O dvojce se zdaleka nemluvilo tolik jako o prvním dílu. Šokující wau a WTF momenty jsou pryč a odhmotnění následkem střetu s VV už nikoho nepřinutí zvednout obočí. Hra na povolání pošťáka se nijak nezměnila. Přibylo pár drobých vylepšení, z nichž asi největším je doprovod lodě DHV Magellan během Samovo toulkách po Mexiku a Austrálii. Kojimovo obavy, že druhý díl není dost dobrý, protože je moc předvídatelný, jsou možná vzhledem k nasazené laťce prvního dílu oprávněné, ale po dohrání musím říct, že zbytečné.

Kdo miloval jedničku, nebude dvojkou zklamaný. Zvlášť mezkové s neustálou závislostí a potřebou doručovat si přijdou na své. Na cestách je doprovodí excelentní soundtrack, kde mám velký problém vybrat si top skladby. Jádrem hry je opět příběh a obzvlášť v dnešním poněkud uvadlém filmovém průmyslu je fajn vidět, že v herním světě není o příběhovky a kvalitní zábavu žádná nouze.

Nezbývá než doufat, že nezůstane jen u druhého dílu a dočkáme se přinejmenším trilogie, protože otázky mám pořád. Snad na to prodejní čísla budou stačit.

Relaxační farmaření a crafting v pěkném prostředí. Vzhledem k jakékoliv nepřítomnosti nepřátel a neomezenému množství čehokoliv zde nemůžete udělat skoro nic špatně. Případné prohřešky jako spadnutí do vody nebo z útesu jsou trestány symbolicky.

Zatím je hra stále v předbězném přístupu, ale obsahu už má relativně dost na nějakých těch 10 hodin. Za celou dobu jsem nenarazil na jediný bug nebo problém. V tomto ohledu působí hra v podstatě hotová. Pár herních mechanik to chce ještě doladit, protože působí zbytečně nebo složitě, ale nic zásadního.

Záleží momentálně na autorech, kam až hru dovedou. Zatím mají nakročeno správným směrem.

Druhý návrat do soudních síní znovu pro jistotu prochazí v úvodu příběhu všechna pravidla. Jak se pracuje s důkazy, pitevními zprávami, záznamech o důležitých osobách, výpověďmi svědků, křížovými výslechy, nátlakem na svědky.

Novinkou jsou psychozámky u některých osob, které je nutné odemknout, pokud zalhali a je třeba je usvědčit ze lži pro pokročení v příběhu. Přijdou mi však jako zbytečnost, která jen zdržuje ve sběru informací ve fázi vyšetřování.

Setkáváme se opět s mnohými postavami z prvního dílu Ace Attorney. Kvůli nim bych nedoporučoval začínat tímto dílem, i když znalost prvního dílu není úplně nutná. Nechybí opět zapeklité případy, humor, svérázné charaktery a napětí do posledního úderu soudního kladívka.

Po odehrání remaku Final Fantasy VII jsem zjistil, že tahové souboje zkrátka nejsou pro mě. Když jsem ale dal šanci demoverzi Final Fantasy XVI, realtime soubojový systém mi tady sednul hned od začátku. Postup v demu se navíc přenáší do zakoupené hry a tak nerozhodnutým hráčům můžu demoverzi určitě doporučit.

Kdo si rád užívá epické filmečky a vygradované boss fighty, bude v této hře bez přehánění v sedmém nebi. Hra sází v hlavní dějové lince jednu epickou scénu za druhou. Navíc v úžasně zpracovaných animacích nemající konkurenci. A k tomu ten boží soundtrack!

Fantastický dojem ze zážitku v hlavních misích kazí vedlejší mise, které působí po vyšperkovaných hlavních úkolech jako pěst na oko, neboť jejich úroveň je opravdu zoufalá a to jak po herní, tak obsahové stránce. Naštěstí je lze pohodlně ignorovat.

Způsob volby obtížnosti považuji za dost nešťastný. Do základní výbavy postava hned na začátku hry dostane prsteny, se kterými lze zcela zautomatizovat souboje a to až do takové míry, že je lze zredukovat na pouhé opakované tupé mačkání jediného tlačítka bez jakéhokoliv přemýšlení. Doporučuji je vůbec nepoužívat nebo maximálně jeden jediný.

Osobně se mi líbí, jakým způsobem se poslední díl série Final Fantasy vydal a má určitě mnohem víc šancí zaujmout větší množství západního publika mimo asijský kontinent. Jen prosím příště pestřejší vlastnosti předmětů a zajímavější vedlejší úkoly.

Lákavá ponurá atmosféra rybářského ostrova Darkwater s temným tajemstvím, detektiv Pierce utápějící své zážitky z první světové války v alkoholu a rozkrývání historie podivínské rodiny Hawkinskových. Nic z toho nezní vůbec špatně. Párkrát jsem si i vzpomněl na legendární skvělou českou adventuru Posla smrti.

