Král rage quitů. A bezpochyby jedna z nejobtížnějších her, co jsem doposud hrál. Taktéž klasika mého dětství, během kterého jsem hru nějakým zázrakem dohrál, nicméně dnes, asi po 16 letech, toho nejsem schopnej, ten poslední level prostě NEJDE!!

Hra je nemilosrdná. Nesmírně.
První tři levely jsou ještě relativně v pohodě. ale od čtvrtýho už začnete tvrdě pociťovat, do čeho jste se vlastně pustili. Vašimi největšími nepřáteli nebudou protivníci z masa a kostí, to budou po většinu času jen otravní komáři, nýbrž zasraný močály, bodáky, láva a samozřejmě voda! Jediná chybička stačí k tomu, abyste žuchli do něčeho ze zmiňovaného, a máte po životě, kterých je setsakramentsky málo. Musíte zde být opravdu precizní, vaše skoky a reflexy musí být dokonalé, jinak se kurevsky dlouho potáhnete s "nultým" životem a budete kňučet po zlaté vlajce, která váš progres uloží i po vyčerpání všech životů. Jediná výjimka je snad pirátský level 9, kde sice žádné death jumpy nejsou, ale je tam tuna pastí a nepřátel, že to vlastně vyjde nastejno. A poslední level jsou vyložená jatka... Death jumpy, pasti, i ti nepřátelé jsou tuzí. (V oné části jsem už jen furt vykřikoval "Magic claw!!") Pak vás ale čekají bossové, kteří také rozhodně nejsou žádná ořezávatka, přičemž pokud vás sejmou, alou zpátky k tomu checkpointu 653527644523 km daleko od bossa, který vás právě porazil, a koukej to zkusit znovu! Že ti hra ani nedá šanci na bosse trénovat? Máš blbý, zvykej si!

Ale sakra hraje se to jinak skvěle! Ovládání, krásná grafika, hlášky našeho kočičáka a některých nepřátel... paráda. Dokonce i hudba se dobře pamatuje. I přes svou obtížnost je Kapitán Claw nesmírně zábavná hra, důkazem snad může být i ten fakt, že pokaždé když jsem hru rage quitoval, během minuty jsem ji spustil znovu. A to už něco znamená.

Lelianin prequel mi ze všech Originsových DLC přijde možná i nejlepší. Svižná a zábavná akce, chytlavá hudba, plus i ta zápletka docela slušně jede. Navíc Lelianu jsem měl vždycky docela rád, byť mě občas štvalo, jak její dabérka často "fiflala jak fyfel" , plus celkově se příliš nejedná a velkou profesionálku, stejně patřila v originech mezi mé oblíbené NPC. Navíc tu už tolik nepánbíčkaří, což je poněkud úleva. Ne snad že bych hejtil pobožné lidi, boha jeho, sám jsem tedy ateista, ale třeba ke křesťanství mám velice blízko. Lelianin přístup však už trochu hraničil s otravností, je fajn ji vidět taky z toho "nezasněného" úhlu. Ovšem musím říct, že ty sepnuté vlasy jí teda jako fakt neslušely. Jsem moc rád, že Makerův nadpozemský vliv jí nechal prasknout gumičku.

Ovšem krátká herní doba a známe lokace z původní hry jsou aspekty, které bohužel ono hodnocení poněkud shazují. Škoda. A čekal jsem i nějaký ten tužší fight, všechno bylo vesměs jakž takž průměrné.
I tak se ale jedná o jedno z těch podařenějších DLC, které určitě stojí za to čeknout.

Audiovizuálně naprosto skvostná hra. Dodnes si pamatuju, jak jsem si jako pětiletý furt dokola zpíval onu základní znělku, respektive jsem běhal po babiččině zahradě a prozpěvoval: ,,Hane Haeá hene Háá é háá"! A dodnes ten track mám ve výběru. Byť to zní jako laciná indiánská popina, má to svoje kouzlo.

Atlantis byla jedna z prvních adventur mého života, přičemž musím říct, že to mým adventurním začátkům prospělo. Překrásná grafika, atmosféra a zajímavý příběh, to všechno tu je, taktéž i chytré a leckdy zábavné puzzly, které často nejsou kdo ví jak jednoduché, nicméně zároveň se rozhodně nepohybují na hraně nemožna. Mimo to má hra i dost dobře zvládnuté určité nebezpečné dramatické situace, při kterých mi nejednou začal v krvi pumpovat adrenalin, což je na adventuru už sakra něco! Hlavní hrdina Seth je navíc svérázný a sympatický mladík, což je jedině dobře, protože na sympatiích hl. hrdiny v adventurách záleží snad úplně nejvíc. V hlavě dobře utkví i postavy. Jako capart jsem se vždy bál onoho plešouna s býčím tetováním na čele, stěžoval jsem si, že akoyltka v chrámu nemá pupík, plus princ Cleon byl jeden z největších záporáků mých brzkých herních let.
Hudba je zde však totálně nadčasová. Atlantis je pro mě dodnes adventura s jedním z nejlepších soundtracků, co jsem doposud slyšel. Tohle je třeba tak úchvatná mystická dokonalost, až z toho vždycky dostanu husinu. (Z nějakého důvodu mám ten track spojený s Yennefer se Zaklínače. Inu, jako "theme" by to nebylo špatné.)
Jistě, má to i svoje problémy. Upřímně mi toho vlastně přijde i docela málo, plus někdy to ovládání (chození) je na zabití. Ale příliš velkou vadu na kráse hry to naštěstí nezanechává.

Moc pěkná hra. A rozhodně nejlepší díl z trilogie. Snad i taky protože se jedná o jediný díl, který dostojí svému názvu.

For the night is dark and full of terrors. ... a to jako doslova.
Ach, jak úžasné je to blaho, když si člověk po čase zahraje nějakou opravdu skvěle napsanou hru, která má navíc parádní smysl pro detaily.

Celkově mi hra svým duchem hodně připomínala snímky "The Crow" z devadesátého čtvrtého a "Only lovers left alive" od Jarmusche, což už je sakra slibná kombinace! Byl z toho cítit trochu i ten Underworld, ale na to tam bylo málo vlkodlaků, zaplať pánbů! Navíc ten šílenej easter egg ve formě obřího tancujícího vlkodlouše si to bohatě vynahrazuje.
Hra má naprosto neuvěřitelnou atmosféru. Bezesporu jednu z nejlepších ze všech her, co jsem doposud hrál. L.A. Noc. Děvky na každém rohu. Občas zaprší. A když jsem prvně vstoupil do klubu Asylum, začala hrát ta gothic popina, pokecal s atraktivní narušenou upíří majitelkou a na parketu to rozjel s bizarně vypadajícími návštěvníky, usmál jsem se na svůj monitor, začal mírně přikyvovat a duchu se mi zrodila věta: ,,Tak už jsem v tom." Totálně mě okouzlila noční L.A. Takovou radost z prozkoumávání a vykecávání s jejími obyvateli jsem už dlouho neměl. Spolu s Athkatlou, Sigilem a Khorinisem se jedná o nejlepší RPG město, bezesporu. S čímž souvisí i ten fakt, že jsem na začátku hru opravdu seriózně podcenil. Zprvu jsem si myslel, že Santa Monica bude jedinou větší lokací, která bude hlavním zdrojem všech vedlejšáků, výbavy atd., skákal jsem radostí (asi jako ty hnusný hnědý koule v těch šíleně dlouhých stokách), když jsem zjistil, že na mě čekají ještě tři další čtvrtě plné vynikajících side questů, zajímavých postav a další hutné atmošky. Nechvalně proslulou misi v Ocean house hotelu jsem si schválně nechal až na večer. A dobře jsem udělal, byť jsem si to během hrání fakt neříkal. Takhle stáhnutý půlky jsem neměl ani u Outlastu. Příběh je velice pěkný, navíc se mi hodně líbí, že vám nezodpoví všechny palčivé otázky, například: kdo je onen "a friend", který vám posílá ty podivné maily? Kým přesně býval tajemný Beckett? A samozřejmě - Čím je zač ten taxikář? Tyhle aspekty výborně podtrhávají ono tajemno a temno, kterými atmoška disponuje.
Hra má i parádní hudbu. Zejména motivy jednotlivých čtvrtí jsou vynikající (Hollywood!). Znamenitě vykresluje už jinak onu jedinečnou atmosféru celkové hry. Taktéž výběr písní se zde opravdu povedl. "Smaller God" má tu čest poputovat do mého výběru.

