Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Freedom Fighters

  • PC 85
Naštěstí mi informace o znovu vydání Freedom Fighters neunikla a po zhruba 15ti letech, kdy jsem hrál jen demo pořád dokola, protože jsem plnou hru neměl, můžu tuto hru mého dětství konečně dohrát.

I když jsem si hraní užil (zvláště díky nostalgii), nemůžu se zbavit pocitu, že to demo, které jsem hrával, bylo tak nějak lepší. Ve výsledku se jedná o celkem obyčejnou 3rd person střílečku, obohacenou o pseudo-taktický režim, kdy máte možnost dávat členům vaší skupiny jednoduché povely. Na rok 2003 si troufnu říct celkem slušné. Když jsem u toho, že je hra 17 let stará .. musím říct, že ani moc nezestárla.

Ovládání je celkem moderní, dobře nastavené a díky tomu je hra dobře hratelná. Zároveň pořád i celkem dobře vypadá. Modely a animace lidí jsou skoro identické s modely co ještě nedávno používal Blizzard Entertainment ve World of Warcraft, takže se jedná o celkem zachovalou hru. Na level designu se mi líbila kombinace jednoduchosti s volností a možnostmi šplhat nebo nacházet zkratky, abych se vyhnul riskantním přestřelkám. Střelba samotná je upřímně nic moc, ale konecnkonců záměrem hry je spíš velet vaší družině než odřít všechno sám, takže budete spíš dávat rozkazy, léčit padlé a metat do nepřátel molotovy a granáty po bednách. Trošku na škodu je nastavení zbraní a jejich munice. Pokud chcete být v souboji aktivní, nezbývá vám než sáhnout buď po útočné pušce nebo brokovnici. Do jiných zbraní je prakticky nemožné získat dostatek nábojů aby vám vydržely déle než několik sekund, a to i když si je přinesete rovnou ze základny. Zato granátů se všude válí jako na 4. července ...

Složení misí je většinou pořád stejné - něco znič, někoho zachraň a obsaď velící budovu. Stejný recept v několika podáních po dobu asi šesti-hodinové hratelnosti se dá celkem snést a ani se nestihne stát stereotypním. Příběh vás asi nijak neuhrane, jedná se o typickou "z nuly na hrdinu za 16 sekund" zápletku. V jednu chvíli vyjíždíte do práce jako instalatér a žertujete o konspiračních teoriích a během pár hodin kosíte sovětské vojáky po desítkách v kompletně obleženém New Yorku. Hra s touto tématikou nakládá poměrně vtipně. Je vidět, že autoři sami berou příběh spíš s humorem než s vážností, na což odkazují drobné vtípky v dialozích nebo cutscénách - například když v televizních novinách běží reklama na novou službu, která se vám postará o domácí mazlíčky (pets4free) ... stačí je jen donést do Lincolnova tunelu. A v dalším bloku zpráv hlasatelka hlásí, že každý občan má nárok na 1 kg nespecifikovaného masa týdně (food4free) ... k dostání u Lincolnova tunelu .. :)

Celkově za 10 euro pěkná naplněná vzpomínka a příjemný návrat do dětství. Tak co takhle nějaký další díl po Hitmanovi, hmm?

Pro: Grafika, hudba, ovládání

Proti: Opakující se mise

+17

Leisure Suit Larry in the Land of the Lounge Lizards

  • PC 75
Po odehrání nejnovějšího rebootu jsem se rozhodl prozkoumat i kořeny této série a tak jsem se vrátil do doby, kdy byl ještě můj táta sotva teprve v pubertě. Bez jakýchkoliv informací a předchozích zkušeností jsem se pustil do hraní Leisure Suit Larry in the Land of the Lounge Lizards v roce 2020 a rovnou na úvod se přiznám, že jsem hru ani nedohrál. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí by dnes tuto hru bez předchozí zkušenosti vůbec dokončilo. Jedná se pro mě opravdu o dokonalý herní pravěk.

Mých prvních 10 minut ve hře mluví samo za sebe - 10 minut mi totiž trvalo, než mi vůbec došlo, že hraji textovou adventuru. U těch naštěstí úplně nováčkem nejsem a s pokročilou znalostí angličtiny jsem celkem bez problémů přicházel hře na kloub. Můj postup se však zpomaloval s každou další věcí, kterou jsem objevil a nevěděl kam dál. Hra totiž nemá žádný příběh, ne jen že vás nevodí za ručičku, nebo že nenaznačí co se po vás chce. Nic se po vás nechce. Tady je hra, tak ji hraj. Hodinu jsem chodil kolem baru a hledal cokoliv co by mě posunulo dál, než jsem zjistil, že se můžu přesunovat taxíkem po městě. Objevil jsem Ameriku. Ve hře navíc můžete celkem snadno umřít a všechno si pěkně zopakovat, nebo prostě a jednoduše zahodit klíčový předmět, na což vám hra řekne něco ve stylu "hmm, je to pryč, další nedostaneš, smůla". Překvapilo mě, že mě hra i s ohledem na svůj věk dokáže rozesmát svými texty nebo situacemi. Královsky jsem se bavil, bohužel je asi znát, že můj mozek moderního hráče nedokáže myslet jako v roce 1987. Zasekával jsem víc a víc a postupně jsem v podstatě hrál jen podle návodu, což pro mě už nebyla zábava. Co mi ale pilo krev nejvíc, je úvodní kulturně-politický kvíz, který musíte před každým zapnutím hry složit. Považuji se za celkem vzdělaného člověka s dobrou znalostí americké kultury, bohužel jsem test musel vždy minimálně 3x-4x opakovat. Dovolím si tvrdit, že pro průměrného Evropana kolem 20ti let je spuštění hry opravdu jen otázkou náhody.

Hru jsem bral jako výlet do historie a jsem sám na sebe hrdý, že jsem zvládl odehrát aspoň polovinu hry sám, i když to nejspíš nikoho neohromí. Procentuální hodnocení dávám neutrální a jen aby se neřeklo, na procentech hry staré skoro 25 let stejně prakticky nezáleží. Moje dojmy jsou pozitivní a beru tuto hru jako lekci herní historie.

Pro: Exkurze do minulosti

Proti: Kvíz je peklo

+10

Divinity: Original Sin II

  • PC 95
Po dvou letech a přesně 170ti hodinách se mi konečně povedlo dohrát Divinity: Original Sin II. Tato hra mi dala jasně najevo, že dnešní obrovské tituly už dávno nejsou pro mě a že jsem z takhle komplexních RPGček už nejspíš vyrostl. Dohrát Divinity 2 byl pro mě téměř nadlidský úkol a takovou míru trpělivosti jsem snad nevynaložil ještě na nic ve svém životě.

Tato hra je skvělá. Je to vidět na první pohled, komplexnost a rozmanitost světa vás absolutně pohltí. Tisíce namluvených dialogů, stovky postav, kouzel a questů. Každá konverzace a každá interakce je zajímavá. Boj je taktický, tahový ale nepůsobí utahaně (až na vyjímky) a je neuvěřitelně komplexní. Cokoliv mě napadlo - ať je to kombinace kouzel nebo nekonvenční postup - tak v Divinity funguje přesně tak, jak byste čekali. Ve světě je pořád co dělat a čeká na vás obrovská spousta vedlejších úkolů, které vůbec nepůsobí vedlejším dojmem. Všechny jsou buď vtipné, zajímavé nebo jinak originální. A tady se už dostávám k důvodu, proč jsem si řekl, že už hru která má 10/10 hodnocení nikdy v životě nezapnu ...

Hra je v první řadě pekelně těžká. To celkem odpovídá žánru, bohužel i člověku co má rád absurdní výzvy jako já časem došlo, že nejtěžší i druhá nejtěžší obtížnost jsou prostě neprůchodné. Po 50ti hodinách jsem byl tedy donucen hru začít znova a snížit se k normální obtížnosti. I ta mi ale místy pekelně zatápěla. Hra především klade obrovský důraz na vybavení a výši levelu. K tomu navíc vždy čelíte přesile a hra navíc umožňuje svým jednotkám čas od času podvádět. Tu a tam si všimnete, že ne vždycky se stejná pravidla u kouzel vztahují jak na vás, tak na nepřítele, což mě neuvěřitelně frustrovalo. Každý level navíc exponenciálně posiluje vaše nepřátele a souboj s o level vyšším protivníkem vám už solidně zavaří, o dva levely vyšší oponent vás rozcupuje během úvodního tahu. Neustálá honba za vybavením vás tím pádem nutí prozkoumávat každý kout světa a plnit co nejvíce vedlejších úkolů. To naštěstí není špatně, protože jak jsem řekl, vedlejší úkoly jsou stejně zábavné jako hlavní dějová linka ... ale je jich tak STRAŠNĚ moc. Vzhledem k tahovým soubojům, které jsou samy o sobě velmi dlouhé a které budete ještě určitě několikrát restartovat, je obsahu tolik, že se po třech hodinách hraní denně prakticky nikam neposunete. K totálnímu zahlcení obsahem pak přispívá nekonečné množství itemů a vybavení. Váš inventář bude zaplaven hromadou klíčů, o kterých nevíte k čemu jsou, knih které jste nečetli, svitků, přísad a lektvarů, které nikdy nepoužijete a brnění, které jste nosili asi půl hodiny. Nemyslím si ale, že je na místě stěžovat si na to, že hra má všechno až moc ... jak stárnu, prostě asi tíhnu k jednodušším hratelnostem a Divinity 2 pro mě bylo příliš velké sousto.

