Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Stela

  • PC 70
"Mom, can we have Inside?"
"No, we have Inside at home"
"Inside at home: Stela."

Úvodní meme template mluví za vše, jak je taky hned poznat ze všech artworků a obrázků. Stela je semi-2D plošinovka s němým protagonistou a velmi domysli-si-sám-oidním příběhem, stejně jako ony dva tituly od Playdead. Je to tedy nové Inside? Není. I když jsou si hry podobné, a ačkoliv nemám vyloženě nic, na co bych mohl přímo prstem ukázat a říct, že je to nedostatek, tak mě Stela naprosto nijak a ničím nezaujala. Atmosféra je taková nějaká jinaká, ovládání trošku topornější a méně responzivní, oddálená kamera taky spíš škodí, puzzly nejsou nijak světoborné ani zapamatovatelné. Ale pokud hledáte Inside klon za pár chechtáků na hraní v šalině na Steamdecku po cestě do knajpy zatímco přemýšlíte, jestli dneska dvanáctku nebo polotmavý, tak v tom vám bude Stela pohodlně stačit. Tanhle hra je tak nějak bez příchuti. Za pár kaček oukej jízda na pár hodin, ale mámě o ní domů psát asi nebudete.

Raději si kupte Inside ještě jednou.

Pro: Cena odpovídá kvalitě a délce

Proti: Na hře mě nic nezaujalo

+8

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PS5 50
Man of Medan je přijatelný gaučový horror pro dva na pár večerů, který vyniká hlavně v tom, že prakticky žádné jiné gaučové horrory pro dva neexistují. Celým svým konceptem se jedná, stejně jako u Until Dawnu, o nehru a spíš jen o interaktivní Béčkový horror.

Partička teenagerů se při svém potápěcím dobrodružství nešťastnou náhodou ocitne na staré válečné lodi z roku 1947 a jak už to tak bývá, začnou se dít pozoruhodné věci, z nichž nezvláštnější je třeba generátor, který už 70 let jede asi na vzduch a neustále napájí loď proudem, nebo krysy, které jsou imunní vůči smrti hladem a parovodní potrubí, které je i po 70 letech stále pod tlakem. Kupodivu, nikdo nic z toho nepovažuje za nadpřirozené, ale místo toho se lekají duchů, či co.

Srandičky stranou, hra je podle očekávání naprostá hovadina, scénař je plný nesmyslů, střih scén katastrofální, několikrát jsme na sebe s manželkou jen nechápavě koukali a snažili se společně rozklíčovat, co měla právě odehraná scéna vůbec znamenat. Únosci vytáhnou spoutané vězně z kajuty, hned v další scéně o 4 sekundy později je zase beze slova nahánějí zpátky. Postavy se mezi scénami převlékají, obouvají, nebo naprosto nereagují na události, které se staly před několika sekundami. Skoro jsme měli dojem, že některé scény ve hře chyběly.

Podobností s Until Dawn je tu podlě očekávání hodně, ale tam nám alespoň stálo za to hru dohrát kvůli té "záhadě na pozadí". Záhada bubáků na lodi Medan je ale od první chvíle průhledná jako slída, a z hry se stává typický případ čekání na to, kdy někomu z ťulpásků, za které hrajete, konečně dojde, co vy už 4 hodiny víte. Celé dobrodružství pak skončí tak nečekaně, že jsme se během titulek ani nestačili dosmát. Nezajímavý příběh lemuje repetitivní prostředí plné levných lekaček a klišé starších, než Ourang Medan. Hlavní postavy jsou sice asi o polovinu míň nesympatičtí kreténi, než ti z Until Dawn, ale stejně vám budem naprosto jedno, kdo z nich zařve, vzhledem k všemu, co jsem už zmínil.

Pochválit můžu snad jen kameru, která občas umí udělat zajímavé filmové nájezdy, a kupodivu systém poznámek, které se vám v menu propojují, díky čemuž je jasné, co s čím souvisí, a s novými indíciemi přibývají nové informace. Bohužel, ne že by jste je k něčemu potřebovali.

Protože se PS Plus rozhodlo mít vyjímečně jeden ze svých lepších měsíců, a v zhledem k tomu, že na trhu prakticky není konkrence, byla tahle hra zadarmo celkem OK. Jinak škoda peněz.

Pro: Kamera, občas

Proti: Špatný scénář, nudný předvídatlený příběh, 0 emocí, 0 IQ, nepematuju si ani jména postav

+14

Celeste

  • PC 90
Na testování Steam Decku jsem si nemohl vybrat lepší titul (BTW hra funguje perfektně i při spuštění z Itchia).

Docela se divím, že je tu tak málo komentářů. Myslel bych si, že Celeste bude mít na DB mnohem větší zástup fanoušků po tom jakému se (alespoň pokud vím) těšila celosvětovému přijetí. Je pravda, že mi taky trvalo docela dlouho tento titul konečně zkusit, ale to bylo hlavně proto, že poslední plošinovkou, kterou jsem hrál, byl upirátěnej rip-off Maria na 486ce asi před milionem let. Dovedu si představit, že obtížnost mohla být pro vetšinu ne-plošinovkářů taky docela překážka, ale ne nutně nepřekonatelná - stejně jako zdolání hory, vyrovnání se s vlastní identitou nebo vyřešení psychologických konfliktů, což jsou všechno témata, kterými se Celeste zabývá.

Celeste je nádherná, po všech stranách perfektně odladěná a moc rád bych řekl malá plošinovka, ale ona malá vůbec není. Je to taky jeden z důvodů, proč nedávám plné hodnocení. Kdyby měla hra tak 5-6 hodin, nešel bych pod zaslouženou stovku, ale odehrát hru mi trvalo skoro 14 hodin, během kterých moje počáteční nadšení docela odpadlo a v závěrečných levelech se pomalu začala dostavovat frustrace nad obtížností. Celeste rozhodně není jednoduchá hra, troufnu si tvrdit že i pro zkušené hráče plošinovek. Ze začátku mě výzva bavila, jako vždycky, navíc moje kompulzivní porucha sebrat naprosto všechny dobrovolný jahody dostávala sice zabrat, ale o to sladší ty jahody pak byly. Jak se ale z platformingu později stával víc a víc spíš flyforming, začal jsem citím, že už se trošku spíš vztekám. Umíral jsem, a hodně. I kdybych ubral jednu desetinnou čárku, tak bych se za to číslo styděl. Ale o tom hra je... překonat zdánlivě nemožné a vykašlat se na to, nad čím nemá smysl se trápit. Dyť je to jen blbá jahoda.

Až na délku hry a trošku spíš nezaslouženého rantu k obtížnosti ale nemám nic negativního, Celeste má nadherný vizuální styl, krásný pixelart a skvělou hudbu. Dobře se ovládá, není ani moc tichá, ani moc ukecaná. Vyprávění příběhu je lehké, pohádkové, ale zároveň se zabývá velmi vážnými tématy o sebepoznání, psychických problémech a přijmutí sebe sama, všechno velmi pěkně a citlivě podané. Po hratelnostní stránce vás v každé části čeká nějaká nová mechanika, která rozvíjí schopnosti Madeline překonat zdánlivě nepřekonatelné překážky. Některé mě bavily víc, jiné míň, ale po celou dobu hraní jsem měl pocit, že se učím něco nového a cítím jsem, jak se zlepšuju.

No... a teď posbírat zbytek těch zasranejch jahod a pak už jenom.... B̶̨͎̺͙̘͉̘͈̟̬̝͐͆͒͑̋͛̅̅̇̽́̓͊͜-S̸͎̽̈́͒̊̀̈́̏̌̚Ĭ̶̺̙̙̻̬̆͒̅̀D̸̨͚͍͈͉͖̥͈͉̞̮͊͗͝E̸̡̛̟̰̣̦̳̩͂͌́͛̈̍͘S̴̡̡̙̮̼̜̫̟͈̿͋̄̚͜͝.
God help me.

Pro: Pixelart, příběh, hudba, ovládání, platforming

Proti: Délka

+12

Slay the Spire

  • PS5 80
Překvapivě dobrá roguelike karetní hra na pár večerů, ale asi nic, co byste si nemohli nechat ujít. Karetní hry moc nehrávám, ale občas zabrousím do vod tahových her, což vlastně Slay the Spire splňuje. Hra mě velmi rychle vtáhla, ale na druhou stranu zase velmi rychle omrzela. Prvních pár runů mě opravdu hodně bavilo, až na postavu Watchera, který(á) mi moc nesedl(a). Hru jsem dohrál za všechny základní postavy, ale po několika dalších neúspěšných pokusech mě hra bohužel ztratila. I když jsem původně měl ambici zjistit, co se stane, když dojdu na konec hry se všemi klíči, které jsem dostal za odemknuté postavy, tak mě nakonec odradila poměrně nízká variabilita a drtivá repetitivnost, která je pro každou roguelike hru alfou a omegou.

Nenarazíte na moc bossů, obyčejná střetnutí se základními nepřáteli se začnou rychle opakovat a funkční buildy jsou opravdu jen dílem náhody. Hře podle mě chybí systém permanentních upgradů, nebo cokoliv, co by vás odměnilo za odehrání postav a usnadilo nebo nějak podstatněji změnilo vaše další průchody za postavy jiné. Nic takového ve hře ale není, pouze si odemknete nové hratelné karty, kterých je - pravda - stovky, ale pokud vám štěstí na artefakty nepřeje, tak máte stejně smolíka. Dřív nebo později narazíte na tah, kdy dostane nepřítel do ruky devastující úder a vám náhoda přihraje "jenom" plnou ruku útočných karet... a končíte. I když jsem se snažil najít alternativní postupy, vytvořit nové funkční buily a najít "novou zábavu" v dalších runech, nemůžu říct, že by se mi to povedlo. Slay the Spire  je fajn hra na víkend, ale jakmile dohrajete každou postavu alespoň jednou, dá se říct, že jste hru vytěžili a stovky hodin zábavy bych v tomto titutlu asi nehledal. Je asi fér dodat, že vám hra nabídne i "custom" mód, kde je možné jít vašemu novému funkčímu buildu trošku víc na ruku, ale na druhou stranu se připravíte o trofeje a příběh...

Zadarmo super, za pár korun jenom fajn.

Pro: Přehlednost, jednoduché a zároveň komplexní, rychlé zaháknutí - rychlé odháknutí

Proti: Malá herní variablita, nezajímavý design nepřátel a nudná grafická stylizace

+13

Cyberpunk 2077

  • PS5 70
Dlouho jsem přemýšlel, jestli chci vůbec napsat k Cyberpunku komentář. Nakonec to udělám, ale jen velmi stručně, protože vlastně skoro ani nemám co napsat... na krabičku se víc než rok na polici prášilo, dokud se hra nestala na PS konečně přijetelně hratelnou... a na krabičku se po týdnu bude prášit zase dál.

Night City vypadá naprosto úžasně. Na každém kroku jsem se udivoval úžasné futuristické architektuře, obdivoval všechny drobné detaily a rozmanitost, s jakou je město vybudováno, až to opravdu působí tak, že město organicky rostlo samo od sebe a postupně se během času měnilo, jako živý organismus. Tisíce hodin pečlivé práce vývojářů, kteří kulisu tohoto bladerunnerovského města do detailů vypiplali a já bych si je tak moc chtěl užít... ale on to není živý organismus, je to mumie. Night City je nádherná slupka ničeho. Je to obal, kterému chybí duše. Prázná reklama, která nic neprodává. Je to nuda.

Město jako statiská kulisa působí dobře, ale naprosto mu chybí život. Všude, kam jsem se vydal, je cítit podivná neuvěřitelná umělost. Lidé působí jako loutky, chodí od nikud nikam, tolik různých lidí se stovkami modifikací těla, desítkami implantátů, tisíce druhů oblečení a účesů, ale závoveň všichni stejní, nudní, prázdné loutky bez duše, co se motají sem a tam ve smyčkách na svých neviditelných provázcích. Prvních 5 minut vám budou připadat všichni hrozně zajímaví, než si uvědomíte, že "zajímavě" vypadají úplně všichni, a že na nich tím pádem není zajímavého vůbec nic. Nedochází k žádným náhodným setkáním s kýmkoliv nebo čímkoliv alespoň částečně zapamatovatelným nebo zajímavým. Když se budete městem jen tak procházet, vůbec na nic nenarazíte, protože se nikde nic neděje. Občasná přestřelka mezi anonymními gangy nebo příslušníky policie je to jediné, co můžete potkat. A když už narazíte na něco jiného, jako třeba na kytaristu, který hraje zajímavou melodii, nebo na ohraničené místo činu, kde byl spáchán zločin, nic tam udělat nemůžete, což je snad ještě horší, než kdyby to ve hře vůbec nebylo. Ničemu to nepřispívá, naopak to jen odhaluje, jak je svět Cyberpunku prázdný a mrtvý. Svět Night City stojí na místě a nejenže nežije svým životem, on nežije ani když postupjete příběhem, vedeni za ručičku vykříčníky úkolů jako malé dítě. I po třiceti hodinách bude u vstupu vašeho bytu policajt vypisovat tu stejnou pokutu tomu samýmu bezďákovi, jako to dělal z pohledu herního světa už před týdnem...

Na Cyberpunku by se dalo určitě najít milion pozitiv a důvodů proč v něm strávit stovky hodin, ale pro mě všechno zabila atmosféra světa, který mě nemá čím zaujmout, nevzbuzuje ve mě žádnou touhu cokoliv prozkoumávat, protože vím, že nic neobjevím, a že to málo, co objevím, nebude k ničemu.

Na moc bugů jsem nenarazil, hlavně proto, že jsem se hru snažil co nejméně rozbíjet, aby na mě začala působit přesvědčivě, ale i tak jsem zjistil, že se do hraní skoro vlastně až nutím, protože jsem opravdu chtěl, abych našel v průzkumu světa tu stejnou radost a lásku, jako nedávno v Lands Between.

Nenašel. Cyberpunk jde zpátky na poličku.

Pro: Night City

Proti: Night City..... a že úskok může namakrovat na dvojlik jen naprostý hovado

+16 +20 −4

Elden Ring

  • PS5 95
A nebude to stovečka. A ne, nebude to kvůli grafice. Dark Souls 4 nabízí všechno, co dlouholetí fanoušci odkojení Demon's Souls očekávali, a drobnými změnami posouvá souls žánr zase o pár krůčků dopředu, i když maličkých, tak příjemných. Pár chybek se najde, ale většinou se jedná o subjektivní drobotiny. Elden Ring dostál svému nemožnému hypu a podle očekávání se stal ostrůvkem naděje, drobným světélkem štěstí ve stále hlubší a smradlavější žumpě upadajícího a odfáknutého AAA vývoje.

Začneme od toho, co většina casual hráčů a hlavně ti neuřvanější fanoušci moderních open-world průjmů považují za nejdůležitější aspekt při hodnocení hry, a to je grafika. Po grafické stránce se dá Elden Ring srovnat se Sekirem. Pokud začnete jako samurai, tak je úvodní scéna skoro nerozeznatelná od té v Sekiru. Ne, není to problém, a ano, je mi úplně šumák, že Horizon Endless Sidequest vypadá líp. I přes nižší rozlišení textur umí vývojáři vykouzlit nádherné scenérie a dechberoucí momenty, a hlavně je na každém kroku vidět pečlivost a poctivost při tvorbě světa Lands Between, jeho příběhu a pravidel. Jako v předchozích hrách, každá socha skrývá nějaké poselství a nestojí jen tak náhodně v prostoru. Rozmístění nepřátel odpovídá loru světa a má nějaký smysl. Zbraně, předměty, lidé, monstra, architektonické prvky budov, flóra a fauna, posraná zlatá stonožka na dně kaluže vedle kostela, to všechno v Elden Ringu existuje jen proto, aby vám to pomohlo spojit dvě a dvě dohromady a vytvořit si z kriptických informací vlastní (nikoliv ten jediný správný) obraz světa, jeho historii a jeho už tradičně neuvěřitelnou hloubku. Chápu, proč to tolik nových hráčů nevidí, a ani bych nečekal, že by to snad mohli hned napoprvé ocenit, ale ono to tam všechno je, stačí otevřít oči a pozor, začít i u open world hry trochu přemýšlet. Elden Ring bude na dalších 4-5 let skýtat nekonečnou studnu drobných objevů, pokladů v cut contentu, zajímavých zjištění které máme před nosem, ale ještě je nikdo neobjevil a prohlubování příběhů, které zabere hráčům dalších několik let, jako to bylo doteď u Bloodbornu a Dark Souls... a to je to kouzlo, které se zatím nikomu zdárně replikovat nepodařilo. Není to stamina bar, není to neúprosná obtížnost, není to nic, co by už ostatní studia dávno nezkusili. Bohužel. No, MY máme alespoň čím se zabavit, než FS vydají nový Armored Core a vrátí se odpočatí k další souls hře.

