God of War je skvělá hra – vypadá hezky, je nabitá akcí a postavená na pěkném příběhu. Stejně jako v Horizon: Zero Dawn jsem zde prolezla všechna zákoutí, splnila všechny sběratelské úkoly (ok, vyjma sestřelení všech Odinových havranů), odemkla všechny dveře a všechny říše, vyběhala si v bludišti Niflheimu tu nejlepší výzbroj a vysvobodila všechny Valkýry. Stejně jako v Horizonu mi to ale pak najednou všechno přišlo takové trochu „moc,“ moc plytké, moc pozlátkové. Opravdu potřebuji mít doslova na každém rohu truhlu s pokladem? Když o ně pak člověk pořád zakopává, tak trochu ztrácejí význam. Rovněž odhalení skrytých identit na konci příběhu mi přišlo takové Huh? Že by mě nějak porazilo, že Atreus má být Loki, se říct dát nedá. Spíš by mi přišlo zajímavější udělat z něj v pokračování (protože předpokládám, že v pokračování to nějakou dohru mít bude) figuru analogickou Lokiho roli v severské mytologii. Ale nakonec, proč ne. Uvidíme, co z toho bude a nezbývá než se těšit, až mu Brok a spol. na chvíli zašijí pusu.

Ale to jsou moje jediné výtky ke hře, jediné stížnosti, které mě napadly, když to najednou všechno skončilo a už nebylo co kde dál hledat a plnit. Celkově se jedná o špičkovou herní zábavu, boje jsou skvělé, dynamické a nenudí, hlavní antagonista Baldr se povedl, střípky z drsného světa Aesirů, Vanirů a Jotunů se mi líbily. Ač tedy šlo o tak trochu Disney verzi severských mýtů (Atreus moc nevypadal na zplození osminohého hříběte s kobylou), tak pořád lepší než Marvel. Ocenila jsem i komorní atmosféru hry: vedlejších postav je zde poskrovnu, zato ale mají dostatek prostoru, a lokace vám rozsáhlostí dech taky zrovna nevyrazí. V tomto případě mi to ale vyhovovalo, hra pak byla taková soustředěnější, kompaktnější a přitom měla po několik desítek hodin stále dost co nabídnout.