Moderních textovek jsem moc nehrál a Zarya tak pro mě byla příjemným překvapením. Nejdříve jsem se bál přílišného zjednodušení, protože neobsahuje klasický parser, ale pouze výběr z předem připravených možností. Vzhledem k pojetí hry to naštěstí nevadí a komplexnost je zde v něčem jiném. Události se od počátku postupně rozvětvují a i když se některé linie potkávají, tak v mnoha případech minete důležité nebo zajímavé informace. Po jakémkoli konci lze děj přetočit a začít od vybrané fáze znovu. To se opravdu vyplatí i kdybyste náhodou trefily ideální konec na první pokus. Hra není dlouhá a vyloženě špatné konce jsou často ty nejkratší. Zabralo mi asi sedm pokusů dosáhnout správného konce a i pak jsem si prošel ještě pár zajímavě vypadajících variant.

Samotná zápletka sice není moc originální, ale vše je chytlavě napsáno a především má tu správnou atmosféru. Tu doplňují sem tam zasílané obrázky ze kterých přímo dýchá osmdesátkové sci-fi. Postavy sice zpočátku nepůsobí sympaticky, ale postupně jsem si je celkem oblíbil a do daného zasazení se i hodí. Zážitek příjemně okoření i několik narážek například na Star Trek nebo Doom. Technicky není co vytknout, alespoň na počítači vše funguje bez problémů a velice intuitivně. Hra má dokonce oficiální češtinu, pokud vám tak na všech platformách. Celkově jsem si hraní užil, Zarya je zajímavé zpestření pro ostřílené textovkáře i pohodový vstup pro začátečníky.

Třetí díl nás posouvá do éry PlayStation 3 a na hře je to opravdu znát. Velký pokrok to samozřejmě znamená pro grafickou stránku, která je výrazně detailnější a propracovanější. Vyšší výkon je ale znát i na ještě větší monumentálnosti a epičnosti úrovní i hlavních bitev. Příběh těsně navazuje na druhý díl a teprve zde začíná pořádná čistka mezi bohy. Závěr se povedl a překvapivě dává i naději na další díl. Hratelnost je v základu stále stejná, přesto přináší třetí díl nejvíce inovací. Kratos má tentokrát k dispozici více schopností díky čemuž jsou zajímavější hádanky i souboje. Potěší také kompletní eliminace otravných šibeničních časových limitů, těch pár akcí není problém stihnout i s několika chybkami.

U soubojů došlo také k několika vítaným zlepšením. Především oceňuji rozumnější QTE sekvence, navíc vylepšené o umístění symbolu potřebného tlačítka na správné místo obrazovky. Pro někoho hrajícího především na PC nebo konzolích od Nintenda je to velké usnadnění. Příjemná je také rychlá dostupnost luku, díky čemuž je možné plynule kombinovat boj na blízko a dálku. To ostatně platí i pro další speciální schopnosti. Poprvé v sérii je lépe použitelných více zbraní a tak jsem konečně nestrávil celou hru jen s čepelemi. Ovládání všech možností je vyřešeno intuitivně a ani při delší pauze jsem neměl problémy.

Místy jsou lokace natolik rozvětvené a propojené, že občas chvíli trvalo najít správnou cestu. Jinak je až na pár tajných lokací postup opět lineární. Obtížnost je zhruba srovnatelná s předchozími díly, ale díky rozumněji nastaveným hádankám jsem umíral vlastně méně. Po dohrání se odemkne klasicky vyšší obtížnost, pár dalších drobností, ale především slušné množství opravdu dlouhých videí. Tematicky je zastoupeno vše od designu úrovní po skládání hudby, velmi příjemný bonus. Celkově považuji God of War III za vrchol tradiční části série.

Žánr walking simulátorů se obecně netěší moc dobré pověsti, ale občas se najdou hry, které stojí za to. Silně nadprůměrné kousky jako Firewatch nebo Lake bych doporučil téměř každému, ale až tak povedený First Tree není. Přesto jde o zajímavý a rozhodně nadprůměrný přírůstek do žánru. Mezi hlavní klady patří krásně stylizovaná grafika která dovede vykouzlit nádherné, téměř realistické, scenérie, ale většinu času vypadá spíše jako obraz. Povedená je i hudba, bohužel hraje pouze na určitých místech a při podrobnějším průzkumu jsou často slyšet pouze ambientní zvuky. Namluvení dvou hlavních postav je také skvělé. Podle titulků jde o autora hry a zřejmě jeho manželku, což je na projevu znát. Z jejich rozhovorů plyne většina příběhu, který je sice komorní, ale zajímavý a navíc tak trochu ve dvou rovinách. Celou dobu mě zajímal osud lišky i obou vypravěčů.

U podobných her jsou výše popsané prvky důležité a na hratelnost se často zapomíná. Zde jde v podstatě o hledání a sbírání několika druhů předmětů. Základní a dobře viditelné předměty posouvají příběh a rozhodně doporučuji najít všechny. Ve většině lokací je ukryt i jeden tajný, který také přinese nějaké informace, ale v menší míře. Poslední a v největším počtu jsou světélkující hvězdičky. Jejich účel se vyjasní až na závěr, ale jde o zajímavý prvek, který mě opravdu potěšil. Jednotlivé lokace jsou různorodé a dobře navržené, jen bych je trochu zmenšil nebo více zaplnil aktivitami. Realistická fyzika sice není u této hry to nejdůležitější, ale skákání mohlo být zpracováno rozhodně lépe. Takhle působí dost rušivě a z počátku mě vytrhovalo z jinak úžasné atmosféry. Kompletní průchod včetně všech achievementů trval něco přes 4 hodiny a většinu doby jsem se dobře bavil. Pokud hledáte relaxační a melancholický zážitek, mohu The First Tree rozhodně doporučit.