To nevyhnutelně vedlo k tomu, že jsem hru ze zoufalosti několikrát odložil. Moje vnitřní perfekcionalistká potřeba splnit všechny úkoly a odhalit všechno u Divinity totálně ztroskotala. Některé úkoly nebo dějové volby jsou ovlivněny například výběrem tagu hned v úvodu hry. Pokud si ho nezvolíte a nemáte ani člena družiny s tímto tagem, tento obsah se pro vás prostě stane po celou hru nedostupný. To postaví zeď mezi dokončením některých úkolů a hlavně trofejí, což mě neuvěřitelně frustrovalo a donutilo několikrát rozjet hru znovu.

Poslední kapkou do mého poháru trpělivosti byl poslední boss fight, který jsem bojoval dvě hodiny v kuse, došel k navazujícímu dějovému zvratu aby ihned začal další boss fight a já zemřel v prvním tahu bez možnosti uložení, můj počítač málem proletěl oknem ...

Divinity 2 je po všech stránkách skvělá hra, ale pro mě osobně byla natolik vyčerpávající, že už podobně obrovskou monstrozitu NIKDY nechci vidět ....

... což mě přivadí k zamyšlení na závěr pro vás, kteří podobné hry hrávají normálně (což já nejsem a ani nebudu). Opravdu jako hráči chceme pořád více obsahu? Baldur's Gate III se už těch chlubí tím, že v úvodním aktu bude 3x více obsahu než v Divinity: Original Sin II. To mě upřímně přímo děsí. Podle statistik achievementů, na střední obtížnost dohrálo Divinity jen 9% lidí, na nejlehčí 11%. Opravdu vede cesta tímto směrem ...?

Pro: Hratelnost, grafika, příběh, komplexnost, voice acting, hudba, všechno

Proti: Objektivně nic, osobně příliš mnoho obsahu ke zkonzumování za nějaký rozumný čas ...

+26

Blazing Beaks

  • PC 55
Při hledání kvalitní náhrady za Enter the Gungeon, ve které bych s chutí utopil dalších 300 hodin rogue-like zábavy, jsem se rozhodl vyzkoušet Blazing Beaks. Moje očekávání nebyla nijak vysoká, protože EtG je na mém pomyslném podstavci opravdu velmi vysoko. I tak jsem ale byl zklamán ... Pěkná stylizace bohužel skrývá jen velmi průměrnou hru s nedostatečným obsahem.

Blazing Beaks na první pohled připomíná například Nuclear Throne nebo již zmíněný Enter the Gungeon, po obsahové stránce jsou však tito opeřenci se zbraněmi velmi pozadu oproti jejich konkurentům. Koncept hry je celkem tradiční ale zajímavý, máte na výběr z několika postav s různými vlastnostmi a zbraněmi a procházíte náhodně generované úrovně. Po cestě sbíráte předměty, které vám mohou pomoci ale zároveň i škodit. Díky těmto předmětům akumulujete status zvaný "risk" a ten pak následně můžete zúročit ve formě odměny několika pozitivních předmětů. Zajímavý koncept však pokulhává díky nedostatečné variabilitě předmětů, zvláště těch aktivních. Po pár hodinách budete mít pocit, jako byste už všechny viděli a používali pořád to stejné. Navíc má drtivá z nich jen velmi nenápadité pasivní vlastnosti, jako zvýšení zdraví, zrychlení/zpomalení pohybu, snížení/zvýšení šance na loot atd. To má za následek to, že každý run působí stejně a hra se velmi rychle okouká.

K monotónní sterilitě přispívají i celkem pěkní, bohužel velmi nudní bossové. Každý má pouze dva (!!!) typy útoků a ty střídají po celou délku souboje, navíc bojujete každý run na stejném levelu s tím stejným bossem. Vzhledem k tomu, jak snadné je ve vře zemřít (1-2 zásahy), jsou hry krátké, rychlé a tím pádem budete u prvního bosse po pár hodinách usínat a ty další proklínat, protože stačí udělat jednu chybu a můžete si celou cestu i s prvním bossem zopakovat.

Hratelnosti dále podraží nohy plno další drobnějších technických nedostatků. Levely nejde přeskočit, vždy začínáte od začátku. Ve hře nejsou ani žádné tajné levely nebo questy, pouze sem tam skrytá zeď. Nenajdete zde ani žádné interaktivní NPC, žádný náznak příběhu ani loru, ani špětku snahy o humor. Drtivou většinu itemů máte k dispozici od začátku a hře tedy chybí (až na pár vyjímek) jakýkoliv smysl progressu co se vybavení týče. Můžete mít pouze jednu zbraň a nelze ji měnit - pokud tedy máte zbraň na blízko a potřebujete zabít bosse na dálku - smůla. Co mi vadilo ale z daleka nejvíc je fakt, že levely jsou velmi malé a ze 100% náhodně generované. Tím se stává, že se ihned po vhození do mapy můžete ocitnou zavření uprostřed náhodně generovaných překážek s partou silných nepřátel, kteří vás během sekundy rozcupují, protože nemáte místo kam uhnout.

Hra pro mě byla velmi frustrující a nepodařilo se mi najít jediný důvod proč se snažit hru hrát dál. Hledání nástupce Enter the Gungeon pro mě pokračuje dál ...

Pro: Stylizace

Proti: Hratelnost, level design, bossové, obecně VELMI málo obsahu

+8

Leisure Suit Larry: Wet Dreams Don't Dry

  • PC 80
Po dlouhé době jsem se rozhodl zahrát nějakou point-and-click adventurku a sáhnul jsem tedy po nejnovějším Larrym, nad kterým jsem už nějakou dobu váhal. I když se jednalo o mé první seznámení s touto značkou, hraní jsem si užil a tématicky se mi hra velmi trefila do vkusu.

Larry se za záhadných okolností probouzí v podzemní laboratoři. Nepamatuje si jak se tam ocitl, co se stalo, a aby toho nebylo málo, svět kolem něj se změnil k nepoznání. Svět ovládají sociální sítě a moderní technologie, mladí lidé vyznávají podivnou životosprávu a z ničeho nic se odkudsi vzalo několik nových pohlaví a sexuálních orientací. Larry a jeho švihácký bílý oblek s vykasanými rukávy se ocitá v roce 2020 (přibližně) a ničemu kolem sebe nerozumí. Jeho balící hlášky nefungují (vlastně nikdy nefungovaly) a Larry se při honbě za ženami musí potýkat s nástrahami digitální doby.

Toto je premisou hry a zároveň podle mě její nejsilnější článek. Larryho akce a komentáře vytváří zábavnou satiru na dnešní společnost a vtipnou formou zároveň kritizují a zesměšňují současné trendy a pop kulturu. Hra mě zřejmě oslovila tím, že jsem se dokázal s Larrym v lecčems ztotožnit. Sám se celkem aktivně distancuji od problematiky sociálních sítí a chytrého-čehokoliv obecně, takže když někdo Larrymu vysvětloval co je "Timber" a jak funguje, byla to zároveň i lekce pro mě. Při honbě za ženami Larry přijde na to, že cesta k jejich srdci dnes vede hlavně přes jejich smart phone. Kolem této technologie se točí převážná část příběhu a hra tvoří pomerně povedenou alegorii na firmu Apple a její hlavní postavu Steva Jobse. Kromě toho překypuje obrovským množstvím narážek a easter eggů na další existující produkty, korporace, filmy ale i hry. Zároveň si nebojí dělat legraci i sama ze sebe.

