Trine je hopsačka částečně o rubání, částečně o řešení puzzlů. Mezi třemi hlavními hrdiny - zlodějkou, mágem a rytířem lze libovolně přepínat a kombinací jejich schopností překonávat překážky. Na tom se mi hodně líbilo, že přes většinu z nich se lze dostat více způsoby a tudíž smrt jednoho neznamená nutně problém. Smrt tady celkově nepředstavuje moc velký problém - u každého checkpointu jsou všechny postavy oživeny a jejich zdraví doplněno na polovinu a kdyby vám snad náhodou umřeli všichni, prostě pokračujete od toho posledního a vše co jste mezitím napáchali zůstává napácháno.

Skrz celou hru sbíráte zkušenosti a levelujete, přičemž za každý level dostanete bod na vylepšení některých vašich schopností. I schopnosti jako takové časem přibývají a skrz hru lze nalézt řadu ukrytých truhel s artefakty které dál vylepšují vaše postavy.

Souboje nijak nepřekáží a dají odpočinout od řešení puzzlů, jen se respawnováním se imho mohlo víc šetřit. Nepřátelské řady tvoří různě odolní i různě vybavení skeletoni a dvě poněkud větší potvory pak slouží jako menší bossové. V pozdějších částech hry ale už chcípají i ti celkem rychle. A netopýři, ti jsou v prví řadě neskutečně otravní a imho by hra byla lepší bez nich. Celkově vzato není potvor moc, ale zvuk křupání kostí je na druhou stranu celkem uspokojivý :)

Stavba úrovní je velmi účelová, ale to u puzzle skákaček vůbec nevadí. Hra navíc vypadá opravdu pohádkově krásně - všude samé barvičky, světýlka, kytičky, efekty, a bůhvíproč ozubená kolečka. Hra průběžně servíruje různé novinky, takže celkem spolehlivě drží pozornost až do konce. Nicméně některé puzzly dokážou docela otrávit. Sice nakonec buď přijdete na jiné, jednodušší řešení, nebo se to prostě nějak dá, pravdou ale je, že úplně stoprocentní radost postup hrou není.

Příběh je takové primitivní fantasy klišé, je na něm jasně vidět, že tu je prostě jen tak aby nějaký byl a zdůvodnilo se proč hráč dělá to, co dělá. Hudba neurazí, ale je tak trochu pořád na jedno brdo, takže tu taky nepochálím.

V zásadě 80% + 5% za originalitu.

Pro fanoušky Lost Vikings, případně všeobecně puzzlovitých plošinovek povinnost a myslím že ani jinak Trine neurazí.

Call of Juarez vypadá neskutečně krásně, hlavně co se týče lesů. Prostě krásně. Tak krásně, že vždycky když projíždím zelenější krajinou, zapomenu na chyby, které tahle hra má.

Po úvodu z občanské války ála Call of Duty, který vás celkem elegantně seznámí s herními mechanismy (ovládání je na rozdíl od jedničky perfektně vyladěné a nesežere půlku klávesnice) se začne odvíjet příběh, jehož kostru už pozorní hráči prvního dílu znají a na který první díl výtečně navazuje (pokud to nevíte, dvojka je prequel.) Nečekal jsem to, ale až na pár nepodstatných detailů do sebe reálie obou dílů zapadají perfektně. Samostatně ovšem jde "jen" o celkem průměrnou westernovou story, což při úrovni aktivity herních vývojářů na poli westernů vlastně vůbec nevadí.

Hratelnost se může chlubit řadou originálních a dobře zapracovaných herních prvků a většinu času vše dobře odsýpá, ale bohužel se najdou i výjimky. Za všechny bych jmenoval odrážení jezdců z vnitřku jedoucího kočáru, na které dojde už poměrně brzo ve hře a které je svou obtížností naprosto příšerné. Podobné výkyvy v obtížnosti se ještě sem tam opakují, ale jízda kočárem byla v tomhle směru zaručeně nejhnusnější částí.

Leveldesignu po grafické stránce těžko něco vytknout, ale logická stavba lokací jako taková často vázne. Obvyklá stavba úrovní spočívá v pronásledování padoucha křížem krážem skrz město nebo jinou lokaci, doprovázená likvidací poskoků v množství větším než malém a zakončená pistolnickým soubojem. Sice takové mise netvoří vyloženě většinu hry, ale prostě celkově v tomhle směru CoJ 2 vzhledem k relativní otevřenosti úrovní zrovna dvakrát nevynikne. A vůbec, nedostatky hravě zastíní grafika :o)

V drtivé většině misí si můžete vybrat, jestli budete hrát za Raye nebo Thomase, ale nepovažuju tohle řešení za ideální. Hra vím totiž ani v nejmenším nenaznačí, co vás v misi čeká a hlavně při nákupu zbraní v gunshopech, na které občas narazíte, lze nakupovat jen zbraně pro postavu, za kterou zrovna hrajete. Za mnohem lepší bych považoval možnost přepínat mezi oběma bratry tak nějak za chodu, alespoň v částech, kdy bojují po boku. (tj. drtivá většina hry) Mimochodem bratři se dobře doplňují a vzájemně komentují svoje akce, což má značný vliv na atmosféru. Jejich osobnosti jsou samozřejmě vykreslené na jedničku.

Během hry dostanete dvakrát možnost splnit tři volitelné úkoly a v klidu nakoupit zbraně a munici v lokálním gunshopu - tady hra asi nejvíc připomíná skvělý GUN, ale opět platí, že celou takovou část musíte projít s jedním vybraným bratrem.