Dost úvah, Elden Ring je prostě skvělá hra, je to větší, lepší Dark Souls. Atmosféra světa není tak temná a depresivní, což je po BB a DS docela svěží změna. Jinak si vývojáři berou z předchozích titulů ty nejlepší nápady a úspěšně z nich postavili ultimátní Souls hru. Nikdo tu znovu nevymýšlí kolo, není to potřeba, jen mu obuli nové a lepší pneumatiky. Je libo weapon arty ze Sekira, power stance z Dark Souls 2, pizza-kráječ z Bloodbornu nebo co-op z Dark Souls 3? Všechno máme! Nad rámec toho přináší Elden Ring nové věci, jako Šemíka, NPC do kapsy, hádanky, větší volnost a kreativní možnosti pro vaše buildy nebo naprosto geniální mechaniku s oživovacími sochami, z čehož všechno vývojáři trefili na první dobrou. Svět je navíc plný rozmanitých kouzel, předmětů, zbraní a questů, které fungují na již předem zavedených a čtyřmi hrami otestovaných principech. I tak je ale Elden Ring trošku přístupnější, nabízí zatím nejdetailnější tutoriál pro nováčky a ze začátku vás alespoň trošku vede za ručičku, protože se po masivní marketingové kampani logicky očekával nával nových hráčů, pro které se bude jednat o první souls hru vůbec a které je za potřebí nějak "zaháknout". Na tom není špatného. Jakmile se dostanete za hranice první oblasti, a hned po tom, co se oklepete z šoku, jak je Elden Ring obrovská hra, vás čeká ten pravý a známý souls zážitek, na jehož úspěšné formuli se nic nemění k horšímu. Hra je tak těžká, jak si ji uděláte. V žádném případě není nefér, naopak nabízí nekonečné množství kreativních způsobů, jak se vypořádat se situacemi, kdy vám hra bude připadat příliš těžká pro konveční postup. Můžete zkusit kouzla, vyráběné předměty, využít enviromentální výhody, friendly fire, summony, zbraně na dálku nebo kooperaci. Všechno tohle jsou nástroje, které vám hra dává k dispozici, a v žádném případě není ostuda jakýkoliv z nich využít. Opět platí, že stačí u hry přemýšlet a zvolit cestu nejmenšího odporu. Vývojáři nevytvořili desítky kouzel a unikátních summonů, abyste hru procházeli s 0 IQ strength buildem, protože vám na redditu někdo řekl, že takhle se to má hrát. Navíc je obrovká část hry dobrovolná, takže pokud vám nějaká oblast nebo boss nesedne, můžete jej bez problémů přeskočit, včetně řekl bych nově asi nejtěžšího bosse souls her, Malenie. Počet mých celkových smrtí by se dal rozdělit na třetiny, z nichž jednu by měl na svědomí Šemík a útesy, druhou Malenia a třetí všechno ostatní.

Mám pár drobných výhrad. Po technické stránce je pravda, že dohledová vzdálenost a doskakování textur flóry moc oku nelahodí. Nastěstí na PS5 nebyl problém s propady FPS, až na pár vyjímek při větších částicových efektech u jednoho nebo dvou bossů. Dál jsem si uvědomil, že i když je v Elden Ringu odhadem snad kolem 100 bossů, tak většina z nich je přepoužitá několikrát (i když s drobnými rozdíly), a z těch "důležitých" bossů se mi opravdu líbily snad jen dva tři, tedy mnohem méně, než v předchozích hrách. Navíc má většina z nich podlě mě až nepřiměřeně moc AOE útoků, které jsou ve hře asi kvůli očekáváné upřednostněné kooperaci hráčů, ale pokud hrajete sami, asi budete jako já spíš nadávat. Přepoužívání bossů má dále tu nevýhodu, že když vám bude nějaký boss vyloženě pít krev (Kurvcible Knight, Godshit Noble), tak je dost velká šance, že ho nepotkáváte naposled.... a že přístě nebude sám. Cítil jsem menší zklamání ze všech konců, vyjma jednoho... čekal jsem něco velkolepějšího po tom, jakej je poslední boss píčus.

Hra roku.

Pro: Svět, herní mechaniky, výbava, postavy, všechno

Proti: Pár technických drobností, fall damage, Malenia

+16 +17 −1

Metamorphosis

  • PS5 80
Kafkova Proměna: The Game. Musím říct, že jsem byl při koupi na pochybách, ale nakonec mě čekalo příjemné překvapení. Jak Proměnu, tak Proces jsem četl, ale určitě bych netvrdil, že tyto dvě díla patří mezi mé oblíbené, právě spíš naopak. Kafkův styl psaní se mi nijak zvlášť nezamlouvá a obě knihy osobně řadím do kategorie "jednou a dost". To ale nemění nic na tom, že mě zajímá jakýkoliv herní projekt spojený s literaturou, zvlášť tou klasickou, a jsem o to radši, když takový projekt dopadne dobře. S herní Proměnou jsem strávil dva příjemné víkendové večery a musím uznat, že i jako ne-fanoušek knižní předlohy se mi výsledný produkt líbí.

Ono se vlastně nejedná o doslovnou adaptaci Proměny, tam by vlastně snad ani nebylo co hrát. Dá se říct, že hra si bere výraznou inspiraci z děl Proměna a Proces, přičemž Proměnu dá se říct hrajete, a Procesu jste ve hře svědkem. Jedná se o poměrně jednoduchou 3D hopsačku s občasnými lehkými logickými úkoly, zaměřenou na vyprávění "kafkovského" příběhu. Měl jsem obavy o technickou stránku hry, ale naštěstí marně. Hra se velmi dobře hraje a ovládá, i když 30 fps trošku tahá za oči, dá se to vydržet. Byl jsem překvapen, jak dobře je ve hře po technické stránce zpracován pohyb, kdy si opravdu připadáte jako brouk. Tzv. "coyote time" tu pracuje výborně a i při nepřesném doskoku na šikmou plochu, kdy byste v jiné hře spadli z římsy, se vaše broučí končetiny udrží i v poměrně ostrých úhlech dopadu, což působí uvěřitelně a velmi příjemně po hratelnostní stránce. Taky fakt, že vidíte svoje broučí končetiny, které se přizpůsobují texturám terénu a objektům, bych ve hře nečekal a jednalo se fajn překvapení. Druhá věc, čeho jsem se bál nejvíc, byla orientace v prostředí, zvlášť při pohybu s nízkou kamerou z broučí perspektivy, naštěstí taky perfektně zvládnutá. Neměl jsem sebemenší problém se v levelech vyznat, navíc můžete kameru šikovně oddálit a prohlédnout si level z ptačí perspektivy, což je super.

Po grafické stránce vás hra asi neohromí, ale nejedná se pro mě o nedostatek. Postavy jsou vyvedené spíše jako karikatury, takže stylizace některé grafické nedostatky skryje. Poklonu si zalouží hlavně specifický styl humoru v dialozích, který podle mě dost přesně vystihuje samotný Kafkův absurdní humor v jeho knihách, jako když se Řehoř ráno probudí v podobě brouka, a jeho největší starost je, že přijde pozdě do práce. To je myslím ve hře velmi věrně replikováno a to je dobře.

No nějaké zápory... možná by ve hře mohlo být víc komplexnějších logických úkolů. Moc mě nebavila část hry v Bugvillu, kde se z ničeho nic asi na půl hodiny zastavíte a jen běháte od jednoho brouka k druhému, vyřizujete nesmyslná poslání a věci se tak nějak dějí samy bez vašeho přičinění. Možná to je záměr... část hry, která má symbolizovat nesmyslnost vašeho počínání jako v Procesu, možná ne. Nedokážu říct, tak jako tak, nebylo to zábavné hrát, což mohla být klidně celá pointa... naštěstí se pak hra zase vrátí do svých předešlých kolejí.

Pro: Originalita, ovládání, design úrovní

Proti: 30 fps fujky fuj

+13

Subnautica

  • PS5 85
Survival her moc nehraju, ale když už se do nějaké pustím, většinou ji vytěžím (pun intended) do mrtě. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale i když si plně uvědomuju technické nedokonalosti a chybky v mechanismech, tak mě většina survivalů vždycky na pár dní totálně pohltí a nemůžu se od nich odtrhnout, protože se pořád objevují nová místa k prozkoumání, nové recepty k výrobě, a hlavně: támhle do tý díry jsem ještě nevlezl. Ne jinak to bylo se Subnauticou, kterou jsem doteď v knihovně už pár let přehlížel.

Velká škoda, musím uznat. Hraní mě opravdu bavilo, těžko se mi hra odkládala i po dlouhých herních večerech a prakticky hned se chystám na Below Zero, ať to stihnu, než vyjde Elden Ring. Chtěl bych rozepsat, co konkrétně se mi na hře líbilo, ale nějak nevím kde začít. Je to prostě klasický survival, který spoléhá na to, že vás zaujme svým světem a vzbudí ve vás přirozenou chuť prozkoumat naprosto všechno, podívat se pod každý kámen a jako trpaslíci v Morii, spouštět se hlouběji a hlouběji, dokud vám Durinova zhouba nepožvejká ponorku. Zážitku hodně přidává příběh, který je naštěstí zajímavý a taky dobře dávkován skrz náhodné databanky, skenování okolí a živočichů a fragmenty palubních deníků a ztracených vysílání. Pokud o něj nemáte zájme, můžete ho v klidu ignorovat... byla by to ale škoda. Nabízený svět k prozkoumání je poměrně pestrý, i když do rozlohy ne tak velký, jak bych čekal, ale zajímavý, tajuplný a velmi dobře vypadá. Podíváte se do vraku vesmírné lodě, projdete se po ostrově, navštívíte mimozemské stavby a obří komplexní jeskyňový systém. Graficky je hra řekl bych celkem pěkná, neurazí ale asi ani neoslní. Tak jako tak, pro mě grafika nikdy není nijak zvlášť důležitým kritériem.

I když je můj dojem ze hry velmi pozitivní, mám taky hodně připomínek, které by měly pro úplnost zaznít. V první řadě technický stav konzolové verze. Hra velmi trpí na malou dohlednost, kdy se obří ostrov renderuje teprve 250m od vás na místě, kde před chvílí byl jen vzduch a trocha mlhy. I přes to vás při rychlém pohybu potká velmi pochybný framerate, a to i na PS5. Na druhou stranu, ještě jsem nehrál survival, co by s tím problémy neměl. Možnost přeprogramování tlačítek ovladače byla super do doby, než jsem zjistil, že po přeházení tlačítek nemůžete používat dotykové obrazovky, samozřejmě přesně ve chvíli, kdy mi skupinka leviathanů cupovala ponorku na hovna, a hasicí zařízení se ovládá - hádáte správně - dotykovou obrazovkou. Taky česká lokalizace trošku kulhá. Zvlášť když je třeba jeden kompas přeložený, a druhý ne. S jako sever nebo S jako South už je docela rozdíl. Vadila mi absence mapy nebo alespoň katalogu biomů s řazením fauny a flóry, systém poznámek, souřadnice, cokoliv, co by usnadnilo navigaci a zpětné dohledávání potřebných surovin nebo vchodů do podzemních systémů. Ve hře jsou sice alespoň bójky, které musíte vyrobit, umístit a pojmenovat, ale je to žalostně málo. I když jsem si ke konci hry mapu pamatoval, stejně mě sralo hodinu bloudit po útesech a hledat jeden konkrétní keř, protože k tomu jsem bójku fakt nedal. Nejhůř u mě are narazila kosa na kámen v náhodně rozmístěných databoxech s plány pro stěžejní vylepšovací stanice, které musíte nejdřív najít, abyste zjistili, že můžete nějaké vylepšení vůbec vyrobit. V mém případě jsem strávil 18 hodin ve hře, aniž bych si to vůbec uvědomil a pachtil se se základní výbavou, se kterou hra vlastně ani nejde dohrát. Takhle důležitá věc má být spojená s příběhem nebo defaultně v základně/ponorce, a ne ponechaná náhodě – to považuji za největší přehmat.  

Na závěr zvířátko, skoro doslova. Naposled jsem se pozastavoval na ratingem FFVII:Remake a stejně tak mě zaujal rating Subnautiky, ale s opačným extrémem. Je pravda, že ve hře není skoro žádné explicitní násilí, žádná krev, žádné nadávky... ale nevím, jestli budete chtít platit za sezení s terapeutem pro své 7 leté děti, které v jednu chvíli hrají roztomilou hru s rybičkama, a o moment později na ně z temnoty příkopu vyletí s godzilím řevem rozevřená tlama obřího leviathana. Sám jsem si párkrát málem střelil do trenek.

Pro: Atmosféra, příběh, cesta na Naboo skrz jádro planety, docela horror

Proti: Framerate, dohlednost, systém upgradů, docela horror pro děti

+21

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 70
Upgrade na PS5 zdarma pro tuhle hru z PS+ zdarma byl přesně ten obchodní impulz, který jsem potřeboval k tomu, abych si konečně vyzkoušel zahrát nějaký díl Final Fantasy. Očekával jsem, že se chvilku pokochám grafikou a po pár hodinách hru zase vymetu ze svého úložiště. Už vůbec jsem ale nečekal, že mezi Death's Door a FF7:R to bude právě Final Fantasy, co mě bude bavit... ne ale bez výhrad.

Nejlepší dojem jsem si jednoznačně odnesl ze soubojové systému a z ovládání. Souboje bych popsal asi jako taktický hack'n'slash, a je to asi jediný důvod, proč jsem u hry celých 40 hodin zůstal. Ve hře je celkem slušné množství protivníků, které se ani přes extrémně natahovanou herní dobu nevyčerpá, a RPG systém nabízí docela štědrou variaci možností, jak se s nimi vypořádat. Celý systém stojí na odhalování slabostí a udělování rozkazů jednotlivým členům vaší bojové skupiny s nějakým tím auto-mlácením mezitím, a který vyniká hlavně u soubojů s bossy. Ty jsou v drtivé většině zábavné do té doby, než musíte první 20 minutový souboj opakovat od začátku. To už trošku nasere, protože bossfigty rozhodně nepatří mezi minutkové kratochvíle, zvlášť když jsou 2/3 souboje většinou směšně jednoduché, v podstatě jen nutné zdržení, a až v poslední fázi začnou pro změnu padat insta killy. Podobných menších nasrání je v soubojáku FF7:R víc, ale celkový dojem mi úplně nekazily. Například jsem brzy zjistil, že ideální počet hrdinů pro souboj je 2. Ve třech už je až příliš vidět, že vámi zrovna neovládané postavy jsou spíš na obtíž než k užitku. Micromanagement 3 postav v reálném čase je už hodně náročný a neovládané postavy samotné se bohužel na nic moc nezmůžou. Tady jsem hodně postrádal taktický systém auto-příkazů jako třeba v DA:Origins. A pak třeba fakt, že některým útokům je prostě nemožné se vyhnout. Když v Sekiru schytáte zásah, je to proto, že si za to můžete sami. To vás nasere trošku. Ve FF7:R se můžete třeba rozkrájet, abyste uskočili včas, ale nikdy se vám to nepovede. Některé útoky vás prostě trefí vždy a kdekoliv, a tak vám nezbyde, než jen stát, koukat jako trubka a čekat, až dostanete IK, a pak se nechat oživit. To už vás nasere víc. Ale jak říkám, soubojová část mě z větší části opravdu bavila a beru ji jednoznačně jako nejlepší část hry.

