Píše se rok 2198 a hlavní hrdinka hry, Maeko Hayes, se nachází na stanici Pioneer kde si všímá svojí práce a vše jde zatím jak má. Tok klidu a pohody naruší náklad dovezený lodí Bentonville - obsahuje totiž záhadný balíček, který rozpoutá menší peklíčko - a vy jste u toho jako první. Po pár příběhových zvratech se ocitnete na měsíci Lethe u kterého vaše stanice kotvila ve společnosti koloniálních mariňáků na jejich - teď už havarované - lodi USS Otago kde začíná ta pravá zábava. Cíle mise jsou jasné, spřátelit se s posádkou, opravit loď a zjistit, co se na planetě a zdejších koloniích stalo. Záměrně začátek beru zkratkovitě protože objevování příběhového pozadí bude lepší na vaši vlastní pěst.

Dark Descent je tahová strategie ve stylu XCOMu s možností si buď hru plně zapauzovat nebo zpomalit tok věcí na úplné minimum. Osobně jsem zvolil možnost A protože jsem chtěl mít na rozhodování klid a hru si na první hraní spíše užít. USS Otago je vaší základnou kde budete zkoumat věci, trénovat, uzdravovat a kustomizovat vojáky, vést rozhovory a v neposlední řadě vybírat cíl vaši další cesty. Na výsadky se budete přesouvat transportní lodí jež bude převážet jak mariňáky tak i jejich obrněné vozidlo. Vojáci si pak mohou vybrat ze čtyř tříd - medik, seržant, střelec a stopař. Každý umí něco a při dobré kombinaci skillů lze vytvořit parádní sestavu.

Teď už ale k samotným misím. Po levelu se můžete pohybovat vcelku svobodně ale je třeba být velice opatrný a zvažovat každé pro a proti. Vyplatí se mi jít zkoumat odlehlou místnost? Mám spíše běžet nebo jít? Můžu věřit tečkám na detektoru pohybu že se nezačnou přibližovat? Při vašem bádání se samozřejmě po mapě nepohybujete sami a to celou věc ztěžuje. Pakliže se dostanete do konfliktu s vetřelci, spustí se odpočet hledání, při kterém vás nahání po celé mapě a začínají tam, kde se naposledy střílelo. Jakmile se tento odpočet spustí, vaši vojáci začnou stresovat a pod stresem se jim zhoršují staty, tento efekt lze zvrátit tabletami což vám za každé jedno použití stáhne jednu lékárnu z inventáře (co je tedy lepší, nechat lidi pod stresem nebo si šetřit lékárnu na uzdravení?) - později se můžete naučit skill, který toto stoupání stresu na krátkou chvilku pozastaví. Abych nezapomenul, odpočet má tři fáze - easy, medium a hard - jakmile dojdete do fáze poslední, po mapě se to bude rojit vetřelci jež budou vehementně hledat něco k snědku a váš pohyb jakýmkoliv směrem bude skoro nemožný, už jen proto, že na vás Xenové budou posílat masivní útoky z hnízd rozesetých o mapě, kterým se dá jen těžko čelit (především na začátku hry). V této fázi lze utéct do APC a z mise se stáhnout na Otago - mise se tím nezruší, vše co se udělalo zůstane udělané a lze se tam vrátit (jediná penalizace je ztracený čas, každý další den otálení jen zesiluje počet a sílu vetřelců na planetě). Zraněné vojáky hodíte na marodku a zkusíte poslat další (nebo po vyléčení ty samé) jež misi mohou ale také nemusí dokončit - výhoda je, že při každém dalším výsadku začínáte opět na easy (myšleno u odpočtu, ne u vámi vybrané obtížnosti). První mise mi trvala doslova hodiny, přivezl jsem si na Otago polomrtvé vojáky a lékař mi na lodi oznámil, že jeden z nich dostal nepěkný zásah kyselinou a přijde o ruku místo které dostane protézu - shodou okolností tato postava nesla moje jméno (hned to bylo osobnější). V pozdějších fázích hry jsem si vytvořil taktiku ticha, které doslova léčí. Když totiž do týmu vezmete snipera a dáte mu tlumič, můžete hrozby chodící po mapě eliminovat aniž byste spustili odpočet. Pokud však i přesto dojde na spuštění hledání, je dobré mít ve výbavě sentry guny, které vás dokáží velmi slušně ochránit a ideálně je rozložit u vašeho APC (pokud to situace dovolí) jež lze posílat na určité body na mapě kde neváhá střílet na vše, co se hne. Celé je to o dobrém výběru skillů u vašich vojáků a jejich výbavě - jakmile vám toto přejde do krve, budou vaše výsadky vždy o něco bezpečnější (do doby, než vám hra hodí nějaký ten klacek pod nohy aby vás donutila změnit taktiku či myšlení).

Celá hra je kompletně protkaná lórem Aliens od her až po filmy a atmosféra ze všeho jen čiší. Tohle je vlastně jeden z hlavních důvodů toho, proč dávám tak vysoké hodnocení. Jsem fanda tohoto universa tělem i duší a po výborném a podobně nařáchlém Alien Isolation jsem dostal po delší době konečně pořádnou dávku všeho, co jsem si tak moc přál. Mariňáci, opuštěné kolonie, power loadery, vejce, hackování dveří, skvělá atmosféra, tajemno, úžasný vizuál a na každém rohu nějaký ten datapad, jež vám osvětlí různé události. Naprosto jsem si užíval celý tento svět a každý malý i větší detail nebo easter egg či pomrknutí směrem k lidem jako jsem já. A konečně jsem dostal i odpověď na to, jak by si připravení koloniální vojclové poradili se Xenomorphy - poradili, ale jen při dobře zvolené taktice a obrovské opatrnosti. Protože i přes to všechno se lze dostat do situací, kdy jste zahnáni do kouta a nastane velký problém, do kterého vás dostane obrovská řada alienů od Runnerů po Warriory. Samozřejmostí jsou také androidi a lidé - i s těmi budete mít co dočinění. Ve hře jsem nechal kolem 40ti hodin a každá z misí mi trvala 2-4 hodiny (především proto, že jsem luxoval každou místnost) a musím vám říct, že jsem si užil opravdu každou minutu. Tlustou čarou tohle podtrhla dobrá optimalizace, skvělá grafika a parádní ozvučení. Budete se bát? Budete! Především o vaše vojáky, protože nikdy nevíte jaký krok je ten správný i když si myslíte že, ano - horor není ani tak lekání jako celá atmosféra mise. Je hra akční? Je i není, záleží jen na vašem postupu - ale když už na pořádnou bitku dojde, nikdy nemá jistý konec, stát se může cokoliv. Stojí to za každou korunu? Stojí, už jen proto, že za ni vývojáři chtějí pouhých tisíc korun, což je opravdu směšná částka za to, co dostanete na oplátku. Osobně to v tabulce spokojenosti řadím hned za Alien Isolation jež je pro mě modlou. Asi to nebudu více zdržovat, mohl bych tady psát další kupu věcí ale říkám si, tohle není návod ani Wikipedie, tohle je jen výkřik do tmy od člověka, kterého tento titul naprosto nadchnul a který si myslí, že ta nejlepší cesta bude taková, že si všechno objevíte a vyzkoušíte sami. Já vám mohu jen vřele doporučit, ať do toho jdete s plnou polní, dobrou výbavou a vyladěným detektorem pohybu.

Když jsem Get Even přidával do své knihovny na Steamu, věděl jsem, že to bude zajímavá zkušenost. Že mě to ale naprosto zaujme svoji nekompromisní atmosférou, zvukem, postavami a kompletním bez příkras podaným příběhem který jsem fascinovaně sledoval až do konce závěrečných titulků jsem už netušil. Inu, stalo se a díky studiu The Farm 51 jsem si prošel vskutku nevšedním herním zážitkem jež ve mě zanechal hluboký šrám a na konci mě vyplivl dumajícího nad tím, jak to všechno do sebe krásně zapadlo a že jsem si prošel něčím, co není u videoher na denním pořádku.

Celé to začíná tak, že se ocitnete v kůži člověka, jež si nechá říkat Cole Black. Jste na záchranné misi při které se snažíte někoho osvobodit. Po ruce máte mobil a pistoli. Venku prší a vy se mezi kapkami deště prodíráte do opuštěného domu kde nacházíte první stopy k případu. Střih - za pár minut stojíte před dívkou jež má na sobě nasazenou bombu a vy se snažíte naťukat správnou kombinaci pro přerušení výbuchu. Ozývá se exploze. Cole Black se ocitá v opuštěném blázinci a k němu promlouvá záhadná postava z obrazovky která bude jeho kroky vést až do konce hry. Vy jako hráč máte v hlavě absolutní bordel. Čeká na vás cesta při které zjistíte kdo jste, kdo je muž který k vám promlouvá, co se stalo, kdy, jak a hlavně proč. Později se dozvíte, že existuje jistý přístroj Pandora/Savant díky němuž se vám kdosi hrabe v hlavě kde hledá vaši spojitost s celou věcí. Vy se snažíte spolupracovat a tak před vás hra postaví několik různých levelů, paměťových paláců, ve kterých se budete pohybovat, hledat důkazy, plížit se a zažívat věci, jež jste dávno pravděpodobně zapomenuli. Prvních pár hodin to bude působit lehce zmatečně ale jakmile se do toho dostanete, bude těžké vás ze hry dostat pryč. Čeká vás dlouhá, trnitá, smutná a drsná cesta. O co vlastně při hraní jde a jaká je náplň herní doby jež se může šplhat klidně i k patnáctí hodinám?

V každé vzpomínce jež rozehrajete budete pátrat do hloubky po tom, co se v ní stalo a jak v ní figurujete. Na pomoc dostanete mobilní telefon na který vám budou občas chodit zprávy ale mimo jiné s ním lze skenovat okolí a důkazy, má UV světlo, mapu prostředí a termální vidění. Ve druhé ruce budete převážně držet zbraň - jakou a proč bych z důvodu spoilerů raději nezmiňoval ale nebude se jednat o obyčejné střílení obyčejnou zbraní. Co však zmínit mohu je, že velká část herní doby bude o čtení různých poznámek, mailů či dopisů, poslechu audiozpráv a hrabání se v minulosti. Po dokončení levelu se lze přesunout do vašeho hubu ve kterém vidíte několik tabulí - ty představují dané úrovně a na nich vidíte, kolik procent materiálu se vám podařilo sebrat. Pakliže splníte sto procent čeká vás vždy v opakovaném hraní úrovně ještě malý bonus. Hub slouží především k restartu daných misí ale hlavně k přezkoumávání důkazů díky nimž se střípek po střípku dozvídáte co bylo, je a možná i bude. Ve vzpomínkách a důkazech se potom seznámíte s dalšími postavami jež jsou perfektně napsané, uvěřitelné a precizně zahrané a tvoří kromě vás páteř celé hry.

Při běhání po úrovních zjistíte, že zvuková stránka je naprosto perfektní a za použití 3D sluchátek vás doslova vtáhne do dění. Brilantní dabing, zvuky v úrovních, přesně sedící hudba. Tohle trio vám bude pomádou pro vaše uši. Osobně jsem si užíval hlavně dabing a takzvané zvukové podkresy daných vzpomínek - ty se však těžce popisují někomu kdo to nehrál a já to zřejmě nedokážu udělat ale pokusím se. Shrnul bych to tak, že vaše konání mívá zvukový podkres díky kterému daná situace působí o mnoho lépe a celé to dokáže šponovat napětí dané situace. Po grafické stránce se sice nejedná o žádné veledílo (přeci jen se jedná o titul z roku 2017) ale hra nepůsobí lacině a místy dokáže vyvolat až realistické obrazy. S optimalizací jsem neměl absolutně žádný problém, hra mi nepadala, běžela plynule jak jen to šlo a loadovala jak o závod. Co mě však dokázalo vytočit byly občasné záseky o textury které jsem naposledy zažil u hry Terminátor SkyNet / Future Shock. Někdy se stalo, že jsem se dostal příliš blízko ke stěně nebo k určitému předmětu a tam moje pouť za pravdou skončila protože jsem se nemohl dál hnout. Pakliže se tak stalo nedaleko checkpointu dalo se to přežít, pokud to bylo dál, bylo to naprosto otravné - vaši jedinou šancí jak se z dané situace dostat byl totiž load pozice. Kromě tohoto neduhu jsem však byl se vším naprosto spokojen.

O hře bych mohl psát ještě dlouze - třeba o tom, jak je důležité přemýšlet nad tím co při hraní děláte - ale bohužel bych to nedokázal bez spoilerů a váš jediný důvod proč to zkusit nainstalovat je právě ta obří záhada jež se snažíte rozlousknout. A čím méně toho budete před cestou vědět, tím lépe pro vás. Co vám však mohu říci je to, že pokud vás baví bádání, šmejdění a přemýšlení budete se v Get Even cítit jako ryba ve vodě. Pistole tam sice je, ale dovolím si prozradit, že hra po vás spíše chce abyste měli zajištěno a pokud možno se střelbě vyhýbali. Titul mě dostal především svým do detailu propracovaným příběhem jež byl plný zajímavých postav, zvratů a uvěřitelných situací ale hlavně tím, že to vývojáři dokázali celé dotáhnout do konce. Oni totiž hry když pracují s psychologií a dramaty často sahají k tomu, že vám úplně nevyjeví jak a co a nechávají vás místy tápat v temnotách vlastních myšlenek. Tady je vše dotažené do puntíku a když si říkáte že víte všechno tak se ukáže že vlastně víte prd a dostanete další nášup. Po dohrání jsem cítil obří míru satisfakce, naplnění a pochopení což jsou body, které jsou pro mě při hraní podobných titulů základ - občas se stane, že dostanu nějaké z nich, ale že bych dostal všechny naráz, to se mi dlouho nestalo. Tento skvělý a opravdu silný kousek při kterém mi běhal mráz po zádech a nejednou i slzy po tváři nemůžu jinak než s oběma zvednutými palci vřele doporučit. Ale pozor, není to nic pro slabé povahy.

První díl Watch Dogs už si skoro nepamatuji, vím jen, že tam byl poměrně nudný příběh i hlavní hrdina ale že mě bavilo hackování a svět. U dvojky jsem počkal až na vydání kompletně opatchované verze se všemi DLCčky a pamatuji si mnohem více. Především přirozenější hackování, jednodušší herní systém, hezčí barvy, zábavné město, slušný příběh a kvalitní muziku. Na trojku s podtitulem Legion jsem se tedy celkem těšil ale po prvních trailerech spíše opatrně. Se hrou jsem opět počkal až na plně updatovanou ultimátní edici s veškerým obsahem a pustil jsem se vesele do hraní.

Příběh se opět motá kolem skupiny hackerů ze skupiny DedSec ale vrací se i systém ctOS (tentokrát ve verzi 3.0) díky němuž lze všechno a všechny hackovat. Bojovat se systémem budete ve futuristické verzi Londýna a nebudete na to rozhodně sami. Kromě umělé inteligence zvané Bagley kterou má každý občan ve svém chytrém telefonu (ale ten váš je speciální) je největší novinkou totiž rekrutování nových členů do vašeho gangu - zároveň věc, která mě při ohlášení hry spíše nezaujala. Funguje to tak, že když vám na ulici někdo padne do oka a rozhodnete se, že by byl dobrým přínosem pro váš tým, můžete ho hezky poprosit aby se stal vašim kolegou či kolegyní v boji proti systému. Po splnění menších misí se vždy rád/a bez okolků přidá. Hru lze potom hrát tak, že budete měnit operátory dle chuti a nebo potřeby do misí. Hlavní hrdina/hrdinka tak může být v podstatě kdokoliv. Osobně jsem točil dva lidi a když mi hlavní příběhová mise řekla, že musím použít určité zaměstnání, tak jsem to udělal, ale jinak jsem se vracel ke svým dvěma. Je fajn si třeba najmout policii nebo člena Albionu (skupina dohlížející na Londýn) a tím dosáhnout toho, že se infiltrujete někam, kde by po vás automaticky stříleli, ale jinak je to spíše k ničemu.

Hackování samotné je potom převzato především ze druhého dílu a je lehce vylepšeno skoro až k dokonalosti. Mise lze plnit mnoha způsoby a je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Potřebujete se dostat do dobře střežené budovy a tam něco hacknout? Stačí před ní zaparkovat třeba v autě a dálkově se napojit na systém kamer uvnitř. Díky tomu si obhlédnete perimetr, vchody, východy a stráže, hacknete pavouka jež se na daný server umí napojit (pakliže ho někdo po cestě nesejme), učiníte tak, vypnete spojení, šlápnete na plyn a frčíte pryč - to vše bez vystoupení z vozu. Pavouk dokáže sbírat sběratelské předměty, hackovat nebo se dostat tam, kam to jinak nejde. Některé charaktery ho mají automaticky u sebe a lze ho vylepšit i krátkou neviditelností pro lepší použití. Další možnost je hacknout dopravního drona jehož je možnost osedlat a vyletět si kamkoliv to dovolí. Třeba na střechu, na kterou je potřeba se dostat - nemusíte pak řešit schody, stráže, nic. Hra vám však nebrání použít přímý postup za zvuku agresivní střelby - je to nuda, ale když víte, že něco chcete mít rychle za sebou je to zároveň i řešení.

Po městě se budete pohybovat pěšky, na motorkách, skútrech, osobních autech, no prostě vším, co lze na ulici potkat (včetně techniky Albionu). Když auto ukradnete, lze mu nastavit GPS cíl, zmáčknout tlačítko a ono tam pojede samo (ideální když si člověk chce v reálu protáhnout nohy a jít si třeba pro pití do kuchyně). Každopádně nemusíte dělat nic z toho a můžete se jen teleportovat přes stanice metra kamkoliv po Londýně, rychle, stručně a úderně. Každá ze stanic má vždy extrémně blízko k danému úkolu co zrovna plníte. Pakliže ale stojíte o zkoumání města, není lepšího způsobu než se rychlému cestování vyhnout. Ideální je to potom na plnění kratochvílí. Lze si zajít na pivo, zahrát si šipky, kopat si merunou, natírat zdi propagandou, sbírat body na vylepšování postavy, číst různé spisy, poslouchat audiology a mnoho dalšího včetně sekundárních mísí jako focení důkazů nebo třeba ničení různých věcí díky čemuž si osvobozujete dané části města.

Příběhové animace nejsou příliš hezké a ani kdovíjak naplňující ale hezky zaplácnou místo když už přichází nuda. Samotná story je potom spíše velkým průměrem a spoléhá hlavně na to, že vás bude bavit město a hackování samotné. Mě to ke štěstí mnohdy stačilo. Bavilo mě řešit mise různými způsoby, vylepšovat si postavu aby ji nikdo nestál jakkoliv v cestě a občas jsem se přistihl, že mě bavil i audiolog nebo text co jsem někde našel ležet ladem. Texty jsou však z velké většiny opravdu nudné a u audia občas přestanete poslouchat. Sběr těchto věcí však není příliš potřebný a tak s tím netřeba ztrácet příliš čas. Umělá inteligence spíše neexistuje a tak není třeba se bát zapnout permanentní smrt postav a v klidu se vydat do boje. Nepřátelé jsou spíše otravní a místy spoléhají na jejich nekonečný příliv. Hra někdy taky dost podvádí a je třeba na to myslet. Například něco začnete hackovat a všichni se hned otočí se zbrání přesně na místo kde jste i kdyby to bylo přes zeď. Chápu, že vás mohou například trackovat ale to chvilku trvá, AIčko to však ví v milisetině sekundy. Hudba je poslouchatelná a optimalizace na Playstationu 5 optimální - drží si framerate, nepadá to a rychle to načítá. Hru jsem zkoušel i na PC kde mám 3090 RTX a vždy cca po hodině, dvou hraní začal dropovat framerate a musel jsem hru restartovat. To mě bavilo pár hodin a potom jsem šel hrát na PS5ku kde vše běží jak má.

Pakliže vlastníte ultimátní edici dostanete všechen obsah a to včetně příběhového DLC s podtitulem Bloodline. To vám přihraje Aidena Pierce - hlavního hrdinu z prvního dílu - s nímž potom zažijete pár hodin prequelu k samotné hlavní hře. A dost možná se tam objeví i někdo koho znáte z Watch Dogs 2. Přídavek mě velice bavil a považuji ho za solidní a dobře odvedenou práci. Rozhodně není odfláknuté a je příjemné se setkat s postavami z předešlých her. Online složce jsem času příliš nevěnoval ale rozhodně se tam nachází a je možnost hrát i v co-opu proti hordám zombies. Ve hlavní hře jsem po splnění všeho co se dalo nechal cca 38 hodin a v DLC potom cca 10. Každopádně pro oba časy platí to, že kdybych se rozhodl sebrat vše co na mapě leží, mohl bych si dalších pět až deset hodin připsat. Já jsem splnil jen všechny druhy misí a posbíral dostatek collectibles k tomu, aby mi na konci cinkla platinovka stejně jako u druhého dílu a to mi ke spokojenosti stačilo. Vzato kolem a kolem si myslím, že nejlepší možná volba je Watch Dogs 2. Trojku bych řadil na druhé místo a jedničku na třetí. Legion nelze úplně doporučit všem ale jestli jste hráli především dvojku, budete automaticky vědět jak se ovládá a hraje díl poslední a taky budete plus mínus vědět co od něj čekat. Jestli vám doposud nesedl žádný díl před Legionem, nenajdete v něm absolutně nic a hezké město nebo raytracing to nemůže zachránit. Bavilo mě to, místy více než by bylo zdrávo. No a někdy mě to absolutně vadilo a furt mi lítali klacky pod nohy. Nehrálo se mi to špatně, rozhodně se jedná o nadprůměrný titul - nicméně umí dělat pěkné koniny a je vidět, že by to ještě nějaký ten update sneslo (to se však už bohužel nestane). Pakliže na hru narazíte někde ve slevě a splňujete požadavky alias cílovou skupinu, nemusíte asi moc váhat, no a jestliže hru nikdy hrát nebudete v životě o mnoho nepřijdete. Výběr je na vás. Tak či tak máte vyhráno.

