vážný nedostatek už i u původních Baldurů. Beamdog však doteď nebyl schopnej tohle opravit. A už asi nikdy neopraví..hm... fajn. Dále musím zmínit dost otřesný a naprosto nevěrohodný dialogy. V jistých částech to bylo celkem fajn, většinou to ale byl level dialogů jak ve Star Wars prequelech. Taktéž bych chtěl zmínit i dialogové možnosti hl. postavy. Už ve vylepšené dvojce jsem si všiml, že možnosti se velice často skládají pouze ze tří možných odpovědí. První je buď střídmá nebo šlechetná, druhá buď humorná nebo “udělám to za prachy“, a třetí buď agresivní nebo zlounská. Což je téměř totožný model výběru, jako je v Dragon age 2 (jaký to “vynikající“ vzor si páni tvůrci zvolili...NOT)Když to srovnám s NEvylepšenou jedničkou, nebo, chraň bůh, s Planescape Tormentem, je to dost tragický.Mimo jiné má jedna velice podstatná postava z BG 2 cameo...nebo aspoň jsem si zprvu myslel, že to je cameo... Tou postavou je Irenicus. Samozřejmě trochu poupravený, aby nebylo okamžitě poznat, že je to on. Ve hře má naprosto parádní první scénu, kdy k vám zahalený předstoupí, začne hrát hudba velice podobné té creepy tajemné z jeho dungeonu na začátku dvojky a začne mluvit v hádankách (namluvil ho stejný dabér btw). Jako cameo by to bylo skvělý. Nicméně tvůrci se ho pokusili narvat do celistvosti příběhu a kouzlo postupně vyprchává. V průběhu hry se sem tam objeví, kecá vám o věcech, kterým “nerozumíte“ a pak zas zmizí. Plus opět se s ním vrací snové sekvence, kde opět povídá o vašem původu, vašich schopnostech a všeobecně o dost podobných věcech, jako v BG 2. Všechno je to hrozně moc vnucený a působí to blbě. Kdyby Irenicus byl pouze na zmíněném začátku a na konci, působilo by to daleko líp. Plus hlavní příběh je nesmírně předvídatelný. Stačilo pár scén po prologu a hned mi bylo jasné, jak to asi skončí. A nespletl jsem se.

A teď “TEN“ problém... na diskuzi zde a v mnoha dalších se řeší kontroverze ohledně herní scénáristky a jejímu SJW přístupu, který zde prezentuje. Osobně mi vůbec nevadí, když se někdo snaží promítnout sociální problém do určité hry. Jakožto pravdoláskař bych to i ocenil. Nicméně hra na vás těch problémů chrlí až moc. A to hlavně skrze parťáky. Například novačka Corwin a změněná Safana jsou jakousi feministickou vlnou proti sexismu (mimochodem tvrzení o tom, že BG byl sexistický je naprostý nesmysl, koukněte na Jaheiru, sakra!). Homosexualita, transgender issue, trochu je z toho cítit i uprchlická krize, to všechno je zde napatlané do takové kuličky, že to hru dělá až moc nezáživnou, nevěrohodnou a celkově neuspořádanou. V důsledku toho jsem vůbec neměl chuť přijmat nové parťáky, nakonec jsem zůstal v klasice Minsc, Dynaheir, Jaheira, Khalid, Viconia a byl jsem spokojený. Ne snad že bych byl proti těmto sociálním aspektům, boha jeho, žádný hovaďácký macho nejsem a mám i LGBT tričko, chci jen říct, milá scénáristko, že ti vznikne docela bordel, když do fantasy RPG hry budeš házet tolik SJ problémů. A taky i vznikl.

Jo.. a teď ještě k hlavnímu záporákovi. K tomu se prostě musím vyjádřit. Hlavní záporák hry, moji milí, je starý dobrý Belhifet z Icewind Dale. A to samozřejmě po událostech s ním spojených. Samotný boj s ním nebyl špatný, ale... nevím esli se mi úplně líbí dávat jako hl. záporáka někoho, kdo už hl. záporák byl v jiné IE hře. Tuze by se mi líbilo, kdyby místo Belhifeta byl Errtu z knižní série o Drizztu Do´Urdenovi. To by bylo překvápko! Navíc by to v příběhu zas až takový rozdíl nebyl. Oba mocní démoni, oba kdysi držitelé Magického crystalu... snad jen, že jeden je baatezu a druhý tanar´i, ale to je detail.

Těžko říct, jestli tento datadisk doporučit... takhle, pokud dokážete překousnout ty otřesné dialogy, přes příliš velkou nálož poukazování na sociální problémy, které se podepisují na příběhu a parťácích, a někdy poněkud otravné a nudné pasáže, dostanete celkem slušný, hezky vypadající a i zábavný přídavek, který se sice původním Baldurům nemůže rovnat ani omylem, ale nijak zvlášť velkou ostudu jim taky nedělá. A musím uznat, že propojení mezi jedničkou a dvojkou je tu zvládnuté celkem slušně. (Imoen se naučí kouzlit, Irenicovo první a poslední scéna) Hra tedy nakonec není tak špatná, jak můžete různě slyšet. Je zde mnoho aspektů, které jsou opravdu pěkné. Ale... víme...

Stalo se vám někdy při četbě nějaké knížky, že jste na okamžik nevědomky vypnuli a vůbec jste nevnímali, co jste si právě přečetli? Něco podobného se mi stalo během kecání s hl. Hrdinkou tohoto DLC. Myslel jsem, že chcípnu nudou. Tak strááášně utahanej rozhovor s inteligentním kusem šutru se jen tak nevidí. Raději bych si desetkrát za sebou povídal s ožralým Oghrenem a se Stenem v hluboké depresi než abych musel znovu project celý to nudný povídání o Shalenině minulosti a původu.

