Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Miloš / 34 let / software tester / ČR - kraj Plzeňský

Komentáře

« Novější Starší »

Life is Strange: Before the Storm - Episode 3 - Hell Is Empty

  • PS4 80
Jestli mě něco v Before the Storm iritovalo, tak to byl rozhodně deník Chloe. Chloe prostě není ta uzavřená holka jako Max, co tráví volný čas kreslením na papír nebo své pocity a zážitky pravidelně zapisuje do diáře, jen co dokouří trávu. Žije úplně odlišným způsobem života. Věčně se někde poflakuje venku, protože všude je líp než doma.

I schopnostmi působí Chloe pouze jako chudší příbuzná. Čas ovládat neumí, takže se musí spokojit pouze se svými sny a iluzemi kdesi ve svých představách. Získala oproti Max pouze drobnou slovní hříčku v podobě jakéhosi "držkování", což na první pohled nezní vůbec špatně, ale na provedení mi nic moc zajímavého nepřišlo.

V puzzlech se hra také moc nepředvedla. Je jich jen pár a neříkal bych jim snad ani puzzly. Asi by bylo i lepší, kdyby ve hře ani nebyly, obešel bych se bez nich. Klidně mohla hra zůstat jako čistokrevný walking simulator.

Příběhově v tom hra první dvě epizody úplně plavala. Až s koncem druhé epizody se začalo vyjasňovat, kam se hra definitivně bude ubírat. Celou dobu jsem měl ze hry pocit, že neví, čím chce být a nedokáže se odpoutat od slavného prvního dílu a jít víc svou vlastní cestou. Dost jsem sázel na to, že autorům jde o postupné budování vztahu hráče k Rachel, který bude zakončený zmizením Rachel a tak jsem jim místy přepálené vztahovky omlouval. I když chápu, že cílovkou LIS jsou spíš holky než kluci. I tak jsem se ale dobře bavil a hru si skvěle užil a ti, kteří neměli původních 5 epizod dost, si jí užijou určitě taky.

Pro: důstojný prequel, soundtrack

Proti: deník Chloe, dlouhou dobu nejasný směr příběhu

+10

Stardew Valley

  • PS4 70
Na autobusové zastávce kdesi v zapadlém údolí v městečku Pelican mě vyzvedává jakási Robin, abych začal nový život na farmě mého dědečka. Poradil mi sem jít, až budu unavený moderním životem ve světě nových technologií, mobilů a počítačů a vrátím se tak zpět do přírody, k původnímu způsobu života. A nutno říct, že život to není vůbec snadný. Uvelebil jsem se ve ztrouchnivělé chatrči, nachytal pár ryb, vykopal jsem záhon, zasadil pár semen, zalil je a vyčerpaný jsem padnul do postele. Dědeček mě měl očividně hodně rád. Protože ani další dny to nebylo snažší. Neustále dokola to samé. Dřina, repetetivní činnosti, kterých se na mě valí jedna na druhou, že nevím, kam dřív skočit. Záhony jsou větší a větší, trávím na nich víc a víc času a s každou další sklizní dostávám objemnější úrodu. Jaro střídá léto, léto střídá podzim, podzim střídá zima a tak neustále dokola. Čas u Stardew Valley letí opravdu rychle, protože všechno se za den opravdu stihnout nedá.

Jen mi za celou dobu hraní dost chyběla nějaká myšlenka. Důvod, proč vlastně všechno tohle dělám. Autoři hry označují Stardew Valley za relaxační hru, kde se můžu věnovat tomu, co mě baví a užívat si ji, jakým způsobem chci. Jenže ať už jsem se vydal rybařit, těžit vzácné rudy a kameny do dolů nebo sázet zeleninu a ovoce, přišlo mi to tak nějak k ničemu a ukrutně nudné. Navíc kreativitu tady hráč taky zrovna dvakrát neprojeví, protože veškeré postupy jsou přesně dané. Můžu se vlastně tak pouze rozhodovat, jaké práci se budu věnovat a kde co zasadím, pokácím nebo nechám postavit.

Strávit lze ve Stardew Valley bez problémů stovky hodin a stále bude co dělat. Já hře věnoval hodin pouze pár desítek a to mi stačí. Vím, že veškerý další postup by byl pouze o tom, kolik vlastního času bych do hry nasypal nekonečným otrockým opakováním stejných bezmyšlenkovitých činností, kterých jsem za tu dobu již stejně stihnul udělat nespočetně a nic zásadního jiného by mě už nečekalo. Protože po zimě přeci znovu přijde jaro. Nebo ne?
+14

Batman: Arkham Asylum

  • PS4 70
Musím se přiznat, že superhrdinům zrovna dvakrát úplně neholduju. Přesto jsem chtěl hře dát šanci. Abych do světa trochu proniknul, zkouknul jsem před hraním i Batmanovo poslední filmovou trilogii. Samotný svět Batmana mi nakonec vadil ze všeho nejmíň a docela jsem si ho i užíval. Postupem času jsem získal do ruky hodně hračiček, od baterangu, výbušného gelu, až po batclaw nebo line launcher, který mi umožnil dostávat se na dříve nedostupná místa. S narůstajícími skilly se zvýšil i počet komb a ke konci hry už to byl poctivý zábavný batmanovský tanec.

Celé Asylum odehrávající se na jednom ostrově na mě ale celou dobu působilo příliš uměle, ztísněně, repetetivně a ne moc zajímavě. Uvnitř budov samé dlouhé uličky, často slepé, se zablokovanými dveřmi, dokola se opakujícím prolézáním ventilací a ne moc uvěřitelnými kulisami. Že bude mít Batman i zde na ostrově připravenou svojí jeskyni jako útočiště, to jsem vážně neočekával.

Ostrov slouží jen pro přesun do jiného komplexu, ke kterému se opět musím podivnými cestami přes několikero dvěří a nově se objevujícími nepřáteli. Po celou dobu hry tak procházím stejnými místy, jen s drobnými variacemi nebo zasazením. Stejně tak veškerý průběh hrou je dost šablonovitý a předvídatelný.

Na mapách je neustále co sbírat nebo hledat. Hlavně audio pásky s nahranými rozhovory doktorů s pacienty jsem si vždycky rád poslechnul. Sbírání mě ale jinak moc nemotivovalo, protože po smrti je nutné se na místa znovu vracet a sbírat již jednou sebrané trofeje.

Ocenil bych úkládání hry na vhodnějších místech, protože je často nutné přeskakovat viděné filmečky nebo se vracet neustále na místa střetu. Navíc po smrti následuje potupná animačka s výsměchem, která mě nejednou dokázala slušně dopálit.