Jak asi víte, Larry je starý chlípník a Leisure Suit Larry: Wet Dreams Don't Dry má podle očekávání lehce erotický námět. Nic není vyobrazeno explicitně, ale penisy a narážkami na sex hra rozhodně nešetří. Díky povedenému vizuální stylu ale vše vypadá velmi dobře, i když někdy trošku kýčovitě. Larry je prostě lehce oplzlá, košilatá hra a je jí nutno takto brát. Společně s lehce pubertálním humorem ve výsledku vytváří povedený celek.

S čím jsem měl ale občas problém - a to platí pro většinu point-and-click adventur - postrádal jsem nějaký druh nápovědy. Pokud se zaseknete, tak se už nehnete. Hra vám dá poměrně hodně věcí do vašeho inventáře a kombinace předmětů jsou občas opravdu velmi zvláštní a jsou všechno, jen ne očividné. Párkrát se mi stalo, že jsem se opravdu vážně zasekl a po dohledání řešení jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak proboha bych měl tuto kombinaci předmětů/akcí odhalit.

Jinak jsem si Larryho užil a až na trošku slabší závěr, který působí trošku odfláknutě, se jedná velmi dobrou a vtipnou hru.

Pro: Vtipnost, výtvarný styl, námět

Proti: Pro někoho možná až moc pubertální humor, sem tam nejasné řešení hádanek

+11

Observation

  • PC 90
Observation je další interaktivní počin od studia No Code a stejně jako jejich Stories Untold, je třeba brát tuto "hru" spíše jako interaktivní hororový zážitek, než jako hru v klasickém slova smyslu. Tento simulátor operačního systému vesmírné stanice svým střihem, prací s kamerou a náplní skutečně připomíná spíše film a bere si inspiraci z klasických sci-fi, jako 2001: Vesmírná Odysea, hororu Even Horizon a pozornějšímu oku určitě neujdou i záběry, které nápadně připomínají film i hru Alien.

Ve hře se ujmete role operačního systému a umělé inteligence na vesmírné stanici. Jak byste asi čekali, rozhodně se nebude jednat o klidnou a bezproblémovou plavbu vesmírem, ale budete muset řešit spoustu různých problémů, tak jak by se od řídícího systému očekávalo. Nízký tlak v kabině, požáry, ovládání komunikace nebo lokalizace členů posádku jsou některé z vašich základních úkolů. Jedná se zároveň o hlavní "gameplay" mechaniku a je nutno říci, že tento styl hry asi nebude vyhovovat každému. Přehled o dění na lodi vám budou poskytovat ovladatelné kamery a zároveň se můžete po prostorech stanice pohybovat ve formě řiditelného drona. Prostory stanice jsou velmi detailní a působí uvěřitelně, celkový dojem je tedy velmi dobrý. S navigací je to už bohužel horší. I když vám hra říká kam máte jít, máte k dispozici mapu a každý modul má svoje označení, občas se vlivem ne zrovna příjemného ovládání drona a faktu, že ve stavu bez tíže nikde není nahoře ani dole, prostě ztratíte a nebo nebudete vědět kam jít. To může být pro někoho poměrně frustrující.

Technické zpracování je jinak docela dobré, až na obličejové animace se hře nedá po vizuální stránce skoro nic vytknout. Zvuky a voice-acting jsou perfektní. Příběh je poměrně originální, dobře střižený a udrží vaši pozornost po asi 4-5 hodin hratelnosti.

Observation rozhodně není pro každého. Je nutné se připravit na to, že vás vlastně nečeká moc hraní a že se jedná v herním odvětví spíše o experiment - rozhodně ale velmi zajímavý. Pokud jste fanoušci sci-fi hororů a máte rádi filmy jako Vesmírná Odysea a Event Horizon, myslím, že vám mohu Observation s čistým svědomím doporučit.

Pro: Koncept, příběh, grafika, audio-vizuál

Proti: Velmi omezená cílová skupina zákazníků, není pro každého

+15

Green Hell

  • PC 90
Protože jsem se ke Green Hell vrátil kvůli updatu s trofejemi a strávil jsem v něm dalších 25 hodin, rozhodl jsem se napsat nový, podrobnější komentář. Z prakticky nulového očekávání od hry, která vznikla v early accesu, jsem byl velmi tvrdě vyveden z omylu a musím přiznat, že Green Hell mě ohromil zejména hloubkou příběhu a svým technickým zpracováním.

Jedná se o survival zasazený do Amazonského pralesa. Po krátkém uvedení do děje se podle očekávání ocitnete sám uprostřed nehostinné džungle, doslova s holýma rukama a očekává se od vás, že přežijete a dovoláte se záchrany.

V prvních hodinách může hra připomenout třeba Firewatch, například kvůli komunikaci přes vysílačku, záhadnému příběhovému pozadí ale i krásnému prostředí (zatím) a velmi dobrému voice actingu. Postupem času tato similarita zmizí, zvláště kvůli survival prvkům, které se časem přihlásí o slovo, ale pro navázání vztahu ke hře tento úvod funguje velmi dobře. Časem hra postupně čím dál více opouští komunikaci s vaším parťákem a navozuje pocit čím dál většího osamění, jak se noříte hlouběji do džungle a odkrýváte stále temnější části příběhu. Jeho dávkování a prezentace je opravdu velmi VELMI dobrá a jednoznačně se jedná o nejlepší věc na celé hře. Příběh vás potáhne od začátku do konce a z postupného odkrývání temné minulosti vám bude běhat mráz po zádech.

Z hratelnostního hlediska je Green Hell celkem návykový. Je třeba počítat s tím, že prvních pár pokusů o přežití nejspíš skončí vaší smrtí. Je třeba nenechat se odradit a zkoušet se dostávat pořád dál, časem zjistíte co jíst, na co nestoupat a jak se ubránit všemu co na vás v džungli číhá. To může někoho odradit, ale kvůli příběhu se rozhodně vyplatí u hry zůstat. Hra navíc nabízí několik druhů obtížnosti, včetně "vycházkového" módu, který ze survival hry dělá prakticky pouze walking simulátor. Pokud ve hře strávíte delší dobu, je bohužel nutno říct, že ani nejtěžší obtížnost pro vás nadále nebude žádnou výzvou. Po grafické stránce je hra velmi pěkná a džungle působí v kombinaci se zvuky a faunou velmi přesvědčivě. Bohužel, často jsem narážel na propady FPS a celkově horší odladěnost hry po technické stránce. Zapálení tří ohnišť vedle sebe hra skoro ani nezvládne.

Z dalších negativ musím bohužel vyjmenovat pár špatných designových rozhodnutí a způsob jak hra funguje. Například obnovitelnost surovin, kde se stromy vykácené okolo vašeho tábory neobnovují vůbec a suroviny jako kamení, jídlo a zvířata pouze pokud odejdete prakticky na druhou stranu mapy a pak se vrátíte. Dále pak umělá inteligence, která je opravdu příšerná a z každého střetu s domorodci učiní směšnou naháněčku, souboje s faunou jsou ještě primitivnější a hloupější. S těmito problémy se pojí režim výzev, který je jednoduše nevybalancovaný a spíše frustrující než zábavný díky všem problémům popsaným nahoře.

Poslední věc, na kterou si musím postěžovat je podpora ovladače. Štítek na Steamu vám sice tvrdí, že je hra hratelná s ovladačem - to však není pravda. Podpora ovladače ve hře je ale hratelná hra rozhodně není. Je vidět, že Green Hell byl od začátku zamýšlen pouze pro ovládání myší, protože ovládání na ovladači je čirá hrůza. Hra se má v blízké době objevit na konzolích, tak jen doufám, že celý systém ovládání projde VELMI radikální změnou.

S vyjímkou ovladače, výše zmíněné problémy jsou spojeny většinou výhradně se survival módem a v příběhovém módu pro vás nebudou překážkou. I přesto tedy Green Hell můžu určitě doporučit, protože se jedná o velmi zábavnou hru se skvělým příběhem.

Pro: Příběh, grafika, návykovost

Proti: Nízké a kolísající FPS, špatná AI, ovládání s controllerem je zločin proti lidskosti

+10

INSIDE

  • PC 100
Naprosto bezchybná záležitost od studia Playdead, která dovedla překonat i tak skvělý počin jakým bylo ve své době Limbo. INSIDE je další plošinovkou, kde sledujeme cestu němého protagonisty temným a nepřátelským světem. Tentokrát se hra odehrává v industriálním dystopickém světě, kde smrt přichází snadno a rčení "za plotem je tráva zelenější" zde rozhodně neplatí. Pokud se u kratkých indie her ptáte sami sebe, jestli se vám vyplatí jejich cena za asi 3 hodiny hratelnosti, tak zde rozhodně nebudete litovat. Jedná se o krátký ale velmi intenzivní zážitek plný abstraktních futuristických výjevů a děsivých situací, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech.