Postavy jsou k nakousnutí. (Get it?) Jsou skvěle napsané, pamatovatelné a mimo jiné i kvalitně nadabované. Mezi mé oblíbence patří například Beckett (charisma jak hrom), Jeanette (prsa jak hrom), Strauss (ten kabát!) a Damsel je taky parádní. Mimo jiné systém rozhovorů je podobný tomu v Oblivionu nebo třetím Falloutu, nicméně v tomhle aspektu si o pár let starší Bloodlines strčil tyhle dvě přeceňované hitovky zcela do kapsy. Nejenže facial expressions a body language jsou zde mnohem věrohodnější, o kvalitě writingu nemluvě, ale taktéž okolní svět NEzamrzne, což byla věc, která mě na oněch bethesďáckých hrách vždycky strašně srala.

Záporů má hra ale vlastně docela mnoho. Souboje mi někdy docela lezly na nervy, samotný combat system není úplně plynulý, funguje ztuha a není moc záživný. Plížení je zde naprosto k smíchu. Měl jsem v něm celou dobu využitý pouze dva sloty, přičemž nepřátelé mě nenašli ani když ujali podezření a já jim skákal před ksichtem. A to jako doslova. Jakmile se skrčíte, stanete se prakticky neviditelnými. Mimo jiné jsem se občas nemohl protáhnout uličkou či brankou, když tam stála nějaká postava, i přestože jsem tam měl ještě krásný metr volného místa.

Vzhledem k těm záporům bych za normálních okolností hodnotil ještě o 5% méně, ale hra si to tak výborně kompenzuje tou atmoškou, writingem a jedinečným gameplayem, že tam tu devadesátku přeci jen fláknu. Strašně se těším na rozehrání za ženského malkiviana, co jsem tak koukal, tak je to jedinečný zážitek.
Už chápu to zdejší vysoké hodnocení, VTMB je na svou dobu opravdu jedinečnou, zábavnou a nesmírně chytlavou hrou. Doporučuju hrát vždy až padne tma, hra pak získá na kouzlu.
Můj herní osud: Muž, Toreador, specializoval se na řečnictví a střelné zbraně. Na konci hry se spojil se Straussem a Camarillou.

Mmm... Seba má docela hezky vypadající brnění, to je jako fakt. A taky se mi líbí, že je poněkud nábožensky založený, taková postava mezi parťáky trochu chyběla. To je ale si tak všechno, mimo samotného Sebastiana, DLC přináší dost mdlé a nudné lokace s absolutně průměrnými až nezáživnými souboji, ani ten boss fight zde nebyl povedený. Byť má samotné princátko celkem obstojně naspané dialogy, člověku příliš k srdci nepřiroste. Potěší sada nových banterů mezi parťáky, pár nových dialog. možností s revered mother v klášteře, plus se dá i docela pohrát se speciálními možnostmi samotného prince. Ovšem nejedná se o nic velkého, úplně klidně to mohlo být součástí původní hry, ale počítám, že v oné době už EA měla hodně zatnuté drápky, co?

Netřeba kupovat. Sebastian není nějak zvlášť hrozně napsaná postava, ale vzhledem k dost neoriginálnímu obsahu, kterým navíc prosvištíte jak moje kočka, když ji chytne rapl, člověk může tohodle jednoho parťáka s úplně čistým svědomím minout.

If I die... make sure the world knows... I died at Chateau Haine!!!! (!)

No panečku, dvojko! Výlet na venkov ti očividně prospěl, hmm? Já ti říkal, že nemáš furt dřepět v těch mdlých a nehezkých stěnách toho bejvalého tevinterského slave housu, nedělalo ti to dobře. Inu, jsem rád, že jsi dala na mé rady, holka.

Mark of the assassin je velice zábavný přídavek, který s sebou přináší řadu osvěžujících novinek, které člověku po opuštění Kirwallu opravdu připadají, jako uvolňující protáhnutí. Je zde řada soubojů, některé prosté, některé hrůzné, ale nedalo by se říct, že by byly nudné.
Dialogy tu jsou vyložená lahoda. Sarkastický Hawk se zda doslova vyřádil, přičemž při scéně se včelím bodnutím jsem vyloženě vyprskl smíchy, což se mi celkově ve dvojce moc nestávalo. Ani vaši parťáci nejsou němí, často toho mají spoustu co říct, přičemž Varric v tomhle opět válel nejvíc.
Z Felicii Day jsem nikdy nijak zvlášť unesený nebyl, ani její Tallis pro mě nebyla nějak výjimečná, ovšem holka je to vskutku talentovaná, neboť jí nadabovala senzačně. Navíc je to jedna z mála představitelek elfské rasy, která nevypadá jak nějaký debilní přerostlý skřítek, což je všeobecný problém základní hry. Měnil jsem ji za Isabelu, pochopitelně kvůli jejím analogickým schopnostem samozřejmě, vůbec to nebylo z toho důvodu, že jsem chtěl Isabele tajně zahejbat, vůbec nééé...
Mark of the assassin vás neošidí ani o velice zábavné a příjemné hádanky a puzzle, jejichž splnění není typicky „Easy peasy lemon squeezy“ jako v mnoha jiných RPG, ale klidně se mohou fláknout i do složitější adventury. Stealth sekvence byla fajn, ale na můj vkus byla až moc promíjivá. Že vás po odhalení hra okamžitě vrátí pouze pár metrů zpět, abyste to mohli zkusit znovu, není úplně ideální pro ono skryté napětí, navíc člověk se pak o to méně snaží, což je přeci škoda. Byla to ale vítaná chvilková změna hratelnosti, o tom žádná. Jo a hudba je zde taky pěkná. Obzvlášť bojový track během venkovní pasáže lovení wywern mi především utkvěl v paměti.
Finální souboj je výborně postavený a pamatovatelný. Nebylo to takové maso jako v Legacy, ale taky jsem trochu cítil krapky potu stékající mi z čela.

