Unikátní projekt, který nemá ve světě herního průmyslu obdoby. Ani nevím, co mě fascinuje víc. Hráč, takzvaný Dreamer, má možnost vytvořit si libovolnou vlastní hru svých snů bez nutnosti jakýchkoliv znalostí programování nutnosti definovat jedinou řádku kódu. Přitom jsem nenarazil na žádné významnější limity, co by nešlo vytvořit. Autoři hry navíc hlasitě prohlašují, že v zásadě není žádný žánr (snad až na MMORPG), co by nešel v Dreams stvořit. Dokonce ani tak pokročilá věc jako VR nebo multiplayer zde není žádné cizí slovo. Stačí jen chuť, čas, nápad a odhodlání a během pár minut můžete vypustit do světa svůj film, hru, hudbu, myšlenku nebo jakýkoliv jiný "sen", co by nespadal do této kategorie. A nejvtipnější je, že to celé se odehrává na pozadí uzavřené platformy Playstationu, kde by samostatný release musel podléhat náročné certifikaci ze strany Sony. Aktuální Cyberpunk asi není třeba zmiňovat. A pokud si říkáte, že vás nic tvořit nebaví, nemáte čas se to učit nebo si myslíte, že zkrátka na to nemáte vlohy, můžete si celou tu krásu užívat z pohledu hráče a prostě jen hrát, objevovat a hodnotit výtvory druhých. A že se jich tu urodilo za tu dobu, co Dreams běží. Třeba takový Art's Dream mě dostal do kolen a to mám za sebou úžasnýho Oriho and the Blind Forest. Celý Dreams funguje na bázi určité sociální platformy a v mnoha ohledech připomíná známé sociální sítě jako Instagram. Jen zde sbíráte lajky a followery za to, co vyvtváříte nebo jak hodnotíte a doporučujete (kurátor), než kde jste byli na dovolený nebo co jste měli k večeři.

Nečekal bych, že mě dokáže budovatelská strategie až tak moc vtáhnout do děje. Z Civilizací jsem zvyklý na uměle nastavená vítězství typu postav jako první tuhle stavbu apod. Vlastně mě kromě vítězství ani nějak osud národa nezajímal. Frostpunk dokázal navodit neskutečně zoufalou, mrazivou a tragickou atmosféru na samém konci existence lidstva, kde hraje na tu nejzákladnější lidskou potřebu - přežít. Postupně klesající teplota, strach a obavy, co přinese další den, mě donutily odehrát hru na jeden zátah až do pozdních ranních hodin.

Zamrzel snad jen trochu odfláknutý závěr s nějakým vhodnějším filmečkem, ale ze všeho nejvíc mi vadila nemožnost prohlédnout si pokročilejší tech tree a zákony, dokud je nevynaleznu nebo nezavedu, což je sice možná reálnější, ale na strategii a plánování to má dost neblahý vliv.

Jako ostřílený hráč Diabla II, ve kterém jsem strávil stovky hodin, bych nečekal, že se budu u prvního dílu dobře bavit. V mnoha ohledech je dnes překonané. Vývoj postavy, putování po světě, nepřátelé, itemizace, filmečky. I tak má svojí skvělou temnou atmosféru a tenhle výlet až do roku 1996 mi opět připomenul, jak se tehdejší hry s hráčem vůbec nemazlily a přišlo nám to naprosto normální. A jako hack and slash RPG s neodolatenou honbou za lepším předmětem a dalším levelem funguje skvěle i v dnešní době.

Vždy jsem snil o době, kdy hra překoná filmové plátno a nepůjde jen o chabý pokus přiblížit se pocitu filmovosti se všemi těmi technickými nedostatky, kterými hry odjakživa trpěly. Death Stranding je první hra, kde jsem začal výrazně vnímat, že film by byla spíš omezující platforma pro zprostředkování tak masivního zážitku, jakého se mi dostalo.