Jak už jsem několikrát zmínil, graficky hra exceluje, CoJ2 představuje ty nejkrásnější lesy, které jsem kdy ve hře viděl a engine je perfektně vyladěný. Ani hudba a celkové ozvučení nijak nezaostává.

Je trochu škoda, že proti prvnímu dílu je Bound in Blood jednoznačnou akcí - žádné stealth prvky se nekonají, obě postavy postupují vpřed s pomocí brutální akce, jen Ray je o něco brutálnější a Thomas zas o něco hbitější.

I přes pár chybek je Call of Juarez: Bound in Blood výtečnou moderní FPS akcí, do které se dá krásně ponořit a je o to cennější, že se jedná o western. A vypadá krásně :)

Pln dojmů z právě dohraného Call of Juarez 2 jsem si řekl, že by nebylo špatné zkusit si zahrát jedničku (k čemuž jsem se při předchozích dvou pokusech kvůli hw nárokům nedostal).

Hodně mě překvapilo, jak dobře příběhy jedničky a dvojky na sebe navazují a vlastně jen za to dávám extra 5 bodů v hodnocení - závěrečná slova revrenda Raye prostě účinkují docela jinak, když jste s ním předtím prošli kus života ve dvojce :)

Graficky je Call of Juarez velmi pěkný. Prostředí se vedle dvojky zdá trochu málo detailní, ale srovnání s například Oblivionem snese naprosto v pohodě.

Hratelnost je svým pojetím na úrovni, kterou bych s ohledem ke "stáří" titulu hodnotil jako kvalitní. Hra obsahuje řadu zajímavých prvků, ale k řadě prvků je přistupováno i na rok 2006 tak trochu oldskoolově. Na rozdíl od dvojky je ale poměrně konzistentní a nejsou tu žádné šílené výkyvy v obtížnosti. Co mi z novějších herních prvků chybělo je bezlékárničkový systém zdraví - když máte před sebou pole plné nepřátel, které vy nevidíte, za to oni vás ano, na druhé straně pole je gatling a ukazatel zdraví v této situaci praví 001, nasere to.

Rozpačité dojmy jsem měl hlavně z ovládání, hlavně kvůli nemožnosti přesnější střelby skrz pravé tlačítko alespoň s jedním revolverem. Je tu spousta fičur s minimálním využitím které spolehlivě sežerou všechny klávesy v oblasti WASD - zbytečně překombinované. Možnost vyklánění, sic jsem ji sem tam používal, je tu proti jiným hrám tak trochu zkriplená a přinejmenším reverendovi žere snadno dostupné klávesy, například pro rychlopalbu, na kterou jsem od jejího představení nesáhnul.

Příběh a jeho vyprávění i bez ohledu na druhý díl potěšily. Za prvé je zápletka sama o sobě obstojí velmi slušně, za druhé příběh je dostatečně vypracovaný aby dával tušit vybudované pozadí, na kterém staví dvojka. Střídání dvou hlavních postav funguje překvapivě dobře, mnohem líp než jsem čekal.

Mise za Billyho daly postupně vzpomenout na Thiefa i Oblivion a jsou náplní rozmanitější než mise za Raye, kde jde až na vyjímky čistě o střelbu. U Billyho s rozmanitostí trochu kolísá i zábavnost, u Raye nekompromisní a brutální postup vpřed baví velmi dobře sám o sobě, jen jsem musel potlačit nutkání vyklánět se z poza rohů, používat přesné míření a naučit se mačkat R víckrát než jednou :) No prostě za každého z nich se hraje docela jinak a nemyslím si, že mise za jednoho z nich by byly lepší/horší.

Docela mě mrzí že mi tahle hra ve své době neběžela v nějakých rozumných detailech, dost možná bych šel s hodnocením ještě o stupínek výš. A možná ne. Trochu mě zaskočilo, že jsem CoJ dohrál rychleji než jeho pokračování (prakticky na jeden zátah s pauzou na jeden díl seriálu).

U prvního dílu mi dost vadilo, jak se s přibývajícími druhy minionů začalo všechno různě kombinovat k řešení hádanek, což stihlo hodně rychle omrzet. To ale nezabránilo tvůrcům zaplácat tím zbytek hry, takže se hraní jedničky brzo změnilo na dohrání z povinnosti.

Ti se ale naštěstí poučili a Overlord II se tak mnohem víc zaměřuje na destrukci, což ale vůbec neznamená, že by různé druhy minionů ztrácely smysl. Narazíte na spousty míst, kde budete miniona té které barvy prostě potřebovat, ale už kvůli tomu není potřeba pořádat manévry. Jen na asi dvou místech jsem měl potřebu rozdělit miniony do dvou skupin. Takže tohle by bylo si hlavní plus. Overlord II je akčnější a přímočařejší než jeho předchůdce, drží si nějaké to tempo a dokáže motivovat, takže se mi i stalo že "při příštím autosavu to vypnu" se změnilo na "ty kurvy opeřené už venku zase dělají kravál."

Příběh. V prvním díle byl celou dobu vlastně o ničem - jen jste sbírali miniony a rozšiřovali impérium, jen v závěru byl mohutně nakopnut do velmi awesome rozměrů, ale na jásání už bylo pozdě. I když většinu času opět jen hledáte miniony, ve dvojce jsou díky přítomnosti Impéria a Elfů věci tak nějak neustále v chodu a pořád se kolem něco odehrává. Taky systém zpřístupňování lokací je vcelku motivující. Příběh sice nikde nedosahuje awesomness, kterou předvedl závěr prvního Overlorda, ale celkově je na vyšší úrovni.