Musím sebekriticky přiznat, že i když jsem fanoušek her, které vypráví příběh beze slov pouze pomocí prostředí, tak i přes to nemohu příběh Inside interpretovat, natož popsat. Jedná se o kritiku industriální společnosti, která nahlíží na lidi spíše jako na surovinu, než jako na lidské bytosti? Jedná se o příběh o ovládání myslí a experimentování s nějakým druhem kyber-otroctví? Opravdu nedokážu říct. I přes to, že nejsem schopen příběh efektivně rozklíčovat, jsem si hru skvěle užil, protože její poselství funguje i když příběhu nerozumíte.

Pro: Ovládání, svět, grafika, hádanky

Proti: Nic

+12

Papers, Please

  • PC 100
  • Vita --
  • iOS --
Asi se tu nemusím moc rozepisovat, protože to co chci napsat už všichni stejně dávno víme - Lucas Pope je neuvěřitelně talentovaný, geniální vývojář a nemůžu se dočkat, až se mi dostane do rukou jeho další hra. Ke hraní Papers, Please jsem se dostal až po tom, co mě absolutně uhranula Return of the Obra Dinn a rozhodně jsem nebyl zklamán.

Lucas tu z geniálně jednoduchého konceptu vytvořil hru na desítky hodin, která je navíc zábavná jak pro hráče, tak pro diváka. Minimalistická grafika, snadno přístupná hratelnost a hlavně politický rozměr, který - světe div se - funguje tak, jak má. Upřímně, nechápu jak se to povedlo, ale obraz totalitního režimu pohledem jednoho z článků systému je zde vyveden dokonale. Ze začátku si to sice neuvědomíte, ale hra vás časem skutečně donutí jednat a přemýšlet tak, jak by se od vás v dané situaci čekalo.

"Nemáš platné papíry? Hahá, padej z mojí boudy! Hmm, ale moment, co když budu později sám muset uprchnout a spoléhat na shovívavost jiného pohraničníka?"

To jsou jen počáteční očividné narážky, které vám hra prezentuje a chce abyste se nad nimi zamysleli. Časem ale přitvrdí, a z ničeho nic se ocitnete v situaci, kdy vám nebude zbývat na nájem, syn bude nemocný a navíc jste mu nemohli koupit dárek k narozeninám. Dnes bude výplata slabá, protože jste už udělali 4 chyby a vy se modlíte, aby někdo z odboje zaútočil na váš přechod, aby jste mohli zasáhnout, škůdce zastřelit a vysloužit si bonus za střelbu proti narušitelům systému - a pak si najednou uvědomíte co děláte, nad čím přemýšlíte a budete se ptát : Proboha, se to se mnou jenom stalo ..?

Pro: Geniální

Proti: Nic

+27

Desperados III

  • PC 90
Desperados III jsem vyhlížel s velkým očekáváním. Sice jsem nikdy předchozí dva díly nehrál, ale vývojáři z Mimimi si mě získali jejich předchozí taktickou akcí Shadow Tactics: Blades of the Shogun a tak mi bylo dopředu jasné, že noví Desperados pro mě budou hrou roku. Nebyl jsem zklamán a pokud jste fanouškem již zmíněných ST:BoS, Desperados by pro vás měla jasná volba.

Po odehrání dema jsem měl trošku obavy, jestli Desperados 3 nebudou jen přestrojení ninjové a samurajové do westernových oblečků a celkově jestli nebudu zklamán nedostatkem inovací. Většina postav má totiž velmi podobné, někdy úplně identické schopnosti jako v předešlé japonské adaptaci. Hratelnost pak byla již nastavena velmi dobře a bylo tudíž velmi málo místa pro experimenty nebo vylepšování. Naštěstí mohu říct, že se vývojáři podle mě vydali tou nejlepší možnou cestou a do perfektně vyladěné hratelnosti Shadow Tactics přináší pár drobných, ale osvěžujících změn.

Největší změnou je Isabelle, nová postava s unikátními schopnostmi, která umožňuje zcela nové postupy a řešení levelů. Dále přibyl nový druh nepřátel - psi, a je nám navíc umožněno pohybovat se ve volném prostranství ve městěch bez nutnosti se neustále skrývat. Celkově jsou pak úrovně obrovské a nabízí ještě více možností řešení.

Po grafické stránce vás hra asi nijak neohromí, nicméně prostředí je opět pěkné, pestré a dojde i ke střídání biomů, takže se neunudíme k smrti koukáním na jeden a ten samý vzor westernové pouště. Pozornost si podle mě zaslouží hlavně animace, které v Shadow Tactics zrovna dvakrát nevynikly. Hlavně v cutscenách se postavy pohybují velmi uvěřitelně a plynule. Voice acting je na skvělé úrovni, stejně jako napsané dialogy a celkový příběh obecně.

Nakonec bych chtěl ještě ocenit přístupnost. Desperados 3 nabízí 4 úrovně obtížnosti, které podle mě perfektně pokryjí požadavky všech možných zájmových skupin. I naprostý nováček zvládne nejlehčí obtížnost i bez toho, aby mu hra dávala něco zadarmo - na druhou stranu od obtížnosti Hard můžete očekávat nekompromisní překážku, která z každé mise udělá minimálně hodinu a půl dlouhou, nesmírně zábavnou noční můru. Už jen jednoduchý fakt, že nepřátel je 2x více než v Shadow Tactics a časy speedrunu jsou 2x kratší, svědčí o tom, kterým směrem se vývojáři s obtížností vydali.

Pár výhrad bych měl k maličkostem, které mě trápili už u Shadow Tactics, a to občasné zadrhávání o předměty při hraní s obladačem, nebo občasné zacyklení povelů při použití taktického módu. Hra mi taky pravidelně padala v obou misích v New Orleans, což doufám brzo vyřeší patch.

Jinak je Desperados III přesně takové, jakové jsem chtěl a přineslo mi skvělých 40 hodin zábavy.

Pro: Vizuální stránka, příběh, voice-acting, gameplay, délka

Proti: Občasné malé bugy nebo nahodilé pády hry

+16

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

  • PC 95
V napjatém očekávání Desperados III jsem se rozhodl oprášit Shadow Tactics: Blades of the Shogun a dokončit všechny výzvy, které jsem nesplnil při prvím průchodu. Musím říct, že na poprvé se mi hra sice velmi líbila, ale nijak mi k srdci nepřirostla a od vydání jsem se k ní nevrátil. Až nyní po dokončení všech trofejí jsem však konečně prozřel a dokážu plně docenit, jak brilatní klenot se studiu Mimimi povedl vybrousit.

Shadow Tactics je taktická real-time hardcore "strategie", která vychází z modelu her jako Commandos nebo Desperados. Děj hry je podle mě zasazen přibližně do 17-18. století (tedy rozhodně ne do japonského středověku!!) a vypráví celkem obyčejný příběh touhy po moci, zradě a věrnosti. Co se týče příběhu, ten ničím příliš nevyniká ale rozhodně vás neurazí. Je lehce předvídatelný a nijak zvlášť originální, ale dobrý zážitek to nenarušuje. Příběh však podtrhují dobře napsané postavy a voice acting. Grafické zpracování nijak neohromí, ale hra je lehce stylizovaná, což spoustu věcí ve hře dobře maskuje. Vizuální stránka hry je pak vynikající, prostředí misí jsou rozmanitá a barevná paleta pestrá, zvlástě architektura domů a hradů vypadá velmi pěkně.

No a teď to nejdůležitější - hratelnost. Hratelnost je skvělá, pod vaši kontrolu se vám dostane celkem pět postav, z nichž má každá jiné vlastnosti a jejich kombinací budete muset doslova vymyslet a vyřešit, jak rozmotat klubko nepřátel a posouvat se v misích dál. Jednotlivé levely a jejich řešení jsou tak komplexní, že si budete připadat jako byste hráli šachy s živými figurkami. Na první pohled se může zdát, že mise nabízí pouze jednu cestu dál a jeden postup, protože jiné řešení nevidíte. To je ale omyl, úrovně jsou docela velké a cest k cíli je poměrně hodně, což lze odhalit opakovaným hraním. Hra je celkově poměrně těžká, navíc nenabízí ani jednoduchou obtížnost - což je možná trošku škoda. Na druhou stranu, hardcore masochisté si rozhodně přijdou na své. Hra nabízí hardcore obtížnost, která je v kombinaci s dalšími dobrovolnými výzvami VELMI obtížná a vytváří na první pohled skoro až neřešitelné situace. Můžu ale říct, že plnění jednotlivých výzev mě bavilo z daleka nejvíc a dokončení hry po dalších čtyřiceti hodinách bylo doprovázeno euforickým zadostiučiněním, protože se rozhodně jedná o nejtěžší herní výzvu, jakou jsem zatím absolvoval.

