Staré tethyrské přísloví zní: "Nikdy nevěř půlčíkovi s kápi, jenž se u korbele směje během vyprávění o pokladech v ňákym hradu." Spousta zkušených dobrodruhů Faerunu vám to potvrdí. Druhý datadisk se do toho vrhl po hlavě a bez skrupulí - Budeš bojovat. Jestli nebudeš, zhebneš tu. Oukej...
Dříve než se s oním malým zrádným Smeagolem vydáte do prokletého hradu, pořádně se vyzbrojte, pomodlete se a v tamní hospodě v Lonelywoodu si dejte pár dobrých džbánků piva, následující chvíle bude totiž vaše družina dostávat pořádně zabrat. Hrad je totiž přeplněn nejrůznějšími monstry a potvorami, které nebudou ani v nejmenším váhat vás rozcupovat na kusy. And boy, že jich tu je... Na nějaký dlouhý rozhovory a konverzace zapomeňte (dyť hrajete Icewind Dale, proboha!), z 94% budete opravdu pouze a jen bojovat. A někdy je to fakt vostrý. Hráč se zde setká s novými nepřáteli v různých podobách a počtech, kteří jsou v jistých případech schopni vám družinu zcela zlikvidovat. Inu, bojuje se tu holt krásně. Hráče zde taktéž čeká pár dost frustrujících hádanek, frustrujících především z toho důvodu, že hra vám fakt nedává pořádně jasné indície, jak je vyřešit. Proto lidi, kteří koukli do návodu naprosto chápu, hádanka se šutry, stoly a truhlami byla fakt pekelná.
Samotný závěrečný souboj byl však naprosto senzační. Frustrující, ale ne otravný. Obtížný, ale ne přehnaný. A srdce u něho i občas pěkně zapumpuje. Dodnes ho považuji za jeden z nejlepších boss fightů ze všech IE her.
Datadisk má ale i svoje problémy. Jsou to například některé lokace, respektive jejich nesmírná rozsáhlost. Stále se opakující nepřátelé a nijak zvlášť zajímavé points of interest s sebou po nějaké době můžou přinést stereotyp a následně i nudu smíchanou s otravností. I celkově samotné prostředí není nijak zvlášť zajímavé. Hrad je prostě hnusnej. A radost či zvědavost z jeho prozkoumávání člověk fakt neucítí. Dále mě mrzí, že nebyla více rozvinuta dějová linka se samotným Luremasterem. Ozvěny minulosti ve formě jeho průběžného vyprávění nebyly špatné, nicméně i tak mě to pořádně nevtáhlo do celistvosti herní zápletky. A Soule mohl vymyslet nějakou tu novou hudbu, soundtrack z prvního datadisku je tu zkopírovanej celkem věrohodně, nicméně nějakou tu novinku přihodit mohl.
Pokud vám nevadí neustále hordy nepřátel, které se na vás budou bezmyšlenkovitě valit, druhý datáč IWD si užijete. Přináší s sebou určitou výzvu, zábavu a frustraci. Občas se u toho člověk trochu nudí, ale hej... co by člověk neudělal pro pár těch zkušeností navíc, he?
Dříve než se s oním malým zrádným Smeagolem vydáte do prokletého hradu, pořádně se vyzbrojte, pomodlete se a v tamní hospodě v Lonelywoodu si dejte pár dobrých džbánků piva, následující chvíle bude totiž vaše družina dostávat pořádně zabrat. Hrad je totiž přeplněn nejrůznějšími monstry a potvorami, které nebudou ani v nejmenším váhat vás rozcupovat na kusy. And boy, že jich tu je... Na nějaký dlouhý rozhovory a konverzace zapomeňte (dyť hrajete Icewind Dale, proboha!), z 94% budete opravdu pouze a jen bojovat. A někdy je to fakt vostrý. Hráč se zde setká s novými nepřáteli v různých podobách a počtech, kteří jsou v jistých případech schopni vám družinu zcela zlikvidovat. Inu, bojuje se tu holt krásně. Hráče zde taktéž čeká pár dost frustrujících hádanek, frustrujících především z toho důvodu, že hra vám fakt nedává pořádně jasné indície, jak je vyřešit. Proto lidi, kteří koukli do návodu naprosto chápu, hádanka se šutry, stoly a truhlami byla fakt pekelná.
Samotný závěrečný souboj byl však naprosto senzační. Frustrující, ale ne otravný. Obtížný, ale ne přehnaný. A srdce u něho i občas pěkně zapumpuje. Dodnes ho považuji za jeden z nejlepších boss fightů ze všech IE her.
Datadisk má ale i svoje problémy. Jsou to například některé lokace, respektive jejich nesmírná rozsáhlost. Stále se opakující nepřátelé a nijak zvlášť zajímavé points of interest s sebou po nějaké době můžou přinést stereotyp a následně i nudu smíchanou s otravností. I celkově samotné prostředí není nijak zvlášť zajímavé. Hrad je prostě hnusnej. A radost či zvědavost z jeho prozkoumávání člověk fakt neucítí. Dále mě mrzí, že nebyla více rozvinuta dějová linka se samotným Luremasterem. Ozvěny minulosti ve formě jeho průběžného vyprávění nebyly špatné, nicméně i tak mě to pořádně nevtáhlo do celistvosti herní zápletky. A Soule mohl vymyslet nějakou tu novou hudbu, soundtrack z prvního datadisku je tu zkopírovanej celkem věrohodně, nicméně nějakou tu novinku přihodit mohl.
Pokud vám nevadí neustále hordy nepřátel, které se na vás budou bezmyšlenkovitě valit, druhý datáč IWD si užijete. Přináší s sebou určitou výzvu, zábavu a frustraci. Občas se u toho člověk trochu nudí, ale hej... co by člověk neudělal pro pár těch zkušeností navíc, he?
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty
Pro: Slušné boje, atmosféra, závěrečný souboj, nemilosrdné hádanky
Proti: Někdy nuda a stereotyp, promarněný potenciál příběhu, žádná nová hudba