Příběh FF7:R je naprostá hovadina. Pokud se chvilku odpoutáte od neustálého anime-hekání, zjistíte, že se jedná o další ukázku toho, že herní médium snese úplně všechno. Nutno podotknout, že se celá hra nese záměrně v nadneseném, přehnaně teatrálním východním stylu, takže pokud je to vaše DNA, asi je všechno v pořádku. Z mého pohledu se jedná o úsměvnou záležitost, občas účelně vtipnou:

"So then-what is this ragtag group of misfits I see before me?"
"Avalanche!"
"Local florist!"

a většinou prostě směšnou, jako když se místní armáda snaží zoufale a totálně marně odhalit zákeřného teroristu, který se se svými třemi metry a rotačákem místo ruky fikaně ukrývá ve vlaku mezi skupinou účetních, kteří míří do své kancelářské práce. PEGI 16 je pak navíc naprosto zbytečný rating pro svět, ve kterém jsou kulky z plastelíny a přeražení dvoumetrovým mečem v pase vás tak maximálně omráčí. Hlavní postavy jsou samozřejmě nesmrtelné, ale i ty vedlejší nejde zabít ani takovou maličkostí, jako rozmáznutí několika tisíci tunami železa a betonu. "Tis nothing but a flesh wound." Jak příběhově, tak mírou násilí bych FF7 řadil do kategorie odpovídající Tlapkové patrole. Když jsme u těch dětí, zakabouněného a příznačně pojmenovaného klaďase Mráčka doprovází na své výpravě na střídačku tři roztleskávačky, všechny podle loru plnoleté, tělem super žhavé šestnáctky a mentalitou těch nejpomalejších desetiletých dětí, protože tak to mají hráči nejradši. Když nic jiného, pěkně se na ně v cutscénách dívá. Abych byl ale upřímný, směšná naivita postav a příběhu mi nijak zvlášť nevadila. Pouštěl jsem si hru na hodinku před spaním, kdy už mi mozek jel na polovinu obrátek, a poměrně dobře jsem se bavil. Manželka sice občas vyběhla z ložnice a chtěla, abych si to hekání v pornu ztlumil, ale jen ze začátku.

No závěrem pár věcí, co mě sraly nejvíc. Equipment menu, správa vylepšení a matric je hrozná, neintuitivní a prostě celá prdelí ke zdi. Ještě horší jsou vedlejší questy, za které by si v roce 2021 zasloužil někdo nechat přerazit obě ruce. Na spoustě míst je vidět, jak je hra uměle natahovaná, o to hůř, když je tak extrémně lineární a uzavřená. Kdyby měla místo 40 hodin jen 20, byl by zážitek mnohem lepší... ale to by SE nemohl hráče podojit na dvou titulech za 80$, že? Modely vedlejších postav, hlavně obličeje, jsou v close-upu dost ošklivé. Občas otravná a opakující se hudba.

Zadarmo ale celkem fajn zážitek, hra mě bavila, a když ne příběh, tak alespoň lore světa Poslední Představivosti :) mě zaujal. Možná ještě někdy nějaký díl zkusím.

Pro: Estetika, souboje, bossové

Proti: Příběh, postavy, level design, vedlejší questy, menu, délka

+20 +22 −2

Rock of Ages III: Make & Break

  • PS5 --
Fůha, tohle mi teda nesedlo. Viděl jsem pár videí z prvních dvou her a zdálo se mi, že se jedná o koncept, co by mě mohl bez výhrad bavit. Jednoduchá a taktická hratelnost v kombinaci s vtipnými výlety do historie... tak kde je háček? No, skoro ani nevím. Jednoduše se mi hra hrozně špatně hrála, vadilo mi ovládání, velmi brzo vyčerpaná herní mechanika, nevyhovující umístění kamery a nemožnost její úpravy, a nejvíc ten taktický obranný režim, ve kterém jsem se cítil, že snad ani žádná taktika vymyslet nejde a nakonec jsem si připadal jako sovětský plukovník, jen chrlící na nepřítele beze smyslu zástupy pěšáků čekající až nepříteli dojde munice. Nakonec to ani nezachránil pěkný výtvarný styl a historická okénka, na která jsem se těšil.

Hodnocení asi dávat nebudu, evidentně mi to nesedlo a nechci hře křivdit. Vyzkoušel jsem kvůli herní výzvě, ale tohle nebyl můj šálek kafe.
+10

A Way Out

  • PS5 70
Celkem solidní co-op dobrodružství pro dva, které ničím zrovna neuchvátí ale zároveň ničím neurazí. Prvotina od autorů povedeného It Takes Two má svoje mouchy, ale svůj účel jako gaučová nenáročná oddechovka plní celkem poctivě.

V případě It Takes Two jsem na kritiku příběhu a postav reagoval tím, že se nejedná tak úplně o příběhovou hru a že se pro mě tím pádem nejedná o tak zásadní nedostatek, protože to hra vynahrazuje bohatým a originálním gameplayem. A Way Out je ale hlavně příběhová hra, která také nabízí celkem zajímavé herní odbočky, ale z hlediska gameplaye se drží poměrně při zdi. Většinou se spoléhá na jednoduché interakce nebo QTE, takže po většinu času hra působí jako slabší mix Life is Strange za mřížemi a Until Dawn. Časem dojde taky na řízení auta, střílení, jízdu na lodi nebo na motorce, dokonce na krátkou pasáž chodičky-mlátičky, které jsou k mému překvapení zpracovány docela dobře, dají se bez problémů hrát, ale žádný super požitek podle očekávání nepřináší. Herní pasáže nejsou náročné, není potřeba se nijak zvlášť snažit, soustředit ani přemýšlet, hra se celá nese v oddechovém, nenáročném tempu. Jako nejlepší část hry bych mezi ostatními vypíchnul asi část v nemocnici, která se mi opravdu líbila svou dramaturgií, herní náplní a hlavně prací s kamerou a střídáním herních pasáží mezi postavami.

S příběhem je to trošku horší, ten je až do poslední části hry poměrně nezajímavý, přímočarý a plný klasických klišé. Na druhou stranu jsem vzhledem k průměrnosti příběhu vůbec nečekal závěrečný plot twist, který mě příjemně překvapil už svou existencí, a taky tím, že jsem ho rozhodně nepředvídal. I když je konec možná opět moc roztahaný, rozhodně zážitek ze hry zlepšuje, a ne naopak. Postavy jsou pak celkem ploché, hlavně ze začátku, kdy působí až komicky, ale časem dojde i na nějaký ten character development a alespoň na manželce bylo vidět, že se s nimi ke konci tak nějak docela sžila. Nakonec jsem si i já k oběma kriminálníkům, kteří jsou v hloubi duše vlastně super správňáci a jen tak si odskočí pozabíjet pár desítek lidí, taky našel svou cestu, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. Co mě zklamalo nejvíc budou asi dialogy, ty jsou většinu času opravdu až připitomněle komické a působí velmi amatérským dojmem.

Hra jinak celkem obstojně vypadá, docela dobře se hraje i vzhledem k tomu, jak moc se její gameplay mění, což obdivuji. Kolem a kolem řekl bych not great, not terrible. Vzhledem k tomu, že příběhových gaučovek moc není, tak jsem byl ochoten přehlídnou většinu nedostatků a se ženou jsme si hru užili.

Na It Takes Two jsou vidět obrovské pokroky, které studio učinilo z původních nesmělých krůčků ve Way Out, a které dobře rozvinuli do lepších a propracovanějších nápadů. A to je dobře. Na další hru od Hazelight se opravdu těším. Při troše štěstí si postaví monopol na tento herní žánr, který bude dál plodit jeden klenot za druhým jako From Software.

Pro: Závěr příběhu, diverzita hratelnosti, atmosféra

Proti: Slabší příběh, průměrná hratelnost v jednotlivých částech

+16

Shadow Tactics: Blades of the Shogun - Aiko's Choice

  • PC 100
Aiko's Choice je samostatné DLC, které nabízí v podstatě jen více toho stejného, co vám servíruje základní hra. Pro hru od Ubisoftu by se jednalo o špatnou věc, pro team Mimimi se jedná o poklonu, protože laťka byla už tak nemožně vysoko, a i přesto si studio neudělalo ostudu. Na Hardcore obtížnost dohráno za necelých 5 hodin. DLC obsahuje na střídačku 3 klasické mise na velké mapě a 3 drobnější na pár minut, což je velmi příjemná změna. Příběhově DLC zapadá mezi 8. a 9. misi základní hry a rozšiřuje původní příběh. Ten zdaleka není jenom o Aiko, ale zahrajete si za všechny postavy, tak jako v původní hře. Nic nepokazíte, když si po 8. misi základní hry odskočíte k tomuto DLC a pak se vrátíte. Hra obsahuje shrnutí příběhu, ale ne spoilery za 9. mise a dál... i když dopad příběhu bude mít silnější vyznění, pokud jste původní hru odehráli celou. Hratelnost a stavba levelů se nijak nemění, ono ani nebylo co zlepšovat. Těžko říct, jestli se mi to jen nezdálo, ale přišlo mi, že hra vypadá trošku lépe díky lepšímu nasvícení a hezčím efektům třeba vody. Po perfektních Desperados jsem se rád ještě jednou vrátil do Japonska na jeden poslední zákusek před doufám další originální taktickou akcí z rukou mistrů z Mimimi.

Pro: Mimimi? Mimimiluju.

Proti: Nic

+15

Othercide

  • PS5 90
Vzledově jen další variace na XCOM, pod povrchem ale příjemné překvapení. Othercide sice čerpá z již milionkrát vyždímané hratelnosti taktických tahovek, ale do mixu přihazuje i pár celkem originálních, nebo alespoň nevšedních herních prvků a působí jak povědomě, tak zároveň příjemně svěže.

Hned na první dobrou mě zaujalo vizuální zpracování. Černobílý noir s výrazným uměleckým stylem na mě okamžitě zapůsobil, graficky hra nevypadá vůbec špatně a jak prostředí, tak modely postav, nepřátel a bossů jsou dost povedené. Nevšední temnou atmosféru podtrhuje taky zajímavý výběr hudby, od klasických znepokojujících hororových témat až po kytarový metal. Ale to nejdůležitější pochopitelně je, jak se hra hraje.

I když jsem to původně hned po Returnalu neplánoval, Othercide je další hra, která vám bude neúprosně dávat na prdel a pravidelně vás vracet na začátek hry. I když se asi nejedná o roguelike v pravém slova smyslu, očekává se od vás, že budete opakovaně selhávat. Je důvod, proč se "normální" obtížností v Othercide myslí úroveň "Nightmare". Othercide se s vámi totiž nijak mazlit nebude. Hlavním tématem hry jsou těžká rozhodnutí a koncept obětování se. Hra vám nic nedá zadarmo, na každému kroku musíte dělat nějaké kompromisy. Ve hře ovládáte vždy několik postav, tzv. "dcery", které vysíláte na mise do boje proti "Utrpení". Stejně jako pro XCOM je zde s postavami spjatý typický sběratelský aspekt. Chcete si vypiplat a hýčkat několik elitních dcer, a s těmi pak snadno drtit nepřátele. Jenže jak jsem řekl, Othercide vám nedá nic zadarmo. Udržet nějakou konkrétní dceru na živu vás bude stát spoustu odříkání, o to hůř když o ni pak můžete přijít díky jediné drobné chybě. Celý koncept ale funguje perfektně. Skutečně vám na svých postavách začne záležet, a když o nějakou z nich přijdete, opravdu to pocítíte... Každá chyba, kterou v boji uděláte, nebo sebemenší mezera ve vaší taktice vás pak přijde velmi draho. Skutečně záleží na každém úderu, který dostane. Jediný způsob, jak zabránit nepříteli v udělení zásahu, je použití obranného útoku, který odčerpá zdraví jiné z dcer. A jediný způsob, jak toto poškození dcery následně vyléčit, je obětováním jiné dcery stejné úrovně. Před konfrontací s bossem můžete riskovat potenciální oslabení vašich dcer výměnou za nahromadění zkušeností klíčových pro přežití, nebo můžete přeskočit rovnou k bossovi s plnými životy, ale znevýhodněni o ušlé zkušenosti a bonusy. Dřív nebo později se hra stane tak těžkou, že prostě nebude možné pokračovat dál, a váš cyklus skončí. To je ale pointou hry, po selhání se vám nabídne seznam vylepšení, která jste během hry objevili ale nemohli použít, a za nasbírané suroviny si je můžete pro váš další cyklus aktivovat. Tím se v dalším cyklu posunete zase o kousek dál, než uděláte další chybu a hra vás nemilosrdně opět usadí a pošle zpět na začátek. Kupodivu se nejedná o tak frustrující zážitek, jak se možná zdá. Právě naopak, každá smrt pro vás vlastně znamená obrovské posílení vaší jednotky a v dalších konfrontacích vás násobně posílí. Náplň misí jsou pak tradiční variace na "bomb defuse", "escort", "anihilation", ale zároveň jsou ve hře třeba mise "pokání", které jsem podobně zpracované ještě jinde neviděl. Čeká vás navíc 5 bossů, jejichž zpracování se mi taky dost líbilo.

Překvapivě těžko se mi od hry odcházelo, a kupodivu se mi i velmi těžko hledají negativa. Snad jen, že časem může někomu hra připadat repetitivní, i když mě to tak nepřišlo. Možná na samotném herním menu/plánu bych pár věcí trošku změnil kvůli přehlednosti, a všechno trošku zrychlil, jinak nemám nic vyloženě negativního.

Pro: Vizuální zpracování, hratelnost, originalita, příběh, bossové

Proti: Drobnosti v menu

+13

Returnal

  • PS5 90
Skoro se až divím, jak jsem v případě Returnalu otočil z původního absolutního nezájmu, že se jedná jen o další bezduchý 3rd person shooter, do té míry, že jsem si hru pořídil a parádně užil. O tom, že je Returnal roguelike hrou, se už v recenzích namlátilo hubou hodně, ale nikde jsem neslyšel ani jednou padnout termín "bullet hell". Přitom je to právě tento subžánr, díky čemu mě hra zaujala.

3rd person shootery mě absolutně nezajímají, ale kombinace roguelike struktury a arkádového bullet hellu jako řemen překvapivě funguje. Dlouho jsem čekal nástupce Enter the Gungeon , ale nečekal jsem, že ho najdu mezi AAA 3D tituly. Returnal se hraje jako víno, dobře se ovládá, perfektně vypadá a zní (fanoušci Vetřelce si budou čvachtat) a obsahuje většinu mechanizmů, které znalci žánru budou očekávat. Smrt může přijít snadno a rychle, přičemž ztrácíte většinu sebrané výbavy (ne ale unikátní důležité předměty) a začínáte znovu od začátku. Chtěl bych ale uklidnit všechny, kteří s koupí snad pořád váhají, protože je drtivá většina novinářů vystrašila tím, jak je hra těžká. Je jako většina her tohoto typu náročná, ne těžká. Trpělivost, čas a taky štěstí je to, na čem tady záleží. Byl jsem připraven na mnohem tvrdší výzvu, zvlášť když 3D střílečky tohoto typu vůbec nehrávám, ale nakonec jsem zjistil, že tahle brambora není zas tak horká. Pokud jste nováčkem tohoto žánru, s časem a trpělivostí přijde skill, a kde se nevyskytne skill, tam napomůže štestí. Tak jako tak, hra je podle mě dostatečně přístupná všem. Pro zkušené hráče bullet hellů bude ale spíš sotva průměrnou výzvou.

Jediný problém, který jsem se hrou měl, je její délka, resp. délka jednotlivých herních částí. Hru nejde totiž uložit, a to ani na konci levelu nebo po zabití bosse, což mi přijde jako naprostá zbytečná hloupost. Většina rogueliků, které jsem hrál, podobný záchytný systém má i pro mnohem kratší herní průchody. Pokud jste zvyklí vyzobávat naprosto celý level jako já, čeká vás třeba 4 hodinová herní seance. Nevím jak vy, ale na mě je to moc. Hru jde sice "pauznout" uspáním PS5ky, ale jen do doby, než si vaše přítelkyně pustí Spider-Mana zatímco se sprchujete. Moc nechápu tohle rozhodnutí, ale zároveň je to asi jediná výtka, kterou ke hře mám. Tedy, tohle a příběh...