Pokud jde čistě o ovládání, orientaci a pohyb, tak je vše zvládnuto velmi dobře. Občas jsem narazil na problémy s kamerou v hustých městských zástavbách nebo u okraje map, ale nejednalo se o nic, co by vyloženě kazilo pocit ze hry. Co mi vadilo trošku víc, bylo občasné zaseknutí o malé předměty na zemi, jako spadená prkna apod. K závěru hry je nutné pohybovat se skutečně s chirurgickou přesností a dokonalým načasováním a každé takové zaseknutí vás bude určitě stát minimálně jeden reload (v hardcore módu i pár šedých vlasů). Ovládání na ovladači je ale překvapivě velmi dobré vzhledem ke komplexnosti hry a jejím funkcím.

Závěrem tedy lze hře vytknout jen velmi málo a vlastně ani nic podstatného. Hru jsem si zamiloval a už nemůžu dospat vydání nových Desperados - Zahrajte si demo, je to pecka

Pro: Vizuální stránka, hratelnost, postavy, prostředí, obtížnost

Proti: Občasné problémy s kamerou nebo pathfindingem

+17

Someday You'll Return

  • PC 65
Měl jsem velmi střízlivá očekávání a od začátku jsem bral na paměť, že Someday You'll Return je hra od pouhých dvou autorů. I tak jsme se ale s přítelkyní těšili na nový český horror v českém prostředí, a prvních pár hodin jsme ze hry byli skutečně nadšení. Velmi dobře zpracovaný svět, zajímavé herní mechaniky a mysteriózní příběh. První polovina byla skutečně skvělá a dokázali jsme odpustit spoustu menších technických chyb vzhledem k rozloze světa a obsáhlosti příběhu. Bohužel vám hra časem sebere volnost procházet se v přírodě a objevovat a postupně vás stále víc zavírá do depresivních, omezených fantazií. Volnost se časem úplně vytratí a hra vás posledních 6 hodin honí po přímce (kéž by, často vůbec netušíte kam jít) a prostředí se extrémně okouká. Lesy definitivně vystřídá betonový bunkr a většina herních mechanik ztratí na zábavě. Balancování na římsách a lezení po stěnách se časem promění v čiré utrpení, kdy se budete modlit za každý další posun příběhu. Na druhou stranu crafting a bylinkářství jsou zpracovány bravurně a za míchání lektvarů by se nemusela stydět ani AAA hra ze světa Harryho Pottera. Hra dále obsahuje stealth pasáže a krátké naháněčky, která zážitku z hraní taky nijak nepřidávají. Příběh je ke konci hry bohužel to jediné co vás donutí hrát dál. Poslední tři kapitoly jsou z herního hlediska úplně zbytečné. Kdyby je autoři úplně vynechali, nic by se nestalo a hře by to nijak neuškodilo - spíš naopak. Člověk se pak musí ptát, proč se autoři rozhodli investovat tolik svého času a práce do těchto levelů, a nevyužili ho spíš pro odladění menších technických chyb. Hru provázely časté zvukový chyby, nedokončené dialogy a občas propady FPS nebo problémy s deníkem. Navíc byla hra označena štítkem "plné podpory ovladače", který tedy ihned po vydání zase zmizel, protože ve hře podporu ovladače skutečně nenajdete. Jinak byla hra po grafické i zvukové stránce uspokojivá, voice acting Daniela nebyl zrovna nejlepší ale dojem ze hry nám nakonec kazil asi nejméně. Příběh je vyprávěn celkem dobře ale bohužel i přes nejlepší konec jsme od hry odcházeli lehce zklamaní i co se vyvrcholení příběhu týče. Vhledem k tomu, že se má jednat o horror musím ještě podotknout, že hra moc hororových prvků nemá. Občas narazíte na krásnou nebo děsivou scenérii nebo na mrazivé momenty, je nutno ale poznamenat, že na ploše 15 hodin herní doby jich je jako šafránu.

Someday You'll Return si zaručeně zaslouží obdiv za obrovskou míru práce, která se dvojici autorů povedla a jsem rád že se jedná o českou hru. Bohužel, nelze přehlídnout některá špatná rozhodnutí a závěr hry, který se diametriálně vzdaluje od první poloviny a celkově dojem ze hry kazí.

Pro: Zasazení, prostředí, první polovina hry, příběh

Proti: Technický stav, délka (15h+), druhá polovina hry, herní mechaniky, nejedná se tak docela o "horror"

+24

Children of Morta

  • PC 95
Children of Morta byla moje třetí náhodně koupená hra od 11 bit studios a i po třetí se jednalo o trefu do černého. Jedná se o skvělé příběhové rougelike RPG, které pohladí duši vašeho vnitřního dítěte a zároveň dokáže být i temné a mrazivé.

Na prvním místě hry stojí jednoznačně příběh, který je vyprávěn prostřednictvím vypravěče, který komentuje dění kolem rodiny Bergsonových. Díky tomu máte skutečně pocit, jako by vám někdo vyprávěl pohádku na dobrou noc. I když se jedná pouze o jeden hlas, voice acting a story telling je na špičkové úrovni. Jednotliví členové rodiny nemluví, ale i tak jste schopni vytvořit si k nim náležité pouto díky dobrému zpracování emocí pomocí pixelartu.

Prostředí a grafické zpracování je dechberoucí. Jedná se o jeden z nejhezčích pixelartů, které jsem kdy viděl. Prostředí je neuvěřitelně detailní, barevné a pohádkově kouzelné. Celkem se podíváte do 4 různých oblastí, které vypadají jednoduše skvěle a k tomu se budete alespoň kamerou pohybovat po rodinném domě a okolí, který lze zkoumat hodiny a stále budete nalézat nové detaily. Na druhou stranu, samotný design úrovní mi občas připravoval malá zklamání - budete narážet na detailně propracované elementy a budete se těšit na interakci, ale žádná nepřijde. Prostředí je krásné, ale chtělo by oživit troškou interaktivity. Jinak ve hře narazíte na puzzly, secrety, minihry a spoustu náhodných eventů, které rozšiřují příběh.

Hratelnost je velmi dobrá, každá postava má unikátní schopnosti a strom talentů, které ovlivňují pouze konkrétního hrdinu, ale některé mají vliv i na ostatní členy rodiny. Jednotlivý členové jsou potom co se týče hratelnosti výrazně odlišní a rozhodně nelze říct, že by se našla postava, která by mi vyloženě neseděla. Všechny mají něco do sebe a hrát za všechny je zábava. Překvapilo mě, že hra není tak hardcore jak bych od roguelike hry čekal, ale řekl bych že to bylo záměrem autorů. Na průchod oblastí nebo zabití bosse většinou nepotřebujete víc než jeden nebo dva pokusy, což si ale vysvětluji tím, že několikanásobné opakování stejného levelu nebo bosse by spíš ublížilo plynulosti příběhu. Kromě toho hra nabízí i vyšší obtížnost. I tak vám ale hra zabije desítky hodin.

Samotné schopnosti hrdinů jsou někdy originální, jindy očividné. Bohužel ve hře chybí větší výběr aktivních schopností a strom talentů se většinou skládá z pasivních nebo vylepšujících vlastností, což může někoho zklamat. Na druhou stranu vám hra nabídne mnoho dalších aktivních předmětů, které absenci schopností nahradí. Jediná malá stížnost, kterou bych měl je poměrně malá variabilita nepřátel. Vzhledem k hernímu času by si hra zasloužila více druhů a typů nepřátel a bossů.

Jak jsem už napsal, prim celé hry je příběh, který je prostě skvělý. Jednoduchý, ale jímavý se spoustou malých radostí a mrazivých zvratů. Children of Morta je příběh o lásce a rodině, ne o hrdinech a padouších. Rozhodně se jedná o nejlepší hru, kterou jsem v posledních měsících hrál.

Family that slays together, stays together.