Uznávám, že atmosféra a svět Batmana má něco do sebe, ale i tak byl výlet do tohoto univerza pro mě poslední a hraní Arkham City nebo Arkham Knight tak odložím.
+12

I Expect You to Die

  • PS4 80
Příjemná puzzle hra ve stylu Jamese Bonda. Už úvodní titulky s pěknou znělkou ukázaly, že nepůjde o žádný amatérský počin. Popravdě sledovat takhle zpracované úvodní titulky ve virtuální realitě je zážitek sám o sobě.

Celá hra se nese od začátku do konce ve filmovém a dobrodružném duchu. O to víc mě zamrzelo, že po vyřešení puzzlu jsem se okamžitě přesouval na řešení další. Hra si vysloveně říkala o akční pasáže. Ty by jako oddechovka po náročných puzzlech přišly totiž nesmírně vhod. Tak nějak jsem je i přirozeně čekal. Zejména u první hádanky se dostavilo poměrně velké vystřízlivění. Měl jsem za úkol dostat se z nákladového prostoru letadla ven s autem vybaveným padákem. Poté, co jsem deaktivoval důmyslný alarm v autě, otevřel jsem si šampaňské z minibaru, zapálil si doutník, prohlídnul instruktážní manuály, otevřel plošinu nákladového prostoru letadla, nastartoval a konečně se rozjel ven, přišel konec mise a přesun do chemické laboratoře na další hádanku.

Hádanky byly opravdu zajímavé, vtipné a lámat si s nimi hlavu ve virtuální realitě byla zábava. Neumím si představit řešit je pouze s gamepadem a na běžné obrazovce bez headsetu a pohybového ovladače. Dost nepříjemná byla ovšem nutnost celý scénář opakovat znovu, pokud v průběhu řešení puzzlu uděláte nevratnou chybu, kterých je bohužel na každém kroku celkem požehnaně.

I přesto jde ale o skvělou zábavou na jedno odpoledne, pokud venku zrovna prší, vypadnul vám odpolední program nebo máte jen chuť na únikovku ve virtuální realitě.

Pro: stylová bondovská jednohubka s pěknými hádankami

Proti: bez akčnějších pasážích nebo návaznosti, opakování hádanek po každé chybě

+7

Beat Saber

  • PS4 90
Beat Saber se stal fenoménem virtuální reality. Již několik měsíců v řadě okupuje první příčku nejstahovanějšího titulu v PS storu a nutno říct, že zcela právem. Headset společně s pohybovými ovladači dává možnost vnímat hudbu zcela novým způsobem a přímo jí prožívat. Je to hra, která prodává samotné headsety a táhne jejich prodeje nahoru. S každou pokořenou úrovní nebo obtížností může hráč viditelně sledovat postupné zlepšování svých dovedností, které nesmírně motivují jít dál a dál, až se z hráče stává ten, kterého zpočátku ve videích pokročilejších hráčů tolik obdivoval. V pokročilejších úrovních se hráč pořádně zapotí a hodně hráčů vnímá proto Beat Saber jako plnohodnotné cvičení, u kterého lze zábavnou formou hubnout. Stojí za to pořídit si VR jen kvůli této hře? Já říkám rozhodně!
+11

Valiant Hearts: The Great War

  • PS4 80
První světová válka je v herním i filmovém průmyslu kupodivu ne příliš prošlápnuté téma. Ne tolik, jak by si zasloužila a zdaleka ne tolik jako druhá světová válka. Možná proto, že je méně přehledná díky velkému počtu zúčastněných států, navíc některých dnes již zaniklých. Možná nám dnes připadá tehdejší vojenská technika příliš zastaralá a směšná. Možná proto, že zrůdnosti druhé světové hravě strčily do kapsy tu první. Přesto to byla ale válka stejně zbytečná, zoufalá a těžká jako každá jiná.

Na poměrně krátkou herní dobu se hra snaží sledovat příběhy čtyř hlavních postav. Emila, Karla, Anny, Freddieho a psa Walta. Do toho prochází důležité události a aspekty války. To vše se snaží hra vměstnat do pár hodinového vyprávění. S tím jsem měl od začátku až do konce poměrně problém. Události se rychle měnily. Byly proložené občas suchým a strohým vyprávěním za pomoci mapek, datumů a geografických informací, takže jsem si chvílemi připadal spíš u nějakého dějepisného interaktivního edukativního dokumentu než u hry. Tyto předěly na mě navíc působily poměrně rušivě, protože bránily rozvinout nějaký emotivnější příběh. Jindy zase z ničeho nic rozbíjely postupně budovanou atmosféru, aby se hra zbrkle přesunula jinam a v hlavě jsem tak měl často guláš. Než jsem se zorienotval kde jsem, proč a co mám dělat, už jsem byl zase pryč.

Trochu to zachraňuje alespoň deník jednotlivých postav. Ten bych raději víc rozvinul nenápadně o fakta a samostatné faktické poznámky bych přesunul na úvod podkapitoly nebo nahrávací obrazovku, aby později tolik nerušily.

I tak jsem se u hry ale výborně bavil. Samotné postavy v podstatě nemluví, přesto je díky bublinám s obrázky jasné, o čem se baví, co potřebují, nad čím přemýšlí. Hra se bezvadně hraje, bez jakýchkoliv záseků. Herní prvky jsou skvěle vymyšlené a navržené. Ani na vteřinu jsem se nenudil a jen jsem si pochvaloval, jak nenásilně hra umí tvořit hádanky, dát každé postavě svůj osobitý styl hraní, měnit prostředí, atmosféru, zapojit humor i smutek. A přitom se elegantně a nenásilně vyhýbá pixelhuntingu, nekonečným dialogům, nelogickým hádankám nebo šílenému kombinování předmětů všechno na všechno a dalším advenutrním prvkům, díky kterým 2D adventury tak strašně moc upadly. Do toho luxusní filmová hudba, parádní grafický komiksový styl a cut-scény a je na světě hra, která se rozhodně nemusí za nic stydět. Víc takových.

Pro: skvělá stylizace, neokoukané téma první světové války, audiovizuální zpracování

Proti: občasné překrývání aktivních objektů, rychle se měnící sled událostí

+11

Nex Machina

  • PS4 65
Odsýpající arkádovka s hodně intenzivním tempem hry. Rychlý nástup je znát hned při samotném spuštění hry. To je její předností a zároveň slabinou. V prvních úrovních působí vše hodně zmateně, nepřehledně a hráč vůbec neví, co se po něm chce. Nenabízí jediný hint, nápovědu nebo alespoň strohý tutorial. Abych zjistil, jak se hra vůbec ovládá, musím se podívat na mapování tlačítek v nastavení hry. I tak v prvních úrovních nesčetněkrát umírám jen proto, že jsem na okamžik upřel pohled jinam, když jsem se snažil vůbec pochopit princip hry.