Škoda, že příběh trochu postrádá na kvalitě, plus byť lokací bylo hodně, taky mohl být ještě krapet víc různorodé. Celkově vzato se ale jedná o kvalitní DLC, po jehož dohrání jsem zklamaně svěsil hlavu, protože mě opět čekal hnusný Kirkwall a jeho mágo- templářské problémy, inu, každá dovolená někdy musí skončit.

Jelikož jsem ještě předtím dohrál Inquisition, bohužel už jsem věděl, co za plantážníka to kopíruje Demogorgonův styl. Ale i tak jsem byl zvědav, co staré hlubiny vězení Šedých strážců všechno skrývají, proto jsem nabral svého dobrého bracha Varrica, jediného snesitelného trpaslíka v téhle sérii, hipster emo elfíka Fenrise, plus také chodící vagínu Isabelu, aby mi v tomhle dobrodružství pomohli. Inu, prostředí je mdlé, ne moc rozmanité a nudně šedo-béžové (podobně jako původní hra). I když začátek a konec na tom jsou celkem dobře. Trochu podobně to je se souboji... ze začátku mě to docela bavilo, ale jakmile jsem se později ve vězení koukl na mapu a cítil jsem spíše otrávení než vzrušení, věděl jsem, že je zle. Velice mě ale bavily dialogy mezi parťáky, i sám sarkastickej Hawk někdy zaperlí docela vtipné hlášky. A i ta mini linka s jeho fotrem byla docela zajímavá. Velká škoda, že nudné prostředí a nezáživné souboje DLC tolik shazují, potenciál to určitě mělo. Ovšem musím však zmínit ten závěr...

Finální souboj zdolán na Hard obtížnost. A musím teda říct, že takhle velký maso jsem za celou sérii doposud nezažil. Kdyby můj Hawk nebyl duchovní léčitel, opravdu bych neměl zdání, jak bych to měl dokončit. Trval mi asi něco přes hodinu, třikrát jsem se během toho dostal do nesmírně frustrující situace, kdy všichni parťáci byli mrtví, přičemž Hawk asi se 2% životů musel být v neustálém pohybu, jinak by zhebl. Pro mě osobně bez pochyby nebrutálnější bitva ze všech tří dílů. Ale hezky se na něm ukázalo, že ani v té nejzapeklitější a nejbeznadějnější chvíli se člověk nemusí hned vzdávat. A že jich bylo!

Co. To kurva. Bylo?...

To to dělal Tommy Wiseau či Uwe Boll, nebo co? A to bylo v té době cool vydávat nedokončené hry? Datadisk na třetí Gothic se pokusil zaplnit mezeru v příběhu ze trojky, pokud se hráč rozhodl to táhnout se Xardasem. Očividně ho na tom trůnu prostě chtějí mít. Hmm, to je fajn... Gothic 3:FG je nicméně opravdu ohavnost z několik základních důvodů:
1. Hlavní hrdina. Tak odporné a nechutné znásilnění charakteru jsem nikdy v žádné hře ještě nezažil. Kdysi sympatický a vtipný rošťák z předešlých dílů je nyní nechutný mix nacionalistickýho ortodoxního paladina a inkvizitora, který dělá vlastní rozhodnutí za hráče a chová se jak mentál. (Ještě k tomu je opět předabován, ovšem nebojte, jeho hlas ze trojky se magicky navátí, jakmile někoho požádáte u výuku. To jsou kouzla, co?) Ještě nikdy v životě jsem při hraní za nějaký určitý charakter tolik netrpěl. Ta změna je opravdu úděsná a depresivní. Asi jako kdyby se Geralt z Rivie najednou začal chovat jako Mirek Dušín, nebo Komandér Shepard jako Halina Pawlovská.
2. Bugy, zoufalé animce atd. V předchozím Gothicu se taky něco našlo, zde to však nabírá zcela nový rozměr. Aby mě k smrti vyděsil zvukový bug kdy místo hlasu postavy na mě vybafne hlasité zabzučení (a to nejednou), to už nedávám.
3. Dabing a dialogy. Hrůzný dabing ještě dokážu odpustit, byť to bylo zoufalý, uši to netrhalo, ale ty dialogy!!! Jsem člověk, který kvalitu dialogů v celé téhle sérii velebil, i ta trojka v tomhle byl slušná. Proto byl pro mě totální šok číst naprosto nezáživný, nezajímavý řádky od postav, mezi kterými jsem nenašel snad jedinou, jenž by mi přišla nějak výrazně zapamatovatelná. (Pokud ovšem nepočítám postavy z předešlých dílů)
4. Příběh ani pořádně nedává smysl, zničil jsem svaté artefakty, abych osvobodil svět od di(c)ktatury a vlivu bohů jen proto, abych se jako jeden z těchto(!!) vlivů vrátil zpět a nastolil vlastní diktaturu? Protože tak se ten váš idiot většinu času chová, jako fašistický dement. Odsuzuje k smrti jednu postavu za druhou bez toho, aniž by mně, hráči dal na danou situaci nějaký názor. Co za hru tohlecto je??

Má to vůbec nějaký pozitiva? Ale jo. Potěší kecat se starými parťáky z předešlých dílů, plus potloukat se tou válkou zmítanou Myrtanou je vlastně docela zajímavý. Jakmile ji ale celou projdete, což moc dlouho netrvá, švanda končí.

Raději bych si za hluboké deprese pustil všechny epizody Black Mirror nebo koukal na desetihodinové video znělky Teletubbies, než abych tohle musel hrát znovu. Gothic sérii mám velmi rád, proto tuhle hru taktéž chápu jako nesmírnou urážku. Veškeré aspekty, které činily předešlé díly skvělými, jsou prostě pryč. Vaporizovaný...
Jestli tohle byl úspěšný pokus o zabití značky nevím, ale rozhodně to byla opravdu velká a těžce krvácející rána.

Wesnoth mi připomíná jednoho kluka, kterému jsem se jako malý zlý spratek na základce vysmíval jaký je to chudák a blbeček, nicméně postupem času se z něho stal velký a inteligentní chalan, přičemž jsem se zastyděl a rázem k němu začal mít respekt. Wesnoth nám zrál jak víno. Když mi ho kamarád poprvé ukazoval, byl teprve v oněch prvních verzích, kdy moc vábně opravdu nevypadal. Ale postupem času, především během custom hrách, jsem si to velice oblíbil.

Jednoduchost hry je vlastně její nejsilnější stránkou. Kdo by to byl řekl, že tahová hra, ve které se primárně pouze verbují jednotky a posílají na bojiště bude taková prča. Samotné bitvy (čím mohutnější, tím lepší) dokážou nabrat opravdu epických proporcí, dodnes si pamatuju fantastickou custom mapu, kde jsem vytáhl se svou armádou nemrtvých na pochod přes hory a říčky, abych pomohl svému kámošovi v bitvě proti armádě Hard počítače. A že to byla pořádná bitva, Pelenorská pole jsou oproti tomu nic! Velice uspokojující aspekt hry je také levelování jednotek, dodává to na hratelnosti a často to může hodně ovlivnit žár bitvy. I hudba není vůbec špatná. Většinou příjemná na poslech, někdy dokáže nabudit atmošku atd. I když musím říct, že mi krapet chybí základní motivy u každé z frakcí, které hrály v dřívějších verzích hry. Samotné příběhové kampaně jsou překvapivě dobře napsané a uspokojivě různorodé. Ale některé tak nesmírně těžké, že v porovnání s nimi působí hraní poslední mise Kapitána Clawa jako hraní Čtyřlístku: pohádkových dobrodružství. Skutečnou srandu jsem ale vždycky měl s kamarády na vlastních mapách, to byl ze hry vždy nejlepší zážitky.

