Hra, která zatřásla mým žebříčkem cRPG her a to natolik, že jsem (teprve podruhé!) váhal nad absolutním hodnocením. Hru jsem si doslova a do písmene užíval po celou dobu hraní a litoval jsem na konci hry, že není ještě delší. Během hraní jsem se přistihl několikrát, jak pomlaskávám nad tím, co všechno na hráče autoři připravili. A co, že mě vlastně tak ohromilo? Zkusím popsat 5 hlavních pilířů hry:

1) Atmosféra
Je depresivní, hutná a navozuje dojem naprosté zoufalosti a zmaru. Po uvrhnutí do kobky člověk pociťuje naplno tmu, nedostatek jídla a samozřejmě i neznámé a nepřátelské okolí. Alespoň v mém případě se povedlo autorům navodit pocit, že "tam jsem". K tomu přispívá i skvěle padnoucí (byť pro někoho repetitivní) hudba a občasné zvuky.

2) Design kobek
Nevím, jestli se může některé jiné cRPG chlubit podobným designem, který doslova srší originálními nápady a doslova nutí hráče prozkoumat úplně všechna zákoutí. Hra snad poprvé naplno využila 3D prostředí a nabídla tak hráčům možnosti jako jsou chůze nahorů, dolů, plavání (opět do kopce i z kopce) nebo skvělé "létání" v podobě levitace. V řadě případů bylo nutné přesně načasovat skoky přes propasti a navíc někdy skočit s rozeběhem. Po prvním zdolání těžko dostupného místa a po nalezení moc pěkného předmětu už jsem věděl, že tohle je z velké míry exlorační hra a tak jsem se vyloženě těšil na další výzvy. Nejhorší bylo, když člověk viděl to místo, ale netušil, jak se tam dostat :) Ovšem potom ta radost, když tam nalezl prsten, který... Design navíc s dalšími patry přidával na komplexnosti a poslední 2 patra už jsou skutečné perly.

3) Příběh a svět Stygijské Propasti
Hlavní úkol zdá je zdá být jednoduchý jak facka. Najít unesenou dívku. Jenže brzy hráč narazí na spoustu NPC, které se chtějí bavit a které odkrývají ponurou historii Propasti, která dřívě vypadala úplně jinak. Různorodost NPC je veliká a pro mě osobně to bylo příjemné překvapení. Kolikrát jsem zapomněl na ten hlavní úkol, protože mě problémy ostatních obyvatel Propasti zaujaly a já jim chtěl pomoci. Není zde prostor pro žádnou "epickou fantasy" plnou klišé, heroických výkřiků a podobného smetí. To se sem prostě nehodí a já to jen s povděkem kvitoval.

4) Questy
Některé úkoly jsou opravdu originální a krom toho, že je hráč může řešit vícero způsoby, navíc u mě vyvolaly úsměv díky jejich vtipnosti. Questy jsou navíc poskládané tak, aby hráč tak nějak prošel všemi patry a tudíž se i dobře připravil na finální souboj. Ke splnění některých úkolů mohou pomoci speciální předměty, které mohou ukázat správnou cestu (pokud předmět hráč nemá, také lze dojít na správné místo, ale víc to bolí).

5) Souboje a nepřátelé
Ač je Propast místo spíše nehostinné, ne všechny příšery na hráče přímo útočí. Navíc se často drží své lokace, takže po zjištění, že na to nemám, je možnost čestného ústupu :) Realtimové souboje nejsou o zuřivosti klikání, vrženým kouzlům či máchnutí zbraní je možné se vyhnout, postava má k dispozici 3 typy útoku sečnou zbraní s možností ovlivnit inzenzitu úderu, dobře se útočí také z dálky. Kouzla jsou relativně účinná, ale pro mou cestu paladina jsem příliš šancí pro jejich aplikaci nenašel :) Zbraně se postupně opotřebovávají, ale dají se opravovat (pokud máte kovadlinku např.).