V pozdějším hraní už jsem měl ovládání a princip hry v malíku. Bohužel jsem nadále nesmyslně umíral často proto, že po respawnu mi občas kvůli nepřehlednosti chvíli trvalo, než jsem našel svou polohu a dřív, než jsem stihnul zareagovat, jsem přišel zbytečně o další život. Má postava je prostě příliš malá, nevýrazná a snadno přehlídnutelná.

Celá Nex Machina na mě působila spíš dojmem minihry. Dopředu mě hnalo především neutuchající tempo hry spolu s hudbou, která se k úrovním dost hodila.

Pro: tempo hry, zvuky a hudba

Proti: nepřehlednost, pouze 5 světů, zpočátku dost chaotické

+9

Life Is Strange - Episode 4: Dark Room

  • PS4 90
Čtvrtá epizoda na mě zapůsobila zatím emotivně nejvíc. Částečně pokračuje v nečekané odbočce nastolené na konci třetí epizody. Max musí naplno čelit následkům svých hrátek s časem, kdy pomoc jednomu, může znamenat ublížit druhému. A rozhodně nejde o závidění hodnou situaci. Zoufalost, rodinná tragédie a citové vypětí mě zde dokázalo dobře ždímat.

Opět jsem byl postaven před rozhodnutí, u kterých jsem skutečně několik minut přemýšlel a zvažoval, co je správné, jak bych se asi rozhodnul já a jaké následky výběr nejspíš přinese. Hodně jsem proto ocenil, že mě hra nenutila vybírat odpověd v časové tísni, jak bývá často zvykem a mohl jsem o volbě v klidu popřemýšlet.

Každá epizoda obsahuje menší puzzle, který vyžaduje od hráče o trochu víc, než pouze vybírat témata k hovoru a i zde jsem se bavil a přišel mi celkem zajímavý. Jsem rád, že autoři nezdržují hráče časově náročnými nebo obtížnými hádankami nebo komplikovanými rébusy jako v klasických adventurách a udržují tak plynulé vyprávění bez záseků.

Co se mi na sérii opravdu hodně líbí, je možství a promyšlenost jednotlivých rozhodnutí a všude přítomná viditelnost důsledků mých činů, ať už přímo nebo nepřímo. Vývojáři se často předhánějí, kdo dokáže nabídnout větší následky hráčových rozhodnutí, ale velmi často jim sliby přerostou přes hlavu a výsledkem je jenom zklamání hráčů. Life is Strange ukazuje, že možná tohle je cesta. Ne každé rozhodnutí musí vést do úplně odlišné dějové větve a stačí jen umět prodat i ty menší rozhodnutí a svázat k sobě dostatečně oba volné konce pomyslné šňůry.

Druhá polovina epizody nabrala konečně větší obrátky a začíná jít řádně do tuhého. Proto jsem zvědavý na závěrečnou epizodu a přiznávám, že mě mají autoři v hrsti. Jen tak dál.

Pro: příběh, hudba, seriálový styl hraní, emoce, jednotlivé charaktery a vztahy mezi nimi

Proti: slabší technické zpracování (rozlišení modelů, kvalita textur)

+10

ASTRO BOT Rescue Mission

  • PS4 90
Nejobvyklejším problémem titulů pro VR je nízký rozpočet na vývoj, protože hráčská základna, i když rychle rostoucí, je stále velmi malá. Kvalitních VR her na úrovni není mnoho, ale Astro Bot je dalším přírůstkem do rodiny her, kvůli kterým stojí za to VR si pořídit.

Přínosy virtuální reality umí totiž Astro Bot vyždímat naplno a předvést v celé své kráse. Každou chvíli se hráč musí rozhlížet kolem sebe. Nejen nad sebe, pod sebe a vedle sebe, jak už jsou hráči zvyklí, ale občas jsem se přistihnul, že se dívám i úplně za sebe, abych neztratil z dohledu občas neposedného malého robůtka, za kterého hru hrajete. Ten je mimochodem velmi roztomilý a neskutečně živý. Každou chvíli předvádí nějakou animaci, cosi hihňá nebo poskakuje a vynucuje si mou pozornost. občas se mi ale stalo, že reagoval na mé povely přes joystick jinak, než bych čekal a vydal se tak odlišným směrem. Nejednou jsem tak kvůli tomu skončil v propasti a musel úsek hry opakovat. Docházelo k tomu ale pouze pokud se robůtek nacházel v neobvyklých polohách vůči mému headsetu a v průběhu hry jsem se již naučil tyto reakce lépe předvídat, ale přesto si myslím, že by na těchto předem definovaných místech mohli být autoři shovívavější.

Design lokací je velmi pestrý. Vůbec celý grafický styl a zpracování působí hodně kvalitně a animace si nezadají s filmovými animáky. Vždy je tak na co koukat. Každá úroveň navíc přináší nový zajímavý prvek a dokáže něčím překvapit. Mimo klasického pobíhání, skákání, létání, sbírání, postupně dojde na hlavičkování s fotbalovým míčem, hašení ohně, kropení vodou, střelbu, závody, plavání v obřích nevyzpytatelných vodních vlnách a mnoho dalšího. Každou chvíli mě hra překvapovala nějakou příjemnou drobností nebo detailem, kdy jsem si řekl: „Páni, tohle je fakt dobrý!". Vrcholem pro mě byla pampeliška, ze které jsem musel skutečně foukáním mými ústy zfouknout chmýří. Nepatrná drobnost, ale zaujme a potěší. A na takové hráč naráží na každém kroku.

Průchod úrovněmi není nijak složitý. Často je lze projít na první pokus nebo s drobnými obtížemi, ale výzvu zde nehledejte. Spíš se celou dobu kocháte, bavíte, hledáte mince nebo ztracené další robůtky, které škemrají o pomoc. S každou dokončenou úrovní se však zpřístupní krátký vedlejší challenge s mnohem vyšší obtížností, který je zaměřený víc do hloubky na jeden herní prvek. Ale taky nejde o nic frustrujícího nebo nesplnitelného. Osobně mi tyto výzvy už moc zábavné nepřišly, ale kdo chce ve hře strávit víc času, má možnost. Za posbírané mince napříč úrovněmi si lze v astro obchůdku nakoupit jednotlivé díly jakési miniaturní úrovně s překážkami, trampolínami a dalšími objekty, se kterými se hráč setkal při hraní. Na jednu stranu mi přišlo jako skvělý nápad takto využít nahromaděné mince. Sbírají se pak s větší chutí, když hráč ví, že je nesbírá jen tak pro nic za nic nebo pouze pro nějaké číslo skóre na konci úrovně. Na druhou stranu zkompletovaný miniaturní model je tak nějak ... k ničemu. Nijak nezabaví a nezaujme.