Wesnoth je hrou, kterou již zcela uznávám. Byla doba, kdy bych tomu dal tak 35%, ale buď jsem byl moc malý a hloupý, nebo to tenkrá byla spíše ta hra. Jedno z toho. Možná oboje. Wesnoth se z toho ale dostal, Já po dvacítce měřím zatracených 174 cm a nesnáším Tracyho tygra. Chjo...

Při úvodní ukázce jsem nadzvedl pravé obočí, zformoval ústa do óčka a vydal zvuk jako: ,,Heh??". Jelikož trojka navazuje na skrytý "pravý" konec Warrior Within, který jsem samozřejmě během prvního rozehrání neobjevil, byl jsem opravdu na výsost zmatený. Kaileena naživu? Na mé lodi? Ještě k tomu tak o 19x míň hot? A ještě k tomu ve formě vypravěčky? Whaaa...? Ostatně jakmile jsem se dostal do samotné hry, veškerý můj údiv byl vystřídán uspokojením z opět parádní hratelnosti, která se od předešlého dílu nijak výrazně nezměnila, ale i tak to byla parádní jízda.

Hra ovšem už opouští onen temný a drsný nádech, který oplýval díl předešlý, a vrací se více do ducha "Sands of time" Což mě poněkud mrzelo. Žádná elektrická kytara během urputných soubojů, ani princovo drsňácký hlášky... vše to zas poněkud zpohádkovělo. I samotný princ v cutscénách vypadá hůř. To strniště z Warrior Within mu teda fakt seklo víc :/ Ovšem, byť se badass kytarové momenty ve hře již nevyskytují, přesto dokázal Inon Zur odvést vynikající práci, tudíž i tak o soundtracku musím říct, že je skvělý. To samé platí i o soubojích a skákačkách, které se více méně od předešlého dílu nezměnily, pokud stále máte v malíčku nějaká ty comba z WW, budete v pohodě. Tady se navíc naučíte ještě pár nových, jejichž použití vám přinese nejen uspokojení a pýchu z vašich šikovných prstíků, ale také pěknou podívanou. A byť se pro někoho může zdát "quick time event" jako vochcání nějakého toho skutečného boje, vcelku se mi to líbilo, byla to aspoň lahoda pro oko.

Hra má ovšem dost frustrující části, při kterých začne člověku tuhnout krev v žilách a pumpovat srdce jak o závod. Ve WW to byly honičky s Dahakou, zde je to hraní za Temného prince. Ten fakt, že během hraní za něho vám rapidně ubývá zdraví, dokáže být dost stresující, ještě když vás s tím potom teasuje, je to téměř úmorný. Ale právě temný princ je asi tou nejzajímavější částí příběhu, který je jinak dost přímočarý. (Jenom prosím, nehrajte to s českým dabingem. Obecně ve hrách proti němu nic nemám, ale tady se to fakt nepovedlo.
Nejtěžší fight: Ti dva generálové po jízdě na vozech. Duch rage quitu byl onen den vskutku silný...

Ze záporů klasicky camera. Jep, opět zlobí. Dále je trochu škoda toho celkového příběhu, který (až na to temné princátko) není fakt nic extra - nic moc odvyprávěný se slabým hl. záporákem. Možná na tom má vliv i ne moc velká rozmanitost lokací.

Celkově vzato jsou však Two Thrones pěkným zakončením trilogie. Princ stále šikovně skáče, skvěle se ohání jakoukoliv zbraní, kterou zrovna má v ruce, plus byť už nevypadá tak dobře, stále je to sympaťák. Mým favoritem ale však pořád bude Warrior Within.

Aneb také hra s názvem: ,,Kam mám jako kurva jít teď?"
Outcast se mi do ruky dostalo až teprv po dohrání Jedi Academy, tudíž když jsem zjistil, že si tentokrát nebudu moct vytvořit ani vyparádit svůj světelný meč, byl jsem krapet zklamaný. Nicméně byl jsem velice nadšen, že tentokrát jsem v kůži někoho tak o 100 000 000x sympatičtějšího, než byl blbeček Jaden, tedy že jsem v kůži jeho budoucího mistra Kyla. (Ten aspoň má smysl pro humor, plus nekřičí tak hystericky, když spadne do nějaký tý propasti.) A jak se to hraje? Inu, je to stále parádní zábava. Souboje, jak ty na dálku, tak i ty na blízko, jsou stále stejně záživné a bujné. Ovšem v určitých situacích jsou ty lightsaber fighty opravdu šílené, ti týpci se zeleným krystalem v těle mě vždycky rozsekali na maděr, pokud jsem si nedával příliš velký pozor. A ani ty boss fighty nejsou nejlehčí, rozhodně se jedná o těžší díl, než je jeho nástupce. Příběh je tak nějak oukej, vlastně jsem na něj moc nebral ohled, ale přiznejme si, o tom tyhle hry přeci nejsou.

Levely jsou opravdu dlouhé, nicméně ve většině z nich je hratelnost na skvělé úrovni. Jsou taktéž dobře zapamatovatelné, plus výborně přidaná Williamsova hudba z původní trilogie na většinu lokací skvěle sedne a dodává znamenitou atmosféru. U každého levelu se mi pokaždé vybaví určité specifické věci... v tom důlním zařízení ty malé rychlé potvory, ze kterých jsem měl jako malý nahnáno, na Nar Shaddaa ty zasraný snipeři (tady opravdu Greedo shot first :( ), a na oné imperiální stanici tu stealth sekvenci, při které mi dokonce málem začal stékat pot z čela. Ten gameplay a ta rozmanitost prostředí jsou prostě bezva.
Hra ovšem obsahuje jednu věc, díky které se hrací doba může pěkně protáhnout: bloudění. To šílené bloudění. Opravdu často se mi stávalo, že jsem už ze zoufalství nesmyslně skákal na úplně šílená místa, jen abych po 5 687 655 443 hodinách zjistil, že stačilo udělat pouze "to" a "to", abych mohl pokračovat dál. Někdy je to opravdu frustrující jak prase, proto lidi, kteří šáhli po návodu (hrdě hlásím, že jsem to neudělal) naprosto chápu.

Ke konci už je to takové poněkud zdlouhavé a zábava celkem upadá, plus to bloudění mě opravdu dost sralo.

Jinak je ale Outcast opravdu pěknou a zábavnou hrou, jejíž první projetí může být dost frustrující, ale člověk je na konci toho všeho rád, že tím prošel. Při opakovaném rozehrání je to už mnohem větší pohoda a člověk si ji i více užije. A víte vy co? Já si to jdu asi dát znovu...