Ten nechci vlastně hodnotit, jen řeknu, že jsem ho prostě nepochopil. Ruku na srdce, ani jsem ho moc detailně nesledoval, takže si pak někdy v klidu projedu všechny logy a uvidím, jestli na mě nečeká nějaký tajný konec při dalším dohrání. Každopádně, po shlédnutí titulek jsem na příběh mohl říct jen "eeeeeeehhhhhh..... cože?". To jen pro úplnost, pro tento žánr to neberu jako mínus.

EDIT: Po dohrání 3. aktu a strávení hodně času s audio logy můžu říct, že za to příběh nestál. Stejně jako já, evidentně nikdo nechápe, o co mělo jít, a závěry, které jsem udělal, jsou dost na vodě. Od příběhu teda moc nečekejte, a jeho vyjasnění po třetím aktu se taky nekoná. Všechno je zahalené v překomplikovaném symbolismu, ze kterého si nejde skoro nic vytáhnout a polovina věcí je podle mě jen smyšlenou bizarní podívanou cool scén, které ale neskrývají žádný hlubší smysl.

A když už si měříme pinďoury: Doba hraní 15 hodin / 18 smrtí - Platina 23 hodin / 34 smrtí.

Pro: Hratelnost, grafika, zvuky, nepřátelé, prostředí, zbraně, upgrady, estetika

Proti: Absence ukládání pozice

+15

Disco Elysium

  • PS5 95
VNÍMÁNÍ (ZRAK): Hmm, tohle by se mi asi mohlo líbit. Na pohled to vypadá jako Wasteland nebo Dragon Age, jen bez jakýkoliv akce. Vizuálně zajímavý, ale bude ten obsah sám o sobě stačit? Jen postavy, příběh a samý kecičky, nekonečný odstavce textu a tuna rozhodování? Ta poslední text-based hra, kterou ti někdo doporučil, byla nakonec docela, ehm.. "řídká srajda". Aby to nedopadlo stejně...

PODNĚT: Myslíš Doki Doki Literature Club Plus! ? Přiznej si, koupil sis to jen proto, abys mohl očumovat kreslený kurvičky ve školních sukýnkách. Dopředu jsi věděl, že to nebude hra pro tebe, a nakonec jsi z toho nevyždímal ani žádnou tu čuňačinku, u který by stálo za to vzít pinďoura do ruky. Kdybys radši začal číst doslova *cokoliv* z tý tvý přetýkající knihovny, udělal bys líp.

LOGIKA: Na druhou stranu, tyhle dvě hry spolu očividně nemají nic společného, kromě faktu, že jsou primárně textově založené. Diametrálně odlišné mechaniky, příběhové zasazení, produkce i cílová skupina. Navíc, za tuto cenu se zdá, že můžeš potenciálně získat desítky hodin zábavy. Kup to, zkus to. Zdá se, že neprohloupíš.

KOORDINACE RUKY A OKA: Hmm, vypadá to moc pěkně a příjemně se to hraje. Inventář by mohl být líp řešený a path-finding občas zazlobí, ale jinak se mi to technicky vlastně dost líbí.

RÉTORIKA: Ehm, tak tuhle hru bych fakt překládat nechtěl. Tohle je přímo slovní sebevražda, překladatelova noční můra. Rozumím tak polovině textů a jen polovinu z toho, čemu rozumím, plně chápu. Proč jsem právě vedl diskuzi o fašismu se svým žaludkem? Proč jsem ji vlastně nepřeskočil? Hmmm, proč jsem proklikal všechny dialogy a ptal se, co si můj žaludek myslím o totalitních ideologiích? Nevím... proč?

HUSÍ KŮŽE: Protože je to naprosto geniální, tak proto. Ještě to nechápeš, ale tam vzadu v mozku už tě trošku šimrá... cejtíš to, co? Je to jako letní noc u jezera, sedíš na břehu na dece, dejcháš teplej, vlhkej vzduch, v ruce pivo v kelímku. Kolem šumí lidi, ale podvědomě se začnou pomalu tišit, až je skoro slyšet jenom kvákání žab. A pak někdo na tom molu uprostřed jezera zapálí první římskou svíci. A pak další. Potom postupně ty menší rachejtle... cejtíš to vzrušení, těšíš se, až oblohu rozsvítí ten hlavní ohňostroj. Ještě to nepřišlo, ale už brzo.... už brzo...

KONCEPTUALIZACE: Wow. Prostě, wow. To, co máš v ruce, to je něco mimořádného. Pamatuješ, kdy jsi naposledy hrál dýl než 4 hodiny v kuse? Pamatuješ, kdy jsi šel naposled kvůli hře spát ve 2 ráno, celou noc na ni myslel a pak jsi ji hned ráno jako první věc zapnul? Ne? Já taky ne... jsou to už roky. Ale tady, tady se děje něco výjimečného. Pořád si stěžuješ, že všechny hry, co teď vychází, jsou banální debiloviny, mainstreamovej odpad bez hloubky, bez duše. Nic, co by stálo za to udržet si v paměti dýl než maximálně pár dní. Tady je ta hra, kterou jsi celý roky hledal. Tohle je to pravý *disco*.

Pro: Všechno

Proti: Drobné technické chybky: pár bugů, občas pád hry

+25

Resident Evil Code Veronica

  • PS5 --
Resident Evil sérii jsem začal z hráčské perspektivy objevovat teprve nedávno. Skoro se stydím to přiznat, ale až teď - po dohrání skoro všech her - jsem KONEČNĚ pochopil, co na této sérii hráči mají. Když jsem hrál RE:4 a RE:0, ještě jsem tomu nerozuměl. Obě hry jsem hrál a jen jsem kroutil hlavou v absolutním nepochopení. Když jsem viděl RE:8, začalo mi to v hlavě štrachat. Říkal jsem si: "To přece nikdo nemůže myslet vážně, vždyť je to příběhově totální kokotina, ty dialogy a hlášky jsou tak neuvěřitelně debilní a trapný. Co se na tom každýmu tak líbí? Proč padaj ty desítky?" A pak jsem pustil RE:Code Veronica a všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo.

Měl jsem odehrané asi tak 2 hodiny, když přítelkyně prošla kolem televize a zeptala se mě, proč se tak divně tvářím. V očích děs, v rukou třes, uši krvácející. Chvíli si sedla a sledovala, co se na obrazovce děje. Pak se mě s pozdviženým obočím zeptala, proč něco takovýho vůbec hraju? A já (ke svému překvapení) upřímně odpověděl: Protože mě to fakt baví. Jí to ještě nedošlo, ale mně to v tu chvíli docvaklo.

Hry ze série Resident Evil nejsou survival horory, jsou to survival komedie.

Resident Evil Code Veronica je tou nejlepší hororovu komedií, kterou jsem za poslední dobu hrál. Dobrá střeva hratelnosti prvních dílů jsou zachovány a obaleny naprosto příšerným, katastrofálně dementním a nesmyslným příběhem a (pokud to vůbec jde) ještě horším dabingem, dialogy a cutscénami. Při každém filmečku jsem se škodolibě smál na celé kolo, při každé větě, která vyjde ze Stevovy huby, jsem se přitrouble křenil od jednoho krvácejícího ucha k druhému. Anglický dabing je opravdu na prokleté úrovni. Hledal jsem i japonský originál pro srovnání, ale ten se mi nepovedlo najít (ne že bych hledal nějak zvlášť důkladně). Dialogy opět působí dojmem, že je dělala skupina dětí na základní škole, ale je aspoň vidět, že vzorec se 20 let nemění. Pokud jste hru nehráli, opravdu doporučuji pustit si a poslechnout pár scén, zaručuju, že něco podobného jste ještě neviděli a jen tak na to nezapomenete.

Po hratelnostní stránce se jedná o klasiku, uvařenou podle receptu prvních tří dílů, čemuž odpovídá jak souboj, tak hádanky a level design, a všechno je vlastně docela fajn. Hrát se to sice skoro nedá, díky klasickému tank ovládání, ale líbilo se mi například přepracování kamer na jakési "semi-statické" kamery, které vás občas následují nebo se natáčí a fungují velmi dobře a přirozeně, časem jsem je úplně přestal vnímat. Taky se mi hodně líbil model Liv Tyler, resp. Claire - kam se hrabe model z remaku RE2.

Všechno ostatní bych hodnotil jako tak špatné, až je to boží. Procentuální hodnocení snad ani nejde udělit. RE:CD je příšerná hra, u které jsem parádně bavil.

Ať se jedná o moderní díl nebo o dvacet let starou vykopávku, vzorec RE her se nemění. Stupidní příběh, postavy chrlící jednu trapnou hlášku za druhou, návyková hratelnost, málo nábojů (okey, ne vždycky) a zombíci. Trvalo mi dlouho pochopit, že to, co jsem bral jako body kritiky, jsou vlastně základní charakteristiky RE her. Je potřeba prostě vypnout mozek a užít si, co je vám servírováno. Víte co? Teď bych si dal možná znova i ten čtvrtý díl.
+13

Darksiders III

  • PC 60
  • PS5 50
Achjo, tohle je fakt špatný. Když jsem Darksiders 3 dohrál poprvé hned po vydání, úplně jsem zklamání necítil a celou dobu jsem se pak stavěl na stranu těch, co DS3 bránili a utěšovali rozhořčené hráče, že tak hrozný to přece není. Tři roky uplynuly a já se pustil do celé série znovu pěkně od začátku, a bohužel... rozjet DS3 hned po dohrání DS2 je docela ledová sprcha.

I když jsem byl původně nadšený, že se THQ rozhodlo značku Darksiders oživit a snad i dokončit příběh této série, ze třetího dílu bohužel ze všech stran čpí polovičatá práce a výsledná hra je spíš taková zpatlanina všeho, jen ne ničeho pořádného. Už samotný úvod je velmi rozpačitý. Po krátké scénce přijde záběr dopadajícího metoritu a voilà, jste ve hře - tak hrajte. Žádný epický úvod jako v prvním díle (kde se vlastně jednalo téměř o totéž) se nekoná, ani jako v případě dvojky, kdy vás hra pěkně postupně nechává osahat všechny mechaniky platformingu. Ono totiž není co prezentovat. Třetí díl se omezuje pouze na skákání a sem tam zhoupnutí jako alespoň částečná náhrada "death gripu", časem dojde i na nějaká rozšíření, ale žádné z nich není nijak zásadní a přichází až velmi pozdě ve hře. Po stránce level designu a pohybu působí hra velmi ploše a nenápaditě, o jakékoliv evoluci nemůže být řeč, spíš naopak, DS3 svým designem klopýtá ještě daleko pod úroveň prvního dílu.

Fajn, level design nic moc, tak to se museli vývojáři soustředit na něco důležitějšího, ne? No... ne. Ještě víc než design úrovní samotných mě neuvěřitelně frustrovala absence jakéhokoliv dobrého puzzle mechanismu. Nejenže je puzzlů ve hře jako šafránu, ale všechny jsou navíc tak neuvěřitelně blboučký, až se mi chtělo brečet. Nejsofistikovanější puzzle mechanika jsou výbušní brouci, které musíte nakrmit, vzít a hodit na stejně barevnou překážku v cestě. Naprosto geniální, při vstupu do hry prosím odložte mozek do skleničky, nebudete ho potřebovat. Darksiders 2 pro mě nabízelo ideální kombinaci lehce nedotaženého soubojového systému a ne zrovna originálních, ale přesto zábavných puzzle mechanik, což ve výsledku tvořilo velmi příjemnou kombinaci a skvělý herní zážitek. Tady.... achjo. Navíc tady nenajdete ani mapu, přitom se jedná o metroidvanii, kde se klasicky máte vrátit po deseti hodinách zpět a otevřít si předtím nepřístupnou cestu. Ale kde to bylo? Kde jsem teď? Jak se tam dostat? Haló? Nechápu.

Plynule k souboji... bída. Jedná se prostě o další spíš nepovedený pokus o souls-like hru. Viděli jsme to tisíckrát, a ještě tisíckrát to uvidíme.. na poprvé se to prostě nikomu nepovede. Když na vás v kůži Smrti vyplivla aréna 15 enemáků a k tomu dva minibossy, řekli jste si: "Hohó, tak pojďte, zatancujem si... :) " ale tady, když na vás naběhnou 3 kostlivci, řeknete si: "Hohó, tak poj... aha, tak nic". Prostě, odklon od hack'n'slash k souls-like schématu se mi nelíbí, hře nesedí a navíc absolutně nedává smysl v rámci herního světa (Fury - jeden ze čtyř jezdců akopalypsy, pocházející z jedné z nejmocnějších ras ve vesmíru... padne k zemi na 3 údery od RandomSkeleton#17). Je to nesmysl, je to špatně provedené a doufám, že se to do dalšího dílu nepropíše... vzhledem k tomu, že další díl by měl být se Strifem, si to nedovedu ani představit.

Krátce už jen ke grafice a technickému stavu... hra má pořád velmi pěkný a originální komiksový styl, který se mi hrozně líbí, a je vidět, že byl dobře a pečlivě zachován. Design bossů a nepřátel je moc pěkný, dobře vypadá a sedí k ostatním dílům. Bohužel má hra velmi očividně problémy s optimalizací... grafika vypadá opravdu hrozně a i tak textury doskakují na poslední chvíli, stíny se renderují dokonce teprve asi 4 metry před Fury (!!!). Ulthane vypadá snad ještě hůř, než v remasteru DS1. K tomu dlouhé loadingy po smrti nebo mikro-záseky při přechodu mezi lokacemi, a to i v boji.

Alespoň po příběhové stránce se mi hra líbila. Nejedná se o nic převratného, ale takovouhle zápletku jsem nepředvídal (což se mi moc nestává), takže to kvituji s povděkem. Souboje s bossy jsou vlastně taky fajn, protože jeden na jednoho je soubojový systém vlastně celkem funkční. Celkově převažuje zklamání, ale i tak jsem rád, že tato séria neskončila v propadlišti dějin a třeba se někdy dočkám jejího konce. Musím ale přiznat, že Genesis jsem si kupodivu užil mnohem víc, než tohle...

Pro: Bossové, stylizace

Proti: Grafika, technický stav, soubojový systém, level design, absence puzzlů

+15

The Last of Us Part II

  • PS5 90
Hodně jsem se těšil, že budu moc dát po hodně dlouhé době zasloužené a hlavně objektivní 100% hodnocení. Bohužel ani v případě TLOU2 mi to svědomí úplně nedovolí. I když se jedná o naprostý technologický vrchol minulé generace, nakonec mě udolal příliš zdlouhavý závěr jinak velmi povedeného příběhu a bohužel i samotný zdánlivě nekonečný epilog, který tak úplně netrefil tu správnou strunu (pun intended), díky postupnému odosobnění, které jsem časem začínal cítit k Ellie a jejím rozhodnutím.

Po hratelnostní stránce je The Last of Us Part II naprosto perfektní záležitostí. Verze s 60FPS patchem se hraje jako víno, ovládaná postava se velmi plynule a přirozeně pohybuje a po těžkopádném RDR2 byla radost vzít do rukou takhle precizní, jednoduché a responzivní ovládací schéma. Vše podtrhují velmi detailní a precizně zpracované animace, hlavně prstů a jemné mimiky, očí a obličejových svalů. Technická stránka hry je všeobecně na špičkové úrovni a jen málo her (pokud vůbec nějaká) snese vedle TLOU2 srovnání.

