Leviathan je pro mě rozhodně nejlepší DLC z trojky. (Citadelu jsem nehrál a ani nebudu, byť bych velice moc chtěl) Především se ale jedná o DLC, jehož obsah je pekelně zásadní pro hlavní dějovou linii původní hry, přeci jenom dozvědět se podrobněji o původu a účelu vašich hlavních protivníků je vcelku klíčové. Přídavek se může chlubit velice slušnou atmosférou, dobrou hudbou a i vcelku chytře napsanými dialogy. Například prohledávání laboratoře na Citadele je jak něco z Aktů X, kterak Mulder Shepard a Scullyová EDI si vzájemně doplňují informace a nacházejí víc a víc vodítek.
Souboje jsou tu velice slušné, především na plošině vědecké stanice, kde mě chytře flankovali Maradueři, nebo zaháněly do kouta vždy hrozivé Banshee (dodnes z nich mám bobky). Fighty vám celkově zpříjemní pěkná rozmanitost prostředí. Například marsová obloha posetá stovkami Harvestrů (hrozný potvory, ciwe) či rozbouřené moře, jehož hlubiny ukrývají prastaré a mocné tajemství. Velice mě těšily i reakce vašich parťáků na průběh příběhu, aspekt, ve kterém dvojka celkem zaostávala. A samotný závěr je majestátní. Byť jsem na samotného pana L. měl mnohem více otázek, přesto jsem se na konci cítil o něco více informačně obohacen.

Přesto jsem ale čekal, že DLC přinese krapet víc novinek, což se bohužel nestalo. A jak už zmínili zdejší kolegové, je pravda, že DLC je dost takové "stand alone", tedy že v podstatě nijak zvlášť neovlivní dění původní hry, což je opravdu velká škoda. Jinak mě ale Leviathan velice bavil, bez něho si navíc tu trojku už ani nedokážu představit.

Proč mi sakra hra nabízí nechat si převést tu husk hlavu do mé kajuty?? Kdo by to vůbec chtěl? Aby mě to potom permanentně sledovalo... brrr. Přepošlete to dolů Javikovi, aby to vyhodil z přetlakové komory, to mu udělá radost.

Tali: ,,So... you're a real, living Prothean?"
Javik: ,,As opposed to a fake, dead one?"

I přes ten krátký čas, který Javik v ME universu strávil, tak musím říct, že je to nejvtipnější postava z celé trilogie. Opravdu žádná postava mě nepřinutila tolikrát vyprsknout smíchy a poplivat si monitor, jako právě tenhle emzák s nigerijským přízvukem. Jeho pesimistický sarkasmus a pohrdavá upřímnost skvěle obohacují jeho jinak vcelku vážný a drsný charakter. A i v boji rozhodně není k zahození, s tou jeho plazmovou puškou se umí ohánět dost dobře. A to jsem čekal, že to s ním dopadne stejně jak s Kasumii, tedy že mi bude sympatický, ale nijak zvlášť mi na něm záležet nebude. Cha! Jaký to omyl!

Liara: ,,I've written over a dozen studies on your species. I've published in several journals..."
Javik: ,,Amusing. Asari have finally mastered writing."

Těch 65% ale zaplňuje především Javikovo kouzlo charakteru a jeho užitečnost v boji, co se týče dalšího obsahu DLCčka, tak je to celkem bída. Návrat na Eden Prime byl samo sebou celkem nostalgický, ale to nezajímavý prostředí a vcelku průměrné až podprůměrné fighty se Cerberem byly velkým mínusem. Líbily se mi ale flashbacky do předchozího cyklu v době, kdy Protheané byli už prakticky poraženi, už především protože vám hra také trochu nastíní, jak vlastně ta genocida v té minulosti probíhala.
Javik je výborná postava a plně spolehlivý člen posádky Normandie... a ty jeho kecy bych klidně mohl poslouchat celý den...

Javik: ,,Your "Joker" pilot insists I call myself "Prothy the Prothean." I insisted he allow me to throw him out the airlock."

(No nemiluj ho!)

Poslední dvojkový přídavek by se měl hrát jako poslední. (Jaká to inteligentní a geniální věta.) Nicméně je to tak.
Vcelku slušná atmosféra a příběh točící se kolem reaperského artefaktu a nadcházející invaze hráče sice zaujme, ale možná bude mít nekalý pocit, že je trochu uspěchaný. Nebýt těch skvělých soubojů a několik cool momentů, jednalo by se o DLC "bez duše", což si série Mass Effect fakt nemůže dovolit. Posledních deset minut hraní bylo ale správně nadupaných, taktéž konec v podobě spekulace, zda ten čin v rámci "většího dobra" byl opravdu nutný, byl fajn. A taky tu konečně uvidíme naživo toho dědu Hacketta

Souboje jsou zde vynikající. Zejména protože Shepard zde pojede převážně sólo, takže hráč se možná bude muset mnohem více spoléhat na Shepardovo schopnosti, než jak býval zvyklý. Zejména mi přijde úžasná "stand your ground" část, kde Shepard musí zdolávat jednu vlnu za druhou, dokud nepadne. DLC jsem hrál 2x a zatím se mi ještě nepovedlo vydržet až do konce, byl jsem příliš líný si to nahrát. Ale v budoucnu hodlám celou trilogii dohrát na nejvyšší obtížnost, s čímž souvisí i konečné zdolání této části, takže se hodlám dost majestátně vykoupit!
Silně doporučuju hrát až po skončení hlavní dějové linky. Za prvé to příběhově dává větší logiku, vzhledem ke Colektorům a posledních několik sekund finální ukázky původní hry, a za druhé mi přijde daleko hustější, když Shepard mluví s pravou podobou Harbringera a ne s jeho colektorskou skořápkou. Pokec s Harbringerem je navíc jeden z nejmajestátnějších částí celé trilogie, konečně spolu prohodí pár slov budoucí nejslavnější lidský hrdina všech dob a největší a nejstarší z Reaperů. Proto si toho pana H. dosyta užijte, ve trojce už necekne ani slovo.

Docela slušný přídavek, ale rozhodně bych ho nepočítal k nejlepším, Shadow Broker, Kasumi a Overlord rozhodně lepší.

Přídavek s Kasumi je takovým vesmírným Mission Impossible, kde Ethan Hunt (Shepard) se musí za pomoci půvabné a schopné Maggie Q (Která by tu Kasumi ale OPRAVDU mohla hrát!), dostat na téměř neproniknutelná místa, k tomu má k dispozici samozřejmě arzenál plný nejbizarnějších vymožeností, jenž mu s tím pomohou. A jak tomu tak bývá, jakmile půjde do tuhého, vytáhnou se bouchačky a vyřeší se to postaru.

,,Aha!"
,,Found a sample?"
,,No, a credit chit."

První část DLC je pecková, Shepard dostane parádní nový oblek, který mu z nějakýho důvodu zůstane až do konce hry (nestěžuju si), a vydá se na párty zlého businessmana, přičemž do ucha mu našeptává tajemná a sympatická podoba sci-fi zlodějky, radíc mu s dalším postupem. Prostředí a hratelnost vynikající, taktéž mě pobavila i velice originální sbírka kuriozit, jako například Easter egg na Dragon age či hlava té mega zelené francouzsky. Ve druhé části se pak už jen průměrně bojuje, nicméně musím pochválit závěrečnou přestřelku, která na vyšších obtížnostech může dát docela zabrat. Plus vím, že se už trapně opakuji, ale opět zde udělal své můj 920- Cain, holt na nukleární "pauá" jsou krátký i ve 22. století.
Je obrovská škoda, že Kasumi nemá pořádné zanimované dialogy, v rámci toho s ní Shepard nemluví téměř vůbec. Což zapříčinilo onen fail, že mi nemohla pořádně přirůst k srdci. Sympatická mi je. Ale takhle na tý Normandii působí jako někdo, s kým si třeba v reálu ve společnosti nemáte co říct, ale ze slušnosti se mu věnujete. V důsledku toho jsem jí s sebou na mise pak moc nebral, což není dobrý. Hudba vynikající. Skvěle pasovala ke jejímu charakteru.

DLC je to jinak ale povedené, ze dvojky rozhodně jedno z nejlepších.

Nebýt toho naprosto vynikajícího Hammerheadu, jednalo by se o opravdu dost slabé DLCčko. Nejsem zvyklý psát krátké komentáře, jsem z nich z nějakého důvodu nervózní, ale opravdu ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadají mě žádné zajímavější poznatky, co bych k tomu naspal. Snad jen, že design úrovní je vcelku fajn, občas i docela slušná atmosféra, nicméně nějaká důkladnější dějová linka je ta tam. Ten Hammerhead je ale fakt skvělej. Vydává fajn zvuky, dobře ovladatelnej atd. Nicméně stejně jako Zoltana i mě více bavili ty jízdy v mnohem lepším Overlordovi.

Celkově je to DLC vlastně takové nijaké. Při opětovném rozehrání původní hry už ho asi vynechám.

