Do čtveřice adventura z roku 2008, tentokrát jsem si vybral Chronicles of Mystery od tvůrců Art of Murder. Celá tahle série nebyla špatná, ale nebyl to rozhodně žádný zázrak a totéž se dá říct o Chronicles of Mystery. Zásadní problém je, že všechno co se tu stane už bylo někde jinde a o něco líp. 

Mladá archeoložka Sylvie se vydává na Maltu za strýcem, který byl blízko velkého archeologického objevu, ale zmizel. Sylvii čeká archeologické pátrání, které vede uličkami La Valetty a vykopávkami na ostrově Gozo, podíváte se i do Instanbulu či Vatikánu. Vše se točí kolem maltézských rytířů a Bible, tentokrát kolem síly která stála za zničením Sodomy a Gomory (vypadá to jako archa úmluvy). A samozřejmě hrdince jdou po krku zlodušiagenti Vatikánu a Mosadu, kteří chtějí archu pro sebe. Není to moc originální, při hraní mě napadaly Broken Sword, Indiana Jones a x dalších her/filmů s podobnými náměty. K tomu víceméně povrchní postavy, rozhovory o ničem, pár povinných deníků a odfláknutý a nelogický konec. Na konci hrdinka archu otevře a navzdory ničivé síle se kromě trošku světla nic nestane... záporáci přestanou být důležití, strýc umírá, tak k čemu to všechno bylo? Její vize taky nakonec nic neznamenaly. Za ten odbytý konec dávám nakonec o 5% míň. 

Grafika není taky žádný zázrak. Filmečky jsou spíše hnusné, lokace nijak zázračné (možná Maltské uličky) a v každé z nich je jen pár míst na průzkum. Občas je grafika neskutečně tmavá, vrcholem je puzzle s krbem, kde jsem prostě neviděl nic, takže jsem se musel podívat do návodu. 

Jinak se to nehraje špatně. Ovládání je tradiční s jedním kurzorem, hrdinka svižně běhá, různé neférovosti tu nenajdete. Inventář zobrazuje detaily předmětů a občas je nutné předmět prozkoumat pravým tlačítkem aby se z něj vylouplo něco nového. Je tu i polovičaté zobrazování aktivních míst, hra totiž zobrazí jen něco. Ostatní aktivní místa si musíte najít a prozkoumat, ale slouží jen k dokreslení děje a prostředí, jinak nejsou potřeba. Díky zobrazeným aktivním místům odpadá většina zákysů, Sylvie navíc občas napovídá co dělat. A ve většině lokací toho zas moc na práci není. Nejvíce mě bavil Vatikán, kde přijde troška toho hutnějšího adventuření, kombinování ve snaze uniknou z dvorku, dostat se do archívu, vybílit ho aby nikdo nic nepoznal :) a utéct. Není to krátké, úplně lehké nebo hloupé, ale opět mám pocit, že většinu úkolů či puzzlů jsem už někde viděl... dokonce dojde i na posouvání bedniček ala Broken Sword 3. Sylviin deníček je kupodivu i docela vtipný, rozhodně vtipnější než zbytek poměrně suché hry (až na na tradičního držkujícího papouška). A jeden pořádný opruz - občas se stane, že předmět A nemůžete použít na předmět B (hra při kombinacích nic nehlásí), ale naopak to jde; tohle byla příčina pár zákysů a nakouknutí do návodu. 

A na závěr pár technických problémů. Na Windows 7 hra prostě ignoruje instalaci patche a následně češtiny, navzdory úspěšné instalaci je furt v angličtině. Horší je, že v dialozích jsou konce rozhovorů dost často useklé... sice si je můžete přečíst, ale na atmosféře to nepřidá. Návody jak řešit (kompatibilita, vypnutí spřažení dvou jáder) nebyly k ničemu. 

Závěrem? Mírně nadprůměrná, lehce povrchní, klišoidní adventura která nestrhne, ale hrát se dá.

Perry Rhodan byl jeden z paperbacků, které u nás vycházely v 90. letech. Zkusil jsem jako kluk pár dílů, ale popravdě mě to moc nebavilo, ztrácel jsem se v těch tunách ras a planet a dal jsem radši přednost Johnu Sinclairovi a příšerám :) V Německu je série ovšem dodnes populární, vyšlo několik tisíc dílů a stále vychází. Samotnou hru jsem kdysi dokonce zkusil, navnadilo mě intro, ale odradila tuna textů, takže nastal čas to zkusil znovu. 

Píše se rok 4934, Perry Rhodan je tři tisíce let starý galaktický hrdina, který nestárne, byl u spousty kontaktů a bitev s mimozemšťany a momentálně je něco jako nejvyšší vládce Země/Terry. Hru nastartuje na adventuru opravdu bombastické intro kdy na terranské vesmírné velitelství zaútočí armáda robotů, všude je chaos a Perry je pro vlastní bezpečnost zavřen a nikam nemůže. První kroky tak vedou poničeným velitelstvím, snahou zprovoznit co nejvíce přístrojů, otevřít co nejvíce dveří a dovědět se co se sakra děje. 

A ty kroky jsou opravdu v překrásném prostředí. Perry Rhodan je hard sci-fi adventura z daleké budoucnosti. Vše je vykreslené v 3D renderované grafice, která je neskutečně sexy, doplňují ji famózní sci-fi animace plné startujících lodí a cizokrajných planet (bohužel bez titulků). A přes veškerou hi-tech grafiku a technologii si to zachovává občasný naivní retro nádech starých sci-fi ilustrací, což se projevuje ve vzhledu některých lodí či mimozemšťanů. 

Velkolepá je i hratelnost. Perry Rhodan mi zabral tři popracovní večery. Je tu šest poměrně rozsáhlých kapitol, ve kterých se podíváte kupříkladu na vesmírnou stanici plnou nepřístupných laboratoří, nebo do opuštěného mimozemského muzea. Každá kapitola obsahuje nespočet lokací, hádanek, nechybí puzzle (mimozemská skládačka) většinou zprovozňující nějaký přístroj nebo poměrně originální bludiště - ventilace s na dálku ovládaným modelem. Já blbec jsem si nevšiml titěrné mapy a kreslil jsem si vlastní. Předmětů je tak akorát, jejich použití či kombinace je +/- logické, využijete opravdu všechny předměty a podezřelá aktivní místa většinou něco opravdu dělají. Ovládání je tradiční jedním kurzorem, hrdina se nikde nezasekává ani neztrácí, svižně běhá a pravým tlačítkem můžete na jeden klik opustit lokaci. Líbilo se mi, že v každé z kapitol máte cca 8 postupně objevujících se a mizících úkolů, v inventáři máte kromě předmětů i stopy na které se můžete ptát v rozhovorech. A vše můžete použít libovolně na okolí, nebo na počítač pro další podrobnosti. 

Jediná, zato pořádná výtka je absolutní pixelhunting. Předměty se pod kurzorem nijak nehlásí, vidíte jen aktivní kurzor a popis po kliknutí. Problém je, že občas půlku obrazovky zabírá přístroj, ale v jedné jeho části je skoro neviditelná věc, kterou musíte sebrat/použít a najít ji nezbývá jinak než metodou pokus/omyl. Naprosto všechny moje zákysy plynuly z tohohle a do návodu jsem bohužel koukal víc než je zdrávo. Občas takhle marně hledáte i východ... a zkrátka to tlačítko na zobrazování aktivních míst by se tady opravdu hodilo. 

Odpustím si lamenty nad problémy se zprovozněním pirátské verze hry i svinstvem jménem tages, který mě hra natahala do počítače a nešlo se toho zbavit, v tomhle případě je opravdu lepší si někde sehnat (ale kde?) originálku. 

Nakonec jsem si tentokrát nechal příběh. Ten je bohužel hlavně pro fanoušky. Hra na Vás vychrlí hned na začátku desítky ras, planet, postav a události za posledních 3000 let, povětšinou ještě formou sáhodlouhých a nezáživných textů. A chrli a chrlí po celý zbytek hry. Přiznávám se, že jsem si to nedokázal zapamatovat a do hry proniknout. Je to napůl moje chyba, můj mozek to zkrátka nepobral, bylo to jako hrát Star Trek hru a nevidět jedinou jeho epizodu. Ale na druhou stranu existují hry schopné představit složité světy lepší a záživnější formou. Jinak samotný příběh je překvapivě jednoduchý - prostě se ženete za unesenou přítelkyní, jedním padouchem a odhalení tajemství prastaré rasy Illochimů, velice vzdáleným předobrazem pozemských andělů. Nicméně přes výtky jsem se u hry bavil, příběh táhne hru dopředu, je napínavý, solidní (dialogy, postavy), jen ze světa který mi byl cizí a cizím i zůstal. 

Celkový dojem je jinak výborný. Graficky velkolepá rozsáhlá adventura v tradičním provedení a navíc v žánru sci-fi. Takové mám nejradši.

Když jsem se tak po projetí Abbey koukl na další nedohrané adventury ze stejného roku, uviděl jsem dvouapůltý Broken Sword a řekl jsem si proč ne. Svého času jsem se hře vyhnul, protože jsem neměl náladu na nějakou amatérštinu, ale ono to nakonec nebylo špatné. 

A tak jsem se už pošesté ujal blonďatého dobrodruha George Stobbarta, který tentokrát přijíždí do Paříže někde v době po druhém díle s tím že Nicol zemřela. Najde ji sice živou, ale odtažitou, brzy zjistí že se měla pokusit zabít starosty a že v pozadí opět tahají za nitky templáři. Pátrání po jejich novém ďábelském plánu zavede George na staré známé lokace v Paříži, ale podívá se i do anglického Yorku, Portugalska a daleké Číny. Templáři chtějí získat prastaré pečetidlo aby... se vrátili v čase a dali svým předkům moderní zbraně a šanci se bránit. No řekněme, že ten plán je hodně přitažený za vlasy, je toho cítit spíše nadšení než profi scénář. Spousta návratů postav je na sílu a trošku zbytečný fan servis, návaznost děje občas brutální kulhá. Např. havárie vlaku po které se George bez vysvětlení objeví ve vsi či zmizení Nicol z děje. Rozhodně tomu chybí epičnost ostatních dílů, nicméně v zásadě na freeware pokus to nebylo špatné, dialogy, zaháčkování do děje, spád, překvapivé zvraty to všechno funguje jak má. Konec je na podobnou mírumilovnou adventuru nečekaně přímočarý a brutální. Nechybí tu ani humor jak herní (možnost sebrat budovu), tak slovní. Pobavil mě "Hannibal Lecter" a naprosto rozsekal odpor George i Nicol k posouvání bedniček :D 

Grafika je retro, ale ve stylu prvních dvou dílů, což znamená stále půvabné, ručně kreslené obrazy, žádný uměle pseudo-retro rozpixelovaný hnus. Povedly se jak nové lokace, tak i návrat do těch starých. I když ty nové vychází z původních, přesto to muselo dát kus práce a klobouk dolů. Animace jsou ošklivější, renderované, nicméně i tady klobouk dolů nad skvostnou scénou vykolejení vlaku. A když jsem u technické stránky, tak jsem si to zahrál s českým dabingem a nebudu nijak kritizovat... na partu nadšenců je to úžasná práce. 