Po dlouhém čekání trvajícím šest let vývojáři z Flying Wild Hog konečně vyslali do světa třetí díl Shadow Warriora a já u toho nemohl chybět protože mám předchozí díly poměrně rád. Jakmile hra vyšla, skočil jsem do ní a jal se kosit všechno co se hýbe. Byl jsem však poměrně zaskočen faktem, že jsem u jedničky seděl zhruba třicet hodin u dvojky cca dvacet a trojku jsem sfoukl za šest. Na druhou stranu musím říct, že mi krátkost hry celkem vyhovovala protože dnešní tituly po vás požadují desítky hodin a tohle byl pro mě velice příjemný odpočinek v té nejlepší společnosti.

Tu mi dělal především hlavní hrdina Lo Wang jež vám na začátku hry ve své "jeskyni" vypráví příběh o tom, jak se snažil zabít draka ale nakonec neuspěl a zřejmě to bylo tím, že ztratil svoje mojo. Vyprávění si částečně odehrajete a tím získáte povědomí o tom, jak hrát a co dělat. Jakmile Lo dokončí svůj monolog k vám, objeví se na scéně Orochi Zilla a bok po boku vyrazíte Zlodělajícího Draka (ano, tak se skutečně jmenuje) porazit. Na cestu si berete i dobře známou Hojiho masku a dost možná se na scéně po čase objeví i Hoji sám, kdo ví.

Na cestu jste primárně vybaveni sedmi zbraněmi. Ty tvoří například revolver, granátomet či vrhač hvězdic. Sekundárního kolegu vám dělá dobře známá katana se kterou budete dělat sushi z každého, kdo se vám postaví na odpor. Levým tlačítkem ovládáte střelný arzenál a pravým porcujete. Do toho používáte Chi-Blast kterým odhodíte nepřítele v dál - třeba mimo mapu nebo na nedaleké hroty. A jelikož ve hrách dnešní doby nesmí chybět kotvička, tak máte i tu. Slouží klasicky na to, aby se vám lépe skákalo po úrovních, můžete s ní přitahovat výbušné sudy nebo se přitáhnout k nepříteli a sesadit mu hbitým ostřím hlavu z krku.

To vše se odehrává ve frenetickém tempu jež čerpá především z DOOM Eternal. Budete tedy nuceni sbírat z padlých nepřátel boostery jež vám například doplní munici nebo zdraví ale taky se vám bude postupně plnit lišta díky které budete provádět komba. V DOOMu se sbíralo palivo do motorové pily a tohle je v podstatě to samé. Lišta se dělí na tři části - za jeden bod sejmete ty nejslabší nepřátele a s trojkou sundáte i ty největší hovada. Jamile kombo spustíte tak nepřátelům provedete nehezké věci a na chvilku si půjčíte jejich zbraň. Mě osobně bavilo okrádat ninju protože s jeho katanou pak stačilo namířit jen směrem kde někdo stojí a Lo tam okamžitě skočí a na pár ran ukončí toho kdo tam stojí - velmi efektivní a zábavné protože se z vás stane prakticky nezranitelná mašina na zabíjení. Z DOOMu si hra půjčuje i pohyb po úrovních - budete skákat jako králici na fetu, lézt po liánách, běhat po stěnách nebo se všudypřítomně přitahovat kotvou - a stavbu arén - jakmile vykosíte co proti vám stojí, ideálně tím nerychlejším a nejefektivnějším způsobem, hra vás pustí dál.

Shadow Warrior si dělá ze všeho srandu. Bere si na paškál hry, filmy, seriály - prostě celou popkulturu - někdy to funguje, někdy zase tolik ne, ale musím uznat, že jsem se poměrně slušně bavil a hlášky byly sympatické. Do toho všeho hraje fajnový soundtrack a vy běžíte lineárním koridorem pomalu ale jistě k cíli. Jakmile se dostanete do určité části úrovně, tak se spustí animace a pod ní začne běžet loading takže více než vřele doporučuji instalovat na SSD (nicméně i tam jsem při každém spuštění animace zažil dvě tři lehčí trhnutí). Jediné, čím si můžete nebo taky nemusíte lámat hlavu při průchodu hrou je sbírání kuliček - ty slouží na vylepšování postavy a zbraní. Na některé narazíte bez většího problému a jiné se musí lehce hledat. Další kuličky potom dostáváte za plnění výzev  - například zabij někoho tak a tak nebo udělej tohle a tohle takhle rychle. Pakliže splníte všechny a podaří se vám najít skryté kuličky po úrovních, na konci vás bude čekat plně vybavený hrdina. Ale bez větších problému vám bude stačit sběr těch z výzev.

Pojďme si to shrnout. Ke hře jsem si sedl poměrně nadšen, po několika hodinách jsem ji dohrál a kromě toho, že by mohla mít třeba o čtyři hodinky víc mě vlastně nic moc netrápilo. Žádná pachuť nebo naštvanost, jen radost z dokončení. Hra je plná naprosto střelených nepřátel jejichž vzhledy jsou opravdu výjimečné, zajímavého level designu a optimalizace na dobré úrovni - hra mi běžela ve vysokých fps, ani jednou nespadla a tempo bylo akurátní. Jak jsem již naznačil výše, pro mě je vlastě výhra když hru můžu dokončit do deseti hodin a k tomu všemu je naprosto lineární a zábavná. Mám rád otevřené světy i dlouhé tituly ale jelikož jsem kompletista tak mi to někdy bere víc času než bych tomu měl nebo chtěl dát. Tohle byla perfektní jednohubka ze které sice bude nejeden fanoušek zklamán (především díky krátkosti) ale zároveň se najde i více lidí jako jsem já, kteří tohle rozhodnutí budou kvitovat s povděkem. Mě to sedlo a splnilo to přesně ty body, jež jsem potřeboval k odpočinku a relaxaci.

Je Martha skutečně mrtvá? Ano, to bohužel je. První se o tom dozví Giulia, hlavní hrdinka hry, její sestra a identické dvojče - a to hned po rozjezdu příběhu jež se odehrává v roce 1944 zrovna když vrcholí druhá světová válka. Otec obou děvčat je Německý voják, bydlí v krásném domě na prosluněných Italských vinicích spolu se svou rodinou kde se všichni snažíte srovnat se ztrátou. No a právě na tomto venkově se budete převážnou většinu hry pohybovat, srovnávat si život a hledat stopy vedoucí k tomu, proč se to všechno stalo.

Martha is Dead je FPS thriller s prvky hororu a velmi hustou atmosférou. Hned v úvodu vám hra nabídne abyste jí odehráli s Italským dabingem - já jsem ho použil zhruba na polovinu hry a po zbytek herní doby jsem to odehrál v angličtině abych mohl porovnat kvality. No a s chladnou hlavou mohu říct, že oba jsou perfektní. Čeká vás zde mnoho různých textů v podobě telegramů, deníku nebo novin a do toho bude občas možnost si poslechnout rádio nebo audiozáznamy. Herní hřiště lze prozkoumávat na kole, pěšky či třeba na lodi a je to nesmírná zábava jelikož prostředí je vskutku nádherně vymodelováno a budete se při jeho zkoumání kochat.

No a kdyby se vám něco hodně líbilo, lze si to kromě screenshotu vyfotografovat i ve hře - k tomu vám bude sloužit foťák s nímž strávíte celou hru. Díky němu vás vývojáři naučí to, jak se dřív fotilo, co k tomu bylo potřeba nebo jak se daný snímek vyvolával. Jakmile vám vše přejde do krve tak se stoprocentně přistihnete, že něco fotíte i když to zrovna není potřeba pro postup v příběhu a s plným filmem potom poběžíte do temné komory svoje kousky vyvolat a uložit si je do alba. A jestliže máte s fotografováním reálné zkušenosti, zřejmě budete mít sbírku parádních kousků.

Kromě fotogenického okolí si budete občas poklepávat nohou do rytmu u zapnutého rádia protože se z něj budou linout atmosférické a především autentické tóny Italské hudby dané doby - no a občas taky zprávy. Celá zvuková stránka od dabingu postav po soundtrack je na vysoké úrovni a proto vřele doporučuji použít při hraní sluchátka. Jednak je to ideální a jednak hra na repro soustavě nezní prostě dobře a člověk musí neustále štelovat hlasitost.

Po grafické stránce je titul na velmi vysoké úrovni, moc hezky vypadá, je fotogenický, poměrně slušně optimalizovaný a nabízí kromě DLSS i Ray Tracing což hraní dokáže jen obohatit. Občas jsem se ale setkal s tím, že Ray Tracing nefungoval správně a musel jsem ho vypnout, každopádně myslím, že to je jen otázka updatu a vše bude v naprostém pořádku - a dost možná to byl jen individuální problém, kdo ví. Hra světla a stínu je prostě parádní, různé odlesky a detaily světa pak dávají znát velkou porci práce kterou tento titul bez debat dostal.

Co říct víc a zároveň nic neprozradit? Asi nic - tak si to shrneme. Příběh je velmi zajímavý, přinese nejeden zvrat či chvilku u které budete sedět a přemýšlet jakože co se to teď stalo. Zasazení do druhé světové války všemu přináší velké plus a sedí tomu jak prdel na hrnec. Bylo pro mě fajn vidět tento konflikt z jiného úhlu pohledu, vtáhl mě do sebe a dost se mi dostal pod kůži. Situace do kterých se můžete a nemusíte dostat má na starosti váš deník - ten vás kromě hlavní linky bude zvát i k plnění vedlejších úkolů a aktivit (bude tedy jen na vás kudy, kam a kdy se vydáte). Hraní jsem si velmi užíval, vtáhlo mě do sebe od první chvíle a nepustilo až do konce jež byl více než uspokojující. Komu titul doporučit? Zřejmě lidem kteří si potrpí na kvalitní narativ s dobrou výpravou a dokáže na konci pohladit po duši ale je určen i pro badatele, fotografy či milovníky lidských příběhů a dobré atmosféry. Je to zkrátka dobře odvedený kus práce za kterou se vývojáři nemusí vůbec stydět. Příjemné překvapení konce února.

Při příležitosti vydání Dying Light 2 jsem se rozhodl, že si znovu projdu jedničku - tentokrát ale v platinové edici - a zhodnotím ji. Mělo by se jednat o totálně kompletní edici obsahující naprosto všechny doposud vydané DLC ale není, musel jsem zvlášť dokupovat několik dalších jež jsou sice zaměřené na kosmetické úpravy ale když chce člověk komplet, musí pro to něco ještě udělat. No a když už jsem měl hru v rychtyku, mohl jsem se konečně pustit do hraní.

Příběh je zasazen do Tureckého městečka Harran kde momentálně bují zombie apokalypsa a vy se tam chystáte jako agent GRE na dovolenou. Vaše jméno je Kyle Crane a do všeho toho bordelu se snášíte padákem protože město je v lockdownu a nikdo nesmí dovnitř ani ven. Hned po přistání jste napadeni, pokousáni a před jistou smrtí zachráněni lidmi jež vládnou místnímu věžáku. Zpočátku zjišťujete, že proti proměně je třeba si občas střelit do žíly Anitizn což je pro vás skvělá zpráva. Ta horší je, že žádný skoro nemáte. A tak začíná vaše zprvu tajná miste která se později promění v totální nasazení a boj za přeživší jež vás na začátku vyslali na vaši první výpravu.

Hra je velmi podobná předchozímu titulu tohoto studia, Dead Islandu, akorát do Dying Lightu dodali lepší grafiku a především parkur.  Jakmile se tak před vámi otevře město jež je rozděleno do dvou částí, brzy zjistíte, že chození po zemi se spíš konat nebude. Budete muset využít akrobacie, skoků a parakotoulů k tomu abyste se mohli volně pohybovat bez menšího obtěžování. Nejdříve mi tento prvek vůbec nesedl ale jakmile mi přešel do krve byl jsem nezastavitelný což mě velmi bavilo. To však neznamená, že nedojde na krev.

Váš arzenál zbraní je obrovský a zahrnuje vše od bodných, sečných, tupých, střelných či vrhacích zbraní. To však není vše. Nejdůležitějším prvkem je totiž takzvaný tuning. Každá zbraň se dá modifikovat na něco z úplně jiné ligy. Na zemi můžete například najít trubku ale když k ní najdete i plánek lze z ní udělat pořádnou trubicu alias můžete s ní nepřátele například zapalovat, mrazit, elektrizovat nebo jim prostě drtit hlavy na potkání. To vše do doby, než se rozbije. Je samozřejmě možnost zbraň dát do kupy ale každá má určitý počet oprav a pak čauky. To ale nevadí, protože po herním světě je nástrojů k zabíjení více než dost. Samozřejmostí jsou potom střelné zbraně. Dostat se můžete k pistoli, samopalu nebo třeba brokovnici. Nicméně jejich použití je omezeno rychlou spotřebou munice a hlučností (pokud nemáte tlumič) jež přitahuje nezvané hosty.

Kromě běhání, skákání a zabíjení všeho co vám stojí v cestě a chce vás sežrat či zastřelit nebo rozkrájet mačetou město nabízí možnost sbírat různé sběratelské předměty. Audiozáznamy, deníky, sošky, vlaječky atd. Ani na druhé dohrání se mi však nepodařilo sesbírat všechno - každopádně to, co jsem si přečetl nebo poslechl mi rozhodně obohatilo lore a vtáhlo mě to více do role a světa. Mimo collectibles lze samozřejmě plnit kupu vedlejších úkolů a aktivit mezi něž patří třeba běhání po střechách nebo zabíjení zombíků na čas. Při tom všem je potom potřeba všechno prohrabat - od popelnic po bedny (zamčené i nezamčené) a hledat náhradní díly, potraviny, lékárničky či třeba raritní zbraně nebo munici. Všeho všudy je kromě hlavní linky opravdu co dělat a třeba vedlejší úkoly jsou rozhodně dobře napsané a místy i poměrně vtipné.

Co dál? Jelikož zde píšu o platinové edici je čas provětrat DLCčka. Jejich valnou většinu tvoří především kosmetické přídavky jako obleky či plány zbraní nebo různé skiny. Najdou se zde však tři kousky o kterých zde něco málo řeknu. První z nich bude DLC The Bozaak Horde - to vás vezme na Harranský stadion, dá vám na nohu bombu a donutí vás plnit různé bláznivé úkoly na čas při nichž bude třeba přežit. Můžete jej zkusit hrát sami ale myslím, že se daleko nedostanete a bude třeba sáhnout do kooperace. Nejedná se o nic extra ale je to fajn rozšíření. Dalším kusem na holení je Hellraid. Jedná se o mnohem větší a propracovanější kousek díky kterému se podíváte do fantasy kobky plné kostlivců, zombies, magie a pokladů. Po splnění hlavní dějové linky lze toto rozšíření hrát pořád dokola, těžit z něj mince za které nakupujete speciální vybavení a přitom se zlepšovat v průchodech pater budovy ve které se nacházíte. Setkáte se zde především se sekyrami, palicemi, meči či lukem nebo kouzelnou hůlkou a své zranění budete dávat do kupy pomocí léčivých lektvarů. Při opakování úrovní máte omezený počet životů ale na druhou stranu narazíte na více tajemství a lepší loot. Celé mi to přišlo jako solidní kousek který má dobrou hudbu, myšlenku a je perfektním nástrojem pro sběr zkušenostní. Poslední přídavek je zároveň ten největší. Jmenuje se The Following, příběhově se nachází po konci hlavní story a vezme vás do venkovské osady vedle Harranu jež tvoří vskutku velkou novou lokaci. A když říkám velkou, myslím velkou a proto je potřeba dát hráči novinku ve formě automobilu - respektive buginy se kterou budete lítat po světě sem a tam, shánět na ní díly, doplňovat palivo a zkrášlovat její vzhled. Mimo jiné vás čeká mnoho úkolů, ať už hlavních či vedlejších, kupa sběratelských předmětů a nových výzev. A pokud se řadíte mezi kompletisty, klidně si připravte minimálně 20 hodin času, protože tohle bude dlouhé.

Celá edice působí vyladěně, uhlazeně a optimalizovaně. Po celou dobu hraní jsem se nesetkal s bugy či pády hry a celé to svištělo v těch nejvyšších frejmech za sekundu. Jediné, co mě při každém spuštění trápilo, bylo to, že jsem musel vždy znovu a znovu zapínat fullscreen protože to titul nechtěl akceptovat - to je však ta nejmenší ač lehce otravná vada na kráse. Jestli jste první Dying Light neměli tu čest ještě hrát, rozhodně bych se do něj před dvojkou pustil protože za váš čas rozhodně stojí. Pakliže hru už znáte, možná vás naláká celková vyladěnost nebo DLC přídavky. Tak či tak se jedná o solidní a čistokrevný titul jež za veškerou tu práci co mu vývojáři za ty roky dali nakonec stojí.

Arkane Studios si mě v roce 2012 omotalo kolem prstu svým nově vydaným titulem Dishonored. Hru jsem několikrát s obdivem prošel a čekal na dvojku. Ta přišla o pár let později léta páně 2016 a opět jsem tomu naprosto propadl, bylo to sice maličko slabší ale pořád neskutečná pecka. Psal se rok 2017 a přišlo Prey jež mě do sebe vtáhlo téměř instantně a dal jsem mu tři průchody. Potom byl nějaký čas klid po pěšině a objevil se první trailer na Deathloop, moje reakce však byla smutná. Absolutně mě nenadchlo nic z toho co jsem viděl a další představování mi situaci vůbec nezlepšovalo. Nakonec hra v roce 2021 vyšla a já si ji hned první den pořídil protože v Arkane mám prostě důvěru. Nakonec jsem byl sice spokojen ale musel jsem se někdy doslova nutit do toho abych titul vůbec hrál. A jindy mě zase hra neskutečně bavila. Takovou nevyváženost jsem u předchozích titulů nezažil.

Příběh se motá kolem dvou postav jménem Julianna a Colt kteří po sobě nemilosrdně jdou. Proč? Protože na ostrově kde se oba nachází, se opakuje stále dokola jeden a ten samý den. Colta už to nebaví a chce to zastavit a Julianna mu v tom chce zabránit. Jednoho dne se tak v kůži Colta probudíte na pláži se ztrátou paměti, začnete věcem přicházet na kloub a pomalu objevovat možnosti, jak celou smyčku zastavit. Dostanete k tomu čtyři části města, čtyři denní doby a nekonečno pokusů. Co však nedostanete, je možnost ukládat si hru - je to součást herní mechaniky a velice rychle pochopíte, že to jde i bez toho.

Nejspíše je tedy čas podívat se na herní hřiště. Vývojáři vsadili na jistotu a zkombinovali Dishonored s Prey a pokusili se namíchat ten nejchutnější koktejl co kdy servírovali. A skoro se to povedlo. Ostrov je snůškou nekonečných možností, tajemství, různých cest k cíli a perfektního level designu. Jak už je u těchto vývojářů zvykem, jakým směrem se vydáte je jen na vás a jak moc se budete rozhlížet po okolí také. Je zde možnost vzít mačetu a prosekat si cestu kamkoliv bude potřeba nebo se efektně všem vyhnout a efektivně splnit zadání mise.

Jak to celé funguje? Inu, všechno je o tom dělat v určitý den a hodinu různé věci na čtyřech různých částech ostrova. Pakliže se někam nemůžete odpoledne dostat, třeba to půjde večer nebo ráno. Čím více objevujete informací, tím je pro vás snazší orientace v prostředí a plnění misí jež předem pečlivě naplánujete a následně provedete. Po každé časti dne se objevíte v plánovacím menu, kde se vybavíte zbraněmi či speciálními "magickými" zlepšováky a vyrazíte vstříc dobrodružství. Problém je, že jakmile skončí noc tak se smyčka uzavře a vy se opět ráno probudíte s holou prdelí na pláží a jediné vybavení jež budete vlastnit budou nově získané informace. No a jedete znova. Naplánovat den, sesbírat zbraně a pokusit se co nejefektivněji splnit co nejvíc půjde. Jakmile se dostanete ve hře dál, přijde možnost svoji výbavu neztratit a celé to dostane jiné grády, nicméně o tom bych se raději více pro vaše dobro nerozepisoval.