Komentář chápejte spíše jako takovou radu do života (vašich dětí). Pro mnohé byla matematika na základce a střední zábavnou hodinou, při které mohli svůj mozek pořádně rozpumpovat. Pak je zde ale také hodně lidí, jako například já, pro které byly hodiny matematiky úděsnou noční můrou, úhlavním nepřítelem puberťácké doby a zdrojem slz smíšený se stresem. (Jakmile jsem v septimě úspěšně napsal svůj poslední test z matiky v životě, hned doma jsem si pustil tohle, byl to zatraceně skvělý pocit!)

Ale velkou pomocí mi byla právě tahle zábavná hra, která mi mnohdy úspěšně pomohla se dokopat k tomu, aby můj mozek pochopil aspoň něco z těch příšerným číslic a rovnic. Jednotlivé minihry jsou příjemně rozmanité, hezky barevné a mnohdy i vtipné. Navíc to má takový velkolepý dobrodružný feeling, jste jediným pipánem, který může zastavit zlé viry před zničením Gordiho počítače. Tomu se říká motivace! Tak až budete mít dítě a uvědomíte si, že matematické nadání postrádá, zkuste mu dát tohlecto, přísámbů, že jeho známky se můžou nepatrně zlepšit.
A když to přeci jenom nepůjde, kupte mu dvojku.

Jeden z nejlepších datadisků, co jsem kdy v životě hrál. Přáli jste si někdy prozkoumat ono nechvalně známé řecké Podsvětí s trochu větším detailem? Pak se šupem vrhněte na Immortal Throne!
Datadisk má totiž podle mého názoru jednu z nejskvělejších atmosfér ze všech her, co jsem doposud hrál. A to kvůli několika faktorům... Zaprvé je to samozřejmě rozsáhlé prostředí samotného Hádu, který je temný, depresivní, plný hrůzných démonů a stvůr. Zadruhé je to samotný postup hrou. Kdo se vyzná v mytologickém řeckém podsvětí a přibližně ví, co všechno se v něm nachází, bude doslova slintat před klávesnicí, protože hra mu nabídne snad všechny důležité lokace (až tedy bohužel na jednu), které se tam vyskytují. A konečně zatřetí je to opět ta naprosto fantastická hudba. Ta je podle mě vrcholem té mistrovské atmosféry, které se zde podařilo dosáhnout. Hrůzný zvuk gongu, jenž je doplněn skřípajícími houslemi a sténáním zatracených duší, když se hráč prochází po břehu řeky Styx, to prostě nešlo zapomenout. Na mnoha místech je opravdu temná a úzkostná, občas ale sem tam zazní jisté tóny naděje a světla, ale příliš i na ně nezvykejte. Na Elysejských polích se v tónech něžného klavíru náhle změní, přičemž poskytne hráči od té věčné temnoty chvíli klid. Chvíli. Skladatelé si zaslouží metál. Příběh je ještě přímočařejší, ale na ten dlabe pes. Když už mluvíme o psech, tak se zde samozřejmě dočkáme i známých obyvatel oné temné říše, a jak to tak většinou už bývá, příliš přátelští nebudou. (Cháron má ve své skříni pěkné kostlivce!) Byť je téměř celé podsvětí dost temně pojaté, přesto je zde pěkná rozmanitost prostředí, ze začátku se ještě touláte řeckými lesy, v podsvětí narazíte na močálovité rokle, vulkanické Pláně soudu, taktéž i na překrásné Elysejské pole, kde se na nějakou chvíli atmoška zcela změní. atd. Hra je navíc i těžší. Při prvním rozehrání za válečníka jsem dostával opravdu strašně moc na prdel, bossy jako Cerbera či samotného Háda jsem zdolával nesmírně dlouho, do detailu můžu popsat každičký detail textůr při opětovné cestě k nim, až tak dlouho mi to trvalo, fakt. Při dalším rozehrání, kdy už hráč ví, jak správně hru ovládat, je to už mnohem lepší, nicméně musí si dávat velkýho majzla, protože nepřátelé z vás můžou opravdu během vteřiny udělat hrobeček (doslova). Takže mějte na klávesnici ukazováček připravený na "R", lektvarů bude zapotřebí hodně.

Do hry přichází i nové mistrovství "dream", které si užijí zejména válečnicky laděné postavy. Osobně jsem s ním měl hodně srandy, nicméně když se určité schopnosti vylepší na maximum, přijde mi pak už docela OP. Abych zabil skupinku nepřátel kolem mě, stačilo jen zmáčknout "trojku", kde jsem schopnost měl předem připravenou, a všichni lehli popelem.

Zápory jsou podobné jako v jedničce, tedy těžko zvládnutelná rovnováha vašeho hrdiny, někdy už stereotyp (ale už ne tolik jako v původní hře) atd. Ovšem jakožto milovník řecké mytologie se potýkám s některými nelogickými věcmi... Paris a Agamemnón v Elysiiu? Takoví zmetci? Pff, ani nápad! Plus trochu jsem doufal, že se podíváme i do toho Tartaru, v rámci celkové hratelnosti by to bylo hodně cool (nebo spíš hot?). Škoda.

Immortal Throne je podle mě nejlepším herním ztvárněním řeckého Podsvětí. Atmosféra, zvukové efekty, místa a hudba, to všechno tak skvěle zapadá do celkové hratelnosti, že tam těch silných 90% prostě musím vrazit. Výborný!
Ale proč má ta pěkná sexy slečna na obalu v jedné ruce magickou hůl a ve druhé meč? Dyť to nejde!! Hro, nepruď mě!

,,Tak studenti, jak se nazývá místo, kde se nachází několik hrobek významných faraónů a vládců Egypta? … Ano, Honzo?“
,,Údolí králů“
,,Správně. Jsem ráda, že aspoň někdo se na hodinu připravil a četl si z učebnice.“
,,To zas né, já jen zrovna včera hrál Titan Quest“
,, …, right. “

Hra, díky které může člověk machrovat na hodinách dějáku. Titan Quest je mou asi úplně nejoblíbenější diablovkou. (Taky jsem jich moc nehrál, tak to mám jednoduchý.) Na rok 2006 se pyšnila opravdu překrásnou barevnou grafikou, vynikající hratelností a nádherným prostředím. Už jen ten fakt, že se odehrává v antické mytologické době je prostě parádní. Člověk tu potkává známé postavy jako Leonidas, Imhotep či Žlutý císař (ano, v některých případech to opravdu časově nesedí, ale whatever), a taktéž i místa jako Knossův labyrint, Babylonské zahrady či samotnou Gízu. Hra má opravdu skvělou atmosféru, kterou obohacuje taktéž naprosto fantastický soundtrack, který dodnes považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy slyšel odkaz. Především dokáže úžasně vystihnout ducha daného místa, ve kterém se nacházíte, nebo do kterého vstupujete. Hudba v hoře Wuaso vám jasně dá najevo, že v jejím nitru se ukrývá něco prastarého a nesmírně mocného, hudba v Athénách vám zas představí velkolepost tohoto slavného polis, či Ramsessovo hrobka, kde hudba dává najevo poklidnost, jenž byla něčím zkažena a znesvěcena. Hudba v téhle hře dělá opravdu mnohé. Příběh je velkolepý. Je dost přímočarý, ale to se snad ani tomuhle typu hry nedá vyčítat. Na konci každého aktu vás čeká velkolepý boss, přičemž bitva s tím posledním je pro mě dodnes jeden z těch nejepičtějších boss fightů za celou mou herní kariéru. (I samotní bohové byli strachy zalezlí, srabáci jedni!)
Za opravdu mega plus považuji výběr vaší profese, kterou později můžete následně zkombinovat ještě s jednou. Skilly u každé z profesí jsou opravdu mnohdy nehorázně zábavné používat, je to především díky nim, proč je hra tak skvěle znovu hratelná. Jednu dobu můžete chrlit ohně a plameny, přičemž k tomu vám dopomáhá váš vlastní vyvolaný lich, další dobu můžete zas vrhat otrávené nože, plus k tomu srazit zbylé nepřátele blesky, anebo také vzít do obou rukou dva mega meče a nepřátele rozsekávat po staru, přičemž si můžete vypomoct nějakým tím healovacím kouzlem z profese „příroda“. Samotné souboje jsou zábavné, už právě s různými kombinacemi skillů z vašich profesí. Arzenál zbraní je samozřejmě obrovský, plus nález nějaké té mega unikátní zbraně s “modrým“ jménem vždy potěší oko. (Občas ale můžete vřeštět nasraností, že daná zbraň neodpovídá vašemu typu postavy, či na ní máte nedostatek atributů.)