A jak se to hraje? Inu pohodově. Ovládání a celá hratelnost je díky bohu zachováno z prvních dvou dílů, čili levou myší používáte, pravou zkoumáte, to vše jedním inteligentním kurzorem. Nechybí tlačítko na zobrazení občas titěrných předmětů, rozhovory probíhají opět formou dotazů na obrázkové témata, jen škoda že zmizela možnost prát se na předměty. Je to možná až příliš logické a jednoduché, mimo Paříž máte vždy jen pár lokací a v nich +/- jasný postup. Hra sice mírně zkouší házet klacky pod nohy spoustou zbytečných aktivních míst i zbytečných krámů v inventáři které za celou hru nepoužijete (balónek, dres, jehla...), ale jinak se dá na všechno přijít, do návodu jsem se nepodíval ani jednou a jen jednou se chvíli zasekl při shánění projímadla v Yorku. Moc náročných scén či kombinací zde nenajdete, puzzle žádné, ale také žádné neférovosti. Díky tomu hra svižně uhání dopředu, což je vlastně takový trademark celé série. 

Řekl bych, že první dva díly byly někde jinde, ale tenhle fanouškovský jim rozhodně nedělá ostudu a zaslouží si solidních 70%.

Zase po mnoha měsících mě svrběla ruka a pustil jsem se do nějaké adventury, jedné z těch desítek z nového milénia, kterou jsem nikdy nehrál. Abbey se mi kdysi líbila dle obrázků klasickou grafikou, ovládáním a příběhem ve stylu detektivek z uzavřeného prostředí. Když se něco takového povede, je to úžasné (Sinking Island), ale Abbey mě prostě celkově příliš nechytlo. 

Ocitáme se někde ve středověkém Španělsku, kde moudrý mnich Leonardo přijíždí se svým učedníkem Brunem do uzavřeného opatství, známého svou monumentální knihovnou. Na místního vrátného spadl obrovský svícen, opat se obává zvěstí že se zde usídlil ďábel, což podporují záhadná zjevení v knihovně a Leonardo má odhalit co se stalo. Samozřejmě přibudou další mrtví, samozřejmě hrdina vyšetřuje jak se dá mezi cca 10-12 postavami. Postavy jsou všichni mniši, ale každý úplně jiný - senilní stařec, doktor světoběžník, slizký převor, žoviální kuchař i nerudný hrobník. Postavám se nedá nic vytknout, chovají se přesně na svoji dobu, takže se hodně řeší víra, nadpřirozeno, démoni, ďábel i Bůh. Jenže... je to prostě nuda. I na adventuru příšerně ukecané, příběh se vleče šnečím tempem - dvě kapitoly ze čtyř se točí kolem knihovny a neustálého obíhání postav a celkově veškeré ty debaty o víře jsou nezáživné. Leonardo je chytrý, sečtělý mudrc využívající spíše logiku než víru. Ovšem zábavný hrdina kterému byste fandili to zrovna není a Bruno... no to je prostě pitomec jakému není rovno. Samozřejmě na konci přijde odhalení dokonce dvojité... a i to je tak přepálené a zdlouhavé, že jsem si říkal ať už to proboha skončí. 

Vážně míněný středověký thriller by měl mít odpovídající grafiku, která by tomu dala trošku atmosféru. Jenže grafika je průměrná až nezáživná. Z opatství se nehnete, ale lokací je jen pár a nějakou aspoň trošku zajímavou aby člověk pohledal. A silně karikovaní mniši by nevadili v nějaké ulítlé komediální hře, ale ve vážné adventuře jsou jak pěst na oko. 

A hratelnost? 4 kapitoly děje, kdy se první dvě rozkoukáváte, chodíte neustále od jedné postavy k druhé a povídáte si, aniž by se to nějak výrazně hýbalo dopředu a to adventuření je tu tak trochu do počtu. Pak se objeví i nějaké ty kombinace, pár (skoro doslova) puzzlů a mezitím zase spousta víceméně nezáživného povídání. Není tu nic na naštvání (dead endy, time eventy, nelogické kombinace) na pixelhunting jsem narazil jednou (pipeta). Ovládání je klasické. Levé tlačítko zkoumá, pravé je na použití, je tu fukční mapa, slušný inventář nahoře a dvojklik na opuštění lokace (jinak ovšem Leonardo chodí jak lenochod). Tlačítko na zobrazení předmětů tu chybí, ale akčních míst není tolik, abyste ztratili. Bruno jak je otravný, tak je i naprosto zbytečný. Zkrátka žádný průšvih, ale taky žádný originální puzzle, úkol, scéna. 

Resumé? Nic co by se dalo extra vytknout nebo z čeho bych zuřil či šílel, ale taky graficky, hratelně i příběhově dokonale průměrná hra. PS: Jméno růže, které tu je zmiňováno k tomu docela sedí. Taky jsem si to kdysi pustil protože středověk a Connery... a ať jsem klidně za kulturního barbara - usnul jsem u toho nudou.

Druhý díl Jacka Keana jsem před léty nesehnal, takže jsem si ho zahrál poprvé. No a oproti jedničce to byl pořádný sešup dolů. Mělo mě varovat to, že tu hru tady skoro nikdo nehodnotil, na internetu je jediná recenze a snad poprvé jsem k nějaké hře nenašel jediný návod, dokonce ani v angličtině!

Nebudu příliš pitvat grafiku, protože mám jiný monitor s mizerným podsvícením, nicméně grafika je opět ve 3D, karikovaná, podivně hranatá a řekl bych místy (Šanghaj, Hamburg) ještě ošklivější, než v prvním díle. Technická stránka je plná chyb a kiksů - hra občas přeskočí animaci, dialog, občas jsou místo titulků tři tečka nebo chybí úplně. Rozhovory jsou na některých místech utlumené, jindy je přeřvává hudba.

A s technickými problémy můžu plynule přejít i do hratelnosti. Zobrazování aktivních míst zobrazí jen to, co hra uzná za vhodné a když to hra uzná za vhodné. Ovládání občas přestane reagovat na určitý objekt, takže na něj nekliknete ani nic nepoužijete. V takové chvíli mě pomáhalo povyskočit si, případně zkusit něco zkombinovat v inventáři. Ano povyskočit si... tvůrci totiž měli pocit, že klasicky ovládaná adventura by asi nikoho nebavila a přišli s "vylepšením". Namísto myší ovládáte Jacka pomocí WASD a mezerníkem skáčete. Funguje to tak, že to 3D prostředí má různé neviditelné stěny, takže někam se nedostanete, něco krkolomně obcházíte a v jedné chvíli Jack pochodoval na místě asi krok před Amandou, zaseklý o neviditelnou stěnu, když jsem s ní potřeboval mluvit. No a skákání je učiněná katastrofa, Jack si prostě skáče kam chce bez ohledu na to kam se pokusíte natočit, takže jsem skákal jak dement po obrazovce sem a tam a u většiny skoků jsem přemýšlel jestli tam teda jde nebo nejde doskočit.

A ono se to celkově moc jako adventura nehraje. Předmětů máte pár, použitelných míst taky, vždycky máte nějaké malé místečko s pár věcmi k udělání a namísto řešení problémů hledáte kam se dá jít, kam vyskočit a hlavně jak tam Jacka dostat. První půlka je díky tomu opravdu zoufalá, po dlouhé době jsem si mezi hraním dával několikadenní pauzy a nutil se ji vůbec dohrát. S příjezdem do Afriky se to jakžtakž zvedne a to jak graficky, tak i herně - najednou je tu i nějaké to adventuření (vesnička), pár zapeklitých úkolů (chytání opice, sloni) a celkově díky druhé půlce se to u mě nakonec vydrápalo aspoň na těch 50%.

Samotný příběh ujde, ale žádná hitparáda to taky není. Jack, Amanda, fotografka Eva a inženýr Carl pátrají po několika částech amuletu, aby se dostali k pokladu Ukumba a v patách jim je zákeřný profesor Umbati. Části amuletu jsou klišé jak prase, co je Ukumba se dovíte na konci a je to opět klišé jak prase. Umbati není vtipný ani ničím zajímavý a ostatně humoru ve hře razantně ubylo. Zasmál jsem se, ale lehkost jedničky je ta tam. Druhý díl navíc jedničku brakuje ať už vrtáním se v Jackově minulosti a odhalováním toho, co už bylo odhaleno, finále je opět na vzducholodi. Cesty do podvědomí byla fajn, učení se pohybů a následné souboje tak nějak neutrální. Jak super nápad hodnotím možnost vybírat se komu ve hře budete dávat přednost - zda Amandě nebo Evě. Nu výběr to byl vskutku těžký :) jelikož Amanda byla hezčí, sympatičtější a navíc z předchozího dílu, zatímco Eva se chovala jako rozmazlená, nafintěná, hádavá kráva. Místy mě ale lezly na nervy obě dvě, ostatně v jedné lokaci jsem si musel vypnout zvuk - zatímco já řešil jak opravit auto, dámy si na pozadí vyměňovaly nekonečný proud jedovatostí.

Tak co s Jackem Keanem 2? Grafika průměrná, ovládání a technická stránka příšerné, pár slušných nápadů, špetka humoru a průměrný příběh. Za mě 50% a to jsem ještě hodný.

Jack Keane se mi při prvním zahrání celkem líbil, i když jsem už tehdy u adventur dával přednost vážnějším či temnějším příběhům.

Při znovu zahrání mě praštila do očí grafika. U adventur mě většinou příliš netrápí vizuál, ale tady jsem si musel dlouho zvykat. Grafika je pestrobarevná, silně karikovaná, což mi nevadí, ale horší je, že je to celé v podivném neostrém a nekvalitním 3D enginu, který mě nesedl a některé lokace jsou vyloženě hnusné. K tomu se občas prolínají předměty, a to 3D s občasným hledání jak dál působí jak z plošinovky pro Playstation z 90. let Co dál? Nekonečné loadingy, pár pádů. a jednou při pádu málem vzala celý počítač. Ten zamrzl, pomohl až vypínač na zdroji a po spuštění hlásil že nenalezl harddisk!