K jejímu získání navíc předchází naprosto nudná a nezajímavá lokace, která ze židle nezvedne vůbec nikoho. Nemluvě o tom, že celá tato pasáž je kratičká a trvá fakt chvilinku. Thaig v Hlubokých cestách to samý. Aspoň si tam ale slušně zabojujete.
Už celkově mít golema ve družině je nápad jak z nějakýho debilního anime. (Nic proti tomuto stylu.) Vůbec mezi ostatní parťáky nesedí. Když ji beru s sebou, připadám si, jako kdybych hrál za Fantastickou čtyřku, která černou dírou zabloudila do fantasy světa.

Musím ale uznat, že Shaleni interakce s ostatními členy party jsou celkem zábavný, taktéž se jí sem tam povede okomentovat určitou situaci s jistou dávkou inteligentního humoru. A ano, nepřátele drtí celkem slušně. Ale jinak mě její charakter opravdu vůbec nezaujal. Když už novýho parťáka, tak nějakého humanoida. Golemy vypněte v Praze.

Když jsem se doslechl, že Bioware chystají vydat epické fantasy RPG, které bude duchovním nástupcem Baldurs Gate série, připadal jsem si, jako kdyby Vánoce měly přijít o měsíc dřív. Když jsem si pak na youtube pustil úvodní theme hry, křičel jsem z plna hrdla, že tuhlu hru prostě musím mít! A taky jsem jí nakonec dostal.
Hra má asi tunu záporů, za který bych ji někdy i poslal do prdele, nicméně si to zároveň vynahrazuje jinými parádními aspekty, díky kterým jsem jí ledacos odpustil. Vytvořil jsem si elfího měšťáka s neskonale perfektním hlasem a při tvorbě charakteru jsem nostalgicky vzpomínal na Baldurs Gate. (Byť jsem ho tehdy hrál asi předevčírem).

Příběh je neskutečně slabej. Až dokonce primitivní. Zlá armáda. Sežeň spojence tady, tady a tady a poraž ji. Konec. Zavěrečné titulky, special thanks to EA for being dickheads. Nicméně je naprosto výtečně odvyprávěný. Nešetří dramatickými cut scénami, předává hráči efektní podívanou a sem tam přinese i husinu. Co se týče bitek, je jich hodně. Samotný soubojový systém není špatný, jen je v určitých ohledech poněkud utahaný. Chválím ale určité kvalitní boss fighty, za ty nejlepší považuji souboj s Broodmother (fuj), High Dragon v Útočišti (nejtěžší bitva celé hry!) a parádně dramatickej souboj s Démonem lenosti. Naopak naprostý zklamání je boj závěrečný. Hru jsem dohrál asi 6x, pokaždé jsem hlavního bosse dal na první pokus a ani jsem se u něho nikdy nijak zvlášť nezapotil. Ostudy! Když to chcete mít epic, tak ať ze mě trochu teče pot, sakra!

Lokace levelů jsou celkem uspokojivý, i když na některých místech je daná dějová linka tak strašně natahovaná, až jsem nad tím kroutil hlavou. To je případ takového Orzammaru. Tak jo, teď se k něčemu přiznám... V realitě jsem opravdu velice tolerantní člověk, nicméně tak nějak se stalo, že se ze mě ve fantasy světech stal rasista vůči trpaslíkům a obecně všemu, co je menší než normální člověk. Nikdy jsem za nic takového nehrál a nikdy nebudu. Hej, nesuďte mě, prostě to tak je. Jediná výjimka jsou světy Tolkiena a Zaklínače, tam trpaslíky mám rád. Proto jsem v Orzammaru vyloženě trpěl, nezajímala mě ta stupidní kultura těch zakrslíků, jen jsem chtěl souhlas krále s pomocí proti zplozencům a hajdy domů. Myslel jsem, že tam umřu nudou. Atmosféra určitých levelů je však mnohdy vynikající. Hluboké cesty a pouť za kovadlinou patří podle mého za úplný vrchol parádní atmosféry, jakému hra dosáhla. A samozřejmě dojde v závěru i na final speech, bez které by žádná epic hra nebyla pravá. Hudba od Inona Zura je správně velkolepá a výtečná, vůbec nechápu, co blbnul ve dvojce, kde ani zdaleka tak výtečná nebyla. (Asi to je tím faktem, že dvojka obecně není vůbec výtečná.)

Společníci jsou fajn. Podobně jako v NWN2 jsou zde takoví, které bude člověk milovat, nenávidět nebo mu budou ukradení. Nesnášel jsem Stena a toho malýho dementa Oghrena, jednu z nejpřeceňovanějších postav série. Wynne a Zevran mi byli ta nějak putna. Leliana mi přišla poněkud otravná tím svým pánbíčkařstvím, ale s ohledem na její assassinovskou minulost jí to vlastně činilo zajímavou a nutno říct, že jsem si jí oblíbil. Její pěvecká scéna byla krásná, ale v onom herním enginu tu působilo poněkud legračně. Alistair byl bezva! To, co je na něm skvělý je především ten fakt, že to není žádný vážný a hrdý paladin typu Keldorn, ale ňouma s milým smyslem pro humor, který srší sarkasmem a narážkami. Byl jsem s ním kámoš, s takovýmhle pakem přece musím. Ale absolutně nejlepší parťák, do kterého jsem se úplně zamiloval, je lišácká mrcha Morrigan. Její vzhled, povaha a charismatický hlas na mě měly takový dojem, že jsem zahul Lelianě a šel jsem do ní. No a po nějakým čase se z ní vyklubala jedna z mých nejoblíbenějších postav všech dob. Nedám na ni dopustit, je prostě fantastická, což může dosvědčit i ten fakt, že jsem jí furt tahal s sebou. Za naprosto úžasný nápad považuji tábor družiny. Noční klidná atmosféra, praskající ohně a Zurovo líbezná hudba tvoří naprosto senzační a fungující atmosféru, během které můžete kecat se svými parťáky a poznávat je. Mimo jiné mají mezi sebou úžasné interakce, jestli se mi něco na téhle hře hodně líbí, tak to jsou právě parťáci.

