Iron Harvest

Obří kráčející mechové, real-time strategie, dieselpunk, inspirace Company of Heroes. To musí být boží hra.  Ale... není tomu tak. 

Především je třeba zdůraznit, že Iron Harvest rozhodně není špatnou hrou. Ve skutečnosti je v některých aspektech dokonce vynikající. Avšak, jak se říká, každá mince má dvě strany a tak i Iron Harvest někdy ukazuje, jak se věci dělat nemají, případně, nepříliš dobré rozhodnutí jeho tvůrců. Dlouho jsem zvažoval, zda si hru koupím za plnou cenu, ale nakonec jsem se rozhodl počkat na slevu. Nyní jsem za toto rozhodnutí vděčný a pokusím se vám vysvětlit, proč. 

Začnu netypicky pro real-time strategii u příběhu. Ačkoliv se nejedná o mistrovské dílo od renomovaného spisovatele, dokáže příběh zaujmout. Po dohrání kampaně za Polanii a přechodu na stranu Rusvětů mě hra po příběhové stránce už slušně zaháčkovala. Příběh je vyprávěn tak, že se navzájem prolíná celou hrou přes všechny tři kampaně, občas dochází v animacích dokonce k flashbackům. Filmové sekvence mají spíše nižší rozlišení, ale díky své estetice, práci s kamerou a plynulosti rozhodně zaujmou a po určité době se přistihnete, že se těšíte na další vývoj příběhu. Nebudu nic prozrazovat, ale můžete se těšit na několik zajímavých zvratů. 

Další oblastí, kde hra ukazuje své silné stránky, je bezpochyby grafika. Pokud si jednotky nepřiblížíte až na úroveň detailů, vše je ostré, včetně textur, pohyb je plynulý a hra nijak nezadrhává. Na druhou stranu, ke konci hry, kdy se hráč dostane do větších bitev, ve kterých některé jednotky vypouštějí i několik raket najednou, všude samé výbuchy, rozpadající se domy atd., se mi občas snímková frekvence nepříjemně přibližovala k třiceti snímkům za vteřinu (Ryzen 9 5900X, Radeon RX 6800, 32 GB RAM). Tyto propady byly spíše výjimečné, ale přesto nepříjemné. 

Hra se odehrává v alternativním světě Roku 1920+, který vytvořil polský autor Jakub Różalski, a tím získává svou nezaměnitelnou estetiku. Różalski při tvorbě světa vycházel z Polsko-sovětské války roku 1920, konkrétně z bitvy o Varšavu a bitvy o Daugavpils. Autor se také silně inspiroval vesnickou krajinou a obecným životem obyčejných lidí, proti kterému na pozadí probíhají politické a vojenské změny. Tyto změny vyústí ve výstavbu obrovských chodících bojových mechů a přinášejí velké změny napříč Evropou.
Kombinace malebného venkova, který silně kontrastuje s neohrabanými kráčejícími monstry s velkou palebnou silou, je něco, co rozhodně zaujme. Celá estetika hry je v tomto směru výjimečná a velmi povedená. 

Méně jsem byl spokojen s ovládáním hry a jejími mechanismy. Je sice možné ovládací prvky přizpůsobit, ale například přehled jednotek je omezen na úzký pás s 12 poli. Pokud tedy budete mít více jednotek, což se rozhodně stane poměrně často, nebudete mít nad svými vojsky velký přehled. Hra vás neustále nutí jednotky hledat buď vizuálně na mapě, nebo rolovat pruhem s jednotkami sem a tam pomocí šipek.

Poměrně zásadní věci, jako je ústup jednotek couváním (a tím pádem palbou před sebe při ústupu, pokud to daná jednotka umí), nebo automatické použití speciálních schopností (pravým kliknutím na schopnost pro aktivaci/deaktivaci automatiky) vám hra neřekne v rámci tutorialu. Tutorial sice obsahuje mnoho informací, ale hráč musí buď číst manuál, nebo mít štěstí u vypsaných tipů při nahrávání levelů.

"Čti manuál," můžete si říct. A já odpovídám: "Proč ne?" Ale pokud hra v tutorialu sdělí hráči informace A a B, ale zapomene mu říct informaci C, je to jednoduše špatně udělaný tutorial. 