Abuse se ukázal jako jedna z mála her, na které mám dobré vzpomínky a dnes jim nedokázaly dostát. Přitom to ze začátku vypadalo velice slibně. Atmosféra hry je i díky Vetřelčímu stylu parádní. Grafika i dnes působí dobře a zvuková stránka není moc pozadu. Na plošinovku je neobvyklé ovládání, ale po chvíli není problém si na zaměřování myší zvyknout a pozdější pasáže si jinak už ani neumím představit. Akce je velice rychlá, nepřátel jsou hordy a není problém ztratit veškeré zdraví během vteřin. Po pár prvních levelech, které jsou na rozehřátí, se obtížnost dost zvedne a drží se vysoko celou hru. Opatrný postup může být někdy smrtící, někdy naopak nezbytný a totéž platí pro rychlý běh kupředu. V některých částech to byl snad jediný rozumný způsob, prostě schytat pár zásahů a co nejrychleji přejít do další části. Velkou pomocí jsou panely pro ukládání hry. Vyskytují se poměrně často a navíc načtení pozice doplní zdraví na maximum. Vyplatí se tak projít úsek klidně skoro bez života a uložit si hru.

Samotná obtížnost je na můj vkus až příliš vysoká, ale rozhodně není největším problémem. Tím je rychlý nástup stereotypu. Velmi brzy hra odhalí všechny své karty a už se není na co těšit do dalšího levelu. Létání sice trochu ozvláštní hratelnost a pomůže i s pár obtížnějšími pasážemi, ale lokace kde je nutné pro postup jsou zbytečně nezajímavé a spíše otravné. Design levelů také není nijak zajímavý, veškerá pozornost autorů zřejmě cílila na boj a grafiku. Samotná akce je dobrá, ale nedokázala mě udržet dlouho. Rád jsem Abuse konečně dohrál, ale druhou polovinu bylo nutné hrát po částech. Vždy jeden level a dost. Hra není celkově špatná, ale asi bych nedoporučil víc než jen vyzkoušet si pár levelů.

Se sérií Onimusha jsem zatím neměl žádnou osobní zkušenost. Do hraní jsem se pustil pouze s vědomím, že jde o variaci na Resident Evil zasazenou do japonského prostředí. To vlastně reálně popisuje jednu část hry. Relativně omezený prostor, který se postupně odemyká pomocí různých puzzlů a poschovávaných klíčů. Příběh o záchraně princezny a boji proti démonům by se v známější sesterské sérii také neztratil. Během hraní se střídají dvě postavy. Většinu času strávíte v kůži Samanosukeho, ale sem tam dostanete pod kontrolu ninju Kaede. Zásadní odlišností od RE je provedení soubojů. Většina střetů probíhá za pomoci jednoho z mečů, případně magie. To je samo o sobě odlišné, ale mění to i dynamiku celé hry. Není třeba šetřit munici a tak lze v klidu zabít každého protivníka. Naopak je to žádoucí, protože po jejich likvidaci zůstávají různé druhy duší. Některé léčí, jiné doplňují magii, ale především jsou důležité ty na vylepšování vybavení. Každý ze tří mečů a stejného počtu magických orbů má tři úrovně. Rozdíly jsou celkem výrazné, takže se vyplatí jít do obtížnějších částí hry patřičně vybaven.

Mimo relativně krátké, asi šest hodin, kampaně, lze zhruba ve dvou třetinách navštívit sérii dvaceti arén Dark Realm. Obsahem jsou čím dál náročnější souboje na celkem malém prostoru, ale odměna za to stojí. Za dokončení je speciální okarína, která odemkne přístup k nejsilnější zbrani ve hře(hodně usnadní finále). Obtížnost hry je celkem rozumná, až na Dark Realm a finálního bosse jsem neměl větší problém. Při hře za Kaede se vyplatí některé souboje vynechávat, je to zbytečná spotřeba léčiv a stejně nelze sbírat duše. Hrál jsem verzi dostupnou na Steamu a vše funguje bez problémů. Grafika je na svůj věk celkem povedená, využívá před-renderovaná pozadí a pevné úhly kamer. Tento princip je v dnešní době už dost nezvyk, ale po chvíli přejde i s ovládáním do krve a nic proti němu nemám. Lepší než některé volné, ale špatně udělané kamery. Pochválit musím i přítomnost japonského dabingu a povedenou hudbu.

Po dohrání jsem zkoušel i původní verzi z PlayStation 2 a překvapivě to není moc velký rozdíl. Nová verze opravdu jen zvedla rozlišení a nejvíce je to vidět asi na textech. U modelů a textur není až takový rozdíl. Výrazně méně pohodlné je samozřejmě ovládání, což platí i pro následující. O rok později vydal Capcom verzi pro první Xbox pod jménem Genma Onimusha. Nejde o pouhý port, ale přináší i celkem dost nového obsahu. Hlavní jsou nové zelené duše. Když je získá hráč, může je využít na dočasnou nezranitelnost, ale když nepřítel, stane se silnějším. V asi třetině hry navíc narazíte na velmi nebezpečnou panenku, která je poté jakousi obdobou Nemesis z Resident Evil 3. Díky těmto změnám je hra výrazně obtížnější. Pár nových nepřátel, sloučené vylepšování mečů a orbů i nová zbroj je příjemné zpestření. Důvod proč jsem se pustil do hraní i této verze jsou nové lokace. Bohužel, asi to za ten čas nestálo. Jedna obrazovka s pár nepřáteli nestojí ani za řeč, hlavní nový obsah je ve stylu Dark Realm. Třicet arén v pagodě působí ve výsledku spíše stereotypně, alespoň že odměna za průchod je fajn. Samotný Dark Realm zůstal, ale je nutné ho projít dvakrát - na obou, stále stejných, vstupních místech. Xbox má také celkem hezký manuál i když za přečtení stojí tak pět stránek.

Obě verze jsem hrál těsně po sobě, takže druhé hraní zpomalovala především vyšší obtížnost, ale i několik přesunutých klíčových předmětů. Oba průchody jsem si ale nakonec užil a jde o velmi povedený první díl série. Onimusha má atmosféru, příjemnou hratelnost i dobrý poměr bojů a hádanek. Hraní rozhodně mohu doporučit, minimálně fanouškům Resident Evil, a další díly píšu na seznam.