Po vydání jsem zaznamenal značnou kritiku příběhu, na který jsem byl právě o to víc zvědavý. Hlavně na to, jestli se stane něco, co bych nečekal. I když jsem se spoilerům úspěšně vyhnul, vzhledem k emotivním výstřelkům hráčů, které se po vydání hry vynořily, bylo téměř nemožné nedomyslet si, co se ve hře stane a o čem hra bude. K mému zklamání se všechny mé domněnky potvrdily a opravdu jsem nebyl svědkem ničeho, co bych před zapnutím hry nepředvídal. To mi ale nebránilo si příběh užít a plně si ho vychutnat, alespoň co se prvních dvou částí hry týče. První třetinu hry bych hodnotil jako naprosto bezchybně dávkovanou záležitost, stejně jako v prvním díle dobře balancující mezi akčními a oddechovými pasážemi nebo flashbacky. Podání příběhu je velmi emotivní, dobře střižené a dávkované. Po cliffhangeru z první části přichází část druhá, která se mi ze začátku jevila stejně kvalitní, ale časem jsem nabýval víc a víc dojmu, že je zbytečně roztažená a že se vytrácí napětí z předchozího cliffhangeru, které skutečně alespoň pro mě po 10ti hodinách v druhé části opravdu téměř docela vymizelo. Kdyby byla tato část tak o třetinu až polovinu kratší, aby si příběh zachoval tempo a udržel v hráči emoce z předchozí části, byl by výsledek o poznání lepší. No, na konec přichází část třetí, kterou jsem považoval původně za krátký epilog, z níž se ale vyklubala další asi tříhodinová záležitost střídající podivně řazené a postříhané flashbacky, cutscény a herní pasáže, kde jsem si už poprvé začal říkat "no, tohle už docela skřípe". Po pocitově celkem zbytečně natažené druhé části přišel už naprosto zbytečně roztažený epilog, kde jsem snad 6x po sobě při stmívačce odložil ovladač, čekaje na titulky v dojmu "fajn, tak tohle už je fakt konec", jen abych ho ještě 6x znovu zase vzal a hrál dál, protože hra ne a ne skončit. Nějak se mi tím vybavilo první hraní Alien: Isolation ... samotný skutečný závěr ve mně žádnou emotivní odezvu nijak zvlášť nevzbudil, nejspíš proto, že jsem se od Ellie během hraní poměrně hodně odcizil a její rozhodnutí jsem jednak neschvaloval, jednak nechápal. Při poslední scéně se mi hlavou honilo asi jen "dobře ti tak".

Ještě si neodpustím jednu poznámku k tomu, jak si hráči stěžovali na to, že TLOU2 je jen další LGBT agitka... I když mě tyto věci nechávají spíše chladným, nemůžu říct, že bych nechápal odkud tyto stížnosti pramení. Je těžké to nevidět, když ze zkratky LGBT v The Last of Us Part II mezi hlavními postavami chybí jen to G. Ellie je lesbička? Jasně, proč ne. Abby vypadá jako chlap? Příběhově je to poměrně dobře vysvětlené a i když se mi to osobně esteticky nelíbí, dává to smysl a nemám nic proti. Ale když se nám s přítelkyní po dvou hodinách konečně podařilo rozluštit tajemství Levova pohlaví, už jsme opravdu jen nechápavě kroutili hlavou...

Vzhledem k tomu, že jsem tušil jaká bude pointa příběhu a poselství hry samotné, mě docela mrzelo, že se mi často nepovedlo vyřešit průchod úrovní bez zbytečného zabíjení. Přišlo mi, že plížení je často až moc náročné a místy skoro až nepoužitelné, a každý střet nakonec dříve nebo později skončil krvavou lázní. Nevím, jestli to tak vývojáři chtěli schválně, ale trošku mě to mrzelo vzhledem k tomu, o čem hra je. Ale možná je to právě proto. Možná mi to jen nešlo. Každopádně se mi líbilo, že i útěk je vlastně legitimní taktika a i ten je velmi dobře a efektně zpracován, i když ve mě pak přetrvával pocit, že přicházím o zážitek z hratelnosti.

The Last of Us Part II je skvělá hra která se perfektně hraje a nádherně vypadá. Naservíruje vám emotivní příběh skvěle napsaných a zahraných postav, který sice ke konci začne lehce klopýtat, ale rozhodně pořád obstojí při srovnání s ostatními, rádoby příběhovými hrami (ehm ehm Days Gone). I když nemůžu říct, že by tato hra byla bezpodmínečně perfektní, ocenění hry roku 2020 je podle mě opravdu na místě.

Pro: Postavy, z větší části příběh, technické zpracování, střelba, pohyb, ovládání, přístupnost

Proti: Zpracování epilogu

+18

Mass Effect 3

  • PS5 --
Komentář se vztahuje k Legendary Edition, tudíž je ponechán bez číselného hodnocení.

Chtěl bych na úvod říct, že mám Mass Effect opravdu rád a hodně jsem se těšil, až si ho dám nativně na PSku a televizi a nebudu muset kvůli znovu-odehrání série sedat za PC. Pořád jsem byl ale docela v očekávání, jestli BioWare v této kolekci něco nezmrší a nezničí mi tím skvělý zážitek z této série, tak jak si ho pamatuju, když jsem ho hrál poprvé. Nakonec ve mně možná převládá drobné zklamání, které ale nepramení z toho, co BioWare pokazili, ale spíš z toho, co všechno neudělali. Přijde mi, že ME:LE mohl být mnohem lepší a polovina práce, kterou by si tato série zasloužila, zůstala nedodělaná. Na druhou stranu, nemůžu studio obviňovat z toho, že nedoručili, co slíbili. Věděli jsme docela přesně, co se změní, a co zůstane stejné. Já si jen myslím, že změny mohly být zásadnější a přijde mi škoda promarnit příležitost udělat z prvního dílu série kvalitativně rovnocenný díl, který by se vyrovnal druhému a třetímu dílu.

Termín "promarněná příležitost" podle mě perfektně vystihuje tento remaster prvního dílu. Remaster, který měl být podle mě remakem. První díl doteď stál hodně bokem od hratelnosti a kvality zpracování druhého a třetího dílu, a bohužel - bude stát dál. To, co je nakonec remaster, měl být podle mě plnohodnotný remake. Druhý a třetí díl dokázaly, že dokáží úspěšně odolat zubu času a i po takové době tyto dva díly vůbec nezestárly. To se bohužel nedá říct o prvním dílu. Tento díl bohužel zestárl. Hodně. Ať už to bylo zastaralé ovládací schéma, změna standardů v krycích střílečkách nebo nedostatečné zkušenosti týmu v level designu či při práci v UE3, na prvním dílu je vidět spousta porodních bolestí, které plynou z toho, že BioWare zcela evidentně neměl přesnou představu o tom, co ME bude. Jenže teď už víme, co ME je. Tak v čem je problém? Proč nevzít recept ME2/ME3 a uvařit podle něj ME:Remake se stejnými postavami a skvělým příběhem, který ale bude vypadat dobře a hrát se jako víno?

Ke změnám sice došlo, hlavně co se týče střelby a akce, ale přijde mi to žalostně málo. Na neuvěřitelně dementní umělou inteligenci nikdo ani nesáhl, přitom je to prvek, který bije do očí od první minuty a setkáváte se s ním prakticky celou hru. Když jsem u všeho, co bije do očí: grafika. 4K vypadá sice na papíře hezky, ale upscalované textury nejsou všechno. Vývojáři opakovaně používali superlativy, když nás lákali na nový systém nasvětlení scén, který je opravdu na první pohled "jiný", ne nutně ale vždy lepší. Stíny a světlo pořád na obličejích a zbroji vytváří podivné nevzhledné matlaniny a jediný díl, u kterého jsem si všiml, že nasvícení vypadá konečně dobře, byl až ME3. A to ani nevím jistě, jestli se jedná o vylepšený prvek, nebo takhle hra už vypadala předtím. Nechápu, proč všechny tři díly provází jeden identický model Sheparda, ale už ne modely ostatních postav, jako Liara nebo Garrus? A co ostatní modely, proč nevypadají lidé v prvním díle stejně jako ti v posledním? Evidentně to šlo udělat s Shepardem, proč ne s ostatníma?

Proč není v prvním díle přepracovaná naprosto příšerná mapa a systém navigace, aby se ve hře dalo vyznat, stejně jako v ME2/ME3? Proč první díl obsahuje pořád tak dementní systém výbavy a lootu, který vzal naprosto právem v dalších dílech za své a skončil v propadlišti dějin. Proč není místo toho ve hře k použití schopnost aktivní munice jako v ME2/ME3? Proč si můžu do hajzlu ve třetím díle nastavit v menu možnost skrytí helmy v dialozích, ale v prvním díle se to dělá v rámci výbavy a ve druhém to ani nejde?? Takhle bych mohl pokračovat ještě docela dlouho... moje pointa je, že BioWare měli šanci udělat ze všech tří dílů kvalitativně rovnocenné části epického příběhu, které by tvořily jednolitou, celistvou kolekci a zdánlivě se přiblížily formátu jedné hry o třech epizodách. Ale bohužel, i po takové době se jedná jen o kolekci tří her, z nichž první díl pořád stojí více či méně bokem těch ostatních.

Od studia BioWare už dlouho nečekám žádné zázraky, ale doufal jsem, že budu z kolekce ME víc nadšený. Pořád jsem si hraní užil, pořád mám tuto sérii rád, ale pachuť z polovičaté práce na prvním dílu mi zůstává na jazyku i po dohrání ME3...

Škoda...

Pro: Příběh, postavy, ME2/ME3

Proti: Odfláknutý remaster ME1, bugy a glitche napříč všemi díly, pořád hodně odbitý character creator

+17 +18 −1

Mass Effect 2: Overlord

  • PS5 75
Overlord DLC pro ME:2 dokonale vystihuje můj dlouhodobý love/hate relationship se studiem BioWare . Na jednu stranu toto DLC obsahuje jednu z nejlepších zápletek a atmosferických misí, které v celém druhém dílu najdete, a na druhou stranu je 50% DLC nafouknuté debilním nesmyslným obsahem v podobě tentokrát létající variace na všemi právem nenáviděné Mako. Celé DLC působí, jako by je dělaly dva oddělené a na sobě nezávislé týmy a na konci produkce tyto dva projekty prostě někdo slepil dohromady.

Vznášedlo Hammerhead a všechno s ním spojené je jen generický balast, který by zasloužil komplet vzít a vyhodit na hromadu hnoje, kam právoplatně patří všechny mise v Maku z prvního dílu. Co mě ale zaráží je, že v momentě, kdy se dostanete do interiéru - obzvláště do stanice v havarované Gethské lodi - jako by jste najednou hráli jinou hru. Prezentace příběhu a dramaturgie je skvělá, atmosféra perfektní a levely jsou rozmanité a dobře postavené a navržené, zvlášť druhá a třetí část. Samotné vyvrcholení příběhu mě odrovná pokaždé, když toto DLC hraju, i když předem vím o co půjde. I tady se najde pár přešlapů, jako další pokusy BioWare o nějakou formu "puzzle" mechanik, které jsou opět spíš k smíchu, ale v porovnání s Hammerheadem se jedná o geniální vložku.

Je škoda, že tohle DLC obsahuje tolik odpadního obsahu, který celkový dojem kazí. Kdybych měl hodnotit odděleně, dám asi 40% a 90% ... takže střelím do středu. Tohle DLC by snadno mohlo být tím nejlepším v sérii Mass Effect, ale díky špatné mezi-výplni u mě pořád vede Citadela.



Q̶̨̓͜Ȕ̴̱̬͋̌̈̀̍I̷̪̲̳̱͊̒̀ͅE̶͔͇̪͖͖̹̣̝̖̦̖̜͐́̎̔̋̊̍̃̌̽͘T̷̛̝̻͎̹̉͒̊̿̈͑̎́̕͠͠ ̸̨̍́̇͝P̸̡̤̤̞̼͓̦̩͇͔͙͍͓̑̅̈́̀̊̀̀̋͘Ļ̷̙̼̣̪͚̲̟̲̻̹̾̀͂̓̀̀́̅̐̚͜͝Ȩ̵̢͓̣̤̫̜̟̭̙̠̀̅̾̔͒͗͛̅̓͋̚͠A̷̹̣̫͎̟̗̳̼̼̥̠̹̩͍̤͐S̴̳̙̮̖̊̅͆̓̾̐̓̀͐͊̌̓̂̕͠Ę̶̳̖̣̔̐͋̈́̌̈́̊̈́̇̈̀̈́̉ ̷̹̥̌́̓̒̄͊͝M̶̜̯̞̙͚͕̮̟͓̈́ͅÃ̵̬͔̖̪͚̰̝̗͇̺̘͒͌͑̆̆͛̾̚͝͠Ǩ̵̡͍̯͉̼͋̒͒͐̽͛̉͐͜Ȩ̶̡̪͔͎̼̼̖͕̘͕́́͌̍̇͜ ̴̛̹͈̗̣̯̂͂̐͌̈́̐͜͝͝Í̷̟̜͖͈̤̓̐͐̔͜T̵͕̗̥̖̩͙̝̄̈́͌̓́̃̒͑̐ ̵̬̰̱̤͙̙̼́̈́́̔͑̍̀̅̿͌̿̈́̑̈́̐Ṣ̶̡̨͓̝͇̰̭̤̦̼̬̠̓̍̄͐T̷̫̲̈́͐͐̄͌̌͌̌̌̂̿̕̕͘̕Ö̴̯̙̰́̽̐̍̅̀́̋͊̈́̏̚͝͝͝Ṕ̴̨̢̛̞̝͙̥̥͚̤͈̃̎̀͊̐̓̐̚͠ͅ

Pro: Příběh, atmosféra, interiéry,

Proti: Vznášedlo Hammer-me-in-the-head, exteriéry

+18

Red Dead Redemption 2

  • PS5 90
Tak jsem se tím po nekonečných odkladech taky konečně prokousal. Hodně dlouho se ve mě mlely pocity, jestli si mám RDR2 zamilovat kvůli postavám a dechberoucímu světu, nebo ho zavrhnout kvůli totálně zhovadělýmu těžkopádnýmu a stupidně překombinovanýmu ovládání. Naštěstí první stránka převážila všechny negativa, i když kvůli nim nemůžu prostě jen tak dát hře 100/100. Pro ty co to zajímá se pokusím být co nejstručnější.

RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.

Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.

Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.

No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.

Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.

Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.

PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?

Pro: Svět, postavy, příběh, hudba, "stranger" mise

Proti: Ovládání, přemíra akce a střelby, střelba samotná

+25 +26 −1

Papetura

  • PC 90
Máte rádi Machinarium a Samorosta? Pokud fandíte Amanitě, můžu vám Papeturu s klidným svědomím doporučit. Na první pohled si je možné tuto hru snadno splést s tvorbou tohoto tuzemského studia, ale je tu jeden rozdíl. Celý svět Papetury je ručně vyroben z papíru. A vypadá naprosto úchvatně.

Hra se hraje jako klasická poin'n'click adventura, která nezapře svou inspiraci například zmiňovaným Machinariem, ke které se autor navíc hrdě hlásí. Právě umělecká stránka hry je důvod, proč jsem se o titul zajímal a rozhodně jsem nebyl zklamán. Svět složený z papíru se ve hrách moc nevidí a u každé obrazovky jsem si říkal, jak asi tento level v rukou autora vznikal. Doufám, že se dočkáme nějakého making-of, protože jestli si to nějaká hra zaslouží, je to právě Papetura. Po herní stránce jsem už tak úplně nadšený nebyl. Bohužel se mi zdálo, že začátek hry je poměrně neintuitivní a celkem tak nějak nezajímavý, co se hádanek a hratelnosti týče. Naštěstí se ke konci hry herní mechanismy trošku rozvinou, svět se maličko otevře a i bez nápovědy se dá celkem snadno určit, jak postupovat dál. Když jsme u nápověd, ve hře je na systém napovídání napojena jednoduchá minihra, která je perfektně zpracovaná a hlavně velmi důležitá pro většinu point'n'click adventur, kde bohužel chybí. Papetura tuto funkci má a je zpracovaná naprosto fenomenálně.

Atmosféru krásně podtrhuje velmi povedený hudební doprovod. Trošku diskutabilní je možná délky hry, očekával jsem za 10€ klasickou jednohubku na cca 2-3 hodinky. Časomíra se zastavila na 83 minutách plynulého hraní, což mě sice úplně nezklamalo, ale kdyby byla hra maličko delší, nezlobil bych se. I tak se mi ale Papetura moc líbila i přes nějaké ty rozpaky v první čtvrt hodince, rozhodně se jedná o zajímavý titul, který stojí za zkoušku, pokud máte hry od Amanity rádi.