Tím jsem si odbyl výtky a můžu už jen chválit. Jack Keane je dobrodružně komediální příběh, který se nebere moc vážně, ale je poctivě udělaný. Titulní hrdina je zkrachovalý kapitán britského impéria na konci 19. století, na krku má vymahače dluhů, posádka se mu bouří a tak vezme na plavbu na Tooth Island agenta Montgomeryho, který má prověřit podivné pokusy doktora T.

A dál to jede jako z učebnice dobrodružné komedie. Hrdina je lempl, kterému se do zachraňování moc nechce, je tu americká dobrodružka Amanda s opakovačkou, který chce pomáhat záporákovi, ale samozřejmě mění strany. Montgomery je neschopný a nabubřelý idiot, který pokazí co může a objeví se vždy v nejhorší dobu nejhorším způsobem. A samozřejmě nesmí chybět komický, pošahaný záporák, který vyvíjí masožravky a trénuje opice, aby zničili impérium, které neumí ani vyslovit (P-P-P-Pire :D) Motáte se kolem jedné indické vesnice, kde dáváte dohromady svatbu, potkáváte komické postavičky (třeba Ind co si hraje na italského mafiána). Dialogy jsou vtipné, plné narážek, odkazů, můžete se většinou bez jakékoliv změny v ději vybírat různé stírací či vtipné dialogy. Nechybí spousta v té době neexistující techniky, ale také džungle, zvířátka a často zapojíte pro postup dál šílenou škodolibost. Zahrajete si i za Amandu nebo za zcela nahého Jacka (bez inventáře) či Jacka jako tříleté dítě. A přes ten veškerý humor se Jack vyrovnává s minulostí a fóbiemi a parádně to graduje do famózně nadupaného finále na rozpadající se minivzducholodi. Konec je povedený, vtipný a titulky obsahují nepovedené záběry.

A hratelnost nezaostává. Jack Keane je obrovská adventura, má 13 kapitol a strávil jsem u ní dva celodenně (spíše celonočně) propařené dny. Kromě prohození pravého/levého tlačítka není co vytknout. Občas postupujete kupředu a hledáte jemně naznačené místa pro skok dál, jindy se pohybujete v několika lokacích a pomalu se blížíte k cíli, ve vesničce obíháte lidi a plníte jejich přání. A někdy Vás hra zavře na naprosto mrňavém prostoru nabitém předměty a aktivními místy a nechá Vás potit ve vlastní šťávě. Kombinace jsou opravdu šílené, nelogické, vyplatí se předem zkusit v inventáři každý nový předmět zkombinovat se vším co máte. Na druhou stranu tu nejsou žádné podrazy, žádné jasnovidecké hádanky/puzzly, většina věcí je vidět... no a těch pár zákysů plyne z toho co vidět není, nebo že Vás nenapadne s někým po nějaké akci promluvit. Je tu 10 achievementů či spíše herních bonusů, které byly jediné na co jsem koukal do návodu, aby to měl komplet, za jejich sesbírání se Vám odemkne bonusová galerie a historický mód.

Zkrátka a dobře bavilo mě to i když to bylo jen dobrodružně-komediální béčko. Hutná, obrovská adventura které můžu vytknout jen IMHO ne příliš povedenou grafiku a technické problémy.

Alpha Polaris je jedna z pěti posledních moderních adventur, které jsem kdysi dohrál a ke které se vracím. Nepamatoval jsem si z toho vůbec nic a v podstatě o tom není moc co psát.

Je to čisté hororové béčko, vykrádající asi posté film Věc. Znáte to - polární základna, parta lidí (přesně pět - čtyři normální a jeden kretén) a tajemné zlo. Postavy jsou nijaké včetně hrdiny Runeho, cokoliv zajímavého - konflikt ochrany přírody a domorodci vs. těžba oleje je tu tak odbyté, že větší hloubku měl kdysi i Segalovský film Aljaška v plamenech. Pár nočních můr, jeden pěkný sex, krátký rozsah kde se ještě tři ze čtyř kapitol vůbec nic neděje. Ve finále se to konečně trošku rozjede, ovšem konec odpovídá filmovým béčkům a je naprosto dementní mocný démon z jiné reality Wendigo se prostě utopí...  

Technická stránka je na to jak hra byla malá (přes 700 mega) celkem slušná. Pěkná kreslená grafika, dokonce i pár filmečků. Na druhou stranu při prohlížení předmětů neslyšíte žádný komentář, co mě přišlo podivné. A těch lokací je pět a půl, takže asi nebyl problém je slušně nakreslit.

Jako hra to není zas tak zlé. Pominu-li krátký rozsah - po desáté jsem zapnul, po půl třetí bylo hotovo, je tu pár prima nápadů. Hrdina bere jen to co v tu chvíli potřebuje (protože ví že jsou v případě potřeby o pár místností vedle) a ty věci které by do kapsy nestrčil si dá třeba na záda, Ovládání je tradiční dvěma tlačítky, ztratit se není v těch pár lokacích kde. Samotné úkoly jsou veskrze logické a pokud kliknete na Runeho, ten sám okomentuje co by bylo potřeba udělat. Hratelnost je prodloužená tunou aktivních míst, které jsou vesměs k ničemu, ale to už je taková klasika. Rozporuplný je návrat parseru, kde vypisujete co znamenají eskymácké symboly, či odpovídáte na dotazy hry.

Přiznávám, že luštění čmáranic jsem po nějaké době vzdal, protože prostě nejsem archeolog nebo paleontolog a opsal jsem je z návodu... fakt by mě zajímalo jak jsem třeba v jeskyni měl přijít na jméno Wendigo, když je v deníku Witigo. A ty herní dotazy jsem nakonec taky nedal, nechtělo se mi nad tím přemýšlet... jak jsem sakra měl vědět třeba kde je Nova, když ta místnost tam celou dobu nebyla ani žádný vchod do ní? Jasně byla na mapě, ale to se člověk podívá na začátku a pak to zapomene. Čili návrat parseru je pěkná pocta Sierrovkám, ale člověk aby pomalu byl jasnovidec.

Alpha Polaris je krátká jednohubka s béčkovým stokrát ohraným příběhem, která se ale kupodivu hraje celkem slušně, takže 60%.

Moment of Silence to je adventura ke které mě váže obrovská nostalgie. Někde před cca 17-18 lety to byla spolu se Secret Files Tunguska první z tehdy nesehnatelných her, které jsem stáhl přes tehdy objevenou pirátskou scénu a jedna z prvních moderních adventur, co jsem hrál. Podobné sci-fi dystopie se mě tehdy moc líbily, takže jsem byl pochopitelně nadšený, ale kupodivu mě to nikdy nelákalo se k ní vracet. Až teď s dohráním Overclocked od stejného studia jsem ji znovu nainstaloval a na rovinu, takhle hra nezestárla v některých ohledech moc pěkně.

Námět je stále výborný - píše se rok 2044, svět vypadá celkem realisticky až na pár novinek typu výtah do vesmírné stanice či automatické taxíky. Lidi žijí normální životy, stejně jako Peter, který v marketingové agentuře ovlivňuje co si mají lidi koupit. Poslední kampaň je trošku jiná, má zacílit na volby ohledně zákazu šifrované komunikace, což se Peterovi příliš nelíbí, ale jinak nemá nejmenší důvod nevěřit systému a všem konspiracím se vysmívá. To se změní, když je v noci bez vysvětlení komandem unesen jeho soused. Peter, který ztratil při bombovém útoku manželku a syna vidí nešťastnou sousedku se synem a rozhodne se jim pomoc. A začíná pátrání plné konspirací, propagandy, cenzury, vymývání mozků, tajných komand a vězení bez jakýchkoliv lidských práv a končící všehoschopnou AI.  

Příběh je slušný, nabízí věci které v roce 2004 byly dost vizionářské. Lidi svěřující bez problémů své informace a fotky - za pár let vznikl Facebook, Twitter, Instagram a další. Politika jako marketingová kampaň, volby které jsou dopředu rozhodnuté. Snaha sledovat internetovou komunikaci a cenzurovat ji tu byla a je neustále, stejně jako konspirační teorie které se občas ukážou být pravdivé. Jsou tu samozřejmě věci přitažené za vlasy a věci které jsou řekněme otázkou pohledu na svět. 20 let od vzniku hry tu máme snahu umlčovat nepohodlné názory pod zástěrkou boje proti nenávisti a dezinformacím a na druhé straně skutečné dezinformace sloužící nepřátelským silám a podrývající důvěru ve stávající organizace. Na to všechno nepotřebujeme zlovolnou AI, stačíme si sami.  

Horší jsou detaily. Kdo by se pouštěl do pátrání kvůli sousedovi kterého nezná? Cynický Čech by si řekl "hlavně se do ničeho nenamočit" v horším případě "dobře mu tak". Hrdina prakticky za rohem najde IT odboj, za dalším starého pamětníka s obrovským archivem, bez problémů prchá z neproniknutelné vesmírné stanice i z Alcatrazu a to vše během pár chvil, všemocná AI není nijak a ničím chráněná. Jasně je to hra, adventura, ale v rámci té tuhé skryté totality to působí naprosto neuvěřitelně.
A jak to vlastně dopadlo? Zničením AI se zázračně změní celý svět, veškerá cenzura, propaganda atd... zmizí?

3D grafika je na rok vzniku celkem pěkná, naprosto špičkové jsou perfektně udělané FMV sekvence plné akce (zásahy komand, start do vesmíru, mořská plošina, vrtulníky).

Hratelnost je ovšem místy opravdu mizerná a důvod proč tak nízké hodnocení. Moment of Silence je spíše dialogovou adventurou, či spíše brutálně ukecanou. K rozhovorům si můžete uvařit kafe, protože Peter stihne s postavami probrat všechno od A do Z. Dialogy nejsou špatné, ale i na můj vkus i na adventuru je jich moc a tahle grafománie nijak neposunuje děj, spíše ho zdržuje.

Namísto dialogů občas potřebujete něco najít což je problém. Je tu totiž milion prázdných obrazovek ve kterých je většinou 1-2 aktivní místa, které budí dojem že k něčemu budou, ale z drtivé většiny nejsou k ničemu. A to včetně míst, které si můžete zvětšit lupou, ale nic na nich není. A mezi nimi se občas skrývá nějaký předmět, ten se často objeví až po nějaké době (magnet). Jindy v tom množství obrazovek nemůžete něco najít (zasr... bota v nekonečných kanálech!). Občas přijde i pěkná prasárna vedoucí k půlhodinovému zákysu (prášky na nůž nemůžete použít, pouze nůž na prášky). Či naprosto šílené finální puzzle se satelity. Férově musím uznat, že ale většinu času víte zhruba kam jít a co dělat, případně s kým promluvit.