Strašidelné DLCčko Overlord se může pyšnit jednou z nejlepších atmosfér ze všech dvojkových přídavků. Velký podíl na tom má fantastická skličující a znepokojivá hudba od výborného Christophera Lennertze, jenž dává hráčovi jasně najevo, že na oné cerberovské stanici se stalo něco opravdu strašlivého. Přidejte k tomu ještě jako hl. záporáka posedlou virtuální inteligenci, která má ve zvyku na vás rozhněvaně zařvat tak prudce, že během hrání nejedenou vyskočíte z křesla, a máte o zábavu postaráno. Jo a musím říct, že když jsem během prvního hraní v jednom z jejích výkřiků rozeznal větu: ,,Make it stop!", úplně mě zamrazilo v zádech.

Souboje jsou zde mířené jen a pouze proti syntetickým nepřátelům, nejsou nijak zvlášť nudné, ale zároveň ničím moc nepřekvapí, je to takovej silnej průměr. Já jsem byl ale v jednom ohni, poněvadž u každého konfliktu hrál takskvělý bojový track , o kterém mi při prvním poslechu bylo okamžitě jasné, že poputuje do mého OSTového výběru. A bylo tomu tak. Naprosto vynikající je taktéž vozítko Hammerhead, se kterým jsem blbnul jak divej, tak spanile plynulou a příjemnou jízdu jsem už dlouho nezažil. Jen vydrží pěkný hovno, proklínám váš, posedlé turrety! ... a lávo jedna pitomá!

Overlord je povedené DLC s pěkným děsivým příběhem a ještě lepší atmosférou. Když bych ale na něj kouknul objektivním okem: Škoda těch silně průměrných soubojů, ještě to mohlo být víc okořeněný. Každopádně v herním závěru opět udělal své můj 920-Cain, díky němu jsem měl finální fight doslova během minuty hotový. Já na ty atomovky prostě nedám dopustit.

Egh... tohlecto znuvu teda fakt už ne. Nikdy.

Nostalgie? Staré dobré vzpomínky? Skrze ten image sliding, který ve hrách považuju za naprostý vrchol lenosti? Ani náhodou. Člověk by i čekal, že když Shepard dorazí na místo, které je pro něj osobně tak důležité, bude celý přídavek trochu víc rozvedený.
Hlavní náplní DLCčka, pokud nepočítáme ten "pokus" o nostalgické vzpomínky, je sbírání psích známek vaší bývalé posádky. To je jízda, co? Z toho to vzrušení z hratelnosti přímo pulzuje.
Nejenže sem byl vcelku nasraný, že se mi nedaří najít všechny známky, taktéž jsem se propadal do nepříjemné melancholické nálady, to především díky té donekonečna hrající creepy depresivní hudbě, která hraje i na Colektorské lodi. Asi po 15 minutách jsem ji vypnul. Nikdy předtím mi ticho nepřišlo tak slastné.

Vcelku slušná atmosféra, nález Maka a Presleyho deník jsou snad jediný zachraňující faktory, příště se tomuhle DLC ale zdaleka vyhnu. A jestli mě za to bude Presley ze záhrobí proklínat, too bad. Chápu ten pokus o nostalgii, na mě to ale vůbec nepůsobilo.
A ten banánovej pomník je hnusnej. Sorry.

Nejlepší DLC nejen z celé dvojky, ale podle mého názoru i z celé trilogie. Jakby ne, dyť budem na krásném barevném Illiu, kde je o zábavu postaráno, navíc nám bude dělat sidekicka stará dobrá parťáčka (případně milenka), které to v té bílé kombinéze sekne jak hrom.

O Shadow Brokerovi jsme už ledacos slyšeli v předchozím dílu, zde nám ukáže, že to opravdu není žádné ořezávátko, jeho síť je dokonce natolik velká, že i Cerberus musí zatínat pěsti.
To, co činí LotSB nadupanou jízdou je onen fakt, že to není pouze o prostřílení se nepřáteli z bodu A do bodu B, čeká nás taktéž vynikající podívaná, chytře napsané dialogy a skvělá akční sekvence s autem, při které jsem si připadal jak Anakin ve SWEII, dobarvovala to ještě ustaraná Liara, která mi nahrazovala Obi-wana. Skvělý! Postupnost celkového příběhu je taky příjemně hladká, hrajeme si na Columba, máme honičku ve stylu Mission Impossible a skvěle si i zastřílíme. Do toho všeho nám hraje i vynikající hudba, přičemž totálně tomu vládne základní soubojový track, ve kterém mám v části 0:35 vždycky husinu.
Souboje jsou jedna báseň. Silně doporučuju si na vyšší obtížnost dát souboj s Telou Vasir, ta mrcha mi dala daleko víc zabrat, než ten Spectra borec Saren. Dokonce jsem měl nutkání na ni jednou použít i můj M-920 Cain. Na jednu osobu!!! To už je jako fakt serious!
Liara. Nejenže se jí změnila barva očí z nebesky modré na oceánově modrou, ale taktéž se jí krapet změnila i povaha. Je tvrdší, rozhodnější a evidentně i mocnější. A já to pouze uvítal, zatímco v jedničce to byla taková puťka (sorry, hoší), zde už s věcmi tolik nesere. Pokud vám ve dvojce chyběla, zde si jí užijete dosyta. A je správňácká, dokonce v pohodě akceptovala fakt, že jsem začal randit s Tali. (Technicky vzato jsem jí nezahnul, že ne? ... že ne??!)
Pokud DLC dohrajete, odměnou vám bude parádní terminál Shadow Brokera, přičemž silně doporučuju si pročíst určité informace o svých parťácích. Zjistíte například, že Grunt si postahoval mluvená slova Hemingwayovo klasik, zjistíte, jak to přesně bylo s Tali těsně před její záchranou, nebo i Thaneovo způsoby eliminace cíle podle rasy. No to chceš! A ta ambientní hudba tam je vynikající. To občasné zapípání ve mně z nějakého důvodu evokuje pocit klidu a bezpečí. Inu, rád sem se tam vracel. Už kvůli těm videím.

Přijde mi ale velká škoda, že vaši parťáci během celého přídavku neceknou ni slovo. Myslím, že takovej Garrus nebo Mordin by rozhodně měli co říct. Takhle ale byli však celou dobu smutně mrtvě němí. Jinak je ale tento přídavek naprosto parádní záležitost, která by klidně mohl být i součástí původní hry. Bez tohohle tu dvojku ani nezkoušejte hrát, já už třeba nemůžu.
Vynikající.

Jelikož jsem hloupý a nečtu informace na obalu (asi) Levelového CDčka, ze kterého původní hru mám, velice dlouhou dobu jsem si myslel, že BDtS není DLC, ale normální klasická část původní hry. Tenhle fakt taky možná dost ovlivnil rozhodnutí o hodnocení, které jsem přídavku nakonec dal. Ale tak co. Jak to člověk cítí, tak to pálí ven.

Rasa Batarianů očividně lidstvo fakt moc v lásce nemá. Když se snaží svrhnout mega asteroid na jednu z největších lidských kolonií, to musí být důkaz jak hrom.
Von samozřejmě člověk nesmí moc přemýšlet o tom, že ve skutečnosti žádné časové omezení nemá, že Shepard si klidně může v Maku dát maraton všech Jacksonovo filmů ze Středozemě s prodlouženou verzí, a na konci všeho bude asteroid stále na tom samém místě. Takže i kdyby ona potenciální srážka s kolonií byla ve hře reálná, možná by to bylo logické, ale hru bych hrál za hroznýho stresu, což fakt nechci. Naštěstí tomu tak není, přičemž jsem si velice užíval bitkaření s teroristickými Batariany, manévrování s Makem při palbě na ty stupidní turrety, nebo přecházení toho minové pole, kde ti Batariani byli z nějakého důvodu nejtvrdší. A i celkově ta asteroidová atmosféra je pěkná. Jako finále se nám navíc dostane podle mého názoru vynikající bitka s poslední skupinou teroristů a jejich vůdcem, který vás postaví do zapeklité situace, ze které lze opravdu pouze vyjít cestou "buď a nebo". A i ta hudba během konfliktů se dobře poslouchá.

Za mě velice povedené DLC, byť někdy to ježdění Makem po asteroidu není kdo ví jak zábavné, plus mohla tu být větší rozmanitost interierních lokací, přesto jsem se velice bavil.

"Knock, Knock."
"Who´s there?"
"Reapers"
"Reapers who?"
"Reapers who´re gonna fuck you all up."