Po celkem dlouhé době jsem se pustil do textovky a volba příběhu doktora Jekylla dopadla dobře. Příběh nemá moc čím překvapit, ale na rozdíl od plošinovky pro NES ze stejného roku se ho zde autoři drží více. Část hry je klasické sbírání předmětů, nějaké rozhovory a průzkum prostředí, ale hlavní zajímavostí je zde alchymie. Příprava séra je v knize klíčová a to platí i zde. Získat správné suroviny, namíchat je a případně dát reakci dost času. Parser je velmi slušný a není tak problém sebrat vše mimo něčeho nebo řetězit příkazy za sebe. Párkrát jsem využil i možnost vrátit poslední příkaz. Obtížnost je spíše vyšší, především první část jsem musel rozehrávat na několikrát.

Obrázky jsou spíše schematické, ale přesto jsem právě kvůli nim zvolil verzi pro ZX Spectrum. Rozdělení na části naprosto ničemu nevadí, obzvláště při dnešních rychlostech. Textová část je super, vše je dobře napsané a krásně podrobné. Skoro mám pocit, že jsem toho přečetl více než v knize. Celkově má hra především dobrou atmosféru a až na mé problémy v úvodu se hrála dobře.

Pokračování povedených a úspěšných her bývají často rozporuplná, ale v tomto případě je vše jak má být. Většina nepříjemných prvků z jedničky byla vyřešena nebo umírněna. Akrobatické kousky nejsou tak zdlouhavé, moc se neopakují a není nutné je zkoušet dvacetkrát. Také časové omezení některých hádanek zůstalo, ale tentokrát s malým prostorem pro chyby, takže není tak frustrující. Velký pokrok udělal i design jednotlivých úrovní. Vše je snad ještě epičtější a především propojenější. Kratos se častěji vrací do již navštívených lokací, ale cesta dále je většinou jasná, obvykle jde o výlety z větší oblasti aby se nakonec otevřela hlavní cesta dále.

Hlavní náplní jsou stále souboje a zde k žádným podstatným změnám nedošlo. Pár nových nepřátel, pohybů, ale jinak je vše při starém. Nová je z části magie, především magický luk jsem hodně ocenil. V první části na likvidaci vzdálených cílů, ale později se dost hodil i na některé bossy. To je také příjemná změna, větších soubojů je tentokrát výrazně více. QTE nebylo tak hrozné jako v prvním díle až na úplný závěr. Finální souboj proběhl celkem bez problémů, je o dost snazší než v prvním díle, ale poslední minuta s QTE je hrozná. Strávit půl hodiny snahou namačkat !4! tlačítka byla opravdu hrůza. Už jsem i uvažoval, že to nebudu dohrávat. Během hry také jeden boj proběhne v 2D, což možná byla drobná inspirace pro mobilní Betrayal.

Grafika je od prvního pohledu výrazně dále. Je vždy potěšující vidět, jak vývojáři postupně dokáží více využít stejnou platformu. Příběh dobře navazuje na jedničku, po dohraných třech dílech to vypadá docela nadějně. Vzhledem k žánru si autoři dávají celkem záležet. Odemknuté bonusy tentokrát tolik nezaujmou a režim výzev jsem ani nezkoušel. Celkově na mě druhý díl působil dobře a až na pár drobností ho považuji za povedenější než první. Stále jsem se ještě nerozhodl zda budu pokračovat plnohodnotnou trojkou nebo Chains of Olympus, ale sérii bych rád zkompletoval celou.

Původně jsem sice plánoval hrát pouze hlavní díly série God of War, ale díky mobilní podstatě Betrayal jsem mu dal šanci. Her pro mobilní telefony mám odehráno naprosté minimum a God of War mě příjemně překvapil. Celý koncept se sice přesunul do 2D, ale většina základních prvků zůstala zachována. Bojuje se jedním tlačítkem, ale počet stisků vyvolává tradiční komba, alespoň ta základní. U silnějších protivníků je na dorážku opět nutné namačkat příslušnou kombinaci kláves. Zbraně a magie jsou stejné, jen v omezeném počtu. Vystačil jsem si se základními čepelemi a na závěrečný souboj i Army of Hades. Většinu orbů na vylepšení jsem dal do čepelí. Obtížnost je až na poslední dva levely spíše nižší, hodně pomáhají také časté checkpointy. Ukládání probíhá automaticky po dokončení každé úrovně. Finální souboj je spíše zdlouhavý než obtížný.

I vše ostatní je na svém místě - truhly, zvyšování maxima zdraví a magie, nějaké hádanky i balancování na trámech. Hra je zasazena mezi první a druhý díl. Deset úrovní vystačí zhruba na tři hodiny. Musím pochválit především jejich design, jsou zajímavé a dostatečně odlišné. Grafika je koukatelná, ale na tehdejších zařízeních to muselo být super. Režim Arena jsem zkoušel, ale po pár minutách to přestalo být zábavné. Ve výsledku mě hra příjemně překvapila, o to více, že jsem vlastně nic moc neočekával. Pokud máte sérii rádi, určitě stojí za vyzkoušení.

Vypadá to jako JRPG, ale není to JRPG. K rozehrání tohoto titulu mě postrčil komentář od Tainaru a hra vlastně naplnila veškerá očekávání. Jde o poctu tradičním JRPG z éry SNESu a hra je také plná narážek na klasické tituly. To ale není omezené pouze na tyto starší tituly. Už samotný název odkazuje i na Final Fantasy VII. Samotná hratelnost je naprosto klasická. Postupně se dostanete až ke čtyřem postavám a každá má vlastní zaměření - výbavu a specifické dovednosti. Vzhledem k relativní krátkosti hry nabízí soubojový systém dostatek možností, ačkoliv si v pozdějších fázích na běžné nepřátele vystačíte jednoduchým útokem. Život se po každém boji doplní na maximum, včetně oživení, hlavní surovinou na taktizování je tady mana. Ta se doplňuje omezeně, ačkoliv lze její regeneraci postupně trochu zvýšit.