Do vínku dostanete kromě mačety, třeba jednoruční samopal, brokovnici, různé druhy pistolí, sniperku či například hřebíkomet ideální pro tichý postup hrou. Zbraně se dělí na šedivé, zelené, fialové a zlaté podle toho jak jsou raritní a je možno je opatřit až třemi vylepšeními které jim dodají o trochu větší grády. Za zmínku stojí i takzvaní magičtí pomocníci jež si nasazujete na ruku. Jeden z nich je defaultní, máte ho od začátku a pomáhá vám se po vašem úmrtí vrátit zpět do hry nedaleko vašeho skonu. Další získáte časem a může se jednat například o neviditelnost, štít nebo blink jež dobře znáte ze série Dishonored - ten vás teleportuje na byť nedaleké ale vámi zvolené místo. Nosit u sebe můžete však maximálně dva a je potřeba dobře promyslet jaké si do které mise vezmete.

Za zmínku rozhodně stojí i online část. Ta funguje tak, že máte možnost si vypnout privátní hraní a pustit hráče do své seance nebo z ní odejít a jít škodit ostatním. Cílem protihráče v kůži Julianny je vám zabránit ve vašem konání a ideálně se tak těšit z vašeho skonání. Hru to perfektně dokáže okořenit a když už vás průchody s tupou umělou inteligencí přestanou bavit a chcete zkusit trošku jiný šálek kávy máte možnost. Jako Julianna plníte kromě zabíjení Colta i různé miniúkoly díky nimž si potom můžete odemykat nový vzhled postavy. Musím uznat, že online funkce rozhodně hře přidává to pravé ořechové a definitivně prodlužuje hratelnost.

Se hrou jsem měl problém především prvních několik hodin kdy mě nedokázala jakkoliv zaháčkovat a jediné, co tomu trochu pomáhalo bylo zasazení, parádní dabing hlavních postav, super vtipné dialogy (i ty jež vede Colt sám se sebou), nařáchlá hudba a slušná grafika. Titul vyšel v září a já ho dokončil v únoru protože jsem se musel nutit do toho, vracet se do světa který mi nedával valný smyl a dělat v něm věci jimž jsem nerozuměl. Zhruba v polovině hraní jsem se však dostal do herního flow a jel jsem misi za misí kdy mi najednou všechno začalo dávat větší smysl, pochopil jsem co se po mě chce a jak toho dosáhnout. Jelikož jsem byl zvyklej na předchozí tituly kde byla jasná pravidla a Deathloop přišel s novejma chtělo to čas. Pamatuji na mise které mě naprosto vytáčeli ale taky na ty, jež mě jednoduše bavili a rád jsem je plnil. Svět jsem probádal jak to jen šlo a u toho si přečetl a poslechl kupu materiálů abych pak na konci hry přišel na to, že to celé mělo vlastně smysl. Jako vždy Arkane Studios přineslo překvapení, zvraty a dlouhé chvilky přemýšlení. Nicméně to z mého osobního pohledu řadím k té nejslabší pecce co tito vývojáři stvořili - holt si vytvořili silnou konkurenci. Nebyla to špatná hra, ale na prdel jsem se z ní taky neposadil. Možná je to tím, že mi to tak trošku připadalo jako DLC pro Prey, Mooncrash, ve verzi 2.0 a taky je to možná tím že jsem už ledacos viděl a zažil. Nevím. Vzato kolem a kolem je to rozhodně slušných 80% - každopádně si moc přeji, aby tento šikovný tým příště sáhl na jistotu a přinesl přinejlepším Dishonored 3.

Tak jsme se dočkali! Trvalo to pěkných pár let ale nakonec nám 343 Industires naservírovali svůj nejnovější počin ze světa Halo s podtitulem Infinite a Microsoft ho jako bous hodil i na Game Pass, což nejeden pařan včetně mě kvitoval s nadšením. Po mnoha hodinách strávených v kampani i multiplayeru jsem se rozhodl, že sepíšu pár řádku k tomu co si o tom celém myslím.

Začal bych asi tím, že nejnovější Halo považuji za velmi kvalitní a dobře optimalizovaný titul, který nejen luxusně vypadá ale i perfektně zvučí a má naprosto precizní gunplay. Start příběhu je velmi filmový, zábavný a naučí vás základy ovládání. Po cca hodině dostanete na hraní otevřený svět, ve kterém je obrovská možnost se vyblbnout. Můžete se vrhnout na sbírání všudypřítomných audiologů, zabíjení vysoce postavených nepřátel na zakázku, osvobozování vašich bratrů ve zbrani nebo ničení bází a mnoho dalšího. Čím dále jste, tím více si odemykáte zbraní a vozidel jimiž se lze na osvobozených základnách vybavit. Samozřejmostí je potom i upgrade postavy. Pojďme se některé jednotlivosti podívat blíže.

Začnu asi u zbraní. Dostanete jich do vínku obrovské množství a i když si jich oblíbíte jen pár, budete časem nuceni používat do určitých situací i ty ostatní což je velice zábavné. Střelba, míření a pocit ze zásahů je jedna velká báseň ne-li milostný dopis všem FPS pozitivním hráčům. Vrhnout se do akce je vždy naprostá paráda. Master Chief dostal tentokrát i kotvičku, kterou je možno si k sobě přitahovat zbraně, vybuchující "barely" (které následně po někom hodíte) nebo sebe sama vystřelit na nedostupná místa či k nepřátelům . Ideální stav potom je, když ji upgradujete a ona dokáže dát elektrošok komukoliv na koho ji vystřelíte. Můj standartní útok potom vypadal tak, že jsem si zmapoval terén, vybral ideálně kombo zbraní, z dálky odstřelil co šlo (pokud si nepřátele vaši střelby všimnou, začnou se schovávat) a vrhnul se na čištění pěkně zblízka. Kotvička, pěsťovky, střelba, házení čehokoliv na kohokoliv, když teklo do bot odtáhnout se kotvou do bezpečí a tam počkat na dobití štítu a zase balet plný akce opakovat do zblbnutí.

Svět není extrémně velký ale ani malý a je obrovská sranda ho prošmejdit jak to jen jde ať už pěšky, letecky nebo ve vozidlech. Odměnou za to budou vylepšení postavy a díky audiologům i nové vědomosti o okolí, zasazení a příběhu. Když vás nebaví běhání sem a tam, skočíte si do hlavní mise která vám v pohodě zabere klidně i hodinu, mrknete se na boží animace, pohnete se o kus dál v progresu a jdete zase do "free zóny" dělat bordel. Kupa collectibles se vám zobrazí na mapě po obsazení báze ale mnoho dalších věcí si prostě musíte najít sami a to už nějaký čas a um sežere. Co jsem však obdivoval nejvíc, byly výhledy do dáli z pokud možno co nejvyššího místa na mapě nebo z něčeho co umí létat - to opravdu stojí za to, žádný loading, žádné frame dropy, prostě krása. A pokud si to naladíte na ultra detaily jako já, budete dost možná i slintat.

Celá hra vypadá naprosto krásně a uhlazeně, je velmi dobře optimalizovaná a hrát ji je opravdu potěšení. Pařbu jsem vyladil na maximální detaily v QHD rozlišení a šlapala naprosto parádně a měla stabilních 100+ FPS. Jen první loading z hlavního menu do kampaně trvá delší dobu (i na SSD) ale pak už se vše nahrává poměrně instantně (když už se něco nahrává). Frame dropy se téměř nekonaly a celé to svištělo jak dobře promazaný motor. Z tohoto hlediska si opravdu nemám na co stěžovat a přijde mi to jako velmi dobře odvedená práce a pokud tomu všemu pomohl odklad, hře to jedině prospělo.

Co určitě nesmím opomenout je naprosto boží soundtrack jenž si člověk může pustit i samostatně a bude ho bavit. Perfektní tracky - tu epické tu pohádkové nebo fantasy s prvky motivů Halo jak už to tak v tomto světě chodí. Ozvučení a dabing jsou na profesionální úrovni a nemají chybu. Když sledujete cutscény tak jedině se zatajeným dechem jelikož vypadají úžasně, mají filmové kamery, střih a působí krutě dobře. Halo Infinite určitě splňuje pojem next gen na jedničku.

Je čas ztratit slovo i k multiplayeru. V první řadě je potřeba říci, že za kampaň se platí a hra více hráčů je free, tedy do chvíle, než si koupíte season pass protože bez něj se mnoha odměn ve svém progresu nedočkáte. Jen mě trošku mrzí, že je potřeba plnit úkoly jinak nebudete levelovat, bylo by ideální, kdyby stačilo prostě hrát zápasy a zabíjet. Jenže pokud nesplníte nic z toho co se po vás chce dostanete pouhých 50 XP což je pro další postup naprosto tristní. A co se po vás chce? Inu, někdy zabíjet určitou zbraní, jindy sbírat vlajky nebo mlátit hráče pěstí - to a mnoho dalšího je váš jediný přísun XP. Obchod je plný předražených skinů a jediné, za co se opravdu vyplatí platit, je zmíněný season pass díky němuž si budete alespoň upravovat vzhled hrdiny, vozítek a zbraní. Multiplayer nabízí kupu herních módů takže se vám hraní jen tak neokouká. Na to, že se jedná o free záležitost, hru -zatím -neokupuje skoro žádný cheater (pokud máte jinou zkušenost dejte vědět) a je radost se utkávat s ostatními. Jediné, co trošku ruší flow je zdlouhavé hledání hry, nicméně neplatí to vždy, víkendy celkem frčí. Věřím však, že do budoucna se změní jak rozdávání zkušeností, tak ceny v obchodě a bude se jednat o kus lepší hru než je teď.

Vzato kolem a kolem...Kampaň mě velice bavila, naplnila mě nadšením, užil jsem si drsné hlášky Master Chiefa a jeho cestu za vítězstvím, parádní filmečky, úžasnou hudbu i nemalý svět. Multiplayer mi zase ukázal, že nepatřím ještě do starého železa jelikož v něm mám dobré výsledky - na rozdíl od Call of Duty které je na mě příliš rychlé a frenetické. Halo má pro mě akurátní tempo a příjemnou skvadru hráčů kteří se nebojí do hry zapojit mozek takže se dá hrát i bez možnosti komunikace - někdy. Inu, nečekal jsem to, ale Halo Infinite se pro mě stalo velice příjemnou hrou která mě v mnohém překvapila a hodlám dál zůstat i u hry více hráčů. Viděl bych to na krásnou devítku, takovou tu navoněnou, naleštěnou a zaslouženou.

Když borci z Teyonu poslali léta páně 2019 na trh svoji představu o hře na terminátory byl jsem trošku skeptik protože jejich předchozí hra byla všemi oblíbený Rambo. Řekl jsem si však "drž se svého kréda vole, udělej si svůj názor" a tak jsem také učinil. Inu, dobře jsem udělal, tak skvělou zábavu jsem dlouho nezažil (více v mém komentáři u původní hry). Později jsme dostali první přídavek jménem Infiltrátor - asi hodinovou hříčku kde se ujmete role záškodníka s umělou kůži a jdete si to vyříkat s odbojem. Bylo to krátké ale úderné a hlavně zdarma (jo a taky plné odkazů k filmu). Pak dlouho nic a najednou přišlo jako blesk z čistého nebe další - tentokrát placené - DLC. Jeho zasazení se odehrává zhruba v polovině původního titulu a jedná se o cca pěti hodinovou pecku. Pakliže jste něco jako já a milujete atmosféru prvního filmu tak zde budete nadšením vrnět blahem. Sakra, rád bych řekl víc, ale....no...tyvole, nemůžu. Co však říci mohu je, že jste Jacob Rivers a po boku jedné zajímavé partičky se vydáváte na velice speciální misi do které vývojáři dali kromě srdce i duši. Hra je opět velice příběhová, najdete zde vedlejší úkoly a starou dobrou hratelnost hned vedle skvělé muziky a zvuků samotných. Dočkáte se taky novostarých terminátorů, příjemných diskuzí se svou partou, kultovních map a v neposlední řadě opravdu dobré zábavy (kterou si můžete vynásobit deseti pokud znáte nazpaměť Terminátora 1). Jestli bych si něco od srdce přál, tak další díl, ale RoboCop mi bude muset jako výplň stačit a jestli to bude alespoň z poloviny dobré jako Resistance, mám se na co těšit. A pakliže váháte nad koupí a jste fans, neváhejte a plaťte plnou cenu, tohle studio si to zaslouží. Smekám imaginární klobouk.

Tento počin by se dal označit dírou na trhu. Je to totiž jen audio zážitek - posloucháte příběh a do toho palcem hýbete do stran a rozhodujete co hlavní postava udělá. Nečekejte tedy žádnou grafiku, obrázky, nic, jen černý displej (verze pro lidi co vidí má možnost zobrazit textově volbu). Rozhodně bych to ohodnotil štemplem "nezvyklej zážitek". Audio je perfektní, jednu z postav dabuje hvězdný Bohdan Tůma, scénář je promyšlený, titul nabízí nespočet konců a celé to pěkně odsýpá. Jednu třetinu hry máte navíc zcela zdarma a pak už je jen na vás zda investujete do dokončení příběhu za pouhých 99,-. Vřele doporučuji zaplatit - jednak podpoříte prvotinu tohoto studia a jednak si užijete nevšední pecku. Já si hraní užíval před spaním, kdy jsem kvitoval s nadšením že nemusím čumět do displeje a užívat si tak modrého světla (navíc to šetří baterku). Hra je vhodná pro všechny věkové kategorie a rozhodně si zaslouží vaši pozornost (i kdybyste měli zkusit jen demo). Jediné co bych do příště zkusil změnit je, že bych vyhodil hlavní postavu - hrajete zde totiž za policistku a rozvíjíte její příběh. Lepší by - za mě - bylo, kdyby to byl váš příběh, což by nebyl problém - dva dabingy, muž a žena a vaše odpovědi, vaše vlastní cesta, ne předdefinovaná story někoho jiného. Více by to vtáhlo. Nicméně je to fakt maličkost a spíš popíchnutí k další hře. Daný příběh jsem si v Důkazu 111 velmi užil a místy jsem až koukal kolik a jak moc zásadních rozhodnutí zde děláte. Pakliže hledáte čerstvý vánek z mobilních vod, vřele doporučuji.

Bylo nebylo, psal se rok 2006 a já právě do svého kompu instaloval hororovou věc s prostým názvem Penumbra. Toho času jsem ještě nevěděl, že bude hra rozdělena do tří částí, sic konec první epizody byl velmi otevřený. Hra mě na svou dobu uchvátila v první řadě českým překladem a dabingem protože jsem tou dobou zrovna dobře neovládal angličtinu. Další věcí, která mě dostala, byla parádní atmosféra a slušně napsaný příběh. Hustou novinkou bylo ovládání, které Frictional používají vlastně dodnes. Rok se s rokem sešel, já prošel celou trilogii a kalendář ukazoval rok 2010 - tedy čas první Amnézie. Když jsem se poprvé probudil v opuštěném hradě a odehrál prvních pár hodin, rychle jsem pochopil, že Penumbra byla jen předehra. Vylepšilo se tady všechno. Ozvučení, grafika, ovládání ale především zmizela nutnost bojovat a místo toho se člověk musel schovávat. Byl to pro mě titul, který mě chytl tak moc, že ho defakto hraji dodnes. Okusil jsem mnoho modifikací a těšil se na každou novou. Modlil jsem se však, abych dostal další díl - no a částečně se tak stalo. Jednalo se o levoboček Machine for Pigs (2013) který si střihli jiní vývojáři a podle toho to dopadlo. Neměl kvality původního studia ale za hřích stál, každopádně na opakované hraní to moc nebylo. Tajně jsem tedy doufal, že regulérní dvojka teprve přijde. Inu, nepřišla. Místo toho Frictional vypustil do světa Somu jež se stala po první Amnésii mou druhou nejoblíbenější hrou tohoto studia. Příběh byl opět prvotřídní, obrovsky se zlepšila grafika, doladilo ovládání a vylepšil se už tak dobrý zvuk. Na delší dobu jsem měl tedy vystaráno. No a nedávno, když už jsem se téměř vzdal naděje tak najednou internety hlásí, že jako nová Amnésie, že jako od Frictional a že jako fakt ta dvojka jo a taky že za pár dní má vyjít. Nečekal jsem ani minutu a po vydání hru umístil do své Steam knihovny a pustil se do hraní.

V první řadě bych rád všechny fanoušky upozornil, že titul opět doznal zlepšení ve všech směrech a navíc opravdu propojil příběh s první hrou a nejen s ní. Tentokrát se vžijete do role Tasi Trianon která se svou výpravou čítající mnoho lidí spadne v letadle někde uprostřed Alžírska a je jen na vás dostat ji z rozpálené pouště do bezpečí první temné a chladné jeskyně. Místo křesadel zde máte zápalky jež hojně využíváte k zapalování například uhasnutých svíček. Když sirku zapálíte a rozběhnete se, velmi rychle zhasne. Pakliže děláte rychlé pohyby tak zhasne taktéž rychleji. Moje taktika vždy byla obejít momentální perimetr, zjistit kde se co dá zapálit a následně jsem provedl akci. Nedoporučuji při pátrání po zdrojích možného zapálení plýtvat sirky, lepší malou chvilku běhat po tmě a zjistit co a jak. Ke slovu se samozřejmě dostane i stará dobrá lucerna do které lejete olej po litrech ale dlouho svítit nedokáže. Hra je opět plná textu a musím uznat, že klasicky výborného. Jsou zde tuny zápisků jež si díky fanouškovské a velmi dobře udělané češtině užijete a budete hledat každý kousek papíru co se namane.

Přiznám se, že první hodina na mě nepůsobila příliš dobře ale čím dál jsem se v příběhu dostával, tím více mě to bralo. Jestliže budete mít problém začátek překlenout, doporučím vytrvat, bude se to zlepšovat. Atmosféra bude houstnout a dostanete se do velmi horkých chvilek kdy vám ze zad potečou čůrky potu a hra vás nenechá klidně dvě hodiny v kuse vydechnout. Budete se prodírat různorodým prostředím, řešit hádanky a zjišťovat víc a víc o tom co se kolem vás děje. A věřte mi, že budete chtít vědět každý detail.

Technická stránka titulu je na počítači velmi dobrá, jen mi vadil momentální lock na 60fps. Doporučuji hru nahrát pokud možno na SSD disk a udělit loadingům maximální možnou rychlost. Zvuková stránka mi přišla o fous slabší jak v první Amnésii ale místy ji zase hravě překonala, správné slovo bude tedy takové, že je nevyvážená. Za celou dobu hraní jež se šplhá od 7 do 10ti hodin (záleží na vaši šikovnosti s hádankami či vaši chuti prozkoumávat okolí) jsem nenarazil na jediný bug a mohl jsem si tak v klidu užit klidné hraní a všechny konce - ano, není zde jen jeden a ano budete velmi tápat jaký zvolit (nicméně díky checkpointu lze zkoušet na pohodu různé varianty).

Abych to shrnul. První díl prostě pokořit nejde, nepodařilo se to moderské scéně a nepodaří se to nikdy ani vývojářům ale o to vlastně ani tolik nejde. Je to prostě rozšíření světa a vylepšení všeho co šlo, čekat od toho světový fenomén je zbytečné. Důležité je, že mě osobně borci z Frictional ještě žádným titulem nezklamali. Vždycky dostanu něco, na co nezapomenu a co mě pobaví, vystraší a na konci donutí k přemýšlení. Dostal jsem vskutku druhou Amnésii se vším všudy. Alžírská poušť na mě sice působila slabším dojmem jako potemnělý hrad ale jakmile jsem se dostal do jiného prostředí jež hra hojně střídá hned jsem upadl do lepší nálady. Na venkovní eskapády mne ale neužilo. Celou dobu hraní jsem přemýšlel nad tím jak bych vlastně druhý díl udělal a s čím bych se vytasil - nikdy by mě však nenapadlo to, s čím přišel Frictional. Pro mnohé to bude nepochopené, odhozené a odsouzené ale pevně věřím, že tvrdé jádro to přijme s vděkem a užije si každou minutu. Rozepsal bych se víc, ale to už bych mohl něco vyzvonit. Dodám snad jen, že v hlavním menu na mě svítila položka "MODIFIKACE" a nemůžu se dočkat, až po jejím rozkliknutí objevím nové a propracované kusy od milující komunity pro kterou je tato hra stvořena. Bavilo mě to, nedostal jsem sice co jsem čekal, ale dostal jsem opět kvalitně napsaný a plnohodnotný zážitek, který mi místy orosil čelo a dal vzpomenout na sladké chvíle léta páně 2010.