Hráč se podívá do řady nových lokací - máme tu hlavně zasněženou krajinu, tropické ostrovy, elfí podzemní jeskyně, centrum Impéria a magií pokřivený svět. A jakkoliv jsou to lokace pěkné, trochu se mi stýskalo po více klasických fantasy kulisách z prvního dílu. To samé vlastně můžu říct o novém sídle Overlorda, které na mě působilo zbytečně rozsáhle, klikatě, neprakticky... no prostě věž jsem měl radši.

Minioni dostali k dispozici mounty. Každý druh miniona má vlastní druh mounta, na které můžete tu a tam narazit - pak jsou rychlejší, silnější a dostává se jim i nových schopností, jen modří ostrouhali. Ti imho ostrouhali i užitečností, protože minioni umírají tak nějak rychleji, než se k nim vůbec modří dostanou, a pokud je držím blízko boje, tak pro změnu sami umírají jako první. Čili pokud je k němu vyloženě nepotřebujete, jsou v zásadě zbyteční. Fajn je, že si můžete vylevelované miniony za cenu životů ostatních oživit a udržovat tak zkušené veterány v boji. (O to víc pak ale mrzí různé situace, kdy vám prostě všichni v okolí pochcípají a nedá se s tím nic moc dělat.)

Kouzla. Jsou tu tři druhy kouzel: "target", "minion", "halo". Mají dvě funkce, jejichž síla se mění podle toho, jak je používáte a lze je levelovat. Ani jednou jsem nepoužil halo, protože jsem nikdy nezjistil jak. Prakticky jsem nepoužil ani minioní kouzla, protože jsem sice věděl jak, ale neměl jsem proč. Target spell je dobrý hlavně na tvorbu oddaných služebníků z obyvatel dobytých měst. Což je sice pokaždé vedeno jako sidequest, ale za jeho splnění nic praktického nedostanete, jen prostě obyvatelé poslušně vyrábějí zbraně a zbroje, kutají zlato, sbírají esence. Akorát si je musíte ručně vyzvednout, takže pokud to vyloženě nepotřebujete nemá to cenu a možná je lepší je rovnou zabíjet a nabrat tak hodně peněz a esencí na místě.

Možnost vyzdobit si sídlo nezmizela, ale neměl jsem peněz nazbyt, abych se v tomhle vyžíval. Výroba zbraní.. už nejdou upgradovat. Alespoň myslím, že dřív šly. Ale v zásadě mi to takhle víc vyhovuje. Manželky tentokrát můžete mít hned tři, ale proti těm dvěma z prvního dílu mě sraly všechny. Jejich bonusy spočívají jen v dostupnosti nějakého mounta v poslední misi.

Když to shrnu, je tu akčnější, přímočařejší, zajímavější Overlord, který se poučil z chyb z prvního dílu a dodal nové zajímavé featury. A nimi teda i pár nových chybek. Hraje se mnohem líp, ale zas nemůžu říct, že by ta hra byla úžasná. Možná kdyby to byl první díl. Ale rozhodně je to hra kvalitní.

Po delší době závodní hra, ke které jsem se dostal.

První dojmy byly veskrze pozitivní - hra totiž celkem slušně baví i bez závodění, obyčejným ježděním po městě a radostí z rychlosti. Tomu docela pomáhá i mohutný a kvalitní soundtrack. Závody si lze vybrat podle preferencí, získávání nových aut je obzvlášť zábavné.

Jak jsem se ale prokousal přes několik prvních řidičáků, dostavil se neodbytný pocit stereotypu. Člověk jezdí pořád stejné tratě po pořád stejných úsecích (jakkoli je celý svět otevřený, nemá moc smysl experimentovat). Navíc začne docela přituhovat a víc než jeden karambol vás už obvykle odřízne od vítězství. Prakticky vzato buď se vám v závodě daří, nebo ne. Trochu mi takhle schází napínavost při závodech, ačkoliv bych lhal, kdybych tvrdil, že tam vůbec žádná není. Každopádně tohle všechno mělo za následek to, že jsem se na to po nějakých cca 50 závodech vysral. Prostě mi už hra neměla co nabídnout.

Ještě dodám, že ve hře je několik závodních módů, které se dají rozdělit do třech kategorií - závody, destrukce a kaskadérské kousky. K závodní části jsem se už vyjádřil a kaskadéřina mě minula zcela. Destrukce je tu ale zpracována perfektně, patrně jsem nikde jinde neviděl lepší bouračky a je vážně radost se na ně v Burnout Paradise dívat.

Co ale i tohle (ale především samotné závody) nakonec pro mě asi zabilo, je nesmírná arkádovitost všeho. Celé se to ovládá až příliš snadno. Zatímco v začátcích je to dost možná jeden z důvodů, proč hra tolik baví, později rychlá a na ovládání nenáročná jízda omrzí a začne to prostě vadit.

Celkově vzato jsou to pro mě pořád nejlepší závody od dob NFSU2. Při soustavném hraní, to asi po několika (nemálo) hodinách začne být trochu nuda, ale pro příležitostné závodění je tahle hra jako dělaná. Vlastně podle PR keců asi JE na tohle dělaná.

Čím by byla hra Ghostbusters, kdyby neměla nic společného s Ghostbusters? Patrně nečím, co by dostávalo hodnocení někde mezi 40 a 60. Ale vezmu to postupně:

Technické zpracování. Ghostbusters se bez okolků zařadilo mezi nejnáročnější hry dneška - žádá si 512MB grafiku jako minimum, na slabších dvoujádrech se podle ohlasů vesele škube. Člověk by proto čekal, že bude podle toho vypadat, ale skutečnost je taková, že grafika vypadá jako něco co se sem dostalo z roku 2004. Což by se nebýt těch nároků dalo ještě přejít. Prostředí je vesměs chudé na detialy a většinu času nikterak originální a textury taky stojí za prd. Solidně vypadají jen hlavní postavy.