Samotné provedení však ve mě zanechalo smíšené dojmy. Snaží se nabídnout hádanky, sbírání předmětů, rozvoj postavy, nakonec i na střílení dojde, avšak nic z toho nedělá zajímavým způsobem. Většina herních prvků mi přišla zcela zbytečná. Sbírání nepotřebných důkazů, které končí pouze jako smetí v inventáři bez dalšího využití. Sbírání odborných knih, které mají rozšiřovat schopnosti hlavního hrdiny je nudné snad ještě víc. Navíc jich je tolik, že působí Pierce spíš jako zapálený knihomol, co za každým rohem studuje jednu knihu za druhou. Za pokrok v ději hráč sbírá body, které může investovat do několika kategorií odemykající určité odpovědi v rozhovorech, ale ani tento systém na mě neudělal příliš dojem. Zmateně působí i opakující se hledání "správnych dveří" na několika místech hry. Čekání na skutečně povedenou hru inspirovanou H. P. Lovecraftem tak alespoň pro mě dál pokračuje.

Pekelné brány se znovu otevřely a s nimi i nekonečný zástup monster čekající na odbavení. Kluci v Blizzardu se rozhodli příliš neriskovat a držet se osvědčeného konceptu a přivedli spíš jen částečné změny, přičemž inspirace Lost Arkem je víc než zřejmá.

Asi tou největší, ale také nejkontroverznější novinkou je zvyšování úrovně příšer spolu s hráčem. V mnohem větší míře tak záleží na dobré výbavě a vhodně zvolených skillech. Hratelnost díky tomu neutíká do příliš lehké obtížnosti, kdy nebylo ve třetím díle nic nezvyklého pokořit bose na čtyři rány a člověk musel během jedné kampaně zvyšovat obtížnost hned několikrát, pokud nechtěl u hraní doslova usínat. Pocit z hodně namakané postavy je pryč, ale zdá se to být problém jen zhruba do 50. úrovně. Pak díky všelijakým dalším bonusům a výbavě posbírané v průběhu hry i tak naroste síla postavy a člověk se začne dobrovolně poohlížet po odemčení těžší obtížnosti přinášející nové výzvy a herní mechaniky.

Hlavní příběh mi přišel poněkud rozvleklý a rozparcelovaný na hodně drobnějších nepodstatných úkolů. Opět zjevná inspirace Lost Arkem. Naštestí nepříliš záživné dialogy nejsou nijak zbytečně dlouhé a omezí se jen na pár vět s tím, že občas překvapí i nějaký ten hodně pěkný filmeček. Jsem ten z podivínů, co se snaží příběh v sérii i celkem sledovat a neodklikávat, ale přijde mi v něm hodně trhlin a nesrovnalostí. Možná je lepší se v nich raději příliš nerýpat.

Po dokončení kampaně a rozdělení hlavních skillpointů stromu dovedností znovu přichází systém paragon levelů vyšperkovaný tentokrát do velmi zajímavé formy nabízející kombinování dalších charakteristik postavy pomocí bodů a glyphů, které se navíc vzájemně ovlivňují a dalším způsobem levelují. Tradiční strom dovedností známý ze všech předchozích dílů tak dostává na frak a zní to neuvěřitelně, ale přijde mi nyní nudnější než paragony. Otevírá se tak zajímavý endgame, který stojí na dobrých základech třetího dílu s obdobnou variací na nekončící procházení dungeonů s drobnými obměnani a vyššími obtížnostmi. Navíc přináší world bosse, eventy objevující se ve světě, pravidelně se obnovující questy, helltides, případně PVP, který bude sloužit zřejmě k finálním aktivitám namaxovaných postav. 

Příklon k online prvkům je zde velký. Kdo chce, může se přidat do party nebo klanu, ať už s kamarády nebo náhodnými kolemjdoucími. Výhody nejsou zanedbatelné, na druhou stranu nejde o nic povinného.

Skvěle se to hýbe a ještě líp se na to kouká. Temná atmosféra, bahno, louže, smrduté kobky, potemnělé sklepy a doupata, zapadlá obydlí a obecně střídmější méně křiklavé barvy. Tak, jak má Diablo prostě vypadat. A hlavně je zpět ta chuť pokračovat dál a dál za vyššími levely, lepšími odměnami a především za tím úžasným pocitem, kdy mi konečně nečekaně vypadne z potvory zářící legendární nebo unikátní předmět přesně pro mě.

Čtvrtá návšteva pekla je tak hned od spuštění tentokrát ve skvělé formě a přitom první sezóna je již za dveřmi. Nuda tedy zdá se opravdu nehrozí.

Až ve třetím díle jsem konečně dostal hru ze světa Zaklínače, jak jsem si ji představoval. Musím se přiznat, že nejsem moc velký fanoušek prvního dílu. Dohrát ho pro mě bylo celkem utrpení. Skvělý promyšlený příběh byl pro mě utopený v neohrabané hratelnosti a těžkopádných soubojích. Když jsem však spustil třetí díl a odehrál pár prvních hodin, zamával se mnou Divoký hon natolik, že jsem hru odložil a rozhodnul se obstarat si knižní předlohou a poprat se s osmi knihami, jak se sluší a patří. Po návratu do herního světa už jsem si mohl užít konečně bez jakýchkoliv kompromisů vyšperkované herní umělecké dílo se vším všudy. Hru, o které se právem říká král RPG a která opravdu vznikne možná jednou za 10 let. 