Každá lokace, včetně vnějšího světa, má omezený počet náhodných soubojů, které lze navíc kdykoliv vyvolat ručně. Není tak problém dungeony vyčistit a dále prozkoumávat v naprostém bezpečí. Také trénování postav v blízkosti města nebo save pointu je díky tomu bez problémové a celkem bezpečné. Boj je možné vyvolat i po vyčerpání limitu, takže není problém zvyšovat level dle libosti. Hru jsem kompletně dokončil na levelu 40 a to už byly veškeré lokace čisté.

Příběh točící se kolem civilizace nemrtvých je vtipný, plný narážek, ale nijak originální. Hra perfektně plní svou funkci a hráče tohoto žánru odmění, pokaždé mě objevené nějaké souvislosti potěšilo. Ani si netroufám odhadovat, co vše mi uniklo. Hratelnost je klasická a ničím nepřekvapí, ale zde to není vůbec na škodu. Kompletní dohrání, doufám že včetně projití každého koutu, za 12 hodin krásně odpovídá záměru. Fanouškům JRPG tak mohu hru rozhodně doporučit.

Nejnovější díl z roku 2018 všichni doporučují všemi deseti, ale před jeho hraním musím poznat alespoň základ této série. Vrhl jsem se tedy na úplný počátek a rozhodně toho nelituji. God of War je velmi solidně zpracovaná rubačka. Vůbec se nedivím, že ve své době uchvátila tolik lidí. Řada prvků skvěle funguje i dnes. Začnu zasazením a hlavním hrdinou. Staré Řecko je sice už okoukané, ale stále zajímavé téma a Kratův příběh do této atmosféry pěkně pasuje. Samotná jeho postava je neobvyklá, nejde o žádného kapitána dobráka, právě naopak. S ničím se nepáře a jde si tvrdě za svým cílem, pomstou. Je to osvěžující změna. Při hraní jsem si nejednou vzpomněl na Herkula nebo Xenu, atmosféra je dost podobná.

Grafika působí dobře, je na ní sice vidět věk, ale pro tento účel dostačuje. Verze pro PlayStation 3 je navíc v trochu vyšším rozlišení a hýbe se krásně plynule. To je důležité především v soubojích, které mají slušnou dynamiku a jsou hlavní náplní hry. Akce je opravdu hodně a hra s ní naštěstí umí pracovat. K dispozici je dostatek komb, magie i možnost úhybu a blokování, ale vše je velmi svižné a jednoduché. Efektní údery a téměř filmové boje tak vznikají téměř sami. Tím nechci nijak snižovat obtížnost. Klasičtí nepřátelé jsou ještě tak akorát, ale bossové představují slušnou výzvu. Bohužel to v polovině případů mají na svědomí quick-time eventy. Sice po nich vždy následuje velmi efektní útok, ale obzvláště ty delší moc nemusím a ani mi nejdou. Stejně jako super rychlé mačkání kolečka celkem dlouhou dobu není můj šálek čaje.

Mimo boje hra obsahuje i skákací pasáže a pár puzzlů. Skákání ani balancování na trámech mi nijak nevadilo, není moc náročné a vhodně rozbijí všudypřítomnou akci. Hádanky nejsou obtížné, moc nezdrží, ale za časový limit v některých částech jsem autorům hodně spílal. Závěrečná část hry je trochu nevybalancovaná, lezení a skákání je až moc, ale většina jde celkem zvládnout. Nejhorší byla část s lezením na rotující sloupy, musel jsem to opakovat snad stokrát. Po dohrání se ale většina negativních pocitů rychle vytratila.

Na závěr bych ještě rád pochválil pěkně zpracovaný manuál a bonusové materiály přímo na disku se hrou. Po dohrání se totiž odemknou různá povídání o vývoji, tvorbě postav, úrovní a ukázky odstraněných částí. Velmi zajímavě vypadaly také první verze hry, občas skoro nebyla k poznání. V 3D muzeu postav jsou k vidění prototypy Krata a některé jsou opravdu překvapivé. Rozhodně doporučuji si tyto bonusy projít. Odemkne se také jakýsi režim výzev, řada lokací s nepřáteli a daným úkolem na čas, za mě spíše nuda. God of War mě velmi příjemně překvapilo, rozhodně stojí za zahrání i dnes. Nejspíše se hned vrhnu na druhý díl.

Jako u základní hry, musím především chválit. Obsah je koncentrovanější do menší oblasti, ale je ho na rozšíření rozhodně dost. Všechny questy a aktivity zabraly asi 18 hodin. Hlavní příběhová linka vhodně doplňuje Zero Dawn a většina vedlejších úkolů je také dost zajímavá. Například úkol odehrávající se v přehradě, cíl vlastně nic extra, ale prostředí a veškeré přidružené informace prostě táhnou. Vedlejší aktivity jsou sice stejné, ale pokaždé s nějakou zajímavou obměnou. Ať už úkoly v lovišti nebo ovládnutí tallnecka, vše je trochu jiné. V zásadě jde tedy o více, už tak zábavného, obsahu jako v původní hře, ale velmi rozumnou mírou inovovaného.

Potěší také možnost vylepšení kopí, ostatní nové zbraně jsem ale využil zřídka. Nové druhy nepřátel jsou slušná výzva a některé úseky dají zabrat, a to jsem do rozšíření vstupoval na 54 levelu. Nový strom dovedností moc ohodnotit nemůžu, protože je v kompletní edici odemčený od začátku. Zimní prostředí je po vyprahlé většině originálu také příjemnou změnou. Kmen Banuků je zde pěkně propracován a jeho kultura se výrazně liší od ostatních. Hodně mě bavila část točící se kolem původního využití oblasti a sběru zvířecích figurek. Ačkoliv jsem hrál kompletní edici na počítači, tak minimálně na postavách je znát technický pokrok - působí tak nějak živěji. Hrál jsem sice až po závěrečné úkolu, ale doporučil bych Frozen Wilds spíše zakomponovat před finále, lépe doplní jeho vyznění. Celkově povedený a na dnešní dobu překvapivě plnohodnotný datadisk, který rozhodně mohu doporučit.

