Znáš takový ten pocit, kdy ti všechno vychází, kdy jseš šťastnej jako blecha, kdy jsi v sedmém nebi? Když ti jde všechno snadno, nic není překážka nebo nevyřešitelný rébus? Ten pocit, když vyluštíš švédskou křížovku pro pokročilé nebo uděláš SCIO testy z matematiky? Přesně takový pocit nabízí při hraní Botanicula.

Škoda, že zrovna nejsem zamilovanej, jinak bych se nebál ještě vyššího hodnocení. Sice je to neuvěřitelně jednoduché, ale hlavně díky tomu je to takové... úžasné. Jen klikáš, svět kolem plyne, jseš součástí toho koloběhu, všechno se točí kolem tebe, říkáš si, že to nemůže být lepší.

Ne, nepůjde o dlouhý komentář pretože len básnik by o tom dokázal napísať tisíce krásných slov. Ale ja som len úplne normálny gamer. Hraní Botaniculy ve mně vyvolalo neexistující nostalgii, opět jsem se ocitl v dětství nebo náctiletí, kdy všechno bylo jednoduché, krásné a tvárné. Přesně takové je hraní této hry. Mockrát díky, Amanito.

Jak pejsek a kočička vařili dort. Podobnost s jinými díly je zcela náhodná, postavy zde vystupující jsou vymyšlené a nezakládají se na pravdě. Tedy pokud opravdu žijeme v Matrixu.

"Jé, ahoj kočičko, já mám docela hlad. Máme něco ve spíži? Mohli bysme něco udělat jako tenkrát s Pepíkem Čapků, viď?", ptá se pejsek kočičky. Kočička se jen lascivně usměje, otevíraje špajzku, odkud hned vypadává živý roztomilý králíček, ze kterého už ne tak roztomile odpadává krev a z úst plných bílé pěny špitá roztřesenými slovy nicneříkající jméno Ponnie Darko. Kočička mu dá pěstí, nasadí kravatu a jedním hbitým pohybem zlomí vaz, aby se chudáček netrápil. Pejsek už zahřívá vodičku v hrnci a společnými silami vhodí králíčka do vřící vody. Po krátkém uspokojení se obě milá zvířátka vrací zpět do komory, aby našla další ingredience.

Pejsek zavrtěl ocáskem a v tlamě vynesl ven obří slepici, o které si stařešinové světa pejska a kočičky potajmu šeptají, že je to onen slovutný Ernie. Obří slepice už je mrtvá, nevydržela tolik rvaček s Peterem, ale i tak bude chutným doplňkem v dortíku na zahnání pejskova hladíku. Zatímco pejsek ponořuje slepici do hrnce, kočička si hraje s klubkem visícím na klice dveří, ale při bližším pohledu to není klubíčko nití, nýbrž střeva hypnožáby z Pastramy. Obě blikající očka tohoto neškodného zvířátka provokativně probleskují v zavařovací sklenici na třetím patře odshora nalevo umístěné skříňky, ale tuto pochoutku si pejsek s kočičkou nechávají na později.

Do kotle pak postupně přibývá znetvořený Medvídek Úp, HorseWar Spiela Stevenberga, sovička z Pátého druhu, které se tak bála Millena Jovovičová, velbloud Kamel veterána Pankráce, oPička čerstvě stažená z kůže na vrcholku téměř zcela pohřbené Sochy svobody na Planetě oPiček a spousta dalších rozkošných zvířátek. Nakonec kočička, protože to byla pěkná svině, šoupla hladového psa do kotle za nima, vzala velkou vařečku, všechny ty zvířata zamíchala a sežrala. Přitom se přežrala až praskla a pokud vás její roztržené tlusté či tenké střevo, aorta, šlachy, žíly nebo kousky mozku nezasáhly, tak se ve vzduchu snášejí ještě teď. Byla to totiž brutální jízda odshora a dolů. Zazvonil zvonec, pohádky a Horké linky Miami konec. Čus bus trus.

Achievs: 9/35

Šílenství. Šílenství může zabíjet. Nebo ne? Zmatenější než Stmívání, světlejší než Aliens vs Predator 2 a zábavnější než třetí dávka denní masturbace, to je Znamení ninji od vývojářů, jejichž portfolio se do té doby omezilo pouze na poněkud bezduchou plošinovku Shank a její pokračování. Toto je ale jiná hra.

Hra světla a stínů je tu udělána zábavně, má hlavu a patu (narozdíl od mrtvého těla Achillea) a je celkem i výzvou, ovšem s tím, že občas dokáže frustrovat. Jakožto bezejmenný ninja jste posláni svým nadřízeným vyřídit jednu méněcennou záležitost, po které ale máte obětovat něco o fous cennějšího - sebe sama! Na to se mu zvysoka vykašlete a vydáte se hledat odpovědi na otázky vaší katany.

Nepřátelé začínají jako slabí labilní pochůzkáři (taková městská policie), poté si zavolají silnější kámoše, psovody a poté i superlidi, jejichž radius je větší než u vycvičeného psa a jejichž lasery vám velice rychle napoví, že tudy cesta nevede. V podstatě jsou tito nejsilnější nepřátelé nesmrtelní, avšak s trochou cviku se dají zabít pomocí inteligentního používání pastí v úrovni, např. vylákáním stráže a spuštěním šipek nebo časovaným sepnutím pozemních smrtících bodáků. Největší sranda je pověsit za pouliční lampu nebohého nepřítele, přilákat pod něj pár jeho kámošů, kteří se díky tomu vystraší jak Jigsaw při pohledu na walkthrough ke své hře a postřílí se navzájem. Zní to složitě, ale ovládání a využívání levelů ku vašemu prospěchu vám přejde velice rychle do rukou a je to to nejzábavnější, co Mark of the Ninja nabízí.