Dalším problémem je schovávání jednotek za překážky. Je sice skvělé, že se vojáci automaticky přilepí ke zdi, aby se ukryli před nepřátelskou palbou, ale pokud se z pěti vojáků skryjí tři na správnou stranu zídky a další dva na špatnou, směrem k nepříteli, je dané krytí značně neefektivní. Navíc, pokud jsou vojáci skryti za zídkou, kterou rozšlape váš vlastní mech, pokud kráčí okolo, zničí tím svým spojeneckým vojákům krytí, což vede k otázkám na jaké úrovni UI ve hře vlastně je.

Je sice impozantní sledovat vašeho obřího robota, jak kráčí ulicí malé vesničky a jde přímo skrz dům, který se pod jeho vahou rozpadá na drobné cihly, ale toto opojení těžkou technikou rychle zmizí v momentě, kdy se ten samý mech zasekne u malého kopečku v zatáčce a začne se točit kolem své osy, nevěda, kterým směrem pokračovat. Šance, že se rozhodne jít obloukem přes půl mapy, je v takovém případě veliká a vy tak musíte své plechové hračky pečlivě hlídat. Hra má podobných chyb poměrně dost, přesto se, pokud zrovna nesbíráte klacky, které autoři hází pod nohy, hraje poměrně příjemně. 

Iron Harvest čerpá velkou inspiraci ze hry Company of Heroes, avšak v implementaci zůstává někde na půl cesty. Kromě ne vždy dobře fungujícího pathfindingu nebo umělé inteligence se hraní stylem kámen-nůžky-papír ve hře často mění na taktiku "označím co mám a nějak tam doběhnu". U hry, která má v rámci strategického hraní vyšší ambice než Command & Conquer, to pro mě bylo zklamání. 

Taktéž cheatování umělé inteligence, kdy jsem měl sice už mapu pod kontrolou, ale neustále se mi teleportovaly jednotky do zad, nebo hrdina, který na mě zaútočil, se při poklesu svého zdraví na 3 z původních 300 HP stal nezranitelným, aby mohl pronést svou poslední větu ve stylu Bububu a utéct, nepřináší příliš radosti z hraní. A to nemluvím o občasném zůstání torza zabité nepřátelské jednotky v aktivním stavu, takže všechny mé jednotky, které šly kolem, se zde zastavovaly a mohutně glitch na mapě odstřelovaly. 

Jádro hratelnosti, kde každá jednotka má svou slabinu vůči jinému typu jednotky a naopak, je silná vůči jinému typu, je skutečně zábavné. Oceňuji také potlačení správy základny, která je zredukovaná na tři budovy, občas ani to ne, což umožňuje soustředit se více na boj. Mise jsou samy o sobě občas dost náročné, ale hra je prokládá také těmi odpočinkovými, kde ovládáte jednu, maximálně pár jednotek, a plížíte se nepříteli za zády. Nicméně, nejvíce jsem si vždy užil mohutné mechy, které kráčely skrz budovy bez ohledu na překážky a následně se utkávali v nelítostných bitvách.

Hra mě také zaujala svým kooperativním multiplayerem, který jsem okamžitě vyzkoušel s kamarádem. Avšak, pokud očekáváte zábavnost kooperace na úrovni Command & Conquer: Red Alert 3, budete zklamaní. Iron Harvest sice nabízí možnost společného hraní, ale je evidentní, že kooperativní režim je zde spíše doplňkovým prvkem, než klíčovou součástí hratelnosti. Přesto je to příjemná možnost, jak prozkoumat svět hry a její strategické možnosti společně s přáteli. 

Iron Harvest na mě působí jako nedotažené dílo. Má skvělý nápad, pěkné zpracování a je zasazen do zajímavého světa Roku 1920+, což mě osobně velmi potěšilo. Avšak kopírování mechanik z Company of Heroes se nedotáhlo do konce. Navíc, chyby ve hře, ať už technického rázu nebo z hlediska ovládání, nejsou příliš příjemné. 

Tyto nedostatky jsou o to více zklamáním, když hru hrajete tři roky po vydání, kdy by se problémy mohly řešit pomocí patchů. Přesto je Iron Harvest dobrá hra. Není to špička ve svém žánru, není to něco, co by každý fanoušek strategií musel mít, ale pokud na hru narazíte ve slevě, možná ji zkuste. Má obrovské kouzlo, zajímavý příběh a třeba vám i sedne...