Co bych vyzdvihnul:
 
+ Naprosto skvělý soundtrack
+ Zajímavý bestiář a seznam s popisy postav
+ Rozmanité questy se skvělými dialogy
+ Hra doslova protkaná odkazy na knihy, předchozí díly a vzájemné souvislosti
+ Karetní hra Gwint, kde si umím představit, že hru někdo spustí jen kvůli této minihře
+ Konečně nějaký smysluplný item management, kdy neběhám s jednou a tou samou zbrojí v podstatě celou hru
+ Propracované vedlejší questy, které navíc často mají možnost volby

Našly by se i zápory, abych netvrdil, že je třetí díl úplně bez chyb:

- Nepropojené nalezené poznámky s úkoly, kvůli kterým je často peklo je hledat v inventáři pro aktuální úkol
- Nezajímavé závody a pěstní souboje
- Občas hluchá místa jako hlavně pašerácké skrýše na Skellige

Jako hrdý majitel dvou koček jsem si dobrodružství roztomilýho kočičáka nemohl nechat ujít. Působí opravdu věrně a kdo kočky dobře zná, určitě pozná všechny drobný animace a chování, kterým kočku obdařili. Je vidět, že autoři mají kočky opravdu rádi.


Graficky hra vypadá na PS5 skvěle. Cyberpunkové prostředí je dnes prostě v kurzu, tak proč toho nevyužít i na prostý příběh jedné toulavé kočky. Ozvučení dopadlo také skvěle a několikrát jsem si vzpomněl na Deus Ex.


Škoda že hratelností hra nijak neoslní. Vlastně s ničím vysloveně zajímavým nebo zábavným jsem se ve hře nesetkal. Autoři hráli na jistotu a do ničeho odvážnějšího se raději nepouštěli. Ani to ale nějak nevadilo, protože na těch pár hodin to bylo tak akorát.


Příběh určitě zaujal a přitom mnoho zásadních otázek ponechal bez vysvětlení, ale zdá se být dost zřejmé, že záměrně a pokračování nás určitě nemine. Budu se těšit.

Od rozehrání Astral Chain mě trochu odrazovaly screenshoty, ale jakmile jsem hru spustil a viděl jí v pohybu na vlastní oči, okamžitě se mi detailní anime styl hodně zalíbil a paradoxně jsem ho celou dobu obdivoval, protože působí dost neokoukaně a skvěle se to celé díky vypiplaným animacím hýbe.

Hudba umí vytvořit v akčních scénach opravdu napínavou a adrenalinovou atmosféru, až jsem chvílemi nedýchal. Vlastně celá akční část skvěle ubíhala a moc příjemně se hrála.

Škoda, že to samé nelze říct o nezáživné detektivní části, ve které nebylo cokoliv zajímavého a klidně bych ji celou vypustil. Většina vedlejších úkolů moc zábavně a originálně nepůsobila, až na pár vzácných výjimek.

K sérii Metro mě přivedl až třetí díl a jeho působivé exteriéry. Nebylo to ale zrovna šťastné rozhoduntí, protože i když mi nedělalo problémy chápat hlavní příběh, bylo jasné, že spousta souvislostí mi uniká a tak znalost předchozích dílů je rozhodně žádoucí. Po celou dobu hraní mě hrozně iritovalo nepřirozené ticho Arťoma (hlavní postavy), který nepromluví ani na položené otázky nebo když si to situace vyloženě žádá. Často na mě působily hloupě i některé dialogy okolních postav, které mluvily přiliš uměle a připraveně. Někdy jim ani nic jiného nezbývalo, protože musely zastoupit Arťomovo zapřísáhlé mlčení. Pokud se však hráč obrní dostatečnou trpělivostí při čekání na nahrávací obrazovky, dýchne na něj atmosféra postapokalyptického zničeného světa zamořeného radiací, kde každá oblast má svůj příběh a nepůsobí nadbytečně.

Nejsem zrovna velký příznivec Marvelu. Nic proti filmům podle komiksových předloh nemám, ale nějak mi není tenhle žánr blízký. Přesto jsem dal herním Strážcům Galaxie šanci. Hlavně kvůli hodně vysokým hodnocením. A musím říct, že toho vůbec nelituji, protože jsem se celou dobu hrání náramně bavil. Po celou dobu hraní se na obrazovce něco děje. Parta Strážců Galaxie chrlí jednu hlášku za druhou. Akční pasáže doplňuje velké množství skvělých cutscén, které by po sestřihání vydaly na kvalitní celovečerák. 

Trochu kontroverzně na mě působil soubojový systém, protože hra úplně rezignuje na zaměřování a umění ostré mušky. Jakéhokoliv nepřítele lze jednoduše jednou zaměřit a pak už to do něj pouze kropit hlava nehlava, aniž bych se musel dál starat o míření. Naštěstí hráč disponuje dalšími schopnostmi, které může během útoku používat a na pomoc může hojně povolávat svoje parťáky, takže ve výsledku to není taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Souboje navíc netrvají nějak dlouho, není jich zase tolik a nepřátelé se poměrně plynule obměňují za nové druhy. 

Hra trpí ne úplně vzácným problémem, že se můžete při průzkumu poměrně snadno zaseknout v nějakém užším prostoru nebo méně obvyklém místě. Občas pomůže trocha trpělivosti pokusit se z místa nějak odskákat nebo vytrhnout. Ale asi dvakrát jsem musel sáhnout po přenačtení nahrané pozice. 

Za zmínku stojí rozhodně soundtrack s notoricky známými hity, který sám o sobě dělá pobyt ve vesmíru mnohem příjemnějším a o dost zvedá úroveň hry.