O něco méně zábavnější, ale také frustrující (zejména ke konci), jsou logické hádanky a překážky, které musíte zdolávat. Už to tak bývá, že zezačátku je zvládne i sotva narozený jedinec, posléze s nimi bojuje kvadruplegik a ke konci má občas problém i hráč narozený v roce 1987 v oblasti ukrajinského Černobylu. Budete přeskakovat smrtící průrvy nad propadajícími se plošinkami, uhýbat smrtícím šipkám nebo utíkat před metrem (ano, čtete správně).

K oboum výše zmíněným činnostem vám pomůže rozšiřitelný arzenál útočných zbraní či převleků, namátkou rychlejší a vždy úspěšné tiché zabití, větší strach při objevení zabitých nepřátel nebo tichý běh. V útočných věcičkách jsem si nejvíce oblíbil broučky, kteří se postarají o těla i těch největších tvrďáků a doslova ho rozežerou na kost a v začátcích jsem hojně využíval kouřové bomby.

Nalezeny všechny svitky a splněny všechny volitelné úkoly. Achievs: 20/38

Po ne moc dobře přijatém prvním filmu přichází jeho pokračování, které tvůrci bůhvíproč pojmenovali s číslovkou 3 v názvu. Hlavní roli po Marky Markovi převzal Vin Diesel a Chris Pine. Povedl se tento film?

Již dopředu můžu prozradit, že rozhodně. Do domácího kina mě na něj dostal plakát, který i lákal na nové úžasné 6D kino, které kromě známých třesů sedaček, ledových sprch a střepů z výloh nabídl i dokonce některé části filmu uspořádat si sám! Naprostá novinka, každý tedy mohl lehce ovlivnit jeho průběh. Film navazuje na konec zatím dvoudílné hry ze stáje Remedy, Max Payne, ale to jistě každý ví.

Pod režií je sice podepsán Sergei Kuprejanov, ale řekl bych, že je to určitě pseudonym pro Michaela Baye. Příběh je sice pěkný béčkový, ale svoje Mizery rozhodně nepřekoná. Výbuchy střídají výbuchy, akce je tu více než použitých injekčních stříkaček v koši úspěšného kulturisty a i výprava nijak nezaostává. Právě naopak. Vše podkresluje skvělý soundtrack; já tedy u filmů moc na hudbu nejsem, ale právě u Max Payne 3 (na to by se mohl podívat Angry Nerd, proč to nepojmenovali Max Payne 2, protože film MP 2 nám tu teď chybí) je dokonalá.

Teď na chvíli k těm hratelným částem: jestli ten A2 plakát na sloupu obklopeném skupinkou zjevně přátelských Romů nelhal. Opravdu to byl dechberoucí zážitek, který naprosto změnil současnou kinematografii? Inu, určitě ano. I když některé části si mohl rejža odpustit. Třeba finálový boss s granátometem mě teda pěkně štval, ale nejhorší část byla tam, kde Max filmově nalepil C4 na šest sloupů hotelu a na střeše ho překvapil Rambo s rotačákem. Tam jsem už myslel, že film nedokoukám a dám mu 50 % procent; pak se mi ho nějak podařilo zabít. Vin Diesel v roli holohlavého Maxe je opravdu přesvědčivý, narozdíl od Fast & Furious mu jde rozumět a jeho hlášky mi velice dobře připomínaly první dvě hry. Pěkná reference, to se musí uznat. Do hratelné části prvního skutečně interaktivního snímku se vešla pěkná řádka zbraní, i když mi citelně chybělo házení Molotovů nebo granátů, ale počítám, že diváci před Vámi by to asi neocenili.

Délka je opravdu solidní, je to skoro stejně dlouhé jako trilogie Pána prstenů v režisérské edici, čili za dnešní cenu, tedy pětikilo, dostanete solidní filmový nášup, ale je pravda, že někoho tahle délka může otravovat. To už záleží na Vás, jak se s tím poperete. Já jsem to dokoukal a jsem za to rád, ale teď by opravdu mohli udělat Max Payne 3 hru.

POZOR, POZOR! Kdo přinese alespoň 40 hodin času lidského tvora, ten má odměnu zajištěnou. Přijímám pouze čistý čas!

Neboj se, už to před tebou zkoušelo mnoho zaklínačů, ale ty, Bílý vlku, to jistě dokážeš. Tvá pověst tě předchází. Bude to tvůj největší boj, jelikož ho nevyhraješ svými znameními ani mečem, ba ani legendární Ardaenye proti němu nic nezmůže. Ne, zaklínači, tohle je něco jiného.

Zajdi do Kaer Morhen, pošlu tam nějaké vzrušení, aby jsi mohl toho netvora ulovit. Víš, co znamená Dvojitý agent? Ano, víš. Skoro zabiješ Magistra a Javeda, kteří ti uniknou. Jinak by to nešlo. Pak jdi do Wizymy, tam se budeš motat opravdu dlouho. Zezačátku ho provázej hlavně po Klášterní čtvrti, ukaž mu Blata a až to bude trvat opravdu dlouho, něco vymyslíš za běhu. Třeba vyprahlou poušť nebo ještě lépe zmrzlou Antarktidu! Chachá!