Z roku 2004 je nejspíš i fyzikální engine, který sice dokáže levou zadní (i když na quadcore těžko říct) rozpohybovat mraky objektů, ale fyzikální model je to věru primitivní. Jeden příklad za všechny, útlá dívčina probíhá chodbu kde lží pár nemalých kusů betonu a automaticky je odkopává jako by byly z polystyrenu. Nepřekvapuje mě už že PS3 verze ani neběží v 720p, autoři jsou holt v tomhle břídilové.

Hratelnost je pak podřízena potřebám líných level designérů, kde hráč nemůže nějakou činnost udělat, dokud si postavy neodkecají svoje. Hlavně v první půlce hry jsem taky narazil na několik nepříjemných bugů, kvůli kterým jsem párkrát i musel restartovat checkpoint. (A jednou když, jsem opouštěl hru před misí na základně krotitelů, hodila mě hra po návratu rovnou na začátek další mise, čímž jsem patrně minul nějaké ty filmečky.)

Autorům se vůbec dařilo castovat na mě confusion. Hlavně ve chvílích kde se náš tým rozdělil a já měl s někým někam jít, ale než jsem se rozkoukal, byl dotyčný ten tam a já si mohl už jen vybrat kterým z půltuctu zdánlivých východů se ho vydat hledat. Jediné co hra indikuje jsou padlí kolegové. Žádné ukazatele kterým směrem dál něco dělat. Což je taky celkem nahovno, protože kolonka objectives je na nějaká specifika docela skoupá. Naštěstí se většinou dá odtušit co se po vás chce, ale na jednom místě jsem jak kokot pobíhal půl hodiny (a s tím reaktorem na zádech to není zrovna nejrychlejší pobíhání), ve snaze zjistit co mám sakra udělat, abych nakonec zjistil, že jedno ze závaží o nějaký centimetr úplně nedopadlo na svoje místo. Potěší i situace, kdy se zdánlivě vůbec nic neděje, protože nějaký poslední nepřítel vytuhnul na místě, kde ho nikdo nevidí (nebo ještě líp se dostal někam, kde ho nelze zneškodnit A ZÁROVEŇ ho nikdo nevidí) a hra čeká, až padne.

Confusion pak ještě umocňuje kombinace kamery blízko za zády, a přehršle grafických efektů vašich zbraní a nepřátel (o všech těch blikátkách na atomovém batůžku nemluvě) - jednoduše jakýkoliv větší boj je naprostý chaos.

Obtížnost nijak plynule nestoupá, prakticky vzato se celou dobu drží zhruba na stejné úrovni. Vyvážená ale rozhodně není - bossy je často přinejmenším jednoduché zabít, za to některé větší řadové souboje jsou poměrně obtížné - za vrchol považuju první setkání s betonovými andělíčky, kde pokud nemáte sakra štěstí, nepřežijete prvních pár desítek sekund od prvního útoku. (A občas taky otravné.)

No, to už by snad k záporům stačilo... Klady. AI společníků mi přišla většinu času na dobré úrovni, levely z jiné dimenze byly celkem pěkné. Hudba velmi pěkná a vůbec zvučí to pěkně. (Ale čekal jsem, že alespoň u titulků zahraje celý původní theme.) Arsenál, systém skenování a slabin nepřítele funguje celkem slušně... ale to spíš vyjmenovávám ani ne tak klady, jako nezápory.

Takové hře bych dal tak 60. Ona není vyloženě blbá, jen celkově strašně neodladěná, jak po technické, tak po hratelnostní stránce.

Jenže jsem jí dal (sic slabých) 75. Proč? Protože jsou to Ghostbusters a někdo se dal záležet, aby to bylo znát. Postavy známé z filmů jsou tu věrně ztvárněny, namluveny původními herci, mají své charisma a srší hláškami. A vám se dostanou do ruky všechny ty filmové hračky a vydáváte se lovit duchy způsobem, při kterém napácháte neskutečné škody na majetku a PŘESTO VÁM ZA TO PLATÍ! A to je prostě awesome :)

K vidění je řada filmečků, postavy většinu hry přinejmenším něco komentují a na filmový feeling je tu kladený velký důraz. (Možná občas až příliš.) O to víc ale vyniknou různé nelogičnosti, i když obvykle nejde o nic důležitého. Příběh neudělá díru do světa, ale jako film by patrně bez větších úprav obstál. Herní doba cca 9 hodin se zdá být akorát.


Tahle hra... kdyby na ní tvůrci neodvedli polovičatou práci, byla by naprosto skvělá. Ale není. Nebýt Ghostbusters licence, byla by to těžce průměrná budgetovka se všemi neduhy, které u budgetovek ještě tolerujeme. Ghostbusters jsou právě tím elementem, který tuhle hru vytahuje minimálně o třídu výš a dovoluje jí si na těch 8/10 bez většího ostychu sáhnout. Fandům filmu doporučit můžu, v opačném případě bude asi lepší se tomuhle kousku obloukem vyhnout.

V rámci vydání na PSN jsem si tenhle údajný klenot mezi (J)RPG koupil a zahrál a jedno je mi už po prvních téměř 20 hodinách (z proklamovaných 150+) jasné - FF7 není ani nestárnoucí, ani nadčasová.

Naopak v dnešní době mechanismy, které možná byly standardem před 12 lety, jsou dnes hlavně s postupující obtížností především neskutečný vopruz. Náhodné dokolečka se generující souboje, neurčité hranice pohybu v prostředí, jakožto občas i ovládání, pomalé odsýpání dialogů, mizerné až žádné vysvětlivky prakticky čehokoli a skutečnost že ze všech těch mělo-by-se-samo-upgradovat věcí se mi to nemálo hodinách upgradovala všeho všudy jedna (vůbec tenhle JRPG systém, kdy se během hry přesunou základní statistiky postav ze tříciferných do pěticiferných hodnot, na mě působí všelijak, ale určitě ne efektivně) - to všechno mě na té hře sere.