Jestli mě něco kurevsky sralo, jsou to nevyvážené skilly některých nepřátel. Nejhorší případ byli banditi lučištníci v Denerimu. Jeden takový má schopnost "tříštivý šíp", který všem členů party ubere čtvrtinu zdraví a na chvilku je omráčí. No a když je tam těch lučištníků takových 9... na zabití. Již zmíněný dost slabý příběh jsem už zmiňoval, ještě k tomu chci doplnit slabýho hl. Záporáka. Draci jsou fajn, ale záporák, který necekne ani slovo a příliš ve hře není, je většinou na houby. Ano, tady byl. Dále mi hodně vadily takzvané dary. Se Stenem jsem téměř vůbec nemluvil, ale když jsem mu dal tak 100 darů, byl jsem jeho největší a nejrespektovanější kámoš, který ehm... „se prokázal“ být skutečným válečníkem (Haha!) Plus s ohledem na schopnosti povolání a kouzel toho je furt strašně málo, když to porovnám s BG, tak je to téměř k smíchu.

I tak je ale Dragon age velice povedené RPG s parádní hratelností, dobrými společníky, jenž kypí epickou atmosférou, pro kterou já osobně mám hroznou slabost. Nový Baldurs Gate to rozhodně není, ale hraje se to skvěle, mimo jiné z toho je opravdu poznat, že to dělali Bioware. A to už je kvalita sama o sobě.

It´s a pirate´s life for me
Like an eagle I´m free
I can live by my own creed
With just a ship and open sea!

Hrálo mi to pokaždý v hlavě, když jsem hru zapnul. Byl jsem naladěnej optimismem a touhou loupit. A loupil jsem. Piráty miluju už odnepaměti a jelikož tahle hra měla jméno jakožto jedna z nejlepších pirátských her všech dob, musel jsem to ozkoušet. A nelhali.
Hra by ve své podstatě vůbec nemusela být jednou ze série AC. Téměř tak vůbec nepůsobí. Klidně by to mohla být samostatná pirátská hra, kde by žádné nadpřirozeno, což je věc, kterou na sérii AC fakt nesnáším, vůbec nemuselo být.
A teď rovnou k vrcholu hry... K nejúžasnější věci veškeré hratelnosti... námořní bitvy a plavení se po kubánských vodách. Už v prvních fázích hry jsem prozkoumal polovinu mapy, vylepšoval Jackdaw a zpíval společně s posádkou parádní sea shanties. A to nahlas. Bylo to neskonale osvěžující a povznášející pocit řídit kormidlo vstříc vzdáleným břehům a do toho nahlas pět a přes celej byt křičet Running down to Cuba!/ That´s a lie!/Bully in the alley... A pak ty bitky. Byl jsem v sedmém nebi. Assassins creed jsou obecně lehké hry. Souboje jsou vždy velice jednoduché, a to i když selže veškeré plížení. Zde je to však těžší. Vaše loď je velice zranitelná, musíte se naučit s ní správně manipulovat a ovládat ji. A když se to rychle nenaučíte, zhebnete. A to rychle. Proto mnoho námořních bitev byly nervy jak prase. Ale zároveň to byl taktéž vzrušující a nadupaný pocit, obzvlášť s úžasnou atmosférou doplněnou křikem zadáváním rozkazů a samozřejmě naprosto úžasnou hudbou. Jakmile začal hrát track The High seas během bitky na moři a následně Take what is ours! během nalodění, usmíval jsem se od ucha k uchu, po zádech mi běhala husina a měl jsem pocit, že právě hraju nejlepší díl z celé série. Všechno zde působí uvěřitelně. Strategická manipulace s lodí během tuhých bitev, slastný pocit odhodlání a oblíbenosti, když vás při příchodu ke kormidlu přivítá s křikem vaše posádka, která vám při nalodění pomáhá řezat španělské a pirátské prdele, je slyšet řež a kulky jak sviští vzduchem. Jako by to bylo real! A bitvy s legendárními loděmi... to nejsou lodě, to jsou velká nasraná zvířata! Tak rychle mi srdce nepumpovalo adrenalinem už dlouho. Vynikající! Námořní sekvence jsem si zde zamiloval. Takovouhle erekci při hraní jsem neměl už dlouho.

Hlavní hrdina Edward je sympaťák každým coulem. A to především tím, že je to prostě syčák. Musím říct, že z celé série jsem si ho zatím oblíbil nejvíce. Byl lepší než chladnej a prázdnej Altair, přehnaně dramatickej Ezio (kterého jsem měl ale jinak hodně rád a doposud byl mým favoritem) a nudnej Connor, kterej mi silně připomínal Jacoba ze Stmívání. Ta sympatie možná vychází především z toho, že na rozdíl od zmíněných tří, kteří svou roli a úlohu ve hře berou až moc vážně, je Edward takovej chaotickej neutrál. Kde ostatní berou assassinské crédo moc vážně, Edward z něho má prdel, kde se ostatní hrdinové šlechetně snaží zastavit mocichtivé templaře, Edward se z toho snaží vytěžit především prachy. A chlastá. No kdo by ho nemiloval! A hudba... říkal jsem už, že hudba je skvělá? Protože kurva je!