Pro: Příběh, grafické zpracování, hratelnost

Proti: Málo druhů nepřátel a bossů

+8

Bayonetta

  • PC 60
Bayonettu jsem se rozhodl odehrát kvůli herní výzvě na doporučení kamaráda. Šel jsem do hry úplně na slepo, a asi si dovede představit můj výraz po úvodním intru. Očekával jsem hack'n'slash titul s vážným příběhem, tematicky blízkým například k Darksiders. Bayonetta se ale snaží brát sama sebe spíš s humorem a se ztřeštěnou, typicky asijskou teatrálností. Nutno říct, že se nejedná o můj šálek kávy - scény, které mají v někom asi vzbuzovat zábavu a smích na mě nijak nezapůsobily, a spíš jsem jen kroutil hlavou nad tím co se na obrazovce děje. Na druhou stranu se vám hra snaží naservírovat i vážné momenty, které jsou právě zase znehodnoceny snahou hry být praštěně vtipná v jiných částech. Musím říct, že jsem nedokázal ocenit dualitu tohoto rozložení a hodně se to promítlo na mém hodnocení.

Devízou hack'n'slash titulů jsou samozřejmě souboje. Účelem Bayonetty je patrně rozbít a vymačkat všechny tlačítka na vašem controlleru. Pokud se vám ovladač nerozpadne po drcení tlačítek v Bayonettě, vydrží už opravdu všechno. Soubojový systém mě velmi zklamal, a přičetl bych to na vinu špatnému ovládání. Mapování tlačítek na controlleru je otřesné a co víc, nejde změnit. V první řadě mi vadila nevyváženost - hru jde v podstatě hrát jen pravou rukou, protože pravačkou ovládáte úplně všechno důležité, zatímco levačka má na starost pouze pohyb pomocí analogu. Na to by se dalo zvyknout, co ale absolutně nechápu je nápad umístit tlačítko "evade" na spodní trigger. Funkce, která je závislá na co nejrychlejší odezvě je umístěna na tlačítku s nejdelší drahou stisku? Proboha! Prvních pár hodin jsem s načasováním úskoků zápasil víc než v Sekiru, až jsem všechny pokusy o načasované úskoky vzdal a začal tlačítko drtit bezmyšlenkovitě, jako všechno ostatní - a hle! Najednou se hra dala i celkem hrát. Co se ale nijak vyřešit nedalo byla otřesná kamera. Bez ohledu na pravý analog, kamera si celou hru dělala co se jí zachtělo a konstantně mi ze života dělala peklo.

Co jsem dál ve hře postrádal byl jakýkoliv systém léčení. A to jak před bossfightem, tak během boje. Většinou je jediný způsob, jak si doplnit zdraví, zemřít. Healing itemy sice ve hře jsou ale je jich málo, nebo stojí peníze kterých máte ve hře už tak nedostatek. Špatná ekonomika je další věc co kazí můj dojem ze hry. Hra vám prodává spoustu věcí ale dovolit si můžete absolutní minimum. Ať už jsou to další bonusová komba, která spolu s další asi stovkou nikdy nepoužijete, nebo "doplňky", které velmi zásadně mění hratelnost, ale hra vám je tak nějak zapomene představit.

Přes doplňky plynule přejdu k item menu a "craftingu". Crafting, inventář a jeho správa je absolutní zrůdnost s asi nejhorším designem, jaký jsem kdy viděl. Enough said. Grafika není žádný zázrak, ale neurazí. Prostředí působí nudně a prázdně, tady nechápu proč vývojáři nepoužili pestřejší paletu barev vzhledem ke ztřeštěnému přístupu hry. Vše se bohužel topí v nudném šedo-hnědém maglajsu. Hudba celkem ujde, nic co by mě uráželo. Voice acting je celkem dobrý. Příběh mě nijak nezaujal, přišlo mi že se ve hře věci prostě tak nějak dějí samy od sebe. Postavy se objevují a zase mizí jak se jim chce, přesun mezi jednotlivými lokacemi nemá praktický žádný důvod a Bayonetta prostě a jednoduše jen "jde dál".

Musím pochválit design a vzhled bossů a nepřátel, vlastně celkem i bossfighty samotné. Až ke konci hry jsem byl opět usazen designem posledních kapitol, kde na vás vývojáři prostě posílají všechny bosse, se kterými jste už nesčetněkrát bojovali a i když jsem si souboje na poprvé užil, po třetí a po čtvrté už se kouzlo vytratilo. Ve hře je navíc spousta vybočení z žánru, jako jízda a boj na motorce, raketě, "turret control" sekvence, 2D shoot'em up atd. které jsou prostě špatné, tak jako vždy, když se je někdo snaží nacpat do jakékoliv hry. Dojem kazí i otravné quick time eventy.

I když jsem v závěrečné třetině pomalu začal objevovat kouzlo této hry, VELMI hluboko skryté pod všemi technickými chybami a špatným designem, hra na mě působí jako zklamání, které nezachrání ani závěrečný souboj s Davidem Bowiem. Zvlášť pokud ji srovnám s prvním dílem Darksiders, který Bayonettu ve všech směrech předčí.

Bayonetta jako hra, ani jako postava mi bohužel k srdci nijak nepřirostla.

Pro: Design nepřátel a bossů

Proti: Ovládání, příběh, systém ukládání, kamera,

+10

Q.U.B.E. 2

  • PC 90
Q.U.B.E. 2 mě velmi mile překvapil. Očekával jsem jen další průměrnou puzzle hru, která se chtěla svézt na vlně popularity vyvolané Portalem, ale nakonec hra předčila moje očekávání. Q.U.B.E. vám dává k dispozici tři základní funkce : trampolínu, krychli a kvádr. Zní jako nuda? Věřte mi, že není. Autoři nakládají s takto jednoduchým konceptem velmi dovedně a originálně.

Hra na vás nijak nespěchá, tempo je pomalejší a jednotlivé mechaniky řešení jsou vám předkládány velmi pečlivě a krásně plynule, díky čemuž se vám nikdy nestane, že byste zabloudili do místnosti ve které si nebudete vědět rady. Geniálně jednoduchá mechanika vám doslova přejde do krve během chvilky a vše je navíc dokonale přehledné. Po vstupu do místnosti stačí jen rychle přehlédnou prostředí a elementy se kterými máte pracovat, a ihned je vám jasné co po vás hra chce. Provedení úkolu lze pak realizovat během několika sekund, maximálně minut pokud jde o poslední akt hry. Skutečně se mi ani jednou nestalo, že bych bloudil po místnosti a hledal co mám kde udělat dlouhé minuty, natož potupně hledat řešení na internetu. Je nutno říct, že puzzly nejsou příliš těžké a pokud je hardcore výzva to co hledáte, asi budete možná zklamaní. Na druhou stranu, já jsem obětování vyšší obtížnosti pro zábavnou a plynulou hratelnost spíš uvítal. Rád bych ještě vypíchnul perfektní odladěnost hry co se týče pohybu a interakce. Vše je absolutně bezchybné - vždy doskočíte tam kam máte doskočit, dosáhnete na co máte dosáhnout a skoky a orientace v prostoru jsou bezproblémové (ano, nárážím na Portal) stejně jako fyzika předmětů. Hra navíc není dlouhá, vyšla mi asi na 4 hodinové sezení, což mi plně vyhovovalo.

Jediné co jsem u hry postrádal je kvalitní příběh. Schválně ho nebudu počítat do hodnocení, protože jsem nehrál první díl, ale bohužel mě příběh a pozadí hry už od začátku nijak nezaujalo a časem jsem o příběh úplně ztratil zájem. Na druhou stranu, vůbec jsem ho u hraní nepostrádal a hru jsem si i tak užil. Kdyby byla do hry přidána silnější dějová linka, věřím že by se mohl Q.U.B.E. směle měřit i s králi puzzle her, jako je Portal nebo Talos Principle.

Pro: Herní mechanika, plynulost hry, přehlednost, odladění pohybu

Proti: Slabší příběh

+10

Moons of Madness

  • PC 50
"Mars sucks". Tato věta zazní ve hře a zároveň perfektně vystihuje moje pocity. První minuty v Moons of Madness do vás napumpují podobnou atmosféru jako například Alien: Isolation, která ovšem velmi rychle zase vyprchá a po pár hodinách definitivně zmizí. Prostředí se zdá být technicky velmi pěkné a nápaditě zpracované, ale časem se okouká. Několikanásobným průchodem stejnými lokacemi a špatným level designem se vše jen zhoršuje. Mise a úkoly jsou nejasné, zmatené a technické puzzly neintuitivní. Hra je spíše walking simulátorem, ale snaží se do hry zabudovat i adventurní prvky a interaktivitu. Hlavní dva prvky walking simulátoru (příběh a prostředí) jsou žalostně slabé. Příběh je zmatený a nezjímavý, prostředí mrtvé a bez atmosféry (kromě té umělé). Čistý gameplay je posledním hřebíčkem do rakve. Ve hře se setkáte s puzzly, které jsou velmi banální nebo naopak nejasné a neintuitivní. Naháněčky s "monstry" působí až směšně a horrové prvky jsou omezeny jen na laciné jumpscary. Boj je řešen quick time eventy, což byl okamžik, kdy i můj pohár trpělivosti přetekl. Hru jsem nedokončil, protože (nejspíš vinou bugu??) jsem se prostě přes určitý quick time event nemohl dostat. Po asi desátém opakování stejné pasáže jsem hru definitivně odložil a nemám sílu ani chuť snažit se problém spravit.