LucasArts a vážnější adventura není kombinace, kterou si většina lidí představí, ale The Dig je přesně z tohoto soudku. Počáteční fáze s umístěním výbušnin na asteroid mi připomněla konkurenční adventuru Mission Asteroid, ale jde opravdu pouze o prvních pár obrazovek. Pak se celá stylizace změní a musím říct, že k lepšímu. Většina lokací je nakreslena opravdu pěkně a často jsem se chvíli jen tak kochal. Herní části jsou prokládány občasnou animací, které u postav nejsou nic moc, ale průlety prostředím vypadají dobře. Zvukově jde o slušný průměr, hudba mě nijak nenadchla.

Samotná hratelnost je povedená, z počátku sice hádanky působí obtížně, ale stačí tomu přijít na kloub a rázem to jde lépe. Až na dvě místa jsem neměl žádný větší zásek. V prvním případě jsem nedokázal přijít na nápovědu řešení a ve druhém se to zdálo zřejmé, ale chtělo to trpělivost při opakování. Nebo lépe řečeno podle Einsteina - zahrát si na blázna. Příběh patří mezi ty povedenější, asi se projevila účast Stevena Spielberga. Konec mi vlastně nijak nevadil, ale bylo to z ničeho nic takové zbrklé. Mezi slavná jména podílející se na hře patří i Orson Scott Card, který napsal dialogy. Tohle se nerodilému mluvčímu špatně posuzuje, ale nepřišly mi nijak zázračné, běžný herní standard.

Za největší zápor považuji nesympatické postavy. Jak rád jsem prozkoumával tajemný svět a jeho historii, tak mi bylo celou dobu jedno jak dopadnou hlavní tři "hrdinové". Těžko pochopit, proč zrovna tihle tři měly zachránit naši planetu. Není to asi tak hrozné, pro účely hry poslouží, ale raději s hlavní postavou sympatizuji nebo ji alespoň chápu. Celkově jde o velmi vydařenou adventuru, která rozhodně stojí za zahrání a jejíž klady v klidu převáží zmíněné nedostatky.

Her, které jsem záviděl vlastníkům PlayStationu 4 je jen pár, ale Horizon mezi ně patří od začátku. Pořizovat si konzoli kvůli asi deseti hrám ale nemá moc cenu, takže jsem se smířil s tím, že si něco prostě nezahraji. Proto velice vítám vydávání exkluzivit i na PC a díky tomu, byť s velkým zpožděním, jsem se k Horizonu konečně dostal. A hned na úvod musím přiznat, že nejsem zklamaný. Hra obsahuje zajímavý a zpočátku trochu tajemný svět. Postupně se odkrývají podrobnosti jak o současném uspořádání tak o neznámé minulosti. Po celou dobu jsem se těšil na každý střípek informací. Samotný příběh také není špatný a ačkoliv je poměrně brzy (záleží tedy na míře vedlejších aktivit) jasné kam to směřuje, je fajn prožít si to s Aloy.

Hratelnost u tohoto žánru nepřekvapí, za zmínku stojí snad jen povedené souboje. Každý stroj je trochu jiný a kombinace taktiky a vhodné munice se jen tak neomrzí. Navíc není nutné vše zabíjet a i další možnosti interakce jsou povedené. Pouze mohla Aloy během hry více zesílit, soubojů je celkem dost a v druhé polovině by bylo lepší kdyby probíhali rychleji. Pochválit musím různorodé vedlejší aktivity. Ničeho není tolik aby to začalo být otravné, překvapivě ani sběratelských předmětů. Tohle považuji opravdu za velké plus, na hrách s otevřeným světem mě často silně odrazuje nutnost desítek stejných aktivit. Vedlejší questy jsou většinou celkem fajn a zvláště ty delší stojí za pozornost i kvůli příběhu. Z dalších aktivit mě asi nejvíce bavily kotle, lovecké výzvy jsou dobré, ale vadí mi časový limit a díky němu zbytečné opakování. Ovládnutí Tallnecků, jakýchsi žirafoidních Enterprise, je také vždy zážitek. Obecně otravný princip odkrývání krajiny zde doslat výrazně zábavnější rozměr a navíc dává smysl.

Grafika už dnes neoslní, ale přesto dokáže vykreslit krásné scenérie s úžasnou atmosférou. Death Stranding, který sdílí stejný engine, je v tomto stejný. Ideální hry na pořizování screenshotů. Horizon má bohužel slabší animace postav, zvlášť obličeje během rozhovorů nejsou nejlepší. Technicky vše funguje bez problémů, hra není přehnaně náročná a na klávesnici s myší se hraje velmi dobře. Nejlepší vizitkou je dohrání na 100%, tedy podle herního menu (achievementy kompletní nemám - neplánuji new game +). Za sebe mohu Horizon: Zero Dawn bez problémů doporučit. Rovnou jsem se pustil do rozšíření Frozen Wilds a doufám, že se na PC dočkáme i druhého dílu.

Nemám ústa a musím křičet patří mezi ty nejpovedenější adventury vůbec, především kvůli tomu, že se zde setkává několik skvělých mechanik a nápadů. První, co po zapnutí oceníte, je grafická stránka. Nejde sice technicky o vrchol, ani se mi netrefila do vkusu, ale od počátku skvěle navozuje tíživou atmosféru. Každá lokace je jiná a grafická stránka tomu vždy skvěle odpovídá. Perfektní namluvení počítače AM Harlanem Ellisnem, autorem předlohy, je správně děsivé. Během hraní postupně vystřídáte všech pět postav, které jsou známé z povídky, ale zde je jejich příběh propracovanější. Co povídka pouze naznačuje, to dává hra plnými doušky. Každá z postav se pohybuje v jiném prostředí, vždy naprosto odlišném, takže nehrozí žádný stereotyp. Nedochází díky tomu ani k hromadění předmětů v inventáři. Hádanky jsou tak zajímavé, místy dají slušně zabrat, ale není nutné vzpomínat na drobnost, kterou jste viděli před deseti hodinami.