A taky je to hnusné. Nechápu proč autoři používají 3D postavičky, když ad1 jsou hnusné jak prdel, ad2 je z nich často vidět jen pár neidentifikovatelných pixelů. Trochu mi to připomíná současnou situaci u mobilních java her, kde je situace se 3D podobná (sice máme hnusné hry, ale jsme hi-tech - a překvapivě to řada lidí žere), i když i u těch je výsledný dojem lepší, než u toho, co předvádí FF7. (Java hry mi graficky připomíná spíš FF9.)

Všechno, co mě zatím drželo u hraní, je příběh. Ten je... z toho úvodního zlomku co jsem viděl sice ne bůhvíjak originální, ale promyšlený a příjemně odsýpá. To poslední ale platilo víceméně jen v úvodním městě. Jakmile jsme se dostal na mapu světa, tempo vyprávění značně zmírnilo. Za to lokace do kterých se dostanu jsem často prošel ani nevím jak, nebo třeba taky proč, a přestože se to tváří jako otevřený svět, na většinu míst se obvykle nemůžu vrátit a i když se to asi někdy v budoucnu změní, při rozsahu téhle hry mi to nejspíš bude připadat jako věčnost. Tím spíš, když jsem teď nakrásně začal vesele umírat při náhodných setkáních.

Ta hra je chaotická a hnusná. (A neodpustím si zmínit Metal Gear Solid nebo Outcast, které po letech ani jedno nejsou.) Uznávám že má dobrý příběh, ale dneska spíš než epicky působí roztahaně. Patrně se jí budu ještě chvíli věnovat, až budu mít čas, ale nevěřím, že ji dotáhnu do konce. Ani moc nevěřím, že by to dnes krom pamětníků mohlo ještě někoho bavit.

Příliš hardcore a bezmyšoidní ovládání. Jestli jsem udělal 5 singl misí, tak možná kecám, ale moje vzpomínky na tuhle hru se vážou k základní škole, kde jsme se v mulťáku kosili a celé to bylo tak divné a složité, až to byla ve výsledku nehorázná prdel :)

A víc nemám, co bych řekl, protože ad1 si tu hru už moc nepamatuju, ad2 mě tankový simulátory nezajímaj :)

Asi první tower defence hra, která mě chytla - obvykle tenhle druh her zahodím po pár minutách, protože moje pracně vybudovaná obrana se ukáže být pro další postup docela na hovno a jediným řešením je začít znova a brát v potaz co bude dál.

Moc se mi tu líbil systém zpřístupňování nových kytiček, nepřátel, prostředí, speciální levely, zen garden, minigames, puzzles, atd... Tahle casual hra je prostě hezky vypiplaná se spoustou milých blbinek navíc a přitom v pohodě přístupná. Plusem je určitě i odlehčené humorné pojetí celé hry, grafika, zvuky a hudba jsou taky celkově fajn.

Snad jen některé kytičky mi přišly zbytečné, ale to mi na druhou stranu nijak zvlášť nevadilo. No a taky u nejtěžších puzzlů kde posíláte zombíky na kytky jsem měl pocit, že obtížnost se výrazně mění při restartování levelu... (a v tom druhém módu zas moc nevidím ten puzzle, ale co už.)

Snad jen jedna věc mi víc vadila - úrovně s novým druhem zombie jsem v pozdějších musel často opakovat jednoduše proto, že hra vám o novém druhu předem nic neřekne a docela často jsem úroveň prohrál prakticky jen kvůli tomu. A protože nové druhy se objevují obvykle až v pozdějších fázích úrovně, přišlo mi že jsem se s tím poprvé sral x minut docela zbytečně. Což je vopruz.

Whoa, už jsem pomalu čekal jen fps rubačku v pěkných lokacích, ale tohle mě teda docela dostalo.

Souboje považuju spíš za slabší stránku hry - jsou chaotické, a tak trochu nevyvážené - občas mě dost štvaly, ale jindy jsem si je i celkem užíval. Dobře jsou do nich zakomponovány střelné zbraně, které sice nejsou zrovna smrtící a nepřítel vám je snadno vyrazí z ruky, ale mají své zastoupení a občas prostě člověk uvítá možnost držet si odstup. V souvislosti se souboji mě taky štvalo společné tlačítko pro sbírání věcí a přepínání nepřátel, resp. fakt že na sbíranou věc je třeba mířit přesněji než by se uprostřed boje hodilo. Taky AI má do inteligence daleko, ale to v tom chaosu nemusí hráče moc trápit. Vyloženě mi nesedly chladné zbraně, které jsou sice hodně silné, ale jsou pomalé a je problém s nimi někoho trefit, tím spíš když nepřátelský útok přeruší ten váš. Celkově souboje pořád hodnotím spíš kladně, ale na eleganci Dark Messiah se to jednoduše nechytá.

Zeno Clash ale stojí hlavně na orignálním světě a příběhu. Ten řadím mezi kvalitnější kousky - je zajímavý a na jeho vyprávění je kladen velký důraz. Jak je vyprávěn příběh, jsou popisovány i reálie tohoto kouzelně podivného světa, který dělá vyprávění ještě zajímavější. Svět, ve kterém se odehrává Zeno Clash je totiž naprosto fantastický. Jak jsem postupoval dějem i prostředím, vnímal jsem celou tu mytologii světa a měl jsem jednoduše radost z toho, jak je jedinečný, zajímavý a fascinující. Hodně jsem při hraní vzpomínal na svoji první Zeměplochu (která byla vlastně mou první fantasy knížkou vůbec) a tím spíš po příběhovém zakončení doufám, věřím v a těším se na další hru od ACE z tohoto světa.