S koupí Astro Bota určitě hráč neudělá chybu. Pro majitele PSVR rozhodně povinnost.

Pro: Pestrost úrovní, grafický styl a animace, hudba, hodně dobrých a interaktivních nápadů s VR

Proti: Občas zmatená chůze s robotem v méně obvyklých polohách

+8

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 90
Série Uncharted zraje s každým novým dílem jako víno. Drží se svých osvědčených postupů, které jen opatrně rozvíjí a s technickým pokrokem piluje. Nepřináší žádné zásadní změny nebo novinky, takže se znalci série budou cítit jako doma. Autoři sází na jistotu a zbytečně neriskují. Nakonec, proč měnit něco, co stále dobře funguje. Stačí si pohlídat očekávanou kvalitu a několik drobných vylepšení a hit je na světě,

I přesto, že jde ve čtvtém díle stále o to samé, působí svěžím dojmem. Hra opět překonává sama sebe a nastavuje tentokrát laťku oproti předchozím dílům dost vysoko. Grafika je úžasná, lokace jsou neskutečně detailní, až jsem se přistihnul, že jsem se hodně krát zastavoval, abych se trochu pokochal, protože jsem si říkal, že přeci takhle úžasnou scénu jen tak neproběhnu. Hra má totiž jako obvykle rychlý spád a mnoha skvělými místy Nathan jen tak proběhne, projede, proletí nebo propluje a než se stihne trochu rozkoukat, už musí dostávat sebe nebo druhé z nějakého průšvihu.

Příběh je tentokrát vyspělejší a přišel mi smysluplnější, než v předchozích díle. Opět zabrousíme do minulosti Nathana, abychom se dozvěděli další novinky z jeho osobního života a dojde i na nějaké ty emotivnější scény. Celá hra je filmovější, zajímavější a taky zábavnější.

Přibylo několik drobných novinek, které přináší oživení hratelnosti. Nathan dostal do své běžné výbavy lano, se kterým se umí zhoupnout na jinak nedostupná místa nebo se po něm vyšplhá. Dále se jeho vybavení rozrostlo o skobu, díky které je lezení po stěnách náročnější, vyžaduje trochu načasování, ale dosáhne tak na vzdálenější záchyty. S Nathanem se budete klouzat po střechách, setkáte se s vybuchujícími pastmi, využijete naviják u jeepu a mnoho dalších zpestření, co potěší. Pochopitelně nechybí ani již zažité prvky typické pro sérii jako klasické vysazování parťáka, zvedání těžkých dveří, padající žebříky, ztrouchnivělé mosty a samozřejmě sympaťák Nathan, pro kterého neexistuje situace, kterou by nezvládnul s humorem a hláškováním.

Novinkou je i poprvé integrovaný multiplayer, který jsem ale nezkoušel a nedokážu ho tedy posoudit. Přijde mi ale zcela zbytečný pro tuhle typickou single player záležitost. Kdyby autoři investovali energii raději do většího počtu akčních scén, ve kterých umí udělat tak úžasný wow efekt, udělali by líp.

Ve srovnání s třemi předchozími díly každopádně ušla čtyřka opravdu velký kus cesty a netrpělivě budu vyhlížet pátý díl v nové generaci konzolí, pokud se k němu vývojáři z Naughty Dog rozhodnou.

Pro: spousta drobných a příjemných novinek v hratelnosti, úžasná grafika, zajímavější příběh, opět o něco filmovější, lepší a propracovanější než předchozí díly

Proti: Závěr neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

+15

Esper

  • PS4 60
Esper nabízí 6 krátkých kapitol se 6 druhy rébusů, které mi ale nepřišly nijak zvlášť originální nebo zábavné. V podstatě mě z nich zaujaly pouze dvě. Nejsou nijak složité, řešení vás obvykle napadne okamžitě. Už jen proto, že možností co s hádankou dělat, moc není. Všechny hádanky jsou založené na fyzice, kde důležitou roli hraje gravitace, nadnášení lehčích těles ve vodě apod. Problém je, že fyzika zde funguje někdy dost podivným a těžko uvěřitelným způsobem. Předměty se někdy nehýbají, jak bych zrovna očekával. Někdy je položím na místo, kde očividně musejí zapadnout hlouběji do díry, ale místo toho levitují ve vzduchu. Voda a sklo postrádají jakékoliv větší detaily a někdy tak splývají s okolím, takže hráč naráží na neviditelné překážky a až po chvíli mu dojde, že tu krabici dál nemůže posunout zřejmě proto, že se tam nachází nejspíš sklo, které ale nejde vůbec vidět. Často jsem si řešení puzzlu nechtěně pokazil, když jsem odložil předmět na místo, odkud už ho nebylo možné dostat zpět. Navíc po celou dobu hraní sedíte ve VR za pracovním stolem, na kterém jsou někdy položené přepínače. Bohužel jsou na stole tak nešťastně položené, že je často omylem zmáčknete, když se snažíte hýbat s předměty rébusu.

Autoři si zřejmě všechny tyto neduhy hry uvědomovali a implementovali do hry jakési záchrané červené tlačítko, kterým lze resetovat rébus zpět do původní pozice. Ovšem ani to nefunguje vždy stoprocentně a stalo se mi, že předměty nevracelo zpět správně, jak by mělo. Do toho se občas objeví nějaký ten fyzikální bug a člověk si při vyřešení hádanky spíš oddechne, že se hra zachovala, jak měla, než že by byl hrdý, jak mu to "pálí". Dnes jsou na trhu mnohem zábavnější puzzle hry pro VR, které nepůsobí tak amatérsky, nabízejí zajímavější hádanky a lepší humor, například Statik od švédských Tarsier Studios.

Pro: ucházející puzzle hra ve VR na jedno odpoledne

Proti: fyzika, design rébusů by mohl být lepší, příliš krátké

+6

Statik

  • PS4 85
Probudíte se v místnosti. Sedíte v křesle v laboratoři a ruce již máte uzamčené v podivné krabičce plné různých tlačítek, drátů, displejů, posuvníků a všemožných dalších technických udělátek. Po celou dobu hraní jste sledován, vaše výsledky zaznamenávány, ale jasnějších odpovědí se vám nedostává. Po celou dobu je u vás přítomen jakýsi doktor Ingen s rozpixelovatou tváří, který trpělivě a pozorně sleduje, jak si vedete. Co tu dělám? Jsem tu dobrovolně? Kdy tohle skončí a jak? Odpovědí se vám ale příliš nedostává.

