Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Disco Elysium

  • PS4 100
K Disco Elysiu jsem první dvě hodiny přistupovala nedůvěřivě a opatrně, hra se mi zdála taková moc přechytralá, něco jako vysokoškolák, který si přečetl tři knížky a teď rozumí všemu, zvláště pak marxismu, Nietzschemu, Evropské unii a těmhle blbostem, taky mě odrazovala těžkopádným ovládáním na PS4 (ten neuvěřitelný zážitek, kdy se z Evrartova kontejneru dostáváte deset minut) a iritovala nesnesitelným hlasem Cunoesse a vybzučením nadávky faggot (proč to do textu tedy vůbec dávají...). Jaký to omyl! Zpětně si uvědomuji, že mě hra vlastně bavila od samého začátku, že mě tím, jak krok po kroku odkrýváte tu zvláštní podobnost mezi světem hry a tím naším, kdy to všechno tak nějak sedí, ale ne docela (staletí přece nemají čísla), začala tak nenápadně pohlcovat, až z toho nakonec bylo snad čtyřicet hodin  naprostého ponoření „musím přečíst a projít a vyzkoušet naprosto všechno, the pale a třídní konflikt a francouzský revacholský přízvuk mě nakonec fakt baví a chci toho co nejvíc a co nejdéle, a pro jistotu si to pak dám ještě jednou (a tentokrát s drogami a alkoholem)".

Ukázalo se, že Disco Elysium je něco, co mi strašně dlouho chybělo – konečně možnost vybrat skutečné odpovědi místo kolečka srdíčko-kladívko-neutrál, konečně opravdový role-playing, kdy vlastnosti, do kterých investujete, opravdu vytvarují váš herní zážitek. Rozhodnutím, do čeho investovat fakt zásadně ovlivníte, jaký bude Harry detektiv, jak na něj budou ostatní reagovat,co se mu podaří zjistit, jaké situace odemknete a jaké doplňkové komentáře k tomu, co se děje kolem něj, dostanete.

Hlavní dějová linka je pokaždé víceméně stejná (i když v konfrontaci se žoldáky přijdete o Kima, dostanete náhradu, i když zatknete Klaasje, trajektorii kulky si stejně nakonec nějak odvodíte, dokonce i když ani nesundáte oběšence ze stromu, tak pořád „vyhrajete“). Váš přístup může ale být zásadně odlišný: Harry může být neustále se všem omlouvající uzlíček lítosti a dobrých úmyslů, ale i totální debil na drogách, který se neptá, ale rovnou vyráží dveře. Hra je i přes svůj někdy dosti temný tón i povedeně, tak nějak trpce a lidsky vtipná, za celou herní dobu a dlouhé řádky textu mě nudila snad jen v několika místech při bourání čtvrté zdi s vedlejším questem o vývojářích nejlepšího RPG všech dob. Má řadu naprosto neskutečných hlášek a momentů, které se těžko vytahují mimo hru, protože se prostě musí zažít a slyšet v tom kontextu (karaoke, telefonát expřítelkyni, setkání s kryptidem), a po těch několik váhavých hodinách na začátku si mě naprosto omotala kolem prstu, že v podstatě nepřicházím na žádný důvod, proč by neměla mít 100%. Hrála jsem už tu upgradovanou verzi s plným dabingem, který si myslím byl až na tu Cunoesse též hodně slušný.

Co bylo pro mě RDR2 v roce 2019, je Disco Elysium ve 2021. Jediný problém je v tom, že u mě po dohrání tohoto typu hry nastává zas to období limba, kdy mi připadá, že nic prostě už není tak dobré a že mě žádná hra tak nebaví.

Pro: skvělý příběh, skvělé RPG, skvělý zážitek

+26

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PS4 90
Přiznám se, že v rozšíření Blood and Wine jsem s Geraltem nejdřív oběhla všechny postavy, se kterými se daly hrát karty, čert vem hlavní dějovou linii - gwent mě prostě baví.

Tento nekonečný gwentový turnaj jsem absolvovala dávno před vydáním Cyberpunku a střemhlavým pádem CD Projektu z výsluní "těch hodných, co nehrají na multiplayer a mikrotransakce a vydávání té samé hry v trochu jiném kabátu." Chci tedy jen připomenout, že i v této doplňkové hře CD Projekt velmi mile překvapil tím, že se jednalo opravdu o dlouhé hodiny zábavy, kterou si, pokud máte rádi Zaklínače a gwent (kdo ne?), nelze nechat ujít. Vedle té neomezené možnosti hrát gwent na deset způsobů a pořád a pořád a znovu, oceňuji i hezký příběh královny Meve a jeho propojení s Geraltovým příběhem (vůči hře je to prequel, vůči seriálu momentálně sequel --- prostě to tam sedí). Netušila jsem, že Thronebreaker nabídne až tolik lokací a až tolik možností neustále rozšiřovat svou karetní sbírku. Stejně jako je tomu, pokud si dobře vzpomínám, snad ve všech Zaklínačích, tak i zde bohužel trochu pokulhává vykompenzování superschopností, kterých dosáhnete na závěr - s kartou léčitelky jsem měla v rukávu trumf zisku snad 300 bodů najednou. Ale co už, jak říkám, mě to bavilo.

Pro: gwent, gwent a zase gwent

Proti: i na nejvyšší úroveň je to v posledním dějství lehké

+10

Sekiro: Shadows Die Twice

  • PS4 85
Za poslední dva roky jsem zažila dva skvělé herní konce – prvním byl mnou již zmiňovaný emocionální kolotoč života a smrti Arthura Morgana, druhým byl finální třífázový souboj Sekira s Genichirem a Isshinem. Na tu poetickou bíle (dobře, stříbrně) rozkvetlou louku jsem se vracela každý večer během snad dvou týdnů a postupně zjišťovala, že co se zdálo zpočátku jako pohodička, pokud si dáte na čas a uskakujete, asi až takový low-effort nebude. Jak se tak občas stává, tak z Genichira vylezl obživlý dědeček, který se do posledního kola vyzbrojil opravdu hodně dlouhým kopím i bambitkou a najednou to bylo o tom rychle prosvištět přes Genichira, neztratit trpělivost s pomalých Isshinem a zkoušet co se dá v těch patnácti vteřinách, než se člověk rozkoukal u Isshina II . A znovu a znovu a znovu, až z toho bylo jedno ze snad nejlepších herních zadostiučinění, a mně bylo najednou líto, že hra nepokračuje dál a dál a já se už nebudu učit nazpamět všechny Genichirovy/Isshinovy taktiky a neuslyším už to zadunění úspěšného mikiri counter (NG+ mě nebavila). Takových soubojů bylo v Sekirovi víc – Genichiro na střeše paláce, Guardian Ape (další neskutečný moment kdy po těch hodinách vychytávání všech těch jeho opičáren sledujete, jak zvedne svoji useknutou hlavu), a řekněme i Lady Butterfly, i když tam mě neskutečně frustrovaly ty přízraky. A když jsme u těch přízraků a frustrace – fuck všechny čtyři headless a oba dva Schichimeny; ač se sice dají očůrat fialovým deštníkem, musím říct, že to zpomalení a útočení „přízraky“ nebyl můj šálek čaje.

Sekiro mě vůbec na začátku zase tolik neoslovil – rozhodně ne tolik jako Bloodborne. Dark fantasy historické Japonsko s rákosovými kloboučky a samuraji ke mně mělo tak nějak dál a ta celá zápletka s vyvoleným dítětem šla mimo mě. Doba je ale taková, že člověk prostě občas v té izolaci skončí a ten koronavirus i chytí, a tak jsem najednou měla nebývale hodně času a nebývale málo možností a v té chvíli mi došlo, že Sekiro je vlastně hodně, hodně dobrá hra a že i když je náš protagonista takový nepopsaný list (kterým pro mě i zůstal) a i když nám může být ve skrytu duše pořád úplně jedno, co se s tím přehnaně dramatickým příliš anime vypadajícím dítětem stane, že to nic nemění na tom, že i tak to všechno za tu snahu stojí. Sekiro vás neustále nutí se učit a přizpůsobovat a pochybovat o sobě - v momentě, kdy si myslíte, že na hradě Ashina máte všechno zmáknuté a nic vás nemůže překvapit, tak před vás postaví úplně jiný level protivníků, které se prostě zase musíte „naučit“ znovu. No a když vydržíte tu úvodní pro mě nepříliš záživnou sekci na hradě a podhradí, tak se vám otevřou i ty správně divné lokace jako buddhisticko-stonožková hora Kongo nebo už ten opravdu superdivný a tedy můj oblíbený Fountainhead Palace obývaný nesmrtelými šlechtici, kteří si pískají na píšťalku a vysávají z vás životní energii.