Lokace, ve kterých se hra odehrává, jsou striktně lineární a často i docela kompaktní, ale vypadají celkem pěkně a v některých by člověk nejraději jen zíral - graficky se hra prostě vyvedla. Každopádně ještě před půlkou hry jsem nějakou lineárnost hodil za hlavu a jen si užíval jak to všechno pěkně vypadá. Navíc každá lokace je něčím zajímavá, ať už nápadem, prostředím, nebo posunem ve vyprávění. (A všechny vzhledem :))

Zážitek dokresluje vynikající hudba a docela slušný je i dabing - amatérsky mi zněla jen družka(?) hlavního hrdiny, jinak nemám připomínek.

Herní doba opravdu není dlouhá, ale nevadilo mi to. Ne ani tak kvůli stereotypu, jako proto, že příběh působí celkem uceleně. Chtěl bych sice vědět kdo přesně byl ten chlápek, nebo co se dělo dál, ale na konci každé pohádky je to odbyté skrz "žili šťastně až do smrti" a nikdo se kvůli tomu nebouří, to je prostě zas jiný příběh :) (A doufám že vážně bude :))

Celkově vzato Zeno Clash mě překvapil, a to velmi a mile. Na prvotinu je to sakra dobré a je skvělé, že ACE dokázalo vyprodukovat takový příběh a svět, ve kerém se odehrává. Bez nich by tahle hra zdaleka nebyla tak úžasná, jak je. Akční část má svoje mušky a má jich hodně, ale rád je odpustím.

Takže jsem pozabíjel všechny holčičky, je na čase zhodnotit zážitek.

Jako hra by The Path určitě neobstálo - pomalý pohyb, různé bugy, nesmírná otrava během hledání něčeho zajímavého v lese. K tomu celkem monotonní hudební doprovod, ze kterého bolí hlava a slabá, přesto ale náročná grafika, která sází hlavně na filtry.

Jako zážitek, nebo chcete-li umělecké dílo .... na tom The Path imho není o moc líp. Holčičky v lese s pomocí vlka tak nějak "poznávají život" a mezitím s pomocí po lese rozházených.. um... symbolů vyjadřují nějaké ty své životní postoje. Což je celkem... zajímavé a dejme tomu i slušné zpracované. Ale že by se v tom někde skrývala nějaká myšlenka přesahující tenhle základ, to teda ne. Veškerá "hloubka" tady plyne z neurčitosti sdělení, které si tak může každý sám interpretovat, i když nemyslím, že by se tyto interpretace měly nějak zásadně lišit.

Tohle ještě hra balí do takového nechutného "uměleckého" kabátku, který se vyznačuje hlavně blurem, grian filtrem, všelijakým bordelem přes obraz, zmíněnou hudbou a bůhvíčím ještě - prostě autoři naplácali do výtvarné stránky hry cokoliv co smrdělo "uměním". A jsou toho kvanta a je z toho prostě ve výsledku takový divný kýčovitý hnus. Meh.

Když se na tu hru zpětně podívám, bavilo mě zkoumat s dívkami různá místa v lese, nebavilo mě je hledat a už vůbec ne se ploužit v blízkosti těch už objevených. Naučil jsem se nesnášet hudbu i grafickou stylizaci.

Slintat nad tím jako nad originálním uměleckým dílem... existuje skupina lidí, která takhle bude slintat nad čímkoli, pokud jim řeknete, že tam to umění je. (Někde.) A slintají nad ním často společně, nejspíš aby potlačili pocit, že ze sebe dělají blbce. A myslím, že takoví budou nad The Path stříkat blahem.

Celkově vzato, nebyla to naprostá nuda. The Path má hráči co nabídnout, (sic toho není moc,) ale technickým zpracováním určitě a audiovisuálem při nejmenším mě spíš odrazuje.

Graficky překrásná, s neméně pěkným zvukovým doprovodem. To bylo první, co mě zaujalo a taky asi to nejlepší, co na Braidu vidím.

Netušil jsem moc o čem Braid vlastně je a čekal jsem něco, kde bude víc hopsání a míň šílených puzzlů. Každopádně mi Braid přijde mnohem víc jako logická hra, než jako plošinovka. První puzzly jsou jednoduché a seznamující, ale už v pvním světe člověk narazí na věci, jejiž řešení jsou už tak nějak až moc out-of-the-box a některá pozdější už mi víc připomínala exploitování bugů, než logické řešení probélmu. Obtížnost navíc hodně rychle stoupá a ačkoli v každém světě fungují trochu jiné mechanismy, jen v tom prvním se hra trochu obtěžuje do nich hráče nějak zasvětit. Dál ve hře si prakticky musíte všemožné finty osvojit za chodu, což je poměrně frustrující, stejně jako občasné záseky kdy dojde na přetáčení času "dokud to jednou nevyjde."

Prostě obtížnost stoupá celkem strmě, myslím že by hře mnohem víc slušely delší úrovně a volnější tempo v narůstání obtížnosti. Ono těch opravdu kritických dílků skládačky je jen malá část, ale pro dokončení hry musí hráč sebrat všechny. (Za naprosto šílené pak považuju sbírání hvězdiček, které je patrně určené vybraným sebemrskačským masochystům.)