Reapeři nám přišli. Hrozba, o které se mluví už od začátků prvního dílu, která má předznamenat zánik galaktických civilizací, je konečně zde. A ciwe, bordel tu dělají opravdu ohromný. To, co na hře totálně miluju je ten fakt, že vůbec nešetří tou svou filmovostí. To samozřejmě znamená, že husina mi tu přebíhala prakticky neustále. Atmosféra je perfektní, dodnes si pamatuji ony zážitky z hraní, kdy jsem třeba jenom stál v hale plné uprchlíků, poslouchal jsem toho týpka v televizi, jak podává neveselé zprávy o reaperském postupu a do toho hrála hudba z ME1 "C-Sec" avšak tentokrát s poněkud pochmurnějším a tajemným podtónem. Anebo první pohled na dva mohutné Reapery, jak demolují turianské jednotky před Palavenem... Prostě lahůdka. A prožíval jsem to jak sviň! Během závěrečné sekvence v misi na Tuchance s "menším" Reaperem mi třeba pumpovalo srdce jak o závod, v závěru mise na Rannochu jsem se třásl jak osika, a konečně na Thessii v okamžiku kdy Kai Leng (jeho smrt byla jedna z nejuspokojivějších částí celé trilogie, doporučuji renegade option!), uletěl, jsem měl opravdu seriózní pocit, že hru prohrávám.
Chemie mezi charaktery tu funguje opět skvěle. Válkou znavený Shepard nám víc křičí, víc smutní a párkrát se i zasměje. Celkově se z něho tříská víc emocí. Z parťáků tu vyloženě září Garrus, nejenže má se Shepardem opravdu hezké rozhovůrky na Normandii, ale i jeho komenty v průběhu misí jsou skvělé a vtipné. To samé s Tali, se kterou jsem táhl krásnou romanci. "odhalení" její tváře mě ale pěkně nasralo, jestli někdy byl ideální moment pro její premiéru, bylo to tehdy, když si jí poprvé sundala na své domovině Rannochu po Reaperově porážce. Ale ne... naprosto promarněná příležitost.
A co se týče Illusive Mana a jeho roli ve hře, musím opět konstatovat, že se jedná o jednu z nejlepších postav z celé série. Cerberus byl pro herní příběh opavdu skvělej.
Jsem navíc rád, že Bioware zabili pár kladných postav, ve finálích takových epických příběhů prostě musí být nějaký ty oběti. Mordin i Thane měli oba důstojnou a neodfláklou smrt, odpočívejte v pokoji, hoši. Byli jste borcí.

Souboje jsou zde z celé trilogie na úplné špici. A to pořádný. Zatímco v předchozích dílech jste se většinou jen přesouvali z krytu do krytu a postupně oddělávali nepřátele, zde vám zaručuji, že budete muset hodně taktizovat a taky hodně ustupovat. Nepřátelé se totiž naučili používat granáty, které vás (na vyšších obtížnostech) dokážou roztrhat na kusy i s určitou částí štítu. I druhy nepřátel tu jsou parádní, cerberovští Nemesis vás donutí dvakrát se zamyslet, jestli z toho krytu máte vykouknout, po Phantomech budete střílet jak zběsilí, přičemž ony budou před vašimi kulkami po matrixovém stylu uskakovat, u Brutů pokaždé zapomenete, že umí přeskakovat překážky, a konečně před Banshee budete prostě zdrhat, já to tak dělal, protože to opravdu jsou asi ty nejhrůznější nepřátelský jednotky, s jakými jsem se během své herní kariéry setkal. (Při těch jejich rychlých teleportech jsem vždycky hrozně zpanikařil, brrr) Souboje jsou zde opravdu nejlepší a nejzábavnější, těším se, až si to někdy zahraju na tu Insanity obtížnost.

Co se konců týče, nebudu tu říkat nic převratnýho... Ano, byly dost hrozný. Ani mi tolik nevadilo, že na vašich rozhodnutích v podstatě nezáleželo, ale lezl mi na nervy ten fakt, že nic neuzavřel. Žádný popis toho, co bylo dál, co se stalo s vašimi parťáky, nebylo vůbec žádný rozloučení! Pamatujete Pána prstenů a jeho 1000 konců? Možná to bylo moc, ale bylo to rozloučení, dávali jsme tím sbohem postavám, co jsme si zamilovali. To samé měl udělat i Mass Effect, nicméně žádný takový. Jen něco prosvištělo vzduchem a pic kozu do vozu, máme tu závěrečné titulky. A výběr z těch konců? To musím zanalyzovat, to prostě nemůžu odolat... Bacha, celkem dlouhý!

Destroy: Ending, jenž je podle Bioware koncem nejhorším, byl tím, který jsem zvolil já.
Zničit Reapery. To byl sen, který se nám rodil v hlavě už po první hodině hraní Mass Effect jedničky, sen, který postupně gradoval víc a víc. A když jsem konečně dostal tu možnost, chopil jsem se jí? No jasně! Je sice smutný, že Gethové a i EDI, která mi už mnohokrát zachránila krk, zemřeli, ale to je holt válka. Válka nikdy není pěkná, někdy prostě je potřeba něco obětovat pro blaho jiných. Nejsem moc fanda rčení "účel světí prostředky", ale za takového válečného stavu to chápu. Navíc ten totálně stupidně debilní demagogický BULLSHIT, že syntetické bytosti se pokaždé vzbouří proti svým pánům, je totálně idiotský. Catalyst patrně přehlídl ten fakt, že jsem před pár dny nastolil mír mezi Quarijany a Gethy... Hmm, asi nečte zprávy na novinkách.cz . Plus Mass Effect je sci-fi, ne fantasy, nejedná se o žádné magické prokletí či proroctví (v takovém případě bych to možná akceptoval), tudíž tenhle názor vůbec nemusí být pravdou, což mu Shepard sakra měl říct! Navíc je strašně uspokojivý sledovat Reapery padnout k zemi mrtvý. Mnohem uspokojivější, než když prostě odlítnou pryč. Ne. Prostě destroy. Tečka. Jak řekl Anderson - ,,We destroy them, or they destroy us."

Control: Kdybych byl filmový scénárista, tenhle konec by mě nasral jak hrom. Za prvé je divný. Extended cut nám ukazuje ukázku Sheparda s hlubokým velkolepým hlasem, nicméně zní víc tyransky než protektorsky. Do toho všeho hraje celkem znepokojivá hudba. A za druhé je to po scénáristické stránce totální garbič. Celou hru bojujeme proti Illusive Manovi a snažíme se ho přesvědčit, že snaha o ovládnutí Reaperů je špatná. Celou fucking dobu. Ale najednou přijde ten hvězdnej fakan a řekne, že to vlastně je možný? Že to tak opravdu může skončit? Nasrat! Ve filmové branži se říká, že pokud má film dobrý konec, lze mu ledacos odpustit. Tohle fakt není ten případ. A mimo jiné, tady těm "božským" entitám nevěřím, jak máme zaručeno, že se v určité situaci neobrátí proti galaktickým civilizacím a vraždění nezačne znovu? Celu dobu bych žil ve strachu, to fakt nechci.

Synthesis: Podle mého nejhorší ending, byť se vás Bioware silně snaží přesvědčit v pravý opak. V podstatě bez jakéhokoli souhlasu uděláte ze všech obyvatel galaxie světélkující kyborgy, nebo respektive sprostě se rozhodnete za ně. A pro všecko na světě, jak to jako má ukončit ten konflikt mezi syntetiky a organiky? Když jsou teď všichni kyborgové, tak to už jako nebudou tvořit jiné syntetiky? Všechno už bude v pořádku? Pochybuju. Navíc mi to vůbec nepřijde jako nějaký kompromis, to fakt ne, z celkového hlediska mi to přijde, jako tiché podmanění se Reaperům, podmanění se JEJICH ideálnímu stavu galaxie, ne tomu našemu. Za tohle kurva přece Shepard nebojoval! Navíc už v minulosti nám trilogie dokázala, že i když máte stejný původ, neznamená to hned, že všichni budou žít v harmonii a míru. Stále zde budou určité politické, sociální a morální názory, které se mohou mezi Reapery a ostatními lišit. A co z toho pak vyplyne? Ano, válka, jak jinak. A konečně - přijde mi extrémně nefér vůči všem těm předešlým civilizacím, které se zuby nehty snažily přežít, které stavěly Crucible a posílaly varování dalším civilizacím, které bojovaly a byly vyhlazeny, že Reapeři se ze svým činů nezodpovídají, a místo toho mají lážo plážo v galaxii podle jejich představ. Co takovej Javik, kterému Reapeři zničili totálně vše z jeho kultury a života? Co mu vyhladili lid? Být jím, tak proklínám Shepardovo jméno na věky věků.

O těch koncích velice rád diskutuju, takže kdybyste měli zájem, určitě pište.

Co se hudby týče, strašně jsem se bál, že s odchodem Jacka Walla už to nebude to samé, Mansella mám celkem rád, ale stejně... Ukázalo se však, že moje obavy byly zcela zbytečné, hudba je nadupaná, parádní a husina z ní jde jakbysmet. Za zmínku stojí především tracky: "Leaving Earth", "View on Palaven", "Cerberus Plot" nebo "We face our Enemy together".