Horší jsou 3 nedomyšlený featury:
1. Přesuny: Znáte ten vtip o babičce do bydlela za devatero horami, devatero řekami, devatero údolími a měla to všude kurevsky daleko? Tak nějak jsem si připadal ve hře. Naběháte desítky kilometrů, protože přesun kamkoliv znamená velice pomalu proběhnout tuny a tuny prázdných lokací... řekl bych, že hratelnost to natahuje zhruba o třetinu a ke konci je to úmorné (kanály).
2. Zobrazování aktivních míst: Pomocí H si zobrazíte východy a delším podržením i aktivní místa. Což absolutně nefunguje! Půlka míst se nezobrazí, občas vám to ukazuje neexistující východy a ve výsledku je to horší, než kdyby to tam vůbec nebylo. Horší je, že bez H se neobejdete, protože pokud neopustíte obrazovku na přesně určeném místě, tak se hrdina zasekne a odmítá hnout.
3. Naprosto dementní, hovadské měnění úhlů kamer! Tady ještě mnohem horší než v Overclocked, to se nedá ani popsat. Myslím že naprosto dokonale to vystihl ve svém komentáři Dan9K, takže odkážu na něj... jen dodám, že díky tomu dokážete zabloudit všude, dokonce i u sebe doma.

Každopádně za zahrání to stojí, určitě kvůli zajímavého i když místy naivnímu příběhu, ale hratelnost mě lezla většinu času dost na nervy a proto to víc než 70% nebude.

Po dohrání Tale of a Hero jsem si sedl ještě k jedné kdysi dohrané adventuře Overclocked a po naprosto zběsilé celonoční pařbě jsem ji nakonec dohrál i přes zavírající se oči, tak moc mě to příběhově strhlo.

Overclocked je totiž naprosto famózní psychologický/hi-tech thriller, který Vás udržuje až do konce v napětí co se vlastně stalo. Renomovaný psycholog David McNamara přijíždí do zapadlého blázince na příkaz z vládních kruhů, aby vyšetřil co se stalo s pěti mladými lidmi. Ti jsou zatčeni polonazí, agresivní, se zbraněmi v rukou, potulující se New Yorkem. Všichni trpí naprostou ztrátou paměti, netuší ani kdo jsou, ani co se jim stalo, nejsou schopni ani normálně mluvit. David během pěti kapitol a šesti dnů začíná pomocí hypnózy pomalu rozplétat jejich příběhy, ve kterých shodně figuruje jedna oficiálně neexistující vojenská základna a... dál by bylo škoda byť jen naznačovat. Tady funguje všechno. Upršené město, špičkový příběh, perfektní gradace, vynikající vyústění hlavního příběhu i příběhu Davida, parádní postavy i dialogy. V průběhy hry se objevuje spousta otázek - třeba proč o Davidově životě vědí cizí lidi víc než by měli. Proč mu nikdo nevěří? Proč jsou šéf blázince a vrchní sestra (Ratcheodová?) tak nepřátelští? A další a další...

Kromě toho je tu vedlejší příběh, který hloubkou strká do kapsy i ten hlavní. Během hraní se bortí iluze Davida jako profesionálního, vyrovnaného psychiatra a na povrch vystupují jeho démoni. Manželka se s ním rozvádí, nejlepší přítel ho nechce znát, v hotelu nemá na zaplacení, jeho minulost v armádě či nehoda manželky nebyly tak nevinné. K tomu stále častější výbuchy vzteku, alkoholismus, takže se o něj během hry odvrací většina lidí od hotelového poslíčka až po zprvu kamarádského detektiva. Být to filmový thriller s dobrými herci, dal bych možná 5*

Jenže je to hra a tady to mírně skřípe. Grafická stránka se snaží být co nejvíce filmová, takže se normální scény prolínají se spoustou filmečků a plynule přechází, jsou tu zoomy, filtry, dělení obrazu při telefonování či rozhovorech. To je všechno fajn, ale samotná grafika je místy pěkně zubatá, místy děsivě zastaralá (pití/nalévání neexistujícího pití). Je to ve 3D, při přechodu se mění úhly kamery, takže člověk občas bloudí i v jednoduchém prostoru.

A samotná herní složka je průměrná. Hlavní základem je PDAčko, kam si David nahrává sezení a poté různé části rozhovorů používá na další pacienty, aby odhalil střípky minulosti, což je výborný nápad. Občas Vám přijde zpráva, občas musíte někomu zavolat, dát si na chvíli voraz od výslechů a tady to skřípe co máte vlastně udělat. A klasická adventurní hratelnost tu prakticky neexistuje - je tu dohromady snad 10 lokací a v každé z nich tak 1-3 aktivní místa, které jsou většinou ještě úplně k ničemu. Ve vzpomínkách pak určité adventuření je, ovšem vzhledem k omezenému počtu lokací, aktivních míst a jejich zobrazování pomocí space je to až primitivní. Většinou uděláte dvě tři jasné věci a konec, velká část vzpomínek je pak bez jakéhokoliv zásahu hráče.

Není to úplně interaktivní film, ale hratelnost je zjednodušená až na hranici primitivnosti a to píšu jako hráč, kterému nízká obtížnost rozhodně nevadí. Nicméně za příběh, pozadí, dialogy, postavy a gradaci děje si to těch 80% zaslouží.

Poslední adventura od Future Games Tale of a Hero je za mnou. Na rozdíl od ostatních jsem ji nikdy nehrál, takže jsem nebyl ovlivněn žádnou nostalgií nebo vzpomínkami. A nemůžu úplně souhlasit s hodnoceními kolem. Je to asi o osobním vkusu, ale Tale of a Hero je pohádková, tak trochu typicky česká adventura a já mám pohádkový adventury rád. Je to trošku Kyrandia či King Quest, ale nejvíce mě to připomenulo díky zvratům na konci zapadlou adventuru z devadesátek Dragonsphere.

Olaf je typický i netypický hrdina pohádkového světa. Jeho otec byl legendární dobrodruh, který napsal spoustu knížek o svých příbězích, ve vzpomínkách na ně si hra jemně střílí z klasických klišé podobných příběhů. Olaf má magický nůž, určitý výcvik a čeká na svou první hrdinskou výpravu. Zároveň ale žije obyčejný život ve vsi, má si brát Alii a je tak trochu pod pantoflem už před svatbou, což je celkem milý úkrok od všech svobodných, flirtujících hrdinů co zachraňují princezny. Další úkrok je, že Olaf přes dráhu hrdiny odmítá být vrahem a hledá jiné řešení.

Jinak je příběh klasický, relativně vážný se špetkou humoru. Olaf se skutečně má vydat na hrdinskou výpravu - čarodějka Pripogala chce aby zastavil ledového obra Krugela, který unesl jeho dětskou kamarádku, princeznu Erau (což v Alii pochopitelně vyvolá žárlivost). Ve čtyřech kapitolách (úvodní je spíše předehra) musíte najít a oživit někoho kdo vůbec ví, jak ho zabít, najít legendární zbraň a dostat se k němu. Je to pohádka, takže to skončí víceméně dobře, ale nebylo by to studio Future Games, aby si na konec nepřipravili smršť zvratů, relativizaci dobra a zla a celkem cynické vyústění - hrdina je pouze nástroj v rukou mocných.  

Grafika je klasicky ručně kreslená, nijak zázračná, ale neurážející s pár pěknými lokacemi typu podmořský svět. A dalo by se říct, že úvodní chaloupka či hospoda jsou typicky české.

Hratelnost... inu ani tady nemůžu souhlasit s hodnocením kolegů, že je to lehké. Tale of a Hero je poměrně těžká - žádné tlačítko zobrazování aktivních míst či východů, pixelhunting na každém kroku, tradičním morem je objevování se aktivních míst až když něco uděláte. S tím jsem zápasil celou hru. tady Vám nepomůže ani prošmejdit kurzorem celou obrazovku, většinou se objeví něco mrňavého čeho si vůbec nevšimnete (oříšky, slimáci, mořské okurky atd..). Jeden přehlédnutý kámen mě stál i jediné nakouknutí do návodu. Je tu také spousta míst, které nejsou za celou hru k ničemu i když se tváří že budou (kupříkladu desítky zářících kytek v podmořském světě). Je to adventura kombinační se spoustou naprosto šílených kombinací, ale často se zaseknete díky tomu, že postupem je vrátit se k nějaké mluvící postavě a na něco se zeptat. Nepomůže Vám ani dopředné kombinování věcí v inventáři, protože často jde něco zkombinovat až v určité etapě příběhu.

Nejvíce mě bavil podmořský svět s duchem kapitána lodě, spoustou zvířátek, místo kde neplatí nahoře ani dole a s celkem zajímavým příběhem o dvou národech které se prakticky vyvraždili kvůli artefaktu. Ovšem když jsem zjistil co bylo tím artefaktem, řekl jsem si jestli si ze mě autoři dělají prdel. Ale zrovna tahle kapitola byla herně asi největší peklo - ukrytá místa, objevující se místa, desítky obrazovek a naprosto šílené úkoly (zkombinujte dalekohled s okurkou a mořskou dobrotou abyste chytili rybu - to jsou čisté devadesátky). 

Celkový dojem mám ale poměrně dobrý - příběh je pěkný se zajímavým vyústěním, grafika slušná, hratelnost tuhá ale ne neférová. Nestrhlo mě to, ale slušně jsem se bavil.

Jak jsem plánoval při hraní Alter Ega, vrátil jsem se i k další z kdysi dohraných her od Future Games. Retrobates mě před léty naprosto strhlo námětem, natolik že jsem pro hru nadchnul i bráchu, který už v té době moc nehrál a který ji s vydatnou pomocí návodu dohrál také. Dá se říct, že prvotní nadšení vyprchalo už během prvního hraní a po letech to dopadlo stejně.