5) Obtížnost
UU patří mezi obtížnější kousky. Kromě některých obtížných soubojů jsou to především questy, jejichž splnění je extrémně obtížné. V jednom případě jsem se musel podívat do návodu a ani informace v něm mi neobjasnila, proč bych měl takto konat :) V řadě případů je potřeba najít důležité pekelně dobře skryté místo. Jindy je nutné mít v pozdějších fázích hry s sebou předmět z prvních pater. Navíc to je předmět, o kterém při jeho sebrání silně pochybujete, že ho budete potřebovat :) Už dlouho jsem tak nepobavil při řešení puzzlů v UU, klobouk dolů! Dalším potencionálním problémem je vaše vytvořená postava. Pokud si nahodíte jako já postavu s malou sílou (17), máte velký problém s inventářem, protože prostě postava víc neunese a co teď...Problém s jídlem nakonec není nijak extrémní, v momentě kdy se naučíte kouzlo Create Food, problém mizí.

Tohle všechno (a mnohem víc!) způsobilo, že si dovolím označit UU za jedno z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) cRPG v dějinách :)

Dlouho jsem odolaval nejakemu tomu novejsimu, jak se rika, modernimu RPG. Volba padla na Zaklinace a ten mel vskutku tezkou pozici, protoze pred nim jsem dohral takove stare flaky jako Pool of Radiance a Amberstar. Skok o 20 resp. 16 let dopredu ale nedopadl prilis skvele. Zaklinac dle meho na tyto hry nema. Ale hru jsem dohral a chvilema se i dobre bavil, takze to neni uplny propadak.

Nepotrpim si na grafickou stranku, osobne preferuju ty rucne kreslene a pokud mozno 2d, ale u Zaklinace jsem se u nekterych venkovnich lokacich zastavil a nadsene se rozhlizel. Totez se ale neda rici o jednotvarnych vnitrnich lokacich vcetne dungeonu, ktere se podobaji jako vejce vejci a vlastne jsou skoro o nicem.

Pribeh se vyviji docela zajimavym zpusobem, hra nabizi hraci v prubehu ruzna dilemata, ktera je obcas tezko rozhodovat. Na muj vkus je to ale toho trochu na autory moc. Obcas jsem jen kroutil hlavou, jake nelogicnosti jsou pak dusledkem techto nabidek. Postava, ktera me vyhodi z domu a ktera me temer zacne nenavidet, mi o par hodin pozdeji nabizi misto u loze...

Po pomerne akcnim zacatku hra postupne prejde v jakysi podivny herni styl, kdy je hrac naveden do lokace, tam nasbira questy, zacne je plnit a dokud nesplni ty, ktere jej "pusti" do dalsi lokace, musi delat "postaka" :) Pak se presune do dalsi lokace, kde opet naskacou postacke questy a tak to jde dal a dal. V pulce hry jsem zvazoval konec, protoze jsem si pripadal, ze nedelam nic jineho nez bojuji s priserami, ktere se respawnuji kousek za vesnici a mezitim beham od jednoho baraku k druhemu. Abych nebyl spatne chapan, nejsem a priori proti postackym questum, k RPG hram to tak nejak patri (s vyjimkou dungeon crawleru), ale hrac by uz nemel tusit dopredu, co ho zhruba bude cekat a samozrejme nesmi jit o hyperinflaci (jako napr. u PS:T). Chybi mi v Zaklinace nejake vetsi zapojeni sede kury mozkove :) Puzzly, hadanky, zakysy...nic. Vse se resi jen bojem, doneseni neceho ci rozhovorem. Ale to je spis povzdech, tohle uz zmizelo davno z RPG her :)

Co mam napsat o soubojich proboha? Neco tak tristniho a zoufaleho jsem dlouho nevidel. 20 let starej Pool of Radiance ma stokrat zabavnejsi zpracovani souboju! Ani se mi nechce psat nic dalsiho, brutalni zklamani. Jedinou omluvou muze byt, ze k postave Zaklinace by se asi tahove souboje dost spatne implementovaly :)

Hre bych take vytknul Zaklinacovu nekdy az chorobnou averzi prekonat byt i tu nejmensi prekazecku, vetsi kopecek, maly plutecek. Jini komentatori uz zde take zminili existenci asi 5 typu postav, ktere hrave zastoupi cca 50 jinych NPC (prehanim pravda, ale zase ne tak moc!).