Pro: Umělecká stránka, hudba, nápovědová minihra

Proti: Délka

+14

Horizon Zero Dawn: The Frozen Wilds

  • PS5 80
Je vidět, že na DLC už měli vývojáři víc času a že je hlavně vycizelovanější, líp odladěné a celkově lepší než základní hra. Líbilo se mi prostředí, které na mě působilo míň přepleskaným dojmem a i když se vlastně jednalo o "obyčejnou zimu", zaujalo mě víc než v základní hře. Taky se mi zalíbili noví nepřátelé, i když jich pravda nebylo moc. Celkově ubylo otravných střetnutí se stády zvěře na cestách a celkově hromadných šarvátek s čtyřmi a více stroji. Největší změnu jsem ale zaznamenal u animací a mimiky obličeje a samotných questů. Ani ty nejvedlejšejší questy v DLC nepůsobí tak debilně, jako úkoly v základní hře. Postavy se při rozhovorech hýbou, animace v obličejích jsou propracovanější a kamera taky dělá i "něco", než že jen stojí a přeblikává. Příběhově jsou úkoly zajímavější a i když narazíte na nějaký ten fetch nebo tracking quest, neopakují se do zblbnutí. Postavy se kterými interagujete působí živěji, dialogy jsou lépe napsané a máte pocit, že pro ně děláte něco smysluplného. O to větší facku pak dostanete, když si po dokončení DLC teprve doběhne dokončit poslední misi hlavní kampaně základní hry. Ta je naprosto otřesná, a o to horší v přímém srovnání s Frozen Wilds.

Vývojářům taky naštěstí evidentně došlo, že luk není pro všechny případy nejlepší volbou a tak se dostanete i ke třem novým zbraním, které jsou sice velmi účinné, ale zásobu součástek za 40 hodin hraní slupnou asi za 4 minuty boje. I tak jsem za ně ale rád. Navíc můžete i vylepšit kopí, což z něj činí konečně použitelnou zbraň.

Lepší než základní hra, celkově to ale moje zklamání stejně zcela nevyžehlilo. No ale tak, bylo to zadarmo...

Pro: 3 noví nepřátelé, nové zbraně, prostředí, postavy, questy

Proti: JEN 3(resp. 2) noví nepřátelé, poměrně vysoká obtížnost oproti základní hře

+15

Horizon Zero Dawn

  • PS5 65
Tak dlouho jsem se vyhýbal hrám od Ubisoftu, až jsem se k jedné stejně nakonec dostal. Čím víc PS4 (ex)exkluzivit se mi za poslední dobu dostalo pod ruku, tím víc mi přináší další a další zklamání. Horizon Zero Dawn je jen dalším generickým open-worldem bez duše, který v sobě nemá vůbec nic, čím by mě dokázal zaujmout.

I když nemůžu říct, že by příběhová premisa nebyla pro mě zajímavá, musím podotknout, že se nejedná o nic převratného. Vždycky mě zajímá v post-apo kulisách postupně zjišťovat, co se stalo se světem předtím, než se dostal do stavu, v jakém je teď. Vývojáři tady ale vsadili na jistotu a servírují vám další open world, kdy lidstvo zničilo samo sebe. Jak originální.

Po hratelnostní stránce je Horizon Zero Dawn standardní, divoce průměrná záležitost. I když se mi ze začátku velmi líbil nápad, že každý mechaňák má slabá místa, která je nutno využít a je tedy žádoucí postupovat chytře, pečlivě, přesně jako lovec, který loví kořist a je vždy pánem situace. No, ve hře možná náznak něčeho takového je, ale bohužel to většinu času nefunguje. Naplánovat si můžete co chcete, položit pasti do předem promyšlené trasy a přichystat si elementální vybavení přesně proti danému nepříteli, ale v momentě, kdy mechaňáka zasáhne první střela, spustí se všude okolo absolutní mayhem, protože vámi lovená kořist není nikdy sama. Do boje se najednou přidají jeho 3 kamarádi, krokodýli z řeky 3 kilometry od vás a hejno mecha-supů, co náhodou letělo kolem. Slovy pana Lábuse, "V tu chvíli jde celá moje režie do prdele". Nevím jak si autoři představovali, že se můžete soustředit na slabá místa jednoho nepřítele, když vás do prachu zadupává okolo jdoucí stádo mecha-hrochů. Nejlepší jsou tedy bossfighty jeden na jednoho, kde můžete do plna uplatnit vámi vymyšlenou taktiku, ale těch je ve hře minimum. Souboj proti humanoidům nechám úplně stranou, protože ten je pouhou směšnou fraškou. Logiku toho, že se snažím odvrátit apokalypsu elitních bojových strojů, které měly za úkol cupovat celé armády, pomocí LUKU se ZAPÁLENÝM ŠÍPEM, raději diskutovat ani nebudu. Kdyby dal někdo Sáře Connorové luk hned v prvním Terminátorovi, bylo by asi po sérii.

Proti světu samotnému žádné výhrady nemám, ale ničím mě neohromil, ať se jedná o grafiku samotnou nebo scenérie, všechno bylo v minimálních mezích, co bych od hry z roku 2017 čekal, nic výjimečného. Podíváme se do různých biomů, což je fajn, ale cestování po světě nepřináší nic tak zajímavého nebo zábavného, abyste všude jezdili po svých. Spíš na naopak, cesty jsou plné nepřátel a jelikož i blbá mechanická variace koně je vůči vám agresivní, každou chvíli budete v situaci, kdy na vás někdo útočí, a o nějakém klidném projíždění a kochání se krajinou si můžete nechat zdát. Takže díky bohu za fast travel.

Příběh sice není moc originální, ale zároveň mi přišel jako nejlepší část hry. Jednoduše mě zajímalo, co autoři vymysleli a chtěl jsem se dozvědět co nejvíc o tom, co se světem stalo. To stejné ale nemůžu říct o vedlejších úkolech. Některé jsou docela fajn, pár z nich neurazí, ale naprostá většina je generická snůška fetch questů s dementními dialogy a ošklivými animacemi obličejů a vlastně postav celkově.

Random NPC: "Oh no! I lost my *random item*!"
Random Aloy: "I will find your *random item*.

Toto je na slovo přesná replika, kterou jsem slyšel asi 5x.

Postavy spolu rozmlouvají při statické kameře, která jen přepíná z postavy na postavu, a hýbají maximálně tak rukama a hubou, pevně přibité k podlaze, aby ještě více vynikly nelidské robotické animace jejich tupých ksichtů. V RPGčku z roku 2005 budiž, ale dneska? Děs.

No kolem a kolem, Horizon Zero Dawn je dalším generickým open worldem, který je sice zábavné hrát, ale nic si z hraní neodnesete. Je to jedna z těch her, u které za týden zapomene, o čem byla, za dva týdny jak se jmenuje i hlavní hrdina a za rok, že jste ji vůbec hráli. Kdybych hru hrál na pooperačním čerstvě po lobotomii, asi bych z ní byl úplně stejně nadšený, jako teď po dohrání. Přesně jako z jakékoliv hry od Ubisoftu.

Pro: Design botů, Aloy, částečně hlavní příběh

Proti: Celková generičnost zážitku, který nijak nevybočuje a v ničem nevyniká

+18 +24 −6

The Last Guardian

  • PS5 60
No, asi si připravte mínuska, protože já jdu na váš klenot kydat hnůj. The Last Guardian je hra, kterou bych vážně chtěl mít rád, ale i když jsem se opravdu a upřímně snažil, tak to nejde.

Hra mě oslovila svým vizuálem, a protože podobné umělecké tituly vyhledávám, docela jsem se těšil. The Last Guardian je moc pěkná hra, prostředí je zajímavé, detailní, sedla mi i jemná stylizace a výrazná architektura. Navíc hra nabízí zajímavý minimalistický příběh a potenciál pro netradiční herní mechanismy, skrz zapojení vašeho čtyřnohého kamaráda Trica. Tohle všechno je super a samo o sobě se mi hodně líbilo, jenže... hehe, taková drobná maličkost... ono se to nedá hrát.

Ovládání, a bohužel i kamera, trpí na zpozděnou odezvu, která je od oka přibližně půl sekundy. Při prvním spuštění jsem si byl zcela jistý, že se jedná o bug, zapříčiněný zpětnou kompatibilitou na PS5. S úžasem jsem pak zjistil, že zpoždění na vstupu je ve hře zcela záměrně. Přitom se nejedná o zpoždění, které by způsobovala nějaká animace, jako třeba ve hrách od Rockstaru, ale po stisknutí páčky je půlsekundová prodleva, PAK se teprve spustí animace, a pak spadnete z útesu nebo narazíte do zdi. To stejné platí i pro otřesnou, dementní kameru, pro kterou nenacházím už žádné racionální vysvětlení. V kombinace s 30FPS je tak hra na samotné hranici hratelnosti, a často až za ní. V GTA nebo Red Deadu se to snese, protože tam přeskočíte plot 4x za celu hru, ale v plošinovce? Zpožděný vstup na ovládání? Děláte si ze mě srandu?

Aby toho nebylo málo, ovládací schéma je taky nejspíš dílem náhodného generátoru vstupů. Skok na △, interakce na O, a tlačítkem, kterým se v každé jiné hře skáče nebo leze: X - se PUSTÍTE římsy. Tady podle mě existuje jediné vysvětlení, a to to, že vývojáři sami nikdy žádnou hru nehráli... no ale na tohle ovládání se dá na rozdíl od zalagované hry zvyknout a ve finále mi vadilo nejmíň.

Samotná hra je pak založena na fyzikálním enginu a je vidět, že to měla být největší deviza hry jako takové. Ani to tu ale není bez problémů, fyzika funguje správně asi tak v 50% procentech případů, a na každou situaci, kdy vás něčím ohromní, přijde jiná, kdy se fyzika zblázní a chování předmětů, nebo samotného hrdiny působí spíš tragikomicky - počínaje ragdoll efektem chlapce na hřbetě bojujího Trica až po propady do textur nebo špatné kolize objektů.

Samotný Trico je pak tou nejlepší a zároveň nejhorší součástí hry. Váš čtyřnohý kamarád se chová skoro až neuvěřitelně autenticky, jako váš živý domácí mazlíček. Z jeho výrazů poznáte, že má strach, že je naštvaný, že chce pohladit, že je zmaten nebo že si chce hrát. Chování a animace pohybů jsou velmi realistické a skoro nejde si tohoto opeřeného blbečka nezamilovat, i když vám bude z hraní dělat peklo. Protože stejně jako vaše domácí kočka, Trico nerozumí jedinému vašemu povelu - prostě věrnost realitě každým coulem. Přimět Trica udělat něco, co chcete, se mnohdy zdá jako nadlidský úkol. Nespočítám, kolikrát jsem stál na okraji římsy, přímo před obrovským průchodem na druhé straně propasti, ukazoval, dupal, křičel... nepochopil. Trico na vás bude tupě zírat, nebo se otočí a jde někam jinam, při troše štěstí na třetí pokus pochopí, že když ukazujete tady na tu bránu, myslíte tím tady tuhle bránu. A stejně je vám pak líto, když někdo tohohle opeřeného dementa začne lechtat oštěpem v ledvinách...

Zajímavý příběh a pěkná vizuální stránka, ani uvěřitelný společník u mě nevyváží to, jak špatně se hra hraje jako taková. Možná tíhnu k přehnané kritice, protože jsem zároveň hrál It Takes Two, což je vlastně hodně podobný koncept - plošinovka, kde se bez kooperace nikam nedostane, stejně jako Trico bez chlapce a chlapec bez Trica (pun intended). Ale ovládání je tu přesné, rychlé, intuitivní, jak má u plošinovky být... No, ale co Japonci vědí o plošinkovách, že...? (smutný sakratistický smích) Je škoda, že mi tak pěkný umělecký zážitek dokáží zkazit tak otravné technické chyby. Přitom Japan Studio dokázalo, že dobré plošinovky dělat umí (viz. Astro), tak co se proboha stalo v tomhle případě?

Pro: Vizuál, architektura, animace, Trico, příběh

Proti: Ovládání, kamera, Tricova umělá inteligence, fyzikální engine

+13 +14 −1

It Takes Two

  • PS5 95
Zatrubte na trubky, vyvěste vlajky, naleštěte podlahy a oblečte se svátečně. Herní podsvětí a semetiště zla v podobě EA vyvrhlo na svět hru, která není špatná. Nejenže není špatná, ale je přímo skvělá. Ačkoliv osobně nemám rád jak osobu Josefa Farese, tak cokoliv z područí EA z posledních 10ti let, tak jsem s penězi zariskoval a nelituji ani halíře. It Takes Two je klenot, který můžu jenom doporučit a nemám k němu prakticky žádné výhrady.

Premisa hry je poměrně přímočará a dost jasná už z prvních trailerů: rodiče malé holčičky plánují rozvod, ale zázrakem kouzelného přání a upřímných, dětských slz se dá do pohybu jakési "kouzlo", které uvězní rodiče v malých panenkách a lehce otravná, oživlá, hispánská kniha lásky se snaží vyžehlit jejich vztah tím, že je nutí ke spolupráci. Tolik k příběhu, žádné hluboké promyšlené úvahy o smyslu života a divoké zvraty nečekejte, tato hra je úplně o něčem jiném. O spolupráci. Kolem kooperace dvou lidí je vystavěna celá hratelnost a všechno funguje naprosto skvěle. Nejedná se o kooperaci, na kterou jste většinou zvyklí, alá "já střílím z brokovnice, ty střílíš ze samopalu, to nám to ale jde". Hra a jednotlivé levely jsou navrženy tak, že jeden bez druhého projít nemůžete. V každé úrovni získá jak Cody, tak May unikátní schopnost, která je sama o sobě většinou k ničemu, ale v teprve v kombinaci se schopností vašeho partnera budete moci projít úrovní dál. Vaši hrdinové tak dostanou do rukou například kladivo a hřebíky, nebo metač pryskyřice a zapalovač, nebo každý jednu polovinu magnetu. Budete bojovat, skákat, utíkat nebo řešit hádanky. Každou chvíli vás hra překvapí nějakým novým vybavením, na který jsou navázané většinou velmi originální a neokoukané mechanismy. Samotné levely jsou pak velmi pestré, bohaté, detailní a průchod mezi nimi je krásně plynulý, stejně jako samotné ovládání, které je dostatečně komplexní, ale zároveň jednoduché a hlavně přesné, jak se na plošinovku sluší. Většinu času se pohybujete v koridoru, ale sem tam se objevíte ve větší volné lokaci, kde můžete svévolně prozkoumávat, co se vám zachce, hrát minihry nebo jen tropit neplechu s interaktivním prostředím.

Dobrou atmosféru pak doplňuje velmi pěkná stylizace, modely nepřátel a hrdinů, hudba, voice acting a celkové atmosféra hry, která je tak akorád vážná a tak akorád dětsky hravá. Je asi třeba uznat, že si hra občas až moc okatě půjčuje z jiných her, ať už je to Diablo, nebo Ratchet, nebo hry od Nintenda. Pravda ale je, že žádný z těchto mechanizmů není ve hře tak dlouho, aby to působilo jen jako vykradení jiné hry a na každý jeden vypůjčený prvek přijdou čtyři nové originální.

Ještě nikdy jsme se s ženou u společného hraní takhle dobře nebavili. Upřímně a od srdce jsme se nasmáli a upřímně a od srdce jsme si pobrečeli nad nejbrutálnější vraždou toho nejroztomilejšího herního antagonisty v dějinách.

Avšak pozor, pokud se snad chystáte hrát s někým, kdo videohry moc nehrává, mohla by na něj tahle hra být trošku těžká. Čas od času hodně záleží na rychlých reakcích a zručnosti hráče, a jelikož nejde hru hrát tak, že se jeden z vás veze, musí být oba hráči alespoň průměrně zkušení. Takže pozor, aby tato hra právě naopak nevedla k vašemu rozvodu :)

It Takes Two bylo velmi milé překvapení a je to skvělá hra.