Čili po prvních dojmech, kdy jsem docela určitě uvažoval o 90, jsem zjistil, že mě ta hra tak nějak štve. Ale pořád byla krásná, nedalo se jí upřít originalitu a nápaditost a docela mě těšily narážky na Maria. (Hlavně konce jednotlivých světů, v čele s tím kde se čas hýbe spolu s vámi :)) Takže slušných 85.

Nakonec jsem ale zahrál finální svět, poslední level, který je skvěle navržený a level-design se tu nádherně snoubí s příběhem, aby nakonec vyplivnul vcelku šoující zakončení a v epilogu nějaká ta životní moudra. Což sice úplně nenapravilo moje znechucení z některých puzzlů, ale nadchlo mě dost na to, abych se vrátil zpátky k 90. Sice je to pro mě docela slabých 90, ale Braid si je holt nějak zasloužil.

Ano, je to krátké, ale taky je to graficky atraktivní, z hlediska level-designu promyšlené a bavilo mě to (tudíž) víc, než jakákoli část HL2. A navíc je to zadarmo, takže velmi awesome :)

Resident Evil 4. Mnohými vyzdvihována, PC konverze naopak haněna - ať už pro ovládání, nebo pro hnusnou grafiku. Moje první pořádné seznámení se sérií.

Ke hraní jsem přistoupil zodpovědně a zabavil bratrovi gamepad :) Čímž odpadá problém s ovládáním. I když tu není žádný autoaim a munice není zrovna na rozdávání, musím se pochvalit, protože se mi tu na gamepadu střílelo hezky a i jsem vysbíral všechny ceny na střelnicích :) Po grafické stránce mě hra rozhodně taky nijak neurazila, snad jen filmečky mohly být uloženy v lepší kvalitě.

Samotné hraní pro mě byla poměrně osvěžující záležitost. Autoři poskládali lokace ze zajímavých úseku, hratelnost často obohacují o nové prvky a to je celé ještě prokládáno častými příběhovými cut-scénami, z nichž některé se můžou rovnat s těmi z MGS (souboj s předposledním bossem byl v tomhle naprosto boží). Součástí cutscén jsou i quicktime events, ktere (konečně někde) fungují jak mají. Obtížnost je přiměřená a nijak závratně nekolísá, systém nákupů a upgradů dobře motivuje k hledání pokladů.

Zvukově je hra naprosto perfektní, hlavně zbraně a jejich efekt na nepřítele zní naprosto skvěle a jejich likvidace je proto opravdu radost.

Mezi negativa bych plácnul vzádelenější rozestupy mezi save-pointy v podější části hry, hlavně kvůli technickým problémům se hrou, která krom toho že po několika hodinách hraní začne nepříjemně vyžírat paměť, taky občas vytuhne, nebo tak něco. No a pak musí člověk hrát od posledního savepointu... Jednou mi hra vytuhla po vstupu do místnosti s dalším savepointem, což prostě nasere.

Co není úplně negativum, ale poměrně mě zklamalo, je těžká linearita všech úrovní následujících po úvodní (a level-designově perfektní) Village. Ono i ve Village šlo jít dopředu jen jednou cestou, ale člověk se často vracel na stejná místa a je prostě hezké, když designéři umí lokace recyklovat. Všude jinde je hra až nechutná chodbovka.

Příběh je poměrně jednoduchý (neříkám že špatný, i když takový typicky japonsky klišovní) a stojí na nečekaných zvratech a komplikacích, což mi hlavně při cestě za exterminací Salazara lezlo krkem. Hra vám do cesty strká samé dlouhé odbočky a klidně narve další odbočky i nich. A je docela frustrující, když už se po několikáte blížíte k aktuálknímu cíli a najednou vás od něj něco odkopne bůhvíjak daleko.

A poslední je asi nelogičnost co se týče množství všemožných krypt a mechanismů, ale to budiž. Level design mi prostě přijde takový kontroverzní - nápady, které na hráče autoři valí jsou skvělé a udržovaly mě po většinu času nadšeného, ale logika prostředí je... no.. pro mě neuspokojivá.

Ale nakonec dám stejně 90, hlavně díky Separate Ways :) (Který mimochodem už mám v tuhle chvíli skoro projetý a to prosím pěkně na klávesnici :))

Líbil se mi propracovaný systém bojů, ekonomiky a takových těch věcí.
Nelíbily se mi některé interface, bo jednoduše nebyly moc user friendly.
Graficky je hra sice zastaralá, ale nepřijde mi to tak strašné a má to i svoje kouzlo. Trochu mi v tomhle připomíná sérii Gothic.

Důvod, poč jsem po několika hodinách zabalil, je prostý - nemá příběh. Je to otevřený svět, kde si můžu dělat co chci a takové mě obvykle nevydrží bavit dlouho, protože je to sice pěkné, ale postrádá to hloubku. Vím, že pro tuhle hru existuje mrtě modifikací, které by tenhle můj problém vyřešily, ale mě se je jako hráči nechce hledat, dumat nad jejich kvalitou, přehrabovat se v nich, nebo si zoufat, že nebude mít kompletní (pokud vůbec nějaký) dabing (na který jsem si od dob Gothiců a Kotorů dost zvyknul a který teda chybí i v základní hře, že.)

Prostě hodně zajímavá, zábavná a promyšlená hra, ale sama o sobě pro mě postrádá hlubší náplň. Dělat ve hře věci "jen tak" prostě není můj styl.

Nenáročná, dobře provedená oldskool akce. To asi shrnuje vše.

Ale abych to neměl zas až tak krátký - dost mě zklamalo, že variabilita level designu ukázaná v demu byla výsledkem kombinace několika kusů hry a ne standard ve hře samotné. V té je několik málo prostředí, která víceméně kopírují první díl, plus teda škola a metro. Alespoň jsou propracovanější.