Takže: Začátek pro mě rozpačitý (natolik, že se mi zdálo, že mi to za to nestojí a dlouhou dobu jsem se ke hře nevracela), se zlepšováním se v soubojích rostl i můj zájem, konec hry neuvěřitelné zadostiučinění, no a nesmrtelné téma nesmrtelnosti a s tím spokojených komplikací? To mě baví.

Tím, že vám Sekiro asi po 70% hry nedává možnost si donekonečně vylepšovat zdraví a sílu vytrvalým grindingem pořád toho samého úseku dokola, bych řekla, že je hra možná i o něco těžší než Bloodborne. Určitě zde byly boss fighty, které mi daly pořádně zabrat, a nejenom ty – on i takový bílý opičák s dvěma meči nebo paňáca ve slamáku s kosou dokáže překvapit.

Pro: herní výzva, kterou stojí za to přijmout

Proti: scénky a flashbacky s Divine Child mě osobně nebavily

+18

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

  • PS4 65
Jako první řeknu, že tato trošku protažená epizoda Věřte-Nevěřte rozhodně nestojí za plnou palbu, za kterou jsem ji kupovala já. Není to žádný Until Dawn, ač tedy opět sází na partičku nepříliš zapamatováníhodných postav...

První dvě hodiny jsou fajn, rozjezd slušný, mlha hustá, cíl a okolnosti nejasné, ale pak to začne tak nějak čím dál víc pokulhávat, místy až do absurdna (zdá se mi to, nebo rozdíl mezi angličtinou 21. a 17. století tkví zejména v hloubce hlasu?), pořád odkudsi vylézají nějaké přiškrcené, přidušené nebo nabodnuté příšery, až už vás spíš začnou otravovat než děsit. Na jedno pošmourné odpoledne to asi není úplně nejhorší náplň, ale mou první myšlenkou po dohrání bylo, že Man of Medan už opravdu ne, to raději knihu. Znovuhratelnost Little Hope pro mě byla vzhledem k rozuzlení nulová (proč se snažit, když už jsou všichni dávno mrtví), o příběhu není radno příliš přemýšlet, jelikož tím víc pak vyplouvají napovrch všechny nelogičnosti (Taylor a Daniel nejsou v té minulosti doopravdy sourozenci, že jo, protože teď to sourozenci evidentně nejsou …).

Pro: nenáročná výplň času, když se vám nechce si číst

Proti: nic moc toho nenabídne

+9

Erica

  • PS4 70
I z už poněkud otřepané premisy blázince s hrůzným tajemstvím se dá udělat slušný interaktivní film. Erica není nikterak dlouhá záležitost, nicméně mě po celou dobu bavila a ráda jsem si ji po prvním dohrání proklikala ještě dvakrát. Rozvětvenost příběhu je vysoká, opravdu i napotřetí narazíte na různé další variace a skryté scény, i když většinou už se jedná o takové ty možnosti "co když to budu cíleně sabotovat". Herecké výkony jsou myslím solidní a na to, o jakou jde indie záležitost si myslím, že se - až na detektiva - povedlo film dobře obsadit. Obzvlášť vyzdvihuji podobnost jedné z chovanek a jejího vysoko postaveného tatínka a od první chvíle podezřelou slizkost Eričina otce. Titulní postava samotná mě z počátku trochu mátla (nejdřív mi připadala tak na 15, tak jsem se úplně nechytala v tom, jak je možné, že bydlí sama), později jsem si pořád říkala, že ten dlouhatánský svetr nosí proto, aby nás nakonec mohli překvapit tím, že je těhotná. Na závěr dodám jen, že "hraní" samotné pro mě bylo výzvou i v sebekontrole, protože jezdit prstem po touchpadu je slušně řečeno .... vyčerpávající; s chytrým telefonem by to asi přece jen bylo lepší, jen se mi nějak nechtělo si ho "na tu chvilku" propojovat s playstationem - no, chyba.

Pro: zatím asi nejlepší interaktivní film v omezené nabídce PS4

Proti: nic světoborného, trochu předvídatelné, čím více hrajete, tím více nesrovnalostí odkrýváte

+11

The Last of Us Part II

  • PS4 85
The Last of Us II vděčím minimálně za to, že mě vytáhlo z post-RDR2 syndromu, během něhož jsem rozehrála několik her (Days Gone, Death Stranding, Sekiro), ale žádná z nich mi ve srovnání s naprosto bezkonkurenčními lokacemi, hereckými výkony a „be loyal to what matters“ emocionálním kolotočem RDR2 prostě nepřišla dost dobrá na to, aby stálo za to ji dokončit. Last of Us II je konečně - konečně - další hodně dobrá hra, taková, která se vyskytne tak jednou, maximálně dvakrát do roka. Neřekla bych, že je výjimečně dobrá, jednička mě přece jen oslovila více.

Grafika 100%, skvěle optimalizovaná obtížnost, vůbec mi to přišlo celé takové krásně přístupné a intuitivní, scénáře bojů zajímavé, s výjimkou konce mě (californský gang, který mi už byl ale absolutně ukradený) bavily, ač obzvlášť ty proti Serafitům se brzy staly poněkud ohrané. To pravda kompenzoval těžkotonážní typ Seraphite heavy hned v několika verzích, takže ano, člověk se v bojích povětšinou nenudil, od toho tu byly sentimentální flashbacky. Nakažení chvílemi taky ještě dokázali dát zabrat a uvítala jsem i inovace v podobě shamblerů či nemocničního mutanta. Hra vás nicméně tak postupně čím dál nápadněji šteluje do tématiky člověk člověku vlkem, že jsou chudáci infikovaní stejně dost upozaděni. Nebýt uprostřed ruin velkoměsta a nebýt toho všudypřítomného rozkladu těl, morálky i sociálních hodnot, člověk by i zapomněl, že tohle kdysi dávno byla vlastně hra o zombících.

Co jsem ve dvojce Last of Us ale hledala zejména, bylo to samé, co v jedničce – příběh, který vás pohltí, postavy, jejichž vývoj a rozhodnutí na vás zapůsobí, rozuzlení, které vás nějak „dostane“. Bohužel musím říct, že jsem to úplně nenašla, ač se tomu hra místy přiblížila.

*následuje už jen subjektivní dojem z příběhu hry se spoilery*

Uvedu to takhle: Po příjezdu s Ellie a Dinou do Seattlu mě mile překvapilo, že jsem do ruky dostala mapu s různými lokacemi a měla volnou ruku v tom, který již x-krát vypleněný dům, ve kterém se i těch 20 let po vypuknutí nákazy dají nalézt pilulky na předpis či náboje do brokovnice, prozkoumám nejdřív. Jediné, co mě rozptylovalo byly neviditelné zdi (tohle křoví můžeš prolézt ale kolem tohohle budeš běhat naprázdno) a skutečnost, že se kůň, stojící po spěnky v krásné šťavnaté trávě, nepase. Stejně jako všechno pěkné v Last of Us II ale i tento náznak open-worldu brzy skončil a byli jsme zpět v koridoru, který nás provedl zbylými několika desítkami hodin hry. No a podobné to bylo i s tím, jak mě oslovil samotný příběh hry. Nebyl špatný, ani nijak zvlášť špatně podaný (ač bych určité pasáže přece jen trochu sestříhala), ale čekala jsem, abych si vypůjčila zaklínačskou terminologii, "něco víc".