Rýsuje se nám tady kvalitní herní série, co může bez ostychu stát po boku trilogie Mass Effectu nebo Zaklínače. Pokud tedy naváže třetí díl stejnou kvalitou. První díl jsem bral jako ojedinělou povedenou samostatnou hru, která však s druhým dílem aspiruje na úžasnou ságu a ještě dál mistrně prohlubuje svět a příběhy odehrávající se v tomto postapokalyptickém světě robotů. Nováčci budou mít s druhým dílem dost velký problém, což jen dokazuje, že jde o plnohodnotné pokračování jak se patří, bez zahození nebo ignorování událostí prvního dílu. A to chce dnes již na tak drahou hru docela odvahu. Své myšlenky navíc dokáže prezentovat bez technických problémů Cyberpunku.

Guerrilla Games zbytečně neriskují a jdou ověřenou cestou. Servírují tak sice klasickou hratelnost nepřinášející zhola nic nového, což je trochu škoda, ale díky tomu si můžu alespoň vychutnat pokračování bez jakýchkoliv rušivých prvků nebo kontroverzních rozhodnutí. Novinkami oproti prvnímu dílu jsou některé vedlejší aktivity. Tou hlavní je skvělá minihra Úder strojů, která je navíc skvěle zakomponované do okolního světa, takže hráč si ke hře pěkně shání figurky pro hru s těžšími soupeři. Dalšími novinkami jsou arény, závody a cvičiště. Ke všem třem mám však docela výhrady a působí nedotaženě. Naštěstí nejsou nijak povinné a v klidu se bez nich obejdete.

Pár nedostatků by se našlo. Omezené možnosti průzkumu zpočátku hry odrazují od objevování na vlastní pěst. Několikrát jsem dorazil složitě na místo, abych jen zjistil, že dál kvůli nedostupnému vybavení nemohu pokračovat. Objevují se občas různé drobné grafické glitche. Ovládání létajícího mounta mi přišlo dost nešťastné a nepohodlné. Úkoly a rozhovory působí podobně jako v prvním díle možná trochu šablonovitým stylem. Určitě nejde ale o nic, co by mělo klást otázky, zda se pouštět do druhého dílu. Jde o skvělou zábavu. Pro fanoušky prvního dílu naprostá povinnost. Čekání na třetí díl bude určitě opět dlouhé. Naštěstí mě uklidňuje, že nás snad brzy čeká ještě nějaké to DLC.

Zpočátku může působit jako zvláštní hra, kterou doprovází pomalé tempo vyžadující dostatek trpělivosti. Nikam nespěchá a občas je vidět, že si dává na čas vysloveně záměrně. Spíš než o akci je hra o budování vztahu s podivným, ale hodně roztomilým zvířetem Tricem, což je taková přerostlá obří kočka s prvky dravce. Příběh se rozvíjí velmi pomalu a vlastně dvě třetiny hry se na první pohled nic zvláštního neděje, ale vše vyústí v grandiózní dojemné finále. 

Bohužel jinak skvělou hru kazí dlouhá řada neodpustitelných problémů. Ostudně špatný framerate na PS4 Pro mě doprovázel celou dobu hraní a přisuzuji mu několik mých špatně odhadnutých skoků, kvůli kterým jsem skončil po rozeběhnutí v propasti. Za mou herní kariéru jde o asi vůbec nejhorší framerate, jaký jsem na PS4 zažil. Hlavní postava malého chlapce, za kterého hrajete, předvádí místy velmi nepřirozené podivné gymnastické kousky. Velmi neohrabané ovládání mi dělalo potíže provést to, co jsem zamýšlel a vztekal jsem se u něj v podstatě celou hru. Místy se projevuje tragická kamera, která zabere scénu z velmi nevhodného pohledu klidně i během připravené cutscény, pokud jsem předtím stál zrovna na nevhodném místě. Trica jsem si hodně oblíbil a je samozřejmě hlavním a jediným tahounem celé hry, ale musel jsem si zvykat na jeho velmi nerozhodné chování, kterému vše neuvěřitelně dlouho trvá a půl hodiny přemýšlí, stejně jako můj kocour, který neví, jestli chce být radši doma nebo venku. Můj rozkaz pochopí nebo provede až se zpožděním několika desítek vteřin a mám tak pocit, že jen tahle část natáhla herní dobu o několik desítek minut. I tak jde svým způsobem o jedinečnou hru a pokud hledáte zajímavý umělecký kousek a dokážete odpustit horší ovládání, závěrečné titulky vás snad přesvědčí, že nešlo rozhodně o ztracený čas.

Po celou dobu hraní jsem žil v přesvědčení, že Heavy Rain od stejného studia vyšel určitě až po Beyond: Two Souls, protože tak zpackané nelogické nejasné ovládání, které mě prudilo a mátlo až do závěrečných titulků, nemohlo přece vzniknout později. Opak je pravdou a nerozumím tomu, proč upustili autoři od vcelku funkčního QTE v Heavy Rain, i když i tam bych měl určité výhrady. Když ještě připočtu občas nepřirozenou kameru, která zabírá scénu místy z nepřehledných nepříjemných úhlů, jsou hned dojmy na vážkách na světě.