Mass Effect 3 byla nesmírně parádní hra, která měla dobře našlápnuto k tomu stát se nejlepší hrou trilogie, nicméně zmíněný ending a pár hrubek to bohužel znemožnily, takže vítězně z toho nakonec vychází ta dvojka. I tak se ale jedná o úctyhodné a dojemné zakončení, plné akce, emocí a filmovosti, takže až na ten konec si fakt nemůžu vůbec stěžovat.
Cesta to byla těžká, úmorná, ale i neskutečně zábavná. A jedno musím říct... hraní her mi už mnohokrát znepříjemnilo život, ale kdybych měl říct sérii, kvůli které veškeré to paření stálo za to, vybral bych si Mass Effect.
Děkuju.

Jak už jsem dost pateticky zmiňoval, trilogie Mass Effect je mým splněným herním snem. A primární úspěch splnění toho snu tkví především v jeho druhém pokračování, alias nejlepšímu dílu série, alias Impérium vrací úder. Z ohledem na styl vyprávění, hratelnosti a všeobecné atmosféry se mi zdá, jako kdyby Mass Effect jednička byla takovým milým dítětem, a ve dvojce konečně dozrála do většího rozumu a dospělosti. Nebo jako kdyby byla jednička pouze takovým beta testem, a dvojka je už konečně plnou hrou. (skoro) Všechno tu funguje skvěle. Dvojku už nepovažuju za RPG, ten odklon je podle mého opravdu úplný, ale upřímně mi to vůbec nevadilo, naopak, ocenil jsem ten fakt, že nemusím pořád chodit do mého a parťákovo inventáře a zjišťovat, jestli je to a to lepší...
Souboje jsou příjemně plynulé, i když na můj vkus celkem jednoduché, doporučuji obtížnost šoupnout o dva levely dál na Hardcore, nebo rovnou i Insanity, hned to pak má větší náboj. Hlavně Shepard je zde mnohem obratnější, tudíž souboje krásně odsýpaj.

V mnohem temnější pokračování je Shepard donucen spolupracovat s organizací Cerberus, pro-lidským, téměř anti-mimozemským uskupením, které bylo takovým vedlejším záporákem v jedničce. Nyní je z nich váš největší spojenec, je vedené jistým Illusive Manem, kterého osobně považuji za jednu z nejlepších postav celé série. A to především, protože si hráč nemůže být úplně jistý, zda mu může věřit. Opravdu jsem miloval naprosto každou scénu, kdy jsme ho mohli vidět, jak vykuřuje svou 357346tou cigaretu a pije sklenku jagermeistera. (Labužník!) Jeho hudbení motiv mu navíc dodává na ještě větší tajemnosti a majestátnosti. Atmosféra se zde dá vyloženě krájet, ať už na špinavé a drsné Omeze, či pěkně uhlazeném Illiu, všude z toho jde poznat, jakou práci si s tím Bioware dali. A zapamatovatelných momentů je tu tuna. Nu jen si vzpomeňte na odhalení nové Normandie, pojetí scény by mohl i takovej Star Trek závidět. Collectoři, kteří mají dokonce i svůj vlastní hudební theme, jsou důstojnými protivníky, navíc strašlivý hlas ukecaného Harbringera, který očividně opravdu velice rád vyslovuje Shepardovo jméno, dává pocit uvědomění, jak strašlivou hroznou ti Reapeři vlastně jsou. Napínavé momenty jsou okořeněné skvěle napsanými dialogy nejen mezi hráčem a parťáky, ale také s ostatními obyvateli galaxie. Atmošku opět doplňuje skvělá hudba, přičemž ty nejlepší momenty si užijeme především v ukázkách.

A ta závěrečná sekvence. Ta Suicide Mission. No to je prostě naprosté blaho! Nejsem si tím ještě jistý, jsem líný se nad tím pořádně zamyslet, ale napadlo mě, že je to možná i nejlepší finální sekvence ze všech her, co jsem kdy v životě hrál. Splňuje snad totiž všechno zásadní. Nadupaná akční filmovost, ze které přebíhá husina, strach a napětí z toho, zda určití parťáci přežijí, naprosto senzační hudba (přičemž opakuji, že track Suicide mission je opravdu to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel), a úžasná akce, která zakončená velkolepým soubojem s protivníkem, z kterého opravdu tuhne krev v žilách.

Ze záporů bych chtěl vyzdvihnout celkem pitomou AI nepřátel. Nijak zvlášť netaktizovali, povětšinou do mě jen tupě stříleli. Chvála bohu za trojku. Dále je z hlavního příběhu maličko škoda, že se primárně soustředí na sestavovaná posádky a nedal zde trochu více příběhových misí, jako byl třeba Horizon, dead Reaper atd. A to dementní skenování!! Nejhorší na tom však je, že člověk to vlastně MUSÍ dělat, jinak by to pro něj na konci nemuselo dopadnout úplně nejlíp.

Parťáky jsem si zde zamiloval. Důkladnější zaměření na jejich kecání způsobilo, že jsem si je více oblíbil, více mi na nich začalo záležet, více jsem je chápal. A jelikož nemůžu odolat, každého proberu zvlášť:
Miranda: Abych pravdu řekl, jedna z mých nejoblíbenějších ženských postav z celé série. A ne, neříkám to kvůli její pěkný figuře (teda jenom), Miranda je vcelku drsná a pyšná žena, která je za Shepardem druhá ve vedení, to jí taky dává možnost více se angažovat do celkového příběhu či do rozhovorů s ním spojených. A byť jí Jack nazývá zkurvenou roztleskávačkou, rozhodně se tak nechová. Umí být seriózní, vnímavá, chytrá, však taky tak byla stvořena. Její příběhová linka se ségrou a fotrem parádní.

Jacob: Mezi fanoušky evidentně nejméně oblíbená postava, pravděpodobně kvůli její nezajímavosti, nicméně mně přišel celkem v pohodě. Jeho vcelku děsivá loyalty mission měla grády, plus byť kecání s ním nepatří mezi nejlepší, stejně jsem ho bral za relevantního a dobře napsanýho člena posádky.

Mordin: Skvělej. Většinou ve filmech, hrách či knížkách to kecání o nějakým vědeckým bullshitu fakt nemusím, tady jsem však hltal každý slovo, co tomu se tomu ještěrovi vydralo z pusy. Asi nejlépe napsaný parťák z dvojky, navíc s excelentním dabingem. A hlavně - konečně zase nějaký Salarian od dob Kirraheho, co má koule!

Grunt: Asi můj nejméně oblíbený společník (obecně nejsem moc velký fanda kroganské rasy, moc velcí barbaři), navíc kdykoliv na bojišti zakřičel to svoje: ,,I. Am. Krogan!" zahanbeně jsem obrátil oči v sloup. Nicméně i tak se jedná o skvěle napsanou postavu, přičemž první střetnutí s Shepardem po jeho následném vypuštění z nádrže je parádní.

Garrus: Jak se říká - There is no Mass Effect without Shepard. And there is no Shepard without Garrus. So logicaly - there is no Mass Effect without Garrus. Společně s Tali můj nejoblíbenější parťák. S Shepardem už mají utvořený velice hezký přátelský vztah, má dobrý smysl pro humor, plus je to Turian. A Turiani jsou cool. Sympaťák!

Jack: Potetovaná chaoticky neutrální biotička, která má ze všech ženskejch nejhezčí obličej, byla rozhodně vynikajícím přídavkem do Shepardovo týmu. Už kvůli její nevymáchané hubě, se kterou si scénaristé a i sama dabérka museli dosyta pohrát. A ani na bojišti to není žádný amatér, švihat svou biotikou rozhodně umí, nicméně bohužel už jsem jí nikdy znovu neviděl samotnou rozmlátit tři heavy mecy naráz. Jo a rozhodně bych jí chtěl vidět jen tak kecat s Ariou, chtěl bych lístky do první řady!


Tali: Myslím, že i ten největší zarputilec musí mít alespoň trochu rád tuhle mladou quarijanskou sympaťačku. To prostě není jiná. Plus pokud s ní má Shepard romanci, její charakter se ještě více okoření. Společně s Garrem má nejoblíbenější parťačka. Navíc má podle mého názoru i nejlepší loyalty mission.


Thane: No ten byl skvělej! Jakožto prvnímu zástupci své rasy, který se v sérii objeví, se mu dostává určité bizarní tajemnosti, to navíc posiluje jeho profese. Thana považuji za jednoho z nejzajímavějších parťáků, má pěknou loyalty mission, hlas má jak Javier Bardem, plus celkově jeho flegmatický charakter a zajímavá minulost z něho dělají jednu z největších hvězd celé hry. Kecal jsem s ním hrozně rád, plus rozhodně patří mezi mé oblíbence.


Samara: Děsivá kráska Samara měla rozhodně jednu z nejvíce atmosférických verbovacích misích. I když jsem jí nabíral jako jednu z posledních, stejně jsem si s ní skvěle pokecal, plus její oddechová loyalty mission patří mezi ty nejzajímavější.