Uvést do hry další protagonistku Abby hodnotím jako skvělé rozhodnutí. Ve finále jsem to nakonec měla tak, že jsem Abby přála, aby se konečně už proboha dostala k těm zbylým Fireflies a aby jí Ellie nedostihla. Každý je hrdinou vlastního příběhu a stejně jako si mě v jedničce získalo Joelovo ryze sobecké ale ryze lidské rozhodnutí ochránit Ellie za každou – jakkoukoliv – cenu, tak je myslím i zcela pochopitelné a logické, že se Abby chce Joelovi pomstít a že se z ní stane jedna z hlavních killing machines Isaacovy skupiny. Jenomže … pak to začne tak nějak haprovat. Zaprvé, Abbyino okolí je složeno z pro mě mimořádně nesympatických, v lepším případě nemastných neslaných postav. Jedna scénka s Abbyiným tatínkem vymotávajícím zebru z drátů mě rozhodně nijak emocionálně nenamasírovala, chápu co tím chcete říct, všichni přeživší apokalypsy mají momenty kdy se pusinkují s pejskem a kdy někomu surově rozmlátí hlavu golfovou holí, ale nepotřebuji, aby mi to bylo takhle doslovně podáváno.

Owen – o ničem. Flashbacky na jeho a Abbyin románek zbytečné, hlavní funkce v příběhu 1) zdroj geografických informací (Joelova lokalita, lokalita Fireflies) a 2) protipól k tomu, na čem Abby doopravdy záleží (pomsta a později její odčinění) a 3) aktér překvapivě grafického on-screen sexu. Mel – zcela na přesdržku v 90% svého času na scéně. Manny = Jesse přes kopírák? Na chvíli se objeví, udělá pár vtípků, v rozhodující chvíli se spustí z nebes jako deus ex machina, aby zachránil jednu z protagonistek, následně odstřelen, dále není rozebíráno. A nakonec je zde trans dítě Lev, který má nelehký úkol obnovit tu teď už pověstnou jiskru mentorského vztahu naivní teenager a ošlehaný veterán, který poháněl celou jedničkou, jenomže na mě to v tomto případě nefungovalo. Jednu dobu mi bylo i jedno, zda mám s sebou Leva nebo jeho sestru. A když to už už vypadá, že se v epilogu v Californii ještě někam posuneme, zjistíme, jak jsou na tom Abby a Lev teď, tak jsou zajati a dál už z nich vidíme jen trosky. Má mi na těch troskách záležet? Náznaky místy pěkné, ale pro mě nedotažené.

Bohužel podobné to bylo i s Ellie. Na začátku jsem byla tak nějak rozpačitá z toho, že Ellie chodí s Dinou tři dny a na základě toho se Dina rozhodne obětovat svůj život v komunitě v Jacksonu a vydat se s Ellie na sebevražednou misi napříč několika státy. Dobře. Už už to vypadalo, že Dinu nějak blíže poznáme v Seattlu, jenomže najednou je z ní ležák v divadle a sotva se tak nějak něco rozehrálo, včetně druhého trojúhelníku protagonistka-muž-těhotná, tak je po všem. Když jsem se s Ellie procházela po farmě, kde se ve svých zralých 18ti letech usadila s Dinou, předpokládala jsem, že je to sen, halucinace, něco v tom smyslu. Jenomže ono to bylo doopravdy, další neuvěřitelný skok do budoucnosti, který má sloužit k umocnění toho, o co všechno Ellie kvůli své zoufalé potřebě pomstít Joela přijde. Pro mě nudné a nereálné, byla bych se radši vrátila do Seattlu. Moment, kdy Ellie najde polomrtvou Abby na kůlu – rovněž silný potenciál. A ano, už už by to byl ten moment, kdy řeknu - sakra, tak tohle je hodně silný. Jenomže ... pak je zde Elliina volba, kterou neučiní nijak racionálně, po tom, že by došla k nějakému prozření, ale stále rozklepaná adrenalinem, na hranici fyzického i psychického kolapsu. Závěrečná bitka v moři byla – a předpokládám, že měla být – utrpením snad pro všechny zúčastněné, hráče nevyjímaje.

Souhrnně takto: Žádná z postav ani žádná z jejich interakcí mě nijak zvlášť neoslovila ani nezasáhla. Neříkám, že je koncept Last of Us II špatný – naopak, vůbec to není špatná volba, postavit proti sobě dvě protagonistky, které mají každá svůj vlastní příběh pomsty, které se protínají v kritickém bodě a nejsou kompatibilní. Chápu i pravděpodobně zamýšlené poselství hry, že největším nepřítelem člověka je vždy lidská povaha sama a že nelze jednat bez následků. Je to klišé jak vyšité (o tom, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že bychom si měli odpouštět a trochu se zamyslet nad bezmyšlenkovitým masakrováním lidí ve videohrách nás ostatně před dvěma lety poučilo už zmiňované RDR2 a před tím Spec Ops The Line :) Ale proč ne, pojďme si to zahrát znovu a samozřejmě trochu jinak a snad v dosud nejdepresivnější verzi. Jen mě mrzelo, že na zcela osobní rovině to šlo tak nějak mimo mě.

Pro: další perfektní PS4 exkluzivka

Proti: od příběhu jsem čekala víc

+22

Red Dead Redemption 2

  • PS4 90
RDR2 je výjimečná hra, svým formátem a provedením až neskutečně dobrá. Nabízí bohatý open-world s propracovaným světem, který zkrátka žije. Obyvatelé měst, farem, i domků na samotě neexistují jen proto, aby s vámi interagovali nebo vám zadali fetch quest, ale působí dojmem, že mají nějaký svůj vlastní na vás nezávislý život. Stejně tak i zvířata, pokud je hned nevyplašíte, když k nim přisprintujete s plným arzenálem. Za zvláštní zmínku stojí i další členové Van der Lindeova gangu, o nichž se můžete leccos velmi plynule a nenuceně dozvědět prostě tím, že trávíte nějaký čas v táboře a všímáte si toho, co se dějem kolem. Dabing a veškeré rozhovory, animace postav -- rovněž dokonalé.

Donekonečna se můžete toulat krásnými lokacemi od močálů přes prérie až po zasněžené vrcholky hor, přičemž na vás na každém kroku čeká něco nového – ať už se jedná o další stopu sériového vraha, osobu v nesnázích nebo třeba jen zajímavý objekt, který si Arthur namaluje do deníčku. Můžete chytat ryby, lovit bizony, jít do divadla, chytit a zkrotit si mustanga, narušit setkání Ku Klux Klanu, zachránit pocestného uštknutého hadem, přepadnout dostavník, přepadnout náhodné kolemjdoucí, přepadnout vlak, odhalit nekalé praktiky majitele obchodu, štípat dříví nebo doslova donekonečna hrát domino. Hra má přes svůj celkově temnější tón i takový sobě vlastní nevtíravý humor, takže se člověk pobaví i v nečekaných momentech (čtení popisků v katalogu). Rockstar Games se navíc opravdu vyřádili na atmosféře sklonku divokého západu a ve hře se jim podařilo rozesít opravdu obdivuhodné množství dobových odkazů, aniž by vás jimi zahltili – potkáte se s legendárními pistolníky, utlačovanými indiány, sufražetkami, pamětníky starého Jihu, alter egem Nikoly Tesly, ropným magnátem, italskou mafií atd. Jedním slovem – obdivuhodné.

K dalšími kladům hry bych za mě přidala i to, že všechno je volitelné - nedělá z Arthura tamagoči: edice kovboj v tom smyslu, že když nebudete týden jíst, měsíc spát a za celou hru se vykoupete jen jednou, abyste si to zkusili, tak vás sice trochu penalizuje, ale rozhodně vás nijak neznechutí.

Hra mě strašně bavila do té míry, že přibližně na dva měsíce neexistovalo, abych se do ní v podstatě každý den alespoň na chvilku nepustila (ten pocit, když je zabití tří dravých ptáků tomahawkem stejně důležité jako jít do práce). Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se Red Dead Redemption 2 pro mě stane lepší open world hrou než Zaklínač 3. Nu, nakonec se tak nestalo. Mám pro to tři důvody.

1. Jestli něco pokulhává, tak je to náročnost boje, zejména tedy boje během misí. Jakmile totiž zjistíte, jak se používá dead eye, je to strašně jednoduché. Nezajímavě jednoduché – je úplně jedno, jakou používáte zbraň, je i celkem jedno, zda se kryjete nebo ne, vše jistí nekonečná zásoba léčebných toniků. Hra nenabízí žádnu výzvu ani zadostiučinění (když si vzpomena například na zdolání jednoho z těch velkých nebezpečných robozvířat v Horizon Zero Dawn, dalším pěkném open worldu – nedá se srovnat). Jasně, limituje mě zde fakt, že protivníci můžou být jen lidé, ne draci, oživlé stromy atd. Ale když prostě můžu do každého druhého konfliktu nakráčet, postřílet deset lidí, loknout si „hadího oleje,“ postřílet dalších deset a během 5 vteřin reálného času mít hotovo, je někde asi chyba. Co potom z toho, že si strašně realisticky musím vzít zbraň, kterou chci, ze sedla, když jsem strašně nerealisticky nesmrtelná? (Alespoň tedy vůči munici - bakterie jsou něco jiného.)