Pokud chcete horrový sci-fi walking simulátor, na trhu je spousta lepších.

Pro: Grafika, voice acting

Proti: Příběh, level design, questy, monstra, všechno

+15

Tomb Raider

  • PC 50
Už dlouho se mi nestalo, že bych narazil hru, ve které bych cítil tak obrovský rozpor mezi vlastním hodnocením a celkovým hodnocením například na Steamu. Úvodem bych chtěl jen poznamenat, že hodnotím hru zpětně - 7 let po vydání - a jako nehráč jakýchkoliv předchozích her s Larou Croft. Pokud se tedy hra střetla s očekáváním fanoušků, je všechno v pořádku. Bohužel, mě se hra absolutně netrefila do vkusu a dohrál jsem ji popravdě pouze díky karanténě.

Premisa hry zní skvěle. Mladá, nezkušená archeoložka ztroskotá na ostrově se svým týmem a jejich přežití závisí hlavně na ní a její vrozené schopnosti adaptace a dobrodružné povaze. Máme sledovat proměnu křehké, nezkušené dívky v nebojácnou, neohroženou ženu. Nápad jistě dobrý, výsledky nejsou dobré.

První asi hodina hry ještě jakž-takž funguje, Lara je sama v celkem přesvědčivé džungli a snaží se přežít nehostinnost prostředí a najít zbytek svého týmu. Z ničeho nic se však slibná survival adventura přímo pod vašima rukama transformuje na looter shooter, kde křehká nezkušená dívenka kosí kalašnikovem jednu četu elitních vojáků za druhou. Přitom by se dal problém, jak má 60 kg vážící dívka bez bojových zkušeností přemoct celou armádu, vyřešit jednoduchým prvekm - stealthem. Ten ve hře ale není a tam kde je, nefunguje. Bez jakéhokoliv důvodu se tedy z Lary stává one-man army, chodící Rambo a houba na kulky. Hra v tomhle bodě začne popírat jakékoliv zákony a prvky realismu, které ve hře do teď zbyly a všechno dění staví na hlavu.

Při ztroskotání si Lara propíchne břicho o rezavý kus suti, což se jí naštěstí samo zázračně vyléčí a o dvě minuty později už šplháme po po troskách bombardéru uvíznutém na vodopádu. Následuje meziobdobí, kde povraždíme asi 200 ozbrojených fanatiků, schytáme do hlavy molotovy, pod nohy dynamit a pár dávek z kalacha do břicha. Žádný problém - dokud Lara nespadne z kopce a nezrání se. Najednou je nutné najít lékarničku. K ní vede cesta přes dalších 200 po zuby ozbrojených magorů. Po další dávce medikace olovem během boje se Lara konečně může ošetřit a očekává se od nás, že budeme soucítit s její postavou, když si žhavým šípem vypaluje ránu a omdlívá.

V kombinaci s neexistujícími puzzly v adventurní hře v tomto bodě odumřely veškeré mé mozkové buňky a dál se ze hry stává bezduchá idiotská fraška. Příběh je kdesi až na čtvrté koleji, za celou dobu se v něm nestane nic zajímavého ani nečekaného. Vedlejší postavy jsou absolutně zbytečné a bezcharakterní. Vývojáři se sice snažili, aby hra působila co nejfilmověji ale schéma typu ..
a) vylez někam hodně vysoko
b) všechno vyhoď do vzduchu a lanovkou/padákem/skluzavkou se vrať na začátek
c) opakuj 10 hodin
.. se extrémně rychle okouká. Samozřejmě nechybí mor moderních videoher - quick time eventy, které jako vždy a všude, hře pouze podkopávají nohy. Prostředí hry je nudné, monotónní a celkově nezajímavé. Člověk by čekal, že kombinace prvků architektury z druhé světové války a starověkého Japonska nemůže být nudná, ale chyba lávky. Prostředí je hnusný šedo-hnědý maglajs a celá hra vypadá jako epizoda z MASHe.

Jediné co mohu pochválit je snad model Lary a její animace. Oceňuji dobrý balanc postavy, která není pouze sexuálním symbolem ale zároveň se ni hezky dívá. Animace vlasů navíc pořád vyráží dech i v dnešní době. Poslední věcí co bych ocenil bude voice acting a přímočarost hry. Open world by byl jen dalším hřebíčkem do rakve.

Tom Clancy's Tomb Raider : Modern Warfare je bezduchá blbost s prvky toho nejhoršího, co lze najít na akčních filmech. Opravdu hodně dlouho jsem nenarazil na hru, která by byla tak vzdálená čemukoliv, co bych mohl objektivně ocenit.

Pro: Animace, model hrdinky, voice acting

Proti: Celkově je hra béčkovou verzí béčkového akčního filmu

+11 +13 −2

The Suicide of Rachel Foster

  • PC 80
The Suicide of Rachel Foster mě zaujala hned na první pohled a nesmírně jsem se na vydání hry těšil. Očekával jsem krátký walking simulátor zasazený do prostředí, které je očividně insipirované filmovou adaptací horroru od Stephena Kinga The Shining. A dostalo se mi přesně to, co jsem očekával.

Jedná se skutečně o walking simulátor v pravém slova smyslu, ve hře je minimální množství interakcí s prostředním a prakticky žádné adventurní mechaniky - což je bohužel trošku škoda. V tomto světle lze hru připodobnit například ke hrám jako What Remains of Edith Finch nebo Firewatch, bohužel se nedá říct, že by se kvalita hry dosahovala těchto dvou vysoce ceněných titulů. Ale pojďme na to popořadě.

V první řadě je nutné poznamenat, že hra je velmi očividně vytvořená jako pocta filmovému Shiningu od Kubricka a v tomto ohledu si nemůžu na nic stěžovat. Mrazivá atmosféra hry je velmi uvěřitelná a zpracování opuštěného hotelu je také prvotřídní. I když ve hře nenarazíte na žádné nepřátele ani jumpscary, zaručeně vám bude při procházení starým hotelem běhat mráz po zádech. Hra je plná větších či menších easter eggů odkazujících jak na film, tak knihu - což fanoušci (pro které je hra zřejmě určená) určitě ocení.

Po vizuální stránce se mi hra celkem líbila, bohužel to samé nelze říct o zvuku. Zvuky hrají v jisté části hry hlavní roli a musíte se podle nich navigovat hotelem - bohužel prostorové zpracování zvuku je dost špatné a prakticky mi nezbylo nic jiného než bloudit naslepo hotelem a doufat, že úkol splním. Tato mise mi bohužel úplně rozbila dobrý pocit z jinak plynulé hratelnosti hry. Vedle zvuků samotných musím pochválit dabing, který ale bohužel opět narážel na ne zrovna nejlépe napsané dialogy a scénář. Samotný příběh je poměrně zajímavý ale je nutné nad ním moc nepřemýšlet. Po delší úvaze nutně musíme dojít k závěru, že jsou v příběhu větší či menší mezery, které by bylo možné velmi snadno vyplnit, ale v prostoru asi 3-4 hodinové hratelnosti na to není čas. To samé se dá říct o hloubce a vývoji postav. Ve hře je několik momentů a zvratů, které jsou skutečně "coming out of nowhere" a určitě by vyzněly lépe, kdyby byly budovány delší dobu s větší přesností. Bohužel zase narážíme na délku hry.

Na konec ale rozhodně nemůžu říct, že bych odcházel od hry zklamaný. Vzhledem k cenovce a velikosti studia si myslím, že se pořád jedná o nadprůměrný počin a s napětím očekávám jejich další titul. Pokud jste zároveň fanoušek filmového Shiningu, nebojím se vám hru vřele doporučit.