Takze muj pokus po velmi dlouhe dobe zkusit nejake nove RPG dopadl rozpacite. Skoda, Polakum jsem, nevim proc, docela veril. Na druhou stranu, v ty bide, co vychazi vlastne to dopadlo jeste dobre. Do druheho dilu vsak uz nejdu. (ted si rikam, jestli 70/100 neni trochu moc).

Amberstar jsem začal hrát už na konci roku 2009 a s různými přestávkami jsem se snažil čelit nástrahám hry po celý

rok 2010, abych poslední obrazovku spatřil na Silvestra :) Hra je to opravdu rozsáhlá a alespoň z mého pohledu i obtížná. Ale zpět k začátku. Příběh hry nastíněný zde v popisu je detailně rozveden v manuálu hry na více než 20 stranách(!) a hra vás k němu nasměruje v pravý čas. Není tedy nutné jej číst předem. Příběh není sice originální, ale rozhodně se dobře čte a v každém případě přispívá k atmosféře hry. Ve hře se už ale příběh dále příliš nerozbíhá a stojí v pozadí. Ke slovu se tak dostávají questy a samotné hledání 13 částí Amberstaru.

Systém funguje podobně jako ve známém Albionu. Cestování po mapě je z ptačí perspektivy, pohyb v dungeonech, městech, vesnicích, věžích atd. je klasický z pohledu první osoby. Není zde 3d perspektiva, takže se přesouváte po "krocích". Co jsem si osobně nejvíce užíval byla absence respawnu! Našel jsem pouze jediné místo, kde docházelo k opakovanému respawnu goblinů, ale to bylo dost špatně přístupné a navíc pomáhá jen v počátcích. To znamená, že jakmile vyčistíte kobku/věž/hrad, zůstávají tyto lokace prázdné. To samé platí i pro pohyb na mapě. Takže se nekonají frustrují, k ničemu nepomáhající souboje při návratu do měst.

Podzemní prostory jsou opravdu VELMI rozsáhlé a to i třeba takové obyčejné sklepy hostinského v Twinlake. Bohužel jsou často i prázdné. Najdete kolikrát občas nějakou truhličku s loučemi. Design kobek je celkem klasicky, čelíte iluzorním stěnám, zamknutým dveřím, teleportům a také obtížným hádankám. Některé lokace jsou kombinací first person pohledu a pohledu z ptačí perspektivy, což se mně velmi líbilo. Ve hře je implementován automaping, což je úplně skvělé :)

Grafika je podle mého naprosto dostačující :) Hrál jsem PC verzi, jenž je přeci jen chudší sestra amiga verze, takže jsem nezažíval pěkné přechody při západu a východu slunce, ale i tak má Amberstar docela charakteristický styl. Inventáře postav se brzy začnou plnit předměty a nastává klasické dilema hráčů RPG her (alespoň těch trochu těžších), kdy je tu jednak omezení místem v inventáři a druhak tím, co unese postava. A věřte, že kolikrát je to opravdu těžké rozhodování - vyhodit jídlo, peníze anebo cenné kladivo na prodej.

Souboje jsou především v počátcích megatuhé. Zpracování je hodně podobné Albionu, tedy na mřížce provádíte pohyb, útok, obranu a kouzla a to vše pěkně v tazích. Na rozestavení party velice často záleží. Tím, že hra vám umožní pohybovat se po Lyramionu dle vaší libosti, se může stát, že vstoupíte do některých lokací příliš brzy. Ano, není to žádná koridorovka, sbíráte střípky, informace a podle nich pak volíte návštěvu lokací. Své soukmenovce můžete najít po celém Lyramionu a já dokonce musel jednoho z mých oblíbenců vyměnit, což jsem těžce nesl :)

Dialogů je ve hře docela dost, ale nečekejte, že budou nějak větvené. Ptát se ale můžete na cokoliv, jelikož je zde podobně jako v Albionu možnost buď vybrat slova z nabídky (dost záleží kolik lidí jste vyzpovídali) nebo napsat slovo, které vás zajímá.

Psal jsem, že hra je těžká. A není to jen o soubojích. Těžká je i ta adventurní část. Líbil se mi také způsob dopravy, kdy si podle své portmonky můžete dovolit vory a později i lodě pro přístup do dalších lokací. A to nemluvím o dalším cestovním prostředku, který je úplně nejlepší, ale koupit jej možné není :)

Závěrem - není to hra pro každého. Dost lidí odradí grafika, ti, co ji akceptují, mohou vzdát po několika těžkých a v některých dungeonech i stále se opakujících soubojích. Ti, co vytrvají, budou ale odměněni dlouhou, náročnou a po všech čertech výbornou hrou!