2. Hra má celkově pěkný příběh. Není nepředvídatelný (už když na začátku celý gang putuje na vozech z hor k Valentine a míjí teskně vypadající indiány, tušíme, že to zde s nikým asi nedopadne moc dobře – ani pro Dutchovy lidi už zkrátka v tomto světe není místo), zato je dosti smutný. Pokud hrajete za nejdřív trochu zlého (přece jen si za ty peníze, co hra stála, trochu toho banditství užiju) a postupně čím dál hodnější Arthura (jak napovídá název, hra od vás během šesté kapitoly evidentně očekává vyspravení reputace a dá vá k tomu řadu příležitostí), tak je příběh hry i smysluplný a poetický. Jenomže. Pokud se vyhnete spoilerům, prostě nemůžete předpokládat, kdy se to všechno nečekaně otočí – ani se nenadějete, je po Lennym a Hoseovi a ztroskotáte na Guarmě a pak už je to jen pár kroků k doktorovi v Saint Dennis. Najednou se všechno děje strašně rychle a nejen, že jste zvědaví, jak to dopadne, ale Arthur evidentně už nemá moc čas crcat se někde po lesích a hledat v opuštěných srubech cigaretové kartičky. Pak vám tak nějak dojde, že všechny ty challenges, které jste tak snaživě plnili, jsou k ničemu, jelikož je prostě všechny nemůžete včas dodělat, protože stále, ač už jste to párkrát zkusili, nelze dojet na koni z Van Hornu do Blackwater. Navíc to už najednou tak nějak ztratilo smysl – sice máme příležitost zkusit si to znovu a jinak za Johna, ale z mého pohledu je konec šesté kapitoly logickým i emocionálním koncem příběhu a John a spol. staví dům a co se stalo s Dutchem před začátkem RDR1 jsou prostě takové lehce nudné DLC. Co se tím snažím říct: Osobně bych preferovala, aby mě hra nechala se vyřádit v open-worldu a Arthurova smrt a příprava na ni + rozpad gangu by byly součástí definovaného epilogu.

3. To mě přivádí k poslednímu důvodu, který není ani tak kritikou jako spíš vysvětlením, proč „jenom“ 90%. Hru si sice můžete hrát po svém, ale hlavní mise ne. Pochopitelně to ani zásadně jinak nejde, pokud vám má být stěžejní příběhová linka podána tak, jak má. Jenomže … dříve či později prostě narazíte na místa, která pro vás začnou být nekoherentní s tím, jak to vidíte vy. RDR2 totiž kombinuje pěkný, propracovaný, ucelený příběh typu Uncharted IV nebo Last of Us s neomezenou svobodou hráče a podle mě to ve finále prostě nefunguje. Nemám recept na to, jak by to fungovat mělo nebo mohlo, každopádně postupem času se pro mě hlavní mise staly tou horší částí hry. Pořád byly dobré a neříkám, že se mezi nimi nenajdou skvělé, zábavné nebo zajímavé momenty (např. sekce s Grayi a Braithwaity nebo Bronte), ale leckteré vedlejší mise mě oslovily a pobavily víc (třeba bývalý lovec otroků nebo pes převlečený za lva). Hra vám sice sem tam dá na výběr, zda nějakého padoucha zabít nebo mu jen pohrozit, a v poslední kapitole začne reflektovat úroveň cti vašeho Arthura, ale pro mě to bylo příliš málo příliš pozdě. Jinými slovy – úsečné a koridorové hlavní mise s přesně nalajnovaným postupem mi místy narušily to pravé „ponoření“ do světa RDR2.

Pro: jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, open-world

Proti: absence nastavení obtížnosti + můj subjektivní dojem z toho, jak byl podán příběh hry

+18 +19 −1

The Council - Episode 5: Checkmate

  • PS4 50
Hodnotím všechny epizody.

Velký potenciál, který ale bohužel vyšuměl do prázdna. Jedná se o další z těch her, kde chodíte sem a tam, vedete rozhovory a snažíte se nasměrovat příběh směrem, který vám vyhovuje. První dvě epizody mě zaujaly – jak svým goticko-hororovým alternativně-historickým příběhem, tak i herní mechanikou, kdy zlepšujete dovednost hlavní postavy vést hovor tím správným směrem a vypátrat tak, co se kolem vás vlastně děje.

Bohužel v dalších epizodách to pak už šlo z kopce a negativa hry pro mě pomalu ale jistě začaly vyhrávat nad pozitivy. Začala jsem si všímat místy slabého scénáře příběhu (trapná zápletka s dvojčaty, pokulhávající koncept démonů, super nudné pasáže typu seřaď postavičky podle toho, jaký na sebe mají vliv, klišé odhalení jako já jsem tvůj tatínek, tohle je tvůj strýček no a tady ta paní to je babička tvého nevlastního synovce …) a řekla bych až tristního dabingu (proč na vás Napoleon mluví s komicky francouzským přízvukem, když je vaše postava také Francouz a přitom mluví jako rodilý Američan?). Proč se nejdřív bratříčkujete s utajenou dcerou prezidenta Adamse a pak na ní příběh zcela zapomene? Proč celou dobu hledáte maminku a když ji najdete, je to takové hm, vlastně mě zajímá něco jiného? K čemu je vám schopnost konverzovat deseti různými způsoby, když najednou můžete číst myšlenky nebo hůř, danou oběť rovnou posednout a přinutit jí udělat, co chcete? Zkrátka - hra dle mého dojela právě na svou epizodičnost: kdyby byly jednotlivé díly trochu vyváženější a příběh podaný rovnoměrněji, mohlo to být lepší.

Pro: slibný začátek

Proti: nečekaně špatné poslední dvě epizody

+11

Until Dawn

  • PS4 75
Until Dawn je desetihodinový hororový film, v němž ovládáte partičku blbečků na výletě a s pomocí rychlého mačkání tlačítek můžete rozhodnout, kdo z nich přežije. Na hře mě unavovaly dvě věci: 1) příliš kinematografické úhly kamery a z toho plynoucí nemotornost ovládání a 2) vyčerpávající nesympatičnost všech postav. Na druhou stranu se ale potom člověk nemusí trápit tím, že mu umře zrovna někdo, koho měl rád - to zde opravdu nehrozí. Jinak je to ale pěkná klasicky hororová žánrovka se zrychlující akcí a s příšerou z indiánských mýtů, s kterou jsem se setkala již několikrát (tedy ve fikci) a která mě tak nějak pořád baví.

Pro: pocta všem hororovým klišé

+13

God of War

  • PS4 90
God of War je skvělá hra – vypadá hezky, je nabitá akcí a postavená na pěkném příběhu. Stejně jako v Horizon: Zero Dawn jsem zde prolezla všechna zákoutí, splnila všechny sběratelské úkoly (ok, vyjma sestřelení všech Odinových havranů), odemkla všechny dveře a všechny říše, vyběhala si v bludišti Niflheimu tu nejlepší výzbroj a vysvobodila všechny Valkýry. Stejně jako v Horizonu mi to ale pak najednou všechno přišlo takové trochu „moc,“ moc plytké, moc pozlátkové. Opravdu potřebuji mít doslova na každém rohu truhlu s pokladem? Když o ně pak člověk pořád zakopává, tak trochu ztrácejí význam. Rovněž odhalení skrytých identit na konci příběhu mi přišlo takové Huh? Že by mě nějak porazilo, že Atreus má být Loki, se říct dát nedá. Spíš by mi přišlo zajímavější udělat z něj v pokračování (protože předpokládám, že v pokračování to nějakou dohru mít bude) figuru analogickou Lokiho roli v severské mytologii. Ale nakonec, proč ne. Uvidíme, co z toho bude a nezbývá než se těšit, až mu Brok a spol. na chvíli zašijí pusu.

