Noitu Love 2: Devolution

pipboy dobře shrnul většinu pozitiv. Hra je obrazově i hudebně krásná, s vydařeným designem postav, ať už hlavních protagonistů (skrčená Xoda je nesmírně roztomilá), řadových robotů (darnů), kteří na sebe berou všeliké vtipné podoby, či bossů. Souboje s nimi jsou nápadité, obdobně jako průchod úrovněmi. Jak se to však má s tou délkou?

Dohrát Noitu Love 2 na normální (tj. lehkou) obtížnost věru není dovednostně či časově příliš náročné. Povedené závěrečné titulky na hráče vykouknou zhruba ve stejné době, jako je tomu u celovečerního filmu, a to se při ceně deseti dolarů (dříve dokonce dvojnásobné) nejeví jako odpovídající trvanlivost. Potenciál hry se však teprve poodhalil.

Po prvním zdolání hry se zpřístupní druhá postava a posléze i třetí, jejichž výzbroj a pohybové schopnosti přinášejí poněkud odlišný herní zážitek. Především však hra každou dokončenou úroveň na základě dosaženého času, množství sešrotovaných darnů a počtu utrpěných zranění ohodnotí jednou z pěti známek a tu zaznamená do tabulky nejlepších výsledků. Posměch pětice déček nebyl k vydržení, a tak jsem začal pracovat na jejich odstranění. Brzy se i C a B jeví jako hrubě nedostatečný výkon a vzhledem k tomu, že tabulka zaznamenává údaje pro každou obtížnost a postavu zvlášť, příslib dlouhé zábavy je na světě.

Za této situace je krátká herní doba spíše výhodou. Vezmu-li totiž v potaz, kolik peprných slov jsem vypustil kupříkladu na adresu pasáže s kyvadly ve třetí úrovni za Xodu a ve čtvrté úrovni za druhou postavu, průchod delší trasy by mě patrně stál život. (Na nejtěžší obtížnost si zatím nedovolím ani pohlédnout.)

Když jsem hru dohrál poprvé, udělil jsem jí 70 %. Nyní, kdy jsem s ní strávil přinejmenším desateronásobek času, ji řadím k těm nejlepším.