Legion: Myslím, že jeden z největších problémů u Legiona je ten fakt, že se k vám dostane v celkem pozdní fázi hry, takže vypěstovat si k němu blízké pouto, jenž se poté přenese do dalšího dílu, nemusí být úplně jednoduché. Je však strašně zajímavý konečně kecat z představitelem syntetického lidu, které znáte povětšinou jako nepřátele. Především protože také poznáte verzi příběhu z druhé strany, než od Quarijanů.

Kasumi: Jelikož s Kasumi nejsou žádné zanimované dialogy, plus Shepard s ní téměř ani nepromluví, nebyla žádná šance, abych si ke Kasumi vypěstoval nějaký bližší vztah. Jako sympatická je, ale kdyby mi umřela v závěrečné sekvenci, asi bych si tu hru už nenahrál.


Mass Effect 2 je ve téměř ve všech ohledech naprosto parádním pokračováním. Epická atmosféra, filmovost jak prase, skvělá hudba, výborní parťáci... A vesmírný křeček. Jójo, kdyby jen Shepard věděl, co je vlastně zač... Reapeři by si ani neškrtli. A to jako fakt.

Oblíbené momenty: Shepardovo první rozmluva s Illusive Manem, znovuzrození Normandie, závěrečná bitva na Horizonu, romancový výlev Tali, přepadnení druhé Normandie, celá Suicide Mission

Ach... no jo... Tohle bude trochu netradiční komentář.(Alert! Budu zas sentimentální!) Trilogie Pána prstenů pro mě představuje neuvěřitelnou hodnotu. Je to epická velkolepá podívaná s parádním příběhem, výborně napsanými postavami, nesmírně krásnou atmosférou, plus s obrovským množstvím dávek husin. A nemůžu si to pustit jen tak. Musí na to být ten správný moment. Ten pravý čas. A nemůžu začít odkud chci, když už, tak hezky od jedničky až do tý trojky.
S Mass Effectem je to v podstatě úplně to samé, akorát je to v herním kabátě.

Předem se omlouvám, že komentář nebude úplně o hře jako takové, ale spíše o celkové trilogii. Mass Effect pro mě znamená opravdu hodně. Hry se totiž snažím co nejvíce prožívat. A jelikož mám hroznou slabost pro filmově podané hry, byl jsem doslova v sedmém nebi. (což znamená někde v soustavě Artemis Tau) Stačí jen, abych si pustil launch trailer na jedničku či dvojku, a už se usmívám od ucha k uchu, plus po zádech mi přebíhá mráz tak příjemný, že i mrazy na Noverii by mohly ledacos závidět. (Dělám to často, btw) Celá trilogie je jedinečná. Má pevně stanovenou pointu, pevně stanoveného hrdinu a především pevně stanovené záporáky, který záporáky zůstanou až do úplného konce. (U většiny her je normální, že záporáci, hrdina a příběh se mění v průběhu dalších dílů ze série, tady však ne. Hl. protivníci jsou zde pevně daní od počátku až do finále.)

Upřímně tu trilogii miluju. To podání příběhu, představení výborně napsaných parťáků, na kterých vám po čase začne záležet, zamilujete si je, budete se klepat strachy, když jim půjde o život (jakože opravdu půjde!), a celkový progres je prostě fantastický. Jednička slouží především jako taková expozice pro celý úžasně vytvořený svět, dvojka si bere příklad ze SW epizody V a uspěla vele skvěle, a trojka je velkolepé zakončení, kde se vše uzavře a vše se jednou pro vždy vyřeší. Žádná hra ve mně nevyvolala tak velký příval emocí. Smál jsem se (viz interakce s některými parťáky), někdy jsem měl zase na krajíčku, klepal se strachy, nebo se taky potil stresem a napětím. U žádný hry mi při mnohých situacích tak strašně nebušilo srdce, jako právě zde. Ten strach z toho, zda ten oblíbený parťák tu závěrečnou misi přežije, ten nepříjemný pocit z vědomí, že každou chvilku mě může zašlápnout obrovský robot atd. Když ty hry prostě pustím, zvyšuju volume na maximum, to nejde jinak, a plně se soustřeďuju na ponoření se do té fantastické atmošky, která každá z her má. Miluju to vzrušení z boje, kdy do určité přestřelky, začne hrát jeden z Wallových nebo Hullickových tracků, a já zas pocítím tu husinu, která je při hraní těchto her mým všedním chlebem. Je jasné, že každá hra má svoje problémy, jedničku jako takovou dokonce považuju jen za průměrně dobrou sci-finu, ale jako celek, jako trilogie, to je ultimátně nejlepší herní zážitek, jaký jsem kdy zažil. Proto tu sérii tak miluju. Protože naplnila úplně všechny mé tužby, co jsem po velkolepém herním dobrodružství vyžadoval. Filmovost, jenž je opřená o výborné odvyprávění hl. příběhu, který se posouvá v rámci dalších dílů, obsahující hrdinu, za nějž je radost hrát, který má partu, které je zas radost milovat. Jsou tam plot twisty, člověk se bojí, člověk se raduje, člověk si to prostě užívá. A ti parťáci jsou prostě vynikající. Především ve dvojce, kde se dokonce kvalitou vyrovnají těm z Baldurs Gate 2 (Ano! Řekl jsem to!). Commander Shepard je navíc jeden z nejlepších hlavních protagonistů, jaký herní universe kdy viděl. Ať už to bude Mirek Dušín nebo Scarface, tak jako tak to je silný a charismatický týpek/týpčice, který bude speechovat, křičet či utěšovat. Bude jednoduše řečeno "naživu". A bude nesmírná radost za něj hrát, protože charakter se u něho vytvoří prostě překrásně.

Ach, ty filmové sekvence... Ta atmosféra... Bioware, splnili jste mi sen :)

...Do toho všeho hraje v průběhu celé trilogie naprosto skvělá hudba. Kombinace elektro sci-fi tónu z 80. let s velkolepým orchestrem přesně pasuje do celkové atmosféry a světa. A říkám to rovnou – track "Suicide Mission" ve dvojce považuju za ten nejepičtější a nejvelkolepější kousek herní hudby, jaký jsem kdy v životě slyšel. A to jako fakt. Je to dokonalost!

Trilogie Mass Effect je pro mě splněný sen. Filmově podaná podívaná s postupně gradující zápletkou, která obsahuje výborného hl. Hrdinu a záporáky, skvělou chemii mezi výbornými parťáky, a epickou atmosféru a hudbu, při které mi přebíhá husina v jednom kuse. Zastávám i ten názor, že Mass Effect trilogy je druhá nejlepší věc (hned po Baldurově sérii), jakou Bioware zatím vytvořili. Dragon age mám rád, ale na Mass Effect nemá ani náhodou.
Oblíbené momenty z jedničky: Pasování na Spectru, speech kapitána Kiraheeho, pokec s Vládcem, útěk z Citadely, final battle.

Děkuju, Bioware, děkuju... Přesně na TOHLE jsem celou svou herní kariéru čekal.
(A koukej teď udělat to samé tak s nějakou fantasy!)

No vida! Ani se nenaděju a DLCčko už ze všech sil zachraňuje mou největší výtku z původní hry. A vcelku i úspěšně, zaplať pánbů!

Zpočátku jsem k hraní přistupoval poněkud skepticky, sraz Inkvizice s Fereldenem a Orlais bylo sice fajn, ale následné procházení Eluviany a bitkaření s quanarijci mě moc nebavilo. Navíc elfská část loru mě v Dragon age nikdy moc nebrala, takže zpočátku jsem si říkal, že nic moc. Následně ale druhá část byla naprosto úžasná jízda, která byla zakončená pořádným finálním soubojem, který (konečně!!!) nebyl vůbec jednoduchý. Byl stresující, dramatický a zároveň neskutečně zábavný, konečně nějaký final boss fight v sérii DA, při kterém mi pot odkapával z hlavy. A samotný závěr tomu dává úžasnou korunu. Klidně mi říkejte naivka, ale nějak jsem si myslel, že třetí Dragon age bude ze série poslední. A vono ne, zdá se, že nás ještě čekají pěkně drsné časy. Z výborného konce, ze kterého jsem nabyl feeling velice podobný tomu, který jsem cítil při zhlédnutí závěrečné ukázky z Mass Effect 2, jsem měl velkou radost.

Konverzace s parťáky jsou opět supr, už především protože se zaměřují na vtipnější notu, a svým způsobem se s vámi také loučí. Osobně mě to ale zas až tolik nemrzelo, byť jsem tu rozhodně měl oblíbence, jedna hra, i takhle dlouhá, nestačila na to, abych si k nim vybudoval natolik srdcové pouto, jako třeba u parťáků z ME. Snad asi jen Varric byl blízko.