Celkem zábavná hříčka na jízdu metrem nebo vlakem. Ideální je, že se soustředíte jen na to kdy pustit a sešlápnout plyn. Může to znít banálně, ale když časem narazíte na sobě rovného soupeře tak opravdu záleží na tom jak dobře se na startu odpíchnete a jestli budete mít při vjezdu a výjezdu se zatáčky perfect hodnocení. Je to občas soupeření kolo na kolo a jde o centimetry - nejvíc mi to asi připomenulo Rychle a zběsile když Dom odpálil nitro až těsně před cílem a Brianovi tak vytřel zrak. Zažívám tam podobné situace dnes a denně a vždy si vzpomenu na tuto filmovou sérii a s NOSem ještě chvilku počkám ač vidím, že mi soupeř po použití jeho už lehce ujíždí (a například v multiplayeru to bejvá stres). Samozřejmě je to především mobilní hra a u těch mám osobně rád když se dají například hrát jednou rukou nebo po mě nechtějí při cestování příliš soustředění. Grafika vypadá hezky, ozvučení je fajn a titul obsahuje dokonce achievementy na Xbox (pakliže login spárujete s tím Microsoftím) což je fajn plus. Kromě hromadění vozů vás samozřejmě čeká i jejich následný tuning a zvyšování výkonu. Ideální by samozřejmě bylo kdyby se gamesa nejmenovala Forza, to ji opravdu škodí - na druhou stranu si díky jménu najde víc hráčů (někteří možná i zůstanou). Rozhodně je velká škoda že na hře nepracovali vývojáři z Playgroundu ale nechali značku lidem z Electric Square. Ve hře mám momentálně odehráno asi 20 hodin a považuji to za fajn oddechovku kterou bych však doporučil jen lidem kteří to mají s hraním na mobilu podobně jako já - pakliže očekáváte herní zážitek nebo plnohodnotný titul tak ruce pryč, je to vyložená oddechovka ve stylu nechci přemýšlet a mít všechno rychle za sebou než mi přijede autobous na zastávku. No a mikrotransakce? Jednou za pár dní dostanete jako v každé mobilní hříčce upozornění že je sleva v obchodě (rozhodně se každou chvilku nebrodíte milionem nabídek) jinak vás tím nikdo neotravuje (nicméně jejich cenovky jsou opět po vzoru mobilu na velmi vtipné úrovni).

Chimera za mnou, další čas jsem věnoval taktickým Gearsům. Bylo to fajn, barevný, dobře optimalizovaný s hezkýma cutscénama a svý. Příběhově se jedná o prequel celé série a vaši jedinou starostí zde bude zabít záporáka jménem Ukkon jehož veškerý úkon je vás vyřadit ze hry (poté co se o vás vůbec dozví) a zmasakrovat u toho ideálně hordy dalších svalnatých enemáčů. Oproti XCOMU zde není "kostičkový" postup ale defakto můžete běžet kam vám body dovolí a ideálně tuto pouť zakončit za něčím schovaný a s overwatchem (hlídka se mi zde vyplatila v postupu mnohem více jak u exkomu). Tempo hry je akurátní a při použité normální obtížnosti potom ani tolik neumíráte (manuální sejvy nečekejte, jen ty automatické - zvlášť u bossů to bolí). Nepřátelé potom tvoří klasika kterou bylo možno porážet v ostatních hrách. Na výběr máte příběhové postavy nebo obyčejné gearsy, které buď zachráníte a v misích a následně naverbujete nebo si prostě seženete obyčejné maso do mlýnku i bez možnosti tyto levely podstupovat. Někdy je třeba na zteč vyrazit v jednom či dvou, jindy můžete použít skvadru až čtyřech bojovníků. Vedlejší vojáky lze pojmenovat a u všech je pak možnost hrát si s výbavou a její barvou. Každý vojcl potom leveluje a je možno mu dát do vínku nové skilly (nic extra, zhruba od půlky hry mi bylo docela jedno co komu naklikám). Mise samotné se dělí na vedlejší (zachraň někoho, podrž tyhle body, seber krabice - které se s postupem hraní neustále násobí - je to ubíjející, repetitivní a uměle to natahuje herní dobu) dále pak samozřejmě hlavní prokládané filmečky. Čeká vás zde i několik zajímavých bossfajtů které příjemně okoření konce kapitol a je zábava to podstupovat (až na ten finální, mě osobně teda moc nevoněl). Graficky je hra opravdu na úrovni, bugy se mi též vyhnuli a plynulý framerate byl vítanou komoditou. Zvuková stránka je perfektní a hudba jen dokresluje následnou řež (nechybí zde utržené končetiny a maso rozházené všude kolem). Svět a jeho architektura působí tak jak má, tedy přesně víte (ideálně po dohrání ostatních her) kde jste a co vás čeká. Vůbec však netuším co vývojáři mysleli tím že kampaň má až 40 hodin. 20-25 mi zní jako fér číslo (sic jsem s finálním bossem strávil asi 5 hodin a cca 15 ve zbytku hry - z toho pak dobře 12 hodin ve vedlejších misích) i tak se převážně jedná o kvalitní a dobře strávený čas.

Jestli se ptáte co koupit a hrát dřív, zda nový spin-off XCOMu či Gearsy, tak odpověď je jasná. Pakliže bych měl GT kupovat a nepoužít přitom Game Pass, volil bych jednoznačně tábor ufounů protože tam je cena přijatelná na rozdíl od astronomické (a dle mě neopodstatněné - 69.99 Éček na Steamu) cenovky Tactics. Pokud GP máte tak je to celkem jedno, prostě hrajte na co máte větší chuť. Výběr tam spíš ovlivní to v jakém světě se cítíte pohodlněji a který je vašemu srdci blíž. Kdybych to měl shrnout tak Gearsy nejsou vůbec špatný počin - mise bývají okořeněny možností sbírat krabice s vybavením (časem však o ně ztratíte zájem), prostředí se také mění a když se do toho kousnete, celé to příjemně ubíhá. Jako taktická prvotina ze světa ozubených koleček a vůně nastartované pily jež je nedílnou součástí vaši guny to působí jako solidně odvedený avšak poměrně drahý titul jež rozhodně stojí za váš čas - gor jestli fandíte této značce. Směle do toho!

Potřeboval jsem si zase trošku odpočinout od AAA průmyslu, nesmyslně velkých světů a hardcore hratelnosti, tak jsem sáhl po tomhle titulu a jsem vlastně víc než spokojen! Mám rád bádání po vesmíru, mám rád Interstellar a mám rád Marťana no a tahle hra mi dokázala všechny tyhle věci skloubit a naservírovat v 6-8 hodin dlouhé kampani (6 když prostě půjdete za cílem a nebudete se ohlížet, 8 pak když budete koumat každé zákoutí a sbírat collectibles - a že budete chtít, jsou výborné). Krátce ke příběhu - Země se zase potácí na pokraji vyhynutí, stává se z ní jedna velká písečná oáza která nemá zdroje ani energii a právě tu dodává kolonie na Měsíci. Vše šlape jak na drátkách dokud se lidi na bílém obru neodmlčí. V tu ránu nastupujete na scénu vy. Vaše první kroky vedou k raketě, kterou frčíte na oběžnou dráhu odkud se vydáte k místní stanici a z ní pak na měsíc ve stylu obřího výtahu (který není jen výtah a je podobně velký jako byla anténa ze které spadl Brad Pitt ve snímku Ad Astra). Úkol zní jasně, zjistit, co že se to sakra stalo. Pakliže se vám podaří start rakety (je potřeba postupovat podle plánku, nestačí prostě zmáčknout klávesu), vaše tůra může začít. Vydáte se na ní v pohledu první i třetí osoby a lemovat ji budou různé hologramy, emaily a hlasové zprávy které budou dobarvovat pozadí příběhu. Později narazíte i na svého parťáka v podobě robotické koule jménem ASE poletující kolem vás, které se můžete kdykoliv ujmout a ovládat ji dle svého gusta. Rád bych se tady rozpovídal o tom co se mi kde stalo a jak super jsem z toho měl pocit ale jelikož je hra poměrně krátká budu mlčet a nechám vás objevit to na vlastní pěst. Co však zmíním, je povedená grafika, slušné ozvučení, vkusný dabing a kvalitní optimalizace. Na to, že se nejedná o triple ej produkci se do toho místo mnoha peněz (díky bohu za Kickstarter který dodal 103 tisíc Euro) vložilo spíše srdce a je to při hraní opravdu znát. Na cestě potkáte několik druhů zábavných hádanek, hezkých prostředí ale také kritických situací ze kterých nemusíte úplně vždy vyváznout živí ale budete si ji sakra užívat.

Vzato kolem a kolem se hra nesnaží o přílišný realismus ale určitě je ho z ní trochu cítit. Titul je někde na půl cesty aby to nebylo úplné Dark Souls ale spíše zábavná sci-fi chůze za odhalením pravdy. Pakliže máte rádi vesmír a jeho záhady a rádi se občas podíváte i na Měsíc určitě zde nemůžete šlápnout vedle - hlavně když k dobru přičtu to, že Microsoft má hru v Game Passu (každopádně tvůrci si zaslouží každou korunu co do nich vložíte). Opravdu dobře jsem se bavil a je mi fakt líto že se o tom nemůžu rozepsat víc, prostě to zkuste. Pro mě to bylo překvapení o kterém jsem si nemyslel vůbec nic a nakonec mě chytlo a nepustilo. Upřímně bych si přál více takových jednohubek. Jo a jestli se ptáte jak lze někam doručit Měsíc, pochopíte.

Tak to jo. To si takhle sedím na netu a krátím si čekání na Gears Tactics a z ničeho nic Firaxis oznámí spin-off XCOMu. To by bylo ještě fajn, ale oni to pár dní na to vydali a chtěli jen deset babek. No tak jsem do toho jako věrný fanda série skočil po hlavě a zjistil jsem, že je vše na svém místě - speciálně pak "ještě jeden tah/misi a jdu spát". Vaše létající pevnost ze druhého dílu vyhrála tažení proti emzákům a vše se zdá být v naprostém pořádku. Přeživší ufouni se buď rozutekli nebo se přidali do jednotky Chimera Squad a dělají s vámi pořádek ve městě s prozaickým názvem 31. Příběh se motá právě kolem Chimery a jejich úkolů. Čekají na vás tři "kapitoly" (vůdci) ve kterých bude potřeba zatnout tipec teroristům kteří si z vašeho rajónu snaží udělat svůj. Dostanete k dispozici na výběr z mnoha specialistů ze kterých si postupně skládáte svůj útočný tým. První změna je tady to, že všichni vaši zabijáci jsou dáni příběhem, každý má svůj životopis, funkce a skilly (nelze jim měnit jména, maximálně barvu brnění) a je zapotřebí je vždy udržet živé až do konce mise. Nyní se dostáváme ke druhé změně. Levely tentokrát fungují tak, že si vyberete část města kam vyrazíte na zteč a musíte zvolit kudy a jak do boje vlítnete (někoho pošlete oknem, jinej si udělá třeba díru do zdi nebo prostě projde dveřma - zásahovka stajl). Jakmile si rozestavíte jednotku tak odstartujete peklo. Váš tým vlítne vámi zvolenou cestou do fightu, zpomalí se čas a vy máte možnost sundat na uvítanou až čtyři enemáče. Zbytek ochránců na vás buď vystřelí nebo se schová a začne klasická tahovka, tedy skoro. Zde přichází třetí změna. Dřív souboj fungoval tak, že jste nejprve využili každého svého vojáka a pak nechali hrát oponenta. Inu, teď je boj takzvaně na střídačku - každý chvilku tahá pilku a přináší to do hry zase trochu jiný druh zábavy a dumání jak danou akci zvládnete. Setkáte se zde s klasikou jako je ochrana přeživšího a jeho extrakce nebo třeba likvidační kusy (sejmi / ukradni někomu něco aby to nepoužil). Pakliže vám nepřítel sundá vašeho kamaráda ve zbrani nastupuje na řadu čtvrtá novinka a tou je android který zastoupí raněného (pakliže jste jej stabilizovali) a pokusí se obrátit chod osudu ve váš prospěch. Po dokončení úkolu skočíte do vašeho APCčka a vracíte se na základnu kde je vše při starém, jen neovládáte loď ale město. Snažíte se v něm udržet pořádek a vlítnout na darebáky tam kde to zrovna nejvíce "hoří". Z různých okrsků lze čerpat suroviny které později využijete na vybavení a úpravu jednotky. Nechybí zde ani zkoumání které tentokrát zastupují vaši hrdinové kteří momentálně neplánují jet na misi. No vzato kolem a kolem je to prostě starej dobrej XCOM kterej přináší ochutnávku maličko odlišné hratelnosti, nabízí komiksově laděné intermezza ale taky nezapomíná servírovat i staré dobré bugy. Občas se mi stalo že jsem vyslal mutona na zteč aby někomu dal pěsťovku a on prostě vyběhl z mapy, běžel a běžel a běžel až pak nafackoval textuře a hra mě přesunula na dalšího agenta. Když už sem u toho mlácení, zajmutí nepřítele je teď o něco jednodušší, prostě stačí stáhnout jeho ukazatel života na minimum, poslat mu pažbu na bradu a jde skoro dobrovolně s vámi. Hudba je klasicky chytlavá a zabaví. Drby mezi vašimi agenty jsou vtipné (stejně tak třeba zprávy v TV). Vůbec se celý titul nesnaží být pekelně temný ale spíše odlehčený a to je jedině dobře.

No abych tady nekecal moc dlouho - moc se mi to líbilo. Kampaň vyjde dobře na 20-25 hodin (dle zvolené obtížnosti a skillu), hratelnost je svěží, grafika pořád stejně dobrá a celé to působí prostě fajn. Taky mě to donutilo si opět nainstalovat ostatní XCOMy (po kolikáté už omg) a vrhnout se na to trošku zeširoka. Po čase může přijít stereotyp, neříkám že ne, ale pokud máte s touto značkou zkušenosti asi se s tím dokážete smířit. Prostě velmi dobré a vybroušené překvapení za pár šupů. Vřele doporučuji stihnout slevu na Steamu a bez čekání poslat svoji jednotku do boje ještě dnes. Titul hodnotím 85% a dodám snad JEN HOUŠŤ!

Tak jsem se k tomu konečně dostal. V době, kdy hra vycházela jako launchový titul pro XBOX ONE, jsem ještě konzolku od Microsoftu nevlastnil a docela jsem týmu zelených hru záviděl (to byly ještě doby kdy existovaly exkluzivity). Později se Ryse dostal na PCčko kde byl na klávesnici nehratelný (gamepad zásadně ke kompu nepřipojuji, na tom mám konzole) a tak jsem čekal dál. Časem jsem pořídil XBOX ONE X na dohnání restů a díky Game Passu jsem si hru spustil a po necelých deseti hodinách dohrál. A musím říct, fakt jsem se bavil, místy až extrémně. Vžijete se do role žoldáka jménem Marius Titus, sympaťáka-terminátora s perfektním dabingem a vaším denním chlebem je boj za říši Římskou. Jelikož vám v žilách koluje krev Doomslayera tak se držíte hesla "Rip and Tear" a když začnete bojovat (bojový systém podobný Arkhamské sérii) létají ruce a nohy a vy se jen těšíte na to až vám vaše válečné kombo zase vyjde a soupeř to odnese krutým stylem po vzoru Krata. Do toho vám hraje úderná a skvěle vybraná hudba a oku vám lahodí použitý CryEngine (rozhodně to nevypadá zle ani v roce 2020). Příběhově se nejedná o nic objevného, je tu smrt bližních, zrada i situace které hraničí s fantastikou, ale hrne se to do vás příjemně zpracovanými animacemi tak je na to radost koukat. Atmosféra je ve hře parádní a dokáže vás vtáhnout jak nic - pokud tomu dáte šanci a nezačnete hledat historické souvislosti. Ve hře se především rube ale boj je tak zábavný že ho budete vyhledávat (když teda zrovna nebudete hledat collectibles které krásně dotváří příběhovou linku a jsou opravdu hodnotné). Rozhodně bych vypíchl, že ovládání je navrženo někým kdo u toho přemýšlel a velmi brzy vám sekání končetin přejde do krve. V misích získáváte body za které si vylepšujete postavu aby z vás byl ještě větší zabiják a jejich zisk je o to větší čím líp bojujete.

Já nevím, on to není žádnej velkej objev, prostě obyčejná rubačka která je zpracována neobyčejně dobře. Bavil mne příběh, postavy, hudba, grafika, mise (ač některé byly slabší), prostě mě to vzalo jako celek. Hlavní důvody asi byly že délka byla akorát, na nic si to nehrálo a dobře se to mastilo. Nesnaží se vás to zahltit open worldem, sekundárníma misema a podobným balastem. Prostě jdete kupředu poměrně lineárním způsobem a za sebou necháváte hromadu zmrzačených těl. A když dojdete do finále dostanete ho v plné parádě. Asi bych to nazval mým novým guilty pleasure protože se ke hraní určitě vrátím ať už kvůli vyzkoušení mulťáku či dozobání sběratelských předmětů nebo navýšení obtížnosti. Chytlo mě to, bavilo a nepustilo. Za mě 85% a vřelé doporučení všem co mají v oblibě rubání všeho druhu. Vy, kdož zkoumáte reálie raději jděte o dům dál, tohle je čistá zábava.

Achjo. Docela jsem se na Close to the Sun těšil, fakt že jo. Pak jsem si omrkl pár recenzí a nebyl jsem z toho dvakrát chytrej. Posléze mi to Epic naservíroval zdarma a nastal můj čas udělat si svůj názor. Inu, začnu asi příběhem. Chopíte se ženy jménem Rose jejíž zaměstnání jest novinařina a vydáte se na moře za svou sestrou Adou, místo vašeho setkání má být ultra moderní loď jménem Helios jež nestvořil nikdo jiný nežli Nikola Tesla. Po vzoru Bioshocku je tato bárka zázemí těch největších mozků své doby (například Alberta Einsteina). Vývojáři se dušují že Rapture rozhodně nebyla jejich zdrojem inspirace ale jakmile se nalodíte tak zjistíte že je tam podoba více než zřejmá a to nejen díky použité architektuře. Cíl vaši cesty je najít sestru, zažít hrátky s časem a k smrti se nudit. Gameplay je místy čisté utrpení (například při pasážích kdy je třeba utíkat - skriptovanou cestou za občasného použití tlačítka myši pro podlezení nebo přeskočení překážky) protože zkrátka nefunguje. Chození je neskutečně pomalé a běhání to dvakrát nenapraví - zřejmě zlepšovák na natáhnutí herní doby. Loď samotná je plná mrtvol, vyšinutého vraha a dalších překvapení ale jinak na ni zažijete opravdu nezajímavé chvíle - ať už při sběru neatraktivních sběratelských předmětů nebo pomalým šouráním se po chodbách které vedou do nikam. Zvuková stránka je taky pěst na oko. Dabing není ještě tak zlý ale problém je v nevyváženosti - někdy hlas přebíjí hudba jindy hudba hlas nebo prostředí (neustále jsem byl v nastavení a mixoval volume). Grafika vypadá místy skutečně hezky ale optimalizace by snesla ještě pár hodin práce. Vůbec nechápu proč mi na Intelu i7-7700, 32 GB RAM a GeForce GTX 1080 Ti frejmy občas spadly na hranici 20 FPS - naštěstí tenhle problém neměla každá kapitola tak se to dalo přežít.

No nebudu se tady dlouze vykecávat, shrnu to asi tak, že jsem čekal víc. Lepší story, zvuky, optimalizaci a atmosféru. Dopadlo to tak, že jsem dostal - místy - špatně ovladatelný walk simulátor co se nazývá adventurou (ano, je tu pár "hádanek") a snaží se hráče nalákat na Nikolu, loď a její tajemství. Jo a taky je to extra krátké (naštěstí), za cca 6-7 hodin máte dohráno a z konce o nic chytřejší nebudete. Mám sto chutí tomu vrazit průměrnou známku protože to prostě průměr je, ale jsem měkota a dám tomu bod navíc za snahu a nízký rozpočet. Hodnotím tedy 60% a důrazně doporučuji všem zkusit hru dokud je zdarma, protože i ve slevě by byla asi drahá. Varováni jste byli avšak rozhodnutí jak naložit se svým drahocenným časem už ale nechám na vás.

Letošním pokořeným číslem deset byl Terminejtr Rezistánc a hned na začátku vypíchnu, že sem se místy až královsky bavil - je to totiž fan servis jak hovado, gor pro milovníky prvních dvou snímků. Od vývojářů co udělali velmi špatnou "kolejnicovou" hru Rambo jsem po shlédnutí traileru Terminátora nečekal spíš raději nic ale dostal jsem velmi příjemnou facku. Příběhově se nejedná o nic extra, jste obyčejný voják a hrozí vám smrt v akci - zrovna v tu chvíli vás kontaktuje pan neznámej a poradí vám jak se zachránit a kam dojít. Později se stanete členem odporu a vrhnete se do boje proti plechovkám. Gamesu pohání Unreal engine a musím podotknout že to vlastně vypadá celkem fešně, ne ideálně, ale dobře (tak trochu jako hra z roku dejme tomu 2017). Jsou zde mise které se soustředí jen na boj (lineární kosička robotů) a nebo na průzkum kde sbíráte suroviny tolik potřebné pro craftění. Když máte chvilku klidu můžete ve vašich safe housech rozmlouvat s různými NPCčky, zjišťovat co že jsou zač, odkud jsou a co po vás chtějí (zdroj sekundárních misí). Co se týče herního světa je detailně zpracovaný a nebojí se sáhnout pro inspiraci k filmům. Nechybí zde T-800ka (v podobě skeletonu i infiltrátora) před kterou budete nejdřív prchat a později (až obdržíte správný gun - osobně jsem je kosil s jejich vlastní plazmovou puškou která zní přesně jak ve filmu a je radost ji používat) si je budete dávat k večeři. Nachází se zde ale hned několik druhů termosek a je radost na ně pohledět (zvláště když jsou v troskách). Level design není nic extra ale průchody misema zabaví a svět je plný zajímavých reálií. Zvuková stránka je za mě na výbornou, jak klasické "ta dam tam ta dam", tak i hudba stvořená přímo pro hru líznutá právě ikonickou melodií. Náplň misí je klasika, přijď, nič, uteč, dones, nic objevného, ale když se dáte na zobání collectibles a materiálů, tak si jednak protáhnete herní dobu a jednak se víc pobavíte. Když jsem hru po cca 12ti hodinách dokončil (dá se v klidu projít na posezení například na obtížnost normal), první co mě napadlo bylo, že chci víc a že bych byl rád aby vývojáři dostali za svůj titul zaplaceno (kupujte, klidně ve slevě ale kupujte) a chci další nášup nebo jejich Vetřelčí hru. Z univerza Terminátora toho moc nevyšlo a kromě nic moc Salvationa už mám v paměti jen moji oblíbenou sérii od Bethesdy (Future Shock a SkyNET), takže tohle byl velice slibný a voňavý vánek.