Od prvních okamžiků spuštění hry až po závěrečné titulky a vlastně i dlouho po nich jsem měl pocit, že hraji něco naprosto výjimečného, neokoukaného, šíleného a geniálního zároveň. Death Stranding nemíří na masy. Naprosto rozumím lidem, kteří jsou schopni hru po pár hodinách odinstalovat jako nudný simulátor chození a měli by pravdu. O to intenzivněji dokáže zapůsobit na lidi, kteří v něm našli svůj šálek kávy. Excelentní příběh vypilovaný do posledního detailu, skvělá hudba a grafika, rozsáhlá explorace, netradiční gameplay, střízlivá integrace online prvků do single player hraní.

Kojimovo počinu bych mohl lecos vytknout a jít s hodnocením dolu. Ale já prostě nechci. Protože není jednoduché zaujmout pětatřicetiletýho pardála, co už má na kontě odehranou slušnou várku her a časodéšť na něm zanechal nejeden šrám, ale tomuhle majstrštyku se to do poslední vteřiny hraní dařilo.

Jediný důvod, proč jsem dal Mankind Divided šanci, byla Praha, kde se hra z podstatné části odehrává. Po Human Revolutions jsem už nic zvláštního neočekával, protože podivný zelený filtr táhnoucí se celou hrou a vůbec celkové podání mi k původnímu dokonalému DeusEx z roku 2000 zrovna nesedlo. Mankind Divided na mě zapůsobil kupodivu ale mnohem víc a přišlo mi, že se celkově víc vrací ke kořenům a i přes hodně drobných technických nedostatků jsem se nakonec skvěle bavil a našel jsem zde spoustu věcí, co mě v původním DeusEx tak bavily.

Počáteční rozpaky z uspěchaného úvodu, kdy jsou na vás vybaleny během pár minut v podstatě všechny schopnosti panáčka z vlny, se v průbehu pár urovní hned rozplynuly a již jen následovalo užívání si příjemného gameplaye. Ten již sice žádné nové schopnosti nenabídne, ale přináší s každou úrovní zajímavé prostředí a kdo hledá, najde i hlubší podtext založený na symbolech a metaforách.

Úvodní nadšení z neokoukaného prostředí a špičkového audiovizuálního podání včetně dabingu mě rychle opustilo, když jsem se dozvěděl, že bych hru také nemusel dohrát. Tak jsem si řekl, že dojdu, kam to půjde a v případě permanentní smrti to prostě zabalím. Nakonec jsem skončil podstatně dřív. Odinstalací, krátce po vstupu do Helheimu. Gameplay se po čase omrzí, protože nastupuje velmi rychle repetetivnost. Soubojový systém nemá co nabídnout a jen zdržuje. Hádanky a způsob procházení hrou je stále podobný. Občas dost nepříjemně potrápí kamera a v prostředí jsem se neustále bloudil. Senua nepřeskočí ani sebemenší překážku a přehlídnutí drobnosti může způsobit pořádný zásek, protože velká část koridoru zůstává otevřená a bloudění je tu bohužel častý problém. Magické kameny s dodatečnými informacemi o mytologii jsem pozorně sledoval jen zpočátku. Po čase začnou spíš obtěžovat, protože s aktuálním děním často zrovna nesouvisí a v záplavě jmen se člověk rychle ztrácí. Všechno to vypadá moc pěkně, krásně se na to kouká, jenom je nuda to hrát. A jsem taky rád, že se za dobu hraní u mě nerozvinula žádná schizofrenie ze všech těch hlasů :)

Jsem rád, že tohle DLC se ani do základní hry nedostalo. Nepříliš zajímavé prostředí, ale hlavně frustrující obtížnost oproti základní hře. Navíc mi přišlo, že se zde jen natahuje gameplay opakujícími se problémy. Obtížné a nekonečné vyhýbání se vodní příšeře bych ještě zkousnul. Ale časovka s klikou, která je završená tím, že i když se vám po několikáté podaří vetlačit se do zavírajících se dveří, které vás stejně zabijou, protože jste nebyli dost rychlí a celý pokus musíte znova opakovat včetně otravného získávání kliky, to už mi přišlo přes čáru. Tohle DLC mě nezaujalo.