Reprobates nabízí vynikající námět. Adam Reichl jede v noci jak prase, sahá na mobil a výsledkem je bouračka s cisternou a výlet světelným tunelem. Na jeho konci čeká podivný "posmrtný život" - Adam se probouzí na ostrově s několika dalšími lidmi z různých dob (ale povětšinou z 20-21. století), kteří si stejně jako on pamatují smrt a pak přesun. Každý k situaci přistupuje jinak, každého na konci dne čeká totéž - po zazvonění zvonu v místní zvonici všichni usnou a zdají se jim příšerné noční můry. A druhý den na ostrově občas někdo zmizí a přibude někdo další. Vynikající námět trochu jako Riverworld od Philipa José Farmera u kterého jsem nadšeně čekal co bude dál... no a dál už je to jenom slabší.

Celé to hodně pokukuje po seriálu Lost (Ztraceni vs. český název Zatracenci), ale vztahy a život na ostrově připomínají svou povrchností spíše Kdo přežije. Postavy jsou většinou nijaké či blbé (vychcaný Rusák, arogantní Němec, děsivě přihřátý gay), navíc tvůrci si s nimi neví moc rady, takže ty potenciálně zajímavé mizí, případně se nepochopitelně mění (Edwin) a jsou nahrazovány mladými kočičkami, které se ukazují ve sprše či předvádí jaké mají kalhotky. Ech. Gradace je nulová - 6 kapitol z 8 se hrdina dostává do zvonice či jeskyní, aby se celý příběh vysvětlil najednou na konci předposlední kapitoly. Vysvětlení je mírně krkolomné, "zaujalo" mě při první hraní natolik, že jsem si ho vůbec nepamatoval, ale dejme tomu. Finále je slušné, je tu i happyned jen tvůrci tak nějak pozapomněli co bude s ostatními postavami? A spolu s nimi i Adam, který ovládl základnu a mohl v klidu všechny přivést a vrátit je do jejich doby... ne on to radši vyhodí do vzduchu a čistě náhodou zachrání i svou milou když už se teda taky objevila.  

Grafika je slušná, v některých scénách (stavební noční můra, finální lokace) dokonce výborná, ale místy vázne pathfinding, hrdina před každou akcí zdlouhavě přešlapuje, otáčí se, krokuje dozadu či dopředu.

A hratelnost tu jsem místy proklínal. Tvůrci chtěli být originální, hardcoroví a tak je to místy pekelná nuda, místy infarktová záležitost a místy tradiční nefér adventura ve stylu devadesátek. Nuda je především ostrov. Ten mění každý den rozložení, postavy na něm se pohybují a děj se posunuje většinou tím, že Vám někdo něco řekne... takže běháte jak kreténi sem a tam a hledáte kdo kde je. První co po probuzení uděláte je nasbírat 5 kamenů, 3 klacky a 1 suchou trávu, které slouží jako řešení většiny problémů, samozřejmě nesmíte zapomenout vzít si sušenky a vodu. Hrdina se totiž běháním unaví, stejně jako většinou činností, takže je nutno doplňovat energii a pro jistotu chodit jak lemra. V kombinací s nezáživným dějem na ostrově je to opravdu oser.

Mnohem lepší jsou noční můry, které jsou hutnými atmosférickými příběhy, zejména první pasáž se stavební konstrukcí a nekonečnou propastí je naprosto úžasná. Ovšem v druhé části si autoři připravili infarktovou pasáž, kdy u autonehody Vám běží čas na 6! různých činností které musíte stihnout a vy v tom presu potřebujete adventuřit. A to oldschoolově - pixelhunting, nesmyslné kombinace, objevující se aktivní místa tam kde žádná předtím nebyla - něco se stane a můžete všechny obrazovky prohledávat znovu. Tohle mimochodem platí pro celou hru, navíc je to doplněné ještě šílenými minihrami, hlavně rozepínání pásu či masáž srdce byla očistcem. Poslední dvě kapitoly nabízí přímočarý postup, který mixuje adventuru s něčím jako plošinovka.

Přes všechny výtky mě to nakonec celkem bavilo, té originality bylo na mě až příliš a té oldschoolové hratelnosti také, ale s některými principy jsem se v adventuře ještě nesetkal a i přes mizernou gradaci mě zajímalo jak to vlastně dopadne. Takže 70%.

Jane Jensen dělá adventury, do kterých člověk musí dozrát. Před lety jsem dohrál Gray Matter s dojmem slušné detektivky, která se mi celkem líbila, ale rozhodně mě nestrhla. Napodruhé to bylo podobně jako u Gabriel Knightů mnohem lepší s jedním velký ale.

Jane Jensen totiž umí vzít slušný, ale nijak zázračný námět a dodat mu punc uměleckosti a zároveň reálných lidských osudů. Ta uměleckost se projevuje třeba v naprosto úchvatných rozanimovaných kresbách, které slouží jako předěly mezi kapitolami namísto tradičních filmečků. Je v nich něco magického co se zapíše do mozku. O něco slabší je solidní, ale nijak zázračná grafika hry, která je renderovaná, 3D a nevyhnete se v ní i občasného marnému hledání cesty. Moc se mi líbily i indiepopové písničky doprovázející hru (něco jako alternativnější Dido?).

Příběh - gotička Sam Everettová se úspěšně vydává za studentku Oxfordu a vetře se jako asistentka bývalému neurobiologovi Davidu Stylesovi. Styles při nehodě ztratil ženu, se znetvořeným obličejem ukrytým pod maskou se uzavřel se doma a zkouší experimenty s lidským vědomím, které mají prokázat že lidská duše se neztrácí, že je schopná fungovat i mimo tělo. Sam a pětice dobrovolníků slouží jako pokusná skupina, ale hned od začátku se v době pokusů začnou dít děsivé nadpřirozené věci. Hra střídá dva pohledy - Sam se snaží odhalit kdo, proč a jak chce pokusy sabotovat a co se stalo Davidovi, ten se zoufale snaží vyvolat duši své ženy a zároveň zjišťuje kdo je Sam.

Autorka tomu dává úžasný storytelling. Příběh rozjíždí pomalu, buduje atmosféru, drží ho při zemi nejrůznějšími vědeckými pojednáními. Inspiruje se tu Fantomem opery, tu Hráči se smrtí a zabydluje ho skvělými postavami. Sam inteligentní, s vlastními šrámy na duši, svým způsobem milující a odhodlaná doktora chránit. Je to také kouzelnice, snažící se dostat do prestižního klubu. A hlavně překrásná ženská. Styles je zlomený člověk který se 3 roky nevzpamatoval ze smrti ženy, čímž se pro většinu lidí stal divným... cynik by řekl vzmuž se, je čas jít dál, ale některé rány osudu jsou takové, že se přes ně v životě nepřenesete a nakonec se opravdu začnete stranit lidí a společnosti. Nakonec i to odhalení jak je to s jeho znetvořením dává smysl. Ostatní postavy vkusně doplňují příběh. A tak hrajete a hra Vás napíná - řádí pomstychtivý duch? Je to všechno jen trik nějakého soupeře? Či hrdinové uvolnili nějakou neznámou sílu? Odhalení je výborné s tragickým koncem, který se dal očekávat.

Hratelnost je taky výborná, jakmile si zvyknete na poněkud krkolomné ovládání. Inventář je totiž nahoře, je rolující a plný krámů. A vy ten krám musíte přes pravé tlačítko vložit do kurzoru a s ním projíždět obrazovku. Aktivní místa se zobrazují pomocí space, ale až po chvíli a poté popisky lítají obrazovkou na střídačku a je v tom chaos. Naštěstí Gray Matter není postavený na pixelhuntingu či kombinacích (ani v rámci inventáře), těch tu moc nenajdete. Je to spíše o rozhovorech, magických tricích, občasných hádankách a znovu procházení lokací a hledání se kde stalo či změnilo. Máte mapu města, na které se otevírají či zavírají jednotlivé místa. A u každého místa podle barvy (zlatá, stříbrná, šedá) poznáte, zda se tu dá ještě něco udělat - výborný nápad! Ještě lepší nápad je, že v každé kapitole máte několik úkolů, které plníte většinou nezávisle na sobě. Pokud se tak v něčem seknete, můžete se věnovat něčemu jinému. Procenta ukazují jak moc jste pokročili a nakonec ale všechno musíte stejně mít na 100%.

Máte 8 kapitol, ve kterých procházíte místa, kecáte se známými, plníte i bonusové úkoly. A jelikož Sam je kouzelnice, často k získání stopy či cesty dál použijete nějaký kouzelnický trik z její knížky (což se neobejde bez nákupu v kouzelnickém obchodě). Je to trošku krkolomné, ale stačí si pořádně číst návod v knize jak dál a půjde to. Vynikající se i velká kouzelnická hra, kde Sam v Oxfordu sbírá stopy, řeší hádanky, aby se dostala do klubu Daidalos, což vrcholí opravdu monumentálním hádankovo-bludišťovým finále.

Potud všechno výborné, ale bohužel hra byla příšerně zabugovaná. Vytrvale, neustále a navzdory všemu mi padala, padala a padala. Kromě pár zmínek jsem se s tím nesetkal ani tady, ani na internetu... GOG verze, Windows 7, 1GB grafika Radeon a nainstalovaná čeština a něco z toho zkrátka nešlo dohromady. Zkusil jsem všechno - kompatibilitu se staršími Windows, nejnižší detaily i rozlíšení, vypnout/zapnout VSYNC, instalaci starších Direct X, spouštění jako správce, nastavení spřažení na jedno jádro procesoru, hledání patche, všechno marné. Kolem 2-3 kapitoly hra začala zamrzat, padat při přechodech z místností, později začala padat jen po uložení hry a následném pokusu někam přejít. Někdy spadla i při samotném ukládání, naštěstí save nezmizel.

Chyba byla asi na mé straně, podezírám z toho instalaci češtiny, ale to padání mě rozbíjelo zážitek z hraní tak, že jsem uvažoval že to vzdám a prostě díky tomu víc než 80% dát nemůžu.

U Šeptajícího světa půjdu s hodnocením proti proudu. Mě se ta hra totiž moc líbila už při prvním dohrání a i když jsem při repete viděl pár věcí, co mě štvaly, ani napodruhé se celkový dojem nezhoršil.

Stěžejním problémem je hlavní postava. Malý klaun Sadwick je ufňukaný, zbabělý, stěžující si, depresivní, sebevražedný, neschopný, neustále vzdychá a ještě k tomu mluví ukňouraným, šišlajícím hlasem... zkrátka tak otravnou a nesnesitelnou postavu jsem ve hře snad ještě neviděl. Je to naprostý opak všech těch šarmantních dobrodruhů či tvrďáckých ranařů a trvalo mi sakra dlouho, než jsem si na hraní za něj zvykl. To je první a největší výtka k téhle hře. Druhá menší výtka je zdlouhavý rozjezd v cirkusu s dementním dědou a starším bratrem, který nevynechá jedinou příležitost aby Sadwicka nějak neponížil, nezesměšnil, nevynadal mu či ho jinak neshodil.