Akce jako taková je na poměrně vysoké úrovni, trochu mě mrzel jen poměrně malý arsenál a později nepřehlednost. Co mě taky s blížícím se koncem místy štvalo byla absence quicksavu, ale 99% času jsou checkpointy rozloženy dobře. Autoři se pokoušeli o různá zpestření, ale v zásadě nepřdvedli nic, co by tu už nebylo.

Hm... audiovisuál vynikající, konec je docela wtf.

Tak jsem využil přítomnosti Advent Risingu u posledního Levelu a dojmy bych shrnul nějak takhle:

Hudba mě praštila přes nos jako první, je skvělá. Hned na to mě zaujala prezentace - autoři se snažili o filmový feeling a víceméně se jim to imho povedlo. Všechno se tvářilo velkolepě (první co mě napadlo byla Final Fantasy, později spíš Halo) a prostě jsem si řekl, že tohle by mohlo být něco epického.

Co je horší, je samotná hratelnost - líbí se mi systém vylepšívání skillů se zbraněmi, ale jinak... Souboje jsou nepřehledné - nepřátelé splývají s okolím, které je ostatně nepřehledné taky - level design je docela mizerný a nepokouší se hráče nějak směrovat, krom několika "this way" panáků na úplném začátku hry. Vůbec co se týče herních mechanismů, měli tvůrci imho nějaké dobré nápady (i pár blbých), ale nedokázali je zapracovat tak, aby to bylo hratelné a zábavné. Tyhle nedostatky pak už jen podrtrhuje ovládání postavy, které je s klávesnicí sice použitelné, ale hra jakoby celou dobu řve, že bych si na ni měl vzít gamepad. Pohyb panáka na mě taky nepůsobil zrovna... ee... vhodně.

No. Advent Rising je zajímavá hra, ale pro mě bohužel jen pro její cut-scény. Všechno ostatní je průměrné, nudné, nezáživné, a než jsem hru po nějaké (pravda celkem krátké) době vypnul a odinstaloval, vybočovala tohoto schématu spíš směrem dolů.

Asi budu doufat, že jsou někde na netu sestříhané cut-scény, bo ty dlouhé pasáže mizeného hraní mi za to z toho co jsem viděl nestojí.

EA mě v poslední době až podezřele příjemně překvapuje :)

Mirrors Edge stojí hlavně na pocitu rychlosti, utěku před nebezpečím. A ten pocit je vybudovaný skutečně skvěle - návrhy úrovní, herní mechanismy, vizuální zpracování pohybu z 1st person - to všechno lze označit za kvalitní. I když se rozhodnete prvnímu chudákovi rozbít hlavu kolenem a pár dalších desítek metrů si usnadnit jeho zbraní (a zbraněmi následujících nešťastníků), hra neztrácí nic ze své přitažlivosti. (Akorát Faith se najednou zdá o dost brutálnější než jindy.) DICE se holt podařilo přijít se svěžím pojetím akční hry a kvalitně ho zpracovat.

Grafická stylizace - čistota Města přispívá k pocitu tvrdého dohledu nad vším, co se v něm děje a to samé se dá říct o hudbě (která ale jinak sama o sobě jde mimo mě). PhysX občas moc hezky vypadá, některé momenty díky němu docela uchvátí, ale to jsou spíš vyjímky - i ty nejlepší kousky by šly právě tak naskriptovat a dojem by se tím nezhoršil. Tedy i když je PhysX na vizuálním zážitku znát, nemyslím, že by si z něj ATI a jeho příznivci museli dělat obavy.

Příběh je celkem standardního rázu - neurazí, ale slintat nad ním nejspíš taky nebudete. Animované cutscény, které ho z velké části vypráví, považuju spíš za hnusné, než stylové. Herní doba lehce přes 6 hodin se nemusí zdát moc, ale mě přišla tak akorát.

I když jsou úrovně jako celek postavené poměrně dobře, mají své mouchy. A to patrně ty největší na celé hře. Občas je třeba uchýlit se k metodě pokus-omyl a existuje několik málo kritických bodů, kde můžete nepříjemně vytuhnout. Tam se také projeví nedostatky v systému checkpointů - občas jsou dva příliš daleko od sebe, nebo ne zrovna nejlíp umístěné. Vesměs jsou tohle všechno spíš prkotiny, ale celkový dojem přece jen mírně sráží.

Propracovaná velmi stylová retro grafika, neustávající akce, spousty originálních nápadů, neméně originální souboje s bossy. Oldskool hudba jen doplňuje fajnou atmosféru arkádové rubačky. Akorát to snad mohlo být delší.

Jednu chvíli jsem tohle hrál a po stránce hratelnosti nemá hra moc co nabídnout. Pomocí šipek se držíte na trati a pokud možno v časem rozpoznané ideální stopě. Na tratích je občas nějaká zkratka, ale po chvíli ježdění nemá hra čím překvapit, neb jízdní vlastnosti aut jsou kvalitou jen o něco nad základem. I když musím přiznat, že rozdíl v nich mezi nejvyšší a nejnižší třídou aut je znatelný. Kariéra a vylepšování auta jsou vůbec asi hlavním důvodem, proč pokračovat ve hře.
A možná ještě hudba. Název kapely byl tuším Robin a Antibiotika. Ty asi dvě skladby byly poměrně chytlavé (a ujeté) a na nemalou dobu dřepěly v mém hlavním playlistu. Taky Grafická stránka věci je na freewarovku velmi slušná.

Fandům závodů a/nebo freeware her lze na vyzkoušení doporučit, ale hratelností se s podobnými závody z profesionálnějších kruhů nemůže rovnat.