Je veliká škoda, že hl. příběh je celkem na prd. Byť se hra snaží zaujmout linkou s nalezením tajemné Observatoře, vůbec děj neuměla odvyprávět. Výsledek byla celkem nudná dějová linka bez pořádného záporáka, kde to zachraňovala především osobnost samotného Edwarda a někdy i Kidda. A na konci jsem čekal nějakou mega epic námořní bitvu. :( Plus sekvence v současnosti v Animu jsou naprosto zbytečné. Kdykoliv jsem se odpojil, říkal jsem si: ,,Nééé, ciweee. Nezájem! Já chci zpátky!" Jinak další chyby jsou klasicky assassinovské. Edward někdy neposlouchá, blbě skočí, včas se nezachytí, nebo se včas nepustí, což už tisíckrát vyústilo v jeho odhalení strážemi.

Black Flag je každopádně pro mě druhým nejlepším dílem série, jednu dobu jsem si myslel, že snad bude úplně nejlepší, ale kvůli příliš klasickém assassinování na souši a chabému příběhu zůstává AC 2 na topu. I tak jsem si ale parádně zapirátil, zachlastal a zazpíval. Byla to prostě taková osvěžující dovolená od vážnosti a komplikovanosti předchozích dílů. Pecka!
Tak co říct... Hey, lads! Finish this! Goodbye fare thee well! Goodbye fare thee well!

Musím říct, že moment, kdy z jedný ruky střílím do hlav nepřátelské kovboje a z druhé předčítám z bible úryvek z Matouše 7:2 (ne, to nevim z hlavy, našel jsem si to) a do toho mi hraje nadupaná hudba od jednoho ze skladatelů muziky k prvnímu zaklínači, je jeden z nejúžasnějších a nejneskutečnějších herních zážitků mého života. Poláci se chopili bičů, klobouků a pistolí, aby šli dobýt divoký západ. A kurwa, že se jim to povedlo!

Zprvu si lze všimnout, že hra vypadá naprosto nádherně. Prérijní prostředí je graficky zpracováno opravdu parádně, ale jestli jsem si ho někde obzvlášť užíval, tak to bylo při jízdě na koni. Jako bych tam sám byl. Další věc, která je senzační, je skvěle napsaný scénář. Dialogy a střídající se monology dvou hlavních postav na začátků misí mají hloubko, jsou chytré a v případě Raye hezky drsně mysticky poetické. Ale i ostatní postavy hezky mluvily. Dialogy tu jsou na špici. Holt Poláci vždycky uměli psát. Příběh je vcelku jednoduchý, ale pěkný, především je skvěle odvyprávěný, sled neustále dramatických událostí vás totiž neustále udrží ve střehu a bdělosti, o to víc si pak hru člověk vychutná. Co se týče dvou hlavních postav, nemůžu si stěžovat. Bill je sympaťák, kterého potkal tak trochu Geraltovský osud alá Zaklínač 2, horší je to akorát v tom, že zde po něm jde ostřílený starý pistolník, jenž ve jménu Jehovovo chce ztrestat plamenem nebeským jeho hříšnou duši. Když jsem Raye viděl na nějakém plakátu poprvé, nejdříve jsem se domníval, že to je hlavní záporák, jaké bylo moje milé překvapení když jsem zjistil, že je tomu přesně naopak. Charisma má až za hory. A při jeho mnohých monologů mi běhal mráz po zádech. Badass jak řemeno!
Abych pravdu řekl, stealth mise s Billym jsem si opravdu moc neužíval. Především protože se nerad lekám. Hra má totiž ve zvyku vás upozornit na odhalení nepřáteli velice náhlým hlasitým a nepříjemným tónem, díky kterému jsem už mnohrát vyskočil ze židle, proboural strop a pozdravil paní Matouškovou nad námi (aspoň jsem se s ní domluvil na střihání). Pokaždé pak přišlo opravdu velikánské uspokojení, když jsem poté do dané lokace dorazil s Rayem a náležitě to tam vystřílel. A ano, souboje s Rayem jsou vrcholem hry. Naprosto senzační přestřelky spojené s úžasnou hudbou Pawla Blaszczaka mi mnohrokrát nahnaly husinu. A husinu já rád! A to finále... inu, boží mlejny opravdu mlely.

Jestli něco hře vytknut, tak snad by mohlo být méně misí za Billyho a jeho stealth akce a místo toho přijít s něčím novým. Například mise u starého Tichého vody je naprosto úžasná, je proto veliká škoda, že něčeho takového zde nebylo víc. A úplné zakončení hry by teda taky mohlo být udělaný pořádněji, ty krátké líně odfláklé závěrečné ukázky mě vždycky štvou. A ano, mohlo to být delší. Tak ještě o pět misí.

Call of Juarez byla ale impozantní pecka, kterou si stopro ještě někdy zahraju. Především kvůli archandělovi Gabrielovi (Rayovi) a jeho všeobecné badassosti. Protože jestli si chcete někde s uspokojením, pýchou a úsměvem na rtech pořádně zastřílet, pošlete Poláky na divoký západ, oni vám to už zařídí.

Jo a jestli je nějaká mise, kterou bych rád vytáhl jako mou oblíbenou, pak je to honička za kočárem na koni. Jedna z nejlepších akčních sekvencí za poslední léta!

Znáte takový ten meme obrázek na kterým je Gandalf držící AK- 47 a je u něho napsáno: ,, When you give a fantasy RPG player some FPS game to play"? Tak nějak jsem se cítil během hraní téhle klasiky. Zjistil jsem, že při hraní těhle her si velice rád jen tak v duchu role-playuju, takže během veškerého mého progresu válečnými poli jsem si představoval, že tam opravdu jsem, tedy prožíval jsem to jak blázen. A je to fakt jízda. Díky opravdu uvěřitelné válečné vřavě, výkřiků, výbuchů, střelby atd. má hra perfektní atmosféru a onen válečnej feeling zvládla na jedničku. Různorodost prostředí je uspokojivá, hudba velice hezká a na příběh dlabu, já chci jen střílet hitleráky. A musím říct... byť z celého srdce nenávidím Sovětský svaz (dokonce ještě o chlup víc než nacistické Německo), tak musím přiznat, že bitva ve Stalingradu je největší vrchol hry.