Jenže pak je tu naprosto skvělý příběh, u kterého jsem si nejednou vzpomněl na Stranger Things a skvělé charaktery všech postav s luxusní Ellen Page v hlavní roli. Pomalejší konverzační kapitoly střídají efektní akční pasáže a zhruba od poloviny hry už jsem se do příběhu ponořil natolik, že jsem musel vydržet až do závěrečných titulků. Příběhy Quantic Dreams vyprávět prostě umí a opět mě ujistili, že každá jejich hra je pro filmové fanoušky v podstatě povinnost.

Odzbrojující množství rébusů v této hře spolehlivě zabaví na několik večerů. A to nemůžu řict, že bych měl vše splněno. Aby si hráč odpočinul od neustálého řešení jedné hádanky za druhou, má možnost povídat si pravidelně s umělou inteligencí přes rozhraní podobné příkazové řádce. Nutno říct, že filozofické úvahy a otázky, které jsou zde kladeny, nutí k hlubšímu zamyšlení, kdo vlastně jsme. U některých hádanek byla zapotřebí někdy až nesmyslně velká přesnost nastavení polohy laserů, které se zde hojně používají, takže párkrát jsem se i oprávněně vztekal a v některých případech mi rébusy přišly až příliš podobné, skoro až stejné. Přesto má Talos Principle skvělou myšlenku a atmosféru, která mě celou dobu hnala dál, abych odkryl tajemství věčného života nebo pokušení okusit zakázané ovoce.

Jestli si nějak představuji nápady nabušenou hru, kde bych ani na okamžik neměl pocit, že se něco opakuje nebo hra na sebemenší chvíli ztrácela dech, tak přesně takhle. Každá vteřina téhle jízdy je vyždímaná na maxiumum a je jí věnována maximální péče bez hluchých míst nebo nejmenšího klopýtnutí. Často mě bylo líto, že jsem si s aktuální mechanikou hry nemohl pohrát víc, protože za pár minut ji nahradil okamžitě jiný styl hraní, který byl zcela odlišný, než ten před tím. To vše doprovází luxusní animace se skvělým humorem, který ocení hlavně páry, co již upadli v nemilost rodinného života a starosti o dům s dětmi na krku. Osobnější hraní ve dvou má očividně dost slušný potenciál a nabízí jiný zážitek než na větší množství hráčů orientované mmorpg nebo battle royal. Znovuhratelnost se dá asi bez větších protestů určit na dva průchody a vyzkoušet si tak hru i za druhého parťáka. Zamrzí snad jen nemožnost spárovat se přímo ve hře s někým, kdo také hledá chybějícího spoluhráče.

Klasická hororovka ze staré školy, která v ničem nevybočuje a potěší tak všechny fanoušky žánru. Nechybí hutná porce lekaček, kterými je hra protkaná doslova na každém kroku. Úvod hry byl pro mě hodně dezorientující vzhledem k rychlému střídání scén a velkému počtu představovaných postav. Hráč postupně ovládá 9 hratelných postav, navíc dostaly do vínku osobnostní charakteristiky a vztahy mezi sebou navzájem. Jde sice o zajímavý nápad, ale přišel mi bohužel celkem k ničemu a obzvlášť u této řezničiny, kde životnost charakterů je často na úrovni délky života zestárlé mouchy. Po zmateném rozjezdu hry však přišla napínavá zábava, kde o adrenalin a hutné dávky strachu nebyla nouze. Zamrzí snad jen příliš zbrklý závěr, který by si zasloužil větší péči a po celou dobu hraní mi přišla kvalita zvuku ostudně podprůměrná, což je obzvlášt u hororu docela zarážející.

Ani po dvaceti letech neztratil příběh Mafie nic na svém lesku, spíš naopak a dokáže vtáhnout do děje stejně dobře jako tehdy. Vlastně jsem měl čas mezitím dospět a užít si příběh možná ještě víc než tenkrát, kdy jsem hrál dospělý příběh ve věku dítěte a nedokázal jsem ho proto naplno ani ocenit.

Asi mám tu výhodu, že si nepamatuji úplně přesně každou scénu záběr po záběru a tak mě tolik nezatěžovala potřeba srovnávání s originálem a hru jsem si užil skoro jako novou. Potěšila mě věrnost předloze a že se autoři nepouštěli do divokého přepisování a vlastních interpretací.

Až u českého dabingu člověku znovu dojde, jak skvělý a přínosný je, když se hráč může očima věnovat dění na obrazovce a ušima poslouchat rozhovory, aniž by musel do toho všeho ještě stíhat číst titulky. Marcel Vašinka se role Salieriho zhostil skvěle a sednul mi dokonce pro postavu vůdce mafie víc než Antonín Molčík.

Zamrzí snad jen horší nevýrazná grafika města. Obzvlášť, když hra vychází na samém konci životního cyklu generace konzolí a nepochybně z nich šlo vytáhnout mnohem víc. Občas mě rozesmál nějaký ten vizuální bug, ale nic vážného.

Žánr survival patřî mezi mé oblíbené jak ve filmech, tak ve hrách. Prvních pár minut po havárii jsem si však připadal spíš jak v radioaktivní zóně, kde mě zaměstnával téměř clickfest v podobě zmateného sběru surovin na rozdělání ohně a nalezení úkrytu pro přečkání noci. Do toho mě trápily technické problémy se zpožďujícími se titulky v úvodu hraní nebo mi po interakci s inventářem náhodně černala obrazovka.