Pro: Zasazení, atmosféra, poměr cena/výkon, voice acting

Proti: Zvukový design, slabší dialogy, průmerný příběh

+19

South Park: The Stick of Truth

  • PC 90
Nejsem zrovna největším fanouškem seriálu, ale u hry jsem se královsky pobavil. Zvlášť v dnešním, politicky korektním světě je South Park svěžím závanem čerstvých prdů. Nikdo není v bezpečí, hra se prostě naváží úplně do všech - židi, černoši, gayové, zrzci, emáci, kanaďané, číňani - všichni dostanou svou porci. Udělalo mi radost, že hra není moc dlouhá, 13 hodin na dohrání je podle mě naprosto ideální čas. Navíc jsem se celou dobu parádně a upřímně od srdce nasmál nad spoustou originálních vtipů a situací, jako třeba pandemii nazi zombie viru na potratové klinice nebo použití prezentace o globálním oteplování jako útoku ekologického aktivisty. Od toho dát hře 100% mě ale odrazuje fakt, že hra může být ke konci poměrně repetitivní co se týče soubojů, a postrádal jsem víc nastavení obtížnosti - normal byl pro mě příliš jednoduchý, hardcore zase těžký. Poslední věc co mi celkem vadila byla hromada předmětů, které na vás hra sype. U vybavení a konzumablů se dá ještě přimhouřit oko, ale proč vás hra doslova zasypává junk předměty, které nemají žádné využití kromě prodeje, opravdu nechápu. Jsou sice občas vtipné, ale po čase jim přestanete úplně věnovat pozornost, protože jich je prostě až moc. Naštěstí není hra omezená kapacitou batohu.

Až na tyhle detaily je South Park skvělá hra a jsem rád že jsem se ho rozhodl zkusit. Vřele doporučuju všem kdo mají rádi nekompromisní záchodový humor.

Pro: Vtipnost, originalita, hratelnost

Proti: Nastavení obtížnosti, přehnané množství předmětů

+22

Crypt of the NecroDancer

  • PC 70
Ačkoliv mi hra v mnoha ohledech připomínala Enter the Gungeon, kde jsem zatím úspěšně spálil asi 250 hodin a pořád mě baví, tak jsem bohužel nenašel podobné kouzlo v Crypt of the Necrodancer. Herní mechanika je velmi originální ale zároveň je pro mě tou největší překážkou. Samozřejmě se jedná o velmi náročný rogue-like titul, které vás nechávají umírat pořád a pořád dokola dokud se nezlepšíte - a tím je většinou myšlena téměr absolutní bezchybnost. Tady jsem si ale brzy uvědomil, že i přes veškerou snahu je pro mě hra v pozdějších úrovních v podstatě nehratelná.

V podstatě to funguje tak, že se pohybujete do rytmu hudby a s vámi drží daný krok i vaši nepřátelé. Abyste nepřítele zabili, musíte stát ve správný moment na správném místě. Vše se ovšem komplikuje tím, že nepřátelé jsou různorodí, dále každá vaše zbraň funguje trošku jinak a navíc se málokdy stane, že bojujete jeden na jednoho. Pokud k tomuto receptu přidáte tempo, které se neustále zrychluje a jedna chyba většinou vede k vaší smrti, je hra opravdu hodně HODNĚ těžká. Zjistil jsem, že i když rozumím jak která zbraň funguje a zvládnu zabít i nejsilnějšího protivníka nejhorší zbraní, můj mozek prostě nedokáže vyhodnocovat a vydávat příkazy 3x za sekundu, abych stíhal tempo s jakým se nepřátelé pohybují.

Ve finále jsem hru pokořil za nejjednodušší postavu, ale bohužel mě nic neláká k tomu pokusit se o to s jinými postavami. Rozhodně si ale nemyslím, že se jedná o špatnou hru - jen bohužel není pro mě.

K technickým věcem bych jen rád zmínil hudbu, která mě velmi potěšila. Ačkoliv se nejedná zrovna o můj šálek kávy, hudba je jednoduchá ale chytlavá a perfektně sedí ke stylu hraní. Hra vám navíc umožní použít i vlastní playlist. Trošku mě zklamal vizuální vzhled, pixelart vypadá velmi lacině například ve srovnání s již zmíněným Enter the Gungeon.

Doporučuji vyzkoušet, mějte ale na paměti, že se rozhodně nejedná o snadno přístupný titul. Průměrná statistika achievementů (cca 1-2%) mluví za vše.

Pro: Hudba, originalita, potenciál pro velmi dlouhou zábavu

Proti: Vizuál, ovládání, není pro každého

+14

Hidden & Dangerous

  • PC 75
Hru jsem poprvá hrál asi v 11ti letech a stala se pro mě nezapomenutelnou z jednoho jediného důvodu, protože jsem se nikdy nedostal dál než za třetí misi. To mi ale nebránilo v tom hrát začátek hry pořád a pořád dokola. Teď, skoro po 20ti letech jsem se rozhodl, že bych hru mohl konečně dohrát. No, byla to jízda.

Začnu tím špatným. Na hře je špatně úplně všechno. Samozřejmě většina věcí je poplatná době, ale protože jsou tohle dojmy po dvaceti letech, nehodlám si brát servítky. Hra má příšerné ovládání - cesta z třípatrového požárního schodiště vám beze srandy zabere třeba i 4 minuty. Mapování kláves je špatný vtip, ale jde díky bohu změnit. Umělá inteligence dělá všechno, jenom se nechová inteligentně. Nejhorší jsou escort-mise, kde se vám ke třem tupým, AIčkem ovládaným postavám přidá čtvrtá. Povely fungují jen z poloviny, a když tak většinou jinak než byste čekali. Friendly fire vám napáchá více škod než nepřátelé. K tomu si přičtěte mise a úkoly postavené na hlavu (najdi přístroj enigma - samozřejmě leží mezi regály se zeleninou) nebo mise v přestrojení, které prostě a jednoduše nefungují a nepřátelé vás zdraví hláškou "englander englander" i v německé uniformě. A konečně technické problémy jako bugy a neskutečně nízké FPS při přestřelkách s více nepřáteli. Sečteno podtrženo, tahle hra je jedna z nejhorších, které jsem kdy hrál.

A stejně jsem u ní vydržel celých 17 hodin a připadal si znova jako jedenáctiletý, kdy jsem hltal každou nesmyslnou smrt mého vojáka. Nechápu proč, ale prostě jsem se bavil, hru dokončil a mám z ní skvělý pocit. Je třeba říct, že je to ale všechno dílem nostalgie. Pro kohokoliv kdo hru nehrál jako malý bude bohužel platit jen horní odstavec.

Hodnotím 8/10, protože Hidden and Dangerous bylo moje dětství.

Pro: Zvuky prostředí. Déšť, les, vítr - byl jsem překvapen jak všechno dobře zní.

Proti: Prakticky všechno na co se dá u hry stěžovat.

+19

Portal

  • PC 90
Dlouho jsem hraní Portalu odkládal ale konečně jsem se na něj vrhnul a podle očekávání jsem si ho parádně užil. Puzzle hra s mysteriozním pozadím, vtipným průvodcem a (na tu dobu) originální mechanikou - přesně moje gusto. Řešení nejsou nijak těžká ale donutí vás chvíli přemýšlet, i tak bych uvítal hru trošku delší - nečekal jsem, že za tři hodiny bude konec. Ale za cenu za kterou se dnes Portal prodává si nejde stěžovat vůbec na nic. Doporučuju všem.

Pro: Jednoduché ovládání, vtipnost, originálnost, grafika

Proti: Nejsem obecně fanoušek Source Enginu, na hře je vidět pár neduhů co plynou z použití SE jako u Half-Life ale nejde o nic zásadního

+25

Call of Duty: Modern Warfare 3

  • PC 50
Vybral jsem si hru kvůli herní výzvě (mise v Praze) a pustil se do hraní s tím, že od ní nic nečekám. Přesně to jsem nakonec dostal, multiplayer CoD už několik let nehrávám takže bych jen poznamenal pár věcí ke kampani. Jedná se o další extrémně průměrnou slátaninu, která se snaží být co nejautentičtější a přitom nemůže být víc vzdálená realitě. Všichni známe CoD značku a víme co od těchto her asi čekat a kampaň MW3 je snad tou nej-callofdutější hrou vůbec, takže ve zkratce: Za plnou cenu nemá smysl vůbec hru pořizovat pokud vám jde jen o kampaň, navíc je hra po grafické stránce "zastaralá" - až hnusná. Jediná věc co mě opravdu pobavila, byl Leoš Mareš - neohrožený člen českého odboje.

Dohráno kvůli výzvě, ale nečekám že bych hru ještě někdy zapnul.

Pro: Rád bych něco napsal ale opravdu nemůžu pochválit jedinou věc (až na Leoše)

Proti: Na druhou stranu nemám nic co by mi nějak výrazně vadilo, hra je prostě tak průměrná až to bolí.

+9