Když jsem spustil Statik a objevil se v první místnosti, hned na mě díky laboratoři s podivnými experimenty dýchla atmosféra hry Half-life. Téma umělé inteligence a sarkastické hlášky z mikrofonu tajemné osoby, která mě průchody experimenty doprovázela, ve mně zase vyvolala vzpomínky na příbuznou hru Portal. Hra upoutá sadou několika puzzlů s promyšlenými a originálními rébusy. Nemálokrát jsem si v duchu postesknul, co by za ně kdejaká adventura nebo adventurní části některých her daly. Každý rébus přitom začíná stejně. Ruce máte vsunuté přímo do něj a je zcela na vás se s ním seznámit, odhlalit, k čemu asi tak slouží a metodou pokus omyl si bez sebemenší nápovědy přijít na to, jak se ovládá. Někdy byla hra podle mého názoru až příliš přísná a strohá. Občas by se myslím nápověda alespoň na základní tlačítka hodila. Šlo především o část, kde jsem měl odpovídat na otázky Líbí/Nelíbí, ale vůbec nebylo zřejmé, které tlačítko slouží pro jakou možnost. Přitom pokus na odpověď jste měli pouze jeden.

Příběh není rozhodně tuctový nebo triviální. Vlastně do luštění hádanek vás z velké části žene touha pochopit a porozumět tomu, co tu dělám a proč mé počínání vytrvale sleduje přísedící doktor za neustálého cvakání propisky a usrkávání horké kávy.

Statik není hrou pro každého. Jeden rébus za druhým bez akčnějších pasáží nemusí sednout každému. Znalost běžné angličtiny je zde navíc nutností, protože některé hádanky její znalost vyžadují. Obtížnost rébusů je ale vždy tak nějak akorát a po několika minutách nebo desítkách minut studování hlavolamu vás obvykle napadne ta správná myšlenka. Pokud vás baví trápení šedé kůry mozkové, máte rádi trochu toho tajemna, hledání odpovědí a chodíte na únikovky v reálném životě, určitě vás bude Statik bavit.

Pro: Originální a zajímavé puzzly, humor, atmosféra

Proti: Menší problémy s ovládáním

+5

Shadow of the Colossus

  • PS4 60
Na Shadow of the Colossus jsem se poměrně dost těšil. Přeci jen bitvy s obřími dávnými kamennými kolosy znějí dost zajímavě a neokoukaně. A taky že jo. Nejprve se hráč musí na svém koni vydat za světlem svého magického meče, aby kolos vůbec našel. Až poté může hráč začít hledat jeho slabiny a způsob, jak ho zdolat. Boj s kolosy působí dostatečně epicky za doprovodu výrazné hudby v překrásném mýtickém světě.

Po celou dobu hraní na mě však hra působila dost neohrabaným dojmem, pokud jde o ovládání. Tato nepříjemnost mě doprovázela bohužel na každém kroku. Jízda na koni není zrovna nejpříjemnější. Podivně uhýbá, občas jakoby se mu ani vůbec nechtělo běžet, tu a tam se zasekne o překážku. Nedělá mu problém v plné rychlosti zarazit se o strom. Ale hlavně jsem měl pocit, že ho nikdy nemám plně pod svou kontrolou. V pustém osamoceném světě, kde jsem se měl na svého jediného společníka spoléhat, jsme se kamarádi bohužel tedy nestali.

Když jsem kolos našel a mohl jsem konečně z koně seskočit a jít po svých, nastala etapa lezení na mnohonásobně vyšší pohybující se sochu. Ani zde jsem se na svůj úkol nemohl plně soustředit. Věděl jsem nebo jsem tušil, na jaké místo se musím dostat, ale škrábání se po zádech obra v jeho srsti bylo za trest. Nesčetněkrát opakující se pády z výšky na zem, kde jsem se mohl jen modlit, aby mě zrovna obr svou mohutnou nohou nezašlápl ve stejnou chvíli do země jako nějakého mravence. Lezení po obrovi není vůbec nic příjemného. Po mnohých pádech a pokusů opakování si člověk najde cestičku, jak se správně na toužené místo vyškrábat, ale z nepochopitelného důvodu se jednou k cíli dostanu, podruhé ne. Hráč se v srsti obra všelijak zasekává, pohybuje se jiným směrem, než by čekal, častokrát dokonce zcela opačným směrem, než přikazuji.

Přesto všechno jsem ochotný připustit, že z části za mé problémy může má neohrabanost a že mám za sebou teprve dva kolosy a nemám tak ovládání zatím zcela v rukou a že trénink a zkušenosti postupně přinesou časem své ovoce. Jsem tedy připravený vydat se za třetím kolosem, protože má zvědavost je velká, neboť každý obr je specifický a něčím zajímavý. Ke třetí výzvě však vede krkolomná cesta po úzkém ochozu kdesi uprostřed jezera a hráč z něj musí přeskočit na druhou stranu. Ani na patnáctý pokus však nejsem schopný provést tak triviální skok z jednoho okraje stavby na druhý, který jsem tak zvyklý dělat roky snad již milionkrát ve stovkách jiných her. Z nepochopitelného důvodu se postava na protější stěně po skoku prostě nezachytí nebo skočí o kus vedle nebo ne dost daleko.

Neúspěšným skokem však noční můra nekončí. Heroická postava zdolávající jeden obří kolos za druhým však zřejmě nedostala zrovna diplom s obrázkem velryby za plavání a tak musí k začátku ochozu neuvěřitelně vleklým tempem znovu doplavat. Tento pro mě neproveditelný skok mi dal zabrat snad víc, než oba předchozí kolosy. Podle diskusí na internetu stejný problém řeší hodně hráčů. Na další pokus už jsem ale opravdu neměl chuť. Ne, tohle není zabavné. Rozumím, že jde o remaster hry, jejíž kořeny sahají až k roku 2005 do dob PS2, ale kvalitní remaster není přeci jen o líbivém grafickém kabátu. V konkurenci dnešních vymazlených her je ztráta času 20x opakovat nevyladěné úkony jako triviální přeskok přes překážku. Přitom stačilo tak málo a zážitek i hodnocení mohlo být úplně jinde. Velká škoda. Snad třeba v příští generaci PS5.