Naštěstí jsem se nenechal počátečními nepříjemnostmi odradit a dobře jsem udělal. Dostalo se mi tak moc zajímavého systému o přežití, kde hráč kromě zdraví sleduje hned několik dalších atributů, které musí v reálném čase neustále sledovat.

Největším nedostatkem tak momentálně jsou přetrvávající občasné bugy a hlavně stále chybějící poslední dvě epizody. Čtvrtá je snad již na spadnutí, zatímco pátá stále v nedohlednu.

Špičková plošinovka na jeden večer, která se směle může postavit vedle mnohem známějších bratříčků jako je Limbo, Inside, Little Nightmares apod. Na rozdíl od nich má navíc i skvělý hudební doprovod a uzavřený příběh. Herní mechaniky s přetáčením času využívá opravdu originálně a u mnohých jsem se musel uznat hodně dobré nápady.

Největším zklamáním je neznámost hry. Nemůžu uvěřit, že jsem první, kdo zde hru v červenci 2021 hodnotí. To si vážně nezaslouží. Pro fanoušky Brothers: A Tale of Two Sons, Journey nebo Last day of June naprostá povinnost.

Kdo hrál Yakuzu 0, bude ve hře jako doma. Vlastně možná až moc, protože drtivá většina assetů je v sérii společných. Není to ale podle mě vůbec na škodu. Odpadá tím rozkoukávání se ve hře po herních mechanikách, navigace v menu apod. I v tom Kamurocho se v zásadě nic moc nezměnilo a naopak člověk zavzpomíná na zážitky z předchozího dílu nebo porovná drobné rozdíly. Díky obřímu množství nových perfektních cutscén dokáže působit dostatečně neokoukaně.

Příběh působí jak přes kopírák Yakuzy 0, ale proč ne. Funguje stále skvěle a dokázal udržet moji pozornost až do samotného konce a je hlavním tahounem celé hry. Zůstává množství známých i neznámých miniher, nové substories, kruh dovedností, stejně tak ale bohužel i všechny neduhy v sérii, které mě neustále iritují. Jako například přerušení hry náhlou substory, která mě dokáže úplně rozhodit v tom, co jsem chtěl dělat. Náhodným pouličním soubojům se lze vyhnout ještě obtížněji, než v Yakuze 0. Ke konci jsou nesmírně otravné a je problém i přeběhnout v klidu jednu ulici.

Přesto jde o skvělou herní sérii skrývající akcí a napětím nabušený příběh, který stojí za poznání.

Konečně jsem si doplnil vzdělání a navštívil jsem legendární Racoon City. Správná atmosféra se nedá hře upřít a dost jsem ocenil kratší dialogy bez zbytečné tuny okecávek nebo pročítání stohů poznámek. Celkově mi průběh hodně připomínal The Last Of Us, nejspíš kvůli poněkud pomalejšímu poklidnému průběhu bez přepálené akce, která se nezvrhla v akční mlátičku ani v pozdějších fázích hry (díky bohu). A miluji ten pocit, kdy každý náboj se počítá. Průchod hrou skvěle doplňují dobře zvolené puzzly, které nepůsobí svou obtížností žádný zásek a naopak zajímavě doplní každou úroveň. Jediné co mě hodně zamrzelo, byl velmi podobný průchod s Claire (první průchod jsem hrál za Leona). Naivně jsem čekal, že zažiju zcela jiný příběh z pohledu Claire. Je to velká škoda, protože občasné setkávání ve hře s Leonem k tomů přímo vybízelo.

"Ještě si jááá, ještě si jááá, pohár piva zaplatím. Potom se jááá, potom se jááá, k mojej milej navrátím."

Tak aspoň v těch písničkách a nadávkách jsme si jako hrdí Češi mohli vychutnat mluvenou češtinu v českém prostředí. Nikde jinde totiž dabing nechybí víc, než právě tady. Ale jak poslední vývoj ukazuje, i to se brzy změní.

V Kingdom Come se totiž cítí člověk od první chvíle jako doma. Všude na mě mluví Tereza, Drahomíra, Lukáš, Pavel, i na svého jmenovce Miloše jsem narazil na smírčím kříži. Po všech těch záchranách vesmíru nebo hrách v hollywoodském stylu, kde na mě útočí John, Thomas, případně Jeffrey a kosím laserovými děly emzáky, tady otrhávám plevel v klášterní zahradě pro bratra Nikodéma, případně se vydávám na pěší cestu do Úžic, abych nebyl úplný negramot. Nic jiného mi aní nezbývá, protože na začátku hry jsem úplná nula a několik prvních dní přemyšlím, jak a jestli vůbec přežiju do dalšího rána nebo zemřu hlady. To vše v prostředí, které si na nic nehraje a kde nic není zadarmo. Tak jako ve skutečném životě. Často mi některé herní mechaniky přišly extrémní, až jsem si připadal spíš ve středověkém simulátoru než ve hře, ale právě ta snaha přiblížit celý herní svět víc realitě způsobí, že člověk příběh prožívá mnohem víc a několikrát mě hra napálila v situacích, se kterými jsem nepočítal, protože jako ostřílený hráč jsem byl přesvědčený, že to "tohle" se ve hrách nikdy nenapodobuje nebo se na to nikdo přeci neptá. Omyl. A tak jsem každý dialog četl najednou pozorně jak jen to šlo, až jsem se přistihnul, že za sebou v noci zavírám dveře do pokoje, protože přeci nepůjdu do postele s dveřmi dokořán ven.