Ale víš, Geralte, čím toho nebožáka udržíš? Prozradím ti to. Používej svoje znamení, zkus je kombinovat. Třeba si hoď na sebe štít, který odráží fyzické útoky nebo zapal ty nestvůry, které ti nesahají ani po kolena (kromě archespory Kokacidia, to je dost těžká bestie, tam si vypij nějaký ten tvůj lektvar) či je odhoď do dáli, vždyť víš, jak mám rád pán... Ehm! Kde jsem to skončil?

Jo, už vím. Sebou si neber žádný batoh, ale překvapivě uneseš toho opravdu hodně. Vážně, víš kolik hodin zabere zjišťování toho, kam se ti to vše sakra může vejít? Řekni Vesemirovi, vykouzlí ti bezednou kapsu. Ale psst, potají. A když všechno ostatní selže, věřím tomu, že otevírání a zavírání různých dveří, bran, mříží, vrat, dvířek, oken, či přechody do jiných částech Wizymy zaberou spooostu času.

To ostatní nechám na tobě, víš, jak to chodí. Sesbírej předmětů kolik chceš, načti knížek kolik chceš, projdi vše, co chceš, je toho fakt hafo na prozkoumávání. Na mě tu U Chlupatého medvěda čeká Beranina, tak se měj, Geralte z Rivie. Pak se stav pro tu odměnu, vem Marigolda a Triss, zachlastáme, zahrajeme poker a zašpásujeme si s děvčaty Carmen. Hlavně vem nějakou kytici, vždyť víš, jak si na to ty bláznivé ženské potrpí!

Najdeš mě v hospodě U Chlupatého medvěda vzadu! Ve sjednaný čas, ve sjednaný den, jako vždy! Zdař!

V dnešní době, kdy vedle sebe postavíte MoH a CoD s tím, že si zahrajete 'najdi deset rozdílů', působí tato hra jako viagra na Hugha Hefnera. Připadalo mi to jako mix BulletStorm, Gears of War a Splinter Cell, tedy takový mišmaš, kterému bych se asi vyhl, nebýt pochvalných recenzích. Však taky už nejsem nejmladší a nemůžu hrát všechny hry, ačkoliv bych třeba i chtěl.

V základě je to naprosto tuctová střílečka, kde vás hned od začátku nakrkne několik věcí, které jsou podobně příjemné jako noví romští sousedé. Je to ono nechvalně známé mačkání povelů i k takovým jednoduchým úkonům, jako je seskočení z plošinky (nestačí prostě jít dopředu?) nebo vytlačení Bona na záchodě, dále běhání je na stisk, ne na držení, což mě taky stálo ve hře pár zbytečných smrtí a měl jsem chuť ten mezerník vyhodit, spokojil jsem se tedy s tím, že správnej emerickej soldžr neběhá. Zasvinil by si oblek. Ale on si ho zasvinil i tak, stejně jako svůj obličej, díky vývoji příběhu.

Graficky se jedná o wow-efekt hru, tedy zdálky ty mrakodrapy vypadají naprosto úchvatně, zblízka už je to o dost horší (Unreal Engine, klasika), ale účel splňuje a tímto ji rozhodně nehaním, spíš naopak. Hudba a ozvučení jsou hodně dobré, hlavně bitevní vřava a především výbuchy dají reprákům zabrat jako vepřo knedlo zelo Keiře Knightley. Už jsem nakousl příběh a ten už tu několikrát byl (taky měl někdo deja-vu v podobě Klubu rváčů?), takže zas tak mě nenadchl, ale z čeho jsem byl naopak nadšenější než politik po hlasování o zvýšení poslaneckých platů byly rozhodnutí ve hře. Je jich tu teda jen pár, ale jsou vynikající. Ale ty se nedozvíte, jelikož zapínám svůj neviditelný font - CHEATER! ok, takže ty rozhodnutí. Nejvíce mě dostal samozřejmě konec, kde jsou tři možnosti jak hru ukončit. Já si vybral zabít sám sebe, jelikož mi přišlo amorální, abych nechal sám sebe žít s vědomím toho, co jsem udělal. I když jsem se snažil, zachránil jsem rukojmí namísto vojáka, ovšem v místě s visícími mrtvolami jsem snipery zabil, protože jsem si řekl, že této Sophiiny volby se nemíním účastnit. Možná to ovlivnilo i mé konečné rozhodnutí skoncovat sám se sebou, a že kdybych jednoho z visících osvobodil, zastřelil bych Konrada, ale to už se nedozvím. V místě, kde nás obkličovali civilisté po smrti Luga, jsem neposlechl Adamse, i když jsem si myslel, že toto musí být skript a že civilisty postřílet budu muset. Jaké bylo moje obrovsky příjemné překvapení, když jsem v podstatě náhodně vystřelil do vzduchu ve snaze najít humánnější řešení než to konečné, civilisté otočili rychleji než Karolína Peake z postu ministryně obrany. Brilantní!