Je škoda, že mí drazí soudruzi, udatní yankees a ani styloví englishes se neměli moc k tomu, aby taky něco zastřelili. On potom člověk se cítí, že je na celou tu válku sám, když spojenci umí jen křičet, běhat a střílet jak stormtrooper. Jo, a AI nepřátel taky nic moc.

Ale i tak se to senzačně hrálo. Pokusil jsem se to hrát na nejvyšší obtížnost, abych ten válečnej feeling měl co největší, ale dostával jsem tak strašně na prdel, že jsem si to přeci jen musel snížit. Díky bohu, že jsem nezažil vojnu. Jak bych dopadl. Plus by mě jako máničku ostříhali do hola, to bych nedal...

Sorry, Leo, Oscar zabaven. Lara dostala víc na prdel než ty. A to ani nemusela vstát z mrtvých. Stejně jako bondovky s Craigem se i nový Tomb Raider vymaňuje ze stereotypní nadsázky a lehkovážnosti, a přináší o něco realističtější a dospělejší náladu. Ale ne úplně, Lara se opět z prekérních situací dostává neuvěřitelnými kousky, plus hlavní dějová linie se opět nevyhne nadpřirozenosti. Ale ono to je asi dobře, to už prostě k tomu TR patří.

Totálně mě nadchly cut-scény, které se tomu filmu podobají více jako nikdy dřív. Ději tomu dodávalo na dramatičnosti, napětí a všeobecnému cool looku. Lara je krásná. Nebudu říkat sexy, je prostě krásná. Jelikož se jedná o prequel, kde Lara teprve se svým dobrodružstvím začíná, je samozřejmě jasné, že se do své budoucí vypracované postavy musí teprve dostat. Své klasické přírodní pětky vyměnila za standardní pěkná prsa brzké dvacátnice, ale vlasy má furt stejně hebké. A ta špína sekne. Co se týče samotného herního světa, tak je velice hezký. Velice jsem si užíval skryté hrobky a jejich jump hádanky, které stály před samotným pokladem. Jediné co mě na tom mrzí je snad to, že jich nebylo víc. Samotný herní příběh je klasicky Tomb Raiderovský. Byť se mi jeho propojení s japonskou starověkou kulturou velice líbilo, grády má pouze na začátku a na konci. Prostředek je takový... meh. Na druhou stranu si to Lara nahrazuje překonáváním překážek, skákáním, lezením, šplháním a mnohdy i krutým padáním. Ta holka má hroznou sílu vůle, já bych nepřežil ani prvních deset minut hry! Překvapil jsem sám sebe, když jsem při brutálních death scénkách obracel hlavu pryč od obrazovky. Asi holt opravdu jsem citlivá duše.
Na souboje jsem v předchozích dílech nadával furt, tady je to však jeden z největších plusů hry. Byly parádní. I když mnohdy nebyly kdo ví jak těžké (párkrát mi ale fakt příjemně zatopily), stejně jsem si každý pořádně užíval. Především AI nepřátel je skvělá. Ani tolik ne v pohybech, ale v jejich určitých reakcích. She´s reloading, get her! / Brother, no!/ Holy shit fuck, she´s here! A když je zapálim, ten řev je tak uspokojivý....ách. Bitky se tu opravdu vyvedly, obzvlášť v poslední části hry jsem doslova slintal blahem, využíval jsem veškerý svůj arzenál, opravdu takhle krásně jsem si nezastřílel už dlouho.

Co se záporů týče, tak mi přišla škoda, že hra pořádně nelákala hráče na sbírání collectibles. Bylo mi tak nějak jedno, že jsem v dané oblasti nenašel všechny věci na posbírání, vůbec se mi hlavně nechtělo prohledávat každý kout a šmejdit po něčem zajímavém. Jedinou výjimkou byly hrobky a občas deníky. Příběh taky přestane mít grády někdy po začátku hry, rozjede se až na samotném konci. A taky mě mrzelo, že tu příliš těch prolejzačských a hádankových částí moc nebylo. Souboje jsem tu miloval, ale přesto bych některé vyměnil za pár akrobatických puzzlů. Škoda.

Jinak byl Tomb Raider parádní. Krásně se to hrálo, užíval jsem si to a Lara je pořád neskonale statečná a drsná. Být jedním z ze solari, mazal bych jí s křikem pryč z cesty. A hlavně dává světu jasnou zprávu - Série Tomb Raider žije. A jen tak neumře, to jako fakt!
(Tak, a tím končím s TB. Můj notebook snese hry maximálně do roku 2013, a pár výjimek z r. 2014, dál ale fakt ne. Takže na aktuální pokračování si nějakou dobu počkám. Chjo... )

Lara se nám začíná špinit. Doslova. Cool? Ano. Sexy? Eh... no jako asi jo. Ale ach holka, kdybys jen věděla, co se bude dít tvému budoucímu alternativnímu já. Oproti tomu jsi stále čistá jako nevinnost Jindry Hojera!