Questy umí překvapit a dobře potrestat hráče, kteří nedávají pozor nebo jen tupě čtou text. Snaží se neopakovat a i když nejde o nic světoborného, působí neokoukaně, někdy dokreslují zajímavě tehdejší dobu a často umí zohlednit proběhlé události a rozhodnutí z dřívějška. Opět jsem si tu musel pozvdechnout, že bych se rád někdy dočkal hry, u které herní studio místo 200 talentovaných grafiků najme 200 scenáristů, kteří provážou všechny možné události, zohlední všechna rozhodnutí a naservírujou nám živý svět, kde volba skutečně něco znamená. Kingdome Come to sice taky zdaleka nedokázal, ale aspoň se o to pokusil a mnohde se mu to podařilo.

Výlet do lesa na lov, hledání pokladů, táborů nebo sběr bylin je doslova pastvou pro oči. I na PS4 bez jakýchkoliv módů je procházka lesem doslova zážitek a člověk se nestačí divit věrně zpracovanému prostředí všech kopečků, houští, keřů, pařezů, podvalů, louží a všeho možného, co je pro český les tak moc typické. V tomto ohledu může závidět i blockbuster Red Dead Redemption 2, který má sice technicky dokonalou a úžasnou grafiku, ale na míru věrnosti zpracování přírody v KCD prostě nemá. O to víc ale zamrzí nedotažený lov zvěře v lesích. Za normálních okolností by šlo o skvělou zábavu, protože zvířata se často dokážou nečekaně ztratit ve vysoké trávě, houští nebo za kopečkem, čemuž skvěle nahrává reálně zpracovaný les, ale co je to platné, když se zvíře při stopování často zasekává, respawnuje doslova před očima, nebo ho lze dohnat prostým sprintem.

Škoda také technického stavu. Na žádné zcela zásadní bugy co by mi bránily vyřešit úkol nebo postoupit ve hře jsem nenarazil. Byly převážně jen kosmetického rázu, ale když při rychlejší jízdě na koni začnou postavám mizet těla a zůstane jen hlava, případně přivoláním koně se teleportuje odnikud přímo před vás, protočí se mi panenky znovu a znovu. Gestikulace postav působila často přehnaně a nepřirozeně. Pohyb v záložkách uživatelského rozhraní je nepříjemně pomalé, obzvlášť přechod na mapu trvá.

Kingdom Come ukázal, kudy by se mohla herní scéna v budoucnosti dál rozvíjet, protože potenciál tu rozhodně je a open world RPG s generickým úkoly typu "vymlať tábor" naklonovanými po celé mapě se už myslím zajedly. Půdu pro případný druhý díl si připravil víc než dobře, tak nezbývá než čekat, že budeme mít možnost podívat se znovu do té země české, kde je domov můj.

Bez debat jeden z nejlepších walking simulátorů vůbec. I přes úctyhodný počet příběhů je každý z nich originální. Některé z nich jsou navíc opravdu perfektně zpracované a vryly se mi hodně pod kůži. Díky nim je hratelnost opravdu pestrá a přestože nejde o žádnou výzvu, zabaví dobře a každý si tu najde ty své, co ho osloví. Nebýt pro mě neuspokojivého závěru, šel bych klidně s hodnocením výše.

Samurajská tématika se neobjevuje ve hrách až tak často jako třeba Vikingové a nám Evropanům je určitě s tím související východní filozofie o něco vzdálenější. Mé obavy ale nebyly na místě a skvěle jsem se vztahem synovce Jina a strýce lorda Šimury bavil, podobně jako třeba putováním Atrea a Kratose v God of War. Soubojový systém je na poměry openworld RPG dostatečně zajímavý a dokáže zabavit po celou dobu hraní.

Kdo nemá ani po dohrání základní hry dost, na toho je připraven přídavek v podobě rozšíření Legends, který přináší naprosto zásadně odlišný herní zážitek a vřele ho doporučuji. Je s podivem, že toto masivní rozšíření vyšlo zcela zdarma a byla by škoda ho nevyzkoušet.

Poměrně zdařilý vesmírný simulátor, který nemá žádná vysloveně slabá místa, ale bohužel ani nic, čím by zvlášť zaujal. Docela zajímavě působil způsob provedení misí, ve kterých se střídaly průbežně strany Impéria a New Republic. Během mise jsem však vůbec nebyl schopný vnímat příběh, protože jsem byl neustále zaneprázdněn úkoly a děním na obrazovce. Hra je hodně známá především díky VR podpoře, ale úrověň grafiky ve VR šla oproti běžnému zobrazení na obrazovce na můj vkus až příliš dolu a raději jsem hru dohrál klasicky. Mnoho jiných her ve VR vypadá lépe.

Malování po zdech starého opuštěného města zní jako originální nápad. Samotná herní mechanika kreslení, na které celá hra stojí a je základem hry, na které staví, je příliš nezajímavá a nudná. Postrádá totiž jakoukoliv výzvu. Hráč v podstatě jen vybírá z předem připravených hotových objektů, které se rozhodne namalovat, přičemž má možnost vybrat jen jejich velikost a tvar. Je zcela jedno, jestli kresba dává smysl, je dobrá nebo ne. Vůbec na ničem nezáleží.