Postavy se střetávají se svou minulostí a je jen na hráči, jak moc se s ní vyrovnají. Není nutné každou část vyřešit dokonale. Průchod hrou není předem dán, pořadí postav je naprosto volitelné. Po dokončení všech pěti příběhů následuje finále, které také nabízí dostatek volnosti a možnost dosáhnout více konců. Za správný bych označil pouze jeden, ale stejně jako v předloze nečekejte šťastný konec. Postavy jsou od sebe výrazně odlišné i povahově, někdo je sympatický skoro od začátku, jinému se musí přijít na chuť. Hra pracuje s náročnými myšlenkami a daří se jí nutit hráče k zamyšlení. Je znát úzká spolupráce s autorem povídky, jejíž atmosféru i část poselství se do hry podařilo přenést. Manuál bohužel obsahuje pouze stručný úvod do situace, jinak nic zajímavého. Je škoda, že součástí balení není i povídka, její přečtení krásně doplňuje zážitek ze hry. I Have No Mouth, and I Must Scream v každém případě doporučuji, jde o adventuru kterou by měl vyzkoušet každý fanoušek žánru.

Během návštěvy Muzea her jsem narazil na automat se střílečkou podle slavné filmové předlohy - Aliens. Jde o klasickou arkádovou akci své doby a nejprve jsem plánoval pouze krátkou zastávku. Nakonec jsem ale hru dohrál, je totiž překvapivě chytlavá. Hra kombinuje nově vymyšlené úseky s částmi, které jako by vypadly z filmového plátna. A právě ty filmové části jsou nejzábavnější. Kolonii LV-429 prozkoumáte z i z jiných úhlů než jen při pohybu zleva doprava. Některé obrazovky umístí obraz za záda hlavní hrdinky, někdy je třeba brání obrněný transportér. Během hraní je nutné pokosit hromady nepřátel a i zde si autoři přimysleli řadu nových druhů Vetřelců. Proti tomu v zásadě nic nemám, ale barevně se mohli držet více při zemi. Přece jen je boj proti růžovým a fialovým druhům zvláštní.

Jinak je grafické zpracování celkem slušné a zvláště pozadí se povedla. Hratelnost odpovídá žánru a ničím zvláštním nezaujme. Obtížnost je rozhodně vyšší, ale věřím, že při delším tréninku by se hra dala dohrát slušně. Takhle jsem jen rád, že nebylo potřeba házet do automatu dvoukoruny. Zbraně jsou mimo základní pulzní pušky třeba plamenomet nebo raketomet, ale s některými se hrálo i hůř než s klasikou. Samotný automat byl bohužel jeden z univerzálů, což je škoda protože originál vypadá pěkně. Pro fanoušky filmu hra rozhodně za zahrání stojí, jde o jedno z povedených zpracování předlohy a v roce 1990 asi nejlepší herní verzi Vetřelců. Nejlepšími Vetřelci na arkádě ale stále zůstává Alien vs. Predator.

Mise Quadam je další hra do které se pouštím s vědomím její velmi špatné pověsti. Je to svým způsobem výhoda, každá povedená drobnost příjemně překvapí, kdežto u hry s většími očekáváními je to náročnější. Quadam je klasická adventura a herně se nijak nevybočuje, problémem je spíše zpracování. Grafická stránka je ve většině částí hodně nepovedená, jak po technické stránce, tak i stylem, který mě a dle ohlasů většině lidí nesedne. Přesto se sem tam najde celkem slušně vypadající část, třeba budovy. Hudba je snad ještě horší, její větší část je až nepříjemná. O zvucích nemá cenu ani mluvit. V porovnání s konkurencí roku 1995 jako Gabriel Knight, Full Throttle nebo, také česká, Dračí Historie je to opravdu špatné. A nejhorší je, že hře by nepomohlo ani vydání o pět let dříve.

Příběh o odloučené skupině lidí a jejich pokusu zachránit planetu není špatný a pochválit musím i jeho nápadité zpracování v manuálu, ten rozhodně stojí za přečtení. Ovládání je klasické, největším problémem je inventář. Vzhledem k počtu předmětů a nutnosti jejich kombinování je dost nepřehledný. Problematické je i hledání předmětů, to že se nehlásí není až tak neobvyklé, ale díky grafice se opravdu špatně hledají. Je tak velmi snadné něco minout a způsobit si tak dlouhý zásek. Hromadu předmětů jsem ani za celou hru nevyužil a táhl je tak zbytečně sebou - hlavně znepřehledňovali inventář. Samotné jejich použití je sice často nelogické, ale vzhledem k rozsahu hry to nezpůsobovalo moc problémů a některé hádanky nejsou špatné. Návod jsem využil párkrát, vždy kvůli nalezení v podstatě neviditelného předmětu. Jako u většiny adventur jsou přítomny i dialogy, ale postav je opravdu málo a úroveň rozhovorů raději nebudu popisovat. Docela zajímavý je samotný závěr.

Se hrou jsem strávil asi 7 hodin, ale čistý průchod by byl výrazně kratší. Ve výsledku je Mise Quadam dost podprůměrná hra a to nejen na svou dobu. Hratelná sice je, upřímně čekal jsem mnohem horší zážitek, ale osobně nevidím důvod se do ní pouštět. Autoři sice měli dost nápadů, ale nezvládli zpracování. Kdyby hra vyšla jako textovka, tak mohla být přijata pozitivněji.

