Když strategie, jedině M.A.X.! Originální real time turn based (ano, ano - nepřepsal jsem se) strategie nabídla hráči nový koncept real timeové strategie ála Dune 2 s (Ufo) turn based částí. To bylo něco zcela nevídaného v kupě RT strategií, jichž byly desítky. Jak to tak bývá, většina jich byla zapomenuta a bohužel včetně M.A.X.e. No way, man! Hra měla snad vše, kvůli čemu by si ji fanoušek her (a strategií) měl oblíbit: profesionální grafickou prezentaci, zvuky, dobré jednotky, vůbec po všech stránkách hezký interface a hra motivovala nandat to té druhé straně, i za cenu probděných nocí. :) M.A.X.i, vrať se!

"Áááá!" Tak tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších plošinovek. Lišák Fox (tak jsme mu říkali :) byl svého času pojem a nenašlo se moc lidí, u kterých by neokupoval legální harddisk! Hra byla v krásné grafické prezentaci - animace taky ušly. Hře dominoval vynikající level design a ne zrovna lehcí protivníci a "špatně" položené nástrahy. Někdy nestačilo ani vyskočit na popelnici. :) Foxe jsem nedohrál, jelikož to v té době, a v mé lokalitě, nebylo moderní. Zapařit, smazat - ehm, uchovat na 85 MB-ovém disku, a vrhnout se na něco jiného - co dalšího zrovna letí. Krásná doba. :) K Foxovi jsem se ale na rozdíl od spousty dalších her vracel a to hodně rád. Takové hry se už nedělají.

Ale jo, docela ucházející plošinovka, která ale nebyla ničím výjimečná. Na Duka neměl ani trochu, oproti Jill neměl tak povedený design úrovní, Hugo řádil s jetpackem, kdežto postavička z Bio Menace pouze nudně dobíjela brokovnicí. Design úrovní, jak už jsem nastínil, nebyl nijak zvlášť zajímavý - to jest jeden z hlavních důvodů, proč se mi hra nelíbila. Ani grafika mě nijak nezaujala, docela slabota. Jako hra vyplňující mezeru v nudné školní hodině ANO, jako hra, kterou bych s radostí hrál doma NE.

Nevím jestli pátý díl dělali stejní tvůrci, jako ti, co udělali čtyřku, ale kdybych měl hádat, řekl bych, že stoprocentně ne. Rozdíly na všech polích jsou tak markantní, až z toho oči přechází. Grafika vypadá jako kreslená na hajzlpapíře oproti krásným malbám ze čtyřky, příběh vymyslelo nějaké chudo-myšlenkové dítě oproti scénáři od profesionálního spisovatele čtyřky, logiku musel vymyslet psychopatický vrah oproti adventuristovi ze čtyřky a Luděk Sobota na tom byl tak tragicky špatně, že ani polodementní opice by se jeho vtipům v pětce nezasmála. Čtvrtého Poldu jsem nadšeně dohrál až do konce, pětku jsem (asi - jistě se to nikdy nedozvím) ve třetině vypnul a zuřivě ji smazal z harddisku. Ještě že jsem ji měl jen půjčenou. Ale už jen tím, že jsem se jí pokusil hrát, jsem za ni vlastně dal plnou cenu.

Jako velký fanda prvních dvou dílů Duke Nukema od Apogee/3D Realms jsem byl naprosto překvapen, jak dopadlo její přemostění do 3D kabátku. Už to sice nebyla stará dobrá plošinovka (v době Doomovek to už holt nebylo "in"), first person pohledem ale hra získala úplně novou hratelnost. Ocenit se dá to, že svět Duka je hodně živý - pobíhající prasátka ve městě, na rohu nabízející se prstitutky. Skvělý je i Dukův arsenál zbraní a potěší i sem tam objevivší se humor. Velkou měrou pomáhá úspěchu Duka 3D multiplayer, na který mám spoustu nezapomenutelných zážitků. Celkově shrnuto: hodně povedený prequel k Duke Nukem Forever (ALWAYS BET ON DUKE! Whow. Pravda pravdoucí.)

Abych se přiznal, na Mega lo Manii jsem úplně zapomněl ("a heresy!"). Teď si ale vzpomínám, jaká pecka to tehdy byla. Matně si pamatuju základní herní prvky, které byly celkem jednoduché na zapamatování (nic nepřehledného, jako dnes). Myslím, že se hra mohla hrát i po dosažení podmínek pro další level (jako v Dungeon Keeperovi) a ti největší fajnšmekři to tak hráli, a já nevěděl proč - v té době jsem konec úrovně respektoval a ostatní moc nechápal. :) Další moje srdcovka po Shogu, ačkoliv stovku si možná zaslouží.