Pro: Bájný svět se zajímavými kolosy, na který je radost pohledět

Proti: Těžkopádné a haprující ovládání

+15

Horizon Zero Dawn

  • PS4 95
Svět Horizonu mě od prvního okamžiku naprosto uchvátil. Po dohrání mi strávený čas ukazuje něco málo přes 110 hodin. Stále nemám dost a už se těším, až vyluxuji i ty poslední zbývající vedlejší mise. Ne, že by byly zrovna nějak zajímavé nebo originální. Vlastně je považuji za nejslabší část celé hry. Poprvé pátrání po ztracené osobě pomocí technického udělátka, které máte ve hře celou dobu v uchu, působí zajímavě, ale po padesáté už to spíš nudí. Stejně tak vybíjení kempů banditů, plění časových úkolů v tak zvaných Hounting grounds nebo plenění zón zasažených korupcí působí dost repetetivně. Od každého z těchto úkolů není zase až tolik, ale nelze se zbavit dojmu, že jde jen o vatu a jak zaplnit obrovský rozsáhlý vět.

Příběh se mi zpočátku hodně líbil. Úvodní a poslední část hry je plná pěkných filmečků, hra má spád a pokud by si takové tempo udržela po celou dobu, nebál bych se jí vysolit stovku. Bohužel i hlavní mise mají občas hluchá místa. Hlavně ve střední části hry se příběh posouvá pouze studováním nahrávek a záznamů lidí z období před pádem civilizace. Navíc spoustu důležitých souvislostí hráč nemá moc šanci hned pochopit, protože je zapotřebí znalosti z okolních poznámek a audio knih, tzv. datapointů. Ty buď vůbec nenaleznete, nebo s určitým zpožděním. A tak se mi často stalo, že jsem začal rozmlouvat s nějakou postavou, ale vůbec jsem neměl tušení, o čem mluví. Navíc jak příběh postupuje, přišel mi víc a víc překombinovaný a nereálný. Informací a událostí, které se staly až do současnosti je zde opravdu dost. Vůbec by nebylo myslím na škodu trochu ho zredukovat, případně citlivěji převyprávět. Samostudium v obsáhlých datapointech mi nepřišlo moc záživné, navíc mi ani nepřišly nějak zvlášť zajímavé.

Přesto jsem si hru vychutnával plnými doušky a úžasným světem jsem se nedokázal za celou dobu hraní dost nabažit. Trávil jsem v něm čas tak moc rád, že i když jsem měl možnost nějaký ten stroj si po čase ochočit a osedlat, raději jsem chodil všude pěšky, abych někde něco nepřehlídnu a mohl si v klidu vychutnávat ty úžasný panoramata, která se přede mnou doslova na každém kroku vynořovala. Vlastně je Horizon první hrou, kde jsem častokrát měl pocit, že jsem narazil na hodně zajímavá místa, která tu prostě jen tak jsou. Neodehrává se v nich žádný příběh, neslouží jen jako kulisa pro nějakou hlavní nebo vedlejší misi a přesto si dali autoři práci a nesmírnou piplačku s každým koutem světa. Až si říkám, jestli to není snad i škoda, mnoha místy prostě jen tak projít, říct si, tady je to pěkný a jít dál. Mapa je tak rozlehlá, pestrá a zajímavá, že hráči se prostě nemá šanci dřív nebo později okoukat a objevování si tady člověk užije opravdu spoustu. Svět působí živě, tu a tam se občas připletu na svých toulkách do probíhající bitvy. Boj obyčejných lidí bránící vesnici před útočícím Behemothy nebo opatrný průchod polní cestou kolem obřího létajícího Stormwindu nedaleko Meridianu. Toulání se prázdnou přírodou v prachové bouři s příjemnou ambientní hudbou za šelestu trávy a kdesi v dáli se ozývajících strojů. To jsou momenty, které mi zůstanou navždy vryty do paměti. Hlavně proto, že spoustu z nich jsem zažil jen a jen já a nikdo jiný, díky tomu, jaké náhodné situace si pro mě hra připravila.

Určitě doporučuji hrát na velkou obtížnost. Hra pak dostává zcela jiný rozměr. Hráč se musí pak víc snažit pochopit a odhalit slabá místa strojů a o to lepší je pak pocit z pokořeného obřího stroje, který hráči po dlouhé bitvě padne k nohám.

Pro: rozsáhlý svět, pestrost strojů a prostředí, úžasný audiovizuál

Proti: vedlejší mise, překombinovaný příběh

+14

Moss

  • PS4 90
Moss funguje skvěle jako úvod do hraní ve VR. Rozhlížení se po trojrozměrné mapě působí jako přirozená součást hry, nijak neobtěžuje a plní svůj účel. Několikrát jsem se přistihnul, že si jen tak prohlížím prostředí a nejednou mě hra donutila vstát z gauče, abych se podíval na okolí pěkně z vršku. Občas je lepší podívat se na herní svět z jiného úhlu nebo je třeba se sehnout či jinak nahnout a podívat se "za roh", kam cesta vede. Malá myška Quill, za kterou hrajete, je hodně roztomilá a je fajn pozorovat, jak se pohybuje v trojrozměrném prostoru, skáče, všelijak se hýbe a občas s vámi interaguje. Hádanky jsou těžké tak akorát a hra díky nim rychle utíká. Pro hráče VR povinnost.
+5

The Park

  • PC 70
Měl jsem velké problémy vcítit se do matky Lorraine. Ztratí se jí dítě v noci v zábavním parku a místo hledání syna se vozí na labutích nebo kolotočích, pročítá si pohozené dopisy, zprávy a záznamy. A občas teda zakřičí: "Callume, kde jsi?" aby se jako neřeklo že ne.

Co mi vadilo ale ze všeho nejvíc, byly ty křečovité okamžité přechody z hororové atmosféry do melancholie za doprovodu klavíru a zpět.

V první půlce hry jsem se poměrně ztrácel, mohl jsem jít kamkoliv a nevěděl jsem, co se ode mě očekává.

Zato prostředí parku, postavy, myšlenka, příběh a druhá polovina hry, kdy se vše rozjede na plný obrátky - tady se Funcom zase předvedl. Ty severský pohádky a příběhy mají prostě něco do sebe.

Pro: druhá polovina hry

Proti: první polovina hry

+11

Ori and the Blind Forest

  • PC 100
Překrásná ale zároveň dost těžká plošinovka. Úžasný vizuál a dokonalý soundtrack, který je snad ještě barvitější než grafika. Zní mi v uších ještě několik hodin po dohrání a nemůžu se toho zbavit. Nejsem nijak zvlášť velký příznivec plošinovek, protože mě po chvíli většinou přestane bavit. Ori ale dokáže každou chvíli přijít s novou dovedností, kterých je ke konci hry už slušná řádka a nemění se tak později jen v nastavovanou kaši. Prostě "Must have".