Přetrpte začátek a zvykněte si na hrdinu a máte parádní adventuru jak řemen. Je to fantasy záležitost a tvůrci si dali záležet ve všech ohledech. Grafika je překrásně nakreslená, plná atmosférických scén a fantazie - ať už majestátní hrad tyčící se v oblacích, děsivý mluvící měsíc či úžasné scény rozpadu na konci. Za mě vede celá druhá kapitola, kde se ocitáte na ostrově plném svíček, kde jsou budovy tak nějak nalepené na strmých skaliskách stoupajících do výšin. Ke grafice patří i povedené, opět ručně kreslené animace vypadajících jak ze staré Disneyovky a vše doprovází smutná, melancholická hudba.

Hratelnost je monumentální. Čekají Vás 4 opravdu megalomanské kapitoly plné lokací, aktivních míst a předmětů v inventáři. Většinou sice tušíte jaký máte zhruba cíl, ale hra Vás rozhodně nevede za ruku, naopak tady si to musíte všechno poctivě proklikat, zkusit všechny možné i nemožné kombinace a často zhusta nelogické věci. Díky tlačítku na zobrazování aktivních míst odpadá pixelhunting, ale jinak je to hutná záležitost. Ovládání je totiž podobné New Beginning - tj. levé tlačítko vyvolá menu (oko, ruka, pusa), takže počet interakcí stoupá, totéž menu platí i pro všechny předměty v inventáři.

Aby toho nebylo málo, je tu ještě Spot, což je úžasný nápad. Spot je malá housenka, který se na většinu věcí je nechápavě kouká či nesouhlasně kvikne. Ale spoustu věcí bez ní nevyřešíte, navíc Spot v průběhu času získává nové tvary (základní, zvětšená, hořící, rozpadlá na pět částí a placka). Každá platí na něco jiného, čas od času musíte něco použít na Spota v určité podobě a některé úkoly počítají s proměnou Spota uprostřed řešení. Trošku mě to připomenulo starou úžasnou plošinovku Boy and his Blob na Nintendu (a její remake); každopádně zařazením Spota se počet možných kombinací zvyšuje. K tomu je tu pár puzzlů (většinou tradičních) a občas úkoly na které Vám nepomůže ani systém "všechno na všechno". Odměnou za to klikání jsou vtipné komentáře, které opravdu počítají s každou možnou i nemožnou kombinací. Do návodu jsem se párkrát koukl a většinou jsem si řekl tak na tohle bych v životě nepřišel (posunuté okno ve třetí kapitole). Zkrátka hardcore záležitost na dlouhou dobu.

To hlavní je ale parádní příběh a jeho zasazení. Silencie je fantasy svět, se kterým si Daedalic dal práci, vytvořil ho od základů, takže tu nejsou žádné tradiční rasy či monstra, ale všechno je od píky vytvořené - rasy, monstra, zvířata - a krásně popsané. Asgilové si libují ve stagnaci a vadí jim vývoj, Kalida na ostrově v druhé kapitole vyžaduje ticho, jinak se probudí (a uvidíte co se stane). A celý ten svět čelí zmaru - Asgilové obsazují co se dá, král se zamkl v komnatách a nevychází. Depresivní klaun Sadwick není hrdina, spíše jeho totální opak. Čistě náhodou se dostane k Šeptajícímu kameni, který by mohl pomoc a rozhodne se ho dostat ke králi. Na každém kroku čelí své neschopnosti, slabosti, pochybám, ale pokračuje dále. A to i přesto, že má předurčeno, že svět nezachrání, ale zničí. Tísnivá atmosféra zmaru, beznaděje a blížícího se konce je úchvatná, zvláště v gradujícím finále.

Nejlepší na celé hře je ale úplný konec a finální twist. Už jsem zažil ve hrách pár zvratů naprosto dementních, pár takových který mě rozzuřily doběla a pár wow konců. Ale Whispered World přichází s něčím tak překvapivým a zároveň krásným, že jsem poprvé zalapal po dechu... no a podruhé jsem zpětně koukal, že to vyústění dává perfektní smysl. Nebudu ani naznačovat, tohle stálo opravdu za to a i díky konci dávám finálních 85%.

PS: Ve Special Edition máte možnost alternativního konce. Nenechte se odradit neúspěchem a zkuste páčidlem kliknout na levé zrcadlo tak 5-6* po sobě.

Future Games stvořili v roce 2003 legendárního a nezapomenutelného Posla smrti, což je jedna z mých nejoblíbenějších adventur vůbec. A bohužel zbytkem her se k němu nikdy ani nepřiblížili. Hrál jsem a komentoval Nibiru což byl čistý průměr, Reprobates mě kdysi bavilo příběhově ale mělo podivné herní mechanismy (ještě se k tomu určitě někdy vrátím) a Alter Ego jsem taky kdysi dohrál a nezůstala mě z něj jediná vzpomínka. Ani během hraní se mi nic nevybavilo, žádná postava, scéna, děj... až úplný konec.

Alter Ego je na tom jak Nibiru. Pěkně to vypadá, slušně se to hraje, ale příběhově to není žádný zázrak a křičí z toho urputná snaha o dalšího Posla smrti. Grafika je technicky slušná, pohyby postav parádní, architektura a celý styl pěkně staroanglický, ale není tu jediná opravdu nezapomenutelná lokace, žádná mrazivá scéna či kulervoucí filmeček.

Hratelnost je pohodová, to ve Future Games uměli. Určitě to není na pár hodin, ale nenarazil jsem na žádné podrazy, zákysy, nelogičnosti, ani žádné zbytečné "zpestření". Ovládání je klasické - levé tlačítko použít/prozkoumat, pravé podrobný průzkum. V každé z kapitol máte jen pár lokací, aktivních míst je rozumný počet, jdou zobrazit pomocí F1 a hlavně při průzkumu všechna nepotřebná aktivní místa mizí. Postup dál je většinou čistě logický, při hraní za detektiva Briscolla používáte klasické policejní metody - štěteček, pinzetu, lupu, porovnáváte důkazy a stopy se Vám zapisují do deníčku, ve kterém si můžete tříbit myšlenky. A většina věcí v inventáři má celkem jasný účel. Jinak je postup podobný jako v Posel smrti, čili když nevíte jak dál, vyplatí se oběhat všechny postavy, promluvit s nimi a většinou Vás nějaká posune dál. Čili je to logické, lehké, přímočaré, dokonce natolik že že tu nejsou ani žádné puzzle, ale v žádném případě úplně pitomé ani Vás to nevede za ručičku.

Jenže mě to příliš nebavilo hrát. Hra má pět kapitol, přičemž v první, třetí a poslední hrajete za zlodějíčka Tima Moora, jehož provází naprosto otřesný dabing. Moore je sobecký hajzlík co v životě nepracoval, lže, podvádí, krade. Na konci se vlivem tragédií kolem a když mu teče do bot trochu změní, ale nijak mi k srdci nepřirostl. A jeho kapitoly zdržují příběh - v první se snaží najít kámoše, v třetí vykrást boháči dům. Druhá a čtvrtá kapitola jsou z pohledu detektiva Briscolla, který přijíždí na nové místo v Plymouthu roku 1894 a hned řeší vraždu. Městečko obchází stín Šíleného Williama, který byl viněn za všechno špatné co se zde stalo. A když William konečně umřel, jeho tělo někdo ukradl, brutálně zabil hrobníka i se psem a podezřelé někdo pečlivě odstraňuje. Jenže mrtvoly s Vámi nehnou, protože jsou to postavy, které jste neměli šanci poznat. A detektiv Briscoll je přísně komisní, odměřený panák, který se klaní a odkládá klobouk i při telefonování nadřízenému a opět nemáte jediný důvod mu jakkoliv fandit.

Jako detektivka je to prostě průměr bez většího vzruchu, atmosféry, sympatických či zajímavých postav. V poslední kapitole se ujmete opět zlodějíčka, čili všechny poznatky z detektivova deníku přijdou vniveč, protože si je nemáte jak přečíst. Pak přijde menší prohřešek proti pravidlům detektivek kdy za vraždami je někdo, kdo v celé hře v podstatě nevystupuje a objeví se až na konci. A konec? Dvojice hrdinů si pěkně shrne co kdo a proč, načež přijde pokusu o šokující a špatný konec ala Posel smrti. Dvojice záporáků nezemřela, detektiv je zavražděn, zlodějíček chycen policií a ve vězení ho umlátí jako vraha poldy. Díky konci jsem si vzpomněl, že už jsem to hrál, ale vzhledem k nulovém vztahu, který jsem si k postavám vytvořil mě konec nechal absolutně chladným.

Verdikt? Slušně hratelná adventura s průměrnou grafikou a příběhem, který působí jako slaboučký odvar klasických staroanglických detektivek.

New Beginning jsem kdysi dohrál a zbyl mě po ní neurčitý dojem průměrné eko pohádky. A musím říct, že s odstupem času je to mnohem horší než při prvním dohrání cca v roce 2011. U adventur je pro mě alfou a omegou příběh, protože principy jsou většinou stejné, hratelnost se příliš nemění pokud tvůrci neudělají moc chyb nebo nezařazují nějaké neférové prasárny a grafika také většinou nehraje tak podstatnou roli.

U New Beginning vše funguje tak napůl. Grafika je přinejlepším průměrně nakreslená; i v době vzniku tu byly mnohem hezčí adventury. Namísto filmečků jsou tu jakési rozpohybované komixové obrázky, taková trošku z nouze ctnost. Protože se to odehrává v roce 1982 Bent má odporný kňour pod nosem (a spolu s ním i spousta dalších postav) a Fay je velice divně nakreslená od pokřivené postavy až po neustále udivený, přiblblý výraz.

Hratelnost je celkem slušná, je tu pár originálních puzzlů vycházejících z reálného prostředí (ovládání futuristického dalekohledu, vyvažování vody, zneškodňování bomby). Postapo San Francisco nebo ropná plošina se střídáním postav a odhalováním sabotéra jsou výborné. Líbilo se mi že když Fay vypráví o své pouti budoucností, Bent má cynické a nevěřící komentáře. Ovládání je takové, že jsem se musel podívat do návodu jak na to - na předměty kliknete levým tlačítkem, podržíte ho a vybíráte akce. Bylo to tak kdysi, chápu, ale je to poměrně debilní, pardon neintuitivní. Milion aktivních míst k ničemu nepotěší, ale většinou se dá na správný postup většinou přijít i bez zkoušení nesmyslných kombinací. Horší jsou bugy - na pár místech proběhne zrychlený rozhovor, občas vypadává klikání předměty na aktivní místa, puzzle s bombou nejde vyřešit (ve spodní řadě není možné nastavit požadované číslo). Od verze Final Cut bych čekal víc.

