Halo: Combat Evolved Anniversary

Science-Fiction Space Marine First Person Shooter: The Game 

Série Halo na mě vždycky působila poněkud generickým dojmem a první díl můj dojem potvrdil. Jen jsem nečekal, že ho potvrdí takhle hrozně moc.

Po krátkém úvodu na palubě pozemské vesmírné lodi mě hra vypustila na samotný Halo prstenec. Usednul jsem zvesela do vozítka a společně se s partou vesmírných mariňáků drsných jak levný hajzlpapír z Lidlu vydal zachraňovat... Hovno zachraňovat! Prostě jsme se vydali vykosit všechno, co nám stojí v cestě. Zprvu to byli podivní žvatlající tvorové, při jejichž nemilosrdné likvidaci jsem se cítil skoro až nepatřičně. Postupně se přidala další plejáda nepřátel složená z různých ras, ve hře popsaná jako uskupení Covenant. A to je vlastně celé. Hra naznačí zajímavý lore, ale příliš ho nevyužívá a je to především čistokrevná střílečka ze staré školy.

V exteriérech mi hra svou mírnou volností připomínala sérii Chrome, v (ohromně dlouhých) interiérech zase mého oblíbeného Chasera. Jen... je designově výrazně horší. Halo byl, pravda, první, ale asi jsem čekal, že pomyslná laťka bude nasazená o trochu vejš. Zmínky o copy paste designu jsem sice zaregistroval, ale že jsem odehrál už hodně stříleček a bavil se často i v podstatě u céčkových chujovin od CI, říkal jsem si, že to přeci nemůže být tak hrozné. Inu, je to hrozné. Fakt hrozné! Zatímco venkovní lokace jsou různorodé a vizuálně pěkné (dáno z velké části i remakem), interiéry jsou naprosté designérské dno (s vrcholem v levelu The Library), které bych zhejtil i u kdejaké levné budgetovky. A že takto svého času vypadal exkluzivní vlajkový titul, navíc pro mnohé skutečně kultovní a na západě velmi oslavovaný, nad tím mi teda zůstává rozum stát. A ta největší trapárna přijde v druhé polovině hry, kdy tvůrci místo nových neokoukaných misí nechají hráče projít všemi původními lokacemi (a ano, často i těmi interiérovými) zase hezky zpátky... v podstatě až na začátek. Akorát přidají pár trosek, výbuchů, počty nepřátel znásobí pěti a tu a tam to znásilní nekonečným respawnem, neférovými instakilly a rozbitým sejvováním.

Hodně věcí zachraňuje slušný gunplay a duchapřítomná AI, která reaguje velmi překvapivě - kryje se, uhýbá, ustupuje, občas hráče nepříjemně rushne a před velkým kalibrem bez ostychu prchne a nevyleze, dokud hráč neukáže slabinu. Paráda! Anniversary verze přináší markantní grafický update, který sice absolutně nectí spíše temnější vizuální feel původní hry, ale mnohé lokace nechává hodně výrazně prokouknout. Cením možnost instantně přepínat mezi verzemi. Hodně mě bavilo porovnávat look originálu a novodobé verze. A přiznám se, že jsem občas i sterilnost původní verze využil jako jakýsi cheat, abych lépe viděl nepřátele, kteří v upgradované verzi lehko splynuli s prostředím. Remake je výrazně barevnější a na oko hezčí, ale pochopitelné méně přehledný.

Odvařenej z toho ale nejsem. Ve své době možná událost (zejména kvůli mulťáku), ale dnes první Halo působí jako naprosto tuctová FPS s generickým designem úrovní a s absencí čehokoli, kvůli čemu bych si ho měl na delší dobu zapamatovat. Nehraje se špatně, mnohdy překvapí umělou inteligencí nepřátel a kdo má vyloženě rád klasické 3D střílečky ze staré školy, tak hraním asi neprohloupí, ale zároveň by měl myslet na to, že tohle Halo nenabídne nic, co by nebylo k vidění i jinde (a v lepším provedení).