Vzato kolem a kolem hra není bez chyb, občas na PSku padla, někdy se slušně trhala, ale jinak se jedná o přístupnou a chutnou jednohubku která rozhodně stojí za vyzkoušení (pakliže jste fanda Termosek, je to nutnost). Hodnotím velmi slušných 85% a jsem velmi zvědav, co nám přinesou vývojáři příště. No a taky mi tam (podobně jako u Salvationa) padla platinovka která se dá udělat na jedno zahrání a je to - za mě - příjemný bonus. Zkrátka pokud chcete něco u čeho není třeba moc myslet ale spíše se chcete pobavit a zastřílet si, je to ideální cesta.

Další hra které jsem se letos podíval na zoubek nemůže být nic jiného než další díl mojí oblíbené série DOOM. S touto značkou se táhnu od devadesátých let a velmi mě baví. Když vyšel roku 2016 první nový DOOM příliš mi nesedl. Dal jsem mu ale druhou šanci a od roku 2017 ho mám defakto nepřetržitě nainstalovaný a drtím DM. Jinak řečeno jsem tomu titulu propadl. Čekání na Eternal bylo tedy velmi zdlouhavé a po oznámení edice s přilbou ještě delší (stojí na poličce vedle helmy od zbroje T-51B). Když titul konečně vyšel, skočil jsem do něj hned od prvního dne a musím uznale pokývat hlavou, že se čekání vyplatilo. Kdybych měl boj s démony v předešlém díle z roku 2016 přirovnat ke hraní na piano z pozice smrtelníka u Eternalu je z vás rovnou virtuóz. Boj je o několik desítek procent rychlejší a do vínku dostanete k obleku přidělaný granátomet a plamenomet jež hraní o to víc okoření (kromě obyčejné třaskaviny máte i mrznoucí granáty které se velmi hodí a plamen zase umí ždímat z démonů tolik potřebný armor). Samozřejmě se dočkáte i nových zbraní ale také budete o nějaké ochuzeni (například základní pistole). Dvouhlavňovka je ale to oč tu kromě pily běží. Brokna dostala totiž hák, kterým se můžete přitahovat k nepřátelům a dát jim tak ochutnat broky hezky zblízka (pokud krochnu vylepšíte na max, tak hák ještě démona zapálí a až mu oddělíte hlavu od těla ještě z něj vypadne něco málo armoru). Jo a když už jsem u těch zbraní samozřejmě bych měl zmínit to, že munice je fakt málo a je třeba řezat, řezat a řezat (pila zde doznala změnu v tom, že ze tří políček nádrže se vždy jedno doplňuje automaticky což usnadňuje shánění munice pokud se kolem vás potuluje základní enemáč). Mimo zvýšenou rychlost musím zmínit i tuhost. Hra je o dost těžší než její bratříček a je třeba v boji opravdu zapnout makovici abyste vydrželi naživu. Ne že bych se v úrovních kdy ztrácel ale mapa doznala též jistých úprav a sbírání různých sběratelských předmětů je tak větší zábava (kromě gramofonových desek s peckami našeho gejmerského mládí se opět vrací figurky - tentokrát však všech enemáčů, nejen Doomslayera). Výběr misí volíte ze svého HUBu (létající pevnost ve vesmíru kde máte hezký výhled na démony zdecimovanou zemi) - zde máte i svůj pokoj ve kterém na poličce naleznete svoje collectibles a gramodesky jsou pak rozvěšeny ve formě plakátů po celém místě a dají se samozřejmě přehrát. Mimo jiné zde máte svůj počítač kde se po dohrání hry odemkne původní DOOM 1 a po sehnaní hesla i DOOM 2 (plnohodnotné tituly které je možné odehrát). V pevnosti máte možnost i potrénovat a vyzkoušet si tak svoje nové zbraně a skilly. Level design je naprosto geniální a velice mě bavil - sice vám k průchodu hraje poněkud slabší soundtrack než byl k poslechu ve 2016ce ale i tak je úderný a skvěle dokresluje krvavou řež. Optimalizace je opět na vynikající úrovni a kromě pevného frameratu kolem 165 fps mi loadingy úrovní trvaly zhruba tři vteřiny. Další věcí která okoření gameplay jsou extra životy rozeseté po úrovních a jež vás ihned nepošlou k předešlému checkpointu ale dají vám další šanci dorazit démona co vás právě zabil. Je toho prostě hodně, nechci tady vypsat úplně vše ale ve zkratce jen připomenu že kodexy jsou zpět a opět je to skvělé počtení, na hraní dostanete i nové druhy nepřátel a gamesa je o notný kus delší jak DOOM 2016. Jo a taky se zde nově setkáte s pěsťovkou která dokáže například prase usmrtit na jednu ránu (a rychleji než jateční pistole) a s platformingem - budete skákat jak Mário na steroidech a do toho užívat tzv. blink který vás rychle přesune o několik metrů dál vámi zvoleným směrem (nic pro vás už nebude nedosažitelné a mezi démony budete vyloženě tancovat). Co však někoho může zarazit je absence klasického multiplayeru. Jediné co zde dostanete je mód, kde se jeden hráč ujme role Doomslayera a další dva si to dají za démona. Musím uznat že mi klasický DM docela chybí, ale dokud nevypnou servery u předchozího dílu, tak to přejdu mávnutím rukou.

Inu, nechám dlouhých řečí a vrhnu se na hodnocení. Titul doznal vylepšení úplně všeho, je zábavnější, krvavější a větší. Znovuhratelnost je na pořadu dne a celé to působí jako velmi dobře odvedená práce kde je asi milion pomrknutí na fanoušky značky. Bavil jsem se od začátku do konce a zase zpátky. Za mě tedy 95% a nyní mne omluvte, je třeba navýšit úroveň obtížnosti a jít procvičit prsty!

Začal nám březen a už mám za sebou osmej dokončenej titul. Dobře, ten kříž schovejte, přiznám se bez mučení. Vždycky jsem byl víc na Playstationu a hrál tam Gran Turismo a nebo na PCčku kde jsem drtil odjakživa Need for Speed a Forzu jsem jen záviděl lidem kteří měli tu smůlu a vlastnili Xbox (i když je pravda že v době 360ky existovali slušné exkluzivity Horizon nevyjímaje a ta generace to PS3 slušně nandala - minimálně hardwarem). Mno a jak šel čas a ze mě se stával větší a větší herní maniak, bylo třeba myslet i na tým zelených (v životě pařana obecného totiž není nic lepšího než konkurenční boj konzolí a přetahování hráčů - gejmr z toho jen těží a gor když si pořídí konzole a všechny hry co ho zajímají a ideálně mu na stole stojí high end PC kam si chodí uklidnit oči na 144 Hz LCD). Právě auta od vývojářů z Playground Games mě dokopali k tomu abych si před pár lety pořídil Xbox One X (dobrá investice, protože na tom první roky budu moct hrát i hry na novou Microsoftí generaci) a jal se shánět vše co mi do té doby uteklo a nedalo se hrát jinde (díky za zpětnou kompatibilitu a vyleštění!). Nyní jsem hrdým vlastníkem všech Horizonů (Ultimate edic, tedy kromě jedničky, tam už digitálně nejde nic dokoupit, hra je v obchodech mrtvá stejně jako dvojka - tu jsem nakoupit stihl - je potřeba si pořídit krabicovou verzi) a mohl jsem se tak vrhnout na hraní. Abych měl s čím srovnávat měl jsem zapnutý každý díl a musím říct že to ušlo fakt dlouhou cestu protože díl od dílu je FH prostě lepší, větší a hezčí - ale k tomu jindy. Jednička vás vezme do Emeriky kde vám naservíruje poměrně velkou mapu na které můžete dovádět (je ale třeba se držet cest, teprve druhý díl vám dovolil vzít Lambo do polí, ve trojce jste se zase nezastavovali o každý keř a čtyřka už umí bourat i zídky) a celé to díky lehké reinkarnaci vypadá moc hezky. Jízdní model se teprve hledal ale i na začátku své cesty byl kvalitní. Hudby je málo a začne se velmi brzo opakovat, nicméně pakliže si najdete svoje oblíbené songy a auto je to vlastně fuk. Závody jsou zábavné a fungují na principu klasického gumového lana kdy se zvedáním obtížnosti jen přituhuje (ideální je zlatá střední obtížnost a pomocník aby se vám v každé zatáčce nepřetočilo auto a je to ok). Forza Horizon je arkáda jak víno a už na prvním festivalu mě nezklamala. Nyní si balím kufry a leštím Ferrari (chystám se totiž na Italsko-Francouzské vinice do dvojky).

Netřeba to prostě moc okecávat, hezky to vypadá, celkem dobře to zní ale hlavně je to velká zábava hrát! Ono když v noci chcete jít spát a hra vám pekelně rychle loaduje a závody mají efekt "dám si ještě jeden a jdu" bývá to potíž. Každopádně si to ode mě bere 85% a pevně věřím že dvojka pod tuhle hranici neklesne.

Šestým titulem který jsem si letos vzal na paškál je remake původního Halo. Kromě achievementů a vylepšené grafiky toho moc nepřináší a sral mě stejně jako originál z roku 2001. Pamatuji si, že jsem to tenkrát asi dvakrát rozehrál a nikdy nedojel. Letos jsem se rozhodl zjistit proč jsem tomu tak bylo. Umělá inteligence je sice tupá ale když se ji do ruky dostane například bazuka je přesná jak hodinky alias dokáže vás trefit i vysoko ve vzduchu úplně nepochopitelnou raketou. Hra obsahuje asi pět levelů které absolvujete tam a zpátky, tzv. pěti úrovněmi dojdete k cíli a stejnými pěti jdete zase zpátky, jen se tam přidají enemáči a víc tam hoří. Obtížnost je těžce nevyvážená a checkpointy se občas neuloží korektně - pakliže tyto dvě věci spojíte je to lék na dobrou náladu. Na to, že se jedná o remaster se místy neskutečně trhá i na nejvýkonnější konzoli na trhu kterou je momentálně Xbox One X. Úplně mě překvapilo kam až je framerate schopen spadnout - ovšem většinu času je hra příjemně plynulá. Příběh? Master Chief si zrovna zkouší zaměřovací systém v helmě když tu najednou nastane útok emzáků na vesmírnou loď na které se nachází. Jde tedy hrozbu zlikvidovat a po cestě zjistí, že toho bude mít na práci trošku víc než čekal alias žádný světoborný scénář se nekoná. Je to prostě slet obrovských úrovní (na které jsou občas nalepeny cutscény) kde se člověk nemá problém ztratit. Hudba je celkem fajn a vůbec mě neurazila. A už jsem zmínil ovládání? Na to si zvyknout to byla věc, je to prostě přesný opak toho jak se dneska ovládají FPSka na ovladači - zvyknout se na to dá, ale je to boj. Kolem a kolem jsem došel k tomu, že důvod proč jsem to roku 2001 nedokončil je hlavně repetetivnost, opakování úrovní, divná AI a celkově vzato nemastný neslaný scénář. Jsem teprve na začátku cesty (hodlám si projet všechny díly), ale první díl mě tehdy neohromil a bohužel ani dnes.

Titulu věnuji luxusních 65% (kdyby byla optimalizace stejná po celou dobu hraní, možná bych se přiklonil i k 70ti) a s klidným srdcem mohu říct, už to nechci nikdy vidět - ač jsem se tam místy i bavil. Není to špatný titul ale není ani dobrý, je prostě někde na půlce cesty.

Moje letošní pátá dokončená hra se nesla v duchu dob minulých a přesto se jedná o poměrně čerstvý kousek. bylo to jako přijet po letech domů za rodiči a vzít si ze skříně staré a onošené tepláky - jednak padnou jak ulité a jednak si člověk hned vzpomene co s nima kde dělal. Hrát remake RE2 bylo pro mě sedmé nebe protože mi dovolil vrátit se do míst kde jsem strachy nedutal a ještě se nebál mi k tomu přibalit pana X (umí se perfektně plést do cesty a nejde ho zabít). Skoro všechno ve hře je na stejném místě jako to tam vývojáři nechali v roce 1998 a co není, to se upravilo pro potřeby moderní doby. Titul opět nabízí dva průchody (Claire a Leon) kdy každý má maličko jiná pravidla, zbraně a příběh. Nicméně pakliže se dostanete na konec za oba hrdiny, hra nekončí a nabídne vám 2nd run (kde je true ending a taky lehké změny). No a kdo by se po dokončení všeho nudil, může se zkusit překonávat v čase a hodnocení. Grafika vypadá prostě luxusně a do toho hraje vydařený soundtrack (který se dá za příplatek nahradit verzí původní - velmi vřele doporučuji zvláště pamětníkům). Ovládá se to prostě parádně a je radost to hrát i několikrát. Celá věc na mě působila jako splněný sen u kterého jsem nechtěl konec (ani jeden) ale jelikož jsem si dal načas se hraním dostanu brzy nášup v podobě RE 3 (STAAAAAAARS) a to už je opravdu za dveřmi. Pokud jste svoje mládí trávili u TV kde jste si plnili truhlu inkoustem (ten v remaku není) do psacího stroje a různobarevnými květinami pro vaše budoucí léčení a už vás původní verze unavuje natolik že ji procházíte jen s nožem a trošku vás to nudí, je tento remake pravě pro vás. Mě se to do gusta trefilo jednoznačně!

Hodnotím 90% a říkám směle do toho, protože tohle minout by byla velká škoda. No a jestliže jste nikdy RE 2 nehráli (závidím), je pravý čas začít (a až dokončíte remake, hned se vrhněte na původní dílo). P.S. Takhle by se měli oživovat starší pecky!

Letošní pokořená hra číslo tři. Po dvou open worldech jsem si vybral něco méně náročného. Jedná se o indie záležitost kde se vtělíte do vězně (pak do dalšího, dalšího a dalšího - funguje takhle smrt) který má za úkol nastartovat FTL pohon lodi na které se nachází. Funguje to tak, že skočíte na mapu kde vás pohyb o políčko stojí jedno jídlo a jedno palivo a vybíráte si jakým směrem se vydáte. Skáčete od lodi k lodi, hledáte náhradní díly na vylepšování vaší výbavy, sháníte munici a věci nutné pro přežití a snažíte se doskákat na loď kde se nachází stěžejní náhradní díl (vždy jsou tři), pak se vydáte za dalšími a nakonec z toho složíte co je třeba (mnohokrát, vždycky se něco podělá). Jakmile se naboardujete na některou z lodí hra se přepne do FPS pohledu (klasická střílečka) a jde se lootovat. Problém je v tom umět si vybrat kam se nalodit (což se dozvíte z popisků lodí), někde vás mohou čekat hardcore nepřátele, jinde zase nesvítí světlo, nejde elektřina (nelze lootovat skříně) nebo tam všude hoří - do toho můžete trpět nedostatkem munice, jindy prostě není na výběr a musíte se vydat tam kam se vám fakt nechce a do toho všeho máte vždy omezený kyslík a tím pádem čas který můžete na lodích trávit. Posuny v příběhu jsou pro změnu řešeny komiksově a jsou plné suchého anglického humoru. Jo a nejde umřít, vždy začnete hrát za dalšího vězně který podědí něco málo z vaši předešlé výbavy a všechny apgrejdy a vydá se na cestu. Vzato kolem a kolem mě to prvních 8 hodin (celková doba hraní vám zabere 10-12 dle zvolené obtížnosti) neskutečně bavilo, pak začnou být věci repetetivní a snažíte se rychle dostat na konec. Nicméně dá se to hrát jak v kuse, tak pět minut denně, takže se hodí to pro všechny typy hráčů (s časem i bez).

Moje hodnocení je 75% a rozhodně to doporučuji minimálně zkusit. Pakliže si předplácíte Xbox Ultimate Pass, můžete si hru zdarma zkusit třeba hned. Just try it or leave it.

Druhou hrou kterou jsem letos pokořil není nic menšího než opus magnum Hidea Kojimy Death Stranding. Po spoustě trailerů které jsem víceméně nepochopil, se mi dostávalo gameplay videí kde jsem zjišťoval že se bude hodně cestovat a pravděpodobně doručovat a hle bylo to tak. Zlí jazykové tvrdí, že se jedná o simulátor pošťáka a já musím říct, není to tak úplně pravda. Ano, hlavní náplní ve hře je doručovat věci, ale důležité je CO, KOMU, KAM a PROČ. Na začátku vás hra vyplivne jako největšího somráka a dá vám první úkoly kde se seznamujete s držením těla při chození po krajině, online prvky, bojem s přírodou a sebou samým. Později, když už se jakž takž otrkáte a myslíte si že znáte každý trik se dostanete do další zóny kde teprve začíná zábava. Najednou mě nezajímalo doručování ale budování cest všeho druhu, pochopil jsem totiž, že mi to velmi ulehčí budoucí práci. Na hře se mi velmi líbí že Hideo nezapomíná na svůj rukopis a každý upgrade co vám svěří do rukou otočí tempo hry a přidá vám nové možnosti jak se poprat s terénem a tím uspokojit cílového zákazníka. Upřímně, dlouho jsem se nesetkal s titulem, který má svůj osobitý styl a nebojí se vybočovat (tedy kromě her od tohoto megalomana). O příběhu zde jen poskrovnu, protože ten si chcete projít na vlastní pěst. Od začátku do konce je to vynikající záležitost která graduje, graduje a graduje, aby vás vyhodila úplně vyždímané jak citově, psychicky tak fyzicky. Skvělé herecké obsazení, vynikající filmová práce, povedený scénář...když to na konci všechno zaklapne do kupy, jedno oko nezůstane suché a mozkové buňky sice jedou na maximum ale na druhou stranu dostanou odpovědi opravdu na všechno (ono dneska mnoho lidí vytváří mind fuck věci, ale málokdo vám vysvětlí o co v nich šlo). Další věc kterou bych vypíchl je tuna textu který prostě hltáte a chcete mít další (ať už emaily nebo různé zápisníky), jsou to velmi čtivé věci jež vám okoření svět. Dalo by se asi psát dál, ale je to fakt těžké aniž bych nespoileroval, proto to utnu tady. Za mě je to jednoznačně hra roku 2019 (a pro mě zatím 2020) ať si myslí na Game Awards kdo chce co chce. Je to věc pro SAMotáře či SAMotářky co mají rádi šoupání nohama, kochání se přírodou a do toho tak trošku zachraňování světa. Jestli se bojíte náplně práce, nebojte. Ono je to totiž jako každá jiná hra, dostanete úkol a ten splníte. Akorát po cestě nezabijete tunu NPCček a cestu a tempo si vyberete vy. V neposlední řadě bych zmínil trefnou a výborně vybranou hudbu která vám nejen obohatí váš sluch ale hře přidá to správné tempo a příchuť. A už jsem vám říkal jak nádherně hra vypadá? Je toho hodně. Utopil jsem zde 150 hodin a byl to za poslední dobu nejlépe investovaný čas do videohry (dal mi totiž kupříkladu možnost zamyslet se nad tím jaká je doručování řehole a jak se vlastně máme skvěle se všemi těmi cestami, letadly a kamiony, které považujeme za samozřejmost). Všeobecně je to věc od člověka s myslí génia - pro lidi, co se svou mysl nebojí otevřít.

Hodnotil bych tedy 100% (10/10, 5*) a doporučil bych to zkusit opravdu všem. Ono co horšího se může stát než že vás hra prostě bavit nebude. V opačném případě tomu prostě propadnete.

Jo a taky mi tam cinkla platina, byla to dřina, ale zábavná.

Při pomyšlení, že jsem napsal článek o The Terminator: Future Shock a přitom jsem neprohodil ani slovo o SkyNETu, který vyšel v roce 1996, mě trošku mrazí v zádech a tak se to pokusím napravit. Hru opět vyrobilo i vydalo studio Bethesda v čele s Toddem Howardem. Původně se mělo jednat o expanzi ale veškeré práce skončily u samostatně vydaného sequelu. Ještě jsem neměl dohraný ani TTFS a už se na mě vyřítilo o nic horší pokračování. Byl jsem už velký kluk - však mi bylo 11 let - tak jsem zatnul zuby, dojel jsem původní dílo a vrhnul se na Skajneta. No a na obě hry pravidelně se vrhám každé léto - což jsem zmínil už i v retro článku k TTFS (nelze totiž hrát jedno bez druhého).

Co je vlastně nového? Inu, SkyNET přišel s revolučním rozlišením 640x480 a to rovnou v SVGA grafice. Vývojáři to však vymysleli perfektně a součástí TTS byl i TTFS a tím pádem jste si staršího bratříčka mohli užít v tom samém rozlišení - pouze stačilo v menu hry vybrat jaký titul chcete hrát. Dizajn byl také schůdnější (díky Todde), lépe se skákalo, méně se zasekávalo a dříve nedostupná místa byly tentokrát na dosah ruky. Engine prozíravě nazvaný XnGine tu sice zůstal, avšak tvrdě se na něm pracovalo.