Ale bacha, hra je nemilosrdná. Na rozdíl od Diabla se zde nedá hra manuálně uložit. A pokaždé, když hru ukončíte, vaše postava se automaticky sama uloží. Takže pokud zjistíte, že jste nanesli určitou vylepšovací relikvii na zbroj, která se ukáže být nakonec horší než ta vaše předešlá, ale díky odtržení relikvie jste si ji zničili, už se tím prostě budete muset nějak smířit, hra vás zpět nevrátí.

Zmiňoval jsem, že hudba je skvělá? Jo? To je fuk, zmiňuju to ještě jednou, je vynikající.
odkaz

Ze záporů musím vyzdvihnout způsob, jakým hráč musí pracovat s hl. postavou. Je toho přehršle. Hráč musí dávat pozor, aby měl dostatek životů, manu, odolnosti na jed, oheň či bodné zbraně, protože jinak na následné zranění jde opravdu hodně rychle dolů, atd. Díky tomu může být v určitých situací hledání nějaké té rovnováhy celkem stresují, ne vždycky se to totiž povede. Dále v některých lokacích přichází celkem stereotyp a nuda, plus ten systém toho ukládání mě vlastně dost sere. (Může mi někdo vysvětlit, k čemu v menu nabídce je ta položka „uložit hru“? Evidentně to nic nedělá, ale stejně jsem se přistihl, že na to furt mačkám tak nějak z principu. Dyť člověk nikdy neví!)

Titan Quest je krásná a zábavná rubačka, které se podařilo najít si místo v mém srdci. Antická atmosféra, perfektní hudba, skvělá hratelnost... co víc si přát? A to jsem ani nevěděl, že následný datadisk mě blahem odpálí až na Pluto.
A trošku jsem doufal, že na konci uvidím toho starýho děvkaře Dia, nebo aspoň mou milovanou Athenu. Oh well, snad v tý dvojce. (Nebude, já vím :( )

Máte chuť si po osmdesáté zahrát Baldurs Gate, ale tentokrát s převážně zlou družinou a hl. hrdinou padouchem? Tak proč si nezahrát rovnou Tyranny? Edwin, Viconia či Sarevok zde sice nejsou, ale i tak by vaše mocichtivé touhy měl být řádně ukojeny. A že nechcete být donekonečna zlý? Tak nebuďte, jen si zvykněte, že ve zlém světě budete, tak abyste na to byli připraveni...
Kyros. Ultimátní nemilosrdná zlá síla, která se za pomocí svých mocných vazalů rozhodla ovládnout svět. Snad nic před ní neobstojí. Ti, kdož vzdorují, zemřou. Ti, kteří se vzdají, jsou vrženi do otroctví či se ke zlé říši připojí. Naděje však neumírá, stále je zde hrstka statečných, kteří se rozhodli hrozivé moci vzdorovat. A vy jednou takovou hrstkou.... fakt nejste! Naopak, tentokrát stojíte na té špatné straně a je jen na vás, jakým způsobem svým vládcům posloužíte. A jelikož se toho chopil šikovný Obsidian, o zábavu bude postaráno...

Příběh a atmosféra mě do hry vtáhly jak Vetřelec své oběti do ventilací. Ten fakt, že se pohybujete převážně mezi postavami s "evil alignmentem" je prostě krásně bizarní. Člověk si mnohdy musí dávat bacha co řekne, protože na vašich slovech a rozhodnutí závisí měřítka přízně a hněvu určitých frakcí a postav, která můžou mít velký dopad na hl. příběh. V určitých částech mi to i silně připomínalo PS: Torment, už především kvůli atypickému prostředí, unikátních, dlouhých a chytře napsaných dialozích, které když jen tak bez řádného přečtení projedete, zážitek ze hry bude minimální, a vícero řešení určitých situací. Možnosti dialogu hl. hrdiny taktéž určují některé skilly, silně doporučuju vylepšovat "Lore", ten mi v mnoha případech leckteré situace opravdu hodně usnadnil (a připadal jsem si jak anti-hrdina intelektuál, cha!) Ano, rozhodnutí je zde hodně, a jejich následky určitě výrazně pocítíte. Hra je výborně znovuhratelná právě díky nim, protože podobně jak ve Witcherovi 2 vás jiné cesty zavedou na jiná místa, přičemž následné finále může dopadnout zcela jinak, než při vašem prvním rozehrání. Atmoška se dá krájet, to díky pěkné rozmanitosti prostředí, drsné avšak pitoreskní společnosti a celkovému příběhu, který se zde povedl.

Parťáci jsou velice slušně napsaní. A taktéž to většinou nejsou řádní rytíři na bílých koních. Máte tu krvelačnou a mírně sadistickou zabijačku Verse (btw má nejoblíbenější parťačka), terminátorsky obrněného Barika (ne, ne toho psa), který lpí na dodržování krutých a drsných zákonů, arogantní patnáctiletou ovládačku myslí, bělovlasou čarodějku z nepřátelských řad (snad nejslušnější), vtipného a svérázného mystika a nakonec svou vlastní dogu. Pozor! Kouše jak divá! Můžete si s nimi kdykoliv skvěle pokecat, v některých případech to i nějakou dobu potrvá, protože textu je mnohdy opravdu hodně. Trochu mě mrzí absence romance (holt jsem romantická duše), aspoň ňákej ten lacinej sex by se sem hodil, ale předpokládám, že od toho jet tu ten bordel v Lethian´s crossing.
Souboje jsou v podstatě hodně podobné PoE, už co se týče schopností, kouzel a quick slot předmětů. Parádní novinkou jsou ale kombo schopnosti, které můžete provést se svými parťáky, pokud u nich máte vysokou loajalitu či bázeň. Můžete je využít ale jednou za odpočinek, tak s nimi šetřete. A jsou i skvěle nápadité, například když jedna z mých holčin vystřílí několik šípů do brnění jednoho z mých chalanů, přičemž on je v kadící póze z úsilným tlakem vystřelí na všechny strany a zraní nepřátele v okolí, to prostě člověk musí zatleskat.
Hudba... je pěkná. Vlastně jak kdy. Na některých místech (tábory dvou hl. frakcí) hrají pouze dva protáhlé tóny v celkem krátkém loopu, což může po čase začít prudit. Pak tu jsou ale zase místa jako Lethian´s crossing, Tunon´s court nebo některý ze Spirů, kde je vyloženě nádherná. Celkově mi přijde rozhodně lepší, než v PoE, kdy mi v určitých chvílích i lezla na nervy.