Ale to jsou moje jediné výtky ke hře, jediné stížnosti, které mě napadly, když to najednou všechno skončilo a už nebylo co kde dál hledat a plnit. Celkově se jedná o špičkovou herní zábavu, boje jsou skvělé, dynamické a nenudí, hlavní antagonista Baldr se povedl, střípky z drsného světa Aesirů, Vanirů a Jotunů se mi líbily. Ač tedy šlo o tak trochu Disney verzi severských mýtů (Atreus moc nevypadal na zplození osminohého hříběte s kobylou), tak pořád lepší než Marvel. Ocenila jsem i komorní atmosféru hry: vedlejších postav je zde poskrovnu, zato ale mají dostatek prostoru, a lokace vám rozsáhlostí dech taky zrovna nevyrazí. V tomto případě mi to ale vyhovovalo, hra pak byla taková soustředěnější, kompaktnější a přitom měla po několik desítek hodin stále dost co nabídnout.

Pro: výborná hra, pěkně zpracovaná severská mytologie

Proti: trochu přepokladováno

+26

Detroit: Become Human

  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+30

Klaus

  • PS4 80
Klaus je 2D platformer se stupňující se obtížností, minimalistickým designem, křiklavými barvami a vtíravým elektronickým soundtrackem. Postupujete několika patry s měnící se základní barvou a povahou překážek. Po chvíli začnete ovládat další postavičku s jinými schopnostmi -- Klausovo id, pokud chcete přistoupit na příběhový kontext hry, kde se nejedná pouze o zábavnou skákačku s rychlým postupem a dynamickou hudbou, ale o takovou hipsterskou sondu do toho, jak člověka strašně vnitřně ubíjí, když mu v kanceláři platí slušné peníze za to, že přesouvá čísla z jedné tabulky do druhé a občas si něco vytiskne. Postup úrovněmi je cestou Klausovy sebereflexe o tom, kým vlastně byl a je a že produktivní život v zajetí korporátní kultury není zcela jeho šálkem kávy zdarma na pracovišti. Hra vám to sice neustále omlacuje o hlavu (Klasovými protivníky jsou jeho kancelářská alter ega, bonusem je extra miniúroveň Klausovy psychoanalytické sondy), na druhou stranu je ve svém jádru pořád kvalitním a pěkně provedeným platformerem – a to mi plně postačovalo.

Pro: specifický design, zábavný platformer

+3

Salt and Sanctuary

  • PS4 85
Salt and Sanctuary je přesně ta hra, kterou vždycky, když projíždím PS4 Store hledám a jen těžko nacházím – lehko rozehratelná (ve smyslu, že prostě přijdete a hrajete, bez nekonečného intra a uvádění do děje, ovládání se naučíte postupně, spolu s přibývajícími speciálními schopnostmi), ale zároveň výzva, kde můžete donekonečna levelovat a znovu a znovu procházet a doobjevovat všechny lokace. Hra vás neubíjí potřebou sama sebe nějak vysvětlovat, je dostatečně osobitá sama o sobě, poznáte ji prostě tím, že ji hrajete. V momentě, kdy se naučíte bojovat s jedním typem nepřátel, objeví se nový; boss fighty jsou četné a různorodé (a vyjma pro mě zprvu neporazitelné Witch of the Lake, přiměřeně těžké).

Kdyby nebylo neuvěřitelně frustrující světelné skákačky u jednorožců (je sice volitelná, ale nedalo mi to), jednalo by se o naprosto bezchybný zážitek, na kterém jsem strávila mnoho hodin. Pro mě o něco snazší a možná o něco méně atmosféričtější než Bloodborne (přece jen ta 2D forma je náročnější pro moji představivost, primárně v tom vidím arkádu na obrazovce přede mnou než že by mi hra zprostředkovala ten pocit „jsem v divném městě plném divných příšer“), ale víceméně analogický zážitek, i se stejným koncem.

Pro: svébytná atmosféra, skvělá hratelnost

Proti: místy možná až moc frustrující (ač cíleně)

+16

Vampyr

  • PS4 65
Při hraní Vampýra se u mě střídala netrpělivost na hranici nudy s občasnými záblesky zájmu o to, co se dozvím dál. Za hlavní problém této hry považuji její nekonzistentnost v tom, co vám chce vlastně nabídnout. Boje jsou až neuvěřitelně repetitivní a snadné, a to i při hraní „hodného“ Jonathana (jen co se trochu rozkouká někdy kolem druhé kapitoly). Jedinou výzvu představovali zmutovaná Doris Fletcher a McCullum hrající si se světlem, což pro mě zároveň byly i dva nejzajímavější a nejzábavnější boss fighty. Při hraní zlého Jonathana jsou pak souboje ke konci, kdy mi na levelu 50 v podstatě stačilo stisknout L2+R2 a bylo vystaráno, vyloženě směšné, ba až zbytečné.

Prozkoumávání okolí je taky takové … nijaké – atmosféra poválečného Londýna zamořeného epidemií chřipky a vampýrismu je sice vykreslena pěkně, ale prostředí je za prvé koridorovité, za druhé ohraničené nespočtem zamknutých dveří, které si musíte odemknout z druhé strany, a za třetí velmi skromné co do velikosti a proměnlivosti. A ano, Vampyr se přidává do nekonečné řady her, kde dříve nebo později musíte prolézat kanalizaci a otáčením kohoutů výpustí si zpřístupňovat cestu. Pro mě už je to takové deja-vu, že se v momentě, kdy pod nohama mojí postavy začnou cachtat splašky ve stoce pod městem, vracím do vzpomínek na první RPG, které jsem kdy hrála … Nicméně – zpět k Vampýrovi – explorace zde spočívá v monotónním proklikávání všech popelnic, skříní a truhel, které vám přijdou do cesty. Dokumenty, které sesbíráte, se ale alespoň čtou dobře a pěkně vám poskládají vysvětlení hlavního příběhu ještě dřív, než si ho odehrajete.

Opravdu silnou stránkou Vampýra jsou všechny vedlejší postavy (a že jich je) a poctivě namluvené dlouhé dialogy, které vám nabízí a které můžete postupně s pomocí odhalených hintů dále rozvětvovat. Všichni ti obyvatelé East Endu, West Endu, Doků a okolí nemocnice a povídání s nimi o jejich touhách a trápeních totiž představuje jádro celé hry a to nejlepší, co může nabídnout. Setkáte se s opilci, zločinci, sufražetkou, gurmánem, sériovým vrahem, ztracenou dcerou, týranou dcerou, válečným invalidou, afroamerickým novinářem, šíleným kazatelem, rumunskou prostitutkou, ublíženou social justice warriorkou, nepochopeným básníkem, sirotkem – bezdomovcem a taktéž řadou více či méně profesionálních lékařů a zdravotních sester … a to je jen začátek. Pokud si totiž dali tvůrci Vampýra na něčem opravdu záležet, tak jsou to právě tyhle opravdu širokospektrální vedlejší postavy a jejich pohnuté osudy. Otázkou zůstává: co z toho? Mojí jedinou odpovědí po dohrání hry jak za hodného, tak ze zlého Dr. Reida je, že nic. Všechny ty nekonečné rozhovory jsou samoúčelné – takže pokud vás baví (mě ve chvíli, kdy mi došlo, že právě v těchto rozhovorech hra spočívá, bavit začaly), tak si je užijte. Pokud ne, nemá v postatě smysl Vampýra hrát.

Je sice pravda, že tyto vedlejší postavy mají určitý přesah do hlavního příběhu (můžete jim buď pomoct nebo je vysát – nebo jim pomoct a pak je vysát) a jejich přežití a zdravotní stav podmiňují budoucnost celé čtvrti, do které patří. Nicméně Jonathanova role v hlavní dějové lince je předem daná a vy s ní nijak hýbat nemůžete, pouze ovlivnit počet lidí, které při jejím procházení zabije. Ať už jste krvelačná příšera nebo sebezpytující hříšník, tak vás čeká ta samá cesta a ten samý konec – zachráníte Londýn před upíří epidemií (a to i v případě, že jste ho předtím systematicky ničili). Jediný rozdíl, který zvolený přístup zabíjení/nezabíjení zapříčíní, spočívá ve vyústění taktéž pevně zakomponovaného romantického příběhu Jonathana a starobylé upírky Lady Ashbury (když ji najednou začal Jonathan oslovovat drahá a trousit komentáře o tom, že jde o lásku jeho (posmrtého) života, došlo mi, že zde na výběr asi taky nebude.)