Po první hodině hraní, respektive po Nilfheimu a bitce na Amandině lodi, jsem křičel: ,, Ty vole, jo! Tohle bude nejlepší díl z celé trilogie!" Atmosféra zase vynikající, Lara je tady opravdu kus (ach, to bylo natáčení kamery ke zdi) a ta hudba! Neměl jsem dohranou ani první čtvrtinu a už jsem stahoval celej soundtrack. Plus věc, kterou jsem velice ocenil, byla návrat ukecanosti. Sice se to úplně nevrátilo do toho mého oblíbeného feelingu v Legends, ale aspoň to nebylo tak mrtvý, jako v Anniversary. Navíc návrat starých známých a jejich zapojení do příběhu mě vždycky těší. Prostředí a grafika jsou nádherné. Thajsko a Mexiko považuju za vrcholy celé hry. Thajsko díky svým fantastickým zelenavým exteriérům a Mexiko naopak díky svém temnému, pavouky protkanému interiéru, kde jsem doslova hltal sliny touhou, co asi mě čeká dál. Lara se nám i trochu jinak pohybuje a skáče, rozhodně ale ne hůř. Akrobatické kousky si stále drží opravdu velice dobrou úroveň a já si každé skákání, lezení či houpání se na laně velice užíval. Slečna Croft si holt udržuje kondičku. Navíc je ve hře spousta opravdu dobrých nápadů. Furt si vybavuju, jak jsem svištěl na těch obřích kladivech. Whoo...

I když jsem si zprvu myslel, že tohle bude nejlepší díl z nové trilogie, nakonec se stal pravý opak. Proč? Inu, klasickými chybami byly opět nezáživné souboje, špatné (občas zabijácké) úhly kamery a občas Lařina nespolupráce. Tenhle díl však přidává další hrubky. Cut scenky se mi tolik nelíbily, přišly mi odfláklé a mdlé. Navíc příliš krátké a někdy hloupé. Obzvlášť jsem se musel smát, když Lara natáčela s kamerkou a všeznale přeříkávala všechna ta "óóó" historická chytrácká fakta, a pak rozkope 5 starožitných vzácných váz opodál, esli tam náhodou není nějaká ta kostka na dračák. A pak je tu samotné zakončení... Finální..ehm... "souboj" je naprosto katastrofální. Hraje vám sice do toho epic hudba, ale je to celý hrozně nezáživný. Místo toho, aby si hra vzala příklad z předchozích dílů, kdy to prostě hl. hrdina a hl. záporák do sebe metali hlava nehlava, je to tady založený na tom, aby se Lara dostala sem, sem a sem, pak to teprv skončí. Je tam too much shit najednou. JE to hrozně nepřehledný! Člověk neví kam jít! Pak padá! Pak se vzteká! Jako kurva já! Plus Hl. záporák po vás evidentně metá firebally jen když se mu to zlíbí. A celkové zakončení... (sigh) Zklamání jak prase...

Jako taky se mi to hodně líbilo, původně jsem chtěl dát Underworldu 80%, aby se přidal ke svým kolegům v "zeleném" hodnocení. Ale egh! ... ten finální souboj ... a celkový závěr hry a trilogie ... Nemohl jsem jinak, nakonec jsem hru za mě šoupl do toho "žlutýho" hodnocení. A je to škoda, hra si vedla fakt skvěle. Ale pokud vyškrtnu tu poslední část, měl jsem opravdu hodně srandy. Navíc Lařiny kozy jsou tady opravdu k nakousnutí. Na zadek kašlu, vždycky kozy. Vždycky jen a pouze kozy. Pouze kozy.

(Jo... a co sakra dělají ti hnusní thajští skákaví pavouci v Londýně!?)

A výstřih je fuč :( Nu což, tak přece Lara začínala, nemůžu jí to dávat za zlé. Anniversary je asi nejlepším dílem z oné "novější" trilogie, což je docela vtipně smutný, protože se jedná o remake prvního dílu. Ten jsem nehrál, ale jak jsem tak koukal na jednotlivé gameplaye na youtubku, jedná se o opravdu věrohodné převedení prvního TB do modernější podoby. Lokace si jsou velice podobné, ne-li úplně stejné, i přesto to ale vypadá, že jsou natolik dobře uzpůsobený, že si je užijou i hráči, kteří prvního TB hráli. Trochu mě zamrzelo, že hra už nemá ten filmovej a ukecanej feeling, jaký mělo Legends, z čehož i vzešlo to, že samotný příběh a jeho odvyprávění taky úplně nevyznělo. Ale chápal jsem to. A to právě z toho důvodu, že je to prostě re-make. Kde však není pořádný příběh a jeho odvyprávění, tam je opravdu mistrovská atmosféra. V celé hře jsou tři (a půl) velká tajemná místa, která jsou tou atmoškou nadupaný jak kráva. Jakožto student historie jsem se o inckém útočišti Vilcabamba učil, tudíž pro mě bylo docela vzrušující, že jsem jsem vstoupil do jeho útrob, prodíral se křovinami, zápasil s raptory a s motherfucking tyranosaurem. Btw, bossovské pranice jsou velice fajn. Není to jenom bezduché střílení, člověk se u toho taky musí správně pohybovat a přemýšlet. (Ok, přiznávám, u kentaurů jsem použil návod, nemohl jsem jinak) Dále jakožto milovníkovi řecké mytologie se mi extrémně líbilo Řecko a jeho jednotlivé komory, které byly zasvěcené určitým bohům a významným osobnostem. Hádanky a pasti tam byly fakt hezky promyšlené, slintal jsem blahem. A konečně v Egyptě jsem se málem posral strachy, neboť z tajemného mumlání zatracených mi fakt vstávaly vlasy na hlavě... což bylo super!

Akrobatické části se mi líbily více než v Legends, byly vynalézavější, zábavnější a hlavně těžší. Taktéž tomu dopomáhal ten fakt, že na rozdíl od Legends, byly některé lokace opravdu hodně velké, člověk musel chvilkami hledat a zkoumat, co kde má udělat. Souboje jsou furt stejně nezáživný, i když je to o něco lepší, protože nepřátelé jsou hodně různorodí a slow motion insta killy jsem si taky užíval. Plus závěrečný boss fight je z celé trilogie nejlepší.