První PC hra, se kterou jsem měl tu čest se seznámit na klasickém XTéčku s Hercules grafickou kartou :) Naštěstí můj budoucí tchán, ke kterému jsem chodil za dcerou (ale spíše za počítačem než za ní), brzy přešel na EGA a a já mohl hrát konečně v barvě.

Hru jsem hrál do úplnýho zbláznění. Točil jsem jeden šampionát za druhým pokaždé s jiným vozem. Fascinovaly mě tratě, těšil jsem se pokaždé na průjezd tunelem, do nějž zpočátku (alespoň v mém případě) nebylo jednoduché najet. Ovládání vozů bylo jednoduché a vlastně v tomto směru si není možné na nic stěžovat. Samozřejmě zde nebyla žádná licence, takže zbylých 9 jezdců nemělo známá jména, ovšem komu to tenkrát vadilo...

Vytknout musím ale jednu věc - obtížnost. Velice brzy člověk jasně vítězil i na nejvyšší stupeň obtížnosti. Dokonce jsem to musel řešit i tak, že po startu jsem stál na místě a nechal všechny, aby měl předjeli o kolo a pak začal teprve závodit. Ani to nepomohlo, takže jsem k této bizarní taktice přidal ovládání pravou rukou (jsem levák), což už bylo trochu zajímavější.

Hra určitě patří mezi velké klasiky, protože přeci jen jsme ji v té době hrávali snad všichni. Ovšem je třeba zároveň dodat, že ji překonaly jiné a lepší hry z tohoto žánru. Jakmile jsem totiž narazil na Formula One Grand Prix od MicroProse, vícekrát jsem se už k těmto formulím na PC nevrátil (ale nainstoval jsem si je na svůj první palmtop HP200LX, který měl DOS).

Je smutné, že jsem se dostal k tomuto kultovnímu RPG až tak pozdě. V době, kdy vyšlo jsem ještě hrával na Didaktiku a s nákupem 286 přišly už novější hry. Díky eBay jsem si letos (2009) pořídil krabičku, která kromě Pool of Radiance obsahuje další pokračování (Curse of Azure Bounds atd.). Konečně tedy nastal čas zkusit hru samotnou.

Příběh je nastíněn v Adventure Journalu, který je společně s Cluebookem nezbytnou součástí hraní her postavených na Goldbox engine. Rovnou oznamuji, že jsem se často do Cluebooku díval :)

Hra začíná v jedné části slavného města Phlan, kde se parta Vašich hrdinů vylodí a začne se ucházet o úkoly vypisované na radnici jedním z úředníků. Nejdříve Vaši partu nasměruje do jiné části Phlanu, kterou je potřeba vyčistit, ale později jsou Vám svěřovány delikátnější úkoly, které navíc je možné řešit vícero způsoby, což je asi jedno z koření RPG her. Podíváte se do nejrůznějších končin, ať už poblíž nebo daleko od Phlanu (pomocí lodě). Postupně odhalujete, kdo stojí v pozadí za shromažďováním armád a za novou hrozbou Phlanu. K příběhu ještě dodám, že je především řešen pomocí odkazů na Adventur Journal a rozhodně je zajímavý.

Putování městy a dungeony je řešeno z vlastního pohledu, putování po divočině pak klasické placaté 2D :)

Pool of Radiance využívá pravidla AD&D první edice. A protože nejsem velký znalec a odborník na ně, povedlo se mi vytvořit si 2 postavy half-elf jakožto klerika a klerika/mága a teprve v průběhu hry jsem zjistil, že mají limit 5.level :) O to těžší pak bylo mé počínání v bitkách. Bitvy jsou řešeny tahovým způsobem na 2D bojišti. Je zde možno využívat překážek jako jsou zdi, stormy, šutry, důležitá je iniciativa, plošná kouzla jsou hodně účinná (fireball), ke konci často dochází k panickému úprku nepřátel atd. Často jde o epické bitky, kterých se na straně nepřátel zúčastní opravdu hordy potvor. Nezapomenu asi do smrti na séri bitev v Koval Mansion, kde koboldi útočí ve vlnách a mezi nimi ještě používají střílecí stroj. Musím se přiznat, že jsem si bojový systém velice oblíbil a patří i po těch 20 letech k nejlepším v RGP vůbec! Kéž by ho dokázal někdo aplikovat do dnešních rpg her...