Hudba je opět parádně nadupaná. Momentálně furt dokola poslouchám tyhlecty dva tracky, které mi přijdou naprosto perfektní a nemůžu se jich dostatečně nabažit.: Quanari Mission, Quanari Battle
Morris je borec.
Rozhodně nejlepší DLC trojky a řádné zakončení Inkvizitorské dějové linky, nebýt té poněkud mdlé a nudnější první části během procházení Eluviany, jednalo by se o výbornou záležitost.
P.S. Upřímně doufám, že Flemeth není mrtvá. Bioware by tím totálně od boba fetovali jednu z nejlepších postav celé série, tak doufám, že v budoucím díle si k nám zase najde cestu!
P.P.S. Můj herní osud: Iron Bull nezradil, drak zachráněn, se Solasem kámoš, slíbil jsem, že ho přivedu zpátky na světlou stranu síly, Inkvizice rozpuštěna. .

Jak to zpívají KC and the Sunshine Band: That´s the Way. I like it! Měl jsem po zkoušce, následně tedy i po kocovině, přičemž jsem si řekl: ,,Tak. A je čas už na tu trojku konečně!" Nainstaloval, zapl, rozehrál na nejnižší požadavky, což vůbec nevadilo, protože i tak hra vypadá senzačně, a jel jsem. Po první hodině hraní jsem se culil od ucha k uchu, Dragon age se vykoupil.

V jedničce jsme zachraňovali celé království, ve dvojce...ehm..město, a ve trojce konečně zachraňujeme celý svět. Jeden cápek z cool temňáckým hlasem (a evidentně i potomek Hellraisera) ho totiž chce zničit. A byť takovej Irenicus z BG2 je stále záporácky na mnohem vyšším levelu, stejně se jedná o nejlepšího hl. záporáka z celé Dragon age trilogie. Jeden z hlavních důvodů mého nadšení ze třetího DA je také ten fakt, jak velice se podobá Mass Effectu. Hráče tu totiž čeká velkolepá a epická podívaná, při které mnohokrát přeběhne husina, se společníky se průběžně poznáváme a plníme jejich loyalty missions, plus občas uděláme i nějaké to zásadní rozhodnutí, které ovlivní dění budoucí. A ta filmovost. Já pro ty filmový ukázky mám prostě strašnou slabost, ve fantasy hrách to platí dvojnásobně, a DA 3 jimi fakt nešetří. Takže když přijde scéna, ve které se zrovna naši hrdinové nacházejí ve stavu nouze a začnou postupně zpívat píseň s melodií hlavní herní znělky, totálně se roztékám blahem.
Svět. Je krásný. Na rozdíl od dvojky tu máme parádní různorodost prostředí, přičemž člověk si může prozkoumat dost velký kus území, ve kterém se zrovna nachází. Někomu může vadit poněkud AssassinsCreedovské: na každé mapě dojdi ke všem points of interest, sesbírej to, to a to, atd. mně osobně to zas až tolik nevadilo, přesto jsem ale spíše fanda lineárnějšího stylu, který mi k Bioware prostě sedí víc. Ale jak říkám, nevadilo mi to. Jen ty zkurvený crystaly nemusely vždycky být na nějakých těžce dosažitelných místech. A to Orlais... Ciwe, teď se vůbec nedivím, že ten Ferelden před těmi lety okupovali. Vždyť ta země je oproti nim tak o tři čtyři století pozadu. Doslova!

Příběh je pěkný. Rozhodně nejlepší z celé trilogie. Přináší pár zvratů, je parádně odvyprávěný a atmosféra z něho srší jedním proudem. Mezi opravdové perly považuju "krátké zavítání do blízké budoucnosti" v Redcliffu, útok na Haven a odhalení Coryphia, ten chlap si ale sakra umí udělat nástup!, a samozřejmě bál ve Val Royeaux, kde ta atmoška už jela na plný kola. A kurňa napínavý to byla jak kšandy! Co se soubojů týče, zprvu jsem s tím systémem musel trochu zápasit, nakonec jsem to ale nějak ovládl a užíval jsem si to. Ty souboje s draky jsou jednoznačně nejlepší soubojové pasáže, ti zmetci se teda uměj hýbat. Jo, a ještě bych chtěl zmínit věc, kterou jsem chtěl zmínit už v komentáři na jedničku, ale samozřejmě jsem na to zapomněl. (Celej já) Velice se mi líbí ten lore. Především pak monoteistická Chantry jako alegorie na křesťanství, s čímž souvisí i pověst o Makerově nevěstě Andraste, která je zas takovým alegorickým mixem Ježíše s Mojžíšem. Stává se mi ve hrách jen málokdy, že bych s takovým zaujetím četl z codexy o minulých dobách.

A co ti společníci? Jsou skvělí. V předchozích dílech jsem s sebou většinou bral pevně stanovenou trojku a nikým je neměnil, zde jsem to však různě střídal, protože jsem s každého chtěl vytřískat co nejvíce. Navíc mezi sebou mají mnohdy vtipné a skvělé interakce, Cassandra x Varric, Sera x Vivianne, Dorian x "kdokoliv" Mezi mé oblíbence patří hrdá a tvrdá Cassandra, která mi v určitých částech připomíná Jaheiru z BG (plus má cool přízvuk!), tu doplňoval již ze dvojky skvělý Varric, kterému se dokonce podařilo zhubnout! Dále sympaticky arogantní a vtipný Dorian, se kterým jsem si kecání vyloženě užíval. Chci s ním nějakej spin-off!(Třeba jak jel do Ruska z knírkem přebarveným na duhové barvy, jen ať si na něj něco zkusí!) Iron Bullovi gratuluju, protože se stal ze všech dílů historicky prvním zástupcem quanarijské rasy, který mi nelezl na nervy a měl jsem ho rád. Stene, uč se! A i ta Sera mi celkem přirostla k srdci, jen mi až moc připomíná naši jednoletou kočku, která nám v domácnosti dělá vyložený peklo. Ale na její motiv vznikla jedna z nejlepších "Tavern song", takže budiž jí má přízeň hebká. A i další společníci jsou fajn - tajemný Solas, aristokratka Vivianne, i mrzutý Blackwall, jsou jak skvěle napsaní, tak i výborně nadabovaní. Jediná výjimka je Cole, který mi vůbec nesedl, jeho kecy mi po brzké době začaly lézt na nervy, až jsem s ním přestal mluvit úplně. Taky potom nějak zmizel, což mě trochu překvapilo, ale vůbec mě to nemrzelo. Vrací se i staří známí z předchozích dílů, přičemž někteří se nám i trochu změnili... Třeba taková Leliana nám zvážněla a zdrsněla, z Cullena, blbečka z jedničky, se však stal charismatický velitel hráčových armád, který už má všech pět pohromadě, přičemž se z něho stal už i docela sympaťák. Taky s ním nakonec měla moje Inkvizitorka romanci (Sera se mi vzhledově nelíbí, tak to zůstalo na něm) a nelitoval jsem. A Morrigan je zpátky <3 Stejně tak i její mámina, se kterou se pojí jedna z nejlepších dějových linek hry, už se na ní těším v dalších dílech!

A ta hudba!!! Tohohle Trevora Morrise jsem znal pouze z OSTu k Vikingům, ale v jednom mám jasno - Inona Zura si zcela strčil do kapsy. Takhle velkolepou a parádní hudbu si tahle série přesně zaslouží. Mezi mé oblíbené tracky patří: samozřejmě Dawn will come, Wrath of heaven, Wicked Eyes and Wicked hearts, Guardians of the Past a Adamant Fortress (jsem línej dávat odkazy, srry.) Jeden z nejlepších fantasy OSTů, co jsem kdy v životě slyšel. A co teprv ty překrásné bardské písně. Rise a Sera was Never jednoznačně nejlepší.

A teď ty věci, co mě serou. Taktický mód. Stojí totálně za hovno. Jestli jste si v jedničce užívali taktizování z pohledu ze shora, tady budete trpět. Je to nepřehledné a příšerně ovladatelné. Ale teď ty podstatnější věci: Finální souboj je opravdu extrémně jednoduchý. Mnohem mnohem jednodušší, než v jedničce, což je už teda fakt bída! Nevím, asi jsem měl prostě moc vysoký level, ale pravda je fakt taková, že po boji jsem si pořádně povzdechl ne úlevou, ale hořkým zklamáním. S tím také souvisí celkem odfláklé anti-climactic finále, kterému nic nepředchází. Prostě se stane.

Hrál jsem to jak divej a velice mě to bavilo. Původně jsem byl připravený dát 85%, nicméně to zklamání ze závěrečné části to bohužel muselo snížit, z toho důvodu také konstatuju, že první díl vo chlup lepší. Ale i tak jsem si třetí díl dosyta užil, už především kvůli té skvělé atmosféře a filmovosti, která jakoby Mass Effectu z oka vypadla. Možná, že i fakt vypadla.
A rada na závěr: Nejlepší forma rychlého cestování je válečnická schopnost Charging Bull. Věřte mi, budete s ní tak třikrát rychlejší, než při jízdě na koni, přísámbůh!

Nu a jelikož před pár měsíci slavila Episode One svoje desetileté výročí (ano, vstřebejte do sebe, jak depresivní to je), tak možná už je taky na čase uctít jí nějakým tím komentářem.