Hlavní příběh je poměrně zajímavý, plný odkazů na tehdejší medicínu a provázání s britskou historií a mytologií, ale s výjimkou Lady Ashbury neovlivnitelný. Příběh je to sice hezký, pěkně provázaný, i morálně provokující (celou smrtící epidemii způsobil neškodně působící lékař/upírolog amatér), ale v kontextu hry a toho, co se v ní děje, bohužel tak nějak nesmyslný. Hodný pan doktor Jonathan, který se před Elizabeth chvástá tím, že od vysátí své sestry nikomu nezkřivil ani vlásek, má totiž ve skutečnosti na kontě desítky krvelačných vražd lidí – strážců, které zabije při svých toulkách Londýnem a kteří se přece snažili o to samé, co on: uchránit obyvatele před upíry. Pokud má být nejsilnější stránkou hry právě příběh (protože boj ani objevování to rozhodně nejsou), tak se jedná o poměrně kritické nedotažení... Poslední kapitoly hry jsou v tomto vůbec takové neúplné, neuzavřené, jako by autorům už došel dech (Například: můžete se rozhodnout, zda nechat McCulluma naživu nebo z něj „za trest“ udělat upíra - vypadalo by to, že to bude mít nějaký efekt na vaše další setkání s ním – ale ne, tak jako tak vám se stejným dialogem dá to, co chcete a ve hře už se neukáže. Obdobná situace se opakuje i s vůdcem Ascalonu. Ve finále je tak nějak jedno, zda sympatizujete s upíry, jejich lovci nebo jejich obdivovateli, což ve hře, kde je vaším úkolem vybrat si svou cestu, působí dosti zvláštně).

Zkrátka – potenciál být skvělou hrou ve Vampýrovi je. Jenom bohužel nebyl ve všech směrech dotažen a využit. Pořád je to ale pěkné konverzační RPG s občasným zajímavým boss fightem a ještě občasnějším překvapivým dějovým zvratem.

Pro: zajímavé vedlejší postavy a dlouhé konverzace

Proti: slabý boj, nudná explorace, nemožnost ovlivnit hlavní příběh

+25

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

  • PS4 60
Po skvělých Crimes and Punishments a dobrém Testamentu pro mě byl zatím poslední Sherlock Holmes od Frogwares velkým zklamáním. Případů tu je sice dohromady pět a mají i nějaké ty nápaditější momenty (hromadná srážka drožek), ale bohužel mi jejich vyšetřování přišlo takové lineárnější, plytčejší ... Prostě si to odklikat a odchodit a pak se v podstatě náhodou dobrat ke správnému pachateli. Právě ta náhodnost a intuitivnost řešení mi na tom vadila nejvíc. Například v případu s americkým hercem mi vůbec nebylo jasné, zda je možné se na základě dostupných důkazů 100% rozhodnout, kdo je vinen. Vůbec jsem se při odhadování řešení řídila spíš tím, jak se mi zdálo, že by to mohlo být ("vypadá to, že to asi bude tenhle zlověstný liliput, protože to dělá zajímavější příběh"), což je samozřejmě protikladem toho, jak by měl Holmes případy řešit. V předchozích dílech jsem tento pocit neměla.

Katastrofou samou pro sebe je samozřejmě Holmesova adoptivní dcera a zákeřná mulatka odvedle … k této příběhové lince nemám slov, její stupidita mi totiž vyrazila dech.... Ok, dobře, nedá mi to - oblíbená formulka platonické lásky muže a jakoby dcery v tomto případě totiž naprosto kolabuje, protože zaprvé nedávala žádný smysl už ani v Testamentu a teď tomu Frogwares nasadili korunu (Proč by měl Holmes proboha vykřikovat, že toho fracka miluje, když s ní vůbec neměl šanci nic prožít? Kolik kvalitně napsaných zombie her je potřeba k názornému vysvětlení toho, že mě jako hráče absolutně nemůže zajímat osud jakéhosi cizího dítěte, pokud mi není vysvětleno a ukázáno, že na něm mojí postavě záleží.)

Navíc na to, že Watson od posledního dílu evidentně vyhrál soutěž complete sexy makeover a vypadá úplně jinak, se character designu podařilo udělat mladou slečnu Moriartyovou opravdu mimořádně ošklivou - a ještě ji nechali namluvit opravdu iritujícím pisklavým hlasem. Zkrátka to byl krok vedle. Ale i přes tuto všechnu kritiku jsem hru prošla, místy jsem si jí i užila a doufám, že v příštím díle to bude lepší.

Pro: další Sherlock Holmes

Proti: krok vedle, působí trochu odbytě

+16

Game of Thrones: A Telltale Games Series – Episode Six: The Ice Dragon

  • PS4 55
Komentář k celé hře, obsahuje nespecifické spoilery:

Telltale Games využilo bezpochyby sakra drahou licenci na Hru o trůny velmi konzervativním způsobem: do popředí příběhu umístili takový slabý odvar rodiny Starků - o dost chudší a přibližně stejně rapidně se množící seveřanskou rodinku Forresterů, jejíž členové jsou tak spravedlivě dobří, že když dělají nějaké chyby, je to jen proto, že jsou prostě příliš odvážní nebo čestní. Dokonce i jejich panoš by se pro své pány rozsekal, nechal sežrat medvědem nebo honosně umluvit k smrti Jonem Snowem, tak dobrý a ctnostný to je člověk.

Celých šest dílů tak sledujeme, jak Forresterům někdo pořád ubližuje, jak jsou podceňováni, přeceňováni, týráni, využíváni, přizabíjeni a zabíjeni na území celého Westerosu i Essosu. A hlavně, jak jim pořád někdo chce vzít to nejcennější, co mají (speciální typ dřeva, jak už napovídá rodinné jméno, nejnudnější to komoditu všech dob). Cílem hráče je tak snažit se o nemožné - aby všichni členové rodiny přežili a nikdo jim nic nevzal. Na konci tedy nezbývá než sečíst mrtvé a ztráty. A že jich je hodně! Protože pokud si Telltale Games vzali ze světa G.R.R. Martina něco k srdci, tak to nejsou ani tak propletené osudy propracovaných postav jako nutnost padání hlav a opakovené stavění hrdinů do velmi prekérních, ač bych řekla beznadějných situací, kde máte na výběr a) Nechat se zabít, b) Nechat se zabít s povzdechem, c) Mlčet a čekat na zabití.

Bonusem ve hře jsou i camea známých seriálových postav, které se zde tak nějak stávají parodií sami sebe, neboť dokola dělají jen to, co je jim v seriálu vlastní - Cersei donekonečna intrikaří a slovíčkaří, Tyrion intrikaří a slovíčkaří, avšak v módu "moudrý a vtipný", ne "namyšlená a zlá," Daenerys pořád mluví o dracích, Ramsey Bolton se psychopaticky směje a jako neřízená střela dělá naprosto co se mu zachce.

Zkrátka - tak nějak mi přijde, že hra měla větší potenciál. Že jsme mohli třeba někoho poznat lépe a mít trochu pocit, že jsme s tou postavou něco prožili, že jsme opravdu nějak ovlivnili, co se jim stalo. Nemůžu říct, že by mě hra vyloženě nudila, nakonec jsem si po nějakých těch čtyřech epizodách na ty lidi zvykla, takže je trochu škoda, že pak hned zase umřeli. Ne, že by mi to bylo tak líto, spíš mi to přišlo zbytečné. Vždyť to přece není o tom někoho zabít za každou cenu, stejně to má nulový efekt, když jsme k nim pořád víceméně lhostejní.

Graficky je to velmi velmi nepěkné, fantasy středověk by možná ve skutečnosti byl v tónech vyblité hnědi, ale kdo se na to má pořád koukat? Navíc modely postav s proporčně velkou hlavou a očima působily místy přehnaně. Animace byly celkově prostě odbyté (Máš na rameni krvácející ránu? Počkej já ti to zaplácnu hojivou mastičkou PŘES BRNĚNÍ, tak se to nejlíp hojí. Jo počkej tys umřel? Ajejejej. )

Pro: podíváme se znovu do Westerosu v době čekání na seriál (a knížky...)

Proti: nenaplněný potenciál, moc konzervativní zpracování

+10

Prey

  • PC 90
Prey je další ze skvělých her od Arkane Studios, která vás poučí o tom, že i otřepané téma lze zpracovat inovativním způsobem, že Sověty a Američany by pravděpodobně nenaučila dlouhodobě spolupracovat ani mimozemská hrozba a že není radno věřit tlustým lidem.