Naprosto skvělý minimalistický walking simulátor, který mě fascinoval s každým novým dnem víc a víc. Na první pohled může působit stroze nebo lacině, přitom je vypilovaný do posledního detailu, bez sebemenšího zaváhání. Příbeh nejspíš ocení pouze dospělejší publikum, kteří už si v životě něčím prošli nebo ví, jaké to je. Všichni nadáváme na podřadné úkoly ve hrách typu “dojdi a přines”, ale tady mi ani nedocházelo, že plním tak prosté úkoly, jak dobře a přirozeně do příběhu zapadaly. Špičkový dialogy se skvělými postavami a namluvením, kde každá věta má smysl. Zajímavé neobvyklé prostředí, zpracování i atmosféra. No naposledy jsem se takhle bavil u Life is Strange, co vám budu vyprávět. O to víc mě mrzí zrušený “In the Valley of Gods”, ale pevně věřím, že se někdy dočkáme.

Red Dead Redemption 2 to nemá ve srovnávní s bráškou GTA úplně jednoduché. Vzhledem k době, v jaké se odehrává, nemá k dispozici takový arzenál pestrých prvků jako moderní městská akce v 21. století. Žádné motorky, auta, nákladní vozy, letadla, helikoptéry, kola, rádio. Jen koně a vlaky. O to víc se snaží ale vypilovat k dokonalosti to, co mu zbývá. A že mi nejednou spadla úžasem čelist. Ať už při grafických detailech přírody, animacích, úžasném rozhlehém světě, který ani trochu nepůsobí genericky, nebo provázaností postav, děje a událostí ve světě vůbec.

Gameplay samotný mi už tak revoluční nepřijde. Vlastně jsem se víc bavil spíš u GTA V, což je ale z velké části dáno opět dobovým zasazením. Příběh pro mě začal nabírat zajímavější směr až s příchodem ztroskotání na ostrově Guarma a nevím, jestli jsem divný, ale epilog mě bavil snad ještě víc, než hlavní hra. Možná je to taky tím, že mně postava Dutche ke konci už začínala docela dost vadit a unavovat a samotný příběh mi úplně nesednul. Sympaťák Arthur mi ale bude rozhodně chybět.

I tak toho RDR2 ve mě hodně zanechal. V mnoha ohledech jde o výjimečný počin. Nad detailním světem zůstává rozum stát, ale ty absolutní hodnocení úplně nesdílím.

K Child of Light mě přitáhla skvělá pohádková hudba, kterou jsem měl nesčetněkrát naposlouchanou ze soundtracku a v samotné hře mi přišla ještě lepší díky zasazení do konkrétních scén. Hned po spuštění hry mě však okamžitě potkal nepříjemný několikaminutový zásek, což se mi snad za herní kariéru ještě nestalo. Špatně se mi orientovalo na mapě a až po dlouhém pátrání po mapě jsem objevil možnost projít zdánlivě neaktivními nebo slepými místy. Na podobné záseky jsem narazil ještě párkrát, spíš jen ale v první třetině hry.

Jednoznačným tahákem hry jsou pseudotahové souboje s časovou osou, akcemi postav na tahy, ale pomoc doprovodné světlušky Ignicula lze využít v reálném čase. Souboje jsou skvělé, jen jsou doslova na každém rohu. Za celou hru jich odehrajete stovky a poměrně rychle omrzí. Po souboji následuje příšerně otravné rozdělování bodů a to obvykle několika postavám zároveň. Ke konci jsem už moc ani nesledoval, kam body přiděluji, protože většinou vylepšujete jen nezajímavé mírné zvýšení atributu. Nakonec doléčení Aurory a na další souboj. Vlastně většinu hry jsem dělal dokola to samé podle zaběhnutého scénáře. Mapa samotná také nepůsobí nějak zvlášť zajímavě. Slouží jen jako přechod od jednoho souboje k druhému bez nějakých zajímavých výzev nebo míst.

Na cestě se k vám přidá do družiny 7 dalších postav, každá s originálním schopnostmi. Škoda jen, že po celou dobu hry mohou být aktivní pouze dvě a ani ke konci hry se počet aktivních postav nezvýší. Přitom souboje by byly pak mnohem zábavnější. Obzvlášť to zamrzí, když víte, že Óengus je typický tank, Rubella healer nebo Finn silný dps.