Hra je to ovšem velmi obtížná. Není totiž příliš vodítek kam jít, Často víte, že máte jít do určité lokace, ale hra Vám to zatím neřekla :) Automaping sice je přítomný, ale jen v městech a v některých dungeonech. Obecně tedy bych řekl, že to je hra pro hardcore fandy, kteří si odmyslí spartánskou grafiku. Hra není příliš dlouhá, ale řada soubojů je ultimátních, příšery vysávají levely, trollové se regenerují, ale prostě dobrodružství čeká :)

Třetí díl byl pro mě osobně asi největší peklo (ve srovnání s předchozími díly). Nejenže i zde číhá smrt na každém kroku, tentokrát ještě autoři přidali prvek běžícího času. Kouzelník, u něhož je hlavní hrdina věznem, se zjevuje v určitých časech a pokud máte u sebe nějaký pozdezřelý předmět (což máte skoro vždy) nebo jste v nesprávné místnosti, je konec hry. Tento přátelský kouzelník je "věrným" průvodcem naštěstí jen do určité fáze hry.

Jinak obtížnost hry (prvek času, konzolová řádka a pekelná chůze po úzkých cestičkách) je asi jediný záporem hry. Příběh je totiž opět ještě lepší, byť je to stále relativně jednoduchá pohádka. Hra oplývá relativně slušnou dávkou zajímavých hádanek, takže dohrání hry bez návodu vyžaduje delší dobu. Také poet lokací, které hrdina navštíví se výrazně zvýšil.

Ti, kteří hrají díly po sobě asi překvapí, kdo je hlavním hrdinou :)

První díl série v EGA grafice nabízí v podstatě jednoduchý příběh o nalezení 3 artefaktů. Jde o pohádkový svět, dobro a zlo. Na tom by asi nebylo moc zábavného či přitažlivého, nebýt konzolové řádky po psaní pokynů. Tato věcička má za následek, že i zdánlivě jasné úkoly se mohou při realizaci ukázat jako velmi náročné na splnění, protože psat pokyny ručně, a nikoliv pomocí myši zvolením předdefinovaných příkazů, je někdy opravdu zrádné.

V KQ1 je také navíc umíráte skoro na každém kroku. Skutečně se mi vybaví jen málo adventur (krom dalších "questovek" ze slavného období Sierry), které jsou na hlavního hrdinu takto kruté. Nejvíc asi opravdu pobaví řešení hádanek, hledání předmětů tam, kde jen tušíte, že asi jsou (dokud třeba nedáte přímo hrdinovi pokyn, aby se nepovídal pod nějaký balvan). Hra na hlavního hrdinu nachystala různé překážky v podobě draků, obrů, trollů, kde není možné použít hrubou sílu a je potřeba vyzrát nad pohádkovým stvořením pomocí vlastní myslivny :)

Povedlo se mi dohrát hru bez návodu (nikoliv však bez load/save metody). V porovnání s KQ2 a KQ3 jde totiž jednoznačně o nejlehčí díl. Pokud bych měl srovnat s remakem, tak ten má samozřejmě skvělou grafiku, ale zase bez psaní příkazů to prostě už nebylo ono :)

První 2 díly série EoB jsem si zopakoval loni (rok 2008). Ač dohrané RPG hry ze zásady znovu nehraju, tentokrát jsem udělal výjimku. Objevila se totiž amiga verze, která implementovala automaping ve stylu Lands of Lore. Chtěl jsem si zkusit jak tyto dva kousky obstojí v porovnání s dobou, kdy jsem je hrával někdy zhruba před 15 lety.

Změna oproti prvnímu dílu se objeví hned na začátku - začínáte v lese. Netrvá to však dlouho a brzy poznáte dobře známé zatuchlé pižmo kobek. I tak ale byl snížen podíl kobek ve prospěch venkovních lokací a chrámových místností, což asi každý přívítal.