Ale co dál? Modely robotů zůstaly naprosto beze změn (čekat vás tedy budou různé heavy tanky, modely T-600 i T-800 H/kčka a podobně) a tak se novým protivníkem stala akorát atomová raketa Hádes, kolem které se vlastně točí celý příběh. Stavíte se opět po bok Johnna Connora a Kajla Reese na stranu odporu. Vyrážíte omrknout robotí bázi načež zjistíte, že se místní kovová verbež snaží vypustit tuto hrozbu. Ve zkratce vás tedy bude čekat osm plnohodnotných misí, ve kterých se budete snažit tuto hrozbu eliminovat. Ať už po svých, za volantem či kniplem H/K.

Musí toho být více, říkáte si? To samozřejmě je. Hlavní hrdina získal svůj vlastní dabing a to nejen proto, aby mohl všechno při hraní okecávat. Hlavně si řekne svoje i při briefingu, ten je totiž tentokrát hraný (něco ve stylu Command and Conquer), herci jsou však těžce neprofesionální a místy to působí směšně (především na dnešní dobu). Nicméně pořád lepší filmeček, než si číst text. No a samozřejmě dorazily i animace (TTFS měl pouze tu úvodní a finální), které byly po téměř celou dobu hraní. Když už jsem u toho zvuku, musím zmínit i novou hudbu, která mě osobně velmi sedla (a nebylo jí zrovna málo).

No a jak to teda chodí v tom "štrýtu"? Perfektně. Mise jsou nápaditější a města (když už v nějakém jste) hezčí (hra totiž přinesla nové budovy a interiéry). Setkáte se například s budovou Cyberdyne Systems, diskotékou alá devadesátá léta nebo třeba s věžákem Bethesdy. Kolem budov se budou dokonce válet i nové vraky aut - ty však stejně dříve či později skončí na prach. Běhání po herním světe mi přišlo o něco lepší a nebude to jen tím, že jsem se tolik nezasekával o předměty, či části budov. Mise totiž opravdu působí dobře a dávají větší smysl.

TTFS se odehrával celý ve tmě, ovšem ve SkyNETu šla Bethesda o kousek dál. Objevilo se svítání a to doslova červánky - a věřte, že si jich užijete do sytosti. Mise na sebe totiž pěkně navazují a když někam vyrazíte v noci, neznamená to, že se za tmy i vrátíte. TTS však přišel ještě s jednou revoluční věcí a tou byla voda. Ano, čtete správně. Dokonce se do ní šlo ponořit - plavat ne, prostě jste museli chodit po dně. A když už měli vývojáři vodu, tak do ni umístili ponorku (zde se odehrává jeden level). Voda na vás číhala třeba i v kanalizaci a na mnoha místech vás dokonce mohla utopit, pakliže jste se z dané situace nedostali.

Co říci závěrem? Inu, na konec jsem si nechal ještě jednu příjemnou zprávu. A tou je lokální multiplayer. Ano, hra šla hrát po LANu a nebála se přinést i fajnové mapy. Vlastně se ve své době jednalo o velmi povedenou síťovou hru, která dnes sice může působit velmi fádně ale vzpomínky mi nikdo nevezme. Taky to byl šok jako prase, mulťák totiž nikdo opravdu neočekával. A tak se končí můj report o jedné legendě, která odešla v zapomnění a trestuhodně se na ní zapomenulo. V srdcích mnoha hráčů však zůstala (včetně předchůdce) a Ti na ni rádi vzpomínají ještě dnes. Já osobně budu tyto hry hrát pravidelně každý rok dál a budu se pokoušet nikdy nezapomenout na tituly, které mi v mládí tak vyrazily dech, že s nimy zůstávám i nadále. No a taky se budu modlit, aby se jednou Bethesda k tomuto dílu vrátila, oprášila z něj tu kilovou kupu prachu a začala s remasterem nebo zcela novou hrou. Přijde mi totiž obrovská škoda takhle krutě zahodit potenciál nejlepší dvouhry ze světa kovových monster.

Rok se sešel s rokem a opět jsem nainstaloval Future Shocka. Stává se to už mým pravidelným koníčkem a vracím se k této hře vždy velmi rád a nadšen. Inu, proč se tedy s vámi nepodělit o to, proč to opakovaně hraji, co mě na tomto titulu zaujalo, zda-li je to hratelné i dnes či mnoho dalších informací. Jedno vám mohu říci předem, pro mě osobně se jedná o nejlepší hru (včetně pokračování s podtitulem Skynet) s terminátory ever.

Future Shock vyrobilo a vydalo studio Bethesda a do světa jej vypustilo roku 1995. V té době mi bylo deset let a sjížděl jsem hry jako na běžícím páse. Mimochodem jsem odebíral různé herní časopisy a jeden z nich, jmenovitě SCORE mi přinesl hratelnou demoverzi tohoto skvostu. Podařilo se mi jej nainstalovat a dokonce i spustit, nicméně se mi to skoro vůbec nehýbalo, měl jsem tenkrát ještě poměrně slabé PC a doporučená sestava pro hraní byla nadupaná 486.

Bylo by dobré ve zkratce zmínit, o čem pojednává příběh. Proč ve zkratce? Inu, ono to ani jinak nejde. Píše se rok 1995 a na města po celém světě dopadají nukleární hlavice - střih - nacházíte se v roce 2015 a jste na útěku (spolu s vašim kolegou) z vězeňského tábora Skynetu. Váš kamarád to po cestě koupí ale před smrtí vám poví, kam se máte vydat a kde hledat podporu. A tak se vydáváte na cestu, po které potkáte jak člověka který se jmenuje Kyle Reese tak třeba vůdce všech vůdců Johna Connora. Dostanete mnoho úkolů, zažijete kupu zábavy, přijdete o nejednoho parťáka, abyste se nakonec dostali k "jádru" věci a hru řádně dokončily.

Možná to bylo žánrem (jelikož filmy naprosto zbožňuji), nebo tím, že hra přinesla mnoho revolučních prvků (jako například kompletní ovládání - rozhlížení do všech směrů - myší), ale od té doby jsem jí byl pohlcen. O pár měsíců později, když jsem měl konečně dostačující výkon na hraní této gamesy jsem ji rozjel znovu, tentokrát však už plnou verzi. Užíval jsem si rozhlížení myší, skvělé, hutné atmosféry, hudby a dalšího. A abych neopomenul, byl jsem doslova vyděšený z každého dalšího střetu s roboty, měl jsem z nich doslova respekt a proto jsem se ve hraní mnohokrát nedostal daleko.

Pravděpodobně za to mohla vysoká obtížnost ale na svou dobu především i můj věk (na jednu stranu to bylo dobře, byl jsem vytrénován těžkými hrami a nepotřeboval jsem k tomu Dark Souls - celá devadesátá léta totiž byla řádně hard). I při volbě easy nešlo o jednoduchou záležitost a bylo třeba být obezřetný, šetřit municí a dávat pozor na to, co se kolem vás děje. Hra neodpouštěla ani sebemenší chybu. A když to nebyly roboti, co vás zabíjelo, bylo to prostředí (například jste mohli střelit vedle nepřítele do blízko vás stojícího auta, které následně vybuchlo a vzalo vás do pekel či při couvání před roboty spadnout do jámy, kde vás pohltila radiace) či bugy (například zasekávání za budovy, torza robotů - okamžitá smrt - či chození po římsách ze kterých jste padali jen proto, že jste šlápli na špatný pixel).

Prostředí, po kterém se hráč pohybuje, bylo na svou dobu nevídané. Velké, nukleární válkou postižené město, kde nebyl problém se ztratit. K tomu si připočítejte budovy, do kterých bylo možné vlézt (většinou, pokud vás sem nevolal quest, jste zde mohli nalézt munici či zbraně navíc). Do toho všeho vás nikam nevedla žádná šipka jako dnes, vždy bylo třeba dávat při briefingu před misí pozor na to, co je vám sděleno a podle toho jednat. Příkladem budiž hned druhá mise, kde jste nasedli do obrněného džípu (po jisté modifikaci stroje jste mohli dokonce létat se stíhačkou Skynetu) a museli jste se doslova řídit kompasem či budovou u které bylo nutné zahnout nebo jste se nadobro ztratily.

Proti vám stála doslova armáda a ta se skládala z téměř dvaceti druhů protivníků. Většinu z nich jste mohli dokonce vidět ve filmech (například letouny či tank Goliáš - nezapomenulo se však ani na modely T600 a T800). Co dnes může působit trošku směšně je to, že rozstřílet se dali naprosto čímkoliv. Pokud jste byly trpělivý a měli jste velké štěstí, dali se nepřátelé (alespoň ty pozemní) umlátit i železnou tyčí. Většinou však stačilo pár dobře mířených ran z brokovnice a byl klid. Nicméně výběr zbraní byl naprosto obrovský. Namátkou zmíním třeba UZI, brokovnici, raketomet, těžký kulomet, plazmomet či třeba granátomet. Sekundárně jste měli po ruce granáty, zápalné lahve nebo tašku s trhavinou na větší (a především úkolové) věci.

Ničení nepřátel tváří v tvář končilo většinou vaši smrtí, protože nikdy proti vám nestál jen jeden enemáč (většinou se to na vás slétlo ze všech stran). Dalo se však využít chybičky hry. Pokud jste opravdu pomalu a obezřetně postupovali, před vámi se začala rýsovat silueta robota, na kterou už bylo možno střílet aniž byste byly spatřeni. Zvláště v posledních misích (kde doslova na každém metru bylo alespoň pět robotů) se tento postup vyplatil a to především v kombinaci s neustálým sejvováním (ručním, quick save v té době ještě neexistoval). Hrdinský hurárambostyl se zde moc nevyplatil, především protože když jste někoho zlikvidovali, rozletěl se na kusy a ty vás mohli (i smrtelně - jako to bylo u okolního prostředí) zasáhnout.

A co náplň hry? Ve velké většině případů stačí někam dojít a něco tam udělat (nic nového). Jednou zachraňujete vlastní tábor od vyhlazení abyste v další misi hledali nové místo kde spustit kotvu. Jindy létáte vzduchem a ničíte blížící se tankovou zkázu. Jsou zde však i klasiky typu vyhoď do vzduchu satelity, zachraň přeživší ve vězeňských táborech či zjisti více o tom, proč se něco děje. Většinou ale mačkáte tlačítka, hledáte co se kde otevřelo, skáčete po plošinkách a do toho kosíte a ničíte vše, co se vám dostane do cesty a to bez slitování.

Proč to tedy vlastně každý rok pravidelně instaluji a hraji? A vyplatí se to hrát i dnes? Vracím se k tomuto dílu hlavně kvůli perfektní atmosféře zmaru a béčkovému příběhu. Doslova mě baví číst si briefingy před misí a potulovat se městem, které pohltila zkáza. Neskutečně mě bere likvidace nepřátel, ozvučení hry (především hudby) a náplň úrovní. Velmi mě těší vzhled robotů a jejich chování. A naprosto si užívám postavy, které se ve hře mihnou. Je možné to ale hrát i dneska, kdy jsou standarty moderního hráče naprosto jiné a neodpouští se jakákoliv chybka v dizajnu hry? Inu, odpověď si musíte nalézt samy, ode mě dostanete jen varování. V této hře je velký problém i skákání, když už se někam vyšplháte a chcete skočit - například na římsu pod vás - s velkou pravděpodobností se o ní zaseknete a okamžitě začnete loadovat hru. Další věcí ,co dneska už mnoho lidí neunese, je grafika. Já osobně hru hraji v rozlišení 320x200 (pokud máte hru Skynet, nabízí se možnost hrát ve vyšším rozlišení protože lze v menu této hry přepnout do Future Shocka) a to na velkém monitoru může způsobit i silnou bolest hlavy (Skynet sice už nabízel 640x480 avšak i na dnešním systému se hra místy seká a je náchylná k pádům). A padání hry, to je jedna z dalších nepříjemných věcí a proto je třeba velmi často ukládat. Mě osobně hra spadla asi dvakrát (zažil jsem i verze které padali mnohem častěji), ale možná za to může styl, jakým jsem se ji naučil hrát a to maximálně hodinka denně (občas při delším hraní a používání funkce load titul velmi padal). Co zamrzí o to víc, je fakt, že hra se nedá skoro vůbec sehnat (alespoň ne legálním způsobem) a už vůbec neexistují žádné modifikace či updaty remasterující grafiku. Pokud patříte do starého železa a hra vás minula, určitě si dožeňte vzdělání, protože mnou výše zmíněné vady v klidu překousnete. Pakliže se řadíte mezi mladší publikum dobře zvažte, zda se do toho vůbec pouštět, ale pokud vás historie baví, minimálně za pokus to stojí. Nyní mě však omluvte, na řadě je Terminátor s podtitulem Skynet, který rozehrávám vždy po dohrání Future Shocka. Pokud uvážím, že je co k tomuto pokračování psát, určitě nějaký článek sesmolím. Přeji pěkný zbytek dne.

B.J. je zpět, ptáte se který? No přeci Blazkowicz! No dobře, zpátky už sice jednou v podání vývojářů z Bethesdy byl, ale studio se rozhodlo pro menší nášup v podobě prequelu k původní hře která nesla podtitul The New Order. Kdyby vás tedy zajímalo jak to s Blazskem bylo než nasedl do letadla a vydal se na svou první misi, určitě byste tento přídavek neměli minout. Nenalákal jsem vás? A co třeba pět hodin trvající kampaň čítající osm kapitol v samostatně spustitelném přídavku? Pakliže váháte s koupí New Order, zkuste mrknout na to, co přináší tenhle o polovinu levnější bráška a třeba se vám trefí do vkusu.

O čem že to vlastně je? Inu, především o střílení - ale to by vás asi napadlo taky. Příběh se odehrává v roce 1946 a B.J. v převlečení za nacistického pohlavára cestuje se svým kolegou automobilem na hrad Wolfenstein. Cíl mise je tajná složka ženy, která si nechá říkat Helga von Schabbs - tyranky, která miluje krvavé steaky a to nejlepší víno. No a že se všechno po cestě nepovede snad nemusím ani zdůrazňovat, utajení v podání blonďatého svalovce totiž netrvá nikdy příliš dlouho. Brzy se dostanete do vězení a primární mise se změní na záchranu vašeho společníka a samozřejmě vás samotných.

A tady přijde na řadu ocelová trubka (s tou se totiž z vězení budete dostávat), která je na hlavním motivu (coveru) hry a tvoří tak velkou novinku. B.J. s ní bude zdolávat vysoké stěny, propíchávat krky, ničit různá zařízení a dokonce si z ní udělá i podpěru pod dveře - využití však má mnohem více - mě se líbilo především to, že ji lze rozdělit na dvě části nebo smontovat v jednu se kterou pak budete odpalovat Němcům přilby přímo z hlav. Na řadu přijde i upilovaná brokovnice, samopaly, pušky, pistole, granáty a podobné vybavení, bez kterého se dneska už žádná pořádná střílečka neobejde.

Mise jsou velmi nápadité, dobře zpracované a hlavně plné detailů, easter-eggů a sběratelských předmětů - ať už se bude jednat o dopisy či třeba zlaté cihličky. Kromě hradu Wolfenstein se podíváte i na lanovku, do blázince, vězení, městečka ležícího nedaleko hradu či do katakomb. Sám jsem se přistihl, jak si úrovně užívám, prolézám je tam a zpět a vychutnávám si každý krok - a to se prosím v každé FPS nestane. Když přijdete například k někomu do kanceláře, je na té místnosti vidět, že v ní skutečně někdo žije - po stěnách visí kvalitně zpracované obrazy v popelníku doutná cigareta, nepořádek na stole, nástěnka plná různých textů a tak dále - chtělo by se říci, skutečně živoucí svět. Ptáte se, jestli kromě obyčejných úrovní přijde i překvapení? Přijde. Opět se setkáte s dobovým levelem z Wolfensteina 3D (a nebude jeden, hned několik). Jo a abych nezapomenul, dorazí i paranormální jevy v čele s armádou zombies - a nejen jich, vrhne se na vás i pár zbrusu nových jednotek.

Umělá inteligence mi přijde povedená a při nastavení vyšší obtížnosti vám poskytne i docela slušnou výzvu. Ono je to však na vás, zda budete volit plíživý postup nebo si vezmete do každé ruky jednu zbraň a s prstem na spouštích projdete do další kapitoly - tak či tak se budete výborně bavit a to je to hlavní. Hudba je bez debat skvělá, ozvučení vynikající a to vše podtrhává dabing hlavního protagonisty který je opět úžasný. Ovládání jde naprosto od ruky ať už použijete gamepad či klávesu a optimalizace je na jedničku s hvězdičkou - není potřeba příliš výkonný stroj.

Na to, že se jedná o přídavek ke hře jsem se docela rozepsal, tak budu pomalu končit. Ještě než tak učiním, musím však sepsat finální verdikt a doporučení. Pokud jste hráli původní hru a líbila se vám, The Old Blood je pro vás nutnost - pakliže vás minula, máte ideální příležitost začít všechno pěkně od začátku. Jestli vám něco říkají pojmy jako FPS střílečka, nacisti, paranormální jevy, ustřelování hlav a hrad Wolfenstein, důrazně vám hru doporučuji - Bethesda totiž opět předvedla, že umí (a to ani nepotřebovala reparát). Loučím se a mizím dosbírat zlaté cihličky, ještě se mi jich tam pár válí.

Jelikož jsem dlouho nepsal retro, tak jsem se rozhodl, že znovu rozehraji moji velmi oblíbenou FPS Soldier of Fortune (která se mimochodem dočkala i druhého, notně zpackaného dílu). Hra se mi dostala do rukou krátce po vydání v roce 2000 a sáhl jsem po ní hned z několika důvodů. První z nich byl ten, že spolužáci ve škole byli úplně odvařeni z toho, že hned v první misi kosíte hnutí skinheads a nebojíte se k tomu využít brokovnici která jim trhá končetiny - a to je vlastně druhý důvod - jelikož míra destrukce těla byla na svou dobu nevídaná, každý se v ní hned vyžíval a já jsem nestál stranou. Za další, SoF přinesl na svou dobu i velmi pěknou grafiku, nad kterou sice dnešní mládež asi ohrne nos, avšak hratelnost zůstala kvalitní a především zábavná, takže se dá přivřít oko. Pojďme si ve zkratce říci, o čem vlastně tento titul pojednává.

Hru vydalo dnes již legendární studio Raven Software, které stojí za mnoha perfektními hrami z pohledu vlastních očí (ať už je to Heretic, Hexen nebo z novější doby Wolfenstein). Příběh je zde sice naprosto triviální a zbytečný, ale přesto si jej dovolím nastínit. Jmenujete se John Mullins (což není fiktivní, nýbrž reálná a hlavně stejnojmenná postava žoldáka, který se dokonce podílel na vývoji hry jako konzultant) a vaši prací je boj proti terorismu (po boku máte věrného parťáka Hawka Parsonse). Jednoho dne, když vtrhnete do metra zabít pár neonacistů, zjistíte, že v jejich čele stojí fanatik, který se nebojí krást atomové hlavice a neváhá s nimi rozpoutat peklo. Běhat tedy budete hlavně kolem bomb a později začnete likvidovat i kumpány, kteří zajistili jejich krádež a zjišťovat, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Na své cestě procestujete skoro celý svět a to se také počítá (namátkou - USA, Irák či třeba Súdán).

Jak už jste asi pochopili z mého prvního odstavce, základním kamenem zde bude krev, řežba a frenetická akce. Páchat zlo (nebo dobro?) budete s více než desítkou zbraní od základní 9mm pistolky po bazuku. Musím uznat, že zvuky, jež se linou s reprobeden při střelbě například z brokovnice či desert eaglu vám dodávají pocit nepřemožitelnosti a když vypálíte z hlavně, ozve se opravdu masitá rána, která vymrští projektil takovou silou, že protivníkovi buď utrhne celou hlavu, nebo mu naseká končetiny jako by se nacházel na bouracím prkně v řeznictví. UZI zase dokáže nepřátelské vojáky roztancovat ve stylu makareny a jakmile se doklepou sesunou se na podlahu a tam vykrvácí. Pocit je to k nezaplacení a minimálně v prvních misích si budete připadat nesmrtelní.

Pak ovšem začne přituhovat a vy začnete umírat. Bude to především skladbou levelů, množstvím nepřátel, které na vás hra pošle a jejich silou (převážně proto, že se jim dostanou do ruky silnější zbraně, ať už plamenomety nebo sniperky). Čím dál se budete dostávat při hraní, tím více musíte začít počítat s krytím a naplánovaným postupem. Když jsem hru hrál poprvé jako kluk, měl jsem problémy i s obtížností easy, tentokrát jsem to rozjel na medium a měl jsem místy co dělat (především proto, že čím těžší obtížnost zvolíte, tím méně vám hra dovolí ukládat) abych se dostal na konec úrovně. Když už se tady bavím o enemáčích, je potřeba dodat fakt, že vám většinou nabíhají přímo před zaměřovač (umělá inteligence zde ještě nebyla to pravé ořechové), to se však kompenzuje jejich množstvím (objevují se vám za zády na již vyčištěných místech) a zároveň pozicemi, ze kterých mají na vás dobrý výhled (většinou před hledí sniperky). A aby toho všeho nebylo málo, do cesty se občas připlete i civilista, který by měl být ušetřen kulky (ať už vaši či ne).