Ze záporů bych chtěl vyzdvihnout ovládání družiny během soubojů, které bylo v určitých případech dost tuhé. Družníci občas neposlouchali, trvalo jim věky než někoho uzdravili a zasekávali se o nesmyslné překážky. Z příběhu snad jen poslední část Actu 2 během vypořádávání se s "Edict of Earth", kde hra trochu ztrácela tempo a přicházel menší stereotyp a nuda. (Act 3 to ale skvěle napravil.) A občas taky dialogové možnosti neodpovídaly přesně mému přesvědčení.

Tyranny je vynikající originální RPGčko s parádním příběhem, slušnou atmosférou a chytrými dialogy. Určitě ho v budoucnu zahraju znovu, to bych viděl ty další outcomy, co hra nabízí.
Hrozně si přeju, aby Obsidian udělal nějaký RPG zase ze světa Forgotten Realms v podobném stylu, už mi ta moje nejoblíbenější fantasy říše docela chybí.

Musím říct, že zkoušet se vyhnout kulkám během vylodění v Normandii je asi jako vyjít za deště ven z domu a snažit se vyhýbat kapkám. A tak to má být! Medal of Honor patří mezi těch pár her, které hrál i můj táta a já to celý napjatě sledoval.

Táta střílí nácky v malém kostelíku v oné napůl stealth misi.
Malý já: ,,A nebude se bůh zlobit, že se tu zabijí?"
Táta: ,,Sim tě, on to pochopí!" (headshot)

Před nějákou dobou jsem si řekl, že bych si tuhle vzpomínku mohl náležitě oživit osobním rozehráním. A bylo to docela žůžo, obzvlášť protože hra se s vámi v určitých případech vůbec nepáře, klidně na vás pošle tak velký počet nepřátel, že i Xerxovo perské vojsko by se krapet zaleklo. Jednou je to frustrující jak prase, jindy zase nesmírně zábavné, ale každopádně to bude řežba jak sviň. Zmíněnou část na Normandii například považuju za jednu z nejskvělejších a nejvěrohodnějších sekvencí všech WW2 her. (Dodnes si pamatuju, tu pekelnou část, kdy pod krycí palbou mám proběhnout kolem asi tří kulometů na druhou stranu. Mám ten obraz vyloženě vpálený v hlavě.) Čekají nás tu ale i vynikající tankové sekvence, přičemž jeden tank si i budete moct ozkoušet sami. (Upřímně řečeno se mi to ale moc nezamlouvalo, nerad se spoléhám na něco většího a pomalejšího, než jsem sám.)
Mise jsou příjemně různorodé, především pak ty čistě akční, které jsou samozřejmě na úplném topu. Co mě ale trochu zklamalo byly ty určité stealth momenty, ku příkladu v misi, kde se můžu převlíknout za nacistického důstojníka, jsem jen tak z legrace v oné uniformě ustřelil jednomu náckovi hlavu, což samozřejmě zrušilo moje disguise, a posléze jsem jen tak střemhlav postupoval dál a snažil se postřílet co nejvíc nepřátel, dokud mě nezabijí. K mému překvapení mě ale nikdo nezabil, s tímhle šíleným útokem jsem to dotáhl až do konce mise. Je tedy trochu škoda, že na těhle stealth momentech nebyl kladen větší důraz.
A díky bohu za to, že tu není žádný podělaný autoheal! Ten považuji za rakovinu mnohých stříleček, protože v mnoha případech nesmírně sníží obtížnost celkové hry. Zde si však musí člověk setsakramentsky dobře rozmyslet, jestli opravdu chce za ten roh naběhnout a postřílet vše, co se hýbe. Taková mise v Norsku je naprosto skvělá, trochu jsem si tam připadal jak Rambo, který se rozhodl pro menší změnu klimatu. Plánuju jednou hru dohrát i bez manuálního ukládání a spolehnout se pouze na auto-save. Což bude teda extrémní masakr, to můžu povedat už teď! Ve všech misích navíc hraje naprosto senzační hudba, které výborně doplňuje atmosféru a pravý feeling válečné vřavy.

Ze záporů opět zmiňuji ty ne úplně povedné stealth sekvence, plus ta AI těch nepřátel taky občas pokulhává. Což je u takového typu her vcelku podstatné. A vůbec nechtějte, abych začínal o výdrži vašich spojenců...!!! >:-(

Medal of Honor je zábavná, pěkná a pro mě nostalgická hra, která mi zpříjemnila jinak nepříjemné chvíle zkouškového období. Nic totiž pořádně neposílí produktivitu člověka během zkouškového, než pořádná střílečka. A to jako fakt!

Už jsem někdy zmiňoval, že průzkumnice Harding je vlastně nesmírně sexy ženská? (na to že to je prašivá trpaslice?) Až právě díky tomhle DLC jsem si to uvědomil, stejně jsem pak maličko zalitoval, že jsem ty flirtovací možnosti při rozhovoru s ní nedával. Oh well, tak snad při příštím rozehrání. Mimo obdivování fyzického vzhledu sympatické průzkumnice však bude hráč obdivovat i velice pěkný terén a prostředí, jenž mu DLC nabídne. Velice barevné a na oko příjemné textury ho budou doprovázet téměř na každém kroku při prozkoumávání téhle více neznámé části Thedasu. A ta rozmanitost je taky pěkná, jednou to jsou listnaté lesy, následně tropy, oranžové vrchoviny a taky osvěžující pobřeží. U kterého je navíc kmen Avvarů, který byl podle mého snad nejzajímavější částí hry. V podstatě tu děláte dost podobné píčovinky, jako v původní hře, tedy sbírat crystaly, uzavírat rifty, řešit puzzle z observatoří atd. Což někoho může srát, ale mně osobně to zas tolik nevadilo, protože toho nebylo přehršle. Příběh je vcelku fajn, nicméně příliš nezaujme. Je ukončen vcelku slušným, na dvě části rozděleným finálním boss fightem, který musím pochválit především kvůli oné první části, kde jsem se fakt zapotil.

Společníci tu opět mají nejrůznější komenty na události hry, což vždy velice oceňuju. Dopročuji s sebou hodně brát Solase btw. No a co se těch fightů týče, je to v podstatě úplně stejný, jako kdybyste prozkoumávali jakoukoliv jinou oblast v původní hře, takže nic speciálního. Silně doporučuju hrát až PO dohrání hlavní dějové linky, jinak se tady přespříliš nabušíte, a finální souboj v původní hře bude hotová brnkačka. (Už především protože tu získáte dost možná nejlepší obouručák z celé inquisitorské série.)