Pro: soundtrack, grafika, animace, skvělá hratelnost, vyprávění na způsob "Never Alone"

Proti: možná až příliš náročná na hráčovu přesnost

+8

The Novelist

  • PC 45
Všichni to známe. Půjdu na pivo nebo se už konečně dokopu k tý knížce? Když půjdu na pivo, dobře se budu bavit a konečně si pokecám s Pepou, kterého jsem měsíc neviděl. Když si vezmu raději knížku, budu snad chytřejší. Že vás to nezajímá? Ani se nedivím. Mě moc taky ne. Denně přece každý stojíme před rozhodnutím, jestli uděláme to nebo ono. Někdy jde o důležitá rozhodnutí, jindy ne. Někdy si ani neuvědomujeme jejich váhu a v danou chvíli zdánlivě nedůležité rozhodnutí může časem odkrýt zásadní důsledky. A občas jsou volby v přímém rozporu s jinou, takže se můžeme možná akorát pokusit najít nějaký kompromis.

Problém Novelisty je, že jsem si po celou dobu hraní říkal, no a co? Každý s podobnými problémy bojujeme. To se přece dalo čekat ne? Nic mě tu nezaujalo. První dvě kapitoly jsou tak na rozkoukání. Pak se velmi rychle dostaví nuda, protože gameplay spočívá pokaždé v prošacování domu zezdola nahoru a najít poznámky nebo předměty na jiném místě. Každému ze členů rodiny se "podívat" do paměti, poslechnout si tam dvě věty a nakonec se rozhodnout, na kterou stranu se spíš přikloním, což povede k nijak zajímavým důsledkům. Takhle to musíte zopakovat v naprosto stejném duchu devětkrát a je zhruba po dvou až třech hodinách hraní naštěstí konec. Přitom jde o celkem zajímavou žánrovou odbočku, která tak nudná rozhodně být nemusela. Snad jen kdyby ta zápletka nebyla tak neskutečně všední a hratelnost otrocká ...

Pro: Zajímavá myšlenka způsobu vyprávění příběhu

Proti: "Strojová" hratelnost, nezajímavé neměnné prostředí, nudné postavy a jejich problémy (opravdu je nutné na to dělat hru?)

+9

Never Alone

  • PC 80
Ojedinělý pohled do života a kultury Inuitů prostřednictvím počítačové hry. Hratelnostně nijak nevybočuje, ani zvlášť nevyniká ve svém žánru plošinovek. Dočkáte se klasického přeskakování, přesouvání beden, utíkání. Chvílemi působí až trochu stereotypně. Never Alone však boduje svým neotřelým námětem a přirozeným způsobem vyprávění v průběhu hry, které doprovází krátká odemykatelná videa. Dovolím si tvrdit, že bez těchto doplňujících videí s komentáři přibližující filozofii, způsob života Eskymáků a pozadí herních prvků, by hra zdaleka nebyla tak zajímává. Na mainstreamového hráče může námět působit příliš vzdáleně.

Pro: příběh, prostředí, život Inuitů

Proti: občasný stereotyp, velmi krátká hra, místy bugy vyžadující znovunačtení (zasekávání postav)

+13

Diablo III: Reaper of Souls

  • PC 90
Kdo se zahořklým pocitem smazal Diablo 3 z disku a od té doby se na něj ani nepodíval, bude se divit, kolika změn od té doby hra doznala. Pravda, mnoho změn již přinesl obří patch 2.0.1 na konci února. Jeho změn využívají samozřejmě i hráči, kteří nevlastní datadisk ROS. Expanze s sebou přináší vypilovaný pátý akt, který svou délkou bohužel nijak neoslňuje, v podstatě svým rozsahem nijak nevybočuje oproti předchozím aktům, zato je detailnější, temnější, gotičtější (rozuměj lepší). Chvílemi jsem si připadal trochu jako v Praze. Nesmí chybět nová hratelná postava - Crusader. Za dvě postavy jako v případě LOD bych se ale nezlobil. Nicméně pokud Blizzard plánuje pro Diablo 3 ještě další datadisk s šestým aktem a dalším charakterem, budiž mu to odpuštěno. Novinek je spousta. Nový loot 2.0 poskytující větší možství rare a legendary itemů, u kterých je navíc vyšší pravděpodobnost použití pro aktuální postavu. Transparentnější je systém obtížností. Transmogrifikace umožňuje měnit vzhled výbavy bez změny jejich vlastností. Paragony již nemají žádný cap level.

Čeho si ale cením na ROS nejvíc, je ta tuna obsahu v end-game. Jak to bývá v dobrých onlineovkách, i zde začíná platit, že dohráním příběhu hra nekončí, ale teprve začíná. Zrušením aukčního domu si opět musíte všechen equipment pěkně vypotit a lov nejlepších itemů tak může znovu začít. K tomu může dobře posloužit adventure mód obsahující bounties (mise s cílem obvykle zabít konkrétního bose) a nephalem rifts (dungeony s náhodně generovanými nepříteli včetně bosů). Za jejich splnění dostává hráč další bonusy jako Greater Horadric Cache nebo Blood Shards, díky kterým si můžete příjít na pěknou výbavu. Jak mnoho hráčů po dohrání zmiňuje, takhle mělo vypadat Diablo 3 před dvěma lety.

Pro: end-game obsah, atmosféra V. aktu

Proti: délka V. aktu moc nenadchne, žádný renderovaný filmeček na závěr

+16

Gray Matter

  • PC 85
Největší devizou Gray Matter je jednoznačně originální námět, který víceméně po celou dobu hraní rozumně vyvažuje vědecký přístup s určitou dávkou paranormálních jevů. Moje obavy, že ke konci hra sklouzne do odpadu těžko uvěřitelných laciných pohádek se naštěstí nenaplnila. S klidným pocitem jsem hru dohrál a můžu si jí zařadit mezi další inteligentní adventury.

Střídání postav doktora Stylese a Samanthy hře určitě prospělo. Obzvlášť nad některými sarkastickými poznámkami dr. Stylese jsem se musel nejednou pousmát. Možnost zobrazit si aktivní místa jsem ocenil, čímž odpadá otravný a zbytečný pixelhunting.