Každopádně tyto rozhodnutí ve hrách miluji i nenávidím zároveň. Doufám, že víte co tím myslím. Hra je v tomto vynikající, ukazuje nám hráčům věrnější tvář války a současně všechny své vztyčené prostředníky na hry typu Medal of Honor apod. Bravo a za toto tleskám. Ovšem některé chyby i technického rázu, kdy v cutscénách často nefungují zvuky (člověk toto musí začít řešit na steam fórech a tak dále, nakonec jsem to však zprovoznil v pořádku), nebo i fakt, že se jedná o koridorovku, nemůžu jít s hodnocením výš jak 70 %. Ovšem jak tvrdím, 70 % je nadprůměrné hodnocení a tato hra, pokud jste fanoušci válečných stříleček, by měla být ve vašem hledáčku. Potlesk pro Yager, neplacený, nefalšovaný. Projeto na nejvyšší obtížnost.

Achievs: 31/50

Pro někoho horší, pro někoho lepší Alan Wake, sám se řadím do první skupiny, protože celou dobu jsem dumal nad tím, jestli je to recese či to Remedy myslí doopravdy. Naroubování příběhu dává smysl jen při velké představivosti, přičemž jeho konec to naprosto devastuje Byl to sen, záblesk budoucnosti, nebo to nebylo nic? Panebože :D.

Alan se dobře prodává, fajn, tak uděláme nějaká DLC, ... viz komentář Garreta. Narozdíl od něj ale dávám průměrné hodnocení 50 %, protože hra nebyla příliš dlouhá aby mě nějak zvlášť začala nudit, ovšem všechno je oproti původní hře ořezané, až na chabé výjimky jako rozšířený arzenál, kde se představí například M4, útočná brokovnice, upilovaná brokovnice, samopal... Chvilkama jsem si připadal jak při hraní GTA: American Nighmares. Souboje jsou překvapivě fajn, Alan toho vydrží víc a hlavně už se na vás nesesype obrovská hromada nepřátel jako strouhanky na vepřové řízky oplácané babičky. Aj pavouci jsou OK, arachnofobií sice netrpím, ale že bych je zrovna miloval, to taky ne.

Jsou tu jen tři lokace, které se třikrát zrestaurují... Ne, to je špatné slovo. Zkrátí se. Ano, zkrátí. Každé vrácení do lokace je kratší a kratší a možná je to tak dobře, protože jinak bych to asi ani nedohrál :) . Tři NPC působí jako kdyby si vývojáři po úspěchu Alana Wakea nakoupili od amerických policajtů hromadu ganji a zhulili se jak papriky, stejně tak systém checkpointů.

Je to vcelku zbytečná hra, nepřinášejíc k pochopení Alana Wakea nic, co byste nemohli oželet, avšak jedná se o poměrně zábavnou hru, která staví na své krátkosti. Buď si to přeberte sami, nebo to nechte na Popelce.

Achievs: 5/12

Mohl to být skvělý nástupce původních Silent Hillů. Slavný spisovatel, jehož honí noční můry, má rozjezd jak Chester Bennington na koncertě svých Linkin Park, přičemž vrcholu dosáhne rychleji než Jim Levenstein s Nadiou, aby to poslední epizodou, a tím myslím epizodu Spisovatel, nikoliv Odjezd, roztočil zpět na plné obrátky. Ale postupně.

Úvod je tak silný, tak kulervoucí, že jsem tomu nechtěl věřit. Alana začíná honit jakýsi chlápek s hlasem pekel a náš spisovatel mu musí naprosto bez zbraní uniknout. Této scény jsem se opravdu bál a byl jsem nadšen a natěšen na další kvalitní nášup. Ten opravdu přijde. Příjezd Alice a Alana Wakea do malebného městečka Bright Falls za účelem odpočinku a nabrání sil na další román, je nádherný. Ať už graficky či prvotním vstřebáváním spletitého příběhu, začátek vás opravdu dostane. Po zmizení Alice se začíná rozehrávat temný příběh, který je temnotou opravdu ... zatemnělý.

Fakt. Příběh byl skvěle rozehrán, ale od třetí epizody se to začíná posouvat do téměř neuvěřitelných machinací, které by nerozpletl ani Jigsaw. Samozřejmě, jakž takž víte, o co jde, co Alan (ne)udělal, že teď nemůže v klidu spát (se svojí Alicí... ehm), ale pointa je taková nemastná neslaná. Velice ostře mi to kontrastovalo s grafikou, tu už jsem tu jednou pochvaloval, ale musím se k ní vrátit.

Tísnivá, pěkně vymodelovaná, parádní grafika, fakt dobré plus pro procítění atmosféry, která na vás dýchne už jen prvotní animačkou, kde nezapomenou samozřejmě zmínit krále hororu Stephena Kinga (tím mají u mě už od začátku plus). Mimochodem dalšími referencemi na různé reálné spisovatele je hra prošpikována opravdu solidně. Stejně tak ozvučení je parádní. Technická stránka Alana je zkrátka vynikající.

Co však pokulhává nejvíce, jsou souboje. Takovou nudu jsem nezažil ani při sledování rodiny Horákovic! Nejenže strach z neznáma či smrti naprosto vyprchá při sehnání baterky a hlavně zbraně, ale nepřátelé jsou celou hru repetitivní, jediné co se mění, je že později vám dají dva seky místo jednoho. Uhýbání nepřátelům je komické, naštěstí to pojmenovali cinematic move, jinak bych musel při psaní tohohle komentáře použít sprosté slovo a doplnit ho hanlivým přívlastkem. Souboje v Alan Wakeovi = odpad. A to nezachrání ani levitující pneumatiky, ledničky a bůhví co já vím všechno ještě. Ptáci. Knížky... kristova levá noho!