I tak má ale Child of Light své pohádkové nezaměnitelné kouzlo a přiměla mě hledat hru s podobným typem soubojů, jen snad lepší hratelností.

Srovnání Q.U.B.E. s legendárním Portalem od Valve je nasnadě. Logická puzzle hra z podobně sterilního prostředí, kde se účastníte experimentů a netušíte proč. Q.U.B.E. ale působí ve všech ohledech pouze jako chudší příbuzný. Samotná pravidla používání kostek a jejich vlastností na mě působily poměrně uměle, nepřirozeně a křečovitě. I cíl puzzlů mi přišel zpočátku poměrně nezajímavý a laciný. S každou další úrovní se ovšem komplexnost i zábavnost hádanek zlepšovala. Na to, že jde o hru založenou na fyzice, tak nemohu říct, že bych byl fyzikou zrovna oslněn a často se předměty chovaly dost podivně a nevěrohodně. To zamrzí, obzvlášť když vám prapodivné fyzikální zákony pokazí rozpracovanou hádanku a musíte začít znovu. I tak jsem se u Q.U.B.E. nakonec dobře bavil a pokud jste si užívali Portal, Q.U.B.E. zabaví určitě taky.

O této krátké hříčce by byla škoda prozrazovat víc, než je nezbytně nutné. Než jsem se do hraní Brothers pustil, věděl jsem jen to, že jde o hodně dobrou adventuru. Ani po druhém dohrání mě nepřestává fascinovat, jak přirozeně a jednoduše celý gameplay působí. I se dvěma tlačítky a dvěma joysticky, kterými se ovládají hned dvě postavy na gamepadu, je možné vytvořit zábavnou hru plnou zajímavých překážek. Je až s podivem, kolik emocí, zážitků a dojmů může člověk získat proběhnutím této tříhodinové hry, aniž by se vztekal u těžkých nebo nesmyslných hádanek, prožil až mrazivě lidský příběh bez porozumění jedinému slovu a na cestě k závěrečným titulkům v hráči zanechalo tolik pocitů, že by leckterý celovečerák mohl jen tiše závidět.

"Mr. Zurkon is ready to kill!"

Nabušený akcí, svižný, zábavný a hlavně příšerně ukecaný. Takový je Ratchet a Clank. Ukecaný tak moc, že jsem nestíhal polovinu těch textů vnímat nebo číst, protože tu klapačku nezavírali aspoň na chvíli ani uprostřed akce. Což je tak trochu škoda, protože hlášky mají všechny postavy opravdu vtipný a když už jsem si tu chvíli našel, abych se soustředil kromě akce i na to, cože to tam zrovna mektají, vážně jsem se dobře pobavil. Do toho tu a tam pěknej filmeček jak vystřižený z dílny Pixaru, a o zábavu je postaráno. Akce střídá akci. Klasickou střílecí hopsačku doplňují závody, ať už ty pozemní nebo ve vzduchu. Není nad to rozstřílet pár emzáků doslova na pixely pomocí Pixelizeru nebo navždy změnit velkého robota na ovečku.

Dobrodružství dvou parťáků má ale i slabší místa. Na každou mapu si autoři umí připravit několik zpestření v hratelnosti, i když repetetivnosti jsem se zanedlouho bohužel neubránil a tak nějak nic zajímavého po stránce hratelnosti jsem zde neobjevil. Sbírání kartiček nebyl špatný nápad. Jen je posbírá spíš ten, kdo hodně umírá, než ten, kdo se hodně snaží. Navíc odměny za sety mi nepřišly moc zajímavé. Otevírání dveří směrováním laserových paprsků po 150té mě už také unavovalo. Obzvlášť ke konci, kde byly snad na každém rohu. Závěrečný boss dost potrápil. Přišel mi nedořešený v hodně ohledech.