Počet NPC postav, které v průběhu hry potkáte a které vám dají nějakou informaci či se dokonce k vám přidají do party, byl navýšen na příjemnou úroveň. Jinak ale jde pochopitelně o klasický dungeon crawler, jenž zažíval tehdy slavné období a který mám já tak rád. Systém soubojů i kouzlení je identický s prvním dílem. Grafika se mi líbila tenkrát a líbí se mi i dnes, automaping navíc ulehčil od povinnosti mapovat na A4 či hrát hru s výtiskem Excaliburu :) Ve hře není ani otravný respawn, což jsem přivítal, protože je nutné se občas vrátit do již navštívených pater chrámu či kobek.

Závěrem bych chtěl uvést, že mě EOB2 nejenže bavil, on mě bavil dokonce více než tenkrát před tou spoustou let. Tentokrát jsem si hru užil prostě více (což možná ale je spíš můj problém). Atmosféra hry, hádanky, teleporty, grafika. Eob2 má opravdu hodně z těch ingrediencí, ze kterých se tvoří výborný dungeon.

Hra rozhodně není určena všem, kteří mají v oblibě strategie. K jejímu hraní bych řekl, že je potřeba mít určitý zájem o historii. Teprve pak je totiž možné si vychutnat EU2 plnými doušky.

Už jen výběr z obřího množství tehdy existujících států je velkým plusem hry. Ale největší klad spočívá v jejím důrazu na historické události. Pokud si totiž zvolíte nějaký větší stát s bohatou historií, určtě vás bude provázet v průběhu kampaně (samozřejmě pokaždé je to jinak) velké množství událostí s klíčovým dopadem na ekonomiku a stabilitu země. A v řadě z nich je nutné se rozhodnout pro jednu z 2 či 3 špatných variant :)

Diplomacie nabízí dostatek nástrojů pro udržování dobrých vztahů či k vyprovokování konfliktů. Souboje někdy trvají několik dnů řečeno herní dobou. Ač jde o realtimovou strategii, je možné si přizpůsobit příchozí zprávy tak, aby hráč o nic nepřišel a měl neustálý přehled o své říši. Perfektní jsou i reporty snad ze všech možných kategorií (ekonomika, rozvoj technologií, armáda...).

Mám pro EU2 velkou slabost. Rád sleduju, jak se třeba utváří Evropa v průběhu 15. - 17.století, jak se některé státy stávají potravou pro Rakousko, Francii a další, jak se rozhoří bitva o nové kolonie v Africe či Americe. Moje první hra byla za Anglii krátce poté, co jsem dočetl Dějiny Anglie. Nedovedete si představit, jakým způsobem to zvýšilo atmosféru hry.

Druhý díl jsem rozhrával s pocitem, že v prvním díle bylo téma ekologie už vyčerpáno. Ale hra mě vyvedla z omylu. Druhý díl zvedá laťku jak v grafickém, tak především herním aspektu. Oproti první dílu se také zvedla délka hry a obtížnost některých hádanek (hurá, není tam žádný slider puzzle). Pěkný nápad je také implementovaná jaká encyklopedie, které vysvětluje některé jevy a předměty, které se ve hře objevují. Také příběh je ve dvojce o něco lepší a propracovanější. Rozhodně nadprůměrná adventura.

Ač se může z obrázku na krabici a z popisu hry zdát, že jde o infantilní zábavu pro malé dětičky, není tomu tak :) Příběh je realizován docela pěkně a i když je ze hry cítít důraz na ekologii, je tento podán rozhodně vkusnou a zábavnou formou. Hádanky jsou v drtivé většině logické (až na existenci profláklého slider puzzlu) a hra má slušný spád.

Druhý díl určitě překonává svého předchůdce v grafice. Ta je dovedena až k hranici dokonalosti. Hra už nenutí pobývat pouze v temných kobkách, takže uvidíme i ten krásný svět tam nahoře. A nutno podotknout, že pochůzka za deště při častém osvětlení oblohy burácejícím bleskem je nanejvýš příjemná. Zůstalo i skvělé obchodování. Pokud bych musel něco vytknout bude to asi jedině kapku přepísknutá obtížnost posledního souboje. Ovšem jinak se jedná o vskutku geniální dílko.