Zane, Big Daddy z BioShocku, není vůbec vysvětlen (ok, v BioShocku to bylo vysvětleno parádně), dále co se stalo s městečkem po konci? A ten konec? Nenávidím takové konce. Shut up and take my money?! We'll see...

"Mezihra", tedy jízda v autě, je akorát rychlejší cesta a nemusíte plýtvat náboje. Fajn, beru, aspoň něco při hryzání stolu nudou, přejíždět cokoliv je sranda dodnes. Fakt škoda, moc se mi to ze začátku líbilo, ale možná právě díky tomu přišla ledová sprcha.

Achievs: 40/67

Ale jo, není to vůbec špatné. 2D logická hopsačka se sympaťákem s Milanem nad opaskem a gravitačními hrátkami? Rochard sbírá vysoká hodnocení, ale taková je už dnes doba (raději dáme 8/10 aby to lidi nepřehlédli).

Zbraně jsou velice různorodé... Ok, je jen jedna, a pojmenujeme si ji jako Rochardy Gun, ale za to má dost využití a bez ní se rozhodně neobejdete. Pomocí ní totiž budete kosit nepřátele, otravné strážné (obzvláště ty létající) věže a dělat z Rocharda novodobého Tarzana. Během hry naleznete i tři různé náboje do (zřejmě) přidaného granátometu, přičemž ten poslední typ je rozhodně nejzábavnější a samozřejmě s ním strávíte pár minut.

Příběh je přímočarý, nabízí tedy jeden snadno předvídatelný zvrat a není to tedy to hlavní, co by vás táhlo vpřed. To je spíše "řešení" logických hádanek. Řešení v uvozovkách, protože postup je téměř lineární a nejhůře metodou pokus-omyl na správnou cestu narazíte. Někdy je potřeba něco odtáhnout pár metrů pryč, někdy je potřeba vystřelit granát, někdy je potřeba jen jít dopředu. K tomu vám dopomáhej bůh... a také vícero druhů bariér. Přes některé nedostanete předměty, přes jiné nemůžete střílet a přes jiné neprojde vůbec nic. Někdy je to tedy o něco složitější, kór když k tomu připočítáte případnou akrobacii s gravitací, ale nic, co by průměrně nadaný člověk neměl zvládnout.

Dabing samotného Rocharda je výborný, ostatní zvuky neurazí, nenadchnou. Mně osobně se také hodně líbilo hledání upgradů pro zbraň (např. zvýšení kapacity granátů, menší přehřívání Rochardy Gunu, větší palebná síla) a také skrytých pohárků. Ty jsem tedy nenalezl všechny, ale většinu určitě ano.

Celkově se jedná o příjemnou oddychovku, kterou doporučuji pro ukrácení času a 4-5hodinové zabavení se.

Achievs: 9/14

Když jsem Pandoru dostal jako bonus ke grafické kartě, byl jsem naprosto nadšen. Jupí, nemusím si ji kupovat navíc, kór když mě její předchůdce neskutečně moc bavil. Ale ouha, moje znalost angličtiny trochu pokročila, stejně jako informovanost ve vývoji této hry. Pandora Tomorrow je totiž od jiných vývojářů než původní díl, což se maličko projevilo v hodnocení této hry v recenzích. Ovšem jak se říká - sto lidí, sto chutí a já nejsem výjimkou.

Předně musím říci, že Pandora Tomorrow se dnes asi už nedá hrát. Na Steamu není z důvodu špatné kompatibility s dnešními Windows, což je trochu s podivem vzhledem k tomu, že první díl s tím problém neměl. Nevím jak v případě Valve, ale v mém případě šlo o velice zkreslený pohyb myši, který mi znemožnil si tuto hru zahrát i v roce 2012. Vím, že podobně jsem před pár lety dopadl i s prvním Deus Ex, ale když jsem ho zkoušel před několika měsíci, vše už bylo v pohodě a já ho bez potíží dohrál.

Nicméně to byla jen malinká odbočka, teď zpátky k Samovi. Fisher se musí zase jednou vypořádat se zlem, když Sadono, šéfík indonéských sil (zde se omlouvám za případné mystifikace, jelikož jsem tuto hru hrál naposledy někdy před pěti lety) se odmítne vzdát a uteče před spravedlností.

Mise jsou opět velice různorodé, i když jich je o něco méně než v prvním díle, ovšem asi nikdo nezapomene na třetí misi (pamatuji si dodnes, že byla třetí), odehrávající se na jedoucím vlaku. Fisher se také naučil nové věci (zadržení dechu v ostřelovacím módu je opravdu nedocenitelné), je ještě vtipnější a sarkastičtější než kdy dříve a společně to dává dohromady hru, kterou sfouknete za pár hodin, ale zůstane vám čelist na zemi z výborně řemeslně odvedené práce.

Grafika doznala mírných vylepšeních, stejně tak arzenál k automatické pušce se trochu rozšířil. Takhle má vypadat správné pokračování!

Za krále špionážních her jsem odjakživa považoval nesmrtelný MGS a jeho další pokračování, takže když jsem tenkrát v roce 2003, nepolíben angličtinou, spouštěl příběh Sama Fishera, nic jsem od něj nečekal. Hned při tutorialu jsem se nemohl pohnout a zaboha jsem nedokázal zjistit, proč to tak je. Ok, slovník do ruky a jedem. Koukl jsem se do dvou světových stran, do pekla a nebe, a mohl začít zkoušet technické finesy.