A příběh? Někde v budoucnosti lidstvo vymírá v důsledku klimatických změn a do minulosti jsou vyslány týmy, aby zabránili výbuchu jaderné elektrárny a přivedli lidstvo na správnou cestu využívání energie "blue algae" neboli sinice, kterou našel doktor Bent Svenson. WTF? A jedeme z kopce. Fay, cestovatelka časem je nablblá, naivní pipina, která se neustále něčemu diví, blbě ptá, komentuje věci style Gréty a největší radost má ze zničení auta. Bent je postarší cynický vědec, který je sice normální, ale je to chodící klišé. Posuďte sami - vědec který kvůli kariéře obětoval rodinu, zemřela mu žena, odcizil se mu syn (a netuší že je to gay), teď nevěří ničemu, je zahořklý, ale mění se na bojovníka za správnou věc. Záporák si staví jadernou elektrárnu uprostřed deštného pralesa, skupuje alternativní energie, co nemůže koupit na to má zabijáky a sabotéry, elektrárnu chrání armáda žoldáků a minové pole :D :D Tady už jsem měl záchvaty smíchu. K dovršení všeho přijde na konci zvrat, který nedává absolutně smysl a půlka děje se díky tomu vlastně vůbec nestala.

Těžko říct co je horší. Že je to dementní eko pohádka bych ještě překousl, ale ono je to spíše zelenou herní agitkou jak vystřiženou z reálné německé politiky ovlivňující celou EU (jádro, uhlí fuj! postavíme soláry a větrníky atd....). A Daedalic bylo německé studio, takže kruh se uzavírá. Graficky průměr, hratelnost slušná s bugy a pár mouchami, leč nemám rád ekofanatismus a ten příběh mě tak znechutil, že tomu víc jak 50% nedám.

Když jsem tak koukal na seznam kdysi dohraných adventur nového milénia, ke kterým jsem se nikdy nevrátil, oči mě padly na Machinarium a řekl jsem si proč ne?

Machinarium bylo v roce 2009 totální pecka, obrovský hit nejen u nás, ale i ve světě, takže jsem si ho sehnal brzo po vydání a naprosto mě nadchl originalitou zpracování, "příběhu" i samotných herních mechanismů. Hlavně mě připomněl krásný pixarovský animáč Wall-E s podobným námětem. Po letech mě to už tolik nestrhlo, ale to je spíše mnou, než samotnou hrou, té v podstatě není co vytknout.

Zapomeňte na komplikovaný příběh plný zvratů, rozvětvené dialogy se zajímavými charaktery, epické filmové sekvence či desítky předmětů ke zkombinování. Machinarium se vrací k naprostým kořenům adventur. Malý robůtek Josef je v robotickém městě vyhozen do šrotu a poté co se poskládá dohromady se vydává do města. K řešení je většinou pouze jedna obrazovka, předmětů máte vždy jen pár. Robůtek toho moc nenamluví, ale umí se natáhnout či zmenšit, má natahovací ruce a hlavně aby něco udělal, musí stát u konkrétního aktivního místa, jinak jen zavrtí hlavou že ne. Puzzle jsou logické... zpětně. Ano většina věcí Vám dojde, ale občas něco ne, občas něco přehlédnete a pak si vaříte mozek. Je potřeba zapojit mozek, oči - cokoliv vypadá použitelně většinou použitelné je. A občas taky škodolibost, protože Josef většinou neškodí, ale občas ano (kočka, pták a elektřina nebo karetní hráči). Kromě puzzlů a hádanek je tu také spousta miniher, některé ve formě starých videoher, některé klasické a některé takové za které proklejete autory do pátého kolene (kuličky skoro na konci). Dá se říct, že ty minihry byly jediná věc, která mě v některých případech úplně nebavila.

A to je v podstatě všechno. Řešíte jednotlivé obrazovky, postupujete dál bez backtrackingu, pokud se Vám nedaří můžete si zobrazit nápovědu. Pokud potkáte jinou postavu, tak vám naprosto kouzelně nakreslenou animační bublinou řekne co chce, případně co se ji stalo.

To podstatné je zpracování a celý herní svět. Úžasně nakreslená retro-futuristická grafika, hudba je elektronické bublání Floexe (nic extra pro mě, ale ke hře se to hodí), kouzelní obyvatelé městečka - od raubířů, přes žebráka, babičku, dámu s pejskem či policajta, až po robo zvířátka a famózní kapelu na ulici. A někde nahoře sídlí tajemný pan Machinarius.

Celé je to jednoduché od herních principů přes kresbu až po podání příběhu, ale naprosto to funguje. Stejně jako poprvé ta hra ve mě vzbudila otázky - pokud je tu voda (kašna), rostou tu rostliny, tak se stalo s lidmi? Při prvním hraní jsem byl skálopevně přesvědčen, že nahoře na věži objevím nějakého zapomenutého člověka a ono ne... zvláštní je, že jsem ani 15 let po vydání nenašel na tohle téma žádnou diskuzi, žádné teorie, nic.

Každopádně Machinarium je pořád pecka, taková kterou ve své době hrály i kolegyně z práce, kterým hry nic jinak neříkaly a stojí za zahrání i dneska.

Poslední Deponia je za mnou... díky bohu. Co mám vlastně o hře psát? Ovládání, grafika, herní principy, nelogické kombinace, šílený humor (reTardis, univerzita plná nerdů, doslovný dědečkův paradox), nic z toho se nezměnilo. Rufus už není tak šílený idiot, ale jeho činy působí stále stejnou destrukci, takže tady taky změna žádná. Je tu opět spousta miniher, nejvíce mě pobavila variace na klasický čtverečkový dungeon. Některé minihry přináší otravný, myš ničící "button mashing". A pár míst přináší ještě otravnější časový limit. Kupodivu to herně nebylo zas tak obtížné jak předchozí díly, ale ani tady jsem se bez návodu neobešel. 

Nejotravnější novinkou jsou achievementy, které jsem v původní trilogii v GOG verzi neměl, ale tady jsou. Hledání ukrytých čepic jakoby vypadlo z těch všech hidden object her, achievementy jsou povětšinou totální stupidity typu nech kozu 10* přeskočit ze střechy na střechu. A protože jsem sběratel, tak jsem zkusil získat všechny... což se mi skoro povedlo. Jeden achievement ovšem předpokládá vytvoření 243 kombinací zvířátek v jedné minihře. Ta obsahuje tři cartridge, jejich přehazování, programování a následné testování... a na to jsem prostě neměl nervy... zabralo by to odhadem tak 3-4 hodiny a zkrátka sběratelství má své hranice. K čemu proboha potřebuje adventura achievementy?

Takže hlavní novinky se týkají příběhu. Bez SPOILERů se neobejdu - Rufus na konci původní trilogie umírá. Jak na to navázat? Inu máme tu Rufuse z minulosti, který žije v Kuvaqu, chodí s Toni a má sny o budoucnosti. Do toho se zaplete (ne)jeden cestovatel časem a zápletka může začít. Rufus se konečně podívá na Elysium hned ve dvou časech, dostává se do paradoxního času kde různé časy existují vedle sebe a všude způsobuje chaos a destrukci. Cestování časem také znamená backtracking a několik scén, kde musíte znovu sesbírat a použít věci, občas trošku jiným způsobem.

Řekněme tak šesti z osmi kapitol se hra drží relativně při zemi, ale na konci vypukne peklo. Milion časových portálů, prolínající se a ovlivňující se časy, několik verzí Rufuse, Goal a několik časových smyček. Viděl jsem spoustu filmů, seriálů, her či knížek s cestováním časem, časovými smyčkami či alternativními realitami, ale přiznám se, že ten chaos, maglajz a totální šílenství na konci jsem absolutně nechápal, pochopit jsem se ho ani nesnažil a myslím že to nepochopili ani tvůrci. Všechno to vede k jasnému, očekávaném konci, tradičnímu to klišé příběhů o cestování časem že minulost se změnit nedá a každá změna vede k totální katastrofě.

Závěrem? Deponia Doomsday, stejně jako celá série mě relativně bavila. Bylo fajn dohrát nějakou sérii kterou jsem ještě nehrál. Herně to byly opravdu tuhé, obrovské adventury ze staré školy, humor se nezastavil opravdu před ničím a i ten herní svět se mi líbil. Jen škoda, že autoři neznali co se týče příběhových zvratů míru a škodolibě servírovali jeden pitomý konec za druhým.

Třetí díl původní trilogie je za mnou a byl to vskutku vyčerpávající zážitek. Nemůžu si pomoc, ale na téhle hře/sérii je prostě vidět, že ji dělalo německé studio a že platí klasické klišé o Němcích, co neznají míru. Všeho je prostě moc, je to přepálený a překombinovaný takovým způsobem, až je to únavné. Ale popořadě.

Ovládání, herní systém, grafika - nic z toho se nezměnilo, takže to nemá smysl komentovat. Upozorňuji, že tu budou SPOILERY!, protože předpokládám že komentář ke třetímu dílu série si čtou lidi, kteří aspoň nějaký díl předtím hráli či viděli.

Trojka začíná fanouškem rekapitulujícím děj, přičemž Rufus opět řádí. V krátké rozjezdové první kapitole (ze šesti) zlikviduje Bozovu loď, Organonský křižník a přizabije fanouška i Goal. Takže se děj přesouvá do hotýlku což je asi nejzábavnější pasáž. Hotýlek visí na sloupu nadzemní jednokolejky, naprosto nic v něm nefunguje a to co funguje před tím recepční důrazně varuje :), straší tu duch, v prádelně se schází apokalyptický kult a je tu Cletus, jehož podoby s ním Rufus využívá. Doc a Bozo opravují mozek Goal a jak se zbavit Rufuse aby něco nepodělal? Inu pošlou ho hledat vymyšlený předmět :)

Humor funguje i nadále ať už v samotných puzzlech (čištění zubů, diskoparket), jednotlivých scénách (Mario a Donkey Kong v baru :D), lokacích (poničené městečko kde mají naproti sobě ordinaci psycholog a prodavač provazů na šibenice :D). Geniální je rodinka ala sitcom s dotočeným smíchem či řešení problémů. Příklad? Bozo má depresi a tak mu Rufus shání antidepresiva. K tomu ale musí přesvědčit psychiatra že je blázen, takže musí najít tři obrázky z Roarschachova testu, najít k nim "správnou" odpověď a získat léky... výsledek ovšem dopadne úplně jinak :) Mám rád cynický, brutální humor, ale něco bylo přepálené a přes míru i pro mě - (asi) utopené děti, černoška prodaná do otroctví jako opička.