Ještě teď si pamatuju, kdy jsem poprvé otevřel číslo nějakého herního časopisu (Level nebo Score - R.I.P.) a uviděl recenzi na Shogo. Po jejím přečtení jsem měl obrovitánskou chuť si ji zahrát - to se mi splnilo teprve až s originálkou u jednoho z časopisů. Pařba, která neměla obdoby s takovou hratelností a atmosférou, jakou mělo jen málo klonů Dooma. Nejvíc mě bavilo projíždění misí v mechu, kdy jsem zabíjel nepřátele o velikosti mušího trusu. Nádhera. Shogo mělo i výborný příběh, který byl západ-friendly a skýtal řadu netradičních questů, jako záchrana kočičky ze střechy domu. Nedávno jsem si sehnal soundtrack, jehož stopáž sice není nejdelší, ale hudba je na něm skvostná a až tak nevadí, když těch tracků je pomálu. Celkově se jedná o dokonalou střílečku ze zajímavého prostředí. Moje srdcová záležitost.

Asi tu budu jediný, komu se Kane and Lynch nelíbil. Hru jsem během několika hodin dohrál, ale že bych se u ní bavil? Ale abych byl pochopen - hru jsem hrál "tak dlouho", protože nic jiného jsem zrovna neměl po ruce. Kane and Lynch nemá dobré ovládání, příběh je průměrný, postavy jako by vypadly z nějakého německého porno filmu a hratelnost je asi na takové úrovni, jako legendární Operation Wolf. Ano, s postavičkou strafujete a střílíte přesně tak jako ve Wolfu (míněno jen to střílení). Herní svět kolem vás je mrtvý, grafika slabá a engine jen slušný. K tomu navíc přičtěte nulovou replayabilitu - Kane and Lynch hrát už nehodlám.

Hodně slušná FPS (bacha, takových moc není). Asi nikdy nezapomenu na bosse z prvního levelu, na kterého neplatily ani cheaty. Hra měla skvělý level design a celkově zpracování. Pokud hledáte nějakou hru, na které se toužíte pořádně vyřádit a měla by to být akce - Chasm je výbornou volbou.

Návrat Diabla ve čtyřnásobné velikosti původní hry. No, ono to tak možná není, ale minimálně dvojnásobná délka to bude určitě. Diablo 2 měl už podstatně jinou atmosféru, co jednička, ale nechci tím říct, že špatnou. Dobře udělaný systém questů, přehledný a motivující. Výhodou dvojky je přítomnost spousty věcí, zbraní, kouzel, krveprolití atd. Jednička mi přesto přišla hratelnější, zajímavější a daleko temnější. Ale jako pokračování je to vynikající.

Legend ární zrovna ne, ale jinak úžasná hra s nadpozemskou atmosférou a výbornými záporáky, které jsem odpravoval s adekvátním respektem. Nikdy jsem nepochopil, proč se proti němu spikly herní časopisy a odepsaly jej bez nějakého pořádného argumentu. Jsem hrdým majitelem originálky, kterou, až nastane další Doba ledová, spálím až jako poslední.

Return to Castle Wolfenstein je jedním z nejočekávanějších pokračování v herní historii (bez přehánění) a po jeho zahrání jsem rád, že jsem o něm mohl říct, že dopadlo na výbornou. Střílení nacistů nikdy nebylo tak zábavné (s výjimkou prvního dílu, samozřejmě), jako v RTCW. Především první část exceluje. Ve druhé se supervojáky už to trochu ztrácí na hratelnosti (supervoják vystřelí jednou a jste doslova v řiti), ale i tak je to výborná hra. Doporučuji i její síťovou verzi Enemy Territory, která je úplně zdarma.

"I'm Alive. Again."

Jeden z nejlepších klonů Dooma pod sluncem. Blood je asi jediná hra, která vás přinutí kopat do rozkládajících se těl, hrát fotbal s lebkama v multiplayeru, zapalovat ateistické mnichy, zlámat klávesnici když jste v menu a při tom vás zrovna žerou geneticky zmutovaní pavouci. Jedna z her, na které nezapomenete. Parádní zábava na dlouhé večery. Škoda, že se už takové hry nedělají.

Enemy Territory je online FPS hra, kde je vaším úkolem zastřelit co nejvíce nacistů a nebo naopak spojenců - pokaždé těch druhých, než jakých jste členem. Je tu několik povolání, jako medik, nápojář... pardon nábojář, voják, inženýr atd. Hra se neobejde bez pomáhání vašemu týmu tím, že dáte občas někomu náboje, oživíte zraněného spolubojovníka, hodíte nálet na tank, či střelíte raketu do skupinky přicházejících panáčků. Krásná zábava na stovky a stovky neprospalých nocí. A přitom je zcela zdarma. Taková cena se mi líbí - ostatní by se ze Splash Damage měli poučit.