Občas jsem měl po změně postavy problém si vzpomenout, kde jsem předtím skončil. K dispozici je sice deník se všemi konverzacemi, ale hledání v něm něco konkrétního je noční můra. Začátek hry mě ale těžce nebavil. Nerozuměl jsem moc pohnutkám Sam zdržovat se takovou dobu v usedlosti Dread Hills, proč hledá tolik jakýsi klub Daidalos a vůbec jsem měl dost problémy sžít se zpočátku s postavou Samanthy. V pozdější fázi hry se dostavil pocit určitého stereotypu, kdy se příběh moc nevyvíjel a šlo spíš o to počkat si akorát na další experiment. Občas se mi zdály dialogy příliš strohé a nerealistické. Našel jsem v nich dost technických nedostatků. Grafická úroveň postav slušná, některá místa nebo předměty působily občas až fotorealisticky, jiná zase dost nedodělaná. Sbírání bodů pro postup ve hře mi přišlo trochu kontroverzní. Na jednu stranu pokud jsem v lokaci již neměl žádný úkol, tak se označila v mapě šedou barvou jako nadále nedůležitá. Na druhou stranu parkrát se mi stalo, že jsem měl všechno v kapitole vyřešeno, ale někde jsem se akorát nepodíval na předmět, ke kterému měla postava říct nějaký komentář a nemohl jsem bez toho kapitolu ukončit.

Pro: zajímavý neotřelý námět, velké množství zdařilých cutscén, příjemná hudba

Proti: otravné loadingy, zdlouhavé listování v deníku, místy trochu stereotyp, technicky v mnoha ohledech nedotažené

+12

Left 4 Dead 2

  • PC 55
Skvělá zábava jako v jedničce. Hlavně v kooperaci více lidí. Stejně jako v jedničce. Dobrá atmosféra a neustálá akce, stejně jako v jedničce. Jediný a hlavní problém s touhle hrou mám v tom čísle, co následuje za názvem hry "Left 4 Dead". Pod slovem "dva" si představuju něco zdaleka jinýho, než doslova copy/paste jedničky se vším všudy + pár map, zbraní a nepřátel navíc. Zdráhal bych se to nazvat i datadiskem. Nejspíš DLC by bylo nejpřiléhavější. Ale tohle za cenu, jakoby šlo o regulérní pokračování ???

Pro: vypilovanější verze Left 4 Dead 1

Proti: mizivá přidaná hodnota

+10 +11 −1

World of Warcraft

  • PC --
Pro WOW jsem měl vždycky slabost. Některými zatracovaný kontroverzní omalovánkový styl a vůbec celý ten svět si mě po chvíli získal, stejně tak jako skvělá hratelnost a pocit, že hra byla dělaná s rozumem a citem. Konec konců je to přece od Blizzardu.

Po pár letech pauzy jsem se k WOWku vrátil. Z chudýho studenta hrávajícího na free serverech, co byl rád za kapesný od rodičů, se stal pracující člověk, pro kterýho není problém platit si měsíční pobyt na oficiálním realmu. Tolik jsem se na to těšil a tolik jsem byl zklamán, co všechno se za tu dobu změnilo a bohužel k horšímu. Hru hodnotit ale nechci. Co platilo před lety, neplatí dnes, a co platí dnes, nemusí platit zítra.

Z žijícího světa Azerothu se stala obrovská pustina. Za branami měst nepotkáte v podstatě v celém "zbytku" světa ani živáčka. A pokud se tak snad někdy náhodou stane, koukáte na něj jako na zjevení a nějakou dobu se musíte ubezpečovat, že je to skutečně živý hráč a ne nějaký naskriptovaný NPCčko. Tohle že je online hra s miliony platících hráčů? Rozhodně tak nepůsobí. Za celou dobu hraní (lvl 39) jsem na serveru s vysokou populací v zónách potkal možná tak 5 hráčů (ano, nepřepsal jsem se). Dorazím do Booty Bay, kouknu na neutrální aukci a vidím všeho všudy jeden jediný předmět na prodej ze VŠECH kategorií. Vždyť to je naprosto jasný znak nefungujících herních mechanik, kde lze vidět, jak se liší záměry autorů od reality.

Kam zmizely group questy? Odstranit group questy v onlineovce je jako přestat dávat k párku horčici! No, ono je to vlastně teď jedno. Stejně by nebyly s kým dělat. Na možnost, že požádáte nějakýho hráče poblíž nebo použijete jednoduše /who v aktuální lokaci rovnou zapomeňte. Obvykle tu totiž nikdo není. Kde teda všichni můžou sakra být? No nic. Jednou nebo dvakrát se mi podařilo narazit na elitního nepřítele. Zřejmě je autoři zapomněli odstranit v rámci zjednodušování hry. Možná by mi mohl pomoct ho zabít aspoň někdo z guildy. V chatu se nikdo neozívá. Ale jakto? Vždyť je jich tu 30 online. Koukám do přehledu. Aha! Ona je většina v dungeonech a nemá tudíž čas. No co, tak budem teda aspoň chodit ty dungeony, když tu na ně teď máme takovej zdánlivě pěknej a praktickej dungeon finder. Do 5 minut od zařazení ve froně jsem v partě. Super. A co to? Skupina splácaná ze všech možných serverů? Pěkný. Tady si teda moc přátel nenajdu. Samí bezejmení hráči, který vidím poprvé a naposledy.

Dál už asi jen tak namátkou (vše ve jménu zjednodušování). Zkušenosti narůstají příliš rychle a hráč už zdaleka nemá šanci věnovat se dostatečně questům/battlegroundům/dungeonům. Kde jsou osady s plnou truhlou jako odměna za vybití? K čemu jsou nyní nejrůznější lektvary a pochoutky doplňující manu/zdraví? Za celou dobu hry mi nechyběly ani jednou. Automatická aktivace leteckých cest v závislosti na levelu postavy = konec objevování. Elitní protivníci už zdaleka nejsou tak elitní.

Celá hra na mě nyní působí jako nesmyslná honba za zjednodušováním a snahou o zpřístupnění hry i těm naprosto tupým (byť nejpočetnějším) masám hráčů a přitáhnout tak co nejvíc platících oveček. Tento trend se zřejmě již dlouhou dobu ne a ne změnit a tak se obávám, že za nedlouho hra klesne na úroveň nějaký facebookový stupidní hříčky, kterou dokáže hrát i cvičená opička. Otázkou ale zůstává, koho bude bavit.

P.S.: Právě pročítám nadcházející změny v patchi 4.3 - "Snížení potřebných xp pro level v levelech 70-80 o třetinu." No comment

Pro: umělecká stránka, příběh, herní svět

Proti: nesmyslné zjednodušování, momentálně liduprázdné zóny

+17