Anniversary bylo fajn. Byť mi fakt hóoodně chyběly ty dialogy a dramatické ukázky z dílu předešlého, díky té atmosféře jsem i přesto byl spokojený. Anniversary totiž jinak téměř vše dělá lépe, než zbylé dva díly v trilogii. Skákání, souboje, hádanky,... ne nedělá vlastně! To triko jí mohli aspoň krapet natrhnout. To jim neodpustim!

Ukecanej a filmově pojatej Tomb Raider? I am in! Celá hra mi hrozně připomíná takové ty béčkový akčně dobrodružný filmy, který se točily krátce po začátku dnešního století. To znamená naprosto otřesné a klišeoidní hlášky hl. hrdiny, absurdní situace s přehnanými cool efekty a asi miliarda ex machin. A světe div, hrozně mě to bavilo!

Předešlé díly jsem nehrál, maximálně jsem tak kdysi párkrát koukal na tátu, jak hraje trojku, takže v podstatě byl tohle můj první odehraný TR. Lara s anglickým šarmem a elegancí překonává veškeré překážky téměř bez jakýchkoliv obtíží. Občas jí to podklouzne, ale včas se zas zachytne. Je prostě šikovná... a ano sexy je taky. Ani nevím kolikrát jsem se s ní přiblížil čelem ke zdi, abych mohl kameru natočit tak, abych si jí mohl prohlížet. Často jsem to dělal v Japonsku. Kdo hrál, pochopí proč.Nic jinýho jsem nedělal, vy prasáci! Akrobatické kousky byly pro mě samozřejmě nejlepší částí hry, když to člověk navíc umí rychle, připadá si jako největší mistr a talent, ne, srát na skromnost, jsem prostě jednička. Taktéž jsem si užíval atmosféru prastarých míst, které Lara zdolala. Jelikož jsou jednotlivé mise vcelku krátké, Lara jich navštíví hodně. Tajemné Peru se mi velice líbilo, to především díky úžasné motorkářské honičce, při kterých Zip vždycky dostával erekci. Taktéž strašidelná Anglie byla vynikající Kdo by si byl pomyslel, že pod lidnatým Londýnem se ukrývají takové potvory! Velice se mi i líbilo, že hra není tichá. Zip a Alistair byli fajn společníci, kteří hru oživovali, a dávali hře opravdu ten filmovej feeling. I když možná namakanej geek Alistair mi přišel vcelku zbytečnej, Zip by bohatě stačil. Taktéž příběh se mi celkem líbil, propojení Artušovské legendy s ostatními kulturami byl fajn nápad, záporáci tu však byli fakt tak stereotypní, že jsem se tomu musel smát. A samozřejmě musím zmínit hudbu. Bez ní by ona atmosféra jednotlivých míst byla pouze poloviční. Mám stažený tracky během obou motorkářských pasáží, ty jely!

Co se mi nelíbilo byli samozřejmě souboje. Fakt mě nebavilo furt držet levý tlačítko myši, ťukat na šipky a občas zmáčknout mezerník. Navíc se nepřátelé chovali jak dementi. To museli fakt být žoldáci tak za 19 korun. A samozřejmě úhel kamery taky často zlobil. Stejně jako v Prince of Persia se někdy blbě natočila a já skočil úplně někam jinam. A byť mi krátkost levelů nevadila, byly často až směšně snadné. Paradoxně se velice rád na nějakém místě zaseknu, tady se mi to stalo pouze jednou.

Byť Legends není z nové trilogie nelepší díl, musím říct, že ho mám asi nejradši. Asi právě tou svou ukecaností, cool efekty a filmovostí, což jsou věci, pro které mám prostě slabost. A na Laru se prostě hezky kouká. I když pro mě navěky věků zůstane herní crush a láska mého života April Ryan z The Longest journey, stejně je to hrozně cool ženská.

Viděl jsem, co jsem viděl. Dívka vytáhla meč!

Sám si už ani pořádně nepamatuju, jestli jsem to vůbec dohrál. Každopádně jestli je pro mě něco matkou všech adventur, je to tohle parádní dobrodružství mladého sympatického maníka, který musí porazit zlovolného pra předka Pennywiseho. Obecně vzato, zasazení adventur do fantasy světa je krásný koncept, který je bohužel docela opomíjený. A přitom to tu tak krásně funguje! Nejedná se o žádné mega epické dobrodružství, je to velice skromný pohádkový příběh, kde to srší nápady, atmosférou a taky fóry. Hádanky byly někdy docela těžké, což je dobře! Jestli má mít každý žánr her nějakou určitou výzvu, pak u adventur to jsou těžké hádanky, to dá rozum! Každopádně hra vás při jejím splnění odmění krásnou grafickou podívanou a posunutí v příběhu dál. Nejstrašlivější část z celé hry byly však jeskyně. To byl masakr. Dodnes je považuji za jedny z nejdrsnějších dungeonů v herní historii. Jsem většinou línej si dělat mapky, tady jsem ale prostě neměl jinou možnost.

Hrozně mi ten koncept šáška v lesích připomíná tu pohádku Rumplcimprcampr. Znáte ji, ne? Jak tam Bohdalová hrála tu přechytralou královnu. A z nějakého důvodu i Miyazakiho tvorbu, ani nevím pořádně čím. Každopádně Kyrandie je velice milá, zábavná a opravdu kouzelná adventura, která mi jako první ukázala nádheru inťošských her tohoto žánru. Je to i hra, kterou miluje také moje máma, ono to je vždycky strašně fajn, když si rodič zalíbí nějakou hru. Ty jeskyně vyřešila ona, já byl holt moc hloupý :(

Adios, amigo. Buy yourself a one way ticket to hell.