Docela ucházející hra pro dva hráče ve splitscreenu. Pěkný systém schovávání se do pozadí.

"Jedině trpaslíka! Nebo nebudu hrát." Golden Axe bylo i ve svojí době legendou (natož dnes). S postavičkou, nejlépe s trpaslíkem - nejsilnější to postavou světa Golden Axe (počítám i bossy) - se při mlácení potvůrek musel bavit prostě každý. Hra to byla neskutečně návyková. Její síla byla v jednoduchosti, ale hlavně a především v atmosféře, kterou umocňovala nádherná hudba. V mezihrách při klepání skřítků s manou se zase všichni zasmáli hráčově postavičce, jak nestíhala vymlátit ze skřítka poslední lahvičku. Obtížnost se po čas vaší cesty úměrně zvyšovala, přičemž i skoky přes propasti nebyly zrovna jedním z nejlehčích úkolů. Pamatuji si, že jsem s hrou strávil spousty hodin. Dohrát se mi ji povedlo až jednou, kdy jsem na školním počítači se stejně kvalitním pařanem-spolužákem hráli v kooperaci - já za trpaslíka (při výběrz postaviček jsem byl rychlejší), on za barbara. K mému překvapení dohrání hry zabralo patnáct minut (?). Přesný čas si už nepamatuju, ale kolem čtvrt hodinky to bylo.

Celkem slabota, dohráno za dvě hodiny. Jako freeware hru bych si Neighbours from Hell užil víc. Totéž platí o dvojce.

Nejdřív byla ohlášena hra Prey (1996), která měla obsahovat mimo potvůrek a urputného střílení i novinku = portály. V roce 2003 našeho letopoču se objevil nezávislý tým s cílem reprodukovat nápad hry Prey do svého malého projektu Narbacular Drop. Zdařilo se - hra se objevila, jenomže nebyla moc dobrá. Jistá hratelnost tam byla, ale špatná technická kvalita hře uškodila natolik, že jsem už nezatoužil se k ní vrátit. Mimojiné i z toho důvodu, že její projití trvalo pouhých dvanáct minut. Pak se objevil Portal, hra s nijak originálním, ale zato s dostatečně výřečným názvem. Zvědavost a vzpomínky na zábavu s portály z Prey mě přinutily si hru sehnat. Ale co to? Hra se toliko nelišila od Narbacular Drop - byla ale technicky slušně zpracovaná - a její level design se nezdál být zrovinka zásahem do černého. Pařil jsem, procházel jsem úrovně, sem tam se chytl za čelo a popřemýšlel, jak to mám provést. Vždy jsem se dostal na správnou cestu, pravda někdy to po mně vyžadovalo nadlidský výkon padat do okýnka z okýnka a přitom vypadnout na správném místě - taková akrobatická hra, říkal jsem si v bodě, kdy už hra po mně nevyžadovala logického postupu. Úrovně se opakovaly, nějaká logická se prohodila s cirkusovou a já se začal nudit. Nějaké oživení by to chtělo a hle: kulometky na podstavcích. Šikovně jsem většinu zneškodnil a nějaký mě vždy zastřelil, většinou ten za rohem ukrytý (parchant!). Pár levelů jsem si docela užil, ale dál mě to už netáhlo. Od y-tého levelu to bylo celkem pěkné, ale je čas jít dál. Vstříc jinému zážitku, ale hlavně zážitku bez nudy a chabého level designu. Někdo k téhle hře někdy udělá bezvadný datadisk - s level designem, který mě bude motivovat hrát dál a třeba se dostaví i nějaký ten příběh. I Doom s Quakem ho měli. Táákže, proč ne. :)

Původní kritika pro zájemce (a herní historiky :-):

Hra budgetového formátu prodávaná za cenu plné hry (Oook, vyšlo v Orange Box). Nápad "vypůjčený" z Prey není rozvinutý natolik, aby si hra zasloužila více než 50 procent.

Strašidelnějších her než Silent Hill 2 moc nenajdete - vlastně strašně málo. Jedná se o velmi povedenou survival adventurní akci, v níž si to rozdáte s kupou velmi nasraných potvor, i když slůvko nasrané je tak nějak mimo - monstra nemají žádné emoce, takže těžko říci. Hmmm...Celkově shrnuto: povinnost pro herní HARDCORE hráče.

Na PC (ale především na PS2 - hra je původně konzolovka) jedna z nejlepsich "multiplayer na jedné mašince" her současnosti. V kombinaci s Atomic Bombermanem smrtící kombinace na nejeden večer! Micro Machines = hadra.