Byť má lokace DLC překrásné barvy a vizuál, plus celkem dobře do toho všeho zapadá onen příběh, přesto je to někdy kvůli průměrným fightům a nezajímavým úkolům občas nuda. Kdo nemá rád na DA:I to assassinovské sbírání collectables a WoWkařský feeling, bude ho DLC asi dost srát.
Pro mě to ale bylo vcelku zábavné DLC, který si při příštím rozehrání sjedu ještě jednou. Snad jen abych mohl balit slečnu Hardingovou.

Tímhle komentářem konečně ukončuji tu (aspoň pro mě) už krapet únavnou sérii
komentů biowareských DLC. Zaplať pánbů!

Trpaslíky (až na Varrica )v Dragon age nemám rád. Nemám rád jejich kulturu, nemám rád jejich vzhled a už vůbec nemám rád jejich přechytralé kecy. A ano, uvědomuji si, že je to ode mě dost rasistické, ale k tomu jsem se již veřejně přiznal v komentáři na DA:O. A ještě k tomu všemu fakt nemám rád Hluboké cesty, i přestože musím uznat, že v předchozích dílech měly dost dobrou atmošku. Tudíž k tomuhle DLC jsem přistupoval s přivřeným okem. Hlavní dějová linka je však vcelku zajímavá, byť se mi to uvnitř těch temných síní příliš nelíbilo, přesto hra dokázala udržet mou zvědavost z toho, co vlastně je příčinou oněch nepřirozených otřesů, a to mimo jiné postupem do stále temnějších a hlubších míst. Ze začátku jsem dost trpěl. Lokace nezajímavé, souboje těžce průměrné a dva trpasličí průvodci typicky trpaslicky otravní. Jistý zlom však náhle přichází asi v půlce, kde však přichází totálně nadupaná a úžasná soubojová část, kterak máte za úkol zlikvidovat několik skupinek zplozenců bez možnosti uložení. A musím říct, že to byla jedna z nejlepších a nejtěžších bitek nejen DLCčka, ale i původní hry. I následná druhá půlka je lepší, Z části protože jeden z těch průvodců zajebe, chachachá! lokace dostanou zajímavější nádech a atmoška taky nabere grády. A ten zavěrečný souboj celkem ujde.
Trevor Morris mimo jiné složil další fantastický hudební theme, jenž je určen právě pro toto DLC, a které mi právě teď při psaní komentáře hraje v hlavě. A odvedl tu dobrou práci.

Ve výsledku se jedná vcelku zábavné DLC, jehož kvalitu hráč ocení asi až v té druhé polovině, která se mu sice bude dost líbit, ale bude nakonec rád, že může z toho podzemí zas vypadnout na denní slunce.

No...no... dobře. Budiž. Ale na to, jakej byl kolem toho byl fanouškovskej humbuk (a že velkej byl dost!) jsem přeci jen čekal trochu víc. Extended cut zprvu vcelku dobře upravuje určité nelogické události, kterých bylo ke konci původní hry habaděj. (Evakuace dvou parťáků před vstupem na Citadelu, ústup Normandie, rozbití massefektovských ovladačů místo jejich zničení, atd.) To, co mě ale zajímalo nejvíc, bylo větší rozvinutí konců. A celkem se to povedlo, všechny tři konce jsou vcelku slušně rozvedené, akorát ten Control s Shepardovo "demi-godským" hlasem je prostě divnej. Totálně ale nenávidím, když se do hry přidávají statické obrázky, přes které někdo mluví. Což se tady bohužel stalo. Taky si s tím Bioware mohli dát větší práci a zanimovat úplně všechno, když už za to sklidili takovej hejt. Plus furt mě dost mrzí, že jsem se nedozvěděl něco více o budoucnosti svých parťáků. Dyť i datáč Baldurs Gate 2, hry o 11 let mladší to taky měl!

Co se toho čtvrtého konce týče, tedy možnost nasrat tomu hvězdnýmu faganovi na kxicht, přičemž v podstatě prohrajete, nicméně další cyklus už bude schopný Reapery porazit, tak osobně to nepovažuju za nějaký příšerný konec, ale rozhodně bych ho taktéž nikdy nezvolil. Za prvé je mi nepříjemná představa, že všechny ty úžasné a skvělé postavy z ME universa zemřou se smutkem v srdci z porážky, a za druhé uvědomění, že jsem celou tu dobu hrál ty tři díly jen kvůli tomu, abych na konci prohrál, mi je dost proti srsti.

Celkově jsem extended cut ale vřele přijal. Scéna s památkovou stěnou a odlétající Normandií je správně dojemná, přičemž po tom maratonu všech dílů mě dokázala i dojmout, takže thumbs up for that. A jak správně jednou řekl Jeremy Jahns - ,,Nedostal jsem vše, co jsem chtěl, ale dostal jsem toho uspokojivě dost."

Zastřílet si společně s nejvíc badass asarijkou Mléčné dráhy? Ještě k tomu super nasrané, protože jí šlohli house? A ještě k tomu bok po boku největší spodiny stanice? Count me in! Pokud přijmete ten fakt, že převážná část DLC je jen jedna velká akce a budete s tím v cajku, čeká vás zábavná podívaná. Pokud ale patříte mezi lidi, kteří se neobejdou bez nějakých těch zajímavějších rozhovorů a interakcí, možná v cajku budete více méně taky, ale ne tolik, jako lidi více bojovně naladění. Arya je super. A to jak s pusou, tak i s bouchačkou. Napadlo mě, jak nesmírně skvělou základní parťačku by mohla tvořit na Normandii, její věta při šarvátkách: ,,I´m back, bitches!" mi vždycky přivodila úsměv na tvář. Stejně tak tajemná turianka Nyreen, která konečně uzavřela fanouškovské spekulace o tom, jak vlastně ty turianský ženský vypadaj.

Ty souboje jsou slušné. Ještě aby ne! To by jinak DLC šlo do pekel. Na některých místech jsem dokonce musel loadovat několikrát, (hráno na Hardcore obtížnost, těším se na budoucí rozehrání na Insanity!) vojáci Cerbera se totiž naučili dobře flankovat a házet heavy mecy na dobře vybraná místa. A závěrečný "souboj" byl sakra vyčerpávající! Na to, jak je Mass Effect vcelku jednoduchá hra to byla slušná zadýchávačka.
Stěžovat si na malou rozmanitost prostředí je vcelku zbytečné, přeci jenom jsme na Omeze, která je tou svou temnou špinavostí charakteristická. Rozhovory tu nejsou špatné, nicméně nepatří to mezi to nejlepší, co Mass Effect universe nabídl. Plus mohlo jich být víc. Vůbec bych se nezlobil. Aspoň, že ta Arya hodně hláškuje.

No a jak jsem na začátku zmiňoval ty dvě skupiny lidí, musím se přiznat, že zapadám do té druhé, co má ráda povídání. Opravdu by možná bylo krapet lepší, kdyby DLC z té akce krapet polevilo a taky se více věnovalo atmosféře a dialogům. Zejména Nyreen mohla být víc ukecaná a rozvedená (jakože charakterově, haha, laciný pokus o vtip). A byť ty souboje byly slušné, ještě bych je víc okořenil. Uvidíme v budoucnu na tu Insanity obtížnost. Jinak se jedná ale o vcelku slušné DLC, díky kterému budete mít o zábavu postaráno.
Arya mi nedala pusu, asi jsem byl moc hodnej. :´(