Splinter Cell jsem vždy srovnával s Metal Gear a tady to nebude jinak. Sam Fisher je mnohem pohyblivější a fyzicky vybavenější (asi protože Snake hulí jak fabrika) - umí dělat roznožku (kterou jsem však efektivně využil pouze jednou), běhat skrčený, má na hlavě infra vidění, které svítí jasně zelenou barvou, ale je neviditelné pro oko protivníka a také má perfektní hlášky. Se svým nadřízeným Lambertem se vzájemně dobírají a špičkují jak dva staří přátelé a mnohdy jsem měl chuť něco podobného zkusit aspoň ve škole (v práci si to nelajznu).

Příběh se točí kolem mocného kombajnu, pardon prezidenta Nikoladzeho, který chce zaútočit na Ameriku a neohrožený zabiják mu v tom má zabránit. Příběh je slušný, ale rozhodně nerozhodí sandál ani bandanu Solidovi. Narozdíl od svého kamaráda ve zbrani má Fisher jen dvě útočné zbraně, pistol a automatickou pušku s dalekohledem a dalšími vychytávkami, jako je přísavná kamera, omračovací prstenec nebo falešná kamera. Jo nemůžu zapomenout na granáty, ale ty jsem tedy nepoužil snad ani jednou. Splinter Cell má ve svém obleku ještě několik technických vychytávek, jako jsou paklíče a "rychlopaklíče" a pár dalších.

Mise jsou velice různorodé, avšak jsou jednotlivě rozděleny. Budete infiltrovat domy, vyslýchat nepřátele, lézt po barákách na rušně hlídaných ulicích, odposlouchávat cizí hovory jak to dnes obvykle dělá policie a spoustu dalšího (mise na ropné plošině byla naprosto dokonalá a takových je tu hodně). Tato hra toho nabízí opravdu přehršel a to je to, co mne na ní baví. Výzva jde ruku v ruce s ní, nezabít nikoho navíc (kromě otravných psů, do pekla s nimi v téhle hře!) a zdárně dokončit misi bez jediného spuštěného alarmu je celkem těžké, avšak Splinter Cell ukázal, že na poli takticko-špionážních her je vedle Metal Gear Solid (ok ok, ještě k nim teda připočítám tohoto plešouna) třeba počítat s další silnou značkou. Tyto dvě (fajn, tři) hry, potažmo série, mě budou doufejme doprovázet co nejdéle (i když současný vývoj nového Splinter Cellu bez původního dabéra Ironsida, nevím nevím).

Ještě bych chtěl uvést několik věcí, které mě na této hře štvaly. Snad si na nějaké vzpomenu................. Nevzpomenu. Snad jen, že když jsem ji už asi popáté dohrál před měsícem, hra nepodporuje nativní rozlišení dnešních monitorů 1080p, ale to můžu vyčítat hře z před 9 lety jen velice těžko.

Jsem velký fanoušek původního Deus Ex, a tak jsem se na třetí díl s podtitulem Human Revolution opravdu těšil. O to víc jsem byl zklamán prvními levely. Opravdu nechápu, co si vývojáři mysleli! Chápu, že obzvláště první level je výukový, ale proč mi například chyběl ukazatel nábojů (nedívám se na trailery a tak jsem myslel, že celá hra bude beznábojová a taková nemastná neslaná přesně jako ta první úroveň)? Ten druhý level není o nic lepší a tehdy jsem od Deus Ex opustil s tím, že je to blbost téměř bez fyziky, se zvýrazněnými věcmi a špatnými augmentacemi. Jenže dávám 85 %. Proč?

Protože mi to nedalo, každý mi říkal jak je to skvělá hra a že jí mám dát šanci. Šanci jsem jí dal a ROZHODNĚ toho nelituji. Od detroitské části se jedná o hru, která vás zaujme na dnešní poměry skvělými možnostmi hackování, obcházení a hledání skrytých věcí, stejně jako výběrem mezi tichým postupem s minimálními obětmi na životech a rambo stylem. Osobně preferuji tedy tichý postup a myslím, že za celou hru jsem vyloženě zabil snad ani ne pět nepřátel. To mě opravdu potěšilo, plnil jsem všechny questy i postranní a příběh... Wow, příběh je výborný. Trošku mu dochází dech na konci, ale co, odpustím mu to.

Už první vynikající plus je Adam Jensen, který nemá vyříznutý jazyk jako většina dnešních hlavních postav (čti "umí mluvit"). I ostatní postavy a s nimi spojené dialogy nejsou extrémně košaté, nicméně na výběr máte vždy a rozhovory jsou udělané perfektně. Někdy máte i možnost svého diskutujícího kolegu přemluvit či přinutit k tomu, co potřebujete.

Zbraně jsou různorodé (ale pokud nepočítám bossy, tak jsem použil párkrát jen nesmrtící zbraně, spíše jsem obcházel nebo omračoval skrz augmentace), dávají vám na výběr, máme tu klasickou pistoli, brokovnici, samopal, těžký samopal, nějaké laserové a plasmové pušky, stejně jako granátomet nebo raketomet, samozřejmě granáty a miny (ty jsem teda nikdy nepoužil). Když došlo na souboj s bossem, nikdy mě nebavil. Až když jsem ho porazil (hrál jsem na střední obtížnost), tak se mi ten souboj líbil. V souboji s Namirem jsem měl implantovaný čip, takže jsem nemohl používat augmentace, ani HUD samozřejmě, a protože jsem hrál stealth, tak jsem měl opravdu málo zbraní a zemřel jsem tam nespočetněkrát - ani jsem nevěděl, že některé bedny fungují jako zásuvky a jsou tam náboje...