Česká adventura určená dětem a dokonce první s kompletním namluvením je něco výjimečného, alespoň takhle podle popisu. Realita je, jak už to bývá, trochu jiná. Příhody dráčka Berta jsou od začátku roztomilé a základní příběh o hledání otce je v pohodě i pro dospělé. Většině vtípků se zasmějí spíše mladší, na které hra primárně cílí, ale některé výrazy a obraty zase nemají moc šanci pochopit. Prostředí je pohádkové a většina lokací byla celkem povedená. Pasoucí židle jsou sice trochu moc, ale třeba lenoch nebo kouzelník jsou povedení. Obtížnost je nakonec celkem rozumná. Hodně hádanek sice postrádá logiku, ale často už při sebrání předmětu Bert napoví co dělat dále. Navíc je ovládání velmi příjemné, jeden multifunkční kurzor, který reaguje na aktivní body. Správné použití předmětu je zvýrazněno červeným podbarvením a na klávesnici lze pohodlně listovat inventářem, takže i případné zkoušení všeho je celkem svižné a neotravuje. Pochválit musím také šikovně udělanou mapu s možností rychlého cestování.

Herní doba kolem šesti hodin je tak akorát. Po většinu hry máte rozděláno několik, s hlavním příběhem více či méně souvisejících úkolů, což je celkem náročné na pozornost. Naštěstí počet předmětů, které máte naráz u sebe, není velký, takže v nejhorším stačí projít pár lokací a na postup dál se přijde. Grafika je na tehdejší poměry celkem slušná a pohádkovou atmosféru přenáší dobře. Hudba je průměrná, neruší a po pár opakováních jsem ji už skoro ignoroval. S namluvením je složitější. Technicky je obvykle v pohodě, ale obsahuje i pár dost zašuměných míst. Výkony jsou různé, od dost nepovedených až po několik vyloženě příjemných. Hrál jsem verzi z oficiálních stránek pod ScummVM a až na drobné potíže v intru bez jediného problému. Celkově jde o lehce nadprůměrnou českou adventuru a rozhodně zábavnější hru než třeba Tajemství Oslího ostrova nebo Ve stínu havrana.

Na tuto českou hru jsem narazil díky Vortexu a zaujala mě na první pohled. Její koncept je sice jednoduchý, ale celkem unikátní. V podstatě jde plošinovku s celkem krátkými úrovněmi a jen s několika překážkami. Vtip je v tom, že je nutné po prvním průchodu úroveň projít znovu, ale tentokrát téměř bez obrazu. Hlavním vodítkem je hudba, která vždy jasně uvádí kdy je třeba reagovat, ale důležitá je i paměť. Zda je nutné skočit, skrčit se nebo provést jinou z pěti činností sice signalizuje i ukazatel, ale to už je téměř pozdě. Chce si to pamatovat pořadí překážek a v načasování se spolehnout na hudbu. Z počátku to jde, ale činnosti se postupně nabalují a od dvou akcí v úrovni se dostanete mnohem výše. Navíc je oceněn čistý průchod každou úrovní, tedy s obrazem i poslepu, bez opakování. Prvních pár úrovní jsem dal buď na poprvé nebo s pár restarty, ale zhruba od poloviny to vůbec nešlo. Nakonec jsem na perfektní průchody rezignoval a prošel hru normálně. Díky plynule narůstající obtížnosti dostanete hru do ruky a nenápadně se tak připravíte na zlepšení předchozích výsledků.

Naštěstí není problém skočit do libovolné již prošlé úrovně, takže jsem se nakonec stejně pustil do kompletace perfektních průchodů. A překvapivě to šlo téměř samo. Tam kde jsem potřeboval 10 pokusů to najednou šlo napoprvé. V předposlední úrovni jsem měl po dohrání 27 pokusů na projití a při opakování stačily tři. Na dokončení sice byly třeba další restarty, ale nebylo to tak hrozné jak bych čekal. Na hře tak musím pochválit především návykovost a skvěle nastavenou obtížnost. Největší problémy jsem měl při načasování dvoj-skoku. Grafika je více než dostatečná, stejně strávíte většinu hry na téměř prázdné obrazovce. Na práci jednoho člověka a ještě k tomu první vydanou hru jde o povedenou záležitost. Vše je promyšlené, bez technických problémů a především zábavné. Nepříjemným, i když pochopitelným, záporem je délka hry. Klasické dohrání zabralo asi hodinu, kompletace perfektních průchodů asi 45 minut. Na druhou stranu za těch pár korun, co to ve slevě bývá, takový zajímavý zážitek stojí. Pro zajímavost, maximální počet opakování mám 46, minimální 2.

Toto rozšíření překvapivě přináší dříve neznámý příběh Yuffie, odehrávající se před tím, než se v původní hře mohla připojit k partě. Z pohledu originálního sledu událostí to působí zvláštně, ale v dějové lince remaku to zatím bez větších problémů funguje. S Yuffie se potkáváme na cestě těsně před Midgarem a cílem je získat tajnou ultimátní materii. Přes několik odboček se děj blíží vyvrcholení a končí v době tragických událostí v sektoru 7. Potěšila mě přítomnost některých postav z jiných her Compilation of Final Fantasy VII a jsem zvědav na jejich další zakomponování do připravovaných částí remaku.

Hratelnost samotná je téměř beze změny. Část hry ovládáte pouze samotnou Yuffie, později se přidá i dříve neviděná postava Sonon. Při Yuffieiných eskapádách jsem často se Sononem soucítil, nakonec musím uznat, že jejich chemie funguje skvěle. Sonona nelze přímo ovládat, ale mimo základních příkazů lze využít nových kombinovaných útoků. Souboje jsou tak zase o trochu jiné a možná i více taktičtější. Nová je i minihra Fort Condor - odlišná a o dost dříve než v originálu. Popravdě mě moc nebavila a nesnažit se o kompletaci, tak jí věnuji jen nezbytně nutnou dobu. Na druhou stranu sbírání herních figurek a desek to zajímavě oživuje.

Na herní dobu lze pohlížet ze dvou pohledů. Základní průchod na 5-6 hodin je na rozšíření celkem průměr, ale při kompletování jsem se dostal na trojnásobek. A to už je slušná porce obsahu. Hrál jsem PC verzi, která rozšíření obsahuje od počátku, ale jde o oddělené tituly, každý s vlastním menu a navzájem nezávislé. Velká část lokací je známá už z remaku, ale nové části vypadají velmi dobře. Dosažení maximálního levelu není problém a stejně jako v základní hře nastane začátkem průchodu na hard, ale vylepšení materií je náročnější. Doporučuji se od začátku soustředit na ty, které se vám hodí na těžší souboje a co nejdříve využít AP Up. Já musel na "skrytého" (opět v simulátoru) bosse ještě trochu poladit svou sestavu.