Netradiční adventura s originálními metodami vyšetřování, která se odehrává v nádherném melancholickém Red Creek Valley, mě bez milosti připoutala k obrazovce a donutila mě přemýšlet nad poetickým příběhem. Radost z postupu mi hlavně zpočátku kazil nejasný směr kudy se vydat, jak řešit úkoly a přehlédnutí nenápadného aktivního místa navíc může přijít celkem draho. Ve finále se vše spojí do smysluplného celku, ačkoliv mi hra mi ještě bude nějakou dobu viset v hlavě. Úplným herním nováčkům bych ale asi radil schovat si tuhle zajímavou jednohubku na později.

Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Red Matter mi připomíná hru Prey, kterou potkal z nějakého důvodu stejný osud. Skvělá napínavá hra, která je na poměry VR v luxusním grafickém kabátku, s filmovou hudbou a oldschoolovým stylovým prostředím. Hutná atmosféra, která by se dala na každém kroku krájet a ještě dlouho po dohrání budete přemýšlet nad tím, o čem to vlastně celé bylo. Hádanky nejsou nijak originální. Až nápadně se podobaly logickým puzzlům z podobně zaměřené VR hry Statik, ale zapadají do hry bez problémů.

Hru jsem vyhlížel tři čtvrtě roku, kdy jsem čekal na zajímavou slevu v Playstation Store. Nechtěl jsem totiž platit přes osm stovek za pár hodinovou VR hru - sice skvěle hodnocenou, ale na své vysoké hodnocení až příliš neznámou. Nakonec mě konec roku pro zdejší Herní výzvu 2019 donutil a nelituji koupě ani v nejmenším.

Je škoda, že jsou některé VR tituly tolik přehlíženy a leží kdesi v chladném stínu VR trháků jako Beat Saber (nesporně právem opěvovaný) a tiše čekají, komu své tajemství odhalí. Stejně jako vzdálená výzkumná základna Volgravian, skrývající kdesi na okraji Sluneční soustavy děsivou pravdu.

"She loved the soil. Then the soil loved her."

Jestli mě něco v Before the Storm iritovalo, tak to byl rozhodně deník Chloe. Chloe prostě není ta uzavřená holka jako Max, co tráví volný čas kreslením na papír nebo své pocity a zážitky pravidelně zapisuje do diáře, jen co dokouří trávu. Žije úplně odlišným způsobem života. Věčně se někde poflakuje venku, protože všude je líp než doma.

I schopnostmi působí Chloe pouze jako chudší příbuzná. Čas ovládat neumí, takže se musí spokojit pouze se svými sny a iluzemi kdesi ve svých představách. Získala oproti Max pouze drobnou slovní hříčku v podobě jakéhosi "držkování", což na první pohled nezní vůbec špatně, ale na provedení mi nic moc zajímavého nepřišlo.

V puzzlech se hra také moc nepředvedla. Je jich jen pár a neříkal bych jim snad ani puzzly. Asi by bylo i lepší, kdyby ve hře ani nebyly, obešel bych se bez nich. Klidně mohla hra zůstat jako čistokrevný walking simulator.

Příběhově v tom hra první dvě epizody úplně plavala. Až s koncem druhé epizody se začalo vyjasňovat, kam se hra definitivně bude ubírat. Celou dobu jsem měl ze hry pocit, že neví, čím chce být a nedokáže se odpoutat od slavného prvního dílu a jít víc svou vlastní cestou. Dost jsem sázel na to, že autorům jde o postupné budování vztahu hráče k Rachel, který bude zakončený zmizením Rachel a tak jsem jim místy přepálené vztahovky omlouval. I když chápu, že cílovkou LIS jsou spíš holky než kluci. I tak jsem se ale dobře bavil a hru si skvěle užil a ti, kteří neměli původních 5 epizod dost, si jí užijou určitě taky.