Pro: Stylizace, postavy, mechanismy, ovládání, hudba, akce, prostředí, kooperace, Queen Cutie

Proti: Nic

+32

Enter the Gungeon

  • PC 100
  • PS5 100
Jelikož je hra momentálně zdarma pro majitele systému PS, rozhodl jsem se napsat krátký komentář, protože by byla obrovská škoda nechat si tento titul ujít.

Enter The Gungeon je jednou z nejlepších her, které jsem kdy hrál. Jedná se o bullet hell izometrickou 2D střílečku, která oplývá tunou obsahu za směšnou cenu, perfektním humorem, originalitou, pěkným pixelartem a něčím, co bych skoro až nazval nekonečnou znovuhratelností (zatím nahráno 420h na PC a 30h na PS5). Obrovská spousta předmětů a hlavně zbraní je receptem na stovky unikátních průchodů, z nichž žádné dva nebudou stejné. Postupně odemykáte lepší výbavu, zachraňujete NPC, která vám pomáhají v cestě nebo pro ně můžete plnit drobné úkoly, celkem vás čeká 5 standardních levelů plných unikátních a vtipných nepřátel a 5 tajných sub-podlaží, pokud vám bude hra časem připadat moc lehká. Hra má také svoje příběhové pozadí, stejně jako všechny herní postavy (které jsou na začátku 4 ale můžete odemknout až 4 další) a samotný labyrint má svůj vlastní lore. Většina zbraní, NPC nebo předmětů jsou samy o sobě narážky nebo easter eggy na různé popkulturní fenomény, hry a filmy a jsou zpracovány velmi povedenou a humornou formou. Při prvním seznámení se vám bude hra možná zdát těžká, ale pointou hry je nenechat se odradit smrtí a uvědomit si, že spíš cesta je tady cílem. Nakonec se pak vaše časová investice určitě vyplatí a totální ponížení toho nejtěžšího bosse, kterého potom zabijete bez jediného zásahu, nakonec provází perfektní pocit zadostiučinění, jak to znají všichni fanoušci From Software.

K této hře nemám jedinou výtku a nekonečný seznam pozitiv. Berte, dokud se rozdává, nebudete litovat.

Pro: Všechno

Proti: Nic

+12

Days Gone

  • PS5 70
Popularita zombie žánru mě dokonale minula, ale v nedávné době jsem se rozhodl udělat výjimku v případě dvou her: The Last of Us a Days Gone. Jedna z těchto her je precizně napsaná, se skvělými ztotožnitelnými postavami a plynulým, dynamickým dějem, který je sice jednoduchý, ale dává smysl. Tou druhou hrou je Days Gone.

Hodlám zmínit pár věcí, které za spoilery nepovažuji, ale někdo by možná mohl, takže upozorňuji předem. Co jsem tak vyčetl z názorů, většina se shoduje na tom, že první polovina hry je nudná, celkem o ničem, a až v druhé polovině se děj konečně rozjíždí. Jsem přesně opačného názoru, v prvních hodinách se mi Days Gone velmi líbilo. Krásná krajina Oregonu funguje velmi dobře, jak už ostatně víme z jiných videoher, a hra má celkem slušné tempo, kdy jednotlivé úkoly pěkně navazují, děj dává smysl a pomalu se začínáte vpravovat do Deaconova světa a života. Hned se mi zalíbila jízda na motorce, která je podle mě perfektně vyvážená na hraně mezi jakýmsi reálným chováním stroje a dostatečně jednoduchým arkádovým jízdním modelem. Na druhou stranu, hned od začátku jsem si začal všímat zvláštně střižených cutscén a prapodivných náhledů do minulosti, které vypadaly vždycky hotové jen tak z půlky nebo splácané na poslední chvíli. Deacon je sám o sobě dobře napsaná a svěže originální postava, což se ale nedá říct doslova o nikom dalším v celé hře. Největší problém, který hra podle mě má, jsou sice dobře zahrané, napsané a znějící postavy, které mi byly ale všechny do jednoho více či méně nesympatické. Deacon, ne zrovna nejvzdělanější ranař a motorkář tak působí jako jediný normální člověk na planetě. Ostatní se chovají jako naprostí idioti, konající nepochopitelná rozhodnutí nebo jako nevděční zmetci. Několikrát se opakuje stejný scénář, kdy někomu zachráníte život nebo něco poradíte, a místo vděku se dočkáte jen ekvivalentu "naser si, zmrde" nebo přesného opaku toho, co jste postavě poradili. Například když řeknete svému parťákovi doslova 4x, že je fakt blbej nápad začít střílet v jeskyních, které jsou plné spících freakerů. Asi vás nepřekvapí, jak tato mise později vyvrcholí, že? Podobně předvídatelný je i zbytek hry, kdy se můžete pokaždé spolehnout na to, že postavy udělají to nejhorší možné, co se dá v dané situaci vymyslet, a tím vás pak už nic nepřekvapí.

Samotný příběh je pak na to, jak je divoce průměrný a nezajímavý, roztažen na obrovskou časovou plochu. Hráči open-world her jsou na to možná zvyklí, ale nějakých 30 nebo možná i 40 hodin, co jsem ve hře strávil, bylo na mě příšerně moc a je to asi i důvod, proč open-worldy ani nehrávám. Čím déle jsme ve hře trávil, tím moje pomyslné hodnocení postupně klesalo. Mise se opakují a nejsou nijak zajímavé, až na pár drobných výjimek. Absolutním vrcholem je pak konec hry, kdy se snad všechny klišé sejdou najednou a v bodě, kdy by mělo dojít k nějakému emotivnímu závěru a (to snad nikdo nemůže považovat ani za spoiler) opětovnému shledání se ztracenou ženou, neozvala se ve mně vůbec žádná reakce. Co následuje po tomto bodě hry je už pouze čirá příběhová stupidita. V momentě, kdy má příběh vrcholit, se z vás stává nudný poslíček a logika chování postav a vývoje příběhu začne zacházet za hranici lidského chápání. V průběhu dvou cutscén se situace vyvine z plánu "musíme zachránit lidstvo" na "pojďme páchat genocidu" tak nečekaně, že nestihnete jednotlivé nesmysly ani vnímat tak rychle, jak vám je hra za sebou sází.

Příběhově pro mě bylo Days Gone hořkým zklamáním, naštěstí se hra pořád velmi dobře hraje a i celkem slušně vypadá - říkám CELKEM slušně, protože když si pustíte videa z dema, pochopíte, jak je finální hra v porovnání ošklivá. Navíc se mi hodně líbila střelba, celkem i stealth, když se AI rozhodlo chovat normálně a fakt, že mě dokázala i celkem vyděsit, a to hordami nakažených, které jsou jednoznačně highlitem celé hry a je jde z nich opravdu strach.

Pokud ale nehodláte trávit 50 hodin plněním těch samých vedlejších misí a souboji s hordami a hledáte kvalitní post-apo příběh, doporučím hledat jinde.

Pro: Střelba, motorka, hordy, svět, prostředí, voice acting

Proti: Délka, příběh, postavy

+19 +20 −1

Concrete Genie

  • PS5 85
Concrete Genie mě příjemně překvapil, jedná se o nenáročnou, odpočinkovou jednohubku, která přináší originální hratelnost a zároveň taky příběh s jednoduchým poselstvím. Příběh hry je očividně cílen na mladší hráče, z čehož vyplývá jeho jednoduchost ale také docela dětská naivita, rozhodně ale není špatný. Podání a tempo je slušné a nenašel jsem na něm nic zásadně špatného.

Hlavní mechanikou hry je kreslení. Ocitáte se v rybářském městečku, které vlivem jisté nehody začalo chátrat a nyní je pouze smetištěm a hřištěm pro mladistvé vandaly a výtržníky. Vámi ovládaná postava je mladík s malířským nadáním, který je v jistém smyslu vyvrhelem mezi ostatními a jeho osamělost otevírá dveře jeho kreativitě. Je teď tedy na vás, abyste sešlé a ponuré městečko opět přivedli k životu pomocí vašeho skicáku a imaginárních kamarádů, kteří ožijí na zdech a v ulicích městečka díky tahům vašeho štětce. Malování samotné je ze začátku možná trošku krkolomné, ale rychle jsem si na ně zvykl. Nejedná se o náročnou disciplínu, budete vybírat z katalogu vzorů a předloh, který je možná trošku menší, než bych si byl myslel, ale neměl jsem pocit, že by se mi jich nedostávalo dost. Práce s jednotlivými motivy je sice poměrně omezená, ale myslím, že naprosto účelně. Za prvé: hra evidentně míří na mladé hráče a jednoduchou hratelnost, která nemá představovat výzvu, a za druhé: díky přednastaveným motivům docílíte vždy toho, že cokoliv namalujete, vypadá pořád dobře. Díky tomu je tedy i hráč, který nemá nějaké malířské nadání nebo bohatou fantazii schopen vytvořit krásné dílo, a to je pointou celé hry.

Ve finále se tedy jednalo o velmi příjemnou hru, při které jsem si nádherně odpočinul (zvlášť po vyčerpávajícím Mortal Shell ) a potěšil maličko svého uměleckého ducha. Jen při kreslení džinů jsme měl časem pocit, že se mi nedostává takové svobody, jak bych chtěl. Časem dojdete k tomu, že i když na každého dáte jiné uši, ocas, rohy a různé blbůstky, pořád jsou si velmi podobní a je škoda, že se je nedá namalovat vícero způsoby.

Bohužel, mám i stížnosti, a to zejména k samotnému závěru hry. V poslední čtvrtině se hra totiž markantně změní a z nepochopitelného důvodu budete nuceni najednou bojovat. I když to možná dává příběhově smysl, nechápu, proč se vývojáři rozhodli takhle razantně ke konci hry změnit hratelnost. Všechny tvůrčí dovednosti vám jsou najednou k ničemu a budete pouze nahánět nepřátele, bojovat, a to dokonce i s bossem. Prostě: proč? Závěr mě tedy docela zklamal, o to víc, když jsme pak zjistil, že PO DOHRÁNÍ hry dostanete teprve přístup do majáku, kde na vás čeká skvělá adventurní pasáž se secretem na konci, která je z celé hry zaručeně nejlepší ale z nějakého důvodu v samotné kampani vůbec není. Opět, nechápu.

Určitě se sluší také říct, že hra má dabing - který je podle očekávání děsný, jako každý český dabing za posledních 10 let, ale pro mladistvé hráče myslím dostačující a jinak české titulky pro všechny ostatní bohatě stačí, takže také super.

Kolem a kolem, Concrete Genie má pár míst, které by zasloužily doladit ale jinak se mi hra velmi líbila, pokud máte alespoň trošku citu a oka pro malování a estetiku, určitě se tady vyřádíte a vřele doporučuji.

Pro: Estetika, nápad, první 3/4 hry, ovládání

Proti: Závěr hry, souboje

+16

Maquette

  • PS5 50
Maquette není dobrá puzzle hra. Někde jsem myslím četl, že je hra ve vývoji snad už někdy o roku 2011. Pokud je to pravda, jedná se o velmi smutný výsledek skoro desetileté práce.

Málokdy se mi stane, že narazím na titul, o kterém jsem do doby jeho vydání ani neslyšel. Když jsem viděl první obrázky a videa, zachvátilo mě nadšení, protože Maquette vypadala velmi podobně, jako můj favorit mezi logickými hrami The Witness . A skutečně, pro neznalého pozorovatele může být na první pohled skoro nemožné tyto dvě hry rozlišit, tak moc jsou si vizuálně podobné. U pěkné, malebné grafiky ale bohužel končíme. Tam kde je Witness krásně plynulý, originální a přináší desítky chytrých a zábavných puzzlů, tam vám Maquette nabídne v podstatě jenom jeden, stále se opakující postup pro řešení neintuitivních a zmatených hádanek.

Princip hry není moc snadné vysvětlit, ale i tak se o to pokusím. Nacházíte se ve světě, ve světě, ve světě. Uprostřed herní oblasti se nachází přesná replika světa, ve kterém se pohybujete, jen je zmenšená tak, že v ní můžete chodit, umisťovat do ní předměty a ty mají pak efekt na váš okolní svět. Stejně tak je další zmenšená verze vašeho světa v již zmíněném modelu, a váš (zdánlivě normální svět) je opět zase jen model ve světě větším. Je to matoucí, ale ve hře to pochopíte celkem rychle. S tím se pojí hlavní mechanika pro řešení jednotlivých puzzlů - zmenšování a zvětšování předmětů (nebo sebe) pomocí modelu - "makety" uprostřed. Mechanika je sice originální ale její provedení stojí za prd. Nejhorší ze všeho je, že hra po vás chce přemýšlet hodně "mimo krabici", podobně jako například v nedávném Superliminal . Narozdíl od Superliminalu, kde je drtivá většina vašich řešení proveditelná a funkční, je naopak drtivá většina řešení, která zkusíte v Maquette , nefuknční. Několikrát se mi stalo, že vidím naprosto jasné, primitvní řešení daného problému, ale ouha - neviditelná zeď. Nebo na tohle místo nejde tento předmět položit, i když vám v tom vlastně nic nepřekáží. Je pak na vás najít zrovna to konkrétní řešení, které po vás autoři chtějí, a to je pro puzzle hru podobného stylu ohromně frustrující. Zvlášť puzzle level s krystaly je tak komicky svázaný nepochopitelnými pravidly, bez kterých by šla úroveň vyřešit během několia sekund, až jsem jen nechápavě kroutil hlavou. Žádná jiná puzzle mechanika vás navíc nečeká, takže stejné mechanismy používáte celou herní dobu. Ovládání působí také dost krkolomně, i když používáte v podstatě jen 3 tralíčka. Umísťování a natáčení předmětů je divně toporné, pohyb po "maketě" je taky dost zvláštní, protože vám pořád něco překáží pod nohama (stromy, domy, atd.)

Maquette má ale i příběhovou rovinu, která je naopak velmi povedená. Jak procházíte hrou, odkrývá se vám milostvný příběh dvou umělců a sledujete jeho vývoj od seznámení až po společné soužití a nějaké ty rozkoly a hádky. Podání příběhu je kupodivu skvělé. Dialogy sou perfektně napsané a zahrané, až jsem opravdu zíral. V tomto směru klobouček. Bohužel, i když mě to samotného mrzí, neměl jsem sílu na to hru dohrát, i když by mě vyvrcholení příběhu zajímalo. Nepochybně se jedná o moji hloupost, ale vývojáři podle mě nesou minimálně z části vinu za to, co se mi stalo.

Když hru zapenete, hned první výběr v menu není "Poračovat" ale "Nová hra". Dobře, dejme tomu. Když se ale omylem ukliknete, většinou vás (vlastně jakýkoliv software) upozorní a zeptá se vás, jestli OPRAVDU chcete ztratit progress a začít novou hru. Ne tak Maquette . Jediné ukliknutí a celý progress hry v háji. A toto opravdu není hra s potenciálnem pro znovuhratelnost, i kdyby byly hádanky zábavné - což nejsou. Hru jsem tedy nedokončil ale myslím, že na hodnocení jsem toho viděl dost.

Maquette vyniká ve vyprávění příběhu, není to ale dobrá puzzle hra.

Pro: Příběh, voice acting, vizuál

Proti: Hratelnost, puzzle, kdo proboha dá jako první volbu v menu "nová hra" ?

+11

Mortal Shell

  • PS5 60
Vývojáři z Cold Symmetry svou prvotinou Mortal Shell bohužel jen potvrzují fakt, že udělat těžkou hru není žádný problém. Problém je udělat těžkou hru, která bude zároveň zábavná. 