Stejně jako Dishonored mě Prey zabavila na nějakých třicet hodin a dokonce mi občas přišla i podobným způsobem vyčerpávající (možnost udělat si kdykoliv quicksave mě svádí k tomu dělat si je pro jistotu pořád, tak jsem v Dishonored pořád nahrávala předchozí pozici, protože se mi ne a ne podařit toho jednoho člověka nezabít - v Prey jsem zase netrpělivě čekala, až mě ty dlouhé načítací časy konečně pustí z jednoho konce Transtaru na druhý.) Premisa hry je jednoduchá: jste uvězněni na vesmírné stanici v orbitu Měsíce, kde se to hemží nepřátelskými mimozemskými tvory, kteří používají podpásovky typu "dělám, že jsem hrnek." Prey ale není jen dobrá, propracovaná hra, následující důvody z ní myslím dělají hru nadprůměrnou:

Stanice Talos působí mimořádně bohatě a celistvě, prolezete ji skrz na skrz a to jak zevnitř, tak zvenku. Vypadá jako komplex, který by reálně mohl fungovat - je to mnohem mnohem víc, než pár chodeb a jedna laboratoř. Jak tak systematicky narušujete soukromí jednoho zaměstnance po druhém, odhalujete střípky z jejich každodenního života - a že jich je. Dozvíte se, kdo s kým spal, kdo pracoval na jakém tajném projektu, kdo měl výčitky svědomí ohledně svojí práce a kdo se ještě před zamořením stanice mimozemšťany omylem utopil v čističce vody. Nejedná se jen o pár opakujících se jmen, ale o desítky lidí, z nichž každý měl v Transtar nějakou funkci.

Můžete si dělat, co chcete. Vedlejší úkoly vyskakují jeden za druhým a je jen na vás, jestli je budete řešit nebo ne, jestli budete pomáhat přeživším nebo se na ně vykašlete (celkem logické řešení, pokud od začátku plánujete zničit Talos a ještě nevíte, že se naskytne možnost evakuace). Pozdější úkoly jsou navíc podmíněné splněním předchozích, takže pokud se rozhodnete někomu pomoct, v budoucnu vám to třeba oplatí (a nebo vás prostě bude jen citově vydírat jako Mikhaila, ale to k lesbickým vztahům asi prostě patří).

Nic nedostanete zadarmo. Zdaleka ne všechny úkoly jsou hned dořešitelné a zdaleka ne všechny lokace přístupné, takže vás hra motivuje k tomu sbírat neuromody, upgradovat si schopnosti a znovu a znovu se vracet na místo činu. Časem jste tak na Talosu i přes všechna ta různá oddělení jako doma.

Je to jeden velký mindfuck - asi netřeba vysvětlovat komukoliv, kdo se dostal za úvod. Neuromody jsou skvělý koncept. Navíc fakt, že Morgan začíná pořád odznova jako nepopsaný list s prokazatelně měnícími se charakterovými vlastnostmi vám dává pocit větší kontroly nad tím, co udělá, bez ohledu na rozhodnutí, která těm vašim předcházela. Jak vás ostatně poučí January - co bylo, bylo, ale nikdo neříká, že se tím musíte řídit.

Hrála jsem za ženskou verzi Morgan, splnila naprosto všechno, vlezla téměř všude, kam mě výhradně lidské schopnosti pustily, prožila si zase načítací muka, když jsem se snažila omráčit všechny svoje kolegy dřív než jim explodovala hlava, a tak mě přiznávám celkem nasralo, když mě - a tedy tak nějak mě osobně, už ne hranou postavu - Alex nakonec informoval, že to celé byla jen simulace s využitím Morganiných vzpomínek. Tedy to, co jsme celou dobu hráli, se sice víceméně stalo, ale už dříve a ať se Morgan snažila, jak chtěla, tak se Typhony zničit nebo alespoň izolovat nepodařilo. Nabízí se sice možnost podat si s Alexem ruku, ale vzhledem k tomu ztrapnění, kdy jsem si zarytě odmítala nainstalovat typhoní super-schopnosti a přitom jsem sama byla Typhon, jsem se rozhodla dál pokračovat v nenávisti mezi těmito dvěma druhy.

Pro: skvěle propracovaná hra s dobrým příběhem

Proti: dlouhé načítací časy - to je vše

+30

What Remains of Edith Finch

  • PS4 70
What Remains of Edith Finch je malebný, krátký interaktivní příběh o zvláštní rodině se zvláštními, pitoreskně morbidními osudy jako vystřiženými z Roalda Dahla. Hra je to hezká, hezky udělaná (líbilo se mi například prolínání fantazie s monotónní prací usekávání rybích hlav) s hezkým tématem (ať je vaše rodina jakkoliv šílená, přece jen s těmito lidmi částečně sdílíte DNA, tak stojí za to poznat, jací byli), ale musím říct, že se u mě trochu minula účinkem.

Rozhodně mi nevadí, když jsou hry takové naivnější, dětštější (neříkám, že se hra nezabývá vážnějšími tématy), ale tady jsem prostě měla pocit, že je cílená na mladší publikum. Jako taková mě tedy chvílemi až nudila, což je u tak krátké záležitosti s podivem. Objektivně je to ale pořád kvalitní hra, s velkou mírou invenčnosti a hravosti (z kočky se proměním v dravce, z dravce ve žraloka, ze žraloka v hadí příšeru - jako super nápad, beru), tak udělám kompromis a dám 70%.

Pro: hezky zpracované, plné nápadů

Proti: mě to nijak moc nevzalo

+14

The Last of Us

  • PS4 100
Jste ošlehaný, zralý a životem v apokalypse přiměřeně zdrcený muž, který se náhodou přimotá k úkolu propašovat náctiletou dívku z bodu A do bodu B. Z přímočaré práce na 24 hodin se vyklube úděl na měsíce, jehož se nejdříve snažíte ve vhodných chvílích zbavit, až se s ním nakonec smíříte. A co víc, najdete v něm novou příležitost k seberealizaci, jelikož ve svěřené dívce najdete náhradu své mrtvé dcery, a tedy nový smysl existence v beznadějném světě.

Cestujete spolu s Ellie napříč tím, co zbylo ze Spojených států a potkáváte další, méně mainstreamově populární figury než jste vy dva (=chybující, ochranitelský otec a zdravě rebelující adoptivní dcera) jako jsou třeba homosexuálové nebo černoši. Ve vypjatém momentě, kdy Ellie padne do rukou banditům, jejichž vůdce vypadá popisově v podstatě stejně jako vy se ještě umocní vaše plusové body, jelikož jste ji narozdíl od tohoto grázla absolutně nikdy nechtěl znásilnit, natožpak sníst. Ellie se mezitím osamostatní, musí si totiž poradit sama atd. atd.
- tolik rekapitulace příběhu před tím, než začne být doopravdy zajímavý.

Důvod, proč se mi tahle hra tolik líbila a proč jsem ji jako jedinou z velmi mála dohrála hned dvakrát (a napodruhé to bylo ještě lepší, protože jsem věděla, co čekat) není skutečnost, že se odehrává (zase) během zombie apokalypsy. Není to ani velmi pěkná grafika remasterované verze a celkem ucházející hratelnost, kterou kazí třeba jen momenty, kdy si během přestřelky s bandity Ellie skotačí mezi nepřáteli, aniž by jí cokoliv udělali.

Co mě osobně opravdu dostalo byl geniální, emocionálně i morálně odrovnávající konec. Ok, těžko říct, co se Joelovi asi honilo hlavou, když si byl celou dobu vědom, že Ellie nakonec předá vědcům za účelem získání léku proti zombie infekci. Asi neměl během vydělávání peněz na hypotéku v době před tím, než to všechno ztratilo smysl, čas pustit si nějaké sci-fi, kde by zjistil, že předat milovanou osobu do rukou vědy většinou nevěstí nic dobrého. Navíc cordyceps napadá mozek, jak si asi myslel, že z Ellie ty protilátky dostanou?