Hraní mohu v každém případě doporučit. Jde o povedené rozšíření, pěkně obohacující remake a na konci přináší i několik střípků pokračování. Doufám, že autoři budou podobně přistupovat i k druhé části, která by měla být otevřenější a nabízet tak více možností k podobným rozšířením.

Hned na úvod musím poznamenat, ze původní Final Fantasy VII považuji za jednu z nejlepších her celkově a pravděpodobně nejlepší JRPG, alespoň z toho co jsem zkoušel. Hrál jsem ji několikrát a dohrál jak na PlayStation, tak nedávno i Steam verzi právě v rámci přípravy na remake. Očekávání tak byla velká, stejně jako obavy. Ve Square Enix naštěstí uchopili remake rozumně. Nesnaží se otrocky držet předlohy a přinášejí jak hratelnost tak příběh v odlišné podobě. Získáváme tak další část skládačky Final Fantasy VII, kterou má smysl hrát jak pro nováčky tak pro lidi co znají předlohu do nejmenších detailů. Po prvních hodinách jsem začal k remaku přistupovat jako k samostatné hře, která nemá za cíl nahradit originál. Pokud někoho zaujme, rozhodně má smysl vrátit se k původní verzi.

Nejprve začnu příběhem. Remake se soustředí pouze na úvodní část originálu a přináší nemálo změn. I po dohrání mám z některých rozpačité pocity, ale bude hodně záležet jak se promítnou do budoucího vývoje. Prozatím považuji příběh za jiný a stále dobrý. Jednoznačně oceňuji rozšíření příběhu. Více prostoru mají méně důležité postavy a v některých kapitolách díky vedlejším úkolům poznáme lépe i prostředí města. Některé postavy jsou díky tomu sympatičtější (Jessie), jiné naopak (Barret). Všechny oblasti byly rozšířeny, ale nejvíce se to dotklo slumů. Ty jsou pojaty jako otevřené oblasti, možnost cestování mezi nimi je dána postupem ve hře. Samotné vedlejší úkoly jsou celkem různorodé a většinou mě bavily. Hodně času lze také strávit vedlejšími aktivitami. Ty bych rozdělil na dva druhy - minihry a souboje. Minihry mě moc nenadchly, ale většinu jsem splnil na maximum kvůli odměnám - není to na dlouho ani přehnaně náročné. Vypustil jsem jenom posilovnu, která je opravdu otravná. Souboje lze absolvovat na třech místech - koloseum, Shinra simulátor a VR. Vyplatí se s tím poprat, jde o nejobtížnější souboje ve hře a ukrývají i jinde nedostupné nepřátele.

Zatím jsem se vyhýbal samotné hratelnosti. Původní tahové souboje nahradil akčnější systém s možností výrazného zpomalení času na vyvolání speciálních schopností. Jde o Final Fantasy VII klasiku jako limity, summony... Oproti původnímu tahovému systému je to obrovský rozdíl, ale nejde jen o bezhlavé mlácení do tlačítek. Systém má hloubku a především u bossů je potřeba využívat všechny možnosti. Postavy lze upravovat pomocí různého vybavení a samozřejmě materií. Jejich získání je jeden z důvodů, proč se vyplatí pečlivý průzkum a plnění vedlejších aktivit. Hra určitě půjde dohrát pouze příběhově, ale pro JRPG typičtí skrytí nepřátelé vyžadují více. Samotnému pohybu po lokacích a rozhovorům nemám moc co vytknout, snad jedině protahování úzkými prostory a podlézání je zvlášť v otevřenějších částech dost otravné a zbytečně zdržuje. Nepotěšila ani nutnost hrát hru podruhé na hard. Bohužel část obsahu se zpřístupní až na tuto obtížnost, jediná výhoda je v možnosti postupovat jinak a dostat se tak k jiným vedlejším úkolům. Aktuálně mám za sebou dvě kompletní dohrání a pár návratů kvůli vyzobávání manuscript a doidentifikování nepřátel. Podle statistik mám vše kompletní mimo variant oblečení (asi nebudu řešit) a jednoho boje v simulátoru, který se prý odemkne až po dokončení DLC. Před závěrečným soubojem doporučuji vylepšit všechny zbraně a využívané materie, jde opravdu o nejtěžší část. Ale drobný příběhový bonus za to stojí.

Hudba je dle očekávání výborná a moc pěkná je i grafika. Styl vychází z animovaného filmu Advent Childern, postavy vypadají skvěle a fanoušek má zároveň pocit známosti. O to více zamrzí zpracování vzdálených pozadí. Země viděná z výšky nebo vzdálené budovy a hory jsou textury v dost mizerném provedení. Asi by to nepůsobilo tak hrozně, ale když vidíte v dálce vrtulníky, které se ani nehnou během vašeho půlhodinového lezení, tak to praští do očí. Je to škoda, jinak je technické zpracování povedené. PC verze se hýbe pěkně a ani s ovládáním klávesnice a myš není problém. Gamepad jsem vytáhl pouze na šipky - naházel na poprvé maximální skóre a zase odpojil - oceňuji plynulý a bezproblémový přechod během hraní.

Možná je škoda slova Remake v názvu, zbytečně to vede k hledání odlišností a problémů vůči původní hře. Jde prostě o další část Compilation of Final Fantasy VII a v této poloze funguje skvěle. Výsledkem je opravdu povedená hra, kterou jsem si užil. Před druhým průchodem byla nutná pauza, ale i tak musím ocenit schopnost hry přitáhnou mě k druhému hraní dvakrát během krátké doby. Final Fantasy VII Remake tak rozhodně doporučuji a pokud vás bude bavit, dejte šanci i původní hře. Snad se podaří i remaky dalších částí a Crisis Core.