Vždy jsem snil o době, kdy hra překoná filmové plátno a nepůjde jen o chabý pokus přiblížit se pocitu filmovosti se všemi těmi technickými nedostatky, kterými hry odjakživa trpěly. Death Stranding je první hra, kde jsem začal výrazně vnímat, že film by byla spíš omezující platforma pro zprostředkování tak masivního zážitku, jakého se mi dostalo.

Od prvních okamžiků spuštění hry až po závěrečné titulky a vlastně i dlouho po nich jsem měl pocit, že hraji něco naprosto výjimečného, neokoukaného, šíleného a geniálního zároveň. Death Stranding nemíří na masy. Naprosto rozumím lidem, kteří jsou schopni hru po pár hodinách odinstalovat jako nudný simulátor chození a měli by pravdu. O to intenzivněji dokáže zapůsobit na lidi, kteří v něm našli svůj šálek kávy. Excelentní příběh vypilovaný do posledního detailu, skvělá hudba a grafika, rozsáhlá explorace, netradiční gameplay, střízlivá integrace online prvků do single player hraní.

Kojimovo počinu bych mohl lecos vytknout a jít s hodnocením dolu. Ale já prostě nechci. Protože není jednoduché zaujmout pětatřicetiletýho pardála, co už má na kontě odehranou slušnou várku her a časodéšť na něm zanechal nejeden šrám, ale tomuhle majstrštyku se to do poslední vteřiny hraní dařilo.