Není všechno zlato, co se třpytí. Mortal Shell sice vypadá krásně, ale pod pěknými texturami se skrývá velmi nudná, repetitivní hratelnost v pěkném, ale z hlediska level designu hanebně zaostávajícím světě. Cold Symmetry je malé studio, takže bych hned ze začátku smetl docela kritizovanou vlastnost této hry - její délku. Délka hry byla rozhodně nejmenším problémem, s ohledem na cenovku si myslím, že byla odpovídající a vzhledem k tomu, jaká hra je, by jí prodloužení hratelnosti spíš uškodilo. Problém spočívá v tom, jakým způsobem se autoři snažili délku hry natáhnout. Svět je rozdělen na několik lokací, které mají formu samostatných tematických dungeonů, ve kterých musíte logicky dojít na konec, porazit bosse - A PAK - se zase stejnou cestou vrátit zpátky. Téměř polovina délky hry je tedy tvořená backtrackingem, což by ani nevadilo, kdyby se levely nějak zásadně změnily nebo se otevřely jiné cesty. Ne, levely jsou stejné, můžete maximálně využít pár drobných zkratek, které jste si otevřeli, ale jinak vás čeká úmorná cesta zpět do základního tábora. Polehčující okolností by bylo, kdyby byly levely dobře vykonstruované nebo alespoň něčím zajímavé, ale ne. Level design je naprosto příšerný, čekají vás absolutně nezajímavé kulisy s přímým koridorem posetým nepřáteli nebo naopak, s desítkami různých cest, z nichž nelze ani odtušit, kudy se máte dát nebo kde jste už byli. Ten nejlepší level ve hře je maximálně průměrný, ten nejhorší je naprosto příšerný a jak už to tak bývá, nejdelší. 

K tomu se váže druhý, větší problém, který Mortal Shell má, a to je nevyváženost. Hra nemá žádný systém dávkování obtížnosti. Tak, jak svět najdete na samém začátku hry, takový je pořád při konci. Je úplně fuk, že jste už dva dungeony prošli a máte vylepšené poškození nebo svou schránku. Nepřátelé jsou všude stejně silní. V důsledku toho je hra ze začátku nesmyslně těžká a ke konci zase nesmyslně jednoduchá. K obtížnosti se také váže systém zbraní a "schránek", kde záleží na tom, na co zrovna narazíte. Nevyhovuje vám boj s velkou, pomalou zbraní? Smolík, nic jiného nemáte. Můžete jen doufat, že co nejdřív narazíte na něco, co vám bude sedět víc - do té doby, příjemnou (ne)zábavu s touhle noční můrou. Na zbraních sice záleží hodně, na "schránkách" na druhou stranu v podstatě vůbec. Ty sice mají svoje vlastní stromy schopností, ale jakmile trošku vylepšíte jeden, nic vás nedonutí potom vzít od nuly další, protože to prostě není potřeba. Shelly se liší jen různými hodnotami výdrže, zdraví a atributu pro speciální útoky. Ve skutečnosti o nic nepřicházíte, protože i když jsou "schránky" na pohled vemi pěkné, je mezi nimi opravdu jen málo rozdílů.

Samotný souboj je prostě nuda. Vzledem k omezému arzenálu a repetitivním nepřátelům budete dělat pořád to samé, buď třemi pomalými zbraněmi nebo jednou rychlou. Nepřátelé jsou otravně repetitivní a autoři používají tři archetypy pořád dokola - chcípák, tlusťoch a létající mikina. V kombinaci se špatným level designem hra působí jako testování ve hře Portal . Vejdete do místnosti, rozhlédnete se, s čím budete pracovat (dva chcípáci, jeden tlusťoch, tři mikiny) - pozabíjíte, další místnost (dva a dva), a tak dále, a tak dále...

Aby to nebylo málo, na konci úrovně vás čeká "za odměnu" jeden z nezajímavých, nudných bossů. I kdyby vám nevadil jejich design, souboj je stejně pouze utahaná pomalá fraška, protože díky absenci léčících předmětů musíte hrát super-defenzivně. 

Kolem a kolem, jediná věc, co můžu pochválit, je vzhled nepřátel a celková estetika prostředí, která sice kopíruje Demon's Souls a Dark Souls (možná až moc), ale pořád to funguje. Pár originálních nápadů jako "hardening" a střídání a vylepšování schránek se mi taky líbily, bohužel jsou pohřebeny pod sutí špatných designových rozhodnutí co se týče světa a souboje.

Pokud jste hledali něco, co by vám krátilo čekání na Elden Ring, hledejte dál.

Pro: Estetika, nápad s použitím schránek jako RPG prvku

Proti: Level design, omezené množství zbraní, repetitivní nepřátelé, nudní bossové, absence hudby, absence léčení, backtracking

+17

Control

  • PS5 75
Na hru Control jsem byl sice zvědavý, ale nic mě nelákalo až tak, abych si hru zakoupil. Naštěstí mi program PS+ přihrál tuto hru do knihovny, což byla pro mě ideální situace. Moje očekávání nebyly nijak vysoké a vlastně jsem byl nakonec celkem spokojen, i když o zcela perfektním zážitku teda mluvit nemůžu.

Control má být příběhová akce, která klade důraz na fyziku předmětů a destrukci prostředí. Interaktivita prostředí je skutečně povedená, můžete vzít doslova cokoliv a mrštit to po čemkoliv. Destrukce vypadá velmi pěkně, stěny se drolí, ze země se vytrhávají kusy podlahy, kovové součástky se po nárazu předmětu prohnout a když nepřítele zasáhne letící lednička, jde vidět, že to opravdu cítil. V tomhle směru si nemůžu stěžovat, nicméně co se týče příběhu, měl bych už větší výhrady. Nevím, jak moc velkou roli hraje fakt, že jsem nehrál Alan Wake, ale od začátku do konce hry jsem se cítil totálně ztracený a logika světa Controlu šla kompletně mimo moje chápání.

Hra začíná tak, že do Úřadu pro paranormální jevy (FBC) nakráčí žena, která o úřadu doteď neměla ponětí. Hned pár minut na to se prohlásí ředitelem instituce a nikdo s tím z nějakého důvodu nemá nejmenší problém. Samotný "Nejstarší dům" je pak zamořen posedlými předměty a lidmi, což ale nikoho taky zvlášť netrápí. Takže ty jsi naše nová ředitelka? Fajn. Démoni všude kolem? Jako, jo no. Můžeš se jich zbavit? Fajn. Tato dynamika mezi hráčem, který neví absolutně nic o tom co, proč a jak se děje a funguje, a mentalita postav, které evidentně vědí všechno o všem, nic je nevyvádí z míry a tím pádem nepokládají za důležité o něčem sdělovat alespoň základní detaily, mi příšerně vadila a až do poloviny hry jsem byl totálně ztracen v tom, co se děje kolem mě. Hra je naproti tomu doslova zamořená dokumenty a kazetami ke sbírání, ze kterých se ale absolutně nic navíc nedozvíte. Po sebrání asi šedesáti předmětů, z nichž zjistíte, že užitečné byly dva, se na sbírání a čtení kolektiblů musí zákonitě vysrat úplně každý, a tím pádem nemáte k dispozici ani to málo, co by se z nich snad dalo vyčíst. Co je "Board"? Co je "Foundation"? Co je "Threshold"? A proč jsou v budově obrazy hlavní hrdinky ještě předtím, než tam poprvé přišla a stala se ředitelkou? Je to bug, přehlédnutí autorů nebo účel? Hru jsem před půl hodinou dohrál, a stejně pořád nevím. Příběh se začne sice trošku vyjasňovat ke konci hry, ale i tak jsem měl daleko k tomu pochopit, jak svět Controlu funguje a co znamenají všechny ty abstraktní filmečky, které jsou sice pěkné, ale nic jsem z nich nevyčetl. Konec hry vám taky nic navíc neprozradí a za mě byl docela zklamáním.

Hratelnost je ale docela dobrá a návyková, i když celkem nevyvážená. Máte na výběr z boje pomocí multifunkční zbraně, nebo za použití jakési telekineze. Nápad s mnoho-zbraní je docela dobrý, bohužel jsou všechny její modifikace oproti telekinezi neskutečně slabé a tak ji budete používat jen když vám dojde energie. Samotnému se mi nepodařilo najít ani jednu variantu zbraně, která by mi úplně sedla a tak přetrval spíš jen pocit, že jsem hrál s modifikací, která mi přišla nejmíň k ničemu. Nevyváženost platí bohužel i pro nepřátele, kdy vás jakýkoliv nepřítel s konvenční zbraní prakticky není schopný ani zranit, ale kdokoliv s telekinezí vás rozcupuje na dvě rány, ideálně zezadu nebo na přímo, rovnou vám před očima vás rozplácne nepostřehnutelným projektilem, které prostě v kompletním chaosu boje a efektů nemáte šanci vidět, natož na něj reagovat. Následuje frustrující nezasloužená smrt a dobíhání od posledního fast travel bodu, protože hra nemá checkpointy - nechápu.

Level design je čirý chaos. I když prostředí a architektura vypadá krásně a hrozně se mi líbila orwellovská stylizace, kancelářský prostor je nepřehledný a díky totálně debilní mapě absolutně nenavigovatelný. Zmatené úkoly taky nepomáhají - "Jdi do horního patra a najdi *někoho*." Super instrukce v budově s 5ti podlažími a 20ti kancelářemi na každém patře. Vrátit se pak zpětně na předešlé místo a hledat cestu k neprozkoumaným oblastem je pak díky stupidní mapě čiré peklo.

I přes všechny negativa bych ale lhal, kdybych řekl, že mě hra nebavila. Hratelnost je opravdu návyková, navíc všechno vypadá pěkně a vedlejší mise jsou taky zábavné. Atmosféra "úřadu kde straší" je taky přitažlivá a nebýt všech těch malých, designových přešlapů, jednalo by se o perfektní hru. Control má ale hodně problémů s designem na všech úrovních od level designu, po souboje nebo vyprávění příběhu a v mých očích si 9/10 rozhodně nezaslouží.

Nakonec jsem byl velmi mile překvapen, že autoři do hry přidali podporu adaptivních trigrů a haptiky Dualsensu, a nahrávání hry je taky velmi svižné, na PS5 maximálně 4 sekundy. V tomhle ohledu autorům tleskám, hra využívá prvky nového ovladače ještě více, než například Demon's Souls.

Zadarmo celkem slušná hra, kdybych ji ale koupil, asi by spíš převažovalo zklamání a hodnocení by bylo horší.

Pro: Fyzika, návyková hratelnost, stylizace, hudba, podpora Dualsense

Proti: Balanc souboje, příšerná mapa, zmatený příběh, sice 60 FPS ale bez RTX (noták), absence checkpointů

+13 +14 −1

The Last of Us: Left Behind

  • PS5 95
Za mě ještě lepší zážitek než původní hra. Méně akce s rozbitou umělou inteligencí a ne-zrovna povedeným stealthem a více fokusu na postavy je přesně to, co tento zážitek posunuje ještě o jeden stupeň výš, než základní hru. Vlastně vše co jsem postrádal, drobná malá rozhodnutí nebo alespoň základní adventurní prvky autoři přidali do DLC a tvoří tím perfektní mix toho, co jsem očekával už od základní hry, takové malé post-apo Life is Strange. Zhltnuto na jeden zátah a i když jsem po dohrání základní hry neměl moc potřebu okamžitě zapínat Part II, pokud je toto DLC alespoň částečně ochutnávkou, jak se Last of Us vyvinulo v druhém díle, nemůžu se dočkat pokračování.

Dovolím si tvrdit, že se jedná o jedno z nejlepších DLC, co jsem měl tu možnost doteď hrát, čestně stojící hned vedle Ringed City pro Dark Souls a Citadely pro Mass Effect.

Pro: Příběh, emoce, postavy, adventuření, délka

Proti: V závěru byla akce možná zase až moc over-the-top na můj vkus, jinak nic

+17

The Last of Us

  • PS5 85
The Last of Us je beze sporu skvělá hra a svoji pověst si rozhodně zasloužila právem. Tím, že jsem se k ní ale dostal až teď si dovolím hádat, že se na jejím úspěchu taky významně podílel fakt, že rok 2013 nebyl zrovna plodný na velkou várku kvalitních titulů a tak měla tato jen hodně slabou konkurenci (schválně, kromě GTA a Bioshocku, napadá vás něco?). Hraní jsem si skvěle užil, ale objektivně vzato byly moje očekávání nastavené možná ještě o maličko výš.

The Last of Us za mě nejvíce vyniká v dávkování akce, příběhu a mezi-sekvencí, kdy se nic důležitého neděje. Vývojáři nakládají s těmito třemi prvky absolutně bezchybně, příběh se velmi plynule odebírá k dějovému zvratu, kdy přijde vyvrcholení a následně vyklidnění situace, kdy dostanete možnost se vydýchat, doplnit zásoby a zaměřit se na malou chvíli na postavy, které hrají v této hře ústřední roli. Velmi organicky se tento recept neustále opakuje a provází vás celou hru. Perfektní. Samotní protagonisté jsou podle očekávání perfektně napsané postavy se skvělým voice-overem i animacemi, kde se k nim nedá nic vytknout.

Nicméně, příběh samotný možná není tak úplně bezchybný, jak si někdo pochvaluje. Z příběhového hlediska vás nečeká nic třeskutě originálního, žádný velký dějový zvrat se také nekoná, a jen málo (pokud vůbec) situací vás nějak víc vyvedou z míry. I když je hra bohatá na stresující, silné, děsivé nebo i překrásné momenty, nenastala žádná situace, ze které bych si vyloženě sedl na zadek. Čekal jsem alespoň pár momentů (např. jako v Life is Strange), kdy vás příběhový zvrat nečekaně vezme odnikud natvrdo prknem po ksichtě, ale nemůžu říct, že bych se něčeho podobného dočkal. Na druhou stranu, to že je příběh až tak moc civilní má také své kouzlo, a vlastně mi jeho jednoduchost nijak nevadila. Jedná se další důkaz toho, že nepotřebujete promyšlenou dějovou linku s milionem zvratů k tomu, abyste odvyprávěli dobrý příběh. Stačí dobré dávkování, dobré dialogy a dobře napsané postavy - jako v tomto případě.

Hratelně je na tom The Last of Us taky dost dobře, i když pokud rozebereme hratelnost na jednotlivé části, taky by se daly nalézt nedostatky. Ve hře je možné se plížit nebo bojovat, sem tam vyřešit mini-puzzle za účelem dostat se dál. Jako mix všeho dohromady působí hratelnost dobře, ale paradoxně v místech, kde je vám jeden z postupů znemožněn (nucený stealth/nucený boj) vyjdou najevo nedostatky. Bohužel, umělá inteligence je asi nejslabší faktor takto staré hry a je to poznat hlavně na lidských protivnících. Chaotický a nesmyslný pohyb u nakažených není tak znát, ale u lidí ano. Jak při plížení, tak při boji se UI chová divně, běhá v kruzích nebo nabíhá/chodí kam nemá, což je bohužel nejvíc vidět v částech, kdy vám jeden z postupů selže, nebo nejde použít. Na boji se mi ale i přes všechno líbilo, že je poměrně pomalý a dost realistický, zbraně mají váhu a jde cítit sílu každého vystřeleného náboje, i když zasáhne třeba jen nohu nebo ruku.

Jinak po technické stránce není hře co vytknout. Prostředí je velmi dobře zpracované, uvěřitelné detailní a grafika pořád vypadá dost dobře. Animace jsou krásně plynulé a detailní.

Přijde mi možná trošku škoda, že na interakce s Ellie není navázaná nějaká mechanika loajality/přátelství a alespoň lehký systém rozhodování nebo možnost reagovat na určitě situace více způsoby. Párkrát se mi stalo, že postava kterou zrovna ovládám reagovala na danou situaci zcela jinak, než bych chtěl reagovat sám, což mi trošku rozbíjelo zážitek - ale vzhledem ke konci se dá pochopit, proč to autoři neudělali.

Kolem a kolem, The Last of Us je skvělá hra, kterou jsem si užil, ale pořád jsem vlastně v rozpoložení, že jsem čekal trošku víc. Jsem hodně zvědavý na hranou adaptaci, hlavně kvůli příběhu, o kterém si nejsem jistý, jestli může na poli filmu sám o sobě obstát. Herní obsazení mě teda zatím taky úplně nenadchlo, ale kdyby Tommyho hrál třeba Josh Holloway? No, uvidíme ...

Pro: Animace, grafika, příběh, prostředí, atmosféra, hratelnost

Proti: Umělá inteligence nepřátel

+21