Aneb kterak si divoký západ dal do kapsy druhou světovou. Desperados je téměř ve všech ohledech lepší hrou než Commandos. A to Commandos považuju za taktéž skvělé hry. Že vykrádačka? Áááále! Tak co? Když je to udělaný parádně, jakože to fakt parádní je, tak na to sere pes. Hra zaujme velice pěknou barevnou grafikou a krásnými mapami, které si vždycky na začátku mise rád projíždím. Většinou u toho i sténám při pomyšlení, jak mám, sakra, projít přes tuhle tlupu nepřátel atd. Hra je navíc celkem těžká. Pokud samozřejmě nešvindlujete, nestojíte za rohem a vystřely nelákáte všechny nepřátele k sobě, abyste je mohli z poza toho rohu postřílet, to by přeci bylo až moc lehký. Mnohem těžší než Commandos. Nepřátel je hodně, jsou rychlejší, vynalézavější a někteří se nenechají jen tak nachytat. Navíc stačí jedna dobrá rána a máte po postavě. A jsou taky strašně vtipný! Z těch jejich hlášek jsem několikrát vyprskl smíchy. Párkrát ten smích taky zabránil mému naštvání se, když jsem byl náhodou odhalen a následně zastřelen. Nepřátelé se fakt povedli. Příběh je fajn. Samozřejmě na něj není kladen až takový důraz, ale pro tento typ hry bohatě stačil. Hlavně na ty ukázky se hrozně hezky koukalo.
A hlavně - hlavní hrdinové jsou senzační. John Cooper je ten nejklišeodnější kovboj v herním vesmíru, ale charisma, styl, nůž a hlavně hodinky má, takže jsem si ho oblíbil. Není však sám, je tu i Sam. Veselý odborník na dynamity a rychlonožka, následně skvělej doktor s otrávenými lahvičkami, svůdná Kate, hromotluk Sanchez (můj oblíbený) a malá asijská holčina s nejstrašlivější a nejmocnější zbraní ze hry - její foukačkou. Každý má svůj vlastní charakter, povídaj si, mektaj vtipy, urážky atd., což je dobře, protože hráč si jak tak víc oblíbí a zapamatuje. Hudba je senzační. Vždy dokáže nahodit tu správnou atmosféru, navíc se vždy změní podle toho, nakolik si vás jsou nepřátelé vědomi. Když něco podezřívají, je klidně dramatická, a když vás konečně odhalí, změní se na opravdu neklidně dramatickou.

Kvalita levlů však začne ke konci trochu upadat. Je to furt zábava jak prase, ale člověk si vzpomene, že přeci jenom už bývaly levely, které na tom byly s kvalitou mnohem lépe. Třeba poslední tři už mě moc nebavily. Plus přijde mi trochu odfláklý konec. Nemám problém se závěrečnou misí, myslím úplné zakončení. Na konce jsem hrozný hnidopich, pokud nejsou udělaný pořádně, jsem pak nasranej. Deperados je však stealth klenot. A doporučuju každýmu fandovi Commandos, aby tohle ozkoušel. Nebude litovat, caramba!

Blonďatý hrdiny jsem jako malý nikdy neměl rád. Ve filmech i ve hrách. S výjimkou některých Lannisterů a Legolase. Nicméně Rayman byl zároveň jeden z těch prvních 3D hrdinů, s kterým jsem měl tu čest se střetnout. Nu a zamiloval jsem si ho. Hra je mířena především pro nejmladší skupinu hráčů, nicméně dospěláckých aspektů tam najdeme habaděj. Třeba to temný intro, při kterém se nám zjeví rozbouřená noční krajina, začne se objevovat expoziční text o ději a do toho nám hraje dramatická hudba. Supr! Mnohem lepší než kdyby to začínalo stylem: ,,Helloooo! My name is Rayman! And we´re gonna have some fun together! Hahahaha, yaaaay!" To fakt ne. On vlastně celkově je tenhle Rayman takovej vážnej. Byť je zde hafo kladných postav, které vnášejí do hry určitou dávku humoru, stejně se nemůžu ubránit pocitu, že hře se přeci jenom víc líbí onen temnější nádech. Což je fajn. Příběh je jednoďuchoučkej, hratelnost perfektní. Herní levely zas až tak rozmanité bohužel nejsou, zelené je tu habaděj – lesy, tráva,… Vyblitý hnědý je taky hodně – bažiny, bažiny, BAŽINY!! A ruiny se mi pletly dohromady. Plus často kamera zlobila. Ta svině se někdy jakoby naschvál tak dementně otočila, že když jsem se po chvilce zorientoval, viděl jsem jenom světélkující esenci mrtvého Raymana, kterej spadl do močálu. Ale hrome! Atmosféru to sakra má. Například level Cave of Bad dreams je vyloženě lahůdka. Zlý sny jsem z něho sice opravdu neměl, ale několikrát mi tam přeběhl mráz po zádech. A napomáhá tomu i skvělá hudba, umí být tajemná, optimistická a velkolepá, což já preferuju jak blázen.

Rayman je taktéž jedna z mála her, která byla pro mě v dětství tuze těžká, ale v dospělosti si jí dávám raz dva. Většinou je to naopak. (Třeba Captaina Clawa jsem jako malej dával levou zadní, dnes už to fakt nedávám.) Ale třeba takovej závěrečnej souboj mi dává zabrat eště dodnes. Ach, ta frustrace! Slně doporučuju hrát s pokusem o sesbírání všech žlutých lumíků v každém levelu, hru to dělá o něco víc těžší. Inu, byly to nádherné časy… (zasněně s úsměvem hledí k obloze) Ramyna jsem si jaký malý velice oblíbil, následný třetí díl ho poté vznesl do úplných nebes. Měl jsem dokonce jednou i erotický sen o čarodějce Ly. Jsem divnej, že mi přijde sexy?