Pojďme však mrknout na levely samotné. Jak jsem již na začátku zmínil, hraní vás zavede na různá místa na zeměkouli a nutno podotknout, že když už navštívíte třeba Irák, neuvidíte sice nic než písek a mešity, ale také uslyšíte skutečně exotické jazyky (které budou vojáci cedit přes zuby především před úmrtím až budou stékat ze zdi). Doba, ve které hra vyšla, však přináší další neduh a to je zasekávání o textury a to hlavně ve chvílích, kdy to nejméně potřebujete. Je třeba prolézt skrčený kanálem? Dnes by to nebyl problém, tady ovšem musíte hodně dobře mířit, aby vás neviditelná stěna pustila o kousek dál. Vyjít schody nebo někam vyskočit zde také není úplně v pořádku. Úrovně na dnešní dobu budou asi působit fádně a prázdně, ale vězte, že akce a zábava tohle všechno vyvažuje měrou vrchovatou.

A co na to hratelnost? Inu, pokud si po spuštění (pakliže hru vůbec spustíte, měl jsem co dělat aby se mi to povedlo) skočíte do nastavení kláves a přehodíte je do dnešního standartu tedy WASD, nebudete mít vůbec problém hrát. Co však může zamrzet je fakt, že granáty házíte po zvolení s inventáře potvrzovací klávesou (kterou například použijete lékárnu či jiné serepetičky), takže na machrovinky typu "G" nebo prostřední tlačítko myši zrovna zapomeňte - volba je jen jedna a to je potvrzení toho co vyberete z batohu. Dnes, 15 let od vydání, jsem se u hraní pořád výtečně bavil a vzpomínal na časy školou povinné při který platilo jediné pravidlo - hodit aktovku do kouta a jít kosit. Nastává jedna otázka, bude hraní této vykopávky bavit i moderní a mladé publikum? Myslím, že bude, zvláště v případě, že máte rádi FPS akce, kde se místo přemýšlení střílí a čas při tom perfektně utíká - tohle přesně je Soldier of Fortune - hra, která si na nic nehraje a svoji roli plní na výbornou. Nyní mě omluvte, čeká mě ještě pár posledních úrovní , které musím dotáhnout do konce, abych viděl (po desáté) finální titulky.

Valiant Hearts: The Great War je hrou od studia Ubisoft Montepellier která vyšla v červnu roku 2014 na téměř všechny myslitelné platformy (PS3, PS4, XBOX 360, XBOX ONE, PC, iOS a Android) a pojednává o první světové válce a osudech lidí s ní spojených. Je to především adventura - ale poctivě okořeněna plošinovkou a smíchána je velmi pěkným vizuálem, jenž je podporován o to lepším audiem. Co je však středobodem celé hry? Nejsou to ani tak hádanky nebo "akční" pasáže ale příběh o osudu čtyř hrdinů a jednoho psa. Pakliže jste si doteď mysleli že druhá světová válka byla krutá, mrkněte se na nějaká fakta o té první a neváhejte k tomu využit právě třeba i VH.

Na začátku jsem zmínil počet hrdinů, pojďme se jim ale podívat na zoubek. První z nich je blonďatý mladík Karl, který si spokojeně žije na farmě se svou ženou Marií a malým synem. Válka je však krutá a tak Je Karl vyhoštěn z Francie a nastupuje do Německé armády. Další postavou je Emil, otec Marie, který je pro změnu naverbován do armády Francouzské - zde potkává třetího člena do party, Freda, jež je národností Američan. Poslední dvě postavičky jsou zdravotnice Anna a pejsek Walt. Každý z výše zmíněných charakterů má pro sebe podstatnou část hry, svoje touhy, cíle a zkušenosti. Všechny však spojuje jedna věc - přežít tuto zbytečnou válku a ve zdraví se vrátit za rodinou. A nejen díky tomu se během hry budou tito lidé potkávat a vzájemně si pomáhat.

Pes Walt se například mihne u každé z postav a bude s nimi řešit především hádanky. Budete jej třeba posílat na vám nedostupná místa, nechat ho krást proviant vojáků, tahat za páky či ho prostě podrbete za ušima. Anna bude především procházet mezi raněnými a pomáhat jim všemi možnými způsoby na nohy. Fred je zase specialista na stříhání ostnatého drátu. Emil dostane lopatu a stane se vrchním kopáčem a Karl se bude protloukat mezi znepřátelenými stranami a pokoušet se dostat za rodinou. Mnohokrát se stane, že dostanete do mise dvě z těchto postav a budete si vzájemně krýt záda a využívat jejich schopností k dalšímu postupu.

Jak vypadají samotné mise? Inu, jednou budete shánět na frontě v době klidu inkoust a pero abyste mohli napsat dopis domů. Jindy zase poznávat krásy vězeňských táborů, kde nebude chybět i snaha dostat se pryč. Nebudou však chybět ani podzemní kopací pasáže kde se v dolech zaplněných plynem a nevybuchlými bombami doslova prokopete ven či verbování do armády nebo návštěva městečka za obě armády s tím, že zde budete řešit úplně jiné úkoly. Každá z mísí je pojata především výpravným stylem a každá lokace na sebe krásně navazuje. Najdete zde několik rébusů, které budou postupem hry stupňovat svoji obtížnost, zamknuté trezory, nedostupná místa a pár pasáží, kde budete třeba jen utíkat či ujíždět - proto jsem na začátku zmínil, že se jedná o adventuru i plošinovku (bez skákání).

Při postupu hrou si můžete číst deníky jednotlivých postav a tím se jim dostat ještě víc pod kůži - vývojáři se totiž snažili, abyste si každou postavu oblíbily (a to velmi). Kdyby vám čtení bylo málo, můžete se jít vydat hledat tzv. "collectibles" zde zastoupeny předměty, jež jsou spojeny s danou misí a hlavně první válkou. Najdete třeba plynovou masku, helmu, psí známku, roušku, a tak dále a ke každému předmětu si přečtete krátké info (reálné). Deníky a sběratelské předměty však nejsou všechno, číst si můžete i informace poskytnuté na začátku každé mise. Ty se pro změnu vztahují k danému období a vaši činnosti. Samozřejmostí je potom lov trofejí jichž není zrovna málo a některé jsou skutečně husarskými kousky - pro jejich získání budete i skřípat zuby.

Kromě nádherně malované grafiky citlivě ukazující detaily úrovní se setkáte i se srdceryvným soundtrackem, který hře sedne jak zadek na hrnec. Věřím, že pro některé z vás bude poslouchatelný i samostatně. Ovládání je velmi jednoduché a skládá se z pár kláves, především pak pro pohyb a interakci s prostředím. Délka hry se může šplhat i na osm hodin (čtyři kapitoly), přijde na to, jak moc se kde zaseknete či jak si budete užívat "krásy" války. Dobře vám však radím, nehrajte to na jeden zátah, hru si pěkně dávkujte. Proč? Protože se občas dostaví bug (velmi minimálně) a někdy proto, že některé pasáže umí být pěkně otravné. Především však z důvodu, že příběh je skutečně pohlcující a stojí za to ho hltat pomalu ale jistě. A jsem si zcela jist, že mnoho z vás dovede i k zamyšlení - a to, přátelé, byl minimálně jeden účel této hry - na další si už budete muset při hraní přijít sami. Za mě palec nahoru.

Jak již někteří z vás tuší, roku 1979 se do kin přiřítil film, který si suše říkal Alien a jeho motto znělo, že ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. Z jednoduchého konceptu se po letech začala stávat legenda. O co šlo? Posádku těžařské lodi Nostromo po cestě domů pro výplatu přeruší signál vycházející z planety LV-426. Tento zdroj zvuku je natolik zajímavý, že se loď rozhodne posádku vzbudit a oznámit jí, aby se vydala na povrch a zjistila, co se že tam děje. Mělo jít o SOS, ale přitom šlo o mnohem více. Při průzkumu planety narazila skupina kosmonautů na vrak obrovské lodi, která rozhodně nepocházela ze země. Při průzkumu se jednomu ze členů dostal na obličej parazit zvaný facehugger a tak se rozhodlo o návratu na loď. Veškeré snahy sundat pavoukovitého tvora z obličeje skončily neúspěchem a to hlavně z důvodu, že zvíře mělo místo krve kyselinu - časem však dobrovolně slezl a radostný člen se mohl jít pustit do jídla, které mělo být jeho posledním. Při společné večeři se mu z břicha prokousal maličký vetřelec, který se během sekundy dal na útěk a zmizel v útrobách lodi. Jedna členka speciálně, Ellen Ripleyová , mutanta nakonec odpálí do vesmíru (už dospělého a dva metry vysokého), vyhodí do vzduchu i těžařskou loď a zmizí v záchranném modulu do temnoty vesmíru. Po 57-mi letech Ellen objeví jistá společnost a začne se odehrávat děj druhého dílu s názvem Aliens. Ten nás ale nezajímá, nás zajímá mezera zmíněných několik desítek let, ve které se částečně odehrává i děj Isolation.

Hra samotná, kterou nám přinesli šikulové z The Creative Assembly (série Total War) , se odehrává v roce 2137 a to přesně 15 let po událostech z prvního filmu. Vžíváte se do role Amandy Ripleyové - dcery Ellen - a snažíte se najít jakoukoliv stopu, která by vás zavedla k matce. Její zmizení vás opravdu trápí a tak jste rádi, když se objeví černá skříňka z Nostroma, která se prý nachází na jisté vesmírné stanici Sevastopol - kde se mimochodem bude odehrávat velká část hry. Neváháte tedy a na loď se pouštíte ještě spolu se dvěma kolegy. Při přesunu vesmírem do stanice se oddělíte a příběh může začít. Než se na lodi rozkoukáte, zjistíte, že se na ni nacházíte skoro sami. Všude tma, blikající zářivky a pípající poplachy. Časem narazíte jak na lidi, androidy (zde nazvaní Working Joes) tak samozřejmě na pana vetřelce, ale chce to čas a nervy. A věřte mi, oboje budete maximálně potřebovat. Toto příběhové pozadí ještě skvěle obaluje naprosto úžasný audiovizuál spolu se skvěle vyvedenými interiéry, které jakoby z oka vypadli prvnímu filmu - a pokud jste jeho fanoušky, budete se tam cítit jako doma.

Když už jsem to nakousnul, tak tím začnu - třeba zvuky. Za dvacet let co se pohybuji kolem videoher jsem ještě neslyšel takhle dobře ozvučenou hru - to mi můžete věřit, přiznávám se bez mučení. Je úžasné jak se vývojářům povedlo to, co se vám pomalu ale jistě dostává do sluchovodů. Stačí se při prohlídce Sevastopolu jen na malý moment zastavit a zaposlouchat se - praskající elektřina či rozbitá zářivka je to poslední, ale například zvuky něčeho co z venku naráží do pláště lodě, podivné skřípání z vedlejší šachty či třeba jen nepopsatelně dunění vesmíru, které nejlépe ilustroval první film, to jsou věci, ze kterých budete obrovsky nadšeni. Audio jde ale ještě dál. Stává se totiž součástí hratelnosti. Jak to myslím? Inu, například detektor pohybu, který máte jistě tak rádi, bych zde v blízkosti vetřelce nevytahoval. Jednou se mi stalo, že jsem byl schovaný ve skříňce a čekal jsem až si to smrtelný zabiják rozmyslí a půjde kolem mě dál - už to skoro bylo, když jsem zavadil o tlačítko, které detektor pohybu vytahuje, vetřelec slyšel pípnutí a okamžitě si mě dal ke svačině málem i s tou skříňkou. Na druhou stranu je dobré mít pípák pořád po ruce, protože vám například ukazuje cestu kam se máte vydat - což se dá zjistit i z mapy, ale tohle je pohodlnější. Když už detektor používáte, je dobré využívat i tlačítko, které jakoby zaostří buď na displey, nebo na okolí, což se při pohybu a sledování detektoru velmi hodí - člověk si je jistější tou černou siluetou opodál, když je zaostřená. Co dál? Neměli byste ani moc chodit, lepší je se plížit a to tak, že ideálně pořád. Vetřelec se totiž rád objevuje tam, kde to zvučí. Pakliže budete někde nahazovat generátor, nebo čekat na vlakový spoj mezi křídly stanic, velmi brzo zjistíte, že všechny tyto činnosti dělají hluk. Jakmile se tak začne dít, je lepší vzít do zaječích a počkat někde opodál, co se bude dít dál. Většinou se vetřelec mrkne na to, co se kde stalo a vrátí se zpět do šachty, dokud neuslyší další zvuk. Mějte tedy na paměti, že ticho léčí. Co se týče kulis, ve kterých se hra odehrává, jsou naprosto špičkové a detailní. Když říkám detailní, tak to myslím tak, že byste nepoznali Nostromo od Sevastopolu - to je sice trošku špatně ale na druhou stranu, pro mě, jako pamětníka a fanouška, je to naprosto úžasná věc, na kterou jsem čekal roky a konečně jsem ji dostal měrou vrchovatou. Nemluvě o tom, že pokud se vrhnete na DLC obsah, můžete trávit posledních chvilky života za pár členů posádky z filmu, včetně seniorky Ripleyové.

Jak se ale hra hraje a co po nás vlastně chce? Většinu času budete řezat dveře, zapínat a vypínat páky a především se vracet sem a tam. Pro někoho toto zjištění může vést k tomu, že si hru nepořídí, ale já se vám pokusím vysvětlit, proč toto ještě o chvilku déle zvažovat. První věc vezmu zkrátka a to je prozkoumávání. Máte jej rádi? Milujete když vysbíráte všechno a všude? Potom jistě víte, že ve většině her k tomu musíte využít tzv. "backtracking" - neboli vracení se zpět. Stejně tak je tomu i zde. Pokud chcete opravdu všechno najít, musíte procestovat celou loď křížem krážem k čemuž vám dopomáhej příběh, který vás 90ti procenty lodi potáhne za ruku. Co dál? Například to, že vracení zde má význam mnohem hlubší - nejen že se dostanete do části lodi, kam to dříve nebylo možné, ale zároveň se tak trošku i změní prostředí v návaznosti na činy, které jste zde předtím provedli. A celé to především dává smysl. Jelikož vize budoucnosti v osmdesátých letech nevypadala moc jako ta dneska, kdy vše ovládá bezdrátová umělá inteligence, museli jste často před použitím počítače s obrovskou CRT obrazovkou nahodit generátor a pokud spadl, bylo třeba nahodit i jej - proto to běhání sem a tam. Pokud světu a jeho zákonům dáte možnost, určitě se vám za to odvděčí. Mimo tahání za páky se budete poohlížet i po náhradních dílech, ze kterých budete craftovat své vybavení, ať už je to lékárnička či zařízení, které vyluzuje zvuk - ideální na odlákání aliena. Můžete si ale vyrobit i molotov nebo kouřový granát. Když už jsem u těch zbraní, na sebeobranu se vám v ruce objeví i revolver (pozor, nabíjet je třeba držením klávesy pro nabíjení, ne jen jejím stisknutím), brokovnice nebo plamenomet. Do všeho je minimum munice a každá zbraň slouží na jinou situaci, kterou si buď ulehčíte, nebo naopak. Z vybavení jsem nevypsal všechno, ale světlice a ostatní materiál už si při hraní jistě objevíte sami.

Co dál? Je toho mnoho, skutečně - a popisovat zde každou maličkost co mně zaujala, nelze. Ale musím zmínit, jak vlastně funguje umělá inteligence. Pokud vás zmerčí člověk, začne vás nahánět a při tom střílí - co si o té situaci myslet? Jelikož příliš nevyužívá zábran pro kryt a vlastně ani nevnímá, že střílení přilákává vetřelce, je to dosti smutné. Někdy stačí využít situace tak, že hodíte zvukovou bombu poblíž lidí a vetřelec už se o ně postará sám. Horší na této taktice je to, že o androidy nejeví tento zabiják absolutně zájem. Ti si tedy pohodlně chodí kolem vetřelce a pokud při tom zmerčí vás jak se kolem plížíte, neváhají se za vámi vydat a tím ohlašovat vaši pozici. Proto vás znovu nabádám, vpřed jen opatrně a neslyšně. Vetřelec sám nemá skriptované chování a většinou se objevuje tam, kde něco slyšel, nebo tam, kde se mu to zrovna zdá za vhodné. Faktem ale je, že se někdy zacyklí a neodejde, což vám hru vcelku ztíží - zvláště v případě, že chcete trofej, na které je napsáno "dohrál a neumřel". Ale hra a její prostředí vám vždy umožní se z prekérní situace nějak dostat. Například pomocí funkce save, která je buďto automatická a nebo manuální. Při té manuální musíte doběhnout k jakési telefonní budce, do ní strčit kartu a cca tři vteřiny čekat, než můžete uložit. Ve stresových situacích máte u save game napsanou pomlčku, která ohlašuje enemy nearby - neboli detekuje poblíž někoho kdo se vám rozhodne ublížit jakmile vás zmerčí. Tím pádem se musíte dobře rozmyslet, jestli při ukládání přepíšete pozici nebo ne, protože vetřelec vás může zabít i při ukládání, ano, čtete správně - klidu tak dojdete opravdu až na konci hry.

Pojďme si to ale celé shrnout. Začnu třeba délkou hry. Pokud se vydáte do vod HARD obtížnosti, počítejte klidně se dvaceti hodinami. Pokud povalíte klasickou střední obtížnost, počítejte s 10-15 (přijde na to, jak moc si budete užívat kulis). Co optimalizace? Na počítačích je hra vůbec nejlépe hratelná a to především i na starších strojích. PC verze navíc obsahuje češtinu. Co se týče konzolové variace, tak rozhodně vynechejte starou generaci. Já to dohrál na PS3 i PC a musím vám říct, že konzolová verze nebyla příjemná - výpadky textur a jejich dočítání, zamrzání hry, propady FPS i na 7-10 snímků za sekundu, dlouhé loadigny, otřesná grafika - není o co stát. Buď se vrhněte na PS4 či XONE verzi, nebo PC, nic jiného opravdu nedoporučuji. Xbox 360 verzi jsem sice nehrál, ale dovolím si říct, že to nebude o nic lepší. Prostě takovej dost chudej brácha. A pro koho je vlastně hra dělaná? Především pro stealth tedy plíživce pozitivní. Pokud nemáte rádi rychlou a hlasitou chůzi a střety s umělou inteligencí řešíte tím, že ji obejdete, je tato hra pro vás jako stvořena. Pokud vyloženě nemáte rádi pomalý postup a vracení se na místa, kde jste dávno byly, raději ruce pryč a to i ve chvilce, kdy máte rádi tento vesmír. Nicméně pokud hovíte sci-fi, tak tento thriller rozhodně nenechte ležet ladem, protože vesmíru, stresu a napětí, zde zažijete měrou vrchovatou. A i když spíše budete mít nepříjemné pocity jak strach, ta hra za to prostě stojí. Dlouho jsem nehrál pecku, která měla tak příjemný příběh, nahuštěnou audiovizuální stránku a pomalé tempo, které je zároveň ku prospěchu věci. Cože, vy to ještě nehrajete? Inu, doufám, že pro to máte opravdu dobrý důvod. Jo a abych nezapomenul, pokud vás zajímá hodnocení pro PS3 verzi, tak si odečtěte dva body (7/10).

Studio Capcom je známé hned dvěma věcmi, především nám přináší vcelku dobré herní série - to je ta lepší část. Ta druhá věc je maličko horší a to je velmi odfláklá optimalizace PC verzí. Oboje nám přináší i Dead Rising 3, který se původně objevil jako startovací titul pro konzole Xbox One. Netrvalo však dlouho a titul se podíval i na naše nadupaná PC - proč říkám nadupaná? Protože pokud podobný stroj nemáte, raději se ani nepokoušejte hru zkoušet. Framerate se totiž i na velmi silných mašinách pohybuje mezi 20-30 FPS, což je velmi smutné! Zvláště když si vzpomenu na to, jak nám nová generace konzolí měla přinášet pouze kvalitní porty. Ovšem vše se může změnit a já pevně věřím, že se jedná jen o opravdu zfušovanou konverzi, která se časem dá opravit. Začal jsem sice negativně, ale věřím že pokud budete číst dál, dozvíte se i pozitiva.