Episode One na hráče opět chrlí všechny ty parádní aspekty, které činily původní hru tak skvělou: efektní a parádní podívaná, zábavné přestřelky, vynikající atmosféra. Rozpadající se Citadela byla žrádlo, obzvlášť to chránění skleněného výtahu byla jízda. Z Alyx se stala permanentní parťačka, která se bude v rámci celého příběhu, na rozdíl od jiných parťáků v jiných hrách ("Cough", "cough"Lionheart, Skyrim), chovat nápomocně a racionálně... Upozorní vás, abyste si přebili zbraň, se zděšením vykřikne vaše jméno, když si jen tak ze srandy rozhodnete skočit ze srázu dolů, a opravdu neocení, když jí budete baterkou svítit do xichtu. Plus je vtipná, respektive Valváci jsou vtipný, to především, když si prostřednictvím Alyxina nepovedeného fóru o zombie Combinu dělají srandu z Gordonovi němoty. Hlavní příběh se točí především kolem útěku ze samotného města, přičemž, jak můžem znát Gordona, tak jednoduchý to nebude. Do toho všeho na scénu přichází tajemní Advisors, kteří se prezentují jako vůdci rasy Combine. Hmm... zajímavé... už se nemůžu dočkat, až se o nich dozvím něco víc, taktéž se těším, až si proti jednomu z nich zabojuju. Doufám, že to bude brzy. :) :) :) ..... :( :( chjo...

Samotný postup hrou je opět zábavný jak prase, snad jedině v těch garážích mě to štvalo, ale to je především díky mému obrovskému odporu z headcrabů. (Ve ventilacích jsem do každý zatáčky hodil granát, pochopitelně úplně zbytečně) A od kdy se ti zmetci umí zavěsit ke stropu!!? Jako kapitola to je super, už ten nápad hrát v naprosté temnotě je parádní, já se ale prostě jen nerad lekám. Fightění v ulicích města jsem už ocenil více, i když jednotek Combine značně ubylo, plus mě hrozně mrzí, že ant-lioni, ty moje dětičky, mi zase chtějí rozervat hrdlo. Asi nejvíc zapamatovatelná část z města však byla zamořená nemocnice, kde jsme spolu s Alyx vzali brokárny, a bok po boku se předháněli v tom, kdo sestřelí nejvíc dýní z hlav těch drápovitých dementů. Do toho nám ještě hrála parádní hudba, při které jsem si pomalu opravdu připadal, jako nějakej killer z Planety Terror.

Čekal jsem však trochu víc novinek. Trochu víc nepřátelských vojáků, závěrečná bránící přestřelka byla fajn, ale stejně mi chyběla nějaká žhavá bitva, jako byla ta v poslední městské oblasti před Citadelou v původní hře. A především - nečekal jsem, že to skončí takhle rychle. Škoda.

Nicméně Episode One je opravdu pěkný a zábavný přídavek, který kouzlo Half-life nijak nekazí. Jo, a Alyx je šikovaná sniperka.

K celé sérii.
Patřím mezi lidi, kteří budou studio Telltale bránit do roztrhání těla. Ať už je to mou slabostí pro interaktivní filmy, skvěle napsanými dialogy, či obecně parádně vytvořenou atmosférou, já ty týpky prostě mám rád. A jelikož Game of thrones patří společně s Walking dead mezi moje nejoblíbenější běžící seriály, šel jsem do jejich další série s chutí. Bohužel tentokrát ze mě netekl pot, netřásl jsem se a ani to srdce napětím nebouchalo. Což je u při hraní Telltale her požadavek, god damn it!

Myslím, že hlavní důvod mého nezaujetí byla příliš rozvětvená dějová linie, plus žádný hlavní protagonista. Do role Leea, Clementine a Bigbyho jsem se lépe vžil a prožíval dějovou linku právě protože to byly jediné postavy, za které jsem hrál. Veškerá moje soustředěnost se točila pouze kolem těchto postav, o to víc mě pak bavilo s nimi řešit určité situace a trable. Zde tomu tak ale není. Chápu, že se tvůrci snažili napodobit feeling seriálu, kde je to také takto rozdělený, bohužel atmosféře a napětí to příliš neprospělo.
Příběh je docela pěkný. Celkem sympatická rodinka druhých Starků je různě rozlezlá po celém Martinovském světě, tudíž aspoň ta různorodost prostředí a hratelnosti celkem ujde. Je taky fajn, že se zde potkáme i se známými postavami ze seriálu (a z knížek, to abych tady nenasral pozérský čtenáře.), kterým dokonce všem poskytli hlas i původní herci. Zde mám ale taky trošku problém. Znalost charakterů a osudů oněch původních postav trochu narušuje samotnou hratelnost. SAMOZŘEJMĚ, že budu věřit a pomáhat Tyrionovi, než vychytralé a zrádné svini Cersei. A Margaery? Dyť to je manipulátorka jak sviň... a má kočičí ksicht. V tomto ohledu mě taktéž sral Ramsey jakožto záporák. Kdykoliv někoho z Forresterů přišel buzerovat, stával se z něho automaticky paladin z Warcraftu 3, když dá schopnost svého štítu nesmrtelnosti: je tam. Je přímo ve vašich řadách, ale vy víte, že na něj prostě nepůjde zaútočit, nicméně on s vámi vesele vymrdává. Takže samozřejmě, že z možností, kdy se můžu pokusit Ramseyho bodnout, nebo se mu podvolit, si vyberu podvolení. Jednotlivé herní sekvence jsou většinou s dost průměrnou či slabou atmosférou, což je u Telltaláků docela zklamání. Hrozně mě však bavil Asher, dále Garred na Zdi byl taky hodně fajn. Za Rodrika, kterého hra šikanuje po všech šest epizod jak kdy, v druhé půlce to bylo parádní. Nicméně slabota to bylo s Mirou, zatímco v seriálu byly scény z King´s Landind jedny z mých nejoblíbenějších, tady mě dost nebavily. Hra však dokáže (ne)příjemně jak po vzoru Telltale, tak i po vzoru GoT překvapit. Vraždu Ethana jsem nečekal, ale můj zlotvor v hlavě způsobil, že jsem byl celkem rád, měl hrozně otravný hlas. Plus co se zrádce týče, tak nějak jsem byl přesvědčený, že to bude tamní maester... Element těžkých rozhodování a jejich důsledků však tvůrci opět zvládli skvěle. Mnohokrát jsem hru musel pozastavit a chvilku přemýšlet, jaká volba by byla nejlepší, plus jaké z ní budou důsledky, což je věc, která mě na jednu stranu hrozně stresuje, ale taktéž hrozně baví. Takže good job!

Velice rád rozebírám jednotlivé epizody jednu po druhém, jako jsem to udělal k první sérii TWD. A byť stejnou věc plánuju i pro druhou sérii a The Wolf among us, zde to asi vynechám. Zmíněné hry se mi velice líbily, nicméně tady jsem nebyl hrou tak nažhavený, abych se vrhl do nějakých detailů. Takže ne. Možná někdy. Až to celý skončí. Ale mohl bych aspoň rozebrat nějaký ty postavy...

Gared: Sympaťák. Za mě to byl takovej flegmouš. Jeho výprava za tajemným Grovem mi přišla v rámci celého příběhu zajímavá, navíc jak bych mohl odolat cestě přes nebezpečné kraje do místa, odkud se ještě nikdo nevrátil. Jelikož je Gared i schopný bojovník a žádná sralbotka, jeho dějová linka patřila mezi moje nejoblíbenější. A ne. Žádnou blood magic. Co bych to byl za kámoše?!
Rodrik: Robb, ehm... Rodrik a jeho dějová linka byla skličující. A vlastně i docela nudná. Hlavně protože si z ní budu pamatovat především to, jak jsem s ním v podstatě dělal absolutní prd a nechal si srát na hlavu od agresorských Wildhillů. Celý je to fakt jako šikana na základce. Nebo jako z toho filmu "Zlo mezi námi" btw, hodně dobrej film. Aspoň ke konci se to s ním už pořádně rozjede. Plus se mi na něm ale líbila ta jeho hrdost. Hrdý či pyšný postavy jsem měl vždycky rád. Nechal jsem ho ale zemřít. Srry.
Asher: Celkem vtipnej a schopnej. A hraní za něj byla vyložená paráda, obzvlášť díky těm bojovým sekvencím. Jsem rád, že to přežil. A to to chvilku fakt nevypadalo! Daenerys bych ale ukázal vztyčenej prostředníček, pokrytečka jedna, hlavně že ona nechá zabít stovku mistrů, nicméně když to udělá někdo jiný, který je ještě k tomu někdo, kdo pro ní udělal špinavou práci, hned má problém, pipka jedna bělovlasá.
Mira: Tak jsem se těšil, až budu s Miřinou nevinností a ťuťu ňuňu pohledem manipulovat s celým dvorem Královo přístaviště. A byť se o to hra opravdu pokusila, přičemž se jí to i chvilku daří, v konečném výsledku se Mira pouze neustále snaží vysekávat se z problémů, které vlastně nejsou zas až tak zajímavé. Stejně tak celá dějová linka, což mě hodně mrzí. Kdyby mi hra dovolila víc si omotat lidi kolem prstu, byl bych nadšený. (Možná jsem to ale jen špatně hrál.) V zoufalství udělat linku zajímavější a v dalším pokusu o manipulaci jsem na konci šel i proti vlastnímu morálnímu kompasu, a vzal si toho hajzla, co nechal zabít Olivera Twista. Nu... tak uvidíme...
Ethan: V podstatě Rodrik na druhou, akorát neschopnější a s otravnějším hlasem.