Tak jako tak, v momentě, kdy Joelovi nakonec přece jen dojde, co se chystá, tak se z hrdiny příběhu obratem stane záporák. A ze zlých doktorů, kteří chtějí rozpitvat Ellie jsou najednou potenciální zachránci lidstva, kteří za svoji snahu zaplatí životem, když je postřílí šílenec, co jim Ellie nejdříve dovedl a pak si to rozmyslel. Z Joelova zásadního rozhodnutí vyvstává řada otázek, co je správné a co není a za jakých okolností. Joel sice nemá právo vzít Ellie možnost volby, jak naložit s vlastním životem a její zachování při životě jen proto, že pro něj znamená víc než cokoliv jiného, je tak svým způsobem vrcholem sobeckosti - jsou tu ale i další faktory.

Mě konkrétně velmi oslovilo převrácení klasických hodnot "hrdina jedná vždy pro dobro všech" jimiž se řídí veškerá populární tvorba. Všeobecné dobro je těžko definovatelné - ve světě Last of Us by sice asi bylo pro většinu lidí lepší, aby se zombie infekce eradikovala, ale kdo říká, že pro všechny a zda by společnost vůbec byla schopná vrátit se do normálu bez nutnosti nějaké další krvavé revoluce. Dál je zde otázka, zda má člověk povinnost zachránit svět, když k tomu má možnost - koneckonců, co kdy udělal svět pro něj? Nemůžu si pomoct, ale zkrátka sympatizuji s tou menšinou fiktivních postav, které si v situaci, kdy musí zvolit mezi jedním člověkem a celým světem, vyberou jednoho člověka.


Zkrátka - Last of Us byl pro mě jeden z nejlepších příběhů ve hře vůbec, i pro to, že byl takový osobní, kompaktní, lidský - a tak nějak se do něj přimíchala i ta zkáza civilizace. Nehrálo se to špatně, co si pamatuji, ale nějaké mouchy by se našly: co mě nakonec už nudilo byly nezáživné přestřelky s lidmi; taky jsem si pořád šetřila plamenomet na to poslední hejno zombie, které nikdy nedorazilo. Naopak se mi líbilo zpracování zombie, kde se setkáváte s několika druhy s odlišnými vlastnostmi podle intenzity infekce zmutovaným cordycepsem (ten nezmutovaný si můžete koupit normálně v lékarně jako doplněk stravy).

Joel a Ellie jsou úžasně napsané postavy, na kterých vám záleží a co víc, jelikož Ellie poznáte poprvé ve stejný moment jako Joel, tak během hraní zjistíte i proč jim záleží na sobě navzájem. No nezbývá než se těšit na to, co přinese další díl.

Pro: jeden z nejlepších příběhů ve hrách vůbec

+33

Heavy Rain

  • PS4 85
Heavy Rain je jednou z těch her, které se chlubí tím, že vaše rozhodnutí ovlivňují vývoj příběhu. Po dohrání můžu zodpovědně prohlásit, že je to zatím JEDINÁ hra, která si nehoní triko a vaše rozhodnutí (a nejenom rozhodnutí, prostě i to, zda v dané situaci zvládnete rychle reagovat) zde opravdu mají zásadní význam. Je to tedy v podstatě unikát - a už jen pro to stojí za zahrání.

Příběhově se jedná slušný detektivní thriller, kde pořád a ne náhodou prší a kde střídavě hrajete za několik postav, od FBI agenta, přes poškozeného otce-hrdinu až po soukromé očko v pršiplášti. Který potřebuje, protože pořád prší. Akce je založena na QTE, funkce controlleru jsou zde tedy využity tak naplno, až z toho budete mít křeče v prstech. Právě to může být někdy frustrující, když se vám napoprvé nepovede to, co byste rádi a musíte pak div ne vytrhávat playstation ze zdi, aby se vám neuložilo to špatné vyústění situace. Ale jak bylo řečeno - pokud někdy nějaké herní studio (například Telltale Games) bude tvrdit, že vaše volby mají význam, Heavy Rain je dobrým ukazatelem, jak to doopravdy má vypadat.

Pro: interaktivní thriller, kde mají volby opravdový význam

+27

Everybody's Gone to the Rapture

  • PS4 55
Takže ty jsi to světýlko?
Ne, já za ním jenom chodím.
Takže tam chodíš a mluvíš s lidma?
Ne, tam žádný lidi už nejsou.
A nechceš radši zase něco střílet?

Everybody's Gone to the Rapture sice není nejzáživnější hra roku, zvlášť ne pro ty, co jí jen přihlížejí, ale i tak má co nabídnout těm, kteří ve hrách rádi chodí. A to tak, že opravdu chodí, nějaké malé zrychlení tu sice je, ale ani tak nebudete svištět z jednoho konce vesnice na druhý. Je to takový simulátor "mušky na zdi," která odposlouchává všechna dramata, hádky, strasti a radosti vašich sousedů, ovšem s tím háčkem, že všichni tito sousedi jsou již kdesi na pravdě boží. Mezi všemi těmi drby, kdo, s kým a proč se tak čím dál časteji přimíchávají zmínky o krvácení z nosu a co asi znamenají ta přilétávající letadla.

Anglická vesnička z 80. let minulého století vypadá pěkně, až hyper-realisticky, takže je fajn si hru pustit, když jste nemocní nebo venku zuří další z meteorologických výstřelků naší oteplující se planety --- protože jinak je možná lepší a zdravější jít se doopravdy projít. Určité poetické kouzlo hra má, ano, ale člověk na ni musí být správně naladěn a tak trochu obrněn trpělivostí. Postupně všechny ty útržkovité konverzace začnou dávat smysl a ani se nanadějete a je tu rychlý, mystický a transcendentální konec, který na mě osobně nefungoval. Je to otázka vkusu, preferuji totiž takříkajíc přízemnější, osobnější příběhy bez nějakého velkého mimozemského přesahu.

Pro: extrémně detailně a malebně zpracované lokace

Proti: žádá si specifické rozpoložení, nelze hrát netrpělivě

+11

Bloodborne

  • PS4 95
Velmi chvályhodný upgrade Databáze mi umožnil rozdat hned několik zasloužených vysokých hodnocení PS4 exclusive hrám. Bloodborne je stejně tak exkluzivní jako nemilosrdná hra, která mě svého času zcela pohltila tak, že jsem se po překonání první krize, kdy jsem do Googlu zadala "Bloodborne too hard unplayable" pak nemohla několik večerů odtrhnout od prolézání stok, temných lesů a ponurých hradů plných bizarních, krvelačných příšer. V paměti mi kromě zpívajících mozků, posměšku "Oh Amygdala, Amygdala have mercy," utkvěly i všechny ty geniální zkratky, na které na ten dvanáctý pokus najednou přijdete.

Hned po dohrání Bloodborne jsem si impulzivně pořídila nejnovější Dark Souls a --- nic. Nevím proč, protože středověké prostředí mě většinou automaticky baví, ale prostě mi to v tomto případě nic neříkalo. Zato Bloodborne mi říkalo hodně - hned od prvního momentu, kdy se probudíte v nepříliš hygienicky působící klinice, absolutně nevíte, kdo jste, co hledáte a co se vůbec děje, co je proboha "Paleblood" a proč vás ty nehezké bývalé osoby s vidlemi nemají rádi, mě to bavilo. Pak sice přišla ta zmiňované fáze bezmoci, kdy mě asi tak patnáckrát za sebou zabil jeden z prvních bossů Father Gascoigne, až mi to najednou začalo jít.

Bloodborne pro mě se svými omšelými budovami pod krvavým měsícem, na kterých se v pozdější fázi noci najednou objeví gigantická monstra, prostě oslovilo. Vyhovovala mi mechanika boje, ač mi tedy hodnou chvíli trvalo, než mi došlo, že úspěch tkví ve výstřelu ve správnou chvíli. Vyhovoval mi i útržkovitý příběh, který navozoval dojem toho, že se pod těmi střípky informací skrývá něco hlubokého. Líbila se mi hrůzostrašná a na první pokus smrtelná monstra a ty momenty, kdy už všechny namachrovaně kosím Ludwig's Blade a najednou šup šup a jsem zase ve snu ... prostě ta kombinace nejasnosti, neúprosnosti a pseudoviktoriánských staveb na mě fungovala. A když se ze mě nakonec stal nový Gehrman, no, mohlo to být horší, opravdu by mě bez návodu nenapadlo, že smyslem těch pupečních šňůr je, že je mám sníst....

Pro: náročná hra s velmi svébytnou atmosférou

+19