O něco zajímavěji působí kreslení džinů, vašich malovaných kamarádů, kteří vám na cestě budou pomáhat. U nich můžete o vzhledu rozhodnout mnohem detailněji a přizpůsobit si je tam svým představám. Když pak vaše malba džina skutečně ožije a začne se hýbat, aspoň zde se dostaví určitý pocit smysluplnosti předchozího snažení.

Rozpačitě působí česká lokalizace. Na jedné straně byla hra obdařena luxusním českým dabingem a zpřístupnila se tak i nejmenším hráčům a případně lidem, kteří angličtině příliš neholdují. Na druhé straně novinové útržky, které hráč v průběhu hraní sbírá a popisují pozadí historie města Denska, jsou stále v angličtině bez jakékoliv formy překladu.

Jako dlouholetý fanoušek leteckých simulátorů a civilního létání mi rukou prošly všechny předchozí Flight simulátory od Microsoftu včetně některých alternativních komerčních. Příliš velký posun jsem neočekával a naplňovaly mě spíš obavy vzhledem k delší odmlce po legendárním dílu FSX a hlavně katastrofálním fiasku s předposledním pokusem Microsoftu k létání ve formě Microsoft Flight (Microsoft Flight). Přesto se mi do ruky náhodou tento poslední díl dostal a nestačil jsem se divit, jak skvěle vypadá a jaký pokrok nebo spíš skok od poslední verze udělal a to v každém směru.

Co přivedlo k tomuto simulátoru poprvé větší masy hráčů je rozhodně grafika a musím říct, že oprávněně. Že bude grafika přímo odzbrojující bylo znát už dlouho před vydáním hlavně díky nesmírně povedeným trailerům, které pohladí po duši nejednoho letce. Mnohem víc mě ale překvapilo, že každé jednotlivé místo na světě vypadá skutečně jediněčně a nezaměnitelně. Ano, stále většina budov a terénu ve výsledku působí genericky, obzvlášť pokud se zaměříte na hledání vašeho konkrétního domu, kde bydlíte (váš dům, panelák nebo pozemek zde skutečně najdete). Kombinace satelitních dat Bing Maps a cloudu Azure však dokáže zachytit hlavní prvky každého místa, které dělají oblast při pohledu shora tak jedinečnou.

Zlepšilo se úplně všechno. Co se dřív muselo řešit drahými komerčními addony, do kterých jste museli nacpat pěknou sumu peněz, než vše začalo vypadat tak nějak použitelně, obsahuje nyní Flight Simulator již v základu. Simulují se nyní již všechny zásadní prvky ovládání letadla včetně pokročilejších prvků jako MCDU a obdobných letových počítačů v jiných letadlech, které byly vždy spíš v kokpitu dosud jen okrasou a pokus zmáčknout jakékoliv nic nedělající tlačítko přinesl jen zklamání. Reálněji lze nyní plánovat leteckou trasu, využívat pozemní služby letiště. O něco věrohodnější je i komunikace s řízením letecké kontroly (ATC) i když stále dost zabugovaná a občas nesmyslná. Létat lze bez jakéhokoliv nastavování rovnou v multiplayeru s ostatním hráči, případně zaplnit svět i skutečně aktuálně probíhajícími lety. Potěší i tuna dalších úplných drobností od tekoucí vody po sklech při dešti nebo zamrzání skla při letu v mrazu apod. Ani na mody Microsoft nezapomněl. Naštěstí se jim neuzavřel a naopak se snaží je podporovat včetně jejich umístění v oficiálním storu přímo ve hře.

Letání se tak u nás v obýváku opět přiblížilo ještě víc realitě než dosud a ani zde nekončíme, protože podpora VR je tu a ti, co měli možnost ji vyzkoušet potvrzují, že jde o hodně silný zážitek. Skoro začínám litovat skutečné piloty, co musejí brzo ráno nebo v noci vstát a jít lítat dokola znovu stokrát absolvované trasy, když letání na PC kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv je dnes tak příjemné.

Moje první setkání s herním světem Final Fantasy dopadlo rozporuplně. Skvěle se to hraje a ještě líp se na to kouká a poslouchá. Soubojový systém i vylepšování postav tzv. materiemi mi po úvodním zmatku dost sedlo. Střídání postav i v průběhu jednoho souboje dodávalo hře na již tak pořádně rozjetém tempu.

Příběh mě ale ani trochu nezaujal. Částečně zřejmě proto, že jsem naskočil rovnou do sedmého dílu, ale taky proto, že on tu ani žádný pořádně není. Vzhledem k množství záporáků, které hra chrlí jednoho za druhým, by to asi ani dost dobře nešlo. Když už si parta bojovníků za záchranu planety na chvíli oddechne, topí se v nic neříkajících vizích a záblescích.

Souboje mě po celou dobu hraní bavily a přišly mi rozumně vyvážené až na Whisper Bahamut, kde v případě selhání (a že jich bylo) jsem musel opakovat všechny předešlé souboje znovu a to včetně všech filmečků, které nešlo přeskočit.

Příjemná detektivka na jeden večer s povedeným poctivým dabingem a ozvučením. Dojem mi kazily samotné volby hráče, které nebyly příliš zajímavé a hodně se opakovaly.