Augmentace jsou dobré, sice ne tak dobré jako v jedničce, ale musí být samozřejmě přizpůsobeny levelům a celkové herní době a struktuře. Takže jsem s nimi byl spokojený, i když většinu jsem nevyužil, například tajfun a tak dále. Nejpoužívanější jsem měl asi prohlížení skrz zdi :-) neocenitelný pomocník. Prošel jsem snad všechny možné lokace, s chutí četl všechny datakostky a noviny, které jsem nalezl, opravdu mě ta hra pohltila.

Co se týká záporů... Těch je bohužel docela dost, nicméně až tak mi nevadily v hraní téhle pecky. Tak například mi nejvíce asi vadilo to, že poslední článek na augmentace se obnovoval sám. Takže stačilo chvíli počkat a mohl jsem zase cokoliv dělat. Proč sakra?! Mnohem lepší by bylo, kdyby zmizel a já bych se musel o dobíjení starat přes tyčinky nebo jiné dobíjecí dobroty... To mě fakt mrzelo, díky autodobíjení to bylo všechno jednodušší. Autoheal je zde taky, nicméně protože jsem se nedostával do přestřelek, tak víceméně jediné co mi bralo životy, byly miny na zdech které jsem neměl jak sestřelovat, protože jsem nenosil většinou zbraně :) . Dále mi vadila v podstatě absence fyziky, tu zde nenajdeme. Ano, můžu zvedat bedny, ale to jsem mohl i ve hře před dvaceti lety. Ale jak už jsem psal, tyhle zápory mi nemohly zkazit zážitek z opravdu skvělé hry.

Hodnocení se týká singleplayer verze hry.

Na Battlefield 3 jsem se netěšil, protože dnešní střílečky z vlastního pohledu jsou pro mě nudné. Sice už nejsem tak hbitý střelec jako kdysi, ale rozhodně nepotřebuji berličky typu autoheal nebo potřeba pouze šesti tlačítek na klávesnici. Na druhou stranu jsem s povděkem uvítal možnost plazení se, narozdíl třeba od druhého Crysis. Ovládání je tedy přizpůsobené gamepadu a co největší jednoduchosti a to mi vadí.

Příběh mi připomněl ten ze sedmého dílu Call of Duty, v Battlefieldu nebyl špatný, ovšem ve střílečkách mi chybí větší ztotožnění se s postavami. Když podřízli chlápka s dinosaurem, vůbec jsem nevěděl kdo to je a proč by mě to mělo jakkoliv zasáhnout. Nebo když na konci zemřeli dva členové naší posádky na mostě pod palbou nepřátelského letounu, vůbec nic to se mnou neudělalo. Příběh v těchto Battlefield/Call of Duty/Medal of Honor střílečkách běží tak rychle a ne zrovna dobrým způsobem, že si nejsem schopný zapamatovat co mi říkají a jaký je můj vztah k nim.

Výborné je ozvučení hry. Fakt že jo, to se EA povedlo a v prostorovém zvuku to vždycky dostává speciální náboj. Sice jsem se delší dobu hrabal v nastavení, kde je na výběr zase konzoloidní vymoženost jako Hi-Fi nebo domácí kino ("Sakra 5.1 tu nevidím, no tak tam hodím domácí kino"). Se zbraněmi nejde nic moc nového vymyslet, od prvního Modern Warfare tu máme hlavně střílečky ze současnosti. Ach jo, já chci nějakou zase z druhé světové :) (ale nějakou normální bez autohealu).

Co bych ještě vyzdvihl, je jak hra a levely příjemně ubíhají. Levelů je málo a tak by bylo výrazné minus, kdyby se opakovaly. To se naštěstí neděje a tak třeba mise v letounu, ačkoliv mě neskutečně štvala, protože jsem zaboha nemohl sundat v jedné fázi nepřátele, tak mě bavila. Už tím efektním startem z letadlové lodi. Vlastně filmovost z celého titulu čiší na všechny strany. Určitě nejlépe ze "svaté" trojice BF/CoD/MoH.

Nejlepší vyjádření podle mého názoru je: obyčejná hra, kterou jsem dohrál rád, ale už si jí nikdy nepustím.

Třetí díl hry roku 2005 překvapivě nepokračuje v postupném mrvení dokonalé původní hry, naopak jsem se celkem bavil. A to i přes všechny konzolové vymoženosti, jako jsou třeba klávesové příkazy (zmáčkni E pro přeskočení překážky, no to jsem ale blbec) nebo autoheal (hrát za Terminátora byla švanda jen poprvé, když se to objevilo v CoD 2).