Na autobusové zastávce kdesi v zapadlém údolí v městečku Pelican mě vyzvedává jakási Robin, abych začal nový život na farmě mého dědečka. Poradil mi sem jít, až budu unavený moderním životem ve světě nových technologií, mobilů a počítačů a vrátím se tak zpět do přírody, k původnímu způsobu života. A nutno říct, že život to není vůbec snadný. Uvelebil jsem se ve ztrouchnivělé chatrči, nachytal pár ryb, vykopal jsem záhon, zasadil pár semen, zalil je a vyčerpaný jsem padnul do postele. Dědeček mě měl očividně hodně rád. Protože ani další dny to nebylo snažší. Neustále dokola to samé. Dřina, repetetivní činnosti, kterých se na mě valí jedna na druhou, že nevím, kam dřív skočit. Záhony jsou větší a větší, trávím na nich víc a víc času a s každou další sklizní dostávám objemnější úrodu. Jaro střídá léto, léto střídá podzim, podzim střídá zima a tak neustále dokola. Čas u Stardew Valley letí opravdu rychle, protože všechno se za den opravdu stihnout nedá.

Jen mi za celou dobu hraní dost chyběla nějaká myšlenka. Důvod, proč vlastně všechno tohle dělám. Autoři hry označují Stardew Valley za relaxační hru, kde se můžu věnovat tomu, co mě baví a užívat si ji, jakým způsobem chci. Jenže ať už jsem se vydal rybařit, těžit vzácné rudy a kameny do dolů nebo sázet zeleninu a ovoce, přišlo mi to tak nějak k ničemu a ukrutně nudné. Navíc kreativitu tady hráč taky zrovna dvakrát neprojeví, protože veškeré postupy jsou přesně dané. Můžu se vlastně tak pouze rozhodovat, jaké práci se budu věnovat a kde co zasadím, pokácím nebo nechám postavit.

Strávit lze ve Stardew Valley bez problémů stovky hodin a stále bude co dělat. Já hře věnoval hodin pouze pár desítek a to mi stačí. Vím, že veškerý další postup by byl pouze o tom, kolik vlastního času bych do hry nasypal nekonečným otrockým opakováním stejných bezmyšlenkovitých činností, kterých jsem za tu dobu již stejně stihnul udělat nespočetně a nic zásadního jiného by mě už nečekalo. Protože po zimě přeci znovu přijde jaro. Nebo ne?

Musím se přiznat, že superhrdinům zrovna dvakrát úplně neholduju. Přesto jsem chtěl hře dát šanci. Abych do světa trochu proniknul, zkouknul jsem před hraním i Batmanovo poslední filmovou trilogii. Samotný svět Batmana mi nakonec vadil ze všeho nejmíň a docela jsem si ho i užíval. Postupem času jsem získal do ruky hodně hračiček, od baterangu, výbušného gelu, až po batclaw nebo line launcher, který mi umožnil dostávat se na dříve nedostupná místa. S narůstajícími skilly se zvýšil i počet komb a ke konci hry už to byl poctivý zábavný batmanovský tanec.

Celé Asylum odehrávající se na jednom ostrově na mě ale celou dobu působilo příliš uměle, ztísněně, repetetivně a ne moc zajímavě. Uvnitř budov samé dlouhé uličky, často slepé, se zablokovanými dveřmi, dokola se opakujícím prolézáním ventilací a ne moc uvěřitelnými kulisami. Že bude mít Batman i zde na ostrově připravenou svojí jeskyni jako útočiště, to jsem vážně neočekával.

Ostrov slouží jen pro přesun do jiného komplexu, ke kterému se opět musím podivnými cestami přes několikero dvěří a nově se objevujícími nepřáteli. Po celou dobu hry tak procházím stejnými místy, jen s drobnými variacemi nebo zasazením. Stejně tak veškerý průběh hrou je dost šablonovitý a předvídatelný.

Na mapách je neustále co sbírat nebo hledat. Hlavně audio pásky s nahranými rozhovory doktorů s pacienty jsem si vždycky rád poslechnul. Sbírání mě ale jinak moc nemotivovalo, protože po smrti je nutné se na místa znovu vracet a sbírat již jednou sebrané trofeje.

Ocenil bych úkládání hry na vhodnějších místech, protože je často nutné přeskakovat viděné filmečky nebo se vracet neustále na místa střetu. Navíc po smrti následuje potupná animačka s výsměchem, která mě nejednou dokázala slušně dopálit.

Uznávám, že atmosféra a svět Batmana má něco do sebe, ale i tak byl výlet do tohoto univerza pro mě poslední a hraní Arkham City nebo Arkham Knight tak odložím.