Přechod do 3D hře nepomohl. Místo grafických orgií a detailních lokací tu najednou zejí šedivé 3d prostory velkou prázdnotou. Skoro na každé obrazovce jsou bedny. Zdá se, že Cecil byl jimi v době návrhu designu téměř posedlý. Hru zachraňují občas zajímavé úkoly a také možnost hrát také za Nico.

Pořád skvělá grafika, pořád vtipné dialogy, ale ten příběh...Nicméně i tak rozhodně stojí druhý díl za zahrání a každý adventurista by se měl na území Aztéků vydat.

Jeden z vrcholů adventurního žánru. Krásná 2D grafika, dobrodružství, logické úkoly, přiměřená délka hry. Z celé série nejlepší díl.

Opravdu hodně zvláštní hra. Jestli je možné použít nějaké adjektivum pro Antaru, zvolil bych KOMORNÍ. Není zde příliš prostoru pro rozhovory, vše je takové "tiché". Města a vesnice se zdají být vylidněné (byť je možné nalézt nějaké obyvatele v domech), to samé platí i pro putování po vnějších lokacích, kde se skoro s nikým kromě nepřátel nepotkáte.

Přesto ale nelituju, že jsem hru dohrál. Tahové souboje hodně podobné původnímu Krondoru jsou určitě nadprůměrné a příběh celkem solidní.

Tuto kultovní hru nebylo možné nehrát a nedohrát v době, kdy vznikla. Nedokážu spočítat kolik pokusů mě stály některé lokace. Hra je skutečně neuvěřitelně obtížná a občas vyžaduje přesný sled akcí. Ovšem atmosféra je nadpozemská, vtáhne člověka do hry jako málokterá hra.

Takto si já představuji žánr "akční RPG". Není nutné kosit myriády nepřátel, není nutné zuřivě klikat na myš. Z pokořených nepřátel (speciálně těch zvířecích) nepadají zlaťáky a jiné neuvěřitelné předměty. Ve hře je třeba překousnout poměrně náročnou úvodní zkoušku, která mě kdysi v 93 odradila od dalšího hraní, protože jsem si říkal, že to přece není RPG. Hra samotná totiž oplývá poměrné hojnými prvky adventurními - hodně větvených dialogů a tudíž interakce s NPC, poslouchání rozhovorů apod.

Bohužel sám hrdina se příliš nevyvíjí, v podstatě je vše omezeno na jednu zbraň, kterou několikrát vylepšíte pomocí gemů. Pro boj na dálku používáte prak s nekonečnými náboji, na blízko pak meč. Co je dle mého naopak největším kladem hry je příběh a design celé hry. Nikde nestrávíte příliš mnoho času, hra vás vede k dalším úkolům a vás zajímá co bude dál a kdo za tím vším vězí.

Asi první co upoutá pozornost, je grafické ztvárnění, které je ojedinělé. První díl toho až tolik nenabízí, je relativně krátký a je tam (nebudu spoilovat) naprosté minimum klasických kobek. Přesto ale venkovní prostory tento handicap nahrazují.

Co bych já především vytkl, je systém ukládání, neboť tento je zpoplatněn :) Pro hráče (jako já), kteří ukládají pozici před bojem, po boji je to trošku nepřijemné, ale nikoliv nehratelné. Závěrečný souboj byl alespoň pro mě velmi tuhý oříšek a padlo při něm mnoho kleteb :)

Dark Sun nabízí RPG ve výtečném balení. Perfektní tahové souboje dle pravidel AD&D, neokoukaný pouštní svět Athasu, překvapivě velkou interakci s NPC a příběh plný zvratů. Upoutal mě i samotný úvod hry, kde se v roli gladiátora snažíte uprchnout z arény. Hra nabízí pestrou paletu kouzel včetně psionických.

Snad jediným kazem jsou bugy. Já osobně jsem nenarazil na žádné, které by mi nějak významně stížily postup ve hře, ale ze zkušeností ostatních hráčů vím, že tam jsou. Nicméně v porovnání s druhým dílem je to zanedbatelné.

Celkově ale se jedná o jedno z nejlepších isometrických RPG všech dob.