Přepálený je bohužel i příběh. V průběhu hru se ukáže, že nejen Cletus, ale i vůdce Organonů Argus vypadá jako Rufus. Načež na Vás hra ve čtvrté kapitole vychrlí doslova smšť zvratů - kdo stojí za Elysiem, za klonovými vojáky Organony, proč jsou si tři postavy podobné a kupodivu i šokující odhalení tutoriál místnosti. Potud dobré, ale hra v tomhle trendu pokračuje až do konce - Goal se stane miminem, umírá, ožívá, odhaluje svého otce, Rufus se roztrojí, jeho otec se vrací a vede rebely. Cletus a Argus mění strany, názory a cíle několikrát v rámci i jedné scény. Mezi epickým příběhem plným zvratů a překombinovaným gulášem je tenká linie, kterou tvůrci překročili velice razantně.

A nakonec hratelnost. Každá Deponia obsahovala jednu monumentální lokaci, ale většinou hned na začátku a poté příběh svištěl dopředu. Ve třetím díle ovšem tvůrci tu megalomanii schovali do předposlední kapitoly a podle mě notně přestřelili. Tady totiž ovládáte zároveň tři postavy, přičemž každá má kolem desítky lokací, spoustu předmětů, v průběhu kapitoly získají možnost si předměty předávat a dokonce ovlivňovat lokace těch ostatních. Je to obrovské, šílené, plné pastí a zákeřnosti kdy Vám nepomůže ani všechno na všechno, táhne se to hodiny a ve finále už jsem se modlil, ať se z toho dostanu a ať už to skončí. Tady jsem se bez pár nakouknutí do návodu neobešel, stejně tak u některých puzzle u kterých jsem vůbec netušil co se po mě vlastně chce.

Konec? Na naštvání. Elysium uvidíme v poslední (neherní) scéně, Deponia je (asi) zachráněna, ale co se stane s 11 tisíci vojáky, pokusem o převrat, jak zabrání pádu Elysia na planetu hra nedořeší. A Rufus umírá a Elysium nikdy neuvidí.

Každopádně u třetí Deponie jsem strávil snad 16 hodin, což je u adventury masakr, naprosto mě vyčerpala. A i když většina výtek co píšu je ryze subjektivních, víc než na 75% to prostě opět není.

Chaos on Deponia vyšla ve stejném roce jako první Deponia a tím je jasné, že se z hlediska grafiky či ovládání moc (či spíše nic) nezměnilo. Příjemná karikovaná a ručně kreslená grafika, pohodové ovládání, humor a pod tím pekelná obtížnost, chaos v příběhu a tentokrát i monumentální rozsah.

Intro nám ve formě 40s noiru/50s sci-fi shrne předchozí děj, v prologu Rufus zdemoluje Docovi laboratoř při hledání kladiva a pak "zachrání" Goal od cesty na Elysium s "bídákem" Cletusem. Když vše dovrší koupením laciných paměťových karet, výsledkem je Goal s třemi osobnostmi, mezi kterými lze přepínat. Je tu namyšlená dáma, naivní teenagerka a prchlivá hulvátka - a všechny tři musí Rufus okouzlit, aby souhlasily s operací.

Toť ve stručnosti děj prologu a první, rozsahem naprosto šílené kapitoly. Rufus se stejně jako v prvním díle dostává do obrovského městečka, tentokrát Floating Black Market, je tu milion úkolů, milion aktivních míst, puzzle, minihry a hodiny utíkají aniž byste se něčemu blížili. Opět mě to připomínalo některé ty 90s monumentální komediální adventury (třeba Simon Sorcerer 2 či Discworld 2) s obrovským rozsahem, kde každý úkol je trošku nelogický a každá postava praštěná či mírně jebnutá. Trpaslík v pianu, šišlající vůdce odboje který se schází u maminky ve sklepě, gondoliér co neumí italsky, starý "pirát" Bozo, šílený vědec Doc atd... a samozřejmě Rufus tomu všemu kraluje. I když už není sobec a stal se z něj v podstatě dobrák, je to ještě větší idiot, magor a chodící katastrofa než v prvním díle... nad většinou hlášek a věcí co dělá Vám bude zůstávat rozum stát.

Hratelnost je hlavně v té první kapitole pekelná - základní cíl tušíte, ale k tomu musíte vyhrát třeba komplikovanou minihru (souboje v aréně), řešit logistiku vysílání po ostrově abyste dali dva lidi dohromady a zbavili se otravného gondoliéra (s brutálním výsledkem :D) či naprosto megalomanský úkol s klubem ptakopysků. Druhá kapitola s ježděním po ostrovech už je oproti tomu čajíček a třetí je v podstatě kratičké finále, ale i tady přichází chuťovky většinou ve formě nějakého puzzle či minihry (klepání, zvířecí teleport). Finále je spíše místo kombinování předmětů o reakcích v nějaký akčních scénách. Takže se mi po dlouhé době nepodařilo nějakou adventuru dohrát na jeden zátah, naopak jsem byl rád když jsem to po první kapitole mohl vyčerpaný vypnout.

Některé věci mě překvapily - třeba že pár lidí zařve stylem kulka do těla, to bych v komediální adventuře nečekal. Je tu nečekané shledání se ztraceným otcem. Nechybí tu jedno kratičké cestování časem a celkem slušné zvraty po první kapitole kdy se dovíte co je Elysium a proč má vlastně Deponia být zničena. A tak to sráží až finále, které je věrné slovu chaos v názvu... tohle je ovšem spíše nevkusný německý maglajz, kde postavy asi 10* v průběhu pár minut změní názor, stranu, k tomu chaos v třech osobnostech a dvou tělech Goal. A nakonec se zase vůbec nic nevyřeší - Goal zůstávající dole, její tři osobnosti, Cletus cestuje nahoru, co bude s Deponií, zda se někdy podíváme na Elysium... nic.

Svět Deponie mě začíná bavit a herně jsou to opravdu hutné, megalomanské záležitosti, ale po druhém nic neřešícím konci mám pocit, že si ze mě autoři dělají prdel, takže namísto původně plánovaných 80% nakonec jen 75%. A doufám že ve třetím díle se dočkám nějakého završení.

Série Deponia to jsou adventury, které jsem si vždycky chtěl zkusit, ale nikdy jsem se k nim nedostal. A protože chuť na adventury po dohrání pár her nezmizela a zároveň jsem už nechtěl nějaký psycho horor, nakonec jsem si zkusil sehnat první díl.

Deponia rozhodně stojí za vyzkoušení. Je to klasická adventura přelomu 00s-10s - tj. jednoduché ovládání, žádné dead endy, zobrazování aktivních míst, moderní ručně kreslená grafika, ale přesto se stylem a obtížností vrací spíše někde do devadesátek. Ale popořadě.

Deponia je planeta plná odpadků, na které by teoreticky nikdo neměl žít. Přesto se tu najde minimálně jedno městečko Kuvaq a v něm žije Rufus. Rufus je naprostý lempl, trošku dement, asociál a hodně sobec. Nezáleží mu na nikom a ničem, nechápe proč by mě pracovat a proč ho (ex)přítelkyně má plné zuby a neustále mu nadává. Myslí si, jak je úžasný, ale ostatní obyvatelé města mu jeho chování a povahu dávají pořádně sežrat. A tak jeho cílem je z Deponie utéct na bájné Elysium, což je stanice/měsíc? vznášející se na nebesích, kde má být lepší život. A prostředkem k tomu má být krásná dívka Goal, která (s jeho dopomocí) spadne z nebes, do které se zamiluje a která ho může k Elysiu dostat. Což komplikuje její koma a ztráta paměti.

Deponia je vtipná adventura ve stylu devadesátek, takže přes veškeré charakterové vady je hrdina docela vtipný sympaťák, postavičky kolem jsou praštěné a přestřelené (poštovní robot se zálibou v bublinkové fólii, nonstop nadávající expřítelkyně, hasič/polda/doktor v jedné osobě Gizmo, opravář metající technobláboly). Smál jsem se hláškám, vtipným situacím (nakládání Goal na jeřáb), ale příběh dost staguje, o světě se moc nedovíte a konec je zklamání - mazání paměti/výměna paměťových karet je zamotaná; Rufus se na Elysiium ani nepodívá a navíc to skončí otevřeně.  

Vtipné adventuře odpovídá i karikovaná, pozitivní grafika a nejisté zasazení - něco mezi fantasy, sci-fi, steampunkem, zkrátka od všeho trochu. Ač jsme na planetě odpadků, v podstatě to všechno vypadá pěkně, žádné děsivé postapo nečekejte. Mezi kapitolami vypráví příběh folkový zpěvák.

A devadesátkám odpovídá i hratelnost. Ano je tu jednoduché ovládání dvěma tlačítky (levé sebrat, pravé prohlédnout), zobrazení aktivních míst, ale těžké je to jak prase. Hra se vyžívá ve vtipných, ale absurdních kombinacích, hned na začátku Vás práskne do městečka plného lokací kde lítáte jak blázni a sháníte 6 ingrediencí pro kafe :). To jsem ještě zvládl bez návodu, ale pak už přišly chvíle "všechno na všechno", občas jsem musel do návodu nakouknout, protože jsem nechápal co se vůbec po mě chce. Pošta mě zavařila mozek, důlní vozíčky také. Ke konci háží autoři do hry falešné stopy. Tak třeba přijdete do místnosti, kde jsou tři páky měnící světla, tři různé automaty na jídlo, tři příchutě cukrové vaty, podezřelé lampy, v dalších lokacích tři obrazy a pod nimi tři otvory. A vy zkoušíte, kombinujete - a 90% z toho nepotřebujete :) Je tu originální inventář (kolečko dolů ho otevře, kolečko nahoru zavře) a Rufus i ty nejpitomější kombinace vtipně komentuje. Vzniknout to v devadesátkách bez zobrazování aktivních míst, tak je to hra tak na týden.

Takže jsem se docela bavil, ale díky opravdu pomalému postupu a příběhu/nepříběhu který se rozjede až ke konci ne zas tolik, jak jsem očekával. 70% pro solidní, mírně nadprůměrnou adventuru a jsem zvědavý na další díly.