Obecně se dá říct, že hra se hraje dobře. Nicméně oproti naprosto skvělé 1. sérii TWD, dobré 2. sérii a parádnímu TWAU, je to docela slabej odvar. Ani k těm postavám jsem si pořádně nevypěstoval pořádné pouto. A je opravdu nutné to natahovat do dalších sérií? Pokud Telltale máte rádi, stojí za to však hru ozkoušet. Pokud je rádi fakt nemáte (a je vás tady dost, já to vím!! :D ) vyhněte se tomu. Tohle by vás mohlo nasrat.

A to je všechno? To jsem teda čekal, že ta tvrz nabídne mnohem víc, když vypadala z dálky tak majestátně.

DLC je celkově těžce průměrné. Bojujete s nemrtváky, kterých jsem měl po obraně Redcliffu plné zuby, a odhalujete smutnou minulost vzdoru party Šedých strážců proti královské armádě. A to bylo docela fajn, obzvlášť setkání s posedlou šéfkou se mi líbilo. Souboje jsou zde fakt ale neskutečně nevzrušující a nudné, mimo jiné také směšně jednoduché. Ale na(ne)štěstí jich je docela málo. Dále se mi velice zamlouvalo také menší morální dilema, zda je lepší nechat uzavřít Závoj, z kterého proudí démoni, na úkor úniku nebezpečného démona do světa, nebo démona zlikvidovat, ale Závoj nechat nepřerušený. A bylo sakra uspokojující, že jsem to nakonec tak vochcal, že jsem zlikvidoval jak démona, tak i Závoj. Cha! Já lišák! Skvělá je také odměna ve formě nadupaného brnění Šedých strážců, se kterým jsem se promenádoval v Denerimu kolem nápisů WANTED dead or alive s mým obrázkem, plus jsem s ním překecal jednoho pacholka, že já rozhodně Šedý strážce nejsem, že si mě s někým spletl. Ty lidi fakt dneska věří všemu... ach jo...

Celkově to je docela fajn, boje nejsou kdoví jak zábavné ani vzrušující, ale mělo to celkem atmosféru. A ten ekvip za to stál.

Slabý příběh, totálně nesympatický hl. hrdina, směšné dialogy, plus je to krátký. No tak to zní dost odpudivě! Proč tedy to hezky vypadající zelené hodnocení? Inu, všechny tyhle vyjmenované aspekty jsou zde v podstatě naprosto irelevantní. Zde záleží pouze na jediném - na té naprosto parádní a mega zábavné hratelnosti.

Tahle je hra je vlastně důvod, proč jsem se opravdu dlouhou dobu vyhýbal Kotoru, ve kterém ty souboje se světelnými meči jsou dost po vzoru Obi-wan vs Darth Vader v epizodě IV (tedy jako kdyby měli nohy zaklíněný v bahně a nemohli se ani hnout), v Jedi Academy to už je však parádní nadupaná jízda, po vzoru Darh Maul vs. Qui-gon a Obi-wan, ve které si člověk užívá záblesky světel zkřížených mečů, uspokojivý "whooom bhuum" zvuk, a i ten celkový chaos na bojišti, kdy to do sebe s nějakým sithem mlátíte hlava nehlava, jenž si náramně užíváte. Jednotlivé mise jsou zábavné, příjemně rozmanité a originální. Vládnou tomu samozřejmě zmíněné lightsaber fighty, přičemž někdy musí člověk hodně odolávat, aby schopností force grip nemrsknul s nějakým sithem do propasti či lávy. Zaprvé je to mnohem rychlejší způsob zbavení se protivníka, zadruhé je to vždycky hrozná psina. ,,You will die by my haaaa!!! ... (žbluňk) Ať už si ale vytvoříte jakéhokoliv Jadena, urážlivej blbeček to bude furt. Oproti sympaťáku Katarnovi je to fakt bída. Nicméně budete s ním jezdit na parádních kluzácích, se stresem využívat schopnost speed a přebíhat písek plný hrůzných červů, zvažovat, jestli vůbec má cenu ty debilní rancory zabíjet, a dávat si se sithy duel v odrážení plazmové střely mezi sebou, který pokaždé prohrajete. A taktéž si s ním můžete vytvořit i svůj vlastní světelný meč. No není to krása? I když říkám na rovinu - lidi, co si vytvoří žlutej nebo oranžovej meč jsou divný a nemají vkus. Sorry.

Se svou úžasnou hratelností jsou Academy krásně znovuhratelné a stále hezky zábavné. Cool a hustý saber bitky si budete užívat, přičemž se možná i přistihnete, že je někdy schválně prodlužujete jen proto, abyste z toho měli ten co nejvíc vzrušující pocit.

A kdyby sem tvůrci do nějaký fáze přidali i Williamsův track "Duel of Fates", možná bych to zvedl i na tu devadesátku.

Knížky (aspoň teda první dvě) se mi líbily. Z filmu jsem blil. A tahle herní adaptace se dá hrát pouze v jednom jediném případě - ve dvou. Pokud hrajete multiplayer, ve kterém to řezáte s blonďatým, nesympatickým, tupě se tvářícím Eragoušem, společně s Murthagem, který se zas permanentně tváří, jakoby mu spadly hračky do kanálu, tak se to nějak hrát dá. Ani to nezkoušejte hrát v single-playeru, don´t you fucking dare! To můžete rovnou čtyři hodiny koukat na Ordinaci v růžové zahradě. Ve dvou se to totiž celkem prima hraje, jelikož se jedná o standardní rubačku, člověka to jakž takž uspokojí. Jelikož se ale hra striktně drží podle filmu, vždycky mě hrozně sralo (stejně jako ve filmu) koukat na sympaťáky jako Jeremy Irons, John Malkovich a Robert Carlyle, poněvadž jsem pak začal bědovat nad tím, proč se tomuhle, proboha, upsali. Grafika průměr, ovládání nic moc. Vlastně to ani téměř nestojí za řeč, ale jestli hledáte s kámošem nějakou píčovinku na odreagování, tohle by možná mohlo fungovat.

A hlavně nekoukejte na film!

Kde se vzala, tu se vzala, objevila se poblíž Nashkelu věž ňákýho mrtvýho trpaslíka, který si očividně libuje ve vražedné pitoresknosti a má rád šachy. Jestli chcete nějakou tu prohlídku, zajděte si do menší vesničky, do nějakého "Fousu", tam už se k vám někdo přichomítne. A jestli ne, furt se můžete vyplavit za předky Lona Chaneye juniora na jeden ostrov, a tam jim vyplácat kožich. A bacha na čaroděje. Ti dementi mají ve zvyku vás teleportovat do nějaký zamrzlý prdele, kde pro ně máte něco získat. Ach, ta magie...

Datadisk s sebou přináší pár pěkných a zajímavých přídavků, ze kterých člověk zejména ocení zvýšení zkušenostního limitu a pár těch nových dobrodružství. Nejedná se v zásadě o nic velkolepého, i tak se ale hráč může těšit na celkem těžké bitky, zajímavé postavy a jednoduché, ale docela zábavné příběhové linky.
Durlagova věž mě ale z nějakého důvodu hrozně srala. Asi protože tam úplně všude hrály ty dvě ominous temný hudební tracky, které mě uváděly do stísněnosti a deprese. Ale asi taky protože to tam v ní byla celkem nuda. Duralgovu věž rozhodně nepovažuju za nejlepší pilíř datadisku, celá struktura věže totiž není moc zajímavá, i když věži rozhodně nechybí atmosféra, přesto z nějakého důvodu celkový progress vaší družiny nepřivádí příliš velké uspokojení. Do Strážcovo tvrze jsem chodil s nadšením, sem jsem chodil opravdu nerad. Jestli se mi z nových lokací a dějových linek něco líbilo nejvíce, byl to právě onen vlkodlačí ostrov. Byť ta linka samotná není nějak extra, plus ji celkem rychle prolítnete, stejně jsem si užíval onu atypickou atmosféru a zábavné šarvátky.
A finální souboj na konci příběhové linky Durlagovo věže ne s démonickým rytířem, s tím démonem od kultistů považuju za jednu z nejbrutálnějších bitek ze všech Infinity engine her. Loadoval jsem jak blázen.

Jedná se o zábavný a povedený datadisk, který sice původní hře dělá spravedlnost, nicméně dokážu si jí v klidu představit i bez něho. Povinnost? Rozhodně ne, ale je to fajn.