Každopádně jedná se o hroznou koridorovku, nemůžete se ztratit a tomu odpovídá i hrací doba, něco kolem sedmi osmi hodin. Hra navíc nemá s původním příběhem nebo tím ze dvojky téměř nic společného, alespoň mi to tak připadalo. Paxton vám velí ze záhrobí a vy jako Point Man (později můžete již prošlé levely procházet jako Paxton) zabíjíte vše živé i neživé. Znovu je k dispozici bullet-time, i když efekty se nevyrovná původní hře. Ještě mě vyloženě štvalo, že hlavní postava jen blbě čumí a neřekne ani Nazdar svému bráškovi, kterého navíc zastřelil :)

No prostě zatím jsem hru jen kritizoval, tak proč jí dávám nadprůměrné hodnocení 70 %? Hra má spád, intermezza jsem téměř nevnímal, protože to nemělo smysl, Paxton jen mlel o jakési zadostiučiněné spravedlnosti, když vás jako děti týrali a dělali na vás pokusy a neřekli vám že jste bratři (to zamává s psychikou kohokoli, Paxton začal mít telepatické schopnosti a Point Man si vyřízl jazyk). Každopádně zbraně jsou udělané velice pěkně, líbila se mi provázanost na první díl, kdy jste museli zbraně pravidelně obměňovat, zde akorát můžete nést maximálně dvě zbraně, což mi vyhovovalo. Grafika je celkem příjemná, žádný zázrak, ale rozhodně neurazí, posoudit můžete sami - na konci komentáře je odkaz na youtube 10 minutového mého vlastního gameplaye ze třetího levelu na plné detaily, tak se můžete mrknout, třeba vás ta hra zaujme.

Dále mě bavily strašidelné levely. Ne, že bych se nějak ukrutně bál, v tomhle vede naprosto jiný kousek, ale třeba prasečí jatka byl vynikající level, ten ve videu níže také nebyl špatný. Perfektní byli i nepřátelé, sebevražední atentátníci, vrhači nožů a tak dále byli příjemné zpestření od zástupů vojáků ovládaných Paxtonem. Celkově jsem byl příjemně překvapen, nic jsem od F.E.A.R. 3 nečekal, snad jen další plivnutí na slavné jméno, ale když překousnete konzolovost, debilní příběh a autoheal (to je moje osobní úchylka), budete se dobře bavit. // Hrál jsem v originále.

Ukázka ze hry (vlastní gameplay): F.3.A.R.

Za co mě kdo trestá? Opravdu se divím, kam až F.E.A.R. spadl, Reborn je toho krásnou ukázkou. Placený datadisk (nebo spíše lépe řečeno tříhodinové DLC) nepřináší do dvojky vůbec nic nového, jen držení šipky dopředu a levého tlačítka myši, občas klávesa pro přebíjení // Hrál jsem v originále.

FEAR 2 je takový nedomrlý bratránek. Posouvá příběh o kousek dál, ovšem všudypřítomná konzolovost mi neskutečně lezla na nervy. Strašidelných momentů je tu jak šafránu, proti jedničce zmizely staré osvědčené věci, jako třeba NEZVÝRAZŇOVÁNÍ ležících zbraní anebo když je hráč neschopnej, má si nastavit lehčí obtížnost. Zmáčkni E a přeskočíš překážku a podobné věci tu hru ponižují od vyššího hodnocení. Při spuštění slow-motion to vypadá jak v bordelu, no radši to přejdu a budu nadále uctívat jediný F.E.A.R. O zmrveném multiplayeru se radši bavit nebudu. Hrál se asi měsíc... // Hrál jsem s českými titulky.

Počet hodin v Xfire: 7 Perseus Mandate je stand-alone datadisk, což mě tenkrát moc nepotěšilo, protože jsem měl 40 GB disk a původní F.E.A.R. kvůli multiplayeru stále nainstalován :) Perseus Mandate se vyznačuje dobrými OH momenty, jako třeba na půl okopírovaná scéna z Terminátora 2 - "seskok" náklaďáku z mostu do stok nebo level ve strašidelném domě. Tento druhý datadisk mě zaujal o fous víc než ten první. // Hrál jsem s českými titulky.

Počet hodin v Xfire: 11 Pln očekávání jsem instaloval tuto hru, ale byl jsem mírně zklamán. Nastavovaná kaše kdy jen jdete z konce původního F.E.A.R.a do nového. Během hry se téměř nic nedozvíte, jen kosíte nepřátele. Celkem nuda, ale AI nepřátel pořád na slušné úrovni a i grafika stále ušla, takže si i tentokrát užijete ve slow-motinu rozsekané nepřátelé M2G2 nebo Penetratorem. // Hrál jsem s českými titulky.

Počet hodin započítaných Xfire: 440 F.E.A.R. je moje srdcovka, proto také vyšší hodnocení. Když jsem si ji tenkrát na invexu 2005 kupoval, jen jsem věděl, že ve SCORE dostala vysoké hodnocení. Co se týká singlu, jde o skvělý hororový mix s tehdy nádhernými efekty a úžasnou umělou inteligencí. Když jsem vlezl na žebřík a objevila se Alma tak jsem napoprvé byl opravdu strachy bez sebe :) Singl bych ohodnotil tak na 85 %, ovšem přesouvám se k multiplayeru. Ten jsem hrál dva a půl roku od nějaké verze 1.2 do poslední verze 1.8, zažil jsem v této hře nějaké úspěchy a kdyby po patchi 1.5 neodešlo spousta hráčů, hrál bych to dodnes. Opravdu moje jedna z top her. // Hrál jsem s českými titulky.

Bioshock mě přikoval k monitoru svým příběhem a svérázným stylem grafiky. Rozmanitost plasmidů, různorodosti hraní, celkově herních možnostech je tu spousta. Nejsem zrovna dvakrát klaustrofobik, ale často jsem se v úzkých podvodních chodbách rozhlížel na všechny strany, jestli do ní něco nenarazí a já se neutopím :) . Big Daddy's a jejich Little Sisters jsou jen takovou třešničkou na dortu (třešničkou, bez které byste v Rapture nepřežili). Fakt jsem to zhltnul za tři kratší večery, poté jsem ji dohrál ještě jednou.