Po vzoru předchozích dílů vás bude čekat časově omezená herní nirvána, která kromě spousty a spousty mrtvol už dávno mrtvých, přinese i mnoho zbraní, aut, sběratelských předmětů, oblečků či třeba schémat na vytvoření vlastních zbraní z materiálu, které najdete kolem. No a samozřejmě se dočkáte i města, která se zde jmenuje Los Peridos. Do něj se podíváte s hlavním hrdinou Nickem Ramosem, který je sice obyčejný mechanik, ale když se rozhodne z tohohle místa dostat, neváhá k tomu přizvat partu přátel, kteří mu pomohou postavit letadlo, kterým toto bohem zapomenuté místo opustí. V tom bude Nickovi bránit všudypřítomná armáda se svými vlastními plány. To je tak v kostce všechno, co lze k příběhu říci. Kromě hlavní dějové linky nacpané vtipem a ironií se dočkáte i vedlejších misí, které jsou sice naprosto tupé, ale proč je neudělat, když máte příslib nové úrovně. Počítejte s tím, že se jedná o sandbox typu Saints Row - tedy bláznivou komedii s prvky všech možných úchyláren co vás jen napadnou. Namátkou zmíním vedlejší misi, kde je třeba ukázat místnímu dělníkovi, že se lze vypořádat se zombie apokalypsou ručně. Vlezete tedy na ulici a pod jeho dozorným pohledem masakrujete zombies na všechny možné způsoby avšak pouze za použití rukou a nohou. Jindy potkáte bláznivého borce, co shání do svého porna partu mrtvol. Zkrátka nalaďte se na vtipnou vlnu, která se bude místy prolínat s vážností hlavní příběhové linky. Chvilku mi tak přišlo, že vývojáři vlastně nevědí, co chtějí.

Kromě plnění misí se doporučuji vrhnout na sbírání různých předmětů, kterých je rozseto po čtyřech částích města doslova stovky. Nalézt můžete desítky zbraní, které lze po vzoru Dead Rising patřičně vytunit. Například když vezmete hrábě na listí a spojíte je s autobaterkou dostanete skvělý elektrický nástroj. Kromě všedních věcí lze spojit i ty nevšední. Co třeba plyšový medvěd a kulomety? Nebo boxerské rukavice s kupou nožů? Představivosti se meze nekladou a plánků, jak si vylepšit zbraň, která vám sedne, je tu nad hlavu. Pokud vás přestane bavit tuning ručních zbraní, zkuste vyparádit některá auta! Není nad to mít dodávku ze které stisknutím tlačítka lítají čepele nožů, které vám čistí strany a vy se tak můžete věnovat jen tomu, co je před vámi. Pakliže už vás tohle všechno nudí, začněte hledat tzv. úkryty, ve kterých lze po vyčištění chodit pro zbraně, oblečení a jídlo - a taky trošku toho klidu.

Ve hře vás bude čekat celkem 8 kapitol, které - pokud budete poctivě plnit všechny vedlejší mise - lze projít během 8-10 hodin. Není to moc, ale ono se to stejně nedá hrát v kuse. Ideální je tak jedna, dvě mise za den a máte o zábavu postaráno. Jakmile to budete drtit jak o závod, budete se snažit všude rychle být a všechno mít, brzy vás začnou vytáčet zombies, které se nikde a nikdy nevyčerpají. Můžete jich tak zabít kolik chcete, ale nakonec se na daných místech objeví znovu. A věřte, že zabíjení jde do tisíců! Sám jsem po dohrání uzřel tabulku, která mi říkala, že jsem zabil přes dvacet tisíc nebožtíků a to už je panečku náramné číslo - ač jsem narazil i na borce, který jich zabil jednou tolik. Málem bych zapomněl - do téměř každého domu se dá vlézt a pátrat uvnitř a to je na vcelku otevřený svět docela maso. Proč? Protože tohle se ve hrách moc nevidí, stojí to totiž opravdu hodně výkonu, kterým není zapotřebí mrhat, ale jelikož se tento titul objevil na generaci nových konzolí, musel ukázat, zač je toho loket a musím říct, že tohle a skutečně nekonečné zástupy zombies jsou dvěma prvky, které dělají z této hry Dead Rising.

Co se týče zvukové stránky, jedná se o naprostý průměr. Soundtrack si poslechnete a zapomenete tak rychle, jak to jen jde - možná vám v hlavě uvázne song z hlavního menu a to je tak vše. Co si však určitě zapamatujete je opravdu zprzněná optimalizace a to je opravdu velká škoda. Capcom se tedy zřejmě nehodlá vymanit ze svých dřívějších chyba a tak nám bez mrknutí oka servíruje místy naprosto nehratelný patos. Jako omluvenku však přináší vyladěné ovládání, které velmi dobře koresponduje se spokojeností, kterou při hrání PC verze dostanete - jinak řečeno, hraní na klávesnici je parádní. Kromě základní kampaně dostanete i apokalyptickou obtížnost, kde jsou časy, mezi kterými se máte dostat z mise na misi velmi šibeniční a obtížnost roste mílovými kroky. Apocalypse Edition - jaký tato hra nese podnadpis - která přistála na Steamu nám však přináší ještě jedno překvapení a to je kupa DLC za které nedáte ani korunu.

Jak tedy hru finálně zhodnotit? Jako simulátor kosení zombies na sto a jeden způsob se jedná o naprostou špičku a může vás to dokonce připravit i na nadcházející apokalypsu! Kooperativní multiplayer též potěší a vlna humoru, která se na vás snese jako déšť , tu lze též kvitovat s povděkem. Co však nelze přehlížet je cena (doporučím počkat na slevu), za kterou dostanete polotovar, se kterým budete muset ještě hodně hýbat v nastavení abyste se dočkali skutečně hratelné verze. Pokud máte opravdu nabušenou strojovnu a milujete cokoliv se zombie tématikou, máte ode mě doporučení. Pokud však o zombies nestojíte a už vůbec nemáte náladu si upgradovat PC, raději si počkejte, zase o tak velkou revoluci je nejedná. Hra je to na jednu hodinku denně velmi zábavná a tak nevidím důvod, proč ji nedoporučit, ale zároveň není důvod spěchat s koupí, protože tenhle titul nikam neuteče a časem na tom může být jedině lépe, jak cenově, tak optimalizací.

Netrvalo dlouho a dočkal jsem se dalšího vyprávění o Williamu Blazkowiczovi a jeho strastiplné cestě proti třetí a možná i čtvrté říši. Poprvé jsem se s tímto hrdinou seznámil přibližně v roce 1994, kdy se mi do počítače dostal Wolfenstein 3D. Pro mě to sice bylo první seznámení, ale tomuto titulu předcházeli dva další a to Castle Wolfenstein z roku 1981 a Beyond Castle Wolfenstein z roku 1984. Po dohrání původní 3D verze se mi do rukou dostalo rozšíření s názvem Spear of Destiny. Třetí rozměr a nacistický hrad byl sice fajn, ale chtělo to něco víc. To něco mělo být nadpřirozeno, lepší grafika, příběh a další skvělé věci, které přinesl Return to Castle Wolfenstein. Tato hra vyšla roku 2001 a dodnes se těší velké oblibě - dokonce pro ni vznikl amatérský český dabing od skupiny Perla Group. Netrvalo dlouho a o téměř dva roky později vyšel menší samostatný přívěsek na stejném enginu nazvaný Wolfenstein: Enemy Territory (který se velmi často dával jako příloha do časopisů - inu, byl totiž zdarma), kde jste se mohli věnovat jen a pouze multiplayerové složce. Předposledním kouskem byl velmi vlažně přijatý kousek Wolfenstein, který je nejméně oblíbený ze všech dílů. O nápravu reputace značky se snažilo studio Machine Games které pod záštitou Bethesdy vydalo v květnu 2014 zatím poslední díl Wolfenstein: The New Order, který se podle všeho povedl na výbornou. Pojďme se mu tedy podívat na zoubek, co říkáte?

Začnu tradičně příběhem, který - kupodivu - tvoří jeden z hlavních pilířů této povedené střílečky a navíc navazuje na poslední díl série a to hned po třech letech. Druhá světová válka už tvůrce začala nudit a tak její trvání prodloužili až do roku 1960, ale to bych předbíhal - tam se dostanete až po probuzení. Vžíváte se do role Williama při jedné z mnoha amerických vzdušných operací. Až na to, že tahle skončí špatně a celá válka začne hrát do karet přisluhovačům hákového kříže. Váš cíl mise je obrovská pevnost, kterou jednoduše nedobijete a navíc se setkáte tváří v tvář smrti v podobě generála Wilhelma Strasseho přezdívaného ´´Deathshead´´. Ten vás dostane do pasti, připraví menší překvapení a celé to skončí zběsilým útěkem, při kterém vám skončí šrapnel v hlavě. Probouzíte se v nemocnici, kam nacisté pravidelně chodí pro nové maso do jejich mlýnku. Všechno jde dobře, vaše uzdravení se blíží zdárnému konci, začínáte vnímat okolí, mít pocity a vzpomínky, když tu náhle se objeví komando smrti ve dveřích s rozkazem zavřít institut. Naštěstí zrovna v té chvíli vezmete osud a německou dýku do vlastních rukou a vydáte se na útěk ze sanatoria. Cíl je jednoduchý, zjistit co se to sakra děje a zachránit doktorku, co se o vás tak pěkně starala. Nebude trvat dlouho a ocitnete se v berlínském tajném úkrytu a před sebou budete mít první misi.

Nojo, to je sice všechno pěkné, ale jak se to vlastně hraje? Jednoduše řečeno, velice příjemně. V kruhové nabídce (ovládání je fajn i na gamepadu) máte několik slotů na různé zbraně či sekundární vybavení - například typu granát. Většinu palebné síly lze využít obouručně a věřte, že takové kombo brokovnic, to je něco, co dokáže zastavit i tank. Dále máte k dispozici třeba základní pistolku či samopal. Čekat ale můžete opravdu kupu zbraní a některé z nich by vás mohli ještě překvapit, proto si myslím, že to není třeba dál rozebírat. Moje oblíbená byla kudla - obvykle jdou totiž lokace proběhnout zběsile s prstem na spoušti, nebo stealth stylem a ten mi vyhovoval více. V každém levelu naleznete i mapu, která vám mimo jiné zvýrazní předměty na vyzobávání -tedy různé dokumenty, zlato atd. Lokace jsou pěkné, zábavné a poměrně rozlehlé, takže rozhodně dokážou zabavit. Když k tomu připočítáte co se v daných částech hry děje - a že je pořád na co se koukat, parádní soundtrack a skvělou grafiku, která krásně plynule běží i na slabších strojích, jedná se o kvalitní celek. Avšak právě u enginu nastává menší problém, který už tížil například RAGE, a to nedočítání textur. Je pravdou, že zmíněná hra od id Software na tom byla opravdu žalostně a dodnes není pořádně vyladěna, zato Wolfenstein už trpí jen menšími neduhy. Nicméně je tento nedostatek vidět a někomu by to mohlo kazit zážitek z hraní.

Úkoly vás budou čekat jak primární tak sekundární. Z těch vedlejších to je většinou pomoc přátelům z odporu ve vašem úkrytu. Hlavní mise vás zavedou například do Anglie, Německa anebo taky třeba na měsíc, ale to je tak všechno, co k tomu řeknu, nerad bych cokoliv prozrazoval. Herní doba se tak šplhá k 10-12 hodinám - záleží na použité obtížnosti. Toto číslo je na poměry FPS velice chvályhodné a Wolfenstein navíc poskytuje zábavu opravdu v každičké misi, včetně té bonusové! Projdete téměř dvěma desítkami kapitol, postřílíte stovky nacistů, různých robotů a další všemožné havěti a za odměnu budete dostávat pěkné animace, které mají velice slušně napsaný scénář, dobré zvuky a průměrnou inteligenci nepřátel. To celé smíchané v poměrně lahodný nápoj, který se do těch parných dnů, ve kterých hra vychází nesmírně hodí. Vývojáři odvedli pořádný kus práce a své by měl dostat každý fanda FPS, ať chce nebo ne. Je sice pravdou, že některé mise a situace jsou naprosto stupidní, ale v duchu, jakém hra běží, se to dá překousnout. Rozhodně se však jedná o jednu z lepších, ne-li nejlepších stříleček za poslední dobu. Jako bonus překonává svého předchůdce a nastoluje novou kapitolu, která by se klidně mohla rozvíjet dál.

Co tedy říci závěrem? Třeba to, že na Playstationu 4 hra vypadá velice pěkně a běží plynule 60 fps, což by mohlo majitelům napovědět, že se jedná o dobrou koupi. Na počítači se potom dočkáte samozřejmě bezkonkurenčně nejlepších detailů a také nižší ceny. Jak už jsem zmínil výše, hra běží i na slabších strojích a pokud rozjedete třeba RAGE, neměli byste mít velký problém dát i nového Wolfensteina. Jestli jste fanoušky série, doteď tápete a nejste pevně rozhodnuti, zda si titul zkusit, či ne, ode mě dostanete maximální doporučení a třeba už jen proto, že jsem hrál všechny díly a tento hodnotím na opravdu vysoké úrovni. Pokud jen hledáte dobrou FPS a Call of Duty či Battlefieldu jste přežraní, jste na správném místě. Komu hru tedy vlastně nedoporučit? Asi nikomu, každý by si ji totiž měl zahrát, vždyť je to legenda. Musím uznat, že za dlouhou dobu se objevila hra, ve kterou jsem měl velké naděje, a nakonec se vše povedlo, jak má a navíc stojí za každou korunu, kterou do toho dáte. Velice povedené dílko!

Pamatuje ještě někdo z vás na jméno Tex Murphy? Ano nebo ne, jedno je jasné, nyní tohoto muže představím. Roku 1989 se stali hned dvě pozitivní věci. Jednak jsme vykopali komunistický režim od válu a za další, vyšla adventura nesoucí název Mean Streets. V této hře hrajete právě za Texe, soukromé očko, na které se lepí víc problému, než by si přál. Titul měl poměrně úspěch a následoval díl druhý Martian Memorandum z roku 1991. Oba díly měli jedno podobné, jednalo se o prachobyčejné adventury. To ovšem pomalu začal měnit díl třetí, který se na obrazovkách monitorů ukázal léta páně 1994 a nesl název Under a Killing Moon. Zde se už pomalu ale jistě objevovali hrané animace se živými herci, tedy full motion video. Musím uznat, že to byl velmi dobrý krok, protože Tex konečně ukázal svoji tvář béčkového herce a zároveň scénáristy a designéra celé série Chrise Jonese. Nebyl jsem sám, komu tento způsob vyprávění seděl, tak na trh přišel i díl čtvrtý The Pandora Directive (1996) a pátý Tex Murphy: Overseer (1998), na který volně navazuje díl šestý, o kterém dnes bude řeč. Nutno podotknout, že téměř celou sérii vyrobilo studio Access Software, které bohužel roku 2006 zaniklo. Jelikož však Chris touto sérií žije (a není sám, do hry dokonce obsadil i svého bratra), rozhodl se, že se svým novým studiem Big Finish Games požádá na Kickstarteru o pár set tisíc dolarů (přesně to bylo 450 000,-), aby mohl Texe uvést znovu v život. Že komunita milovníků této hry ještě nevymřela, se ukázalo obratem, kdy se vybrala celková částka 598.104 dolarů a projekt Fedora - jak se pracovně nazýval - dostal zelenou. No a že se Tex vrátil v nejlepší možné formě, o tom se dozvíte na dalších řádcích.

Sedmého května roku 2014 hra skutečně vyšla a celým názvem se jmenuje Tesla Effect: A Tex Murphy Adventure. V hlavní roli je opět otec celé série Chris Jones jako Tex a vše se vrací do stejných kolejí, což v tomto případě není na škodu, protože jsou zajeté skutečně dobře. Příběh začíná v roce 2050 (sedm let po pátém dílu) ve futuristickém San Franciscu. Hlavní hrdina pořád žije v hotelu jménem Ritz a nedaří se mu jako vždycky. Tentokrát ale šlápnul opravdu vedle. Byl normální den, Tex řešil nenormální věci, až se jednoho dne probudil ve svoji kanceláři s totálně vymytou hlavou. Ono by se vlastně jednalo o normální amnézii, ale on si nepamatoval posledních sedm let (tedy přesně tu samou dobu, která dělí pátý a šestý díl od sebe) a to je velká doba. Chytřejší z vás už vědí, že budete po celou dobu hraní pátrat po své paměti za všech dostupných prostředků. Pomáhat vám přitom bude mnoho známých, kteří se nachází v okolí hotelu ve svých příbytcích. Potkat se můžete například s prodavačem z bistra, hotelovou či vašim dobrým přítelem, který bydlí hned naproti. Otázkou však zůstává, komu důvěřovat a zda-li se s vámi jedná na rovinu. Díky výpadku paměti si totiž Tex není jistý vůbec ničím. Kromě čtvrti, kde je hrdina ubytován a bude tam řešit většinu věcí, se podíváte i na různá jiná místa, nicméně jich není moc a tak raději neubudu ani jmenovat. Jedná se především o příběhové odbočky k určitým úkolům a nerad bych něco prozradil. No a jak že se to vlastně celé hraje?

Do hraní vás kromě skvěle hraných animací uvede i trénink ovládacích prvků, který pochopí opravdu každý, protože je skutečně dobře zpracován a co víc, dá se přehrát kolikrát je libo. Nutno podotknout, že hlavní náplní bude sbírání různých předmětů, jejich následná kombinace, mluvení s lidmi, nacházení tajných chodeb a plnění různých úkolů. Inu, přesně to, co je zvykem u všech adventur. Tato se od nich liší pouze tím, že je celá z pohledu vlastních očí. Za každou akci, co provedete, ať už je to prozkoumání nalezeného předmětu či promluvení s nějakou osobou, dostáváte detektivní body a za ně na konci hry dostanete hodnocení. Nicméně mají i jiné využití. Pokud si nebudete vědět někde s něčím rady, naleznete přímo ve hře nápovědu na každý úkol či drobnost. Jen vás to bude stát právě tyto body. Otázka tedy zní, chcete být fenomenální detektiv s abnormálně vysokým skóre, nebo vám stačí, že hrou projdete jako nůž máslem? Je zde dokonce pomůcka ve formě baterky, u které se dá zapnout možnost, že pokud na něco namíříte kužel jejího světla, označí se vám interaktivní předměty a ihned víte, s čím lze manipulovat. Ve finále by měl hru projít opravdu každý, nelze nedohrát, vždycky se někdy skrývá pomocná berlička, která vám dělá život detektiva veselejší. Obtížnost je tedy přesně taková, jakou si ji uděláte. Předmětů je ve hře tak akorát a po celou dobu se budete setkávat se striktně logickými úkony - tedy žádná kombinace slepice s izolační páskou. Co se týče vyprávění, je opravdu skvělé sledovat, jak herci vložili srdce do celého projektu. Ano, jedná se o skutečné filmové béčko, ale když ono se na to tak krásně kouká a ještě lépe se to hraje. Tex má super hlášky a vždy vám dá výběr ze třech možností - i samotná hra má více konců. Jakmile s někým domluvíte, rozvine se u něj sada vedlejších otázek. Ve finále to pak vypadá tak, že sledujete film, který se občas zastaví a dá vám na výběr nějakou dialogovou činnost. Samotné hraní pak běží na Unity enginu a vypadá jako každá druhá hra. To však nese i svoje ovoce a to hlavně v případě optimalizace. Tento titul totiž rozjede opravdu každý a to je dobře, protože je o co stát.

Co se týče zvukové stránky, nemám absolutně výhrad. Soundtrack je dokonce tak dobrý, že se dá poslouchat úplně samostatně. Zvuky samotné jsou sice prachobyčejné ale ničím neurážející, takže i zde je mise splněna. Veškerá videa jsou natočena HD kamerou v rozlišení 1080p, takže je opravdu radost sledovat každou další filmovou scénu a užívat si role tajného očka Texe, do jehož role se dostanete velmi rychle a bude to příjemná cesta, je to prostě kmán ten pán. Dialogy jsou poměrně solidně napsané ale bohužel jen na poměry béčkového filmu, takže se občas stane, že se postavy chovají naprosto dementně. Příběh jako celek je velice příjemně zpracován a bude vás bavit od začátku do konce s tím, že budete mnohokrát překvapeni, nebo se dostanete do situace, kdy se budete smát na celé kolo. O této hře bych mohl vyprávět ještě dlouho, ale to neudělám, mohli byste pak přijít o důvod ji hrát. Pokusím se to tedy celé shrnout. Hru jsem zapnul a nemohl jsem se od ní po dva dny odtrhnout, protože mě naprosto pohltila skvělá atmosféra, dabing hlavního hrdiny, herní prostředí, dialogy, filmové sekvence a vůbec mi to celé připomenulo má mladší léta, kdy podobných adventur vycházelo mnoho - ale jak vidíte, jen ty nejlepší zůstali. Stereotyp se mi dostavil pouze ve chvíli, kdy jsem hledal jisté komiksy do sbírky, protože jsem musel pátrat po určitém prostranství pořád dokola a to není zábava. Jinak je hraní plně konzistentní, zajímavé a hlavně zábavné. Možná mi trošku vadilo, že je hra opravdu příliš jednoduchá, ale to je detail. Ve finále ale titul tvoří skvělý celek, po kterém mám po delší době skutečně pocit zadostiučinění, který jsem dostal hned po dohrání. No a taky doufám, že Tex neřekl svoje poslední slovo, protože je to prostě sympaťák! Na místě je tedy moje doporučení všem adventuristům či lidem, kterým nevadí běčkové filmy a jejich vyprávěcí styl. Pokud očekáváte namakanou grafiku, rozstřílená lidská těla nebo více interakce než je jen svícení baterkou či kombinace předmětu, ruce pryč. Pakliže však patříte mezi letité fandy tohoto pána, je pro vás tento kus kódu naprostou povinností! A jedno varování na konec. Hra neobsahuje českou lokalizaci - je tedy potřeba umět angličtinu alespoň na střední úrovni, abyste si kromě pěkných filmových sekvencí užili i jejich náplň.